Disrupce všech disrupcí

Někdy si dělám výpisky z článků, které zrovna čtu.¹ Před nějakou dobou jsem si podtrhal pár pasáží v How to get rich quick in Silicon Valley, které dokázaly vyjádřit inherentní podivnost disrupcí silicon valley a světa, který chtějí pro své investory postavit.

As one Twitter wag observed, San Francisco’s “tech culture is focused on solving one problem: what is my mother no longer doing for me?”

I was beginning to become acquainted with the infinite solipsism of my new milieu. We were grown men who lived like captive gerbils, pressing one lever to make food appear and another for some fleeting entertainment – everything on demand. Airbnb and Foodpanda served the flesh, Netflix and Lifehacker nourished the soul.

That became his routine, and he never questioned it. Come to think of it, like a lot of his contemporaries, he never questioned anything.

They could only face themselves in the mirror if their business card proved that they were rock stars or ninjas or something romantic and brave and individualistic – anything but the truth, anything but a drone.

Every tech industry campaign designed to spur investment in the Next Big Thing – at that time, it was the “sharing economy” – concealed a larger programme for the transformation of society, always in a direction that favoured the investor and executive classes.

Fiverr offered a glimpse at the new model worker: a fat, depressed con artist forever scheming against his comrades, egged on by the distant architects of the virtual marketplace– the only real winners.

Když už jsem v tom, musím se přiznat, že mě baví jedna věc: Jak někdo začne kritizovat velké hlavy z křemíkového údolí, a hlavně polo-mytologické postavy jako Musk nebo Jobs, nejsnazší obrana jejich neplacených obránců se nese v duchu: Proč tady kňouráš o lidech, kteří jsou chytřejší než ty a toho dokázali toho víc než ty? Co jsi dokázal ty? Odpověď, že argumenty proč vize miliardářů nemusí nutně vést k utopické budoucnosti, mají svou hodnotu, není to, co tito obránci chtějí slyšet. Otázka „co jsi dokázal?“ znamená „udělal jsi něco na čem se dá masivně zbohatnout?“ nebo „proč nejsi poslušný účastník kapitalismu, jehož touha po hmotných statcích a moci přebije všechny ostatní aspirace?“ je to zvláštní postoj, když člověk má prachy, pak něco musí dělat dobře a proto je vzorem ctnosti.

1. V seznamu mám od roku 2012 něco kolem 10500 internetových článků/paperů/knih² a to jsou jen ty u kterých jsem cítil, že by mohlo hrozit, že bych se k nim někdy chtěl vrátit. K tomu přečtu spousta věcí, které jen proletí očními nervy, ale nemají nadčasový gravitas a tak neskoční v seznamu.
2. Někdy jde o celé knihy s rozsahem pár stovek stránek, takže prosté číslo 10500 neříká moc. Některé články taky bývají poněkud rozsáhlé, jako třeba tenhle Morozovův kousek o Timovi O’Reillym má skromných 16000 slov.³ Větším rozsahům textu se v některých internetových kruzích říká long read, ale tento pojem mi připadá poněkud nešťastný. Označují se tak i články mnohem kratší než 16k slov, mnohem kratší, ale přesto delší než klasická internetová clickbait jednohubka precizně zkonstruovaná tak, aby se dala pozřít paralelně s tím, co čtenář kontroluje twitter. Nálepka long read říká, že texty, které potřebují víc místa, aby sdělily všechno co potřebují sdělit, jsou něco speciálního v moři internetu.
3. Na těchto dlouhých esejích je fantastické, že jsou (většinou) napsány velice dobře a pak také mají vysoký informační obsah⁴ . Je radost se do nich pustit a proplétat se lingvistickými a faktografickými zákruty textu. Mám je rád, i když si nepamatuji, že bych četl něco byť jen vzdáleně podobného v češtině, vždy jen anglicky (třeba tohle o Ilyinovi, už jsem to zmínil) ze zdrojů jako je The New Yorker, The Baffler nebo New York Review Books.
4. Tedy pravý opak k47čky. Téměř všechny místní článku píšu narychlo v nejzazší hloubi noci. Málokdy mám čas na opravy pravopisných chyb, než abych se strachoval zdali bude mít próza dostatečnou úroveň nebo jestli bude téma dostatečně zajímavé. Píšu to každý den, narychlo, zbrkle, bez přípravy, podle motta každý den dokud se vám to nezačne líbit.⁵
5. Ale už dost s těmito vnořenými poznámkami, začíná to vypadat jako nějaký Danielewskiho román.