k47.cz
výběr kolo foto makro povídky kultura
koronavirus TECH ▞▞ 🞄⬤🞄 | twitter RSS

BLAK

15. 9. 2021 — k47

Band­camp ex­plo­rer začíná nést první plody. Le­žérně sle­duju tagy post-rockpost-metal, na­slou­chám cvr­kotu na těchto dvou frek­ven­cích, často vzá­jemně pře­sa­hu­jí­cích, vět­ši­nou nic zá­sad­ního, ale pak se objeví něco, co mě pře­kvapí, zarazí a šokuje.

Třeba něco jako BLAK — post-rock v duchu Mona, tracky kolem deseti minut, ne­ko­nečná crescenda, ne­ú­prosné zdi zvuku, jako kdyby kytary kovaly do rudo roz­pá­lený ingot, Skan­dální je, jak je BLAK per­fektní v každém ohledu, žádná hluchá místa, ze slu­chá­tek teče bubla­jící řeka roz­pá­le­ného železa přímo do slu­cho­vého nervu; do­stá­vám pocit, pa­ra­no­idní, ale opráv­něný, že mě museli někdy strčit MRI stroje a re­verz­ním in­že­nýr­stvím neu­ro­no­vých od­po­vědí najít per­fektní zvuk, který naplno zapálí tu moji starou & za­tu­cha­jící mozkovnu.

Je super zase něco cítit, zase do­stá­vat husí kůži z čistě in­stru­men­tální hudby, cítit nut­nost zavít oči, spon­tánně od­říz­nout smysly, abych mohl naplno po­slou­chat. V těch oka­mži­cích ne­po­tře­buju nic víc, exis­tence je vy­ma­zána.

Dovedu si před­sta­vit tohle po­slou­chat někde na kon­certě, v klubu s níz­kými stropy, v přední řadě, ovíván obřími re­pro­duk­tory, osa­mo­cen v davu; možná až moc dobře; BLAK na mě působí jako fa­lešná nos­tal­gie; tohle je přesně ta hudba, kterou bych měl spo­je­nou se sil­nými zá­žitky, protka­nou s ta­pi­sé­rií vzpo­mí­nek, jako Mono, 65da­y­sofsta­tic nebo Swans, jen nic ta­ko­vého ne­e­xis­tuje. Píše se rok 2021 a po­sled­ních 18 měsíců jsem strá­vil ve stavu ne ne­po­dob­ném en­do­spó­rám, které v ne­mrt­vém stavu čekají na pří­hodné pod­mínky k ožití. Ale je to tady, BLAK, je to sku­tečné, je to zvláštní a je to per­fektní.

komentáře

Dny nula

8. 9. 2021 — k47

Na­chá­zím se v mrtvém bodě. Po­slední dny jako kdyby křivka men­tální agi­lity do­sáhla fi­nál­ního nadiru. Všechno mi při­padá příliš těžké, každá pře­kážka se zdá ne­pře­ko­na­telná, každý krok strojí ob­rov­ské množ­ství námahy. Chci udělat X, Y, a Z, ale nic z toho ani s pří­cho­dem půl­noci není do­kon­čeno. Žádná jiskra, žádná ener­gie. Jako jediná cesta, zdá se, je ne­dě­lat nic, pře­čkat ve stavu str­nu­losti dokud mračna ne­u­stoupí & bude možné se o něco po­ku­sit.

Poz­ději jsem chtěl pro­vést určité změny na motoru k47čky, něco roz­sáh­lého, ale přesto nudně svět­ského; jednu změnu, na de­tai­lech ne­zá­leží, která si vyžádá zásahy do mnoha míst v kódu. Dělal jsem to ti­síc­krát, musí se to jen od­se­dět, začít z jed­noho konce a opra­vit místa, která první změna roz­bije a pak opra­vo­vat místa, co roz­bijí ty další změny a po­kra­čo­vat dokud se si­tu­ace ne­u­stálí v uspo­ko­ji­vém ekvi­lib­riu; jde o tri­vi­ální a z větší části bez­myš­len­ko­vou ak­ti­vitu; vy­ko­pejte kořen, za­berte a sle­dujte, co vy­táh­nete ze země. Není u toho třeba být in­te­li­gentní, vy­tr­va­lost plně po­sta­čuje. Ale každý z těch malých kroků pů­so­bil jako ne­zdolná hora, jako další mo­nu­ment bez­na­děje, že tudy cesta nevede, tudy je to příliš ob­tížné, příliš ne­schůdné. Musel jsem se nutit, abych začal, ale pak se to opa­ko­valo, na­ra­zil jsem na další pře­kážku a při­pa­dal si bez­radný a prázdný, v rukou žádná síla a v mozku stará za­prá­šená únava, kterou ne­do­káže zmír­nit žádný od­po­či­nek.

Každá pře­kážka se stala ne­ře­ši­tel­ným pro­blé­mem. Co když to tak bude na­po­řád?

Někdy, jen zřídka, v si­tu­a­cích nej­vyšší tísně nebo akutní in­trospekce, se mi hlavou honí otázka, jak bude vy­pa­dat ko­nečné men­tální ochab­nutí. Všechny zna­losti na­brané během let zmizí do šumu neu­ro­no­vého roz­kladu. Bojím se toho, straš­livě; jen velmi vzácně, na­štěstí, přesto hro­zivě.

Na­po­sledy, četl jsem zrovna něco ze světa pro­ce­so­ro­vých mikro-ar­chi­tek­tur, jsem dostal ten zvláštní pocit ná­h­lého, velice in­ten­ziv­ního uvě­do­mění, jako když had vpustí jed do žil své oběti: Co když se něco stane a všechny tyhle in­for­mace budou ztra­ceny? V po­sled­ních letech jsem strá­vil značné množ­ství času, abych na­hro­ma­dil velké množ­ství vě­do­mostí o de­li­kátní a kom­pli­ko­vané ma­ši­né­rii pro­ce­sorů a na­jed­nou by to všechno bylo pryč, možná ne všechno, jen vět­šina, zů­staly by trosky, obrysy, kou­řící torza vzpo­mí­nek na To­ma­sula, vágní ozvěny před­ná­šek Onura Mutla, frag­menty MESI pro­to­kolů, SIMD, ROB, VLIW, IPC, zkratky, které si pa­ma­tuji, i když jim už nejsem scho­pen při­řa­dit význam; jen tolik, abych věděl, že jsem kdysi něco věděl, ale teď, jen prach.

Byla byl to ztráta nejen dat v paměti, ale bi­zarně i kusu mojí osoby, kusu mě. Napsal bych iden­tity, ale nejsem si jistý, co přesně to slovo zna­mená. Něco, by se ztra­tilo, něco, co se podílí na de­fi­nici chaosu ozna­čo­va­ného jako exis­tence. Kromě zna­lostí není příliš jiných věcí nebo ak­ti­vit, které bych spo­jo­val se se­be­po­je­tím, ne hmotné statky nebo vlast­nic­tví, nemám nic a nejsem nic. Vět­ši­nou, když se uvě­do­mění vlast­ního bytí pro­dere na povrch, si při­pa­dám jako po­zo­ro­va­tel bez těla, pří­to­men v hma­ta­telné re­a­litě pouze okra­jově. De­s­car­tov­ská mysl na­hlíží do hmot­ného světa trh­li­nou v jednom bodě kosmu, občas, slabě, signál ne­kva­litní a spo­jení se pře­ru­šuje. Ko­mu­ni­kace s vlast­ním tělem pro­bíhá okra­jově. Při po­hledu do zr­ca­dla si nejsem jistý, kdo je vlastně ten člověk na druhé straně; exis­tuje jen slabá pojící linie, ta bytost slouží pouze jako nosná schránka, bi­zarní a ne­po­kojná před­stava, to nejsem já, já jsem shluk vjemů jím zpro­střed­ko­vaný, já jsem uvnitř něho; tahle osoba je někdo cizí, nejsem to já, jen můj hos­ti­tel.

Pa­ma­tuji si na noční můru, která mě opa­ko­vaně na­vště­vo­vala před lety: tělo usnulo, ale já uvnitř byl stále vzhůru, při smyslech, ale bez kon­taktu s hmot­nou schrán­kou, uvěz­něn v ní, bez mož­nosti utéct.

Dny nula se pro­je­vují opačně, tělo fun­guje, ale já uvnitř ne.

komentáře

Bandcamp explorer

4. 9. 2021 — k47

Ban­camp neměl RSS. Teď ho má.

Band­camp je jeden z těch mo­der­ních webů plat­fo­rem, které se ve své ne­ko­nečné moud­rosti roz­hodly ig­no­ro­vat RSS. Proč se zdr­žo­vat s uni­ver­zálně pod­po­ro­va­ným stan­dar­dem, který lidem umož­ňuje sle­do­vat no­vinky od jejich ob­lí­be­ných skupin a žánrů, tím je dostat zpátky na sajtu a dát jim mož­nost utra­tit pár €€€ za nové album, ze kte­rých si band­camp vezme svých pár pro­cent? Ne, to dává příliš velký smysl. Band­camp je plat­forma & plat­formy si hrají na vlast­ním pí­sečku, pro­tože proto.

Tohle jsem už jednou řešil. Někde na k47čce se dá najít RSS export pro­dukce vy­bra­ných post-rocko­vých a post-me­ta­lo­vých skupin. Co kdy­bych vzal scra­po­vací kód, mírně ho roz­ší­řil do podoby robota, který vy­tr­vale crawluje celý band­camp a po­skytne RSS feed pro každou sku­pinu a každý tag? Proč ne?

Tak přesně to je band­camp ex­plo­rer – jed­no­du­chá věc, která ve stro­hém UI nabízí pře­hled nově vy­da­ných alb, jejich export jako RSS a nějaké drob­nosti navíc.

Jed­no­du­ché, co? Ano i ne. Záhy se uká­zalo, že na band­campu je víc alb než na­zna­čo­valy rané odhady. První kom­pletní crawl vy­š­ťou­ral 890000 alb, EP a single tracků od 87000 umělců. Navíc zcela jistě nejde o kom­pletní obraz všeho, co se tam dá najít, tím jsem si jistý.

Od té doby crawler (s pře­stáv­kami) běží a ob­je­vuje další obsah, nové sku­piny, nové umělce, nová alba. Celé je to di­men­zo­vané tak, aby to běželo na ma­lič­kém Raspberry Pi s 1 GB RAM. Nejde o žádný velký stroj, do­konce by se dalo říct, že vý­ko­nem a pro­středky jde o pravý opak, menší než běžný mobil. Pravda, ale crawler/ge­ne­rá­tor se tam s tro­chou pomoci vejde a má do­sta­teč­nou re­zervu, aby ne­pře­ká­žel ostat­ním pro­ce­sům, co tam běží. Bylo po­třeba udělat ně­ko­lik za­jí­ma­vých op­ti­ma­li­zací, co se paměti týká, a na divoké pokusy padl nějaký ten večer.

Všechno běží na PHP – jak proces ge­ne­ru­jící da­ta­bázi a tak i webový skript – a to není jazyk zrovna pro­slulý svou úspor­ností. Pro do­sta­tečně mo­ti­vo­va­ného děl­níka to ne­před­sta­vuje pro­blém, cíl je jasný a musí se ho do­sáh­nout za každou cenu, ná­sledky budiž pro­klety. Ex­pe­ri­men­to­vání uká­zalo, že dva nej­dů­le­ži­tější triky jsou: ob­jekty re­pre­zen­to­vat jako lehce se­ri­a­li­zo­vané stringy (stačí atri­buty spojit a od­dě­lit \0) a po­u­ží­vat línou ma­te­ri­a­li­zaci, ale vy­hý­bat se při ní po­u­žití yieldClosure, které se­že­rou pře­kva­pivá kvanta paměti. Shr­nuto, pod­tr­ženo: když zkusím do­sta­tečné množ­ství stu­pid­ních nápadů, jeden z nich bude fun­go­vat.

Crawler jede při­mě­řeně po­ma­lým tempem. Vy­chází to, že by měl objet celý band­camp jednou za týden. Crawlo­vání běží v ná­hod­ném pořadí a ak­tu­a­li­zace nemají žádné ga­rance nebo limity, jen ty sto­chas­tické ve stylu, že když hodím kost­kou mno­ho­krát, even­tu­álně padne každé číslo a každé sku­pina bude even­tu­álně ak­tu­a­li­zo­vaná.

A to je všechno: „band­camp ex­plo­rer“ je nápad, který jsem měl před ±půl rokem a z důvodů mimo moji kon­t­rolu ožívá až teď. A pro­tože ho sám po­u­ží­vám, bude mě to mo­ti­vo­vat, ho držet v chodu.


+1: V tes­to­va­cím pro­vozu jsem sle­do­val pár tagů a už jsem v nich našel pár nových & za­jí­ma­vých věcí. Třeba Some Became Hollow Tubes. Kla­sická kon­ste­lace alba: Dva tracky, každý má 17 minut, hudba je ne­kenčná, ale stále vře a nikdy ne­začne nudit (à la Wes­tern Lands).

komentáře

Steam musí zemřít

29. 8. 2021 — k47

I přesto, že tu opa­ko­vaně při­zná­vám lo­a­ja­litu myš­lence free soft­waru, do­ne­dávna jsem po­u­ží­val dvě uza­vřené apli­kace. Steam a Bin­ding of Isaac. Do­ne­dávna, ale už nikoli.

Si­tu­ace je taková, že když člověk chce hrát vpod­statě ja­kou­koli po­čí­ta­čo­vou hru, musí mít Steam. Dítko Gabe Newella do­sáhlo de facto mo­no­pol­ního po­sta­vení a pa­ra­lelní cesty mimo cha­padla steamu jsou vzácné. Když nebylo zbytí, po­u­ží­val jsem steam, exis­tuje verze pro linux & stejně tak celá řada her má své porty pro tuč­ňáka. To mi bylo jedno, pro­tože jsem tam hrál jednu je­di­nou hru, už zmí­něný Bin­ding of Isaac. Každý den jednu hru krát dvacet až čty­ři­cet minut krát pět let, šlo o nej­lépe utra­ce­ných pár euro vůbec.

Ne­dávno vyšlo DLC pro starého dob­rého Isaaca a s vi­di­nou ne­u­vě­ři­tel­ného množ­ství nového obsahu, gra­fiky, před­mětů, úrovní, cha­rak­terů, ne­přá­tel a her­ních me­cha­nik, které by staré hře vdechly nový život, jsem ho za tři kila koupil. Na steamu, po­cho­pi­telně.

Jediný pro­blém byl v tom, že tohle DLC nemá na­tivní verzi pro linux. Vý­vo­jáři se z důvodů zná­mých jen jim roz­hodli na dítko Linuse Tor­vadse, které v těchto dnech osla­vuje tři­cáté na­ro­ze­niny, za­ne­vřít. Ale v tom není žádný pro­blém, na Steamu můžu do nějaké lhůty za­kou­pené pro­dukty vrátit a pak je tu sa­mo­zřejmě Wine. To im­ple­men­tuje win­dow­sowské API na sys­té­mech, které nemají s micro­sof­tem nic spo­leč­ného, a s jeho pomocí můžu Isaaca roz­cho­dit. Nebo přes Proton, což je verze Wine přímo im­plan­to­vaná do steamu. Stačí hru smazat, na­sta­vit aby star­to­vala s Pro­to­nem, pak se stáhne win­dows verze a jede to.

Krása. Takhle jsem hodinu nebo dvě strá­vil s novým DLC. Zá­ro­veň to byla po­slední hodina, kdy jsem měl steam.

Pro­blém je v tom, že jsem neměl na­in­sta­lo­vaný Steam per se. Pů­vodně, v dřev­ních dobách jsem stáh­nul .deb ba­lí­ček, ten na­in­sta­lo­val, ale od té doby jsem v prů­běhu ně­ja­kého úklidu z důvodu úspory místa ba­lí­ček se ste­a­mem smazal. Isaaca jsem pak spouš­těl přímo z bash skriptu ve složce s in­sta­lací. Ten nejdřív nějak spus­til steam z bi­nárky, která kdesi pře­ží­vala, a pak i hru. Divné uspo­řá­dání, pravda, ale fun­go­valo a dobře plnilo svůj účel – spus­tit jed­ni­nou apli­kaci, kterou po­u­ží­vám. Kom­pli­kace byla v tom, že potom, co jsem smazal li­nu­xo­vou verzi Isaaca a na­in­sta­lo­val tu win­dow­sov­skou, star­to­vací skript zmizel.

Na­jed­nou nemám jak spus­tit steam a z něj spus­tit win­dow­sov­ského Isaaca, pro­tože nemám li­nu­xo­vou in­sta­laci Isaaca, kterou musím na­in­sta­lo­vat ze steamu, který nemůžu spus­tit, pro­tože… Hmm. No a tak jsem pře­stal po­u­ží­vat steam, vše s ním spo­jené a zre­du­ko­val počet počet uza­vře­ných apli­kací o dvě.

Není to žádná velká ztráta, roz­hodně ne teď, když vyšel free soft­ware klon HOMAM3 VCMI s dobou AIbitvy fan­tas­tic­kých armád jsou ko­nečně zá­bavné a na­pí­navé, a jednu vysoce ná­vy­ko­vou drogou jsem na­hra­dil jinou.


+1: Do VCMI do­po­ru­čuju na­in­sta­lo­vat Boost Core mod tady na se­znamu. Mimo jiné ba­lan­cuje skilly hrdinů, z nichž ně­které bývaly jen okra­jově uži­tečné. Teď každý z nich má svou váhu a žádný není zby­tečný.

komentáře

PZ Myers

25. 8. 2021 — k47

Vím, jdu s kříž­kem po funuse se zpož­dě­ním asi deset let, ale musím říct, že blog PZ Myerse je docela fajn čtení. Pro­fe­sor bi­o­lo­gie/ate­ista se v tex­tové formě spe­ci­a­li­zuje na idioty, lháře a pod­vod­níky, k nim při­hodí řádění ná­bo­žen­ských fa­na­tiků, kre­a­ci­o­nisty, pa­vědce, šar­la­tány a akty dal­ších po­dobně spe­ci­ál­ních je­dinců. Skoro vše to jsou věci, v nichž re­kre­ačně plavu nějaký ten pátek. A když říkám plavu, myslím tím mor­bidní zvě­da­vost hra­ni­čící s po­sed­lostí. Nemůžu se na­ba­žit, je to jako sle­do­vat srážku vlaků ve zpo­ma­le­ném filmu. Neměl bych, nedělá to dobře pro duši, ale nemůžu od­trh­nout oči. Jak se někdo může tak ka­ta­stro­ficky mýlit a přesto vše pro­hla­šo­vat s ta­ko­vou se­be­dů­vě­rou?

Jeden pří­klad: Aubrey de Grey. Pa­ma­tuju si ho z TED talku v dáv­ných dobách, kdy jsem TED talky bral vážně, ne jako ve­řej­nou men­tální mastur­baci, jejíž smysl je v tom, že si všichni zú­čast­nění při­pa­dají strašně chytří, ale nic se reálně ne­změní. Ok, tak tenhle de Grey není vý­zkum­ník dlou­ho­vě­kosti na prahu re­vo­luč­ního pro­dlou­žení délky lid­ského života, ale v pod­statě šar­la­tán a se­xu­ální pre­dá­tor. Další. Odsud to vypadá, že pocit vlastní moci s ne­chut­ným cho­vá­ním jde ruku v ruce.

On cel­kově Nový Ate­is­mus, k němuž se v za­čát­cích PZ hlásil, na­ra­zil kýlem na dno, dalo by se říct. Lídři se uká­zali jako mo­rálně kom­pro­mi­to­vaní; čtyři jezdci měli k osví­ce­nému vedení daleko, z Da­w­kinse se stal vzteklý buldog v kleci, který neumí nic jiného, než kolem sebe štěkat, Hit­chens stihl zemřít dřív, než zu­ři­vost po 9/11 kom­pletně vy­chladla a jeho kr­ve­lačné nad­šení do válek s mus­lim­ským světem ne­pů­so­bilo tak ne­lid­sky, Den­nett je stále ok, aspoň doufám, stál krok stra­nou epi­cen­tra, víc aka­de­mik než vůdce smečky, i když se ví, že na jeden TED letěl na palubě Ep­p­se­ti­novy lotia ex­press, a o Harri­sovi se radši ne­mluví. PZ z etudy Nového Ate­ismu a svém pů­so­bení v něm není nad­šený. V po­dobně kri­tic­kém duchu vyšlo ně­ko­lik článků a ty po­pi­so­valy hnutí a jeho de­gra­daci vý­hradně v od­stí­nech černé. Nový Ate­is­mus jako útočná tak­tika má ome­ze­nou ži­vot­nost, je­di­ným po­vo­le­ným aktem je na­pa­dat ira­ci­o­na­litu a ex­trémy ná­bo­žen­ství a i když jich je dost, pořád jde o ome­zený pohled na svět a pro­blémy, kterým čelíme. Když pak dojdou tyhle cíle, musí se najít nové, ať se děje, co se děje. Tak po­stupně došlo k fúzi s alt-right a in­tellectual dark web, což je docela jiná sorta lidí, než osví­cení hu­ma­nisté, za které se Nový Ate­is­mus rád přestro­jo­val.

Nicméně PZ je jeden z těch pří­čet­něj­ších, kteří zů­stali věrni prin­ci­pům hu­ma­nismu a skep­ti­cismu. Můj plán je teď pře­číst jeho blog od za­čátku do konce, všech 29000 článků za po­sled­ních 15.5 roku. Jo, nutno dodat, že PZ byl velice ak­tivní ve svém psaní.

komentáře

Sean Lock, mrtvý

21. 8. 2021 — k47

Nej­vtip­nější komik Bri­tá­nie zemřel, 58 let, ra­ko­vina. Svět je pro to o něco smut­nější a já ne­cí­tím nic. To není dobře. Tak by neměla vy­pa­dat reakce na de­fi­ni­tivní zánik nej­ob­lí­be­něj­šího komika. Neměla by, ale vypadá.

Stalo se to před čtyřmi dny, o dvě rána a dva sou­mraky poz­ději na wi­ki­pe­dii přibyl osudný edit, změnil is za was a uza­vřel ka­pi­tolu jed­noho života i pro nás ostatní, kteří opile po­kři­ku­jeme ze zad­ních řad a věříme pri­márně jen tomu, na co si můžeme sáh­nout.

Tak to je všechno, svět kaž­dého z nás se vy­trácí a bude se vy­trá­cet dokud ne­zů­sta­neme osměle stát na konci prkna ve světě, který nám ne­patří a kte­rému ne­ro­zu­míme. Vše co jsme znali, pryč, vše s čím jsme vy­růs­tali, pryč, vše co jsme mi­lo­vali, pryč. Jen cizí svět, po­sta­vený z cizích snů a cizích vtipů a ani ty nejsou tak dobré, jak bývaly.

Někdy pře­mýš­lím, kdy ztra­tím nit, kdy se pode mnou utrhne lavina a začnu být mimo, exu­lant v ne­známé re­a­litě, a ono se to dost možná už stalo, první kroky byly uči­něny, po­cho­duju podle vlast­ního rytmu, mimo koryto spo­leč­nosti, jako pous­tev­ník žijící na skládce. Kolik no­vi­nek se vám zarylo pod kůži? Kolik autorů nebo skupin jste si za­mi­lo­vali? Kolik nových přátel máte? Jak moc se pohnul hod­no­tový systém? Jak moc se změ­nila vnitřní mo­ti­vace? Nijak, je to stále to staré známé, jen méně in­ten­zivně a zá­ro­veň ri­gid­něji? Vra­cíte se zpátky? Jedete na nos­tal­gii jako na se­ri­ózní uži­va­tel he­ro­inu, jemuž do­chází žíly? Čím slabší impulz, tím to svědčí o větší osi­fi­kaci. Mu­mi­fi­ku­jeme se ve vlastní iden­titě.

Když o tom tak pře­mýš­lím, podle těch kri­té­rií jsem mumie už celé věky; per­fektní, na­lo­žená v pa­ra­fínu, při­pra­vená vy­čká­vat na signál věč­nosti. Když jsem roz­mýš­lel, co dneska napsat, pro­čí­tal jsem svoje minulé texty pro in­spi­raci, jednak ty tady na k47čce a pak ně­které ne­ve­řejné a pro­boha, září z nich do ruda roz­pá­lená in­ten­zita činu, touhy něco dělat, ab­sor­bo­vat svět & vše co nabízí. Hlavně touhy, ne její re­a­li­zace. Z řádek sálá di­a­me­t­rálně od­lišný svět, 13 let na­zpá­tek nebo kolik a jako kdyby to psal docela jiný člověk. Vím, co jsem kdysi myslel, ale sen­ti­ment se zdá cizí, jako glyfy starého písma. Víte, hod­noty se ne­změ­nily tolik, jen vy­hasly.

Otázka zní: Dokážu se do něčeho nového po­no­řit naplno, za­mi­lo­vat si to a pro­ží­vat to, ať už jde o cokoli, akt, osoba, ar­te­fakt, s ma­xi­mální možnou in­ten­zi­tou? Doufám, i když cítím, že od­po­věď se mi nebude líbit.

O čem jsem to psal? Jo, Sean Lock, nej­lepší komik široko daleko, zemřel…

I was kil­ling this pig with a hammer and I thou­ght: I need ho­li­day.

komentáře

Wikipedické faktoidy #12

17. 8. 2021 — k47

Už dlouho jsem ne­ob­la­žil svět na­ho­di­lou sbír­kou zpola za­jí­ma­vých fak­to­idů, co? To se musí na­pra­vit.

komentáře
15. 8. 2021 Bílá místa urbanistických plánů
Ten pocit je nepopsatelný. Seberete červené jablko ze země, vyhřáté od slunce a po prvním kousnutí ucítíte jemnou příchuť fermentace. Na trávě leží už jeden nebo dva dny a teď chutná přesně jako cider. Je to mihotavý moment ataraxie, jako záblesk finální a věčné stability. Proč tenhle okamžik nemůže… celý článek →
11. 8. 2021 VCMI - HOMAM3 klon konečně kompletní
Na jeden zátah jsem spáchal maličkou terminálovou hru, klon curse of war & v obvyklém duchu nese jméno hypercurse of hyperwar. Proč ne, že jo? Jde o trivialitu, na níž je nezajímavější Floyd-Warshallův algoritmus hledání cest a ten ani není vidět. Dostal jsem se do Fáze Jedna, kdy mám věrný klon, s… celý článek →
8. 8. 2021 Redneck chic
Asi takhle: někdo chce vyvěsit jižanskou vlajku, protože se mu líbí ironický redneck chic – křupan co smrdí od domácí pálenky a ohání se arzenálem střelných zbraní. Je to jen styl bez jakéhokoli spojení s originálem. Víte jak lidé nadávají na hipstery? Tohle je to samé, jen horší. Ironie se točí… celý článek →
5. 8. 2021 H5N1 + senzacechtivost
H5N1 nepotřebuje přikrášlovat a uměle z ní dělat větší senzaci. Je to časovaná bomba, na které sedíme; varianta chřipky s globálním rezervoárem v divokých ptácích, jen několik mutací od schopnosti snadno infikovat lidi. A jestli když se to stane, může to být velký problém. Do dnešního dne 53%… celý článek →
2. 8. 2021 Druhý disk
Mám laptop X220, použitý, už mu bude 10 let, hodně věcí z něj už upadlo, přesto se mnou ještě nějaký ten pátek vydrží. Jeho křemíkové srdce bude tepat podle mého rytmu. I když mu táhne na dekádu, nepřipadá mi nijak zásadně pomalý. Ve firefoxu mám vypnutý javascript & tak weby buď nefungují vůbec… celý článek →
30. 7. 2021 Devítinohý pavouk
Ve tři hodiny ráno vědomí leží kosmickému děsu otevřené dokořán. V té době přicházejí epizody existenciální paniky, s železnou pravidelností, vždy po probuzení s pár letmými hodinami spánku za víčky. Zprvu tiše, nenápadně, neklid podobný tomu, jaký vyvolá velké množství kofeinu a hudba, ale pak…… celý článek →
28. 7. 2021 Tření
Začalo to tak, že jsem dlouhá léta měl jedno kolo, pak jsem se stal vlastníkem dvou kol, loni to zase spadlo na jedno kolo a teď… není to úplně nula, ale nemá to k ní úplně daleko. Postupně se zase dostávám k jednomu cyklistickému dopravnímu prostředku. Postupně a pomalu. celý článek →
26. 7. 2021 Svět(lo) z odpadků
Co by s udělal s rozbitými LED žárovkami Miroslav Tichý? Vyhodil je? Ten cenný zdroj? Asi ne. Nejspíš bych z nich něco postavil. Třeba makro světlo. celý článek →
2021  1   2   3   4   5   6   7   8   9 
2020  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2019  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2018  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2017  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2016  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2015  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2014  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2013  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2012  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2011  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2010  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2009  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2008  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2007  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2006  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2005  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2004  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2003  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2002  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz