Zmagnetizujte své izotermické folie

Klasická enženýrská poučka říká: Když se hýbe něco, co by nemělo, použij duct tape a když se nehýbe něco, co by mělo, použij WD40. Měla by mít ještě třetí část: V ostatních případech použij magnety.

Posledně jsem tu psal, jak ve snaze zvládnout vlny veder, které přicházejí každý rok a trvají celé léto (říkal někdo globální oteplování?), jsem si koupil izotermickou folii a vlepil ji do oken. Trochu to fungovalo, to ano, ale bylo otravné ji večer sundavat a ráno zase instalovat.

Pak mi to došlo: Magnety.

Když folii rozstříhám na obdélníky velikosti okenních tabulí, po obvodech nalepím pár maličkých magnetů a pár dalších připevním na okna zvenku, folii tam můžu každé ráno snadno přicvaknout. Čím je s tím menší práce, tím větší je šance, že to skutečně udělám.

Jak to funguje? Podobně jako bez magnetů. Tady máte data za tři dny, prostřední den s odrazivou folií, modrá teplota venku, červená uvnitř, oranžovou ignorujte.

První den bez folií v oknech teplota stoupla ze 22.6 °C na 25.7 °C (+3.1 °C).

Druhý den s folií v oknech stoupla ze 22.7 °C na 25.5 °C (+2.8 °C) i když bylo mnohem větší horko.

Třetí den bez folie stoupla ze 24 °C na 27.4 °C (+3.4 °C). Dolní mez 24 °C odpovídá okamžiku, kdy se teplota ustálila potom, co jsem ráno zavřel okna. Během nočního větrání minimum spadlo na 23 °C.

Trochu to funguje, ale nečekejte zázraky. Když slunce vytrvale praží mnoho dnů, rozpálí cihlové stěny a střechy a jimi se dovnitř stejnak dostane značné množství tepla. To by zastavilo, jen kdybych obalil celou jižní stranu Cely reflexivní folií.

Kolik vlastně stojí? 2000 korun za 75 m² a mě zajímá jen 30 m² střechy. Hmm… pokušení…

Izotermická fólie

Ono to možná funguje.

Během veder jsem zajel do lékárny, koupil jednu izotermickou folii za 45 korun, nalepil ji do okna, teď po pár dnech se podíval na data z teplotních senzorů a vypadá to, že dokáže o něco málo ochladit Celu.

Izotermická folie, englicky space blanket, prý dokáže odrazit 97% tepelného záření. Paprsky slunce, které projdou oknem, zahřívají přímo interiér místnosti. Ty co dopadnou na stěny a střechu zvenčí, ohřívají nepřímo, kdy nejdřív musí rozžhavit masu kamene a polystyrenové izolace a teprve ta pak ohřívá vzduch v místnosti. S těmi ale nic neudělám, snadno můžu jen zastavit baráž fotonů útočící okny.

Data ukazují dva dny, modrá čára představuje teplotu venku, červené jsou teploty uvnitř – plná pro senzor ve výšce 70 cm od země, přerušovaná přímo na podlaze.

Jako špička je označená část dne, kdy slunce začíná svítit do okna, kde je venkovní senzor nainstalovaný, měří teploty vyšší než je skutečná teplota okolního vzduchu.

Krásně je také vidět okamžik, kdy jsem zavřel okna. Během noci, kdy byla naplno otevřená, teplota uvnitř klesala ruku v ruce s venkovní teplotou, ale jakmile jsem zavřel okna a přísun chladného vzduchu ustal, stěny s vysokou tepelnou kapacitou začaly ohřívat vzduch uvnitř a teplota vyletěla o stupeň a půl.

Druhý den jsem do oken nalepil folii a stoupání digitální rtuti se zastavilo o asi stupeň níž. Pořád uvnitř bylo strašné vedlo, jen o něco málo snesitelnější.

Takže ono to přece jen možná funguje.

Dodatek: Nejlepší je folii na okno připevnit zvenčí. Sklo pak zůstane na dotek překvapivě chladné. Když to nejde zvenčí, ucpěte všechny díry po obvodu folie. Má tendenci spodem nasávat chladný vzduch a horem ho ohřátý vracet do místnosti.

PS: Za dar izotermické folie můžeme poděkovat výzkumníkům z NASA.

Může to být i vaše dítě

Letos na jaře jsem na kole projel kolem obrovské skvrny zaschlé krve. Mršina nikde, ale v zčernalé kaluži byla stále zašlapaná jemná hnědá srst. Velký zajíc nebo malá srnka. Zabitá autem. Tohle mohlo být vaše dítě.

V polovině léta, jsem projel kolem přejeté srnky, do asfaltu byla zaježděná její hlava a kus přední nohy a místo smrdělo odpudivým zápachem smrti. Zabitá autem. Tohle mohlo být vaše dítě.

A dnes, pár metrů přede mnou řidička přejela kachnu. Zpomalila, ale nezastavila a najednou se ozvalo křupnutí a na horkém asfaltu leží cukající se tělo. Kosti zlámané, střeva lezou z roztrhlého břicha. Chtěla vědět, jak se dostane tam nebo někam. Říkám, že přejela kachnu. Prý si myslela, že jsou to holubi a jestli nevím jak se dostane do… Jako kdyby takhle bylo všechno v pořádku, jako kdyby právě s ohyzdným křupnutím nezabila živého tvora. Nic z toho nebylo důležité, ona musí jet svým autem.

Mám rád kachny v místních rybnících, jsou to nejlepší, co se stalo s veřejným prostorem. Dodali sterilním autostrádám a parkovištím nádech života, který bublá vlastním tempem. Nebyl jsem příliš ochotný řidičce pomoct a ona nechápala proč. Jeden ze tří sirotků se stal kusem vychládajícího masa. Na rybníku jsem je vídal od doby, co byli ještě maličcí, plavali bez matky a potápěli se za potravou. A teď, z jednoho z nich je krvavý cár umírající masa jen proto, že se řidičce nechtělo úplně zastavit, protože ti ptáci přece nějak uhnou.

Tohle může být vaše dítě. S nezájmem přejeté řidičem, co nedává pozor.

Kosí bratři

Zůstali jen dva. V psím víně obepínající plot kolem Cely si kosice postavila hnízdo, snesla tři vejce, dva týdny na nich seděla a já napjatě čekal na den, kdy se vylíhnou. A pak najednou modro-zelné skořápky rozlámané a v misce hnízda ležela tři slepá nahá kosáčata. V nesnesitelných letních vedrech, kdy se rtuť běžně šplhala nad třicítku jedno z nich umřelo. Zůstali dva kosí bratři.

Teď když sedávám venku, každou chvíli zaslechnu symfonii pípání. Kosí rodič s čerstvou várkou hmyzu a červů v zobáku zmizí v katakombách psího vína, naklání se nad nedávno vylíhlými ptáky a do nastavených oranžových zobáků podívá chutná sousta, zatímco se mladí dovolávají více pozornosti a více jídla. Píp píp píp, píp píp píp. Rodič odletí pro další várku hmyzu a pípáci ztichnou.

Když jsem se na mě díval den nebo dva po vylíhnutí, každý zvuk slepé ptáky vybudil k aktivitě. Stačilo cvaknutí závěrky fotoaparátu, aby si mysleli, že přiletěli rodiče s várkou stravy, vztyčili hlavy, zobáky vzhůru, doširoka otevřené, očekávající další sousto. Ale teď už jsou docela jiní, větší, první předzvěsti per potemněla jejich do té doby růžová těla a věnují pozornost svému okolí. Když jsem prokouknul bariérou psího vína, bez pohybu seděli v doupěti z trávy a jakmile jsem udělal trochu hluku, zabořili se hlouběji do hnízda – co nejmenší profil, co nejméně nápadné pro predátory.

Stačí pár dnů aby se z bezbranných stvoření, co chtějí jen jíst, stali mladí ptáci, stále bez schopnosti létat, kteří jsou akutně vědomi nebezpečí, které představuje jejich okolí. Jen obrovský apetit zůstal beze změny.

A potřebují ho. Rostou doslova před očima. Když jsem je fotil dnes, začínali být pokrytí peřím. Dva dny nazpátek jim z kůže trčeli prosté ostny, ale dnes z nich už začínají vyrážet prapory per.

Život kosů má rychlý start: Samice snese vejce, dva týdny na nich sedí a další dva týdny je krmí. Jeden měsíc od okamžiku nula je nová generace hotová a připravena čelit světu.

Vylíhla se nám kachňata

Další rok, další generace kachňat se vylíhla našich rybnících.

Nejdřív to byly čtyři kousky a teď nedávno dalších osm malých kachňat.

Kachně divoké se říká březňačka, protože začíná hnízdit v březnu. Ale v březnu nic. V dubnu nic. V květnu nic. A v červnu… Přesně v den, kdy jsem si říkal, že v okolí nevidím žádné přírůstky vodních ptáků, se ukázala první čtyřčata. Stejný den, jako kdyby chtěla ukázat, jak se mýlím. A nedlouho nato na hladinu vyrazilo dalších osm maličkých chomáčů peří.

Řeknu vám jedno: Akcelerace těhle maličkých kachňat je neuvěřitelná. Jdu po břehu s foťákem, mládě mě zpozoruje, uvědomí si, že plave daleko od matky, a nejednou ve vodě poposkočí o půl metru, z nuly na sto za devadesát devět milisekund. Neuvěřitelné.

Kromě těhle ptáků se nám (nám ve smyslu kolektivu lidí a divočiny) vylíhli tři mini-kosáci.

Dva, tři týdny nazpátek jsem pozoroval kosici, jak se marně snaží vytrhnout vlákno z venkovního koberce (v duchu tohohle). Snaha selhala, ale hnízdo, zcela skryté v psím víně obepínající plot kolem Cely, již bylo ve výstavbě.

Pár dnů nato jsem ho objevil a už v něm ležely tři modrozená vejce. Tohle pondělí (nebo úterý, nepamatuji si přesně) se mini-kosáci vylíhli. Když sedím venku a velice pozorně se zaposlouchám, můžu zaslechnout stěží slyšitelné pípání čerstvě vylíhnutých ptáků.

Fotka to není moc dobrá, ale musí stačit. Cvaknutí závěrky foťáku mláďata, malátná v neutuchajícím vedru, probudil k životu. Zvedla neopeřené hlavy vzhůru, zobáčky otevřené dokořán, očekávající chutné sousto hmyzu od svých rodičů. Nechtěl jsem je rušit víc než je nezbytně nutné. V nejhorším případě by jejich matka mohla opustit hnízdo a pak by to všechno bylo na mě. Přece bych je nenechal umřít hlady, musel byl je vzít pod svá křídla, krmit je červy, oni by se na mě imprintovali a tím okamžikem bych se stal jejich zákonným opatrovatelem. A než bych se nadál, stane se ze mě divný ptačí muž, který ať jde, kam jde, vždy nad ním krouží hejno kosů; ptačí muž s rameny pokrytými vrstvou ptačího exkrementu. To nemůžu riskovat.

+1: Tohle video pěkně ukazuje, jak si kosové staví svá hnízda.

Disfunkční volební sytém Spojeného Království

V Británii měli volby, vyhrál Labour a výsledky zas ukazuje, jak nefunkční tam mají volební systém.

First-past-the-post – kdo dostane nejvíc hlasů v jednom z 650 volebních rajónů, vyhrál – přímo vede k tomu, že hlas obří části populace nebude nikdy vyslyšen a situace bude vždy tíhnout ke dvěma super-stranám, co se mezi sebou přetahují o okrajová procenta voličů.

Udělal jsem maličkou vizualizaci, kolik hlasů dostaly největší strany a kolik obsadily křesel a jedna věc bije do očí – není to tak, že Labour vyhrál, jako spíš, že konzervativci prohráli. Labour dostal podobný podíl hlasů jako před pěti lety, ale byl za ně odměněn 2× více křesly v House of Commons. Nejsou najednou přitažlivější alternativou po letech konzervativního marasmu, jen jsou jejich voliči lépe rozložení.

Reform UK nejspíš přetáhl voliče od konzervativců a Faragův projekt tak potopil nejen konzervativce ale hlavně sám sebe – najdou ubylo volebních honiteb, kde by měl navrch kandidát z obou partají. Megastrana, která má alternativu, v tomto bizarním systému trestajícím diverzitu politických názorů, utrpí. Ekvilibrium vždy směřuje k dvěma soutěžícím superblokům, přičemž hlasy většiny lidí nemají žádnou váhu. Tak tomu bylo letos. Když vezmu proporční výsledky hlasů a počty křesel, přes 50% voličů dostalo někoho jiného, než pro koho hlasovali.

Hlas pro Labour měl 20× větší váhu než hlas pro zelené.

Tohle není demokratický volební systém ale špatný vtip.

Cyklopočítač

Věci se rozbijí. Samy od sebe. Fungují, fungují & najednou přestanou. Bez důvodu. Jen entropií, co neodvratně rozežírá vesmír. Ale teď nechci mluvit o absurdní jednosměrce k věčnému zániku, jen o cyklopočítači, takové té věci, co přidělaná na řídítkách měří rychlost a ujeté kilometry. Přesně ta mi znenadání přestala fungovat a ukazovala jen nulu.

Pravidlo číslo jedna: Když se něco rozbije, nejčastěji (s velkým předstihem před vším ostatním) to jsou kontakty nebo něco podobně triviálního.

Každé místo, kde se dotýkají vodivé plochy nebo drát přechází do koncovky, představuje slabý článek, který může selhat. Před nějakou dobou to vypadalo, že mi umřel router, když odmítal nabootovat. Už už jsem začal vybírat náhradu, ale ukázalo se, že za poruchu mohla špína v kontaktu napájení. Třicet vteřin šťourání párátkem a pár stovek, co nemusím utratit.

Když nejde o vadu kontaktů, bude nejspíš nutné vyměnit staré elektrolytické kondenzátory. Takhle jsem opravil dva monitory. Kondenzátory stály pár korun, nový monitor by vyšel na pár tisíc.

A pochopitelně, i v tomto případě to byly kontakty. Nedoléhaly mezi tělem měřiče a držákem a signál z magnetu ve výpletu kola nikdy nedorazil do tachometru. Dlouhé měsíce pasovaly perfektně, ale najednou přestaly. Entropie.

Samozřejmě, že jsem se rozhodl cyklopočítač opravit. Žiju v bažině ze tří stran obehnané hromadami pneumatik, co bez přestávky hoří od roku 1992 a vyživuje mě odpadní výpusť civilizace, kupovat náhradu nepřipadá v úvahu.

Nicméně problém je, že výrobci těhle drobných zařízení nepočítají s opravou. Plastové dílce jsou k sobě pevně přilepené, bez možnosti je jakkoli nedestruktivně rozebrat. Mě by stačilo jen najít dvě místa, kde jsou vyvedené příslušné signály, na ně připájet dva dráty a bylo by hotovo. Ale tak snadno to nikdy nejde. Všechny použitelné kontakty jsou zahrabané kdesi hluboko pod vrstvou plastu. Musel jsem do krytu vyříznout dvě díry, očistit je, napojit nové dráty, otestovat (velice důležité) a nakonec zející jizvy zalepit horkým lepidlem. Vypadá to jako Frankensteinovo monstrum, ale žije a vesele počítá kilometry.

Pro spojení mezi drátem od senzoru ve výpletu kola a nově naroubovaným vodičem od cyklopočítače jsem původně chtěl použít 3.5mm audio jack, ale překvapivě jsem žádný v hromadě elektronického odpadu nenašel. Jeho roli zastala zástrčka z dial-up modemu. Něco starého, něco ještě staršího a tak podobně.

Pro fotku výsledného stroje, co vypadá jako časovač improvizované nálože, jsem vkusně využil bokehu, abych zamaskoval ošklivé artefakty DIY konstrukce. Není vidět ta hrůza, protože není vidět vůbec nic.

(Tohle jsem původně napsal v září 2022 a od té doby cyklopočítač funguje perfektně.)