k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Figury a mráz

11. 7. 2018 — k47

Není ta­jem­ství, že chovám ur­či­tou zví­da­vou ná­klon­nost k po­div­ným cha­rak­te­rům, na které člověk narazí ve Městě, ně­kteří z nich jsou feťáci, bez­do­movci, pro­fe­si­o­nální po­di­víni, du­ševně ne­mocní, je­ží­šovci, na­há­něčky, čety prů­zkumů ve­řej­ného mínění, ně­kteří na mě na­dá­vali, jiní mě pře­táhli ige­lit­kou, další mi vra­zili ránu ve vlaku, vy­hro­žo­vali, lou­dili za mě peníze po­chyb­nými his­tor­kami, chcali v kašně, sou­lo­žili v autě a tak dále, a tak dále, a tak dále.

Zdá se, že mě tihle po­divné figury pro­ná­sle­dují na každém kroku. Před ně­ja­kou dobou jsem zas měl tu čest s chláp­kem s te­to­vá­ním pa­vouka na vy­ho­lené hlavě. Celou cestu vlakem hla­sitě kecal do te­le­fonu. Skří­pal jsem zuby a čekal na ne­stře­žený oka­mžik, kdy k němu při­sko­čím & za po­tlesku spo­lu­pa­sa­žérů mu bodnu kudlu do krční tepny1 . Přežil, ale teď aspoň vím, kde přesně pra­cuje, všechno bez zábran vy­žva­nil do te­le­fonu a všem ostat­ním ces­tu­jí­cím. Nic mi ne­brání tam zajet & vy­ho­dit ho i se sídlem jeho za­měst­na­va­tele náloží vy­ro­be­nou z du­sí­ka­tých hnojiv. Když někdo za­městná mo­rálně po­chybné je­dince, musí po­čí­tat s even­tu­a­li­tou odvety jiných mo­rálně po­chyb­ných je­dinců. To dává smysl, nejde o víc než ko­loběh pří­rody.

Bezďák na la­vič­kách na Hlav­ním ná­draží na mě vy­má­hal cash nebo stra­venky. Celou dobu jsem v kapse svíral kon­tej­ner pe­přáku, smál se mu do ob­li­čeje a čekal na oka­mžik, kdy mi bude do­vo­leno za­ú­to­čit.

V ten samý den dva agre­sivní blázni v su­per­mar­ketu na­jed­nou začali křičet na pro­da­vačku nebo na zá­kaz­nici, důvod nikdo neznal, stejně jako po­drob­nosti jejich ne­smy­slné tirády, v hla­vách při­hlí­že­jí­cích zů­staly jen po­bláz­něné kecy, zma­tené vý­hrůžky a jejich gra­du­jící sa­mo­libá spra­ve­dl­nost. Za mnou ve frontě stál ci­zi­nec+ci­zinka (před­sta­vo­val jsem si, že při­jeli ze Švéd­ska), ptali se, zdali jim ro­zu­mím. Při­kývl jsem a řekl, že jsou to blázni a po­ma­tenci, otravní, ale jinak více méně ne­škodní.

Frag­menty pří­běhů a frag­menty ší­len­ství zpola za­slech­nuté na cestě k zániku…

Také, opět toho samého dne, jsem na­ra­zil na street fo­to­grafa. Pro­chá­zel jsem zrovna in­tim­ními ka­pi­lá­rami Města a v tom jsem ho zpo­zo­ro­val – po­hy­bo­val se s měkkou ele­gancí kočky. Zvedl svůj fo­to­a­pa­rát k oku a nikým ne­po­zo­ro­ván a ztra­cen v davu po­ří­dil fotku pou­liční scény. Jeho ele­gance mě fas­ci­no­vala. Nebyl jako Indián – ten žil kon­fron­tač­ním stylem, in-out, přímo do epi­cen­tra s splnit své zadání a zmizet. On se na­místo toho po­hy­bo­val městem hladce, pomalu a jistě. Jeho kroky ne­vy­dá­valy žádný zvuk, jeho oči ne­při­ta­ho­valy ničí po­zor­nost a i když byla straš­livá zima, jeho dech nebyl vidět – byl ne­vi­di­tel­ným mužem v bez­bar­vém Městě.

Začal jsem ho sle­do­vat a stu­do­vat jeho styl—

Brzy mi došlo, že si udr­žo­val značný odstup a to mě zkla­malo. Steet fotogy jsem měl pevně spo­jené se stylem Bruce Gil­dena: Foťák v jedné ruce, blesk v druhé a skákat na lidi, ma­xi­mální kon­takt, tak blízko, že kdyby byl jen o cen­ti­metr blíž, srážel by své sub­jekty k zemi. Styl, který může vést k od­vet­nému násilí, a je určený jen pro ty, kteří jsou buď ne­ko­nečně se­be­vě­domí nebo sami sebe ne­snáší. Na to bych chtěl mít odvahu, ale jsem od pří­rody plachý tvor (kdo­koli nebo cokoli, co tvrdí opak, je pro­pa­ganda ne­pří­tele).

Jeho styl sa­me­to­vého kraba pous­tev­níka byl přesto na­to­lik okouz­lu­jící, že jsem ho sle­do­val dál. Ne­ru­šil jsem ho, ne­vstu­po­val do jeho pla­chého světa, jen se držel ně­ko­lik kroků za ním, měkce na­šla­po­val po ces­tičce Městem, kterou on vy­šla­pal.

Sto­po­val jsem ho pár minut nebo možná hodinu, než jsem se v jeho stínu dostal do metra, kde padal po es­ka­lá­to­rech do hlu­biny, ne­chá­val hebkou akci za sebou a s ním mizela i po­slední po­divná figura toho dne.

██████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████


  1. Nic jako nůž jsem s sebou neměl, ale jestli má osud nějaký smysl pro spra­ve­dl­nost, při­hrál by mi nějaký do rukou (jako Mys­tery ManLyn­chově Lost Highway).
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz