k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Disrupce všech disrupcí

28. 5. 2018 — k47 (♪)

Někdy si dělám vý­pisky z článků, které zrovna čtu.1 Před ně­ja­kou dobou jsem si pod­tr­hal pár pasáží v How to get rich quick in Si­li­con Valley, které do­ká­zaly vy­já­d­řit inhe­rentní po­div­nost di­srupcí si­li­con valley a světa, který chtějí pro své in­ves­tory po­sta­vit.

As one Twit­ter wag ob­ser­ved, San Fran­cisco’s “tech cul­ture is fo­cused on sol­ving one pro­blem: what is my mother no longer doing for me?”

I was be­gin­ning to become acqua­in­ted with the in­fi­nite so­lip­sism of my new milieu. We were grown men who lived like cap­tive ger­bils, pres­sing one lever to make food appear and ano­ther for some fle­e­ting en­ter­ta­in­ment – eve­ry­thing on demand. Airbnb and Fo­od­panda served the flesh, Net­flix and Li­fe­hac­ker nou­rished the soul.

That became his rou­tine, and he never ques­ti­o­ned it. Come to think of it, like a lot of his con­tem­po­ra­ries, he never ques­ti­o­ned any­thing.

They could only face them­sel­ves in the mirror if their busi­ness card proved that they were rock stars or ninjas or so­me­thing ro­man­tic and brave and in­di­vi­du­a­lis­tic – any­thing but the truth, any­thing but a drone.

Every tech in­dustry cam­paign de­signed to spur in­vest­ment in the Next Big Thing – at that time, it was the “sha­ring eco­nomy” – con­ce­a­led a larger pro­gra­mme for the trans­for­mation of so­ci­ety, always in a di­rection that fa­vou­red the in­ves­tor and execu­tive clas­ses.

Fiverr of­fe­red a glimpse at the new model worker: a fat, de­pres­sed con artist fo­re­ver sche­ming aga­inst his co­mra­des, egged on by the distant ar­chi­tects of the vir­tual mar­ket­place– the only real win­ners.


Když už jsem v tom, musím se při­znat, že mě baví jedna věc: Jak někdo začne kri­ti­zo­vat velké hlavy z kře­mí­ko­vého údolí, a hlavně polo-my­to­lo­gické po­stavy jako Musk nebo Jobs, nej­snazší obrana jejich ne­pla­ce­ných obránců se nese v duchu: Proč tady kňou­ráš o lidech, kteří jsou chytřejší než ty a toho do­ká­zali toho víc než ty? Co jsi do­ká­zal ty? Od­po­věď, že ar­gu­menty proč vize mi­li­ar­dářů nemusí nutně vést k uto­pické bu­douc­nosti, mají svou hod­notu, není to, co tito obránci chtějí slyšet. Otázka „co jsi do­ká­zal?“ zna­mená „udělal jsi něco na čem se dá masivně zbo­hat­nout?“ nebo „proč nejsi po­slušný účast­ník ka­pi­ta­lismu, jehož touha po hmot­ných stat­cích a moci pře­bije všechny ostatní as­pi­race?“ je to zvláštní postoj, když člověk má prachy, pak něco musí dělat dobře a proto je vzorem ctnosti.


  1. V se­znamu mám od roku 2012 něco kolem 10500 in­ter­ne­to­vých článků/paperů/knih2 a to jsou jen ty u kte­rých jsem cítil, že by mohlo hrozit, že bych se k nim někdy chtěl vrátit. K tomu přečtu spousta věcí, které jen pro­letí očními nervy, ale nemají nad­ča­sový gra­vi­tas a tak ne­skoční v se­znamu.
  2. Někdy jde o celé knihy s roz­sa­hem pár stovek strá­nek, takže prosté číslo 10500 neříká moc. Ně­které články taky bývají po­ně­kud roz­sáhlé, jako třeba tenhle Mo­rozo­vův kousek o Timovi O’Re­illym má skrom­ných 16000 slov.3 Větším roz­sa­hům textu se v ně­kte­rých in­ter­ne­to­vých kru­zích říká long read, ale tento pojem mi při­padá po­ně­kud ne­šťastný. Ozna­čují se tak i články mnohem kratší než 16k slov, mnohem kratší, ale přesto delší než kla­sická in­ter­ne­tová clic­kbait jed­no­hubka pre­cizně zkon­stru­o­vaná tak, aby se dala pozřít pa­ra­lelně s tím, co čtenář kon­t­ro­luje twit­ter. Ná­lepka long read říká, že texty, které po­tře­bují víc místa, aby sdě­lily všechno co po­tře­bují sdělit, jsou něco spe­ci­ál­ního v moři in­ter­netu.
  3. Na těchto dlou­hých ese­jích je fan­tas­tické, že jsou (vět­ši­nou) na­psány velice dobře a pak také mají vysoký in­for­mační obsah4 . Je radost se do nich pustit a pro­plé­tat se lin­gvis­tic­kými a fak­to­gra­fic­kými zá­kruty textu. Mám je rád, i když si ne­pa­ma­tuji, že bych četl něco byť jen vzdá­leně po­dob­ného v češ­tině, vždy jen an­g­licky (třeba tohle o Ily­i­novi, už jsem to zmínil) ze zdrojů jako je The New Yorker, The Ba­f­fler nebo New York Review Books.
  4. Tedy pravý opak k47čky. Téměř všechny místní článku píšu na­rychlo v nej­zazší hloubi noci. Má­lo­kdy mám čas na opravy pra­vo­pis­ných chyb, než abych se stra­cho­val zdali bude mít próza do­sta­teč­nou úroveň nebo jestli bude téma do­sta­tečně za­jí­mavé. Píšu to každý den, na­rychlo, zbrkle, bez pří­pravy, podle motta každý den dokud se vám to ne­začne líbit.5
  5. Ale už dost s těmito vno­ře­nými po­znám­kami, začíná to vy­pa­dat jako nějaký Da­nie­lewskiho román.
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz