400

Šedý Muž spolkl piluku Drogy Y. Mladík ho následoval. Zavřel oči, nedechl se a pak oba začali hořet.

Post-autonomie plně automatizovaného světa

Asi takhle: Teď jsem přečetl esej Why nerds are unpopular, ale nechci se zmiňovat o článku samotném - jde o ódu na "nerdy" jako nadlidi, kteří jediní prokoukli hrůzy střední školy & operují na vyšších úrovních mimo intelektuální dosah hloupých peonů, a (překvapivě) i o chvalozpěv za dětskou práci - chci jen vypíchnout dvě citace:

The inhabitants of all those worlds are trapped in little bubbles where nothing they do can have more than a local effect. Naturally these societies degenerate into savagery. They have no function for their form to follow.

Another problem, and possibly an even worse one, was that we never had anything real to work on. Humans like to work; in most of the world, your work is your identity. And all the work we did was pointless, or seemed so at the time.

Tohle může být výpověď o stavu amerických škol, stejně jako předpověď světa a společnosti poté, co všechna práce bude automatizována.

V takové realitě bude lidská práce bezcenná, protože všechno budou lépe a efektivněji zvládat inteligentní stroje. A když říkám všechno myslím úplně všechno včetně kreativity, umění, estetiky, konverzace a vztahů. Když cokoli, co bych chtěl dělat, může být (a bude) okamžitě provedeno stroji v takové kvalitě, o jaké se mi může jenom zdát, moje akce nemají jen lokální dopad (jak se praví v první citaci), ale nulový dopad. Nemůžu udělat nic, co by změnilo svět, nemůžu ho nijak ovlivnit, vytvořit cokoli, co by bylo oceňované a hodnocené jinými víc než jak rodiče hodnotí čmáranice svých dětí - je to hrůza, ale vzhledem k okolnostem, kdy si dítě nevypěstovalo precizní kontrolu nad motorickými svaly, jde o ucházející snahu. Chcete napsat román, který bude rezonovat v srdcích čtenářů? Smůla, AI jich napsala padesát tisíc během doby, co jste se rozhodovali, každý přesně přizpůsobený danému čtenáři, tak aby na něj zapůsobil maximální možnou měrou, přesně vypilovaný do posledního písmenka.¹ Za tři měsíce nebo rok a půl, kdy své dílo dokončíte, se nikdo nebude zajímat. Váš výtvor v porovnání s algoritmicky precizní prózou AI románů vypadá přinejlepším jako neohrabaný amatérismus a přinejhorším jako škrábance čtyřletého dítěte.

Nebo pokud se chcete vlastní prací vyšvihnout na vyšší příčku socioekonomického žebříčku, opět máte smůlu, automatizace učiní veškerou lidskou práci bezcennou. Nacházíte se v situaci, kterou nemůžete ovlivnit a ani z ni nijak uniknout. Pokud máte štěstí, neumíráte hlady nebo nejste aktivně vyhlazováni, ale zajeli jste do slepé uličky dějin, za které nemůžete nijak vycouvat; všechny vaše naděje patří několika lidem a oni vám je nedají, protože pro ně nemáte žádnou ekonomickou hodnotu.

Jak bude vypadat takovýto svět? Miliardy lidí, kteří prohráli hru kapitalismu, už od počátku manipulovanou VC, kteří se nemůžou hnout z místa, kteří nemůžou nic změnit, jejichž práce je bezcenná. Jestli je druhá citace pravdivá a "vaše práce je vaše identita", pak jsme skutečně v koncích, protože nikdo nebude mít žádnou identitu. Nikdo nenajde uspokojení v práci, která má smysl, která bude pozitivně hodnocená a přínosná, protože veškeré lidské snažení zdegeneruje do bezvýznamného hobby (včetně mezilidských vztahů).

Co pak? Barbarská společnost je jedna z možností³ . Nemůžeme vystoupat výš, tak se aspoň budeme snažit v naší blátivé aréně, ostatní ponížit a šlapat po jejich hlavách, abychom si připadali lépe. Možná, mělo by to v sobě příjemně ironický zvrat - zatímco pár vítězů žije v nekonečném luxusu, zbytek lidstva se žere navzájem bez nějakých větších důvodů, jen tak, aby se něco dělo. Byla by to tečka za lidskou rasou, okolnostmi dehumanizování, aby nemuseli být těmi, kdo je do této situace uvrhli, vnímáni dostatečně lidsky a odstřiženi od života.

Nebo možná převládne eskapismus. Bylo by to ironické, kdyby na vrcholu technologického vývoje převládly krvavé náboženské kulty, které odmítají realitu a místo toho se upínají k vysněným spásným božstvům. Nebo eskapismus prostřednictvím drog. Člověk, kterému do krve kape stálý proud morfinu nebo fentanylu, se nachází ve stavu absolutního blaha a nepotřebuje k životu nic víc. Proč neskončit zrovna takhle - když můžeme mít všechno na světě, proč nezemřít obtočení kolem morfinové jehly. A pak je tu sofistikovanější eskapismus solipsismu virtuální reality. To je něco po chuti techno-onanistům. Umělá inteligence stvoří svět jen pro vás, jen pro váš útlocit, privátní realita, taková jaká se vám bude zamlouvat, všechny vaše předsudky a předpojatosti zhmotněné. Svět kde vládne bílá rasa ženy jsou odkázáni do kuchyně? Proč ne, je to vaše realita a nikdo jiný vám do ní nevkročí. Je to vaše cesta ke smrti, kterou pochodujete na vrcholu blaha odstřižení od důsledků světa.

Všichni nakonec umřeme a ve světě, kde můžeme mít všechno, ale nezměníme nic, nám nezbude než čekat na terminální událost a na objetí nekonečna.

1) Téhle realitě jsme možná blíže, než se nám může líbit. První pokusy působí
neohrabaně, ale počkejte několik let a budou perfektní.

2) HST: In a nation run by swine, all pigs are upward-mobile and the
rest of us are fucked until we can put our acts together: not necessarily to win, but mainly to keep from losing completely.

3) Myslím, že jsem to slyšel v recenzi filmu Cloud Atlas a zůstalo mi to v
hlavě: Když se technologie stane přehnaně vyspělou, lidé začnou být primitivní.

Tři zámky

Zakousl jsem se a prach se mi dostal do očí. Viděl jsem plameny.

Satan

Sáhl do kapsy a něco nahmatal. Bylo to dřevěné napichovátko s uzlem na jednom konci - přesně takové, které se používá na olivy v Martini, které pil ve svém snu.

100000 kilometrů

Dylan Moran ve svém stand-upu říkal něco v duchu, že když jste mladí, můžete celou noc pít kyselinu z baterie, ráno se probudit a mít bitku.

Podle toho, co se děje v poslední době, už asi nebudu patřit do téhle progresivní nezničitelné věkové straty, která se životem prodírá jako nezastavitelní juggernauti, bez námahy i navzdory všem překážkám.

Ukázalo se, že opět jednu půlku dne strávit v sedle a druhou pak naplnit konzumací velkého množství alkoholu, není ze strategického hlediska ideální plán. Měl jsem jít spát, ale v těch okamžicích, kdy se na nás noc hroutila jako klenba starého mostu, jsem si připadal stále ještě naživu, na vrcholu divoká sinusoidy, možná za to mohl oheň který hořel všude kolem a i v nás. Ale potom—

Spal jsem 11 hodin a hned po probuzení jsem si připadal jako mrtvola. Alkohol v tom hrál jen minimální roli, celkové vyčerpání organismu o něco větší. Bolely mě nohy, pochopitelně, ale hlavně mi připadalo jako kdybych měl celé tělo obalené pomyslným olovem únavy. Připadal jsem si hrozně, jako kdyby metabolismus a základní pochody organického života jely z poledního dechu, jako kdybych vyčerpal všechny zásoby, v kotlích spálil nejen všechno palivo, ale i kotle samotné. Bylo to strašné i když jsem seděl a jen o něco málo lepší vleže.

Ve stavu katatonie jsem se pak dočetl, že rekord nejdelší vzdálenosti ujeté na kole v jednom roce drží Amanda Coker, která urazila 139269 kilometrů. A aby to nebylo málo, v roce 2011 byla sražena z kola nepozorným motoristou, zratila vědomí a pak strávila několik let mimo sedlo, zatímco se zotavovala ze zranění mozku a páteře. Nestačí jen, že překonala neuvěřitelný světový rekord, ale ještě měla handicap. V průměru ujela ~382 kilometrů každý den. Nešlo jen o test fyzické odolnosti, ale také duševní. Musela každý den vytratit a strávit deset, dvanáct nebo kolik vlastně hodin v sedle, den za dnem a to nejen po celý rok, ale 423 dnů. Když už byla rozjetá, slízla i rekord pro nejrychlejších 100000 mil.

Tolik jsem ani vzdáleně neurazil & jedno je jisté: Doba kyseliny a rvaček je pryč.

+1: Během paralytického stuporu jsem naplánoval další trasu, která bude o deset až dvacet kilometrů delší.

Zápach hořícího benzínu

Dneska nic nenapíšu, protože není čas. Přes den jsem ujel ████ kilometrů na kole a hned potom následovala ██████████████████████████ party. Bylo to tam všechno: nadbytek alkoholu, maso opékané na plamenech propan-butanu, benzínu & dalších vysoce hořlavých látek, také nezanedbatelné množství █████████████████ - dost na to, aby se člověk začal nořit do teplých vod Západních Zemí; šílenství ve všech rozměrech, časech & podobách, vyšroubované do vysokých otáček. Proč ne?

Teď jsem příliš unavený na to, abych mohl jako obvykle rozvádět všeobecný pesimismus, nebo se snažit popsat dojmy z party; teď je čas jít spát tím nejhlubším katatonickým stuporem, jen abych se zítra probral jako zcela nový člověk, narozený do nového světa.

Za zpěvu sirén

Teď poslouchám EP I Hear Sirens od stejnojmenné skupiny a musím říct, že za mě dobrý. Takhle neuvěřitelně optimistický a vzletný post-rock jsem potřeboval. Něco přímočarého a s pozitivní zprávou, ale co přesto není nudné a neutopí posluchače v sonických klišé. Chvílemi jde o post-rock v nejčistší formě, energický, dynamický, dravý, ale stále zcela beze slov, jindy se prodírá nadějnými kytarami, které fungují jako emocionální obdoba Shepardova tónu - zvukové iluze, která se tváří jako tón neustále rostoucí výšky. Nahoru, nahoru, nahoru, plný zvuk kytar, jasný rytmus a optimistické & lehké doteky kláves. Everything Was Black And White Except The City Lights je perfektním příkladem, připomíná mi některé kusy od God Is an Astronaut² .

I Hear Sirens - ať už EP nebo skupina jako taková - není žádná novinka. EP bylo vydáno v roce 2007, v době, kdy jsem začal poslouchat post-rock, 11 let zpátky, kdy svět byl o něco jednodušší a optimističtější. Možná proto na mě celkové pozitivní hudební linky tak fungují, mají v sobě něco z těch zapomenutých let, kdy všechno fungovalo, kdy svět jel maximální rychlostí vpřed, hnaný především spalující touhou mládí, naivní a naivně optimistickou, která neměla vady a vady byly vnímány jen jako další výzvy. Ale to všechno je pryč, zůstala jen chátrající těla, zdevastované mysli a hudba jako důkaz, že to nebyl jen eskapistický sen a že jsem skrz ty roky skutečně žili, že ty roky - i když z nich nepřežilo nic - skutečně existovaly a naše srdce v nich bila divoce a s panickou hrůzou, že to všechno jednou může skončit. Teď je o deset let později a nikdo nemůže tvrdit, že svět je stejný jako tehdy. Jen blázen by to tvrdil, jen blázen v hřejivém obětí nějakého mocného opiátu, který zatlačí bolesti a rozklad neodvratně vkrádající se do našich těl a neuronových soustav.

IHS mezitím vydali další dvě alba: Beyond The Sea, Beneath The Sky a pak Between Consciousness And Sleep v roce 2013.

Od té doby uplynulo pět let.

Zdá se to jako věčnost.

Jen hudba zůstala jako vzpomínka na čas, který nikdy nebyl

1) Track Slow Moving Trains z alba F♯ A♯ ∞ od Godspeed You! Black Emperor začíná zvuky klesajícího Shepardova tónu (děkuji wikipedii).

2) Pokud mě archiv neklame, God Is an Astronaut jsem začal poslouchat před deseti lety.

12. 6.

Socha světla

Nesnáším tyhle živé sochy, které zamořily kapiláry města. Když můžu trochu je problesknu. celý článek →

9. 6.

DIY/blesk

Blesk je ve své podstatě velice jednoduché zařízení. Jde o obvod do kterého je připojený kondenzátor a xenonová výbojka. Když se obvod uzavře, nastane záblesk. Většina1 blesků má dole na noze, která se zasunuje do sáněk/horké boty centrální pin a na bocích dva kontakty—to jsou terminály spína… celý článek →

8. 6.

Staré/nové

celý článek →

6. 6.

Na Václavském náměstí povstala lidská zeď chránící demokracii

Situace s Republice mezi Horami je velice teď příznivá demonstracím. Co se tady děje, má daleko k ideálnímu stavu - premiér pošpiněný svou dychtivostí uspokojit StB, půl roku v demisi, opět jmenovaný si chce pojistit svůj postup aliancí s kulometným hnízdem KSČM. celý článek →

5. 6.

Demokratická žumpa

Další den a další demonstrace. Václavské náměstí zas praskalo ve švech, zaplněné lidmi, kterým alianace ex-sympatizanta StB a komunistického režimu nepřipadá jako ideální způsob jak vést svobodnou zemi. celý článek →

3. 6.

Doba obnovy a reparací

Nemůžu se dočkat zítřka. Pondělí, konečně můžu koupit nový řetěz a několik vysoce specializovaných nástrojů a komponent, nutných pro finální reparaci kola, které je momentálně (po nedávných pokusech renovace) v nepojízdném stavu. celý článek →