Je někdo doma?

Jak je vidět z při­lo­že­ných fo­to­gra­fic­kých důkazů, nikdo doma už není.

Toto hmyzí stvo­ření dlouho sedělo na listu pam­pe­lišky, zcela bez hnutí. To byl signál k akci. Při­plí­žil jsem se k němu po­ma­ličku, abych ho ne­vy­ru­šil, na makro vzdá­le­nost, od hlavně ob­jek­tivu ho dělilo pár cen­ti­me­trů. Po chvíli to ale začalo vy­pa­dat, že je víc imo­bilní, než bych čekal, skoro až sta­ci­o­nární.

Teprve pak jsem si všiml, že s ním je něco v ne­po­řádku. Hodně v ne­po­řádku. V zádech měl díru, kterou utekl ze svého pře­chod­ného chi­ni­no­vého domova. Poz­dější iden­ti­fi­kace po­tvr­dila tezi. Přesně takhle vypadá nymfa vážky, re­spek­tive to, co z ní zbude, po svlék­nutí a převtě­lení vážky do své do fi­nální podoby.

Na každou svini se vaří voda

Je­ffrey Eps­tein byl jedním z kasty bo­ha­tých sviní, které látají příliš vysoko a jsou zdán­livě na zá­ko­nem. Po­dí­lel se na nej­vět­ším Pon­ziho sché­matu v his­to­rii US a tak po­dobně, ale pro­tože mu peníze tekly z uší, nic se mu ne­stalo.

Zá­ro­veň to byl pe­do­fil, který si vlast­ním le­ta­dlem ve velkém svážel ne­zle­tilé dívky na sou­kromý ostrov daleko od očí spra­ve­dl­nosti a půj­čo­val je jiným cha­rak­te­rům z horní krusty so­ci­o­e­ko­no­mic­kého žeb­říčku, kteří chtěli víc, než jim po­vo­lo­val zákon a dobré mravy. To se vědělo, ale pro­tože sral sto­do­la­rové ban­kovky, nic se mu ne­stalo.

Ne­stalo se mu nic dlou­hou dobu, ale teď je mrtvý – obě­šený ve vě­zeň­ské cele jako krysa za­hnaná do kouta.

Pře­čtěte si jeho wiki-stránku a za­čněte od podti­tulku „First cri­mi­nal case“. Zpo­čátku se spra­ve­dl­nosti vy­smívá do očí. Za zlo­činy, za které by si jiní od­se­děli zbytek života, byl po­tres­tán přespá­vá­ním ve věz­nici. Přes den mohl ven, létal svým le­ta­dlem po světě, ale na noc si musel od­pích­nout v a pro­spat se ve věz­nici mnohem lu­xus­nější než ty vy­hra­zené pro plebs.

Pak mu začalo do­chá­zet aro­gantní štěstí, ob­ža­loby se mno­žily, jedna za druhou, každý rok nová, pak ně­ko­lik za rok. Je z toho cítit fan­tas­tický pocit, jak se zdi sta­hují a oprátka je těs­nější. Zdi se sta­hují a oprátka je těs­nější, zdi se sta­hují a oprátka je těs­nější, až se na­ko­nec (nej­spíš) sám oběsil. Je to opojný pocit ne­ú­prosné spra­ve­dl­nosti, která jako ju­g­ger­naut všechny dožene a štědře je odmění za jejich hříchy, ne­hledě na to, kolik peněz si ulili do da­ňo­vých rájů.

To nejlepší z deep fakes

Ne­ko­nečné zátoky twit­teru na mě vy­pla­vily SFW de­mon­strá­tor deep fakes – ide­ální pří­le­ži­tost pro všechny, které minula vlna por­no­gra­fic­kých deep fakes, aby po­znali mra­zi­vou sílu fo­to­re­a­lis­tické ma­ni­pu­lace videa. Bill Hader se mění v lidi, které pa­ro­duje. Jeho tvář se ply­nule změní v Sch­war­ze­ne­g­gera, Al Pacina nebo Cruise, téměř není možné poznat pře­chod do ne­re­a­lity.

Jestli se toho chytí ho­ly­wood, super-po­pu­lární herci nikdy ne­ze­mřou, nikdy ne­ze­stár­nou a nikdy už ani ne­musejí před kamery. Jejich práci na chvíli za­stane ja­ký­koli herec, na nejž AI při­lepí po­pu­lární tvář, pár let nato ani on nebude po­třeba. To také zna­mená, že video už nikdy nemůže slou­žit jako důkaz nebo svě­dec­tví o re­a­litě, půjde o další snadno ma­ni­pu­lo­va­telné médium, zne­u­ží­vané ma­ni­pu­lá­tory, fake news na ste­ro­i­dech & vstu­penka do světa bez důvěry v ja­ké­koli sdě­lení.

Krásné je také sle­do­vat reakce diváků, kterým do­chází do jaké bu­douc­nosti se toho dne pro­bu­dili. Krásné je na tom jenom to, že já si tuhle exis­tenční paniku, jejíž de­taily jsou na k47čce de­tailně zma­po­vané, odbyl před rokem nebo dvěma. Teď z ní zůstal jen ne­ko­nečný, vše­ob­jí­ma­jící pe­sis­mus a pocit re­zig­nace.

Útok obřích housenek

Nejsou ob­rov­ské, jen ob­rov­sky zvět­šené, skoro by se dalo říct, že byly makro­sko­picky za­chy­cené fo­to­a­pa­rá­tem nebo makro-foto. Vy víte, kam tím mířím…

Hejno těchto ze­le­ných škůdců velice efek­tivně oží­ralo okrasné keře u ryb­níka. Pár dnů zpátky po nich nebylo ani vidu ani slechu a teď zas není stopy po zeleni, na níž vesele hodují.

Měl bych ko­nečně načnou & zpra­co­vat fotky z Pride, jde o horký artikl, který rychle za­sta­rává. Stačí pár dnů a nikoho už ne­za­jí­mají. Pokud po­tře­bu­jete svojí dávku duhy hned, můžete se po­dí­vat na svě­dec­tví mi­nu­lého roč­níku.

Isaac Arthur

Dnes jen te­le­gra­ficky: Dívám se teď na Isaaca Arthura, jed­noho z mnoha ko­mu­ni­ká­torů vědy na you­tube, a nej­za­jí­ma­vější jsou videa, kde se snaží od­vo­dit, jací by mohli být mi­mo­zemš­ťané, jak by mohla vy­pa­dat jejich ci­vi­li­zace, jejich cho­vání a jejich kos­mická stra­te­gie. To na první pohled může vy­pa­dat jako divoká spe­ku­lace po­dobná věš­tění z kávové sed­liny, ale není tomu tak, aspoň ne úplně.

I když je in­te­li­gentní forma života zcela cizí a vy­vi­nula se od­dě­lena eóny kos­mické prázd­noty od naší bledě modré tečky, něco spolu přesto sdí­líme: Žijeme ve stej­ném vesmíru, pod­lé­háme stej­ným pří­rod­ním zá­ko­nům a evo­luč­nímu zá­po­lení. Je to málo, ale i z toho mála se dá od­vo­dit, co mohou mít lidé a hy­po­te­tická in­te­li­gentní rasa z hloubi vesmíru spo­leč­ného. Jde o velice de­li­kátní tanec. Na jedné straně se sna­žíme odkrýt a ob­je­vit zá­kladní ne­měnné před­po­klady, na druhé se sna­žíme opros­tit od an­tro­po­cen­t­rismu (všude je to stejné jako na Zemi, všichni jsou stejní jako my) a na třetí nechat divoce roz­lét­nout fan­ta­zii, abychom mohli bez otěží pro­zkou­má­vat všechny mož­nosti.

Na­pří­klad si vez­měte jazyk. Kdyby k nám z kosmu do­le­tělo čelo rá­di­ové bub­liny ne­známé ci­vi­li­zace, mohli bychom roz­luš­tit jejich jazyk bez dal­ších kon­tex­to­vých vo­dí­tek? S do­sta­teč­ným vzor­kem jejich řeči ano, aspoň do určité míry. Není to tak ne­před­sta­vi­telné, když budeme uva­žo­vat word2vec – ML pro­gram, který jen ze sta­tis­tic­kého roz­lo­žení slov vel­kého kor­pusu textu dokáže ex­tra­ho­vat jejich vzá­jemný význam a vztahy do té míry, že může pro­vá­dět slovní al­ge­bru ve stylu žena - muž + král = královna. Přitom nemá žádnou apri­ori zna­lost jazyka, ví jen, že se skládá ze slov a slova blízko sebe mají blízký význam.

Na druhou stranu Tomáš Pet­ří­ček říká, že to nemusí být tak jasné. Jeho ar­gu­ment se za­kládá na tom, že úspěšná forma mi­mo­zem­ského života může být přesto na­to­lik od­lišná, že ji zcela chybí ně­které kon­cepty nutné pro vzá­jemné po­cho­pení.

Tyto záhady budou roz­ře­šeny až v oka­mžiku, kdy na­vá­žeme první kon­takt…

Diktát menšiny

Když usly­šíte, že vět­šina ustu­puje men­šině nebo něco na ten způsob, jde ob­vykle o va­rovný signál, že jste právě po­tkali jed­noho z nich, ale je to pravda. Žije mezi námi men­šina, je­jí­muž ži­vot­nímu stylu jsme se všichni museli při­způ­so­bo­vat, otra­vo­vala nás svým jedem, ubí­rala nám týdny a měsíce života a my, mlčící vět­šina, jsme mlčeli a trpěli.

Řeč je sa­mo­zřejmě o ku­řá­cích.

V Če­chách denně kouří 2 mi­li­ony lidí, pě­ti­nová men­šina re­spek­tive čtvr­ti­nová, když od­po­čí­táme ko­hortu je­dinců pod 18, kteří za­ru­čeně a bez nejmen­ších po­chyb­ností ne­vzali ci­ga­retu do ruky. Pro ně jsme vy­sta­věli in­frastruk­turu po­pel­níků na každém stole a pro ně se re­stau­race a hos­pody na dlouhé roky změ­nily na ne­chutné kobky udíren.

Je to jedna z těch věcí, která nedává smysl, když se nad ní po­řádně za­mys­líte. Nemá ani eko­no­mický smysl – pokud je vět­šina ne­ku­řáků, měla by být i vět­šina ve­řej­ných pod­niků ne­ku­řác­kých. Volit pe­ně­žen­kou a tak po­dobně. Ale tak to z ně­ja­kého důvodu nebylo a mlčící vět­šina mlčela. Jo jasně, klidně na mě dýchej kar­ci­no­genní splašky, tak si před­sta­vuji ide­ální večer.

Není na tom nic pře­kva­pi­vého a teď, dva roky po zákazu ve­řej­ného ta­bá­ko­vání, jde o ire­le­vantní mozkový pochod, ale stejně – ohnout všechno k chuti něčího de­struk­tiv­ního návyku je po­chybné.

Tohle jsou důvody, proč po­va­žuji ožraly za menší ne­pří­jem­nost, než kuřáky. Opilci můžou být agre­sivní s ten­dencí dis­ku­to­vat pěstmi, ale to jen v ex­trém­ních pří­pa­dech. Na druhou stranu kuřáci otra­vují ovzduší ostat­ních ne­u­stále.

Mrtvý

Dneska nic, dneska jsem mrtvý.

Potom, co jsem se vrátil z prů­vodu Pride, kdy buď pršelo, pršelo hodně nebo pršelo ještě víc, mi nebylo do zpěvu. Šlo o ten stav ka­ta­to­nické únavy, kdy cítíte, jak vám pomalu pře­stá­vají fun­go­vat svaly a ně­které ne­po­třebné orgány, tělo zcela pře­pnuté do ex­trém­ního módu se­bezá­chovy, kdy je krev při­dě­lo­vána jen plicím a ba­zál­ním funk­cím mozku, kdy sice můžete chodit, ale roz­hodně ne­chcete dělat víc pohybu, než je ne­zbytně nutné. Znáte to? Tak přesně takhle jsem se cítil. Nic moc.

Přitom jsem na Pride letos vůbec ne­mu­sel dojít. De­taily si nechám pro sebe, řeknu jenom, že jíst celý před­chozí den pálivé pa­pričky nebylo stra­te­gicky nej­lepší roz­hod­nutí…