k47.cz

31. 8.

Budeme žít dál, i když se nám to nebude líbit

Píšu stále o stejných tématech. V době, kdy vznikala Terminalita, jsem si to ještě neuvědomoval. Až mnohem později jsem si uklidil v hlavě, odmetl nánosy prachu a objevil reliéfy příběhových linek, které se schází v jednom bodě.

Terminalita se zlomí takto:

"Co teď?" ptal jsem se, když naše rozlámaná těla vyvrhla spirála času do mrazivé reality 3. března 2009. [...]

"Začneme znovu."

"Restart. Zase znova od začátku. To je ono."

Skoro o dekádu později Katedrála (stále nezkompletovaná a nikde nezveřejněná) dosáhne stejného bodu zlomu:

"Zašli jsme příliš daleko," vydechl konečně Peo.

"Jo," přisvědčil jsem a rozhlédl se po Apartmánu 32. Nebylo třeba dodávat nic víc.

"Musíme zmizet," řekl a sklopil zrak.

"Ano." Najednou do mě vjel výboj energie, únava zmizela. Konečně plán, konečně něco. "Kam?"

Jiskra přeskočila i na něj. Prsty si překryl ústa a bledě se usmál. "Pronajmeme auto, zmizíme po autobahn, na hranici ho stočíme do škarpy a pak se uvidí. Můj řidičák je technicky stále ještě platný."

"Ano," hlesl jsem nadšeně.

"Musíme za sebou rychle spálit všechny mosty, než se začnu za všechno nenávidět."

Jde o identický motiv: Neschopnost se pohnout z místa, zapustit kořeny, vytvořit přátelství, navázat vztahy. Idea úniku, přestože je marný a nikam nepovede, vypadá lákavě, nabízí iluzi řešení nebo aspoň nového začátku - všechno staré hodit za hlavu, zapomenout a začít nanovo, i když je jasné, že se všechno bude opakovat.

Na pozadí se můžou dít rozličné hrůzy, třeba konspirace únosu, plánovaná vražda nebo chystaný teroristický útok na Prahu, ale to nikdy není víc než kulisy. Popředí je stále stejné: Příběhy lidé, kteří nevědí, jak žít.

Podtitul Terminality zněl: "Povídka o třech studentech v nesnázích, kteří nevěděli jak žít." Děj může být spletitý, komplikovaný (a zároveň stěží viditelný), ale hlavní je cesta Adama K./Pea od nikam do nikam.

A takhle končí Terminalita, příběh který jsem začal psát kdysi dávno, protože mi dával smysl. Nic se nezměnilo, nic se nezmění.

- Terminalita #39 - Hořely nám hlavy a poblíž nebyl nikdo, kdo by je byl schopen uhasit
- Terminalita #40 - Blackhat
- Terminalita #41 - 24. sluneční cyklus

PS: Hudba zmíněná v posledních třech částech jsou tyto skladby od Mona: Mere Your Pathetique Light, Lost Snow a Yearning. Poslouchejte jako podkres.

31. 7.

Blíží se finále, terminální...

Po (ostudně dlouhé) pauze tu máme předposlední dávku Terminality. Tři části dneska, tři příště a konec. Bude to tečka za etudou, která začala někdy během pustých měsíců roku 2009, největší intenzity dosáhla o samotě v roce 2010 a od té doby jen upadala a chřadla. Výsledkem je 62000 slov příběhu, ve kterém se nic nestane, jen na konci jsou všichni zúčastnění v o něco horším stavu než na začátku. Jde tedy v určitém smyslu o věrnou reprodukci toho, jak jsem se cítil v těch dnech.

Dnešní tři fragmenty jsou tyto:

- Terminalita #36 - Nezvěstný - poslední záchvěvy deliria
- Terminalita #37 - Jesse - probouzení, setkání s bývalým katem
- Terminalita #38 - (beze jména) - setkání s K. a spravedlností

23. 6.

Čtrnáct let (a pořád nic)

Dneska to je přesně 14 let, co tenhle web se slovy Ti pozorní z vás si už jistě všimli, že 'sem to dal na net spatřil světlo světa.

Jo. Celých 14 roků. Celá věčnost. Skoro se mi tomu nechce věřit. Nevzpomínám si na časy, kdy jsem začínal, jenom si vybavuji náladu. Ale na druhou stranu není zas tak těžké uvěřit, protože se za tu dobu nic nestalo, nic zásadního, nic, co by mělo cenu vyprávět (hypotetickým) vnoučatům. Jsem tam, kde jsem začal, jenom starší a s vysychající zásobou energie.

Jak je vidět z okolního prostoru postrádajícího temnotu, aspoň jedna věc se změnila. Grafická podoba stránek po X letech přešla z černé na jednoduchou bílou (mohl bych tu začít nekoherentně blábolit o purity of essence a sedělo by to). Zároveň jsem opustil neohrabaný blogo-systém napsaný v PHP a Nette v prospěch puritánského a minimalistického systému, který pohání ASCII blog nebo doomsday party blog. Kdo by toužil po krvavých detailech, tak jsem o tom psal už jinde.

Během té změny, kdy jsem musel všechno zkonvertovat do nového formátu, jsem si pročítal některé staré články a texty z prehistorických dob a do očí mě hned udeřila jedna odlišnost - kdysi dávno jsem psal všechno s dojmem, že na tom někomu záleží, že to někdo bude číst, že to někdo bude ležet na srdci, že se ozve, že napíše, že skrz tenhle web potkám nějaké lidi. Tato iluze během let vzala za své. Teď vím, že je tomu přesně naopak, moje slova mají cenu shnilého listí, ale psaní je jediné, co mi zbývá. Musím dál táhnout sisyfovský balvan vstříc nekonečnu.

Co dál? Co teď? Jaký je další plán? Nějaké změny musí přijít. Chci vychytat vzhled, aby to tu nevypadalo tak pustě a spartánsky a do toho opravit pár drobností. Protože stránky jsou staticky generované, velkou věcí budou komentáře přes nějakou externí službu à la disqus. Nechci ale disqus samotný, protože ten je prolezlý trackery & stojí za hovno. Nedávno jsem chtěl na nějaký blog poslat konstruktivní koment, ale nemohl jsem to udělat anonymně, musel jsem se registrovat, ověřit email a proskočit několika hořícími obručemi, jenom abych dostal tři řádky reakce pod nějaký článek. To nemám zapotřebí. Naštěstí existují open source alternativy.

Mezitím, kdyby mě někdo toužil kontaktovat, tak může střílet směrem kaja@k47.cz (kaja47 je stupidní nick, ale je můj a já za ním budu stát).

PS #1: Jo a kdo chce trochu historického kontextu, tak si může přečíst, co jsem psal během desátého výročí k47čky.

PS #2: A taky přemýšlím, jestli bych neměl ASCII blog a k47čku pojit do jedné entity.

31. 5.

Halwa/Tengri/Terraformer

Když se koncertu neopírám o přední reproduktory, tak to není ono. Dneska¹ na vystoupení Halwy, Tengri a Terraformeru jsem se opíral.

Terraformer

O belgickém Terraformeru (nemluvě o dvou českých předkapelách) jsem donedávna nic nevěděl. Nevedl mě na ni senpai Wokoman. Zahlédl jsem ho na březnovém vystoupení Driftoffu a konečně jsem sebral odvahu ho oslovit. Od té doby, když ho někde vidím, zeptám se, co dalšího se koná. On má vždycky po ruce pár horkých tipů na nějaký ten gig. Dřív mě navedl na Tree Trapped Tigers - pro mě neznámé math-rockocvé uskupení, které jsem si nečekaně užil. Teď mi dohodil Terraformer, o nichž jsem taky neměl potuchy, ale také jsem nakonec nelitoval. S koncerty to mám jako s filmem - když dobrý doktor Kermode řekne, že film stojí za pozornost, tak věřím jeho vkusu, autoritě a dlouholeté expertíze. Stejně tak s radostí outsourcoval hudební autonomii.

Vyrazil jsem solo, jen s foťákem a f/1.8 padesátkou, připraven se natlačit do přední linie, probít se tmou a ulovit pár záběrů. Operace se konala v maličké Klubovně, které i přes skromné rozměry nabízela všechno potřebné: bar zásobený pivem, G\T za osmdesát a hudební aréna osazená pořádnými reproduktory, které člověka roztřesou.

Už první předkapela Halwa nasadila laťku vysoko a v porovnáním se závěrečným trackem - katartickou desetiminutovkou, jejíž jméno jsem nikdy nezjistil - pak šlo všechno dolů.

Dejte mi čas, prostor a vzrůstající hudbu, která postupně buduje vstříc masivnímu finále a jsem spokojený. Ona závěrečná desetiminutovka mi připomněla finále Three Trapped Tigers Engrams - bylo to jako vystoupat na vrchol hory jen abych zjistil, že za prvním vrcholem se skrývá další, ještě vyšší a pak znova a znova. Výš, výš, výš, víc energie. Finále Halwy mělo stejnou dynamiku.

V porovnání s prvním aktem, se druhá skupina nemohla poměřovat čirou energií, ale zato triumfovala o něco rafinovanější strukturou. Halwa byla přímá, jako extáze, nahoru, nahoru, vrchol těsně na konci skladby, žádné dodatky a žádné outro, žádné pochyby. Nejvýraznější skladba Tengri (jméno se ke mě taky nikdy nedostalo), byla strukturou uspokojivější. I bez lyriky vyprávěla příběh. V jednom bodě nasadila konvexní tempo a začala nabírat na energii, ale tento vzrůst se brzo zastavil a vyšuměl do melancholie. "To je škoda," pomyslel jsem si. "Možná, že jejich hlavní štyk má víc společného s *Our Ceasing Voice s jejich smutkem a falešnými starty." To byla však jen předehra. Hlavní myšlenka, nebo spíš emoce, byla odolnost a nezdolná víra pokračovat dál nehledě na okolnosti. Hudba se probírala z melancholie, pomalu, nezastavitelně, jakoby pouhou silou vůle a pomalu se měnila do mocného pochodu kytar a rytmu. "Yes, yes, yes!" křičel jsem do vodopádu huby. Konečně to dávalo smysl.

Halwa vedla k orgastickému finále, ale neřešila co dál, Tengri byla povzbudivá a optimistická. Skoro jako kdyby Zyzz říkal: "We're all gonna make it, brah."

V porovnání s předchozími akty, Terraformer neměl jasně patrnou centrální tezi, nebo jsem ji aspoň nerozpoznal. Ale zato to byl zážitek všech smyslů. Trojice Terraformerů si přinesla vlastní světla a vlastní mlhu a konečně bylo co fotit. Nebylo třeba zápasit z monotónním mdlým světlem, s clonou na max, ISO na max, s podexponováním o jeden stop a doufat. Fotka v úvodu je z Terraformeří části, cirkulace vzduchu v prostoru byla téměř nulová a cáry mlhy bez pohybu visely v prostoru.

Pár fotek z koncertu je k vidění v této fotogalerii.

Přes všechny klady a silné momenty ve mě celá akce zanechala melancholický dojem. Ne nutně nepříjemný, ale zato mocný. Možná to bylo proto, že jsem celou operaci prováděl solo, plánoval jsem se jen na jednu noc ztratit v hudbě, se zavřenýma očima poslouchat a vypadnout. Nic víc.

Ve vlaku zpátky jsme pak konečně dopsal Katedrálu, která dlouho visela v limbu. A možná že kvůli náladě té chladnoucí noci, se do finální verze dostala věta "Iluze se rozplynula a my nebyli o nic méně osamělí."

---

1) Oprava: Nebylo to dneska, ale 10. 8. 2016. Od té doby mi článek ležel na disku.

Halwa Halwa Tengri Tengri Terraformer Terraformer Terraformer Terraformer Terraformer

28. 5.

669.352

26. 4. Shooting stars
25. 3. KAMSSKSR
28. 2. I should have danced on that Astronautalis concert
22. 2. Poslední večírek před soudným dnem
6. 2. ASCII blog
19. 1. Konec světa se blíží, připravte si občerstvení
2. 1. Západní země
archiv 2016
archiv 2015
archiv 2014
archiv 2013
archiv 2012
archiv 2011
archiv 2010
archiv 2009
archiv 2008
archiv 2007
archiv 2006
archiv 2005
archiv 2004
archiv 2003
archiv 2002