k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Hordy šotoušů

17. 9. 2018 — k47

Mám pa­ra­no­indí strach z jedné věci: Být na jednom místě se stov­kami šo­toušů. „Šo­toušů?“ ptáte se. Však víte, takový ten typ lidí, je­jichž láska k vlakům pře­sa­huje hra­nice se­xu­ální de­vi­ace. Šotouš v hlavě nosí kom­pletní řazení všech vlaků, které kdy pro­ťaly hra­nice sou­čas­ného Česka od roku 1918, po­znají jed­not­livé vagóny podle zá­pa­chu pol­stro­vání nebo chutě rzi na kli­kách, iden­ti­fi­kují mašiny dle frek­vence vib­rací, které se pře­ná­šejí z ne­rov­no­měrně ošou­pa­ných hna­cích náprav, více než o so­ci­ální život se za­jí­mají o de­taily pod­vozků vy­řa­ze­ných jed­no­tek 451 a jejich vr­chol­nou in­timní fan­ta­zií je onanie, za­tímco se třou o bušící dieslový motor lo­ko­mo­tivy řady 753 pře­zdí­vané „brej­lo­vec“. Však víte: Když jich stovku ubo­dáte k smrti, jen sedm z nich bude někomu chybět.

A přesně mezi touhle sortou fa­na­tic­kých vy­zna­vačů in­frastruk­tury a vo­zi­del jsem se ocitl, pa­ra­noie na­vzdory. Šlo o kom­pli­ko­vaný ře­tě­zec udá­lostí, které jsou příliš fádní a nudné na to, abych se je tu byť jen vzdá­leně po­kou­šel vy­jme­no­vat. Ráno, po ně­ko­lika ho­di­nách spánku, kte­rých bylo tak málo, že šlo o ohro­žený druh, jsem ote­vřel oči a hodil si mincí. Padla panna a tak jsem šel, uvařil si jedno kafe tak silné, že kon­zis­tencí při­po­mí­nalo bahno, sedl na kolo a vy­ra­zil, celou cestu na nej­těžší převod, po­sta­vený v pe­dá­lech, sprin­to­vat ko­ri­do­rem vzdu­chu. Minuty byly vzácné a ki­lo­me­try se vy­smí­valy. Nic člo­věka ne­pro­bere jako jet ma­xi­mální možnou rych­lostí a pro­vá­dět stu­pidní ma­né­vry za plného pro­vozu, jen aby ušet­řil pár oka­mžiků as­faltu.

Šlo o Den Že­lez­nice, ja­kousi de­mon­straci ar­chaické do­pravní tech­niky všeho druhu: par­ních vlaků, sta­rých vagonů z hlu­bo­kých dob ČSD, au­to­busů z pa­de­sá­tých let, které kon­strukcí při­po­mí­naly tank. Žádné ža­botlamy, díky bohu za to, trau­mata ces­tu­jí­cích jsou příliš čer­stvá.

Ne­ú­čast­nil jsem se příliš dlouho, spán­kový de­fi­cit pře­bí­ral plnou kon­t­rolu, cítil jsem tu tupou bolest, která se jakoby snaží ze­vnitř pro­tu­ne­lo­vat skrz lebku ven. Roz­lou­čil jsem se a zmizel. Po­tře­bo­val jsem ještě aspoň nějaké síly na ma­nic­kou cestu do chla­di­vého náručí Cely.


+1: Teď si matně vzpo­mí­nám, že tam bylo straš­livě dětí. Šo­touši tedy na­ko­nec museli najít nějaký způsob jak se roz­mno­žit, nebo aspoň jak unést ne­zle­tilé a vy­tr­va­lým tý­rá­ním je do­nu­tit za­po­me­nout jejich staré rodiny a při­jmout své únosce. Jedno nebo druhé. Proč mys­líte, že se tolik za­jí­mají o do­pravní pro­středky? Po­tře­bují utéct, když na ně do­padne kla­divo zákona.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz