Tichý jako tinnitus

Loni tu padlo pár slov, o tom jak jsem se snažil ztišit po­čí­tač na ab­so­lutní nulu. Ja­ké­koli ne­vy­žá­dané zvuky, i re­la­tivně tichý šelest vě­t­ráků, sotva sly­ši­telný pod hudbou ze slu­chá­tek, ne­snesu. Začne mě drásat & vy­si­lo­vat. Není nic krás­něj­šího, než ab­so­lutní ticho, když vy­le­zete na balkón, čučíte do tmy a nesly­šíte nic než vlastní tin­ni­tus. Chtěl jsem se k tomu stavu dostat o něco blíž & de­fi­ni­tivně utišit desktop. To se ne­po­vedlo, mi­mo­cho­dem. Ná­stroje tech­no­lo­gic­kého teroru se­lhaly, jme­no­vitě dva­ce­ti­me­t­rový HDMI kabel ne­do­ká­zal fun­go­vat na dlouhé vzdá­le­nosti.

A přitom je to tak jed­no­du­ché. Řešení to­ho­hle tri­vi­ál­ního pro­blému se skrývá v tomto článku. Ten mapuje, jak se ze za­ří­zení na­bí­ze­jí­cích stravu a/nebo nápoje, staly pro­story tak hlučné, že to hra­ničí s po­ško­ze­ním sluchu. NA vině je pře­chod k ele­gant­nímu mi­ni­ma­lismu, kde vlád­nou tvrdé lesklé po­vrchy a kam ne­patří nic měk­kého. Zvuk není víc než vlnění vzdu­chu, které v sobě nese ener­gii a ta, když není po­vr­chem po­hl­cena, se odrazí. Látky, závěsy & jiné mě­ko­tiny zvuk po­hl­cují, tvrdé po­vrchy ho odrazí a pak to v míst­nosti hučí jako v ma­nic­kém úlu. Zrovna ne­dávno jsem seděl v jednom ta­ko­vém pod­niku z kamene a leš­tě­ného tvr­dého dřeva (ne všechno, co se psalo tady před za­čer­ně­ním, nutně od­po­ví­dalo sku­teč­nosti) a nebylo slyšet nikoho, kdo seděl dál něž ob jedno místo.

Řešení je tedy prosté: Stačí koupit panely takové té akus­tické pěny a udělat z ní ja­kousi ru­di­men­tární klec kolem hu­čí­cího stroje, která pohltí zblou­dilé vib­race vzdu­chu.

Má to jen jeden pro­blém. Tyhle stojí víc než nula peněz, což mírně pře­vy­šuje můj roz­po­čet nula korun a nula haléřů (však víte: pokud to není z od­padků, ne­zá­jem). Na­štěstí zvuk utlumí ±ja­ký­koli ma­te­riál a tak sar­ko­fág může být ze staré ka­ri­matky, pol­štářů, stohu knih a dal­ších věcí.

Hmm, vypadá to jako práce du­ševně cho­rého dítěte, které trpí fla­shbacky z války a te­ra­pe­u­tům se s gi­gan­tic­kým úsilím po­da­řilo, aby pře­stalo na zeď ma­lo­vat hákové kříže vlast­ními výkaly, a místo toho začalo dělat něco po­dobně idi­o­tic­kého. Na druhou stranu je tu aspoň ticho. Stále je to o něco hla­si­tější než můj tin­ni­tus, ale už ne o moc.

Do­da­tek: To ticho je divné. Někdy si nejsem jistý, jestli po­čí­tač vůbec běží i když sedím před ním a civím na jeho ob­ra­zovku. Je to divné.

Koronavirus

Stává se to ne­pří­jemně často. Ne­za­ne­dba­telné množ­ství zpráv ab­sor­buji z ar­chaické ob­ra­zovky te­le­vize. Před in­ter­ne­tem trávím 99.9% bdě­lého času a při­bližně 12% spánku, ale přesto mě tam velké zprávy minou a dozvím se je, když ná­ho­dou projdu kolem nějaké te­le­vize. Třeba to pro­puk­nutí ko­ro­va­viru v Číně – neměl jsem žádné tušení a pak na mě te­le­vize bez va­ro­vání vy­plivne že byl za­zna­me­nán první přenos z člo­věka na člo­věka. Wow, to jsou mi ale no­vinky.

Tohle jsem přesně po­tře­bo­val – odvést po­zor­nost od ne­vy­hnu­telné smrti (ne­do­kážu si před­sta­vit pocit, když se zubatá za­kousne do vaší ge­ne­race) k even­tu­a­litě glo­bální pan­de­mie, která nás může zabít jen te­o­re­ticky. Je to pou­tavé, je to vzru­šu­jící, děje se to teď, do­slova kolem nás a můžu všechno sle­do­vat v přímém pře­nosu, za­tímco sedím na zadku v Cele za vzdu­cho­těs­nými dveřmi a filtry vzdu­chu.

Udělal jsem to, co běžně dělám v po­dob­ných si­tu­a­cích – běžím na wi­ki­pe­dii & tam to začnu sle­do­vat téměř v re­ál­ném čase. Přečtu články o novém ko­ro­na­viru a epi­de­mii ve Wuhanu, ale si­tu­ace se stále vyvíjí, začnu refre­sho­vat stránku a sle­do­vat his­to­rii změn, aby mi nic ne­u­niklo. Takhle jsem se do­zvě­děl, že iden­ti­fi­ko­vali prv­ního na­ka­že­ného na půdě spo­je­ných států.

Takže co? Uběhlo 21 dnů od prv­ního po­tvr­ze­ného pří­padu, máme 318 329 na­ka­že­ných, 6 mrtvých, žádné oč­ko­vání a žádný lék. Přesto ne­vě­řím, že je čas na paniku a že celý svět smete ka­ta­stro­fická pan­de­mie. In­sti­tuce ka­libru WHO, CDC, ECDC se daly do pohybu, začaly pro­blém řešit a jestli je film Con­tagion aspoň z jedné de­se­tiny prav­divý, pak jde o ne­za­ne­dba­telné množ­ství me­zi­ná­rodní ko­o­pe­race, která riziko bere vážně a na­přela všechny svaly k jeho řešení. Tak třeba tes­to­vací pro­to­kol pro de­tekci nového ko­ro­na­viru byl vy­vi­nut v Ně­mecku i když v Evropě není znám jediný případ. Jde o me­zi­ná­rodní pomoc a zá­ro­veň způsob, jak se blýsk­nout před světem.

Takže tak.

Jinak ten pocit, kdy si na chvíli si při­pa­dám v po­my­sl­ném oku hu­ri­kánu dějin, kdy se všechno děje právě teď, kdy se v noci nemůžu dočkat, až se pro­bu­dím, abych zjis­til, co se stalo během spán­kové ab­sence, je osvě­žu­jící. Dodává to pocit života, něčeho sku­teč­ného ve světě, který stále víc působí ne­sku­tečně.

Náhodná fotka #36 - Strom

Brodil jsem se mlhou, která spo­ly­kala všechny ho­ri­zonty světa a táhla se od nicoty k nicotě, po cestě skrz zoraná pole, jež mohla jako utr­žený ostrov plout kos­mic­kým oce­á­nem a ne­do­zvě­děl bych se to dřív, než bych pře­padl před okraj kry, pár kroků a pak hradba mléčně šedé nicoty, ticho, jako kdyby mlha spo­ly­kala i všechny zvuky světa, ani moje kroky nebyly slyšet, kráčel jsem po trav­na­tém snu. Z šumu vy­stu­po­val jen osa­mo­cený strom upro­střed bub­liny světa, Yg­gdra­sil, hlavní osa toho všeho, jeho hořeny musí po­hro­madě držet svět…

Všichni by se měli naučit kódovat

Pře­svěd­čení, že by se všichni měli naučit pro­gra­mo­vat, se ve velkém roz­jelo před pár lety, jako řešení všech našich pro­blémů & jako způsob jak si najít lepší práci v nové eko­no­mice, vy­dě­lat tlustý balík sto­do­la­ro­vek. Podle pro­pa­gá­torů pro­gra­mo­vání před­sta­vuje gra­mot­nost tře­tího ti­sí­ci­letí.

Ano i ne. Víc lidí by se asi mohlo naučit pro­gra­mo­vat, ale ne do té míry, aby si mohli najít práci jako pro­gra­má­tor. Na to je po­třeba strašně úsilí a ob­skur­ních rychle za­sta­rá­va­jí­cích zna­lostí, stačí mnohem méně. Po­čí­tače totiž ex­ce­lují v pro­gra­mo­va­tel­nosti a bez ní jde jen o něco málo lepší papír. Lepší v tom, že nic ne­mu­síte vláčet s sebou. (Te­le­fon ve vaší kapse je také po­čí­tač, i když se ze všech sil snaží vy­pa­dat spe­ci­álně.) Určitá forma skrip­to­vání v tomto pří­padě zna­mená, že stroj do­nu­títe aby dělal, to pro co byl na­vr­žen – au­to­ma­ti­zaci nud­ných re­pe­ti­tiv­ních čin­ností. Bez toho je uži­va­tel za­ne­chán na pospas au­to­rům apli­kací, které můžou nebo ne­musejí spl­ňo­vat všechny po­ža­davky a můžou nebo nemusí pod­po­ro­vat au­to­ma­ti­zaci. Pro­gra­mo­va­tel­nost, byť jen tri­vi­ální, není v běžném user-space pro běžné smr­tel­níky běžná. Online apli­kace pak me­cha­nický pří­stup zá­měrně ome­zují, v ne­kon­čící honbě za záškod­nic­kými roboty.

Při­padá mi také sa­mo­zřejmé, že bychom měli něco málo vědět o za­ří­zení do kte­rého celý den civíme, pro­tože možná, jen možná, když jim ne­vlád­neme mi, po­cho­dují podle rytmu třetí strany, jejíž úmysly se ne nutně shá­zejí s těmi našimi.

Tech­nická gra­mot­nost nemá žádné spe­ci­ální po­sta­vení. Spolu s na­pří­klad me­di­ální gra­mot­ností je to jen další zna­lost, která umož­ňuje se lépe ori­en­to­vat ve světě a mi­ni­ma­li­zuje riziko, že budete pod­ve­deni a okla­máni.

Smeteni supernovou

Kdyby Země byla tečka o prů­měru jeden mi­li­metr, nej­bližší místo mimo slu­neční sou­stavu, kde se te­o­re­ticky může na­chá­zet život (ale ne­na­chází), by bylo na po­břeží Grón­ska. Jo, uhodli jste, tohle bude další díl se­ri­álu „jak se nás vesmír snaží všechny zabít“.

Místo, o kterém je řeč, jsou pla­neta obí­ha­jící Pro­xima Cen­tauri. I když se na­chází v oby­va­telné ob­lasti, drobný pro­blém spo­čívá v tom, že kolem své hvězdy obíhá vá­za­nou rotací, kdy na jedné po­lo­kouli bude za­tra­cené vedro a na druhé za­tra­cená zima + Pro­xima patří mezi ná­silně pro­měn­livé hvězda a může své pla­nety jednu chvíli péct do­zla­tova a druhou je nechat umrz­nout. Žádný život tady.

Další nej­bliž­ším kan­di­dá­tem na oázu života za tro­jicí Cen­tauri je Bar­nar­dova hvězda asi o po­lo­vinu dál než Pro­xima, v našem srov­nání s mi­li­me­t­ro­vou Zemí leží kdesi v Af­ghá­nistánu. Sa­mo­zřejmě nějaké pla­nety můžou po­le­to­vat v tem­notě me­zihvězd­ného pro­storu, ale ty jsou pro život víc než ne­hos­tinné. Na nich se za­sta­víte, jen když po­tře­bu­jete hodně ledu do gin\tonicu.

Vesmír je ne­u­vě­ři­telně velký, prázdný¹ a lhos­tejný. Může nás zni­čeho nic se­žeh­nout záblesk gama záření z blízké su­per­novy a nic s tím ne­na­dě­láme.

Re­a­lis­tická sci-fi za­sa­zená ve sku­teč­ném kosmu by byla ne­u­vě­ři­telně nudná, všude je to strašně daleko a všude je to stejné jako všude jinde. Vět­šinu času by hrdina v lepším pří­padě strá­vil v kry­ospánku a do­ra­zil stovky let poté, co kon­flikt ode­zněl, do nového světa, kte­rému ne­ro­zumí nebo v tom horším by na lodi zemřel a do cílové desti­nace do­ra­zili jeho pra-pra-prav­nuci zni­čení dlou­hým po­by­tem v nulové gra­vi­taci, bez svalů, s kostmi jako jogurt a v těle víc ra­ko­vin­ných nádorů než uži­tečné tkáně.

Před­stava, že je tohle všechno vy­tvo­řeno s námi v mysli nebo do­konce pro nás, je směšná. Na­prostá vět­šina vesmíru nás zabije. Do­konce i ta naše modrá koule není moc pří­vě­tivá. Na 71% po­vrchu bez žaber ne­mů­žeme žít. Část toho zbytku je zase příliš stu­dená, na Antark­tidě tep­lota padá na -98°C. Do toho nad námi ne­u­stále visí rizika, která můžou naší slav­nou ci­vi­li­zaci vy­ma­zat z his­to­rie. Výbuch blízké su­per­novy bude vy­pa­dat pů­so­bivě, na obloze se objeví nové těleso jasné jako měsíc, která je vidět i za dne, ale můžu to být špatné zprávy. Gama záření po­škodí ozo­no­vou vrstvu, otevře nás riziku kos­mické ra­di­aci na eko­sys­tém a tak po­dobně. V ne­bez­pečné blíz­kém okolí se po­hy­buje jen 6 ri­zi­ko­vých hvězd a ne­vy­padá to, že by se jim extra chtělo ex­plo­do­vat. Riziko přesto není nulové.

Ale i přes všechny tyto ná­znaky, že nás kosmos chce zabít, to může vy­pa­dat, že byl na­vr­žen pro in­te­li­gentní život. Předně je tu vůbec možný. Fun­da­men­tální fy­zi­kální kon­stanty mají takové hod­noty, že můžou vznik­nout ga­la­xie, hvězdy, pla­nety, or­ga­nická chemie, život, lidé a Linus Tor­valds. Kdyby měli trochu jiné hod­noty, nic z toho by nebylo možné, skoro jako kdyby je někdo spe­ci­ficky zvolil pro nás.

Řešení to­ho­hle hla­vo­lamu může být velice prosté: Abychom mohli po­zo­ro­vat vesmír, musíme se na­chá­zet v ta­ko­vém, který umož­ňuje vznik po­zo­ro­va­telů. Pokud je kosmos špat­ného typu, kdy se velice rychle zhroutí nebo v něm nikdy ne­vznik­nou atomy, ne­mů­žeme v něm exis­to­vat a proto ho ne­mů­žeme po­zo­ro­vat. To dává smysl. Z toho vy­plývá, že náš vesmír musí být ten správný a spe­ci­álně vy­la­děný. V jiném bychom ne­vznikli. Tomuto způ­sobu uva­žo­vání se říká an­tro­pický prin­cip.

To dobře pasuje do teorie ne­ko­nečné in­flace, která ±po­stu­luje, že vesmíry vzni­kají ne­u­stále, vět­ši­nou špatné, divné, ne­schopné vy­tvo­řit velké struk­tury nebo kom­plexní mo­le­kuly, ale někdy se to povede a vý­sled­kem jsou ži­vo­či­chové du­ma­jící, proč jejich pla­neta nebo kosmos vypadá, že byl spe­ci­ficky na­vr­žen pro ně.

Nejsme spe­ci­ální, jen jsme měli ob­rov­ské štěstí. Tedy aspoň zatím.

1. Gi­gan­tická blízká hvězda Be­tel­ge­uze je 160mi­li­on­krát větší než slunce, ale prů­měr­nou hus­to­tou nižší než nej­lepší vakuum, jakého jsme kdy do­sáhli na Zemi.

Šedá

Jestli jsem se za X let ko­ke­to­vání s fo­ce­ním něco naučil, pak to bude nej­spíš fakt, že bílá má být bílá a ne šedá. Vím, není to moc, ale musíme být spo­ko­jení i s tím málem, co máme.

Šedá, tam kam patří bílá, mě dráždí jako rudý hadr býka. Když spat­řím mdlou ne­vý­raz­nou šeď, do­stá­vám vy­rážku. Jednou na █████ zve­řej­nili pra­vi­del­nou „fo­to­re­por­táž“ a bylo to tam zase. No tak! Snažte se aspoň trochu! Není to těžký, někdy stačí jen po­hnout jedním po­suv­ní­kem trochu do­prava. Aspoň se tvařte, že víte, co děláte. Na­žha­vilo mě to tak moc, že jsem začal spon­tánně jejich dávku fo­to­gra­fií upra­vo­vat, aby byla aspoň trochu kou­ka­telná. Ne­chtěl jsem jim vý­sl­dek poslat, to ani v nejmen­ším, to by bylo příliš ne­slušné, jenom jsem to ne­vy­dr­žel & musel jsem na­pra­vit zločin proti es­te­tice.

Jeden pří­klad za všechny: Jaká va­ri­anta záběru vypadá lépe? Na kterou se chcete dívat? (Ig­no­rujte kva­litu a ar­te­fakty, už nemám pů­vodní RAW soubor & musel jsem upra­vit JPEG.)

Za mě je to ta druhá.

Šlo o ja­kousi ope­raci Mat-Met, den byl šedý a ne­vý­razný, ale z šedi na první fotce (kterou jsem v té době naivně měl za uchá­ze­jící) cítím, že mi za­čí­nají kr­vá­cet oči.

Je to bída

V po­sled­ních dnech se moc nemám do psaní. Nějak mě to neláká. Je to hodně práce, příliš mnoho pře­mýš­lení, příliš moc snahy, kterou bych mohl napřít do jiných směrů, třeba do dal­šího kola vy­lep­šení 'do­po­ru­čo­va­cího' sys­tému tady na k47čce.

S tím jsem začal ko­ke­to­vat potom, co jsem ně­ja­kým způ­so­bem zakopl o článek zmi­ňu­jící Tex­tRank – al­go­rit­mus, který po­u­žívá tech­niku Page­Ranku pro de­tekci klí­čo­vých frází a/nebo slov v textu. Potom, co jsem si to pře­četl & uznal, že může jít o uži­teč­nou věc, jsem se do­pus­til ve­li­kého omylu – vy­hle­dal jsem články, které tento citují.

V tom oka­mžiku jsem zabil ten večer a mnoho ná­sle­du­jí­cích večerů.

Pře­četl jsem jeden z nich, ten ci­to­val ně­ko­lik dal­ších, které vy­pa­daly ±re­le­vantně, vy­hle­dal jsem je taky (pře­vážně na sci-hubu), ty ci­to­valy další a ty zase další a ty další a tak dále ad in­fi­ni­tum. Pa­vu­čina spo­jení se roz­růs­tala do ne­u­dr­ži­tel­ných roz­měrů, mno­ho­krát od­bo­čila od pů­vodní jiskry nápadu, která to celá začala, stihla sežrat mnoho večerů a/nebo nocí & světlo na konci tunelu stále ne­při­chá­zelo.

Na jednu stranu je OK se po­no­řit do ur­či­tého tématu ve velkém & vzít to ze­ši­roka, nejen smočit nohy, ukrást dobré nápady & za­po­me­nout, ale pro­kou­sat se při­leh­lými pu­b­li­ka­cemi. To po­skytne lepší po­ro­zu­mění sou­vis­los­tem, často ne­če­ka­ným, ale také může od­ha­lit něco mnohem za­jí­ma­věj­šího, než co jste hle­dali na za­čátku.

Na druhou stranu to stojí spoustu času & úsilí, které bych mohl napřít jiným směrem. Ve vý­sledku pro­mar­ním spoustu času, 99% z něj k ničemu nevede, ale aspoň si můžu při­pa­dat chytře. Ne že by na tom moc zá­le­želo…