#306

Nezírám na holky, jen na jejich kola

Nebudeme si nic nalhávat, z k47čky se pomalu stává web majoritně věnovaný cyklistice a ani dneska to bude jiné. Zas pár slov o životě na dvou kolech roztáčených silou svalů, tedy aspoň nepřímo...

Nevím jestli to neděláte taky, ale já když vidím někoho na kole, začnu pozorně sledovat stroj, na jakém jezdí. Věnuji pozornost druhům brzd, převodům, odpružení, konstrukci rámu a podobným drobnostem. Nedávno se mi stalo, že nějaká cyklistka dojela domů a začala otevírat vrátka. Projížděl jsem kolem, v koutku oka se mi mihly dva trojúhelníky klasického bicyklu a reflexivně jsem začal pozorovat, div jsem si hlavu nevykroutzil. Na milisekundu zvednu oči, naše pohledy se setkaly a v tom okamžiku mi to došlo. Z jejího pohledu to muselo vypadat, že na ní celou dobu hladově zírám, oblečený jako vandrák, tělo se pohydovalo jedním směrem, ale oči byly nehybně přibité k ní, sledovaly ji, hodnotily, svlékaly. Byla to poněkud trapná chvíle.

Technicky vzato jsem zíral, to ano, jen to bylo na na elegantní 1X systém a sexy 180mm brzdové kotouče, a nejde o eufemismus. Tedy zatím ne, tak daleko jsem pořád ve své posedlosti nedošel.

Jezdím

Zuzana Vrzalová se svěřila se svým příběhem o tom, jak začala běhat, jak přestala a jak se s pomocí fyzioterapeutky zas začala hýbat. Psala o flow - tom pocitu, kdy při fyzické námaze jen existujete, kdy výzva přesně odpovídá schopnostem a všechno se zdá možné. Rozuměl jsem ji víc než dobře, takové stavy zažívám v sedle kola, svět se míhá v okrajích zorného pole a nic nepředstavuje nezdolnou překážku, žádná nástraha terénu není příliš zdrcující, aby mě porazila, neustále se pohybuji vpřed a zdá se, že mě nic nemůže zastavit. Někdy, když se už vracím do Cely, stále toužím, aby ten intenzivní pocit trval dál, vymýšlím všemožné kličky a beru to cestičkami, které dobu v sedle prodlouží o pár minut, ještě chvíli, ještě půl kilometru, ještě trochu. Jde o velice mocnou drogu, jejíž efekt není možné vysvětlit, musí se zažít.

Tenhle článek je paralela ke zpovědi ZV - stejně jako její cesta v běžeckých botá vedla přes zdravotní komplikace, ta moje začala pomalu se rozpadajícím tělem a pozvolným chátráním organismu (nechci tady ani na vteřinu tvrdit, že oba případy jsou byť jen vzdáleně srovnatelné, protože jednak neznám všechny detaily a druhak jsem hypochondr, jehož problémy jsou často komicky triviální, tohle není snaha se předvést, ale empatizovat).

Jedna verze mytologie, kterou jsem tu prezentoval je, že jsem potřeboval jezdit na vlak, spočítal si jaká je pravděpodobnost, že někdo ukradne kolo, výsledné číslo vypadalo snesitelné a proto jsem sedl na kolo a jel. Pak jsem začal bicykl postupně spravovat a nakonec, po letech neaktivity, zase vyjel rekreačně. To je jedna verze. Ne zcela fiktivní, ale ne úplná.

Nepamatuji si přesný sled událostí, ale než jsem sedl do sedla, koketoval jsem s běháním. Postupně mě však začaly bolet achilovky a běhání se stávalo stále těžším a těžším. Pak mě začaly bolet i když jsem jen chodil. Pak mě bolely ráno hned po probuzení tak, že jsem se stěží belhal ze schodů. Přes den to eventuálně povolilo a mohl jsem se hýbat, ale nezvládl jsem bez bolestí ujít žádnou delší vzdálenost. Rozhodně jsem nemohl chodit na vlak pěšky.

Nevím co jsem měl s achilovkami v nepořádku, plánoval jsem zajít k doktorovi nechat se proklepnout, ale nikdy k tomu nedošlo, jednak z důvodu omezené mobility, ale hlavně proto, že jsem idiot, který problémy řeší, až když je příliš pozdě.

Při jízdě na kole mě nic nebolelo (nejspíš to mělo něco společného s pohybem chodidla, které ve šlapce znehybněné) a tak jsem začal jezdit.

Ze začátku to nebyla žádná sláva, byl jsem tlustý, líný a zrovna jsem vysadil léky způsobující rhabdomyolýzu - rozpad svalových vláken. Tu jsem nejvíce cítil ve stehnech, tedy zrovna těch svalech, které jsou na kole potřeba. První jízdy byly strašné, připadalo mi, že nemám žádnou sílu, nulovou výdrž, stále jsem bez dechu a to nebyla žádná zábava. Ale jezdil jsem dál a pomalu se to zlepšovalo. Neměl jsem žádný tréninkový plán, žádnou speciální dietu (neshodil jsem nic a naopak asi dvě kila přibral), jenom jsem jezdil, kilometr za kilometrem, na vlak a z vlaku, krátké smyčky i delší výjezdy, a postupně to začínala být čím dál větší zábava. Najednou se kopce změnily z těch otravných překážek, které musím vytrpět a které mě rozbijí, v jen další část cesty. Nezáleželo kudy jsem jel, vždy po návratu se mi po těle rozlil příjemný pocit, spokojenost.

V cyklistice se říká: "Není to lehčí, jen jsi mnohem rychlejší." Když má člověk lepší fyzičku nebo lepší kolo, než měl dříve, nejezdí stejnou rychlostí s menším úsilím, ale dá tomu stále všechno, stejnou námahu, stejný pot a stejnou energii, jen je u toho rychlejší. A čím jsem byl rychlejší, tím víc jsem si užíval koridory asfaltu, prašné cesty v polích a štěrkové trasy pod klenbou stromů. Žádná minuta v sedle nebyla promarněná, právě naopak.

To je asi tak všechno, co jsem chtěl napsat, jen nevím, jak text zakončit. Možná tím, že jezdit na kole by měli bez výjimky všichni. Je to praktické, zdravé a zábavné, je to jako běh, jen rychlejší, a když to tak nepůsobí prvních pár jízd, časem se to nevyhnutelně zlepší a dostaví se flow.

Hegemonie googlu

Teď jsem četl článek o hegemonii amazonu & jeho taktice prodeje & reklamy. Amazon vytváří vlastní uzavřený svět - jde o obřího prodejce, zastřešujícího i další prodávající, nabízí produkty jako tablety, televize, čtečky a hlasového asistenta/vždy zapnuté sledovací zařízení, které primárně slouží jako prostředky reklamy a propagace dalších nákupů zase na amazonu. V ideálním případě nakupující nikdy neopustí amazon a navěky zůstane zachycen v jeho monetizační, marketingové a prodejní chobotnici.

Amazon ale není jediný hegemon, který si ukusuje stále větší a větší kus online světa a stává se monopolem v určitém segmentu. Impérium googlu má také nakročeno k uzavřenému světu, většímu než samotný internet, který není lehké opustit, i když se sebevíce snažíme.

Můžeme používat telefony Pixel¹ od googlu, prohlížeče Chrome od googlu nebo operační systém Android od googlu, síťová komunikace může probíhat protokolem QUIC od googlu (nebo přes TCP s BRR od googlu), s monopolním vyhledávačem od googlu, monopolním video serverem od googlu, monopolním mail serverem od googlu nebo jinými z mnoha google aplikací. I když explicitně nepřistupujete k webům googlu, dá se mu jen stěží vyhnout, většina internetu obsahuje analytické skripty googlu, reklamy od googlu, javascriptové knihovny hostované na serverech googlu, serverový backend webu může běžet na cloudu od googlu, z vyhledávání se nedostanete na web, ale na AMP stránku, která běží ze serverů googlu.

Když komunikujete se světem googlu, veřejný internet, tedy síť sítí, která změnila svět, nepředstavuje víc než překážku. Království internetových gigantů končí doslova na vašem dvorku. Zkusil jsem vystopovat cestu, kterou putují pakety z Cely na google.com a traceroute ukazuje 4 zastávky v síti mého poskytovatele, pak skočí do routeru sítě, od které kupuje konektivitu, a hned potom skočí do sítě googlu, který jako gigantická chobotnice obepíná celý svět a její chapadla sahají do datacenter, peeringových uzlů a sítí velkých ISP² . Nejde o žádnou výjimku, všichni internetoví giganti nakoupili temná vlákna optických kabelů a provozují na nich soukromé globální sítě, které se zcela se vyhýbají otevřenému internetu. Nic jako internet neexistuje, jen obří megakorporace ovládají každý kilometr datové cesty od jejich serverů až po lokálního ISP a pak jsou pevně vklíněny do koncových přijímačů komerčních sdělení (a příležitostné propagandy) ve formě telefonů, chytrých televizí a tabletů.

Google chce překlenout i tuto poslední míli a chtěl začít stavět optické přípojky až ke koncovým uživatelům. Z toho sešlo z důvodů regulací (nemohl si kopat jen tak jak chtěl) a teď se místo toho snaží poskytnout bezdrátové připojení koncovým uživatelům. Když se mu to podaří, smyčka se uzavře - všechny kroky od serverů, webových služeb, optických vláken, protokolů, softwaru, ISP sítí a koncových zařízení budou v režii a pod kontrolou jednoho internetového giganta.

Ve svých datacentrech google také vládne jako svrchovaný monarcha, mnoho komponent nekupuje od ostatních výrobců, ale navrhuje si je sám a nechá si je vyrábět na zakázku. Dosáhl tak obrovských proporcí, že se mu to vyplatí. Už roky navrhuje vlastní switche, routery a servery, i když je osazuje CPU a pamětmi od běžných výrobců. To se ale může změnit. Jako příklad slouží TPU - čip pro AI, nebo Visual Core - čip pro zpracování fotek v telefonech Pixel. Oba navrhnul a nechal si sám vyrobit u TSMC. Jestli to tak půjde dál, není důvod nevěřit, že podobně jako apple začne vyrábět vlastní procesory, které přesně sednou jeho aplikacím. Podle odhadů, google provozuje 2.5 milionu serverů (které spotřebují něco mezi 500 a 681 megawatty, tedy něco jako Dlouhé Stráně) a je třetí největší ISP na světě. To je zcela neuvěřitelný rozsah jeho online operací, který si říká o vlastní řešení, které obejdou poslední závislosti na okolním světě. Online behemóti se snaží vystavět privátní světy, které kompletně kontrolují, včetně vlastních elektráren.

Google tak gigantický a všeobjímajííc, že je na místě se ptát na několik otázek:

• Není na čase ho a další mega-entity rozlámat, jako jsme se o to před lety pokoušeli u microsoftu? Záleží, zdali chceme tolerovat svět, kde je každý segment kontrolovaný jedním monopolním subjektem a konkurence je jen přežitkem idealistické pluralistické a neefektivní minulosti.
• Není internet jen přechodné stádium, kdy jeho liberální decentralizovaná architektura byla pouhým důsledek technologických limitací, ale teď, když jedna jeho část může být větší než celek, zanikne?

1. pro Pixely google vyvinul vlastní křemík visual core
2. Facebook se právě připojil do českého NIXu

Jedné noci před rokem

Dneska nic, protože nemám energii nebo čas. Připadá mi, že musím mít narkolepsii, ale teď už jako vážně, během dne jsem čtyřikrát usnul. Ve chvílích bdělosti jsem pak připravoval přesun blogu funkcionálně.cz VPSky, které se chci zbavit, na server hostující k47čku. Tento proces začal s přesunem devblogů.

+1: Toyota War

A co děti, mají si kde hrát?

Nechci z k47čky udělat web o výchově dětí, ale nejspíš nebude zbytí. Nicméně, jedna věc se ukazuje jako zcela jistá: Zločin se nevyplácí. Výše výkupného, která je právě v jednání, nepokryje cenu za pleny a maličké oblečení, které vydrží maximálně měsíc, než z něj dítě/rukojmí vyroste (mimochodem, co je to za rodiče, kteří smlouvají cenu svých potomků, pokračovatelů genetické jejich linie a jediné naděje na aspoň symbolickou nesmrtelnost, a nedají, jak nám filmy mylně vsugerovaly, cokoli na světě). Dostávám se do solidní ztráty, dítě není vůbec levné, zvlášť pro matky na mateřské (nebo otce na mateřské, je rok 2018 a tohle uspořádání by nemělo budit žádný údiv), které berou něco jako ~7k měsíčně. Z ekonomického hlediska dává smysl mít sérii potomků v plynulém sledu, kdy každý další je načasovaný tak, aby mohl recyklovat oblečení, hračky a další nezbytnosti po tom předchozím.

Vzpomínám si, jak jsem kdysi četl, že romantický magnetismus vztahu vydrží čtyři roky. Pár se ho pak typicky snaží zachránit produkcí potomka. To mezilidskému spojení dodá druhý dech, který ale zase postupně slábne. Vydrží v průměru čtyři roky a pak následuje výroba dalšího živého organismu. Nebo něco v tom duchu.

Tak jako tak polovina sňatků končí rozvodem (V Irsku byl do roku 1996 rozvod zakázaný ústavou a stávalo se, že se rodiče nesnesli a otec žil v kůlně na dvorku). Další statistika, na kterou si vzpomínám je, že čím je svatba dražší, tím větší má sňatek pravděpodobnost, že skončí rozkolem. Proto, pokud se chcete vzít, oženit, vdát nebo jinak spojit v legálně závazném svazku, zorganizujte celý proces v ghett duchu - stan, pivo a buřty - pak váš svazek přežije konec světa & neodvratný rozpad vašich tělesných schránek.

Nicméně, nic z toho se mě netýká...

Děti

Je naprosto fascinující sledoval dítě jak roste a jak se vyvíjí - od fáze, kdy se ani nedokáže přetočit na záda, přes fázi plazení po břiše, ťapkání po všech čtyřech, chození s oporou, po první žvatlaná slova. Je v tom něco skoro až nadpřirozeného, být u toho, jak se mini-člověk postupně učí ovládat vlastní tělo a rozumět okolnímu světu, od nuly, kdy kognitivní a motorické schopnosti stěží odpovídají viješovi přisátému k útesu, který čeká, až se kolem něj prožene něco k jídlu, ke stavu, kdy mladý organismus začne spolupracovat ve stupidních hrách, které jsou navrženy víc pro moje pobavení než pro jeho. Doslova vidíte jak se v jeho očích pomaličku rodí vědomí, identita a autonomie.

Nedávno jsem četl o biogenezi - procesu spontánního vniku života z anorganického prostředí. Když se nad tím zamyslíte, jde o fantastickou věc, kterou rozum skoro nebere. Na začátku máte kamennou planetu a trochu vody, pak se chvíli nic na první pohled neděle a najednou jsou všude kávovníky, kobylky, krávy a kadeřníci. Život a posléze všechny vyšší formy života vznikly spontánně, z ničeho, jen z chemických reakcí, které bez zásahu vyšší moci nebo bez přítomnosti cílené manipulace, upletly organické molekuly a z nich život. Je to podobně úchvatné jako vývoj člověka, také zdánlivě z ničeho.

Jak se mi do vlastnictví dostalo malé dítě, možná se teď ptáte. Začalo to jako byznys s hlídáním dětí a postupně se to vyvinulo do situace držení rukojmých a útěku před autoritami. Víc ale neřeknu ani slovo.