Polydrusus

Ne­dávno jsem tu psal, že se musím zas naučit staré triky makro fo­to­gra­fie & tohle je můj pokus se zas vrátit do rytmu op­tic­kého zá­znamu velice ma­lič­kého hmyzu. V pod­statě je to prosté: použít blesk na špa­gátě, ISO 100, clona f/11, ex­terní DIY clona proti od­les­kům, tolik makro kroužků, kolik se jich vejde mezi foťák a sub­jekt a po­ku­sit se trefit oblast za­ostření na všechny dů­le­žité de­taily, hlavně oči + nemít rozostřené po­předí. To vždy vypadá blbě.

To­ho­hle je­dince jsem si při­vezl na triku z jízdy na kole. Mohl se na mě držet až 30 ki­lo­me­trů. Jde o ně­ja­kého lit­so­pase, nej­spíš Po­ly­drusus cervi­nus. Těžko říct. Téměř iden­tic­kých hmy­záků exis­tuje asi tisíc a z téhle zá­plavy iden­ti­fi­ko­vat ten správný druh je nad moje en­to­mo­lo­gické schop­nosti.

Další malý trik, na který jsem přišel až teď, je po­la­dit do­ost­řo­vání. V Dark­table má modul do­ost­řit ve vý­cho­zím stavu po­lo­měr = 2 a hod­nota = 0.5. Pokud tomu dobře ro­zu­mím, po­lo­měr udává šířku hrany, která bude za­ostřena a hod­nota míru kon­trastu o nějž se každá hrana zvý­razní. V pří­padě oříz­nu­tých makro fotek může dávat smysl na­sta­vit na­pří­klad po­lo­měr = 1.2 a hod­nota = 1.5. Nižší po­lo­měr způ­sobí, že se zvý­razní mnohem jem­nější de­taily a vyšší hod­nota pak, že to za­ostření bude vidět, ale díky men­šímu nebude vy­pa­dat uměle a pře­ostřeně. U všech třech fotek nahoře jsem pro­vedl do­ostření tímhle stylem a s vý­sled­kem jsem velice spo­ko­jený.

Zácpa z pěny

Po asi roce & půl jsem byl v Praze. Tech­nicky vzato. Projel jsem naší slav­nou cyk­los­tezku za 100 mega až na konec a ten leží těsně za hra­nicí hlav­ního města. Takže tech­nicky jsem se na­de­chl ovzduší me­t­ro­pole & to se počítá.

Na dlouhé cestě zpátky, jsem se pak stal svěd­kem zácpy. Do města, které nemá ani 20000 oby­va­tel se táhla kolona, kam až oko do­hlédlo. Vozy jely krokem a pla­zily se směrem k cen­t­rál­nímu ná­městí. Chvíli jsem tam čekal a po­ba­veně po­čí­tal prů­měr­nou ob­sa­ze­nost vozů. Na as­faltě se na­chá­zelo hodně oceli, ale jelo v ní i hodně lidí? Hmm. Ne tak docela. Prů­měrná ob­sa­ze­nost se po­hy­bo­vala na pouhém 1.16 člo­věku na vůz.

Osádka všech aut z dolíku, kde jsem lel­ko­val, až na vrchol kopce, kam se dalo do­hléd­nout, by se vešel do jed­noho au­to­busu. Nebo na pár tuctů kol. Byl krásný den, slunce stále sví­tilo a pa­ra­lelně se sil­nicí, odkud se hrnula šnečí kolona, vede cyk­los­tezka.

Po­ba­vil mě ten kon­trast, kdy město X není ani příliš velké, ale osobní vozy jsou stejně tak hro­zivě ne­e­fek­tivní, že se ucpáv­kám nelze vy­hnout. Ono nebude dost dobře možné, aby na­jed­nou pla­tilo:

a) pře­pra­víme velké množ­ství lidí

b) trváme, aby každý seděl v sou­kro­mém obý­váku na ko­leč­kách.

Au­to­mo­bi­lová do­prava je ne­e­fek­tivní, co se vy­u­žití místa a ka­pa­city spo­jení, a taky drahá. Podle wi­ki­pede (2006):

Mo­to­rists in the United Kin­g­dom spend, on ave­rage, rou­ghly 1/3 of their ave­rage net income to ope­rate a car, while mo­to­rists in Por­tu­gal spend ap­pro­xi­ma­tely 1/2 of their net income.

A hlavně kom­pletní cenu ne­za­platí mo­to­rista sám, ale ex­ter­na­lity za něj za­táhne celá spo­leč­nost, ať už penězi, zdra­vím, časem nebo pro­stře­dím ne­přá­tel­ským k al­ter­na­ti­vám auta.

A study at­tempted to quan­tify the costs of cars (i.e. of car-use and re­la­ted de­ci­si­ons and acti­vity such as pro­duction and trans­port/in­frastructure policy) in con­ven­ti­o­nal currency, fin­ding that the total li­fe­time cost of cars in Ger­many is be­tween 0.6 and 1.0 mil­lion euros with the share of this cost born by so­ci­ety being be­tween 41% (€4674 per year) and 29% (€5273 per year).

Ro­čenka DPP (vzal jsem před-morový rok 2019) po­skytne pár zá­bav­ných sta­tis­tik.

• Počet všech cest na území města za pra­covní den: auta 29%, hro­madná do­prava 42%, pěšky 26%.
• Do­pravní výkony pro­středků PID na území Prahy (metro, tram­vaje, au­to­busy, vlaky), prů­měrný pra­covní den: 0.7 mi­li­onu vozo-ki­lo­me­trů

  Do­pravní výkony au­to­mo­bi­lové do­pravy na celé ko­mu­ni­kační síti, prů­měrný pra­covní den 23.5 mi­li­onu vozo-ki­lo­me­trů

• Prů­měrná ob­sa­ze­nost osob­ních au­to­mo­bilů: 1.3 osob na vo­zi­dlo
• Roční dotace na PID v Praze 16.7 mi­li­ardy Kč (tržby 4.3 GKč) / 1.28 mi­li­ard pře­pra­ve­ných osob za rok = 13 korun na jed­noho pře­pra­ve­ného.
• Prů­měrná ces­tovní rych­lost na území Prahy (km/h): Metro – 35.7; Tram­vaje – 18.5; Au­to­busy – 23.8; Že­lez­nice – 49.3

Au­to­mo­bi­listé v Praze před­sta­vují jen velice hluč­nou men­šinu. Hro­madná do­prava pře­praví ohromné množ­ství lidí, ale vy­stačí si jen s re­la­tivně malou flo­ti­lou vozů v uli­cích, na ko­le­jích nebo v tu­ne­lech.

μbrouk 2

V po­sled­ních dnech umírám na dy­zen­te­rii, což není ide­ální. Na druhou stranu začíná Celu sama od sebe na­vště­vo­vat celá řada hmy­záků, což je o něco lepší. Nevím jestli druhé dokáže úplně vy­vá­žit to první, ale v sou­časné si­tu­aci se to má takhle & ne­na­chá­zím se v pozici, kdy bych si mohl vy­bí­rat.

Nicméně, hostem byl ne­dávno tenhle ma­ličký je­di­nec (opět). A že je do­o­pravdy ma­ličký. Černý pruh v pozadí má na šířku jen málo přes tři mi­li­me­try. Ne­při­bli­žujte se příliš blízko, při focení hrozí riziko vdech­nutí.

Po zimním spánku zase musím opra­šo­vat za­po­me­nuté zna­losti o makru. Pře­de­vším, musím na­sa­dit tu za­tra­ce­nou DIY clonu, pomáhá to. Za­druhé ISO co nejníž. Vždy značně oře­zá­vám a na menší ploše snímku je šum vidět o to víc. A za­třetí na­sa­dit víc makro kroužků než před ob­jek­tiv prsk­nout zvět­šo­vací sklo. To zhorší kva­litu & vy­hladí de­taily. Když se peč­livě za­hle­díte do moře pixelů, můžete místy spat­řit náznak purple fringe. Ten by tam neměl být.

Gastroenteritida

Po­sled­ních pár dnů mi není příliš do zpěvu. Zdra­votně.

Wi­ki­pe­die pro mě má dvě zprávy. Jednu dobrou a jednu špat­nou. Ta dobrá je, že gastro­en­te­ri­tida vět­ši­nou trvá méně než 2 týdny. Ta špatná: dva týdny jsou pořád velice dlouhá doba. Jo, po ve­če­rech se teď bavím ex­plo­ziv­ním vy­prazd­ňo­vá­ním útrob, přes den se jen cítím mi­zerně & bez života. Není to skvělé, ale není to ani strašné.

Gastro­en­te­ri­tidu nej­čas­těji způ­so­bují viry, ale můžou ji vy­vo­lat i bak­te­rie, plísně nebo pa­ra­ziti. Nikdo v okolí ne­vy­padá, že by byl ob­la­žen mým darem, tak laicky tipuju, že jsem asi snědl něco špat­ného. No nic.

Za­jí­mavé ale je, co wi­ki­pe­die praví o do­po­ru­čené stravě ve dnech ža­lu­deč­ňostřevní po­ho­to­vosti. Dříve do­po­ru­čo­vané kombo banánů, rýže, jableč­ného pro­tlaku a chleba, je k ničemu. Ne­po­sky­tuje kom­pletní výživu a nemá žádný vliv na zkrá­cení symptomů. Postup se ne­do­po­ru­čuje už v tomhle do­ku­mentu CDC z roku 2003 (i když vý­slovně mluví o dětech). Takže to, co říkaly naše matky & otcové ne­bu­dou stará moudra, ale za­sta­ralá moudra.

Kli­nika Mayo do­po­ru­čuje: hodně te­ku­tin (minus kafe & chlast), po­lo­tuhá & nízko-vlákninná jídla + vy­hnout se pár drob­nos­tem jako mléčné, tučné & ne­bez­pečně ko­ře­něné věci. Podle mého to vypadá, že všechny pokrmy, ze kte­rých se člověk ne­po­sere, když je zdravý, budou více méně ok.

A ještě do­dá­vají: Con­si­der taking pro­bi­o­tics. I když není jasné, jestli to zkrátí prů­jmo­vou epi­zodu.

Wiki stránka pro­bi­o­tik začíná na­dějně:

Pro­bi­o­tics are live micro­or­ga­nisms pro­mo­ted with claims that they pro­vide health be­ne­fits when con­su­med, ge­ne­rally by im­pro­ving or re­s­to­ring the gut flora.

Ono „pro­mo­ted with claims that they pro­vide“ není to samé co prosté „pro­vide“.

O něco níž v článku se píše:

As of 2019, the Eu­ro­pean Food Safety Au­tho­rity has re­jec­ted all pe­ti­ti­ons by com­mer­cial ma­nu­factu­rers for health claims on pro­bi­o­tic pro­ducts in Europe due to in­su­f­fi­ci­ent evi­dence for a cause-and-effect me­cha­nism for be­ne­fit, thus in­conclusive proof of ef­fecti­ve­ness. The Eu­ro­pean Com­mis­sion placed a ban on put­ting the word „pro­bi­o­tic“ on the pac­ka­ging of pro­ducts be­cause such la­be­ling misleads con­su­mers to be­lieve a health be­ne­fit is pro­vi­ded by the pro­duct when no scien­ti­fic proof exists to de­mon­strate that health effect.

Takže ono ani není možné na­le­pit „pro­bi­o­ti­kum“ na obal, pro­tože to im­pli­kuje léčivé vlast­nosti a pro­tože pro ně nemáme důkazy, šlo by o kla­mání zá­kaz­níků. Pěkné.

Pro­bi­o­tika mají po­zi­tivní účinek v ně­ko­lika ex­trémně spe­ci­fic­kých si­tu­a­cích (průjem vy­vo­laný an­ti­bi­o­tiky, které vybily střevní bak­te­rie), ale kromě nich je to pla­cebo efekt, mar­ke­ting a mar­ke­ting na pla­cebo efekt.

Závěr ana­lýzy od Cochrane mluví za své:

Pro­bi­o­tics pro­ba­bly make little or no di­f­fe­rence to the number of people who have di­arrhoea las­ting 48 hours or longer, and we are un­cer­tain whe­ther pro­bi­o­tics reduce the du­ration of di­arrhoea.

Takže co bych měl dělat? Nežrat jako po­pel­nice a počkat, než to přejde.

They/them

Jedna věc mě vždy bez vý­jimky zmate: když někdo po­u­žije they pro jed­notné číslo jako ne­ut­rální va­ri­antu she/he. Zma­tení trvá jen oka­mžik, přesto se křečci v mozku na zlomek vte­řiny za­staví a začnou mo­no­tón­ním jed­no­hla­sem opa­ko­vat: they, to zna­mená, že se mluví o více lidech. Takhle jsem se to naučil v dáv­ných dobách bez­sta­rost­nosti a i když vím a nejsem tím smr­telně uražen jako nějací in­ter­ne­toví re­ak­ci­o­náři (jazyk se mění a to je při­ro­zené), pri­mi­tivní ja­zy­kový reflex se stále vrací a ze staré paměti vyvěrá jako za­tuchlé bub­liny ba­žin­ného plynu.

V češ­tině bežně vykáme, oslo­vu­jeme je­dince množ­ným číslem, a nikomu to ne­při­jde zvláštní. Bude jen otázka času než změny pro­sák­nou i do té nej­tlustší lebky a ne­bu­dou děsit naše křečky v mozkov­nách.

(Když o tom teď pře­mýš­lím, tak do dneš­ního dne, když si chci vy­ba­vit, kde je levá strana, vzpo­menu si na jaké ruce nosím ho­dinky, i když ho­dinky ne­no­sím už ně­ja­kou tu dekádu.)

Další drob­nost, která roz­hodí můj ja­zy­kový jem­no­cit, je po­u­žití pří­slo­vece she/her, když se mluví o lodích, po­nor­kách a dal­ších pla­vi­dlech (jako třeba po­to­pené Moskvě). An­g­lič­tina je jazyk bez gra­ma­tic­kých rodů. Mluvčí si ne­musejí pa­ma­to­vat, že stůl je on a židle ona. Vý­jim­kou před­sta­vuje jen ship a někdy nation. Když v jazyce pros­tém gra­ma­tic­kých rodů se za ženu vždy po­va­žuje jediný druh ne­ži­vých objekt, nabízí se před­stava o ban­dách na­dr­že­ných ná­moř­níků, co si tžou stehna a těžce od­de­chují, když mluví o svém pla­vi­dle, a hle­dají ně­ja­kou díru po suku.

Na druhou stranu, když bych si měl stě­žo­vat na jazyk s mnoha zá­lud­nými pra­vi­dly a čet­nými vý­jim­kami, měl bych zůstat u svého rod­ného. Sme­tana jako pokrm je rodu žen­ského. Sme­tana jako pří­jmení na­jed­nou změní tým a začne kopat za mužské po­ko­lení. Proto nemáme Bedři­cha Sme­ta­no­vého nebo Sme­tanů, ale Sme­tanu, a nikomu nezní divně.

Na každou div­nost se dá zvyk­nout. Aspoň, co se jazyka týká.

Inventura nemocí 2020 - 2022

Jak se má si­tu­ace v prv­ních mě­sí­cích tře­tího roku pan­de­mie? Ne­zmi­zela. Ne­skon­čila. Stále trvá. Pro­bublává po­pu­lací ne­ná­padně, zá­keřně, okra­jově, přesto stále pro­bublává. Po­dí­vejte se, jak jsme na tom byli 5. dubna mi­nu­lého roku a co se pak stalo v říjnu? Zatím se ale si­tu­ace uklid­ňuje. Už je to nějaký ten pátek, co i Viet­namci ve svých krám­cích od­lo­žili roušky. Ne já. V po­slední době mám nějaký vy­tr­valý kašel. Nic straš­ného, přesto se po­hy­buje na té úrovni, kdy není úplně tri­vi­ální, přesto se nedá úplně ig­no­ro­vat & ve vý­sledku je jen po­ně­kud otravný.

Při téhle pří­le­ži­tosti bych chtěl pro­vést in­ven­turu one­moc­nění za po­slední dva & kus roku: Za tuhle dlou­hou dobu jsem byl ne­mocný jen jednou, někdy na za­čátku roxu 2021. Když říkám ne­mocný, myslím tím ten stav, kdy se cítíte mi­zerně a tou­žíte jen strá­vit den v po­steli, abyste měli čas a pro­stor na se­be­lí­tost; hrdlo, nos & chřtán se stane ne­přá­tel­ským územím s nímž ne­chcete mít nic spo­leč­ného. Tohle v mých kni­hách beru jako stav ne­mocný, aspoň co se běžné re­spi­rační in­fekce týká & to mě po­tkalo jen jednou. Ob­vykle mě pří­roda & mstivý kosmos tímhle stavem oblaží ně­ko­li­krát do roka, ale teď, v době pan­de­mic­kého krytí, kdy jsme se všichni ko­lek­tivně sna­žili za­sta­vit viry na­pa­da­jící de­chové trubky, jen jednou za dva roky. Není divu, že se nám po­da­řilo vy­hla­dit chřip­kový kmen B/Ya­ma­gata.

Kromě toho, co se pa­ma­tuji, jsem jeden oka­mžik minulý rok cítil, že na mě něco leze. Půl dne jsem si při­pa­dal jako před pro­puk­nu­tím nemoci, kdy večer po­zo­ru­jete první škrá­bání v krku s tím, že se to druhý den pro­jeví naplno, jen se nic ta­ko­vého ne­stalo. Pocit zmizel s pří­cho­dem dal­šího rána. A pak až teď tenhle vy­tr­valý chr­chel nízké in­ten­zity, který nijak ne­vy­sává mojí (samu o sobě li­mi­to­va­nou, pravda) ži­votní ener­gii.

Takže dva roky & tři měsíce do sto­leté pan­de­mie jsem méně ne­mocný než kdy­koli dřív. Nevím, jak vám, ale mě by se líbilo, kdyby to tak zů­stalo i nadále.

První dny na opalování

Už to začíná. První dny v roce, kdy můžu jen tak po­le­há­vat na balóně pouze v šort­kách a na černém roz­pá­le­ném as­faltu se nechat bom­bar­do­vat IR a UV zá­ře­ním. Jedním pro pocit pří­jem­ného let­ního tepla, kdy svět působí jako že je stvo­řen spe­ci­ficky pro naše křehké tě­lesné schránky a ne­snaží se nás na každém kroku zabít, druhým pro zdravé opá­lení a/nebo ra­ko­vinu kůže. Ne že by to někdo ocenil & ne že bych se snažil cíleně vy­vo­lat pig­men­taci, přesto se to děje, jako ve­d­lejší efekt le­no­šení v per­fektní výhni. Fi­nální moment kaž­dého z nás se ode­hraje v po­lo­kruhu lidí, kteří uklá­dají hrst popela do žulové kra­bice, a to jen když budeme mít štěstí, tak proč si neužít pár pří­jem­ných pocitů, žejo?

Má to jen pár drob­ných ne­do­statků. Ne všichni si začali být vědomi, že ven­kovní tep­loty se vy­špl­haly do pří­jem­ných výšek (18°C ve dvě od­po­ledne) a stále topí, jako kdyby ka­len­dář uka­zo­val pro­si­nec. A topí dřevem. Uvnitř pomalu začíná být příliš horko na pros­tou exis­tenci (22.5˚C je hra­nice, kdy za­čí­nám nosit kraťasy & jinak nic), ale když otevřu okna, abych vy­vě­ral, dovnitř se nažene smrad kouře. Po­ci­tově jaro mohlo začít, ale stále smrdí jako nej­hlubší zima.

Kromě toho a drob­nosti, že v noci tep­loty kles­nou velice blízko nule, je jinak krásně. Ptáci roz­mrzli, všichni, nejen dvě kachny byd­lící v ryb­níku pod oknem Cely, a od prv­ních pa­prsků slunce, co se pře­valí přes hranu světa, štěbe­tají, pro­me­ná­dují se za okny, za­sta­vují se v bufetu kr­mítko (vět­ši­nou drzí kosi, občas i bo­jácné hr­d­ličky) a obloha jim zase patří. To je roz­hodně velké plus. To asep­tické ticho zimy mě vždy ničí.

(Jinak tady můžete vidět rych­lost s jakou píšu. Tohle jsem chtěl napsat první krásný den, ale ten se konal minulý týden a teď, když ta slova ko­nečně se­pi­suju, nastal první den, kdy to není jen na šortky a opa­lo­vání.)

(A po­cho­pi­telně: den potom, co jsem tohle napsal, se vrá­tila zima.)