Hele kámo, můžeš mi sem poslat pár tanků

Po­dí­vejte, do čeho jsem v Pze ná­ho­dou na­ra­zil. Dnes před jed­na­pa­de­sáti lety se k nám přihnaly tanky Var­šav­ské smlouvy. Proto se na Vác­la­vaxu sro­tilo pár tisíc lidí, než vyrazí Prahou.

Chvíli jsem se bavil s člo­vě­kem, který re­pre­zen­to­val Jelku – ne­pří­liš velkou obci u Bra­ti­slavy. Na první pohled mě upou­tala pestrá obecní zá­stava, kterou divoce mával. Pořád za­po­mí­nám, že velká část české his­to­rie se stala na Slo­ven­sku a slo­ven­ské his­to­rie zase u nás.

V ope­raci měl or­ga­ni­zační prsty spolek Milion chvi­lek pro de­mo­kra­cii a proto duch při­po­mín­kové udá­losti mísil s kla­sic­kou kri­ti­kou tri­um­vi­rátu ANO/Zeman/KSČM. To mi přišlo po­ně­kud mimo žánr jako pa­ra­zi­tická re­klama. Po­sel­ství je tohle se stalo, nesmí se to opa­ko­vat. ale sou­časná si­tu­ace má k tan­kové nor­ma­li­zaci daleko.

Nejdřív vyháknout + statistický hypochondr

Nejdřív vy­hák­nout, pak teprve za­sta­vit. Vy­hák­nout, za­sta­vit. Vy­hák­nout, za­sta­vit. Takové by mělo být pořadí akcí, když se roz­hod­nete vy­stou­pit z kola s nášlap­nými pedály. Když to oto­číte a až po úplném za­sta­vení se po­ku­síte vy­hák­nout boty pevně spo­jené s pedály, může to špatně skon­čit. Já to otočil a odnesl si z toho pěk­ných pár jizev.

Jel jsem krátké ko­lečko po as­fal­to­vých tep­nách v okolí Cely, dost dlouhé jen na to, abych pro­vět­ral hlavu, ale ani o ki­lo­metr delší. Cestou jsem potkal █████████████████████████, zajel k nim, za­sta­vit a pak mi došly dvě sku­teč­nosti: Začal jsem se pře­klá­pěl a s nohama při­bi­týma do pedálů jsem neměl mož­nost, jak to za­sta­vit. Muselo to vy­pa­dat krásně: Za­sta­vil jsem a pak se zřítil do boku na bahni­tou cestu. Ta ele­gance, ten půvab, ta lad­nost pohybu.

Všiml jsem si, že kr­vá­cím. Za pár minut zase: Kr­vá­cím ještě tady a po­řádně. Až po ná­vratu do ka­ta­to­nické str­nu­losti Cely jsem uviděl, že se mi do lýtka po­da­řilo zarýt zuby pře­vod­níku. Udělal jsem přesně to, co by udělal každý sta­tis­tický hy­po­chondr – vy­čis­til rány a začal číst o sympto­mech tetanu.

Te­ta­nus není žádná sranda, způ­so­buje křeče, ztrátu ko­or­di­nace svalů, pro­blémy s dý­chá­ním, je smr­telný (dle CDC v po­sled­ních letech z 11%) a spóry Clostri­dium tetani se na­chá­zejí úplně všude.

Na druhou stranu vak­cína je velice efek­tivní, vydrží chrá­nit 10-15 let a v ČR jsme všichni po­vinně oč­ko­váni. Díky moc. Ani se nemůžu za­ba­vit stra­chem ze sta­tis­ticky ne­prav­dě­po­dobné smrti a/nebo zmr­za­čení.

Nor­mální hy­po­chondr pojme po­de­zření, že ho trápí neduh X, to tušení ho zcela ovládne a zor­ga­ni­zuje kolem sebe-di­a­gnózy celý svůj život, po­čí­naje pra­vi­del­nými ná­jezdy do or­di­nací lékařů, kde se do­ža­duje všech vy­šet­ření zná­mých mo­derní me­di­cíně, nej­lépe všech na­jed­nou.

Na­proti tomu sta­tis­tický hy­po­chondr pojme po­de­zření, že exis­tuje určitá šance, že ho může trápit neduh X a začne zjiš­ťo­vat sta­tis­tic­kou prav­dě­po­dob­nost, že se nakazí, a sta­tis­tic­kou prav­dě­po­dob­nost, že na ná­sledky zemře a/nebo si odnese trvalé ná­sledky. Zjistí své šance a pak s tím nedělá vůbec nic. Jeho život je zcela v rukách náhody. K akci ho vy­bi­čuje jedině, když je šance smrti z neduhu X, větší než sou­hrnná prav­dě­po­dob­nost, že zemře tak jako tak. Na­pří­klad tři­ce­ti­letý člověk má kurz 1:1000, že pojde do dal­ších na­ro­ze­nin. Laťka je na­sta­vená vysoko a sta­tis­tický hy­po­chondr si může jít leh­nout. Pořád ho bolí na­ra­žené rameno, když spadl do toho bláta.

+1: Na wiki se píše „Rovněž schop­nost otevřít ústa do­ši­roka je vět­ši­nou znakem toho, že do­tyčný te­ta­nus nemá.“ Há­dejte, co teď dělám kaž­dých 15 minut.

Minmaxování

Vždy, když začnu hrát do té doby mě ne­zná­mou des­ko­vou hru, má to bez vý­jimky ná­sle­du­jící průběh:

1. Snažím se po­cho­pit pra­vi­dla.
2. Snažím se opa­ko­vaně a marně za­pa­ma­to­vat pra­vi­dla.
3. Při­padá mi, že v tom není žádná stra­te­gie.
4. Není to jen o štěstí, určité tak­tické mož­nosti exis­tují.
5. Uvě­do­mím si, že můžu hrát velké množ­ství stra­te­gií, ně­které i ne­ga­tivní, a pi­lo­vat je podle ak­tu­ální si­tu­ace a akcí ostat­ních hráčů.
6. Dojde mi, že pro danou hru musí exis­to­vat ide­ální stra­te­gie a snažím se v hlavě srov­nat, jak by asi mohla vy­pa­dat.
7. Při­znám, že jediná mož­nost je napsat pro­gram, který ode­hraje sto mi­li­onů her ve snaze najít nej­lepší stra­te­gii.
8. Napíšu ten pro­gram a po­čí­naje oka­mži­kem, kdy do­běhne, jsem ne­po­ra­zi­telný.

K po­sled­nímu bodu jsem se zatím nikdy ne­do­stal. Má to dva důvody. Jednak nemám při ruce pra­vi­dla hry, abych je mohl kom­pletně pře­vést do podoby si­mu­lace a druhak vždy když ob­je­vím, že určitá hra, fy­zická nebo di­gi­tální, má per­fektní stra­te­gii ga­ran­tu­jící nej­větší prav­dě­po­dob­nost úspě­chu, ztra­tím o ni zájem. Na­jed­nou to zre­du­kuje ne­změr­nou džun­gli mož­ností a roz­hod­nutí na je­di­nou cestu a to není žádná zábava.

Když o tom tak pře­mýš­lím, tak nevím, proč to vlastně píšu. Nikdy jsem žádnou hru si­mu­lací ne­min­ma­xo­val a vlastně ani nechci.

Ale nebude nijak těžké ten pro­gram napsat. Jeho cílem by nebylo naučit po­čí­tač, jak hrát danou hru, ale jen otes­to­vat ně­ko­lik uži­va­te­lem de­fi­no­va­ných stra­te­gií, které pre­fe­rují určité akce před jinými. Ani zda­leka by nešlo o umělou in­te­li­genci, ani o stro­jové učení. Možná, se za­vře­nýma očima, bychom tom mohli ozna­čo­vat za ne­pří­liš po­kro­či­lou sta­tis­tika od někoho, kdo sta­tis­tice ne­ro­zumí.

Kdo byl zabiják psů?

Asi takhle: Under the Silver Lake je post-mo­derní neo-noir film o masivní kon­spi­raci, která jako všechny kon­spi­race nedává žádný smysl. Není úplně špatný, tak 50/50 s po­ten­ci­á­lem do­sa­žení kul­tov­ního sta­tutu. Ker­mode nebyl nadšen, Mike a Jay z RLM naopak byli a tak na­lá­kali i mě.

Přesně vy­svět­lit film, není úplně jed­no­du­ché, po­vr­chový příběh no­mi­nálně sle­duje cestu ne­sym­pa­tic­kého hrdiny do srdce masivní kon­spi­race, ale to není všechno. Ma­te­riál můžeme číst mnoha způ­soby: Jako útok na pop-kul­turu, která není víc než umělý ne­u­přímný pro­dukt; zbož­ňo­vání a touhu po do­sa­žení slávy a ne­smr­tel­nosti, ať už fak­tické nebo v očích bu­dou­cích ge­ne­rací za pomoci pod­vodu; ne­pří­liš dobrou kri­tiku ob­jek­ti­fi­kaci žen ho­ly­wo­o­dem nebo obec­ného hle­dání řádu a smyslu v ne­vý­raz­ném šumu re­a­lity. Tyto in­ter­pre­tace jsou možné, ale film není zkon­stru­o­ván dost ob­ratně na to, aby mohl vy­bu­do­vat pře­svěd­čivý ar­gu­ment pro to nebo ono čtení.

Třeba me­cha­nické vy­u­ží­vání žen ho­ly­wo­o­dem: Na jednu stranu jsou bez vý­jimky všechny ženy vy­u­ží­vané jen jako re­kvi­zity nebo ob­jekty, ale na druhou nemají žádnou au­to­no­mii nebo snahu změnit svou si­tu­aci, jen plují s prou­dem. Scéna na konci filmu, kdy pro­ta­go­nista ko­nečně ob­je­vil hle­da­nou dívku, teď v lu­xusní kryptě od­říz­nuté od světa horou betonu a če­ka­jící, jako jedna z nevěst mi­li­ar­dáře, na oka­mžik na­ne­be­vzetí. Když pak pro­nese: „Well, there's no get­ting out now, so I may as well make the best of it.“ je z toho cítit re­zig­naci na mož­nost sys­té­mové změny, po­do­bou, jaká byla cítit z ne­šťast­ných slov Terryho Gil­li­ama na si­tu­aci post-Wein­stein. V tomto ohledu film vypadá ne­pří­liš pro­gre­sivně a ukrutně ni­hi­lis­ticky – ať se stane cokoli, mladé ženy budou umírat v hrob­kách po boku po­blouz­ně­ných mi­li­ar­dářů a to jen pokud budou mít štěstí.

Mnoho scén je samo o sobě za­jí­ma­vých a vi­zu­álně při­taž­li­vých, to je pravda, ale celek, i když má lep­ka­vou povahu a donutí člo­věka, aby se aspoň na chvíli snažil po­spo­jo­vat mnoho zblou­di­lých linek záhad a najít od­po­věď na otázku Kdo byl za­bi­ják psů?, přesto nedrží po­hro­madě. Film se táhne příliš dlouho a je příliš nudný, až po okraj na­pě­cho­vaný sym­boly a skry­tými vý­znamy, ale přesto prázdný.

Nechci po­rov­ná­vat tenhle snímek s jinými, jde o špatný způsob hod­no­cení, ale tady se nemůžu vy­hnout srov­nání s Mul­holland Drive. Jsou to docela jiné bestie, ale přesto sdílí určité pro­cento DNA. Mul­holland Drive na první shléd­nutí působí jako cha­o­tická změť scén, postav a pří­bě­ho­vých linek, ale všechno je možné vy­svět­lit, ke každé záhadě je někde skryté vo­dítko. Z Under the Silver Lake jsem tenhle pocit neměl. Jeden pří­klad za všechny: V re­cen­zích se ob­je­vila teorie, že pro­ta­go­nista si kon­spi­raci z větší části vy­mys­lel jako es­ka­pis­tic­kou fan­ta­zii, ve které hraje první housle a ve které je dů­le­žitý. Pominu fakt, že jde o velice vrat­kou tezi, pro­tože ve vý­sledku neměl na nic vliv, nic ne­změ­nil, pro­tože hlavní pro­blém je chy­bě­jící vy­me­zení. V Mul­holland Drive je exis­tence snové re­a­lity a re­a­lity reálné na­zna­čena změnou jmen. V Under the Silver Lake po­dobné vo­dítko chybí, není v něm dost ma­te­ri­álu, který by všechno mohl vy­svět­lit, a i kdyby tam byl, film mi ne­po­skytl dost mo­ti­vace se pustit do de­kó­do­vání.

Před­chozí od­stavce můžou znít hro­zivě ne­ga­tivně, ale není to tak strašné. Aspoň jde o za­jí­mavý film, který po­la­ri­zuje obe­cen­stvo a vám třeba může sed­nout. Ale pokud chcete něco po­dob­ného, jen lep­šího, smě­řujte pohled směrem k Inhe­rent Vice nebo Mul­holland Drive.

Pů­vodně jsem nic z před­cho­zích od­stavců ne­chtěl psát. Při sle­do­vání mě napadl jiný úhel útoku na pří­běhy točící se kolem kon­spi­rač­ních teorií. Před­stavte si pro­ta­go­nistu, který je jimi po­sedlý, divoce je kon­zu­muje a píše o nich. Jeho tvorbu hltají jiní a aniž by s ním ko­mu­ni­ko­vali, ji roz­ví­její a ne­vě­domky re­a­li­zují, staví pro pro­ta­go­nistu svět dle jeho vlast­ních plánů. Za­ne­chá­vají po sobě ná­znaky, stopy a sym­boly, které jsou pro­ta­go­nis­tou in­ter­pre­to­vány jako důkazy kon­spi­race a ten se tak noří hlou­běji a hlou­běji do vlastní pa­ra­no­idní fan­ta­zie a pro­zkou­mává re­a­litu, kterou sám vy­tvo­řil, ale nemám nejmenší tušení, jak kon­krétně by tohle mohlo být re­a­li­zo­váno.

Šroub

Není ostuda při­znat vlastní ne­zna­lost. Já až doteď ne­vě­děl k čemu je tenhle zdán­livě zby­tečný šroub na rá­f­ko­vých brz­dách.

Čte­náři k47čky – všichni mladí, chytří a atrak­tivní – to jistě mají na háku & pro ně je ostuda něco vy­svět­lo­vat, ale přesto… Jde o to, že v každém rameni obou brzd se na­chází pru­žina, která rameno od­ta­huje od ráfku, aby po od­brz­dění botka ne­zů­stala při­tisk­nutá na ploše ráfku a ne­brz­dila. Zá­hadný šroub ko­ri­guje sílu této pru­žiny – čím víc ho po­vo­lím, tím je pru­žina lax­nější, čím víc ho utáhnu, tím je tvrdší a víc tlačí ven. S jeho pomocí můžu staré brzdy, které na omak pů­so­bily jako houba, pre­cizně vy­la­dit tak, že se každá botka vznáší přesně jeden mi­li­metr nad ro­vi­nou ráfku a čeká, aby mě mohla pře­ho­dit přes ří­dítka, jen když za­va­dím o brz­dové páky.

Přesně to jsem taky udělal. První pokus byl víc am­bi­ci­ózní než ro­zumný. Risk­nul jsem to­le­rance na max & kolo čas od času začalo jemně drh­nout o špalík gumy. Stačí málo, jen letmé tření & na­jed­nou cítíte, jako byste dřeli do toho nej­str­měj­šího kopce. Je to zvláštní pocit – po ro­vince ale přesto jako se za­ta­že­nou ruční brzdu. Mělo by to jet mnohem rych­leji, ale ať se sna­žíte, nejede.

To rychle vzalo za své. Druhé sla­dění bylo méně agre­sivní & mohl jsem jezdit, což je jed­no­značné plus, ale ten pocit, že při každém za­brz­dění už už letím, zůstal. Sva­lová paměť na­jed­nou nejen k ničemu, ale ak­tivně na škodu.

Jízdní kolo má to spe­ci­fi­kum, že přední brzda je mnohem efek­tiv­nější než ta zadní. Když za­čnete brzdit, stále máte hyb­nost vpřed, ale proto, že přední kolo drhne, za­čnete se pře­klá­pět vpřed, to trochu od­lehčí zadní kolo, má pak menší kon­takt s as­fal­tem a proto méně brzdí. Nebo tak nějak.

Nicméně, už je to dlouho, co jsem pře­le­těl přes ří­dítka, ele­gantně nebo jinak. Kdysi dávno se mi po­da­řil skok roz­nožmo za deset bodů potom, co se bicykl spla­šil po brz­dění na bahnité cestě. Do dneška ne­do­kážu vy­svět­lit fy­zi­kální po­chody, které to umož­nily. Ale radši budu žít s vi­di­nou krát­kého letu, když mi to bude (po ±deseti letech) zase brzdit, což je jed­no­značné plus.

Je někdo doma?

Jak je vidět z při­lo­že­ných fo­to­gra­fic­kých důkazů, nikdo doma už není.

Toto hmyzí stvo­ření dlouho sedělo na listu pam­pe­lišky, zcela bez hnutí. To byl signál k akci. Při­plí­žil jsem se k němu po­ma­ličku, abych ho ne­vy­ru­šil, na makro vzdá­le­nost, od hlavně ob­jek­tivu ho dělilo pár cen­ti­me­trů. Po chvíli to ale začalo vy­pa­dat, že je víc imo­bilní, než bych čekal, skoro až sta­ci­o­nární.

Teprve pak jsem si všiml, že s ním je něco v ne­po­řádku. Hodně v ne­po­řádku. V zádech měl díru, kterou utekl ze svého pře­chod­ného chi­ni­no­vého domova. Poz­dější iden­ti­fi­kace po­tvr­dila tezi. Přesně takhle vypadá nymfa vážky, re­spek­tive to, co z ní zbude, po svlék­nutí a převtě­lení vážky do své do fi­nální podoby.

Na každou svini se vaří voda

Je­ffrey Eps­tein byl jedním z kasty bo­ha­tých sviní, které látají příliš vysoko a jsou zdán­livě na zá­ko­nem. Po­dí­lel se na nej­vět­ším Pon­ziho sché­matu v his­to­rii US a tak po­dobně, ale pro­tože mu peníze tekly z uší, nic se mu ne­stalo.

Zá­ro­veň to byl pe­do­fil, který si vlast­ním le­ta­dlem ve velkém svážel ne­zle­tilé dívky na sou­kromý ostrov daleko od očí spra­ve­dl­nosti a půj­čo­val je jiným cha­rak­te­rům z horní krusty so­ci­o­e­ko­no­mic­kého žeb­říčku, kteří chtěli víc, než jim po­vo­lo­val zákon a dobré mravy. To se vědělo, ale pro­tože sral sto­do­la­rové ban­kovky, nic se mu ne­stalo.

Ne­stalo se mu nic dlou­hou dobu, ale teď je mrtvý – obě­šený ve vě­zeň­ské cele jako krysa za­hnaná do kouta.

Pře­čtěte si jeho wiki-stránku a za­čněte od podti­tulku „First cri­mi­nal case“. Zpo­čátku se spra­ve­dl­nosti vy­smívá do očí. Za zlo­činy, za které by si jiní od­se­děli zbytek života, byl po­tres­tán přespá­vá­ním ve věz­nici. Přes den mohl ven, létal svým le­ta­dlem po světě, ale na noc si musel od­pích­nout v a pro­spat se ve věz­nici mnohem lu­xus­nější než ty vy­hra­zené pro plebs.

Pak mu začalo do­chá­zet aro­gantní štěstí, ob­ža­loby se mno­žily, jedna za druhou, každý rok nová, pak ně­ko­lik za rok. Je z toho cítit fan­tas­tický pocit, jak se zdi sta­hují a oprátka je těs­nější. Zdi se sta­hují a oprátka je těs­nější, zdi se sta­hují a oprátka je těs­nější, až se na­ko­nec (nej­spíš) sám oběsil. Je to opojný pocit ne­ú­prosné spra­ve­dl­nosti, která jako ju­g­ger­naut všechny dožene a štědře je odmění za jejich hříchy, ne­hledě na to, kolik peněz si ulili do da­ňo­vých rájů.