k47.cz
výběr kolo foto makro povídky kultura
koronavirus TECH ▞▞ | twitter RSS

Odkudkoli

27. 2. 2021 — k47

Ge­ne­rá­tory sta­tic­kých webů. Všichni je mi­lu­jeme, všichni je ne­ná­vi­díme. Tedy men­šina je po­u­žívá, mi­no­rita ne­snáší, pro zbytek světa mají stejný význam jako chřest. Dá se po­ho­dlně exis­to­vat bez ak­tivní par­ti­ci­pace ve zmí­ně­ných per­verz­nos­tech. K47čka a půl tuctu dal­ších webů z mojí dílny běží na vlas­to­ručně upe­če­ném ge­ne­rá­toru. Je tak jasné, do jakého táboru patřím.

In­ter­ne­tem koluje vtip o tom, že když někdo dlouze & de­tailně opi­suje ela­bo­rátní setup, jak má na­sta­vený proces ge­ne­ro­vání a ak­tu­a­li­zace blogu (pu­b­li­kace po pushi do gitu, CI, github acti­ons, CDN, „cloud“, všechno), napsal všeho všudy 21 článků a ne­za­ne­dba­telné množ­ství z nich je právě o onom setupu. K tak prťavé webové pre­zen­taci není třeba ta­jemné za­ří­ká­vání kyber-mágů, stačí vy­tvo­řit tex­tový soubor, nahoru napsat <html> a na­cva­kat to v nahém HTML (pak přidat RSS, to je nutné). Když chce člověk něco sku­tečně napsat a sdělit, víc není po­třeba. Ne­vý­ho­dou je mi­ni­mum po­zér­ství & chy­bě­jící techno-onanie. Nic pro pří­četné, kteří chtějí mít sta­tický blog, pro­tože je to in, ale ne­chtějí blo­go­vat.

Nebo použít wor­d­press a být s tím hotový, jako člověk jehož zdravý rozum nebyl ero­do­vaný techno-fe­ti­šis­mem. Proč ne, že jo?

U mě to všechno jede dost ar­chaicky. Mám tex­tové sou­bory s webem na disku a pro­gram, který vy­ge­ne­ruje web a na­hraje ho na web. Data leží v git re­po­zi­táři kvůli syn­chro­ni­zaci mezi ně­ko­lika stroji. Repo je zcela lo­kální, žije jen na pár po­čí­ta­čích a hro­madě usb fla­shek, nikdy nebylo uchvá­cené černou dírou gi­thubu, proč taky? Git ale ne­hraje žádnou roli v „deploy“ pro­cesu, jak se říká v han­tý­rce hi-tech po­ma­tenců, od­ko­je­ných čirou ide­o­lo­gií si­li­con valley. Na­hrá­vání sa­motné běží přes FTP, pro Kris­tova kolena! Au­to­ma­ticky, ale pořád 50 let starým pro­to­ko­lem, který pomalu dožívá a už se jen čeká, kdy ho budeme moci od­po­jit z pří­strojů.

Co na tom může být slo­ži­tého? Něco napíšu ve vimu, :w, v ter­mi­nálu pub, enter, hotovo. Čas dělat něco dal­šího. Jde jen o byznys mezi mnou a tímhle web­ser­ve­rem.

Jeden ar­gu­ment, který za­znívá pro kla­sické dy­na­mické weby s ad­mi­nis­trací, je tvr­zení, že na něj můžeme psát, ak­tu­a­li­zo­vat ho a spra­vo­vat od­kud­koli na světě. Z ja­ké­ho­koli pří­stroje, z ja­ké­ho­koli kon­ti­nentu, možná i z po­vrchu měsíce. Kdo ví?

Ano, ale…

Ne­chápu tyhle ar­gu­menty mo­bi­lity, že jedině když je celá apli­kace na ser­veru nebo v „cloudu“, jako v pří­padě wor­d­presu nebo výše na­črt­nu­tých hrůz bi­zar­ních pře­káž­ko­vých drah, můžu s tím pra­co­vat od­kud­koli, jinak ne. To by byla pravda, kdyby každý z nás ne­no­sil malý po­čí­tač v kapse.

I se sta­tic­kým uspo­řá­dá­ním bez vý­po­moci „cloudu“, kdy mám data i pro­gram u sebe, nic ne­brání ak­tu­a­li­zaci od­kud­koli ze světa, všechno se vejde na te­le­fon. Nic kromě pros­tého faktu, že uza­vřené nebo při­nej­lep­ším polo-ote­vřené plat­formy mo­bil­ních te­le­fonů za­ne­vřely na své kořeny jako uni­ver­zální po­čí­tače a zmor­fo­vali se do glo­ri­fi­ko­vané metody, jak k uži­va­te­lům tlačit re­klamu a in­va­zivně je u toho sle­do­vat pro­střed­nic­tvím close source apli­kací. Je to po­čí­tač a vůbec ne špatný. Top modely, které ně­kteří blázni s větší mírou dis­po­na­bilní ho­to­vosti než rozumu, nosí v kapsách, můžou mít větší surový výkon než desktop na kterém tohle píšu. Pro­blém není vý­po­četní hard­ware, pro­blé­mem je všechno ostatní, hlavně před­sta­vi­vost. A soft­wa­rová re­a­lita, kon­ti­nu­álně bu­do­vaná pro svět s di­a­me­t­rálně od­liš­ným roz­lo­že­ním sil, která má pro­blém ko­mu­ni­ko­vat se svým bez­pro­střed­ním okolím a snáze mluví se ser­ve­rem na druhé straně pla­nety.)

Všechno po­třebné už roky nosíme v kapsách, není po­třeba do toho za­ta­ho­vat ser­very tře­tích stran. Já a cílový web­ser­ver. Takový byl ori­gi­nální slib in­ter­netu, zbavit se pro­střed­níků, pro­tože je v prin­cipu ne­po­tře­bu­jeme. Dráty vedou ode mě do kaž­dého místa pla­nety. Ar­gu­ment od­kud­koli nedává smysl. Od­kud­koli si nosíme v kapsách.

komentáře

Až se z umění stane jen další aplikace

25. 2. 2021 — k47

Po­dí­vejte na to, vyšla mi jedna před­po­věď. V kon­textu vývoje umělé in­te­li­gence jsem tu spe­ku­lo­val, že si není těžké před­sta­vit že za další tři roky budou ge­ne­ra­tivní al­go­ritmy tak efek­tivní, že do­ká­žou ge­ne­ro­vat fo­to­re­a­lis­tické scény jen z krát­kého slov­ního popisu. To bylo před třemi roky. Teď tu máme tohle. Ne­spl­ňuje to kri­té­rium fo­to­re­a­lis­tič­nosti, ale jde o první krok směrem k prů­mys­lově pro­du­ko­vané ne­re­a­litě. V ob­lasti AI platí jediné: od oka­mžiku prv­ních jakž-takž vý­sledků se k per­fekt­nímu zvlád­nutí daného úkolu pro­gra­mem do­sta­neme za pár let. Pak už člověk nemá šanci. Už nikdy nemůže vy­pro­du­ko­vat cokoli lep­šího, kva­lit­něj­šího nebo hod­not­ného. Na po­sled­ním kva­li­fi­ká­toru záleží nej­více. Jeden aspekt lid­ského sna­žení ztratí smysl, stane se z něj jen další apli­kace. Klik­něte a nechte si vy­ge­ne­ro­vat ne­ko­neč­nou plejádu umě­lec­kých děl. Dříve v jejich pro­dukci lidé na­chá­zeli formu vlastní re­a­li­zace. Už ne. Nikdy více. Tvořit můžou nadále, to jo, jen to nikoho ne­za­jímá. Stroje po­skyt­nou lepší vý­sledky, při­způ­so­bené pro vás, ne­ko­nečně rych­leji. Kdo by se zdr­žo­val s tím, jak se to dělalo po­staru?

Jako pří­klad si vez­měte vče­rejší článek. Když jsem po­řádně v ráži, od prv­ních písmen do po­slední úpravy může zabrat hodinu času, při­bližně. Koho něco ta­ko­vého bude za­jí­mat, když z plně au­to­ma­ti­zo­vané tajmlajny, vyjede po­dobný, ale lepší text na klik­nutí, spe­ci­álně per­so­na­li­zo­vaný, aby přesně za­brn­kal na ner­vová vlákna kaž­dého čte­náře spe­ci­ficky? Žádný. Nebude mít žádnou hod­notu. A teď jsme AI utopii, kdy nic nemá smysl a všechno lidské sna­žení je při­nej­lep­ším zby­tečné hobby, zase o kousek blíž.

Tohle za­mě­ření na re­a­li­zaci pro­střed­nic­tvím tvorby, někdy kre­a­tivní, ne­vy­padá jako velká ztráta. Pří­nosy pro vět­šinu vyváží ztrátu smyslu života pár bláznů, žejo. Kre­a­tivní de­strukce a tak. Pro­blém je jen v tom, že pro­gres AI se ne­za­staví. Všechno může být a bude vy­ko­ná­váno stroji mnohem lépe, než by do­ká­zal člověk. Včetně kon­ver­zace, me­zi­lid­ských vztahů, spo­leč­nosti. Moje vize bu­douc­nosti, blízké bu­douc­nosti mi­mo­cho­dem, je ab­so­lutní krize, kdy nikdo (kromě hrstky ultra-mi­li­ar­dářů, kteří všechno vlastní) nemůže už nikdy nic změnit, jeho činy z pod­staty ne­mů­žou mít dopad na svět nebo životy ko­ho­koli jiného, nikdo se o vás ne­za­jímá, pro­tože k tomu není důvod, služby (a abs­trakt­ním mě­řítku), které mu můžete po­skyt­nout – em­pa­tii, po­ro­zu­mění, blíz­kost – do­stane stro­jově v mnohem čistší podobě. Bude to ato­mi­zo­vaná doba, plebs proti plebsu, sé­man­tický konec světa, kdy žijeme jako opice v kleci, máme při­bližně stej­nou moc cokoli na vlastní si­tu­aci změnit jako za­vření pri­máti a jediní šťastní se houpu na pro­vazu. Kdy? Kdy­bych chtěl být pro­vo­ka­tivní, řekl bych 5 let; kdy­bych se chtěl držet stébla op­ti­mismu, dal bych deset. Možná se budu še­redně mýlit a to by bylo skvělé, ale ne­cho­vám žádné naděje o bu­douc­nosti. Lid­stvo vy­vraž­děné roboty je vždy ta lepší va­ri­anta.

Vtip je v tom, že umělá in­te­li­gence nemusí být per­fektní, aby do­ká­zala roz­vrá­tit život na pla­netě a urych­lila kon­cen­t­raci bo­hat­ství a ab­so­lutní moci do rukou ně­ko­lika giga-ne­na­syt­ných ka­pi­ta­listů. Zatím to ne­vy­padá dra­ma­ticky,
ale krá­číme tím směrem.

GPT-3 dokáže ge­ne­ro­vat ko­he­rentní texty. Jiné sítě ge­ne­rují kód pro­gramů, fo­to­re­a­lis­tické lidské tváře, kočky, waifu, in­ze­ráty uby­to­vání a mnoho dal­šího. Vypadá to ne­škodně a možná i trochu roz­to­mile. Roz­hodně pokud nic z toho není vaše ži­vo­bytí. Díte udě­lalo první krůčky, jak rozkošné. Ale pak z něj vy­roste ge­no­cidní dik­tá­tor a si­tu­ace se změ­nila. Z krůčků se stal rytmus po­cho­du­jí­cích holin.

Za pět let jsme se od robotů, kteří stěží udě­lají pár kroků, aniž by ne­spadli, k k to­muhle. Pět let a nikdy se není možné vrátit zpátky.

GPT-3 bot se na red­ditu celkem úspěšně vy­dá­val za člo­věka, ob­je­vují se ná­stroje pro efek­tivní kon­strukci fa­lešné re­a­lity, deep fake nudes a vir­tu­ální me­e­tingy. Ten po­slední je per­fektní ve své dvoja­kosti – pre­zen­to­vané pří­nosy vs. sku­tečné mož­nosti, které to nabízí.

Jde o tech­no­lo­gii pro video-hovory. Na jedné straně soft­ware z obrazu vy­ex­tra­huje klí­čové in­for­mace o tváři vo­la­jí­cího a posílá jen ty na druhou stranu. V po­rov­nání s prou­dem video dat jde o za­ne­dba­telné množ­ství in­for­mací. Soft­ware na druhé straně z těchto dat syn­te­ti­zuje vaší tvář, jak by vy­pa­dala v daný oka­mžik. Na druhé straně linky není váš obraz, ale fo­to­re­a­lis­tická syn­téza lidské tváře, která vypadá skoro přesně jako vy. (Drobný rozdíl, za­jí­mavý jen fi­lo­so­ficky ve stylu Don Qui­xote vs. Pierre Menard.) Počin je pre­zen­to­ván jako způsob, jak ušet­řit datový tok, což je v pod­statě tri­vi­a­lita. Nahlas ne­vy­řčený rub spo­čívá v tom, že se nemusí ma­po­vat jen na vaši tvář, ale ja­kou­koli jinou. Stejně tak po­dobný me­cha­nis­mus může ma­po­vat jeden hlas na jiný. V takové si­tu­aci máme per­fektní ná­stroj ma­ni­pu­lace a vy­tvá­ření fa­lešné re­a­lity. Kdo­koli může pro­hlá­sit cokoli, máme video, které to po­tvr­zuje. Ale stejně tak kdo­koli může cokoli popřít. Video bylo pod­vr­žené, jde o au­to­ma­tic­kou ma­ni­pu­laci. Pravda se roz­loží v ne­jis­totě, zmatku a in­for­mač­ním pře­tí­žení. Ruští pro­pa­gan­disté ví už pěknou řádku let, že tohle zabírá. Příliš in­for­mač­ního šumu nevede lidi k hle­dání pravdy, ale za­vr­žení kon­ceptu pravdy jako ta­ko­vého. A tady mají efek­tivní ná­stroj, za­ba­lený jako tri­vi­ální po­můcka pro video-hovory. Sta­víme zeď a kopeme jámu, cihlu za cihlou, lopatu za lo­pa­tou.

O tom, že se něco děje, svědčí fakt, že in­for­mační děl­níci googlu chtějí za­lo­žit odbory.

komentáře

Není to ničí vina

23. 2. 2021 — k47

Blatný říká: Každý sám za sebe. Černý, který už dávno ka­pi­tu­lo­val, tvrdí, že nejde nic udělat, ale ne­bojte, nikdo za nic nemůže. „Sou­časná si­tu­ace není ničí vina a je nutno ji vnímat stejně jako jiné pří­rodní ka­ta­strofy či pan­de­mie v his­to­rii lid­stva.“

Ničí. Vina. Hmm. Letmý pohled na Jižní Koreu, Viet­nam, Taiwan, Aus­trá­lii a Nový Zéland roz­hodně na­zna­čuje, že nešlo o ne­vy­hnu­tel­nou ka­ta­strofu. Jinde lidé na po­zi­cích, z nichž u nás zní nedá se nic dělat, lol, zvládli osed­lat tra­jek­to­rii osudu a jejich země teď ne­při­po­míná požár v od­pad­ním kon­tej­neru.

Ok, ale ne­bu­deme hned brát do rukou nože, žejo? Na po­stu­lát, že to není ničí vina, se dá dívat různě. Třeba: Není to ničí vina, ne­mu­síme se vzá­jemně ob­vi­ňo­vat a hledat, na koho to hodit a můžeme ko­nečně začít ko­o­pe­ro­vat, táh­nout za jeden provaz, chovat se ra­ci­o­nálně tak, aby to vedlo k men­šímu počtu vi­ri­onů a vět­šímu počtu pět­a­osm­de­sá­tých na­ro­ze­nin našich scvrk­lých pra(pra(pra))rodičů.

Možná. Sám si do­vo­lím po­chy­bo­vat. Pro­ti­pří­klad? Třeba tohle: „Mějme stále na paměti, že na in­fekční nemoci se umírá a nadále i bude a že úmrtí na COVID-19 není znám­kou se­lhání péče, sys­tému, MZ nebo státu.“ Po­de­psán Černý, PS: my za nic ne­mů­žeme.

Ano, ale záleží na mě­řítku. Je to zase ten ab­so­lu­tis­mus: Buď něčemu můžeme za­brá­nit na 100% nebo ne s tím, všechny ostatní vý­sledky mají stej­nou váhu. Nemají a ab­so­lutní buď & nebo není extra dobré alibi. Zemře jeden, zemře deset tisíc. Vidíte v tom rozdíl? Černý nej­spíš nevidí. Umírat se bude pořád. Jo, pěkný. Mi­mo­cho­dem stej­nou ar­gu­men­tační tla­čen­kou se ohá­něli kon­spi­rá­toři & chřip­kaři – ne­mů­žeme za­me­zit 100% pří­padů a proto nemá smysl se vůbec snažit. Je pěkné slyšet, že vládní an­sámbl os­mo­ticky nasákl ré­to­ri­kou po­ma­te­ného škra­loupu online ko­men­ta­ri­átu.

Kdy­bych byl cynik, a ono je stále těžší a těžší jím nebýt, ti­po­val bych, že se snaží zbavit zod­po­věd­nosti. Každý sám za sebe teď platí hlavně v ab­so­lutní špičce py­ra­midy. Vy­čis­tit si před prahem, umýt si ruce, distan­co­vat se, stočit dis­kurz k cha­o­tické na­ho­di­losti kosmu. Já to nebyl, já nic, já o ničem ne­roz­ho­do­val, to on, to tamten, já ani nevím o čem mlu­víte, I don't speak česky. Hlavně teď, když plebs do­stává nápady, že stará garda řez­níků z ne­dba­losti by měla sedět, možná i viset. I když si Babiš ústa­vou vytírá prdel, přesto se v ní pořád píše, že by se neměl on a jeho ka­ma­rádi chovat jako extra di­le­tanti.

Ne­dů­věra ve stát & roz­ča­ro­vání z dřev­na­tosti jeho le­gi­tim­ních in­sti­tucí vždy na­hrává ex­tre­mis­tům. Ti vždycky mají po ruce jed­no­du­ché od­po­vědi a ví, co je třeba udělat, aby bylo líp. Jejich řešení může být za­chá­zení s men­ši­nami stylem, který není v módě od roku 1945, ale to­noucí a na­štvaný se chytí všeho, co je po ruce.

Vě­dá­toři z bisopu na­bí­zejí vlastní plán, hodně ta­bu­lek a grafů, bez ma­gic­kého myš­lení nebo trans­for­mace frustrace v agresi, mnohem prac­nější ale aspoň něco: To­tální loc­kdown. Na pár týdnů zmra­zit život spo­leč­nosti. Když se nikdo ne­po­hne z místa, virus nemá přísun čer­stvého masa a epi­de­mie vy­hasne. To je první krok. Tvrdý re­start. Až se po­pu­lus vy­čistí od viru, začnou chytré kroky, které měly přijít už Prv­ního Dne, kdyby nás vedli lidé s funkční ner­vo­vou sou­sta­vou.

Proč ne, sedíme na skluzavce do obřího drtiče kostí. Mám jen dojem, že lidé na nová pra­vi­dla při­stoupí, jen když dojde k to­tální čistce u kor­mi­dla, kdy změna kurzu bude ab­so­lutní, kdy zmizí ksichty, které nás úspěšně do­vedly na cestu do kre­ma­to­ria, kdy na tis­kovce vyleze někdo zcela ne­známý, břitvou uřeže hlavy vlád­ním pá­pr­dům a řekne: „Teď mě po­slou­chejte velice peč­livě, teď všichni udě­láme tohle, ka­pišto?“

Řezání hlav bude jen sym­bo­lické. Ale když ne, ne­za­po­meňte: není to ničí vina.

komentáře

Stejně všichni chceme chcípnout

21. 2. 2021 — k47

Ne­pří­liš em­pi­rický model pě­ti­fá­zo­vého vy­po­řá­dá­vání se smut­kem po­tře­buje ještě jednu fázi, aby od­po­ví­dal naší ná­rodní re­a­litě. Po smí­ření musí ná­sle­do­vat stá­dium, kdy se konce ne­mů­žeme dočkat a chceme jeho pří­chod co nej­více uspí­šit.

Jak jinak vy­svět­lit ná­rodní re­zig­naci na mož­nost, že se s virem vy­po­řá­dáme jinak než přes kre­ma­to­rium? Někdo může říkat, že u nás nikdy ne­vznikla silná spo­le­čen­ská oče­ká­vání od dru­hých a smysl po­vin­nosti nás samých, ale to jsou nudní aka­de­mici a ti půjdou ke zdi jako první, až se ke slovu do­sta­nou krvavé kulty. Při­po­míná to tady po­slední stá­dium se­be­de­struk­tiv­ních kultů, Jim Jones svo­lává své věrné a roz­lévá Kool-Aid s kya­ni­dem, jen v mě­řítku celé země. Konec světa otřásá pla­ne­tou, ze­mětře­sení roz­vl­nilo kra­jinu jako rtuť, na nebi se černá ohromná díra do kosmu a čle­nové kultu jsou ro­ze­chvělí vzru­še­ním. Na­de­šel náš čas. Vy­svo­bo­zení při­chází. Po­vsta­nou, vypijí to­xický nápoj z křiš­ťá­lové vázy a use­dají zpátky do kruhu. Do­sta­vuje se zma­tení, sla­bost, pro­blémy s dechem, ztrácí vědomí a padají nazad. Ty šťastní se už do­stali na druhou stranu.

Dává to smysl, i když jen na­ra­tivní. Bo­jo­vali jsme s mon­stróz­ním ne­pří­te­lem, který byl vždy sil­nější než my a pro­hráli jsme jako hr­di­nové. Pokud jsme na tom pořád dobře, nebo to jen tak tak zvlá­dáme, na hraně kde se ka­ta­strofa pře­klápí do si­tu­ace zvlád­nu­telné ra­ci­o­nál­ními ko­lek­tiv­ními kroky, ne­mů­žeme najít útěchu v před­stavě vlast­ního hr­din­ství. Ale­go­rie pasuje, jenom náš ne­pří­tel byl mi­k­ro­sko­pický a prohra přišla na JIPce, nebo ve frontě na JIPku, nebo tam, kam budou vy­klá­dat ne­mocné, co pro­padli sítem triáže a musí se udusit bez pomoci pří­strojů takří­ka­jíc po svých na hro­madě jiných těl, která se snaží o to samé. Pak jen se­schlé, ne­o­kys­li­čené maso, které před týdnem ještě mělo jméno, se­škráb­nou bul­do­ze­rem do škarpy, spálí ben­zí­nem a od­dě­lení je při­pra­veno na další dávku hrdinů.

Je to touha po ja­ké­koli uzá­věře. Pře­stat se starat, pře­stat se chrá­nit, pře­stat jednat ra­ci­o­nálně, ma­xi­ma­li­zo­vat riziko a při­vo­lá­vat konec všemi do­stup­nými pro­středky. Ja­ké­koli uzá­věře, i té fa­tální. Hlavně té fa­tální. My chceme být na­ka­žení, my chceme být ne­mocní, má to v sobě nádech, že jsme trpěli, že to máme za sebou, že jsme prošli skrz.

Kul­tista hodný své po­věsti by teď musel na­vrh­nout, aby všechna epi­de­mi­o­lo­gická opat­ření byla zru­šena. Ne proto že je to dobrý nápad, ale pro­tože to chceme a možná ve spo­le­čen­ství tvo­ře­ném vý­hradně Sviní, si nic lep­šího ne­za­slou­žíme. Roz­li­šení je pouze zby­tečná for­ma­lita, ne­změní nic ma­te­ri­ál­ního. Není čas. Kul­tisté na­rychlo tré­nují armádu mediků, tý­denní kurz stačí, jejich role bude spo­čí­vat pře­de­vším v po­sky­to­vání eu­ta­ná­zie. Když se zhroutí zdra­vot­nic­tví jednou pro vždy a dojdou zásoby ci­vi­li­zo­va­ných pro­středků che­mické ter­mi­nace, budou ji pro­vá­dět všemi do­stup­nými pro­středky. Krum­páči, kla­divy, se­ke­rami.

Nechte virus vyhrát, bude se nést uli­cemi spolu s kašlem. Kul­tisté virus na­množí v la­bo­ra­to­řích a z le­ta­del ho roz­pra­šují na velká města. Je to přelud ko­lek­tivní imu­nity do­ta­žený do lo­gic­kých dů­sledků. Akce po­su­zo­vaná jen podle své in­ten­zity, víra je všechno, vý­sledky nikdo neměří, za­chrání nás pocit.

Co to zna­mená pro člo­věka, který se necítí na kon­fron­taci s ná­rod­ním se­be­vra­žed­ným kultem? Zavřít po­klopy a čekat, až se krvavé kulty začnou roz­pa­dat pod vnitř­ními po­li­tic­kými tlaky a ne­do­stat­kem krve.

komentáře

Proč se vůbec snažíme?

19. 2. 2021 — k47

Dvě ženy, IFR 0.5% a 5% si ob­jed­naly ka­deř­níka do domu. Žádné roušky, žádné re­spi­rá­tory, žádné ochranné po­můcky, žádná snaha snížit riziko, pro­tože se tak do­mlu­vily.

Jaký tohle všechno má smysl?

Tahle noční můra trvá už víc jak rok a za celou tu dobu jedna mantra zní jako ne­měnný chorál: roušky fun­gují. Re­spi­rá­tory fun­gují. Prin­cip do­ká­žou za­chy­tit i slova Sa­mu­ela L. Jacksona z filmu Snakes on a plane: Okay people! We've got to put a barrier be­tween us and the snakes! Hadi před­sta­vují ko­ro­na­vi­rus a ba­ri­éra je lát­ková. Jed­no­du­ché. Účinné. Ne­mlu­vím o hr­din­ských činech, kterým je se třeba plně obě­to­vat, ale tri­vi­a­litu, stojí pár korun a všichni jich máme kra­bici někde doma.

Jaký má smysl dělat opat­ření a tohle nebo ta­mhleto? Pro­boha. Jsme na konci cesty, špičky bot se kin­klají nad útesem. Proč před­stí­ráme? Proč si prostě ne­začneme vzá­jemně plivat přímo do chřtánů, ať už to máme za sebou. Zkrat­kou přímo do kre­ma­to­ria.

Někdy ne­dávno soc-net sférou pro­le­těla otázka, kdy se to zvrhlo, kdy nastal oka­mžik zlomu, kdy to na­bralo tra­jek­to­rii přímo do sa­ta­nova ko­neč­níku. Lidé se svě­řo­vali se svými mo­menty, kdy ztra­tili víru. Já si v duchu říkal, že to nikdy nebylo dobré, ale nedá se ukázat přesně na jeden kon­krétně oka­mžik, kdy došlo k fá­zo­vému posunu od špat­ného ke ka­ta­strofě. Teď už ten názor ne­sdí­lím. Můj oka­mžik je dnes a před­sta­vuje ho tahle na­ho­dilá udá­lost.

Jaký má smysl tohle di­va­dlo, když ani ty nej­zá­klad­nější pra­vi­dla, jak zůstat naživu, která měla rok čas se pro­vr­tat i do té nej­o­dol­nější lebky, nic ne­zna­me­nají? Ne­chraňte sebe, ne­hleďte na cizí. Mají vysoké riziko, že změní sku­pen­ství z pevné hmoty na prach? Koho to trápí? Budete zod­po­vědní za životy, ale to už asi moc ne­zna­mená.

Počet pří­padů zase stoupá, ne­moc­nice pře­pl­něné, šíří se nové mutace viru, oč­ko­vání má tempo ar­tri­tic­kého sli­máka, přes 100 mrtvých denně. Jestli byl někdy čas ris­ko­vat, tak to roz­hodně není teď. Si­tu­ace je zlá, pro­blém je jen v tom, že působí tak strašně ru­tinně. Jak něco tak tri­vi­ál­ního, mon­dén­ního a fád­ního, může být ne­bez­pečné?

Proč se snažit? Proč se ome­zo­vat? Proč se brzdit, když můžeme umřít na chodbě v pře­pl­něné ne­moc­nici, když se triáží dojde k tomu, že máme malou šanci a tak na hadice při­pojí někoho jiného? Tohle je evi­dentně to, co ko­lek­tivně chceme. Nebo nám to aspoň ne­při­padá jako špatná al­ter­na­tiva.

Každý člověk má ten­denci pod­ce­ňo­vat riziko, které mu hrozí. Jsme kon­ge­ni­tální op­ti­misté. Člověk si může říkat, že to už nej­spíš měl, pro­tože do práce jezdí metrem a tam všichni chrchlají. Je to možné, ale ne­prav­dě­po­dobné, nicméně to po­slouží jako základ pro ne­o­práv­něný op­ti­mis­mus: Já to už měl, já se ne­mu­sím starat, já se vy­vlékl z oprátky.

Navíc mi při­padá, že se z epi­de­mi­o­lo­gic­kých opat­ření stal pro všechny jen ve­řejný rituál. Když jsme na očích ostat­ních, roušky jsou vždy na­sa­zené, ale jak zmi­zíme z do­hledu a jsme už jen mezi svými, mezi lidmi, kteří stejně jako my vědí, že se nosí jen proto, že je to na­ří­zené, letí hned dolů. Ne­cí­tíme, že druzí od nás oče­ká­vají, abychom za­me­zo­vali šířená nákazy. Když oče­ká­vání ne­e­xis­tuje, můžeme se na to bez ztráty ky­tičky vysrat. Hlavní strach je v tom ne­vy­pa­dat divně před druhým, jako strašpy­tel, který dělá, co mu řeknou. Lo­gic­kým vy­ús­tě­ním je pak parta pa­pa­lášů na pařbě v Tep­li­cích. Stejný způsob cho­vání, jen v roz­díl­ném mě­řítku. Iko­nic­kým pří­kla­dem je pak Pry­mu­lon. Druhým lil vodu, sobě víno a co víc, dostal druhou šanci, ale skon­čilo to stejně. Pak se není čemu divit, že s lidmi jako jsou tyhle svině u kor­mi­dla, kteří také do­dr­žují svoje epi­de­mi­o­lo­gická opat­ření jen naoko, je ko­o­pe­race pře­vážně sym­bo­lická.

A tak jsme tady, o rok poz­ději, když už ne nej­hůře za­sa­žená země, tak aspoň na tri­buně, or­ga­ni­zo­vané snahy tristní, pořád se po­tá­címe od tragé­die ke ka­ta­strofě, jen teď jsme pře­řa­dili na novou kolej a stala se z toho fraška. Satira je mrtvá. Pokud někdo za tři nebo pět let bude chtít napsat ko­me­dii nebo ab­surdní di­va­delní hru o našem ná­rod­ním fiasku, nebude moct. Všechno ko­mické se už stalo, jen to byla re­a­lita a lidé u toho umí­rali.

komentáře

Skřeti

17. 2. 2021 — k47

Dnes to bude na­va­zo­vat na (ne)dávné dumání nad magií ve fan­tasy svě­tech du­má­ním o skře­tech v Pánovi prs­tenů. Orkové, celá jedna rasa nebo ži­vo­čišný druh, který ze své pod­staty slouží zlu, je mo­rálně zcela na­na­pra­vi­telný a za­slouží si pouze smrt. Hmm…

Mnoho lidí To­ki­ena nařklo z ra­sismu – skřeti a lidé z Haradu vy­pa­dají takhle, lidé z Gon­doru a Rohanu docela jinak – ale to není pravda. Tol­kien byl v srdci pravým opakem, vy­jí­mal se nad la­tent­ním ra­sis­mem své doby, byl si vědom těchto na­ho­di­lých in­ter­pre­tací drob­ných de­tailů svého ol­b­římího díla a ak­tivně je od­mí­tal.

V kánonu se vždy dá najít obe­z­lička, že orkové se na­chá­zejí pod vlivem Mor­go­tha a tak po­dobně, že nemají na výběr. Hlubší vy­svět­lení se dá najít v tol­ki­e­nov­ské kos­mo­lo­gii, která je v jádru křes­ťan­ská, láme si hlavu nad stej­nými pa­ra­doxy jako je­ží­šovci & ve finále tak začne po­ně­kud nudit. Jak může exis­to­vat zlo pod do­hle­dem by­tosti, která je zá­ro­veň vše­vě­doucí a zá­ro­veň mi­lu­jící? Vypadá to, že Eä není aspoň jedno, možná obojí. Zlo nějak exis­to­vat musí, jinak by nebyl důvod psát stě­žejní dílo fan­tasy žánru.

Prak­ticky vzato Pán prs­tenů spadá do ale­go­rie a zástup po­stra­da­tel­ných ne­přá­tel, ke kterým člověk nemusí cítit em­pa­tii a ne­lá­mat si hlavu s jejich smrtí, je nutný pro he­ro­ic­kou válku dobra se zlem. Zlo před­sta­vují Oni – cizí a vždy ne­přá­tel­ští, nedá se s nimi smlou­vat, vy­jed­ná­vat, nemůže dojít k jejich ná­pravě nebo asi­mi­laci, ne­mů­žeme je po­cho­pit, oni roz­hodně ne­chtějí po­cho­pit nás, ne­cho­vají naše hod­noty, touží jen po našem vy­hla­zení a co víc, mají navrch a jejich triumf se zdá na spad­nutí. Proti ta­ko­vému ne­pří­teli není možné vést nic jiného než hr­din­ský boj. (Detail, že ta­ko­vými vlast­nosti ex­trémní pra­vice čas­tuje uprch­líky, mus­limy a další sku­piny, které ne­ná­vidí, není ná­hodný.)

Dneska by to takhle nešlo. Ne kvůli ra­so­vým im­pli­ka­cím, ale hlavně proto, že to vede k mo­rálně sim­plis­tic­kým & sche­ma­tic­kým pří­bě­hům. Před­stavte si zá­vě­reč­nou bitvu. Po­slední armáda Západu čeká před Černou branou, nic, opuš­těná, vpo­cho­dují dovnitř a objeví Mordor ve spá­rech ob­čan­ské války. Sau­ro­novi lo­a­ja­listé proti re­be­lům, kteří ho vidí jako tyrana pa­t­ří­cího mi­nu­losti, a chtějí vy­tvo­řit svo­bodný stát orků. Ara­gorn se na­jed­nou musí zo­ri­en­to­vat ve vznět­livé si­tu­aci, za­klá­dat ad-hoc ali­ance a snažit se na­vi­go­vat v po­li­tické změti, aby dosáhl Sau­ro­novy po­rážky a zá­ro­veň byl za dobře s těmi, kdo na konci budou mít navrch. Mon­strózní ne­pří­tel je po­lid­štěn, jed­not­livci jsou jako všichni ostatní, když je říznete, krvácí, pouze vedeni a ra­di­ka­li­zo­váni au­to­ri­tář­ským re­ži­mem, který je nutí za­bí­jet. Pravda, šlo by o dost dras­tic­kou změnu tématu, ale ne nutně ne­za­jí­ma­vou. Pro­stor pro fan­fikce, možná?

Ve finále skřeti nejsou nic víc než zombie – od­po­věď na otázku, jak ospra­ve­dl­nit ne­kon­čící příval ka­non­fu­tru.

Sám jsem kdysi plá­no­val po­vídku, kde po­stra­da­telní Oni byli hu­ma­no­idní roboti po jakési blíže ne­spe­ci­fi­ko­vané AI apo­ka­ly­pse.

komentáře

Referenční okamžik

15. 2. 2021 — k47

Dnes jen ma­lič­kost.

Útržek roz­ho­voru:

(oni) Našli jsme X.
(já) X? Mys­líte ten na kraji ves­nice.
(oni) Ne. Je to upro­střed ves­nice.

Vlastně jo, měli pravdu, jen na mojí men­tální mapě se kraj ves­nice na­chází jinde, než v re­a­litě. Baráky, které tam po­sta­vili, jsou nové. Nové ve smyslu, že ve svahu vy­rostly během po­sled­ních dva­ceti letech. Nové pro můj mozek.

Re­fe­rence se vždy vzta­hují k mi­nu­lému oka­mžiku, jinak to ani najde. Po­stupně jsou uvá­děny do obrazu, který blíže od­po­vídá sou­čas­nosti, pr­votní vzpo­mínky svou silou přesto do­mi­nují. Ži­vější pocit vždy, za­chová pr­votní vjem. Pa­ma­tuji si třeba, kde a kdy jsem se něco do­zvě­děl, ale lavina na­va­zu­jí­cích in­for­mací k danému tématu se slila do šedé bez­tvaré masy. Kon­krétně: Na­prosto přesně si vy­ba­vuji, kde a kdy jsem se do­zvě­děl o post-rocku a která byla první post-rocková sku­pina, ale nemám nejmenší tušení, která byla druhá.

Už dlouho po­zo­ruji, že i sny mají zpož­dění. Při­bližně dekádu. Místa a lidé, kteří se zjeví během spánku, od­po­ví­dají si­tu­aci před mnoha lety a ne­chtějí se při­způ­so­bit, ne­chtějí re­flek­to­vat sou­čas­nost. Možná to není zpož­dění, možná je to na­po­řád. Na věky zů­stanu s men­tál­ním ob­ra­zem zcela osi­fi­ko­va­ném v jednom kon­krét­ním čase a už se to nehne. Pří­tom­nost? Raději ne. Ne­mu­sím chtít, ale mozek a me­cha­nis­mus tvorby vzpo­mí­nek ztratí plas­ti­citu. Možná že v ur­či­tém čase & v ur­či­tém věku se ak­tu­a­li­zace men­tální mapy dras­ticky zpo­malí a pak zcela za­staví a v hlavě uvidím kraj ves­nice tam, kde byl v roce 2003, i když teď je už daleko za za­táč­kou. A stane se ze mě starý blázen, který re­fe­ruje k dáv­nému světu a sám se už není schopný změnit.

komentáře
13. 2. 2021 Prach
Už dlouho jsem nefotil nic makro. Však víte: zima, mili-organismy jsou buď zalezlé nebo mrtvé, nic moc se nepromenáduje kolem. Pravda, v Cele se ukázali mravenci, asi je i na ně příliš kosa, ale ti jsou už hotoví. celý článek →
11. 2. 2021 Praktické šance
Mám jeden problém: Zajímám se více o faktoidy než o okamžitě použitelné informace. Je přitažlivé si číst o mechanismu vázání koronaviru na ACE2 receptor, ale to jsou jen intelektuální kuriozity. Na život má mnohem menší vliv než tušit, jak velké riziko představují určité aktivity. celý článek →
9. 2. 2021 Widelands
Když jsem minule naťukl téma free software her, budu pokračovat. V repozitářích debianu se dá najít i něco jiného, než jednoduché hříčky, které zabaví jen na chvíli. Něco jako třeba Widelands celý článek →
7. 2. 2021 qonk
Pár nocí zpátky mě napadlo, co za free software hry se dá najít v repozitářích debianu. V synaptic má kategorii hry a zábava. Nikdy dřív nepřitáhla mojí pozornost, tak aspoň teď jsem ji rozkliknul & rozhlédl se kolem. Dá se tam najít spousta SHMUPů (titanion, gunroar, wordwarvi) a puzzle her,… celý článek →
5. 2. 2021 Samota pandemie
K popukání. 'Normální lidé' se dostávají do kontaktu se sociální izolací & zjišťují, pravděpodobně poprvé v životě, že to není moc příjemné. celý článek →
3. 2. 2021 Mitochondrie
Dnes něco pro lidi a transfoby, kteří trvají na tom, že existují jen dvě pohlaví a příroda je striktně binární přesně podle pravítka. celý článek →
1. 2. 2021 hrůzoroky
Ta změna bere dech. celý článek →
30. 1. 2021 K čemu je vlastně být hubený?
Co vlastně znamená být obézní? Proč na tom záleží? Podle jakých kritérií je zrovna BMI vyšší než 30 kg/m2 speciální? Proč je nastavená zrovna tady? BMI je známé tím, že jde o metriku pro populace, nikoli jednotlivců, takže i hranice obezity musí být statistická. celý článek →
2021  1   2 
2020  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2019  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2018  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2017  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2016  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2015  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2014  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2013  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2012  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2011  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2010  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2009  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2008  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2007  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2006  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2005  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2004  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2003  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2002  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz