15 let a pořád nic

Dneska je k47čce patnáct let. Tedy bylo jí patnáct let před třemi měsíci a šesti dny.

Těžko se tomu věří, že od prvního dne, kdy to začalo v 12:57 slovy „Ti pozorní z vás si už jistě všimli, že 'sem to dal na net“, uběhlo tolik času a přesto jako kdyby se nic nezměnilo.

Nejsem teď příliš v náladě na retrospekce, introspekce nebo bilance. Popravdě, nejde o nijak závažný milník. Ani bych na to nepřišel, kdybych se shodou náhod nepročítal kompletním archivem téhle žumpy (abych zjistil, co se vlastně stalo) a nedostal se zrovna ke konci roku 2013.

Pokud chcete nasát atmosféru přelomu, přečtěte si, co jsem psal na vzdálené hraně první dekády a přimyslete si, že je všechno o padesát procent starší, o polovinu horší, všichni zúčastnění jsou víc vyřízení & blíže slastnému vysvobození smrti. Nebo něco na ten způsob.

K jubileu jsem vypočetl pár statistik a dospěl jsem k šokujícímu závěru: Všechny zveřejněné texty na k47čce mají o vlas víc jak 1000000 slov. Přesně tak: jeden milion slov. Takhle zdálky to skoro vypadá jako kdybych měl problém s grafomanií a to nejsou započítány stovky tisíc slov povídek, které jsem načal a nikdy nedokončil.

Když data rozhodím podle let, je vidět, že čtvrtina textového masivu přibyla od doby, co jsem začal na k47čku psát každý den.

To všechno jsou ale jen čísla, nedokážou zachytit pocit, že tenhle projev šílenství stále ještě trvá a stále jsem nedostal rozum ho definitivně utnout. Právě teď nic takového necítím, ale možná mě někdy v hloubi noci chytí existenciální závrať a budu lépe schopný artikulovat ten děs, že uběhlo patnáct let a nic se nestalo.