Zasraný cyklisti

Si­tu­ace byla ná­sle­du­jící: Jel jsem na kole, pro­tože to je něco, co dělám běžně pro po­tě­chu i užitek, jedu po cyk­los­tezce a kousek vpředu MAMIL (tj. já za pat­náct let) na sil­nič­ním kole. Cyk­los­tezka vyústí na sil­nici, deset metrů jede po ní a pak z ní odbočí ostře do­prava. Když člověk nechce sjet na vo­zovku, může to vzít po chod­níku ši­ro­kém stěží metr se zdí na jedné straně. Před chod­ní­kem je cedule cyk­listo se­sedni z kola. A tento cyk­lista si­tu­aci ig­no­ro­val a pro­sviš­těl to po chod­níku, pro­tože kdo by se ob­tě­žo­val do­prav­ním zna­če­ním.

Měl jsem dobrou náladu, tak jsem ho dojel, těsně k němu a za jízdy po­vě­děl: „Pane cyk­listo, měl jste se­sed­nout z kola.“ Od­po­vě­děl, že ano, správně. Od­bo­čil jsem a zmizel.

Šlo pri­márně o pe­dant­ství pro vlastní po­ba­vení, ale vždy je v tom nějaké ale.

1. Jel po chod­níku a už jméno dává tušit, že to asi bude pro­stor pro chodce.
2. Značka dává dobrý smysl. Jde o úzký pro­stor a není vidět za roh. V rych­losti může někoho smáz­nout.
3. Nej­dů­le­ži­tější je ale třídní pohled na celou věc. Tohle je způsob, jak cyk­lis­tům udělat špat­nou pověst, je to další pří­le­ži­tost, proč si pěšáci můžou říct „za­sraný cyk­listi“ a hořce si od­pliv­nout. Jezdci na kolech nemají nutně dobrou pověst. Jezdí po chod­ní­cích, což po právu vadí chod­cům a pro běž­ného au­to­mo­bi­listu jsou lůza, která jenom pře­káží jejich spa­nilé jízdě. Když udě­láte cokoli, co jak­koli za­sáhne do jejich mož­ností ne­o­me­zeně ces­to­vat, jste horší než Stalin. Když se cyk­listé budou chovat jako kdyby je v pra­lese vy­cho­valy opice a kon­cept do­prav­ního zna­čení je pro ně něco zcela ne­po­cho­pi­tel­ného, bude to palivo do kotle před­sudků a an­ta­go­nismu. Takhle si je nikdo ne­za­mi­luje. Jde o ne­smy­slné před­sudky, ale na tom ne­zá­leží. Ma­te­ri­ální dů­sledky jsou stále ma­te­ri­ální ne­hledě na jejich pří­činu.

Třeba já jsem bez­o­hledné a ne­bez­pečné cho­vání viděl jen od lidí na sil­nič­ních kolech. Kdy­bych je apri­ori neměl rád, tak tyhle pří­pady by po­tvr­dily mojí před­po­ja­tost. Jsem k nim am­bi­va­lentní a tak to zů­sta­nou jen jed­not­livé pří­pady I když Magna Carta vý­slovně zmi­ňuje, že každý spo­řá­daný občan musí pliv­nout na kaž­dého, jehož kolo stojí víc než 50k.

+1: tahle en­cy­klo­pe­die

Šok

Jedno z po­pu­lár­ních fil­mo­vých klišé říká, že když se žena setká s něčím straš­li­vým, jako na­pří­klad když objeví mrt­volu, začne ne­kon­t­ro­lo­va­telně křičet. Nejsem si ale úplně jistý jestli to tak pro­bíhá i v re­ál­ném světě. Při­padá mi, že pr­votní reakcí bude čas­těji tichý šok a ne­jis­tota, co dělat dál.

Do­ku­mentu Tiger King se jeden ze dvou man­želů tygřího krále za­stře­lil přímp před ma­na­že­rem vo­lební kam­paně. (Ani jeden z man­želů nebyl gay a tygří král Joe Exotic kan­di­do­val na gu­ver­néra Okla­homy, celé to bylo šílené a po­pravdě jedno se­bez­a­bití ne­do­pat­ře­ním v tom chaosu za­padlo.) V osu­dové chvíli bez­peč­nostní kamera mířila na ma­na­žera kam­paně a za­zna­me­nala jeho reakci. Tou byl str­nulý šok. Věděl, co se stalo, ale ne­chtěl tomu uvěřit.

Malé le­ta­dlo spadlo do ulic bra­zil­ského města. Na zá­znamu je vidět jedna žena. Re­a­guje zdr­žen­livě, opa­trně.

Před ně­ko­lika dny Bej­r­út­ským pří­sta­vem otřásla ob­rov­ská ex­ploze a od té doby se na soc-netech ob­je­vují klipy oka­mžiku zkázy, jako mrtvá těla vy­pla­vo­vaná oce­á­nem na roz­tr­haná po­břeží. Milion kamer za­chy­til tolik úhlů oka­mžiku zkázy, z tolika růz­ných po­hledů. Výbuch všechny zá­znamy proťal a spojil. Je na nich ab­so­lutně po­zo­ru­hodné sle­do­vat reakce lidí. Ně­kteří sle­dují dout­na­jící chřtán, jiní jsou daleko od epi­cen­tra, ale ne dost daleko. No­vi­nářka byla za­sa­žena během video-roz­ho­voru. Muž a žena na druhé straně kamery re­a­gují s tichým ne­vě­ří­cím šokem, kon­ster­no­váni vý­je­vem, který po­strádá smysl, jako kdyby neměl spo­jení s re­a­li­tou, nemohl ho mít.

Takže tak.

Na druhou stranu jsem slyšel nad­kri­tické množ­ství žen vy­jek­nout a za­kři­čet, když spat­řily myš nebo hada (+jed­noho muže re­a­go­vat po­dobně, když přišel ho kon­taktu s pa­vou­kem).

Tak nevím.

Radikalizace

Ještě jednou ke cancel cul­ture.

Znal jsem člo­věka, který se před lety, v dobách, kdy byl new athe­ism v kurzu, dostal do si­tu­ace, kterou bychom cool han­týr­kou in­ter­ne­to­vého ko­men­ta­ri­átu mohli popsat, jako že se ho někdo snažil zrušit. Cancel, však víte, jen se tomu tehdy tak ne­ří­kalo. Nešlo jen o to, že na něj někdo byl hubatý na in­ter­netu, ale hrozil reálný ma­te­ri­ální dopad na něj a jeho další život.

Nebudu říkat víc a za­bí­hat do de­tailů, nechci nikoho dox­nout. Ve finále se těžkým dů­sled­kům vyhnul, ale kdyby ne, ty přímé by trvaly možná tři roky, ne­přímé mnoho dal­ších let.

Stal se obětí cancel cul­ture. Šok! Horor! Co dělal? Jak se bránil? Nic a nijak. Ne­pod­nikl nic zvlášt­ního, žádnou odvetu, nic. Žil dál své dny jako pře­vážně ne­vý­razný člen spo­leč­nosti a tato ne­ak­ti­vita možná byla jeho zá­chra­nou. Jak se mi svěřil, mnohem poz­ději, po mě­sí­cích nebo rocích, po­cho­pil a musel si při­znat, že ten ne­známý „útoč­ník“ měl pravdu a on se mýlil. Ža­lostně, tra­gicky a ostudně.

V přímých do­zvu­cích Udá­losti si při­pa­dal v právu. Za­ú­to­čili na něho a to po­tvr­dilo jeho postoj. Zna­me­nalo to, že musel mít pravdu, že někomu šlápl na kuří oko. Hlásal pravdu, která dráždí tmáře. (Říkal někdo Ga­li­leo gambit?) Ale ten pocit po­mi­nul. Ne­re­a­go­val, hlava mu vy­chladla a poz­ději si při­znal, že šlo o signál, že něco bylo špatně. Názory, které vedly k Udá­losti, dále ne­za­stává. Vše ale mohlo být jinak. Kdyby tehdy re­a­go­val de­fen­zivně, ak­tivně se bránil, chytil se po­chyb­ných myš­le­nek jako to­noucí stébla a nechal se za­táh­nout do Jámy, mohl teď být dras­ticky jiným člo­vě­kem.

Není vůbec snadné si ucho­vat klid­nou hlavu, když si člověk při­padá pod útokem.

V psy­cho­lo­gii exis­tuje termín re­ak­tance pro obra­nou reakci na ome­zení pocitu vnitřní svo­body. Když někdo řekne „Ne­dě­lej to“, tak to chceme dělat. Máme nutkání jít proti ome­zení. Kri­tika zesílí naše vnitřní pře­svěd­čení.

Přesně podle scé­náře re­ak­tance se nese běžné odezva na bac­klash: Někdo na mě za­ú­to­čil nebo mám aspoň takový dojem, zaujmu de­fen­zivní postoj, ještě více se utvr­dím v ná­zo­rech, za které jsem kri­ti­zo­ván, po­tře­buji je uchrá­nit, pro­tože re­pre­zen­tují moji vnitřní svo­bodu a to dále ra­di­ka­li­zuje mé pře­svěd­čení.

V takové si­tu­aci je prak­ticky ne­možné udělat krok zpět, za­pře­mýš­let, jestli jednám ra­ci­o­nálně, po­dí­vat se na si­tu­aci v širším sou­vis­los­tech. Neušlo mi nic? Vy­klá­dám si reakce ostat­ních, jak byly za­mýš­leny? Jaké jsou mo­ti­vace ostat­ních? Mám pravdu? Na čem je moje pře­svěd­čení za­lo­žené? Můžu z premis lo­gicky vy­vo­dit pre­zen­to­vaný závěr? Jak silné jsou to pre­misy? To není snadné, když má člověk pocit, že se musí bránit.

Ra­ci­o­nální může být ne­dě­lat nic a nechat ne­ú­prosný čas, až si ve všem udělá po­řá­dek.

(Pravda, snáz se očista pa­si­vi­tou pod­niká, pokud o tichu po bouři neví žádná třetí strana a člověk si nemusí za­cho­vat tvář. Lidé kolem si ticho in­ter­pre­tují různě – třeba jako uml­čení silou – vyplní ho vlast­ními pro­jek­cemi a spinem. Na in­ter­netu je pro luxus samoty a ticha na zpy­to­vání místa mi­ni­mum.)

To je všechno, co jsem chtěl napsat. Kdy­bych to měl shr­nout: Někdy to není cancel cul­ture, někdy vaši od­půrci mají prostě pravdu, ale na to nikdy ne­při­jdete, když se sami de­fen­zivně zra­di­ka­li­zu­jete.

Alzheimer

Al­zhe­i­me­rova cho­roba mě děsí.

Ne­dávno soc-nety pro­le­tělo něco s Trum­pem a testem zá­klad­ních ko­gni­tiv­ních schop­ností. Ame­rický pre­zi­dent tvrdil, že po­slední otázky testu jsou strašně těžké nebo něco na ten způsob. Jednou z nich bylo po­čí­tat po sedmi od sta dolů. Pravda, není to nijak pří­jemný dušení úkon, ale pro „ex­trémně sta­bil­ního génia“ to musí být brn­kačka, ne? Na tom ale teď ne­zá­leží.

Díval jsem se, co je to za test a dle všeho jde o Mon­treal Co­gni­tive As­sess­ment po­u­ží­vaný pro scre­e­ning ko­gni­tiv­ního de­fi­citu. Jeho smys­lem není pro­ká­zat něčí ge­ni­a­litu (k tomu lépe po­slouží WAIS), ale rychle naťuk­nout jestli je něco špatně. Můžete se pře­svěd­čit sami, sou­časná verze se dá snadno najít na in­ter­netu.

Test ukáže chřad­noucí du­ševní schop­nosti. Wi­ki­pe­die uka­zuje tenhle srd­cervoucí ob­rá­zek, jak pa­ci­ent s Al­zhe­i­me­ro­vou cho­ro­bou splnil úkol na­kres­lit hodiny a je to tak straš­livě smutné. Člověk ještě pa­ma­tuje, že hodiny bývají kulaté a jsou na nich někde nějaká čísla, ale nic dal­šího už nedává smysl. Z paměti a schop­nosti uva­žo­vání zbyly trosky.

O Al­zhe­i­me­rovi se zmí­nila Di­gi­tální De­mence. Autor po­pi­so­val pomalé vad­nutí men­tál­ních schop­ností, apatii, ne­teč­nost k novému, ztrátu mo­ti­vace, mizení paměti, nej­prve té krát­ko­dobá, ale po­stupně se vy­trá­celo i skalní pod­loží sta­rých vzpo­mí­nek. Začnou vy­pa­dá­vat slova, do­sta­vuje se zma­tení, de­pre­sivní symptomy, změny nálady, pa­ra­noia, člověk se ztrácí ve známém pro­středí, má pro­blémy s vy­ja­d­řo­vá­ním, ne­po­znává známé tváře a na­ko­nec ztratí i sám sebe. Celé se to děje, aniž by si změny po­sti­žený dobře uvě­do­mo­val.

Všechno je to po­ně­kud děsivé. Pomalý sesun k nicotě. A to nemusí jít o kra­to­chvíli vy­hra­ze­nou pro stáří. Exis­tuje early-onset Al­zhe­i­mer's di­se­ase (G30.0 podle ICD-10) a název říká všechno dů­le­žité. Výše po­psané symptomy jen dříve. Ob­vykle mezi pa­de­sáti a še­de­sáti, ex­trémně zřídka po tři­cítce.

Mám před sebou pár dekád, než se do­stanu do hlavní ri­zi­kové sku­piny, přesto even­tu­a­lita zkratky k nicotě se mi nad hlavou houpe jako Da­moklův meč. Sta­tis­ticky ne­prav­dě­po­dobné, ale někdo se tou sta­tis­ti­kou musí stát.

Jeden z raných symptomů Al­zhe­i­me­rovy nemoci jsou pro­blémy s ja­zy­kem – zmen­šu­jící se slovní zásoba, ne­schop­nost si vy­ba­vit slova, horší ply­nu­lost vy­ja­d­řo­vání, které vedou k ochu­zení mlu­ve­ného i psa­ného jazyka.

Psa­ného. To je dů­le­žité. Zna­mená to, že tenhle web se stal mojí anamné­zou.

+1: Wil­liam Uter­moh­len

Děti, vesnice a COVID

Za­jí­malo by mě, jak vní­mají ko­ro­na­vi­ro­vou pan­de­mii děti. Zvlášť ty, které jsou příliš malé na to, aby plně po­cho­pily, co to vlastně zna­mená a příliš malé na to, aby nám to řekli. Proč všichni nosí roušky? Proč jsou školy a školky za­vřené? Proč jsou doma oba rodiče celý den? Jak na ně nej­větší pan­de­mie od chřipky 1968 dopadá? Co si z toho budou pa­ma­to­vat? A jak si­tu­aci vní­mají ty, které bydlí ve městě v malém bytě. Pro ně ce­lo­re­pub­li­ková ka­ran­téna v březnu a dubnu musela zna­me­nat kom­pletní roz­vrat. Na­jed­nou ne­mohly ven, ne­mohly za ka­ma­rády, ne­mohly si s nimi hrát, zů­staly za­vřené ve svých 35.46 metrů čtve­reč­ních (kolik dle ČSÚ činí prů­měrná plocha na osobu v m² v ČR) z důvodů, kterým dobře ne­ro­zum­něly.

Nevím.

Na druhou stranu po­zo­ruji malé děti z ves­nice, pro které se změ­nilo jen pra­málo. Velká za­hrada, pro malého člo­víčka na­prosto gi­gan­tická, plná pře­kva­pení če­ka­jí­cích na prů­zkum. Maluje kří­dami na dlažbě, na písku si ve stínu mí­chačky hraje s malou plas­to­vou mí­chač­kou, chodí se scho­vá­vat do boudy plné za­hrad­ního nářadí, trhá listy pam­pe­li­šek a dává je sle­pi­cím, za­šla­pává malé kopřivy, aby ne­vy­rostly a ne­po­pí­chaly ho, hodinu a půl hází ka­mínky do ryb­níčku, pobíhá tam a zpět s tím, že je jako tiplice, zobe lesní jahody, nechá si na­tr­hat třešně nebo hrášek, na jedny ne­do­sáhne, lusk dru­hého ještě neumí otevřít, zvedá kameny a dívá se na brouky, kteří se pod nimi scho­vá­vají, po dešti hledá šneky. Venku stráví vět­šinu dne, prsty má od písku, mikinu za­ma­za­nou hlínou.

Pro takové syny a dcery ves­nice se ne­změ­nilo mnoho. Vší­mají si roušek a mají radost, že jsou oba rodiče doma, ale stále se na­chá­zejí ve věku, kdy je vše nové a nic není ne­zvyklé, kdy na vše časem za­po­me­nou a do do­spě­losti si od­ne­sou ma­xi­málně ně­ko­lik ml­ha­vých útržků a umělé vzpo­mínky, vy­tvo­řené podle prů­běžně zve­li­čo­va­ných his­to­rek, kte­rými je v ná­sle­du­jí­cích letech budou k smrti nudit sta­ře­ši­nové, kteří všechno pa­ma­tují v příliš jas­ných de­tai­lech.

Užovka obojková

Když jsem se vrátil, bylo po akci. U plotu ne­ná­padně stál plas­tový sud a jeho dně čekal ne­zvaný ná­vštěv­ník.

„Chy­tili jsme užovku.“

Nahnul jsem se nad sud a hele opravdu, ležela tam Užovka oboj­ková. Nevím, co jsem čekal, ale z ně­ja­kého důvodu roz­hodně ne sku­teč­ného hada, stále na­bobt­na­lého z toho, jak mu po­slední sousto, jakýsi hlo­da­vec, ces­tuje trá­ví­cím ústro­jím.

Užovky nejsou je­do­vaté, ale když se k nim do­sta­nete příliš blízko a při­pa­dají si v ohro­žení bez mož­nosti úniku (jako třeba na dně sudu), začne divoce syčet, funět na­fu­ko­vat se a na­zna­čo­vat útok. Kdy­bych ne­vě­děl co a jak, pů­so­bilo by to docela ne­bez­pečně.

A takhle si tu žijeme.

Hlad a nedostatek

Teď už chápu, proč k top-mo­del­lingu patří kokain.

V po­sled­ních dnech jsem se začal stra­vo­vat velice zdravě, striktní dieta, nízké ka­lo­rie, nízké všechno a povím vám, že bez paliva v kotli si člověk někdy při­padá velice, velice una­vený.

Dovedu si před­sta­vit, že oběti nej­vyš­ších příček mo­de­lingu, kde ide­ální žena je oči­vidně taková, která večeři na­po­sledy viděla minulý týden a to ještě na fotce, se cítí po­ně­kud bez ener­gie. Kokain proto dává do­ko­nalý smysl: Žádné ka­lo­rie, ma­xi­mum ener­gie.

Jinak taky z reakcí okolí na změnu ži­vo­to­správy do­stá­vám pocit, že lidé jako prů­měrná po­pu­lace prů­měrné re­pub­liky v prů­měrné Evropě mají zkres­le­nou před­stavu o hra­nici strá­dání a tom, kolik by člověk měl jíst. Obě hra­nice mají po­su­nuty mnohem výš, než ve sku­teč­nosti jsou.

Pocit hladu není nijak špatný. Chvíli po­čkejte a on dost možná zmizí. Ne­zna­mená to, že člověk musí běžet do led­nice a zob­nout si tři buřty a za­kous­nout se do cihly másla vždy, když si při­padá tro­šičku prázdný. Za dva týdny dů­sled­ného režimu 3-5 jídel denně, žádné vy­bí­rání led­nice jen proto, že mám na něco chuť, ten pocit, že něco musím ne­u­stále jíst, více méně zmizel.

Když za­čnete po­čí­tat ka­lo­rie a z jí­del­níčku vy­há­zíte všechny ka­lo­rické bomby, všechno sladké a tučné, cítíte se na­sy­cení i když sníte jen vaše BMR nebo do­konce méně. A to BMR – basal me­ta­bo­lic rate – udává mi­ni­mum ka­lo­rií nut­ných pro fun­go­vání or­ga­nismu bez námahy.

Takže tak. K hrůze všech našich ba­bi­ček nej­spíš budeme v pohodě, když budeme jíst mnohem méně a občas vám za­kručí v břiše, jako národ stej­nak máme ko­lek­tivně nad­váhu, ale zase ne tak málo, že budeme padat únavou.