Deníky/další ztracený den

Uběhl další den, nic se nestalo a na konci se cítím hůř než na začátku, další běžná sobota v Cele, kde samota hučí nad nekonečnými lesy. Nevím co psát... Poslední dobou mi nápad denního blogu připadá jako svěrací kazajka, do ničeho se mi nechce, nevím jakým tématům se věnovat, nic mě nezajímá, všechno odkládám a protahuji, ale přesto nechci přestat a zlomit nepřerušovanou řadu aktualizací. Zároveň mi připadá, že to nikdy není dost dobré, že všechno, co se mi odvine z klávesnice postrádá nápad, zpracování nebo myšlenku, že jde o podprůměrnou prózu.

Richard Herring to nějak zvládá. Se svým blogem začal v roce 2002, od té doby napsal nový záznam každý den a tak vytvořil nepřerušovanou řadu víc jak 5000 zápisů. Wikipedie ho uvádí nejen jako stand-up komika, podcastera, ale také deníkopisce (diarist). Není to jeho hlavní zaměření, ale když někdo píše 16 let bez přestání, stane se kronikářem, ať se mu o líbí nebo ne.

Kdysi dávno jsem v antikvariátu koupil výtisk deníku Samuela Pepyse. Ten byl psán mezi roky 1659 a 1669 a popisuje historické událosi jako byl třeba velký požár Londýna roku 1666, ale i podružnosti běžného života. Je to deset let záznamů, milion slov a nejvěrnější portrét života vyšší krusty společnosti té doby.

Tenhle web nebude nic takového, to je jasné - jeden rozdíl je v tom, že se aktivně snažím zmiňovat jen naprsoté minimum z mého života. Skončí zapomenutý v šumu digitální doby temna, jako nevýrazná kapka v moři historie.

(Teď mě napadá, že to možná tak nebude. Pokud si dobře pamatuji, k47čku má archivovat Národní knihovna ČR, snad jako jeden z raných blogů nebo co. Možná to ještě pořád dělají. Musím to někdy zjistit.)

Velkou část dne jsem zase četl rational wiki. Dvě zajímavosti:

- Neo-konzervativci - architekti amerického intervencionalismu a válek na blízkém východě - mají kořeny na levé straně politického spektra. Jejich historie se dá vystopovat až k americké odnoži Trockistů.

- Ayn Rand byla zcela a nenapravitelně šílená. Byla velkou fanynkou William Edward Hickman, který unesl a brutálně zabil dvanáctiletou holčičku. Rand ho obdivovala za to, že nebyl svázaný morálkou společnosti a neváží si ničeho, co je lidem svaté. Nepokrytě obdivovala psychopata, který není schopný cítit žádnou empatii k druhým, jako vzor ctnosti. Jo a taky jela v amfetaminech.

Němci nás všechny mají na háku (aspoň co se historie počítačů týká)

Málo se o tom ví, ale Němci předběhli zbytek světa a v dobách druhé světové války získali pár prvenství ve vývoji počítačové techniky. Všechno má na svědomí jeden muž - Konrad Zuse - zapomenutý průkopník, jehož jméno skoro nikdo nezná.

Zuse v roce 1939 postavil mechanický počítač Z1 a pak (v roce 1941) revoluční elektromechanický stroj Z3.

Z1 byl první volně programovatelný počítač, který používal boolovskou logiku a binární floating-point čísla (padesát let před IEEE 754). Byl programovatelný děrnou páskou (jako vstup četl 35mm film), instrukční sada měla osm instrukcí (porovnejte se současnou x86) a jedna instrukce trvala něco mezi jedním a dvaceti 1Hz takty. Počítač byl spolu se všemi konstrukčními plány zničen během bombardování Berlína. Nebylo to naposledy, co jeho práce byla znehodnocena nebo překažena válkou. Zuse se nikdy nenechal zastrašit a i ve stavu extrémního osobního rizika pokračoval v revoluční práci a odškrtával jedno prvenství za druhým.

Jeho další stroj Z2 byl zničený spolu se Z1. Zuse pak v roce 1941 postavil průlomový počítač Z3. Šlo o první programovatelný automatický digitální počítač, který byl v principu Turing-kompletní. Nepodporoval podmíněné skoky, ale přesto byla jeho Turing-kompletnost dokázána v roce 1998. Sám Zuse o ničem takovém nepřemýšlel, měl na mysli praktické problémy, které chtěl řešit. (V roce 1947 se setkal s Turignem osobně.)

Šlo o elektromechanický počítač a z dnešního pohledu to nebyl žádný rychlík. Sčítání trvalo 0.8 vteřiny a násobení 3 vteřiny (na pár let starém kousku křemíku, který tiká v počítači, na kterém tohle píšu, je možné za 1 vteřinu provést až ~200 miliard součtů nebo násobení). Pozdější ENIAC (1945) se stal prvním čistě elektronickým počítačem, který byl navíc 1000x rychlejší než to nejlepší z konkurence.

Zajímavé je také, že Zuse pracoval v Německu v době nacistického režimu. Nikdy se nestal členem strany, ale přesto ji nijak silně neodporoval. Bral to (IMHO) jako nešťastnou podmínku pro svou práci.

Nacistická vláda mu po roce 1939 poskytla zdroje po vývoj a výrobu Z3, jako vysoce utajovaného projektu německé vlády, i když jeho práce byla zprvu odmítnuta jako "nedůležitá pro válečné úsilí".

Historie se opakovala a originální Z3 byl opět zničen během bombardování Berlína.

Ale to není všechno. Zuse má v rukávu několik dalších prvenství:

- Navrhl Plankalkül - první vysokoúrovňový programovací jazyk na světě - protože cítil, že psaní v assembleru je příliš otravné - a to prosím před víc jak 70 lety. Raný rukopis o Plankalkülu (z r. 1944) chtěl udat jako doktorskou práci, ale kolaps nacistického Německa to znemožnil. Kompilátor jazyka byl vytvořen až mnohem později.

- V roce 1941 založil první počítačový byznys na světě, který začal navrhovat Z4 - první prodejný digitální počítač na světě. Jeho firma prodala druhý počítač na světě, ale ten první (BINAC) ale nikdy nefungoval a proto se nepočítá). Z4 byl dokončen na sklonku války. Zuse, ve snaze zabránit, aby se Z4 dostal do rukou sovětů, ho v únoru 1945 odvezl z Berlína do Göttingenu, kde byl dokončen. Když prezentoval stroj místním vědcům, v dálce bylo slyšet burácení postupující fronty. Z4 byl dále převezen náklaďákem Wermachtu na jih, kde se Zuse setkal s Wernherem von Braunem.

- Poprvé zmínil koncept počítače s programem uloženým v paměti. Bylo to v zamítnutém patentu z roku 1936. Toto je chybně přisuzováno von Neumannovi.

- Zuse také stojí za první hypotézou vesmíru jako digitálního počítače. Nepřímo tedy napomohl simulační hypotéze, o které se tu sem tam zmíním.

Zuse byl průkopník s mnoha prvenstvími, ale většina jeho práce zůstala zapomenuta a neuznána. Knuth nadhodil jednu zajímavou otázku: What might have happened had the bombing not taken place, and had the PhD thesis accordingly been published as planned? Historie mohla vypadat docela jinak.

+1: Co se to jen stalo s k47čkou? To už nemám na víc než na kompilace wikipedických fakt(oid)ů & zajímavostí? Ale pokud se vám tyhle věci líbí, sledujte tag wikidemie, je tam toho víc.

+1: O Z1 a Z3 jsem už věděl, ale přesto mi celá tahle historie unikala dokud mě S. neodkázal na článek o (pre)historii výpočetní techniky.

+2: Doporučuju taky tohle video, jak zrenovovaný IBM 1401 z roku 1959 kompiluje FORTRAN. Velice uklidňující.

Tisíc očí

#makro

Strach ze smrti nás všechny žene vpřed

Nejsme nic než smítka prachu v obrovské netečné bouři a všichni se bojíme neodvratného konce.

Různí lidé se s touto myšlenkou vypořádávají různě, eskapistická sorta najde útěchu ve svatých textech, které tvrdí, že když budou žít podle nahodilých pravidel z doby železné, bude všechno v pořádku. To je negativní přístup - nedělej nic špatného, odříkej, buď bohabojný a bude o tebe nějakým nepravděpodobným způsobem postaráno.

Jiná škola života říká pravý opak - užít si maximum v tomhle běhu a nečekat na možné odměny v závětří života. To zní hrozně pozitivisticky a odvážně.

Nedávno jsem četl zpověď jedné osoby, která se přihlásila k tomuto pohledu na pozemský čas a nemohl jsem se zbavit dojmu, že je to přístup hnaný strachem ve stejné míře. Dělej něco tady a teď, pořád a možná na chvíli zapomeneš.

Ona osoba byla neuvěřitelně hédonistická, jedna z těch, jejichž historky na sociálních sítích hraničí s osnovou pornografické novely napsané autorem s velice bujnou fantazií. Takže nejspíš nešlo o nějaké přehodnocení životních postupů vstříc existenční krizi, jen formalizaci těch současných do stručné formy: "šukat a chcípnout".

Což o to, to není zas tak špatné motto. Aspoň se něco děje. I když by se víc líbilo Morfin a chcípnout.

Ztratit se v sedle

Na kole vždy jezdím bez map a bez telefonu, jen po paměti a podle citu. Je to tak zajímavější. Místní končiny znám docela dobře, všechny cesty jsem prošlapal už tisíckrát. Když projíždím nějakou novou trasu, není problém ji připojit a napasovat na již existující mentální mapu terénu.

Teorie dobrá. Ale pokud bych si měl vzít ponaučení z dnešního výjezdu, skutečná mapa by se i přesto hodila.

Naplánoval jsem krásnou trasu, velice rychlou a dynamickou, bez stupidního traverzování hlubokých údolí, kterými je místné terém zjizvený, a bez zbytečných výjezdů na pochybné kopce. Výjimku tvořilo jen vzedmutí na cestě zpátky. To ale bylo nutné, protože každá cesta z Cely ven vede vždy dolů a nějak pak musím ty metry převýšení nasbírat. To všechno jsem vzal v potaz a trasu zoptimalizoval jak jen to je v geologické realitě Republiky možné. Jediným vodítkem byl kus papíru se jmény vesnic kolem kterých nebo skrz které vedla cesta.

Každý plán ale vydrží jen do prvního kontaktu s realitou.

V jedné vesnici utopené v záhybu terénu (která shodou náhod smrděla kravskými výkaly) měla existovat odbočka na jih do další vesnice na cestě. Ale nic takového se tam nevyskytovalo. Projel jsem ji třikrát, jeden malý kluk na BMX mě pobaveně sledoval, ale odbočka neexistovala. Cedule na konci vesnice ukazovala 4 kilometry do místa vzdáleném víc než 12 kilometrů. Ve slabé chvilce jsem zapochyboval, zdali nejde o prostorovou anomálii, kdy se geometrie časoprostoru v těhle končinách prohýbá a kroutí. Ale později se ukázalo, že jen místnímu značení něco málo chybí k dokonalosti. Lidem z vesnice to očividně nevadí, protože a) oni vědí b) nikdo cizí tam nejezdí a nikoho to tedy nemate.

Navíc moje paměť nebyla ani zdaleka tak bezchybná a kompletní, jak jsem předpokládal. Kurz jsem ztratil dvakrát, jednou téměř bez následků, a podruhé s určitými dopady na trasu jízdy - plánoval jsem, že mělo jít o dlouhý výjezd, ale ne takhle dlouhý. Po jedné špatné odbočce následovala velice zdlouhavá oklika (zpátky se vracejí jen srabi) a jedno velice příjemné stoupání o 200 metrů. Teď je jasné, že s výdrží na tom nejsem ani zdaleka tak dobře jako minulý rok před rhabdomyolýzou, když jsem tento vzestup absolvoval naposledy.

Celá cesta byla nakonec 3x delší než maximum, které jsem letos ujel, a teď jsem z toho poněkud unavený, velice blízko stavu kompletního deliria, nohy mi přestaly fungovat na posledních pěti kilometrech cesty, kdy jsem nevnímal vůbec nic, jen pár metrů asfaltu vpředu.

Ale nejspíš za tři dny udělám to samé, možná ještě víc. Proč ne, žejo? Svět se pomalu hroutí, nic nedává smysl, a pokud budeme mít štěstí, všichni budeme co nevidět po smrti. Jen během dlouhé jízdy na kole nic nevnímám, nepřemýšlím, nechám mysl nečině plavat, tady a teď, připadám si jako nicotná tečka v zeleném moři, jenom jsem.

Aktualizace druhého dne: Stále se cítím jako po smrti.

Je na čase založit náboženství o simulační hypotéze

Neměl bych to dělat. Neměl bych se místo koncertu pg.lost cítit mizerně (nejspíš kvůli masové cyklistice), zůstávat v Cele a číst Rational Wiki o Scientologii, šílenství L. Rona Hubbarda a jeho masivním podvodu náboženství. V jedné věci měl pravdu, založit organizaci, která se maskuje za církev, je jedna z cest cest jak přijít k solidním penězům.

Nové náboženství není třeba vymýšlet, již existuje a je hojně debatováno v horních příčkách tech průmyslu, jen se ho zatím nikdo nechopil a nezačal ho využívat. Mluvím samozřejmě o simulační hypotéze.

Ta tvrdí, že náš vesmír je pouhá simulace kosmu, vytvořená jakousi velice vyspělou civilizací, protože proč ne. Když se to může stát, tak se to stane. Zhruba takové je odůvodnění, proč žijeme v neskutečných útrobách počítačové simulace.

A tady začíná cesta za náboženstvím, kterému budu říkat třeba Církev Singularologie.

Simulační hypotéza se k tomuto účelu zvlášť dobře hodí, protože má obrovský metafyzický přesah a pak také disponuje zabudovanou přitažlivostí pro běžné smrtelníky.

Znalost sim-hyp nic nezmění, nemůžeme ji nijak otestovat, nepřidává nic k našemu poznání vesmíru, fyzikální zákony fungují stejně v obou případech a nemůžeme komunikovat s vnějším vesmírem, kde běží naše simulace. Přesto však můžou vznikat teorie o tom, co se může stát, pokud sym-hyp platí. Jedna z nich je ta, že když se naše civilizace stane příliš vyspělou a bude se tu dít příliš mnoho věcí, simulace začne být náročná na výpočetní prostředky a proto se Stvořitelé můžou rozhodnout, že nás vypnou. Nebo nás naopak budou udržovat v chodu, jen pokud budeme zajímaví a zábavní. V obou případech z tohoto neotestovaného (a možná i neotestovatelného) předpokladu vznikají dalekosáhlé předpoklady, jak organizovat společnost a jak bychom měli žít. Všechno to vypadá jako pravidla zjevená bohem v tamté knize.

Úvahy o proveditelnosti simulační hypotézy v sobě mají také značnou dávku antropocentrismus, kdy je simulována jen ta část kosmu, která je postřehnutelná lidskými smysly. Tento úhybný manévr implikuje, že simulace je stvořena pro nás nebo aspoň s námi jako ústředními aktéry. Navíc to zabíhá k dualitě ducha a hmoty - naše smysly mají v tomto uspořádání speciální místo. Taky je možné, že je simulována jen Země nebo naše sluneční soustava a zbytek galaxie a vzdálené hvězdy jsou jen kulisy. To zas připomíná geocentrismus a biblickou nebeskou klenbu.

Atraktivita je daná tím, že se o sym-hyp baví ti nejbohatší lidé tech průmyslu. Když se o něčem zmíní Musk, je to okamžitě nejlepší, nejzajímavější věc na planetě Zemi (a dost možná je to považováno za zcela novou invenci).

Jako každé náboženství v historii, i v tomto případě jen převezmeme vzory starších vír a mírně je upravím pro novou realitu. Teologická dogmata budou následující:

- Svět jen jen simulace a jedině technologická singularita nás může osvobodit z jejího omezujícího sevření. Nebudu specifikovat jak přesně, musíme v to jen věřit, protože si naše pozemské mozky nedokážou představit svět po události singularity.

- Musk je prorokem Singularologie. Všichni se musíme jeho raketami vypravit na Mars, protože tam, jak Stvořitelé Simulace některým ve snu vyjevili, bude epicentrum singularity. Všichni Muska už beztak zveličují a vypadá, že sám trpí techno-mesiášským komplexem. Bude to dobrý marketingový tah, přilepit se na jeho popularitu a přiživit se na touze po spasitelích, kterou do něj lidé vkládají, a přesměrovat ji tak, aby se dala zpeněžit. Nemusí se mu to líbit, nemusí s tím souhlasit, může proti tomu protestovat, ale on je naším prorokem, tečka.

A teď to nejdůležitější - jak se dostat k penězům.

Jedno je jisté: Celý tenhle podvod církev musí cílit na movité straty společnosti, technologické dělníky a nejvyšší škraloup silicon valley. V jejich kapsách jsou peníze. V plně automatizované společnosti budou peníze jen v jejich kapsách. Je třeba vytvořit víru, která jim dodá pocit, že jsou nějakým způsobem speciální a přiživí se na touze po výjimečnosti. Každý programátor přispívá k vytvoření konečné umělé inteligence a zjevení singularity. Třeba nějak takhle.

Pak ještě přihodit něco o Rokově Baziliškovi a o tom, že všichni členové musí pravidelně přispívat na stvoření umělé inteligence, jinak je zpětně potrestá za nedostatek jejich zbožnosti touhy po disrupci. Jedna z možných cest do peněženek vede přes strach z božího trestu trestu umělé inteligence. (Hlavními konkurenty nebudou ostatní církve, ale google, facebook a baidu.)

Všechno se přitom musí tvářit velice ironicky, aby lidé mohli tvrdit, že věří jen ironicky, ale přitom pochodují podle našeho rytmu.

+1: Hmm, není možné se zbavit dojmu, že silicon valley má určité teologické aspirace. Možná, že by se do výzkumu umělé inteligence měly více zapojit učenci zbělí v historii náboženství.

Svět ze sedla vypadá o něco málo snesitelněji

V končinách, kde přebývám, není snadné v neděli odpoledne sehnat sadu na lepení duší. Nějakou malou šanci bych možná měl, kdybych měl kolo a s ním spojenou mobilitu, abych se mohl vyplést z těch nekonečných lesů, ale kolo se mi včera podařilo píchnout a proto mi chyběly prostředky přepravy nutné k řešení problémů s přepravou.

Ale naštěstí po zásahu vyšší síly v podobě ████████ se mi do ruky dostaly dvě záplatovací sady. Obě nejspíš pamatovaly doby před začátkem Arabského jara, ale šlo o to nejlepší, co jsem měl k dispozici.

(Proboha, následující odstavec je tak nudný, až se mi z toho chce křičet. Raději ho přeskočte.)

Taková sada obsahuje několik gumových záplat a vulkanizační pastu, která záplatu neoddělitelně spojí s povrchem gumy. Ta v první ze svou sad měla konzistenci hlenu a nedělala to hlavní, co by dělat měla, nelepila. Ta druhá už fungovala dobře a poskytovala pořádnou adhezi. Krátký test však ukázal, že spravená duše stále uchází. Říkám, že ~deset let starý kit asi bude mít léta ideálních chemických parametrů za sebou. Podrobný test v sudu s vodou ukázal, že vedle spravené díry se nachází další o něco větší trhlina. První měla asi dva nebo tři milimetry, tahle měla čtyči nebo pět. Jak se mi to jenom podařilo - během jednoho incidentu získat dvě perforace? Ale co, není to nic, co by další záplata nevyřešila. Takhle by bylo možné postupovat dokud na duši není víc záplat než původního materiálu. Je to jako ten myšlenkový experiment: Představte si, že z lidského mozku postupně odebíráte malé části a nahrazujete je křemíkovými implantáty. V jakém okamžiku se testovací subjekt stane jiným člověkem? Nebo něco na ten způsob. Možná. Nevím přesně.

Na úvahy však nebyl čas. Musel jsem vyrazit na panenskou jízdu, otestovat sílu stehů a sílu svalů. Zatím jsem vyrážel jen na krátké výjezdy v přesně kontrolovaných úsecích. Připadá mi, že se fyzičkou a výdrží vracím na úroveň před epizodu s léky vyvolanou rhabdomyolýzou. Nejde o nic světoborného, ale aspoň mi při o něco prudším výšlapu nepřipadá, že se mi trhají svaly ve stehnech.

Je to krása, být v sedle, zatímco se planeta obtáčí kolem vás. Pořád nic nedává smysl, svět stále vyniká svojí excelentní lhostejností, stále se nacházíme na hroudě kamene, která obíhá kolem umírající hvězdy a všichni se pomalu, ale vytrvale zabíjíme, ale aspoň mám kolo a můžu rozpad světa sledovat z několika různých geograficky nepříliš vzdálených bodů.

A pak, zase v tolik známé samotě Cely, jsem se opět vrátil ke skromnému projektu poznání posledních 1018 let historie světa - tentokrát o středověké medicíně, historii cukru a anestézie. Něco bych o tom napsal, ale víte, že na youtube je kopec videí, v kterých jsou lidi uspáváni anestézií. Ne? Tak teď to víte. A přesně tohle jsem dělal a nezbyl čas na to vypsat chutné faktografické pamlsky historie.

Ok, tak aspoň jednu věc:

V Evropě máme o cukru (v té době importovaném z ciziny) záznamy z prvního století. V té době byl považován za lék, nikoli za pokrm. Na starém kontinentu byl luxusním zbožím až do 18. století. Ve století devatenáctém se stal nutností. Není divu, že si Římané sladili své víno olovem. V letech republiky a impéria byl jediná sladidla med a toxické sloučeniny s obsahem olova.

+1: V jedenáctém a dvanáctém století obchodní cesty propojovaly celý známý svět, ale nechci se domýšlet, jak dlouho muselo trvat dopravit zboží z Japonska do Evropy. Není divu, že cukr z Indie byl tak dlouho jen luxusním výstřelkem.

19. 5.

Zprávy ze samotného útesu nevědomí

Tak vám nevím. Byl jsem se projet na kole, plánoval jsem první pořádně dlouhou túru, ale cestou jsem píchnul přední duši a - nevybaven žádným výdobytkem moderního přepychu (čti telefon) - jsem musel kolo pár kilometrů odvést zpátky do Cely. Tam jsem hned svlékl duši a uviděl masivní díru v gumě přip… celý článek →

18. 5.

Bible je divná

Ani nevím jak přesně se to stalo, ale v jeden okamžik jsem se probral s notebookem v klíně a měl jsem otevřených asi sto dvacet záložek Rational wiki převážně o bibli a křesťanství. Jak říkám, jsem v tom nevinně, nemám ponětí, jak jsem se dostal do té kompromitující situace, muselo jít o nějaký… celý článek →

16. 5.

Pride

celý článek →

14. 5.

Stojí to za hovno

Asi takhle: Posledních pár dnů stálo za hovno1 . Dokonce bych se nebál říct, že se ████ začal definitivně hroutit svět. Ale to byla dobrá věc. Každá katastrofa poskytne útěchu & ukáže, že to nemůže být horší než současné minimum. Je třeba se začít hýbat. Je zcela nezbytné překonat netečnost & odpor… celý článek →

10. 5.

Majáles #2 (zbytek reportu o šílenství v ulicích)

Tohle se trochu zkomplikovalo, logisticky & chronologicky. Druhý majáles se uskutečnil prvního máje a teprve teď - o deset dnů později - sem házím pokračování vizuálního záznamu toho dne. Každou velkou akci jsem rozřízl na poloviny a zveřejnil ji nadvakrát, ale zároveň jsem na k47čku nechtěl sypat… celý článek →

8. 5.

Pochod za legalizaci marihuany a důkazy nemorálního chování v ulicích města

Tady to máte: zbytek fotek z Million Marihuana Match, všechny s bleskem, 24mm objektiv, který stojí za hovno, clona někde v rozmezí f/16 - f/22, když se difrakce začíná projevovat naplno & snímky měknou jako rozteklý sýr. celý článek →

6. 5.

Pochod za marihuanu, oslepování pirátů a jiné kratochvíle v ulicích města

Asi takhle: Tohle byla nejlepší fotografická invaze/raid tohoto roku. Lepší než Eurokarneval, lepší než oba Majálesy, lepší než ten zbytek. Million Marihuana March a jeho čiré šílenství zaplavilo Prahu a já—tedy my jsme byli v epicentru, na místě, v ulicích, v pomyslných zákopech lidských těl,… celý článek →

5. 5.

Náročný den

Dneska to bylo poněkud náročné, začalo to raidem na Million Marihuana March (tentokrát ve třech), kde jsem zase bleskoval jako maniak, spálil jsem se do ruda a pak následovala ████████████████████ party & teď jsem napůl mrtvý, v katatonickém stavu, se sníženými známkami vědomí a jen omezenou… celý článek →

4. 5.

Tyhlety počítače v sobě mají tolik chyb, že bychom je radši ani neměli zapínat

Tenhle rok není nic moc. Tedy aspoň co se týká zcela zásadních bezpečnostních chyb počítačů, protože - proboha - ty na nás vyskakují jedna za druhou. Ale přesto všechno nějakým způsobem funguje dál. Jak? celý článek →

3. 5.

Majáles #2 (Láska, pivo a wifi zdarma)

Méně je někdy více. To rozhodně platilo o Studentském majálesu v porovnání s tím nestudentským. Byl menší a klidnější, ale přesto lepší. Působil dojmem skutečné recese, ne jako pouhý předvoj korporátního festivalu. Bylo v něm víc energie a chaosu. celý článek →

1. 5.

Majáles #1 (tohle už nikdy neskončí a vy to víte)

Asi takhle: Tyhle dny budou trochu divné. Před pár dny byl první majálesový průvod & dneska se konal další. První představoval jen předvoj před mohutnou akcí za velké peníze, druhý patřil recesi. Na obou jsem byl s PPR, vybavený jen fotoaparátem, objektivem a minimálním množstvím oblečení, za které… celý článek →