Orb

Sám vesmír mám říká, abychom žili v míru

Tenhle titulek je záměrně nabubřelý, ale není úplně od cesty. Všiml jsem si jedné podobnosti, která, i když jde o pitomou drobnost, v sobě má trochu kosmické ironie. Když se podíváte na znázornění Lagrangeových bodů, tak vypadají přesně jako symbol CND - kampaně za jaderné odzbrojení -, který se stal univerzálním symbolem míru. Stačí propojit L3 se Zemí, Slunce s L4 a L5 a máte logo CND. Náhodička.

Lagrangeovův bod je takové místo, kde se odstředivé a gravitační síly země a Slunce (nebo jiných párů těles) vyruší tím způsobem, že kdy do jednoho z nich zaparkujete satelit, tak tam zůstane. Nezřítí se do slunce a ani nebude vymrštěn do chladného náručí kosmu.

Bod L2 se stane domovem teleskopu James Webba. Tento potomek Hubblova teleskopu bude sedět 1.5 milionu kilometrů od modré planety, pětkrát dál než obíhá Měsíc, doslova uprostřed nicoty. Když jsem se tohle dozvěděl, hned mi na mysl přišel Hubble, který svou hvězdou kariéru začal závadou. Hlavní zrcadlo bylo nedokonalé a snímky vyšly rozmazané. NASA vypravila partu astronautů, aby do teleskopu namontovali korektivní optiku. Udělali by to samé, kdyby James Webb měl závadu? Hubble obíhal kolem Země, nám přímo nad hlavou, ne v černotě vesmíru. Je to lákavá představa, servisní zásah provedený dál než se člověk kdy dostal od naší malé modré duhovky.

Dočkáme se v roce 2021, kdy se JW vznese k obloze na cestu do svého Lagrangeova bodu. Možná. Původní plány hovořily o startu v roce 2007 a jestli máte po ruce kalendář, můžete se přesvědčit, že tenhle rok jsme už přešli.

Drahá auta & pronásledování na kole

Otázka do pranice: Co z člověka udělá drahé auto?

1. vyrovnaného introspektivního jedince
2. čůráka

Druhá možnost je správná. Vrozené privilegia a peníze z lidí odsekají empatii jako nic.

Projížděl jsem zrovna vesnicí, která se za posledních dvacet let proměnila v kolonii nesmyslně luxusních vil, když se vedle mě minula dvě auta. Zpomalil jsem jako slušný účastník převážně automobilového provozu, aby se silice vyčistila. To auto, drahý model, které jelo mým směrem se nepřirozeně vleklo. Najednou cítím vodní poprašek. Stěrače auta jedou naplno. Zvláštní, proč zrovna tady? Auto se dalo do pohybu a rychle přemýšlím: Pokud to (nějakým způsobem) udělal schválně, půjde o zajímavého jedince, se který se ještě může stát zdrojem zábavy, pokud je to náhoda, odnesu si z toho jeden divoký sprint. Jedeme! Vyrazil jsem maximální rychlostí, krásný sprint, nejtěžší převody, aerodynamická pozice, kolo se pod záběry kývalo jako loď na mechanicky rozbouřeném moři. Není snadné dohnat vozidlo, které disponuje výkonným spalovacím motorem, ale dal jsem tomu všechno. I sám neporazitelný kanibal Eddy Merckx zajel hodinový rekord rychlostí těsně pod 50km/h a on byl nejlepším cyklistou sedmdesátých let, genetický super-mutant, který se rodí jednou za dekádu, ne napůl invalidní idiot na téměř 3x těžším kole.

#kolo

Hnal jsme se za ním jako šílený pes, který se žene za auty a stejně jako onen hypotetický canis jsem nevěděl, co bych dělal, kdybych to auto chytil. Ve vzduchu visela jen vágní vidina zábavné interakce s velice naštvaným mužem. Po šesti stech metrech začal zpomalovat, ale zrovna se blížila moje odbočka, chtěl jsem se dostat domů před západem slunce. Tak nic. Ukázal jsem doleva a strhl řídítka přes silnici do kopce.

Ale pak, jako správný čůrák v drahém autě, zatroubil, vystrčil z okna ruku a rozloučil se vztyčeným prostředníčkem. Musel jsem se nahlas zasmát. Představte si jeho rozpoložení, kdy cítí potřebu ukázat svojí nadřazenost, kdy musí dát co proto jednomu náhodnému cyklistovi, který neudělal nic jiného, než že bez zvláštních důvodů zrychlil za jeho drahým vozem. Bylo to tak bizarní a tragické.

Nakonec nezklamal a poskytl dočasné pobavení, které může poskytnout jen prvotřídní čůrák.

Ale byla to krásná jízda. Pár desítek kilometrů + jeden zběsilý sprint první vlnou podzimu, v šikmém oranžovém slunci, kola tvrdá jako kámen nehlučně klouzala po hladkém asfaltu, všechno fungovalo, rychle, ale zlehka, jako kdybych neměl řetěz, sweet spot, in the zone, nepopsatelně krásný pocit. Při jízdě jsem si vzpomněl na Huntera S. Thompsona když v rozhovoru o Hell's angels mluvil o tom, jak vyrážel na noční jízdy na motorce:

I used to take it out at night on the Coast Highway, just drunk out of my mind, ride it for 20 and 30 miles in just short pants and a t-shirt. It’s a beautiful feeling.

Já měl zcela čistou mysl, chyběl mi bušící motor, ale i tak, vlastně přesně proto, to byla nepopsatelná nádhera.

Poslední signál

Signal festival je zvláštní akce, která na čtyři dny veřejné prostory noční Prahy ozdobí celou řadou světelných a částečně i zvukových instalací pro potěchu místních i návštěvníků metropole.

Jsem pro všechno nečekané, zvláštní a neobvyklé, zvlášť ve fádním a běžném prostředí jako je ulice města starého víc jak tisíc sto let. Nicméně instalace Signalu mají ten problém, že každá z nich je záležitostí jednoho pohledu. První vizuální kontakt řekne všechno důležité - hromada směrovacích desek na které září pulzující reflektory, rozpůlené auto + promítání nějakého filmu, pár světýlek na Vltavě nebo provazce světel v obřím plastovém balonu, projekce abstraktních forem na stěnu. Víte co tím chci říct? Uvidím a je mi jasno. Nemám nutkání s fotonickou instalací strávit víc času a odhalit její spletité detaily, protože - aspoň v případech, které jsem viděl - žádné neexistují. Anglicky by se tomu říkalo gimmick.

Nebyl jsem všude a neviděl jsem všechno (chtěl jsem se Prahou projít ještě jednu noc, ale naskytly se jiné povinnosti), přesto mi to letos přišlo dost slabé, žádné katarzní zážitky jako loňský tunel světel a EDM na Staromaxu nebo drone-krychle u svatého Salvátora, nic co by s divákem zatřáslo, jen expozice na jedno nadechnutí a na jednou zpola vydechnuté "hmm".

Instalace nazvaná touch - ony řetězy světel v plastové bublině na Nám-Rep - inzerovaná jako "čistě interaktivní", byla ohraničené pásku. Lidé se nejspíš začali řídit popisem doslovněji než pompézní autor zamýšlel a exponátem interagovali na příliš interaktivní rovině. Celkově popisy jednotlivých kusů zaváněly domýšlivostí - nic nikdy nebylo takové, jak to na první pohled vypadá, ale vždy šlo o něco víc, o umělecký zážitek, o exploraci, o prostor, o interakci, i když bych si dovolil tipnout, že pro většinu čumilů šlo jen o maličké vytržení z rutiny na které zapomenou následujícího rána.

klasická scéna ze Signálů: Kde je konečně něco zajímavého?

nic moc k vidění

První signály

pokračování

Jména & stěhování

Není nic horšího než poznat člověka, který čte tenhle web. Za všechny roky na téhle planetě, která se valí k neodvratné zkáze, jsem nashromáždil všeho všudy tři jakž-takž ucházející historky & všechny jsem pochopitelně vykecal tady v záplavách slov k47čky. Takže ty nemůžu použít, protože pak by nadějný začátek anekdoty byl hbitě uťat slovy "já vím, tohle jsem už četl(a)". Navíc něco vyprávět spatra nikdy nedosáhne kvalit psané verze, kterou jsem měl čas vypilovat k dokonalosti (i když nejspíš jsem to jako většinu k47čky psal ve tři ráno napůl v komatu a pak to hodil na net, aniž bych si to byť jednou přečetl).

Z těchto důvodů preferuji znát jen minimum lidí, ideálně nikoho.

Ale v poslední době jsem poznal příliš mnoho nových duší a teď si musím pamatovat všechna jejich jména, protože - údajně - ptát se počtvrté během tří minut na něčí jméno je považováno za ne zcela taktní manévr. Moje paměť na jména je minimální až neexistující a mám latentní bytostný strach, že bych si spletl něčí nomen, třeba jako prohodit jména přítelkyní/žen kamarádů, které znám dvacet čtyři let. Když se to stane opakovaně a nejsem u toho intoxikován na hraně celkového kolapsu tělesných funkcí, je to poněkud trapné.

Kde poznat nové lidi? Třeba během dalšího stěhování. Všichni včetně bratrů bratrů a sester sester přiloží ruku k dílu a najednou si musím pamatovat záplavu nových jmen. Naštěstí mi s tím pomáhá jedna snadná mnemotechnická pomůcka: Udělám něco velice trapného, co je nějakým způsobem spjaté s novou tváří a její nomenkulaturou, a to mě pak bude strašit do konce mých dnů.

Na druhou stranu se v hromadách zaprášených krabic dají najít některé věci, které nikdo nechce - například tenhle atlas živočišných forem, který se přesně hodí k identifikaci brouků pod makro objektivem. Nemusím už nabízet bludišťáky za identifikaci.

Konspirace na youtube (kdo postavil antické chrámy?)

Víte co mám rád? Mám rád, že mi youtube vytrvale tlačí videa konspiračních teorií.

Tedy asi takhle: Rekreačně a sebemrskačsky konzumuji konspirace & jiné projevy potrhlých mozků - na jednu stranu je ta stupidita zábavná, ale na druhou je skličující, že ji skutečně někdo věří - vždy se ale do těchto vod pouštím dle vlastního uvážení. Nesnáším, když mi někdo nutí a snaží se manipulací podtrhnout stoličku autonomie a svobodného rozhodování, tím víc, když to dělá obří nadnárodní entita s materiálem, z nějž zahnívá mozek i racionální uvažování.

Je to vždy stejné: Dívám se na nějaké video o tématu X - jedno o jakém, může jít o lingvistiku, historii nebo starověkou architekturu - a v pravém sloupci v seznamu relevantních klipů svítí jeden, který se od ostatních odlišuje. Název se nese v duchu "Římané tohle nemohli postavit!!!" a náhled ukazuje červenou šipku ukazující na sluncem vysušené ruiny antiky. Od pohledu je jisté jedno - jde o click-bait podle šablony. Podívám se, co je to zač a stačí pár minut videa a jedno rozhlédnutí v doporučených, aby bylo jasno. Dostal jsem se do alternativního světa za zrcadlem, kde je mainstream nevěřit mainstreamu a kde vládne konspirace.

První video - ona brána do iracionálního stínového světa - se nese ve spekulativním duchu, není otevřeně potrhlá. Ale to, co Mocný Algoritmus začne nabízet potom, je nefalšované šílenství - Nikola Tesla, Nibiru, Planeta X, elektrický vesmír prastaří mimozemšťané a tak dále ad nauseum. Jednu věc vládcům z vysokých věží googlu nemůžu upřít - doporučovací algoritmy jsou efektivní. Morálně pochybné, dehumanizující, degradující, ale efektivní. Nejdřív člověka zaháčkují něčím stravitelným, něčím co neurazí a teprve potom mu začnou servírovat explozivní materiál. Burroughs v Místě slepých cest psal "Jak je snadné oklamat ty, kteří jsou již podvedeni" a byl něčemu na stopě. Scientologiové také čerstvým rekrutům nevyklopí povídačky o mimozemském vládci Xenu, miliardách duší přepravených na Zem v kosmických lodích a atomovém holokaustu. Indoktrinace musí probíhat postupně. Drogami vyvolané sny L. Ron Hubbarda zůstanou tajemnstvím a jen ti, kteří byli řádně zpracováni a oloupeni o soudnost (a velké finanční sumy) se je dozvědí ve chvíli, kdy jsou již podvedeni.

Před několika měsíci twitterem koloval vtip, že doporučovací algoritmus youtube z něčího dítěte vychoval nácka. Bral jsem ho jako nadsázku, ale teď si už nejsem jistý.

A o čem to video bylo? Mělo určitou hodnotu, ne svým obsahem, ale tím, k čemu mě navedlo. Autor tvrdil, že Římané nemohli postavit grandiózní chrámy zasvěcené Jupiterovi a Bakchusovi v Heliopoli v Baalbeku. Ty musely být vybudované fiktivní civilizací, která zanikla v globálním kataklyzmatu před 12000 lety (Říkal tady někdo Immanuel Velikovsky? Ne? To musel být asi vítr).

Autor konspirace tvrdí: Nemůžeme si být jistí běžně přijímanou historií, která byla pečlivě studována armádou akademiků, protože některé výdobytky antiky jsou příliš ambiciozní a nepřipadají mi skutečné. Proto tuto maličkou díru pochybnosti zalepím grandiózní teorií, která spočívá na ještě grandióznějších a ničím nedoložených spekulacích. Hlavním rozhodovacím kritériem přitom není masivní kompendium literatury, které mainstreamoví akademici vytvořili, ale latentní nedůvěra k tomuto mainstreamu. Jde o formu Galileo gambitu: Galileo měl pravdu a byl za ní perzekuován, já jsem za své názory perzekuován a proto mám pravdu.

Konspirace stranou, Jupiterův a Bakchův chrám jsou stupidně masivní budovy, postavené z kamenů tak velkých, že to hlava nebere. V podstavci chrámu leží tři kvádry, z nichž každý váží kolem 800 tun, sloupy vysoké 30 metrů s průměrem 2.5 metru a architrávy a vlysy vážící přes 60 tun. V nedalekém lomu čekají mnohem větší masivnější monolity a největší z nich vážil 1650 tun. To všechno v dobách bez parních strojů nebo dieslových motorů, jen lidské svaly, tažná zvířata, dřevěné jeřáby a hrozně moc hlíny.

Na druhou stranu to není nemožné, antika dosáhla úctyhodných architektinických rekordů a nepotřebovala k tomu pomoc nějaké fiktivní magické síly. Pyramidy v Gize se vztyčily k nebi 2500 let před naším letopočtem, stačilo k tomu obrovské množství lidské síly, ideálně otroků. A antika na nich byla postavená. Doslova.