k47.cz

twitter RSS

Vylíhla se nám kachňata

1. 8. 2022 — k47

A když říkám, že se kachňata vylíhla nám, myslím tím nás jako společnost celkově. Jsou to divocí ptáci a nikomu nepatří. Spokojeně žijí na rybníce, z hladiny sezobávají zelené okřehky a ani lidí se příliš nebojí. Někdo jde kolem, oni – kachna a sedm mláďat – klidně cupitají kolem nich, dospělá samice se drží dál, ale mladí člověku vlezou téměř do náručí. Občas spolu vyrazí dál od rodného rybníka a pochodují uličkami, skáčou po kanálech, prozkoumávají terén. Doufám jen, že jim zůstal strach z koček a z aut. Ze všech možných eventualit jsou to právě tyhle dvě, které je mohou s největší pravděpodobností stát život. I když na druhou stranu, loni se na stejném rybníce vylíhlo osm kachňat a všechna, pokud se nepletu, přežila. Autodoprava je v těhle končinách řídká a nebezpečí koček, kterých se mezi zahradami pohybuje nemalé množství, ne zas tak veliké.

Doufám, že nástrahy civilizace přežije co nejvíce létavců. Je příjemné, když se vracím kolem rybníka, se na chvíli zastavit a pozorovat maličké ptáky.

komentáře

Pavouky nechte pracovat

30. 7. 2022 — k47

Časy se mění.

Bývaly doby, kdy bych se za nic na světě nedotknul pavouka většího než nehet ukazováčku. Pokud se jakýkoli arachnid vyskytl uvnitř Cely, automaticky buď putoval ven nebo byl promptně přeměněn na kaši podrážkou boty. Dvě nohy dobré, osm nohou špatné. Tak zněla pravidla.

Teď je to jinak. Od doby, kdy jsem začal makro-fotit hmyzáky, mezidruhové vztahy doznaly zlepšení. Pokud se osminožec menší než gigantický vyskytne uvnitř Cely, nechám ho na pokoji. Pavouk je mírumilovné stvoření, chce si jen dělat svoji věc, najít klidný kout, roztáhnout sítě, čekat na mouchu a být ponechán na pokoji. Může být vzorem nás všech. V nejlepším případě chytí komára a mě tak ušetří pár dnů svědění. Přinejhorším nechytí nic, zemře hladem ve vlastních sítích a jeho vyschlý exoskelet budu muset zamést do koše. Jak se na to dívám, pro mě to nemá stinné stránky, jen samá pozitiva.

V tomto duchu jsem na schodech nechal jednoho maličkého osminožce pracovat & hele, podívejme. Ulovil mouchu. Děkuji.

Pořád ale platí, že jakmile se v místnosti vyskytne obrovský černý pokoutník nebo jiný macatý kousek, putuje ven. Obvykle už necítím bytostný odpor, když mám rukou shrábnout pavouka a katapultovat ho do přírody, ale někdy přece jen v nervech zůstává trochu toho primordiálního strachu. Když pošťuchuju těkavého pokoutníka, pořád cítím jako když mi něco tahá ruku zpátky. Když pak překonám odpor, připadá mi, že se ve mě něco zlomilo.

Komicky roztěkané třesavky nebo srandovní sekáči nic, velcí křižáci taky více méně v pohodě, reakci vyvolávají jen pavouci, kteří jsou zároveň velcí a zároveň rychlí. Předvídatelnost přináší klid. Když ale chcete sebrat pavouka, ten v okamžiku někam zmizí & vy nevíte kam, není to úplně příjemné.

Ale to se poddá. Časem. Jako při expoziční terapii. Vystavování se stresoru vede k postupné desensitizaci.

V posledních dnech dvorek u Cely obsadili křižáci. Na čtyřech místech si roztáhli své čekající sítě, všichni spadají pod druh araneus diadematus, možná že jde o syny a dcery z jedné snůšky (à la), možná. Nicméně teď vždy, když jdu kolem nich, pohladím je. Jsou to moji přátelé, nebojím se jich, ani oni mě, můžeme existovat v harmonii. I když těžko mluvit o pohlazení, jsou velcí asi tak na jeden prst, zakovaní do svých hladkých nepoddajných krunýřů, mechanickými pohyby připomínají stroj než cokoli organické a jakékoli známky afektu si vyloží jako smrtelnou hrobu, vybíhají po nosných vláknech pavučin a skrývají se pod listy. Cítí skutečně strach nebo jde o pouhou instinktivní reakci? Je mezi tím nějaký rozdíl? Ta briskní odpověď jim dodá něco univerzálního. Konec konců, všichni se bojíme o své životy. A maličký osminožec by se měl bát mě, dvounohého giganta, mnohem víc, než já jeho.

Ale jak říkám, časy se mění. V poslední době mě napadá: co kdybych choval nějakého středně velkého pavouka v terárku jako domácího mazlíčka? Když si odmyslíte chitinový krunýř, osm pneumaticky ovládaných končetin, osm nikdy nemrkajících očí, jed vstřikující chelicery a fakt, že ze své oběti vysávají vnitřnosti rozpuštěné velice agresivními enzymy, jsou to takoví chlupatí mazlíčci. A ze všeho nejvíc touží nám ulehčit od otravných much a komárů.


+1: Největší pavouk, který se občas vyskytuje i v Republice, je Slíďák tatarský. Podívejte se na toho macka.

komentáře

Strojek/baterie

24. 7. 2022 — k47

Když si člověk něco udělá sám, výsledek mu vždy připadá lepší, než odpovídá realitě. Někdy je na sebe dokonce hrdý, i když vše naznačuje, že by neměl být, ale takové jsou už nástrahy samo-snažení.

Asi takhle: Mám strojek na stříhání vlasů, velice starý strojek, drží ho pohromadě převážně duct-tejpa, to jo, ale stříhá. Jen vestavěná baterie špatně snáší svůj věk a neudrží se nabitá. Aby vůbec nastartovala motor, musím ji nabít těsně před použitím a někdy ani to nestačí. Rozhodně o pár hodin později je už zas příliš vybitá na jakoukoli práci.

Existuje několik cest, jak z toho ven: Můžu koupit nový strojek, ale tomu bych se raději vyhnul. Reduce, reuse, recycle & tak podobně. Můžu nahradit baterii za novou, jsou to jen 2 Ni-MH články s kapacitou titěrných 600 mAh, celkem 80 korun. Můžu obětovat dvě nabíjecí AA články a nastálo je dovnitř napájet. To všechno jsou rozumné možnosti. Ale když člověk není v náladě na rozumné věci, může vyříznout díru do zadního krytu strojku, z nějakého elektroodpadu vysekat přihrádku na dvě AAA baterie (nabíjecí, ofkóz) a tu do strojku vlepit. A když říkám 'člověk' myslím 'já'. Pochopitelně.

Tak vznikla vyobrazená monstrozita. Ohyzdná, bez byť jen náznaku voděodolnosti, ale funguje, stála nula českých a hlavně: je moje. Hodnocení mužem z bažiny: 10/10, udělal bych znovu.

komentáře

SADS konspirace

27. 6. 2022 — k47

Moje nejoblíbenější statistika je jedna z těch morbidních: Člověk v mém věku má šanci asi 1:1000, že zemře v daném roce. Všechny příčiny, sečteno podtrženo, 0.1% a konec. I ne úplně staří lidé umírají. Každý den. Bez varování. Nemají štěstí, hodí kostkami, prohrají s lhostejností kosmu a jejich plamen vyhasne.

Antivaxxeři těmto případům začali říkat SADS – sudden adult death syndrome. Prý úplná novinka, zcela neznámá před nasazením vakcín proti covidu, která teď zabíjí velké (ale nikdy přesně nespecifikované) množství mladých očkovaných lidí. Navíc jde prý jen o předvoj. Zanedlouho bude mít na svědomí miliony mladých životů, obětovaných, aby pfizer mohl testovat svou experimentální genovou terapii nebo něco na ten způsob1 . Z nesmyslů antivax klik se mi vždy začne mlžit mysl. Stupidita mě uvrhne do hypnotického tranzu.

Ok, ale co kdybychom jejich tvrzení o neexistenci SADSu ověřili. Já o něm rozhodně nevěděl, dokud mě neinformoval bad medical takes o téhle specifické odrůdě internetového pomatení. Ale on je rozdíl mezi já nevědělzdravotní profese neznala. Předpokládat, že něco vzniklo v okamžiku, kdy jsem se o tom dozvěděl, vyžaduje speciální formu narcisismu.

Sám jednak netrvám na přeludu, že co neznám, neexistuje & druhak mám stále při ruce wikipedii. Ono stačí jedno (1) hledání a člověk zjistí, že SADS, převážně známý jako sudden arrhythmic death syndrome, nejen existuje, ale jde i o dobře známou záležitost. Označuje případy úmrtí z neznámých příčin, které proběhne většinou v noci a často je spojené s nediagnostikovanými problémy se srdcem.

Když víme základní data, stačí další tři (3) kliknutí, abychom se dozvěděli, že ta stejné stránka existovala již v roce 2016. Pak o několik kliknutí dál zjistíme, že stránka Arrhythmia dne 1. května 2003 poprvé zmínila SADS. Člověk si mohl posledních devatenáct (19) let ověřit obrysy základních faktů jedním (1) hledáním na wikipedii. Kdyby tak učinil mohl by se v prvním paragrafu dočíst, že „It was first noted in 1977“. A soudě podle antivaxxeří kakofonie, co zvučí soc-nety, tak neučinilo překvapivé množství lidí.

Jim se hodí do krámu narativ o náhlém výskytu nevysvětlených úmrtí, přičemž jedině oni znají skutečnou příčinu a mají odvahu ji vytrubovat do světa, zatímco mainstreamová média tahají za jeden provaz s framaceutickým průmyslem & ani o tom nepípnou. (Neříkal někdo motivované uvažování? Asi vítr.)

Kliky předpovídají, že masivní vlna úmrtí bude následovat, ale to předpovídali už tolikrát. Pamatujete jak nasazení 5G mělo zabít miliony očkovaných? Jak měli umírat na krevní sraženiny, být neplodní, trpět vakcínou vyvolaným AIDS? Všechno to zaznělo, ale nic z toho se nestalo. Oficiálním plánem bylo přesně to, co se říkalo veřejně. Žádná utajovaná pravda, žádná manipulace, žádná konspirace.

On celý proces získávání znalostí v kospirační sféře je bizarní. Vezměte si třeba tuhle souslednost:

Raný článek na news.com.au v podstatě říká, že SADS je věc, která existuje a lidé s určitými předpoklady mohou být v rizikové skupině a proto by se měli nechat preventivně proklepnout, jestli nemají skryté problémy se srdcem. SADS byl více na očích, protože několik známých osobností zemřelo na potíže se srdcem. V textu nic nepadne, že došlo v náhlému, dramatickému nárůstu smrtí, který uniká vysvětlení.

O pár dnů později spectator.com.au téma převzal, ale najednou jde o „A strange new medical anomaly […] it sweeps across the country“ a „[SADS] is on the rise.“ V článku nepadne jediné číslo jak moc stoupl počet obětí a ani nemůže. Jde o dojmy, spekulace, strašení a účelové manipulace. Nemáme indicie, že by došlo k nečekané explozi případů a i kdyby ano neexistuje důkaz spojení s následkem očkování. Ale přesto tohle článek tvrdí. Ne přímo, snaží se jít obloukem, přesto bez důkazu naznačovat stylem „To je ale zvláštní… dělo se A a teď si myslíme, že se děje B, to přece musí mít nějakou spojitost. Ale o tom vůbec nemůžeme mluvit, jde o zakázané téma, úplná cenzura.“ Jde o argument konspirátoským tónem. Implikace otázkou na níž není poskytnuta odpověď.

„Surely, any rational, objective, and truth-seeking person would ask this question…“ Ale jistě, člověk s těmito kvalitami by otázku nejen položil, ale snažil by se na ni najít odpověď, nasbíral data a analyzoval je, ne jen ji po minimu novinářské aktivity nezbytné k tomu, aby se dalo technicky tvrdit, že nejde o lež, hodil do větru s tím, že odpověď si čtenář (opět, bez důkazů) doplní sám, jak se mu zrovna hodí. A jestli jsou soc-nety něčemu důkazem, pak je to tomu, že čtenáři ji doplnili s gustem a finesou a teď vidí svět v apokalyptických odstínech, kdy je lidské pokolení otráveno lékařským jedem a mladí lidé umírají po tisících a jen oni, neočkovaní a ryzí, přežijí bez újmy, aby mohli dál šířit pravdu o nesmírném experimentu páchaném za účelem… Ještě jednou, proč by nekalé síly měly tohle všechno páchat? A proč celý svět kryje jejich aktivitu?


Mimochodem: Možná už konečně známe příčinu SIDS – syndromu náhlého úmrtí kojenců. A to si nemyslete, pomatenci věří, že i za SIDS může vakcinace. Jak jinak.


  1. Kdyby někdo pochyboval, podle této studie očkování celosvětovně s největší pravděpodobnostsí zachránilo mezi 14.4 a 19.8 milionem lidských životů.
komentáře

Bandcamp explorer jede

17. 6. 2022 — k47

Bandcamp explorer – můj web nabízející RSS exporty skupin & tagů z bandcampu – stále běží. Ne úplně vždy, a někdy ne úplně na 100%, (kdysi pár dnů nefungoval vůbec, pak chvíli pokulhávalo hledání, za což mohla verze sqlite na serveru, detaily příliš nudné na to, abych je zaznamenával), přesto jede, teď už celé měsíce v plné síle. Momentálně indexuje asi 1400000 alb/singlů a 150000 skupin. A proskytuje nejen RSS export, ale i novopečený JSON feed.

Sám s pomocí BC exploreru & RSS čtečky sleduju tagy post-rockpost-metal (+ pohání i tohle). A když říkám sleduju, myslím tím kompletně – jako že vše, co nese tag post-rock mi aspoň na chvíli zazní v uších. Jde o spoustu muziky, záplavu velice nudné a špatné muziky, kterou občas probleskne něco vzrušujícího a krásného. Na bandcampu je post-rock značně znečištěný tag. Lidé jím označují věci, které s žánrem mají jen pramálo společného. Nahrávky nudného elektronického pípání, kytarových smyček & vše, co se jen trochu vymyká jasným kategoriím, dostane nálepku post-rock. A většina z toho mě nezajímá.

Přesto tuhle záplavu zvuků vytrvale filtruji přes vlastní sluchové nervy a to, co se dá poslouchat, dávám na dnes k poslechu a tanci hraje (rozděleno na to nejlepšístále poslouchatelný zbytek). Pravda, není toho moc, tedy aspoň v poměru k téměř nekonečné nabídce, ale je to vždy příjemný pocit, když se objeví něco brilantního, co mě zcela ovládne.

V poslední době třeba Vostok od BLAK (silně v duchu Mona) nebo Bad Dog od Deadhead (s nádechem à la Russian Circles). To jen dva, na seznamu jsou další.

Abych se z té záplavy nezbláznil, používám pár filtrů & heuristik, jak rychle vysekat očividně neposlouchatelné věci. Album označené některými z pochybných tagů jako experimental, improvisation, jazz, avant-garde, ambient, lofi, slowcore, musique concrete, sound art, minimalism, field recording, repetitive nejspíš nebude úplně nejlepší. Pokud se špatných tagů vyskytne víc, automaticky přeskakuji. Výsledné rozhodnutí jestli úplně vynechat nebo kolik pozornosti věnovat danému albu pak ovlivňují i další detaily: Jde o produkci jednoho chlápka nebo je za tím skupina? Kolik má fanoušků? Kolik úsilí putovalo do vizuální prezentace? Časem si člověk vypracuje cit na rozpoznání varovných signálů.

Může to znít jako rigorózní proces, ale v podstatě jen hledám indicie, jestli jde o práci jednoho týpka, co blbne s míchám zvuků ve své ložnici nebo o něco vážnějšího. Ale i pak testuji poslechem do okamžiku, kdy mě to začne otravovat. Něco může začít velice nadějně, prvních pár vteřin mi v mysli nakreslí zvukový obraz s nekonečným potenciálem, ale pak nahrávka zůstane ve stejné rovinně následujících osm minut, žádný progres, žádná změna, žádné drama, žádné vzrušení, žádný zajímavý zvuk. Když mě to začne otravovat zhruba před půlkou celého komplexu, zahazuji. Další prosím.

Ale nakonec stejně záleží, jakou mám náladu v ten daný okamžik. V některých dnech všechna hudba zní jako pohřeb v tekutém písku, jindy jako samotná esence života. I přes všechnu šedivost & průměr jsem narazil na pár extra šťavnatých kousků, bez nichž bych byl mnohem chudší.

komentáře

Čitelnost

31. 5. 2022 — k47

Určitě jste to taky zažili: máte seznam věcí na čtení (není o tom pochyb, jistě jste inkvizivní & inteligentní lidí, co bytostně prahnou po vzdělání) a když z něho vezmete jednu věc k vyřízení, tak poté, co dočtete poslední řádek, je seznam delší než na začátku.

Přesně tak to probíhalo i u mě: Na seznamu ležel akademický článek o strojové detekci dezinformací, během čtení se dotkl mnoha témat, o nichž jsem neměl do té doby tušení a tak se seznam literatury k prozkoumání zas o něco rozrostl. Jedním z témat v terra nullis byly metriky čitelnosti.

Ono to ani není příliš překvapivé, že někdo zkonstruoval statistické testy vyjadřující, jak snadno lidé přečtou a pochopí daný text. Jako civilizace ve velkém produkujeme texty nějaké to století & bylo na čase, dalo by se říct. Tak vznikl Flesch–Kincaid readability test, který se snaží kvantifikovat komplikovanost textu na základě průměrné délky vět a průměrné délky slov. Intuitivně to dává smysl: čím delší věta, tím horší čitelnost, stejně tak pro samostatná slova. Metrika tomu nasadí korunu vyčíslením příslušných koeficientů a finální vzorec nabere následující podobu.

206.835 – 1.015 * průměrný počet slov ve větě – 84.6 * průměrný počet slabik ve slově

Tak to ale platí pro angličtinu. Každý jazyk se chová jinak. Pokud se vzorec aplikuje na český text, ten vždy vyjde jako krajně nečitelný. Víc slov ve větách nebo něco na ten způsob. Naštěstí koumáci z Univerzity Karlovy aktualizovali vzorec pro náš rodný jazyk & tak teď můžeme vyjádřit čitelnost ve stejné stupnici.

Ok, zajímavé, ale co dál? Diverze mě vybavila nástroji, které se dají použít různými způsoby, pro páchání dobra nebo páchání zla; můžu je třeba aplikovat na k47čku. Jak komplikované jsou texty, co mi lezou z klávesnice? Tuším, že mám tendenci věty protahovat, co to jen jde, téměř do groteskních délek & spojovat štrůdly slov čárkami v nekonečném rytmu staccata. Vědět je jedna věc, ale co na to říká objektivní metrika čitelnosti?

Asi takhle: Za poslední rok & něco se na poslední příčku čitelnosti dostal článek I v apokalypse svět vypadal tak klidně…. Čitelnost 21.85, podle tabulky: Very difficult to read. Best understood by university graduates. Skóre čitelnosti je určené v rozmezí 100 – 0. Stovku snadno pochopí páťák, nula je na čtení extémně obtížná, jen pro odchovance univerzit.

Další texty s obzvláště malou čitelností:

Naopak, nejlépe čitelné texty jsou:

To je ale jen za poslední rok a kus, k47čka žije o něco déle, skoro dvě dekády, a za tu dobu jsem na ni zanechal velké množství slov, možná příliš mnoho slov. Jak jsme na tom celkově? Co je nejméně čitelný blok slov vůbec? Mám tu dva exemplární příklady.

Docela hrůza, co? Jestli mě teď omluvíte, půjdu se vrátit k seznamu literatury, mám v něm pár knih o konspiračních teoriích, co se samy nepřečtou.

komentáře

Interobjekt

26. 5. 2022 — k47

Tyhle úzkosti ve dvě ráno mě už nebaví. Nedostavují se každou noc, a když ano, většinou mě naplno nezaplaví paralytický teror. Přesto jsou dostatečně časté, aby byl vidět trend. Velice nepříjemný trend. A pak ty sny… Když se probudím v téhle části noci, vetšinou si sny pamatuji. Popravdě, raději bych, kdyby tomu bylo naopak…

V teoriích učenců existuje pojem interobjekt jako označení pro specifický druh snového spojení dvou objektů, které spolu nijak nesouvisejí. Amalgamace to bývá bizarní – wikipedie uvádí příklad „něco mezi dítětem a mobilem“ – v bdělém světě by budila hrůzu, ale v okamžicích spánku, když vědomí přepadlo do úsporného režimu, dávají perfektní smysl. Nebo aspoň sami o sobě nenahání děs, jen jejich kontext.

V jednom snu jsem se nacházel ve třídě, která byla zároveň kosmem, stěny splynuly s otevřenou prázdnotou vesmíru, neviditelné podlahy pod nohama, v místě tabule zářila jasná hvězda, lavice nám poskytovaly nějakou ochranu před radiací termonukleárního pekla. Kdo vystrčil hlavu, spálil se. Chtěl jsem odejít, ale pod nohama jsem oporu jen tušil, musel jsem opatrně našlapovat a ověřovat, že tapetové potahy vzdálených galaxií poskytují pevnou půdu pro každý další krok.

Nesnáším sny, které vyjevují tu hrozivou nesmírnost kosmu.

Jiné noci se mi neustále vracel obraz planety obíhající jen pár set metrů nad povrchem velice chladné hvězdy, tak blízko, že se jejich atmosféry prolínaly, a někdy blíž. Hvězda byla nerovnoměrná, její povrch zdeformovaný nesmírnými kupolemi horkého plynu. V okamžiku snu, když jsem sledoval ten výjev, který představoval vše, co vnímám a co je – kromě hvězdy, planety a mě, nehmotného pozorovatele, nic neexistovalo – mě přepadala nesmírná hrůza. Věděl jsem, že je to špatně, že to nedává smysl, že planeta tak blízko bude obíhat gigantickou rychlostí a její vzdálenost žhnoucímu obru je příliš malá, při realistických teplotách hvězd, by se povrch roztavil, nehledě na to, že v určitých místech se planeta ponořuje do svrchních vrstev hvězdné atmosféry. Všechno tohle jsem věděl i na druhé straně, ale nemohl jsem uniknout. Byl jsem vyděšený a rozrušený. Realita snů se vždy prezentuje jako kompletní obraz všeho co existuje – co vidím je jsoucno, nic dalšího, mimo zorné už nic, dokonalý solipsismus. Není možné se vymanit z okovů, uvědomit si, že jde o jeden příklad, jeden střípek, jednu možnost a pak upřít pozornost na něco příjemnějšího z reality – možná ani to ne, jen cokoli jiného. Ve snech je ten osamělý řez vše, co existuje, co kdy existovalo a co kdy bude existovat, kromě něj nic a to, v mém případě, mi nahání tolik hrůzy.

Pocity úzkostí nejsou způsobeny sny, aspoň necítím, že by z nich přímo vyvěraly. Jde o oddělené vjemy, možná bijí ze stejného podhoubí, přesto separované. Úzkost přichází později, jako sílící pocit neodvratného sevření, občas zcela bez preambule nevědomých halucinací, jen se připlíží, bez varování, jako černá oprátka.

Nemůžu mít příjemné sny? Nebo alespoň neutrální? Nemůžu jen osm hodin nevědomí sedět na zahradní židli a pozorovat ptáky na obloze?

komentáře
6. 5. 2022 Polydrusus
Nedávno jsem tu psal, že se musím zas naučit staré triky makro fotografie & tohle je můj pokus se zas vrátit do rytmu optického záznamu velice maličkého hmyzu. V podstatě je to prosté: použít blesk na špagátě, ISO 100, clona f/11, externí DIY clona proti odleskům, tolik makro kroužků, kolik se jich… celý článek →
4. 5. 2022 Zácpa z pěny
Po asi roce & půl jsem byl v Praze. Technicky vzato. Projel jsem naší slavnou cyklostezku za 100 mega až na konec a ten leží těsně za hranicí hlavního města. Takže technicky jsem se nadechl ovzduší metropole & to se počítá. celý článek →
30. 4. 2022 μbrouk 2
V posledních dnech umírám na dyzenterii, což není ideální. Na druhou stranu začíná Celu sama od sebe navštěvovat celá řada hmyzáků, což je o něco lepší. Nevím jestli druhé dokáže úplně vyvážit to první, ale v současné situaci se to má takhle & nenacházím se v pozici, kdy bych si mohl vybírat. celý článek →
28. 4. 2022 Gastroenteritida
Posledních pár dnů mi není příliš do zpěvu. Zdravotně. celý článek →
16. 4. 2022 They/them
Jedna věc mě vždy bez výjimky zmate: když někdo použije they pro jednotné číslo jako neutrální variantu she/he. Zmatení trvá jen okamžik, přesto se křečci v mozku na zlomek vteřiny zastaví a začnou monotónním jednohlasem opakovat: they, to znamená, že se mluví o více lidech. Takhle jsem se to naučil… celý článek →
5. 4. 2022 Inventura nemocí 2020 - 2022
Jak se má situace v prvních měsících třetího roku pandemie? Nezmizela. Neskončila. Stále trvá. Probublává populací nenápadně, zákeřně, okrajově, přesto stále probublává. Podívejte se, jak jsme na tom byli 5. dubna minulého roku a co se pak stalo v říjnu? Zatím se ale situace uklidňuje. Už je to… celý článek →
29. 3. 2022 První dny na opalování
Už to začíná. První dny v roce, kdy můžu jen tak polehávat na balóně pouze v šortkách a na černém rozpáleném asfaltu se nechat bombardovat IR a UV zářením. Jedním pro pocit příjemného letního tepla, kdy svět působí jako že je stvořen specificky pro naše křehké tělesné schránky a nesnaží se nás na… celý článek →
19. 3. 2022 Modrá & žlutá
Poslední dobou na každém kroku vidím určitý barevný vzor. Nemůžu si pomoct, kam se podívám, tam na mě zírá kontrast dvou velice specifických barev. Určitě to bude jen Baader-Meinhof efekt. Jednou jsem si všimnul konkrétní barevné kombinace a když jsem si ho teď vědom, vyskakuje zdánlivě na každém… celý článek →
2022  1   2   3   4   5   6   7   8 
2021  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2020  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2019  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2018  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2017  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2016  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2015  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2014  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2013  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2012  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2011  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2010  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2009  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2008  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2007  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2006  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2005  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2004  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2003  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2002  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz