Generátory statických webů. Všichni je milujeme, všichni je nenávidíme. Tedy
menšina je používá, minorita nesnáší, pro zbytek světa mají stejný význam jako
chřest. Dá se pohodlně existovat bez aktivní participace ve zmíněných
perverznostech. K47čka a půl tuctu dalších webů z mojí dílny běží na
vlastoručně upečeném generátoru. Je tak jasné, do jakého táboru patřím.
Internetem koluje vtip o tom, že když někdo dlouze & detailně opisuje
elaborátní setup, jak má nastavený proces generování a aktualizace blogu
(publikace po pushi do gitu, CI, github actions, CDN, „cloud“, všechno),
napsal všeho všudy 21 článků a nezanedbatelné množství z nich je právě o onom
setupu. K tak prťavé webové prezentaci není třeba tajemné zaříkávání
kyber-mágů, stačí vytvořit textový soubor, nahoru napsat <html> a nacvakat to
v nahém HTML (pak přidat RSS, to je nutné). Když chce člověk něco
skutečně napsat a sdělit, víc není potřeba. Nevýhodou je minimum pozérství &
chybějící techno-onanie. Nic pro příčetné, kteří chtějí mít statický blog,
protože je to in, ale nechtějí blogovat.
Nebo použít wordpress a být s tím hotový, jako člověk jehož zdravý rozum nebyl
erodovaný techno-fetišismem. Proč ne, že jo?
U mě to všechno jede dost archaicky. Mám textové soubory s webem na disku a program, který vygeneruje web a nahraje ho na web. Data leží v git repozitáři
kvůli synchronizaci mezi několika stroji. Repo je zcela lokální, žije jen na
pár počítačích a hromadě usb flashek, nikdy nebylo uchvácené černou dírou
githubu, proč taky? Git ale nehraje žádnou roli v „deploy“ procesu, jak se
říká v hantýrce hi-tech pomatenců, odkojených čirou ideologií silicon valley.
Nahrávání samotné běží přes FTP, pro Kristova kolena! Automaticky, ale pořád 50
let starým protokolem, který pomalu dožívá a už se jen čeká, kdy ho budeme moci
odpojit z přístrojů.
Co na tom může být složitého? Něco napíšu ve vimu, :w, v terminálu pub,
enter, hotovo. Čas dělat něco dalšího. Jde jen o byznys mezi mnou a tímhle
webserverem.
Jeden argument, který zaznívá pro klasické dynamické weby s administrací, je
tvrzení, že na něj můžeme psát, aktualizovat ho a spravovat odkudkoli na světě.
Z jakéhokoli přístroje, z jakéhokoli kontinentu, možná i z povrchu měsíce. Kdo ví?
Ano, ale…
Nechápu tyhle argumenty mobility, že jedině když je celá aplikace na serveru
nebo v „cloudu“, jako v případě wordpresu nebo výše načrtnutých hrůz bizarních
překážkových drah, můžu s tím pracovat odkudkoli, jinak ne. To by byla pravda,
kdyby každý z nás nenosil malý počítač v kapse.
I se statickým uspořádáním bez výpomoci „cloudu“, kdy mám data i program u sebe, nic nebrání aktualizaci odkudkoli ze světa, všechno se vejde na telefon.
Nic kromě prostého faktu, že uzavřené nebo přinejlepším polo-otevřené platformy
mobilních telefonů zanevřely na své kořeny jako univerzální počítače a zmorfovali se do glorifikované metody, jak k uživatelům tlačit reklamu a invazivně je u toho sledovat prostřednictvím close source aplikací. Je to
počítač a vůbec ne špatný. Top modely, které někteří blázni s větší mírou
disponabilní hotovosti než rozumu, nosí v kapsách, můžou mít větší surový
výkon než desktop na kterém tohle píšu. Problém není výpočetní hardware,
problémem je všechno ostatní, hlavně představivost. A softwarová realita,
kontinuálně budovaná pro svět s diametrálně odlišným rozložením sil, která
má problém komunikovat se svým bezprostředním okolím a snáze mluví se serverem
na druhé straně planety.)
Všechno potřebné už roky nosíme v kapsách, není potřeba do toho zatahovat
servery třetích stran. Já a cílový webserver. Takový byl originální slib
internetu, zbavit se prostředníků, protože je v principu nepotřebujeme.
Dráty vedou ode mě do každého místa planety. Argument odkudkoli nedává smysl.
Odkudkoli si nosíme v kapsách.
Podívejte na to, vyšla mi jedna předpověď. V kontextu vývoje umělé inteligence
jsem tu spekuloval, že si není těžké představit že za další tři roky
budou generativní algoritmy tak efektivní, že dokážou generovat fotorealistické
scény jen z krátkého slovního popisu. To bylo před třemi roky. Teď tu máme
tohle. Nesplňuje to kritérium fotorealističnosti, ale jde o první krok
směrem k průmyslově produkované nerealitě. V oblasti AI platí jediné: od
okamžiku prvních jakž-takž výsledků se k perfektnímu zvládnutí daného úkolu
programem dostaneme za pár let. Pak už člověk nemá šanci. Už nikdy nemůže
vyprodukovat cokoli lepšího, kvalitnějšího nebo hodnotného. Na posledním
kvalifikátoru záleží nejvíce. Jeden aspekt lidského snažení ztratí smysl, stane
se z něj jen další aplikace. Klikněte a nechte si vygenerovat nekonečnou
plejádu uměleckých děl. Dříve v jejich produkci lidé nacházeli formu vlastní
realizace. Už ne. Nikdy více. Tvořit můžou nadále, to jo, jen to nikoho
nezajímá. Stroje poskytnou lepší výsledky, přizpůsobené pro vás, nekonečně
rychleji. Kdo by se zdržoval s tím, jak se to dělalo postaru?
Jako příklad si vezměte včerejší článek. Když jsem pořádně v ráži, od
prvních písmen do poslední úpravy může zabrat hodinu času, přibližně. Koho něco
takového bude zajímat, když z plně automatizované tajmlajny, vyjede podobný,
ale lepší text na kliknutí, speciálně personalizovaný, aby přesně zabrnkal na
nervová vlákna každého čtenáře specificky? Žádný. Nebude mít žádnou hodnotu. A teď jsme AI utopii, kdy nic nemá smysl a všechno lidské snažení je přinejlepším
zbytečné hobby, zase o kousek blíž.
Tohle zaměření na realizaci prostřednictvím tvorby, někdy kreativní, nevypadá
jako velká ztráta. Přínosy pro většinu vyváží ztrátu smyslu života pár bláznů,
žejo. Kreativní destrukce a tak. Problém je jen v tom, že progres AI se
nezastaví. Všechno může být a bude vykonáváno stroji mnohem lépe, než by
dokázal člověk. Včetně konverzace, mezilidských vztahů, společnosti. Moje vize
budoucnosti, blízké budoucnosti mimochodem, je absolutní krize, kdy nikdo
(kromě hrstky ultra-miliardářů, kteří všechno vlastní) nemůže už nikdy
nic změnit, jeho činy z podstaty nemůžou mít dopad na svět nebo životy kohokoli
jiného, nikdo se o vás nezajímá, protože k tomu není důvod, služby (a
abstraktním měřítku), které mu můžete poskytnout – empatii, porozumění,
blízkost – dostane strojově v mnohem čistší podobě. Bude to atomizovaná doba,
plebs proti plebsu, sémantický konec světa, kdy žijeme jako opice v kleci, máme
přibližně stejnou moc cokoli na vlastní situaci změnit jako zavření primáti a jediní šťastní se houpu na provazu. Kdy? Kdybych chtěl být provokativní, řekl
bych 5 let; kdybych se chtěl držet stébla optimismu, dal bych deset. Možná se
budu šeredně mýlit a to by bylo skvělé, ale nechovám žádné naděje o budoucnosti. Lidstvo vyvražděné roboty je vždy ta lepší varianta.
Vtip je v tom, že umělá inteligence nemusí být perfektní, aby dokázala
rozvrátit život na planetě a urychlila koncentraci bohatství a absolutní moci
do rukou několika giga-nenasytných kapitalistů. Zatím to nevypadá dramaticky,
ale kráčíme tím směrem.
GPT-3 dokáže generovat koherentní texty. Jiné sítě generují kód
programů, fotorealistické lidské tváře, kočky,
waifu, inzeráty ubytování a mnoho dalšího. Vypadá to
neškodně a možná i trochu roztomile. Rozhodně pokud nic z toho není vaše
živobytí. Díte udělalo první krůčky, jak rozkošné. Ale pak z něj vyroste
genocidní diktátor a situace se změnila. Z krůčků se stal rytmus pochodujících
holin.
Za pět let jsme se od robotů, kteří stěží udělají pár kroků, aniž by nespadli, k k tomuhle. Pět let a nikdy se není možné vrátit zpátky.
Jde o technologii pro video-hovory. Na jedné straně software z obrazu
vyextrahuje klíčové informace o tváři volajícího a posílá jen ty na druhou
stranu. V porovnání s proudem video dat jde o zanedbatelné množství informací.
Software na druhé straně z těchto dat syntetizuje vaší tvář, jak by vypadala v daný okamžik. Na druhé straně linky není váš obraz, ale fotorealistická syntéza
lidské tváře, která vypadá skoro přesně jako vy. (Drobný rozdíl, zajímavý jen
filosoficky ve stylu Don Quixote vs. Pierre Menard.) Počin je prezentován jako
způsob, jak ušetřit datový tok, což je v podstatě trivialita. Nahlas nevyřčený
rub spočívá v tom, že se nemusí mapovat jen na vaši tvář, ale jakoukoli jinou.
Stejně tak podobný mechanismus může mapovat jeden hlas na jiný. V takové
situaci máme perfektní nástroj manipulace a vytváření falešné reality. Kdokoli
může prohlásit cokoli, máme video, které to potvrzuje. Ale stejně tak kdokoli
může cokoli popřít. Video bylo podvržené, jde o automatickou manipulaci. Pravda
se rozloží v nejistotě, zmatku a informačním přetížení. Ruští propagandisté ví
už pěknou řádku let, že tohle zabírá. Příliš informačního šumu nevede lidi k hledání pravdy, ale zavržení konceptu pravdy jako takového. A tady mají
efektivní nástroj, zabalený jako triviální pomůcka pro video-hovory. Stavíme
zeď a kopeme jámu, cihlu za cihlou, lopatu za lopatou.
Blatný říká: Každý sám za sebe. Černý, který už dávno kapituloval, tvrdí, že
nejde nic udělat, ale nebojte, nikdo za nic nemůže. „Současná situace není ničí
vina a je nutno ji vnímat stejně jako jiné přírodní katastrofy či pandemie v historii lidstva.“
Ničí. Vina. Hmm. Letmý pohled na Jižní Koreu, Vietnam, Taiwan, Austrálii a Nový Zéland rozhodně naznačuje, že nešlo o nevyhnutelnou katastrofu. Jinde lidé na
pozicích, z nichž u nás zní nedá se nic dělat, lol, zvládli osedlat
trajektorii osudu a jejich země teď nepřipomíná požár v odpadním kontejneru.
Ok, ale nebudeme hned brát do rukou nože, žejo? Na postulát, že to není ničí
vina, se dá dívat různě. Třeba: Není to ničí vina, nemusíme se vzájemně
obviňovat a hledat, na koho to hodit a můžeme konečně začít kooperovat, táhnout
za jeden provaz, chovat se racionálně tak, aby to vedlo k menšímu počtu
virionů a většímu počtu pětaosmdesátých narozenin našich scvrklých
pra(pra(pra))rodičů.
Možná. Sám si dovolím pochybovat. Protipříklad? Třeba tohle: „Mějme
stále na paměti, že na infekční nemoci se umírá a nadále i bude a že úmrtí na
COVID-19 není známkou selhání péče, systému, MZ nebo státu.“ Podepsán Černý,
PS: my za nic nemůžeme.
Ano, ale záleží na měřítku. Je to zase ten absolutismus: Buď něčemu můžeme
zabránit na 100% nebo ne s tím, všechny ostatní výsledky mají stejnou váhu.
Nemají a absolutní buď & nebo není extra dobré alibi. Zemře jeden, zemře
deset tisíc. Vidíte v tom rozdíl? Černý nejspíš nevidí. Umírat se bude pořád.
Jo, pěkný. Mimochodem stejnou argumentační tlačenkou se oháněli
konspirátoři & chřipkaři – nemůžeme zamezit 100% případů a proto
nemá smysl se vůbec snažit. Je pěkné slyšet, že vládní ansámbl osmoticky
nasákl rétorikou pomateného škraloupu online komentariátu.
Kdybych byl cynik, a ono je stále těžší a těžší jím nebýt, tipoval bych, že se
snaží zbavit zodpovědnosti. Každý sám za sebe teď platí hlavně v absolutní
špičce pyramidy. Vyčistit si před prahem, umýt si ruce, distancovat se, stočit
diskurz k chaotické nahodilosti kosmu. Já to nebyl, já nic, já o ničem
nerozhodoval, to on, to tamten, já ani nevím o čem mluvíte, I don't speak
česky. Hlavně teď, když plebs dostává nápady, že stará garda řezníků z nedbalosti by měla sedět, možná i viset. I když si Babiš ústavou vytírá
prdel, přesto se v ní pořád píše, že by se neměl on a jeho kamarádi chovat jako
extra diletanti.
Nedůvěra ve stát & rozčarování z dřevnatosti jeho legitimních institucí vždy
nahrává extremistům. Ti vždycky mají po ruce jednoduché odpovědi a ví, co je
třeba udělat, aby bylo líp. Jejich řešení může být zacházení s menšinami
stylem, který není v módě od roku 1945, ale tonoucí a naštvaný se chytí všeho,
co je po ruce.
Vědátoři z bisopu nabízejí vlastní plán, hodně tabulek a grafů, bez
magického myšlení nebo transformace frustrace v agresi, mnohem pracnější ale
aspoň něco: Totální lockdown. Na pár týdnů zmrazit život společnosti. Když se
nikdo nepohne z místa, virus nemá přísun čerstvého masa a epidemie
vyhasne. To je první krok. Tvrdý restart. Až se populus vyčistí od viru,
začnou chytré kroky, které měly přijít už Prvního Dne, kdyby nás vedli lidé s funkční nervovou soustavou.
Proč ne, sedíme na skluzavce do obřího drtiče kostí. Mám jen dojem, že lidé na
nová pravidla přistoupí, jen když dojde k totální čistce u kormidla, kdy změna
kurzu bude absolutní, kdy zmizí ksichty, které nás úspěšně dovedly na cestu do
krematoria, kdy na tiskovce vyleze někdo zcela neznámý, břitvou uřeže hlavy
vládním páprdům a řekne: „Teď mě poslouchejte velice pečlivě, teď všichni
uděláme tohle, kapišto?“
Řezání hlav bude jen symbolické. Ale když ne, nezapomeňte: není to ničí vina.
Nepříliš empirický model pětifázového vypořádávání se smutkem potřebuje ještě
jednu fázi, aby odpovídal naší národní realitě. Po smíření musí následovat stádium,
kdy se konce nemůžeme dočkat a chceme jeho příchod co nejvíce uspíšit.
Jak jinak vysvětlit národní rezignaci na možnost, že se s virem
vypořádáme jinak než přes krematorium? Někdo může říkat, že u nás nikdy
nevznikla silná společenská očekávání od druhých a smysl povinnosti nás samých,
ale to jsou nudní akademici a ti půjdou ke zdi jako první, až se ke slovu
dostanou krvavé kulty. Připomíná to tady poslední stádium sebedestruktivních
kultů, Jim Jones svolává své věrné a rozlévá Kool-Aid s kyanidem, jen v měřítku
celé země. Konec světa otřásá planetou, zemětřesení rozvlnilo krajinu jako rtuť,
na nebi se černá ohromná díra do kosmu a členové kultu jsou rozechvělí vzrušením.
Nadešel náš čas. Vysvobození přichází. Povstanou, vypijí toxický nápoj z křišťálové vázy a usedají zpátky do kruhu. Dostavuje se zmatení, slabost,
problémy s dechem, ztrácí vědomí a padají nazad. Ty šťastní se už dostali na
druhou stranu.
Dává to smysl, i když jen narativní. Bojovali jsme s monstrózním nepřítelem,
který byl vždy silnější než my a prohráli jsme jako hrdinové. Pokud jsme na tom
pořád dobře, nebo to jen tak tak zvládáme, na hraně kde se katastrofa překlápí
do situace zvládnutelné racionálními kolektivními kroky, nemůžeme najít útěchu
v představě vlastního hrdinství. Alegorie pasuje, jenom náš nepřítel byl
mikroskopický a prohra přišla na JIPce, nebo ve frontě na JIPku, nebo tam,
kam budou vykládat nemocné, co propadli sítem triáže a musí se udusit bez
pomoci přístrojů takříkajíc po svých na hromadě jiných těl, která se snaží o to samé. Pak jen seschlé, neokysličené maso, které před týdnem ještě mělo
jméno, seškrábnou buldozerem do škarpy, spálí benzínem a oddělení je
připraveno na další dávku hrdinů.
Je to touha po jakékoli uzávěře. Přestat se starat, přestat se chránit, přestat
jednat racionálně, maximalizovat riziko a přivolávat konec všemi dostupnými
prostředky. Jakékoli uzávěře, i té fatální. Hlavně té fatální. My chceme být
nakažení, my chceme být nemocní, má to v sobě nádech, že jsme trpěli, že to
máme za sebou, že jsme prošli skrz.
Kultista hodný své pověsti by teď musel navrhnout, aby všechna epidemiologická
opatření byla zrušena. Ne proto že je to dobrý nápad, ale protože to chceme a možná ve společenství tvořeném výhradně Sviní, si nic lepšího nezasloužíme.
Rozlišení je pouze zbytečná formalita, nezmění nic materiálního. Není čas.
Kultisté narychlo trénují armádu mediků, týdenní kurz stačí, jejich role bude
spočívat především v poskytování eutanázie. Když se zhroutí zdravotnictví
jednou pro vždy a dojdou zásoby civilizovaných prostředků chemické terminace,
budou ji provádět všemi dostupnými prostředky. Krumpáči, kladivy, sekerami.
Nechte virus vyhrát, bude se nést ulicemi spolu s kašlem. Kultisté virus
namnoží v laboratořích a z letadel ho rozprašují na velká města. Je to přelud
kolektivní imunity dotažený do logických důsledků. Akce posuzovaná jen podle
své intenzity, víra je všechno, výsledky nikdo neměří, zachrání nás pocit.
Co to znamená pro člověka, který se necítí na konfrontaci s národním
sebevražedným kultem? Zavřít poklopy a čekat, až se krvavé kulty začnou
rozpadat pod vnitřními politickými tlaky a nedostatkem krve.
Dvě ženy, IFR 0.5% a 5% si objednaly kadeřníka do domu. Žádné roušky, žádné
respirátory, žádné ochranné pomůcky, žádná snaha snížit riziko, protože se tak
domluvily.
Jaký tohle všechno má smysl?
Tahle noční můra trvá už víc jak rok a za celou tu dobu jedna mantra zní jako
neměnný chorál: roušky fungují. Respirátory fungují. Princip dokážou zachytit i slova Samuela L. Jacksona z filmu Snakes on a plane: Okay people! We've got to
put a barrier between us and the snakes! Hadi představují koronavirus a bariéra je látková. Jednoduché. Účinné. Nemluvím o hrdinských činech, kterým je
se třeba plně obětovat, ale trivialitu, stojí pár korun a všichni jich máme
krabici někde doma.
Jaký má smysl dělat opatření a tohle nebo tamhleto? Proboha. Jsme na konci
cesty, špičky bot se kinklají nad útesem. Proč předstíráme? Proč si prostě
nezačneme vzájemně plivat přímo do chřtánů, ať už to máme za sebou. Zkratkou
přímo do krematoria.
Někdy nedávno soc-net sférou proletěla otázka, kdy se to zvrhlo, kdy nastal
okamžik zlomu, kdy to nabralo trajektorii přímo do satanova konečníku. Lidé se
svěřovali se svými momenty, kdy ztratili víru. Já si v duchu říkal, že to nikdy
nebylo dobré, ale nedá se ukázat přesně na jeden konkrétně okamžik, kdy došlo k fázovému posunu od špatného ke katastrofě. Teď už ten názor nesdílím. Můj
okamžik je dnes a představuje ho tahle nahodilá událost.
Jaký má smysl tohle divadlo, když ani ty nejzákladnější pravidla, jak zůstat
naživu, která měla rok čas se provrtat i do té nejodolnější lebky, nic
neznamenají? Nechraňte sebe, nehleďte na cizí. Mají vysoké riziko, že změní
skupenství z pevné hmoty na prach? Koho to trápí? Budete zodpovědní za životy,
ale to už asi moc neznamená.
Počet případů zase stoupá, nemocnice přeplněné, šíří se nové mutace viru,
očkování má tempo artritického slimáka, přes 100 mrtvých denně. Jestli byl
někdy čas riskovat, tak to rozhodně není teď. Situace je zlá, problém je jen v tom, že působí tak strašně rutinně. Jak něco tak triviálního, mondénního a fádního, může být nebezpečné?
Proč se snažit? Proč se omezovat? Proč se brzdit, když můžeme umřít na chodbě v přeplněné nemocnici, když se triáží dojde k tomu, že máme malou šanci a tak
na hadice připojí někoho jiného? Tohle je evidentně to, co kolektivně chceme.
Nebo nám to aspoň nepřipadá jako špatná alternativa.
Každý člověk má tendenci podceňovat riziko, které mu hrozí. Jsme kongenitální
optimisté. Člověk si může říkat, že to už nejspíš měl, protože do práce jezdí
metrem a tam všichni chrchlají. Je to možné, ale nepravděpodobné, nicméně to
poslouží jako základ pro neoprávněný optimismus: Já to už měl, já se nemusím
starat, já se vyvlékl z oprátky.
Navíc mi připadá, že se z epidemiologických opatření stal pro všechny jen
veřejný rituál. Když jsme na očích ostatních, roušky jsou vždy nasazené, ale
jak zmizíme z dohledu a jsme už jen mezi svými, mezi lidmi, kteří stejně jako
my vědí, že se nosí jen proto, že je to nařízené, letí hned dolů. Necítíme,
že druzí od nás očekávají, abychom zamezovali šířená nákazy. Když očekávání
neexistuje, můžeme se na to bez ztráty kytičky vysrat. Hlavní strach je v tom
nevypadat divně před druhým, jako strašpytel, který dělá, co mu řeknou.
Logickým vyústěním je pak parta papalášů na pařbě v Teplicích. Stejný způsob
chování, jen v rozdílném měřítku. Ikonickým příkladem je pak Prymulon. Druhým
lil vodu, sobě víno a co víc, dostal druhou šanci, ale skončilo to stejně. Pak
se není čemu divit, že s lidmi jako jsou tyhle svině u kormidla, kteří také
dodržují svoje epidemiologická opatření jen naoko, je kooperace převážně
symbolická.
A tak jsme tady, o rok později, když už ne nejhůře zasažená země, tak aspoň na
tribuně, organizované snahy tristní, pořád se potácíme od tragédie ke
katastrofě, jen teď jsme přeřadili na novou kolej a stala se z toho fraška.
Satira je mrtvá. Pokud někdo za tři nebo pět let bude chtít napsat komedii nebo
absurdní divadelní hru o našem národním fiasku, nebude moct. Všechno komické se
už stalo, jen to byla realita a lidé u toho umírali.
Dnes to bude navazovat na (ne)dávné dumání nad magií ve fantasy světech
dumáním o skřetech v Pánovi prstenů. Orkové, celá jedna rasa nebo živočišný
druh, který ze své podstaty slouží zlu, je morálně zcela nanapravitelný a zaslouží si pouze smrt. Hmm…
Mnoho lidí Tokiena nařklo z rasismu – skřeti a lidé z Haradu vypadají
takhle, lidé z Gondoru a Rohanu docela jinak – ale to není pravda. Tolkien
byl v srdci pravým opakem, vyjímal se nad latentním rasismem své doby,
byl si vědom těchto nahodilých interpretací drobných detailů svého olbřímího
díla a aktivně je odmítal.
V kánonu se vždy dá najít obezlička, že orkové se nacházejí pod vlivem Morgotha
a tak podobně, že nemají na výběr. Hlubší vysvětlení se dá najít v tolkienovské kosmologii, která je v jádru křesťanská, láme si hlavu nad
stejnými paradoxy jako ježíšovci & ve finále tak začne poněkud nudit. Jak může
existovat zlo pod dohledem bytosti, která je zároveň vševědoucí a zároveň
milující? Vypadá to, že Eä není aspoň jedno, možná obojí. Zlo nějak existovat
musí, jinak by nebyl důvod psát stěžejní dílo fantasy žánru.
Prakticky vzato Pán prstenů spadá do alegorie a zástup postradatelných
nepřátel, ke kterým člověk nemusí cítit empatii a nelámat si hlavu s jejich
smrtí, je nutný pro heroickou válku dobra se zlem. Zlo představují Oni – cizí a vždy nepřátelští, nedá se s nimi smlouvat, vyjednávat, nemůže dojít k jejich
nápravě nebo asimilaci, nemůžeme je pochopit, oni rozhodně nechtějí pochopit
nás, nechovají naše hodnoty, touží jen po našem vyhlazení a co víc, mají navrch
a jejich triumf se zdá na spadnutí. Proti takovému nepříteli není možné vést
nic jiného než hrdinský boj. (Detail, že takovými vlastnosti extrémní pravice
častuje uprchlíky, muslimy a další skupiny, které nenávidí, není
náhodný.)
Dneska by to takhle nešlo. Ne kvůli rasovým implikacím, ale hlavně proto, že to
vede k morálně simplistickým & schematickým příběhům. Představte si závěrečnou
bitvu. Poslední armáda Západu čeká před Černou branou, nic, opuštěná,
vpochodují dovnitř a objeví Mordor ve spárech občanské války. Sauronovi
loajalisté proti rebelům, kteří ho vidí jako tyrana patřícího minulosti, a chtějí vytvořit svobodný stát orků. Aragorn se najednou musí zorientovat ve
vznětlivé situaci, zakládat ad-hoc aliance a snažit se navigovat v politické
změti, aby dosáhl Sauronovy porážky a zároveň byl za dobře s těmi, kdo na konci
budou mít navrch. Monstrózní nepřítel je polidštěn, jednotlivci jsou jako
všichni ostatní, když je říznete, krvácí, pouze vedeni a radikalizováni
autoritářským režimem, který je nutí zabíjet. Pravda, šlo by o dost drastickou
změnu tématu, ale ne nutně nezajímavou. Prostor pro fanfikce, možná?
Ve finále skřeti nejsou nic víc než zombie – odpověď na otázku, jak
ospravedlnit nekončící příval kanonfutru.
Sám jsem kdysi plánoval povídku, kde postradatelní Oni byli humanoidní roboti
po jakési blíže nespecifikované AI apokalypse.
(oni) Našli jsme X.
(já) X? Myslíte ten na kraji vesnice.
(oni) Ne. Je to uprostřed vesnice.
Vlastně jo, měli pravdu, jen na mojí mentální mapě se kraj vesnice nachází
jinde, než v realitě. Baráky, které tam postavili, jsou nové. Nové ve smyslu,
že ve svahu vyrostly během posledních dvaceti letech. Nové pro můj mozek.
Reference se vždy vztahují k minulému okamžiku, jinak to ani najde. Postupně
jsou uváděny do obrazu, který blíže odpovídá současnosti, prvotní vzpomínky
svou silou přesto dominují. Živější pocit vždy, zachová prvotní vjem.
Pamatuji si třeba, kde a kdy jsem se něco dozvěděl, ale lavina navazujících
informací k danému tématu se slila do šedé beztvaré masy. Konkrétně: Naprosto
přesně si vybavuji, kde a kdy jsem se dozvěděl o post-rocku a která byla první
post-rocková skupina, ale nemám nejmenší tušení, která byla druhá.
Už dlouho pozoruji, že i sny mají zpoždění. Přibližně dekádu. Místa a lidé,
kteří se zjeví během spánku, odpovídají situaci před mnoha lety a nechtějí se
přizpůsobit, nechtějí reflektovat současnost. Možná to není zpoždění, možná je
to napořád. Na věky zůstanu s mentálním obrazem zcela osifikovaném v jednom
konkrétním čase a už se to nehne. Přítomnost? Raději ne. Nemusím chtít, ale
mozek a mechanismus tvorby vzpomínek ztratí plasticitu. Možná že v určitém čase & v určitém věku se aktualizace mentální mapy drasticky zpomalí a pak zcela zastaví a v hlavě uvidím kraj vesnice tam, kde byl v roce 2003, i když teď je už daleko za zatáčkou. A stane se ze mě starý blázen, který
referuje k dávnému světu a sám se už není schopný změnit.
komentáře13. 2. 2021Prach Už dlouho jsem nefotil nic makro. Však víte: zima, mili-organismy jsou buď zalezlé nebo mrtvé, nic moc se nepromenáduje kolem. Pravda, v Cele se ukázali mravenci, asi je i na ně příliš kosa, ale ti jsou už hotoví. celý článek →11. 2. 2021Praktické šance Mám jeden problém: Zajímám se více o faktoidy než o okamžitě použitelné informace. Je přitažlivé si číst o mechanismu vázání koronaviru na ACE2 receptor, ale to jsou jen intelektuální kuriozity. Na život má mnohem menší vliv než tušit, jak velké riziko představují určité aktivity. celý článek →9. 2. 2021Widelands Když jsem minule naťukl téma free software her, budu pokračovat. V repozitářích debianu se dá najít i něco jiného, než jednoduché hříčky, které zabaví jen na chvíli. Něco jako třeba Widelands celý článek →7. 2. 2021qonk Pár nocí zpátky mě napadlo, co za free software hry se dá najít v repozitářích debianu. V synaptic má kategorii hry a zábava. Nikdy dřív nepřitáhla mojí pozornost, tak aspoň teď jsem ji rozkliknul & rozhlédl se kolem. Dá se tam najít spousta SHMUPů (titanion, gunroar, wordwarvi) a puzzle her,… celý článek →5. 2. 2021Samota pandemie K popukání. 'Normální lidé' se dostávají do kontaktu se sociální izolací & zjišťují, pravděpodobně poprvé v životě, že to není moc příjemné. celý článek →3. 2. 2021Mitochondrie Dnes něco pro lidi a transfoby, kteří trvají na tom, že existují jen dvě pohlaví a příroda je striktně binární přesně podle pravítka. celý článek →1. 2. 2021hrůzoroky Ta změna bere dech. celý článek →30. 1. 2021K čemu je vlastně být hubený? Co vlastně znamená být obézní? Proč na tom záleží? Podle jakých kritérií je zrovna BMI vyšší než 30 kg/m2 speciální? Proč je nastavená zrovna tady? BMI je známé tím, že jde o metriku pro populace, nikoli jednotlivců, takže i hranice obezity musí být statistická. celý článek →