k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Dvanáct opic, dvanáct filmů

28. 9. 2018 — k47 (♪)

Dnes jen te­le­gra­ficky:

  1. Pomalu kom­ple­tuji fil­mo­gra­fii Terryho Gil­li­ama. Dnes na pažbu přibyl zářez na Dva­náct opic. Sice ne­hrozí, že by Opice z trůnu se­sa­dily dvo­jici svr­cho­va­ných vla­dařů BrazilFear and Lo­athing, ale přesto za mě dobré. Za­jí­mavý je vi­zu­ální kon­flikt Gil­li­a­ma­mov­ské bu­douc­nosti po vi­ro­vém ka­ta­k­ly­zmatu, kdy lidé pře­ží­vají v pod­zemí, se stříz­li­vou re­a­li­tou roku 1996. Není to snímek o virové apo­ka­ly­pse, není o ces­to­vání v čase. Tyto dvě kom­po­nenty tvoří rámec pří­běhu, který zkoumá osobní vní­mání re­a­lity a stu­duje jak moc si můžeme být jistí hma­ta­tel­nou sku­teč­ností.

    Z filmu mě vy­tr­ho­valo po­u­žití ob­jek­tivů, které stály za hovno, až to tahalo za oči. Jde o snímek z roku 1995, ale ně­které scény vy­pa­dají jako na­sní­mané levným sklem ze se­dm­de­sá­tek. Jestli šlo o au­tor­ský záměr, pak to byl krok špat­ným směrem, pro­tože Opice byl první snímek, kte­rému jsem musel ve VLC přidat kon­trast a os­t­rost. Jinak to nešlo.

  2. Když to teď po­čí­tám, ty­pický film, který jsem v po­slední době viděl, v prů­měru po­chází z roku 2000. Střední hod­notu kazí hlavně le­tošní An­ni­hi­lation, jinak jsou to samé vy­ko­pávky. Třeba De­li­ve­rance (1972), Wi­thnail and I (1987), Time Ban­dits (1981), Unbre­akable (2000), Con­tagion (2011) a další. Ale proč ne? Není kam spě­chat, máme k dis­po­zici sto let ki­ne­ma­to­gra­fie, můžeme si vy­bí­rat jen to co pře­žilo ne­vy­bí­ra­vou se­lekci času a ne­po­to­pilo se ke dnu za­po­mnění.

    (Jak budeme za deset, dvacet let vzpo­mí­nat na sou­časné bloc­kbus­ter? Pře­žijí v paměti diváků?)

  3. Dneska to má te­le­gra­fický cha­rak­ter proto, že jsem psal ně­ko­lik tech-článků pro blog de­ad­beef, které se tam začnou ob­je­vo­vat v nej­bliž­ších dnech.
  4. Všechno za­kon­čím hudbou. Vyšel nový track od Leech Melide a je to po­hla­zení na duši—po­vzbu­divý, pro­storný, skoro až popový a s šesti mi­nu­tami sto­páže také velice krátký v po­rov­nání s po­strocko­vým prů­mě­rem. O sku­pině Leech jsem tu skoro vůbec nepsal, jen jednu zmínku tady, ale to je možná škoda. V po­slední době do nich za­čí­nám pro­ni­kat a tracky jako Tur­bo­lina, Ama­zing Hog nebo In­spi­ral stojí za to.
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz