k47.cz
výběr kolo foto makro povídky kultura
koronavirus TECH ▞▞ | twitter RSS

Tření

28. 7. 2021 — k47

Začalo to tak, že jsem dlouhá léta měl jedno kolo, pak jsem se stal vlast­ní­kem dvou kol, loni to zase spadlo na jedno kolo a teď… není to úplně nula, ale nemá to k ní úplně daleko. Po­stupně se zase do­stá­vám k jed­nomu cyk­lis­tic­kému do­prav­nímu pro­středku. Po­stupně a pomalu.

🞄⬤🞄

Uka­zuje se, že prak­ticky nulová údržba se even­tu­álně pro­jeví. Ne hned, ne na konci další jízdy, ale even­tu­álně, ne­vy­hnu­telně a ka­ta­stro­ficky. Před rokem jsem si stě­žo­val na me­cha­nické pro­blémy, ale od té doby jsem s nimi nic ne­u­dě­lal. Šlapal jsem dál a doufal. Můžu se vy­mlou­vat na pan­de­mii nebo něco ta­ko­vého, ale není to jediná věc, kterou jsem za­ne­dbá­val nebo na ní za­ne­vřel: Kon­takty s ci­vi­li­zací, pro­duk­tivní par­ti­ci­pace se spo­leč­nosti, naděje na smys­lu­plné lidské spo­jení. Žít jako divoký člověk; jen tak můžu být při­pra­vený na eko­lo­gický kolaps a ruiny ci­vi­li­zace; s dvěma metry pev­ného pro­vazu v záloze, když půjde do nej­hor­šího.

Ok, ale to za­bí­hám.

Kolo po­tře­buje vy­mě­nit pár dílů. Ur­gentně. Nová kazeta, aspoň jeden pře­vod­ník, ořech náboje a ně­které další drob­nosti. Co ale udělám, když je třeba jednat? Začnu číst. To je konec konců celý smysl sekce wi­ki­de­mie — nabrat víc zby­teč­ných fak­to­idů, abych ne­mu­sel dělat něco jiného. V tomhle duchu jsem ab­sor­bo­val sérii de­tail­ních (a dlou­hých) textů o tes­to­vání řetězů, kon­t­role opo­tře­bení řetězů, čiš­těné řetězů, tes­to­vání od­maš­ťo­vačůtes­to­vání olejů pro řetězy.

Když to chce člověk min-ma­xo­vat, je to po­ně­kud kom­pli­ko­vané. Různé řetězy mají různou ži­vot­nost (a cenu) a po­u­žitý lubri­kant tuto ži­vot­nost může značně po­su­nout směrem nahoru nebo dolů. V pří­padě řetězů záleží hlavně na po­vr­chové úpravě sou­částí v mís­tech, kde do­chází k vzá­jem­nému tření: mezi čepem a pláty vnitř­ního článku a mezi rolle­rem a čepem. Smysl ma­za­del je v tom, že se musí dostat do těhle mezer a nikam jinam. Zá­ro­veň se tam nesmí dostat špína, z níž se po na­mi­xo­vání s lubri­kan­tem stává brusná pasta. Sni­žuje efek­ti­vitu pře­nosu síly a ži­vot­nost řetězu. Mě jde hlavně o to druhé, pro­tože to určí fi­nální €/km. Do toho se ještě plete tření mezi ře­tě­zem a ka­ze­tou/pře­vod­níky, jde lubri­kant hraje taky svou roli. Ně­které pro­dukty stojí za hovno, jiné jsou per­fektní, ale stojí pří­šerný balík. Mým po­slání pak je pro­vést ce­no­vou op­ti­ma­li­zaci a najít nej­e­fek­tiv­nější možnou va­ri­antu. Exis­tence v módu di­vo­kého muže s sebou obnáší prak­ticky nula peněz.

Jedna věc, která mi na tomhle celém ne­smírně drásá nervy, je pří­šerná ana­lo­go­vost pro­cesů opo­tře­bení. Jsem je­di­nec od­ko­jený di­gi­tální tech­ni­kou, s nej­větší prav­dě­po­dob­ností jsem strá­vil větší část do­sa­vad­ního života (včetně spánku) zí­rá­ním do matic pixelů růz­ných ve­li­kostí. V tom svět ne­e­xis­tuje nic spo­ji­tého a nic, co by se nedalo přesně poznat a změřit. Disk, buď je plný, nebo ne a vždy víte přesně kolik místa zbývá. Sta­ho­vání běží ur­či­tou rych­lostí, z ní od­vo­díme zbý­va­jící čas. Al­go­ritmy mají svou kom­ple­xitu. Proč tenhle pro­gram běží pomalu, co dělá? To se dá zjis­tit, nemusí to být úplně snadné – pro­hnat to perfem, stu­do­vat zdro­jáky – ale dá se. O něco snáze to jde se svo­bod­ným soft­warem, který před vámi nic netají (na téhle pod­mínce kom­pletně vy­pa­dá­vají všechny mo­bilní za­ří­zení). Tech­nicky vzato vše, co se děje uvnitř, můžeme poznat do po­sled­ního bitu a baudu a taktu. Je­di­nou vý­jimku před­sta­vují vzácné ka­ta­stro­fické závady, které ty­picky ur­či­tou kom­po­nentu úplně od­staví. Když vám zemře disk, určitě se o tom do­zvíte, bez va­ro­vání, ale pak je jasno, že je na vy­ho­zení. Závady jen má­lo­kdy jsou čás­tečné.

A teď kdo nebo co mi řekne, přesně v jakém stádiu opo­tře­bení se na­chází můj pře­vod­ník? Je to 46% nebo 47%? Kolik setin mi­li­me­tru ma­te­ri­álu zubů může být obrou­šeno než to ne­začne ne­bez­pečně pře­ska­ko­vat? To nepoví nikdo a nic. Říká se, že když zuby vy­pa­dají jako žra­ločí, nebo když to začne skákat po výměně řetězu, je čas na výměnu, ale to zní hrozně ne­exaktně a ne­u­spo­ko­jivě. Mas­kuje to malé pro­gre­sivní změny, které nejsou mo­ni­to­ro­vané. Nemůžu přesně sle­do­vat po­stup­nou de­gra­daci kom­po­nent a po­zo­ro­vat, jak na sobě závisí. Pro­tože když něco ne­mů­žeme změřit, ne­mů­žeme to po­cho­pit. A tak v éteru li­do­vých moud­rostí zů­stá­vají jen vágní rady.

Nej­šťast­nější bych byl, kdy­bych po každé jízdě mi­k­ro­sko­pem po­ří­dil de­tailní snímky všech ozu­be­ných kol a řetězu a z nich na­mě­řená data zanesl do ta­bulky, abych přesně viděl, jak po­stu­puje ne­vy­hnu­telný roz­klad ma­te­ri­álů a co ko­re­luje s čím. Teprve pak bych to mohl uspo­ko­jivě po­cho­pit. Ale to budou asi jen moje touhy.


+1: Při ser­vi­so­vání zadní brzdy ztuhlé do té míry, že ramena ne­soucí brz­dové botky neměla ten­dence se vracet do pů­vodní pozice, jsem si uvě­do­mil, že na tule kom­po­nentu 15, 20 nebo jak moc let, co mám to kolo, nikdo nesáhl. Špína, která se ve štěr­bi­nách za tu věč­nost na­a­ku­mu­lo­vala před­sta­vuje his­to­rický záznam, kus hli­níku tam prostě jen seděl na­sa­zený na oce­lové ose a dělal si to své, více než dekádu. Teď při psaní mi to při­padá tri­vi­ální, ale během roz­borky mě to uchvá­tilo. Jinak jeden protip: při ser­vi­so­vání platí dvě jed­no­du­chá pra­vi­dla: WD-40 a/nebo násilí. Pře­ha­zo­vačka je po­ně­kud zko­pr­nělá? WD-40 do me­cha­nismu u pák. Kazeta je za­seklá? Kla­divo, kus prkna a násilí.

Mmch. pokud je pro­blé­mem špína kon­ta­mi­nu­jící plochy v řetězu, která se do­stá­vají do me­cha­nic­kého kon­taktu, dávala by smysl krytka řetězu. Vím, že ne­vy­pa­dají nijak moc ele­gantně, ale pro 1X systém, by šlo vy­ro­bit model, který by ne­pů­so­bil jako pěstí do oka, trochu vkusně, ne jako placka plastu, ale zá­ro­veň by fun­go­val aspoň na 70% efek­tivně. Když za­kryju 50% řetězu, mohlo by to objem ab­sor­bo­vané špíny se­říz­nout na ±půlku, nebo ne?

komentáře

Svět(lo) z odpadků

26. 7. 2021 — k47

Co by s udělal s roz­bi­tými LED žá­rov­kami Mi­roslav Tichý? Vy­ho­dil je? Ten cenný zdroj? Asi ne. Nej­spíš bych z nich něco po­sta­vil. Třeba makro světlo.

Ok, asi takhle: bez toho, aniž bych si něco uvě­do­mil, stal se ze mě spi­ri­tu­ální ná­sled­ník před­ního čes­kého ne-umělce, pana M.T. — so­lip­sista s psy­chic­kými po­tí­žemi, který ig­no­ro­val spo­leč­nost a její móresy, tvořil di­le­tant­ské fo­to­gra­fie pro sebe, ne uspo­ko­jil mě­řítka umě­lec­kého nebo laic­kého světa, nemyl se, nosil stále stejné ob­le­čení a hlavně si stavěl vlastní fo­to­a­pa­ráty z všeho, co bylo zrovna po ruce. Za­mlouvá se mi jeho cel­kový styl, divoce ne­kon­for­mis­tický tím způ­so­bem, kdy nejde o de­kla­raci, jež má smysl, jen když si ji ostatní všim­nou. Dělal si své, žil na ve­d­lejší koleji ci­vi­li­zace, jeho náhlý vze­stup v umě­lec­kém světě (za hra­ni­cemi, ne u nás) je ku­rá­tor­ská ma­ni­pu­lace a lstivý mar­ke­ting.

Jeho foty byly špatné ve všech mys­li­tel­ných ohle­dech, o tom nemůže být pochyb, tech­nicky i es­te­ticky, voye­u­ris­mus za­chy­cený na stěží fun­gu­jící fo­to­a­pa­rát, víc v tom není. Ostření? Ex­po­zice? Ale jděte, čočky si vy­brousil z ple­xiskla a tubus ob­jek­tivu vy­ro­bil z ple­chovky od piva. O vý­sledku můžeme mít různé názory, ale tenhle člověk se po­hy­buje ve zcela jiných di­men­zích. Své vy­ba­vení po­sta­vil z od­padků. Do­slova. I když je vý­sle­dek pod čárou, jde o to zázrak.

V po­dob­ném duchu jsem po­sta­vil další z dlouhé řady DIY makro-světel. Vzal jsem LED žá­rovku, která už od­mí­tala svítit, ro­ze­bral ji, vytáhl placku s LED čipy, vyřízl/vy­se­kal pro­stře­dek, přeťal spoje mezi čipy za­po­jené do série, na­pá­jel dráty pa­ra­lelně, přes malý spínač z myši při­po­jil na step-up, který vstupní napětí vy­šrou­buje na 35 voltů, pod­kovu s čipy jsem pak horkým le­pi­dlem při­le­pil na UV filtr, který před lety přišel se starým ob­jek­ti­vem za čtyři kila, a svítí to. A není to tak úplně špatné, vzhle­dem k tomu, že kromě step-up modulu za 79 korun jsou všechno recyklo­vané věci.

LEDky z žá­ro­vek nejsou úplně ide­ální ma­te­riál. Jo, na jednu stranu mají uspo­řá­dání, které se hodí pro po­dobné účely – kruh světel na sub­strátu chla­diče s dírou upro­střed pro ob­jek­tiv. Na druhou, pro­tože jsou živené ze zá­suvky mívají apetit po vysoké vol­táži. V téhle bylo 8 čipů (2 z nich mrtvé a jedem další mi zemřel ex­plo­zivní smrtí přímo pod rukama), elek­tro­nika usměrní AC na 325V DC a přes čip re­gu­lu­jící kon­stantní proud to pustí do čipů v sérii. To by zna­me­nalo, že jeden po­tře­buje něco pod 40V. Zhruba. Začal se roz­svě­cet nad 30V. Nižší napětí by lépe za­padlo do mého světa po­sta­ve­ného z od­padků.

Snažil jsem se najít něco za­jí­ma­vého, na čem to otes­to­vat, ale hle­dání se­lhalo.

komentáře

Je tohle definitivní konec k47čky?

22. 7. 2021 — k47

Nej­spíš ne. Jen jsem si dal pauzu.

Před ní jsem napsal dva dlouhé články, do­hro­mady přes 4000 slov a po do­psání toho dru­hého jsem se cítil prázdný. Když pak přišlo po­zítří a s ním čas na další text, neměl jsem vnitřní sílu se do ničeho pouš­tět. Každý z té dvo­jice zabral víc než jeden den, začal jsem jeden den večer a do finále se pře­houp­nul až druhý den po po­ledni. Zase bych musel najít téma, při­nu­tit se něco sepsat, bo­jo­vat s po­ci­tem, že na jednu stranu jde o zby­teč­nou ak­ti­vitu, na druhou bude vý­sledný pro­dukt tri­vi­ální a fádní. Dá se říct, že čtyři a půl roku na cestě, kouzlo se vy­tra­tilo.

Říká vám něco jméno Bryan Lewis Saun­ders? V roce 1995 se roz­hodl na­ma­lo­vat aspoň jeden au­to­por­trét každý den dokud ne­ze­mře. Je dvacet pět let hlu­boko a ani jednou ne­vy­ne­chal. Pro něj jde o vnitřní volání, způsob umě­lecké se­be­re­a­li­zace, akt, který se stal ne­díl­nou sou­částí jeho bi­o­rytmů. Vyšel o tom celý do­ku­ment Art of Dark­ness. Vý­sled­kem jeho tvorby mimo malbu je třeba tohle před­sta­vení a nevím jak vám, ale tohle fun­guje na mých vl­no­vých dél­kách; nechat se unášet me­cha­nic­kým te­ro­rem, nechat na sebe řvát, přímo v před­ních řadách, blízko epi­cen­tru, ve vlně ex­ploze, na ma­xi­mální možnou hla­si­tost, při­dejte rytmus a do­sta­nete pro­to­plazmický post-metal. Už jsem to po­slou­chal ně­ko­li­krát, abra­zivní & mag­ne­tické, teď když čtu, v mozku občas sa­mo­volně přepnu po po­dobné ka­dence.

Na­proti tomu, tohle všechno (autor divoce ges­ti­ku­luje kolem sebe) pro mě ne­před­sta­vuje velkou formu re­a­li­zace; kre­a­tivní a ještě méně osobní, pouze pocit po­vin­nosti ze se­tr­vač­nosti. Jdu tu extra míli, abych za­zna­me­ná­val jen mi­ni­mum z osob­ního života, jako pohled po­zo­ro­va­tele bez těla. Za oponou je skrytý jen prázdný pro­stor.

Tohle všechno další okol­nosti vedly ke krátké pauze, jako když pře­skočí řetěz kola. Začaly mi do­chá­zet žíly, abych si vy­půj­čil Burrou­gh­sova slova. Na druhou stranu jsem začal s 🞄⬤🞄 — je to jed­no­du­chá věc, ga­le­rie, každý den jedna fotka, žádná slova, jen pixely. Ne­po­chy­buju, že po­stupně se bude opa­ko­vat es­ka­lace vlast­ních po­ža­davků na sebe samého & stane se z toho víc, při­bu­dou slova, pří­běhy, zblo­go­vatí to, nebo něco na ten způsob. Už se to stalo a bude se to opa­ko­vat. Jde o čer­s­tvý start pro něco nového. Ne­vy­drží to věčně, ale to ne­vy­drží nic.


+1: 🞄⬤🞄 se ide­álně ode­bírá RSS čteč­kou, můžete zkusit tuhle

+2: Kdyby to někoho za­jí­malo, ꔹ je symbol z písma Vai a byl vybrán ná­ho­dou, hlavně proto, že při­po­míná pla­netu a dva měsíce.

+3: A taky mi můžete poslat pár dro­báků, abych ne­u­mřel hlady.

komentáře

Stavíme zeď ze svých očkovaných těl

14. 7. 2021 — k47

Blí­žíme se vý­znamné metě. Za­ne­dlouho bude proti covidu oč­ko­váno 50% české po­pu­lace a to je jed­no­značně dobrá zpráva.

Když o tom tak pře­mýš­lím, pro mě úvahy, jaké má oč­ko­vání osobní efekt, ne­hrály téměř žádnou roli. Paměť je no­to­ricky ošidné médium, ale při­padá mi, že jsem to vždy viděl jako na­pros­tou nut­nost, která ne­pro­spívá jen mě, ale ne­přímo i všem ostat­ním. Sta­víme zeď, každý z nás je cihlou a jedině, pokud ve zdi nejsou díry, může za­dr­žet příval nemoci. Dů­le­žité je, že se přese mě ne­do­stane nákaza na ostatní a z ostat­ních na mě. Jde o fun­da­men­tálně ko­mu­ni­tární akt. Přece jenom, ne­dávno jsem dělal tu si­mu­laci, která uká­zala, že pokud byl někdo na­ka­žen, exis­tuje šance asi 1/8, že ve stínu dal­ších in­fekcí, které od něj vy­bí­hají, leží mrtvá těla.

I kdyby každý oč­ko­vaný nebyl osobně chrá­něn a v pří­padě nákazy by vše pro­bí­halo jako ob­vykle, jen s tím roz­dí­lem, že virus nemůže předat dál, při vysoké míry pro­oč­ko­va­nosti vy­hra­jeme tak jako tak. Virus by se neměl jak po­hy­bo­vat po­pu­lací. Vy­šuměl by. Re­a­lita je v tomto ohledu mnohem lepší: Oč­ko­vání nejen za­staví přenos, ale pře­de­jde nemoci, pře­de­vším pak jejímu těž­kému prů­běhu & smrti. To je jed­no­značné plus.

Navíc platí, že čím méně virus cir­ku­luje v po­pu­laci, tím menší má šanci na­ho­di­lou kru­tostí evo­luce vy­ro­bit va­ri­antu, která pro­lomí ochra­nou ba­ri­éru oč­ko­vání. Víc oč­ko­vání zna­mená méně oč­ko­vání. Mám rád tyhle ne­in­tu­i­tivní pa­ra­doxy.

Proč tohle všechno píšu? Prosté. Za­jí­mal jsem se, proč lidé váhají s oč­ko­vá­ním. Ne jenom tím ak­tu­ál­ním, ale oč­ko­vá­ním obecně.

Začalo to touhle studií. Její autoři došli k závěru, že podání in­for­mací o tom, že ne­e­xis­tuje spo­jení mezi MMR vak­cí­nou a au­tis­mem, sice vedlo k eli­mi­naci myl­ných před­sudků, ale příliš to ne­po­hnulo s vůlí nechat oč­ko­vat své děti. A co víc: Zásahy měly po­zi­tivní dopad na lidi, kteří už před­tím měli po­zi­tivní názor na oč­ko­vání a ne­ga­tivní na ty s ná­zo­rem ne­ga­tiv­ním. Burrou­gho­vými slovy z Místa sle­pých cest: „Jak je snadné okla­mat ty, kteří jsou již pod­ve­deni“. Někdo může být dobře in­for­mo­ván, přesto stále ne­vě­řit. A když nevěří, nedá se snadno zkon­ver­to­vat na druhou stranu.

Při­padá mi to, jako kdyby lidé vní­mali riziko – ta­ko­vé­hle je ne­bez­pečí chorob, před kte­rými se oč­ku­jete – ale místo aby změ­nili svá vý­cho­diska, se ještě víc opevní v zá­ko­pech. V hlavě už mají ně­ja­kou cestu, jak se s vní­ma­ným ri­zi­kem vy­po­řá­dat, v tomto pří­padě od­mí­tat oč­ko­vání, a když cítí víc rizika, drží se své cesty o to sil­něji.

Závěr studie je takový, že nej­lepší možnou od­po­vědí na ne­prav­divé do­mněnky nutně nemusí být prosté podání prav­di­vých in­for­mací. Ne­mů­žeme lhát, to ne, ale musíme dáv­ko­vat pravdu efek­tivně a ra­fi­no­vaně, tak abychom do­sáhly po­ža­do­va­nýho efektu. Lidská mysl není per­fektní ra­ci­o­nální stroj a občas pra­cuje bi­zar­ním způ­so­bem.

Vá­ha­jící mají dvě pri­mární, více méně ne­zá­vislé, obavy: Je to účinné? Je to bez­pečné?3 Neboli: Dělá to, co má? Ne­způ­sobí to újmu? Od­po­vědi zní ano a ano, po­cho­pi­telně, a nejen to, od­po­vědi jsou změ­řené a vy­čís­lené. Efek­ti­vita je taková a taková. A po­zo­ro­vané ve­d­lejší účinky na vzorku tolika a tolika lidí jsou takové a takové. Stačí jen otevřít pubmed a hledat.

Do hry také vstu­puje zkra­to­vité uva­žo­vání jen na 0% nebo 100%, kdy, když něco nemá 100% ga­ranci bez­peč­nosti, nebo 100% ga­ranci účin­nosti, působí to jako skoro nula pro někoho, kdo už po­chy­buje.1 Má již bující obavy a tak každá malá prasklina vypadá zlo­věstně a tyto před­chozí obavy dál va­li­duje. Celé je to o kal­ku­laci rizika, to ale skoro žádný plebs (mě ne­vy­jí­maje) ne­u­dělá, pro­tože sta­tis­tika je slo­žitá, musí vy­hra­bá­vat data, číst od­borné pu­b­li­kace, to dá práci a zabere to čas. Z kal­ku­lace rizika se stane pocit rizika. Do rov­nice člověk navíc vkládá svoje obavy a pre­fe­rence, ira­ci­o­nální a ne­pod­lo­žené daty. Nemají tam co dělat, přesto ovliv­ňují roz­ho­do­vání ne­ma­te­ma­tic­kého člo­věka. Navíc v pří­padě roz­ho­do­vání o imu­ni­zaci proti na­kaž­li­vým ne­mo­cem nejde jen o jed­not­livce. Rizika a pří­nosy se ne­tý­kají pouze mě, jde o všechny ostatní. Do rov­nice vstu­puje zbytek po­pu­lace pla­nety, 7 a půl mi­li­ardy dal­ších lidí, moje imu­ni­zace ne­chrání jen mě, ale i ostatní a platí to i naopak. Ma­xi­ma­li­zace vlast­ního užitku jako ato­mi­zo­va­ného je­dince nemusí být ani zda­leka ide­ální. Vypadá to docela slo­žitě, co? Jak v tomhle in­for­mač­ním ma­ra­zmu učinit správné roz­hod­nutí? Snadno: Prostě to udě­lejte. Ze­ptejte se viru pra­vých ne­što­vic, co si o tom myslí. Že to nejde? Jo on vlastně byl z po­vrchu téhle pla­nety vy­hla­zen oč­ko­vá­ním. Nebo viru dětské obrny. Za ním si ale musíte skočit do ob­lasti Af­ghá­nistánu nebo Pá­kistánu. Jen tam pře­žívá v po­pu­laci. Všude jinde už ne­před­sta­vuje pro­blém.

Pro­tože hlavní roli v našich opi­čích hla­vách hraje pocit rizika, ka­libru­jeme ho podle toho, co vidíme kolem sebe a in­for­mací, které k nám do­lé­hají. Pře­hr­šel sta­rých nemocí v našich kon­či­nách v pod­statě vy­mi­zel a ne­stý­káme se s jejich ni­či­vými dopady, v dů­sledku toho působí krotce, skoro tri­vi­álně, nikoli jako ne­bez­pečný pa­to­gen, před nímž se vy­platí chrá­nit. Jediné co zů­stalo jsou zprávy o vzác­ných ve­d­lej­ších efek­tech oč­ko­vání a léků, ať už sku­teč­ných nebo fa­leš­ných (ehm, Wa­ke­field). Proto lidé můžou začít pod­ce­ňo­vat efek­ti­vitu a pře­ce­ňo­vat možné ne­ga­tivní dopady do té míry, kdy to vypadá, že in­jekce za to ne­stojí a ne­při­nese nic dob­rého. Efek­ti­vita je malá (působí tak, pro­tože nemoc prak­ticky ne­e­xis­tije), riziko velké (působí tak, pro­tože z deseti mi­li­onů lidí, co do­stali in­jekci se do­zvíme o jenom, kdo měl hro­zi­vou aler­gic­kou reakci), nula a sto pro­cent. Když to není účinné, chtějí to na­hra­dit ne­o­vě­ře­nými al­ter­na­tiv­ním po­stupy. Když to je ne­bez­pečné, musí se tomu vy­hnout.

Na to se vážou další pověry. Na­pří­klad ta, že při­ro­zená in­fekce vede k lepší imu­nitě než oč­ko­vání. V ně­kte­rých pří­pa­dech (ne u covidu) in­fekce vede k do­ži­votní imu­nitě, to je pravda, ale stále to s sebou obnáší se nechat na­ka­zit a projít si nemocí, jak to bůh evo­luce za­mýš­lela. Nemoc má vlastní rizika, vyšší než malá ne­pří­jem­nost vpichu in­jekce a bo­la­vého ramene + člověk se dob­ro­volně stává uzlem v síti pře­na­šečů. Ne­za­po­meňte, nejde jen o roz­hod­nutí je­dince o sobě samém, roz­hod­nutí má dopad na celou spo­leč­nost. (Tahle stra­te­gie bere v potaz hlavně city ne­lí­tost­ného pa­to­genu, pro nějž nejsme víc než pe­t­riho miska na nohách.)

Na mě to působí takhle: Víc se bojíme, že naše akce budou mít ne­ga­tivní ná­sledky, ale méně, že ne­ga­tivní dů­sledky bude mít naše ne­čin­nost. Vžijte se do role rodiče malého dítěte. On byl ten, kdo dal povel k vý­střelu, on byl ten kdo vý­střelu ne­za­brá­nil, co když se něco stane? Bude to na něm. Pří­čina a dů­sle­dek, i když zdán­livé, jsou jasně patrné – on udělal tohle a tohle se stalo. Co když? Na druhou stranu újma z ne­čin­nosti je více abs­traktní. Něco se stane někdy v bu­douc­nosti, kostky osudu, lhos­tej­nost kosmu, to mu nikdo nemůže přišít. Aspoň tak to působí na úrovni pri­mi­tiv­ních zá­koutí mozků, pro něž byl strach sig­ná­lem, jež po­má­hal k pře­žití a stra­te­gie: když se toho bojím, radši ruce pryč, dávala smysl ve světě, kde člo­věka chce všechno sežrat. Nehodí se do ci­vi­li­zace, která vy­bu­do­vala al­tru­is­tické in­sti­tuce, je­jichž role je člo­věku po­má­hat.

Exis­tuje určitá spo­ji­tost s rám­co­vá­ním. Výzkum ukázal, že pre­fe­ru­jeme ab­so­lutní jis­totu aspoň čás­teč­ného zisku nad čás­teč­nou jis­to­tou ab­so­lut­ního zisku, ale při opač­ném rám­co­vání jako ztráty, naopak pre­fe­ru­jeme čás­teč­nou ne­jis­totu to­tální ztráty nad to­tální jis­to­tou čás­tečné ztráty. Even­tu­a­lita nemoci, které by se dalo pře­de­jít oč­ko­vá­ním, je ta ztráta s ur­či­tou malou šancí2 . Nemusí se to vůbec stát. Kdo ví… Na­proti tomu zisk, eli­mi­nace fik­tiv­ních rizik obá­va­ného oč­ko­vání, je jistý. Snaha o opačné rám­co­vání by mohla mít nějaký účinek.

Ok, tenhle článek měl pů­vodně být jen kraťoučká nóta, ale zase se z toho stává mon­strum. Chtěl bych zmínit ještě jednu studii. Ta tes­to­vala jaký efekt mají různé in­for­mace o vak­cíně proti covidu na vůli Ame­ri­čanů se nechat oč­ko­vat. Došla k závěru, že když se lidé kolem tes­to­va­ného sub­jektu chtějí nechat oč­ko­vat, zvedá to i jeho/její od­hod­lání. Pokud jde o so­ci­ální normu, nebo to jako norma vypadá, lidé mají ten­dence se při­způ­so­bit tomu, co vní­mají jako do­mi­nantní cho­vání ostat­ních. I když obecně za­stá­vají ne­ga­tivní postoj, vlna sou­hlas­ných názorů a akcí jejich okolí je smete na svou stranu. Aspoň v určité míře. Změnit normy by bylo možné do­sta­teč­nou změnou cho­vání sku­piny. To se váže k za­čátku to­ho­hle článku. Blí­žeme se k 50% oč­ko­vané po­pu­lace v Re­pub­lice mezi horami, pře­houp­neme se přes metu, kdy tu běhá víc lidí do­stalo in­jekci než těch, co ji ne­do­stalo. To by se mělo víc pro­pa­go­vat.

Studie zre­ka­pi­tu­luje sou­časný výzkum, jak je dobrým zvykem v aka­de­mické li­te­ra­tuře. Mě vy­nikly dvě in­for­mace: sou­hlas s ex­perty je velice silný pre­dik­tor, jestli se člověk nechá oč­ko­vat, stejně jako so­ci­ální normy, tedy vní­mané cho­vání ka­ma­rádů, jež se ne­chali nebo se plá­nují nechat se oč­ko­vat. So­ci­ální normy jsou vším, jsou alfou a omegou a když někdo kolem sebe má jen eso­te­riky, by­lin­káře a ho­me­o­paty, kteří nevěří nejen oč­ko­vání, ale lékům obecně, bude ho to po­sou­vat jen směrem do in­te­lek­tu­ální tem­noty.

Wiki heslo vaccine he­si­tancy dodává, ně­ko­lik rad pro kon­verzi: ne­trá­vit velké množ­ství času vy­vra­ce­ním spe­ci­fic­kým mýtů, může to mít opačný účinek po­sí­lení mýtu v mysli po­chy­bu­jí­cího (jak uka­zuje studie výše) sou­stře­dit se na fakta a jed­no­duše iden­ti­fi­ko­vat mýty jako ne­prav­divé a pře­dá­vat in­for­mace tak jed­no­duše, jak je jen možné. Pokud je mýtus prostší než pravda, může být snazší při­jmout mýtus, už jenom proto, že mu člověk rozumí a že si ho za­pa­ma­tuje. A také, když doktor ve svém do­po­ru­čení vytrvá, po­lo­vina vak­cí­nám od­po­ru­jí­cích rodičů na­ko­nec povolí.

Takže ano, změna je možná, naděje exis­tuje a nej­sil­nější zbraní je jít pří­kla­dem. Takže jak? V pan­de­mic­kém roce jsem ani jednou nebyl ne­mocný. Bylo to docela super a ne­zlo­bil bych se, kdyby se to opět opa­ko­valo. Jednou cestou jak tomu pomoct je nechat se oč­ko­vat proti chřipce. Takže tak. Až půjdu k dok­to­rovi, nechám se pích­nout & budu v tom rok co rok po­kra­čo­vat dokud neumřu já nebo virus chřipky.


  1. Třeba tady „doktor Vo­já­ček, který v ně­kte­rém z roz­ho­vorů za­po­chy­bo­val, zda je nutné oč­ko­vat tolik lidí, když na nemoc neumře třeba 90 ze 100 na­ka­že­ných.“ Meta 90% smrt­nosti uka­zuje na po­ně­kud malé ambice. Jinak Vo­já­ček dostal blud­ného bal­vana, pro­tože je to non plus ultra šar­la­tán.

    Nebo ještě jas­něji tady: „[…] one­mocní i ti, co se chrání. Kdo se ne­chrání, ne­zna­mená, že one­mocní.“ Ano, ale jaké jsou šance. Není to jen 0 nebo 100 pro­cent, žejo.

  2. Odsud:

    This work has shown that, com­pa­red with vacci­na­ted chil­dren, chil­dren whose parents refuse per­tu­s­sis-con­ta­i­ning vacci­nes are 23 times more likely to be di­a­gno­sed with per­tu­s­sis, that chil­dren whose parents re­fused va­ri­cella vaccine are 9 times more likely to be di­a­gno­sed with chic­ken pox, and that chil­dren whose parents re­fused pne­u­mo­coc­cal con­ju­gate vaccine are 6 times more likely to be hospi­ta­li­zed for in­vasive pne­u­mo­coc­cal di­se­ase or lobar pne­u­mo­nia.

  3. Další měkčí kri­té­rium je do­stup­nost a pře­kážky, které musí člověk pře­ko­nat, aby dostal jehlu. Člověk nemusí být proti oč­ko­vání apri­ori, ale nikdy se k tomu ne­do­stane, pro­tože to nikdy není po ruce. Projít si re­gis­trač­ním for­mu­lá­řem a při­pra­vit se na pevné datum není ka­ta­stro­fické, přesto jde o klacek v cestě. Jak uka­zují pří­klady od nás nebo z Ně­mecka, když se načne oč­ko­vat bez re­gis­trace, kdy stačí jen přijít a vystát frontu, zájem je masivní.
komentáře

Saranče lesní

11. 7. 2021 — k47

Letos není nutné se vy­dá­vat na cesty za mi­k­ro­sko­pic­kým hmyzem pro makro­sko­pické zvět­šo­vání. Třeba tohle sa­ranče lesní, nád­herný stroj, de­li­kátně kon­stru­o­vaný, ne­vy­padá jako něco pří­rod­ního, ale spíš jako kus mi­mo­zem­ské tech­no­lo­gie, která shodou ne­šťast­ných náhod při­stála na okně zrovna v oka­mžiku, když jsem seděl na bal­koně.

Sa­ranče lesní (Chorthip­pus vagans)

Jinak kdy­bych měl vy­tvo­řit seznam top-hmy­záků, po boku sa­ran­čat a ko­by­lek by na něm byli ještě zla­to­hlávci, po­táp­níci, chroustci, čer­s­tvě vy­líhlá mlá­ďata pa­vouků, ská­kaví mini-pa­vou­čci, sekáči, všechny druhy můr, vážkymrav­kolvi.

komentáře

Homeopatie & další podvody

9. 7. 2021 — k47

Proč se ob­ra­címe zády k zá­zra­kům, kte­rých jsme do­sáhli? Proč věříme ne­smys­lům a po­ví­dač­kám? Proč se od­vra­címe od ově­řené me­di­cíny a cho­díme za šamany, her­ba­listy, ho­me­o­paty a dal­šími pod­vod­níky?

cukr, hlavní a jediná pří­sada ho­me­o­pa­tik

Hele, po­dí­vejte, jsem při­pra­vený se zřek­nout všech vý­do­bytků ci­vi­li­zace & žít o samotě v lesích. Má to jen dvě vý­jimky: spla­cho­vací záchod a mo­derní me­di­cína. Podle mých mě­ří­tek čára od­dě­lu­jící bar­bar­ství od ci­vi­li­zace pro­tíná rok 1850. V té době a při­leh­lých letech jsme po­znali, co je pů­vod­cem nemocí a me­di­cína jako obor za­řa­dila vyšší rych­lost. Pře­stalo to být hádání a věš­tění a spe­ku­lace a držení se sta­rých špat­ných nápadů, ale stal se z toho vě­decký obor. Na­jed­nou jsme do­ká­zali nemoci nejen léčit, ale jím i před­chá­zet, ob­je­vo­vali jsme funkční léky a vak­cíny, sra­zili jsme ko­je­nec­kou úmrt­nost z běž­ného úkazu na oje­di­ně­lou tragé­dii. Toho se nikdy nechci vzdát.

Stejné pře­svěd­čení ale ne­sdí­lejí všichni. Vypadá to, že za­ne­vřeli na pokrok v me­di­cíně i když ne­chtějí žít jako divocí lidé v lesích.

Je mi celkem jedno, když se člověk roz­hodne sám za sebe ig­no­ro­vat vše, co jsme ově­řili, že fun­guje, & vydá se vlastní cestou za tím, co je pří­rodní a co mu při­padá, že musí fun­go­vat. Nejsem z toho extra nad­šený, ale jak říkal Johnny Truant v House of Leaves: „It may be the wrong de­ci­sion, but fuck it, it's mine.“ Když ale někdo dělá tato roz­hod­nutí za jiného člo­věka, třeba ta­ko­vého v pozici zá­vis­losti, který nemá mož­nost po­ro­zu­mět pro­blému, pro­tože je mu jed­no­ci­ferný počet roků, dělá se mi z toho mdlo.

Když někdo nevěří oč­ko­vání, je to jedna věc, když nedá oč­ko­vat své děti — pro­boha proč? Třeba taková klíš­ťová en­ce­fa­li­tida: nedá se léčit, ale dá se proti ní oč­ko­vat, vak­cína je 96-99% efek­tivní, tři dávky a 90% lidí si udrží pro­ti­látky víc jak 10 let. Na druhou stranu jde o en­ce­fa­li­tidu a ce­fa­lus zna­mená hlava. Jde o zánět mozku a co jsem se díval, mozek po­tře­bu­jeme aspoň občas. Kromě běž­ných dvou fází, které jsou nejdřív otravné jako chřipka a pak (pro 20-30% na­ka­že­ných) pár týdnů otravné jako in­fekce ner­vové sou­stavy (prudké bo­lesti hlavy, vysoké ho­rečky, dez­o­ri­en­tace, po­ru­chy ko­or­di­nace, ztuhnutí šíje), si z toho ne­mocný může odnést trvalé ná­sledky: obrnu jedné ruky, chro­nické bo­lesti hlavy, po­ru­chu schop­nosti sou­stře­dění, sní­že­nou vý­kon­nost, de­presi. Kva­lita života utrpí. Smrt­nost 0.5 – 2% pro ty, kteří pře­jdou do druhé fáze.

Nezní to příliš vesele, co? De­prese je stará známá, ta mě teď už ne­roz­hodí, ale chro­nické bo­lesti hlavy, sou­stře­dění, výkon. Docela rád & ak­tivně po­u­ží­vám obsah svého cefalu a tohle by mě zabilo. Me­ta­fo­ricky a pak do­slova. Navíc ochr­nutí ruky… jednou jsem nějak špatně spal a pro­bu­dil jsem se s rukou, která byla se­ri­ozně mrtvá. To nej­horší ode­znělo v kla­sic­kém závalu mra­ven­čení, ale potom jsem ji celý den nemohl zved­nout nad úroveň ramene. Šlo jen o jeden den, ale i tak jsem z toho nebyl moc šťastný. A teď to samé na­po­řád? Raději ne. Kdyby tomu tak jen šlo pře­de­jít… a ono jde, tři cesty do lé­kárny, tři ná­vštěvy dok­tora a tuhle jednu even­tu­a­litu můžeme vy­škrt­nout ze se­znamu pod­vě­do­mých stra­chů.

Oč­ko­vání fun­guje. Dů­ka­zem je sou­sední Ra­kousko. U nás je proti klíš­ťové en­ce­fa­li­tidě (TBEV) oč­ko­váno ±29% lidí, v Ra­kou­sích téměř všichni, víc než 80%. U nás máme 500-1000 pří­padů in­fekce TBEV ročně, u sou­sedů jen 40-150 při po­dobné ve­li­kosti po­pu­lace.

V prů­měru je 2.5% klíšťat in­fi­ko­va­ných virem en­ce­fa­li­tidy (záleží na lo­ka­litě) a tak po­každé, když vy­ta­hu­jete při­sá­tého pa­vou­kovce, házíte po­my­sl­nou kost­kou. Má 40 stran a jedna z nich je velice oš­k­livá. Náhodě ne­zá­leží, kdo to bude. Někdo se musí stát sta­tis­ti­kou. Můžu to být já, můžete to být vy.

Sta­tis­tika mě pěkně při­vádí k dal­šímu tématu: ho­me­o­pa­ti­kům, sta­tis­ticky ově­ře­nými, že ne­fun­gují víc než jiné pla­cebo. Co jiného taky čekat od cuk­ro­vých tablet? Když někdo řekne, že ho­me­o­pa­tika bere nebo že jimi dáv­kuje po­tomka a co víc, že jim smr­telně věří, víte, že jste v bez­vý­chodné si­tu­aci. Nemá smysl říkat, že je trouba, který na­le­těl a vy­plázne kilo za 4 gramy cuk­ro­vých gra­nulí bez stop če­ho­koli účin­ného. Fron­tální útok na hod­noty člo­věka, kte­rých se drží, nikoho ne­pře­svědčí. Klid, jediná cesta je zfor­mu­lo­vat plán let­mého po­po­str­ká­vání směrem k ově­řené me­di­cíně od pla­cebo efektu s vy­so­kou marží.

V jenom místě, kudy jezdím na kole, na jedné straně sil­nice je ne­moc­nice a vedle ní lé­kárna, na druhé straně sil­nice stojí tak­zvaná „by­linná lé­kárna“. To po­va­žuju za ohromně cy­nický tah. Efek­tivní, ale hra­ni­čící s pa­ra­zi­tis­mem. Jestli člověk chce něco, co pěkně voní, budou tam asi mít velký výběr, ale pro­pa­go­vat her­bální al­chy­mii jako le­gi­timní lé­kárnu a naprat ji hned na­proti ne­moc­nici je hye­nis­mus. Al­ter­na­tivní nebo tra­diční me­di­cína ne­e­xis­tuje. To, co se z nich ově­řilo, se stalo me­di­cí­nou bez pří­vlastků.

Ok, zpátky k ho­me­o­pa­tii. Ta má údajně fun­go­vat na prin­cipu, že po­dobné léčí po­dobné. Vezmou se­ri­ózně po­tentní jed, ri­tu­álně ředí vodou dokud směs ne­ob­sa­huje ani mo­le­kulu pů­vodní látky, ma­gic­kou vodu kápnou na kousek cukru, voda se vypaří a slad­kou hrudku pro­dá­vají s marží z níž se mlží brýle.

Ho­me­o­pa­ti­kum ne­ob­sa­huje nic z pů­vodní látky, do­konce ani z vody, která ji roz­pouš­těla, ne­e­xis­tuje me­cha­nis­mus, kterým by mohlo dojít k ně­ja­kému účinku a kdyby exis­to­val, pře­psalo by to pra­vi­dla chemie a fyziky. Kdyby ho­me­o­paté měli pravdu, do­stali by ně­ko­lik no­be­lo­vých cen, za zcela zá­sadní objevy, které nám uni­kaly. Žádnou cenu ne­do­sta­nou. Ná­le­žitě kon­stru­o­vané double blind studie po­tvr­zují, že je­di­ným efek­tem je pla­cebo efekt.

Jedna z in­gre­di­encí ho­me­o­pa­tik je na­pří­klad je­do­va­tec ko­ře­nu­jící (an­g­licky poison ivy). Ten ob­sa­huje látku, která už v malém množ­ství na po­kožce způ­so­buje svě­dění a tvorbu těžko se ho­jí­cích pu­chýřů. Když po­ško­zuje kůži, její gro­teskní na­ře­dění v poměru 1:1000000000000000000 až 1:1000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000 z ně­ja­kého důvodu musí kůži hojit. A čím víc na­ře­děné, tím sil­nější. Z ně­ja­kého důvodu. Ne­fun­guje to a ani ne­e­xis­tuje me­cha­nis­mus, jakým by to fun­go­vat mohlo.

Ho­me­o­paté mají při­pra­ve­nou od­po­věď: Mezi každým ře­dě­ním směsí za­tře­sou nebo ji pár­krát praští o kus dřeva a to ně­ja­kým způ­so­bem donutí vodu, aby si za­pa­ma­to­vala pů­vodní látku. Opět čistá fikce bez opory ve zná­mých fy­zi­kál­ních zá­ko­nech.

Navíc, když se po­dí­váte do in­for­mace na kra­bici ho­me­o­pa­tik nebo na web jejich vý­robce, ob­je­víte legie va­rov­ných sig­nálů, že jde o pavědu a podvod.

⨂ Jed­no­slož­kový ho­me­o­pa­tický léčivý pří­pra­vek v cen­te­zi­mál­ním ředění, vy­ro­bený dle fran­couz­ského Lé­ko­pisu a uží­vaný dle in­for­mací v Ma­le­ria Medica.

Myslí asi Ma­te­ria Medica Pura, dvě stě let starou ko­lekci ho­me­o­pa­tic­kých spe­ku­lací. (Ma­te­ria Medica je staré ozna­čení pro kom­pen­dium far­ma­ko­lo­gie.) Tohle je pří­klad kla­sic­kého apelu na pří­rodu a zá­ro­veň apelu na staré zna­losti. Je to pří­rodní + jde o pra­staré moudro pře­dá­vané z ge­ne­raci na ge­ne­raci, tak to musí fun­go­vat. Ho­me­o­pa­tii na­star­to­val tenhle chlá­pek koncem 18. sto­letí jako al­ter­na­tivu k teh­dejší me­di­cíně, která stála za hovno, nebyla za­lo­žená na dů­ka­zech a sys­te­ma­tic­kých stu­di­ích efek­ti­vity a prala do lidí, co bylo zrovna po ruce. Arsen, rtuť, proč ne? To přece nikoho ne­za­bije. Aha, zabilo. Sakra. Ne­dě­lat nic (tedy vě­no­vat se ho­me­o­pa­tii), ne­sna­žit se ak­tivně zabít pa­ci­enta a nechat ho se uzdra­vit vlast­ními pro­středky v takové si­tu­aci mohlo být efek­tiv­nější. Dnes je si­tu­ace docela jiná, léky nejsou na­ho­dilé ko­lekce che­mi­ká­lií, ale tes­to­vané a ově­řené látky, u nichž dobře známe jejich hlavní účinky i ve­d­lejší účinky. Víme co čekat.

⨂ Sou­částí spe­ci­ál­ního vý­rob­ního know-how je pa­ten­to­vaný postup tro­jité im­preg­nace gra­nulí, au­to­ma­ti­zo­vaná dy­na­mi­zace a vlastní výroba ne­ut­rál­ních nosičů – gra­nulí a glo­bulí.

Za­jí­mavé, proč se vy­chlou­bají zrovna vý­ro­bou pi­lu­lek? To je ta nej­nud­nější část celého pro­cesu. Mi­mo­cho­dem dy­na­mi­zace je nóbl ozna­čení pro ma­gický rituál tře­sení nebo bou­chání o kus prkna, který donutí vodu si „pa­ma­to­vat“. Dy­na­mi­zace zní ra­fi­no­vaně, mo­derně, hi-tech, jako proces ve sku­tečné to­várně na léky. Tají sku­teč­nou po­ma­te­nost ri­tu­álu před ne­za­svě­ce­nými.

⨂ Ho­me­o­pa­tické léky se uží­vají dle dlou­ho­do­bých po­znatků o jejich účinku, se­psa­ných v od­borné li­te­ra­tuře. K pře­dání zku­še­ností o mož­nos­tech jejich po­u­žití jsou dále po­řá­dány od­borné se­mi­náře.

Proč je třeba vy­zved­nout zrovna tohle? Člověk by čekal, že je to sa­mo­zřejmé. Takhle to zní jako zou­falé volání „My jsme sku­tečná věda. Máme i od­borné se­mi­náře a pu­b­li­kace.“ To nic ne­zna­mená, pu­b­li­ko­vat se dá kde co.

⨂ me­di­cína musí smě­řo­vat k pří­stupu za­mě­ře­nému na jed­not­livce, díky in­di­vi­du­a­li­zo­vané péči.

Tohle je dů­le­žitý stří­pek při­taž­li­vosti al­ter­na­tiv­ních metod. Když člověk má pocit, že se mu sku­tečně věnují a plně se za­mě­řují na jeho pro­blémy, za­hřeje ho to u srdce. Tohle udělá pla­cebo ještě efek­tiv­nější. Na­proti tomu v ne­ma­gické me­di­cíně může dostat fun­gu­jící lék na jeho nemoc a tím in­ter­akce hasne. Tady máte, berte jednu pi­lulku v ráno, jednu večer, pře­staňte pít, jezte míň tuč­ného jídla a přijďte se ukázat za dva měsíce. Není se o čem bavit, pro­tože víme, že ta věc je účinná. Pa­ci­ent z toho nemusí mít dobrý pocit, nemusí mu při­pa­dat, že se o něj doktor do­o­pravdy stará.

⨂ in­te­gra­tivní me­di­cína, kom­ple­men­tární me­di­cína

Ho­me­o­pa­ti­kové jsou do­sta­tečně chytří, re­spek­tive ne­chtějí být ža­lo­váni, aby tvr­dili, že jejich ma­gický cukr něco vyléčí. Ne. Vždy tvrdí, že je to do­pl­něk ke „kla­sic­kým“ lékům a pomáhá pa­ci­en­tovi snášet ve­d­lejší okol­nosti, aby se cítil lépe. Vždy to stočí na psy­chic­kou pohodu, což je hlavní účinek pla­cebo. Při­pa­dám si lépe. Nádor se ne­zmen­šuje, ale cítím se, že ano. Proto nikdy ne­mů­žou říct, že ma­gický cukr vyléčí cokoli váž­ného, vždy je to do­pl­něk nebo to pomáhá hojit tri­vi­a­lity, které na 99% pře­jdou samy.

In­te­gra­tivní a kom­ple­men­tární me­di­cína jsou hezky zně­jící jména pro kom­bi­naci léků, které fun­gují s pseu­do­vě­dec­kými lek­tvary, které nic ne­dě­lají.

⨂ Na­pří­klad pro léčbu angíny bak­te­ri­ál­ního původu pře­de­píše lékař ho­me­o­pat an­ti­bi­o­tika, která léčí zánět, ale jako do­plň­ko­vou léčbu i ho­me­o­pa­tické léčivé pří­pravky, které uleví zejména od bo­lesti.

Tady to máte: léky na nemoc, ho­me­o­pa­tika pro pla­cebo efekt.

⨂ Co kdy­bychom ko­nečně začali po­hlí­žet na všechna od­větví me­di­cíny jako na na­vzá­jem do­pl­ňu­jící se? Nebylo by to pro naše zdraví lepší?

Ta, která fun­gují s těmi, která ne­fun­gují. Vezmu si ibupro­fen a pak si pomažu kolena krav­skými lejny. Mo­derní lék s tra­dič­ním po­stu­pem, přesně jak říkáte. A ne­tvrďte mi, že to ne­fun­guje. Když vám kolena smrdí od hoven rychle za­po­me­nete na bo­lesti hlavy.

⨂ Ať už jde o ho­me­o­pa­tii, al­ter­na­tivní po­stupy nebo kon­venční me­di­cínu, ve spo­leč­nosti █████ věříme vý­ho­dám každé z nich a jsme toho názoru, že by se měly raději vzá­jemně do­pl­ňo­vat, než spolu sou­pe­řit.

Další pro­pa­ganda. Ape­lují na to, že ho­me­o­pa­tie je účinná metoda, jen je z ně­ja­kého tem­ného důvodu po­tla­čo­vaná a když ji vez­meme na milost, budeme na tom lépe. Vzali jsme ji na milost, otes­to­vali a uká­zalo se, že ne­fun­guje lépe než pla­cebo. Jed­not­livé metody léčby spolu ne­sou­peří, jsou tes­to­vány a ty, které ne­fun­gují, skončí v pro­pad­lišti dějin po boku bi­zar­ních ku­ri­o­zit jako byly teorie mi­asmatu, teorie čtyř tě­les­ných šťáv a pouš­tění žilou.

⨂ Ho­me­o­pa­tie se zro­dila z vý­zkumu a stále za­stává zcela pl­no­hod­notné místo ve vědě.

První část je his­to­rické ne­pravda. Místo ve vědě za­stává, ano, na­pří­klad v tomto duchu: „The ques­tion whe­ther ho­me­o­pathic in­ter­ven­tion di­f­fers from pla­cebo awaits de­ci­sive answer.“ A to jde o slova Bri­tish Ho­me­o­pathic As­so­ci­ation. Když sami ho­me­o­paté říkají, že nemají důkazy, jestli se jejich ma­gický cukr liší od běž­ného pla­ceba, rozdíl asi nebude příliš velký, co?

⨂ Ve spo­leč­nosti █████ za­stá­váme čistě vě­decký pří­stup.

Jsme sku­tečná forma me­di­cíny, ne šamani pro­dá­va­jící cukr. Pře­staňte si z nás dělat srandu.

⨂ Zvolit si ho­me­o­pa­tii, zna­mená zvolit si še­tr­nou léčbu.

Tak še­tr­nou, že nedělá nic.

⨂ Jed­no­slož­kový ho­me­o­pa­tický pří­pra­vek sti­mu­luje obranné me­cha­nismy or­ga­nismu spe­ci­ficky, podle kon­krét­ních pří­znaků one­moc­nění.

To zní skoro jako prin­cip oč­ko­vání, ale není. Cukr sti­mu­luje ma­xi­málně tak chu­ťové buňky.

⨂ Ho­me­o­pa­tické léky nemají žádné známé ve­d­lejší účinky a ne­vy­ka­zují che­mic­kou to­xi­citu. Stejně tak ne­e­xis­tuje pro­blém kon­tra­in­di­kace nebo in­ter­akce s jinými léky či pří­pravky.

Pro­tože jde o cukr.

⨂ Další vý­ho­dou je i sku­teč­nost, že gra­nule mají pří­jem­nou chuť

To proto, že je to cukr.

⨂ Stejný mo­no­kom­po­nentní ho­me­o­pa­tický léčivý pří­pra­vek může být použit (podle pří­znaků) při léčbě růz­ných one­moc­nění. Uvá­dění in­di­kace na eti­ketě proto není odů­vod­něné.

Jo, je to jenom cukr, fun­guje stejně ne­hledě na okol­nosti, ať už člověk trpí zá­ně­tem střed­ního ucha nebo akut­ním ne­do­stat­kem slad­kostí.

⨂ obsah lé­či­vých látek: (nic)

Žádné účinné látky, jen cukr.

⨂ Ob­sa­huje sa­cha­rózu a mo­no­hyd­rát lak­tózy. (je to jenom cukr)

Oprava, ob­sa­huje do­konce dva různé druhy cukru.

⨂ Ho­me­o­pa­tický léčivý pří­pra­vek bez schvá­le­ných lé­čeb­ných in­di­kací.

Nemá lé­čebné in­di­kace, pro­tože je to jen cukr.

⨂ Po­u­ží­vejte podle rady od­bor­níka na ho­me­o­pa­tii.

Od­bor­ník radí na­kou­pit víc ma­gic­kého cukru.

⨂ Jestliže pří­znaky pře­tr­vá­vají, po­raďte se s lé­ka­řem nebo lé­kár­ní­kem.

Jinými slovy, pokud pla­cebo efekt ne­stačí, ob­raťte se na sku­teč­nou me­di­cínu.

Ho­me­o­pa­tie je nejen pseudo-věda, ale hlavně podvod, drahý a po­ten­ci­álně ne­bez­pečný, když se někdo roz­hodne vy­ne­chat ově­řené léky a na­hra­dit je šar­la­tán­stvím.

Korunu všemu na­sa­zuje wi­ki­pe­die, známá svou nudnou ne­utra­li­tou, v první větě hesla ho­me­o­pa­tie píše „Ho­me­o­pathy or ho­mo­eo­pathy is a pseu­do­s­cien­ti­fic system of al­ter­na­tive me­di­cine.“ Na­ko­nec jsem ne­mu­sel psát tuhle mon­tro­zitu, stačil jen odkaz na wi­ki­pe­dii.


Chcete vlastní ho­me­o­pa­tika, která fun­gují úplně stejně a ne­stojí skoro nic? To víte že jo, chceme je všichni. Vez­měte kostku cukru, na­řežte ji na ma­ličké kos­tičky a obar­věte po­tra­vi­nář­ským bar­vi­vem, fi­a­lová je nej­lepší, vypadá jako ibupro­fen, a voilà, máte pla­cebo levné ho­me­o­pa­ti­kum, které léčí všechno, hlavně tedy chuť na sladké.

komentáře

6. 7. 2021 — k47

Pře­ho­dit vý­hybky není snadné. Vstou­pit do nové ob­lasti sna­žení dá práci.

Asi takhle: V po­slední době se lehce otírám o elek­tro­niku; dráty, kon­den­zá­tory, odpory a NPN tran­zis­tory, o tyhle věci; jen lehce, přesto ne­vy­hnu­telně prak­ticky. Chci vědět tolik, abych mohl něco udělat; něco opra­vit, něco dal­šího upra­vit, tak po­dobně; a je to zvláštní pocit na­je­dou vtrh­nout do pro­storu, o němž nevím prak­ticky nic. Na­jed­nou musím za­čí­nat od nuly, nemůžu to nijak na­rou­bo­vat jako fran­ken-větev na již exis­tu­jící masu zna­lostí, je to nový strom, me­ta­fo­ricky řečeno.

Navíc je značný rozdíl mezi re­kre­ač­ním brouz­dá­ním wi­ki­pe­dií & snahou ab­sor­bo­vat po­u­ži­telné zna­losti. Na wiki se taky něco málo dozvím, nasaju in­for­mace ze všech mož­ných oborů, na­pl­ním mozkovnu fak­to­idy, pře­vážně zby­teč­nými, ale ne­končí to zkouš­kou, která de­fi­ni­tivně a ne­o­mylně roz­hodne – ro­zu­mím novému na­to­lik dobře, aby mohlo vznik­nout něco funkč­ního? Wi­ki­pe­dické info, obecné a mělké, se hodí ke kon­strukci ar­gu­mentu, pří­běhu nebo ži­votní pozice, ale to je samé chmýří, žádné ostré hrany. Po­skytne to ze­vrubný obraz. V tomto pří­padě jsou ale po­třeba de­taily.

Nicméně jedno je jisté: efek­tivní zkratky ne­e­xis­tují Jedno se uka­zuje docela jasně: zá­zračně efek­tivní zkratky ne­e­xis­tují. Musím vy­ra­zit z bodu nula, vy­táh­nout se z bažiny za tka­ničky vlast­ních bot, pomalu aku­mu­lo­vat, věci do sebe pak even­tu­álně začnou za­pa­dat, jakoby samy od sebe dávají smysl. To je vždy krásný pocit. Na­jed­nou ro­zu­míte, nevíte proč a jak, ne­do­ká­žete přesně ukázat na oka­mžik, který to umož­nil (žádný mo­ná­dový tu­to­riál nikdy ne­fun­go­val), hla­dina se zvedla a s sebou vy­zdvihla loďky do té doby uvízlé na souši. Snaha vydat se zkrat­kou a ušet­řit čas vět­ši­nou vede jenom k dlou­hým ho­di­nám sle­pého šmát­rání ve tmě, mar­ných pokusů & cel­kové frustrace. Velký skok se dá udělat jen malými kroky.

Všechno ještě kom­pli­kuje la­tentní ten­dence po­stu­po­vat jako samouk. Na mnoho dů­le­ži­tých otázek ne­do­stanu od­po­vědi: Co je právě teď re­le­vantní. Jaké in­for­mace po­tře­buju? Jaké otázky bych měl mít? Pro­tože kolem není nikdo kva­li­fi­ko­vaný (so­ci­ální život nula, online život se nule li­mitně blíží & jen tak se to ne­změní), zcestí jsou častá. Půl hodiny nebo hodinu sle­duju stopu, která vypadá re­le­vantně, jen aby se vzá­pětí uká­zalo, že to nemá nic spo­leč­ného s ak­tu­ální otáz­kou.

Ve finále cesta pomalá, ne­e­fek­tivní & trnitá, ale každý úspěch je o to sladší.

komentáře
4. 7. 2021 Dekonstruovaná myš
Překvapivé, jak málo součástí se nachází v běžné myši: tři spínače, dvě ledky, dva snímače, jeden čip, nějaké rezistory a to je ±všechno. Připajte to na PCB, zalejte do plastu a pošlete to na pulty. celý článek →
2. 7. 2021 Co jsme se naučili?
Nic. Aspoň odsud, jak tu stojím, to vypadá, že rok a půl praktické hygieny, epidemiologie a výuky respiračních onemocnění nezanechaly žádné stopy. celý článek →
30. 6. 2021 Bouře
Byl to zvláštní pocit. Někdo projevil starost, ale vy nechápete, proč by se někdo zajímal zrovna o vás? Sám se nestaráte a v tom to celé je. Permanentní konec je zanesen do plánu a je to tak snadný. Není co zachraňovat. Už nejste člověk, nejste unikátní osoba, nejste nic, co má jakoukoli cenu, jen… celý článek →
27. 6. 2021 Štírek muší
Víte jak mám rád své makro? Stěží viditelné. A tuhle podmínku Štírek muší splňuje perfektně: na délku stěží 2 milimetry a dle chytré knihy často bývá přichycen na nohou mouchy domácí. Takže jo, bez nadsázky by se dalo říct, že neoplývá bohatstvím, co se prostorových dimenzí týká. Zajímavé také je,… celý článek →
25. 6. 2021 Slídilka stříbropásá
Tohle mi vletělo do Cely. Na první pohled to vypadá jako další tiplice s černým nátěrem a lehkým tuningem. Zdání klame. Jde o docela jiný druh – slídilku stříbropásou. celý článek →
23. 6. 2021 Prosté radosti
Asi takhle: kdysi jeden člověk na soc-nety napsal něco, co mi dlouho zůstalo v hlavě z důvodů, které jsem nedokázal dobře artikulovat. Pronesl něco v duchu, že občas marní čas nad sudoku a jeho rekord je tolik a tolik vteřin. Něco na ten způsob. Nezáleží přesně kdo to byl. Jednou jsem ho potkal… celý článek →
21. 6. 2021 Příliš horko, neúřadujeme (edice 2021)
Jak se vám daří v těhle narkoticky horkých dnech? Tady u mě to není nic moc. Každý den si 12 hodin nepřetržitě připadám, že každou chvíli samovolně vzplanu, že celkový kolaps organismus je nevyhnutelný a přijde co nevidět. Všichni musíme nějak zemřít, ale jen vyvolení zůstanou navěky zmrazeni v… celý článek →
19. 6. 2021 giga-světlo
Nesmíme zapomínat na život u odpadní výpusti technologické civilizace. Trochu to tu smrdí, ale ty zázraky, co člověk najde! celý článek →
2021  1   2   3   4   5   6   7 
2020  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2019  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2018  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2017  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2016  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2015  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2014  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2013  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2012  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2011  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2010  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2009  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2008  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2007  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2006  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2005  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2004  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2003  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2002  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz