Bakteriofobové & clean freaks

Bakteriofobové a chorobně čistotní lidé mě strašně fascinují. Ne v tom dobrém slova smyslu. Však je znáte: Nechtějí si podávat ruce, mít žádný byť jen zprostředkovaný kontakt s cizí pokožkou a každý povrch, který nebyl před jejich očima ošetřen savem, představuje potenciální smrtelné riziko.

Na jednu stranu mají pravdu, protože přesně tohle jsou cesty, kterými se šíří choroby. Smrtící pandemie ve filmu Contagion, o kterém jsem tu nedávno vytruboval, začne tak, že kuchař připravující nakažené prase si neumyje ruce. A za pár dní umírá jeden milion lidé denně. To je jeden extrém, ale většinou si stačí umýt ruce před jídlem, nesahat si na tvář a budeme v pohodě.

Jsem ochotný tohle risknout. I když následky můžou být značné, pravděpodobnost je tak astronomicky malá, že matematika vychází v neprospěch paranoidního chování. Mnohem lepší než žít s neustálým hláskem v lebce, který mi našeptává čemu se vyhnout, na co nesahat, kolikrát si umýt ruce, komu říct aby na co nesahal a tak podobně.

Určitá část infekcí a chorob se navíc šíří kapénkovou infekcí a tuhle cestu neovlivním obsesivním chováním, ostatní lidé a jejich slušnost, že mi nebudou plivat přímo do hrdla, mě mají zcela v šachu.

Život ve špíně a se špínou (čti: vesnice) je pohodlnější. Často mám ruce od oleje a jiných sajrajtů, které by se nejspíš neměly dostat do kontaktu s lidským organismem (odmašťovač řetězů svědí), smrdím jako shnilé zelí, když s někým sdílím jednu lahev, zeptám se jestli nemá nějakou divnou vyrážku, ne normální, běžnou každodenní vyrážku, jen něco monstrózního, co časem získá vědomí a začne mi radit ohledně hygienických návyků.

Celé je to o societálních normách – co by člověk měl dělat v dané situaci, co se od něj čeká, co se čeká od ostatních. Všichni máme trochu rozdílné názory. Některé z těchto pouček jsou racionální, jiné jsou o něco méně rozumné. Třeba náboženské praktiky zakazující pojídat vepřové také kdysi měly svůj smysl. Původně šlo o hygienické zásady. V době železné v místech, kde se z protoplazmického bahna primitivních pověr rodily současné obrysy velkých náboženství, pojídání prasat s sebou neslo nebezpeční chorob a proto nebyly doporučované. Pak se z toho stalo přikázání boha, ať už košer nebo halal nebo něco jiného a dneska si dáváme lahodný kebab připravený podle těchto prastarých zásad, které jsou z praktického hlediska více méně zbytečné.

Když vědomě nezpůsobuji újmu někomu jinému, nevím proč bych nemohl dělat něco, co se podle těchto svévolných societálních norem nesmí. To nedává žádný smysl.