k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Počítat blesky

25. 4. 2018 — k47 (♪)

Co by člověk ne­u­dě­lal pro kebab, žejo? Zvlášť, když je onen člověk uvěz­něný v Cele, která se na­chází hlu­boko v pus­ti­nách, daleko od tepu světa a veš­ke­rých zdrojů po­travy a zá­ro­veň jeho zásoba jídla do­sáhla ab­so­lutní nuly. Ne­sná­ším tu pus­tinu, kde pře­ží­vám, ale nemám moc na výběr. Je­di­nou spoj­nicí s okolní re­a­li­tou je kolo, kterým se můžu svižně pro­plést ne­ko­neč­nými lesy, kde nikdy ne­vy­chází slunce a zpust­lými cestami roz­bahně­nými i v nej­hlub­ším létu, kdy asfalt jinde taje.

Kolo je expres z nicoty a také pre­fe­ro­vaný způsob, jak si opat­řit po­travu. To byl plán.

V té době se od západu valila černá zeď mraků. Na me­te­o­ro­lo­gické mapě srážek se táhla ze severu Re­pub­liky až na jih re­pub­liky jako ne­ú­prosná ba­ri­káda. Na­chá­zel se v ní jen jeden malý zářez čisté oblohy, který smě­řo­val mým směrem, jako kdyby se měl na­pa­so­vat přímo na moje pus­tiny. To mi dalo čas, možná deset minut k dobru než přijde slej­vák. I tak bylo jasné, že to nemůže stačit. Ale co: Žijeme jenom jednou. K tomu jsem byl hla­dový.

Spo­čí­tal jsem si to dobře. Přesně v po­lo­vině cesty, když jsem byl nejdál od kli­ma­tické pří­vě­ti­vosti Cely, se spus­til déšť. Nejdřív jenom pár kapek, ty se ale o minutu poz­ději se změ­nily v pro­vazy vody, bom­bar­du­jící všechny zblou­dilce, kteří ne­vy­hle­dali pří­střeší. Nebylo na vy­bra­nou, musel jsem jet co nej­větší rych­lostí a ig­no­ro­vat fakt, že v akva­tic­kém ma­ra­zmu nic ne­vi­dím. Cestami se valily potoky vody a měnily je v ko­ri­dory bahna. Ma­xi­mální možnou rych­lostí, ať to mám rychle za sebou.

Za­blesklo se. Začal jsem po­čí­tat. Jedna, dva, tři, čtyři, pět, hrom. Pořád dobrý, je to skoro dva ki­lo­me­try za mnou. Hnalo se to rychle, ale pořád byla spousta času.

Když jsem vjel do polí, blesky mi létaly přímo nad hlavou, kolem žádné stromy a já se hrbil na čtr­nácti ki­lo­gra­mech velice vo­di­vého ma­te­ri­álu. Když si blesk začne vy­bí­rat cíl, byl jsem jasnou volbou. Ale před­stava smrti elek­tric­kým vý­bo­jem z nebes mě nijak ne­zner­vóz­ňo­vala, právě naopak, po­sky­to­vala ne­če­kané uklid­nění. Mělo by to v sobě něco dra­ma­tic­kého. Jen si to před­stavte: Před setmě­ním u kraj­nice za­staví auto, ři­dička za­hlédla kolo, oto­čila se, aby pro­zkou­mala, co se stalo. Vidí kolo ve škarpě, na něm oho­řelé a zčer­nalé tělo, stále se kře­čo­vitě drží ří­dí­tek, ale je po­divně zpro­hý­bané, jako kdyby bo­lestí a utr­pe­ním, na tváři gri­masu bo­lesti a za­mrzlý výkřik na rtech. Vrazil do něj blesk a on, ten mrtvý muž, jen bez­vládně za­hu­čel do mokré trávy, za­tímco se jeho vnitř­nosti a mozek vařily a bublaly horkem. To není tak zlá před­stava. Navíc pře­ži­vší si po blesku od­ne­sou krásné jizvy při­po­mí­na­jící Lich­tenber­govy vzory (velice vě­decké vy­svět­lení zde).

Jel jsem dál a po­čí­tal blesky. Pro­tože proč ne? Nebylo na výběr.

Na­ko­nec jsem schy­tal to nej­horší, tu první vlnu divoké bouře, která zuřila jen tak dlouho, dokud jsem se ne­do­stal do Cely, pro­mo­čený na kost, 95% těla po­kryté vrst­vou bláta. Ale na druhou stranu jsem měl kebab.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz