k47.cz    — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura | twitter FB


Svatba

18. 12. 2018 — k47

Ke svatbě potřebujete minimálně šest lidí. Když jich máte méně, nemůžete ni nikoho vzít.

Ale asi abych začal od začátku: Když jsem nedávno ležel v posteli a spánek se (navzdory snahám) nedostavoval, mi na mysl přišla otázka svatby, konkrétně jak je možné celý proces projít s nejmenším množstvím ceremonie, pompy a rozhazování. Můžu jen zajít na úřad k okýnku, říct "Chci vzít tuhle thajskou prostitutku", plácnout si s úředníkem a dojít si pro novou občanku s aktualizací v kolonce "rodinný stav" nebo to vyřídit na internetu?

Spánek jsem odložil a začal číst nový občanský zákoník, část druhou o manželství, tedy aspoň její začátek, který pojednává o tom jak svazek vniká. Zbytek zákona se věnuje majetku a dětem, což není ani zdaleka tak zábavné jako první novomanželské paragrafy2 .

Hned na začátku zákon lakonicky prohlásí "Sňatečný obřad je veřejný a slavnostní"1 , takže to nepůjde úplně bez ceremonie v montérkách a s rukama od oleje. Navíc k tomu potřebujete šest lidí, jinak to neprojde - jednak muže a ženu (zatím jen tuto kombinaci, jiná není možná4 ), pak hlavouna s povolením oddávat (bude to nejspíš starosta nebo nějaký ježíšovecký kněz), matrikáře a dva svědky, protože bez nich by vám to nikdo neuvěřil. (Znamená to, že každé manželství je polygamní?)

V zákonu stále přežívá církevní rétorika a symbolická pompa dávných dní, z jejichž oprátky jsme se naštěstí dávno vyvlékli, - není to jen právní úkon, stále jde z principu o rituál a ceremonii. Český zákon stále uznává církevní sňatky, což mě překvapilo, protože takový anachronismus jsem popravdě nečekal3 . Náboženští papaláši mají právo oddávat, ale z procedurálního hlediska jejich sňatek hraje druhé housle, prim má stále záznam v matrice, církevní obřad je jen odbočka od byrokracie státu do chrámu boha, ale kněží vás stále můžou učinit mužem a ženou. Tedy jen, když několik dní po zákroku boha odešlete záznam na matriku, ale stejně.

V zákonu se také nachází nevinný § 667:

Je-li život snoubence přímo ohrožen, může sňatečný obřad provést každý orgán podle § 658, popřípadě jiný úřad stanovený jiným právním předpisem, a to na kterémkoli místě; to platí obdobně i pro církevní sňatek. Mimo území České republiky může sňatečný obřad provést také velitel námořního plavidla plujícího pod státní vlajkou České republiky nebo velitel letadla zapsaného v leteckém rejstříku v České republice a je-li alespoň jeden ze snoubenců státním občanem České republiky rovněž velitel vojenské jednotky České republiky v zahraničí.

Týká se druhá věta stále hrožení života nebo v zahraničí může kapitán letadla, lodě nebo vojenské posádky oddat jakéhokoli Čecha? Nejspíš se týká, jinak by to nebylo uvedeno v jednom paragrafu, ale přesto můžeme snít. A pokud se chcete vzít hned, střelte se do břicha, chvíli počkejte, než ztratíte dost krve a pak řekněte letušce, že máte jedno přání.

V této situaci - doslova hrobníkovi na lopatě - se oženil britský komik Bob Mortimer. Obřad proběhl třicet minut před operací, která mu trojitým srdečním bypassem zachránila život.

Takže ne, nemůžu úplně obejít zákonem stanové tyjátry, ale to co se bude dít potom, je možné seřezat na stan, klobásy a pivo. Svatby jsou v průměru idioticky drahé, a jejich cena koreluje s pravděpodobností rozvodu - čím dražší, tím menší šance, že věčný svazek vydrží. Proto se mi líbí idea na to jít ghetto stylem, vynechat drahé pozlátko, zásobit hosty obrovským množstvím masa a vodky a piva a nechat osud, aby se postaral o zbytek. Protože na ničem z toho nezáleží, jde o oslavu dvou lidí a všichni ostatní jsou přinejlepším hlučná kulisa. Tohle prosté uspořádání se někdy zvrhne do blýsknutí se hotovostí a ukázkou statusu pro hosty, na kterých z principu nezáleží.

Manželství je archaická instituce, nasáklá zastaralými tradicemi, která nedává příliš smysl. Na jedné straně je tu láska, na druhé straně dítě a rodina, na třetí otázka společného jmění, na čtvrté normalizace společenských interakcí a na páté sračka ze všech sraček největší, ospravedlňovač neospravedlnitelného - bůh.

Když spolu dva lidé chtějí žít a vychovávat dítě, nepotřebují k tomu zákonem nebo (nedej bože) bohem sankcionovanou instituci (40% dětí v ČR se narodí mimo manželství). Ale přesto manželství může být ekonomicky výhodnější, což je způsob, jakým Zákon normalizuje svazky - jeden muž, jedna žena, potomstvo - jako preferované6 . Jde o několik rozdílných konceptů spojených do jednoho úhledného balíku. Tohle spojení je historický přežitek z dob před antikoncepcí.

Lidé spolu budou spát, to povede k potomkům, ale kdo se o ně postará? Co kdybychom vytvořili instituci, která spojí dva lidi nadosmrti, aby spolu mohli spát, a zároveň vytvořili tabu, že jakýkoli styk mimo tento závazek rozhněvá boha. Problém vyřešen, máme pojistku, že nevyhnutelně nechtěné děti budou vychovány a zaopatřeny. Navíc to pěkně řeší pozůstalost a dědictví. Ale teď máme k dispozici genetické testy otcovství, takže veškeré nesrovnatelnosti můžeme vyřešit (~2% dětí jsou nevlastní) a nepotřebuje k nim nutně manželství.

Preambule zákona "Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc" potvrzuje, že tento archaický duch stále žije. Ve skutečnosti by měla říkat: "Manželství je instituce, která z muže a ženy učiní nedělitelnou jednotku s právy a vymahatelnými povinnostmi specificky vybranými k produkci další generace tohoto národa." Rodina a vztahy mezi rodiči a dětmi mají vlastní paragrafy, oddělené od těch manželských.

Z těchto důvodů mi přijde poněkud zvláštní, když někdo chce posvětit svou lásku touto vpravdě bizarní a archaickou institucí: *Miluji tě a proto chci učinit administrativní úkon, který sjednotí naše jmění, umožní nám změnit si příjmení, přiřkne právo na vdovský důchod a různé dávky, vytvoří nárok na sirotčí důchod pro naše děti a právo osvojit děti druhého z manželů a nařizuje že "Manželé si jsou navzájem povinni úctou".

I když je to všechno velice zajímaví, nic z toho se mě nikdy nebude týkat. Ke svatbě je potřeba jedné klíčové ingredience, která se mi o samotě v Cele nedostává.


  1. Otázka: Co přesně znamená "veřejný"? Můžu každý den sedět v síni, kde starosta oddává a čekat na nějakou akci? Ne že bych po tom nějak moc toužil, ale někdy nemám co dělat.
  2. O něco dál v částech o adopci se píše "Zletilého lze osvojit, není-li to v rozporu s dobrými mravy" a všichni víme, co je tímto obratem myšleno.
  3. Návrh zákona z roku 1919 se chtěl církevního sňatku úplně zbavit, ale neprošel. Civilní sňatek byl dědictvím francouzské revoluce, které pak Napoleonské výpady roznesly po celé Evropě.
  4. Registrované partnerství je skoro jako manželství, ale ne úplně. Nezaručuje některá práva a zcela se vyhýbá otázce adopce a výchovy dětí. Na druhou stranu je ho možné uzavřít s minimem ceremonie, stačí jen přítomnost notáře a v zákoně není uvedeno, že jde o událost veřejnou a slavnostní. Statistiky také vyvracejí morální paniku odpůrců gay manželství5 . Za 11 let od uzákonění RP bylo uzavřeno mezi 2647 páry a mělo míru rozvodovosti 14.5%, která se u manželství pohybuje kolem 50% (nejčastěji rozvod nastane 3 až 5 let od svatby). Jen 0.66 páru denně, gay-manželství by přineslo tak malou změnu z pohledu společnosti, že si ji skoro nikdo nevšimne, rozhodně to nepovede k rozvratu a konci "tradiční rodiny". Vypadá to, že netradiční rodina je trvanlivější a odolnější. Možná to bude tím, že gayové a lesby, kteří chtějí vstoupit do svazku, co nejvíce se podobající manželství, do něj skutečně chtějí vstoupit i přes překážky a neberou to jen jako něco, s čím se více méně počítá u každého heterosexuálního jedince.
  5. Jiří Karas: "Stálé opakování neměnnosti sexuální orientace je demotivující pro ty, kteří by rádi podstoupili léčbu, aby se stali heterosexuály..." Pavel Tollner: "Tato kampaň vyúsťuje v nepřijatelnou apotézu (rozuměj zbožnění) jednání homosexuálního, bisexuálního a jiných zvráceností." Oba byli poslanci za KDU-ČSL, jak jinak.
  6. Téměř ve všech kulturách světa skončí většina lidí v heterosexuálním manželství a tedy trvalé monogamní soužití vypadá jako přirozené pro lidi. Z tohoto pohledu můžeme namítat, že manželství je jen formalizace typického vztahu a není proto nezbytná (viz])

Hlas velkého Cliva

17. 12. 2018 — k47

Dneska jen telegraficky, protože mám velké zpoždění:

To je všechno, rozejděte se do svých domovů, bombardování začne za pět minut.

Nic nefunguje

16. 12. 2018 — k47

"Na tom disku je dvacet let mého života," řekla ███████████████, když mi v rukách přistál vadný externí disk, ke kterému neexistovaly žádné zálohy.

V tom okamžiku mi po zádech začal stékat studený pot. Ten pocit znám víc než dobře. Už mi umřelo několik disků, někdy šlo o fatální incidenty, které s sebou odnesly data, jindy šlo jen o zpestření dne následované rychlou záchrannou operací nebo obnovou ze záloh. Naposledy mi jako lusknutím prstů vybuchlo systémové SSD a rozlomilo se ve dví. Pohled do očí digitálního rozkladu, kdy najednou bez varování všechno zmizí, jsem už zažil. Nejhorší není pocit, že jsem něco navěky ztratil, ale nejistota o co přesně jsem přišel.

Začalo to nevinně. ███████████████ přinesla mrtvý disk, jestli bych se na něj nemohl podívat. Zapojil jsem ho do notebooku, pokusil se ho namountovat, nešlo to, dmesg hlásil neopravitelné I/O chyby. Ok, říkám, připojím ho do desktopu, udělám obraz disku a pak se uvidí, co na plotnách rotující rzi zůstalo.

Ona přitom doufala, že ji disk bude sloužit nadosmrti. To může vypadat jako naivní touha, ale na druhou stranu je to zcela rozumný předpoklad pro člověka, který není zasvěcený do hrůz hardwaru a softwaru. Když si něco koupím, čekám, že to bude jednoduše fungovat co nejdéle, ideálně napořád. Ale kdo zažil křehkost a pomíjivost digitální iluze na vlastní kůži a vidí do křemíkových střev strojů, které ovládají jednadvacáté století, ví, že jde o naivní touhu, protože nic nefunguje. Počítače ve všech formách jsou přeludy, pouhé fata morgány stability vystavené z nespolehlivých komponent a bláznivých nápadů.

Disky jsou šílené, když se nad tím zamyslíte—skleněná plotna pokrytá magnetickým prachem, která rotuje 120x za vteřinu, nad níž se vznáší čtecí hlava tak blízko, že kdyby byla zvětšená do rozměru dopravního letadla, doslova by olizovala komíny domů. A to není všechno, nové disky jsou naplněné heliem a ty úplně šílené při zápisu zahřívají plotnu laserem, aby mohli zapisovat ještě víc dat do stejného prostoru.

Flash paměti, které nahradily rotující disky a jsou přítomny v paměťových kartách, telefonech, tabletech a jakémkoli novém zařízení, jsou také šílené. Úložiště je tak neuvěřitelně datově husté a v každé buňce se navíc ukládá několik hladin napětí, ne jen jeden bit, 1 nebo 0, 1.8 voltů nebo nic, ale hned několik, které musí přesně rozpoznat, jinak bude číst smetí. S rostoucí hustotou se snižuje počet přepisovacích cyklů, který u posledních generací dosahuje jen jednoho tisíce. Když blok přepíšu 1000x bude mrtvý. Vestavěný procesor proto musí řešit rozkládání zátěže na celý flash. Flash disk je tak plnohodnotný počítač s vlastním souborovým systémem, data jsou neustále porušována, ale logika se neustále stará o jejich opravu a konzistenci.

RAM paměti jsou také šílené, konkrétně DRAM. Ta potřebuje jen jeden kondenzátor a jeden tranzistor, aby uchovala jeden bit informace. Jde o tak husté pole, kde všechny prvky jsou u sebe tak blízko, že opakovaný zápis do jednoho místa může přehodit sousední bity. Na tomto principu je založen útok rowhammer. K porušení dat může dojít náhodně, často se říká, že za chyby může kosmické záření, které trefilo konkrétní kondenzátor. Serverové paměti, kde k chybám nemůže dojít, obsahují ECC - mechanismus kontrolních součtů, které dokáží opravit jednobitovou chybu a detekovat dvoubitové závady. V konzumních zařízeních ECC paměti v naprosté většině případů nejsou, z důvodu snížení ceny, přítomné.

Procesory jsou také šílené. Jde o miliardy tranzistorů a kilometry drátů, které mají fungovat přesně podle specifikace a zcela bez chyb. To je jenom zbožné přání. Každý kus křemíku obsahuje hardwarové chyby, které nikdy nejsou opraveny.

Intel pravidelně vydává errata—seznam chyb v křemíku—a jen ty nejzávažnější mají dostatečný dopad a přitáhnou dost publicity, aby byly řešeny a možná nějakým způsobem opraveny. Spectre a Meltdown jsou ty nejzávažnější z nich. Přes noc se ukázalo, že skoro každý počítač, tablet nebo telefon byl celé roky zranitelný. Protože šlo o zcela novou kategorii zranitelností a začal ve velkém její výzkum a téměř každý týden je objevena nová varianta Spectre nebo Meltdown (nedávno tahle). Ale to není všechno, chyby v hardwaru nejsou ojediněné— Skylake měl chybu v Hypertreadingu, Haswell neopravitelné chyby v hardwarové transakční paměti a k tomu musíme připočíst moře errat, které říkají jen něco ve smyslu "kombinace instrukcí X, Y a Z může vést ke špatným výsledkům".

V principu může cokoli kdykoli umřít, bez vysvětlení a bez ceremonií, nebo to může umírat okatě a okázale, nebo může celé roky docházet k nepozorovanému kažení dat. Internetové firmy ukládají data aspoň ve třech kopiích v minimálně dvou lokalitách a ještě k tomu mají studené zálohy. To vše jen proto, aby nedošlo ke ztrátě dat. Ve velkém měřítku je tato křehkost vidět jasně, v každém datacentru napěchovaném servery každý den umře několik počítačů, pamětí, disků a síťových karet. To není výjimečný stav, ale běžná součást dne.

A to nemluvím o chybách v softwaru, které jsou všudypřítomné a číhají na každém rohu. Většinou jsou benigní, občas otravné (nedávno se mi stalo, že když jsem klikl na soubor, abych ho otevřel, ten byl místo toho smazán) a někdy jde o kritické zranitelnosti jako Heartbleed nebo shellshock. Taky nemluvím o únicích dat a hesel (v posledních týdnech z QuoryMarriotu) nebo routerech a IoT zařízeních, která nejsou nikdy aktualizovány. Zkuste před odborníkem na počítačovou bezpečnost zmínit elektronickém hlasování a sledujte jak zbledne, začne se třást a mumlat něco o tom, že potřebuje panáka.

Ale přesto by bylo nefér tvrdit, že vůbec nic nefunguje, protože internet nějakým způsobem běží a naše počítače a telefony se každou chvíli spontánně nevzněcují. Spravedlivější by bylo říct, že nemůžeme nic brát jako jistotu, celý digitální svět nebo jeho velká část může znenadání vybuchnout a, i když je to jen malá šance, musíme být neustále připraveni na nejhorší.

371/sníh

15. 12. 2018 — k47

Zas něco s 371...

Universalismus, politika identity, demokracie

14. 12. 2018 — k47

V průsečíku vennova diagramu oblíbených anarchistů a antropologů se nachází jediné jméno: David Graeber. Jeho kniha Dluh - prvních 5000 let představovala rozkošnou sondu do historie dluhu z pohledu antropologů, kteří jako jedni z mála skutečně vědí o čem mluví.

Je to také právě Graeber, kdo napsal stať o universalismu a politice identity ve světle revoluce žlutých vest prohnané optikou anarchismu. Tyto dvě věci - universalismus a politika identity - mi ležely už nějakou dobu v hlavě a on na mě vrhl nové světlo.

Asi takhle: Na papíře jsem fandou vznešených ideálů universalismu, ale když ten buď nevede k reálným změnám nebo, jak naznačuje Graeber, není možný, pak politika identity je jedinou možnou alternativou pro nějaký pokrok. Jinak nemůžeme dosáhnout pohybu vpřed v sociálních otázkách, i když půjde o nerovnoměrnou a rozeklanou cestu, která vypadá, že každou chvíli nadržuje někomu jinému, jen ne nám. Graeber učinil radikální krok vzad a argumentoval, že universalismus je pouhá iluze dostupná těm, kdo si ji mohou dovolit.

Přečtete si ji, nebudu tu ztrácet čas jejím opakováním.

Zmíním jen jednu věc: Žluté vesty požadují rezignaci Macrona. Někdo je může nařknout, že jsou nedemokratičtí a nerespektují výsledky voleb. Nevím, jestli se to stalo ve Francii, ale tady u nás, vždy když se zvedne protest například proti Babišovilidé nadšeně a s optimismem zaplní Václavák, je to slyšet ze všech stran a hlavně z Hradu - tihle lidé nerespektují výsledky voleb, jak si to jenom představují, vystrkovat hlavy.

Tento argumentační manévr mě fascinuje, protože degraduje demokracii jen na akt voleb. Potom, co jste vhodili lístek do urny, zavřete na čtyři roky hubu, ten kdo vyhrál, vyhrál a teď si bude dělat, co se mu zlíbí. Jo, ANO zvítězila, ale to neznamená, že se k jejich machinacím nemůže nikdo vyjadřovat. Proces běží dál. Diskuze neustává.

Stejný podtext mají vytrvalé útoky na neziskové organizace nebo nezávislá média - snaží se eliminovat externí síly, které můžou kecat do machinací moci. SPD o nich prohlašuje že, "ideologizují politiku", což je hodně podivné tvrzení, protože politika je z principu ideologická. Co tím myslí, že neziskovky podporují jinou ideologii, než tu jejich a snaží se je utišit.

Adam a Eva

13. 12. 2018 — k47

Adam a Eva skutečně existovali. Ne ti bibličtí, pochopitelně, jen evoluční prarodiče našeho druhu.

Díky podivnostem genetiky se geny chromozomu Y beze změny a rekombinace předávají přímo z otce na syna a geny mitochondrií z matky na dceru. Jen muži mají chromozom Y, ten při reprodukci nemá samičí protějšek, se kterým by se rekombinoval a je tedy předán verbatim, jen vzácně projde mutací. Pokud jste muž, váš bratr má identický chromozom Y, stejně tak jeho syn. Podobně na tom jsou mitochondrie - součásti buněk, které v prehistorických dobách před vnikem složitých organismů, žily samostatně, ale postupně se se dostávaly do symbiotickém vztahu s jinými buňkami a poskytovaly jim své služby. Výsledek byl něco jako současné San Marino - jakoby nezávislé, ale přesto zcela včleněné do italské reality - mitochondrie fungují jakou součást našich buněk, ale uchovávají si vlastní DNA a ta je při reprodukci předána z matky na potomka, zcela bez zásahu otcovské DNA. Tohle znamená, že existují dva indikátory, které jsou beze změny (kromě náhodných mutací) předávány na následující generace a poskytují tak mocné nástroje pro sledování šíření a rozmnožování lidské rasy. S jejich pomocí je možné vystopovat, že 0.5% všech lidí a 8% populace Asie má jednoho otce - Čingischána. Když zajdeme hlouběji do časů před historií, desítky a stovky tisíc let, dostaneme se k jednomu muži a jedné ženě - příslovečnému Adamovi chromozomu Ymitochondriální Evě. Všichni žijící muži zdědili své chromozomy Y od Adama a ženy dostaly geny mitochondrií od Evy.

Pochopitelně nebyli jediní dva žijící lidé, už vůbec ne první lidé a nejspíš se minuly o tisíce let. Představují jen úzká hrdla genetické proliferace. Spojení s biblickými postavami je symbolické, vědci si jen vypůjčili existující memy pevně zakořeněné v naší kultuře a podvědomí, není v tom nic víc. Stejně jako Higgsův boson, přezdívaný božská částice, nejde o vindikaci biblických mýtů.

Jde o další pozoruhodný fakt, který ukazuje, že jsme všichni bratři a sestry, není mezi námi velký rozdíl, každý z nás svázán genetickým dědictvím jako děti hvězdného prachu.

Vibrace 2

12. 12. 2018 — k47

Mám dojem, že jsem přišel na řešení problému s hučícím počítačem. Je to tak jednoduché, že když se na to dívám zpětně, skoro se stydím, že mě to nenapadlo dřív. Stačilo se jen rozhlédnou kolem a pozorovat, jak se lidstvo vypořádává s většinou problémů.

ucpávky do uší

Ne, nejsou to ucpávky do uší. Pravda, ty fungují dobře, ale možná až příliš dobře. Srazí zvuk o 33dB a najednou slyšíte vlastní srdce, dech a skřípání kostí. Ne, řešení je jednodušší: Prostě vezmu krabici počítače a přesunu ji do jiné místnosti, kde se s ní musí vypořádat někdo jiný. Stačí koupit 15 metrů HDMI kabelu, 15 metrů USB kabelu a 15 metrů audio kabelu a je hotovo, dohromady za tisícovku, krása.

Jen je blbé, že mě to napadlo takhle před vánocemi, kdy zásilky bez důvodů nabírají spontánní zpoždění a někdy se propadají do vortexů mimo čas a prostor, ze kterých se vynoří až koncem ledna nebo začátkem února v malé vesnici na dohled Bratislavy a zmateným pošťákům trvá další tři týdny než se proberou a balík nasměrují tím správným směrem.

11. 12.

V mrazu


Po dlouhé době jsem zas usedl na kolo a jel, jel jako o život a bylo to fajn. Tedy, bylo to mizerné, ale přesto fajn. celý článek →
10. 12.

Vibrace


Můj věrný desktop neustále vydává hluboké tlumené hučení. Většinou to nepředstavuje problém, zvuk je těžko postřehnutelný, ale za nejhlubší noci, kdy se svět zastaví, lopatky ventilátoru představují jediný zdroj zvuku na míle daleko. V těch chvílích je i vibrující linka na pozadí ticha nepřijatelná.… celý článek →
9. 12.

Dny se prodlužují


Připadá vám, že nic nestíháte? Chtěli byste, aby den měl 25 hodin? Nezoufejte, jednou se dočkáte. Rotace Země se neúprosně zpomaluje a jednou bude mít den tu správnou délku právě pro vás. Tedy ne tak úplně. Jde o velice pozvolný proces, jehož tempo 1.7 milisekundy za století zaručuje, že se dožijete… celý článek →
8. 12.

Tajemství hubnutí


Čtyři z pěti odborníků na hubnutí doporučují střevní chřipku. Jedině s její pomocí za tři dny sníte všeho všudy dva rohlíky a budete mít čas sami na sebe, zatímco na záchodě budete proklínat Dia, Thora, šéfa abrahamovských náboženství, Buddhu, Krišnu a další bohy, které vytvoříte jen proto, abyste… celý článek →
7. 12.

Exif


Exif je kolektivní označení pro mata-informace vložené do fotek. K souborům je připojují fotoaparáty, telefony a skoro všechna ostatní zařízení schopná záznamu obrazu. Ukrývají se v nich jednak celkem fádní údaje jako model foťáku, jeho nastavení, typ objektivu, clona, čas závěrky, vzdálenost… celý článek →
6. 12.

Všechno co vím o opravě kol jsem se naužil na internetu


Když se cítím zle, dívám se na tohohle chlápka jak opravuje kola. Pro mě to často není jen snaha se odreagovat od problémů smrtelného těla - to co vidím často zachází až k cyklistické pornografii. RJ, jak si onen chlápek říká, se občas vytáhne bizarními kousky, jako je třeba tohle kolo poháněné… celý článek →
5. 12.

Charita


Nadešel ten čas roku - prosinec - a jako každý jiný prosinec ███████████████ začal s charitativním streamem. Já, jako dávný closeted ███████████████, který pamatuje staré dobré časy léta páně 2010, jsem nemohl propásnout tohle dementní šílenství. Proč ne? Je to čas se naládovat… celý článek →
4. 12.

Co se skrývá na starých discích?


Asi takhle: Právě se snažím obnovit mrtvý NTFS disk. Podařilo se mi vytvořit obraz disku, ale ten není ve stavu, aby se dal připojit jako souborový systém a přečíst z něj užitečná data. Na druhou stranu to aspoň vypadá, že obraz není jen o náhodné smetí, obsahuje řetězce čitelného textu, navíc podle… celý článek →
3. 12.

Tvar historie


Jestli obraz vydá za tisíc slov, za kolik pak musí vydat animace? Nejspíš to nebude málo. Zase jsem se díval na pohyblivé mapy, které se před očima mění a poskytují pohled na průběh dějin. Třeba tahle mapuje celou historii lidstva, civilizací a říší od roku 200000 před naším letopočtem do… celý článek →
2. 12.

Poslední den


Při sledování filmu Outbreak jsem dostal nápad na jednu povídku. Jde o tohle: Choroba, která je ohromně nakažlivá a na 100% zabije člověka do jednoho nebo dvou dnů, nemusí nutně představovat existenční riziko lidstva. Smrtelnost jde proti nakažlivosti z prostého důvodu, že mrtvý chorobu už neroznese… celý článek →
1. 12.

Hra


V posledních dnech jsem začal vyvíjet další hru—tahovou strategii/RPG v roguelike stylu. Když o ní tady píšu, je jasné, že dnes je poslední den, kdy na ní sáhnu a zítra skončí jako mnoho dalších projektů v šuplíku, jako několik souborů rozepsaného kódu, které zapadávají digitálním prachem.… celý článek →

 
2018  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11 
2017  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2016  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2015  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2014  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2013  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2012  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2011  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2010  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2009  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2008  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2007  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2006  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2005  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2004  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2003  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2002  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz