Nožky & panožky

Když jsem se tu teď rozjel s makro fot­kami, přidám další. Pár měsíců na­zpá­tek jsem fotil hou­senky, nej­spíš ba­bočky paví oko, jak si hodují na kopři­vách. Už při po­hledu nahým okem vy­pa­daly celkem gro­teskně, černé jako noc a poseté bodáky, ale jako ob­vykle zblízka je vše mnohem za­jí­ma­vější. Mě za­u­jaly hlavně jejich nohy. Hou­senky mají dva různé typy kon­če­tin, jed­no­du­ché bodáky vpředu a čtyři páry oran­žo­vých panož­kek vzadu a když se na ně po­dí­váte velice zblízka, můžete spat­řit řadu ma­lič­kých háčků po jejich obvodu. Fas­ci­nu­jící. Nikdy bych se to ne­do­zvě­děl, kdy­bych na ně ne­na­mí­řil ob­jek­tiv pod­lo­žený pár makro kroužky, ale teď to vím. Přesně tohle tohle mě při­ta­huje k makro focení.

+1: Tyhle fotky jsem už dřív dal na 🞄⬤🞄, ale (ne­pří­liš pře­kva­pivě) ta ini­ci­a­tiva vy­chladla ne­dlouho potom, co jsem ji tu začal vy­tru­bo­vat.

Sekáč

Sekáči jsou fajn. Kdy­bych měl se­řa­dit pa­vou­kovce podle pre­fe­rencí, sekáči by se na­chá­zely na před­ních příč­kách. Velká těla, dvě mi­ni­a­turní oči, osm po­stra­da­tel­ných nohou růz­ných délek, vše­žravci a do­konce ani sítě ne­sno­vou. Je na nich něco ne­motor­ného a přá­tel­ského. Zvlášť při po­hledu zblízka, pod makro ob­jek­ti­vem.

Mumifikace

Takhle skon­čila jedna z po­sled­ních vos ko­lo­nie v kro­vech Cely. Vle­těla dovnitř, lapila se do sítě tře­savky a skon­čila jako vy­su­šená mu­mi­fi­ko­vaná mrt­vola.

Bypass

Mám jeden starý blesk. Pár let na­zpá­tek jsem ho koupil za prak­ticky nula peněz z bazaru. Nissin Di466, kdyby se někdo ptal. Nebyla to špatná koupě, to ne, jen malou vadou na kráse bylo, že ne­fun­guje spouš­tění z horké boty. Asi proto byl tak levný. Op­tický slave jede bez pro­blémů, plnil roli jako druhá jed­notka do týmu a všechno bylo v na­pros­tém po­řádku.

Ale nedalo mi to. Blesky jsou ve své pod­statě velice jed­no­du­chá za­ří­zení, aspoň co se spouš­tění týká. Dole na horké botě mají dva kon­takty, když dojde k jejich zkra­to­vání, blesk bleskne. Tyhle dva kon­takty na mojí jed­notce z důvodů ne­zná­mých ne­za­žehly světlo, jejich signál kdesi uvízl. Nicméně roky studia elek­tro­tech­niky (čti: snaha opra­vo­vat věci ve­doucí k jejich fi­nální de­strukci) mě na­u­čily, že by mělo stačit uvnitř najít kon­takt, který blesk spustí a spo­jení z horké boty na něj pře­smě­ro­vat. Byl by takový malý elek­trický bypass.

Vzal jsem tedy sadu šrou­bo­váků, mul­ti­metr a začal sto­po­vat kon­takty, ne­chá­val se šo­ko­vat elek­tric­kými ranami z na­bi­tého kon­den­zá­toru, pak se ho snažil vybít pr­ťa­vým od­po­rem, který promptně ex­plo­do­val, a na­jed­nou řešení: tla­čítko pilot – po stisk­nutí blesk bleskne – to byl cíl. Jedna noha spí­nače je při­po­jená na uzem­nění, lo­gicky, druhá se ztrá­cela ve spleti tiš­tě­ných spojů. Zase jsem sle­do­val stopu, přitom se opět ne­chá­val šo­ko­vat (po chvíli se vám to začne líbit), dráha vedla přes flat­flex kabel na jiné PBC a tam přímo k noze AVR mi­k­ro­kon­t­ro­léru.

Letmý pohled do do­ku­men­tace mě na­pl­nil po­ci­tem bez­pečí, že od­tam­tud ne­po­vede víc než bez­peč­ných pár voltů. Ono je totiž jedna věc, když se se blesk dá spus­tit, a druhá, docela jiná věc, když se dá spus­tit, ale přes piny na horké noze jde 300V přímo z vnitř­ního kon­den­zá­toru a blesk se jednou roz­svítí, ale foťák de­fi­ni­tivně zhasne. Od­tam­tud jsem na­pá­jel kon­takt na cen­t­rální pin na horké botě, blesk složil (pře­ska­kuju dlou­hou etudu plnou dra­matu a zrad; tahle věc před­sta­vuje ne­tri­vi­ální pro­sto­rové puzzle), na­sa­dil na foťák, zaťal zuby, ať se nic ne­u­vaří a pak… pak to blesklo a všechno bylo v po­řádku. Happy end a teď mám dva ro­zumně fun­gu­jící blesky.

+1: Teď, když se zpětně dívám na ob­rázky, vypadá to, že tam měli ze­ne­rovu diodu jako re­gu­lá­tor napětí z horké boty. Ale už jsem to dal do­hro­mady, snad se nic ne­stane.

Trilogie

Roky jsem ne­na­psal je­di­nou po­vídku a na­jed­nou mám v hlavně nápad na tři. Pravda, tři na sebe na­va­zu­jící pří­běhy, přesto víc než nula po­sled­ních let. Všechny tři se po­cho­pi­telně točí kolem epi­de­mie vi­ro­vého one­moc­nění. Ne tam­toho, jde o jinou, ne­zná­mou nemoc, která je po­čí­na­jící ka­ta­stro­fou ko­ro­na­viru mas­ko­vána a epi­de­mi­o­lo­gická opat­ření ji efek­tivně po­tlačí do té míry, že si svět nového pa­to­genu nemusí příliš všímat. Přesto mnoho lidí one­mocní.

První část mapuje oka­mžiky, kdy se pří­růs­tek do pan­te­onu pa­to­genů ob­je­vil na scéně. Jde o po­zvolný ponor do hlubin kon­spi­race a nese se v duchu troj­hmatu: vypadá to, že se děje něco straš­li­vého; ok, tak nic, omyl, bylo to něco ne­škod­ného; oprava, přesně to, čeho jsem se báli, že se děje, se stalo už mnohem dřív, ne­mů­žeme s tím nic dělat a už je vidíme do­zvuky. A tak pořád dokola, jako schody, které vedou jedině hlou­běji, zdán­livě bez konce.

Druhá část se točí kolem dlou­ho­do­bých efektů viru na ty, jež prošli ná­ka­zou. Půl roku poté, co zá­hadná epi­de­mie ex­plo­do­vala, aby záhy zmi­zela, do­stá­vají zo­ta­vení zvláštní neu­ro­lo­gické symptomy. Hro­madné ha­lu­ci­nace jsou běžné. Město, které si užívá letní pan­de­mický klid je na­jed­nou pa­ra­ly­zo­váno ma­so­vým ší­len­stvím. Celý text je kon­ci­po­ván tak, aby zpo­chyb­ňo­val ob­jek­tivní povahu re­a­lity.

Třetí část se ode­hrává ně­ja­kou blíže ne­spe­ci­fi­ko­va­nou dobu po vy­has­nutí naší pan­de­mie, kdy na lidi na­ka­žené tajnou cho­ro­bou do­lé­hají dlou­ho­dobé účinky vět­ši­nou neu­ro­lo­gic­kého rázu. Po­ru­chy paměti a vní­mání času jsou nej­čas­tější. Dva nejme­no­vaní pro­ta­go­nisté se do­staví na ja­kousi oslavu pod širým nebem, ne­spo­leh­livý vy­pra­věč, který nemůže mluvit, a jeho ka­ma­rád. Poz­ději se ukáže, že nejde jen o oby­čej­nou party, ale pohřeb jedné z obětí viru, jejíž tělo se spálí na hra­nici. Vy­pra­věč, který zpo­čátku vypadá jako ne­znalý out­si­der, všechno dobře věděl. Jen také patří mezi na­ka­žené, jeho ko­gni­tivní schop­nosti chát­rají a vše za­po­mněl. Kvůli po­ru­chám vní­mání času působí, že když se roz­žeh­nou ohně, začne vidět bu­douc­nost a udá­losti, které se vrací zpátky k oka­mžiku, který virus při­vedl na svět. Hlav­ním mo­ti­vem po­vídky je vy­rov­ná­vání se s tr­va­lými ztrátami vlast­ních schop­ností.

To je moje virová tri­lo­gie, zkusím něco napsat během to­ho­hle Na­NoWriMa, které začne za hodinu. Uvi­díme, ale ne­dá­vám tomu velkou šanci; už jsem jednou zkusil začít psát, ale nejde to; stará ener­gie dávno pryč, při­pa­dám si ne­o­hra­baný a ztra­cený. Uvi­díme. Další průběh budu hlásit.

Vtip

Asi takhle: před ně­ja­kou dobou jsem na soc-netch udělal vtip, nebyl jsem si jistý, jestli bude nutně po­cho­pen, jak byl za­mýš­len & po krátké době jsem ho smazal. Etuda skon­čila, přesto to ve mě hlo­dalo. Mojí cel­ko­vou stra­te­gií je, že když už ne­po­má­hám, tak se aspoň snažím nebýt ak­tivně de­struk­tivní. Tady jsem si ale nebyl jistý, jestli jsem skromné mety vůbec dostál.

Ok, teď ten vtip: Exis­tují jen dvě po­hlaví: CISC a RISC.

V zá­vis­losti na svých zna­los­tech si to člověk může pře­lo­žit jako 'exis­tují jen dvě po­hlaví/gen­dery a všichni lidi, co říkají něco jiného jsou blázni a ne­bez­peční pro­gre­sivní le­vi­coví ex­tre­misté' nebo 'striktní du­a­lita je zjed­no­du­šený pojem, který mohl být uži­tečný, ale ne­do­káže plně po­stih­nout re­a­litu ve všech de­tai­lech.' Jistě taky cítíte, že se oba vý­znamy po­ně­kud roz­chá­zejí. Záleží jen, jak moc se člověk vyzná v his­to­rii & vývoji pro­ce­so­ro­vých ar­chi­tek­tur od osm­de­sá­tých let do dneška.

Kdyby někdo tápal, měl jsem na mysli va­ri­antu číslo dvě jako štouch­nutí do žeber esen­ci­a­listů, kteří po­pí­rají va­ri­a­bi­litu lidské exis­tence a při­zná­vají exis­tenci jen toho, co se vejde do ko­lonky for­mu­láře a/nebo co přesně od­po­vídá učivu prv­ního stupně zá­kladní školy.

CISC a RISC dnes už nic ne­zna­mená, v osm­de­sá­tých letech možná, jako prin­cip návrhu pro­ce­sorů, který se ra­di­kálně od­li­šil od sta­tutu quo své doby. V těch letech roz­dě­lení na CISC a RISC – com­plex in­struction set com­pu­ter a re­du­ced in­struction set com­pu­ter – dávalo smysl. RISC se ob­je­vil na scéně jako pro­ti­proud opu­lent­ních a ba­rok­ních CISC pro­ce­so­rům s velice pros­tou myš­len­kou: Zjed­no­du­šíme, co každá in­strukce dělá, práce na jed­notku bude méně, ale můžeme je sekat rych­leji, pi­pe­li­no­vat je a jed­no­dušší návrh de­ko­déru dovolí ome­zený roz­po­čet tran­zis­torů použít tam, kde to bude co nej­e­fek­tiv­nější.

Co se od té doby změ­nilo? CISC de­fakto ne­e­xis­tuje. x86, dávaná jako pří­klad CISC ar­chi­tek­tur, je nejméně CISC ze všech CISCů, počet tran­zis­torů se zvedl 100000×, vět­šina jich stejně padne na cache paměti a in­terně fun­gují na stej­ných prin­ci­pech jako RIS­Cové modely. ARM, RISC-V, x86, POWER, Z, uvnitř jsou to všechno out of order mašiny, jež ar­chi­tek­to­nic­kou in­strukční sadu pře­klá­dají na in­terní μ-ope­race. Aspoň všechny vý­konné modely, které sjely z vý­rob­ních linek za po­sled­ních dvacet let. Když říkám vý­konné, mám na mysli všechno od te­le­fonů k su­per­po­čí­ta­čům.

CISC nebo RISC jako cen­t­rální prin­cip, který plně de­fi­nuje pro­ce­sor, už ne­e­xis­tuje. Záleží na kon­krét­ních de­tai­lech ISA a jejich im­ple­men­tace v kře­míku. Svět není čer­no­bílý a dané ar­chi­tek­to­nické po­stupy jsou na­sa­zo­vány v si­tu­a­cích, kdy to dává nej­větší smysl – efek­ti­vita, ve­li­kost pro­ce­soru, rych­lost, takty, IPC. CISC a RISC před­sta­vují zou­fale ne­kom­pletní ka­te­go­ri­zaci, která se vrací k pra­sta­rým ide­á­lům, jež dnes nic ne­zna­me­nají a mnoho ne­ří­kají o daných ar­chi­tek­tu­rách a jejich mik­ro­ar­chi­tek­to­nické im­ple­men­taci.

Teď je doufám nade všechny po­chyb­nosti jasné, co přesně jsem měl na mysli.

Ale pokud někdo o pár dekád za­o­stal ve zna­los­tech o tomhle tématu a/nebo otáz­kách lidské se­xu­a­lity a iden­tity, mohl by nabýt fa­leš­ného dojmu, že jsem hrozný člověk. To nikdy nesmím do­pus­tit.

Poslední hektické dny vosí kolonie

Smrt si jde pro nás pro všechny. Nic moc, ale stále lepší než al­ter­na­tivy: pro vosy a včely při­chází každou zimu. Ale ony si nejsou vědomi svého osudu a to je na celé věci tak krásné nebo tra­gické, záleží na úhlu po­hledu a tom, jestli pa­t­říte mezi skle­nice zpola plná nebo zpola prázdná sortu lidí. Spo­le­čen­ský hmyz jen dělá to, pro co se na­ro­dil, jedna po­stra­da­telná sou­část su­per­or­ga­nismu, jejich úděl je práce pro pře­žití ko­lek­tivu s tím, že ně­ko­lik spe­ci­álně stvo­ře­ných je­dinců přečká zimu a začne celý ten tristní ko­lo­toč nanovo. Tolik života vznikne a je sme­teno jen proto, aby pře­žila hrstka krá­lo­ven.

Včely mají svůj život přesně roz­par­ce­lo­vaný podle dnů. Tři hodiny po na­ro­zení včela čistí, 4. den začíná krmit larvy, 6. den kojí mateří ka­šič­kou, 12. den staví, potom stráží a na­ko­nec se z ní stane pen­dler; tak dlouho jak je třeba, smyl pr­cha­vých dnů na­lin­ko­vaný oka­mži­kem na­ro­zení (mmch: tohle mi při­po­míná tohle od H.R. Gigera). Pří­roda nahání strach a údiv svým slepým uti­li­ta­ri­a­nis­mem.

O nic z toho bych se ne­za­jí­mal, kdy­bych na bal­koně neměl vosí hnízdo za­vr­tané kamsi do hlubin trámů stře­chy nad Celou a kdyby se na as­fal­to­vém po­vrchu jed­noho dne ne­za­čaly ob­je­vo­vat mrtvé larvy. Sle­do­val jsem, jak je vosy vy­ná­šejí ven: děl­nice vláčí larvu stejné ve­li­kosti jako ona sama, pla­hočí se metr, dva, tři a pak larvu nechá na pospas živlům a času. Vy­pu­zené larvy roz­hodně ne­vy­pa­dají, že by se stále pa­t­řily mezi živé or­ga­nismy; mrtvá hmota, Snow­de­novo ta­jem­ství.

Díval jsem se, co by mohlo způ­so­bo­vat tohle cho­vání & od­po­vědí se mi ne­do­stalo, in­ter­net ve své ne­změr­nosti mlčel. Přesto, frag­menty en­to­mo­lo­gie vedou k jediné od­po­vědi: blíží se smrt. Do­spělí je­dinci se živí nek­ta­rem, larvy pre­fe­rují hmyz, jsou však zcela ne­po­hyb­livé, uza­vřené v šesti­hranné in­ku­bační ko­můrce, zcela zá­vislé na pří­sunu po­travy (mouchy a po­dobní lé­tavci) od dělnic. Ochla­zuje se, much ubývá, není strava, ener­gie musí smě­řo­vat k těm pár je­din­cům, co pře­žijí zimu a ně­které zbytné larvy uhynou. Jejich těla musí pryč, aby ne­hnily ve hnízdě.

V té době, pár dnů na­zpá­tek, po­slední kve­toucí rost­liny byly zcela ob­sa­zené vše­mož­nými lé­tavci, včely, vosy, sršně, mouchy, ka­ko­fo­nie tem­ného hučení, hyp­no­tické a ul­ti­mátně velice smutné. Žádný jiný zdroj po­travy ne­zbývá, jen tohle a pak kaž­do­roční ani­hi­lace. Ko­loběh života je hek­tický a prostý vzne­še­nosti. (Pro extra efekt od­sta­vec pře­čtěte hlasem Wer­nera Her­zoga.)

Je to jako roz­dě­lení mezi so­ma­tické a po­hlavní buňky. Celé naše tělo s tou ne­ko­nečně fas­ci­nu­jící kom­ple­xi­tou není víc než pod­půrný me­cha­nis­mus do­časně vy­bo­do­vaný pro pro­dukci hrstky po­hlav­ních buněk. Tragé­die toho všeho spo­čívá v pros­tém faktu, že naše vědomí a iden­tita a strach se na­chází na straně so­ma­tic­kých buněk, toho do­čas­ného stroje pro nějž pří­roda měla jiné záměry, než bychom pre­fe­ro­vali.

+1: O dva dny poz­ději, když jsem ráno vylezl ven, z hnízda zrovna vy­lé­tá­valy gi­gan­tické krá­lovny.