Ta industriální skupina jejíž jméno nedokážu vyslovit

Dneska jen telegraficky: Vzpomněl jsem si na experimentální, industriální & avantgardní skupinu Einstürzende Neubauten, jejíž album Perpetuum Mobile se mi kdysi celkem líbilo. Říkám si, že to muselo být dávno, ale nevěděl jsem přesně kdy. Pět let? Osm let? Možná. Podíval jsem se na wiki. Datum vydání: 2004. Před čtrnácti lety. Kam se ten čas jenom poděl?

Perpetuum Mobile se mi na další poslech s čerstvýma (a mnohem staršíma) ušima zase líbilo, ale nevím přesně, co to o mně říká. Znamená to, že je stále dobré, nebo jsem definitivně zamrzl a už se hudebně nijak neposunu? Doufám, že ne. Doufám, že se nad rakví nebudu křečovitě držet toho svého post-rocku a nadávat na všechno, co vyšlo po roce 2021, jako na neposlouchatelné řinčení. Nemám v lásce ty dinosaury, kteří prohlašují, že hudba není to, co bývala v šedesátých/sedmdesátých/osmdesátých/devadesátých letech & nechtěl bych se stát jedním z nich.

Když jsem byl v tom, doplnil jsem vzdělání a doposlouchal nahrávky, které EN za posledních 14 let vyprodukovali. Alles wieder offen je fajn, ale Lament – studiová rekonstrukce představení ke sto letům od začátku první světové války – byla na můj vkus příliš experimentální.

To by bylo. Jestli půjde všechno podle plánu, někdy v roce 2032 se k EN zase vrátím a pak se uvidí.