Plovoucí město

Na­le­zeno v ar­chivu během úklidu, po­ří­zeno během hrů­zo­roků. Živě si pa­ma­tuju tu čirou vše­ob­jí­ma­jící bez­na­děj, jakou jsem v těch dnech cítil. Zdála se ne­vy­hnu­telná, ne­ře­ši­telná, bez konce, bez vý­cho­diska, bez naděje na zlep­šení. Byly to temné dny, kdy člověk vidí jen černě, v mozku nemá nic, než pocit zkázy a ta zá­ro­veň je tím nej­lep­ším v co lze doufat. Jediná cesta ven, je cesta na druhou stranu.

Jak dlouho to bylo? Pět let? Nebo víc? Vše­chen ten ztra­cený čas…

Covid Y2K

Někdy se musím za­sta­vit a nechat přes sebe pře­va­lit pocit ab­sur­dity. Rok a pět nebo šest měsíců od prv­ního výskytu nového viru, s nímž se lid­stvo dosud ne­se­tkalo, špa­něl­skou chřip­kou 2.0, a už se blí­žíme finále. Jestli všech půjde dál podle plánu, za pár měsíců oč­ko­vá­ním do­sáh­neme hra­nice ko­lek­tivní imu­nity a pro nás v Re­pub­lice mezi horami tahle epi­zoda de­fi­ni­tivně skončí. Ab­surdní je jednak to, že žijeme během glo­bální pan­de­mie, téměř na hodinu přesně sto let od té po­slední a takhle ze­vnitř to ne­pů­sobí, jak pod­vě­domě cítíme, že to mělo pů­so­bit. Hrany jsou roz­pité, není to jedna jasně ohra­ni­čená udá­lost, ale roz­plizlá ka­ta­strofa. Ještě ab­surd­nější je však před­stava, že to brzy bude za námi. Uběhl rok a něco od prv­ních výskytů v Číně a aspoň jednu dávku (na­vzdory snahám Billa Gatese) do­stalo aspoň 600 mi­li­onů lidí.

To sa­motné se zdá tak ab­surdní, že si to musím opa­ko­vat po­ti­chu v ka­tar­tic­kém klidu Cely, když za okny buší vítr a noc je černá a ne­vlídná. Z nuly na 600 mi­li­onů imun­ních tak rychle.

Jasně si pa­ma­tuji na oka­mžik loni v únoru, kdy jsem se poprvé do­zvě­děl, že vak­cíny můžou být při­pra­vené za 8 měsíců, nejdříve koncem roku. V té chvíli mi to při­pa­dalo příliš pozdě. Ale teď, na druhé straně, když vak­ci­nace běží, mi to při­padá tak straš­livě brzy. Nikoli brzy ve špat­ném smyslu, jako že chci ještě jeden rok mo­ro­vých ran, ale jako gi­gan­tic­kou ukázku toho, co dokáže sou­časná věda a in­dustri­ální spo­leč­nost, hra­ničí s ab­sur­di­tou.

V oka­mži­cích, kdy s sebou ten pocit nechám naplno clou­mat, jsem pře­mýš­lel, jak by to celé pro­bí­halo, kdyby se Covid ob­je­vil o pár dekád dříve, možná jen v roce 2000? Do­ká­zali bychom vy­vi­nou vak­cínu s ta­ko­vou rych­lostí a efek­ti­vi­tou? Jedno je jisté: RNA oč­ko­vání nebylo možné, tech­no­lo­gie v té době nebyla ani zda­leka při­pra­vena na velkou pre­mi­éru a byla to právě RNA vak­cína Mo­derny, jejíž kan­di­dát byl do­stupný pro před­běžné testy méně než měsíc poté, co byl genom viru pu­b­li­ko­ván online. Dvě dekády nazpět a ne­mohla by nás vést vy­hlídka na brzkou tech­no­lo­gic­kou spásu.

Obecně, co jsem se díval, vývoj vakcín bývá velice zdlou­havý proces. V pří­padě dětské obrny – cho­roby, která lid­stvo pro­vází od ne­pa­měti – dvě dekády od prv­ních pokusů než Ko­pro­wski vy­vi­nul svou vak­cínu v roce 1950 a Salk o dvě léta poz­ději. Ale museli jsme si počkat skoro celou další dekádu než bylo podáno 300 mi­li­onů dávek Salka v USA a 60 mi­li­onů dětí pře­vážně v Rusku do­stalo orální vak­cíny s živým virem. Uply­nula dekáda mezi ob­je­vem a po­čát­kem masové vak­ci­nace – dnes je proti obrně oč­ko­váno 90% svě­tové po­pu­lace, ale v roce 1980 to bylo jen 20-30%. Deset let pro­dleva a přitom šlo o dobře známou cho­robu.

V tomto kon­textu vyniká, že teď se sna­žíme o něco zcela vý­ji­meč­ného. Může se to ztrá­cet v pří­valu in­for­mací, ale za­slouží si se nad tím po­za­sta­vit a nechat si projít hlavou tu čirou ab­sur­ditu – nový virus s nímž jsme nikdy neměli tu čest a v plánu, zcela re­ál­ném a někdy již usku­teč­ně­ném, je dostat se ke ko­lek­tivní imu­nitě ve značné části světa za méně než 2 roky od prv­ního výskytu.

Nejdřív nic, pak jsme umí­rali a pak se z ko­ro­na­viru stala jen vzdá­lená vzpo­mínka.

+1: Podle ofi­ci­ál­ních součtů v měsíci dubnu na covid zemřel kaž­dých 7 vteřin jeden člověk.

The Salisbury Poisonings

Dnes te­le­gre­ficky: Viděl jsem BBC mi­ni­sé­rii The Sa­lisbury Po­i­so­nings o pokusu no­vi­čo­kové vraždy Ser­geje a Julie Skri­pa­lo­vých a musím říct, že za mě dobrý. Tě­žiště čtyř­dílné série neleží ve špi­o­náž­ních ma­né­vrech a velké ge­o­po­li­tice, ale do hle­dáčku si bere mnohem menší cíl – sa­motné měs­tečko Sa­lisbury, ve­li­kostí mezi Českou Lípou a Pře­ro­vem, jeho oby­va­tele, reakci na ne­če­ka­nou udá­lost a even­tu­a­litu kon­ta­mi­nace ne­u­vě­ři­telně to­xic­kou látkou.

U těhle věcí mám vždy strach, že sku­tečné udá­losti příliš zdra­ma­ti­zují a/nebo zfik­tivní a pak to do­padne jako Hot Zone. Nebo nedej bože Imi­tation Game. A nikdo nechce další hrůzu to­ho­hle ka­libru. Roz­hodně já ne. Lámání na­cis­tic­kých šifer v Bletchley Park bylo masivní ope­rací, která na svém vr­cholu za­měst­ná­valo téměř 10000 lidí. Filmu se tohle všechno po­da­řilo zre­du­ko­vat na čtyři lidi v kůlně, kteří se ne­u­stále hádají.

Proto jsem měl teď při sle­do­vání ne­u­stále ote­vře­nou wi­ki­pe­dii & dělal si­mul­tánní fact chec­king. Co jsem se díval, tak to pasuje. V jedné chvíli třeba padne, že No­vi­čok, který je velice sta­bilní, může v pro­středí vy­dr­žet až pa­de­sát let. To ±sedí. Články od­ka­zo­vané z wiki tvrdí, že pokud je toxin ná­le­žitě skla­do­ván v uza­vřené nádobě, může někoho ot­rá­vit i o 50 let poz­ději. Asi ne­platí, že by po­stří­kaná klika byla to­xická i v roce 2068. Přesto jde o tr­van­li­vou hrozbu – ne­vi­di­telný, těžko de­te­ko­va­telný jed, který jen čeká, až někdo bude mít smůlu a sáhne na to ne­správné místo.

Účin­nost ner­vo­vých plynů hlava skoro nebere. Smr­telné dávky se po­hy­bují ve zlom­cích mi­k­ro­gramu při vdech­nutí a smrt na­stává do minut. Jde o ne­u­vě­ři­telně po­tentní za­bi­jáky. To je jedna věc, kterou snímek podle mě ne­do­ká­zal vy­svět­lit surově a by­tostně, kdy se z abs­traktní in­for­mace stane něco, čemu člověk rozumí na úrovni prehis­to­ric­kého stra­chu, kdy náš ješ­těří mozek pa­ni­kaří při po­myš­lení, že ma­ličká ná­dobka vylitá na ne­správ­ném místě může při­vo­dit tisíce mrtvých. Přesně tohle tam padne, hlavní pro­ta­go­nistku z hy­gi­eny tyto obavy ženou, ale in­for­mace ne­pře­jde pod kůži tolik, jako když jsem četl heslo nerve agent a další hrůzy chemie na wiki.

Přesto, dobrá mi­ni­sé­rie. Jen za sebe bych do­po­ru­čo­val před sa­mot­ným sle­do­vá­ním pro­vést prů­zkum terénu & pře­číst si něco málo o ner­vo­vých agen­tech. Bude to pak mnohem efek­tiv­nější zá­ži­tek.

Memetická choroba

Před­stavte si cho­robu, která po in­fekci způ­sobí, že na­ka­žený člověk nevěří v její sa­mot­nou exis­tenci. Nevěří, že je na­ka­žen a navíc popírá, že by cho­roba jako taková vůbec exis­to­vala. Nejde o myš­lení zkrou­cené kon­spi­rač­ními te­o­ri­emi, ale o efekt sa­mot­ného viru, chlad­nou lo­gi­kou evo­luč­ních pro­cesů vy­pi­lo­vaný tak, aby usnad­nil jeho další šíření.

Něco jako vzteklina: Ta se šíří sli­nami, často po­kou­sá­ním zví­ře­tem. Její nákaza vyvolá vy­so­kou agre­si­vitu, tak zvýší šanci po­kou­sání, virus může skočit na další oběť a všechno krásně fun­guje. Krásně z po­hledu logiky evo­luce, kde platí jediné: Co fun­guje, zů­stane.

Před­stavte si něco na ten způsob, jen po­ně­kud ra­fi­no­va­něj­šího, méně oči­vid­ného, co ne­končí změnou osob­nosti, agre­si­vi­tou, pa­ra­lý­zou a téměř sto­pro­centní smrt­ností. Něco, co není na první pohled vidět a člověk si stále za­chová své ko­gni­tivní schop­nosti a může fun­go­vat ve spo­leč­nosti, jen má slepou skvrnu, co se viru týče.

Pre­ce­dent exis­tuje. Pa­ra­zi­tická houba in­fi­kuje mozek mra­vence a změní jeho cho­vání ta­ko­vým způ­so­bem, aby to svěd­čilo ži­vot­ním pod­mín­kám fun­gusu, nikoli hmyzu. Začne se loudat ve vlhkém pro­středí půdy pra­lesa a na­ko­nec se za­kousne do listu a čeká, až ho houba zcela pro­roste. (Mi­mo­cho­dem, tohle je body horor par ex­cellence — gro­teskní po­ru­šení in­te­grity těla tak kom­pletní, až se mi z něho dělá zle.) Mra­ve­nec se stal růsto­vým médiem své houby, jeho mozek není jeho, byl uchvá­cen ex­ter­ním agen­tem. Po­cho­duje podle cizího rytmu, ne pro vlastní pře­žití nebo pře­žití svého druhu.

Jeden takový virus jsme měli. Ko­ro­na­vi­rus. Ne úplně, po­cho­pi­telně. Virus ne­mě­nil cho­vání lidí atakem na jejich cen­t­rální ner­vo­vou sou­stavu, přesto došlo k masiv­ními po­pí­rání exis­tence nebo zleh­čo­vání ná­sledků, což na­po­mohlo jeho dal­šímu šíření a výskytu nových mutací. Ko­ro­na­vi­rus svou in­ten­zi­tou trefil ide­ální roz­mezí, není příliš slabý na to abychom ho mohli opráv­něně ig­no­ro­vat jako další otravné na­chla­zení, ale zá­ro­veň není tak oči­vidně ne­bez­pečný, že každý oka­mžitě po­chopí, že s tímhle si ne­mů­žeme ani v nejmen­ším za­hrá­vat a oka­mžitá akce je nutná. V mís­tech, kde se to roz­jelo ve velkém a nové mutace řádí, dnes v Bra­zí­lii a Indii, se názor může lišit, přesto se dá han­dr­ko­vat, že to není tak strašné, že X, Y a Z jsou horší a po­dobné šmucle­ro­vosti (mi­mo­cho­dem, letos chřipka zmi­zela, covid zabíjí dál). Pro­tože ná­sled­kem nejsou pa­ra­ly­zo­vané nebo mrtvé děti, na­pří­klad, lidé to nemusí brát zas tak vážně a virus má volné ruce v dalším šíření.

Pří­činy mar­gi­na­li­zace nebo rovnou po­pí­rání bují buď přímo z pod­houbí kon­spi­rač­ních teorií, kde platí, že když někdo uvěří jedné, uvěří všem. Když je za sou­časný stav někdo zod­po­vědný a nejde jen o krutou hříčku náhody, můžeme viníka najít a při­nu­tit, aby zjed­nal ná­pravu. Z té pozice je pak snadné udělat krok k tomu, že Bill Gates dává do vakcín mi­k­ro­čipy a zá­ro­veň věřit, že covid je symptom 5G sítí na­plá­no­vaný OSN ve snaze snížit svě­to­vou po­pu­laci. Každý další krok je učiněn proto, že nová kon­spi­race pod­po­ruje to, čemu člověk už věří. Ne­přímo vyvěrá ze snahy najít rov­no­váhu ve světě na­jed­nou rozko­lí­sa­ném i za cenu za­pření sku­teč­nosti.

A teď si před­stavte virus, který tohle všechno dělá přímo, hříčka mutací genomu ja­ké­hosi za­po­me­nu­tého vi­ro­vého kmene způ­sobí, že pro­nikne do mozku, ale in­fi­kuje jen spe­ci­fic­kou oblast a čirou ná­ho­dou, konec konců evo­luce je jen shoda náhod pro­setá sítem pře­žití, po­tlačí kri­tické myš­lení a zpra­co­vání in­for­mací ta­ko­vým způ­so­bem, že na­pa­dený pře­stane věřit. Ve virus, v nemoc, ve vlastní nákazu. Takový pa­to­gen oka­mžitě získá masivní evo­luční výhodu proti ži­vo­čiš­nému druhu, který ko­mu­ni­kuje, a může se šířit dál. Čím víc lidí je na­ka­ženo, tím více sílí hlas, že virus vůbec ne­e­xis­tuje. To by byl sku­tečný me­me­tický virus.

Stěhování do šuplíku

Každý den před­sta­vuje pří­le­ži­tost do­zvě­dět se něco nového. Ten dnešní na­dě­lil zna­lost, že se dá desktop PC na­star­to­vat šrou­bo­vá­kem. Pokud z ně­ja­kého důvodu po­strádá spouš­těcí tla­čítko, stačí vy­hle­dat dva pří­slušné piny, na oka­mžik je zkra­to­vat & stroj ožije. Ne že by to bylo třeba v nor­mální si­tu­aci, ale v těch vý­ji­meč­ných…

U kaž­dého za­ří­zení, mě vždy & bez vý­jimky otra­vuje zvuk. Hučení, pís­kání, bzu­čení, cokoli. Stačí aby bylo vy­tr­valé a o chlup hla­si­tější než můj tin­ni­tus a po čase mi začne pít krev. V tichu Cely se i to nej­tišší bru­čení vyjímá jako skří­pání nehtů po tabuli. Na­bí­ječky pís­kají, lampy pís­kají, ně­která za­ří­zení i když vy­pnutá, ale za­po­jená do proudu, bzučí a to mě drásá. Zvuky deště, fou­kání větru nebo vzdá­lené hučení světa za ob­zo­rem nevadí, ale elek­tro-me­cha­nické ne­u­tu­cha­jící zvuky, to je moc. Do­konce i myš, když ji mám za­po­je­nou do usb roz­bo­čo­vače, při každém pohybu to v něm píská frek­vencí na hra­nici sly­ši­tel­nosti, přesto po­střeh­nu­telně. Proto musela ven.

A jedním z vy­tr­va­lých zdrojů zvuku jsou vě­t­ráky v po­čí­tači. Ja­ký­koli ven­ti­lá­tor hučí a ať je se­be­tišší, even­tu­álně mě začne tahat za uši. Budu asi po­slední člověk na naší umí­ra­jící pla­netě, kdo se zajímá o kla­sický desktop; hlav­ním dů­vo­dem je €€€ a fakt že jeden mám a není třeba pálit další €€€ na po­ří­zení če­ho­koli nového. Na druhou stranu v něm je pár vě­t­ráků pro­du­ku­jí­cích tichý vzdá­lený šum, přes den se ztratí v hlo­mozu světa, ale za ti­chých nocí řeže do živého. V mi­nu­losti jsem stroj za­sy­pal měk­kými a vysoce hoř­la­vými ma­te­ri­ály, které vib­race udu­sily. Do­slova. Fun­go­valo to docela ok, pro­blém byl jen v de­tailu, že někdy taky po­tře­buju pří­stup do fy­zic­kých útrob stroje, při­po­jit disk, od­po­jit disk, zkon­t­ro­lo­vat disk. Vět­ši­nou jde o žong­lo­vání s disky. (Vím, že se píše rok 2021, ale miluju hot-plug od­po­jo­vání ro­tu­jí­cích disků, když v kon­zoli od­pá­lím echo 1 > /sys/block/sdx/device/delete, disk cvakne a ztichne, hla­vičky za­par­ko­vány, při­pra­ven k od­po­jení, krása.)

Teprve dneska se mi mozkov­nou pro­hnalo tohle: Co kdy­bych prostě vzal vnitř­nosti, dal je do šuplíku a ten zavřel. Po­čí­tač bude běžet uvnitř, díra vzadu vy­říz­nutá, ale bude jednak pří­stupný (stačí po­o­tevřít) a zá­ro­veň utlu­mený (kom­pletně se­pa­ro­ván od okolí).

Desktop to jsou všeho všudy tři kusy: zá­kladní deska, SSD a zdroj. To se tam vejde bez potíží. Navíc při dalším utlu­mo­vání stačí zvu­ko­vou izo­lací vy­stlat ne­sko­nale menší plochu, další plus. Jenom si nejsem jistý, jestli to ne­před­sta­vuje riziko požáru. Nej­lepší by bylo mít že­lez­nou pla­ca­tou kastli, do níž by se všechno usa­dilo & sama by pu­to­vala do šuplíku. Jednu ta­ko­vou mám a per­fektně tam pasuje, díky ní to konec/konců celé začalo; jenom není ATX for­mátu a nedá se do ní na­šrou­bo­vat nor­mální mo­ther­bo­ard. Nebýt to­ho­hle drob­ného de­tailu, všechny moje ži­votní pro­blémy by byly vy­ře­šeny.

Jo a mi­mo­cho­dem, ten za­čá­tek se star­to­vá­ním šrou­bo­vá­kem je re­le­vantní: Když je všechno více méně volně ložené, nikde není vy­pí­nač. Proto musím star­to­vat ma­nu­álně.

Trajektorie hubnutí

Za 9 měsíců jsem se dostal od hra­nice obe­zity na dohled pod­váhy. To není špatný vý­sle­dek, co? Možná trochu špatný, teď se musím nutit o něco víc jíst, pro­tože se­stupná tra­jek­to­rie stále, i když po­ma­ličku, po­kra­čuje.

Jak jsem se sem dostal? Od koule sádla k velice atrak­tivní vý­stavce kostí? Pře­kva­pivě, bylo to jed­no­du­ché. Zdravý ži­votní styl má kolem sebe auru něčeho dra­hého, ex­klu­ziv­ního a jen ob­tížně do­sa­ži­tel­ného – musíte si ho koupit, všechny pro­pri­ety, ná­le­ži­tosti a exo­tické in­gre­di­ence, musíte jíst jen or­ga­nické a bio, vy­va­ro­vat se všem po­tra­vi­nám, které nejsou ab­so­lutně per­fektní, není možné mít jen ro­zumně zdravé jídlo v ro­zumné míře, ale musí být nej­lepší a spe­ci­ální a per­fektní + musí vy­pa­dat per­fektně na in­stagramu. To je jen iluze. Na stup­nici od nej­zdra­věj­šího k tomu nejméně zdra­vému je od běžné stravy hodně místa nalevo, řekl bych. Ja­ký­koli posun tím směrem bude asi fajn.

Ok, jaký byl tedy můj režim? Velice, velice prostý: Vy­va­ro­vat se toho nej­hor­šího a zbytku jíst jen méně. Prak­ticky nepiju C₂H₆O, nejím slad­kosti, vy­hý­bám se uze­ni­nám, do ničeho ne­dá­vám cukr, kla­sické as­ke­tické ma­né­vry. Tři velká jídla denně, od­dě­lená in­ter­va­lem ~4 hodiny, Mimo ně jen ovoce, ze­le­ninu nebo ořechy. De­fi­nice ve­li­kosti jídla je dost spe­ci­fická – porce nesmí být taková, aby si po ní člověk při­pa­dal příliš na­cpaný (trik: malé talíře), jde o signál, že šlo o příliš velkou nálož a příště můžeme ubrat. Na druhou stranu člověk si po­stupně zvykne a za nějaký čas ho i méně nasytí. Další kla­sický trik je najíst se a počkat. Pocit sy­tosti se do­sta­vuje po­stupně, se zpož­dě­ním, ale než naplno udeří, zbrklý dietář už v sobě může mít třetí mouč­ník.

Nejsem od­bor­ní­kem na výživu (všechny moje zna­losti po­chá­zejí z wi­ki­pe­die a všichni víme, co všechno se tam do­stane), ale při­padá mi, že by se účinná stra­te­gie dala shr­nout jako: pomalu a po málu.

Celý proces není jen o tom, že člověk začne jíst lépe nebo méně, ale hlavně že si na to zvykne, že změna ne­pů­sobí jako dras­tický zásah do života, ale nový normál, že to bez odporu a pro­blémů půjde do­ne­ko­nečna. Zvy­kání je proces pomalý, ale fun­guje. Teď do sebe za den do­stanu dras­ticky menší počet ka­lo­rií než před rokem, ale ne­při­pa­dám si, že by šlo o veliké ne­po­hodlí, prostě to tak je. I na čaj bez cukru jsem si zvyk­nul. Už není hořký, chutná nor­málně.

Ok, to by bylo asi všechno, co jsem chtěl napsat. Než půjdu ještě jeden detail: Přes zimu jsem skoro vůbec ne­jez­dil na kole, počasí k tomu přímo ne­zvalo, k tomu se při­dala pan­de­mie a nebyla chuť. Co se ki­lo­me­trů týká, letos jich v nohách moc nemám, přesto jsem ne­dávno vy­šlápnul tes­to­vací kopec a nebylo to zas tak strašné. Pořád jsem u toho umíral, to jo, ale ne tak moc, jak by od­po­ví­dalo ně­ko­lika ne­ak­tiv­ním mě­sí­cům strá­ve­ným v sedě. Ono to bude tím, že čím míň vážím, tím míň toho musím vy­tla­čit do kopce a tím lépe to jezdí. Kaž­dých 10% váhy dolů zna­mená o 10% rych­leji nahoru.

Rukopisy

Před pár dny jsem tu Ma­sa­ry­ko­val, teď jsem si na wiki pře­četl heslo spor o Ru­ko­pisy v němž právě TGM hrál velkou roli a musím říct, že je to běžný his­to­rický manévr, až na jeden detail, který otvírá dveře k mnoha spe­ku­la­cím. Pa­ma­tuju si, že jsme se o Ru­ko­pi­sech učili ve škole, nebo si aspoň pa­ma­tuju, že si pa­ma­tuju; přesto se všechny de­taily dávno vy­tra­tily z paměti. Jde o stan­dardní zá­le­ži­tost: Ob­je­vily se na po­čátku 19. sto­letí, zrovna v oka­mžiku, kdy ná­rodní ob­ro­zení a česká idea po­tře­bo­vala důkaz, že naše li­te­ra­tura je sta­ro­bylá a mocná. Přišly vhod a byly při­jaty & osla­vo­vány. Po­stupně se ale začaly ob­je­vo­vat di­sentní názory, že na nic něco nesedí – lin­gvis­ticky, sty­lis­ticky, li­te­rárně, his­to­ricky – po­u­žívá slova, která nebyla známá, místa jež ještě ne­e­xis­to­vala, ur-jazyk, který až moc dobře od­po­ví­dal tezím o vývoji češ­tiny, nemají před­chůdce, nejsou poz­ději zmí­něné. Názor se po­stupně otočil & už nějaký ten pátek se má za to, že jde o falza.

Jednu z mála vý­ji­mek kon­senzu před­sta­vuje Česká spo­leč­nost Ru­ko­pisná, kde stále drží notu, že jde o hod­notná his­to­rická díla, možná ne ze 13. sto­letí, ale o pár set let mladší, ale stále kle­noty. Nějak moc jsem je ne­stu­do­val, ale při­po­míná mi to ob­vyklou tech­niku ur­či­tých kon­spi­rá­torů a de­ma­gogů. Ne­chtějí de­ba­to­vat, ne­chtějí se dobrat pravdy, to nebývá záměr téhle sorty ma­ni­pu­lá­torů, hlav­ním cílem je nikdy ne­ne­chat za­vr­že­nou myš­lenku zmizet z ve­řej­ného po­vě­domí, aby to pů­so­bilo, že o tématu ne­pa­nuje uni­ver­zální shoda, ale že o něm jsou stále po­chyb­nosti a ne­vy­ře­šené otázky. Kla­sic­kým pří­kla­dem je de­ba­to­vání s kre­a­ci­o­nisty. Jejich cílem nikdy není debata a snaha poznat pravdu, roz­hodně ne pro je­ží­šovce, těm jde jen o pro­pa­gaci jejich bludů. Za pomoci so­fis­tik pre­zen­tují druhou stranu jako méně jistou v kram­fle­cích. Pře­hlíží ne­sčetné hro­mady důkazů pro Darwi­nov­skou evo­luci a při­ro­zený výběr, a hrají na po­chyby. Pokud ne-kre­a­ci­o­nista ne­do­káže na místě vy­svět­lit ja­ký­koli malý detail, vypadá to jako, že o tématu stále není roz­hod­nuto. Lidské ten­dence in­ter­pre­to­vat ne­jas­nost jako fa­leš­nou rov­no­váhu si to může vy­lo­žit jako 50 na 50. Takhle fun­gují různí kul­tisté, ra­sisté a další pseu­do­vědci, ale jestli jde o modus ope­randi Ru­ko­pi­sařů, nemůžu říct.

Ok, takhle jsem četl celý wiki-článek, pádné ar­gu­menty proti, touha vlas­tenců po pra­vosti, ale pak to na­jed­nou přišlo: Da­li­bor Dobiáš při­pouští větší au­tor­skou sku­pinu nej­lep­ších čes­kých li­te­rátů té doby, včetně Josefa Jung­manna, který byl velkým pod­po­ro­va­te­lem RKZ. Teď to začíná být za­jí­mavé. Fakt, že by šlo o kon­spi­raci in­te­lek­tu­álů, kteří se spolčí, aby vy­pro­du­ko­vali doklad fa­leš­ného světa a tím změ­nily sku­teč­nost, je ve zkratce obsah Bor­gesovy po­vídky Tlön, Uqbar, Orbis Ter­tius. Před­stava kon­spi­race je mnohem za­jí­ma­vější. V rozpětí pár let se na­jed­nou ob­je­vilo ně­ko­lik pra­sta­rých svazků české li­te­ra­tury, zrovna když byly po­třeba, ve formě nej­více tou­žené. Vy­prá­věly úče­lo­vou his­to­rii o našem národu, aby změ­nily jeho sou­čas­nost. V noci u svíčky se dá divoce spe­ku­lo­vat, že mohlo jít o práci sku­piny uta­je­ných kon­spi­rá­torů, kteří se jako en­cy­klo­pe­die Uqbaru sna­žili vy­tvo­řit novou re­a­litu. Pro­du­ko­vali li­te­rární díla a za­ne­chá­vali je v knihov­nách a ar­chi­vech a sbír­kách, če­ka­jící na ob­je­vení. Ve spe­ku­la­cích na tohle téma jsou nej­při­taž­li­vější dva závěry: ne všechna díla fal­zi­fi­ká­torů byla na­le­zena a jiná byla na­le­zena, při­jata jako věrné ori­gi­nály a za­kom­po­no­vána do naší his­to­rie jako střípky dějin. Přišlo se jen na nej­od­váž­nější pa­dělky. V ostat­ních pří­pa­dech pa­dě­la­telé uspěli.

To by bylo za­jí­mavé. Možná námět na po­vídku…