Sčítání ptáků 2022

Proč mi nikdo neřekl, že se každý rok koná sčí­tání ptac­tva? Or­ni­to­lo­gové tomu říkají Ptačí ho­dinka a během ní vy­zý­vají ši­ro­kou ve­řej­nost, aby ve vy­hra­ze­ném čase po­čí­tali ptáky, nej­čas­těji kolem kr­mí­tek. Kdy­bych to věděl, taky bych se zú­čast­nil a při­spěl daty o lé­ta­jí­cích di­no­sau­rech, kteří hodují v bufetu Cela.

I když by to jako ob­vykle nej­spíš byli jen další kosi a vrabci. Jako tady pár exem­plářů na fot­kách z po­sled­ních měsíců.

Navíc mi při­padá, že okříd­le­ných stráv­níků, co na­vště­vují moje kr­mítko, nebude moc. Byl bych docela rád, kdy­bych do­ká­zal roz­po­znat in­di­vi­du­ální ptáky, ale všichni mi při­pa­dají ±stejní. Poznám samce od samice, po­cho­pi­telně, ale tím to hasne. Kolik kosů za­lé­tává k oknům Cely? Mi­ni­málně jeden, ma­xi­málně všichni mo­men­tálně žijící je­dinci. Bude to něco mezi dvěma ex­trémy, kolik, ale ne­od­hadnu.

Povinné očkování nebo povinná nákaza

Takže po­vinné oč­ko­vání visí ve vzdu­chu, co? Kon­tro­verzní téma. A každý má svůj ještě kon­tro­verz­nější názor. Já se za­čí­nám při­klá­nět k sou­hlasu. Jen to udě­lejte, proč ne? Roz­hodně by šlo o způsob, jak do­sáh­nout kon­krét­ního po­zi­tiv­ního vý­sledku, pokud si teda po­tr­píte na tyhle věci. Je to dobré? Je to špatné? Je to le­gální? Nevím. Ale bylo by to efek­tivní.

Sku­pina 14 se­ná­torů přišla s ústavní stíž­ností proti tomuto kroku. Jedna z ná­mi­tek je, že lidi, než aby pod­stou­pili tri­vi­ální úkon ve­řej­ného zdraví, budou en-masse od­chá­zet ze za­měst­nání, kde se po nich po­ža­duje vak­ci­nace & pak budou chybět. Stane se to? Po­chy­buju. Pohled za hra­nice: Newy­or­ská po­li­cie, 35000 členů, odešlo jich 34. Kli­nika Mayo, 73000 za­měst­nanců, vy­ho­dili 700 z nich, kteří se ne­chtěli nechat oč­ko­vat. Pár jich jistě udělá velký humbuk, ale když jde do tuhého a musí se vy­bí­rat mezi za­měst­ná­ním a oč­ko­vá­ním, sklopí hlavu a budou dělat, jako že nikdy nic ne­ří­kali. Jen málo je od­hod­la­ných tak silně.

Další důvody stíž­nosti:

Ústavní stíž­nost […] se­psali kvůli tomu, že bývalá vláda ne­hle­dala jiné cesty ochrany spo­leč­nosti. Jako pří­klad uvedl Rů­žička tes­to­vání na pro­ti­látky proti ko­ro­na­viru. Se­ná­torka a ini­ci­á­torka podání Alena Der­ne­rová z klubu STAN zmí­nila ko­lek­tivní imu­nitu.

Ta­hleta Der­ne­rová, po­vo­lá­ním dětská neu­ro­ložka, kdo je to zač? A proč mluví o ko­lek­tivní imu­nitě?

Hledal jsem a moje hle­dání bylo vy­sly­šeno. Pár měsíců na­zpá­tek podala nebo se aspoň při­dala k žalobě na naší vládu u me­zi­ná­rod­ního soudu v Haagu

Se­ná­torky Jitka Cha­lán­ková […] a Alena Der­ne­rová […] po­žá­daly Me­zi­ná­rodní trestní soud v Haagu, aby vy­šet­řo­val před­sta­vi­tele české vlády. Po­de­zí­rají je ze zlo­činů proti lid­skosti. Dů­vo­dem jsou vládní opat­ření, která podle nich zvý­hod­ňují oč­ko­vané proti ko­ro­na­viru a ome­zují ne­oč­ko­vané.

Pravda, český pří­stup vždy jel pan­gej­to­vou me­to­dou: buď klí­de­ček nebo všechno zavřít, nikdy nic mezi a nikdy se na nic ne­při­pra­vo­vat.

„Vláda, její po­radci a všichni ti od­bor­níci, kteří řídí naši zemi v této co­vi­dové době ne­re­spek­tuji fakt, že oč­ko­vání proti covid-19 je za­lo­ženo pouze na ex­pe­ri­men­tál­ních vak­cí­nách, které jsou stále ve fázi kli­nic­kého hod­no­cení. Proto je ja­ký­ko­liv tlak na oč­ko­vání zcela ne­e­tický a ne­mo­rální,“ dodaly se­ná­torky.

Ex­pe­ri­men­tální vak­cíny, pa­ma­tujte si to.

[…] po­ža­dují, aby Me­zi­ná­rodní trestní soud za­sta­vil oč­ko­vání čes­kých občanů a na­ří­dil za­sta­vit všechna řízení, která po­ru­šují právo lidí při­jí­mat oč­ko­vací látku pouze s jejich in­for­mo­va­ným sou­hla­sem. Chtějí také, aby soud za­kro­čil proti vy­nu­co­vání tes­to­vání proti ko­ro­na­viru SARS-CoV-2 či oč­ko­vání proti one­moc­nění covid-19.

V tomhle článku se ztra­tilo pár de­tailů z pů­vodní tis­kové zprávy

Dále aby soud dů­razně za­kro­čil proti or­gá­nům ve­řejné moci, ve­řej­ným i sou­kro­mým in­sti­tu­cím, včetně škol i za­měst­na­va­telů, vy­nu­cu­jí­cím na svých pod­ří­ze­ných tes­to­vání proti ko­ro­na­viru SARS-CoV-2 či oč­ko­vání proti one­moc­nění covid-19.

Kdo­koli kdo vy­nu­cuje oč­ko­vání nebo do­konce jenom tes­to­vání, ver­bo­ten!

Kromě toho se v tis­kovce píše taky tohle:

V něm na­vr­ho­va­telé kromě jiného žádají tri­bunál o pro­šet­ření dosud ne­zod­po­vě­zené otázky sa­mot­ného původu ko­ro­na­viru, který se stal ná­stro­jem ce­lo­svě­tové dis­kri­mi­nace a se­gre­gace oby­va­tel,“

To začíná smrdět. Ne­psala to ná­ho­dou Peková?

In­sti­tut jehož zá­stupci se k žalobě také při­dali v jedné ze svých žalob píše: „V sou­vis­losti s možným ší­ře­ním one­moc­nění covid-19 tudíž ne­e­xis­tuje žádný rozdíl mezi oso­bami oč­ko­va­nými a ne­oč­ko­va­nými“, což je ka­te­go­ricky ne­prav­divé tvr­zení. Ne­e­li­mi­nuje přenos zcela, přesto sníží jeho šanci. Další pří­klad klam­ného uva­žo­vání, že jediné dvě mož­nosti jsou 100% nebo 0%.

V dalším roz­ho­voru zmíní:

„Říkám [ro­di­čům], jistě, nechte ho na­oč­ko­vat. Ale sa­mo­zřejmě, když by za mnou přišla ma­minka s de­se­ti­le­tým dí­tě­tem, které je zdravé jako řepa, tak můj osobní názor je ne­oč­ko­vat,“ tvrdí a dodává, že ona sama – na rozdíl od jiných – ale také není žádný „vak­ci­nační vak­ci­no­fil“.

Zdravé ne­oč­ko­vat. I když se po nákaze můžou stát velice ne­moc­nými. Čemuž pře­de­jde oč­ko­vání. Což je jejich smysl. Snížit riziko.

EMA oč­ko­vání pro děti pod­po­řila, pro­tože i pro ně, i pro jinak zdravé, pří­nosy pře­va­žují nad riziky. Pro­bíhá tře­ti­no­vou dávkou a ta stačí k na­vo­zení po­rov­na­telné úrovně ochrany, jako u star­ších lidí s plnou dávkou.

„Jsem pro zdravý rozum, zá­kladní oč­ko­vací schéma a jsem ráda, když si lidé mohou vybrat,“ tvrdí a dodává, že to platí pro oč­ko­vání obecně, nejen to proti covidu-19.

Zdravý rozum, mož­nost volby, přesně tím se ohá­nějí anti-va­xxeři, pro­tože to zní ne­kon­fliktně a ro­zumně. Chtějí, aby si lidé mohli vybrat, proti tomu nikdo nemůže pro­tes­to­vat, jen to přesně jde proti smyslu vak­ci­nace, kdy nej­větší ochranu dáváme ostat­ním, když je nás co nej­více chrá­něno.

(Tady zase padají ta jemná slova: „Říkám ano, vak­ci­nujme, ale ro­zumně.“ Be­ne­fity pře­va­žují nad ne­ga­tivy, tudíž oč­ko­vání je ro­zumné, QED)

Co se týče sa­motné in­fekce, je pře­svěd­čena, že covid-19 spo­leč­nost řádně pro­mo­řil.

[…]

„Dů­le­žitý je pro mě počet pa­ci­entů v ne­moc­ni­cích. A pokud je počet pa­ci­entů dlou­ho­době 30 a na ven­ti­lá­to­rech jsou dva, tak bych z toho covidu ne­dě­lala vůbec žádný pro­blém. Podle mě jsme sakra pro­mo­ření, ten virus tady je, a my se s ním musíme naučit žít. Tedy si myslím, že bychom mohli být op­ti­mis­tič­tější, a hlavně by nikdo neměl nikoho stra­šit,“ říká.

Ups. To bylo v čer­venci 2021, přesně upro­střed ti­chého léta mezi dvěma po­sled­ními vlnami. Pro­mo­ření jsme nebyli. (Nebyla jediná. Imu­no­log/pro­mo­řo­vač Šin­kora v srpnu také pro­hla­šo­val, že už máme ko­lek­tivní imu­nitu a musíme sundat re­spi­rá­tory, vy­sta­vit se při­ro­ze­ným pa­to­ge­nům. Peková tvr­dila, že do vánoc virus zmizí. Šmucler taky říkal, že už máme hotovo.)

Tady kri­ti­zuje tes­to­vání, oč­ko­vání a cel­kově ro­zumné vážení rizik omi­k­ronu.

[Der­ne­rová] dále kri­ti­zuje vládou ohlá­šené tes­to­vání na pra­co­viš­tích. Podle ní totiž bude příliš drahé a bude vlastně „ilu­zorní“. „Tes­to­vání bude stát příliš mnoho peněz, tes­to­vala bych ma­xi­málně sympto­ma­tické je­dince,“ kon­sta­to­vala se­ná­torka.

Bylo by to drahé v po­rov­nání s čím? BISOP píše:

Pokud tedy bylo efek­tivní re­pro­dukční číslo va­ri­anty omi­k­ron ve Velké Bri­tá­nii k 10. pro­sinci větší než 3[1], včasné vy­tra­so­vání a izo­lace jed­noho ri­zi­ko­vého kon­taktu by v prů­měru mělo vést k re­dukci R zhruba o jednu tře­tinu.

I s po­lo­viční účin­ností by systém tra­so­vání stále sni­žo­val R o zhruba 15 %, což od­po­vídá zhruba efektu uza­vření celých sek­torů eko­no­miky, jako je po­hos­tin­ství (17.5 %).

V po­rov­nání s ka­ta­stro­fou a ná­sled­ným ne­ko­neč­ným kr­če­ním a če­ká­ním až se si­tu­ace uklidní, je vše levné. Pro před­stavu: ČR si ob­jedná 50000 dávek léku proti covidu za ~mi­li­ardu. Kul­veit ne­dávno psal o prav­dě­po­dob­nosti a riziku & myslím že je to re­le­vantní.

A pak tohle:

„Chtěla bych říct, abychom omi­k­ro­nem ne­stra­šili. Může pro svět při­nést spásu, třeba se tím pro­mo­říme a budeme moci nor­málně žít,“

Nejen že to zní jako něco, co by řekl Šmucler, ale jde o klí­čový dílek do mo­zaiky od­pí­rač­ství: Získat do­sta­teč­nou ko­lek­tivní imu­nitu virem je z ně­ja­kého důvodu lepší, než ji získat oč­ko­vá­ním. Oč­ko­vání je špatné, pro­tože bojím bojím, zato virus je pří­rodní. Jestli oč­ko­vání není po­vinné, ať už de-fakto nebo ze zákona, a je to jen na zod­po­věd­nosti kaž­dého jed­not­livce, pak se po­vin­nou stává nákaza. Zvláštní pochod myš­le­nek vedl k to­muhle mozko­vému prec­líku.

Na­ka­zíme se omi­k­ro­nem, což je z důvodů ne­spe­ci­fi­ko­va­ných pre­fe­ro­váno před even­tu­a­li­tou se nechat oč­ko­vat a čelit nákaze až potom, s imu­nit­ním sys­té­mem již při­pra­ve­ným. Navíc to před­po­kládá, že omi­k­ron je vý­razně mír­nější, vede k trvalé ne­kle­sa­jící imu­nitě a po pro­mo­ření na­stane konec pan­de­mie a ne­na­stane ekvi­lib­rium chřipky, kdy virus cir­ku­luje světem a k dalším mu­ta­cím bude mít vždy dost pří­le­ži­tostí. Pro­tože oč­ko­vání nemůže být po­vinné nebo téměř uni­ver­zální, po­vinná bude nákaza omi­k­ro­nem a to nás musí učinit imunní navždy. Jestli ne, pak by přišly vniveč všechny rizika, které s sebou nemoc obnáší. Při­padá mi, že je v tom víc než malé množ­ství když. Přání se stalo otcem myš­lenky.

Celé je to protkané tvr­ze­ním, že vak­cíny jsou špatné a nákaza je při­ro­zená a tudíž lepší. Pa­ma­tu­jete, co tvr­dila výše: ex­pe­ri­men­tální vak­cíny.

To stejné se píše v petici De­kla­race lékařů k nátlaku na oč­ko­vání, kterou Der­ne­rová také po­de­psala. Petice je plná ne­pravd a zavání kon­spi­rač­ního odóru:

• vě­decký ma­in­steam nebere v potaz okra­jové spe­ku­lace
• oč­ko­vání jako po­ten­ci­álně ri­zi­kové
• i oč­ko­vaní šíří in­fekci (ani slovo o sní­žení prav­dě­po­dob­ností)
• úmrtí po oč­ko­vání ve VAERS (ko­re­lace není kauza­lita)
• „jen špička le­dovce“
• dlou­ho­dobé ne­žá­doucí účinky (ne + nemáme jediné dítě, co ze­mřelo na oč­ko­vání, ale 6 na covid a ~200 má zá­važné kom­pli­kace)
• varují před ně­kte­rými z ve­d­lej­ších účinků (pro­blém je v tom, že oč­ko­vání má po­dobné ve­d­lejší účinky jako nemoc, jen jsou vý­razně mír­nější a vzác­nější a ve vý­sledku oč­ko­vání vede k po­klesu jejich čet­nosti, pro­tože za­brání nemoci, která je pri­márně vy­vo­lává)
• „ge­ne­tická te­ra­pie“ (další FUD)
• ex­pe­ri­men­tální vak­cína u níž není do­kon­čeno tes­to­vání (ne­po­krytá lež, po­vo­lené vak­cíny prošly třetí fází kli­nic­kých testů)
• a co víc: jeden z autorů petice není prak­ti­ku­jící lékař, ale ho­me­o­pat.

Der­ne­rová tuto de­kla­raci po­de­psala a v roz­ho­vo­rech opa­kuje ně­které v ní zmí­něné ne­pravdy. (Četl jsem jich mnohem víc než od­ka­zuju, velká část jich vyšla v al­ter­na­tiv­ních mé­di­ích, co nemají velkou kre­di­bi­litu. Kdo by to byl řekl?)

Takže v mých kni­hách patří k anti-va­xxe­rům a jejich spo­jen­cům. Ono je možné, že ji sku­tečně jde pouze o otázku le­ga­lity po­vin­ného oč­ko­vání, ale to co jsem našel, působí, že to není tak prosté. A i když, dělá to tak­ticky velice na­iv­ním stylem, jež ote­vřeně na­hrává od­pí­ra­čům oč­ko­vání. V tom pří­padě je jejich uži­tečný idiot.

'22

Přelom roků jsem zas po­zo­ro­val z místa, kde snění o apo­ka­ly­pse nabývá kon­krét­ních obrysů, kde člověk cítí sílu de­strukce a nemůže se dočkat, chce ji. V po­hledu na ho­ri­zont v oka­mžiku, kdy vzplane a všude kam se po­dí­vám, se roz­ží­hají pla­mínky ex­plozí a nebem zní ne­ko­nečné ozvěny vý­buchů, je něco krás­ného.

Nejdřív ticho, jen roz­trou­šené pras­kání před­zvěstí a pak, mžik­nutí očí, a vše vy­buchuje. V tom oka­mžiku, kdy stojím sám v pus­tině, chci, do­o­pravdy toužím, aby to bylo sku­tečné, abych zdálky po­zo­ro­val jak se vše roz­padá. Vše co jsme vy­bu­do­vali, pryč, ci­vi­li­zace, zni­čená, lidská rasa, spá­lená na prach, utr­pení, vy­ře­šeno. Jako lusk­nu­tím prstů, bez před­zvěstí a bez pře­ži­vších, konec.

The sky­line was be­au­ti­ful on fire
All twis­ted metal stret­ching up­wards
Eve­ry­thing washed in a thin orange haze

V Praze se nedá jezdit na kole protože...

Určitě to taky znáte: Au­to­mo­bi­listé vy­jme­no­vá­vají důvody, proč se v Praze vůbec nedá jezdit na kole a jediné, co dává smysl, je pod­po­ro­vat osobní au­to­mo­bi­lo­vou do­pravu. Na podzim cyk­lis­tiku zne­mož­ňuje déšť a mokro, v zimě nízké tep­loty a po zbytek roku kopce.

Pravda, déšť je ne­pří­jemný a nikdo extra ne­touží mít mokrý zadek od bláta, nicméně máme na to řešení: blat­níky. Ty plné, co obe­pnou obě kola, s cenou za­čí­nají na dvou stov­kách. Když je nejhůř, pak se asi hodí i taková ta tenká pláš­těnka, co se dá sbalit do kra­bičky od zá­pa­lek. Člověk ne­vy­padá extra sexy, ale ten pocit, kdy se vy­smívá živlům, je k ne­za­pla­cení.

Mráz v zimě ne­před­sta­vuje nej­horší možné ná­strahy, větší pro­blémy způ­so­buje náledí. Nevím jak vy, ale když bych si měl vybrat mezi pěti ki­lo­me­try zimy a zlo­me­ným zá­pěs­tím, budu ještě rád dr­ko­tat zuby. Ale ani to není nutné. Sly­šeli jste o té nové vy­mo­že­nosti, co se stala horkým hitem po­sled­ních let? Jme­nuje se to ob­le­čení a po­slou­chejte: vrst­vou látky oba­líte své tělo a odi­zo­lu­jete zimu venku. Ne­u­vě­ři­telné. V tomhle pří­padě záleží hlavně na rych­losti jízdy. Čím rych­leji, tím víc člověk pro­foukne. Mě je zima hlavně na nohy, pro­tože nosím letní boty a na prsty rukou, pro­tože nemám dobré ru­ka­vice. Jinak je to v pohodě.

A ty kopce. Ty kopce. To se přece nedá. Ne­dávno jsem to zase od někoho slyšel, promptně jsem se po­dí­val do mapy, abych měřil pře­vý­šení z ur­či­tých okra­jo­vých částí Prahy do centra a vy­chá­zelo to ne­pří­liš hr­bo­latě. Tak třeba z Cely do nej­bliž­šího vel­kého sídla to je ±5 ki­lo­me­trů a ±100 metrů pře­vý­šení, přesto změna nad­moř­ské výšky ne­pů­sobí jako extra velká pře­kážka. Měřené cesty v Pze z kraje do srdce me­t­ro­pole byly 2× delší, ale vy­stou­pané metry zhruba stejné nebo jen o málo větší. Takže ne, ne­při­padá mi, že by me­t­ro­pole byla nějak ex­trémně hor­natá, roz­hodně ne do té míry, aby to zne­mož­nilo krátké užit­kové cesty na bicyklu.

Ne, žádným z těchto důvodů to není. Důvod je stejný jako v ja­kém­koli jiném městě na pla­netě: ne­e­xis­tuje do­sta­tečně roz­sáhlá od­dě­lená in­frastruk­tura, kde se jezdci cítí bez­pečně a která je udr­žo­vaná po celý rok.

Po­slední bod jsem si vy­zkou­šel na vlastní kůži, ne v Praze, tam jsem nebyl rok, jen na při­leh­lých ko­mu­ni­ka­cích.

Vyjel jsem z Cely a na ledu jsem s sebou seknul. Ok, byla to okra­jová ces­tička (shodou náhod na dohled místu před­chozí ha­vá­rie) kudy pro­je­dou čtyři auta a dva tucty pěších denně, to se dá snést. Ale jak na tom je naše slavná cyk­los­tezka, na­padlo mě, když jsem se zvedal a na­ha­zo­val řetěz. Sebral jsem se & jel. Sil­nice byla po­sy­paná a zcela bez ledu. Po­cho­pi­telně. S auty se počítá. Když jsem z ní ale sjel a na­po­jil se na cyk­los­tezku, ukázal se led. V jednou místě jsem musel po­lo­žit nohy na sil­nici a ko­lé­ba­vou chůzí tuč­ňáka přejít kus sou­vislé ledové plochy hladké jako zr­ca­dlo, za­tímco mě dvě ženy na pro­cházce va­ro­valy, že to klouže (shodou náhod ve stej­ném místě jako tohle). Dál jsme se už jen po­dí­val, ne­chtělo se mi ris­ko­vat další kon­če­tiny. Stezka byla čistá od sněhu, to ano, ale byly na ní dobře vidět os­t­rovy ná­mrazy, če­ka­jící na své oběti. Takže ne, cyk­los­tezka není udr­žo­vaná a po­va­žuju ji za téměř ne­sjízd­nou. Ne­pří­jemné.

Je to jediná ko­mu­ni­kace zcela od­dě­lená od sil­nič­ního pro­vozu, co po­ho­dlně spo­juje ně­ko­lik obcí s cel­ko­vým oby­va­tel­stvem přes 20000 lidí, ale stejně není udr­žo­vaná. Sil­nice ano, o ty se sta­rají jako v ci­vi­li­zo­vané zemi, jen al­ter­na­tivy se berou jako se­zónní po­vy­ra­žení. Cesta na kole se po­va­žuje pře­de­vším za spor­tovní zá­le­ži­tost, ne užit­ko­vou. Kon­strukce stezky stála XXX mi­li­onů a když je jeden měsíc v roce kvůli ne­údržbě ne­po­u­ži­telná, od­po­ví­da­jící pro­cento těch in­ves­tic přijde vniveč.

Pokud stále na­mí­táte, že v zimě na kole nikdo i tak nebude jezdit, smě­řujte své zraky do fin­ského města Oulu. I když tam stále mrzne a tep­lota klesá tak nízko, že ji české tep­lo­měry ne­stačí, lidé ve velkém stále jezdí na kole. 22% všech cest a 52% cest do škol se usku­teční v sedle bicyklu, 77% lidí aspoň někdy jezdí na kole. Proč? Pro­tože tam vy­bu­do­vali bez­peč­nou cyk­lis­tic­kou in­frastruk­tura a peč­livě ji udr­žují. To je nej­sil­nější pre­dik­tor míry cyk­lis­tické do­pravy. Lidi ne­jezdí na kole, když to není po­ho­dlné a když si ne­při­pa­dají bez­pečně. Pře­ta­ho­vání se s dvou­tu­no­vými obý­váky na ko­leč­kách o metr kraj­ního as­faltu tak ne­pů­sobí. Od­dě­lená in­frastruk­tura, jež umožní se dostat na místa zájmu bez kon­fliktu a rychle před­sta­vuje zlatý grál.

Ve finále to je jed­no­du­ché: Když ji po­sta­víme (a budeme udr­žo­vat), lidé při­je­dou.

Vomitus

Adrian Monk, te­le­vizní de­tek­tiv, měl všechny fóbie pod slun­cem. Mezi nimi strach ze zvra­cení a strach ze smrti. První z nich byl sil­nější než ten druhý, což zní přesně naopak, než by to mělo být. Ne­dávno jsem ale snědl něco špat­ného a jeden večer vy­pl­nil opa­ko­va­ným zvra­ce­ním a jo… musím uznat, že to nějaký smysl dává.

Zvra­cení a ty hodiny pomalu a ne­od­vratně stou­pa­jící ne­vol­nosti je še­redně ne­pří­jemný stav a nechci ho nikdy znovu prožít. Extra sran­dovní je pak to, že pár dnů/týdnů nato se si­tu­ace opa­ko­vala, skoro. Nej­horší na celém utr­pení je ta chvil­ková pa­ra­lýza, kdy si tělo řekne: Ne, teď pře­bí­rají plnou kon­t­rolu nou­zové pudy, blééé. Ke kor­mi­dlu se do­sta­neš, pokud tohle pře­ži­jeme. A taky ta pachuť ža­lu­deč­ních šťáv na jazyku. A ten smrad. A pak taky pocit, jak ze mě leze hrst napůl rozkou­sa­ných kešu oříšků, kromě nich žádná jiná hmota a cítím jak se hrubá masa dere hrdlem vzhůru. Fuj.

Po­druhé, když jsem seděl na zá­chodě s modrým pytlem na od­padky v rukách a čekal na eme­tic­kou salvu, jsem na­jed­nou začal straš­livě slinit. To je zvláštní. To se nikdy dřív ne­stalo. Wi­ki­pe­die pak uká­zala, že jde o běžný před­voj hlav­ního aktu. Sliny chrání zubní sklo­vinu před ky­se­li­nami z ža­ludku. Na­ko­nec jsem ne­zvra­cel, jen jsem si tak hodinu a půl při­pa­dal a ve finále mě druhou stra­nou opus­tilo asi 40% tě­lesné hmot­nosti. Přesto, tělo se při­pra­vo­valo. (A taky celá etuda bývá spo­jena se zvý­še­ným po­ce­ním a zrych­le­ným tepem, což celkem dobře znám.)

Ne­vol­nost a zvra­cení jsou nej­čas­tější ve­d­lejší účinky che­mo­te­ra­pie. V 80. letech ~20% pa­ci­entů na velmi eme­to­ge­nické kůře, raději od­lo­žilo nebo pře­stalo s che­mo­te­ra­pií, než aby se po­tý­kali s těmito ne­pří­jem­nostmi. Dá se říct, že ně­kteří lidé, když měli na výběr mezi (po­ten­ci­ální) smrtí a zvra­ce­ním, zvo­lili va­ri­antu číslo jedna. Když je člověk tuhej, už nikdy nebude zvra­cet, což dává určitý epi­ku­rej­ský smysl.

Mi­mo­cho­dem: Zvratky jsou vzhle­dem k ne­ro­ze­znání od leča a tato zna­lost mi lečo nijak ne­zne­chu­tila. Lečo je stále nej­lepší jídlo, jaké exis­tuje. Druhou příčku pak drží prosté rizoto.

Něco pro cynické konsekvencionalisty

Pan­de­mie mě na­u­čila mnoho věcí. Jednou z nich je nikdy a za žád­ných okol­ností si ne­ne­chá­vat ne­krytá záda. Ne­pří­tel vy­u­žije každou sku­linku, aby pře­krou­til sdě­lení ve svůj pro­spěch; ne­jedná v dobré víře, nechce se účast­nit di­a­logu a poznat pravdu, jen hledá co nej­lepší pá­či­dlo, které může vrazit do sle­pého místa. Ne­přá­telé jsou v tomto pří­padě an­ti­va­xxeři & při­dru­žené sorta po­ma­tenců. Od­bor­ník v roz­ho­voru řekne něco jako: vak­cína po půl roce ztrácí účin­nost. Ne­pří­tel si to pře­loží jako po půl roce jako kdyby se člověk ne­oč­ko­val, nemá to žádný smysl, oč­ko­vání je zcela zby­tečné. Ne­krytá záda, hluchá místa, sku­liny. Ne­ne­chá­vat nic ne­pří­teli zna­mená být přesný až pe­dan­tický – po půl roce klesne imu­nita proti in­fekci na asi 50%, ochrana před vážným prů­bě­hem a smrtí se stále po­hy­buje kolem 90%. Ne­pří­tel se nechce dobrat pravdy, touží jen po su­ro­vém ma­te­ri­álu, kterým při­živí svůj přelud. Lži a de­ma­go­gie patří do jeho re­per­toáru. Fa­na­tik se s klid­ným svě­do­mím do­pustí vě­do­mého pod­vodu, aby ospra­ve­dl­nil vlastní fa­na­tické pře­svěd­čení.

Ale není to jen jed­no­stranná partie, armádě fa­na­tiků ne­mu­síme vzdo­ro­vat pouze klid­ným & vy­rov­na­ným re­ci­to­vá­ním faktů. Tak­tické myš­lení ne­při­jde vniveč, tím víc pro kastu cy­nic­kých kon­sek­ven­ci­o­na­listů. Po­dí­vejte: V Ně­mecku vy­šet­řují plán an­ti­va­xxerů za­vraž­dit sas­kého pre­mi­éra. To jsou jejich ne­chrá­něná záda, onen cynik by se snažil spojit an­ti­va­xxery s ná­si­lím v po­vě­domí ve­řej­nosti, nejen hroz­bám násilí proti po­li­tic­kým špič­kám a ve­řejně ex­po­no­va­ným cílům, ale bez­cílné činy ex­tre­mis­tic­kého křídla, kte­rými trpí běžní lidé a jejich blízcí, dok­toři, sestry, zdra­vot­níci. Když se podaří aso­ci­o­vat všechny an­ti­va­xery s excesy jejich nej­více idi­o­tic­kého křídla, ve­řejné mínění může sklouz­nout a na­jed­nou nebude snadné se pro­hlá­sit za jed­noho z nich a sa­mo­libě se pro­me­ná­do­vat světem jako mu­čed­ník na půl úvazku. Když se všichni na anxi­va­xxery dívají skrz prsty (pro aso­ci­aci s ná­si­lím), na­jed­nou se musí plazit kanály, platí plnou cenu svého pře­svěd­čení a pod tíhou os­t­ra­ki­zace se za chvíli zlomí. Když jim nic ne­hrozí, jsou řadoví an­ti­va­xxeři (ne ex­tré­misté) plní řečí, při­pa­dají si jako di­si­denti, jako od­bo­jáři, jako utla­čo­vaní hr­di­nové. Stačí ale, když, jak se říká, začnou platit vlastní dluhy, okolí je začne apri­ori vnímat ne­ga­tivně, jako even­tu­ální hrozbu pro svůj klid, jejich spo­le­čen­ský okruh se smrskne a vy­chladne, a zápal vět­šiny se roz­pustí.

Tohle je ale při­ja­telná tak­tika jen pro cyniky, co věří v kon­sek­ven­ci­o­na­lis­mus — záleží jen na vý­sledku, metody budiž za­tra­ceny. Pro ně nejde o nijak těžký ar­gu­ment. Čím méně od­pí­račů oč­ko­vání, tím v lepší pozici jsme, abychom jednou pro vždy ne­chali covid v od­pad­ním koši his­to­rie a za­chrá­nili životy pad­noucí vniveč ne­mo­cem, kterým můžeme tri­vi­álně před­chá­zet.

+1: A aby se to ne­ztra­tilo, hrozby po­chá­zejí ze strany ex­trémní pra­vice. Jako ob­vykle se uka­zuje, že jedna strana po­li­tic­kého spek­tra má mnohem blíže k an­ti­va­xxer­sví, kon­spi­ra­cím, po­pí­rání vědy, násilí & po­tla­čo­vání de­mo­kra­cie.

Už to začíná

Se­běhlo se to nějak takhle: Jsem jsem na kole lesem po jedné z těch cest, kterou lesáci ne­chali vy­as­fal­to­vat, jen aby ji promptně za­pe­če­tili zá­vo­rami. Stou­pal jsem do mír­ného kopce cestou, po níž ob­vykle jezdím na druhou stranu; byla to ná­vra­tová trasa, nej­pří­mější cesta spo­ju­jící jižní he­mi­sféru světa s Celou; když jsem una­vený, tahle spoj­nice má ne­zpo­chyb­ni­tel­nou mag­ne­tic­kou při­taž­li­vost & když se po ní vydám, můžu zavřít oči, me­cha­nicky šlapat a za deset minut se ob­je­vím v Cele. V jednom místě téhle cesty děti po­ma­lo­valy asi sto metrů as­faltu křídou. Jak jsem se plazil vzhůru, díval jsem se po ob­ráz­cích, sle­do­val stěží ro­ze­zna­telné ná­kresy a pro­to­plazmické črty mnoha rukou, které ne­do­sta­tek umu a jemné ko­or­di­nace na­hra­zo­valy ne­ko­neč­ným zá­pa­lem.

Potom jsem zved­nul hlavu & stalo se to: Na­jed­nou jsem ne­vě­děl, kde se na­chá­zím a jak jsem se tam dostal. Tohle místo ni nic neříká, pro­hnalo se mi hlavou. Přede mnou závora, kolem hradby vy­so­kých smrků, někde vzadu háj opa­da­ných list­náčů, ale žádné vzpo­mínky, žádné spo­jení mozkovny s re­a­li­tou.

Trvalo to jen zlomek vte­řiny, hned mi v hlavě bleskla lokace a směr cesty, přesto laps nastal. Možná pře­há­ním, ale trochu mě to vy­dě­silo. Takhle asi vypadá ztráta paměti, takhle se možná cítí staří lidé, kteří se ztratí ve známém pro­středí, sedí na la­vičce sto metrů od svého domu, přesto nevědí, kde jsou a kam se mají vrátit, nebo jestli se vůbec mají kam vrátit. Všechno dobře znají, vzpo­mínky ulo­žené v mi­li­o­nech kopií, jen mozek ne­spo­lu­pra­cuje.

Můžu se uklid­ňo­vat, že jsem tím směrem nejel už dlouho nebo že v sedle kola pro­pa­dám do stavů ne ne­po­dob­ných tranzu, kdy ne­vní­mám nic, jen pří­tomný moment, pět ki­lo­me­trů, deset ki­lo­me­trů, než přijdu k sobě. Můžu, ale možná, jen možná, to už začíná.