Rok bez Majálesu

Letos z důvodu akut­ních mo­ro­vých ran byly všechny velké akce v uli­cích Města zru­šeny. Žádné Ma­já­lesy, žádný MMM, žádný Pride průvod. Žádná velká čtyřka. Nic. Zru­šeno.

To ale nevadí, zatím jsem stále na net ne­ho­dil žádné fotky loň­ských roč­níků velké čtyřky akcí. Úprava fotek ne­patří mezi moje nej­ob­lí­be­nější čin­nosti. Takže tady se zpož­dě­ním máte stu­dent­ský Ma­já­les, ten jediný & pravý, mnohem menší, s ko­mu­nit­ním duchem a at­mo­sfé­rou recese. Ne jako ten druhý, což není víc než před­voj giga-kon­certu.

Je to už po­ně­kud dlouho a všechno, co jsem chtěl napsat, se dávno ztra­tilo v zá­vě­jích času, zů­stalo mi tu jen ně­ko­lik bo­do­vých po­zná­mek.

• po­li­cejní kordon
• 15 čuníků po­cho­do­valo s prů­vo­dem
• to ale nebyli všichni při­slu­ho­vači Zákona, jeden chla­pík vše na­tá­čel ručním kam­kor­dé­rem Sony a ty ne­po­u­žívá nikdo krom po­li­cajtů v civilu
• průvod sle­do­valo jedno auto
• na startu čekalo ně­ko­lik těž­ko­o­děnců
• pří­tom­nost po­li­cejní síly u re­ce­sis­tic­kého prů­vodu pů­so­bila jako vřed
• Když jsem se vracel na vlak v parku u Je­ruza­lém­ské na­klá­dali zmlá­ce­ného bez­do­movce do sa­nitky. Díky čuníci, že jste všechno tak pěkně ochrá­nili.

Za čárou

HST napsal Rum Diary, když mu bylo 22 let. V něm se věnuje stra­chu ze stár­nutí a going over the hill. Všichni tam míříme, za kopec a do Zá­pad­ních zemí, HST je už 15 let mrtvý, stře­lil se do hlavy. V dopise na roz­lou­če­nou napsal:

No More Games. No More Bombs. No More Wal­king. No More Fun. No More Swi­m­ming. 67. That is 17 years past 50. 17 more than I needed or wanted. Boring. I am always bitchy. No Fun — for any­body. 67. You are get­ting Greedy. Act your age. Relax — This won't hurt.

Jo. Hmm. Pravda, po­stu­pu­jící věk při­náší samá pře­kva­pení. Třeba to, že si velkou část úrazů za­čnete po­ři­zo­vat ve spánku, ne během ne­bez­peč­ných ak­ti­vit, kdy se jako mladý muž s po­ci­tem ne­zra­ni­tel­nosti vy­smí­váte smrti. Teď se pro­bu­dím a bolí mě páteř, mám ochr­nu­tou půlku ob­li­čeje, pa­ra­ly­zo­va­nou jednu ruku od ramena dolů, ztra­til jsem čich, mám otok mozku, silně kr­vá­cím z více než jed­noho těl­ního otvoru sou­časně a to je teprve za­čá­tek. Jak se to mohlo stát? Spánek by měl být časem, kdy se tělo hojí, kdy se rány za­ce­lují a ne­vzni­kají nové.

A pak se na vy­šet­ření doktor zeptá, kde jsem přišel k pro­mi­nentní jizvě. Pře­ska­ko­val jsem plot. On na to ne­pří­tomně za­mumlá „Ve vašem věku?“ Otázka zů­stane viset ve vzdu­chu. Tak na to pozor. Můžu být ±na půli cesty za osudem HST, s bro­kov­nicí v ruce a roz­hod­nu­tím odejít s pa­rá­dou, ale tohle se nedělá. Nic jsem po­cho­pi­telně neřekl, pro­tože s člo­vě­kem, který drží určité tes­ti­ku­lární části vašeho těla v dlani a cítí se se­be­jistě na ne­zá­vazné klá­bo­sení, se ne­po­le­mi­zuje.

Zů­stalo mi to v lebce. Ne jako mra­zivé a ne­pří­jemné při­po­me­nutí našich roz­klá­da­jí­cích se tě­les­ných schrá­nek, ale jako něco nového, co jsem ještě nesly­šel. Pa­ma­tuji si docela jasně na dobu, kdy mě nác­ti­letí začali sa­mo­volně a bez do­nu­cení zdra­vit. To bylo nové. Ne­če­kané. Za­jí­mavé. Ale stalo se to. Na­ko­nec se všichni do­čkáme všeho.

Vše, co se zdá tak ne­ko­nečně daleko, se jedno pře­houpne přes ostří in­fi­ni­te­zi­mál­ního teď a navěky se stane mi­nu­lostí. Mládí, tolik fe­ti­ši­zo­vané, zmizí jako lusk­nu­tím prstů a ne­zů­stane nikdo, kdo by vy­prá­věl náš příběh.

Čas je bi­zarní kon­cept. Ne­ko­nečný, be­ze­dný, hla­dový.

Když jsem poprvé slyšel Time od Pink Floyd, tak to mě málem roz­lá­malo na kousky.

And then one day you find ten years have got behind you
No one told you when to run, you missed the star­ting gun

Osm, deset, dva­náct let a co se vlastně stalo? Nic moc.

Proč jsou všechny přednášky nudné

V lep­ších časech jsem chodil na & po­slou­chal fůru tech­nic­kých před­ná­šek ve snaze po­kro­čit, stát se lepším člo­vě­kem, so­ci­a­li­zo­vat. Všechny tyhle cíle ža­lostně se­lhaly, po­slední roky jsem nikde nebyl & když všechno půjde dobře, na žádné se už nikdy ne­u­kážu. Stej­nak vět­šina před­ná­šek je ža­lostně nudná & ne­za­jí­mavá.

Ty nej­za­jí­ma­vější spa­dají do dvou ka­te­go­rií:

• Jednak ur­gentně re­le­vantní téma. Třeba když se učím něco o fra­meworku X, pak se před­náška o jednom aspektu X hodí do krámu.
• Druhak téma, které je pře­kva­pivé, ne­če­kané, nové & po­skytne ne­tu­šený pohled na věci o kte­rých nemáte ani tušení. Nemusí se hodit v oka­mži­tém a prak­tic­kém smyslu, ale roz­šíří obzory.

První ka­te­go­rie má pro­blém frag­men­tace, jež v prog-světě nabírá ko­mic­kých roz­měrů, ale aspoň se dá plá­no­vat, druhá je z prin­cipu ne­před­ví­da­telná a obě se vzá­jemně vy­lu­čují.

Mě navíc ne­za­jímá vět­šina témat, které v dev-ko­mu­nitě letí, takže to s pár vý­jim­kami bylo ne­zá­živné po­slou­chání in­for­mací, které za dva dny za­po­menu & nijak ne­o­vlivní ma­te­ri­ální nebo in­te­lek­tu­ální si­tu­aci.

(Nikdo tam ne­chodí za no­mi­nál­ním cílem, jde o „ne­twor­king“, al­ko­hol a ná­sle­do­vání ri­tu­álů ko­mu­nity.)

Když jsem četl Il­li­cha, tak po­skytl la­te­rální řešení v Zeškol­nění spo­leč­nosti, kde snil o al­ter­na­ti­vách k in­sti­tuci or­ga­ni­zo­va­ného škol­ství a jeho ab­so­lut­ního mo­no­polu na po­svě­co­vání (ka­ri­ér­ního) po­stupu a zá­ro­veň vy­lu­ču­jící mož­nost al­ter­na­tivy.

Jeho pří­stup dává smysl z po­hledu anar­chisty, ale ne­po­pi­suje ma­te­ri­ální dů­sledky zeškol­nění (jak říká ri­gidní stránce vzdě­lání podle ta­bu­lek), příliš kon­krétně ne­vy­světlí svojí al­ter­na­tivu, ne­jasně po­pi­suje, jaké jsou kon­krétní pa­to­lo­gické jevy vzdě­lá­va­cího sys­tému a na­místo toho se spo­kojí s abs­trakt­ními pro­kla­ma­cemi. Není snadné při­stou­pit na jeho závěry, pokud čtenář nemá už apri­ori anar­chis­tické hod­noty.

Nicméně v jednom bodě na­črtne obraz vzdě­lá­vací sítě, kde se lidé samo-or­ga­ni­zují a hle­dají part­nery pro dis­kuze a vzá­jemné učení. Kniha vyšla v Ni­xo­nov­ských letech a tak jen spe­ku­luje o ja­kémsi elek­tro­nic­kém sys­tému, který by umož­ňo­val tohle spo­jení mezi učí­cími se lidmi. Teď ale tuhle síť máme. Říkáme jí in­ter­net a její ter­mi­nál si nosíme v kapse.

Něco na tenhle způsob by mohlo být efek­tiv­nější než před­nášky, roz­hodně než ty, na kte­rých jsem byl. Jde o docela jiný formát: cílený, pro malé sku­piny, s fle­xi­bilní struk­tu­rou. Není to jako „meetup“ volně or­ga­ni­zo­vaný kolem ur­či­tého ši­ro­kého tématu, kde si občas někdo při­praví slajdy a o něčem bude hodinu mluvit. Není tam žádný „meetup“, žádná ko­mu­nita kolem něj, žádné laxně de­fi­no­vané über téma, ale tekutá masa lidí, kteří se chtějí něco kon­krét­ního naučit a chtějí si najít part­nery v této ak­ti­vitě. A nemusí jít jen o uči­tele a žáky, Illich po­u­ka­zuje, že může jít o sobě rovné, kteří se budou učit spolu.

Nutnou pod­mínku ale před­sta­vuje kri­tická masa lidí, kteří se chtějí po­dí­let, aby bylo možné najít pro­těj­šek. Bez ní je to jen jako za­stara: Při­pra­vil jsem před­nášku, bude tam a tehdy, přijďte nebo nechte být.

Parasociální vztahy

Tohle dává per­fektní smysl.

Znáte to, když se něco do­zvíte a nová in­for­mace, zdá se, in­tu­i­tivně vy­svět­luje tolik po­div­ností světa? Jo. Přesně takhle pa­ra­so­ci­ální vztahy vrhají světlo na ně­ko­lik bi­zar­ních & ne­po­cho­pi­tel­ných vý­střelků in­ter­netu. Proč exis­tují ně­které you­tube kanály, proč je stre­a­mo­vání à la twitch tak po­pu­lární, odkud se vzala epi­de­mie pod­castů, proč někdo vysolí deset babek za on­ly­fans jedné stre­a­merky, když na in­ter­netu je tolik porna. Ok, možná ne to po­slední, v tom hrají prim jiné me­cha­nismy, ale jinak to po­skytne víc in­for­mací, než jich zamlží.

Online pa­ra­so­ci­ální vztahy po­sky­tují jed­no­du­ché vy­svět­lení: Nejde pri­márně o in­for­mační nebo zá­bavní hod­notu věci jako takové, ale o pocit spo­leč­nosti. Ne­sle­du­jeme daný pořad, ale lidi, kteří se v něm pro­me­ná­dují. In­ter­ne­tový formát dodává pocit in­ti­mity, jako že se baví přímo s námi a pak se pomalu vkrádá pod­vě­domý pocit, že tihle lidé, kteří vůbec nevědí, že exis­tu­jeme a v nej­lep­ším pří­padě před­sta­vu­jeme číslo ve sta­tis­ti­kách ná­vštěv­nosti, jsou naši ka­ma­rádi.

A právě to je per­fektní oka­mžik, aby plat­formy slíz­nuly sme­tanu. You­tube jsou pa­ra­so­ci­ální vztahy s vlo­že­nou re­kla­mou, twitch jsou pa­ra­so­ci­ální vztahy s mi­k­ro­trans­ak­cemi. Čeká se, že budete pod­po­ro­vat svého ka­ma­ráda, ale jen když Bezos do­stane svůj podíl.

Taky jsem se ocitl na druhé straně pa­ra­so­ci­ální jed­no­směrky. Skoro každý den sem píšu blá­boly a zblou­dilá duše, která to tu čte každý den a nemá soud­nost, může nabýt pocitu, že mě zná, že jsme si po­dobní a že jsem jeho nebo její ka­ma­rád. Jsem le­vi­cová spo­dina, pokud se taky iden­ti­fi­kuje jako levice a/nebo spo­dina, tak hele, můžu být ka­ma­rád. Fotím brouky, pokud se zajímá o brouky a/nebo jím je (v ka­f­kov­ském stylu), hele, můžu být ka­ma­rád.

Pak ale přijde kon­flikt s re­a­li­tou. Proč nejsi můj ka­ma­rád, máme toho tolik spo­leč­ného, tolik tě re­spek­tuji. Jo, ví toho hodně o mě, re­spek­tive o verzi se­lek­tivně pre­zen­to­vané online, a i když si může myslet, že jsme v pod­statě bratři, mě zajímá hlavně jaká je šance, že chce nosit mojí kůži a z lebky si udělat stí­nítko lampy.

Může to vy­pa­dat, že všechno píšu jako kdy­bych sám byl imunní, ale ani zda­leka. Díval jsem se na video vy­svět­lu­jící pa­ra­so­ci­ální vztahy a jako de­mon­straci v něm po­u­žili RLM. Těm se ve smut­ných in­ter­ne­to­vých kru­zích pře­zdívá friend si­mu­la­tor. Všechny jejich pořady mají at­mo­sféru, jako když se bavíte s ka­ma­rády o fil­mech.

V jenom klipu měl Rich Evans za­vá­za­nou ruku & když jsem to viděl, hlavou se mi oka­mžitě pro­hnala otázka „Co se mu stalo?“ Sakra, to je přesně ono – mít pocit, že s člo­vě­kem na ob­ra­zovce nám osobní vztah a pre­zen­to­vané in­di­cie zpra­co­vá­vat, jako kdyby šlo o sku­teč­ného blíz­kého. Ne jen jako iluzi cíleně vy­tvo­ře­nou za ur­či­tým kre­a­tiv­ním cílem.

V pří­padě RLM cíle ne­bu­dou ne­přá­tel­ské, ne­pů­jde o plá­no­vaný útok na naše vro­zené sla­biny spo­le­čen­ského mozku, na to jsou příliš kri­tičtí a pro­kouk­nou cy­nické prak­tiky mar­ke­tingu. Ale na druhou stranu prostý fakt, že si to myslím, může zna­me­nat, že to fun­guje.

hypertweeter 3.0

Další den & další verze hy­per­twee­teru. Při­byly tyhle věci:

• Vedle RSS a Atomu umí par­so­vat i html5 články. Před­hoďte mu úvodní stránku ně­ja­kého blogu, hy­per­twee­ter se ho pokusí roz­se­kat na <article> tagy, v nich najít ti­tu­lek s od­ka­zem a vý­sle­dek nasype do tajmlajny, jako kdyby šlo o RSS kanál.
• Pře­pí­nač svět­lého a tma­vého módu. Do­konce si i za­pa­ma­tuje po­slední na­sta­vení. (vy­ža­duje ja­vascript)
• do ter­mi­nálu, odkud hy­per­twee­ter spus­títe, se po stisk­nutí enteru vyvalí výpis tweetů. Neděje se to au­to­ma­ticky, pro­tože se chci vy­hnout au­to­ma­tic­kým ak­tu­a­li­za­cím, auto-skro­lo­vání, všem akcím, o které si uži­va­tel vý­slovně ne­řekne a po­dob­ným ne­smys­lům.
• RSS export. Tweety a všechno, co se do nich při­mí­chá (včetně HTML5 blogů) ex­por­tuje jako RSS. můžete si to na­smě­ro­vat do RSS čtečky.

V pří­s­tích ver­zích, pokud někdy vznik­nou, se za­mys­lím, co je třeba udělat pro aspoň okra­jo­vou re­a­li­zaci RSS světa.

E-koloběžka pro muže, kteří musí kompenzovat

Znáte to: Nevíte, že něco vůbec exis­tuje a pak na­jed­nou to něco uvi­díte ně­ko­li­krát v ten samý den. Přesně takhle jsem neměl ponětí, že exis­tuje ka­te­go­rie elek­tric­kých „ko­lobě­žek“ pro muže, kteří si po­tře­bují něco kom­pen­zo­vat. Jde o ko­loběžky v uvo­zov­kách, pro­tože ko­loběhání s nimi není dost dobře možné.

První muž ve střed­ním věku se mi dostal do hle­dáčku, když vyjel ±tři­cít­kou do kopce s plánem si to pro­ha­sit úzkou ulič­kou, která je jasně vy­zna­čena jako vý­hradně pro pěší. Zíral jsem na něj jako opa­řený. Jednak proto kam má na­mí­řeno a kolik úmrtí tam při­vodí, ale hlavně na čem to sakra sedí. Pro před­stavu jde o něco na tenhle způsob: 1.5kW motor, max rych­lost 45 km/h, váha 62 kg, dojezd 35 km, to celé může být vaše za 30 tisíc korun čes­kých (druhá ba­te­rie za extra sed­mičku) a zase si můžete při­pa­dat jako po­tentní muž, zá­ro­veň být eko­lo­gický, ale ne­na­má­hat se šla­pá­ním jako buran.

U toho by to skon­čilo, ale druhý den, jsem se stal svěd­kem, jak si to další muž střed­ního věku hasí na po­dobné obludě po cyk­los­tezce. To mi nedalo. Co to vlastně je po­hle­dem zákona? Má to co dělat na cyk­los­tezce, která je vy­hra­zena pro cyk­listy, chodce, lidi na spor­tov­ním náčiní a ko­loběž­kách. Je tohle ko­loběžka? No­mi­nálně se ta ni vydává. Říkají tomu ko­loběžka, ale co na to zákon?

Elek­tro­kola mají motor, ale po­čí­tají se jako kola. Dle pra­vi­del EU aby spadla do ka­te­go­rie bicyklů, musí pouze asis­to­vat při šla­pání jen do rych­losti 25 km/h a navíc jen do 250W výkonu. Taková kola můžou vy­u­ží­vat cyk­los­tezky. Vy­hláška také říká

Jízdní kolo může být vy­ba­veno do­da­tečně po­moc­ným mo­tor­kem, jestliže a) bude nadále za­cho­ván pů­vodní cha­rak­ter jízd­ního kola […] […] c) jeho výkon ne­pře­sáhne 1 kW, d) v pří­padě po­u­žití spa­lo­va­cího motoru, nebude mít takový motor objem válce nebo válců větší než 50 cm³, e) ma­xi­mální kon­strukční rych­lost nebude vyšší než 25 km.h^-1 a […]

Tady se mluví o jednom ki­lowattu, ale rych­lost stále pod 25 km/h.

Pokud vo­zi­dlo spl­ňuje všechny výše uve­dené po­ža­davky, po­va­žuje se pro po­třeby této vy­hlášky nadále za jízdní kolo.

Pro účely této vy­hlášky se jízd­ním kolem rozumí […] a jim po­dobná vo­zi­dla po­há­něná lid­skou silou a určená i k pro­vozu na po­zem­ních ko­mu­ni­ka­cích, jako na­pří­klad ko­loběžky.

Takže ko­loběžky, ale po­há­něná lid­skou silou. Dá se 62 kilo železa po­há­nět lid­skou silou bez pedálů? Ztěžka.

Pro účely této vy­hlášky se jízd­ním kolem dále rozumí i jízdní kola s pedály, která jsou vy­ba­vena pří­dav­ným elek­tric­kým mo­to­rem dle přímo po­u­ži­tel­ného před­pisu Ev­rop­ské unie upra­vu­jí­cího schva­lo­vání dvou­ko­lo­vých a tří­ko­lo­vých vo­zi­del a čtyř­ko­lek a dozor nad trhem.

Jde nej­spíš o tohle EU lej­stro a tam je de­fi­nice výše.

Pořád se v tom moc ne­vy­znám, ale takhle zdálky to vypadá, že e-ko­loběžka je mo­to­rové vo­zi­dlo ka­te­go­rie AM – u dvou­ko­lo­vých vo­zi­del ma­xi­málně 45 km/h a 4kW – jinými slovy moped. Do­konce vypadá jako spe­ci­ficky na­vr­žená, tak aby se tam ještě vešla a po­hle­dem zákona nešlo o mo­torku. Takže ne, tohle na cyk­los­tezku asi ne­patří, je to elek­tro-moped. Při­ja­telně působí jen proto, že je tichý. Kdyby měl prd­la­jící motor, pů­so­bil by jako pěst na oko. Ale s elek­tro­mo­to­rem je to v pod­statě chodec, žejo?

+1: Na stej­ném vo­zítku jsem viděl matku se dvěma dětmi. Beru zpět na­zna­čo­vání, že jde o do­pravní pro­stře­dek jen pro muže střed­ního věku, kteří se cítí ne­do­sta­tečně ob­da­ření v pe­nální ob­lasti.

RSS svět

Moje ži­votní po­slání je pře­svěd­čit co nej­více lidí o uži­teč­nosti RSS & zkon­ver­to­vat je na uži­va­tele toho nej­lep­šího z webu 1.0 – ne­z­cen­t­ra­li­zo­va­ného, di­vo­kého a plného života. A právě proto jsem přidal jed­no­du­chou RSS/Atom čtečku do hy­per­twee­teru. V nové verzi můžete přidat RSS kanály změnou kon­fu­gu­race ve zdro­jo­vém sou­boru, ak­tu­a­li­zují se každé dvě hodiny a před­nostně se při­mí­chají do výpisu tweetů. Jed­no­du­ché. Krásné. Nád­herné. Uži­tečné. Možná. Uvi­díme.

RSS stojí za po­zor­nost, pro­tože samo o sobě nabízí skoro vše pro funkční soc-net à la twit­ter & vět­šina těch věcí je ve stan­dardu už skoro 20 let. Tag pro „re­tweety“, pro pře­hled ko­men­tářů, roz­ší­ření pro stro­jově či­telné in­ter­akce, pro pub-sub no­ti­fi­kace o no­vin­kách v mnoha fe­e­dech na­jed­nou. Z toho by se dala po­sklá­dat tajmlajna nebo něco na ten způsob.

Přímo neřeší ně­ko­lik věcí a jedny z nich před­sta­vují re­verzní vztahy, když někdo, koho ne­sle­duji, za­re­a­guje něco ode mě u sebe. Ale i pro exis­tují rovnou 4 stan­dardy, kterým pomalu táhne na dvacet.

Jedním z nich je pin­gback. Pů­vodně na­vr­žen pro web, ale může být po­u­žitý pro všechno, co má URL a in­ze­ruje, že od­po­vídá na pin­gbacky. Pro­blém jeho a po­dob­ných je spam a zne­u­žití pro DDoS útoky. Spam je jasný: kdo­koli může od­ká­zat na cokoli ode mě a poslat pin­gback na ne­vy­žá­daný článek. K tomu jen: anti-spam exis­tuje + kruh důvěry, kdy uži­va­tel dů­vě­řuje ně­ko­lika lidem a im­pli­citně i jejich kon­tak­tům s tím, že čím se vzdá­le­nost zvět­šuje, zmen­šuje se i míra důvěry. DDoS před­sta­vuje větší pro­blém, pro­tože kdo­koli může při­nu­tit můj server, ať už le­gi­tim­ním nebo pod­vrh­nu­tým po­ža­dav­kem, aby stáhl stránku z webu třetí strany. Jde o formu am­pli­fi­kace, kdy útoč­ník ro­ze­sílá ma­ličké pin­gbacky mnoha blogům a ty ve snaze ověřit, že cílový web sku­tečně ob­sa­huje odkaz na ně, stáh­nou velkou část stránky uve­de­nou v pin­gbacku a tak zvy­šují objem dat, který je třeba pře­nést. S tro­chou fan­ta­zie by bylo možné po­ten­ciál útoku o něco zre­du­ko­vat. Kdy­bychom chtěli za­cho­vat exis­tu­jící pin­gbac­kové pro­to­koly, můžeme do nich přidat jeden extra krok. Weby pod­po­ru­jící bez­pečný pin­gback by ho avi­zo­vali ve .well-known složce v části Web Host Me­ta­data. Server va­li­du­jící pin­gback po­ža­da­vek by se po­dí­val nejdřív tam. V sou­boru by byla uve­dená cesta na složku, do níž by se do­tá­zal na soubor jehož jméno tvoří hash zdro­jo­vého a cí­lo­vého url v pin­gback po­ža­davku. Sta­čilo by poslat HEAD dotaz a kon­t­ro­lo­vat, jestli od­po­věď je 200 nebo 404. Kdyby ping­nack ze ser­veru ne­po­chá­zel, dotaz by vrátil 404 a za pře­ne­sení re­la­tivně malého množ­ství dat do­ká­zal poznat, jestli nejde o útok. Kdyby našel shodu, po­kra­čo­val by jako v pří­padě nor­mál­ního pin­gbacku. Pokud by třetí strana bez­pečný pin­gback ne­pod­po­ro­vala, je třeba po­stu­po­vat obe­zřetně. Stan­dard ale říká, že po ob­dr­žení pin­gback po­ža­davku není nutné pro­vá­dět ja­ké­koli akce kromě nějaké od­po­vědi. Takže můžeme čekat ur­či­tou dobu jestli la­te­rál­ními kanály ne­při­jde zpráva o pro­bí­ha­jí­cím útoku a pak teprve jednat. Třeba.

Měnit zažité stan­dardy není ide­ální, ale svézt se na nich může být dobrá star­to­vací pozice, pro­tože už exis­tují a můžeme je použít tak jak jsou s tím, že po­stupně by se při­daly nutné za­bez­pe­čo­vací kroky. Lepší než zcela nové pro­to­koly jako proof-of-work. Ty by byly asi lepší, ale začíná se zcela z nuly. Je to pro­blém fe­de­ro­va­ných soc-netů s novým soft­ware a ko­mu­ni­kač­ními pro­to­koly, ale musí nejdřív získat kri­tic­kou masu, než budou uži­tečné i pro běžné smr­tel­níky.

RSS svět na­proti má výhodu, že kri­tická masa exis­tuje. Jme­nuje se web, re­spek­tive to co z něho zbývá, když vy­škrt­neme fa­ce­book a další za­zděné za­hrady. Vý­sled­kem by mohlo být cokoli, možná funkčně po­dob­ného soc-netům nebo možná jiné, jen vždy bez au­to­rity cen­t­rál­ního ser­veru a bez vý­cho­zího po­hledu na svět – efemérní síť, která by ne­e­xis­to­vala na žádné kon­krét­ním místě, ani by ne­e­xis­to­vala ve formě striktně ohra­ni­če­ného tech­nic­kého řešení ale pouze jako další fazeta webu, nový pohled na starou věc. Klient pe­ri­o­dicky sle­duje mnoho RSS/Atom kanálů, agre­guje je a zob­ra­zuje spe­ci­fic­kou formou, kde před­nost nemusí hrát obsah a články, ale in­ter­akce mezi lidmi. V mnoha pří­pa­dech by byl lepší než sou­časná ple­mena soc-netů, méně de­fi­ni­tivní, vázaná na jedno per­sonu. Bylo by snadné si vy­tvo­řit různé ex­porty pro různé účely a témata, ex­pe­ri­men­to­vat.

Velký rozdíl by před­sta­vo­vala iden­tita, tou by mohlo být cokoli, nej­spíš ale kon­t­rola nad ur­či­tou do­mé­nou nebo její částí – k47.cz by mohla být moje, ale kdy­bych ko­men­to­val na jiném webu, není snadné ověřit, že to přišlo sku­tečně ode mě. Ale myslím, že ab­so­lutní iden­tita není dů­le­žitá. Roz­hodně je dů­le­žitá pro fa­ce­book a pro soc-nety jako mar­ke­tingová oběť o které toho musí vědět, co nejvíc pro cílení re­klamy & ma­xi­ma­li­zaci jeho fi­nanč­ního užitku. Ale je dů­le­žitá pro uži­va­tele? Pro mě a pro vás? Roz­hodně méně. Stejně jako počty lajků, re­tweetů a metrik en­gejdžmentu jsou to ná­stroje pro ty, kteří na soc-netech pra­cují, jde o in­dustri­ální ná­stroj, který je prodán běžným smr­tel­ní­kům jako prostý fakt života, že podle těhle pra­vi­del se teď hraje. Soc-nety tak jak jsou ak­tivně bojují proti mož­nosti ne­in­dustri­ální al­ter­na­tivy.

Takže tak. RSS svět by se mohl stát so­ci­ální sítí, on už jí je & hy­per­twee­ter může být kli­en­tem pro tuhle nikdy ne­e­xis­tu­jící síť.