Až si Silicon Valley přijde pro naše kola

Chcte založit disruptivní startup a dostat pár mega krvavých VC peněz? Vezměte něco, co v sobě nemá internet a perfektně funguje, přidejte do toho internet a DRM nebo reklamy, a máte produkt. Takhle vznikají kávovary, které odmítnou použít neznačkové kapsle nebo odšťavovače, které dostaly do vínku financování 120 milionů dolarů. V současných peněžích to odpovídá 2.7 miliardám korun pro stroj, který z plastového pytle vymáčkne ovocnou šťávu. To je zcela bizarní. Projekt (který se stal právem terčem posměchu) měl tuto celu jenom proto, že obsahoval DRM. Klinet si nekoupí jen stroj za 699 dolarů, ale také závislost na výrobci, protože jen on dodává pětidolarové pytle s rozemletým ovocem, které jsou ocejchované správným čárovým kódem a je tak možné z něj extrahovat hodnotu průběžně.

Má to svojí zvrácenou logiku. Současná cenu produktu je snížená o hodnotu, kterou z klienta můžeme podvratně vytáhnout později.

Chytré televize jsou levnější než ty hloupé, protože sledují své vlastníky, prodávají tato data třetím stranám a servírují cílené reklamy. Říká se, že dneska za produkty platíme svým soukromím a to není pravda, pořád platíme penězi, jen později a nepřímo přes reklamy, které v nás vyvolají touhy po věcech, které nepotřebujeme a jinak bychom si je nekoupili. Osobní data a soukromí jsou jen proxy. Má to ještě jednu vlastnost – nikdy nevíme kolik nás nakonec daný produkt vlastně stál. Nakonec se můžeme vzdát soukromí výměnou za služby, které nás nepřímo stojí mnohem víc, než kdybycom zaplatili předem. Cena je jen skrytá.

Nainstalujte si adblock, nenechte se manipulovat.

Jestli trh „zafunguje“, levnější chytré televize z trhu vytlačí ty hloupé a koncový zákazník nebude mít na výběr. Nehledě na to, co libertariíni a pravicově střižení jedinci říkají, volit peněženkou nestačí ke světě, jaký chceme. Moje volba změní jen málo, protože záleží, co volí milion dalších lidí. To, že jejich idea světa je nechutně atomizovaná společnost, kde neexistuje kolektivní akce a moment hybnosti má jen kapitál, přejdu, protože je to všem jasné.

(Pamatujete jak Peter Thiel zničil Gawker, protože se mu zachtělo a měl na to? Mluvím o tomhle.)

Teď se konečně vracím k titulku a co má tohle všechno společného s cyklistikou.

Na kole se mi líbí jedna věc a to, jak je bezproblémové. Když je kolo v dobrém stavu, tak jezdí. Nemusím řešit aktualizace, nabití baterie nebo upgrady na nový model. Stačí jednou za čas omlátit bláto a vyčistit řetěz a bude to dobré. Nebo nedělat nic, jen řetěz občas skropit konkorem. Takhle jsem jezdil asi deset let a jaké to bylo. (To může znít jako očividná lež, vzhledem k tomu co všechno jsme tu napsal, že jsem na svém kole dělal, ale moje kolo bylo ve velice špatném stavu, učil jsem se to a pak mě to taky baví).

Existují například elektronické přehazovačky, nekteré dokonce bezdrátové s napojením na mobilní aplikaci, ale to je další věc, kterou je potřeba nabít. Ve filmu Icarus je jeden moment, kdy dopujícímu protagonistovi došla baterka v přehazovačce a pak v závodě sto kilometrů trpěl. Jediné, co musám udržovat s napětím na mém kole jsou světla. Ty vydrží víc jak 150 hodin a nejsou vitální pro jízdu.

V poslední době na popularitě získávají elektro kola. Uber, ten ideál etického chování, je nasazuje pro pronajmutí. Objevují se také „smart“ kola. Jeden model s internetovou konektivitou a z nějakého důvodu alexou od amazonu, což je asi poslední věc, kterou bych chtěl v kole.

Postup je stejný: Vezměte něco, co v sobě nemá internet a perfektně funguje, přidejte do toho internet a DRM nebo reklamy a máte disruptivní produkt par excellence.

Silicon Valley si přijde i pro naše kola. O tom nepochybuji.

Plazit se internetem

Kolik je na internetu .cz domén? Na to není úplně lehké získat odpověď. Člověk se musí stát registrátorem a spřáhnout se CZ.NIC, aby mohl dostat přesnou odpověď. Pro nás smrtelníky zbývají jen odhady.

Výše nastíněnou otázku jsem si položil někdy v průběhu dne a internet nabízel jem seznamy domén výměnou za tvrdou měnu, nic zadarmo. Šlo o otázku, která nemá žádný smysl, nic z ní nevzejde a nijak nepomůže lidstvu, jako jedna scéna ve filmu Primer: „And with no need for it, no possible real-world application, no advantage at all to be gained from it, the idea stayed“.

Zeptal jsem se twitteru, odpověď se nedostavila. Tedy dostavila se až o chvíli později. Mezitím jsem stihl objevit projekt Common Crawl, který pravidelně prochází velkou část internetu (anglicky se tomu říká crawl, v překladu plazení, to jen abych vysvětlil nadpis) a připravuje ji (zcela zdarma) ke stažení. Napadlo mě, že bych mohl celý internet stáhnout a vytahat z něj české domény. Poč ne? Poslední várka má pouhých 60TB komprimovaných dat. wget přesměruji do gunzipu, ten do grepu a výsledek vyklopím do souboru. Stačí si jen počkat 139 dnů.

Ale než jsem to stačil rozjet ve velkém a rozdrásat nervy místnímu ISP, ozvali se ochotní lidé z twitteru & nasměrovali mě na seznam Michala Špačka, který obsahoval 1.6M českých domén.

Takže jich bude asi mega a půl. Otázka zodpovězena.

Ale v tom okamžiku mi na notebooku už běžel curl -I na milion celých šest domén, abych zjistil, co se na nich nachází. Zatím skript nedoběhl, ale vypadá to, že přibližně 40% domén je nefunkčních a nemá DNS záznam, 25000 jich jede na českém Nette frameworku (ten poháněl i k47čku dokud nedošlo k přepnutí na asciiblog) a 60 domén vrací hlavičku X-Powered-By: Chuck Norris.

Nevím, co budu s touto informací dál dělat. Možná bych mohl najít všechny české blogy a vytvořit něco jako devblogy, jen pro blogy obecně, abych (aspoň nějak) posílil otevřený web mimo hranice industriální farmy facebooku.

Možná.

Nicméně #1: Common Crawl prochází web každý měsíc, takže pokud neděláte zálohy svého webu, ani se nemusíte snažit. Když je aspoň trochu populární, skončí v archivech CC. Ten stahuje všechny stránky, které jsou vzdálené na pět odkazů ze seznamu 50 milionů nejpopulárnšjších webů. Všechny stránky k47čky jsou dostupné na tři klikutí z indexu, takže jsem pokrytý.

Nicméně #2: myspace omylem smazal 50 milionů empétrojek od 14 milionů autorů nahraných během prvních 12 letech exsitence. Cynik může namítat, že nešlo o úplný omyl a gooni z myspace se jen nestarali. Nestálo jim za to migrovat fůru starých mp3 souborů. Kolik by to zabralo místa? 5MB na jednu empétřojku? 250 TB? 32 8TB disků? Cena 280 tisíc korun z czc.cz? Tak malou pro ně má cenu snažení 14 milionů kreativních duší. Až se youtube a další weby dneška dostanou do úzkých, není důvod nevěřit, že se situace bude opakovat a google hodí přes palubu tvorbu těch, na jejichž zádech se vezl.

Wikipedické faktoidy #2

Další kolekce náhodných wikipedických faktoidů:

• Velká Británie má dlouhou historii a s ní jsou spojené velice staré dluhy. V roce 2015 splatila dluhy z první světové války, v roce 2006 dluhy Spojeným Státům z druhé světové a začala splácet dluhy South Sea Company, které vznikly v roce 1720. Ty představují jen nepatrnou část současného dluhu, ale rozhodně tu nejzajímavější. Britská vláda od roku 1694, kdy byla založena Bank of England, vždy splatila dluhy svým věřitelům
• Goebbels toužil být spisovatelem, ale místo toho se stal ministrem propagandy a zrůdou mezi zrůdami. Touhu psát ukájel v rozsáhlých denících.
• Koncept Aryjské rasy vytvořil Arthur de Gobineau, který se znal s Richardem Wagnerem. Houston Stewart Chamberlain, Wagnerův zeť sepsal, který tuto myšlenku použil v rasistickém knize The Foundations of the Nineteenth Century, které ve velkém ovlivnilo nacistickou ideologii. Na jeho pohřu se ukázal kdo jiný než Hitler.

  (S Wagnerem se také znal Nietzsche, jehož dílo se jeho sestra, která znala pár nacistů, redigovala tak, aby působilo antisemitisticky.)

• Breeder reactor (ten jsem zmínil už dřív) – jde o jaderný reaktor, který průběžně vyrábí další užitečné palivo.

  Pokud cena uranu vystoupá nad 200 dolarů za libru, finančně se vyplatí (se současnou technologií) získávat uran z mořské vody. A té je na světě zatraceně hodně.

• Jaderné reaktory v kosmu – Spojené státy v šedesátých letech na oběžnou dráhu vystřelily satelit SNAP-10A s jaderným reaktorem na palubě.
• Jeruzalémský syndrom
• Demob suit

Etičtí kapitalisté

V IT sektoru je málo žen, málo menšin, málo starších lidí, ale nebojte, rozbíhají se snahy tyto výchylky napravit.

Přijde mi to nepochopitelné. Ne proto, že by zastoupení v jednom oboru nemělo odpovídat celkové populaci, ale proto, že naše fandění je dvojaké. Fandíme nejen progresivnímu napravování nerovnosti, ale také oslavujeme gigantické společnosti, které se podílely na statutu quo, ale najednou tohle má být zapomenuto, protože se tváří, že se snaží něco změnit. A taky implicitně oslavujeme kapitalismus.

Neměli bychom jásat, že monstr-společnosti IT světa můžou být polepšeny, měli bychom je zesměšňovat, jak zmršené, podlé a zbabělé jsou, že ochotně přihlíželi a podíleli se na nerovnosti a až teď, když aktivisté dostali hlas, prohlásili, že jim záleží na rovnosti příležitostí a zastoupení. Trochu pozdě aby to vypadalo upřímně.

Ale co jiného bychom měli čekat – jde o entity vystavěné výhradně kolem myšlenky maximálního profitu. Jejich snahy se tvářit humanisticky jsou lekcí PR. Jde o propagaci. Když oslavujeme google za to, že se snaží být férovější a nabrat víc žen, oslavujeme jeho reklamu a tím pádem jsem v určitém smyslu spoluvinní. Snaha polidštit inherentně nelidskou entitu pomáhá hlavně jí, jakýkoli benefit pro společnost je vedlejší účinek. Google a další se budou chovat férově jen když to bude profitabilní, nikdy neudělá nic správného, když na tom bude tratit.

(Všechny ty startupy, které chtějí zachránit svět? Zachrání jen tu část, ze které můžou extrahovat profit. V tomto režimu jsou jejich možnosti značně omezené.)

Obchodní transakce se často vydává za charitu. Médii proběhlo, že Microsoft daroval městu Seattle půl miliardy dolarů pro rozvoj ubytování, ale ve skutečnosti šlo o obyčejnou půjčku a polibek smrti pro veřejný sektor od hi-tech vládců.

Podobně si Zuck založil charitu, která je charitativní hlavně pro jeho peněženku. Nebo ostuda s iniciativou internet.org, kterou facebook prodával jako filantropickou snahu dostat miliardu lidí na internet. Ve skutečnosti se je snažil dostat na facebook. Po právu za to Zucka v Indii vypískali.

Jediný osud, který si google zaslouží je kompletní rozpuštění, eventuálně explozivní.

+1: The resource leak bug of our civilization

Ložiska se musí točit

Na kole se nachází jen několik málo oblastí na kterých záleží – ložiska a ta se musí perfektně točit – osy šlapek a osy kol. Vše ostatní je jen strukturální balast, který tyto ložiska drží na místě. Rám může být obalený blátem, sopečným popelem, mechem nebo zaschlou krví nemluvňat, ale když jsou ložiska v mobilním stavu, kolo jezdí.

Nedávno mi v kole něco začalo cvakat. Frekvence cvakání byla svázaná s frekvencí šlapání, takže šlo o něco ve středu nebo ve šlapkách. Minule to byly šlapky. Není problém, hodím kolo na řídítka, vyhrabu klíč 15 a 5 milimetrový inbus, utáhnu & za chvíli je hotovo.

Jako první krok bylo třeba omlátit krustu bahna a jehličí (počasí v poslední době nebylo zrovna příznivé), když jsem pak roztočil pedály, ozvalo se rytmické chroupání a začalo být nad slunce jasné, že problém je v ložiscích. Po vyšroubování misek jsem se zaposlouchal do jejich zvuku. Levé jelo hladce a měkce jako nahé dítě po skluzavce namazané máslem, pravé vydávalo suchý zvuk jako sípání astmatického ohaře. Problém musel být právě v něm.

Mám druhý pár misek v záloze. Plánem je provozovat jeden horší pár na podzim/zimu, kdy je mokro a jízda se spíš podobá plavání v bahně, a nic se nestane, když se rez prožere skrz, a jeden v excelentním stavu pro letní stovky kilometrů.

Internet mě naučil jak rozebrat misku s ložisky – stačí šroubovákem zvednout černou krytku (pozor praská) a pak černé těsnění. První pohled ukázal neveselý stav. V ložisku bylo jen minimum vazelíny a některé povrchy jevily známky rzi. Dostala se tam voda a vymlela všechen lubrikant.

Mám zálohu, nic nemůžu pokazit, co kdybych to zkusil opravit – vyčistit ložiska, napěchovat vazelínou a pak se uvidí. Po důkladném vydrhnutí v lázni odmašťovače ložisko vypadalo čistě, ale bylo zadrhlé. Propláchl jsem ho pod kohoutkem a pak vysušil (to shodou náhod bylo poprvé, co jsem za posledních asi pět let použil fén). Pak jsem do ložiska naložil vazelínu a hele: točí se hladce. Ne s tou sametovou měkkostí jako nové, ale lépe, než předtím. Je mi jasné, že jde jen stěží o ideální postup, ale jak říkal Johny Truant v House of Leaves: „It may be the wrong decision, but fuck it, it's mine.“ A hlavně to bylo skoro zadarmo, když nepočítám čas a plivanec odmašťovače, který bude recyklován a použit opakovaně.

A pointa celé téhle tirády? DIY je život & vytvářet vlastníma rukama něco hmatatelného (co zároveň netrpí odcizením) je fantastický pocit i když jde o maličkosti & triviality.

Nedávno se mi zdál zvláštní sen. Zažil jsem v něm zjevení a uvědomil si, že si už nikdy nemůžu koupit nové oblečení, které nikdo dřív nenosil, protože představuje příliš velkou ekologickou zátěž. Jediné tričko potřebuje 2700 litrů vody a to nemůžu mít na svědomí.

Nevím jestli tak chci žít, ale omezovat spotřebu a opravovat rozbité je krok směrem do snu.

Nigerijští princové

V poslední době mi nějak často volají spammeři, kteří touží, abych blíž poznal jejich společnost nebo produkt. Nikdy jsem se nedozvěděl, kam přesně míří a jaký je jejich konečný plán, protože hovor obvykle brzo skončí.

Znají moje jméno, takže jsem se dostal do nějaké spammerské databáze. Otázka zní: Jak? Volají na číslo, které používám velice velice zřídka – pro banku, omylem jednou k ověření twitterového účtu¹ a možná ho má v adresářích pár lidí. Kdo z nich mě jen podrazil? Mohl mě prodat operátor. Možná podvratná mobilní aplikace číslo ukradla z adresáře v něčím telefonu. Možná. Každopádně teď mi volají spammeři jeden za druhým.

Nedávno to byl chlápek, který se vydával za reprezentanta firmy z Hongkongu, ale jeho angličtina zněla jako parodie jihoafrického přízvuku.

Většinou se stačí zeptat, odkud vzali tohle číslo a linka znenadání utichne. Nebo se můžu tvářit velice zaujatě a s entusiasmem si vyžádat, ať mi řekne všechno a když začne mluvit, telefon odložím a nechám je mluvit. Nejsou to moje peníze, není to můj čas. Je to také ideální situace si začít pro pobavení fabrikovat nesmysly. Nebudou mít žádný dopad. Nebo nasadit Lennyho. A nebo, když na nic z toho nemáte náladu, prostě zahoďte telefon. Mrskněte s ním proti zdi tak silně, až z něj vypadne baterka. Pravda, lépe se to dělá s levnými hloupými telefony, ale ta katarze stojí to za to.

„Dobrý den, chtěla bych vám představit…“ křach. Nádhera.

1. Twitter má jeden nemilý zvyk: Dovolí zaregistrovat nový účet bez problémů, ale po prvním tweetu ho okamžitě zablokuje, protože pro jeho algoritmy jde o symptom podivného chování. Povolí odblokování, jen když zadám telefonní číslo.

Zatracenej vítr

Ale jako vážně, tohle je strašný, tenhle vítr může někam táhnout. Kam se podělo to nečekané protoplazimické jaro, nevíte? Chtěl bych ho zpátky. Už víc jak týden nad Celou zuří vichřice, jejíž rychlost jen ojediněle padá pod 30 kilometrů za hodinu a v tom se nedá jezdit na kole. I když jedu důchodcovskou dvacítkou přímo proti větru, staví se mi do cesty aerodynamický odpor, jako kdybych šlapal padesát & to není žádná zábava. Neustále cítím, že bych měl jet rychleji, mnohem rychleji, ale nejde to, cestu mi zahrazují závěje vzduchu. Vrcholem bylo, když jsem vyjížděl malý asfaltový kopeček přímo proti větru a připadalo mi, jako kdybych stál na místě. Plazil jsem se tempem tajících ledovců a stejně jsem snažil zabrat nějakou aerodynamickou pozici, abych se mohl pohnout. V tom okamžiku jsem se rozhodl, že radši počkám až se ovzduší uklidní čekám ještě pořád, o sedm dnů později.

Když o tom tak přemýšlím, tak větry neustále někam táhnou. Hm. Vy víte, co jsem myslel, žejo…