V časové smyčce

A co třeba ta­ko­vý­hle námět na po­vídku: Ground­hog Day, ale pro­ta­go­nista v ne­pří­tom­nosti kon­sek­vencí ztratí všechny zá­brany.

Už jsme to viděli, Bill Murray uvízne v časové smyčce a ne­hledě na to, co se stane, vždy se pro­budí stej­ného rána ve stejné po­steli a den se opa­kuje. Má ne­ko­nečně mnoho pokusů, stane se per­fekt­ním mužem, někoho svede, přijde vy­svo­bo­zení z tem­po­rální ano­má­lie, happy end, nebo tak něco.

Co to trochu po­změ­nit? Stejná si­tu­ace: pro­ta­go­nista uvízne v čty­ři­a­dva­ceti­ho­di­nové smyčce, den se opa­kuje do zbláz­nění, co bude dělat, když nemůže nic změnit? Když celý proces začne nanovo, ne­hledě na to co pro­vede se sebou nebo se světem, re­start, čistý štít, žádné ná­sledky, žádná vina a začíná být jisté, že pokusů do­stane víc než by si kdo­koli přál, celé mi­li­ony let?

Zpo­čátku se snaží zjis­tit, co se děje a proč, s šo­ku­jící od­po­vědí na to první a bez od­po­vědi na druhé, začne tes­to­vat pra­vi­dla, takří­ka­jíc. Sku­tečně se nic ne­pře­nese do další ite­race? Sku­tečně je vše, kromě jeho zna­lostí za­po­me­nuto? Do­staví se nuda, panika, děs z věč­nosti, pokusy to skon­čit, ale nic se ne­změní, vždy začne z bodu nula. To jsme už viděli ve formě filmu. Po­vídka by ale po­stupně na­brala jiný spád. Pro­tože žádná z akcí pro­ta­go­nisty nemá ná­sledky a nemá význam, svět se ne­změní a lidé se dal­šího dne vrátí do star­tov­ních bloků, začne tes­to­vat hra­nice mo­rální činů, kam až může zajít, co dokáže a ta cesta povede jen jedním směrem. Když padne jedna ba­ri­éra, lidé oko něj ztratí cosi ze své lid­skosti, stanou se více fi­gu­rami, je­jichž akce a mo­ti­vace je třeba re­verz­ním in­že­nýr­stvím poznat a využít pro vlastní po­ba­vení. Konec konců, není jiného vý­cho­diska. Den se bude opa­ko­vat, ať si to přeje nebo ne.

A tak za mi­li­ony let do­ko­nale zma­puje město a všechny jeho oby­va­tele, zná jejich denní rytmy, jejich akce, jejich plány, jejich sla­bosti a pro něj, v ne­ko­neč­ném tanci re­pe­ti­vity, před­sta­vují fi­gurky gran­di­ózní hry. Po­stupně začne zkou­šet, kolik lidí může za­vraž­dit, stal se z něj per­fektní omni­po­tentní duch. Ví všechno, zná stav města v každém bodě a v každém oka­mžiku, bez dů­sledků je to jen hra, pluje pro­sto­rem a roz­sévá zkázu, chaos a smrt. Zná každou chvíli kaž­dého člo­věka, v hlavě nosí mapu oka­mžiků, kdy může za­ú­to­čit. Pro­da­vačka si půjde za­kou­řit ke kon­tej­ne­rům, zná per­fektní oka­mžik, kdy ji uříz­nout hlavu a tělo nacpat do po­pel­nice. Nebude na­le­zena dal­ších šest hodin. Zná všechny ne­zamčené dveře a ne­stře­žené oka­mžiky a kódy k zámkům, kom­bi­nace tre­zorů, kde lidé uscho­vá­vají pis­tole. Je duch a celé město jeho oběť.

O tom by ale ta po­vídka nebyla. Začala by až ná­sle­du­jí­cího dne potom, co se časová smyčka pře­ruší a duch, který per­fektně poznal jeden den zkázy je na­jed­nou vy­sta­ven dů­sled­kům svého řádění a ne­před­ví­da­tel­nosti. Po půl­noci je do­pa­den, v cele se zhroutí a pro­padne se do ka­ta­to­nic­kého stavu. Pocit, že nezná bu­douc­nost v něm vy­vo­lává ne­ko­nečný strach.

Nebyl by to ale příběh o něm, ale o vy­šet­řo­va­te­lích, kteří od­krý­vají náhlá zvěr­stva, příliš per­fektní, vy­po­čí­taná, pre­cizní a chi­rur­gická. Město prošlo jedním dnem hrůzy, který bez zna­losti smyčky, nedává žádný smysl. Z ne­vý­raz­ného člo­věka se na­jed­nou stal per­fektní vrah, který za sebou kaž­dých ně­ko­lik minut za­ne­chal lidské tělo a vždy si po­čí­nal ta­ko­vým způ­so­bem, aby nebyl do­pa­den, tedy aspoň jeden den.

Město se snaží vy­rov­nat s šokem a zármut­kem, vy­šet­řo­va­telé mapují každý jeho krok a hle­dají vy­svět­lení, i když se žádné ne­do­sta­vuje. Duch je pryč, ztra­til pří­čet­nost, mysl na­vyklá na ab­so­lutní rutinu zko­la­bo­vala, ne­schopná se vy­rov­nat s ja­kou­koli ne­vy­po­či­ta­tel­ností. Bude velice rychle od­sou­zen na do­ži­votí, ale není koho po­trestat, v mozkovně je jen spá­lená tkáň. Re­a­lita časové smyčky by v po­vídce nikdy nebyla vy­je­vena, možná jen ex­trémně vágně na­zna­čena. Zbývá ne­vy­svět­li­telná tragé­die, která se z ně­ja­kého důvodu stala. Jeden muž se na­jed­nou stal bohem smrti, není důvod před­po­klá­dat, že by se věčný bůh ke svému stvo­ření choval jinak než jako k ex­pe­ri­mentu, a pak se roz­sy­pal. Proč? Ta otázka by visela na řádky textu bez od­po­vědi.

Mrtvý pixel

Co může být hor­šího než mrtvý pixel na mo­ni­toru? Zlo­mená noha, smrt blíz­kého, ce­lo­svě­tová pan­de­mie. Ok, špatný za­čá­tek. Tak znova. Vadný pixel je jedna z těch věcí, které jsou i přes svou tri­vi­a­litu pře­kva­pivě otravné. Pořád tam je, čeká na vás a i když si to ne­u­vě­do­mu­jete, váš mozek o něm ví.

Na­mí­řil jsem na něj marko ob­jek­tiv, abych zjis­til jak vypadá zblízka. Proč ne, žejo. LCD dis­pleje mají tu vlast­nost, že se dá ostřit do určité hloubky. Z určité vzdá­le­nosti je patrná tex­tura mat­ného po­vrchu dis­pleje, po posunu o pár de­se­tin mi­li­me­tru vy­skočí de­taily jed­not­li­vých RGB světý­lek a po dalším po­po­str­čení o další zlomek mi­li­me­tru se objeví ta­jem­ství.

Podle pro­porcí to skoro vypadá jako nějaký mikro-brou­ček. Na délku 0.4 mm, na šířku 0.13 mm, po stra­nách něco, co by mohly být nohy.

Ve­li­kost se zjistí snadno, když je re­fe­renční matice sou­částí fi­nální kom­po­zice, na­proti tomu za­ost­řit před­sta­vuje pro­blém. Široký 16 mm ob­jek­tiv takhle blízko ne­za­os­t­řuje na rovinu, ale vy­pouklý povrch, přední sklo se prak­ticky do­tý­kalo po­vrchu dis­pleje.

Možná na­ko­nec nejde o závadu mo­ni­toru, jen jakýsi or­ga­nis­mus se vklí­nil mezi vrstvu LCD bli­ká­tek a pod­sví­cení za ní, tam se roz­hodl zemřít, jeho tělo blo­kuje pod­sví­cení a to vypadá jako mrtvý pixel.

Hrůza prázdnoty

Ok, už tu padlo něco o be­ze­dném od­pad­ním koši, kde končí všechny frag­menty, na­rychlo na­čmá­raná slova a hrubé náčrty myš­le­nek, někdy vy­je­ve­ných ve snu, za­zna­me­na­ných s před­sta­vou, že se z toho v bu­doucnu stane sa­mo­statný článek nebo aspoň to za­padne jako část do jiného textu. Takové aspoň bývají pr­votní před­stavy. Často se ukáže, že to nemá do­sta­teč­nou nos­nost a ve finále frag­ment skončí v sou­boru s od­ře­zky. Pro­chá­zel jsem je a mnoho z nich se točí kolem hrůzy prázd­noty, kosmu & ne­ko­nečna.

po pro­bu­zení pocit 'tohle je všechno, víc tu není' o zna­losti lid­stva o al­go­rit­mech, není možné jet jinam a tam ob­je­vit víc — Tohle byl po­divný pocit. Po pře­chodu ze spánku do bdě­lého světa ve mě někdy zů­stá­vají silné a často ne­u­cho­pi­telné pocity. Vznikly v bi­zar­ních jes­ky­ních ne­vě­domí a pře­ne­seny do světa rozumu ne­dá­vají žádný smysl, často se ani nedají pře­lo­žit do formy vy­já­d­ři­telné po­pi­sem smys­lo­vých vjemů. Pro­bu­zen v hloubi noci a cítím, jak se pomalu blíží ne­změrná zdr­cu­jící vlna úz­kosti, ně­ja­kým způ­so­ben spo­jená se sny, je jejich po­kra­čo­vá­ním, jako zlá před­zvěst. Přesto tenhle kon­krétní pocit byl od­zbro­ju­jící — Náhlá re­a­li­zace, v kon­textu zna­lostí, že sou­časný state of the art je všechno, co víme, že jde o nej­zazší hra­nici zna­lostí všech lidí, kteří exis­tují nebo kdy exis­to­vali – 7.8 mi­li­ard mys­lí­cích by­tostí a to, co si člověk přečte v pdf sta­že­ném ze sci-hubu, je na­prostá výspa po­znání. Chce znát víc? Není učitel, který by měl větší zna­losti, není génius, který by viděl dál, není větší obr, na jehož ra­me­nou můžete stát.

Zapadá to do tématu exis­ten­ci­ální hrůzy svět je ob­rov­ský, ale velice hma­ta­telně ko­nečný. Kos­mická verze toho samého před­sta­vuje pocit ne­změrné zá­vratě a zá­ro­veň klaus­tro­fo­bie, kterou člověk cítí, když se dívá na ob­rázky po­rov­ná­va­jící pla­netky a měsíce s ve­li­kostí Aus­trá­lie a uvě­domí si, že Země, naše matka, je nej­větší ka­menná pla­neta v sou­stavě kolem hvězdy Sol. Všechna ostatní místa, kde může stát lidská noha, jsou menší, mnohdy ne­smírně menší. Ba­lan­cu­jeme na zrn­kách prachu po­le­tu­jí­cích v ne­smírné prázd­notě. Nemáme plán B. Odsud až po Pro­xima Cen­tauri leží jen prázdná pustá smrt.

Ne­smír­nost vesmírné prázd­noty je téma dal­ších ústřižků.

pokud je vesmír tak ne­bez­pečný, vy­spělá ci­vi­li­zace by po­sta­vila stellar engine a pře­su­nula svojí hvězdu pryč od ostat­ních, mimo ga­la­xii — Určité teorie jako vy­svět­lení Fer­miho pa­ra­doxu a ticha v naší kos­mické kon­čině před­klá­dají even­tu­a­litu, že ga­la­xie je plná za­bi­jác­kých ci­vi­li­zací, které ne­chtějí ris­ko­vat vznik kon­ku­rence a pla­nety s ro­dí­cím se kos­mic­kým sou­se­dem pre­ven­tivně ste­ri­li­zují. Když o nich usly­šíme, bude už pozdě. Už jsou na cestě. Lo­gický dů­sle­dek tohoto ar­gu­mentu je před­po­klad, že se všichni drží při zemi a ne­vy­str­kují hlavu, včetně za­bi­jác­kých ci­vi­li­zací. Nikdy si ne­mů­žou být jistí, že se v okolí ne­pofla­kuje další ge­no­cidní banda, která také došla ke stej­nému závěru a vy­hla­dila by kon­ku­renci, kdyby do­stala pří­le­ži­tost. Proto ga­la­xie, i když vypadá jako pusté místo bez života, ve sku­teč­nosti pře­téká vy­hla­zo­va­cími ko­mandy.

Jde jen o jednu teorii, která se za­kládá na plejádě před­po­kladů, z nich ně­které můžou být pouhým atro­po­cen­t­ric­kým zr­ca­dlem, jež říká méně o even­tu­ální kos­mické ci­vi­li­zaci, než o nás sa­mot­ných, naší mo­rálce, his­to­rii, stra­chu a am­bi­cích.

Pokud je ga­la­xie tak ohromně ne­hos­tinná a pře­téká sou­sedy, kteří vás bodnou do zad místo pozdravu, nebo aspoň nějaká ci­vi­li­zace došla k tomuto závěru, mohlo by dávat smysl se­sta­vit stelar engine a od­plout co nej­dále mimo disk ga­la­xie. Jedna osa­mo­cená hvězda při­táhne menší po­zor­nost, tím spíš, když 10000 svě­tel­ných let cestou není, kde za­sta­vit na oběd. Stellar engine je fan­taskní gi­ga­pro­jekt, kdy se u hvězdy vy­bu­duje obří zr­ca­dlo nebo so­lární plachta, tlak záření po­souvá zr­ca­dlo a pro­střed­nic­tvím gra­vi­tace to pak po­souvá hvězdu a její pla­ne­tární systém. Jde o způsob, jak od­su­nout hvězdu pryč, ne­pří­liš rychlý, posun slunce o tře­tinu šířky mléčné dráhy by zabral mi­li­ardu let. Na druhou stranu pokud je ci­vi­li­zace pře­svěd­čena, že se za každou cenu musí ukli­dit z cesty, možná. Všechno jsou to stejně spe­ku­lace.

Tak jako tak, pokud dojde k prv­nímu kon­taktu, kdy my jsme ti, kdo je na­vští­ven, náš osud není v našich rukách. Každá ci­vi­li­zace, která by byla schopná se k nám do­pra­vit, je schopná nás bez pro­blémů zničit. Nejde jen o to, že jejich tech­no­lo­gická úroveň musí být o tolik dál a proto musí dis­po­no­vat ne­tu­še­nými pro­středky de­strukce. Ne. Stačí, že sem do­le­těli. Každé kos­mické pla­vi­dlo je zá­ro­veň zbraň bez pro­blémů ani­hi­lu­jící celé ci­vi­li­zace – stačí jen ne­brz­dit. Aby se na terru kdo­koli dostal v ro­zum­ném čase, musí do­sáh­nout gi­gan­tic­kých rych­lostí. Pak stačí naplno na­pá­lit do pla­nety. První kos­mická loď jako be­ra­ni­dlo bez po­sádky způ­sobí glo­bální ho­lo­kaust, druhá loď s po­sád­kou dorazí poz­ději a udělá si s pla­ne­tou, co chce, pokud vůbec.

Na druhou stranu pokud nějaká mi­mo­zem­ská rasa v klidu při­stála na pla­netě nebo za­sta­vila někde poblíž, nej­spíš to zna­mená, že nás ne­chtějí oka­mžitě vy­hla­dit. Jednu pří­le­ži­tost už měli a ne­vy­u­žili ji.

Když jsme u pseu­do­vě­dec­kých teorií: Aste­roid, který vy­hla­dil di­no­saury jako kos­mická určená ke zni­čení kon­ku­rence.

Ale tohle jsou další spe­ku­lace. Za­jí­mavá na nich je snaha dobrat se tomu, co můžeme u zcela cizí formy života před­po­klá­dat, jaké zna­losti, hod­noty nebo před­po­klady můžeme brát jako uni­ver­zální a jaké jen jako obraz nás a naší ob­lud­nosti i krásy.

Naše rá­di­ová bub­lina sahá něco málo přes 100 svě­tel­ných let daleko, na­chází se v ní pěkná řádka hvězd, ně­které možná o oby­va­tel­nými pla­ne­tami, přesto v ga­lak­tic­kém mě­řítku je to jen kapka v moři. Vi­di­telní ale můžeme být z větší dálky. Mi­mo­zem­ská ci­vi­li­zace může za pomoci moc­ných te­leskopů sle­do­vat změny v at­mo­sféře a s do­sta­teč­ným před­sti­hem zjis­tit, že se na zemi rodí prů­mys­lová ci­vi­li­zace a včas vy­ra­zit na první kon­takt. To by mohlo zvět­šit naši vi­di­tel­nost o dal­ších 100 svě­tel­ných let, záleží na tom, jak rychle na­růs­tala kon­cen­t­race CO₂ nebo jiných plynů za­ne­chá­va­jí­cích cha­rak­te­ris­tic­kou stopu. To že se nikdo ne­o­zval, buď zna­mená, že o nás nevědí, ne­za­jí­mají se nebo na druhé straně nikdo není.

V kosmu jsme buď sami nebo někde exis­tuje in­te­li­gentní forma života a obě mož­nosti jsou stejně děsivé.

Lidská skládka

Jsem una­vený & tak to nebudu pro­ta­ho­vat. Jedna z mála věcí, která mi při­náší radost je recyk­lace, up­cyk­lace & pro­dlu­žo­vání života starým věcem, které by jinak ex­presně pu­to­valy do po­pel­nice. Chci vlast­nit co nejméně krámů a ještě menší touhu mám si ku­po­vat krámy nové a zby­tečné. Ta dvě pří­davná jména jdou ruku v ruce víc než bylo zá­hodné. Vánoce by se měly jme­no­vat den dis­tri­buce zby­teč­ných krámů, abychom na­pl­nily oče­ká­vání ma­te­ri­a­lis­tické spo­leč­nosti. Ne díky. Vánoce ne­sná­ším, ale to je po­ví­dání na jiný den, teď jde o jed­no­dušší si­tu­aci: Ne­ku­po­vat nové krámy, když ty staré fun­gují.

Před­sta­vou ideálu je ra­di­kální trh­nutí se od in­dustri­ální spo­leč­nosti¹ , kdy všechna po­třeba ne­tri­vi­ál­ních tech­nic­kých ná­strojů je uspo­ko­jena u od­padní vý­pusti ci­vi­li­zace. Tahle po­třeba je do značné míry způ­so­bena tím, že člověk chce ite­ra­go­vat se spo­leč­ností a lo­gicky jeden způsob, jak utáh­nout tuto smyčku ma­te­ri­ální po­třeby, je zbavit se spo­leč­nosti. (Slyším jak vítr šeptá jméno Illich? Nebo to je Una­bom­ber?)

Sou­časný laptop je jeden takový kousek z po­pel­nice, do ob­chodů uveden před celou de­ká­dou, ke mě se dostal za pár €€€ a od té doby jede prak­ticky non-stop. Pár věcí na něm bylo spra­veno DIY stylem: na­pá­jení, ulo­mené rohy plastů a tak po­dobně. U pů­vodní na­bí­ječky se začal drolit kabel a ztrá­cela kon­takty (nebyl by to velký pro­blém, kdy­bych ne­ztrá­cel uptime), ležela mi tu uni­ver­zální na­bí­ječka s vo­li­tel­ným na­pě­tím a mě­ni­tel­nými ko­nek­tory, ta dlou­hou dobu fun­go­vala, ale ne­dávno došlo ke zkratu. V kabelu na straně níz­kého napětí se pro­trhla izo­lace a začalo to trochu jis­k­řit. Trošku. Zvláštní pohled, když kabel hla­sitě syčí, ale stroj bez ba­te­rie stále běží. Pri­mi­tivní ješ­těří mozek křičí, že takhle by to nemělo být. (Ba­te­rie umřela, ale je jen málo po­třeba, Covid ukázal, že se na­pl­ňují Burrou­ghovy před­stavy o snech a ne­mu­síme pře­sou­vat svá fy­zická těla.) To stejné se stalo s před­cho­zím stro­jem – zkrat v kabelu, kouř, smrad a riziko požáru. (Zázrak, že Cela zatím ne­vy­ho­řela. Už dřív to tam smr­dělo spá­le­ným plas­tem, tak tipuju, že kabely jis­křily i jindy, když jsem tam nebyl.)

Tahle na­bí­ječka byla de­fi­ni­tivně ode­psaná & nechci se pouš­tět do úprav, které můžou vést k požáru. Poptal jsem se kolem, jestli někomu doma něco neleží a hele, po­dí­vejte na to, jedna stará k ještě his­to­rič­těj­šímu thin­k­padu, stejné napětí, stejný výkon, per­fektní.

Jsou to malá ví­těz­ství, tri­vi­ální věci v tri­vi­ál­ním životě, ale nechci nic jiného, nechci nic víc. Fun­guje to? Fun­guje. Došlo k malé re­dukci elek­tro­nic­kého odpadu, o to lepší. Musím vlast­nit další krámy? Ne, díky bogu.

1. V téhle vizi by free soft­ware ná­stroje a způ­soby or­ga­ni­zace hrály velkou roli, zá­ro­veň ale uka­zuje fun­da­men­tální li­mi­taci FOSS jako ta­ko­vého, pro­tože se přímo ne­za­bývá na­pl­ně­ním ma­te­ri­ál­ních potřeb člo­věka. Po­stará se o jeden li­mi­to­vaný aspekt di­gi­tálna, ale všechno ostatní při­nej­lep­ším ne­přímo. Dojem, že FOSS se­lhává, je opodst­něný do té doby, dokud si ne­bu­deme moci stáh­nout plány a nechat na 3D tis­kárně vy­ro­bit hyd­ro­po­nic­kou farmu se stej­nou ele­gancí, jako in­sta­lu­jeme soft­ware z re­po­zi­tářů de­bi­anu.

Akademické články jsou naprd

Dneš­ním té­ma­tem jsou aka­de­mické články, neboli papery, když člověk chce znít strašně cool. Zase. Zase.

Asi takhle: měl jsem určitý nápad (spe­ci­fické po­u­žití per­fekt­ního ha­sho­vání, na de­tai­lech ne­sejde) o němž jsem si myslel, že je docela fajn. Pak jsem se začetl do li­te­ra­tury a už to jelo: Tady zmi­ňují něco velice po­dob­ného, pu­b­li­kace před 21 roky, tady taky, pu­b­li­kace 30 let zpátky a tady zase, 42 let v mi­nu­losti. První zmínka se ob­je­vila blíž po­čátku po­čí­ta­čové éry než sou­čas­nosti.² Mohl to být za­jí­mavý nápad, ale roz­hodně nebyl nový.

A nebyla to snadná cesta. Papery v tech­nic­kých obo­rech, CS, IT, však víte, po­čí­tače, jsou často špatně na­psané a/nebo mi­zerně struk­tu­ro­vané, stvo­řeny pro lidi, kteří dělají v oboru dvacet let a znají na­zpa­měť všechnu před­chozí li­te­ra­turu¹ , v nej­hor­ším pří­padě pro autora sa­mot­ného v den, kdy to zrovna na­cvakal. Vy­svět­lo­vání pro póvl s ho­li­nami od hnoje nebývá jejich nej­sil­nější stránka. Na spo­le­čen­ské vědy můžete mít ja­ký­koli názor, ale ze vzorku prací, k němuž jsem při­čichl, mi při­padá, že jsou psané tím lépe, čím dál mají k tech­nic­kým oborům.

Si­tu­ace jako ob­vykle: Dva od­stavce na páté stránce měly být na úplném za­čátku, pro­tože kon­krétně osvětlí o co se snaží a jak toho do­sáh­nou. Ale pravá aka­de­mická forma, zdá se, dik­tuje bu­do­vat po­stupně od prv­ních prin­cipů, od abs­trakt­ního, co se dá jen těžko ucho­pit a co si čtenář nemůže vzít jako kon­krétní před­sta­vi­telný pří­klad, který pak zo­becní a roz­vede a obo­hatí. Ale možná to bude jen pro­blém buranů s ho­li­nami o pra­se­čích hoven.

Ide­ální struk­tura by byla ta­ko­váhle: žádný abs­tract, je k ničemu a jeho obsah je stejně zo­pa­ko­ván v úvodu, pak obecná mo­ti­vace a hned potom co chtějí autoři do­sáh­nout a stručně jak toho do­sáhli. To by byla kotva, které se lůza s ho­li­nami od krav­ských lejen může za­chy­tit a teprve potom ná­sle­duje zo­bec­nění, de­tailní vy­světlí, důkazy, spo­jení s jinými pra­cemi a tak po­dobně. Dejte mi něco kon­krét­ního, co si můžu před­sta­vit a kolem čeho můžu bu­do­vat de­tailní obraz.

O tomhle jsem la­men­to­val už dřív, ale není to jediné, co mě štve. Třeba ta­bulky ně­ko­lik strá­nek od místa, kde jsou v textu zmí­něny. Proč? Jak to někdo může po­va­žo­vat za při­ja­telné? Když je něco poprvé zmí­něno, má to být hned za koncem od­stavce.

Nebo jména. Někde de­fi­nují jed­no­pís­men­nou pro­měn­nou nebo pa­ra­metr, pís­meno nijak ne­ko­re­luje s jeho vý­zna­mem, pár strá­nek na něj za­po­me­nou a pak ho bez va­ro­vání vytasí. Co sakra zna­mená tohle g? Mám dost pro­blémů tak jako tak (viz holiny a ex­kre­menty), do toho ještě musím lovit, kde je tahle jedna věc zmí­něná. Po­u­ží­vejte sakra deskrip­tivní jména.

Pří­kla­dem je stará li­te­ra­tura na do­po­ru­čo­vací al­go­ritmy, kde se často ope­ruje s pojmy user, item a rating. Když je chceme zkrá­tit na jed­no­pís­menné sym­boly, dává smysl použít u, i a r, žejo? Ne. Autoři se ve své ne­ko­nečné moud­rosti roz­hod­nou třeba pro u, v, w nebo něco po­dobně ne­smy­sl­ného, pro­tože proč to dělat snadné, když můžeme psát zá­měrně ne­pro­nik­nu­tel­ným a ne­přá­tel­ským stylem. Jsem stu­pidní člověk a mám pro­blém číst tyhle věci tak jako tak, proč to dělat ještě těžší pro nás plebs s mi­ni­a­tur­ními mozky, je­jichž for­mální vzdě­lání de­fakto skon­čilo v ma­teř­ské skole.

Na druhou stranu jeden formát tě­mihle pro­blémy netrpí: staré dobré blogy. Nejde o ri­gidní formát, který musí od­škrt­nout všechny ko­lonky (Kdo po­tře­buje sekci The rest of the paper is or­ga­ni­zed as follows? Proč je všude, když je zby­tečná?) pře­vážně jenom proto, že se to tak dělá všude. Blogy jsou psané lidmi, kteří chtějí psát, ne kteří psát musí, aby jejich práce, která se psaní netýká, byla pu­b­li­ko­vána. Paper před­sta­vuje nutné zlo. Blogy nejsou li­mi­to­vány ani místem, ani for­má­tem stále po­čí­ta­jící, že skončí na fy­zic­kých strán­kách papíru, a ani stylem. Vše nutné je po­vo­leno. Blogy často, pokud exis­tují o daném tématu, pre­zen­tují in­for­mace stylem, jehož efek­ti­vita pře­chodu od pře­dání zna­lostí ke schop­nosti je použít je ne­do­stižná.

(Ale to může být jen můj názor, viz holiny za­špi­něné výkaly mno­hých zvířat.)

+1: Pak exis­tuje ještě ka­te­go­rie paperů, které na to jdou zlehka a všechno mno­ho­krát opa­kují. Ne­po­dá­vají vy­svět­lení, ne­dá­vají další pří­klady, ne­u­vádí fakta v jiných kon­tex­tech, jen opa­kují to samé, pořád dokola.

1. Na druhou stranu ten pocit, když jen z odkazu ve formě pří­jmení, rok po­znáte, že jste to už četli, není úplně k za­ho­zení.
2. Ne­hledě na to, že téměř iden­tic­kou věc jako ten ge­ni­ální nápad, jsem četl v jednom blogu v roce 2014.

hypertweeter 6.0

Vývoj hy­per­twee­teru po­kra­čuje hy­per­tem­pem. Minule jsem na­zna­čo­val za­čle­nění OCR a teď ve verzi šest tečka nula tam je. Je třeba na­in­sta­lo­vat tesseract a v kon­fi­gu­raci uvést adresu k pro­gramu. Pak se každý sta­žený ob­rá­zek pro­žene přes OCR a text se uloží do sou­borů imgs/*.txt, při­pra­ven pro grepnutí, kdyby bylo po­třeba.

Pak také došlo k vnitřní re­or­ga­ni­zaci kódu. Už na­bobt­nal do příliš vel­kých roz­měrů, ±1500 řádků, a bylo nutné ho jasně roz­dě­lit na kom­po­nenty. Jde pouze o in­terní zá­le­ži­tost, zvenku není vidět, ale je na­prosto ne­zbytná, aby se v tom někdo vyznal. Stejně tak není vidět změna se­ri­a­li­zač­ního for­mátu. Stan­dardní me­cha­nis­mus vy­kli­dil místo jed­no­du­ché al­ter­na­tivě bez po­u­žití re­flexe, která by měla být rych­lejší a na disku kom­pakt­nější. V dů­sledku téhle změny došlo k na­vý­šení limitu, kolik tweetů se ucho­vává v paměti, z 4000 na 20000. Minule uve­dené hle­dání teď může zajít víc do mi­nu­losti.

Další funkce je anti-ti­me­line. Když se povolí v kon­fi­gu­raci, klient pomalu začne sbírat tajmlajny lidí, kteří vás sle­dují. To se po­u­žívá dvěma způ­soby. Jednak se kom­pletní anti-ti­me­line dá zob­ra­zit na url /anti, druhak (přes java -jar tw.jar activity) slouží pro sta­tis­tiky o časech, kdy jsou lidé na druhé straně drátu ak­tivní. Jsou živí ráno, v po­ledne, večer nebo v noci? Od­po­věď může pomoct na­ča­so­vat zprávy do doby, kdy je uvidí co nejvíc očí.

Něco po­dob­ného jsem udělal už dávno – skript, který stáhne ti­me­line všech followerů na­jed­nou a vi­zu­a­li­zuje jejich denní ak­ti­vity. Jeden člověk ces­to­val kolem světa a bylo krásně vidět, jak se jeho denní rytmus pomalu po­souvá s tím, jak mění místo na pla­netě. V té době ale API twit­teru mělo po­měrně štědré limity a něco ta­ko­vého se dalo pro­vést na­jed­nou, bez čekání. Teď je si­tu­ace di­a­me­t­rálně od­lišná a proto jsem tempo na­sta­vil zá­měrně pomalé, aby ne­vzbu­dilo po­de­zření na „ne­ob­vyklou ak­ti­vitu“. (Kolik účtů vám soc-net aspoň jednou po­za­sta­vil, pro­tože se mu něco nezdá? Mě skoro všechny.) Hy­per­twee­ter za den se­sbírá anti-tajmlajny od asi 50 lidí.

Jo a na­ko­nec ještě za­čí­nám při­dá­vat ně­ja­kou ná­po­vědu. Pře­pí­nače --help nebo -h ukážou všechny způ­soby po­u­žití skriptu.

Méně když, méně ale

I když to tak nemusí vy­pa­dat, stále žijeme pod že­lez­nou pěstí uza­vírky. Všichni musíme ne­u­stále nosit re­spi­rá­tory v za­sta­věné části obce. Ne že by na tom moc zá­le­želo, letmý prů­zkum terénu uka­zuje, že počet lidí, kteří na­ří­zení do­dr­žují, se po­chy­buje v níz­kých jed­not­kách pro­cent. Jak po­dotkly břitké hlasy online ko­men­ta­ri­átu, epi­de­mie se nej­spíš nešíří, když je venku počasí na tričko.

Na jednu stranu ty pra­vi­dla ne­dá­vají úplně smysl. Na­ři­zují, že člověk musí, pokud je mezi baráky, nosit re­spi­rá­tor vždy, za každou cenu, jedno jestli jde v prů­vodu nebo kráčí sám po roz­dro­be­ném chod­níku v dědině na kraji světa. Re­la­tivní riziko se dras­ticky liší, ale na­ří­zení ho ne­roz­li­šuje.

Na druhou stranu to nemusí být úplná blbost. Může být efek­tiv­nější, pokud jsou pra­vi­dla strikt­nější a na­ři­zují víc, než je třeba, pokud to má za ná­sle­dek, že jsou jed­no­dušší a je v nich méně když a méně ale.

Míň klau­zulí se snáze za­pa­ma­tuje, po­cho­pi­telně, ale taky, pokud jsou obec­nější, hůř se v nich hle­dají kličky a způ­soby jak se sám sobě vy­mlu­vit, že teď zrovna na mě ne­platí.

Kdyby to říkalo něco na jako „re­spi­rá­tor pokud jsou kolem lidé“, člověk si snadno najde ces­tičku a ospra­ve­dlní po­stup­nou re­la­xaci pra­vi­dla. Ne­mu­sím, pro­tože jsem na ulici sám. Ne­mu­sím, pro­tože někdo jde na druhém chod­níku. Ne­mu­sím, pro­tože jsme od sebe daleko. Ne­mu­sím, pro­tože se po­tkáme jen na oka­mžik. Ne­mu­sím, pro­tože jsme venku. Ne­mu­sím, pro­tože si cíleně ne­pli­veme přímo do chřtánů. A tak dále. Pak to může vést k si­tu­aci, kdy v jednu chvíli opat­ření není třeba, vše je ok, si­tu­ace se ale rychle změní, člověk je nicméně už omlu­ven a pa­t­řičně se ne­při­způ­sobí. Je sám na ulici, potká zná­mého, půl hodiny se baví, ale ne­na­sadí. Něco na ten způsob. Přímá pra­vi­dla (jako u čiš­tění zubů: tři minuty dva­krát denně), nabízí méně pro­storu pro vy­krou­cení.

Pak taky platí, že když po člo­věku něco chce, udělá na­prosté mi­ni­mum, někdy ještě o něco méně. Ať je laťka jak­koli vysoko, stejně bude pod­stře­lena, tak proč tam nedat trochu vaty.

Kdysi se někdo na twit­teru durdil, že ho ne­chtěli pustit do le­ta­dla s jeho nóbl maskou, pro­tože vy­pa­dala, jako kdyby měla vý­de­chový ventil a cokoli s ven­ti­lem podle regulí ne­smělo na palubu. Zlobil se, že jde o bez­peč­nostní rituál, cargo kult nebo tak něco, ale za sebe bych ti­po­val, že šlo o snahu o jed­no­du­chá pra­vi­dla, která po­kryjí na­pros­tou vět­šinu pří­padů a dá se v nich najít co nejméně místa pro vy­kru­co­vání a ob­chá­zení.

Ne­ří­kám, že s tímhle pří­stu­pem to nutně povede k cel­kově lepším vý­sled­kům, že kom­bi­nace vý­sledné efek­ti­vity sa­mot­ných opat­ření a jejich do­dr­žo­vání bude vyšší, to musí po­tvr­dit nějaká me­zi­o­bo­rová studie, ale věřil bych, že může.

Na­ko­nec jedna otázka: Jaký je nej­větší věk, kdy si je dítě plně vědomé pan­de­mic­kého stavu a zá­ro­veň tenhle stav před­sta­vuje jeho kom­pletní svět, kdy si ne­pa­ma­tuje nic jiného? Mám na mysli stav, kdy aspoň trochu rozumí smyslu, proč jsou opat­ření za­ve­dena. Ne že je dělá jen proto, že to řekli rodiče a pro­tože to dělají všichni ostatní, aby vidí za jejich me­cha­nic­kou stránku a aspoň trochu rozumí, že mezi námi koluje ne­bez­pečná cho­roba a tohle ji může zpo­ma­lit. Určitě mezi námi po­bí­hají nějaké takové děti, pro které je pan­de­mický svět je­di­ným, který znají.

Vez­měte si třeba to, že všichni z nás na­ro­zení od ±se­dm­de­sá­tých let, ne­znají svět bez AIDS. Exis­to­val, kdysi dávno, ale velká strata spo­leč­nosti ho nikdy ne­za­žila. Známe jen re­a­litu, kde exis­tuje riziko téhle cho­roby a musíme s ním žít, pro­tože nemáme na výběr. Jiná re­a­lita pro nás ne­e­xis­tuje a nikdy ne­e­xis­to­vala.

+1: Tahle tisk re­fe­ro­val o první oběti AIDS v ČSR.