Tření

Začalo to tak, že jsem dlouhá léta měl jedno kolo, pak jsem se stal vlast­ní­kem dvou kol, loni to zase spadlo na jedno kolo a teď… není to úplně nula, ale nemá to k ní úplně daleko. Po­stupně se zase do­stá­vám k jed­nomu cyk­lis­tic­kému do­prav­nímu pro­středku. Po­stupně a pomalu.

Uka­zuje se, že prak­ticky nulová údržba se even­tu­álně pro­jeví. Ne hned, ne na konci další jízdy, ale even­tu­álně, ne­vy­hnu­telně a ka­ta­stro­ficky. Před rokem jsem si stě­žo­val na me­cha­nické pro­blémy, ale od té doby jsem s nimi nic ne­u­dě­lal. Šlapal jsem dál a doufal. Můžu se vy­mlou­vat na pan­de­mii nebo něco ta­ko­vého, ale není to jediná věc, kterou jsem za­ne­dbá­val nebo na ní za­ne­vřel: Kon­takty s ci­vi­li­zací, pro­duk­tivní par­ti­ci­pace se spo­leč­nosti, naděje na smys­lu­plné lidské spo­jení. Žít jako divoký člověk; jen tak můžu být při­pra­vený na eko­lo­gický kolaps a ruiny ci­vi­li­zace; s dvěma metry pev­ného pro­vazu v záloze, když půjde do nej­hor­šího.

Ok, ale to za­bí­hám.

Kolo po­tře­buje vy­mě­nit pár dílů. Ur­gentně. Nová kazeta, aspoň jeden pře­vod­ník, ořech náboje a ně­které další drob­nosti. Co ale udělám, když je třeba jednat? Začnu číst. To je konec konců celý smysl sekce wi­ki­de­mie — nabrat víc zby­teč­ných fak­to­idů, abych ne­mu­sel dělat něco jiného. V tomhle duchu jsem ab­sor­bo­val sérii de­tail­ních (a dlou­hých) textů o tes­to­vání řetězů, kon­t­role opo­tře­bení řetězů, čiš­těné řetězů, tes­to­vání od­maš­ťo­vačů a tes­to­vání olejů pro řetězy.

Když to chce člověk min-ma­xo­vat, je to po­ně­kud kom­pli­ko­vané. Různé řetězy mají různou ži­vot­nost (a cenu) a po­u­žitý lubri­kant tuto ži­vot­nost může značně po­su­nout směrem nahoru nebo dolů. V pří­padě řetězů záleží hlavně na po­vr­chové úpravě sou­částí v mís­tech, kde do­chází k vzá­jem­nému tření: mezi čepem a pláty vnitř­ního článku a mezi rolle­rem a čepem. Smysl ma­za­del je v tom, že se musí dostat do těhle mezer a nikam jinam. Zá­ro­veň se tam nesmí dostat špína, z níž se po na­mi­xo­vání s lubri­kan­tem stává brusná pasta. Sni­žuje efek­ti­vitu pře­nosu síly a ži­vot­nost řetězu. Mě jde hlavně o to druhé, pro­tože to určí fi­nální €/km. Do toho se ještě plete tření mezi ře­tě­zem a ka­ze­tou/pře­vod­níky, jde lubri­kant hraje taky svou roli. Ně­které pro­dukty stojí za hovno, jiné jsou per­fektní, ale stojí pří­šerný balík. Mým po­slání pak je pro­vést ce­no­vou op­ti­ma­li­zaci a najít nej­e­fek­tiv­nější možnou va­ri­antu. Exis­tence v módu di­vo­kého muže s sebou obnáší prak­ticky nula peněz.

Jedna věc, která mi na tomhle celém ne­smírně drásá nervy, je pří­šerná ana­lo­go­vost pro­cesů opo­tře­bení. Jsem je­di­nec od­ko­jený di­gi­tální tech­ni­kou, s nej­větší prav­dě­po­dob­ností jsem strá­vil větší část do­sa­vad­ního života (včetně spánku) zí­rá­ním do matic pixelů růz­ných ve­li­kostí. V tom svět ne­e­xis­tuje nic spo­ji­tého a nic, co by se nedalo přesně poznat a změřit. Disk, buď je plný, nebo ne a vždy víte přesně kolik místa zbývá. Sta­ho­vání běží ur­či­tou rych­lostí, z ní od­vo­díme zbý­va­jící čas. Al­go­ritmy mají svou kom­ple­xitu. Proč tenhle pro­gram běží pomalu, co dělá? To se dá zjis­tit, nemusí to být úplně snadné – pro­hnat to perfem, stu­do­vat zdro­jáky – ale dá se. O něco snáze to jde se svo­bod­ným soft­warem, který před vámi nic netají (na téhle pod­mínce kom­pletně vy­pa­dá­vají všechny mo­bilní za­ří­zení). Tech­nicky vzato vše, co se děje uvnitř, můžeme poznat do po­sled­ního bitu a baudu a taktu. Je­di­nou vý­jimku před­sta­vují vzácné ka­ta­stro­fické závady, které ty­picky ur­či­tou kom­po­nentu úplně od­staví. Když vám zemře disk, určitě se o tom do­zvíte, bez va­ro­vání, ale pak je jasno, že je na vy­ho­zení. Závady jen má­lo­kdy jsou čás­tečné.

A teď kdo nebo co mi řekne, přesně v jakém stádiu opo­tře­bení se na­chází můj pře­vod­ník? Je to 46% nebo 47%? Kolik setin mi­li­me­tru ma­te­ri­álu zubů může být obrou­šeno než to ne­začne ne­bez­pečně pře­ska­ko­vat? To nepoví nikdo a nic. Říká se, že když zuby vy­pa­dají jako žra­ločí, nebo když to začne skákat po výměně řetězu, je čas na výměnu, ale to zní hrozně ne­exaktně a ne­u­spo­ko­jivě. Mas­kuje to malé pro­gre­sivní změny, které nejsou mo­ni­to­ro­vané. Nemůžu přesně sle­do­vat po­stup­nou de­gra­daci kom­po­nent a po­zo­ro­vat, jak na sobě závisí. Pro­tože když něco ne­mů­žeme změřit, ne­mů­žeme to po­cho­pit. A tak v éteru li­do­vých moud­rostí zů­stá­vají jen vágní rady.

Nej­šťast­nější bych byl, kdy­bych po každé jízdě mi­k­ro­sko­pem po­ří­dil de­tailní snímky všech ozu­be­ných kol a řetězu a z nich na­mě­řená data zanesl do ta­bulky, abych přesně viděl, jak po­stu­puje ne­vy­hnu­telný roz­klad ma­te­ri­álů a co ko­re­luje s čím. Teprve pak bych to mohl uspo­ko­jivě po­cho­pit. Ale to budou asi jen moje touhy.

+1: Při ser­vi­so­vání zadní brzdy ztuhlé do té míry, že ramena ne­soucí brz­dové botky neměla ten­dence se vracet do pů­vodní pozice, jsem si uvě­do­mil, že na tule kom­po­nentu 15, 20 nebo jak moc let, co mám to kolo, nikdo nesáhl. Špína, která se ve štěr­bi­nách za tu věč­nost na­a­ku­mu­lo­vala před­sta­vuje his­to­rický záznam, kus hli­níku tam prostě jen seděl na­sa­zený na oce­lové ose a dělal si to své, více než dekádu. Teď při psaní mi to při­padá tri­vi­ální, ale během roz­borky mě to uchvá­tilo. Jinak jeden protip: při ser­vi­so­vání platí dvě jed­no­du­chá pra­vi­dla: WD-40 a/nebo násilí. Pře­ha­zo­vačka je po­ně­kud zko­pr­nělá? WD-40 do me­cha­nismu u pák. Kazeta je za­seklá? Kla­divo, kus prkna a násilí.

Mmch. pokud je pro­blé­mem špína kon­ta­mi­nu­jící plochy v řetězu, která se do­stá­vají do me­cha­nic­kého kon­taktu, dávala by smysl krytka řetězu. Vím, že ne­vy­pa­dají nijak moc ele­gantně, ale pro 1X systém, by šlo vy­ro­bit model, který by ne­pů­so­bil jako pěstí do oka, trochu vkusně, ne jako placka plastu, ale zá­ro­veň by fun­go­val aspoň na 70% efek­tivně. Když za­kryju 50% řetězu, mohlo by to objem ab­sor­bo­vané špíny se­říz­nout na ±půlku, nebo ne?

Svět(lo) z odpadků

Co by s udělal s roz­bi­tými LED žá­rov­kami Mi­roslav Tichý? Vy­ho­dil je? Ten cenný zdroj? Asi ne. Nej­spíš bych z nich něco po­sta­vil. Třeba makro světlo.

Ok, asi takhle: bez toho, aniž bych si něco uvě­do­mil, stal se ze mě spi­ri­tu­ální ná­sled­ník před­ního čes­kého ne-umělce, pana M.T. — so­lip­sista s psy­chic­kými po­tí­žemi, který ig­no­ro­val spo­leč­nost a její móresy, tvořil di­le­tant­ské fo­to­gra­fie pro sebe, ne uspo­ko­jil mě­řítka umě­lec­kého nebo laic­kého světa, nemyl se, nosil stále stejné ob­le­čení a hlavně si stavěl vlastní fo­to­a­pa­ráty z všeho, co bylo zrovna po ruce. Za­mlouvá se mi jeho cel­kový styl, divoce ne­kon­for­mis­tický tím způ­so­bem, kdy nejde o de­kla­raci, jež má smysl, jen když si ji ostatní všim­nou. Dělal si své, žil na ve­d­lejší koleji ci­vi­li­zace, jeho náhlý vze­stup v umě­lec­kém světě (za hra­ni­cemi, ne u nás) je ku­rá­tor­ská ma­ni­pu­lace a lstivý mar­ke­ting.

Jeho foty byly špatné ve všech mys­li­tel­ných ohle­dech, o tom nemůže být pochyb, tech­nicky i es­te­ticky, voye­u­ris­mus za­chy­cený na stěží fun­gu­jící fo­to­a­pa­rát, víc v tom není. Ostření? Ex­po­zice? Ale jděte, čočky si vy­brousil z ple­xiskla a tubus ob­jek­tivu vy­ro­bil z ple­chovky od piva. O vý­sledku můžeme mít různé názory, ale tenhle člověk se po­hy­buje ve zcela jiných di­men­zích. Své vy­ba­vení po­sta­vil z od­padků. Do­slova. I když je vý­sle­dek pod čárou, jde o to zázrak.

V po­dob­ném duchu jsem po­sta­vil další z dlouhé řady DIY makro-světel. Vzal jsem LED žá­rovku, která už od­mí­tala svítit, ro­ze­bral ji, vytáhl placku s LED čipy, vyřízl/vy­se­kal pro­stře­dek, přeťal spoje mezi čipy za­po­jené do série, na­pá­jel dráty pa­ra­lelně, přes malý spínač z myši při­po­jil na step-up, který vstupní napětí vy­šrou­buje na 35 voltů, pod­kovu s čipy jsem pak horkým le­pi­dlem při­le­pil na UV filtr, který před lety přišel se starým ob­jek­ti­vem za čtyři kila, a svítí to. A není to tak úplně špatné, vzhle­dem k tomu, že kromě step-up modulu za 79 korun jsou všechno recyklo­vané věci.

LEDky z žá­ro­vek nejsou úplně ide­ální ma­te­riál. Jo, na jednu stranu mají uspo­řá­dání, které se hodí pro po­dobné účely – kruh světel na sub­strátu chla­diče s dírou upro­střed pro ob­jek­tiv. Na druhou, pro­tože jsou živené ze zá­suvky mívají apetit po vysoké vol­táži. V téhle bylo 8 čipů (2 z nich mrtvé a jedem další mi zemřel ex­plo­zivní smrtí přímo pod rukama), elek­tro­nika usměrní AC na 325V DC a přes čip re­gu­lu­jící kon­stantní proud to pustí do čipů v sérii. To by zna­me­nalo, že jeden po­tře­buje něco pod 40V. Zhruba. Začal se roz­svě­cet nad 30V. Nižší napětí by lépe za­padlo do mého světa po­sta­ve­ného z od­padků.

Snažil jsem se najít něco za­jí­ma­vého, na čem to otes­to­vat, ale hle­dání se­lhalo.

Je tohle definitivní konec k47čky?

Nej­spíš ne. Jen jsem si dal pauzu.

Před ní jsem napsal dva dlouhé články, do­hro­mady přes 4000 slov a po do­psání toho dru­hého jsem se cítil prázdný. Když pak přišlo po­zítří a s ním čas na další text, neměl jsem vnitřní sílu se do ničeho pouš­tět. Každý z té dvo­jice zabral víc než jeden den, začal jsem jeden den večer a do finále se pře­houp­nul až druhý den po po­ledni. Zase bych musel najít téma, při­nu­tit se něco sepsat, bo­jo­vat s po­ci­tem, že na jednu stranu jde o zby­teč­nou ak­ti­vitu, na druhou bude vý­sledný pro­dukt tri­vi­ální a fádní. Dá se říct, že čtyři a půl roku na cestě, kouzlo se vy­tra­tilo.

Říká vám něco jméno Bryan Lewis Saun­ders? V roce 1995 se roz­hodl na­ma­lo­vat aspoň jeden au­to­por­trét každý den dokud ne­ze­mře. Je dvacet pět let hlu­boko a ani jednou ne­vy­ne­chal. Pro něj jde o vnitřní volání, způsob umě­lecké se­be­re­a­li­zace, akt, který se stal ne­díl­nou sou­částí jeho bi­o­rytmů. Vyšel o tom celý do­ku­ment Art of Dark­ness. Vý­sled­kem jeho tvorby mimo malbu je třeba tohle před­sta­vení a nevím jak vám, ale tohle fun­guje na mých vl­no­vých dél­kách; nechat se unášet me­cha­nic­kým te­ro­rem, nechat na sebe řvát, přímo v před­ních řadách, blízko epi­cen­tru, ve vlně ex­ploze, na ma­xi­mální možnou hla­si­tost, při­dejte rytmus a do­sta­nete pro­to­plazmický post-metal. Už jsem to po­slou­chal ně­ko­li­krát, abra­zivní & mag­ne­tické, teď když čtu, v mozku občas sa­mo­volně přepnu po po­dobné ka­dence.

Na­proti tomu, tohle všechno (autor divoce ges­ti­ku­luje kolem sebe) pro mě ne­před­sta­vuje velkou formu re­a­li­zace; kre­a­tivní a ještě méně osobní, pouze pocit po­vin­nosti ze se­tr­vač­nosti. Jdu tu extra míli, abych za­zna­me­ná­val jen mi­ni­mum z osob­ního života, jako pohled po­zo­ro­va­tele bez těla. Za oponou je skrytý jen prázdný pro­stor.

Tohle všechno další okol­nosti vedly ke krátké pauze, jako když pře­skočí řetěz kola. Začaly mi do­chá­zet žíly, abych si vy­půj­čil Burrou­gh­sova slova. Na druhou stranu jsem začal s 🞄⬤🞄 — je to jed­no­du­chá věc, ga­le­rie, každý den jedna fotka, žádná slova, jen pixely. Ne­po­chy­buju, že po­stupně se bude opa­ko­vat es­ka­lace vlast­ních po­ža­davků na sebe samého & stane se z toho víc, při­bu­dou slova, pří­běhy, zblo­go­vatí to, nebo něco na ten způsob. Už se to stalo a bude se to opa­ko­vat. Jde o čer­s­tvý start pro něco nového. Ne­vy­drží to věčně, ale to ne­vy­drží nic.

+1: 🞄⬤🞄 se ide­álně ode­bírá RSS čteč­kou, můžete zkusit tuhle

+2: Kdyby to někoho za­jí­malo, ꔹ je symbol z písma Vai a byl vybrán ná­ho­dou, hlavně proto, že při­po­míná pla­netu a dva měsíce.

+3: A taky mi můžete poslat pár dro­báků, abych ne­u­mřel hlady.

Stavíme zeď ze svých očkovaných těl

Blí­žíme se vý­znamné metě. Za­ne­dlouho bude proti covidu oč­ko­váno 50% české po­pu­lace a to je jed­no­značně dobrá zpráva.

Když o tom tak pře­mýš­lím, pro mě úvahy, jaké má oč­ko­vání osobní efekt, ne­hrály téměř žádnou roli. Paměť je no­to­ricky ošidné médium, ale při­padá mi, že jsem to vždy viděl jako na­pros­tou nut­nost, která ne­pro­spívá jen mě, ale ne­přímo i všem ostat­ním. Sta­víme zeď, každý z nás je cihlou a jedině, pokud ve zdi nejsou díry, může za­dr­žet příval nemoci. Dů­le­žité je, že se přese mě ne­do­stane nákaza na ostatní a z ostat­ních na mě. Jde o fun­da­men­tálně ko­mu­ni­tární akt. Přece jenom, ne­dávno jsem dělal tu si­mu­laci, která uká­zala, že pokud byl někdo na­ka­žen, exis­tuje šance asi 1/8, že ve stínu dal­ších in­fekcí, které od něj vy­bí­hají, leží mrtvá těla.

I kdyby každý oč­ko­vaný nebyl osobně chrá­něn a v pří­padě nákazy by vše pro­bí­halo jako ob­vykle, jen s tím roz­dí­lem, že virus nemůže předat dál, při vysoké míry pro­oč­ko­va­nosti vy­hra­jeme tak jako tak. Virus by se neměl jak po­hy­bo­vat po­pu­lací. Vy­šuměl by. Re­a­lita je v tomto ohledu mnohem lepší: Oč­ko­vání nejen za­staví přenos, ale pře­de­jde nemoci, pře­de­vším pak jejímu těž­kému prů­běhu & smrti. To je jed­no­značné plus.

Navíc platí, že čím méně virus cir­ku­luje v po­pu­laci, tím menší má šanci na­ho­di­lou kru­tostí evo­luce vy­ro­bit va­ri­antu, která pro­lomí ochra­nou ba­ri­éru oč­ko­vání. Víc oč­ko­vání zna­mená méně oč­ko­vání. Mám rád tyhle ne­in­tu­i­tivní pa­ra­doxy.

Proč tohle všechno píšu? Prosté. Za­jí­mal jsem se, proč lidé váhají s oč­ko­vá­ním. Ne jenom tím ak­tu­ál­ním, ale oč­ko­vá­ním obecně.

Začalo to touhle studií. Její autoři došli k závěru, že podání in­for­mací o tom, že ne­e­xis­tuje spo­jení mezi MMR vak­cí­nou a au­tis­mem, sice vedlo k eli­mi­naci myl­ných před­sudků, ale příliš to ne­po­hnulo s vůlí nechat oč­ko­vat své děti. A co víc: Zásahy měly po­zi­tivní dopad na lidi, kteří už před­tím měli po­zi­tivní názor na oč­ko­vání a ne­ga­tivní na ty s ná­zo­rem ne­ga­tiv­ním. Burrou­gho­vými slovy z Místa sle­pých cest: „Jak je snadné okla­mat ty, kteří jsou již pod­ve­deni“. Někdo může být dobře in­for­mo­ván, přesto stále ne­vě­řit. A když nevěří, nedá se snadno zkon­ver­to­vat na druhou stranu.

Při­padá mi to, jako kdyby lidé vní­mali riziko – ta­ko­vé­hle je ne­bez­pečí chorob, před kte­rými se oč­ku­jete – ale místo aby změ­nili svá vý­cho­diska, se ještě víc opevní v zá­ko­pech. V hlavě už mají ně­ja­kou cestu, jak se s vní­ma­ným ri­zi­kem vy­po­řá­dat, v tomto pří­padě od­mí­tat oč­ko­vání, a když cítí víc rizika, drží se své cesty o to sil­něji.

Závěr studie je takový, že nej­lepší možnou od­po­vědí na ne­prav­divé do­mněnky nutně nemusí být prosté podání prav­di­vých in­for­mací. Ne­mů­žeme lhát, to ne, ale musíme dáv­ko­vat pravdu efek­tivně a ra­fi­no­vaně, tak abychom do­sáhly po­ža­do­va­nýho efektu. Lidská mysl není per­fektní ra­ci­o­nální stroj a občas pra­cuje bi­zar­ním způ­so­bem.

Vá­ha­jící mají dvě pri­mární, více méně ne­zá­vislé, obavy: Je to účinné? Je to bez­pečné?³ Neboli: Dělá to, co má? Ne­způ­sobí to újmu? Od­po­vědi zní ano a ano, po­cho­pi­telně, a nejen to, od­po­vědi jsou změ­řené a vy­čís­lené. Efek­ti­vita je taková a taková. A po­zo­ro­vané ve­d­lejší účinky na vzorku tolika a tolika lidí jsou takové a takové. Stačí jen otevřít pubmed a hledat.

Do hry také vstu­puje zkra­to­vité uva­žo­vání jen na 0% nebo 100%, kdy, když něco nemá 100% ga­ranci bez­peč­nosti, nebo 100% ga­ranci účin­nosti, působí to jako skoro nula pro někoho, kdo už po­chy­buje.¹ Má již bující obavy a tak každá malá prasklina vypadá zlo­věstně a tyto před­chozí obavy dál va­li­duje. Celé je to o kal­ku­laci rizika, to ale skoro žádný plebs (mě ne­vy­jí­maje) ne­u­dělá, pro­tože sta­tis­tika je slo­žitá, musí vy­hra­bá­vat data, číst od­borné pu­b­li­kace, to dá práci a zabere to čas. Z kal­ku­lace rizika se stane pocit rizika. Do rov­nice člověk navíc vkládá svoje obavy a pre­fe­rence, ira­ci­o­nální a ne­pod­lo­žené daty. Nemají tam co dělat, přesto ovliv­ňují roz­ho­do­vání ne­ma­te­ma­tic­kého člo­věka. Navíc v pří­padě roz­ho­do­vání o imu­ni­zaci proti na­kaž­li­vým ne­mo­cem nejde jen o jed­not­livce. Rizika a pří­nosy se ne­tý­kají pouze mě, jde o všechny ostatní. Do rov­nice vstu­puje zbytek po­pu­lace pla­nety, 7 a půl mi­li­ardy dal­ších lidí, moje imu­ni­zace ne­chrání jen mě, ale i ostatní a platí to i naopak. Ma­xi­ma­li­zace vlast­ního užitku jako ato­mi­zo­va­ného je­dince nemusí být ani zda­leka ide­ální. Vypadá to docela slo­žitě, co? Jak v tomhle in­for­mač­ním ma­ra­zmu učinit správné roz­hod­nutí? Snadno: Prostě to udě­lejte. Ze­ptejte se viru pra­vých ne­što­vic, co si o tom myslí. Že to nejde? Jo on vlastně byl z po­vrchu téhle pla­nety vy­hla­zen oč­ko­vá­ním. Nebo viru dětské obrny. Za ním si ale musíte skočit do ob­lasti Af­ghá­nistánu nebo Pá­kistánu. Jen tam pře­žívá v po­pu­laci. Všude jinde už ne­před­sta­vuje pro­blém.

Pro­tože hlavní roli v našich opi­čích hla­vách hraje pocit rizika, ka­libru­jeme ho podle toho, co vidíme kolem sebe a in­for­mací, které k nám do­lé­hají. Pře­hr­šel sta­rých nemocí v našich kon­či­nách v pod­statě vy­mi­zel a ne­stý­káme se s jejich ni­či­vými dopady, v dů­sledku toho působí krotce, skoro tri­vi­álně, nikoli jako ne­bez­pečný pa­to­gen, před nímž se vy­platí chrá­nit. Jediné co zů­stalo jsou zprávy o vzác­ných ve­d­lej­ších efek­tech oč­ko­vání a léků, ať už sku­teč­ných nebo fa­leš­ných (ehm, Wa­ke­field). Proto lidé můžou začít pod­ce­ňo­vat efek­ti­vitu a pře­ce­ňo­vat možné ne­ga­tivní dopady do té míry, kdy to vypadá, že in­jekce za to ne­stojí a ne­při­nese nic dob­rého. Efek­ti­vita je malá (působí tak, pro­tože nemoc prak­ticky ne­e­xis­tije), riziko velké (působí tak, pro­tože z deseti mi­li­onů lidí, co do­stali in­jekci se do­zvíme o jenom, kdo měl hro­zi­vou aler­gic­kou reakci), nula a sto pro­cent. Když to není účinné, chtějí to na­hra­dit ne­o­vě­ře­nými al­ter­na­tiv­ním po­stupy. Když to je ne­bez­pečné, musí se tomu vy­hnout.

Na to se vážou další pověry. Na­pří­klad ta, že při­ro­zená in­fekce vede k lepší imu­nitě než oč­ko­vání. V ně­kte­rých pří­pa­dech (ne u covidu) in­fekce vede k do­ži­votní imu­nitě, to je pravda, ale stále to s sebou obnáší se nechat na­ka­zit a projít si nemocí, jak to bůh evo­luce za­mýš­lela. Nemoc má vlastní rizika, vyšší než malá ne­pří­jem­nost vpichu in­jekce a bo­la­vého ramene + člověk se dob­ro­volně stává uzlem v síti pře­na­šečů. Ne­za­po­meňte, nejde jen o roz­hod­nutí je­dince o sobě samém, roz­hod­nutí má dopad na celou spo­leč­nost. (Tahle stra­te­gie bere v potaz hlavně city ne­lí­tost­ného pa­to­genu, pro nějž nejsme víc než pe­t­riho miska na nohách.)

Na mě to působí takhle: Víc se bojíme, že naše akce budou mít ne­ga­tivní ná­sledky, ale méně, že ne­ga­tivní dů­sledky bude mít naše ne­čin­nost. Vžijte se do role rodiče malého dítěte. On byl ten, kdo dal povel k vý­střelu, on byl ten kdo vý­střelu ne­za­brá­nil, co když se něco stane? Bude to na něm. Pří­čina a dů­sle­dek, i když zdán­livé, jsou jasně patrné – on udělal tohle a tohle se stalo. Co když? Na druhou stranu újma z ne­čin­nosti je více abs­traktní. Něco se stane někdy v bu­douc­nosti, kostky osudu, lhos­tej­nost kosmu, to mu nikdo nemůže přišít. Aspoň tak to působí na úrovni pri­mi­tiv­ních zá­koutí mozků, pro něž byl strach sig­ná­lem, jež po­má­hal k pře­žití a stra­te­gie: když se toho bojím, radši ruce pryč, dávala smysl ve světě, kde člo­věka chce všechno sežrat. Nehodí se do ci­vi­li­zace, která vy­bu­do­vala al­tru­is­tické in­sti­tuce, je­jichž role je člo­věku po­má­hat.

Exis­tuje určitá spo­ji­tost s rám­co­vá­ním. Výzkum ukázal, že pre­fe­ru­jeme ab­so­lutní jis­totu aspoň čás­teč­ného zisku nad čás­teč­nou jis­to­tou ab­so­lut­ního zisku, ale při opač­ném rám­co­vání jako ztráty, naopak pre­fe­ru­jeme čás­teč­nou ne­jis­totu to­tální ztráty nad to­tální jis­to­tou čás­tečné ztráty. Even­tu­a­lita nemoci, které by se dalo pře­de­jít oč­ko­vá­ním, je ta ztráta s ur­či­tou malou šancí² . Nemusí se to vůbec stát. Kdo ví… Na­proti tomu zisk, eli­mi­nace fik­tiv­ních rizik obá­va­ného oč­ko­vání, je jistý. Snaha o opačné rám­co­vání by mohla mít nějaký účinek.

Ok, tenhle článek měl pů­vodně být jen kraťoučká nóta, ale zase se z toho stává mon­strum. Chtěl bych zmínit ještě jednu studii. Ta tes­to­vala jaký efekt mají různé in­for­mace o vak­cíně proti covidu na vůli Ame­ri­čanů se nechat oč­ko­vat. Došla k závěru, že když se lidé kolem tes­to­va­ného sub­jektu chtějí nechat oč­ko­vat, zvedá to i jeho/její od­hod­lání. Pokud jde o so­ci­ální normu, nebo to jako norma vypadá, lidé mají ten­dence se při­způ­so­bit tomu, co vní­mají jako do­mi­nantní cho­vání ostat­ních. I když obecně za­stá­vají ne­ga­tivní postoj, vlna sou­hlas­ných názorů a akcí jejich okolí je smete na svou stranu. Aspoň v určité míře. Změnit normy by bylo možné do­sta­teč­nou změnou cho­vání sku­piny. To se váže k za­čátku to­ho­hle článku. Blí­žeme se k 50% oč­ko­vané po­pu­lace v Re­pub­lice mezi horami, pře­houp­neme se přes metu, kdy tu běhá víc lidí do­stalo in­jekci než těch, co ji ne­do­stalo. To by se mělo víc pro­pa­go­vat.

Studie zre­ka­pi­tu­luje sou­časný výzkum, jak je dobrým zvykem v aka­de­mické li­te­ra­tuře. Mě vy­nikly dvě in­for­mace: sou­hlas s ex­perty je velice silný pre­dik­tor, jestli se člověk nechá oč­ko­vat, stejně jako so­ci­ální normy, tedy vní­mané cho­vání ka­ma­rádů, jež se ne­chali nebo se plá­nují nechat se oč­ko­vat. So­ci­ální normy jsou vším, jsou alfou a omegou a když někdo kolem sebe má jen eso­te­riky, by­lin­káře a ho­me­o­paty, kteří nevěří nejen oč­ko­vání, ale lékům obecně, bude ho to po­sou­vat jen směrem do in­te­lek­tu­ální tem­noty.

Wiki heslo vaccine he­si­tancy dodává, ně­ko­lik rad pro kon­verzi: ne­trá­vit velké množ­ství času vy­vra­ce­ním spe­ci­fic­kým mýtů, může to mít opačný účinek po­sí­lení mýtu v mysli po­chy­bu­jí­cího (jak uka­zuje studie výše) sou­stře­dit se na fakta a jed­no­duše iden­ti­fi­ko­vat mýty jako ne­prav­divé a pře­dá­vat in­for­mace tak jed­no­duše, jak je jen možné. Pokud je mýtus prostší než pravda, může být snazší při­jmout mýtus, už jenom proto, že mu člověk rozumí a že si ho za­pa­ma­tuje. A také, když doktor ve svém do­po­ru­čení vytrvá, po­lo­vina vak­cí­nám od­po­ru­jí­cích rodičů na­ko­nec povolí.

Takže ano, změna je možná, naděje exis­tuje a nej­sil­nější zbraní je jít pří­kla­dem. Takže jak? V pan­de­mic­kém roce jsem ani jednou nebyl ne­mocný. Bylo to docela super a ne­zlo­bil bych se, kdyby se to opět opa­ko­valo. Jednou cestou jak tomu pomoct je nechat se oč­ko­vat proti chřipce. Takže tak. Až půjdu k dok­to­rovi, nechám se pích­nout & budu v tom rok co rok po­kra­čo­vat dokud neumřu já nebo virus chřipky.

1. Třeba tady „doktor Vo­já­ček, který v ně­kte­rém z roz­ho­vorů za­po­chy­bo­val, zda je nutné oč­ko­vat tolik lidí, když na nemoc neumře třeba 90 ze 100 na­ka­že­ných.“ Meta 90% smrt­nosti uka­zuje na po­ně­kud malé ambice. Jinak Vo­já­ček dostal blud­ného bal­vana, pro­tože je to non plus ultra šar­la­tán.

   Nebo ještě jas­něji tady: „[…] one­mocní i ti, co se chrání. Kdo se ne­chrání, ne­zna­mená, že one­mocní.“ Ano, ale jaké jsou šance. Není to jen 0 nebo 100 pro­cent, žejo.

2. Odsud:

   This work has shown that, com­pa­red with vacci­na­ted chil­dren, chil­dren whose parents refuse per­tu­s­sis-con­ta­i­ning vacci­nes are 23 times more likely to be di­a­gno­sed with per­tu­s­sis, that chil­dren whose parents re­fused va­ri­cella vaccine are 9 times more likely to be di­a­gno­sed with chic­ken pox, and that chil­dren whose parents re­fused pne­u­mo­coc­cal con­ju­gate vaccine are 6 times more likely to be hospi­ta­li­zed for in­vasive pne­u­mo­coc­cal di­se­ase or lobar pne­u­mo­nia.

3. Další měkčí kri­té­rium je do­stup­nost a pře­kážky, které musí člověk pře­ko­nat, aby dostal jehlu. Člověk nemusí být proti oč­ko­vání apri­ori, ale nikdy se k tomu ne­do­stane, pro­tože to nikdy není po ruce. Projít si re­gis­trač­ním for­mu­lá­řem a při­pra­vit se na pevné datum není ka­ta­stro­fické, přesto jde o klacek v cestě. Jak uka­zují pří­klady od nás nebo z Ně­mecka, když se načne oč­ko­vat bez re­gis­trace, kdy stačí jen přijít a vystát frontu, zájem je masivní.

Saranče lesní

Letos není nutné se vy­dá­vat na cesty za mi­k­ro­sko­pic­kým hmyzem pro makro­sko­pické zvět­šo­vání. Třeba tohle sa­ranče lesní, nád­herný stroj, de­li­kátně kon­stru­o­vaný, ne­vy­padá jako něco pří­rod­ního, ale spíš jako kus mi­mo­zem­ské tech­no­lo­gie, která shodou ne­šťast­ných náhod při­stála na okně zrovna v oka­mžiku, když jsem seděl na bal­koně.

Jinak kdy­bych měl vy­tvo­řit seznam top-hmy­záků, po boku sa­ran­čat a ko­by­lek by na něm byli ještě zla­to­hlávci, po­táp­níci, chroustci, čer­s­tvě vy­líhlá mlá­ďata pa­vouků, ská­kaví mini-pa­vou­čci, sekáči, všechny druhy můr, vážky a mrav­kolvi.

Homeopatie & další podvody

Proč se ob­ra­címe zády k zá­zra­kům, kte­rých jsme do­sáhli? Proč věříme ne­smys­lům a po­ví­dač­kám? Proč se od­vra­címe od ově­řené me­di­cíny a cho­díme za šamany, her­ba­listy, ho­me­o­paty a dal­šími pod­vod­níky?

Hele, po­dí­vejte, jsem při­pra­vený se zřek­nout všech vý­do­bytků ci­vi­li­zace & žít o samotě v lesích. Má to jen dvě vý­jimky: spla­cho­vací záchod a mo­derní me­di­cína. Podle mých mě­ří­tek čára od­dě­lu­jící bar­bar­ství od ci­vi­li­zace pro­tíná rok 1850. V té době a při­leh­lých letech jsme po­znali, co je pů­vod­cem nemocí a me­di­cína jako obor za­řa­dila vyšší rych­lost. Pře­stalo to být hádání a věš­tění a spe­ku­lace a držení se sta­rých špat­ných nápadů, ale stal se z toho vě­decký obor. Na­jed­nou jsme do­ká­zali nemoci nejen léčit, ale jím i před­chá­zet, ob­je­vo­vali jsme funkční léky a vak­cíny, sra­zili jsme ko­je­nec­kou úmrt­nost z běž­ného úkazu na oje­di­ně­lou tragé­dii. Toho se nikdy nechci vzdát.

Stejné pře­svěd­čení ale ne­sdí­lejí všichni. Vypadá to, že za­ne­vřeli na pokrok v me­di­cíně i když ne­chtějí žít jako divocí lidé v lesích.

Je mi celkem jedno, když se člověk roz­hodne sám za sebe ig­no­ro­vat vše, co jsme ově­řili, že fun­guje, & vydá se vlastní cestou za tím, co je pří­rodní a co mu při­padá, že musí fun­go­vat. Nejsem z toho extra nad­šený, ale jak říkal Johnny Truant v House of Leaves: „It may be the wrong de­ci­sion, but fuck it, it's mine.“ Když ale někdo dělá tato roz­hod­nutí za jiného člo­věka, třeba ta­ko­vého v pozici zá­vis­losti, který nemá mož­nost po­ro­zu­mět pro­blému, pro­tože je mu jed­no­ci­ferný počet roků, dělá se mi z toho mdlo.

Když někdo nevěří oč­ko­vání, je to jedna věc, když nedá oč­ko­vat své děti — pro­boha proč? Třeba taková klíš­ťová en­ce­fa­li­tida: nedá se léčit, ale dá se proti ní oč­ko­vat, vak­cína je 96-99% efek­tivní, tři dávky a 90% lidí si udrží pro­ti­látky víc jak 10 let. Na druhou stranu jde o en­ce­fa­li­tidu a ce­fa­lus zna­mená hlava. Jde o zánět mozku a co jsem se díval, mozek po­tře­bu­jeme aspoň občas. Kromě běž­ných dvou fází, které jsou nejdřív otravné jako chřipka a pak (pro 20-30% na­ka­že­ných) pár týdnů otravné jako in­fekce ner­vové sou­stavy (prudké bo­lesti hlavy, vysoké ho­rečky, dez­o­ri­en­tace, po­ru­chy ko­or­di­nace, ztuhnutí šíje), si z toho ne­mocný může odnést trvalé ná­sledky: obrnu jedné ruky, chro­nické bo­lesti hlavy, po­ru­chu schop­nosti sou­stře­dění, sní­že­nou vý­kon­nost, de­presi. Kva­lita života utrpí. Smrt­nost 0.5 – 2% pro ty, kteří pře­jdou do druhé fáze.

Nezní to příliš vesele, co? De­prese je stará známá, ta mě teď už ne­roz­hodí, ale chro­nické bo­lesti hlavy, sou­stře­dění, výkon. Docela rád & ak­tivně po­u­ží­vám obsah svého cefalu a tohle by mě zabilo. Me­ta­fo­ricky a pak do­slova. Navíc ochr­nutí ruky… jednou jsem nějak špatně spal a pro­bu­dil jsem se s rukou, která byla se­ri­ozně mrtvá. To nej­horší ode­znělo v kla­sic­kém závalu mra­ven­čení, ale potom jsem ji celý den nemohl zved­nout nad úroveň ramene. Šlo jen o jeden den, ale i tak jsem z toho nebyl moc šťastný. A teď to samé na­po­řád? Raději ne. Kdyby tomu tak jen šlo pře­de­jít… a ono jde, tři cesty do lé­kárny, tři ná­vštěvy dok­tora a tuhle jednu even­tu­a­litu můžeme vy­škrt­nout ze se­znamu pod­vě­do­mých stra­chů.

Oč­ko­vání fun­guje. Dů­ka­zem je sou­sední Ra­kousko. U nás je proti klíš­ťové en­ce­fa­li­tidě (TBEV) oč­ko­váno ±29% lidí, v Ra­kou­sích téměř všichni, víc než 80%. U nás máme 500-1000 pří­padů in­fekce TBEV ročně, u sou­sedů jen 40-150 při po­dobné ve­li­kosti po­pu­lace.

V prů­měru je 2.5% klíšťat in­fi­ko­va­ných virem en­ce­fa­li­tidy (záleží na lo­ka­litě) a tak po­každé, když vy­ta­hu­jete při­sá­tého pa­vou­kovce, házíte po­my­sl­nou kost­kou. Má 40 stran a jedna z nich je velice oš­k­livá. Náhodě ne­zá­leží, kdo to bude. Někdo se musí stát sta­tis­ti­kou. Můžu to být já, můžete to být vy.

Sta­tis­tika mě pěkně při­vádí k dal­šímu tématu: ho­me­o­pa­ti­kům, sta­tis­ticky ově­ře­nými, že ne­fun­gují víc než jiné pla­cebo. Co jiného taky čekat od cuk­ro­vých tablet? Když někdo řekne, že ho­me­o­pa­tika bere nebo že jimi dáv­kuje po­tomka a co víc, že jim smr­telně věří, víte, že jste v bez­vý­chodné si­tu­aci. Nemá smysl říkat, že je trouba, který na­le­těl a vy­plázne kilo za 4 gramy cuk­ro­vých gra­nulí bez stop če­ho­koli účin­ného. Fron­tální útok na hod­noty člo­věka, kte­rých se drží, nikoho ne­pře­svědčí. Klid, jediná cesta je zfor­mu­lo­vat plán let­mého po­po­str­ká­vání směrem k ově­řené me­di­cíně od pla­cebo efektu s vy­so­kou marží.

V jenom místě, kudy jezdím na kole, na jedné straně sil­nice je ne­moc­nice a vedle ní lé­kárna, na druhé straně sil­nice stojí tak­zvaná „by­linná lé­kárna“. To po­va­žuju za ohromně cy­nický tah. Efek­tivní, ale hra­ni­čící s pa­ra­zi­tis­mem. Jestli člověk chce něco, co pěkně voní, budou tam asi mít velký výběr, ale pro­pa­go­vat her­bální al­chy­mii jako le­gi­timní lé­kárnu a naprat ji hned na­proti ne­moc­nici je hye­nis­mus. Al­ter­na­tivní nebo tra­diční me­di­cína ne­e­xis­tuje. To, co se z nich ově­řilo, se stalo me­di­cí­nou bez pří­vlastků.

Ok, zpátky k ho­me­o­pa­tii. Ta má údajně fun­go­vat na prin­cipu, že po­dobné léčí po­dobné. Vezmou se­ri­ózně po­tentní jed, ri­tu­álně ředí vodou dokud směs ne­ob­sa­huje ani mo­le­kulu pů­vodní látky, ma­gic­kou vodu kápnou na kousek cukru, voda se vypaří a slad­kou hrudku pro­dá­vají s marží z níž se mlží brýle.

Ho­me­o­pa­ti­kum ne­ob­sa­huje nic z pů­vodní látky, do­konce ani z vody, která ji roz­pouš­těla, ne­e­xis­tuje me­cha­nis­mus, kterým by mohlo dojít k ně­ja­kému účinku a kdyby exis­to­val, pře­psalo by to pra­vi­dla chemie a fyziky. Kdyby ho­me­o­paté měli pravdu, do­stali by ně­ko­lik no­be­lo­vých cen, za zcela zá­sadní objevy, které nám uni­kaly. Žádnou cenu ne­do­sta­nou. Ná­le­žitě kon­stru­o­vané double blind studie po­tvr­zují, že je­di­ným efek­tem je pla­cebo efekt.

Jedna z in­gre­di­encí ho­me­o­pa­tik je na­pří­klad je­do­va­tec ko­ře­nu­jící (an­g­licky poison ivy). Ten ob­sa­huje látku, která už v malém množ­ství na po­kožce způ­so­buje svě­dění a tvorbu těžko se ho­jí­cích pu­chýřů. Když po­ško­zuje kůži, její gro­teskní na­ře­dění v poměru 1:1000000000000000000 až 1:1000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000 z ně­ja­kého důvodu musí kůži hojit. A čím víc na­ře­děné, tím sil­nější. Z ně­ja­kého důvodu. Ne­fun­guje to a ani ne­e­xis­tuje me­cha­nis­mus, jakým by to fun­go­vat mohlo.

Ho­me­o­paté mají při­pra­ve­nou od­po­věď: Mezi každým ře­dě­ním směsí za­tře­sou nebo ji pár­krát praští o kus dřeva a to ně­ja­kým způ­so­bem donutí vodu, aby si za­pa­ma­to­vala pů­vodní látku. Opět čistá fikce bez opory ve zná­mých fy­zi­kál­ních zá­ko­nech.

Navíc, když se po­dí­váte do in­for­mace na kra­bici ho­me­o­pa­tik nebo na web jejich vý­robce, ob­je­víte legie va­rov­ných sig­nálů, že jde o pavědu a podvod.

⨂ Jed­no­slož­kový ho­me­o­pa­tický léčivý pří­pra­vek v cen­te­zi­mál­ním ředění, vy­ro­bený dle fran­couz­ského Lé­ko­pisu a uží­vaný dle in­for­mací v Ma­le­ria Medica.

Myslí asi Ma­te­ria Medica Pura, dvě stě let starou ko­lekci ho­me­o­pa­tic­kých spe­ku­lací. (Ma­te­ria Medica je staré ozna­čení pro kom­pen­dium far­ma­ko­lo­gie.) Tohle je pří­klad kla­sic­kého apelu na pří­rodu a zá­ro­veň apelu na staré zna­losti. Je to pří­rodní + jde o pra­staré moudro pře­dá­vané z ge­ne­raci na ge­ne­raci, tak to musí fun­go­vat. Ho­me­o­pa­tii na­star­to­val tenhle chlá­pek koncem 18. sto­letí jako al­ter­na­tivu k teh­dejší me­di­cíně, která stála za hovno, nebyla za­lo­žená na dů­ka­zech a sys­te­ma­tic­kých stu­di­ích efek­ti­vity a prala do lidí, co bylo zrovna po ruce. Arsen, rtuť, proč ne? To přece nikoho ne­za­bije. Aha, zabilo. Sakra. Ne­dě­lat nic (tedy vě­no­vat se ho­me­o­pa­tii), ne­sna­žit se ak­tivně zabít pa­ci­enta a nechat ho se uzdra­vit vlast­ními pro­středky v takové si­tu­aci mohlo být efek­tiv­nější. Dnes je si­tu­ace docela jiná, léky nejsou na­ho­dilé ko­lekce che­mi­ká­lií, ale tes­to­vané a ově­řené látky, u nichž dobře známe jejich hlavní účinky i ve­d­lejší účinky. Víme co čekat.

⨂ Sou­částí spe­ci­ál­ního vý­rob­ního know-how je pa­ten­to­vaný postup tro­jité im­preg­nace gra­nulí, au­to­ma­ti­zo­vaná dy­na­mi­zace a vlastní výroba ne­ut­rál­ních nosičů – gra­nulí a glo­bulí.

Za­jí­mavé, proč se vy­chlou­bají zrovna vý­ro­bou pi­lu­lek? To je ta nej­nud­nější část celého pro­cesu. Mi­mo­cho­dem dy­na­mi­zace je nóbl ozna­čení pro ma­gický rituál tře­sení nebo bou­chání o kus prkna, který donutí vodu si „pa­ma­to­vat“. Dy­na­mi­zace zní ra­fi­no­vaně, mo­derně, hi-tech, jako proces ve sku­tečné to­várně na léky. Tají sku­teč­nou po­ma­te­nost ri­tu­álu před ne­za­svě­ce­nými.

⨂ Ho­me­o­pa­tické léky se uží­vají dle dlou­ho­do­bých po­znatků o jejich účinku, se­psa­ných v od­borné li­te­ra­tuře. K pře­dání zku­še­ností o mož­nos­tech jejich po­u­žití jsou dále po­řá­dány od­borné se­mi­náře.

Proč je třeba vy­zved­nout zrovna tohle? Člověk by čekal, že je to sa­mo­zřejmé. Takhle to zní jako zou­falé volání „My jsme sku­tečná věda. Máme i od­borné se­mi­náře a pu­b­li­kace.“ To nic ne­zna­mená, pu­b­li­ko­vat se dá kde co.

⨂ me­di­cína musí smě­řo­vat k pří­stupu za­mě­ře­nému na jed­not­livce, díky in­di­vi­du­a­li­zo­vané péči.

Tohle je dů­le­žitý stří­pek při­taž­li­vosti al­ter­na­tiv­ních metod. Když člověk má pocit, že se mu sku­tečně věnují a plně se za­mě­řují na jeho pro­blémy, za­hřeje ho to u srdce. Tohle udělá pla­cebo ještě efek­tiv­nější. Na­proti tomu v ne­ma­gické me­di­cíně může dostat fun­gu­jící lék na jeho nemoc a tím in­ter­akce hasne. Tady máte, berte jednu pi­lulku v ráno, jednu večer, pře­staňte pít, jezte míň tuč­ného jídla a přijďte se ukázat za dva měsíce. Není se o čem bavit, pro­tože víme, že ta věc je účinná. Pa­ci­ent z toho nemusí mít dobrý pocit, nemusí mu při­pa­dat, že se o něj doktor do­o­pravdy stará.

⨂ in­te­gra­tivní me­di­cína, kom­ple­men­tární me­di­cína

Ho­me­o­pa­ti­kové jsou do­sta­tečně chytří, re­spek­tive ne­chtějí být ža­lo­váni, aby tvr­dili, že jejich ma­gický cukr něco vyléčí. Ne. Vždy tvrdí, že je to do­pl­něk ke „kla­sic­kým“ lékům a pomáhá pa­ci­en­tovi snášet ve­d­lejší okol­nosti, aby se cítil lépe. Vždy to stočí na psy­chic­kou pohodu, což je hlavní účinek pla­cebo. Při­pa­dám si lépe. Nádor se ne­zmen­šuje, ale cítím se, že ano. Proto nikdy ne­mů­žou říct, že ma­gický cukr vyléčí cokoli váž­ného, vždy je to do­pl­něk nebo to pomáhá hojit tri­vi­a­lity, které na 99% pře­jdou samy.

In­te­gra­tivní a kom­ple­men­tární me­di­cína jsou hezky zně­jící jména pro kom­bi­naci léků, které fun­gují s pseu­do­vě­dec­kými lek­tvary, které nic ne­dě­lají.

⨂ Na­pří­klad pro léčbu angíny bak­te­ri­ál­ního původu pře­de­píše lékař ho­me­o­pat an­ti­bi­o­tika, která léčí zánět, ale jako do­plň­ko­vou léčbu i ho­me­o­pa­tické léčivé pří­pravky, které uleví zejména od bo­lesti.

Tady to máte: léky na nemoc, ho­me­o­pa­tika pro pla­cebo efekt.

⨂ Co kdy­bychom ko­nečně začali po­hlí­žet na všechna od­větví me­di­cíny jako na na­vzá­jem do­pl­ňu­jící se? Nebylo by to pro naše zdraví lepší?

Ta, která fun­gují s těmi, která ne­fun­gují. Vezmu si ibupro­fen a pak si pomažu kolena krav­skými lejny. Mo­derní lék s tra­dič­ním po­stu­pem, přesně jak říkáte. A ne­tvrďte mi, že to ne­fun­guje. Když vám kolena smrdí od hoven rychle za­po­me­nete na bo­lesti hlavy.

⨂ Ať už jde o ho­me­o­pa­tii, al­ter­na­tivní po­stupy nebo kon­venční me­di­cínu, ve spo­leč­nosti █████ věříme vý­ho­dám každé z nich a jsme toho názoru, že by se měly raději vzá­jemně do­pl­ňo­vat, než spolu sou­pe­řit.

Další pro­pa­ganda. Ape­lují na to, že ho­me­o­pa­tie je účinná metoda, jen je z ně­ja­kého tem­ného důvodu po­tla­čo­vaná a když ji vez­meme na milost, budeme na tom lépe. Vzali jsme ji na milost, otes­to­vali a uká­zalo se, že ne­fun­guje lépe než pla­cebo. Jed­not­livé metody léčby spolu ne­sou­peří, jsou tes­to­vány a ty, které ne­fun­gují, skončí v pro­pad­lišti dějin po boku bi­zar­ních ku­ri­o­zit jako byly teorie mi­asmatu, teorie čtyř tě­les­ných šťáv a pouš­tění žilou.

⨂ Ho­me­o­pa­tie se zro­dila z vý­zkumu a stále za­stává zcela pl­no­hod­notné místo ve vědě.

První část je his­to­rické ne­pravda. Místo ve vědě za­stává, ano, na­pří­klad v tomto duchu: „The ques­tion whe­ther ho­me­o­pathic in­ter­ven­tion di­f­fers from pla­cebo awaits de­ci­sive answer.“ A to jde o slova Bri­tish Ho­me­o­pathic As­so­ci­ation. Když sami ho­me­o­paté říkají, že nemají důkazy, jestli se jejich ma­gický cukr liší od běž­ného pla­ceba, rozdíl asi nebude příliš velký, co?

⨂ Ve spo­leč­nosti █████ za­stá­váme čistě vě­decký pří­stup.

Jsme sku­tečná forma me­di­cíny, ne šamani pro­dá­va­jící cukr. Pře­staňte si z nás dělat srandu.

⨂ Zvolit si ho­me­o­pa­tii, zna­mená zvolit si še­tr­nou léčbu.

Tak še­tr­nou, že nedělá nic.

⨂ Jed­no­slož­kový ho­me­o­pa­tický pří­pra­vek sti­mu­luje obranné me­cha­nismy or­ga­nismu spe­ci­ficky, podle kon­krét­ních pří­znaků one­moc­nění.

To zní skoro jako prin­cip oč­ko­vání, ale není. Cukr sti­mu­luje ma­xi­málně tak chu­ťové buňky.

⨂ Ho­me­o­pa­tické léky nemají žádné známé ve­d­lejší účinky a ne­vy­ka­zují che­mic­kou to­xi­citu. Stejně tak ne­e­xis­tuje pro­blém kon­tra­in­di­kace nebo in­ter­akce s jinými léky či pří­pravky.

Pro­tože jde o cukr.

⨂ Další vý­ho­dou je i sku­teč­nost, že gra­nule mají pří­jem­nou chuť

To proto, že je to cukr.

⨂ Stejný mo­no­kom­po­nentní ho­me­o­pa­tický léčivý pří­pra­vek může být použit (podle pří­znaků) při léčbě růz­ných one­moc­nění. Uvá­dění in­di­kace na eti­ketě proto není odů­vod­něné.

Jo, je to jenom cukr, fun­guje stejně ne­hledě na okol­nosti, ať už člověk trpí zá­ně­tem střed­ního ucha nebo akut­ním ne­do­stat­kem slad­kostí.

⨂ obsah lé­či­vých látek: (nic)

Žádné účinné látky, jen cukr.

⨂ Ob­sa­huje sa­cha­rózu a mo­no­hyd­rát lak­tózy. (je to jenom cukr)

Oprava, ob­sa­huje do­konce dva různé druhy cukru.

⨂ Ho­me­o­pa­tický léčivý pří­pra­vek bez schvá­le­ných lé­čeb­ných in­di­kací.

Nemá lé­čebné in­di­kace, pro­tože je to jen cukr.

⨂ Po­u­ží­vejte podle rady od­bor­níka na ho­me­o­pa­tii.

Od­bor­ník radí na­kou­pit víc ma­gic­kého cukru.

⨂ Jestliže pří­znaky pře­tr­vá­vají, po­raďte se s lé­ka­řem nebo lé­kár­ní­kem.

Jinými slovy, pokud pla­cebo efekt ne­stačí, ob­raťte se na sku­teč­nou me­di­cínu.

Ho­me­o­pa­tie je nejen pseudo-věda, ale hlavně podvod, drahý a po­ten­ci­álně ne­bez­pečný, když se někdo roz­hodne vy­ne­chat ově­řené léky a na­hra­dit je šar­la­tán­stvím.

Korunu všemu na­sa­zuje wi­ki­pe­die, známá svou nudnou ne­utra­li­tou, v první větě hesla ho­me­o­pa­tie píše „Ho­me­o­pathy or ho­mo­eo­pathy is a pseu­do­s­cien­ti­fic system of al­ter­na­tive me­di­cine.“ Na­ko­nec jsem ne­mu­sel psát tuhle mon­tro­zitu, stačil jen odkaz na wi­ki­pe­dii.

Chcete vlastní ho­me­o­pa­tika, která fun­gují úplně stejně a ne­stojí skoro nic? To víte že jo, chceme je všichni. Vez­měte kostku cukru, na­řežte ji na ma­ličké kos­tičky a obar­věte po­tra­vi­nář­ským bar­vi­vem, fi­a­lová je nej­lepší, vypadá jako ibupro­fen, a voilà, máte pla­cebo levné ho­me­o­pa­ti­kum, které léčí všechno, hlavně tedy chuť na sladké.

⌁

Pře­ho­dit vý­hybky není snadné. Vstou­pit do nové ob­lasti sna­žení dá práci.

Asi takhle: V po­slední době se lehce otírám o elek­tro­niku; dráty, kon­den­zá­tory, odpory a NPN tran­zis­tory, o tyhle věci; jen lehce, přesto ne­vy­hnu­telně prak­ticky. Chci vědět tolik, abych mohl něco udělat; něco opra­vit, něco dal­šího upra­vit, tak po­dobně; a je to zvláštní pocit na­je­dou vtrh­nout do pro­storu, o němž nevím prak­ticky nic. Na­jed­nou musím za­čí­nat od nuly, nemůžu to nijak na­rou­bo­vat jako fran­ken-větev na již exis­tu­jící masu zna­lostí, je to nový strom, me­ta­fo­ricky řečeno.

Navíc je značný rozdíl mezi re­kre­ač­ním brouz­dá­ním wi­ki­pe­dií & snahou ab­sor­bo­vat po­u­ži­telné zna­losti. Na wiki se taky něco málo dozvím, nasaju in­for­mace ze všech mož­ných oborů, na­pl­ním mozkovnu fak­to­idy, pře­vážně zby­teč­nými, ale ne­končí to zkouš­kou, která de­fi­ni­tivně a ne­o­mylně roz­hodne – ro­zu­mím novému na­to­lik dobře, aby mohlo vznik­nout něco funkč­ního? Wi­ki­pe­dické info, obecné a mělké, se hodí ke kon­strukci ar­gu­mentu, pří­běhu nebo ži­votní pozice, ale to je samé chmýří, žádné ostré hrany. Po­skytne to ze­vrubný obraz. V tomto pří­padě jsou ale po­třeba de­taily.

Nicméně jedno je jisté: efek­tivní zkratky ne­e­xis­tují Jedno se uka­zuje docela jasně: zá­zračně efek­tivní zkratky ne­e­xis­tují. Musím vy­ra­zit z bodu nula, vy­táh­nout se z bažiny za tka­ničky vlast­ních bot, pomalu aku­mu­lo­vat, věci do sebe pak even­tu­álně začnou za­pa­dat, jakoby samy od sebe dávají smysl. To je vždy krásný pocit. Na­jed­nou ro­zu­míte, nevíte proč a jak, ne­do­ká­žete přesně ukázat na oka­mžik, který to umož­nil (žádný mo­ná­dový tu­to­riál nikdy ne­fun­go­val), hla­dina se zvedla a s sebou vy­zdvihla loďky do té doby uvízlé na souši. Snaha vydat se zkrat­kou a ušet­řit čas vět­ši­nou vede jenom k dlou­hým ho­di­nám sle­pého šmát­rání ve tmě, mar­ných pokusů & cel­kové frustrace. Velký skok se dá udělat jen malými kroky.

Všechno ještě kom­pli­kuje la­tentní ten­dence po­stu­po­vat jako samouk. Na mnoho dů­le­ži­tých otázek ne­do­stanu od­po­vědi: Co je právě teď re­le­vantní. Jaké in­for­mace po­tře­buju? Jaké otázky bych měl mít? Pro­tože kolem není nikdo kva­li­fi­ko­vaný (so­ci­ální život nula, online život se nule li­mitně blíží & jen tak se to ne­změní), zcestí jsou častá. Půl hodiny nebo hodinu sle­duju stopu, která vypadá re­le­vantně, jen aby se vzá­pětí uká­zalo, že to nemá nic spo­leč­ného s ak­tu­ální otáz­kou.

Ve finále cesta pomalá, ne­e­fek­tivní & trnitá, ale každý úspěch je o to sladší.