Masky bez kontextu

Dneska tu za­ne­chám pár fotek bez kon­textu jak před­zvěst věcí, které při­jdou.

Tohle není demokracie

Na­ko­nec přece jen po­ru­ším slib a k pro­tes­tům na Letné při­pa­dám jednu malou no­ticku. Zeman, ve své ne­ko­nečné moud­rosti, ozna­čil Milion chvi­lek za ne­de­mo­kra­tický. Jak jinak. Náš pre­zi­dent, zdá se, má velice spe­ci­fický pohled na to, jak má fun­go­vat de­mo­kra­cie: Jednou za čtyři roky hodíte papír do kra­bice a tím vaše účast končí. Pak už je vám do­vo­leno jen držet hubu a do ničeho ne­ke­cat. Ze­ma­novo po­sel­ství je „děti, běžte si hrát a ne­rušte do­spělé v práci.“ Jeho klika ne­fandí ob­čan­ské spo­leč­nosti, která je ak­tivní, má drzost kecat vlád­cům do vlád­nutí a hlídat de­mo­kra­cii. Ta bo­hu­žel nemá ten­denci k sa­mo­volné ko­rekci a je proto po­třeba ak­tivně před­chá­zet, aby ne­skon­čila jako hořící vrak v pan­gejtu, ob­razně řečeno.

Ze­ma­nův ver­dikt se opírá o to, že Milion chvi­lek „popírá roz­hod­nutí stát­ních zá­stupců v kauze Čapí hnízdo“, „popírá roz­hod­nutí Po­sla­necké sně­movny ve věci ústavní žaloby“ a „odmítá moje ústavní právo abo­lice“. Po­pí­rání v tomto pří­padě ozna­čuje vlastní názor a ne­sou­hlas. A i když na Letné vy­hla­šují ul­ti­máta a po­ža­dují re­zig­nace, fak­ticky ne­mů­žou nic změnit. Můžou jen vy­hlá­sit další pro­test a znovu se ozvat, že jim kon­flikt zájmů stále smrdí. Šlo by o oči­vidně ne­de­mo­kra­tické hnutí, kdyby roz­hod­nutí stát­ních zá­stupců ig­no­ro­vali, Babiše při­vedli před polní soud vedle hla­dově se hou­pa­jící oprátky. Milion chvi­lek a ko­lek­tiv ale hrají podle pra­vi­del a vy­zý­vají, aby podle nich hráli všichni, ne­hledě na jaké příčce spo­le­čen­ském žeb­říčku sedí.

Náš drahý pre­zi­dent přidal (jak je u něj zvykem) gambit s fa­šis­mem: „Ne­ří­kám, že jsou to fa­šisti.“ Ale tím, že to tak ve­he­mentně neřekl, na­zna­čil spo­jení.

Ještě než toho dneska nechám, musím zmínit rozsah pro­testu. Podle po­li­cie na Letnou přišlo kolem 250 tisíc lidí. To je 1/42 celé re­pub­liky, 2.35% kaž­dého muže, ženy, dítěte i dů­chodce stála v ten den na tom pro­stran­ství, stálo jim za to se zved­nout a svou pří­tom­ností hlásat své „po­pí­rání“. Až budete stát na es­ka­lá­to­rech nebo na jiném frek­ven­to­va­ném místě, po­čí­tejte lidi, až se do­sta­nete na 42, on nebo ona tam byli, a po­čí­tejte znova, celý den, každý čty­ři­cátý druhý člověk tam (v prů­měru) byl. Je to úžasné množ­ství lidí, ob­rov­ská část re­pub­liky, gi­gan­tický hlas, který mi skoro hlava nebere.

Bylo hezky, byl jsem na koncertě

A dostal jsem za to taky za­pla­ceno, jestli víte, co tím myslím.

Jedna ba­bička, která špatně viděla, mě po­prosila, abych ji na­smě­ro­val čelem k tri­buně. Zrovna přišla a na­chá­zela se v dost pe­kel­ném místě, kde se mlely ne­ko­nečné davy lidí, při­chá­ze­jící, od­chá­ze­jící a kor­zu­jící, ba­ri­kády těl s transpa­renty, kde bylo tak plno, že si děti a duchem mladí vy­lezli do stromů a po­zo­ro­vali z korun. Také tam vládla umělá ozvěna. Re­pro­duk­tory u pódia a první řada v poli od sebe byly přesně tak daleko, že ozvěna ná­sle­do­vala asi de­se­tinu vte­řiny po první vlně a to zcela zne­mož­ňo­valo po­ro­zu­mět slovům. Chodil jsem kolem dokola a na mnoha mís­tech bylo slyšet per­fektně, ale na jiných, kde na­stá­vala ta ne­šťastná in­ter­fe­rence, nebylo možné za­chy­tit vůbec nic. A když to byla malá žena, která nevidí, šlo o velice ma­toucí si­tu­aci.

Nebudu se tu po­kou­šet o nějaký report nebo sá­hodlou­hou ana­lýzu. Šlo přesně o to, co člověk by člověk čekal, když si přečte noviny. Letná plná lidí, kterým tu něco (v čele s jedním pre­mi­é­rem, který je shodou náhod 4. nej­bo­hat­ším čechem) trochu smrdí.

Nechci to mít ve své složce

Občas slý­chá­vám něco v duchu „To nebudu go­o­glit. Nechci to mít v his­to­rii hle­dání“. Když to slyším, vždy žasnu. Jak někdo může dob­ro­volně při­jmout si­tu­aci, kdy sám sebe musí cen­zu­ro­vat a ome­zo­vat svou zvě­da­vost a touhu po­zná­vat v obavě, aby jeho hle­dání ne­skon­čilo ve složce in­ter­ne­to­vého he­ge­mona, kterou na uži­va­tele kom­pi­luje, a celé to přejít bez kri­tic­kého za­myš­lení, že je na tom něco velice špatně.

Sa­mo­zřejmě in­ter­ne­tový he­ge­mon chce mít všechno roz­tří­děné do složek se jmény, fot­kami a ad­re­sami uži­va­telů a pře­svěd­čil nás, že ra­di­kálně stu­pidní myš­lenka „být při­hlá­šený k vy­hle­dá­vači“ je nejen nor­mální, ale také jde o dobrý nápad. Dosáhl toho za­ba­le­ním všech služeb pod jeden účet, kdy, když jste při­hlá­šeni do jed­noho, jste při­hlá­šeni do všech a vaše složka může bobt­nat.

Tahle sebe-cen­zura je možná ba­nál­ním, ale fak­tic­kým pří­kla­dem chil­ling ef­fects – od­ra­zení od něčeho zcela le­gi­tim­ního ze stra­chu před mož­nými ne­ga­tiv­ními ná­sledky. Jde o malé po­po­str­čení ne­ná­padně for­mu­jící, jak pro­bíhá náš in­ter­ne­tový život. Pořád to chceme udělat, ale ne­u­či­níme tak, pro­tože ne­chceme, aby se o to nás vědělo, aby chladně kal­ku­lu­jící gigant online re­klamy neznal naše sku­tečné touhy.

Jiný svět, kde se nikdy ne­mu­síme za­sta­vo­vat a pře­mýš­let, co o sobě pro­zra­díte al­go­rit­mic­kým vlád­cům, je možný. Prvním krůč­kem může před­sta­vo­vat prosté od­hlá­šení. Ak­tivně ne­na­po­má­hat ne­pří­teli v jeho čin­nosti před­sta­vuje dobrý za­čá­tek. Ale to samo o sobě ne­stačí. He­ge­mo­nům na­bí­ze­jící tri­vi­ální služby vý­mě­nou ze sle­do­vání, re­klamu a po­sléze i ho­to­vost, se musíme zcela vy­hnout a na­hra­dit je al­ter­na­ti­vami, pro které nejsme jen su­ro­vým ma­te­ri­á­lem slou­žící pro ze­fek­tiv­nění ma­ni­pu­lace s námi a který nás nenutí se vnitřně cen­zu­ro­vat.

+1: Tohle mi­mo­cho­dem uka­zuje, že idea al­go­ritmů jako ne­ut­rál­ního a spra­ved­li­vého zpro­střed­ko­va­tele, je na­prosto zcestná. Už jen na­sa­zení ur­či­tého me­cha­nismu nebo pro­gramu, je své­volné roz­hod­nutí se za­mýš­le­nými (a ne­če­ka­nými) dů­sledky

Příjmení, k čemu jsou vlastně dobrá?

Pře­chy­lo­vat nebo ne­pře­chy­lo­vat. To je, oč tu běží.

V češ­tině se ženská pří­jmení pře­chy­lují kon­cov­kou -ová (jak víte, pokud jste ne­strá­vili po­sled­ních 600 let v jes­kyni), ně­které ženy to ne­chtějí a je kolem toho hrozné hů-há. Jedna strana namítá, že jde o formu při­vlast­nění ženy muži, druhá, že se to jinak nedá vy­slo­vo­vat a ja­ký­koli pro­hře­šek proti pře­chy­lo­vání je zá­ro­veň zlo­či­nem proti čes­kému jazyku.

Za­jí­mavé je, že velkou část his­to­rie jsme pří­jme­ním ne­při­klá­dali velkou váhu. Po­stupně se začala ob­je­vo­vat a po­u­ží­vat, ale ne­hrála velkou roli a mohla se měnit z mnoha růz­ných důvodů. Jejich po­vin­nost a dě­dič­nost po ot­cov­ské linii na­ří­dil až proto-tech­no­krat Josef II. roku 1780.

K tomu při­vlast­nění: Dle wi­ki­pe­die se -ová někdy psala jako -ova, takže možná, ale zápisy byly pro­vá­děny bez di­a­kri­tiky, takže to nelze od­li­šit. -ová spíš při­řa­zo­vala ženu k živ­nosti, statku, práci, ve které muž hrál první housle. Muž se nejme­no­val Ko­vá­řový, on měl práci kováře a proto se při­způ­so­bil ženské pří­jmení pře­chý­le­ním, aby ho bylo možné sklo­ňo­vat. Kon­covka -ová ale není jediný způsob, exis­tuje celá dal­ších va­ri­ant: Ko­vářka, Kovářů, Ko­vá­řice, Ko­vářna. Ně­které znějí nor­málně, jiné zvláštně, ale všechny můžeme sklo­ňo­vat.

Sklo­ňo­vání ale není zcela nutné. I v češ­tině se po­u­ží­vají ne­sklonná slova, vět­ši­nou pře­vzatá z cizích jazyků: finále, derby, penále, taxi. Tyto a další gra­ma­tické od­chylky jdou proti pra­vi­dlům, ale přesto ne­pů­sobí nijak zvláštně.

Na­pří­klad sme­tana a svo­boda jsou slova žen­ského rodu, ale jako pří­jmení Sme­tana a Svo­boda na­bu­dou muž­ského rodu. Jde o další po­div­nost, kterou náš jazyk do­ká­zal ab­sor­bo­vat. Nebo pří­jmení jako Krejčí. Mužská va­ri­anta se skloňuje, ženská va­ri­anta zů­stává bez pře­chý­lení a je ne­sklonná. Ně­které va­ri­anty znějí zvláštně, ale jazyk je dokáže po­stupně asi­mi­lo­vat.

Když se pří­jmení nedá z pod­staty sklo­ňo­vat, jako cizí jména bez -ová, při­hoďte k němu uvo­zu­jící slovo, které se sklo­ňo­vat dá. Něco málo o tom vím, pro­tože jsem napsal pár po­ví­dek, kde se jedna po­stava jme­no­vala K. – jedno pís­meno není možné sklo­ňo­vat, ale vždy se dá najít ces­tička, jak to ve větě použít i bez přípon.

Kloním se k názoru nechat si lidi dělat, co chtějí. V ob­las­tech, kde na tom moc ne­zá­leží, ome­zo­vání dává jen velice malý smysl, jako v pří­padě jmen a pří­jmení. Ty mají často ob­rov­skou dů­le­ži­tost pro jed­not­livce, ale pro ostatní moc ne. Proč pří­jmení vůbec vy­ža­du­jeme? Pro styk se státem, což byla pů­vodní mo­ti­vace pro po­vinná pří­jmení, stačí číslo vy­tiš­těné na plas­tové kar­tičce.

Náhodná fotka #30 - Zátiší s bezpečnostní kamerou

Všechno vypadá lépe s bez­peč­nostní ka­me­rou. Pokud chcete tip na lehký sa­ti­rický pro­jekt, za­čněte kla­sic­kých obrazy ak­tu­a­li­zo­vat tak, že do pozadí do­pho­to­sho­pu­jete CCTV kamery. Třeba na Rem­brand­tově Noční hlídce je vpravo nahoře místo jako dělané pro na­mon­to­vání ne­mr­ka­jí­cího oka kamery.

Můžu prosit jeden malý fototranzistor?

Udělal jsem to zase. Chtěl jsem pře­stat, ale nemůžu si pomoct. Mám pro­blém. Zase jsem šel na­ku­po­vat do GM electro­nic. Nemůžu se na­ba­žit té ne­o­choty pro­da­vačů a le­gen­dárně špat­ného za­chá­zení se zá­kaz­níky. Už od rána jsem se třásl ne­do­čka­vostí, jakého odporu ke kli­en­tele se dočkám dneska a peoni za kasou zas ne­zkla­mali. Proto je GM tak za­tra­ceně silná značka. Jsou tak za­tra­ceně kon­zis­tentní a zá­kaz­ník vždy ví, čeho se dočká.

Dole jsem ku­po­val tavnou pis­toli. Mladý pro­da­vač, který se po­hy­bo­val s ele­gancí kraba, který chtěl pomoci, ale pořád byl krabem, mohl chodit jen do boku a ne­vi­děl, co beze z regálů, se zeptal, jestli chci tu na malé nebo velké ty­činky. Od­po­vě­děl jsem, že je to celkem jedno a na vte­řinu začal hlou­bat o re­la­tiv­ních před­nos­tech obou va­ri­ant. On to nebral jako signál, aby popadl tu dražší a snažil se ji stře­lit, ale vzal obě, uka­zo­val je a říkal „vel-ké“ a „ma-lé“, jako když se sna­žíte do­ro­zu­mět s ci­zin­cem bez zna­losti jeho jazyka – mluvte jen po­ma­leji a víc nahlas a dou­fáte, že vám ně­ja­kým zá­zra­kem po­ro­zumí. Já mu ro­zu­měl, jen mi to bylo jedno.

Na­ko­nec mi do­vo­lil koupit artikl, aniž bych cítil silné pre­fe­rence o jeho každém atri­butu. Když jsem se pak od­hod­lá­val vy­stou­pat do patra, pro další kolo ma­so­chis­tic­kého mer­kan­ti­lismu, řekl „Vy jste mladý,“ (moje plešatá hlava kolem házela pra­sátka), „s vámi to ne­sekne, až to nahoře uvi­díte.“ Když jsem ne­re­a­go­val, dodal: „Ne­mys­lím to nijak špatně.“ Věděl jsem na­prosto přesně, jak to myslí. Nahoře sídlí hlavní atrakce celého cir­kusu, tak ppu­lární, že se k němu musí vystát dlouhá fronta.

Nikdo tam totiž není příliš ve spěchu. Stojí jim tam třicet lidí, ně­kteří z nich ve frontě osla­vili třetí na­ro­ze­niny, ale to není důvod k ur­genci. Ani v nejmen­ším. V jednu chvíli jsem sle­do­val pro­da­vače s vý­ra­zem někoho, kdo ne­dávno jen tak-tak přežil zával kra­bi­cemi s Schott­kyho di­o­dami, jak si to štrá­duje z jedné strany ne­ko­neč­ného pultu na druhý, hrnek kafe v ruce, a žasl jsem. Ta ele­gance, ta no­blesa, ta se­be­dů­věra ve vlastní ne­po­stra­da­tel­nost pro ne­vzdě­lané peony hla­dově po­stá­va­jící na druhé, ne­pri­vi­le­go­vané, straně pultu. V jednu chvíli jsem usnul a když jsem po setmění zase přišel k sobě, stále jsem ho měl v zorném poli, pořád s hrnkem v drá­pech, pořád na cestě ke kase číslo pět. Tohle je důvod, proč chodím na­ku­po­vat právě tam.

Ide­ální způsob, jak s pro­da­vači in­ter­a­go­vat (pokud ne­chcete přijít o cirkus úplně a ob­jed­ná­vat online) je plác­nout na pult papír se se­zna­mem pro­duk­to­vých kódů a kvan­tit a nechat při­dě­le­ného per­mo­níka, aby se po­no­řil do ma­gic­kého krá­lov­ství ma­lič­kých šuplíčků s tran­zis­tory, svor­kov­ni­cemi a fo­to­re­zistory, hledal, po čem touží vaše srdce s tím, že se někdy možná vynoří s pod­no­sem plným nej­vy­tří­be­něj­ších PN pře­chodů, jaké kdy spat­řily světlo světa.

Když po­bočky GM budete brát jako vý­dejní au­to­maty, které nejsou ještě úplně au­to­ma­ti­zo­vané, začnou dávat do­ko­nalý smysl. Hlavně tam ne­choďte s vágní před­sta­vou a oče­ká­vá­ním, že vám poradí nebo po­skyt­nou ja­kou­koli jinou službu. Když nevíte na­prosto přesně, jste lůza. Když se ne­lí­bíte pro­da­vači, jste spo­dina. Když jste u špatné kasy, jste neřád. Nebo tam choďte vy­zkou­šet, jak s vámi budou jednat, jestli jako s lejnem na po­drážce nebo jako lejnem a rukávu. Pak nikdy ne­bu­dete zkla­maní.