Bandcamp explorer – můj web nabízející RSS exporty skupin & tagů z bandcampu – stále běží. Ne úplně vždy, a někdy ne úplně na 100%, (kdysi
pár dnů nefungoval vůbec, pak chvíli pokulhávalo hledání, za což mohla verze
sqlite na serveru, detaily příliš nudné na to, abych je zaznamenával), přesto
jede, teď už celé měsíce v plné síle. Momentálně indexuje asi 1400000
alb/singlů a 150000 skupin. A proskytuje nejen RSS export, ale i novopečený
JSON feed.
Sám s pomocí BC exploreru (& RSS čtečky) sleduju tagy post-rock a post-metal (pohání i tohle). A když říkám sleduju, myslím tím
kompletně – jako že vše, co nese tag post-rock mi aspoň na chvíli zazní v uších. Jde o spoustu muziky, záplavu velice nudné a špatné muziky, kterou jen
občas probleskne něco vzrušujícího a krásného. Na bandcampu je post-rock
značně znečištěný tag. Lidé jím označují věci, které s žánrem mají jen pramálo
společného. Nahrávky nudného elektronického pípání a kytarových smyček & vše,
co se jen trochu vymyká kategoriím, dostane nálepku post-rock. A většina z toho mě nezajímá.
Přesto tuhle záplavu zvuků vytrvale filtruji přes vlastní sluchové nervy a to,
co se dá poslouchat, dávám na dnes k poslechu a tanci hraje (rozděleno
na to nejlepší a zbytek). Pravda, není toho moc, tedy aspoň v poměru k téměř nekonečné nabídce, ale je to vždy příjemný pocit, když se objeví
něco brilantního, co mě zcela ovládne.
Abych se z té záplavy nezbláznil, používám pár filtrů & heuristik, jak rychle
vysekat očividně neposlouchatelné věci. Album označené některými z pochybných
tagů jako experimental, improvisation, jazz, avant-garde, ambient, lofi,
slowcore, musique concrete, sound art, minimalism nejspíš nebude úplně
nejlepší. Pokud se špatných tagů vyskytne víc, automaticky přeskakuji. Výsledné
rozhodnutí jestli úplně vynechat nebo kolik pozornosti věnovat danému albu pak
ovlivňují i další detaily: Jde o produkci jednoho chlápka nebo je za tím
skupina? Kolik má fanoušků? Kolik úsilí putovalo do vizuální prezentace? Časem
si člověk vypracuje cit na rozpoznání varovných signálů.
Může to znít jako rigorózní proces, ale v podstatě jen hledám indicie, jestli
jde o práci jednoho týpka, co blbne s míchám zvuků ve své ložnici nebo o něco
vážnějšího. Ale i pak testuji poslechem do okamžiku, kdy mě to začne otravovat.
Něco může začít velice nadějně, prvních pár vteřin mi v mysli nakreslí zvukový
obraz s nekonečným potenciálem, ale pak nahrávka zůstane ve stejné rovinně
následujících osm minut, žádný progres, žádná změna, žádné drama, žádné
vzrušení, žádný zajímavý zvuk. Když mě to začne otravovat zhruba před půlkou
celého komplexu, zahazuji. Další prosím.
Ale nakonec stejně záleží, jakou mám náladu v ten daný okamžik. V některých
dnech všechna hudba zní jako pohřeb v tekutém písku, jindy jako samotná esence
života. I přes všechnu šedivost & průměr jsem narazil na pár extra šťavnatých
kousků, bez nichž bych byl mnohem chudší.
Určitě jste to taky zažili: máte seznam věcí na čtení (není o tom pochyb, jistě
jste inkvizivní & inteligentní lidí, co bytostně prahnou po vzdělání) a když z něho vezmete jednu věc k vyřízení, tak poté, co dočtete poslední řádek, je
seznam delší než na začátku.
Přesně tak to probíhalo i u mě: Na seznamu ležel akademický článek o strojové detekci
dezinformací, během čtení se dotkl mnoha témat, o nichž jsem neměl do té
doby tušení a tak se seznam literatury k prozkoumání zas o něco rozrostl. Jedním
z témat v terra nullis byly metriky čitelnosti.
Ono to ani není příliš překvapivé, že někdo zkonstruoval statistické testy
vyjadřující, jak snadno lidé přečtou a pochopí daný text. Jako civilizace ve
velkém produkujeme texty nějaké to století & bylo na čase, dalo by se říct.
Tak vznikl Flesch–Kincaid readability test, který se snaží
kvantifikovat komplikovanost textu na základě průměrné délky vět a průměrné
délky slov. Intuitivně to dává smysl: čím delší věta, tím horší čitelnost,
stejně tak pro samostatná slova. Metrika tomu nasadí korunu vyčíslením
příslušných koeficientů a finální vzorec nabere následující podobu.
206.835 – 1.015 * průměrný počet slov ve větě – 84.6 * průměrný počet slabik ve slově
Tak to ale platí pro angličtinu. Každý jazyk se chová jinak. Pokud se vzorec
aplikuje na český text, ten vždy vyjde jako krajně nečitelný. Víc slov ve
větách nebo něco na ten způsob. Naštěstí koumáci z Univerzity Karlovy
aktualizovali vzorec pro náš rodný jazyk & tak teď můžeme vyjádřit
čitelnost ve stejné stupnici.
Ok, zajímavé, ale co dál? Diverze mě vybavila nástroji, které se dají použít
různými způsoby, pro páchání dobra nebo páchání zla; můžu je třeba aplikovat na
k47čku. Jak komplikované jsou texty, co mi lezou z klávesnice? Tuším, že mám
tendenci věty protahovat, co to jen jde, téměř do groteskních délek & spojovat
štrůdly slov čárkami v nekonečném rytmu staccata. Vědět je jedna věc, ale co
na to říká objektivní metrika čitelnosti?
Asi takhle: Za poslední rok & něco se na poslední příčku čitelnosti dostal
článek I v apokalypse svět vypadal tak klidně….
Čitelnost 21.85, podle tabulky: Very difficult to read. Best understood by
university graduates. Skóre čitelnosti je určené v rozmezí 100 – 0. Stovku
snadno pochopí páťák, nula je na čtení extémně obtížná, jen pro odchovance
univerzit.
To je ale jen za poslední rok a kus, k47čka žije o něco déle, skoro dvě dekády,
a za tu dobu jsem na ni zanechal velké množství slov, možná příliš mnoho slov.
Jak jsme na tom celkově? Co je nejméně čitelný blok slov vůbec? Mám tu dva exemplární příklady.
Docela hrůza, co? Jestli mě teď omluvíte, půjdu se vrátit k seznamu literatury,
mám v něm pár knih o konspiračních teoriích, co se samy nepřečtou.
Tyhle úzkosti ve dvě ráno mě už nebaví. Nedostavují se každou
noc, a když ano, většinou mě naplno nezaplaví paralytický teror. Přesto jsou
dostatečně časté, aby byl vidět trend. Velice nepříjemný trend. A pak ty sny…
Když se probudím v téhle části noci, vetšinou si sny pamatuji.
Popravdě, raději bych, kdyby tomu bylo naopak…
V teoriích učenců existuje pojem interobjekt jako označení pro
specifický druh snového spojení dvou objektů, které spolu nijak nesouvisejí.
Amalgamace to bývá bizarní – wikipedie uvádí příklad „něco mezi dítětem a mobilem“ – v bdělém světě by budila hrůzu, ale v okamžicích spánku, když vědomí
přepadlo do úsporného režimu, dávají perfektní smysl. Nebo aspoň sami o sobě
nenahání děs, jen jejich kontext.
V jednom snu jsem se nacházel ve třídě, která byla zároveň kosmem, stěny
splynuly s otevřenou prázdnotou vesmíru, neviditelné podlahy pod nohama, v místě tabule zářila jasná hvězda, lavice nám poskytovaly nějakou ochranu před
radiací termonukleárního pekla. Kdo vystrčil hlavu, spálil se. Chtěl jsem
odejít, ale pod nohama jsem oporu jen tušil, musel jsem opatrně našlapovat a ověřovat, že tapetové potahy vzdálených galaxií poskytují pevnou půdu pro každý
další krok.
Jiné noci se mi neustále vracel obraz planety obíhající jen pár set metrů nad
povrchem velice chladné hvězdy, tak blízko, že se jejich atmosféry prolínaly, a někdy blíž. Hvězda byla nerovnoměrná, její povrch zdeformovaný nesmírnými
kupolemi horkého plynu. V okamžiku snu, když jsem sledoval ten výjev, který
představoval vše, co vnímám a co je – kromě hvězdy, planety a mě, nehmotného
pozorovatele, nic neexistovalo – mě přepadala nesmírná hrůza.
Věděl jsem, že je to špatně, že to nedává smysl, že planeta tak blízko bude
obíhat gigantickou rychlostí a její vzdálenost žhnoucímu obru je příliš malá,
při realistických teplotách hvězd, by se povrch roztavil, nehledě na to, že v určitých místech se planeta ponořuje do svrchních vrstev hvězdné atmosféry.
Všechno tohle jsem věděl i na druhé straně, ale nemohl jsem uniknout. Byl jsem
vyděšený a rozrušený. Realita snů se vždy prezentuje jako kompletní obraz všeho
co existuje – co vidím je jsoucno, nic dalšího, mimo zorné už nic, dokonalý
solipsismus. Není možné se vymanit z okovů, uvědomit si, že jde o jeden
příklad, jeden střípek, jednu možnost a pak upřít pozornost na něco
příjemnějšího z reality – možná ani to ne, jen cokoli jiného. Ve snech je ten
osamělý řez vše, co existuje, co kdy existovalo a co kdy bude existovat, kromě
něj nic a to, v mém případě, mi nahání tolik hrůzy.
Pocity úzkostí nejsou způsobeny sny, aspoň necítím, že by z nich přímo
vyvěraly. Jde o oddělené vjemy, možná bijí ze stejného podhoubí, přesto
separované. Úzkost přichází později, jako sílící pocit neodvratného sevření,
občas zcela bez preambule nevědomých halucinací, jen se připlíží, bez varování,
jako černá oprátka.
Nemůžu mít příjemné sny? Nebo alespoň neutrální? Nemůžu jen osm hodin nevědomí
sedět na zahradní židli a pozorovat ptáky na obloze?
Nedávno jsem tu psal, že se musím zas naučit staré triky makro fotografie
& tohle je můj pokus se zas vrátit do rytmu optického záznamu velice maličkého
hmyzu. V podstatě je to prosté: použít blesk na špagátě, ISO 100, clona f/11,
externí DIY clona proti odleskům, tolik makro kroužků, kolik se jich vejde mezi
foťák a subjekt a pokusit se trefit oblast zaostření na všechny důležité
detaily, hlavně oči + nemít rozostřené popředí. To vždy vypadá blbě.
Tohohle jedince jsem si přivezl na triku z jízdy na kole. Mohl se na mě držet
až 30 kilometrů. Jde o nějakého litsopase, nejspíš Polydrusus
cervinus. Těžko říct. Téměř identických hmyzáků existuje asi tisíc a z téhle
záplavy identifikovat ten správný druh je nad moje entomologické schopnosti.
ListopasListopasListopas
Další malý trik, na který jsem přišel až teď, je poladit doostřování. V Darktable má modul doostřit ve výchozím stavu poloměr = 2 a hodnota =
0.5. Pokud tomu dobře rozumím, poloměr udává šířku hrany, která bude
zaostřena a hodnota míru kontrastu o nějž se každá hrana zvýrazní. V případě
oříznutých makro fotek může dávat smysl nastavit například poloměr = 1.2 a hodnota = 1.5. Nižší poloměr způsobí, že se zvýrazní mnohem jemnější detaily
a vyšší hodnota pak, že to zaostření bude vidět, ale díky menšímu nebude
vypadat uměle a přeostřeně. U všech třech fotek nahoře jsem provedl doostření
tímhle stylem a s výsledkem jsem velice spokojený.
Po asi roce & půl jsem byl v Praze. Technicky vzato. Projel jsem naší
slavnou cyklostezku za 100 mega až na konec a ten leží těsně za hranicí
hlavního města. Takže technicky jsem se nadechl ovzduší metropole & to se
počítá.
Na dlouhé cestě zpátky, jsem se pak stal svědkem zácpy. Do města, které nemá
ani 20000 obyvatel se táhla kolona, kam až oko dohlédlo. Vozy jely krokem a plazily se směrem k centrálnímu náměstí. Chvíli jsem tam čekal a pobaveně
počítal průměrnou obsazenost vozů. Na asfaltě se nacházelo hodně oceli, ale
jelo v ní i hodně lidí? Hmm. Ne tak docela. Průměrná obsazenost se pohybovala
na pouhém 1.16 člověku na vůz.
Osádka všech aut z dolíku, kde jsem lelkoval, až na vrchol kopce, kam se dalo
dohlédnout, by se vešel do jednoho autobusu. Nebo na pár tuctů kol. Byl krásný
den, slunce stále svítilo a paralelně se silnicí, odkud se hrnula šnečí kolona,
vede cyklostezka.
Pobavil mě ten kontrast, kdy město X není ani příliš velké, ale osobní vozy
jsou stejně tak hrozivě neefektivní, že se ucpávkám nelze vyhnout. Ono nebude
dost dobře možné, aby najednou platilo:
a) přepravíme velké množství lidí
b) trváme, aby každý seděl v soukromém obýváku na kolečkách.
Automobilová doprava je neefektivní, co se využití místa a kapacity
spojení, a taky drahá. Podle wikipede (2006):
Motorists in the United Kingdom spend, on average, roughly 1/3 of their average
net income to operate a car, while motorists in Portugal spend approximately
1/2 of their net income.
A study attempted to quantify the costs of cars (i.e. of car-use and related
decisions and activity such as production and transport/infrastructure
policy) in conventional currency, finding that the total lifetime cost of
cars in Germany is between 0.6 and 1.0 million euros with the share of this
cost born by society being between 41% (€4674 per year) and 29% (€5273 per
year).
Ročenka DPP (vzal jsem před-morový rok 2019) poskytne pár zábavných statistik.
Počet všech cest na území města za pracovní den: auta 29%, hromadná doprava
42%, pěšky 26%.
Dopravní výkony prostředků PID na území Prahy (metro, tramvaje, autobusy,
vlaky), průměrný pracovní den: 0.7 milionu vozo-kilometrů
Dopravní výkony automobilové dopravy na celé komunikační síti, průměrný
pracovní den 23.5 milionu vozo-kilometrů
Průměrná obsazenost osobních automobilů: 1.3 osob na vozidlo
Roční dotace na PID v Praze 16.7 miliardy Kč (tržby 4.3 GKč) / 1.28 miliard
přepravených osob za rok = 13 korun na jednoho přepraveného.
Průměrná cestovní rychlost na území Prahy (km/h): Metro – 35.7; Tramvaje – 18.5; Autobusy – 23.8; Železnice – 49.3
Automobilisté v Praze představují jen velice hlučnou menšinu. Hromadná doprava
přepraví ohromné množství lidí, ale vystačí si jen s relativně malou flotilou
vozů v ulicích, na kolejích nebo v tunelech.
V posledních dnech umírám na dyzenterii, což není ideální. Na druhou
stranu začíná Celu sama od sebe navštěvovat celá řada hmyzáků, což je o něco
lepší. Nevím jestli druhé dokáže úplně vyvážit to první, ale v současné situaci
se to má takhle & nenacházím se v pozici, kdy bych si mohl vybírat.
Nicméně, hostem byl nedávno tenhle maličký jedinec (opět). A že je
doopravdy maličký. Černý pruh v pozadí má na šířku jen málo přes tři milimetry.
Nepřibližujte se příliš blízko, při focení hrozí riziko vdechnutí.
Po zimním spánku zase musím oprašovat zapomenuté znalosti o makru. Především,
musím nasadit tu zatracenou DIY clonu, pomáhá to. Zadruhé ISO co nejníž.
Vždy značně ořezávám a na menší ploše snímku je šum vidět o to víc. A zatřetí
nasadit víc makro kroužků než před objektiv prsknoutzvětšovací
sklo. To zhorší kvalitu & vyhladí detaily. Když se pečlivě zahledíte do
moře pixelů, můžete místy spatřit náznak purple fringe. Ten by tam neměl být.
Posledních pár dnů mi není příliš do zpěvu. Zdravotně.
Wikipedie pro mě má dvě zprávy. Jednu dobrou a jednu špatnou. Ta dobrá je, že
gastroenteritida většinou trvá méně než 2 týdny. Ta špatná:
dva týdny jsou pořád velice dlouhá doba. Jo, po večerech se teď bavím
explozivním vyprazdňováním útrob, přes den se jen cítím mizerně & bez života.
Není to skvělé, ale není to ani strašné.
Gastroenteritidu nejčastěji způsobují viry, ale můžou ji vyvolat i bakterie,
plísně nebo paraziti. Nikdo v okolí nevypadá, že by byl oblažen mým darem,
tak laicky tipuju, že jsem asi snědl něco špatného. No nic.
Zajímavé ale je, co wikipedie praví o doporučené stravě ve dnech žaludečňostřevní
pohotovosti. Dříve doporučované kombo banánů, rýže, jablečného
protlaku a chleba, je k ničemu. Neposkytuje kompletní výživu a nemá žádný vliv
na zkrácení symptomů. Postup se nedoporučuje už v tomhle dokumentu CDC
z roku 2003 (i když výslovně mluví o dětech). Takže to, co říkaly naše matky &
otcové nebudou stará moudra, ale zastaralá moudra.
Klinika Mayo doporučuje: hodně tekutin (minus kafe & chlast), polotuhá
& nízko-vlákninná jídla + vyhnout se pár drobnostem jako mléčné, tučné &
nebezpečně kořeněné věci. Podle mého to vypadá, že všechny pokrmy, ze
kterých se člověk neposere, když je zdravý, budou více méně ok.
A ještě dodávají: Consider taking probiotics. I když není jasné, jestli to
zkrátí průjmovou epizodu.
Probiotics are live microorganisms promoted with claims that they provide
health benefits when consumed, generally by improving or restoring the gut
flora.
Ono „promoted with claims that they provide“ není to samé co prosté „provide“.
O něco níž v článku se píše:
As of 2019, the European Food Safety Authority has rejected all petitions by
commercial manufacturers for health claims on probiotic products in Europe
due to insufficient evidence for a cause-and-effect mechanism for benefit,
thus inconclusive proof of effectiveness. The European Commission placed a ban on putting the word „probiotic“ on the packaging of products because such
labeling misleads consumers to believe a health benefit is provided by the
product when no scientific proof exists to demonstrate that health effect.
Takže ono ani není možné nalepit „probiotikum“ na obal, protože to implikuje
léčivé vlastnosti a protože pro ně nemáme důkazy, šlo by o klamání zákazníků. Pěkné.
Probiotika mají pozitivní účinek v několika extrémně specifických situacích
(průjem vyvolaný antibiotiky, které vybily střevní bakterie), ale kromě nich je
to placebo efekt, marketing a marketing na placebo efekt.
Probiotics probably make little or no difference to the number of people who
have diarrhoea lasting 48 hours or longer, and we are uncertain whether
probiotics reduce the duration of diarrhoea.
Takže co bych měl dělat? Nežrat jako popelnice a počkat, než to přejde.
komentáře16. 4. 2022They/them Jedna věc mě vždy bez výjimky zmate: když někdo použije they pro jednotné číslo jako neutrální variantu she/he. Zmatení trvá jen okamžik, přesto se křečci v mozku na zlomek vteřiny zastaví a začnou monotónním jednohlasem opakovat: they, to znamená, že se mluví o více lidech. Takhle jsem se to naučil… celý článek →5. 4. 2022Inventura nemocí 2020 - 2022 Jak se má situace v prvních měsících třetího roku pandemie? Nezmizela. Neskončila. Stále trvá. Probublává populací nenápadně, zákeřně, okrajově, přesto stále probublává. Podívejte se, jak jsme na tom byli 5. dubna minulého roku a co se pak stalo v říjnu? Zatím se ale situace uklidňuje. Už je to… celý článek →29. 3. 2022První dny na opalování Už to začíná. První dny v roce, kdy můžu jen tak polehávat na balóně pouze v šortkách a na černém rozpáleném asfaltu se nechat bombardovat IR a UV zářením. Jedním pro pocit příjemného letního tepla, kdy svět působí jako že je stvořen specificky pro naše křehké tělesné schránky a nesnaží se nás na… celý článek →19. 3. 2022Modrá & žlutá Poslední dobou na každém kroku vidím určitý barevný vzor. Nemůžu si pomoct, kam se podívám, tam na mě zírá kontrast dvou velice specifických barev. Určitě to bude jen Baader-Meinhof efekt. Jednou jsem si všimnul konkrétní barevné kombinace a když jsem si ho teď vědom, vyskakuje zdánlivě na každém… celý článek →18. 3. 2022Lego zátiší s modrou a žlutou 17. 3. 2022Když spadne strom a nikdo není kolem Ty větrné dny, co nedáno zatřásly Republikou, po sobě zanechaly spoušť. celý článek →6. 3. 202290 minut spánku Úzkost přichází v noci. celý článek →25. 2. 2022Pokaždé, když se podívám, je to o něco horší Jsou to dva roky, jeden měsíc & pár dnů, co jsem ležel v posteli s laptopem vybalancovaným na hrudi a neustále F5koval wiki stránku 2019–2020 novel coronavirus outbreak, hladový po čerstvých informacích, co přesně se děje na druhé straně planety. Aniž bych to mohl vědět, sledoval jsem počátky… celý článek →