k47.cz    — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura | twitter FB


Figury a mráz

11. 7. 2018 — k47
««« »»»

Není tajemství, že chovám určitou zvídavou náklonnost k podivným charakterům, na které člověk narazí ve Městě, někteří z nich jsou feťáci, bezdomovci, profesionální podivíni, duševně nemocní, ježíšovci, naháněčky, čety průzkumů veřejného mínění, někteří na mě nadávali, jiní mě přetáhli igelitkou, další mě fyzicky napadli, vyhrožovali, loudili za mě peníze pochybnými historkami, chcali v kašně, souložili v autě a tak dále, a tak dále, a tak dále.

Zdá se, že mě tihle podivné figury pronásledují na každém kroku. Před nějakou dobou jsem zas měl tu čest s chlápkem s tetováním pavouka na vyholené hlavě. Celou cestu vlakem hlasitě kecal do telefonu. Skřípal jsem zuby a čekal na nestřežený okamžik, kdy k němu přiskočím & za potlesku spolupasažérů mu bodnu kudlu do krční tepny1 . Přežil, ale teď aspoň vím, kde přesně pracuje, všechno bez zábran vyžvanil do telefonu a všem ostatním cestujícím. Nic mi nebrání tam zajet & vyhodit ho i se sídlem jeho zaměstnavatele náloží vyrobenou z dusíkatých hnojiv. Když někdo zaměstná morálně pochybné jedince, musí počítat s eventualitou odvety jiných morálně pochybných jedinců. To dává smysl, nejde o víc než koloběh přírody.

Bezďák na lavičkách na Hlavním nádraží na mě vymáhal cash nebo stravenky. Celou dobu jsem v kapse svíral kontejner pepřáku, smál se mu do obličeje a čekal na okamžik, kdy mi bude dovoleno zaútočit.

V ten samý den dva agresivní blázni v supermarketu najednou začali křičet na prodavačku nebo na zákaznici, důvod nikdo neznal, stejně jako podrobnosti jejich nesmyslné tirády, v hlavách přihlížejících zůstaly jen poblázněné kecy, zmatené výhrůžky a jejich gradující samolibá spravedlnost. Za mnou ve frontě stál cizinec+cizinka (představoval jsem si, že přijeli ze Švédska), ptali se, zdali jim rozumím. Přikývl jsem a řekl, že jsou to blázni a pomatenci, otravní, ale jinak více méně neškodní.

Fragmenty příběhů a fragmenty šílenství zpola zaslechnuté na cestě k zániku...

Také, opět toho samého dne, jsem narazil na street fotografa. Procházel jsem zrovna intimními kapilárami Města a v tom jsem ho zpozoroval - pohyboval se s měkkou elegancí kočky. Zvedl svůj fotoaparát k oku a nikým nepozorován a ztracen v davu pořídil fotku pouliční scény. Jeho elegance mě fascinovala. Nebyl jako Indián - ten žil konfrontačním stylem, in-out, přímo do epicentra s splnit své zadání a zmizet. On se namísto toho pohyboval městem hladce, pomalu a jistě. Jeho kroky nevydávaly žádný zvuk, jeho oči nepřitahovaly ničí pozornost a i když byla strašlivá zima, jeho dech nebyl vidět - byl neviditelným mužem v bezbarvém Městě.

Začal jsem ho sledovat a studovat jeho styl—

Brzy mi došlo, že si udržoval značný odstup a to mě zklamalo. Steet fotogy jsem měl pevně spojené se stylem Bruce Gildena: Foťák v jedné ruce, blesk v druhé a skákat na lidi, maximální kontakt, tak blízko, že kdyby byl jen o centimetr blíž, srážel by své subjekty k zemi. Styl, který může vést k odvetnému násilí, a je určený jen pro ty, kteří jsou buď nekonečně sebevědomí nebo sami sebe nesnáší. Na to bych chtěl mít odvahu, ale jsem od přírody plachý tvor (kdokoli nebo cokoli, co tvrdí opak, je propaganda nepřítele).

Jeho styl sametového kraba poustevníka byl přesto natolik okouzlující, že jsem ho sledoval dál. Neršuil jsem ho, nevstupoval do jeho plachého světa, jen se držel několik kroků za ním, měkce našlapoval po cestičce Městem, kterou on vyšlapal.

Stopoval jsem ho pár minut nebo možná hodinu, než jsem se v jeho stínu dostal do metra, kde padal po eskalátorech do hlubiny, nechával hebkou akci za sebou a s ním mizela i poslední podivná figura toho dne.

██████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████


  1. Nic jako nůž jsem s sebou neměl, ale jestli má osud nějaký smysl pro spravedlnost, přihrál by mi nějaký do rukou (jako Mystery Man v Lynchově Lost Highway).

vstoupit do diskuze    sdílet na facebooku, twitteru, google+

příbuzné články:
Záblesky před Palladiem 📷
Bleskování 📷
Nula 📷
Protékat davem 📷
Socha světla 📷
Na Václavském náměstí povstala lidská zeď chránící demokracii 📷

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz