k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Druhá verze

21. 2. 2018 — k47 (♪)

Říká se, že ráno je moud­řejší večera. Asi to bude pravda, pro­tože často po pro­bu­zení pro­čis­tím to, co jsem s horkou hlavou a bez pudu se­bezá­chovy napsal mi­nu­lou noc.

Tak to tady na k47čce/AS­CII­blogu fun­guje po­měrně často. Ve hře nemusí být žádné pod­půrné che­mické látky, žádné drunk-blo­go­vání, jen se pro­beru s hrůzou, že jsem mi­nu­lou noc pře­šlápl & musím oka­mžitě za­hla­dit stopy. Někdy k tomu je důvod, vět­ši­nou ne. Ale i přesto po sobě často uklí­zím.

Dost tedy záleží, kdy to tu čtete, jestli v noci, nebo až druhý den, kdy jsou nej­horší noční můry za­hla­zeny. Druhá verze se od té první někdy značně liší. Bývá hodně za­čer­něná, ně­které od­stavce jsou pře­su­nuté do ko­men­tářů, které se ne­do­sta­nou na web. Pod ně­kte­rými posty žijí gi­gan­tické bloky pri­vát­ního textu, který uvádí fakta, často po­kři­vená nebo pre­zen­to­vaná se­lek­tivně pro větší na­ra­tivní dopad, na pravou míru. Tyto po­známky pod čarou zů­sta­nou navěky sou­kromé, jen jako vo­dítka která mi za mnoho let, umožní po­ro­zu­mět sou­čas­ným rokům, které v té době budou jen dávnou vzpo­mín­kou, křeh­kou jako chmýří pam­pe­li­šek ve větru. Nechci pře­psat vlastní mi­nu­lost lži, po­lo­prav­dami a fikcí a pak jim uvěřit jako v No­la­nově Me­mentu.

Pravda nikdy nebyla hlav­ním zá­mě­rem tohoto webu, ne­hnala mě zvrá­cená nar­cis­tická touha se osobně pre­zen­to­vat & tlačit čte­ná­řům de­taily mého života. Na to je příliš nudný, fádní & prázdný. Píšu tu o fik­tiv­ním cha­rak­teru, který je velice volně in­spi­ro­vaný mými dny. Velice volně.

Roz­hodl jsem se také, že o ur­či­tých osob­ních té­ma­tech se nikdy ne­zmí­ním. Není to cel­kový pe­si­mis­mus, ne­e­xis­tu­jící naděje, touha po konci světa nebo glo­ri­fi­kace se­be­de­strukce nebo se­be­vraždy jako nej­od­váž­něj­šího roz­hod­nutí, které člověk může učinit. To jsou jenom ma­lič­kosti, ty ne­ří­kají nic. Jde o jiná témata. Můžete je zjis­tit pro­ce­sem eli­mi­nace.

Tohle všechno byla jen pre­am­bule k pointě dneška: Pů­vodně jsem chtěl psát o ur­či­tém Tématu, které přesně ba­lan­co­valo na hraně při­ja­tel­ného, bylo to 50/50, do­ko­nalá remíza. Ale na­ko­nec jsem to hodil do koše. Bylo za čárou.

Stejně je to za­jí­mavé: Je mnohem snazší křičet do prázdna tady na webu, než vést osobně roz­ho­vory s lidmi, na kte­rých může zá­le­žet. I když se tu po­my­slně svlé­kám před celým webem (a ar­má­dou botů, po­cho­pi­telně), je to snazší, pro­tože to nemá žádné ná­sledky, není to sku­tečné, jde jen o pár napůl prav­di­vých slov, které si nikdo ne­pře­čte a budou za­po­me­nuty, dřív než byly vy­řčeny. Nikdo není na druhé straně drátu, vy­sí­lám do prázd­ného kosmu v naději, že mě někdo uslyší a ozve se zpátky. Stejně snadné je se bavit s ci­zinci v baru (ty dávné útěky do TABu), nejsem spou­taný ná­sledky, tady a teď, na ničem ne­zá­leží, oni pro­plou­vají městem, za týden budou v jiném městě, jiném státě, jiném kon­ti­nentně, jim je jed­no­du­ché se svěřit, jim můžu říct všechno, s nimi můžu být oprav­dový, pro­tože to nemá žádné dlou­ho­dobé ná­sledky. Hlava plná G\T, mar­tini nebo čer­ných rusů, svět jako děloha z žužu, plas­tická re­a­lita plná plas­tické pravdy. Vzpo­mí­nám si, že jsem se svěřil, že █████████████████████████ jedné Viet­namce. Proč ne? Nemá to žádný dopad na nikoho z nás, jen erupce em­pa­tie na jedno po­u­žití. Proč ne? Nikam to ne­po­vede, slova budou za­po­me­nuta, nic se ne­změní, ale proč ne?


Those Who Tell the Truth Shall Die, Those Who Tell the Truth Shall Live Fo­re­ver

(A to nejsem velký fanda EITS.)


+1: Při psaní těch řádků mi v uších kvílí .exis­tence od Once Upon A Winter.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz