k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Česko-slovenské jaro

16. 3. 2018 — k47 (♪)

Jaký čas být naživu! Ne­u­stále se něco děje. Můžeme pro­chá­zet špat­nými časy, ale možná žijeme ty nej­lepší možné.

Nic jsem ne­plá­no­val. Byl jsem jen v Praze a spon­tánně na­ra­zil na další de­mon­straci. Při­padá mi, že je větší šance, že se v Praze bude něco konat, než že nebude. Jen za po­slední dny to byly pro­testy proti ko­mu­nis­tické mlá­tičce, za svo­bodná média, pak ná­sle­do­val bles­kový pro­test stu­dentů a teď se do akce za­po­jila slo­ven­ská di­aspora (v ČR žije něco jako 160000 našich slo­ven­ských bratří) a při­lila svojí ne­spo­ko­je­nost do kotle ob­čan­ské ro­ze­zle­nosti.

Už z dálky jsem slyšel hlas vy­řvá­vat z re­pro­duk­torů, ale ne­vě­děl jsem o co přesně jde. Vy­ra­zil jsem přímou čarou za zdro­jem zvuku na Vác­lav­ském ná­městí. Vy­klo­nil jsem se zpoza rohu a zpo­zo­ro­val slo­ven­ské vlajky vzty­čené nad davem lidí. Co se to jen děje?

Od­po­věď na sebe ne­ne­chala dlouho čekat. Hlavní linie pro­tes­to­vala proti Fi­co­vým ma­chi­na­cím, za před­časné volby na Slo­ven­sku a ze­vrubné vy­šet­ření vraždy Jána Ku­ci­aka a jeho part­nerky.

Nešlo jen o pro­blémy našich zá­pad­ních sou­sedů, šlo o něco víc, tedy tak to aspoň pů­so­bilo. Jedna člověk držel transpa­rent „česko-slo­ven­ské jaro“. Osudy našich zemí, zdá se, ať už ná­ho­dou nebo his­to­rií, jsou zase pro­po­jené, sto let od vzniku První Re­pub­liky, pro­ťaly se v těchto dnech, kdy lidem v obou stá­tech začíná do­chá­zet tr­pě­li­vost. Něco se musí stát, hyb­nost je na naší straně, ať už jsme my de­fi­no­váni jak­koli, možná pří­z­nivci svo­body a de­mo­kra­cie, možná jen od­půrci způ­sobu, jak se věci dělaly doteď.

A je to krásný pocit, že se něco děje.

Arab­ské jaro do­ká­zal za­žeh­nout jeden člověk. Mo­ha­med Bou­a­zizi se pro­testně upálil a od­star­to­val po­vstání v Tu­nisku, které odválo starý au­to­kra­tický režim a při­neslo li­be­rální de­mo­kra­cii. A pak se vlny re­vo­luč­ního nad­šení začaly ne­za­sta­vi­telně valit se­verní Af­ri­kou a blíz­kým vý­cho­dem. Re­vo­luční po­ten­ciál byl ohromný, nad­šení hma­ta­telné, ko­nečně se osud může změnit k lep­šímu. V Tu­nisku to vyšlo, zbytek re­gi­onu se zmítá v ná­sled­cích dodnes.

U nás nejdou sázky tak vysoké, staré zlo zmi­zelo skoro před tři­ceti lety, lidé v uli­cích chtějí jen vy­čis­tit sou­časný systém, vnést do něj trochu mo­rálky, sluš­nosti a le­ga­lity, nikdo nebude brát zraně do rukou, nikdo ne­začne ob­čan­skou válku. Tedy aspoň doufám. A taky doufám, že hnutí ne­ztratí svojí hyb­nost a op­ti­mis­mus.

+1: Pořád mi při­padá, že jsem v mi­nu­losti byl příliš cy­nický a od­ta­žitý. Články Proti ko­mu­nis­tům dneska pro­tes­tuje každejPro­testní sezóna jsou už od názvu chyt­rácky pře­zí­ravé. Možná, že jsem to v té době ne­cí­til, možná. Ale teď je to jinak. Za­čí­nám cítit onu pasáž z HST wave speech: „There was a fan­tas­tic uni­ver­sal sense that wha­te­ver we were doing was right, that we were win­ning“

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz