Pod útokem miniaturních hlodavců

Cela se do­stává pod útok nového ne­pří­tele. Je ne­lí­tostný, žije v bed­nění pod stře­chou, tam v na­prosté tmě vy­čkává a spřádá plány útoku.

Zase jsem stál u sto­jí­cího stolu, na stohu knih na okně no­te­book, něco čtu a kout­kem oka, v místě vy­hra­ze­ném pro or­ni­to­lo­gický voye­u­ris­mus, se něco mihne. Nějaké stvo­ření. Ne­vy­padá, že by dis­po­no­valo křídly, ne­vy­padá ani, že by se nějak moc mohlo hýbat. Hmm, za­jí­mavé. Při bliž­ším ohle­dání se uká­zalo, že jde nej­spíš o bě­lo­zubku šedou nebo možná rejska obec­ného. Mládě asi vy­padlo z hnízda v pro­storu pod­bití stře­chy a pak byl jeho osud zpe­če­těn. Za­stá­vám po­li­tiku ne­vmě­šo­vání do zá­le­ži­tosti ostat­ních ži­vo­či­chů. Když se na­chá­zejí v Cele, pře­sunu je ven, ale když jsou venku, je to jen na nich. Tipuju, že tenhle chlu­patý hmy­zo­žra­vec teď už nej­spíš umrzl k smrti.

facebook je antisociální firma

Tenhle rok má aspoň jedno po­zi­ti­vum: big tech zís­kává stej­nou pověst jako big oil nebo ja­ký­koli jiný velký byznys, kde profit trumfne všechny ostat­nísta­rosti. Je super sle­do­vat, jak maska na­iv­ního techno-op­ti­mismu padá a pod ní je vidět černé srdce nej­vět­šího soc-netu pla­nety. „Tenhle ne­dávný článek“ je další sonda do me­cha­nismů zuc­kova mon­stra a není to pěkný pohled.

Dů­le­žité jsou dvě věci:

• Vedení jedné firmy se so­ci­o­paty u kor­mi­dla roz­ho­duje o tom, co uvidí 2 mi­li­ardy lidí na pla­netě.
• Roz­hod­nutí nejsou hnaná po­zi­tiv­ními dopady na svět a naše životy, ale jedině ma­xi­ma­li­zací zisku.

Efek­tivní kroky proti šíření fake news, dez­in­for­ma­cím, kon­spi­rač­ním te­o­riím a ne­ná­visti jsou možné, ale zuck na ně kývne jen, když hrozí, že takří­ka­jíc roz­bije systém a re­gu­lace se stane ne­vy­hnu­tel­nou. Spo­le­čen­ská zod­po­věd­nost leze do zisků. Peoni z fb otes­to­vali al­go­rit­mus re­du­ku­jící dopad spor­ného a mo­rálně zá­vad­ného obsahu, ale sní­žilo to čas, který uži­va­telé na fb trá­vili. Tak to pu­to­valo do koše.

Po vy­bi­čo­vané krizi na chvíli zařadí vol­no­běh, aby ne­roz­bili de­mo­kra­cii, místo click-bait odpadu se vi­di­tel­nosti do­stane dů­vě­ry­hod­ným zdro­jům, ale když si všichni vy­dech­neme, stroj pro­pa­gu­jící ne­ná­vist a proxy ra­di­ka­li­zaci je zpátky. Tímto ma­né­vrem de facto při­zná­vají, že na to mají vinu a dobře to vědé.

Sranda je taky sle­do­vat, jak údrž­bá­řům zuc­kova mon­stra raší mo­rálka. Už to není „pra­cuju je skvělé firmě a do­stá­vám za to fůru peněz“, ale „už vím za co mě platí“. A nejsou to schop­nosti, ale spo­lu­vina bez od­mlou­vání. Jen po­lo­vina fb peonů má za to, že firma má po­zi­tivní dopad na svět – jde o značný propad.

Hla­vouni fb mají strach, aby ne­vy­pa­dali, že více po­sti­hují pra­vi­cové zdroje, které mnohem čas­těji šíří dez­in­for­mace a tak je ne­chají škodit a šířit ne­ná­vist. Cože, pra­vice chce svůj safe space? Jinak bude cancel cul­ture? To snad ne!

A pak taky tohle:

Fa­ce­book up­da­ted its employee po­li­cies to dis­cou­rage wor­kers from hol­ding con­ten­ti­ous po­li­ti­cal de­ba­tes in open Wor­k­place forums, saying they should con­fine the con­ver­sati­ons to spe­ci­fi­cally de­sig­na­ted spaces.

Říka někdo free speech zone? Asi vítr. Po­li­tické dis­kuze po­vo­leny, jen když se sho­dují s ná­zo­rem peněz a hodí se pro PR ma­ši­né­rii.

+1: amazon si platí pi­ne­ker­tony na sle­do­vání od­bo­rářů. To bezos může rovnou říct, že chce stří­let os­t­rýma do stáv­ku­jí­cích a nemusí to takhle na­zna­čo­vat.

Investice/únik

Šmucler je mimo mísu, mýlí se a nemá pravdu, ale my ji máme a tak mu to nan­dáme. Našemu ná­rod­nímu hyper-zubaři, co všechno ví, všechno zná a všude byl, chci vě­no­vat jen mi­ni­mum po­zor­nosti. Není osobně dů­le­žitý pro tuhle li­ta­nii, po­slouží jen jako ukázka hy­po­te­tic­kého ná­zo­ro­vého opo­nenta.

V kon­fliktu s lidmi jako je on, nejde o to, že je mimo, ale že je ne­bez­pečně mimo a jeho slova a činy vedou cestou k ur­či­tým ne­ga­tiv­ním do­pa­dům na spo­leč­nost. Ne­zod­po­vědná a ne­bez­pečná de­ma­go­gie má ve vý­sledku má ne­ga­tivní ma­te­ri­ální dopad na svět. (Říkal někdo Semmelweis? Asi vítr.)

Pří­klad z USA: Vní­mání covidu je silně roz­dě­leno dle po­li­tic­kých pre­fe­rencí. Studie zjis­tila, že v okre­s­cích vo­lí­cích Trumpa rych­leji při­bý­vali na­ka­žení a mrtví. Slova po­li­tic­kých ma­ni­pu­lá­torů tak stála lidské životy. (A pak je tu taky tohle.)

Vý­sled­kem ná­zo­ro­vého kon­fliktu by neměl být sa­mo­libý pocit, že my máme pravdu a oni ne, měla by jím být ma­te­ri­ální změna. V tom spo­čívá jádro věci. Kon­fron­tace s cha­rak­tery jako je on, by měla smě­řo­vat ke kon­verzi. Nebo aspoň ke stavu, kdy pře­stal otra­vo­vat studnu.

To je ale těžké, když do svého názoru silně in­ves­to­val a ne­ga­tivní reakce ho při­nu­tily se ještě víc za­ko­pat v po­zi­cích V takové si­tu­aci ne­zbývá pro­stor pro únik a je­di­nou mož­ností je další utvr­zení v ná­zo­rech Obranný manévr vede k hlubší in­ves­tici do své pozice, es­ka­laci zá­vazku, dokud je zhola ne­možné couv­nout. Nemá pro­stor na únik a jako jediná mož­nost se zdá po­stu­po­vat stále vpřed. To pak vede k ter­mi­nální Šmucle­ri­óze, otí­ra­jící se o kon­spi­rační he­mi­sféru.

Ra­fi­no­va­nější tak­ti­kou by bylo po­ne­chat ma­lič­kou uličku pro únik. Ide­álně ta­ko­vou, které by si sám nebyl vědom, jen by se ji in­stink­tivně ukli­dil, aby měl čas a pro­stor bez do­hledu ve­řej­nosti in­trospek­tivně zhod­no­tit své po­stoje a zvážit je bez tlaku ve­řej­ného mínění a ne­re­a­go­vat v ne­u­stálé de­fen­zivní reakci.

Když ale půlka ko­men­ta­ri­átu někoho sha­zuje a druhá část ho nosí na ramenu jako pro­roka, nemá místo si říct „sakra, neměl jsem pravdu“. Ne­za­staví se pro­tože vždy v pu­b­liku sedí vy­zna­vači, kteří chtějí slyšet to, s čím už sou­hlasí a de­ma­goga vždy odmění po­zor­ností a po­plá­cá­vá­ním po zádech. Ten tak z in­for­mač­ního pří­valu vybere ty frag­menty, které co nejméně od­po­rují jeho po­hledu a roz­točí je tak, aby to vy­pa­dalo, že měl pravdu od za­čátku. V takové si­tu­aci ulička pro únik nebude asi moc uži­tečná a je třeba najít efek­tiv­nější úhel útoku.

+1: V ko­men­tá­řích opa­ko­vaně ví­dá­vám ré­to­rický manévr, který se nese v duchu: Ne­mů­žeme nemoci za­sta­vit na 100%, proto nemá smysl dělat vůbec žádná opat­ření. Kde jsem to jenom slyšel?

+2: Doufám, že po mě­sí­cích řečí o tom, jak je chřipka horší než sama smrt na světě, tak chřip­kaři budou dělat něco po­zi­tiv­ního, aby zmír­nili dopad jejich stra­šáka a nejen ho po­u­ží­vali jako vý­mluvu, že tohle se děje a když to není tak strašné, tak nemá smysl cokoli dělat.

Uka­zuje se, že o oč­ko­vání proti chřipce je velký zájem, tak aspoň něco

Svitek DNA

DNA je zvláštní. Čím víc s o něm do­zví­dám in­for­mací, tím víc z toho do­stá­vám pocit ne­jis­toty na jakém zá­kladě naše exis­tence vlastně stojí. Na jednu stranu je ho tolik. Jde o ne­u­vě­ři­telně kom­pli­ko­vaný systém, s my­ri­á­dou re­gu­lač­ních a oprav­ných me­cha­nismů, který ob­sa­huje plány na mo­le­ku­lární stroje, které prak­ticky z ničeho vy­bu­dují funkč­ního člo­věka a po­sta­rají se, aby přežil. Kosti, srdce, plíce, imu­nitní systém, me­ta­bo­lis­mus, mozek, všechny che­mické pro­cesy v buň­kách, jejich spe­ci­a­li­zace, všechno je v něm. A to vnikl spon­tánně, zcela sám, ne­ří­ze­nou evo­lucí, jen tak, že to, co fun­go­valo, zů­stalo a vý­sled­kem stovek mi­li­onů let ne­pře­tr­ži­tého pro­cesu je jedna über-opice, která právě sedí u laptopu a píše tyhle řádky. Mám z toho bi­zarní a zdr­cu­jící pocit hrůzy a zá­ro­veň ne­ko­neč­ného úžasu, který ne­do­kážu po­řádně vy­svět­lit. Jak se tohle mohlo stát? V jak zá­vrat­ném ekvi­lib­riu che­mic­kých in­ter­akcí exis­tu­jeme, že vůbec můžeme exis­to­vat?

Ale na druhou stranu je toho tak ne­u­vě­ři­telně málo. Ge­ne­tická in­for­mace, to je vše, co nás tvoří a de­fi­nuje or­ga­nis­mus, nic víc. To že si jsem sám sebe vědomý, je tam, v 23 chro­mozó­mech a DNA mi­to­chon­drie, jakoby cív­kách na nichž je na­vi­nutá DNA páska po­my­sl­ného Tu­rin­gova stroje se všemi nut­nými in­struk­cemi. Ko­pí­ro­vaná, du­pli­ko­vaná, pro­vá­děná, pře­pi­so­vaná do bíl­ko­vin, do strojů, do me­cha­nismů života.

Je to jako když se pro­bu­dím ze snu a stále ve mě zů­stává pocit, který jsem cítil v ira­ci­o­nální snové říši ne­vě­domí, ab­surdní a ne­u­cho­pi­telný běžnou řečí, přesto zcela zdr­cu­jící, jako ozvěna dáv­ného stra­chu prehis­to­rie.

S tro­chou aro­gance bych mohl říct, že mám aspoň letmé po­tu­chy o každé části po­čí­tače mezi klá­ves­nicí a in­ter­ne­tem, ale stále z toho ne­cí­tím tu dechbe­roucí kom­ple­xitu života. Pro­ce­sory jsou mozky po­čí­tače a jejich mik­ro­ar­chi­tek­tury jsou ohromně slo­žité stroje, stále to ale není skoro nic: ISA, fron­tend, μops, mnoho úrovní cache, TLB, pre­de­code, decode, loop buffer, μop cache, branch pre­dic­tor, BTB, return stack, PRF, ROB, re­servation station, To­ma­su­lův al­go­rit­mus, stack engine, micro­code, MESI pro­to­kol, load a store bu­f­fery, store buffer bypass, pre­fetch, DRAM. Do­hro­mady to může re­pre­zen­to­vat 10 mi­li­ard tran­zis­torů, ale přesto to v po­rov­nání s kódem života působí jako nic, skoro tri­vi­álně, jako zrnko prachu v po­rov­nání s pla­ne­tou. Vstříc ne­změrné úžas­nosti života může být snadné se uchý­lit k nad­při­ro­zenu, že tam musí být nějaká ma­gická jiskra, které tomu všemu vdechne život a vtiskne duši ma­te­ri­a­lis­tic­kému stroji.

Nikdo ale o pro­ce­so­rech neříká „ano, jsou to tran­zis­tory a dráty, ale jistě musí exis­to­vat duše po­čí­tače, která mu vdechne život.“ Neříká, pro­tože by to bylo po­še­tilé.

Akceptovat zkázu

Asi takhle: V dis­kuzi hi-tech lidí o tom, jaké drobné změny měly po­zi­tivní dopad na jejich životy, někdo pro­ho­dil, že mu po­mohlo při­jmout ne­vy­hnu­tel­nou zkázu ci­vi­li­zace a ne­dě­lat si sta­rosti s bu­douc­ností. Někdo další od­po­vě­děl, že to bývá pozice těch, kdo ne­bu­dou přímo cítit dopady oné ka­ta­strofy s jejíž ne­od­vrat­ností a ne­vy­hnu­tel­ností se první dis­ku­tér smířil. Dává to smysl, ak­ceptace zkázy nemusí sig­na­li­zo­vat ni­hi­lis­mus, ale ulej­várnu. Když je zkáza ne­vy­hnu­telná a nemůžu nic změnit, ne­mu­sím se o nic starat. Když se mě to až tak moc ne­do­tkne, ještě lepší, mám to skoro za­darmo.

Pocit, že na ničem ne­zá­leží, je osvo­bo­zu­jící, znám to na vlastní kůži, ale v žádném pří­padě nejde o kon­struk­tivní pozici. Je to po­slední zou­falá fáze pokusů se vy­po­řá­dat s psy­cho­lo­gic­kým strá­dá­ním a najít aspoň ně­ja­kou rov­no­váhu. Ne­zlepší to kva­litu života, při­nej­lep­ším ho udělá aspoň trochu sne­si­telný. Je to pokus o ctnost ve stavu krajní nouze. Opí­ráte se o zeď před po­pravčí četou, ale aspoň si říkáte, že vám to rovná záda.

Postoj při­jmutí zkázy nemusí před­sta­vo­vat víc než efek­tivní vý­mluvu. Po­skytne to carte blanche, jak dál hrát svou roli v ne­spra­ved­li­vém a de­struk­tiv­ním sys­tému a přitom si ne­muset dělat sta­rosti nebo se snažit něco změnit. Proč taky! Všechno je ztra­cené, budu dál od devíti do pěti tlačit ci­vi­li­zaci ke ka­ta­strofě a ne­ne­chat se užírat mo­rál­ními otáz­kami. Když jsem roz­hodl o ne­od­vrat­nosti ka­ta­strofy, proč se snažit cokoli zlep­šit.

Snažil se onen dis­ku­tér, který přijal záhubu jako jistou, vy­stou­pit ven? Využil svou ra­di­kální svo­bodu? Trhnul se od pro­gramu? Nebo dělá pořád to samé, jen bez vý­či­tek svě­domí a s po­ci­tem, že je svo­bo­do­my­slný fi­lo­sof? Jen jedna va­ri­anta sig­na­li­zuje, že, jak se říká, walk the walk. Nevím. Je to jen dis­ku­tér kdesi z in­ter­netu, napůl hy­po­te­tický a napůl sla­měný panák.

Exis­tence, když člověk sku­tečně nevěří v nic, může být mnohem svo­bod­nější. Bez pout k naději je toho možné mnohem víc.

Je velice snadné si jako osa­mo­cený je­di­nec při­pa­dat bez­branný vstříc mo­nu­men­tál­ním hroz­bám. Ale na­štěstí exis­tu­jeme ve spo­leč­nosti a jako sou­část velké or­ga­ni­zo­vané akce můžeme čelit stejně gi­gan­tic­kým výzvám. Tohle samo mi dává naději, že změna je možná a má smysl o ni usi­lo­vat.

Kla­sická tak­tika, jak roz­pus­tit ko­lek­tivní vzdor, je pře­vést zod­po­věd­nost z firem a in­sti­tucí, po kte­rých re­a­lis­ticky můžeme po­ža­do­vat změnu, na jed­not­livce, jež si po právu při­pa­dají bez­branní, že sami ne­do­ká­žou nic změnit. Na­pří­klad kon­cept osobní uh­lí­kové stopy zpo­pu­la­ri­zo­val fo­silní be­hemót BP, aby vinu pře­ho­dil na ato­mi­zo­va­ného jed­not­livce. Když člověk uvěří těmhle srač­kám, pak dává smysl, že se uchýlí k de­pre­sivní re­zig­naci na ja­kou­koli mož­nost pro­gresu.

To, že šlo o hi-tech je­dince, podává další vy­svět­lení. V těch kru­zích ko­lek­tivní akce moc nefrčí a naopak jede po­sed­lost ře­še­ním pro­blémů ná­stroji vlastní ome­zené spe­ci­a­li­zace. Pro­gra­má­tor nemůže od­pro­gra­mo­vat milion tun CO₂, ak­ti­vista může, po­li­tik může, pro­gra­má­tor ne tak moc.

(Sku­teč­nost že v dis­kuzi hle­dali rychlé triky, jak si zlep­šit životy, jako pa­ra­lela s ne­o­cho­tou sys­té­mové změny, ne­stojí za vy­pích­nutí.)

+1: The Sense of an Ending

Wikipedické faktoidy #8 - je tu seznam na všechno

Další várka těch nej­šťav­na­těj­ších wi­ki­pe­dic­kých fak­to­idů.

• Ab urbe con­dita neboli od za­lo­žení města, byl Římský le­to­po­čet. Podle tra­dice se roky po­čí­taly od za­lo­žení Říma v roce 753 př. n. l. Letos by se psal rok 2773 ab urbe con­dita.
• Darvaza gas crater – 70m široký kráter v Turkme­nistánu pře­zdí­vaný brána pekel. Jde o při­ro­zený re­zer­voár zem­ního plynu, který se pro­padl během prů­zkumů, jestli se v ob­lasti ne­na­chází ropa. Sověti černé zlato ne­na­šli a místo toho země spolkla jejich vrtnou soupravu. Plyn byl (prav­dě­po­dobně) za­pá­len poz­ději, aby se pře­de­šlo šíření metanu. Pů­vodně se mělo za to, že vše­chen plyn shoří za pár týdnů, ale kráter hoří ne­pře­tr­žitě již 49 let.
• Turkme­nistán je sran­dovní země. Sran­dovní pokud jste na idioty v roli au­to­kratů. Nemají tam COVID, pro­tože se řeklo, že tam není a hotovo. Přesto le­ta­dla roz­pra­šují dez­in­fekční chlo­rový roztok a aby po­tla­čili ne­e­xis­tu­jící nemoc, zre­a­li­zo­vali sku­teč­nou verzi chem­trails. Super.
• Lunar pare­i­do­lia – co lidé viděli na po­vrchu Měsíce z po­vrchu Země.
• Chic­ken egg sizes – pro­tože proč ne. Někdy nutně po­tře­bu­jete zjis­tit, jestli vaše sle­pice nesou vejce ve­li­kosti L nebo XL.

Na wiki je seznam na všechno:

• Seznam nej­star­ších ne­pře­tr­žitě obý­va­ných měst
• Seznam jazyků podle první za­cho­vané psané zmínky
• Seznam nej­star­ších za­cho­va­lých staveb
• Ve­li­kosti his­to­ric­kých měst – Sta­tis­ticky vzato i vy žijete ve městě, které je větší než všechna sídla po vět­šinu lid­ských dějin.
• Úroveň bezbož­nosti podle státu (Čechy svítí na mapě Evropy jako lampa naděje) a Dů­le­ži­tost ná­bo­žen­ství dle státu
• Corrup­tion Per­cep­ti­ons Index, Edu­cation Index, De­mo­cracy Index, Social Pro­gress Index.

A na­ko­nec Re­li­gi­o­sity and in­tel­li­gence. Ně­které studie ob­je­vily zá­por­nou ko­re­laci mezi IQ a po­bož­ností. Zá­por­nou, jako čím víc boha, tím méně kra­ni­ální ak­ti­vity.

The corre­lation was su­g­ges­ted to be a result of non­con­for­mity, more co­gni­tive and less in­tu­i­tive thin­king styles among the less re­li­gi­ous, and less of a need for re­li­gion as a coping me­cha­nism.

Ana­ly­tický styl myš­lení pod­ko­pává víru, in­tu­i­tivní pod­po­ruje přelud o ma­gic­kém super-otci, který nás všechny miluje a zá­ro­veň ne­snáší.

Third, In­tel­li­gent people may have less need for re­li­gi­ous be­liefs and practi­ces, as some of the functi­ons of re­li­gi­o­sity can be given by in­tel­li­gence in­stead. Such functi­ons include the pre­sen­tation of a sense that the world is or­derly and pre­dictable, a sense of per­so­nal con­t­rol and self-re­gu­lation and a sense of enhan­cing self-esteem and be­lon­ging­ness.

Skoro by se chtělo dodat: Když se nad tím aspoň jednou za­mys­líte, tak ten váš bůh, jak mu říkáte, nedává žádný smysl.

Drátová spoušť

Po­dí­vejte, co jsem pro­vedl: Zkon­ver­to­val bez­drá­to­vou spoušť foťáku na drá­to­vou. Než mě ozna­číte za lud­ditu, který se de­fi­ni­tivně zbláz­nil (což může být čás­tečně pravda), vězte, že i tenhle down­grade má svůj smysl.

Když jsem letos fotil ptáky, vy­pa­dalo to asi takhle: Z pa­ra­petu okna jsem si udělal sto­jící stůl, na stohu knih laptop, dělám něco s or­ni­to­gra­fií ne­sou­vi­se­jí­cího. Na okapu při­stane vrabec, vezmu foťák s 70-200 mm ob­jek­ti­vem při­pra­vený po ruce. Cvak, cvak, cvak, pěkně ze skrytu za sklem. Je to fajn, jen bych chtěl větší při­blí­žení, dostat se ope­řen­cům až do zobáku, takří­ka­jíc, ale na lepší výbavu nejsou €€€.

Řešení číslo 2: Dát fo­to­stroj ven do terénu jako foto-past a spouš­tět ho dál­ko­vou spouští. Super plán, má jen jeden ma­ličký pro­blém: Ne­fun­guje. Fo­to­stroj se nedá dobře na­smě­ro­vat a signál spouště ne­pro­jde přes za­vřené okno. S ote­vře­ným ptáci moji si­lu­etu berou jako po­ten­ci­ální hrozbu a nemají náladu se žo­vi­álně pro­me­ná­do­vat v hle­dáčku. Na druhou stranu drát může být li­bo­volně dlouhý, fo­to­stroj můžu skrýt do nějaké sku­liny a pro­blém odpadá.

Pro­cedura je to pře­kva­pivě jed­no­du­chá. Stačí svlék­nout plast ze spouště, na PCB na­pá­jet drátky na kon­takty tla­čí­tek. Jeden do tečky upro­střed, druhý do ko­lečka kolem. Je to velice jed­no­du­ché & jako pro­fe­si­o­nál jsem to dal na první dobrou. Jen se uká­zalo, že to bylo špatné tla­čítko. Tohle roz­jelo 10 vteřin od­počtu, nikoli oka­mžitý vý­střel. Ok, od­pá­jet & pokus číslo dvě. Ten byl jedna ne­ko­nečná ka­ta­strofa, ale o tom po­ml­čím. Kra­bičku pak při­le­pím k tělu foťáku tak, aby dioda spouště pořád mířila na senzor a hotovo. Teď stačí počkat až se vrátí jaro a s ním lé­tavci.

+1: Bylo krásné sle­do­vat, jak se v prů­běhu roku začali uka­zo­vat ma­ličtí vrabci z právě vy­líhlé ge­ne­race. Podle wiki vrabec domácí sedí na vej­cích 13-14 dnů a mlá­ďata opustí hnízdo 14 dnů od vy­líh­nutí. Na okně mi tak mohlo při­stát stvo­ření, které před 30 dny ne­e­xis­to­valo.