Brouk číslo dvě

A co byste říkali na další makroskopickou daguerrotypii? Proč ne, žejo. Dneska se mi stejně nechce psát nic závažného, chytrého nebo aspoň jen trochu koherentního.

Tenhle nešťastný brouk se nějakým způsobem dostal do Cely. Zrovna jsem se odněkud vrátil, pochopitelně na kole, a koutkem oka jsem ho zporoval, jak přechází tam a zpátky po špatné straně prosklených dveří, jako kdyby chtěl ven na svobodu, ale nedokázal pochopit realitu, ve které existují neviditelné bariéry, donekonečna se svou průhledností vysmívající jeho sisyfovské touze uniknout. (Tahle věta mi poněkud ujela pod prsty, pokud jste se v ní ztratili, nejste sami, taky tápu.)

Zajímavé je jak silně je tenhle brouk chlupatý i když z dálky vypadá jako hladká chitinová cihla. A také že tento porost je tak lesklý a reflektivní, že zkazil fotky. Pavouci jsou pokryti štětinami, které fungují jako důmyslná dotyková čidla. Také ti, kteří snovají pavučiny a čekají v nich na kořist, mají velice špatný zrak. Možná proto nevypadají, že by jim vadilo intenzivní světlo blesku, když je z pár centimetrů fotím. Nevím jak je na tom se smysly tenhle brouk. Nevypadal moc šťastně, pochodoval z jednoho konce skla na druhou jako vězeň na dvorku kriminálu, ani na chvíli nepostál, nezapózoval.

A jako vždycky, kdo mi řekne, co je to za druh/rod/čeleď/řád/třídu dostane bludišťáka.