k47.cz    — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura | twitter FB


Problém

19. 2. 2019 — k47

Vypadá to, že mám problém. Ten problém má čtyři písmena a jeho kořeny sahají do osmdesátých let.

Trochu jsem se snažil, aby to na první pohled vypadalo, že mluvím o AIDS & za to se omlouvám1 . Místo toho je mým problémem VCMI – open source klon hry Heroes of Might and Magie 3 o kterém jsem tu nedávno nadšeně referoval. Jádro pudle je v tom, že jde o velice návykovou hru.

Asi takhle: Na kole jsem poslední ±dva týdny jezdil téměř každý den & potřeboval jsem si dát pauzu den nebo dva. Začaly mě bolet nohy, svaly unavené, vyčerpané, potřebovaly relax, čas opravit poškozená vlákna & zregenerovat do silnější podoby, připravené na další kilometry. Řekl jsem si tedy, že bych mohl dát jednu hru HOMAM3/VCMI/WoGu a najednou někam zmizely čtyři dny.

„Hm, co se stalo?“ Prohnalo se mi hlavou. „Kde to jsem a proč smrdím jako shnilé zelí?“ Jako rozličné druhy shnilé zeleniny zapáchám celkem běžně & ta otázka svědčila jedině o ztrátě kontaktu s realitou. „Nesháněl se po mě někdo?“ pokračovaly poblouzněné otázky. Ve skutečnosti jsem měl telefon vybitý už tři měsíce, ale nevšiml jsem si toho.

Jak říkám, je to problém.

Moje teorie je taková, že na návykovosti má největší podíl taková nátura hry. Tah je diskrétní jednotka času, dostatečně malá na to, abych si vždy mohl říct „Ještě jeden tah a pak to zabalím“, nehledě na to, kolikrát jsem to už prohlásil. Jestli můžu odehrát jeden tah, můžu jich odehrát n+1 a pak někam zmizí větší část týdne.

Co si pamatuji, rozehrál jsem pár náhodně generovaných map, v jedné mě AI šeredně naklepla. Asi nebude zas tak špatná, jak jsem si stěžoval, ale možná za to může špatná startovní pozice, která mi omezila počáteční možnosti rozvoje. V jiné hře jsem naopak vedl na celé čáře, kostky byly vrženy tak, že benefitovaly mě namísto AI hráčů. Začal jsem zase náhodně generovanou mapu na nejtěžší obtížnost s nejsilnějšími neutrálními jednotkami na mapě. To způsobilo, že každý hráč byl uzavřený ve svém sektoru. Aby se z něho dostal, musel se dostat k teleportu přes grupu strážců, kteří, jak už zaznělo, velice silní. Navíc proto, že jsem aktivoval fůru modů a doplňků (WoG, HotA, Axolotl potvory, backporty z HOMAM4 a další), všichni tito strážci byli absurdně mocní, celé armády posvátných fénixů, hellsteedhulkbusterů, zcela neporazitelní. Proto jsem několik měsíců seděl ve své horami obehnané zemi a zbrojil. Při prvním kontaktu s nepřítelem se ukázalo, že jsem AI soupeře, zaseknuté v identické situaci, přezbrojil. Cíl se změnil z eliminace soupeřů na vyhlazení absurdně silných neutrálních jednotek rozesetých na mapě. Možná proto to trvalo tak dlouho – všechny ty super-armády super-potvor, behemóty, mrtvé rytíře, jednorožce, mamutotaury, wyverny, gorgony, trolly, draky, titány vytrénované na nejvyšší možnou úroveň. To byla značná výzva, která si vyžádala značné úsilí a strategické uvažování. Ve velkém se strategie zakládala na třech krocích: 1) zpomalit nepřítele 2) ustřílet ho na dálku 3) to, co přežije, rozmlátit mano a mano. Někdy ta strategie nefungovala nebo jsem, i po značném zbrojení, byl ve slabší pozici a proto si konkrétní situace vyžádala specifický postup a hodně pokusů pokus/omyl.

A to je to málo, co si vybavuji z těch mlhavých dnů a nocí. HOMAM3/VCMI/WoG/HotA je velice návyková záležitost. Jestli někdy nastane kritický kolaps naděje v budoucnost, pak je asi tak padesát na padesát šance, že skončím jako vyschlá mrtvola před zářící obrazovkou s nikdy nedohraném tahem HOMAM3. Zbývajících 50% na to že mě zastřelí při bombovém útoku na datacentru jednoho nejmenovaného giganta.


K poslechu a tanci hraje Big Problem od Awesome New Republic.


  1. ████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████ Posílám méně než jeden mail týdně, asi tak tři textové zprávy za celý rok, jinak nic, jen sedím v Cele a čekám na smrt nebo na konec světa, podle toho, co přijde dřív. — Na nesouvisející notu: Znáte ty pořady o magorech, které sexuálně přitahuje jejich auto. Ano? Kdybych se do nějakého z nich nedostal do pěti let, bral bych to jako závažné osobní selhání.

Pirátský politický projekt

18. 2. 2019 — k47

Komunistický projekt minulého století definitivně vykrvácel a není nic, co by ho v čirém měřítku ambicí a idealismu nahradilo. Dnešní společnost se láme v ose liberální/konzervativní, socialistické otázky nikoho nezajímají. Linie levice/pravice se pokroutila na osu liberální/konzervativní.

Dokonalou manifestací téhle dichotomie je pirátská strana, která zcela postrádá nějakou nosnou ideu, nějaký velký ideál na kterém stavějí své reálné kroky. Piráti jen chtějí všechno, co už máme, vylepšit a zefektivnit. Když tazatel hodně zatlačí, piráti reflexivně vykřiknou „internet“, jako kdyby to něco znamenalo.

(zdroj)

Piráti překvapivě mají s KSČM ve volebních programech několik styčných bodů - obě strany podporují všeobecné referendum, obě chtějí zachovat síťovou neutralitu a obě chtějí obětovat nějaké procento rozpočtu veřejných staveb na umění, podobně jak bylo vyžadováno za minulého režimu.

Tím to naštěstí končí. Rudí jsou přežitkem minulého režimu, rakovinou, která nikdy nebyla kompletně vyhlazena, stále příliš zabraná do ospravedlňování sovětů. Piráti jsou politickou chimérou, plně synkretistickým uskupením, které si bere myšlenky zleva a zprava jako jednohubky z podnosů na banketu.

Přesto jsou důležitým politickým projektem. Jednak proto, že jde o jednu z mála stran

pro progresivní hlasy – beztvará ODS je nakažené jedem Klause dvojky, KDU-ČSL jako poslední bašta ježíšovců je irelevantní pro již neindoktrinované, ANO je nejkratší vtip v progresivních kruzích, ČSSD se zaprodává, aby zůstali aspoň ještě chvíli na očích veřejnosti, zatímco se rozkládá zevnitř a dává jazyky. Levice v naší zemi neexistuje, jde o definitivně mrtvý projekt, který opustil ideály a začal na plný úvazek s populistickými manévry. Potřebujeme něco nového, levici pro jednadvacáté století, která vezme datacentra útokem. Která nejen živí staré témata, ale přidá novou rovinu rovnosti a svobody na nejaktivnějším bojišti současnosti - tom digitálním.

Piráti nejsou touto silou, ale pokud někdo má vůli a odhodlání pokládat o něco málo radikálnější otázky, jak se například postavit automatizaci, jsou to jedině oni. Piráti uvažují o základním nepodmíněném příjmu, ale ne o ničem radikálnějším, protože nejsou socialistickou stranou. Jejich černá vlajka jen kombinací mnoha různých „pragmatických“ a „realistických“ vizí, které se velice volně obtáčí kolem internetu jako stěžejní vize jejich ne-programu.

Podporují například 'sharing economy', protože je internetová & když je něco spojené s internetem, tak to musí být zákonitě pozitivní síla, i když reálně jde o korporátní mega-entitu, která našla způsob 2.0 jak zneužívat práci dělníků, a objektivně jde o zaměstnavatele z pekla. Ve volebním programu přímo píšou „Zavedeme moderní legislativu pro sdílenou ekonomiku (airbnb apod.)“ Co tím přesně myslí? Posílí práva a jistoty osamocených a odcizených dělníků, kteří jsou zcela v libovůli algoritmů, navzdory jejich mnohamiliardovému vykořisťovateli? Těžko. Oni trpí internetovou krátkozrakostí - když je něco z internetu, tak je to zákonitě dobré. Monopoly airbnb a uberu dostanou volnou ruku & zbytek společnosti ať si jde trhnout.

Strana, která skutečně hledí do neodvratné budoucnosti, by se snažila najít nějaký filosofický přístup ke světě absolutní automatizace, kde existuje práce jen pro několik nepatrných promile populace, zatímco pro zbytek není využití. Podle jedné prognostiky, má být za 10-20 let 50% práce zcela automatizováno a tedy 50% lidstva není třeba (a nejen nekvalifikované síly, ale i odborníků). Dost možná jde o naivně optimistický odhad – když se kola automatizace rozjede naplno, každý den miliony lidí budou ztrácet živobytí a možnost jakékoli realizace.

Strana uvažující o této budoucnosti musí být zákonitě komunistická. Ne komunistický režim minulosti, který se opíjí představou, že budují lepší svět pro všechny, zatímco budují lepší svět sami pro sami. Ne, jen systém, který se vrátí k Marxovým ideálům o sdílených prostředcích výroby. Tentokrát to může vyjít, protože všechny prostředky výroky jsou/budou plně automatizované a není třeba řídit životy dělníků, jen převzít automatické armády strojů z rukou několika miliardářů do společného vlastnictví.

Jak řekl Steven Hawking, pokud stroje produkují všechno, co potřebujeme, záleží jen na tom, jak budou prostředky rozděleny. Každý z nás si může užívat života luxusního volna, pokud je bohatství vytvořené stroji sdílené. Nebo většina může skončit v bídě a chudobě, pokud se vlastníci strojů prosadí proti přerozdělení. Zatím to vypadá, že trend směřuje ke druhé možnost, kdy se technologie žene ke stále se zvětšující nerovnosti.

Piráti můžou být prvním nesmělým krokem ve směru této budoucnosti, ale rozhodně nejde o politickou sílu, která se s ní dokáže vypořádat.


+1: Tento článek byl původně součástí textu Proti komunistům dneska protestuje každej, ale vyčlenil jsem ho ven, protože narušoval tok textu a vypadal spíš jako zárodek samostatného počinu. Proto ho teď po skoro po roce pouštím ven.

Že by jaro?

17. 2. 2019 — k47

Včerejší cyklo-příspěvek jsem chtěl poslat do éteru ±před týdnem, kdy počasí bylo stále mizerné a slunce svítilo jen v duši, nikoli ve hmatatelné realitě. Ale od té doby se to zlomilo a jako kdyby začalo jaro. Počasí na tričko & kraťasy zatímco na zemi stále leží hromady sněhu a samozřejmě čas na kolo. Protože něco takového, ten okamžik extáze v sedle, kdy se ženete po hladkém asfaltu, zatímco severní svahy, stále pokryté sněhem, jsou plné lyžařů, se nedá popsat slovy. Proto se o to nebudu pokoušet. Tedy budu, ale blbě.

Mám rád tyhle náhlé změny klimatu k lepšímu. Najednou všichni v houfech vyrazí ven, všichni, když odbude devět třicet ráno, lidé vyběhnou ze dveří do světa zaplaveného světlem a teplem, všichni bez výjimky, chodci, běžci, cyklisté, všichni, silničkáři, někteří v chain gangu, jiní solo – na hlavní silnici jsem seděl jednomu na zadním kole a klel proč jede tak pomalu, měl gumy úzké jako palec malého dítěte, oblečený do tak obrovského množství spandexu, že by se i fetišisté začali začervenat, a podle těla pokrytého logy musel patřit mezi TOP 10 profesionálů dle bodování UCI – dva tlouštíci na elektro-kolech – v místním cykloshopu jsem koukal na cenovky těchto motorizovaných přístrojů přesahujících 120 tisíc korun a dumal, kdo by si je sakra kupoval a teď už vím: lidé, kteří chtějí motorku, ale nepřipadají si dost cool – chlápek s VR headsetem poletoval s dronem – neviděl nic kolem sebe, ideální cíl pro kočující kapsáře. Jde o drsný kontrast ve srovnání se stavem před několika dny, kdy se všichni drželi v zázemí a upřeně sledovali stoupající rtuť teploměrů. Mohl jsem se hnát všude ber rizika, že někoho naberu řídítkem. Netvrdím, že se něco takového stalo, ale dva lidé zemřeli a vyšetřování stále probíhá.

V jenom úseku silnice mi radar, který vyhmáte i cyklisty, ukázal 43km/h. To může na první pohled vypadat jako dost, ale průměrná rychlost vítěze Tour de France přesahuje 40 km/h. A to Tour trvá tři týdny a profesionáloné udrží průměrnou rychlost 40km/h po celých 21 dnů. Takže slabé. Za letošek jsem zatím ujel 200 kilometrů. Podle plánu deset denně bych už měl mít v nohách 500, takže taky slabé. Během neaktivní zimy, soudě podle převodů na které jezdím známé úseky, mi připadá, že jsem ztratil asi tak 5-10% síly a značnou část vytrvalosti. Taky slabé.

To je asi tak všechno, ale ještě před tím než ukončím tenhle monolog, který by se dal efektivně shrnout slovy „rád jezdím na kole“, svěřím se s jednou skutečností: Nemám rád cyklistický dres. Ne to jak je střižený nebo materiál, z něhož je vyrobený, to mě nedrásá – jde o funkční oblečení specializované pro minimalizaci odporu vzduchu – ale to jak vypadá. Proč jsou všude loga a proč barevné schéma vypadá jako kdyby ho navrhovalo slepé batole v MS paintu? Stejné je to v případě kol: Proč jsou na nich všude samá loga a nápisy. Kde jsou loga na autech? Jedno vepředu, druhé vzadu a to je všechno. Mám jednoduchý test: Vzal bych si oblečení s tímto potiskem mezi lidi. Jestli ne, pak jde o cyklistický hnus. Dres je ve své podstatě uniforma kultu, odznak, že nositel náleží do specifické skupiny, nezáleží, co dokáže, ale jen co vlastní.


+1: MAMIL – middle-aged man in lycra

Kolo, kolo, kolo, *nádech*, kolo, kolo, kolo

16. 2. 2019 — k47

Jakmile ráno otevřu oči v hlavně mi zní jediné: kolo, kolo, kolo. Ale ještě je tma a musím netrpělivě čekat, zatímco mi v hlavě stále zní kolo, kolo, kolo. Pak se konečně rozední, zkontroluji směr a sílu větru, podívám se na teploměr (tři nad nulou, luxus), zalepím boty žlutou gafou, aby mi neumrzly prsty (vysoce mobilní bezdomovec je podle Vogue styl pro rok 2019) & jedu. Kolo, kolo, kolo.

Bicykl je jediná věc, která mi ještě přináší nějaké potěšení a počasí se v posledních dnech láme ve prospěch jízdy, tak toho musím využít. V jedné obzvláště temné chvíli mě napadlo – a nejde o předsevzetí, to mějte na paměti - že by bylo fajn ujet aspoň 3650 kilometrů za rok 2019. Jestli toho chci dosáhnout, musím začít brzo a co víc, potřebuji to. Nejsem ve formě a podle BMI nejsem ani v normě. Speciálně pro mě museli zavést novou kategorii za obezitou, ale to odbočuji. Silnice, i zapadlé boční spojnice asfaltu, jsou relativně suché a přímo zvou k hltání kilometrů. Pravda, cesty musím plánovat jinak než obvykle, zcela se vyhnout lesním cestám a najet na frekventovaný asfalt. Všechno stojí a padá s plánováním. Doprava má systolický rytmus – dopoledne směřuje tam a odpoledne zpátky. Když to střihnu jedním směrem, asfalt je obzvlášť klidný a mám pruh jen pro sebe. Navíc, když jedu kolečko po směru hodinových ručiček, vždy zabočuji doprava a nikdy tak nemusím křížit frekventovaný druhý pruh. Kolo, kolo, kolo.

Měl jsem vozovku jen pro sebe také proto, jak se zdá, v těchto dnech na kole nikdo nejezdí. Nezáleží jestli je víkend nebo všední den, nikde nikdo. Nedává to žádný smysl, počasí není zas tak nepříznivé, jen trochu vody & trochu zimy. Ale diletanti nejspíš zůstávají u krbů a profesionálové trénují na rotopedech. Kolo, kolo, kolo.

Jediní jezdci zůstávají ve městech, jde o kádr užitkových cyklistů, kteří používají kolo jako primární dopravní prostředek. Několikrát jsem potkal speciálního blázna na silničním kole obtěžkaném batohy, který jezdí zásadně bez helmy. Jeho jedninou ochranou před újmou byl šátek a pocit vlastní nezranitelnosti. (Vezměte si helmu. Můžete být tvrdohlaví, ale v porovnání se zemí má konzistenci shnilé brambory.)

Na cestách jsem potkával jiné entity, jako třeba psy. V jednom okamžiku, kdy jsem zrovna padal ze sedla, se za mnou objevil flekatý přítulný kamarád. Chvíli se mnou běžel a proto že jsem zrovna bruslil na ledovaté vozovce & neustále se nacházel ve stavu pádu, stíhal. Byl to jeden z těch vesnických podvraťáků, kteří polehávají na návsi nebo vesele štrádují ulicemi, ale nikdo se je nesnaží zastavit a vrátit vlastníkům. Prostě patří do vesnice.

Jindy mi zas cestu zkřížila srnka. Stála zakřiknutě na asfaltu, les nalevo, les napravo, a okamžik na mě zírala, než se rozhodla vzít čáru a zmizet v bezpečném stínu stromů. Kopýtka zaklapala na asfaltu a zvíře elegantně uskočilo. A narazilo do drátěného plotu obory. Odrazila se zpátky na silnici, ještě více zmatená, kolo se blížilo, panika v jejím zvířecím mozku, který zná jenom strach, hlad a sex, sílila. Zkusila to ještě jednou. Další skok do neviditelné překážky. Odpadla jako brambora. Tudy to nepůjde, pochopila a kopýtka zase zacipitala po asfaltu, pak to vzala škarpou kolem obory a zmizela v lese. Srnka je příliš elegantní zvíře na takovéhle nezdary.

V poznámkách o zvláštntech selkáních v sedle kola jsem měl uvedeno „husí alarm“, ale za boha si nevybavuji, co přesně to mělo znamenat. Husí alarm? Husa, která hlídala barák a když se někdo přiblížil začala kejhat? Možná? Ve vesnicích kolem cely je možné narazit téměř na všechno a tohle by nijak nevybočovalo z místního inbredního koloritu.

Napsal jsem spoustu slov, ale teď nevím jak to celé zakončit. Co třeba kolo, kolo, kolo?

Nikdo z těchto lidí neexistuje

15. 2. 2019 (aktualizováno 21. 2.) — k47

Nikdo z těchto lidí neexistuje, jde o fotorealistické portréty generované AI programem. Obnovte stránku, pokaždé dostanete unikátní tvář další neexistující bytosti. S některými je něco v nepořádku, působí nějakým způsobem divně, ale velkou část není možné rozpoznat od reality. Dejte si ji do profilu, začněte žít s novou identitou.

Využití se nabízí pro boty a sock puppet účty na soc-netech. Nebude nutné vykrádat fotky modelek z instagramu, jejichž zdroj je možné dohledat a potvrdit, že jde o boty. Spammeři a podvodníci si můžou vygenerovat milion modelek a bariéra mezi reálným a virtuálním se dál pomalu smývá.

Čemu můžeme věřit dnes? A čemu zítra? Bude toho čím dál tím méně.


+1: Už tam budem!

+2: AI začalo s disrupcí anime

Pták

14. 2. 2019 — k47

Tady máte nějaké ptáky. Proč? Proč ne. Jsou to perfektní stvoření, které se o vás zajímají jen tedy, když z toho pro ně plyne nějaký materiální zisk. Pokud ne, odletí pryč a necítí žádnou vinu, když se na vás (obrazně nebo doslovně) vyserou.

Na nesouvisející notu: Dneska je Valentýn.

+1: Fotky pocházejí ze stejného dne jako jeptiška na útěku nebo maskovaní hrdinové. V poslední době moc nefotím a (kromě doprovodných ilustrací pro místní články) se ani nesnažím něco vytvářet. Foťák sedí na stole a tvoří se na něm jemná vrstva prachu. Všechny modelky (& modelové, přece jenom je rok 2019), které se nutně potřebují vysvléknout před objektivem, nechť se ozvou na nudez@k47.cz (smajlík).

Emoji?

13. 2. 2019 — k47

Unicode konsorcium pomalu propadá šílenství, senilitě a megalomanii. Tak to aspoň vypadá zvenčí, když člověk pozoruje iniciativu kolem stále se rozšiřijící sbírky emoji znaků.

Unicode má vznešené poslání – vjednotné ytvořit kódování pro všechy systémy písem, ideogramů a logogramů, která jsou nebo byla historicky používána, za účelem usnadnění komunikace. Pokud obě strany přísahají na unicode standard, text je jednoznačný. Když pošlu znak „ô“, adresát ho přečte jako „ô“, žádné nedorozumění nehrozí.

S emoji však zabředli do docela jiného rybníku. Najednou nejde jen o jednoznačnou reprezentaci psaných znaků, ale o reprezentaci každého pocitu, činu nebo předmětu, který je možné vyjádřit obrázkem. Jde o boj, který nikdy nemůžou vyhrát.

V poslední jedenácté revizi standardu přibylo 145 zcela nepostradatelných emoji symbolů (např. humr). Celé unicode katalogizuje 137439 znaků a z toho je 1212 emoji. Jedno celé procento všech užitečných znaků je vyplýtváno na obrázky. Kdyby jen existovala možnost online poslat přímo obrázek, ne jen jeho kódovanou proxy… Vtip je taky v tom, že složený znak může být delší než slovo, které je popisuje. Například „kouzelnice“ (10 bajtů) se v utf-8 formě emoji zapíše jako 0xF0 0x9F 0xA7 0x99 0xF0 0x9F 0x8F 0xBB 0xE2 0x80 0x8D 0xE2 0x99 0x80 0xEF 0xB8 0x8F (17 bajtů). Ve skutečnosti jde o pět znaků, základní znak, combining character, spojovník, symbol pro Venuši (♀) a nakonec znak, který signalizuje, že ten předchozí se nemá vykreslit jako ♀, ale má se brát jako modifikátor pro základní emoji symbol a změnit bezpohlavního kouzelníka na kouzelnici-ženu. Jde o komplexní systém pro něco tak triviálního jako obrázek. Řekl někdo unicode mágům o ? Myslím, že je načase.

Původní várka emoji dávala smysl a jejich začlenění se neslo v souladu s duchem unicode – kodifikovat existující používané znaky. Emoji začalo život na japonských mobilech koncem devadesátých let. Každý operátor nabízel vlastní sadu symbolů a nebylo možné jednoznačně komunikovat napříč mobilními sítěmi. To je přesně role pro unicode – sjednotit & harmonizovat. Existující emoji piktogramy se dostaly do tabulek znaků a všechno bylo dobré. Ale pak unimágové začali přidávat vlastní symboly pro detektiva, golfistu, národní park, projektor, dýku, synagogu, jelena, kanoi, elfa, zombie nebo mikrob, a vydali se tak na cestu, která nemá konce, dokud každá existující myšlenka je zavedena do absurdně složitého kódového systému, který komplexitou hraničí s přirozeným jazykem.

Jak jde poznat z předchozích řádků, nejsem velký fanda obrázků maskovaných za písmena. Přinejhorším se může stát, že emoji bude výstřelek desátých let tohoto prohnilého století a se sklonkem dekády vyšumí do ztracena. Zůstane po něm jen věčný otisk ve standardech unicode. A když se pak někdo v daleké budoucnosti nevěřícně zeptá, co jsou zač všechny tyhle obrázky, nějaký stařešina s šedivým plnovousem odpoví: „Jo to byly desátý léta, všichni jsme se chovali jako naprostí idioti a přišlo nám to jako dobrý nápad.“


Ale na druhou stranu unicode obsahuje znak 𓂸 a tak je vše odpuštěno.

12. 2.

Heroes of Might and Magic 3, znovuzrozené


Heroes of Might and Magic 3 je klasika všech klasik. Jde o fantasy tahovku, které letos oslaví dvacet let od vydání, a také o čirou zkapalněnou nostalgii pro ty správné mozky, které byly naživu v ten správný okamžik dějin. Všichni si pamatujeme dny a noci strávené budováním měst, posouváním hrdinovy… celý článek →
11. 2.

Jeptiška na útěku


Na dnešek jsem měl původně připravené něco výživnějšího, ale okolnosti tomu zabránily. Vypadá to, že moje zmutované osmičky v dutině ústní rozpoutávají revoluci. První manévry zubů zasáhly celou polovinu těla, která se teď nachází ve stavu nevysvětlitelné bolesti. Proto jistě omluvíte, když se… celý článek →
10. 2.

Svoboda, demokracie, protest


Tohle je pokračování včerejšího 'reportu' o raidu na korzo Národní ve snaze natáhnout jednu událost na několik dnů, abych nemusel vymýšlet, co psát. Toho dne během oslav také proběhly také dvě nezávislé & nečekané demonstrace. Jedna malá plná marxistů upozorňující na sociální nerovnosti a druhá… celý článek →
9. 2.

Svoboda, demokracie, nic


Pozorní čtenáři si jistě všimli, že jsem zatím neprohodil jedné slovo o fotografickém nájezdu na oslavy sedmnáctého listopadu. Důvody jsou prosté – šlo o ±dobrou akci, jen výsledky stály za hovno. Nechal jsem doma blesk & bez něj to nebylo ono. Navíc celková struktura korza Národní byla nějak… celý článek →
8. 2.

Zápisky z mlhy spánkové deprivace


celý článek →
7. 2.

Óda na audiojack


Nadešel zase ten den. Rozbil se další pár sluchátek. celý článek →
6. 2.

Rakety


Poznámka pro mé budoucí já: Není příliš strategické se do šesti ráno sledovat videa o vesmíru & raketách & pak bez přestávky začít další čtyřiadvacetihodinové kolečko. Na svojí obranu musím říct, že autor videí vypadal jako Darth Vader bez masky nebo bondovský padouch. Představte si ho bez pestré… celý článek →
5. 2.

Jen plním rozkazy


Nacističtí váleční zločinci, když se konečně dočkali spravedlnost během Norimberského procesu, se bránili tím, že jen plnili rokazy. celý článek →
4. 2.

Co má tohle jako být?


Probudím se, vyhlédnu z okna Cely a… co má tohle jako být? celý článek →
3. 2.

Archeo-blogie


Začíná třetí rok, co jsem začal k47čku aktualizovat denně. Poslední tři léta jsou ale jen špičkou ledovce, protože tento web existuje už více než 15 let, za které se z něj stalo monstrum o milionu slov. celý článek →
2. 2.

Záhadná světla nad údolím Hessdalen & parazitické algoritmy youtube


Říká se, že nejefektivnější lež je ta obalená pravdou. Když většinou důvěryhodný zdroj podstrčí klam, ten působí o tolik uvěřitelněji. Stephen Fry může říct naprosto cokoli a my mu budeme věřit. Je to přece Stephen Fry, proč by nemluvil pravdu? celý článek →
1. 2.

The tendency is to push it as far as you can


Trvalo █████ let, než jsem poprvé olízl devítivoltovou baterii. celý článek →

 
2019  1 
2018  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2017  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2016  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2015  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2014  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2013  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2012  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2011  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2010  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2009  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2008  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2007  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2006  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2005  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2004  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2003  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2002  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz