Koloběžka

Na okamžik jsem se stal vlastníkem koloběžky. Neměl jsem to v plánu, aby bylo jasno. Stalo se to samo od sebe.

Situace se seběhla zhruba takhle: Jel jsem směrem na vlak v sedle kola číslo dva a najednou mi upadla pravá šlapka. Šlap, šlap, šlap, bum. Šlapka, klika a koláče převodníků se svezly ze čtyřhranu. Matka, která celé soustrojí držela na středu, zazvonila o asfalt. Hmm. Jako já nejsem odborník, ale i s mými omezenými znalostmi myslím, že tohle by se mělo stávat v co nejmenší možné míře. Ideálně vůbec.

Právě tím okamžikem se z kola #2 stala koloběžka. Pokud nemůžu aplikovat sílu na pedály, které ji systémem ozubených kol a řetězů předávají do ráfků a gum, nemůžu tvrdit, že nadále sedím na jízdním kole.

Nemusím asi dodávat, že mi vlak ujel. Bez efektivního pohonu se cesta, která za běžných okolností trvá přesně X minut, protáhne na dobu, která z větší části záleží na směru a síle větru.

Začal jsem se tedy sunout koloběžkovitým pohybem zpět k obrysům Cely kdesi daleko na obzoru & povím vám, že odrážet se na bicyklu jednou nohou je zvláštní pocit. Kolo na to není stavěné. Sedlo je příliš vysoko a pro každý odraz musím podivně a namáhavě snižovat těžiště. Rozhodně to atakuje svaly, které při běžné jízdě leží ladem.

V Cele jsem se pak drobnohledem podíval, co se vlastně stalo s uchycením a sledujte to:

Na fotce středu jsou jasně vidět světlá vlákna namotaná na závit. To jsou stržené vnitřní závity z matky. Na fotce matky pak krásně vyniká jak je zevnitř odrbaná dohladka. Závity by měly být pěkně zubaté, ale místo toho jsou dokonale ploché. Kdo by jen používal hliníkovou matku pro tohle spojení? Jo, strůjci tohohle kola, starého něco mezi jedou a dvěma dekádami, vyprodukované s cílem srazit výrobní cenu co nejníže. Pak to takhle dopadá. Za deset nebo dvacet let se stane jedna fatální závada.

V Cele jsem urychleně přesedlal na kolo #1, pár (desítek) minut nato směnil 9 korun českých za novou matku & obnovil svůj status vlastníka dvou jízdních & hlavně pojízdných kol. haštag sakses

Milion nohou

Pokud jste arachnofobik, okamžitě opusťte tuto stránku. Opakuji: opusťte stránku, zahoďte telefon, zabouchněte notebook, vytrhněte počítač ze zásuvky a utíkejte. Tohle není pro vás.

Teď, když jsme odehnali pavoukostrachaře, můžeme se věnovat hlavnímu chodu: třesavkám. Určitě je znáte: osm dlouhých nohou, maličká těla, když se bojí začnou se třást ve svých sítích a jsou všude. V dílnách, v kůlnách, v garážích, ve vitrážích, ve sklepích a v podkrovích. Jde o synatropní druh, kterému se zamlouvá komfort lidských obydlí. Zrovna teď, v okamžiku kdy píšu tyto řádky, nade mnou jeden nečinně čeká ve své neviditelné síti. Kde se klene střecha nad hlavou, tam bydlí i tihle osminožci.

Jednoho jsem si všimnul na záchodě, utkal síť v rohu u stropu, všechno v pořádku, od teď je to jeho roh, já ho nepotřebuju. Vypadal jenom poněkud větší, než bývá obvyklé. Může to být nějaký neobvyklý druh. To jsem si říkal pokaždé, když jsem na něj civěl, dokud jsem se na něj nepodíval pořádně zblízka. A hele: Je to matka se snůškou dětí. Jen se podívejte na všechny ty nohy.

Zajímavé, jak jednotliví pavouci přistupují k mateřství. Jeden druh vyprodukuje vak vajíček a zmizí, jiný potomstvo nosí s sebou dokud se další generace nevylíhne a ze snůšky vajíček se nestane maličký chomáč nohou. Jo, příroda může být krásná. Teda aspoň pro ne-arachnofobiky.

It Can Never Be Satisfied

Bandcamp explorer stále běží & já stále (via RSS) sleduju všechno, co se vyskytne pod tagy post-rock & post-metal. Na tom se nic nemění. A když říkám sleduju myslím, že poslouchám první 2 minuty prvního tracku a jdu dál, stále na stopě nečekaného zlata, jako ohař závislý na tom správném zvuku.

Nedávno jsem zavadil o It Can Never Be Satisfied od Burden Limbs a po prvním poslechu mám pocit, že potřebuju cigaretu. Musím s ní vylézt na balkon a nějakou dobu mlčky zírat do tmy, abych plně vstřebal bouři, která se přese mě právě přehnala. Byl to drastický zážitek a vyvolal identickou reakci jak kdysi Dead Magic a před tím Mariner.

Burdern Limbs je popisován jako misery cult, což perfektně sedí. Nejde o žánr jejich hudby nebo přesně zaškatulkování jako takové (no wave, drone, post-rock, variabilita značná), hlavní je ta opresivní tíha zvuku, co člověka bez ustání bombarduje, mlátí do něj tak vytrvale, až se pomalu začíná bořit do země, vokální linka abrazivně zdeformovaná, téměř k nerozeznatelná od zdi zvuku a to všechno člověka neustále drtí. Je to tak temné, tak tíživé, tak bezútěšné, tak zdrcující. Perfektní.

Finální produkt nepatří mezi alba, která bude člověk poslouchat opakovaně, aspoň já ne, dost možná ho bude skutečně poslouchat jen jednou, poprvé. Každé další opakování nikdy nemůže dosáhnout těch katartických výšin, kdy mozek a sluchový nerv patřily mezi terra nullius, nepřipravení na zvukový teror. Je to trochu smutné, možná, ale taková je realita. Tyhle explozivní věci v člověku žijí jako vzpomínka na prví kontakt.

Moribundus

Stalo se to zas. Podruhé za poslední 3 roky. Jsem nemocný. A má to svůj důvod. Za minulá 3 léta jsem se tváří v tvář potkal asi tak s šesti lidmi celkem, možná sedmi jako úplné maximum. Minulou sobotu jsem narušil trend a strávil ji s šedesáti tisíci lidmi. To pak není divu, že jsem něco chytil.

V neděli se ozvaly první škrábance z krku, ale pořád dobré. Nacházelo se to ve stavu, kdy nemoc může sama zmizet, jen jako nepatrné pípnutí na imunitním radaru. Pondělí. Je to horší a připadám si mizerně. Jako doopravdy mizerně. Teploty, únava, ztuhlost kloubů a bolest svalů. Takhle jsem se necítil už mnoho let.

Další den je to o něco horší. Nevím jestli situaci nějakým směrem popostrčila ta nekonečná vedra. Je mi horko protože se nemoc zhoršuje nebo je mi horko, protože je svět za okny právě roztéká vedrem. To ale nic nemění na tom, že je mi poněkud zle a nemá to tendenci se okamžitě zlomit k lepšímu a vydat se na týdenní skluzavku otravných, ale jinak neškodných symptomů, běžného nachlazení. Nevím jestli jste to slyšeli, ale světem putuje jedna nemoc, která je docela zlá. Jak 6.5 – 25.5 milionů mrtvých zlá.

Někdy v polovině noci, když obavy dosáhly kritického stavu mi došlo, že nemám čich, což může být špatné. Ale je to proto, že jsem měl nos pod útokem běžného viru a všechno bylo zablokované, nebo to byla tamta nemoc? Tak jsem začal bloumat Celou, hledat zdroje vůní a smradů, abych si ověřil funkci čichu. Něco jsem necítil vůbec, minusové body, ale na druhou stranu chemoprén jsem stále vnímal, méně než obvykle, ale pořád, plusové body. Tak kdo ví. Problém je v tom, že nevím, jak moc by ta která věc měla smrdět normálně. Abych se přiznal, nemám rád vůně, ani pozitivní, ani negativní, preferuju jejich nepřítomnost.

Měl bych se otestovat. Pro klid duše. A naštěstí jsem měl po ruce nějaký AG test.

Na druhou stranu, návod použití mi na důvěře v produkt nijak nepřidal. Kvalitě překladu něco málo chybělo k dokonalosti, jako třeba v téhle větě:

Vyjměte extrakční trubku a láhev extrakčním pufru, odstraňte uzávěr lahve extrakce vyrovnávací paměti, přidejte všechny vyrovnávací paměti extrakční do extrakční zkumavky.

Je mi jasný, že to v Číně přejeli strojovým překladem a vím, co je tím myšleno, přesto pseudo-čeština podobná té z podvodných spamů nikdy na důvěře moc nepřipadá. Stačilo se zeptat jednoho (1) Čecha, aby nad tím strávil jednu (1) hoďku a domlátil to stavu hlava/pata.

Ve finále test vyšel negativně. Hurá. I když, přiložená data říkají, že mám asi 7% šanci negativního výsledku, i když bych byl pozitivní. A to navíc za předpokladu, že jsem test provedl správně a korektně následoval špatné přeložené instrukce.

Ve finále jsem kvůli nemoci ztratil (zatím) týden života. Ale kdybych si dával bacha, šance, že by se tak stalo, by byla mnohem nižší. Měl jsem tak učinit, rozhodně na schůzce z 60000 lidmi v duhovém průvodu.

(tento příběh má pokračování)

+1: Během léčení jsem zůstal při vědomí dostatečně dlouho na to, abych shlédl poslední počin z produkční linky star wars®™, Obi-wan®™. Ne seriál, film. Nějaký fanoušek, zručný v editování videa, nebyl spokojený s výslednou podobou produktu z portfolia star wars®™ a tak sérii o stopáži 4.5 hodiny sestříhal na jeden dvouapůlhodinový film (à la hobbit). Výsledek není nejhorší. Pořád jde o star wars potrhlost, ale některé nedostatky, na něž si stěžovali kluci z RLM, jsou odstraněny.

Vylíhla se nám kachňata

A když říkám, že se kachňata vylíhla nám, myslím tím nás jako společnost celkově. Jsou to divocí ptáci a nikomu nepatří. Spokojeně žijí na rybníce, z hladiny sezobávají zelené okřehky a ani lidí se příliš nebojí. Někdo jde kolem, oni – kachna a sedm mláďat – klidně cupitají kolem nich, dospělá samice se drží dál, ale mladí člověku vlezou téměř do náručí. Občas spolu vyrazí dál od rodného rybníka a pochodují uličkami, skáčou po kanálech, prozkoumávají terén. Doufám jen, že jim zůstal strach z koček a z aut. Ze všech možných eventualit jsou to právě tyhle dvě, které je mohou s největší pravděpodobností stát život. I když na druhou stranu, loni se na stejném rybníce vylíhlo osm kachňat a všechna, pokud se nepletu, přežila. Autodoprava je v těhle končinách řídká a nebezpečí koček, kterých se mezi zahradami pohybuje nemalé množství, ne zas tak veliké.

Doufám, že nástrahy civilizace přežije co nejvíce létavců. Je příjemné, když se vracím kolem rybníka, se na chvíli zastavit a pozorovat maličké ptáky.

Pavouky nechte pracovat

Časy se mění.

Bývaly doby, kdy bych se za nic na světě nedotknul pavouka většího než nehet ukazováčku. Pokud se jakýkoli arachnid vyskytl uvnitř Cely, automaticky buď putoval ven nebo byl promptně přeměněn na kaši podrážkou boty. Dvě nohy dobré, osm nohou špatné. Tak zněla pravidla.

Teď je to jinak. Od doby, kdy jsem začal makro-fotit hmyzáky, mezidruhové vztahy doznaly zlepšení. Pokud se osminožec menší než gigantický vyskytne uvnitř Cely, nechám ho na pokoji. Pavouk je mírumilovné stvoření, chce si jen dělat svoji věc, najít klidný kout, roztáhnout sítě, čekat na mouchu a být ponechán na pokoji. Může být vzorem nás všech. V nejlepším případě chytí komára a mě tak ušetří pár dnů svědění. Přinejhorším nechytí nic, zemře hladem ve vlastních sítích a jeho vyschlý exoskelet budu muset zamést do koše. Jak se na to dívám, pro mě to nemá stinné stránky, jen samá pozitiva.

V tomto duchu jsem na schodech nechal jednoho maličkého osminožce pracovat & hele, podívejme. Ulovil mouchu. Děkuji.

Pořád ale platí, že jakmile se v místnosti vyskytne obrovský černý pokoutník nebo jiný macatý kousek, putuje ven. Obvykle už necítím bytostný odpor, když mám rukou shrábnout pavouka a katapultovat ho do přírody, ale někdy přece jen v nervech zůstává trochu toho primordiálního strachu. Když pošťuchuju těkavého pokoutníka, pořád cítím jako když mi něco tahá ruku zpátky. Když pak překonám odpor, připadá mi, že se ve mě něco zlomilo.

Komicky roztěkané třesavky nebo srandovní sekáči nic, velcí křižáci taky více méně v pohodě, reakci vyvolávají jen pavouci, kteří jsou zároveň velcí a zároveň rychlí. Předvídatelnost přináší klid. Když ale chcete sebrat pavouka, ten v okamžiku někam zmizí & vy nevíte kam, není to úplně příjemné.

Ale to se poddá. Časem. Jako při expoziční terapii. Vystavování se stresoru vede k postupné desensitizaci.

V posledních dnech dvorek u Cely obsadili křižáci. Na čtyřech místech si roztáhli své čekající sítě, všichni spadají pod druh araneus diadematus, možná že jde o syny a dcery z jedné snůšky (à la), možná. Nicméně teď vždy, když jdu kolem nich, pohladím je. Jsou to moji přátelé, nebojím se jich, ani oni mě, můžeme existovat v harmonii. I když těžko mluvit o pohlazení, jsou velcí asi tak na jeden prst, zakovaní do svých hladkých nepoddajných krunýřů, mechanickými pohyby připomínají stroj než cokoli organické a jakékoli známky afektu si vyloží jako smrtelnou hrobu, vybíhají po nosných vláknech pavučin a skrývají se pod listy. Cítí skutečně strach nebo jde o pouhou instinktivní reakci? Je mezi tím nějaký rozdíl? Ta briskní odpověď jim dodá něco univerzálního. Konec konců, všichni se bojíme o své životy. A maličký osminožec by se měl bát mě, dvounohého giganta, mnohem víc, než já jeho.

Ale jak říkám, časy se mění. V poslední době mě napadá: co kdybych choval nějakého středně velkého pavouka v terárku jako domácího mazlíčka? Když si odmyslíte chitinový krunýř, osm pneumaticky ovládaných končetin, osm nikdy nemrkajících očí, jed vstřikující chelicery a fakt, že ze své oběti vysávají vnitřnosti rozpuštěné velice agresivními enzymy, jsou to takoví chlupatí mazlíčci. A ze všeho nejvíc touží nám ulehčit od otravných much a komárů.

+1: Největší pavouk, který se občas vyskytuje i v Republice, je Slíďák tatarský. Podívejte se na toho macka.

Strojek/baterie

Když si člověk něco udělá sám, výsledek mu vždy připadá lepší, než odpovídá realitě. Někdy je na sebe dokonce hrdý, i když vše naznačuje, že by neměl být, ale takové jsou už nástrahy samo-snažení.

Asi takhle: Mám strojek na stříhání vlasů, velice starý strojek, drží ho pohromadě převážně duct-tejpa, to jo, ale stříhá. Jen vestavěná baterie špatně snáší svůj věk a neudrží se nabitá. Aby vůbec nastartovala motor, musím ji nabít těsně před použitím a někdy ani to nestačí. Rozhodně o pár hodin později je už zas příliš vybitá na jakoukoli práci.

Existuje několik cest, jak z toho ven: Můžu koupit nový strojek, ale tomu bych se raději vyhnul. Reduce, reuse, recycle & tak podobně. Můžu nahradit baterii za novou, jsou to jen 2 Ni-MH články s kapacitou titěrných 600 mAh, celkem 80 korun. Můžu obětovat dvě nabíjecí AA články a nastálo je dovnitř napájet. To všechno jsou rozumné možnosti. Ale když člověk není v náladě na rozumné věci, může vyříznout díru do zadního krytu strojku, z nějakého elektroodpadu vysekat přihrádku na dvě AAA baterie (nabíjecí, ofkóz) a tu do strojku vlepit. A když říkám 'člověk' myslím 'já'. Pochopitelně.

Tak vznikla vyobrazená monstrozita. Ohyzdná, bez byť jen náznaku voděodolnosti, ale funguje, stála nula českých a hlavně: je moje. Hodnocení mužem z bažiny: 10/10, udělal bych znovu.