k47.cz    — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura | twitter FB


««« »»»

Počítat blesky

25. 4. 2018 — k47

Co by člověk neudělal pro kebab, žejo? Zvlášť, když je onen člověk uvězněný v Cele, která se nachází hluboko v pustinách, daleko od tepu světa a veškerých zdrojů potravy a zároveň jeho zásoba jídla dosáhla absolutní nuly. Nesnáším tu pustinu, kde přežívám, ale nemám moc na výběr. Jedinou spojnicí s okolní realitou je kolo, kterým se můžu svižně proplést nekonečnými lesy, kde nikdy nevychází slunce a zpustlými cestami rozbahněnými i v nejhlubším létu, kdy asfalt jinde taje.

Kolo je expres z nicoty a také preferovaný způsob, jak si opatřit potravu. To byl plán.

V té době se od západu valila černá zeď mraků. Na meteorologické mapě srážek se táhla ze severu Republiky až na jih republiky jako neúprosná barikáda. Nacházel se v ní jen jeden malý zářez čisté oblohy, který směřoval mým směrem, jako kdyby se měl napasovat přímo na moje pustiny. To mi dalo čas, možná deset minut k dobru než přijde slejvák. I tak bylo jasné, že to nemůže stačit. Ale co: Žijeme jenom jednou. K tomu jsem byl hladový.

Spočítal jsem si to dobře. Přesně v polovině cesty, když jsem byl nejdál od klimatické přívětivosti Cely, se spustil déšť. Nejdřív jenom pár kapek, ty se ale o minutu později se změnily v provazy vody, bombardující všechny zbloudilce, kteří nevyhledali přístřeší. Nebylo na vybranou, musel jsem jet co největší rychlostí a ignorovat fakt, že v akvatickém marazmu nic nevidím. Cestami se valily potoky vody a měnily je v koridory bahna. Maximální možnou rychlostí, ať to mám rychle za sebou.

Zablesklo se. Začal jsem počítat. Jedna, dva, tři, čtyři, pět, hrom. Pořád dobrý, je to skoro dva kilometry za mnou. Hnalo se to rychle, ale pořád byla spousta času.

Když jsem vjel do polí, blesky mi létaly přímo nad hlavou, kolem žádné stromy a já se hrbil na čtrnácti kilogramech velice vodivého materiálu. Když si blesk začne vybírat cíl, byl jsem jasnou volbou. Ale představa smrti elektrickým výbojem z nebes mě nijak neznervózňovala, právě naopak, poskytovala nečekané uklidnění. Mělo by to v sobě něco dramatického. Jen si to představte: Před setměním u krajnice zastaví auto, řidička zahlédla kolo, otočila se, aby prozkoumala, co se stalo. Vidí kolo ve škarpě, na něm ohořelé a zčernalé tělo, stále se křečovitě drží řídítek, ale je podivně zprohýbané, jako kdyby bolestí a utrpením, na tváři grimasu bolesti a zamrzlý výkřik na rtech. Vrazil do něj blesk a on, ten mrtvý muž, jen bezvládně zahučel do mokré trávy, zatímco se jeho vnitřnosti a mozek vařily a bublaly horkem. To není tak zlá představa. Navíc přeživší si po blesku odnesou krásné jizvy připomínající Lichtenbergovy vzory (velice vědecké vysvětlení zde).

Jel jsem dál a počítal blesky. Protože proč ne? Nebylo na výběr.

Nakonec jsem schytal to nejhorší, tu první vlnu divoké bouře, která zuřila jen tak dlouho, dokud jsem se nedostal do Cely, promočený na kost, 95% těla pokryté vrstvou bláta. Ale na druhou stranu jsem měl kebab.

vstoupit do diskuze    sdílet na facebooku, twitteru, google+

štítky: #vesnice #kolo

příbuzné články:
Stalo se ze mě to, co nesnáším 📷
Vesnická idylka (částečně v plamenech) 📷
Kolo 📷
Zprávy ze samotného útesu nevědomí 📷
Svět ze sedla vypadá o něco málo snesitelněji
Ztratit se v sedle 📷

sem odkazují:
Během bouřky

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz