k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Brouk číslo dvě

9. 10. 2018 — k47 (♪)

A co byste říkali na další makro­sko­pic­kou da­guerro­ty­pii? Proč ne, žejo. Dneska se mi stejně nechce psát nic zá­važ­ného, chyt­rého nebo aspoň jen trochu ko­he­rent­ního.

Tenhle ne­šťastný brouk se ně­ja­kým způ­so­bem dostal do Cely. Zrovna jsem se od­ně­kud vrátil, po­cho­pi­telně na kole, a kout­kem oka jsem ho zpo­ro­val, jak pře­chází tam a zpátky po špatné straně pro­skle­ných dveří, jako kdyby chtěl ven na svo­bodu, ale ne­do­ká­zal po­cho­pit re­a­litu, ve které exis­tují ne­vi­di­telné ba­ri­éry, do­ne­ko­nečna se svou prů­hled­ností vy­smí­va­jící jeho si­sy­fov­ské touze unik­nout. (Tahle věta mi po­ně­kud ujela pod prsty, pokud jste se v ní ztra­tili, nejste sami, taky tápu.)

Za­jí­mavé je jak silně je tenhle brouk chlu­patý i když z dálky vypadá jako hladká chi­ni­nová cihla. A také že tento porost je tak lesklý a re­flek­tivní, že zkazil fotky. Pa­vouci jsou po­kryti ště­ti­nami, které fun­gují jako dů­my­slná do­ty­ková čidla. Také ti, kteří sno­vají pa­vu­činy a čekají v nich na kořist, mají velice špatný zrak. Možná proto ne­vy­pa­dají, že by jim vadilo in­ten­zivní světlo blesku, když je z pár cen­ti­me­trů fotím. Nevím jak je na tom se smysly tenhle brouk. Ne­vy­pa­dal moc šťastně, po­cho­do­val z jed­noho konce skla na druhou jako vězeň na dvorku kri­mi­nálu, ani na chvíli ne­po­stál, ne­za­pó­zo­val.

A jako vždycky, kdo mi řekne, co je to za druh/rod/čeleď/řád/třídu do­stane blu­diš­ťáka.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz