Zničte všechny SUV, rozmlatťe je kladivy a zapalte jejich vraky

Dnešek v kostce: neustálý stav finální paniky blížícího se konce dnů, ale na druhou stranu jsem se dozvěděl, že existuje kolektiv guerilla vypouštěčů duší Tyre Extinguishers, co cílí na SUV a jiné tanky maskující se za auta pro civilisty. Jejich politický cíl je jasný: SUV jsou vražedné nástroje, které zabíjejí planetu rychleji než ostatní obýváky na kolečkách a zabíjejí chodce a cyklisty rychleji než jiná rozumnější vozidla a nikdy, vůbec nikdy, nejsou nutná, tím spíš ve městě. Za sebe můžu říct, že jsem se do jejich cause célèbre zamiloval. Jen víc, víc, víc. Vypusťte všechny duše, nažeňte banální strach do duší střední třídy.

Ona je na tom celém vtipná jedna věc: jde o klasickou přímou akci, ale přesto není nutné vypustit jedinou duši, stačí dosáhnout stavu, kdy eventualita vypuštění duše bude ležet na spodku mozkovny dostatečného množství lidí, aby se podvědomě odklonili od koupě obrněného vozidla, co se vydává za osobní auto, a místo něho zvolili něco rozumnějšího & méně vražedného. Když se tak stane, vypouštěči vyhrají. Jejich kampaň nese ovoce.

Jak se dalo čekat, automobilový komentariát se projevil jako rozumný, klidný a racionální účastník debaty o klimatickém kataklyzmatu, který se na nás valí jako lavina smrti. Komentáře běžně naznačují, že si vypouštěč koleduje o kulku do lebky nebo aspoň extrémní dávku fyzického násilí. Rozumní. Klidní. Racionální. Jako vždy.

Já to chápu. Řidič nemá rád, když mu někdo hmatá na jeho symbol statutu. Tím míň to má rád, když je mu tak naznačeno, že volbou téhle konkrétní ocelové krychle zabíjí planetu o hodně rychleji, než kdyby si pořídil o něco menší ocelovou krychli. Zpráva je jasná: Ty osobně jsi vrah. Jsi bezohledný zabiják, klimatický terorista, co si koupil vozidlo, zcela nevhodné pro podmínky v nichž bude užíváno, nebezpečné pro ostatní, chodce a cyklisty, jen aby ses cítil jako pán, co si sedí ve svém tanku, několika tunách oceli a připadá si bezpečně izolován od okolního světa podřadného plebsu. Chápu, ale na druhou stranu to je všechno pravda. Jsi vrah a můžeš si nasrat (jak psali antičtí klasikové). Planeta umírá, ale ty musíš mít gigantický kompenzátor.

Nevím jestli jsem to někde už zmiňoval, ale letos do mě na kole nabouralo auto. Naštěstí nešlo o kolizi v extrémně velké rychlosti, protože jinak bych teď jezdil na vozíčku. Měl jsem přednost, ale to je člověku k hovnu, když se mu během kolize oddělí obě dolní končetiny, žejo. Jak se říká: při srážce cyklisty s autem řidič přijde o řidičák, ale cyklista přijde o život. Nicméně — první myšlenka, co se mi prohnala hlavou v okamžiku nárazu bylo, že na tvaru kapoty záleží. Ta rozhodne o životě a smrti. Do mě najelo rozumné auto, byla to nejspíš nějaká škoda-něco-něco, které mělo kapotu nízkou a zaoblenou a tak jsem se na ní navalil, což absorbovalo energii a rozložilo síly. Pořád jsem dostal šlehu do nohou, odletěl jsem, přední kolo si odneslo neopravitelnou osmičku, pár týdnů jsem měl bolesti holeních kostí, prodělal rentgen a vyšetření jedné fantastické doktorky. Ale kdyby do mě najelo SUV, byl byl to konec. Zvednutá kapota, s rovným předkem je jako zeď, co člověka sejme a předá mu všechnu kinetickou energii; žádné křivky, žádná absorbce, jen náraz a smrt. Extrémem by pak byl cybertruck, nebo jak se jmenuje ta polygonální monstrozita od tesly – kolmé čelo a ostrá hrana; člověka sejme a seřízne.

To je jeden z mnoha, mnoha důvodů proč k SUV nechovám žádné sympatie. Vypustit jejich duše, nebo jen pohrozit eventualitou vypuštění duše, představuje minimální nepříjemnost v životě vlastníka tanku, co shodou okolností může na silnice. Jak malé přirození člověk musí mít, aby si pořídil takhle gigantické vozidlo?

Já sám se do měst, zvlášť poté, co se setmí, dostanu jen zřídka; žiju v periferní noclehárně, bývalé vesnici, která se změnila na enklávu Prahy; ale vy, co tepnami měst korzujete běžně, vaše je noc a vaše je budoucnost, vypusťte pár duší, atakujte SUV, vypusťte je dokud nejsou ochablé, měkké a impotentní, protože vaše zbraň není povolený ventil, ale strach, že povolen může být.

Jo a když se bavíme o klimatické katastrofě a dekarbonizaci, ve Švýcarsku dokončili stavbu gigantické vodní elektrárny Nant de Drance. Výkon 900 MV, kapacita 20 GWh. Pro porovnání naše Dlouhé Stráně mají výkon 650 MW, ale kapacitu jen titěrných 3.7 GWh. Dlouhé stráně můžou jet naplno 5.5 hodiny, zatímco švýcarský nováček pojede 22 a něco hodin & přitom rozsvítí o 50% víc žárovek LEDek. Tohle je solidní kapacita vodní baterie, která překlene víc než jeden den – něco čeho potřebujeme co nejvíc v budoucnosti poháněné obnovitelnými zdroji energie.

Výmarská republika

Podcast Iron Dice je fantastický. Hlavně série The Fight for the Republic o historii Výmarské republiky od konce první světové války po nástup nacismu. Jde o velice dobrý poslech. Jedna se vyhýbá formátu, který se stal morem podcastů – dva chlápci spolu bez přípravy tlachají – namísto toho vypráví jen jeden člověk – ten samý, co stojí za video kanálem Three Arrows – a je velice dobře připraven. Ale hlavně, o téhle klíčové epoše historie jsem měl jen mlhavé povědomí a přitom jde doslova o politický thriller, který začíná během mizerné situace na sklonku války a situaces se vždy jen a jen horší, než dosáhne mizerného crescenda v podobě genocidního šílenství druhé světové války. V podstatě jeden celý den jsem strávil tím, že jsem jen v kuse poslouchal sedm epizod, které jsou zatím online. Jak říkám: fantastické.

(ddtk: zajímavé jsou některé paralely. Do poznámek jsem si napsal: vliv médií, které vybičovaly lidi do stavu paniky z neexistujícího nebezpečí, strach z fiktivní hrozby levice, němečtí socialisté prý měli armádu 100000 vyzbrojených mužů, boháči sponzorovali milice proti údajné bolševické hrozbě, mýtus dýky v zádech.)

Problém jménem nutrie

Nutrie je roztomilé zvířátko. Zdálky vypadá jako velká rozcuchaná krysa, zblízka jako přerostlá rozcuchaná krysa s obrovskými oranžovými zuby.

Jediný problém spočívá v tom, že ji tu u nás v Republice mezi horami nic nejí. Přivandrovala z Jižní Ameriky, své přirozené predátory zanechala v domovině a proto u nás populace nutrií vzkvétá.

Několik roků nazpátek byly poprvé spatřeny v odvodňovacích trubkách za hranicí Vesnice, letos opanovaly Hlavní Rybník přímo v centru obce. Na jaře/v létě tam plavali jen dvě nutrie a všechno vypadalo v pořádku. Pak se ale odněkud vylouplo tři až šest mláďat (zpovědi svědků se liší, já viděl jen tři, dvě z nich na fotkách výše) a jedna věc je jasná – nemáme u nás živočicha, který by držel populaci na uzdě. Nutrie se nezastaví před ničím. Budou se množit dokud nás neovládnou & za chvíli budeme mít nutrii jako předsedu vlády nebo dokud nepodkopou každý břeh každého potoka. Jedno nebo druhé.

Když je tu nic žere, napadlo mě, mohli bychom sami nějakého predátora uvést do místní biosféry. Co je vlastně žere?

Jednak jsou to aligátoři. Ok, ty přeskočíme. Z očividných důvodů. Dále jsou to hadi jako třeba ploskolebec vodní. Ten je jedovatý. Taky přeskočíme. Orel bělohlavý? Hodně štěstí ho udržet na jednom místě. Jedlice rohozobá? Mořská ryba. Nevím, jak by se jí líbilo v těch našich sladkovodních bahňácích. Želvy? Bingo.

Teď mě poslouchejte, říkám tlumeným hlasem a nakláním se nad malým stolkem blíž svým konspirátorům. Dovezeme k nám želvu, co žere nutrie. Jen jednu. Pochopitelně. Nechceme, aby se tu přemnožily. Na jaře a v létě ji vypustíme volně na místní rybníky, aby měla kde lovit a hodovat. Až na ní bude moc zima, strčíme ji do terárka. Aby se ji nikdo neděsil, na krunýř ji nasprejujeme lovec nutrií a kdybych se zatoulala vraťte mě na adresu tam a tam. To je můj plán jak řešit problém jménem nutrie. Nemusí to být dobrý plán, ale je to můj plán.

Řekni mi, jaký lék bereš, a já ti prozradím, jak tě zdiskredituju

Představte si, že jste mstivá svině a chcete někoho zdiskreditovat. Duševní choroby si stále nesmyslně drží pověst, že jde indikaci slabosti a osobního selhání, tak to chcete zkusit přes ně. Jak se dozvíte, jakou dušení nemocí kdo trpí? Dá se to odhadnout z léků, které bere. A jak se dozvíte, co bere? Je to překvapivě snadné. Stačí vědět, jak se člověk jmenuje a jaký doktor mu ty léky předepisuje.

A pak doktorovi jednoduše zavoláte.

Představíte se jménem vašeho cíle. „Jmenuji se XYZ a chtěl bych předepsat léky.“ Jen takhle to stačí, detaily nejsou nutné. S příchodem elektronického receptu doktoři můžou pacientovi poslal SMSku s dvanáctimístným kódem, na který mu v lékárně vydají jeho lék. Není třeba chodit do ordinace pro kus papíru, vystačíte si s telefonem.

Navíc většinou proběhne jen minimální ověření, jestli je na druhé straně legitimní pacient, protože není důvod protistraně nedůvěřovat. Podvodník nemůže získat nic materiálního. Nejspíš se doktor zeptá jen na rok narození, aby vás snadno našel v databázi.

Jak se pak dozvíte, jaký lék člověk bere? Doktor to nejspíš prozradí sám. Zeptá se „Berete X?“, aby se ujistil, že má všechno v pořádku a předepisuje správný preparát. Okdývejte mu to a máte hotovo. Pacientovi za chvíli přijde SMSka s kódem. Ale vás to už nezajímá, vy víte, že bere třeba lithium a může mí bipolární poruchu.

Pokud doktor tajemství neprozradí, musíte se víc snažit. Můžete třeba říct, že máte nové telefonní číslo a nechat si recept poslat k sobě. To ale zanechá o něco nápadnější stopy, protože najednou se číslo nachází v lékařské databázi, ne jen v historii hovorů.

Twitter se zmítá ve smrtelných křečích, exodus na fediverse pokračuje

Twitter vstoupil do třetího týdne muskovské éry nekompetence a diletantsví takového rozsahu, jehož je vskutku schopný jen nejbohatší člověk na planetě Zemi, který je zároveň obrovský trouba — vyhodil půlku zaměstnanců, přestřelil, chtěl nějaké nalákat zpátky, hlavouni vědomi, že se loď potápí, začali rezignovat en masse, začal výprodej modrých odznáčků do té doby vyhrazených jen pro ověřené persony, odváděl pozornost blábolením o svobodě slova, vyhrožoval inzerentům, kteří, vyplašení chaosem, přestali do sítě pumpovat peníze a mluvil o možné eventualitě bankrotu. Teď už není jisté vůbec nic. Sociální síť, která přežila posledních 16 let, může za další tři týdny přestat existovat. Ságu můžete sledovat třeba tady (nebo tady). Ale pozor, schadenfreude v takhle vysokých dávkách může být smrtelná.

S vidinou bouře na obzoru jsem se přesunul do fediverse/mastodonu. Najdete mě na snadno zapamatovatelné adrese @k47@k47.cz a tohle útočiště vydrží tak dlouho, jak vydržím já, protože běží na mém vlastním serveru.

Katakombami twitteru se od dob, co ho převzal oligarcha/idiot, ozývalo, že začal být znatelně horší. Nevím. Pro mě osobně je twitter web nepoužitelný už mnoho let. Je pomalý, algoritmická tajmlajna je špatný vtip, médium je katastroficky nevhodné pro komunikaci a optimalizace pro engejdžment je ubíjející¹ . Proto jsem musel napsat vlastního klienta, který odstranil všechny tyhle nedostatky a umožní mi soc-net molocha používat, jak chci sám: podívat se co je nového, přečíst to a vypadnout.

Teď aby to bylo ideální, musím do hypertweeter klienta přidat podporu pro mastodon API. To ale nebude nijak velký problém. Instance běží na mém serveru & nemusím skákat přes překážky bizarního API twitteru. Po extra registraci telefonního čísla stejně člověku přidělí jen něco jako 100 API volání za hodinu pro všechny uživatele dané aplikace. Víc je jen za $$$. Jestli jsem se s modrým ptákem nechtěl dělit o hotovost, tak teď chci ještě méně. Ale takhle mám dveře experimentování otevřené dokořán.

Fediverse/mastodon používá dva druhy API, jedno pro komunikaci mezi servery a druhé pro komunikaci mezi klientem a serverem. První tvoří základ celého systému. Umožňuje federaci, kdy lidé žijí na různých serverech, ale pořád se spolu můžou bavit. Druhé je volitelné a mnoho lidí s ním nikdy nepřijde do styku. Instalace mastodonu pro lidi na něm registrované nabízí uživatelské rozhraní, které se chová více méně jako twitter. Všechnu funkcionalitu tam má člověk po ruce a nemusí se starat o nic jiného.

Když chce ale použít speciálního klienta, třeba na mobilu nebo pro server, který nemá vlastní webové UI, pod kapotou se bude používat právě druhé zmíněné API. Jím uživatel ovládá svůj účet na domovském serveru.

Já se rozhodl nepoužívat mastodon, ale implementaci třetí strany – GoToSocial. Ta je napsaná v jazyce Go, namísto Ruby v případě mastodou, a z hlediska hardwarových prostředků má mnohem menší apetit. Šlo o zcela nutný krok. Můj server je maličký, disponuje pouze 1 GB RAM, navíc na něm chci provozovat i další věci a tak nemá místa nazbyt. GtS, jak běží teď (@k47@k47.cz a @devblogy@k47.cz), si vystačí se skromnými 70 MB RAM.

Ale i když jde o jiný software než mastodon, dokáže se plně zapojit do fediverse, díky implementaci společných protokolů. A to jak těch pro federaci mezi servery, tak i ten pro klienty. Ve výsledku můžu vzít ±jakýkoli klient pro mastodon a použít ho pro vlastní nasazení. Teď používám konzolový toot (s jednou malou úpravou), protože je 1) roztomilý a 2) nachází se v repozitářích debianu.

Právě toot používám jako vzor, jak implementovat potřebná API, abych mohl podporu řádně implantovat do hypertweeteru. Stačí otevřít zdrojáky a prozkoumávat. Jsou napsané v pythonu, ale i člověk, co s hady nemá žádné zkušenosti, se snadno zorientuje. Bez specializovaných knihoven se dá základní autentizace implementovat v pár tuctech řádků kódu a to je ta nejtěžší část. Zbytek jsou jen GETy nebo POSTy na specifická url.

Takže za mě dobrý. Doufám, že fediverse bude vzkvétat. Není úplně nutné, aby se masově rozšířilo, stačí, když si udrží pozici paralelního světa, plného života a aktivity, kam bude důvod se vracet a když twitter zemře, nikomu tam nebude chybět.

1. Občas algoritmickou tajmlajnu zkusmo otevřu, abych si ověřil, jestli se náhodou nestala použitelnou, ale vždy rychle následuje alt+f4. Jednou se ji ale přece povedl dobrý skutek, neplánovaně. Znáte to: I hodny, které stojí, ukazují správný čas dvakrát za den. Ukázala člověk X lajknul twůůt Y. X jsem měl ve škatulce 'zastává politicky odporné pozice' a blokoval jsem ho na klientu, ale přesto ho sledoval na webu, protože to vypadá přátelštěji. Twůůt Y, z politické žumpy, algoritmicky vybraný tak, aby vyvolával kontroverzi a rozkol, zabral & X jsem vyhodil ze sledovaných. Díky algoritme v tomhle jednom konkrétním případě, žes zviditelnil ty, ke kterým se ani náhodou nechci hlásit. On byl mírně rozdíl co psal veřejně & s čím, bočními kanály, souhlasil. Protip: Když vám někdo ukáže, co je zač, berte to vážně.

Na druhou stranu panel trendy pro vás nikdy neposkytl žádnou užitečnou hodnotu. Neustále tam vyskakuje něco o kryptoměnách nebo nft, pokaždé tyhle nesmysly označím jako nezajímá mě to, ale twittér ve své nekonečné moudrosti si stále myslí, že o krypto-podvodech a nft musím být za každou cenu informovaný. Nezajímá mě to, ale nejspíš téma generují značný engejdžment & tak je stále nabízí.

Lidokainem proti bolesti v krku

Podařilo se mi opět onemocnět. Není to nic vážného, jen mě na pár dnů zachvátil ten mizerný pocit, jako kdyby se všechny trubky a dutiny v lebce a krku spolčily se satanem a začaly se koordinovaně plnit hlenem a bolestí. Klasika.

Po ruce jsem měl posledních pár stepsilsů, ale ty rychle zmizely. Po nich lékárnička nabízela jen jakési Mullerovy pastilky, které mě příliš neplnily optimismem, protože od pohledu nevypadaly jako lék. Na obalu se velkými písmeny psalo šalvěj a vitamín C, což vypadá jako planý pokus se vydávat za skutečný lék, ale něco tomu chybí.

Na lécích se klasicky uvádí obchodní jméno přípravku a pod ním účinná látka ve stylu Mabron // tramadoli hydrochloridum. Šalvěj + vit C nepůsobí jako popis medikamentu, ale recept na zvláštní pomerančový salát.

SÚKL Mullerův preparát neuvádí v databázi léků, ale v registru zdravotních prostředků. Druh zdravotnického prostředku: Obecný zdravotnický prostředek. Název generické skupiny: Salivation stimulation lozenge. Není to de jure lék, ale jen prostředek pro stimulaci slinění, svým efektem demulgens.

Příbalový leták (který reflexivně vyhazuju do koše & neměl jsem ho tak po ruce) přiznává barvu:

Pastilky, díky své velmi sladké chuti, způsobují reflexivní zvýšení produkce slin v dutině ústní a hlenu v dýchacích cestách. Vytváří tak ochranou a zvlhčující vrstvu na povrchu sliznic. Tímto způsobem zmírňují příznaky spojené s nachlazením, infekcemi dutiny ústní, krku nebo horních cest dýchacích.

Naproti tomu strepsils je veden v databázi léků. Obsahuje dvě účinné látky – amylmetakresol a 2,4-dichlorbenzylalkohol – obě mírná antiseptika, schopná zneškodnit některé viry, bakterie a kvasinky způsobující škrábání v krku. Některé varianty do pastilek jako bonus přidávají ještě lidokain, lokální anestetikum pro silnější zmírnění nechutných pocitů v trubkách a dutinách.

O efektech komba AMC + dichlorbenzylalcohol se dá najít pár studií, jako třeba tahle meta-analýza:

Primary outcome was reduction in pain intensity against baseline, 2 hours after intervention compared with placebo group. Fixed effects meta-analysis resulted in a standardised mean difference in pain intensity of -0.6 (-0.75; -0.45) on an 11-point ordinal rating scale, favouring the AMC/DCBA lozenges.

Hlásí mírný pozitivní výsledek. To vypadá dobře. Na druhou stranu všechny tři zahrnuté studie byly sponzorované výrobcem strepsilsů, což trochu kazí výsledný dojem.

Když jsem wikipedioval tyhle věci, překvapilo mě, že mnohdy chybí jasné odpovědi a některé efekty nejsou jasně jasně prokázané. Nachlazení a škrábání v krku jsou tak časté, že bych čekal, že teď v roce 2022 budeme mít k dispozici gigantické meta-studie meta-studií, které jasně vyčíslí efekty jednotlivých účinných látek proti infekcím jednotlivými viry. Nic takové na mě nevyskočilo, jen tři studie, placené výrobcem, co ukazují mírný efekt. Ne nezávislou monstr-analýzu na několika milionech lidí, co by poskytla jasné a definitivní kvantifikované odpovědi.

Odula

Jestli dovolíte, pokusím se vyvolat ducha PZ Myerse. Je stále naživu, navíc nevěří v tyhle duchařské nesmysly, ale přesto mu symbolicky nabídnu to, co má nejraději: pavouka.

Kdyby to někoho zajímalo, tak ne, nemám doma svatyni věnovanou PZ. Tedy aspoň zatím. Jen čtu jeho blog & částečně sdílím fascinaci osminohými tvory. Letos v létě jsem nelenil, vyrážel do okolí Cely, hledal malé tvory & pořizoval makro fotky, na nichž se často vyjímají právě krásní a podivní arachnidé. Zatím všechny tyhle snímky leží na disku, nikde neukázané a ani tahle paní křižáková nepatří do oné letní dávky. Ukázala se mnohem později, když oprátku začal stahovat podzim a moje makro snahy nadobro přerušila nemoc. V těch dnech si dvě obrovské křižáci upředli sítě v oknech Cely, hned vedle sebe, jedna síť zabrala jednu celou tabuli skla. Jsou velké, tlusté, nohaté, jako dvě Oduly, nehybně čekající na svou kořist. A tahle, na fotce vyobrazená, je menší z dvojice osminožců. Vyfotil jsem právě ji, protože se skrývá na přístupnějším místě. Druhé monstrum, vpravdě krásný pavoučí gigant, zalézá hlouběji, za truhlík a za listy květin a tam čeká, nohou na nataženém vláknu pavučiny naslouchá vibracím a když se něco zachytí ho její pasti, vyrazí a začne jednat. Do kořisti zmítající se v lepkavých sítích vpraví jed a trávící enzymy a briskně ji mumifikuje. A když je dokonáno, vrací se do úkrytu.

Tohle chování dává smysl. Menší křižáci celkem často sedí přímo ve středu svých sítí, ale tyhle dvě asi budou příliš velké a příliš viditelné pro tvory, co by si na nich rádi pochutnali. Proto se skrývají. Do středu sítě se vrací až večer, kdy jim přítmí poskytuje bezpečí.

Druhá, větší samice měří asi 4 centimetry od špiček předních nohou ke špičkám zadních, tělo bude mít něco mezi 1.5 a 2 cm, blíž dolní hranici než té horní. Jde o macka, to jo, ale není největší, dokonce ani ne u nás, v Republice mezi horami. Tento titul v ČR a Evropě patří slíďákovi tatarském, jehož samice může mít až 3.5 cm na délku, a to jde jen o rozměr těla, k tomu si přičtete délku silných nohou. Jo, je to docela krásná bestie.

Nakonec přidám jednu (skoro)zajímavý detail: Pavouků se víc bojím ve snech než v realitě. Během spánku k nim cítím cítím silný odpor a hnus, ale když se probudím a situaci v hlavě přeformátuji do reality, z hrozivých stvoření se najednou stanou prťaví patetičtí noháči, co se třesou strachem před námi.