Cancel culture

Po­slední dobou se hodně štěbetá o cancel cul­ture, údajné tak­tice nebo aspoň ten­denci všech nalevo od Trumpa ver­bálně útočit na ide­o­lo­gické od­půrce ve snaze je „zrušit“. Cancel cul­ture je mem, nové jméno pro starou mar­gi­nální ak­ti­vitu, má dodat pocit, že jde o da­le­ko­sáhlý pro­blém spo­leč­nosti, útok na svo­bodu slova, který si nezadá s Mc­Car­ty­is­mem. Jak ko­men­ta­riát briskně po­dotkl: It's only cancel cul­ture if SJWs do it. Otherwise it's just sparkling cri­ti­cism.

Dodám k tomu jen dva body.

Od­půrci cancel cul­ture, kteří se halí po­svát­ným hávem svo­body slova, říkají, že je do­vo­leno o všech té­ma­tech ote­vřeně dis­ku­to­vat. Ok. Ale slyším za tím im­pli­citní: Ale tím to končí. Jen slova, žádné činy. Roz­hodně to pro mě nemůže mít žádné ma­te­ri­ální dů­sledky. Po­chybné výroky moje a mých ka­ma­rádů nás nesmí nic stát. Stále musíme být vysoce re­spek­to­váni. Stále nám musí být na­slou­cháno. Za žádnou cenu se nám nesmí při­po­mí­nat, jaké škody pácháme.

Uncle Bob, známý v pro­gra­má­tor­ských kru­zích pro své moud­rosti (nej­spíš, nikdy jsem ho moc ne­sle­do­val), se ohra­dil proti cancel cul­ture. V jednom tweetu napsal, že cancel cul­ture je zlo a brojil proti němu od­jak­živa, v dalším to při­rov­nal k Mc­Car­ty­ismu a ve třetím na adresu pro­testů black lives matter dodal, že po­li­cie nikdy ne­před­sta­vo­vala pro­blém, že jen ve sboru slouží pár spat­ných poldů. (Pak ještě ver­ba­tim ci­to­val Trumpa jak mluvil o „far-left fas­cism“ a snažil se vy­tvo­řit nového ne­pří­tele, nové „oni“, pro nad­chá­ze­jící volby, ale to teď není dů­le­žité.)

Za­jí­mavé jsou ty roz­díly. V pří­padě po­li­cej­ního násilí a ra­sismu jde jen o pár je­dinců, ale v pří­padě cancel cul­ture je to „kul­tura“ určité blíže ne­de­fi­no­vané „levice“. Cítíte to taky? Podle čeho uznal, že na jedné straně jde o osa­mo­cené pří­pady a na druhé straně mocný dav.

Kdy­bych si měl tip­nout, vsadil bych na osobní zku­še­nosti, pocity a pro­jekci. S po­li­cií nej­spíš nikdy neměl žádné ne­pří­jemné kon­takty a proto po­li­cie přece nemůže před­sta­vo­vat pro­blém, žejo? To je ne­mys­li­telné. Na­proti tomu v po­slední době ob­dr­žel ne­ga­tivní reakce za něco, co udělal a/nebo řekl a proto musí jít o něco ob­rov­ského, o or­ga­ni­zo­va­nou akci kul­turní války na­mí­ře­nou proti kaž­dému kdo ne­po­cho­duje podle toho správ­ného rytmu. Cancel culure je pro­blém, pro­tože se dotkla mě, po­li­cie není pro­hnilá, pro­tože mi nikdy ne­zne­pří­jem­nila život. Jiní lidé asi budou mít jiné per­spek­tivy, tedy aspoň když jim nikdo nebude klečet na krku.

Není třeba taky možné, že sys­te­ma­tická dis­kri­mi­nace nejen pře­žívá, ale exis­tuje i v po­li­cej­ním sboru nebo (a ne nutně na­jed­nou) třeba že cancel cul­ture není kul­tura, ale pouze činy pár od­hod­la­ných a efek­tiv­ních je­dinců? Každý dokáže svoje osobní sym­pa­tie a an­ti­pa­tie za­ba­lit do ně­ko­lika pře­svěd­čivě zně­jí­cích od­stavců a vydat je jako je­di­nou a sku­teč­nou pravdu.

Cancel cul­ture je vždy to, co se zrovna hodí.

+1: Kdo je pri­ma­dona cancel cul­ture? Trump.

Kněžice

Kolik že zbývá druhů brouků k vy­fo­cení, abych je zkom­ple­to­val jako po­ké­mony? Čtyři sta tisíc bez jed­noho? Ještě hodně práce, ale takhle to nebude ubývat. Tahle pru­ho­vaná kně­žice není brouk, ale patří do řádu po­lo­křídlí. He­miptera na­místo co­le­optery.

Zas jsem běhal po za­hradě (striktně v okruhu sta metrů) a snažil se vy­fo­tit kaž­dého živého tvora, který aspoň trochu spo­lu­pra­co­val. Bylo by mnohem snazší nejdřív sub­jekt usmr­tit a pak když spolu s ži­vo­tem ztratí mož­nost ne­spu­lu­pra­co­vat, fotit, ale to mi při­padá ne­spor­tovní. Když to nemůžu udělat s živou mo­del­kou, nebudu to dělat s po­stra­da­tel­ným hmyzem.

Ne­dávno když jsem hledal, co je zač tenhle tvor, na wiki byly hrdě vy­sta­veny dvě krásné fotky v tak per­fekt­ních de­tai­lech, že jsem začal pro­pa­dat trud­no­my­sl­nosti. V po­rov­nání s těmito makro/mikro snímky všechno moje je jen ne­o­hra­bané di­le­tant­ství. Jaký smysl má po­kra­čo­vat? Pak mi pohled sjel na exif data a nálada se zlep­šila. Autor pod­vá­děl. Tedy aspoň dle mých na­ho­di­lých pra­vi­del. Ex­po­zice 0.4s. Tenhle tvor roz­hodně nebyl naživu. (Ten 5x makro ob­jek­tiv za 1000$ taky jistě bodnul.) Moje fotky ne­bu­dou ani zda­leka tak dobré, ale aspoň nemám na rukách krev nebo co vlastně mají brouci místo krve.

Pavouci 12

Po­dí­vejte, co jsem po dešti našel na bal­kóně. Mini-pa­vouka.

Učit se, učit se, učit

Právě čtu Di­gi­tální de­menci o ne­ga­tiv­ních efek­tech vše­ob­jí­ma­jící di­gi­tální re­a­lity. Příliš daleko jsem se zatím ne­do­stal. Skoro vý­hradně čtu v če­kár­nách or­di­nací a ne­moc­nic a i když fronty bývají dlouhé, je to pořád málo. Nicméně, teď není dů­le­žité, kde a proč čtu. Chci napsat něco málo o za­čátku knihy, který za­běhne do neu­ro­lo­gie učení. Mozek je fan­tas­tický me­cha­nis­mus, ne­u­vě­ři­telně plas­tický a při­způ­so­bivý, ne­u­stále při­pra­vený se měnit v zá­vis­losti na ex­ter­ních sti­mu­lech. Ob­tížné du­ševní úkoly vedou ke zlep­šení jeho stavu. Když mu dáte na práci něco slo­ži­tého, nově vzni­ka­jící neu­rony pře­žijí a jsou za­po­jeny do stá­va­jící sítě.

Autor Man­fred Spi­t­zer po­pi­suje učení jako po­stupné pro­hlu­bo­vání pa­mě­ťo­vých stop. Po­vr­chový kon­takt s ur­či­tou látkou za­ne­chá jen mělkou stopu, jedním uchem dovnitř, druhým ven. Opa­ko­vání a úsilí nese ovoce, jen to trvale změní struk­turu neu­ro­nové sítě. Jestli se chcete něco naučit, musíte se té­ma­tem hlu­boce za­bý­vat a opa­ko­vaně se k němu vracet.

Uvádí pří­klad s di­gi­tál­ními ta­bu­lemi ve ško­lách. Ta do­vo­lují kouzla, která by byla na kří­do­vých ta­bu­lích při­nej­lep­ším ne­prak­tická. Navíc si žáci ne­musejí nic pře­pi­so­vat do sešitů, všechno je di­gi­tální a co na tabuli to v „cloudu“. Ale v tom je právě kámen úrazu. Du­ševní úsilí nutné pro šo­lí­chání na digi-tabuli je ne­změrně menší než při ana­lo­go­vém troj­hmatu pře­číst – za­pa­ma­to­vat – napsat. Jde o tři úhly kon­taktu s in­for­mací a ty do­hro­mady vy­tvoří hlubší sen­zo­mo­to­rický otisk a pa­mě­ťo­vou stopu.

Mám k tomu anekdotu, která to po­tvr­zuje. Na střední jsme jeden rok do­stali zbrusu nového uči­tele češ­tiny a ten všechny do­nu­til si dělat po­drobné po­známky. Ne­vzpo­mí­nám si jaké do­nu­co­vací pro­středky použil, pro­tože ne­za­ne­chal dojem člo­věka, který si chce při­dě­lá­vat práci, ale na tom teď ne­sejde. Vzpo­mí­nám si na­prosto jasně, jako kdyby to bylo včera, že jsem si látku toho roku pa­ma­to­val mnohem lépe než v jiných letech. Po­slou­chat, pře­mýš­let, zkon­den­zo­vat, zapsat. Bylo po­třeba vě­no­vat více du­ševní námahy a ne­ne­chat se jen nést.

Vy­svět­lit, sepsat a/nebo zre­ka­pi­tu­lo­vat nabité zna­losti má po­zi­tivní dopad. Sekce wi­ki­pe­dic­kých fak­to­idů nebo 0xDE­AD­BEEF blog je přesně k to­muhle. Není to jejich účel, ale bude to po­zi­tivní dů­sle­dek. Ně­které věci, které jsem se tu snažil se­sumí­ro­vat do vět, mi stále zů­stá­vají v paměti, jako žvý­kačka při­le­pená ze­vnitř lebky. Ka­ta­strofa si­biř­ských trapů, případ Tamam Shud, Konrád Zuse, priony, chro­mo­zo­mický Adam a mi­to­chon­dri­ální Eva. Snad to vydrží.

Také mám pocit, že vždy, když přečtu nějaký paper, se nikdy ne­vy­platí být líný a spo­ko­jit se s po­ci­tem, že mi to dává smysl v hlavě. Musím se po­ku­sit to vy­svět­lit krok za krokem nebo in­for­mace nějak apli­ko­vat, jinak to může být ztra­cený čas. Bez toho se­sumí­ro­vání by se to z hlavy mohlo velice rychle vy­pa­řit.

A pokud chcete líp myslet, jděte se projet na kole. Fy­zická námaha má po­zi­tivní (a po pra­vi­del­ném cvi­čení trvalý) dopad na ko­gni­tivní funkce mozku.

Chroustek letní

Nikdy není pří­jemný pocit, když už-už usí­náte a v tom vás něco pro­budí. Tím horší, když to zní, jako kdyby lož­nicí pro­lé­tá­vala he­li­kop­téra s ne­do­stat­kem ke­ro­sinu. Bzzzzz, bum. Bzzzzz, buch.

To jen další brouk, chrous­tek letní, v noci za­blou­dil do Cely.

Wi­ki­pe­die o něm říká: Ne­do­káží se dobře ori­en­to­vat, proto létají ne­motorně a často na­rá­žejí do růz­ných před­mětů, po­pří­padě padají na zem nebo do vody a co jsem viděl, tak to sedí. Dva­krát vrazil do stěny a pak radši pře­stal létat. Když jsem ho lo­ka­li­zo­val a začal fotit, blesk ho zcela pa­ra­ly­zo­val. Zce­pe­nělý ležel na stole, po­hu­po­val se na ku­la­tém břiše, nohy plan­daly kolem.

Jméno am­phi­mallon sol­sti­ti­ale mu při­dě­lil kdo jiný než Linné.

Jinak srov­nejte fotky s po­sled­ním brou­kem. Ty dnešní vy­pa­dají mnohem líp i když ob­jek­tiv a makro trubky zů­staly stejné. Všechno záleží na světlu. Na mini-chrousta jsem vy­táh­nul blesk, proto bylo ISO a šum nižší, a na­sa­dil makro clonou, která zlep­šila kon­trast, který pak nebylo třeba do­há­nět di­gi­tálně & ještě tím zvý­raz­nit exis­tu­jící vady.

Revitalizace devblogů

Agre­gá­tor dev­blogy je jeden z úspěš­něj­ších samo-pro­jektů, které vzešly z mojí klá­ves­nice. Je úspěšný pře­de­vším v tom smyslu, že stále ještě fun­guje a ne­mu­sím se o něj nijak starat.

První verze byla PHP apli­kace podle normy na­psaná v Nette + bac­kend, který který ve velkém žong­lo­val s čísly, na­psaný ve Scale. Nejen web-app, ale i po­ly­glot, páni. Za­škr­tá­val jsem všechny ko­lonky, které byly tehdy nutné pro cool faktor. Dneska by to za­hr­nulo docker, AWS, Rust, Go, UI v JS fra­meworku a díky bohu, že se tahle va­rinta ne­vy­pl­nila.

Srdce druhé a sou­časné verze tvoří pár PHP skriptů po­sle­po­va­ných BASHem, žádná da­ta­báze, jen soubor s JSONy, žádná web apli­kace, jen sta­tický web ge­ne­ro­vaný stej­ným pro­gra­mem, který ge­ne­ruje i k47čku. Sou­časná verze je mnohem víc ghetto, ale je ne­ko­nečně lepší, jed­no­dušší a odol­nější. Když se někde stane chyba, web a TW pouze pře­stane být ak­tu­a­li­zo­ván, ale pořád k němu můžete, žádný pro­blém. Jsou to jen sou­bory kdesi na disku, žádná logika.

Já se jen musím čas od času pře­svěd­čit, že po­čí­tač na kterém bac­kend pro­gram běží, fun­guje, ne­od­nesla ho velká voda, ne­vy­buch­nul a s ob­jek­tivní re­a­li­tou ho spo­juje aspoň jeden kabel. Může to být raspberry pi, může to být desktop, může to být cokoli. To je moje jediné po­slání.

Tahle pri­mi­tiv­nost se mi na verzi #2 líbí. Ve své pod­statě jde o tri­vi­ální pro­blém (přečti RSS pár vý­vo­jář­ských blogů, nové přidej do sou­boru, vypiš je na stránku) & po­u­žité řešení při­dává jen mi­ni­mum extra kom­ple­xity.

Přesto, pár dnů zpátky se mi mozkov­nou pro­hnal nápad (asi v tom budou mít prsty ha­lu­ci­nace z horka), že by bylo fajn přidat do­po­ru­čo­vání po­dob­ných článků. Tu funk­ci­o­na­litu měla verze #1 a staral se o ní právě ten nádor na­psaný ve Scale. Proč ji ne­zje­ží­šo­vat? Jen to ne­bu­dou tři dny, ale dva ±roky od ukři­žo­vání.

Ok, zase nic kom­pli­ko­va­ného. Nově při ak­tu­a­li­zaci RSS zdrojů PHP skript z stáhne stránky z blogů a pokusí se z HTML vy­se­kat hlavní text. Sé­man­tické značky uve­dené v HTML5 tento úkol mar­kantně zjed­no­du­šily. Stačí hledat tag <article> s nej­vět­ším množ­stvím textu nebo, když to ne­vy­jde, něco jako xpath výzar //div[count(./p) > 8] a to po­kryje 90% pří­padů. Dost dobré pro účely dev­blogů.

Tex­tový obsah blo­go­článku se pak po­u­žije pro de­tekci po­dob­ností. RSS a ATOM umí ex­por­to­vat tagy, ale ty z 99% ne­stojí za nic. Nedá se na ně spo­leh­nout, často chybí, mnoho blogů vůbec ne­ta­guje, nemají kon­zis­tentní ta­xo­no­mii a cel­kově je to stěží víc než di­gi­tální šum. Tex­tový obsah je gró, vždy pří­to­men, dá se vy­hmát­nout a tau­to­lo­gicky po­pi­suje vlastní téma.

Hle­dání po­dob­ných textů není příliš ra­fi­no­vané. Fun­guje skoro stejně jako tady na k47čce V prvním kole pro­gram snaží iden­ti­fi­ko­vat klí­čová slova po­pi­su­jící téma článku a ve druhém pak hledá články s nej­větší shodou klí­čo­vých slov. Nejde o nic extra, jen lety pro­vě­řené tf-idf na ste­ro­i­dech – častá slova mají malou váhu, vzácná naopak větší. Super-vzácná slova se­říznu, pro­tože jde nej­spíš o pře­klepy. Při zkou­šení jsem na­ra­zil na jeden pro­blém, kte­rému můžeme říkat ttřena ema­tická in­verze. Pro­tože jde o malý korpus a všechny články jsou tech­nic­kého ražení a točí se kolem ně­ko­lika úzce pro­vá­za­ných témat, tech­nické ter­míny které by jinak per­fektně vy­stihly téma, se vy­sky­tují tak často, že do­sta­nou při­dě­lenu jen malou váhu. Na­proti tomu mnoho běž­ných slov je po­u­žito zřídka a al­go­rit­mus jim při­řadí ano­málně velkou váhu i když nemají žádnou in­for­mační hod­notu. Jde o sta­tis­tické ar­te­fakty a kazí fi­nální vý­sledky. Bylo proto za­po­třebí vzít korpus ne­tech­nic­kého čes­kého textu (pár de­sí­tek knih) a ten použít jako base­line. Pokud se nějaké slovo vy­sky­tuje čas­těji, než by mělo v ne­tech­nic­kých tex­tech, pak jde nej­spíš o od­borný termín a je brán v potaz, jinak je ig­no­ro­ván. To o něco zlepší vý­sledky, ne o moc, jen trochu. Va­ri­anta v první verzi taky nebyla bůh ví jak svě­to­borná.

Když pro­běhle první fáze, začnou se hledat články, které sdí­lejí co nej­více klí­čo­vých slov. Když jich mají tři nebo více, jsou vy­brány jako po­dobné. Všechno se to počítá bez žád­ných extra vy­chy­tá­vek brute-force stylem, O(n²), bez LSH, bez apro­xi­mací. Je tu jen pár tisíc článků a po­čí­tače jsou rychlé. Není kam spě­chat. Trvá to 9 vteřin v jednom vlákně.

Pokud všechno dobře do­padne, zase na dev­blogy nebudu muset rok sáh­nout.

Příroda v okruhu sta metrů #5: Lalokonosec rýhovaný

Na světě exis­tuje ne­změrné množ­ství a va­ri­a­bi­lita brouků. Křou­pají nám pod nohama, po­ží­rají úrodu, po­ží­rají se na­vzá­jem. Zatím bylo zma­po­váno 400000 druhů řádu Co­le­optera – brouci, okříd­lenci s pev­nými krov­kami – a milion nebo dva dal­ších druhů čeká na za­ne­sení do stromu života. Celých 20% všech ži­vo­čiš­ných druhů tvoří právě tento spe­ci­fický hmyz. Jde o tak ne­změrné množ­ství, že se vymyká před­sta­vi­vosti.

Jed­noho z nich jsem vy­fo­til. Teď mi zbývá vy­fo­tit už jen 399999 druhů.