Bandcamp explorer jede

Band­camp ex­plo­rer – můj web na­bí­ze­jící RSS ex­porty skupin & tagů z band­campu – stále běží. Ne úplně vždy, a někdy ne úplně na 100%, (kdysi pár dnů ne­fun­go­val vůbec, pak chvíli po­kul­há­valo hle­dání, za což mohla verze sqlite na ser­veru, de­taily příliš nudné na to, abych je za­zna­me­ná­val), přesto jede, teď už celé měsíce v plné síle. Mo­men­tálně in­de­xuje asi 1400000 alb/singlů a 150000 skupin. A prosky­tuje nejen RSS export, ale i no­vo­pe­čený JSON feed.

Sám s pomocí BC ex­plo­reru (& RSS čtečky) sle­duju tagy post-rock a post-metal (pohání i tohle). A když říkám sle­duju, myslím tím kom­pletně – jako že vše, co nese tag post-rock mi aspoň na chvíli zazní v uších. Jde o spoustu muziky, zá­plavu velice nudné a špatné muziky, kterou jen občas pro­bleskne něco vzru­šu­jí­cího a krás­ného. Na band­campu je post-rock značně zne­čiš­těný tag. Lidé jím ozna­čují věci, které s žánrem mají jen pra­málo spo­leč­ného. Na­hrávky nud­ného elek­tro­nic­kého pípání a ky­ta­ro­vých smyček & vše, co se jen trochu vymyká ka­te­go­riím, do­stane ná­lepku post-rock. A vět­šina z toho mě ne­za­jímá.

Přesto tuhle zá­plavu zvuků vy­tr­vale fil­truji přes vlastní slu­chové nervy a to, co se dá po­slou­chat, dávám na dnes k po­sle­chu a tanci hraje (roz­dě­leno na to nej­lepší a zbytek). Pravda, není toho moc, tedy aspoň v poměru k téměř ne­ko­nečné na­bídce, ale je to vždy pří­jemný pocit, když se objeví něco bri­lant­ního, co mě zcela ovládne.

V po­slední době třeba Vostok od BLAK (silně v duchu Mona) nebo Bad Dog od De­ad­head (s ná­de­chem à la Rus­sian Ci­rcles). To jen dva, na se­znamu jsou další.

Abych se z té zá­plavy ne­zbláz­nil, po­u­ží­vám pár filtrů & heu­ris­tik, jak rychle vy­se­kat oči­vidně ne­po­slou­cha­telné věci. Album ozna­čené ně­kte­rými z po­chyb­ných tagů jako ex­pe­ri­men­tal, im­pro­vi­sation, jazz, avant-garde, am­bi­ent, lofi, slow­core, musique con­crete, sound art, mi­ni­ma­lism nej­spíš nebude úplně nej­lepší. Pokud se špat­ných tagů vy­skytne víc, au­to­ma­ticky pře­ska­kuji. Vý­sledné roz­hod­nutí jestli úplně vy­ne­chat nebo kolik po­zor­nosti vě­no­vat danému albu pak ovliv­ňují i další de­taily: Jde o pro­dukci jed­noho chlápka nebo je za tím sku­pina? Kolik má fa­noušků? Kolik úsilí pu­to­valo do vi­zu­ální pre­zen­tace? Časem si člověk vy­pra­cuje cit na roz­po­znání va­rov­ných sig­nálů.

Může to znít jako ri­gorózní proces, ale v pod­statě jen hledám in­di­cie, jestli jde o práci jed­noho týpka, co blbne s míchám zvuků ve své lož­nici nebo o něco váž­něj­šího. Ale i pak tes­tuji po­sle­chem do oka­mžiku, kdy mě to začne otra­vo­vat. Něco může začít velice na­dějně, prv­ních pár vteřin mi v mysli na­kreslí zvu­kový obraz s ne­ko­neč­ným po­ten­ci­á­lem, ale pak na­hrávka zů­stane ve stejné ro­vinně ná­sle­du­jí­cích osm minut, žádný pro­gres, žádná změna, žádné drama, žádné vzru­šení, žádný za­jí­mavý zvuk. Když mě to začne otra­vo­vat zhruba před půlkou celého kom­plexu, za­ha­zuji. Další prosím.

Ale na­ko­nec stejně záleží, jakou mám náladu v ten daný oka­mžik. V ně­kte­rých dnech všechna hudba zní jako pohřeb v te­ku­tém písku, jindy jako sa­motná esence života. I přes všechnu še­di­vost & průměr jsem na­ra­zil na pár extra šťav­na­tých kousků, bez nichž bych byl mnohem chudší.

Čitelnost

Určitě jste to taky zažili: máte seznam věcí na čtení (není o tom pochyb, jistě jste inkvi­zivní & in­te­li­gentní lidí, co by­tostně prahnou po vzdě­lání) a když z něho vez­mete jednu věc k vy­ří­zení, tak poté, co do­čtete po­slední řádek, je seznam delší než na za­čátku.

Přesně tak to pro­bí­halo i u mě: Na se­znamu ležel aka­de­mický článek o stro­jové de­tekci dez­in­for­mací, během čtení se dotkl mnoha témat, o nichž jsem neměl do té doby tušení a tak se seznam li­te­ra­tury k pro­zkou­mání zas o něco roz­rostl. Jedním z témat v terra nullis byly me­t­riky či­tel­nosti.

Ono to ani není příliš pře­kva­pivé, že někdo zkon­stru­o­val sta­tis­tické testy vy­ja­dřu­jící, jak snadno lidé pře­čtou a po­chopí daný text. Jako ci­vi­li­zace ve velkém pro­du­ku­jeme texty nějaké to sto­letí & bylo na čase, dalo by se říct. Tak vznikl Flesch–Kin­caid rea­da­bi­lity test, který se snaží kvan­ti­fi­ko­vat kom­pli­ko­va­nost textu na zá­kladě prů­měrné délky vět a prů­měrné délky slov. In­tu­i­tivně to dává smysl: čím delší věta, tím horší či­tel­nost, stejně tak pro sa­mo­statná slova. Me­t­rika tomu nasadí korunu vy­čís­le­ním pří­sluš­ných ko­efi­ci­entů a fi­nální vzorec nabere ná­sle­du­jící podobu.

206.835 – 1.015 * prů­měrný počet slov ve větě – 84.6 * prů­měrný počet slabik ve slově

Tak to ale platí pro an­g­lič­tinu. Každý jazyk se chová jinak. Pokud se vzorec apli­kuje na český text, ten vždy vyjde jako krajně ne­či­telný. Víc slov ve větách nebo něco na ten způsob. Na­štěstí kou­máci z Uni­ver­zity Kar­lovy ak­tu­a­li­zo­vali vzorec pro náš rodný jazyk & tak teď můžeme vy­já­d­řit či­tel­nost ve stejné stup­nici.

Ok, za­jí­mavé, ale co dál? Di­verze mě vy­ba­vila ná­stroji, které se dají použít růz­nými způ­soby, pro páchání dobra nebo páchání zla; můžu je třeba apli­ko­vat na k47čku. Jak kom­pli­ko­vané jsou texty, co mi lezou z klá­ves­nice? Tuším, že mám ten­denci věty pro­ta­ho­vat, co to jen jde, téměř do gro­tesk­ních délek & spo­jo­vat štrůdly slov čár­kami v ne­ko­neč­ném rytmu stac­cata. Vědět je jedna věc, ale co na to říká ob­jek­tivní me­t­rika či­tel­nosti?

Asi takhle: Za po­slední rok & něco se na po­slední příčku či­tel­nosti dostal článek I v apo­ka­ly­pse svět vy­pa­dal tak klidně…. Či­tel­nost 21.85, podle ta­bulky: Very di­f­ficult to read. Best un­der­s­tood by uni­ver­sity gra­dua­tes. Skóre či­tel­nosti je určené v roz­mezí 100 – 0. Stovku snadno po­chopí páťák, nula je na čtení ex­témně ob­tížná, jen pro od­cho­vance uni­ver­zit.

Další texty s ob­zvláště malou či­tel­ností:

• BLAK
• Něco pro cy­nické kon­sek­ven­ci­o­na­listy
• Se­xu­ální ori­en­tace
• In­ter­net s po­vo­le­ním
• Ru­ko­pisy
• Me­me­tická cho­roba
• Před­sta­vi­vost
• Skřeti

Naopak, nej­lépe či­telné texty jsou:

• Vo­mi­tus
• Re­fe­renční oka­mžik
• 「 i3 」
• Spán­kové režimy

To je ale jen za po­slední rok a kus, k47čka žije o něco déle, skoro dvě dekády, a za tu dobu jsem na ni za­ne­chal velké množ­ství slov, možná příliš mnoho slov. Jak jsme na tom cel­kově? Co je nejméně či­telný blok slov vůbec? Mám tu dva exem­plární pří­klady.

• Po­divná Wi­ki­pe­die, či­tel­nost 1.16.
• Po ka­ta­strofě v přímém pře­nosu, či­tel­nost -243.

Docela hrůza, co? Jestli mě teď omlu­víte, půjdu se vrátit k se­znamu li­te­ra­tury, mám v něm pár knih o kon­spi­rač­ních te­o­ri­ích, co se samy ne­pře­čtou.

Interobjekt

Tyhle úz­kosti ve dvě ráno mě už nebaví. Ne­do­sta­vují se každou noc, a když ano, vět­ši­nou mě naplno ne­za­plaví pa­ra­ly­tický teror. Přesto jsou do­sta­tečně časté, aby byl vidět trend. Velice ne­pří­jemný trend. A pak ty sny… Když se pro­bu­dím v téhle části noci, vet­ši­nou si sny pa­ma­tuji. Po­pravdě, raději bych, kdyby tomu bylo naopak…

V te­o­ri­ích učenců exis­tuje pojem in­te­rob­jekt jako ozna­čení pro spe­ci­fický druh sno­vého spo­jení dvou ob­jektů, které spolu nijak ne­sou­vi­sejí. Amal­ga­mace to bývá bi­zarní – wi­ki­pe­die uvádí pří­klad „něco mezi dí­tě­tem a mo­bi­lem“ – v bdělém světě by budila hrůzu, ale v oka­mži­cích spánku, když vědomí pře­padlo do úspor­ného režimu, dávají per­fektní smysl. Nebo aspoň sami o sobě ne­na­hání děs, jen jejich kon­text.

V jednom snu jsem se na­chá­zel ve třídě, která byla zá­ro­veň kosmem, stěny sply­nuly s ote­vře­nou prázd­no­tou vesmíru, ne­vi­di­telné pod­lahy pod nohama, v místě tabule zářila jasná hvězda, lavice nám po­sky­to­valy ně­ja­kou ochranu před ra­di­ací ter­mo­nuk­le­ár­ního pekla. Kdo vy­str­čil hlavu, spálil se. Chtěl jsem odejít, ale pod nohama jsem oporu jen tušil, musel jsem opa­trně na­šla­po­vat a ově­řo­vat, že ta­pe­tové potahy vzdá­le­ných ga­la­xií po­sky­tují pevnou půdu pro každý další krok.

Ne­sná­ším sny, které vy­je­vují tu hro­zi­vou ne­smír­nost kosmu.

Jiné noci se mi ne­u­stále vracel obraz pla­nety obí­ha­jící jen pár set metrů nad po­vr­chem velice chladné hvězdy, tak blízko, že se jejich at­mo­sféry pro­lí­naly, a někdy blíž. Hvězda byla ne­rov­no­měrná, její povrch zde­for­mo­vaný ne­smír­nými kupo­lemi hor­kého plynu. V oka­mžiku snu, když jsem sle­do­val ten výjev, který před­sta­vo­val vše, co vnímám a co je – kromě hvězdy, pla­nety a mě, ne­hmot­ného po­zo­ro­va­tele, nic ne­e­xis­to­valo – mě pře­pa­dala ne­smírná hrůza. Věděl jsem, že je to špatně, že to nedává smysl, že pla­neta tak blízko bude obíhat gi­gan­tic­kou rych­lostí a její vzdá­le­nost žhnou­címu obru je příliš malá, při re­a­lis­tic­kých tep­lo­tách hvězd, by se povrch roz­ta­vil, ne­hledě na to, že v ur­či­tých mís­tech se pla­neta po­no­řuje do svrch­ních vrstev hvězdné at­mo­sféry. Všechno tohle jsem věděl i na druhé straně, ale nemohl jsem unik­nout. Byl jsem vy­dě­šený a roz­ru­šený. Re­a­lita snů se vždy pre­zen­tuje jako kom­pletní obraz všeho co exis­tuje – co vidím je jsoucno, nic dal­šího, mimo zorné už nic, do­ko­nalý so­lip­sis­mus. Není možné se vy­ma­nit z okovů, uvě­do­mit si, že jde o jeden pří­klad, jeden stří­pek, jednu mož­nost a pak upřít po­zor­nost na něco pří­jem­něj­šího z re­a­lity – možná ani to ne, jen cokoli jiného. Ve snech je ten osa­mělý řez vše, co exis­tuje, co kdy exis­to­valo a co kdy bude exis­to­vat, kromě něj nic a to, v mém pří­padě, mi nahání tolik hrůzy.

Pocity úz­kostí nejsou způ­so­beny sny, aspoň ne­cí­tím, že by z nich přímo vy­vě­raly. Jde o od­dě­lené vjemy, možná bijí ze stej­ného pod­houbí, přesto se­pa­ro­vané. Úzkost při­chází poz­ději, jako sílící pocit ne­od­vrat­ného se­vření, občas zcela bez pre­am­bule ne­vě­do­mých ha­lu­ci­nací, jen se při­plíží, bez va­ro­vání, jako černá oprátka.

Nemůžu mít pří­jemné sny? Nebo ale­spoň ne­ut­rální? Nemůžu jen osm hodin ne­vě­domí sedět na za­hradní židli a po­zo­ro­vat ptáky na obloze?

Polydrusus

Ne­dávno jsem tu psal, že se musím zas naučit staré triky makro fo­to­gra­fie & tohle je můj pokus se zas vrátit do rytmu op­tic­kého zá­znamu velice ma­lič­kého hmyzu. V pod­statě je to prosté: použít blesk na špa­gátě, ISO 100, clona f/11, ex­terní DIY clona proti od­les­kům, tolik makro kroužků, kolik se jich vejde mezi foťák a sub­jekt a po­ku­sit se trefit oblast za­ostření na všechny dů­le­žité de­taily, hlavně oči + nemít rozostřené po­předí. To vždy vypadá blbě.

To­ho­hle je­dince jsem si při­vezl na triku z jízdy na kole. Mohl se na mě držet až 30 ki­lo­me­trů. Jde o ně­ja­kého lit­so­pase, nej­spíš Po­ly­drusus cervi­nus. Těžko říct. Téměř iden­tic­kých hmy­záků exis­tuje asi tisíc a z téhle zá­plavy iden­ti­fi­ko­vat ten správný druh je nad moje en­to­mo­lo­gické schop­nosti.

Další malý trik, na který jsem přišel až teď, je po­la­dit do­ost­řo­vání. V Dark­table má modul do­ost­řit ve vý­cho­zím stavu po­lo­měr = 2 a hod­nota = 0.5. Pokud tomu dobře ro­zu­mím, po­lo­měr udává šířku hrany, která bude za­ostřena a hod­nota míru kon­trastu o nějž se každá hrana zvý­razní. V pří­padě oříz­nu­tých makro fotek může dávat smysl na­sta­vit na­pří­klad po­lo­měr = 1.2 a hod­nota = 1.5. Nižší po­lo­měr způ­sobí, že se zvý­razní mnohem jem­nější de­taily a vyšší hod­nota pak, že to za­ostření bude vidět, ale díky men­šímu nebude vy­pa­dat uměle a pře­ostřeně. U všech třech fotek nahoře jsem pro­vedl do­ostření tímhle stylem a s vý­sled­kem jsem velice spo­ko­jený.

Zácpa z pěny

Po asi roce & půl jsem byl v Praze. Tech­nicky vzato. Projel jsem naší slav­nou cyk­los­tezku za 100 mega až na konec a ten leží těsně za hra­nicí hlav­ního města. Takže tech­nicky jsem se na­de­chl ovzduší me­t­ro­pole & to se počítá.

Na dlouhé cestě zpátky, jsem se pak stal svěd­kem zácpy. Do města, které nemá ani 20000 oby­va­tel se táhla kolona, kam až oko do­hlédlo. Vozy jely krokem a pla­zily se směrem k cen­t­rál­nímu ná­městí. Chvíli jsem tam čekal a po­ba­veně po­čí­tal prů­měr­nou ob­sa­ze­nost vozů. Na as­faltě se na­chá­zelo hodně oceli, ale jelo v ní i hodně lidí? Hmm. Ne tak docela. Prů­měrná ob­sa­ze­nost se po­hy­bo­vala na pouhém 1.16 člo­věku na vůz.

Osádka všech aut z dolíku, kde jsem lel­ko­val, až na vrchol kopce, kam se dalo do­hléd­nout, by se vešel do jed­noho au­to­busu. Nebo na pár tuctů kol. Byl krásný den, slunce stále sví­tilo a pa­ra­lelně se sil­nicí, odkud se hrnula šnečí kolona, vede cyk­los­tezka.

Po­ba­vil mě ten kon­trast, kdy město X není ani příliš velké, ale osobní vozy jsou stejně tak hro­zivě ne­e­fek­tivní, že se ucpáv­kám nelze vy­hnout. Ono nebude dost dobře možné, aby na­jed­nou pla­tilo:

a) pře­pra­víme velké množ­ství lidí

b) trváme, aby každý seděl v sou­kro­mém obý­váku na ko­leč­kách.

Au­to­mo­bi­lová do­prava je ne­e­fek­tivní, co se vy­u­žití místa a ka­pa­city spo­jení, a taky drahá. Podle wi­ki­pede (2006):

Mo­to­rists in the United Kin­g­dom spend, on ave­rage, rou­ghly 1/3 of their ave­rage net income to ope­rate a car, while mo­to­rists in Por­tu­gal spend ap­pro­xi­ma­tely 1/2 of their net income.

A hlavně kom­pletní cenu ne­za­platí mo­to­rista sám, ale ex­ter­na­lity za něj za­táhne celá spo­leč­nost, ať už penězi, zdra­vím, časem nebo pro­stře­dím ne­přá­tel­ským k al­ter­na­ti­vám auta.

A study at­tempted to quan­tify the costs of cars (i.e. of car-use and re­la­ted de­ci­si­ons and acti­vity such as pro­duction and trans­port/in­frastructure policy) in con­ven­ti­o­nal currency, fin­ding that the total li­fe­time cost of cars in Ger­many is be­tween 0.6 and 1.0 mil­lion euros with the share of this cost born by so­ci­ety being be­tween 41% (€4674 per year) and 29% (€5273 per year).

Ro­čenka DPP (vzal jsem před-morový rok 2019) po­skytne pár zá­bav­ných sta­tis­tik.

• Počet všech cest na území města za pra­covní den: auta 29%, hro­madná do­prava 42%, pěšky 26%.
• Do­pravní výkony pro­středků PID na území Prahy (metro, tram­vaje, au­to­busy, vlaky), prů­měrný pra­covní den: 0.7 mi­li­onu vozo-ki­lo­me­trů

  Do­pravní výkony au­to­mo­bi­lové do­pravy na celé ko­mu­ni­kační síti, prů­měrný pra­covní den 23.5 mi­li­onu vozo-ki­lo­me­trů

• Prů­měrná ob­sa­ze­nost osob­ních au­to­mo­bilů: 1.3 osob na vo­zi­dlo
• Roční dotace na PID v Praze 16.7 mi­li­ardy Kč (tržby 4.3 GKč) / 1.28 mi­li­ard pře­pra­ve­ných osob za rok = 13 korun na jed­noho pře­pra­ve­ného.
• Prů­měrná ces­tovní rych­lost na území Prahy (km/h): Metro – 35.7; Tram­vaje – 18.5; Au­to­busy – 23.8; Že­lez­nice – 49.3

Au­to­mo­bi­listé v Praze před­sta­vují jen velice hluč­nou men­šinu. Hro­madná do­prava pře­praví ohromné množ­ství lidí, ale vy­stačí si jen s re­la­tivně malou flo­ti­lou vozů v uli­cích, na ko­le­jích nebo v tu­ne­lech.

μbrouk 2

V po­sled­ních dnech umírám na dy­zen­te­rii, což není ide­ální. Na druhou stranu začíná Celu sama od sebe na­vště­vo­vat celá řada hmy­záků, což je o něco lepší. Nevím jestli druhé dokáže úplně vy­vá­žit to první, ale v sou­časné si­tu­aci se to má takhle & ne­na­chá­zím se v pozici, kdy bych si mohl vy­bí­rat.

Nicméně, hostem byl ne­dávno tenhle ma­ličký je­di­nec (opět). A že je do­o­pravdy ma­ličký. Černý pruh v pozadí má na šířku jen málo přes tři mi­li­me­try. Ne­při­bli­žujte se příliš blízko, při focení hrozí riziko vdech­nutí.

Po zimním spánku zase musím opra­šo­vat za­po­me­nuté zna­losti o makru. Pře­de­vším, musím na­sa­dit tu za­tra­ce­nou DIY clonu, pomáhá to. Za­druhé ISO co nejníž. Vždy značně oře­zá­vám a na menší ploše snímku je šum vidět o to víc. A za­třetí na­sa­dit víc makro kroužků než před ob­jek­tiv prsk­nout zvět­šo­vací sklo. To zhorší kva­litu & vy­hladí de­taily. Když se peč­livě za­hle­díte do moře pixelů, můžete místy spat­řit náznak purple fringe. Ten by tam neměl být.

Gastroenteritida

Po­sled­ních pár dnů mi není příliš do zpěvu. Zdra­votně.

Wi­ki­pe­die pro mě má dvě zprávy. Jednu dobrou a jednu špat­nou. Ta dobrá je, že gastro­en­te­ri­tida vět­ši­nou trvá méně než 2 týdny. Ta špatná: dva týdny jsou pořád velice dlouhá doba. Jo, po ve­če­rech se teď bavím ex­plo­ziv­ním vy­prazd­ňo­vá­ním útrob, přes den se jen cítím mi­zerně & bez života. Není to skvělé, ale není to ani strašné.

Gastro­en­te­ri­tidu nej­čas­těji způ­so­bují viry, ale můžou ji vy­vo­lat i bak­te­rie, plísně nebo pa­ra­ziti. Nikdo v okolí ne­vy­padá, že by byl ob­la­žen mým darem, tak laicky tipuju, že jsem asi snědl něco špat­ného. No nic.

Za­jí­mavé ale je, co wi­ki­pe­die praví o do­po­ru­čené stravě ve dnech ža­lu­deč­ňostřevní po­ho­to­vosti. Dříve do­po­ru­čo­vané kombo banánů, rýže, jableč­ného pro­tlaku a chleba, je k ničemu. Ne­po­sky­tuje kom­pletní výživu a nemá žádný vliv na zkrá­cení symptomů. Postup se ne­do­po­ru­čuje už v tomhle do­ku­mentu CDC z roku 2003 (i když vý­slovně mluví o dětech). Takže to, co říkaly naše matky & otcové ne­bu­dou stará moudra, ale za­sta­ralá moudra.

Kli­nika Mayo do­po­ru­čuje: hodně te­ku­tin (minus kafe & chlast), po­lo­tuhá & nízko-vlákninná jídla + vy­hnout se pár drob­nos­tem jako mléčné, tučné & ne­bez­pečně ko­ře­něné věci. Podle mého to vypadá, že všechny pokrmy, ze kte­rých se člověk ne­po­sere, když je zdravý, budou více méně ok.

A ještě do­dá­vají: Con­si­der taking pro­bi­o­tics. I když není jasné, jestli to zkrátí prů­jmo­vou epi­zodu.

Wiki stránka pro­bi­o­tik začíná na­dějně:

Pro­bi­o­tics are live micro­or­ga­nisms pro­mo­ted with claims that they pro­vide health be­ne­fits when con­su­med, ge­ne­rally by im­pro­ving or re­s­to­ring the gut flora.

Ono „pro­mo­ted with claims that they pro­vide“ není to samé co prosté „pro­vide“.

O něco níž v článku se píše:

As of 2019, the Eu­ro­pean Food Safety Au­tho­rity has re­jec­ted all pe­ti­ti­ons by com­mer­cial ma­nu­factu­rers for health claims on pro­bi­o­tic pro­ducts in Europe due to in­su­f­fi­ci­ent evi­dence for a cause-and-effect me­cha­nism for be­ne­fit, thus in­conclusive proof of ef­fecti­ve­ness. The Eu­ro­pean Com­mis­sion placed a ban on put­ting the word „pro­bi­o­tic“ on the pac­ka­ging of pro­ducts be­cause such la­be­ling misleads con­su­mers to be­lieve a health be­ne­fit is pro­vi­ded by the pro­duct when no scien­ti­fic proof exists to de­mon­strate that health effect.

Takže ono ani není možné na­le­pit „pro­bi­o­ti­kum“ na obal, pro­tože to im­pli­kuje léčivé vlast­nosti a pro­tože pro ně nemáme důkazy, šlo by o kla­mání zá­kaz­níků. Pěkné.

Pro­bi­o­tika mají po­zi­tivní účinek v ně­ko­lika ex­trémně spe­ci­fic­kých si­tu­a­cích (průjem vy­vo­laný an­ti­bi­o­tiky, které vybily střevní bak­te­rie), ale kromě nich je to pla­cebo efekt, mar­ke­ting a mar­ke­ting na pla­cebo efekt.

Závěr ana­lýzy od Cochrane mluví za své:

Pro­bi­o­tics pro­ba­bly make little or no di­f­fe­rence to the number of people who have di­arrhoea las­ting 48 hours or longer, and we are un­cer­tain whe­ther pro­bi­o­tics reduce the du­ration of di­arrhoea.

Takže co bych měl dělat? Nežrat jako po­pel­nice a počkat, než to přejde.