Stalo se ze mě to, co nesnáším

Jednou v noci hluboko po přelomu do následujícího dne nebylo co dělat – svět vychladl a ztichl, nad horizontem stromů, černých proti černému nebi, hučel nekonečný klid, hvězdy žhnuly mrtvým světlem z dob dávného vesmíru. Mohla být jedna hodina, možná dvě, nepamatuji se přesně. Ale vím, že jsem jako už tolik nocí nemohl usnout. Šel jsem tedy ven, bosky, do kůlny jde parkuje kolo. Bylo na něm třeba něco udělat, vždycky bylo, něco malého, jako třeba vyčistit a namazat řetěz, nebo něco většího jako třeba se podívat na zadní přehazovačku, která se chová poněkud nepředvídatelně a jednoho mokrého dne během stoupání do asfaltových kopců Východu odmítla zcela plnit svou úlohu. Nevím přesně, co jsem dělal, ale pamatuji si, že mě to bavilo, čas ubíhal a noc za blánou bubliny světa tiše sténala.

Pak mi to došlo: Stalo se ze mě to, co sám nesnáším. Stal jsem se jedním z těch nešťastných jedinců, kteří se neustále věnují svému dopravnímu prostředku, kteří jsou posedlí jemnou mechanikou jeho fungování a snaží se ji vyladit k maximální a objektivně deziluzní dokonalosti. Realizace mi začala stékat po zádech ve žlábku páteře jako studený pot. Proč? Jak se to jen stalo? Jak jsem jen mohl uklouznout? Bože můj, bože můj, proč jsi mě opustil? Kdo vlastně jsem? Kým jsem se to stal? Rozumím si ještě vůbec, má můj život nějaký smysl, známou trajektorii nebo pochopitelnou logiku?

Ale místo trvalého přehodnocení životních postojů jsem jen pokrčil rameny a pokračoval v práci, ten řetěz se přece jen sám nevyčistí & krize identity se nedá použít jako průmyslový odmašťovač.

Naštěstí nepatřím mezi ty, kteří všem o svém vyvoleném dopravním prostředku neustále vykládají. Do téhle reality mě izoluje nekonečná samota Cely. Takže aspoň tak—