k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Bláto na tváři

7. 8. 2018 — k47 (♪)

Po­slední dny často pro­vá­dím dvoj­hmat me­te­o­ra­dar – okno. Po­dí­vám se do mapy srážek, která se­be­jistě tvrdí, že nade mnou právě teď prší. Pak vy­hlédnu z okna a to podává od­lišné svě­dec­tví o stavu re­a­lity. Nebe se klene mraky, aspoň v tom mají me­te­o­ro­lo­gové pravdu, jenom z nich nepadá jediná kapka.

V tomto duchu se přes lesy, ve kte­rých je uvěz­něna Cela, hnaly další a další sliby srážek, jedna za druhou, fa­lešné naděje na ochla­zení a svla­žení. Jen dva­krát na vy­prahlou zemi sku­tečně do­padlo pár osa­mo­ce­ných kapek, ty ale ne­do­ká­zaly na­po­jit žíz­ni­vou kra­jinu. Země praskala, tráva usy­chala.

Ale pak ko­nečně za­pr­šelo a bylo to krásné. Těsně po dešti jsem vy­ra­zil na kole do lesů dý­cha­jí­cích vlh­kostí, ma­xi­mální možnou rych­lostí jsem kři­žo­val mokré cesty a nechal se omývat sprš­kami bláta. Taková radost! Čím víc bláta, tím lepší.

#artefakty

Jak se zdá, žádná cesta nemůže pro­běh­nout bez kom­pli­kací. Po­da­řilo se mi pích­nout. Všiml jsem si toho, když pne­u­ma­tiky začaly vy­dá­vat zvuk, do té doby tiše klouzaly ko­ri­do­rem jem­ného štěrku. Na­jed­nou bylo něco špatně. Za­sta­vil jsem, ohlédl se a ze zadní pne­u­ma­tiky se škle­bil syčící šlic. Ale co? Žádný pro­blém, vždy a za kaž­dých okol­ností s sebou táhnu ná­hradní duši + sadu na lepení duší, a za pár minut pode mnou svět zas ro­to­val.

Ve chví­lích výměny jsem za­hlédl jen jed­noho cyk­listu, ten úsek byl pře­kva­pivě pustý, všude jinde jez­dili lidé na kolech, běžci od­de­cho­vali do rytmu po­drá­žek, vy­ta­ženi do terénu změnou kli­matu k lep­šímu. Tento vyjel z boční cesty asi pat­náct metrů vpředu, po­dí­val se na kolo sedící na ří­dít­kách a sedle, zvážil, že mu to ne­stojí za po­zor­nost a jel dál. Na kole jsme všichni bratři, jak po­ma­tenci na hor­ských kolech tak lidské střely na těch sil­nič­ních, když uvidím někoho s pro­blémy, na­bídnu mu pomoc i když vím, že nic ne­zmůžu, už jen ta myš­lenka se počítá. Můžu se po­dě­lit o pár záplat, půjčit pum­pičku, přidat svaly pro na­rov­ná­vání ohnu­tého ráfku nebo jen po­skyt­nou mo­rální pod­poru & po­dě­lit se o his­torky kolizí a ka­ta­strof. Nic zá­sad­ního, žádné velké oběti, jen při­po­me­nutí, že jsme v tom všichni spolu.

Večer pak jako ob­vykle patřil za­bí­jení komárů. Stěny Cely se za­čí­nají černat skvr­nami po roz­mázlém hmyzu.


+1: Le­tošní vedra vám může zpří­jem­nit tahle epi­zoda Black Books.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz