k47.cz    — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura | twitter FB


««« »»»

Druhá verze

21. 2. 2018 — k47

Říká se, že ráno je moudřejší večera. Asi to bude pravda, protože často po probuzení pročistím to, co jsem s horkou hlavou a bez pudu sebezáchovy napsal minulou noc.

Tak to tady na k47čce/ASCIIblogu funguje poměrně často. Ve hře nemusí být žádné podpůrné chemické látky, žádné drunk-blogování, jen se proberu s hrůzou, že jsem minulou noc přešlápl & musím okamžitě zahladit stopy. Někdy k tomu je důvod, většinou ne. Ale i přesto po sobě často uklízím.

Dost tedy záleží, kdy to tu čtete, jestli v noci, nebo až druhý den, kdy jsou nejhorší noční můry zahlazeny. Druhá verze se od té první někdy značně liší. Bývá hodně začerněná, některé odstavce jsou přesunuté do komentářů, které se nedostanou na web. Pod některými posty žijí gigantické bloky privátního textu, který uvádí fakta, často pokřivená nebo prezentovaná selektivně pro větší narativní dopad, na pravou míru. Tyto poznámky pod čarou zůstanou navěky soukromé, jen jako vodítka která mi za mnoho let, umožní porozumět současným rokům, které v té době budou jen dávnou vzpomínkou, křehkou jako chmýří pampelišek ve větru. Nechci přepsat vlastní minulost lži, polopravdami a fikcí a pak jim uvěřit jako v Nolanově Mementu.

Pravda nikdy nebyla hlavním záměrem tohoto webu, nehnala mě zvrácená narcistická touha se osobně prezentovat & tlačit čtenářům detaily mého života. Na to je příliš nudný, fádní & prázdný. Píšu tu o fiktivním charakteru, který je velice volně inspirovaný mými dny. Velice volně.

Rozhodl jsem se také, že o určitých osobních tématech se nikdy nezmíním. Není to celkový pesimismus, neexistující naděje, touha po konci světa nebo glorifikace sebedestrukce nebo sebevraždy jako nejodvážnějšího rozhodnutí, které člověk může učinit. To jsou jenom maličkosti, ty neříkají nic. Jde o jiná témata. Můžete je zjistit procesem eliminace.

Tohle všechno byla jen preambule k pointě dneška: Původně jsem chtěl psát o určitém Tématu, které přesně balancovalo na hraně přijatelného, bylo to 50/50, dokonalá remíza. Ale nakonec jsem to hodil do koše. Bylo za čárou.

Stejně je to zajímavé: Je mnohem snazší křičet do prázdna tady na webu, než vést osobně rozhovory s lidmi, na kterých může záležet. I když se tu pomyslně svlékám před celým webem (a armádou botů, pochopitelně), je to snazší, protože to nemá žádné následky, není to skutečné, jde jen o pár napůl pravdivých slov, které si nikdo nepřečte a budou zapomenuty, dřív než byly vyřčeny. Nikdo není na druhé straně drátu, vysílám do prázdného kosmu v naději, že mě někdo uslyší a ozve se zpátky. Stejně snadné je se bavit s cizinci v baru (ty dávné útěky do TABu), nejsem spoutaný následky, tady a teď, na ničem nezáleží, oni proplouvají městem, za týden budou v jiném městě, jiném státě, jiném kontinentně, jim je jednoduché se svěřit, jim můžu říct všechno, s nimi můžu být opravdový, protože to nemá žádné dlouhodobé následky. Hlava plná G\T, martini nebo černých rusů, svět jako děloha z žužu, plastická realita plná plastické pravdy. Vzpomínám si, že jsem se svěřil, že ████████████████████████ jedné Vietnamce. Proč ne? Nemá to žádný dopad na nikoho z nás, jen erupce empatie na jedno použití. Proč ne? Nikam to nepovede, slova budou zapomenuta, nic se nezmění, ale proč ne?


Those Who Tell the Truth Shall Die, Those Who Tell the Truth Shall Live Forever

(A to nejsem velký fanda EITS.)


+1: Při psaní těch řádků mi v uších kvílí .existence od Once Upon A Winter.

vstoupit do diskuze    sdílet na facebooku, twitteru, google+

sem odkazují:
Na suchu

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz