Otázka inteligence

Kdysi jsem tu nahlas dumal¹ , jak asi vní­mají svět lidé s velice nízkou nebo naopak velice vy­so­kou in­te­li­gencí. Dumání se točilo hlavně kolem toho, že si to ne­do­kážu před­sta­vit, pro­tože mi chybí per­spek­tiva dru­hého.

Ale shodou náhod jsem se dostal k někomu, kdo to­muhle tématu rozumí z pozice sku­teč­ného aka­de­mika (a ne jen jako di­le­tant s wi­ki­pe­dií). Budu pa­rafrá­zo­vat, pozor na to, ale jestli jsem to dobře po­cho­pil, lidé s velice nízkou in­te­li­gencí svět vní­mají jako děti. Hra­nice ne­do­statku chyt­rosti je ne­přesná, nicméně nemám na mysli sou­sedku, stu­pidní a plnou žluče, ale někoho ještě prost­šího. Někoho jako dítě. Stále, ten příměr ne­po­sky­tuje per­spek­tivu dru­hého, ale aspoň se o tom dá snáz uva­žo­vat. S malými dětmi máme víc zku­še­ností. Jsou prosté, chápou svět v hrubých, zjed­no­du­še­ných ob­ry­sech a to, čemu ne­ro­zumí je příliš ne­za­sa­huje. Ne­vě­domé ve vlast­ním stavu.

Na druhou stranu lidé velice in­te­li­gentní ne­vy­ni­kají ve všech aspek­tech in­te­li­gence na­jed­nou, ale jen v ně­ja­kém spe­ci­fic­kém. In­te­li­gence je mnohem kom­pli­ko­va­nější, než se z prosté me­t­riky IQ může zdát. Sa­motné IQ zna­mená jen málo a samo o sobě není uži­tečné. Testy in­te­li­gence zkou­mají bohaté formy ko­gni­tiv­ních schop­ností člo­věka a nejde jen o lo­gické hla­vo­lamy. Men­tální ak­ti­vitu ovliv­ňuje celá řada kvalit, třeba prostá paměť. Jak dob­rého pa­ma­to­váka má člověk, ovlivní jeho dušení výkony, stejně jako plejáda dal­ších fazet. WAIS, jeden z testů po­u­ží­va­ných v psy­cho­lo­gické a psy­chi­at­rické praxi, měří čtyři hlavní ob­lasti. Podle wi­ki­pe­die to jsou Verbal Com­pre­hension, Per­cep­tual Re­a­so­ning, Wor­king Memory a Pro­ces­sing Speed. Vzít potom vý­sled­nou ana­lýzu a všechny vý­sledky zprů­mě­ro­vat do jed­noho čísla, jímž se můžete vy­ta­ho­vat, nemá velkou hod­notu. Jen čle­nové Mensy si honí IQ.

Navíc, co by vlastně IQ měřilo? K čemu by bylo? Pro­tože když ho ne­po­u­ži­jeme pro před­po­věď ostat­ních sku­teč­ností života, je sebe-re­fe­renční. IQ měří IQ a není k ničemu, neříká nic kromě toho, jak dobře člověk dokáže plnit testy na­vr­žené pro měření téhle me­t­riky. Je nutné ho použít pro stu­dium ex­ter­ních sku­teč­ností, na­pří­klad prav­dě­po­dob­nost při­jetí na vy­so­kou školu, výši příjmu, délku dožití nebo spo­ko­je­nosti v životě, aby to něco zna­me­nalo. Bez toho jde o na­ho­dilý test.

S tímhle vším na mysli je pak celkem snadné si před­sta­vit vysoce in­te­li­gent­ního člo­věka, který vyniká ve spe­ci­fické ob­lasti. Celkem snadné. Pořád před námi stojí pře­kážka per­spek­tivy, ale člověk s fe­no­me­nální pamětí, kdo dokáže od boku ci­to­vat kla­sic­kou li­te­ra­turu? Nebo někdo s velkou pra­covní pamětí, kdo na­jed­nou v hlavě pojme víc než kla­sické 5+2 věci a snáze najde více vzá­jem­ných spo­ji­tosti? To si docela dobře dokážu před­sta­vit.

1. Nemůžu najít kde přesně se to píše. Tohle začíná být ne­ú­nosné, už nemůžu najít re­fe­renci ve vlast­ních li­ta­ni­ích. Soubor s ak­tu­a­li­za­cemi k47čky od za­čátku as­cii­blogu před čtyřmi roky má 480 tisíc slov na délku a najít v tom moři textu od­sta­vec, který není svá­zaný s uni­kát­ním klí­čo­vým slovem, se stává pro­blé­mem. Mírně řečeno. Sy­no­nyma se s Ctrl-F (nebo / ve vimu) ne­ka­ma­rádí. Chtělo by to sé­man­tické fuzzy hle­dání nebo aspoň ex­plozi sy­no­nym z word2vec modelu.

Magie

Před pár dny se mi pro­hnala hlavou tahle teze: Kdyby magie exis­to­vala ve sku­teč­ném světě, byla by po­u­ží­vána ke všed­ním, oby­čej­ným & nudným účelům. Její apli­kace v boji & dob­ro­druž­ství by před­sta­vo­valo jen zcela mar­gi­nální mar­gi­ná­lium.

Tady musím říct, že fan­tasy žánru se ak­tivně vy­hý­bám, tak nevím, co letí & jak se k tomu kdo po­sta­vil. Ne­po­chy­buji, že celá plejáda autorů pro­zkou­mala téma vě­ro­hod­ného po­u­žití nad­při­ro­ze­ných schop­ností v uvě­ři­tel­ném světě z všech před­sta­vi­tel­ných úhlů. Ale jak říkám: fan­tasy nečtu & tak mi ne­zbývá než divoce spe­ku­lo­vat.

Když bych vzal ty­pický fan­tas­tický pozdní stře­do­věk, lidé by v něm ma­gické síly vy­u­ží­vali hlavně pro zábavu a práci. Mág by ne­vy­tvá­řel ohnivé koule, aby jimi za­vraž­dil jiného člo­věka, ale aby dosáhl do­sta­tečně vysoké tep­loty v peci pro tavení železa nebo něco na ten způsob. Po­u­žití v boji by bylo dru­ho­řadé. Dovedu si před­sta­vit, že by nad­při­ro­zeno hrálo mnohem větší roli ve výrobě a ob­chodu – pra­co­vat rych­leji, lépe, snést velkou námahu, ne­pří­z­nivé pod­mínky a tak po­dobně.

Žádné záhady nad­při­ro­zena, žádný velký ne­pří­tel, re­a­lita zcela bez vzru­šu­jí­cích im­pli­kací. Magie by před­sta­vo­vala jen další schop­nost, která najde uplat­nění v kaž­do­den­ním životě a/nebo v in­dustri­ál­ních pro­ce­sech. Cynik by si jistě dovedl před­sta­vit nad­při­ro­zeno roz­dr­cené po­dráž­kou ka­pi­ta­lismu nebo něco na ten způ­spob.

A pak je tu uni­ver­zální pra­vi­dlo čislo jedna: Když něco může být po­u­žité v se­xu­ál­ním kon­textu, bude to tak po­u­žité. Nad­při­ro­zené schop­nosti ne­vy­jí­maje.

Má se to jako s in­ter­ne­tem. Ranní pro­roci snili o ky­ber­pro­storu jako něčem spe­ci­ál­ním, něčem vzru­šu­jí­cím, co bude vy­u­žito jen k velice dů­le­ži­tým čin­nos­tem. Na­místo toho máme in­ter­net, který je fádní a mon­dénní. Gibson si ne­do­ká­zal před­sta­vit, že in­frastruk­turu sítí a ser­verů, která obe­píná celou plentu a jde o zá­sadní tech­nické dílo, někdo po­u­žije k tomu, aby se celý večer díval na fotky Mau­rice Tilleta, muže s akro­me­ga­lií. Když je něco úspěšné, stane se to fádním.

Takže, kdo píše o svě­tech, kde magie slouží jako fádní ná­stroj pro práci a slasti? Tipy na knihy můžete dávat do ko­men­tářů, abych měl co nečíst.

+1: Mapa li­te­ra­tury

Teď už víme

V těchto dnech to bude jeden rok od oka­mžiku, kdy jsem poprvé slyšel o novém ko­ro­na­viru, který se ob­je­vil v Číně. Tehdy jsme měli 318 po­tvr­ze­ných nákaz. Teď stejný počet pří­padů při­bude kaž­dých 39 vteřin a cel­kově se blí­žíme 100 mi­li­o­nům.

Teď už víme, jak vypadá glo­bální pan­de­mie a není to pěkné. Ne pro­tože by šlo o cho­robu, která zde­vas­tuje lid­stvo jako černá smrt, v tom ohledu by to mohlo být mnohem horší – vi­ru­lentní jako spal­ničky, ne­vy­lé­či­telné jako HIV, smrtné jako ebola – ale pro­tože bychom to mohli zvlá­dat o tolik lépe. Víme, že efek­tivní reakce je možná, jak uka­zují pří­pady Ja­pon­ska, Jižní Korei, Viet­namu, Nového Zélandu a Aus­trá­lie. Ale je možná jen tam, kde vládní špičky nemají hlavu za­str­če­nou ve vlastní prdeli.

Hlavní dojem z po­sled­ního roku je prostý: Trvá to celou věč­nost. Ka­ta­strofa se stane všed­ností. Ráno se po­dí­vám do sta­tis­tik: 7400 nových pří­padů, přes 150 mrtvých. A den po­kra­čuje jako ob­vykle, nijak moc zvláštně. Jsou to další čísla na hro­madě jiných čísel, skrývá se za nimi hro­mada pří­běhů, utr­pení, ztrát a cel­ko­vého se­lhání naší státní reakce. Ně­ja­kým zvrá­ce­ným způ­so­bem se z to­ho­hle stala rutina. Jak jsme to jen mohli do­pus­tit?

Když jsem loni se­pi­so­val onu první zmínku o ko­ro­na­viru, byl jsem příliš op­ti­mis­tický. Ne­při­chá­zela mi na mysl even­tu­a­lita ne­ko­nečně im­po­tent­ních a idi­o­tic­kých roz­hod­nutí. Im­pli­citně jsem před­po­klá­dal, že správní od­bor­níci budou na správ­ných mís­tech a ne­u­va­žo­val, že by ná­rodní stra­te­gie mohla být pod­řa­zena po­li­tic­kému mar­ke­tingu a vo­lební kam­pani a že pre­miér se bude ohánět oči­vid­nými lži, aby od­vrá­til po­zor­nost od vlastní ne­schop­nosti. Ale to se taky stalo ru­ti­nou a proto se na­chá­zíme na před­ních příč­kách počtu úmrtí na milion oby­va­tel.

Je to zvláštní pocit si na­jed­nou uvě­do­mit, jak zá­sadně se celý svět změnil. Zvy­kali jsme si pomalu a po­stupně a mysl skoro nebere, že to takhle nebylo pořád.

Nebylo.

Ale teď už to víme.

Infection fatality rate

Hy­po­te­tická si­tu­ace: Pra­ro­diče se sta­rá­vají o dítě, jed­noho dne je trochu ne­mocné, přesto ho při­ve­dou ze školky a pro­blém je na světě. Co se psalo na tom letáku který loni při­stál v každé schránce? Kon­krétně v bodě 4? Vy­hý­bejte se zjevně ne­moc­ným. I když pan­de­mie běží na plné ob­rátky a naše malá re­pub­lika ji zvládá s až gro­teskní ne­kom­pe­tencí, budou radu jednou ig­no­ro­vat, riziko ze­vnitř ne­pů­sobí tak ne­bez­pečně, jako riziko zvenčí. O pár dnů poz­ději jsou všichni ne­mocní, oni, rodiče a pár lidí, kteří se při­pletli kolem. Čím přesně? Možná ko­ro­na­vi­rem, zatím nevíme.

Podle téhle studie je IFR covidu – smrt­nost při in­fekci – zá­vislá na věku podle vzorce log₁₀ IFR = -3.27 + 0.0524 × věk.

Jde o IFR, in­fection fa­ta­lity rate, tedy šance že to s člo­vě­kem položí, která do dě­li­tele za­po­čí­tává všechny in­fekce, i ty lehké a bez­pří­zna­kové. Je menší než CFR, ale na druhou stranu dě­si­vější. Za­hr­nuje i ty, kteří mají jen mírný průběh a k dok­to­rovi se vůbec ne­do­sta­nou. Lepší než IFR to nemůže být.

Pro nor­mální smr­tel­níky, kteří neumí spatra číst lo­ga­ritmy, se to má asi takhle:

(Mi­mo­cho­dem: Vzpo­mí­náte, jak Klaus jed­nička na de­mon­straci pro­hla­šo­val, že se ne­ne­chá oč­ko­vat a že „všichni si musíme vy­tvo­řit svou při­ro­ze­nou imu­nitu“? Je mu 79. Za­jí­malo by mě, jestli chce jít pří­kla­dem a laj­snout si těch 8% v cestě za při­ro­ze­nou imu­ni­tou.)

Kdyby to byl ko­ro­na­vi­rus, v naší hy­po­te­tické ro­dince by pak byla šance 1.88%, že někdo zemře. Moc ne­zá­leží kolik lidí přesně bude za­sa­ženo, dva pra­ro­diče při­spí­vají na­pros­tou vět­ši­nou do vý­sledné prav­dě­po­dob­nosti tragé­die.

Vzorec ze studie, se dá použít ještě jinak. Když budeme uva­žo­vat, že platí i u nás v Re­pub­lice, dá se z něho, počtu obětí a vě­ko­vého slo­žení po­pu­lace od­had­nout, kolik lidí celkem se novou nemocí už in­fi­ko­valo.

Ta­bulky vě­ko­vého slo­žení jsou (jako ob­vykle) na webu ČSÚ. Počet obětí se vy­špl­hal na tra­gic­kých 14820. Trochu excelu lib­re­o­f­fice calcu a počet sku­tečně in­fi­ko­va­ných se po­hy­buje někde kolem 1.11 mi­li­onu, pokud za­po­čí­tám nad­úmrtí, tak kolem 1.6 mi­li­onu – 16% po­pu­lace, stále na míle daleko snu všech pro­mo­řo­vaců a dal­ších ge­no­cid­ních ší­lenců¹ . Sa­mo­zřejmě jde o číslo zpoz­děné o pár týdnů. Mezi in­fekcí a úmrtím je určitá pro­dleva.

Navíc tady se píše, že „Od­bor­níci nicméně od­ha­dují, že z deseti mi­li­onů oby­va­tel České re­pub­liky se s ko­ro­na­vi­rem in­timně se­zná­mil při­nejmen­ším jeden a půl mi­li­onu lidí.“ Tak nebudu asi úplně mimo mísu.

Teď už ko­ro­na­viru víme docela dost, máme už velice přes­nou před­stavu o sku­tečné ne­bez­peč­nosti. Nemůžu se zbavit pocitu, že všichni ti pro­mo­řo­vači a ote­ví­rači im­pli­citně před­po­klá­dají, že ano, lidé se nakazí, ale vždy to bude někdo jiný, hodně lidí zemře, ale vždy to bude někdo jiný. Prav­dě­po­dob­nost s po­ci­tem vlastní vý­ji­meč­nosti ne­sou­hlasí. I když je šance jen malá, někdo se musí stát sta­tis­ti­kou.

Navíc zá­kladní pra­vi­dla pre­vence šíření re­spi­rač­ních chorob jsou v prin­cipu jed­no­du­chá. Není to magie. Nebýt u oči­vid­ného zdroje vi­ro­vých ka­pé­nek před­sta­vuje dobrý první krok.

Vzpo­mí­nám si, jak se na Za­čátku mlu­vilo o dez­in­fekci rukou. Říkalo se že se má mýt mýdlem nebo dez­in­fi­ko­vat 80% al­ko­ho­lem, ale v druhém dechu se k našim uším do­nesla in­for­mace, že častá dez­in­fekce může po­ško­dit kůži a to usnadní vnik pa­to­genů. Sdě­lení znělo: dělej tohle, ale ne­dě­lej to moc; což je ne­pro­duk­tivní. Vy­tvoří to pocit ekvi­va­lence, kdy po­zi­tiva a ne­ga­tiva působí jakoby aspoň řádově srov­na­telně. Ale to není pravda. Pří­nosy jsou masivní, ztráty okra­jové. Udělej tohle, to po­kryje 80% pří­padů. Bod čtvrtý: Vy­hý­bat se zjevně ne­moc­ným, tečka. I když je to pří­buzný. I když je to ka­ma­rád. Jestli to nic nebylo, přejde to. Pokud šlo covid, bravo, stal se z vás epi­de­mi­o­lo­gický hrdina.

1. Jak uka­zuje Manaus, pro­mo­ření možná nebude vůbec možné.

Nachlazení a zinek

V roce 2020 jsem nebyl ani jednou ne­mocný. Pro­tie­pi­de­mická opat­ření fun­gují. Byly tu určité jiné věci, ale žádná in­fekce re­spi­rač­ního sys­tému. Hor­ního, dol­ního nebo ja­ké­ho­koli jiného. Lidé jsou od­porné in­ku­bá­tory pa­to­genů a čím víc (nebo chytřeji) se vy­hý­báte kon­taktu, tím men­šímu riziku se vy­sta­vu­jete.

Na druhou stranu letos trvalo jen 18 dnů, než se to změ­nilo. Ko­ro­na­vi­rová obe­zřet­nost po­le­vila + zdá se, že lidé jinak vní­mají riziko ze­vnitř a zvenčí. Vnitřní kruh, rodina, sku­pina přátel, atd. je vždy po­va­žo­ván za čistý, ne­před­sta­vuje zdroj rizika a proto s ním na­klá­dají jinak, než s iden­tic­kou si­tu­ací, která pra­mení zvenčí. Když má blízký/známý ne­u­r­čité symptomy, nej­spíš to bude jenom pitomé na­chla­zení a není třeba se distan­co­vat, po­tkáme se s ním, proč ne, potká rodiče, je to jenom nudle, to přejde, v pod­statě udě­lají všechno ne­dba­lého, jen když se to týká členů vnitř­ního kruhu. Pak když jsou všichni ne­mocní, dou­fejme že jen rhi­no­vi­rem a ne ko­ro­na­vi­rem, víme jak to začalo, odkud se to vzalo, jaké kroky vedly k one­moc­nění všech a by sta­čilo udělat, aby si teď při­pa­dalo mi­zerně o něco méně lidí. Není to záhada, jenom ze­vnitř to ne­vní­máme tak hro­zivě i když sta­tis­tika je stejně ne­vy­bí­ravá jako při kon­taktu zvenčí.

Ok, není to nic váž­ného, nemám v plánu umřít, tedy roz­hodně ne nad prav­dě­po­dob­nost 1:1500 za rok nebo kolik je v mojí věkové sku­pině.

Když jsem se začal cítit mi­zerně, začal jsem hledat útěchu v bibli wi­ki­pe­dii, kon­krétně, co na symptomy na­chla­zení zabírá. Není to vi­ta­mín C ale zinek. Do­plňky zinku v dáv­kách pře­sa­hu­jí­cích 75 mg/den, které začnou do jed­noho dne po prv­ních pro­je­vech nemoci můžou ukous­nout jeden den z trvání symptomů na­chla­zení. Po­tlačí zá­nět­li­vou reakci a zpo­malí za­byd­lo­vání viru v re­spi­rač­ním epi­telu. Když se budu cítit mi­zerně o jeden den méně, beru to.

Na­proti tomu vi­ta­mín C nedělá nic, když ho do sebe člověk začne sypat až v den, kdy se ozve škrá­bání v krku a tep­lota. Nic. Nijak ne­po­může. Na druhou stranu lidé, kteří ho berou pra­vi­delně, mívají na­chla­zení o něco málo kratší a o něco málo lehčí. Pra­vi­delně. S na­chla­ze­ním je už pozdě a ne­zá­leží jak moc babská daná rada je.

Do­po­ru­čená denní dávka vi­ta­minu C se po­hy­buje mezi 60 a 100 mg. Takové množ­ství je v 200 gra­mech po­me­rančů, 400 gra­mech man­da­ri­nek nebo 2 kil jablek. V po­me­ran­čích to vyjde na ~8kč/den, v ce­laskonu míň než korunu.

Takže jo, zinek mě vy­kurý­ruje a když ne, tak v pří­kladu sy­me­t­rie osudu skon­čím v zin­kové rakvi.

i3 - experiment s dlaždicovými správci oken, který selhal

Ex­pe­ri­ment s dlaž­di­co­vým správ­cem oken i3 skon­čil. Ne­ú­spěšně.

Ně­které věci se mi na i3 docela líbí. Fle­xi­bi­lita, mož­nost na­sta­vit každé uprd­nutí v tex­to­vých sou­bo­rech, mož­nost snad­ného roz­ší­ření. Na druhou stranu tohle nejsou mož­nosti, ale nut­nosti. Bez dras­tic­kého zásahu i3 hra­ničí (aspoň pro mě) s ne­po­u­ži­tel­ností. Je to čirá ide­o­lo­gie a žádné ohledy na prak­tické po­u­žití pro peony, které ne­vzru­šuje myš­lenka, že si musí všechno chy­bě­jící sami do­pro­gra­mo­vat. Hele, po­dí­vejte, můj .vimrc je taky delší než Vojna a Mír, to jo, ale všechna při­způ­so­bení a změny se tam hro­ma­dily strašně dlouho, po­stupně. Měl jsem čas se akli­ma­ti­zo­vat. Místo te­ra­pie šokem a lovení v do­ku­men­taci a kó­do­vání mi víc voní před­stava ho­to­vého plu­ginu, který nějací velice sexy lidé při­pra­vili a zkom­ple­to­vali, ide­álně tým autorů a při­dali ho jako za­pnu­tel­nou mož­nost přímo do balíku s pro­gra­mem. Zno­vupo­u­ži­tel­nost a tak po­dobně.

Na­ko­nec mi zlo­milo vaz pře­pí­nání oken. V ci­vi­li­zo­va­ném světě alt-tab přepne na po­slední ak­tivní okno a teprve pak začne pro­chá­zet všechny po­stupně. Jed­no­du­ché. Prak­tické. Všichni jsme si to ulo­žili do sva­lové paměti. Ve vý­sledku můžu rychle pře­pí­nat nimi dvěma okny tam a zpátky a zá­ro­veň se dostat na každé další okno. i3 ve své ne­ko­nečné moud­rosti tuhle tri­vi­ální funk­ci­o­na­litu ne­na­bízí a nikdy nebude. Prý by to zkom­pli­ko­valo kód. Super. Jejich pí­se­ček musí být pu­ris­tický, uži­va­telé můžou/musí trpět.

Autoři se ne­chali slyšet, že si cení kon­fi­gu­ro­va­tel­nosti, přesto ne­chtějí při­dá­vat ma­ličké funkce, které si uži­va­tel může jed­no­duše za­pnout, však víte, v kon­fi­gu­raci. Navíc, někdo poslal pří­slušný patch a není vůbec kom­pli­ko­vaný, mnohem méně než bazmeky, které to mají si­mu­lo­vat. Pro pána krále, tady je to jako u bl­bejch.

On je rozdíl mezi mi­ni­ma­lis­mem a stu­pid­ním mi­ni­ma­lis­mem. Jedno je, když oře­žete zby­teč­nosti a osla­vu­jete jed­no­du­ché nitro, prin­cip, jádro věci. Stu­pidní mi­ni­ma­lis­mus je prázdná míst­nost, kde máte lžíci a jinak nic. Žádný ná­by­tek, žádné nádobí, žádná kou­pelna. Nic. Dá se tam žít, to jo, ale když musíte srát z okna, možná by bylo lepší se po­o­hléd­nout po něčem méně mi­ni­ma­lis­tic­kém.

Jejich do­po­ru­čo­vaný způsob, jak emu­lo­vat tri­vi­a­litu alt-tabu je použít ex­terní skript a s i3 ko­mu­ni­ko­vat přes IPC via unix socket. Začal jsem se na to dívat, stu­do­val do­ku­men­taci, psal první řádky pro­gramu, ale pak mě praš­tila ta straš­livá re­a­li­zace, že mám jen jeden život a snažím se vy­ře­šit, jak co nej­lépe srát z toho po­my­sl­ného okna. (Místo abych strá­vil pa­de­sát osm hodin v kuse sta­vě­ním vláčků v si­mu­trans jako nor­mální člověk.)

Někdy si člověk musí říct dost a pozadu vy­cou­vat z míst­nosti.

Všechno to začalo jako prů­zkum, jaké ter­mi­nály v jakém pro­středí mají nejmenší odezvu, než se to svezlo k to­muhle ne­plod­nému ší­len­ství.

Ok, tak to změřím a uvidí se.

Vzal jsem foťák, laptop, na­smě­ro­val je tak, aby v záběru byla vidět jak kla­vi­a­tura, tak dis­plej a měřil.

Je pravda, co říkají, xfce4-terminal na xfce má větší odezvu. Znak se na dis­pleji vy­kres­lil se zpož­dě­ním 3-4 snímků. Na­proti tomu prostý xterm, ať už na i3 nebo xfce má zpož­dění jen 2 snímky. V jenom pro­běhne stisk, další se nic neděje, teprve pak se něco vy­kreslí, 20 ms pro­dleva. Není snadné to měřit nor­mální po­ma­lurych­lostní ka­me­rou, která snímá jen 50 Hz, do toho když dis­plej se ob­no­vuje pod tak­tov­kou 60 Hz, je tam určitý ali­a­sing. Navíc jak přesně roz­po­znat oka­mžik, kdy došlo ke stisku? Nicméně rozdíl je mě­ři­telný, do­konce velice spo­leh­livě a co víc: není k němu po­třeba mi­ni­ma­lis­tické divno-pro­středí, které po svém uži­va­teli po­ža­duje ab­so­lutní pod­ří­zení jejich zvrá­ce­nému fun­da­men­ta­lismu.

Vtip je v tom, že dlaž­di­cový správce oken je v pod­statě zby­tečný. Dlaž­di­co­vání se hodí možná v jednom pro­centu pří­padů, ale jinak moc ne. Na druhou stranu, když čtu o tom, co si uži­va­telé po­chva­lují na spar­tán­ských po­či­nech ve stylu i3, je to pře­de­vším fakt, že to můžou ovlá­dat rychle a po­ho­dlně pouze z klá­ves­nice a ne­po­tře­bují sahat na myš. Idea, že okna jsou dlaž­dice vedle sebe, in­fi­kuje cho­vání pro­gramu a 99% in­ter­akcí je pod­ří­zeno tomu jednu pro­centu, kdy mám na ob­ra­zovce 6 ter­mi­nálů tvo­řící hi­e­rar­chický strom a chci se pře­pí­nat nahoru, dolu, doleva a do­prava. Dlaž­di­coví správci oken op­ti­ma­li­zují pro vzácný případ. Dávalo by větší smysl, vzít něco jako xfce a vy­lep­šit pří­vě­ti­vost ke klá­vo­va­tel­nosti. Aspoň pro mě.

Takže suma su­má­rum: dávám tomu tak 15%, že se k i3 někdy v bu­doucnu vrátím. A když ne, tak si z té etudy odnesu nový pohled na UI a in­ter­akci s pro­stře­dím. A taky rofi jako lepší ná­hrada dmenu_run. Tahle věc je tak super, že za to celá ta etuda skoro stála.

「 i3 」

Začalo to tímhle člán­kem o odezvě ter­mi­nálů v linuxu. Doba odezvy v tomto pří­padě zna­mená, jak dlouho uplyne od stisk­nutí tla­čítka klá­ves­nice do na­ma­lo­vání pří­sluš­ného pís­mena na ob­ra­zovce.

Dlouhá odezva i když je v ab­so­lut­ních časech velice malá, jen 50 mi­li­sekund, působí otravně. Člověk se ji nemusí být plně vědom, ale přesto mu otra­vuje život, emu­lá­tor ter­mi­nálu působí líně, ja­kýmsi blíže ne­po­psa­tel­ným způ­so­bem divně a něco, co ne­do­káže popsat, ho štve. V ob­jek­tiv­ních mě­ře­ních to (prý) zvy­šuje počet chyb a zvy­šuje ko­gni­tivní námahu při psaní. To dává in­tu­i­tivně smysl, když je mezi akcí a reakcí určitá pro­dleva, mozek musí tohle spo­jení danou dobu bu­f­fe­ro­vat.

xfce4-ter­mi­nal v GNOME má odezvu okolo 45 ms, xterm běžící pod i3 pou­hých 1.7 ms. Nejsem od­bor­ník, ale při­padá mi, že jedno z těch čísel je menší než to druhé. S mo­ni­to­rem s ob­no­vo­vací frek­vencí 60 Hz, by člověk čekal, že se pís­meno vy­kreslí při nej­bližší ak­tu­a­li­zaci dis­pleje, nej­poz­ději s pro­dle­vou o 16 ms, ale ne, v ur­či­tých pří­pa­dech se to může stát až na třetím pře­kres­lení po stisku. To mi při­padá jako méně než ide­ální hlavně z důvodu, že po­u­ží­vám ten ne­pří­liš svižný xfce4-ter­mi­nal.

Nový rok, čas na změnu. Proč ne?

xterm není taková hrůza, jak se může zdát z těch oka­mžiků, když jsem ho ná­hodně spus­til. Dá se zkrášlit a na­sta­vit, aby vy­pa­dal skoro jako každý další emu­lá­tor ter­mi­nálu, který cílí na plebs a peony jako vás drahý vy­pra­věč. Skoro.

Se spar­tán­ským dlaž­di­co­vým správ­cem oken i3 jsem už kdysi ko­ke­to­val, ale bylo to příliš jiné a příliš spar­tán­ské. V těch dobách byl li­nu­xový svět mnohem méně uhla­zený, ne jako dneska, kdy všechno fun­guje a nic se při žádné velké ak­tu­a­li­zaci ne­roz­bije. Navíc i3 vždy pa­t­řilo pevně mimo ma­in­steam, kde je všechno ještě spar­tán­štější. Nějak se počítá s tím, že když po­u­ží­váte nějaký soft­ware, buď jste jeho autory, při­spí­váte do pro­jektu, znáte se s au­to­rem, autor je váš manžel nebo man­želka nebo ide­álně všechno na­jed­nou. Nic pro slabé nátury.

Po letech je to lepší. i3 řeší pár otrav­ných drob­ností s na­vi­gací a dlaž­di­co­vání mi při­padá vět­ši­nou zby­tečné, ale občas k ne­za­pla­cení, ale na druhou stranu… povím vám, sva­lová paměť je mrcha. Když se pro­středí na­jed­nou ne­chová přesně tak, na co jsem si roky zvykal na­je­dou si při­pa­dám jako ryba na suchu. Leta vše pomalu při­způ­so­buju, aby se cho­vá­ním blí­žilo vimu (ca­pslock pře­ma­po­vaný na escape, jak bůh za­mýš­lel; v bashi :q jako alias pro exit atd.) a na­jed­nou nic.

Je to straš­livý pocit. Vím, co chci pro­vést, vím, jak to pro­vést, občas jen na pod­vě­domé úrovni, ale daná sek­vence pohybů nedělá vůbec nic. Jak se přepnu na další plochu? Nor­málně Ctrl-Alt-šipka. Nic. Jak spus­tím dmenu? Ctrl-Alt-me­zer­ník. Nic.

To všechno je možné si při­způ­so­bit. Možné a nutné.

Si­tu­aci ne­po­máhá, že i3 za­vr­huje normy ve pro­spěch vlast­ního po­hledu na věc. Kla­sické klá­ve­sové zkratky, které fun­gují všude jinde, tady ne­dě­lají nic. Místo Alt-F4 se zavírá Win-Shift-q. Alt-tab ne­pře­píná okna. Zbytek světa se shodl na těhle pár věcech, ale ne i3, tam si jedou tu svoji. Člověk si jako první musí otevřít návod k po­u­žití. Bez něj neví jak spus­tit cokoli (žádné start menu), natož aby ho uměl zavřít (žádný křížek v zá­hlaví ona). Po­čá­teční stav ne­zna­losti sice trvá jen ome­ze­nou dobu, ale trou­fal bych si říct, že jde o klí­čové oka­mžiky. První ne­ga­tivní dojem může být i tím po­sled­ním. Tak to bylo u mě před lety, zkusil jsem to, cítil jsem se jako bez rukou a vrátil se do gnome, xfce nebo co jsem v té době po­u­ží­val.

Ně­která roz­hod­nutí jsou ne­po­cho­pi­telná. Třeba ab­sence ikon v zá­hlaví oken. Píše se v nich jen jméno apli­kace, jinak nic. Jde o drob­nost, ale zá­sadní pro po­u­ži­tel­nost. S iko­nami je snáze vidět, co mám na dané ploše ote­vřené a ko­gni­tivní zátěž klesá. Ale ne, i3 jsou fun­da­men­ta­lisi, žádné ikony a basta.

Ok, je to free soft­ware, vlastní patch­nutá verze je vždy možná. Nebo si můžu zvyk­nout. Při­způ­so­bit cho­vání, aby od­po­ví­dalo za­ži­tým kon­ven­cím a pa­so­valo na sva­lo­vou paměť a na zbytek si zvyk­nout.

Nicméně jedno je jisté: Celé pro­středí a jeho odezva při psaní působí velice svižně. Vím, může jít o pla­cebo efekt, nicméně ne­hledě na všechny výtky, které jsem tu zmínil, i3 jako ná­hrada xfce, které jsem po­u­ží­val ±9 let, působí na omak velice pří­jemně.

Po­kra­čo­vání v nekro­logu pro i3.