k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Magická atmosféra vesnice

19. 10. 2018 — k47

Stal jsem se svěd­kem ma­gic­kého mo­mentu, který vy­sti­huje po­e­tické kouzlo ves­nice, za kterým utí­kají lidé z měst.

Sou­sedka, známá svými zá­li­bami, mezi které patří řvát na lidi se psy, pro­tože její pes na ně začne štěkat, řvát na děti, pro­tože její pes na ně začne štěkat a řvát na jiné lidi, kteří svou pří­tom­ností způ­sobí, že její pes začne štěkat, na někoho zase řvala.

K eruoci zloby jsem se dostal až v oka­mžiku, kdy byla v plném proudu, ale z toho, co jsem zjis­til, ten­to­krát šlo o něco váž­ného, pro­hře­šek tak straš­livý, že sou­sedka ze sebe chr­lila na­dávky a urážky jako motor prv­ního stupně rakety Saturn V chrlí spa­liny.

Kolem jejího domu vede úzká ulička, která má tu po­li­to­vá­ní­hod­nou vlast­nost, že skrz ní chodí lidé, pro­tože jde o ši­kov­nou zkratku. Ten­to­krát se tudy vydala žena buď se psem nebo s dí­tě­tem a tento její spo­leč­ník/po­to­mek měl tu kri­mi­nální trou­fa­lost, že prošel o metr vedle po ná­jezdu k jejím vratům a pak sešel do uličky. Tato ne­o­mlu­vi­telná změna kurzu vy­vo­lala hněv sou­sed­čina psa a ná­sledně i hněv sou­sedky smě­řu­jící na rušivé ele­menty, které svou ex­kurzí na asi třicet cen­ti­me­trů vy­so­kou rampu na­ru­šili ekvi­lib­rium ru­rál­ního klidu a pohody. Hrůza, ka­ta­strofa, zločin.

Když pla­meny hněvu utichly, což nebylo hned – ještě ně­ko­lik minut poté, co ne­zvaní hosté odešli, sou­sedka stále chr­lila ex­ple­tivy a urážky, sama pro sebe – jsem se vydal fo­to­gra­fic­kou cestou vám zpro­střed­ko­vat zá­važné reálie pro­hřešku. Upro­střed da­guerro­typu se na­chází ona ulička a na­pravo hrana ná­jezdu k ze­le­ným vratům. Po­važte sami o jak straš­livý přečin šlo.

Ale teď vážně: WTF.

Jednou jsem za­sle­chl malou hol­čič­kou, jak říká své ka­ma­rádce: „Tady bydlí zlá paní.“ Není zlá, je jen stře­lená a patří do ko­lo­ritu ven­kova.


Zá­pisky z cest: Začali rozo­rá­vat pole a ve vzdu­chu je cítit vůně hlíny. Při sjezdu jed­noho kopce jsem u hřbi­tova minul mo­tor­káře. Dole na roz­cestí mě za­sta­vili po­li­cisté, kteří měli oči­vidně na­spěch, a ptali se, jestli jsem ne­vi­děl mo­torku. To byla při­bližně ta nej­za­jí­ma­vější udá­lost, která se v těchto kon­či­nách za po­slední rok stala.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz