k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Drahá auta & pronásledování na kole

16. 10. 2018 — k47 (♪)

Otázka do pra­nice: Co z člo­věka udělá drahé auto?

  1. vy­rov­na­ného in­trospek­tiv­ního je­dince
  2. čůráka

Druhá mož­nost je správná. Vro­zené pri­vi­le­giapeníze z lidí od­se­kají em­pa­tii jako nic.

Pro­jíž­děl jsem zrovna ves­nicí, která se za po­sled­ních dvacet let pro­mě­nila v ko­lo­nii ne­smy­slně lu­xus­ních vil, když se vedle mě minula dvě auta. Zpo­ma­lil jsem jako slušný účast­ník pře­vážně au­to­mo­bi­lo­vého pro­vozu, aby se silice vy­čis­tila. To auto, drahý model, které jelo mým směrem se ne­při­ro­zeně vleklo. Na­jed­nou cítím vodní po­pra­šek. Stě­rače auta jedou naplno. Zvláštní, proč zrovna tady? Auto se dalo do pohybu a rychle pře­mýš­lím: Pokud to (ně­ja­kým způ­so­bem) udělal schválně, půjde o za­jí­ma­vého je­dince, se který se ještě může stát zdro­jem zábavy, pokud je to náhoda, odnesu si z toho jeden divoký sprint. Jedeme! Vy­ra­zil jsem ma­xi­mální rych­lostí, krásný sprint, nej­těžší pře­vody, ae­ro­dy­na­mická pozice, kolo se pod záběry kývalo jako loď na me­cha­nicky roz­bou­ře­ném moři. Není snadné dohnat vo­zi­dlo, které dis­po­nuje vý­kon­ným spa­lo­va­cím mo­to­rem, ale dal jsem tomu všechno. I sám ne­po­ra­zi­telný ka­ni­bal Eddy Merckx zajel ho­di­nový rekord rych­lostí těsně pod 50km/h a on byl nej­lep­ším cyk­lis­tou se­dm­de­sá­tých let, ge­ne­tický super-mutant, který se rodí jednou za dekádu, ne napůl in­va­lidní idiot na téměř 3x těžším kole.

Hnal jsem se za ním jako šílený pes, který se žene za auty a stejně jako onen hy­po­te­tický canis jsem ne­vě­děl, co bych dělal, kdy­bych to auto chytil. Ve vzdu­chu visela jen vágní vidina zá­bavné in­ter­akce s velice na­štva­ným mužem. Po šesti stech me­t­rech začal zpo­ma­lo­vat, ale zrovna se blí­žila moje od­bočka, chtěl jsem se dostat domů před zá­pa­dem slunce. Tak nic. Ukázal jsem doleva a strhl ří­dítka přes sil­nici do kopce.

Ale pak, jako správný čůrák v drahém autě, za­trou­bil, vy­str­čil z okna ruku a roz­lou­čil se vzty­če­ným pro­střed­níč­kem. Musel jsem se nahlas zasmát. Před­stavte si jeho roz­po­lo­žení, kdy cítí po­třebu ukázat svojí nad­řa­ze­nost, kdy musí dát co proto jed­nomu ná­hod­nému cyk­lis­tovi, který ne­u­dě­lal nic jiného, než že bez zvlášt­ních důvodů zrych­lil za jeho drahým vozem. Bylo to tak bi­zarní a tra­gické.

Na­ko­nec ne­zkla­mal a po­skytl do­časné po­ba­vení, které může po­skyt­nout jen pr­votřídní čůrák.


Ale byla to krásná jízda. Pár de­sí­tek ki­lo­me­trů + jeden zbě­silý sprint první vlnou pod­zimu, v šikmém oran­žo­vém slunci, kola tvrdá jako kámen ne­hlučně klouzala po hlad­kém as­faltu, všechno fun­go­valo, rychle, ale zlehka, jako kdy­bych neměl řetěz, sweet spot, in the zone, ne­po­psa­telně krásný pocit. Při jízdě jsem si vzpo­mněl na Hun­tera S. Thomp­sona když v roz­ho­voru o Hell's angels mluvil o tom, jak vy­rá­žel na noční jízdy na mo­torce:

I used to take it out at night on the Coast Highway, just drunk out of my mind, ride it for 20 and 30 miles in just short pants and a t-shirt. It’s a be­au­ti­ful fe­e­ling.

Já měl zcela čistou mysl, chyběl mi bušící motor, ale i tak, vlastně přesně proto, to byla ne­po­psa­telná nád­hera.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz