Dva jazyky

Když jsem četl jeden neuvěřitelně dlouhý článek o „nerdech“ a feminismu, napadla mě paranoidní myšlenka, kterou jsem nedokázal vyhnat z hlavy zaplavené miliardou slov: Co když mám ve dvou různých jazycích dva různé názory na stejnou věc, protože chápu určité klíčové termíny rozdílně?

Všechno to vyvolalo slovo „entitlement“, které se v textu vyskytlo přibližně tisíckrát. Anglicky mu rozumím, aniž bych ho kdykoli převedl do češtiny. Vím co označuje a co znamená, ale nikdy jsem se ho nesnažil přeložit. Na chvíli jsem se zastavil a nenapadal mě přesný ekvivalent, který by vyjádřil všechny nuance a detaily. Podle slovníku se dá přeložit jako „nárok“, „právo“ nebo „oprávnění“. Ale to mi nepřipadá dostatečně kompletní. V článku bylo používáno jako negativní termín, vždy neslo implicitní konotaci nezaslouženého nebo přehnaného nároku, symptomu hlubší nespravedlnosti.

Mohl bych tedy zastávat dvě různé pozice na identické téma, jednu v angličtině a jinou v rodném jazyce? Ne kolem entitlementu, ale čehokoli jiného? Mohl bych to vůbec poznat, když výrazové prostředky jazyka stojí v cestě tohoto uvědomění? Jedná se pak o neslučitelné pozice na jedno téma, když termín v každém jazyce chápu trochu jinak? Nejsou to pak dvě odlišná témata? Ale co když mi jazyk brání si uvědomit vlastní omyl?

Je to strašlivá představa – perfektní omyl přesně ve slepé skvrně jazyka, který je obtížné rozpoznat, hraje na struny strachu z nekonzistence – že uvěřím konspiračním teoriím nebo jiným nesmyslům, že budu podveden a začnu podvodu důvěřovat.

Tohle všechno paranoidní uvažování se dotýká orwellovská otázky, zdali jazyk formuje a ovlivňuje jaké myšlenky můžeme mít a jak je nám dovoleno uvažovat. To je zajímavé téma, ale teď se mi nechce hledat odpověď, zrovna jsem se prokousal nekonečnou zdí slov a nemám sílu na další konzumaci informací. Je čas naladit mozek na mrtvý kanál—