A když říkám, že se kachňata vylíhla nám, myslím tím nás jako společnost
celkově. Jsou to divocíptáci a nikomu nepatří. Spokojeně žijí na rybníce, z hladiny sezobávají zelené okřehky a ani lidí se příliš nebojí. Někdo jde kolem,
oni – kachna a sedm mláďat – klidně cupitají kolem nich, dospělá samice se drží
dál, ale mladí člověku vlezou téměř do náručí. Občas spolu vyrazí dál od
rodného rybníka a pochodují uličkami, skáčou po kanálech, prozkoumávají terén.
Doufám jen, že jim zůstal strach z koček a z aut. Ze všech možných eventualit jsou to
právě tyhle dvě, které je mohou s největší pravděpodobností stát život. I když
na druhou stranu, loni se na stejném rybníce vylíhlo osm kachňat a všechna, pokud se nepletu, přežila. Autodoprava je v těhle končinách řídká a nebezpečí koček, kterých se mezi zahradami pohybuje nemalé množství, ne zas tak
veliké.
Doufám, že nástrahy civilizace přežije co nejvíce létavců. Je příjemné, když se
vracím kolem rybníka, se na chvíli zastavit a pozorovat maličké ptáky.
Bývaly doby, kdy bych se za nic na světě nedotknul pavouka většího než nehet
ukazováčku. Pokud se jakýkoli arachnid vyskytl uvnitř Cely, automaticky buď putoval
ven nebo byl promptně přeměněn na kaši podrážkou boty. Dvě nohy dobré, osm
nohou špatné. Tak zněla pravidla.
Teď je to jinak. Od doby, kdy jsem začal makro-fotithmyzáky, mezidruhové vztahy doznaly zlepšení. Pokud se osminožec
menší než gigantický vyskytne uvnitř Cely, nechám ho na pokoji. Pavouk je
mírumilovné stvoření, chce si jen dělat svoji věc, najít klidný kout,
roztáhnout sítě, čekat na mouchu a být ponechán na pokoji. Může být vzorem nás
všech. V nejlepším případě chytí komára a mě tak ušetří pár dnů svědění.
Přinejhorším nechytí nic, zemře hladem ve vlastních sítích a jeho vyschlý
exoskelet budu muset zamést do koše. Jak se na to dívám, pro mě to nemá stinné
stránky, jen samá pozitiva.
V tomto duchu jsem na schodech nechal jednoho maličkého osminožce pracovat &
hele, podívejme. Ulovil mouchu. Děkuji.
Pořád ale platí, že jakmile se v místnosti vyskytne obrovský černý
pokoutník nebo jiný macatý kousek, putuje ven. Obvykle už necítím
bytostný odpor, když mám rukou shrábnout pavouka a katapultovat ho do přírody,
ale někdy přece jen v nervech zůstává trochu toho primordiálního
strachu. Když pošťuchuju těkavého pokoutníka, pořád cítím jako když mi něco
tahá ruku zpátky. Když pak překonám odpor, připadá mi, že se ve mě něco zlomilo.
Komickyroztěkanétřesavky nebo srandovnísekáči nic, velcíkřižáci taky víceméně v pohodě, reakci vyvolávají jen pavouci, kteří jsou zároveň velcí a zároveň
rychlí. Předvídatelnost přináší klid. Když ale chcete sebrat pavouka, ten v okamžiku někam zmizí & vy nevíte kam, není to úplně příjemné.
Ale to se poddá. Časem. Jako při expoziční terapii. Vystavování se stresoru
vede k postupné desensitizaci.
V posledních dnech dvorek u Cely obsadili křižáci. Na čtyřech místech si
roztáhli své čekající sítě, všichni spadají pod druh araneus diadematus,
možná že jde o syny a dcery z jedné snůšky (à la), možná. Nicméně teď
vždy, když jdu kolem nich, pohladím je. Jsou to moji přátelé, nebojím se jich,
ani oni mě, můžeme existovat v harmonii. I když těžko mluvit o pohlazení, jsou
velcí asi tak na jeden prst, zakovaní do svých hladkých nepoddajných krunýřů,
mechanickými pohyby připomínají stroj než cokoli organické a jakékoli známky
afektu si vyloží jako smrtelnou hrobu, vybíhají po nosných vláknech pavučin a skrývají se pod listy. Cítí skutečně strach nebo jde o pouhou instinktivní
reakci? Je mezi tím nějaký rozdíl? Ta briskní odpověď jim dodá něco
univerzálního. Konec konců, všichni se bojíme o své životy. A maličký osminožec
by se měl bát mě, dvounohého giganta, mnohem víc, než já jeho.
Ale jak říkám, časy se mění. V poslední době mě napadá: co kdybych choval
nějakého středně velkého pavouka v terárku jako domácího mazlíčka? Když si
odmyslíte chitinový krunýř, osm pneumaticky ovládaných končetin, osm nikdy
nemrkajících očí, jed vstřikující chelicery a fakt, že ze své oběti vysávají
vnitřnosti rozpuštěné velice agresivními enzymy, jsou to takoví chlupatí
mazlíčci. A ze všeho nejvíc touží nám ulehčit od otravných much a komárů.
Když si člověk něco udělá sám, výsledek mu vždy připadá lepší, než odpovídá
realitě. Někdy je na sebe dokonce hrdý, i když vše naznačuje, že by neměl být,
ale takové jsou už nástrahy samo-snažení.
Asi takhle: Mám strojek na stříhání vlasů, velice starý strojek, drží ho
pohromadě převážně duct-tejpa, to jo, ale stříhá. Jen vestavěná baterie špatně
snáší svůj věk a neudrží se nabitá. Aby vůbec nastartovala motor, musím ji
nabít těsně před použitím a někdy ani to nestačí. Rozhodně o pár hodin později
je už zas příliš vybitá na jakoukoli práci.
Existuje několik cest, jak z toho ven: Můžu koupit nový strojek, ale tomu bych
se raději vyhnul. Reduce, reuse, recycle & tak podobně. Můžu nahradit
baterii za novou, jsou to jen 2 Ni-MH články s kapacitou titěrných 600 mAh,
celkem 80 korun. Můžu obětovat dvě nabíjecí AA články a nastálo je dovnitř
napájet. To všechno jsou rozumné možnosti. Ale když člověk není v náladě na
rozumné věci, může vyříznout díru do zadního krytu strojku, z nějakého
elektroodpadu vysekat přihrádku na dvě AAA baterie (nabíjecí, ofkóz) a tu do
strojku vlepit. A když říkám 'člověk' myslím 'já'. Pochopitelně.
Tak vznikla vyobrazená monstrozita. Ohyzdná, bez byť jen náznaku voděodolnosti,
ale funguje, stála nula českých a hlavně: je moje. Hodnocení mužem z bažiny:
10/10, udělal bych znovu.
Moje nejoblíbenější statistika je jedna z těch morbidních: Člověk v mém věku
má šanci asi 1:1000, že zemře v daném roce. Všechny příčiny, sečteno
podtrženo, 0.1% a konec. I ne úplně staří lidé umírají. Každý den. Bez
varování. Nemají štěstí, hodí kostkami, prohrají s lhostejností kosmu a jejich plamen vyhasne.
Antivaxxeři těmto případům začali říkat SADS – sudden adult death syndrome.
Prý úplná novinka, zcela neznámá před nasazením vakcín proti covidu, která teď
zabíjí velké (ale nikdy přesně nespecifikované) množství mladých očkovaných
lidí. Navíc jde prý jen o předvoj. Zanedlouho bude mít na svědomí miliony
mladých životů, obětovaných, aby pfizer mohl testovat svou experimentální
genovou terapii nebo něco na ten způsob1 . Z nesmyslů antivax klik se mi vždy
začne mlžit mysl. Stupidita mě uvrhne do hypnotického tranzu.
Ok, ale co kdybychom jejich tvrzení o neexistenci SADSu ověřili. Já o něm
rozhodně nevěděl, dokud mě neinformoval bad medical takes o téhle
specifické odrůdě internetového pomatení. Ale on je rozdíl mezi já nevěděl a zdravotní profese neznala. Předpokládat, že něco vzniklo v okamžiku, kdy jsem
se o tom dozvěděl, vyžaduje speciální formu narcisismu.
Sám jednak netrvám na přeludu, že co neznám, neexistuje & druhak mám stále při
ruce wikipedii. Ono stačí jedno (1) hledání a člověk zjistí, že SADS,
převážně známý jako sudden arrhythmic death syndrome, nejen existuje, ale jde
i o dobře známou záležitost. Označuje případy úmrtí z neznámých příčin, které
proběhne většinou v noci a často je spojené s nediagnostikovanými problémy se srdcem.
Když víme základní data, stačí další tři (3) kliknutí, abychom se dozvěděli, že
ta stejné stránka existovala již v roce 2016. Pak o několik kliknutí
dál zjistíme, že stránka Arrhythmiadne 1. května 2003 poprvé zmínila
SADS. Člověk si mohl posledních devatenáct (19) let ověřit obrysy
základních faktů jedním (1) hledáním na wikipedii. Kdyby tak učinil mohl by se
v prvním paragrafu dočíst, že „It was first noted in 1977“. A soudě podle
antivaxxeří kakofonie, co zvučí soc-nety, tak neučinilo překvapivé množství
lidí.
Jim se hodí do krámu narativ o náhlém výskytu nevysvětlených úmrtí, přičemž
jedině oni znají skutečnou příčinu a mají odvahu ji vytrubovat do světa,
zatímco mainstreamová média tahají za jeden provaz s framaceutickým průmyslem &
ani o tom nepípnou. (Neříkal někdo motivované uvažování? Asi vítr.)
Kliky předpovídají, že masivní vlna úmrtí bude následovat, ale to předpovídali
už tolikrát. Pamatujete jak nasazení 5G mělo zabít miliony očkovaných? Jak měli
umírat na krevní sraženiny, být neplodní, trpět vakcínou vyvolaným AIDS?
Všechno to zaznělo, ale nic z toho se nestalo. Oficiálním plánem bylo přesně
to, co se říkalo veřejně. Žádná utajovaná pravda, žádná manipulace, žádná
konspirace.
On celý proces získávání znalostí v kospirační sféře je bizarní. Vezměte si
třeba tuhle souslednost:
Raný článek na news.com.au v podstatě říká, že SADS je věc, která
existuje a lidé s určitými předpoklady mohou být v rizikové skupině a proto by
se měli nechat preventivně proklepnout, jestli nemají skryté problémy se
srdcem. SADS byl více na očích, protože několik známých osobností zemřelo na
potíže se srdcem. V textu nic nepadne, že došlo v náhlému, dramatickému nárůstu
smrtí, který uniká vysvětlení.
O pár dnů později spectator.com.au téma převzal, ale najednou jde o „A strange new medical anomaly […] it sweeps across the country“ a „[SADS] is on
the rise.“ V článku nepadne jediné číslo jak moc stoupl počet obětí a ani nemůže.
Jde o dojmy, spekulace, strašení a účelové manipulace. Nemáme indicie, že by došlo k nečekané explozi případů a i kdyby ano neexistuje důkaz spojení s následkem očkování. Ale přesto tohle
článek tvrdí. Ne přímo, snaží se jít obloukem, přesto bez důkazu
naznačovat stylem „To je ale zvláštní… dělo se A a teď si myslíme, že se děje
B, to přece musí mít nějakou spojitost. Ale o tom vůbec nemůžeme mluvit, jde o zakázané téma, úplná cenzura.“ Jde o argument konspirátoským tónem. Implikace
otázkou na níž není poskytnuta odpověď.
„Surely, any rational, objective, and truth-seeking person would ask this
question…“ Ale jistě, člověk s těmito kvalitami by otázku nejen položil, ale
snažil by se na ni najít odpověď, nasbíral data a analyzoval je, ne jen ji po
minimu novinářské aktivity nezbytné k tomu, aby se dalo technicky tvrdit, že
nejde o lež, hodil do větru s tím, že odpověď si čtenář (opět, bez důkazů)
doplní sám, jak se mu zrovna hodí. A jestli jsou soc-nety něčemu důkazem, pak
je to tomu, že čtenáři ji doplnili s gustem a finesou a teď vidí svět v apokalyptických odstínech, kdy je lidské pokolení otráveno lékařským jedem a mladí lidé umírají po tisících a jen oni, neočkovaní a ryzí, přežijí bez újmy,
aby mohli dál šířit pravdu o nesmírném experimentu páchaném za účelem… Ještě
jednou, proč by nekalé síly měly tohle všechno páchat? A proč celý svět
kryje jejich aktivitu?
Mimochodem: Možná už konečně známe příčinu SIDS – syndromu náhlého
úmrtí kojenců. A to si nemyslete, pomatenci věří, že i za SIDS může
vakcinace. Jak jinak.
Kdyby někdo pochyboval, podle této studie očkování celosvětovně s největší
pravděpodobnostsí zachránilo mezi 14.4 a 19.8 milionem lidských životů.
Bandcamp explorer – můj web nabízející RSS exporty skupin & tagů z bandcampu – stále běží. Ne úplně vždy, a někdy ne úplně na 100%, (kdysi
pár dnů nefungoval vůbec, pak chvíli pokulhávalo hledání, za což mohla verze
sqlite na serveru, detaily příliš nudné na to, abych je zaznamenával), přesto
jede, teď už celé měsíce v plné síle. Momentálně indexuje asi 1400000
alb/singlů a 150000 skupin. A proskytuje nejen RSS export, ale i novopečený
JSON feed.
Sám s pomocí BC exploreru & RSS čtečky sleduju tagy post-rock a post-metal (+ pohání i tohle). A když říkám sleduju, myslím tím
kompletně – jako že vše, co nese tag post-rock mi aspoň na chvíli zazní v uších. Jde o spoustu muziky, záplavu velice nudné a špatné muziky, kterou
občas probleskne něco vzrušujícího a krásného. Na bandcampu je post-rock
značně znečištěný tag. Lidé jím označují věci, které s žánrem mají jen pramálo
společného. Nahrávky nudného elektronického pípání, kytarových smyček & vše,
co se jen trochu vymyká jasným kategoriím, dostane nálepku post-rock. A většina z toho mě nezajímá.
Přesto tuhle záplavu zvuků vytrvale filtruji přes vlastní sluchové nervy a to,
co se dá poslouchat, dávám na dnes k poslechu a tanci hraje (rozděleno
na to nejlepší a stále poslouchatelný zbytek). Pravda, není toho moc, tedy aspoň v poměru k téměř nekonečné nabídce, ale je to vždy příjemný pocit, když se objeví
něco brilantního, co mě zcela ovládne.
Abych se z té záplavy nezbláznil, používám pár filtrů & heuristik, jak rychle
vysekat očividně neposlouchatelné věci. Album označené některými z pochybných
tagů jako experimental, improvisation, jazz, avant-garde, ambient, lofi,
slowcore, musique concrete, sound art, minimalism, field recording, repetitive nejspíš nebude úplně
nejlepší. Pokud se špatných tagů vyskytne víc, automaticky přeskakuji. Výsledné
rozhodnutí jestli úplně vynechat nebo kolik pozornosti věnovat danému albu pak
ovlivňují i další detaily: Jde o produkci jednoho chlápka nebo je za tím
skupina? Kolik má fanoušků? Kolik úsilí putovalo do vizuální prezentace? Časem
si člověk vypracuje cit na rozpoznání varovných signálů.
Může to znít jako rigorózní proces, ale v podstatě jen hledám indicie, jestli
jde o práci jednoho týpka, co blbne s míchám zvuků ve své ložnici nebo o něco
vážnějšího. Ale i pak testuji poslechem do okamžiku, kdy mě to začne otravovat.
Něco může začít velice nadějně, prvních pár vteřin mi v mysli nakreslí zvukový
obraz s nekonečným potenciálem, ale pak nahrávka zůstane ve stejné rovinně
následujících osm minut, žádný progres, žádná změna, žádné drama, žádné
vzrušení, žádný zajímavý zvuk. Když mě to začne otravovat zhruba před půlkou
celého komplexu, zahazuji. Další prosím.
Ale nakonec stejně záleží, jakou mám náladu v ten daný okamžik. V některých
dnech všechna hudba zní jako pohřeb v tekutém písku, jindy jako samotná esence
života. I přes všechnu šedivost & průměr jsem narazil na pár extra šťavnatých
kousků, bez nichž bych byl mnohem chudší.
Určitě jste to taky zažili: máte seznam věcí na čtení (není o tom pochyb, jistě
jste inkvizivní & inteligentní lidí, co bytostně prahnou po vzdělání) a když z něho vezmete jednu věc k vyřízení, tak poté, co dočtete poslední řádek, je
seznam delší než na začátku.
Přesně tak to probíhalo i u mě: Na seznamu ležel akademický článek o strojové detekci
dezinformací, během čtení se dotkl mnoha témat, o nichž jsem neměl do té
doby tušení a tak se seznam literatury k prozkoumání zas o něco rozrostl. Jedním
z témat v terra nullis byly metriky čitelnosti.
Ono to ani není příliš překvapivé, že někdo zkonstruoval statistické testy
vyjadřující, jak snadno lidé přečtou a pochopí daný text. Jako civilizace ve
velkém produkujeme texty nějaké to století & bylo na čase, dalo by se říct.
Tak vznikl Flesch–Kincaid readability test, který se snaží
kvantifikovat komplikovanost textu na základě průměrné délky vět a průměrné
délky slov. Intuitivně to dává smysl: čím delší věta, tím horší čitelnost,
stejně tak pro samostatná slova. Metrika tomu nasadí korunu vyčíslením
příslušných koeficientů a finální vzorec nabere následující podobu.
206.835 – 1.015 * průměrný počet slov ve větě – 84.6 * průměrný počet slabik ve slově
Tak to ale platí pro angličtinu. Každý jazyk se chová jinak. Pokud se vzorec
aplikuje na český text, ten vždy vyjde jako krajně nečitelný. Víc slov ve
větách nebo něco na ten způsob. Naštěstí koumáci z Univerzity Karlovy
aktualizovali vzorec pro náš rodný jazyk & tak teď můžeme vyjádřit
čitelnost ve stejné stupnici.
Ok, zajímavé, ale co dál? Diverze mě vybavila nástroji, které se dají použít
různými způsoby, pro páchání dobra nebo páchání zla; můžu je třeba aplikovat na
k47čku. Jak komplikované jsou texty, co mi lezou z klávesnice? Tuším, že mám
tendenci věty protahovat, co to jen jde, téměř do groteskních délek & spojovat
štrůdly slov čárkami v nekonečném rytmu staccata. Vědět je jedna věc, ale co
na to říká objektivní metrika čitelnosti?
Asi takhle: Za poslední rok & něco se na poslední příčku čitelnosti dostal
článek I v apokalypse svět vypadal tak klidně….
Čitelnost 21.85, podle tabulky: Very difficult to read. Best understood by
university graduates. Skóre čitelnosti je určené v rozmezí 100 – 0. Stovku
snadno pochopí páťák, nula je na čtení extémně obtížná, jen pro odchovance
univerzit.
To je ale jen za poslední rok a kus, k47čka žije o něco déle, skoro dvě dekády,
a za tu dobu jsem na ni zanechal velké množství slov, možná příliš mnoho slov.
Jak jsme na tom celkově? Co je nejméně čitelný blok slov vůbec? Mám tu dva exemplární příklady.
Tyhle úzkosti ve dvě ráno mě už nebaví. Nedostavují se každou
noc, a když ano, většinou mě naplno nezaplaví paralytický teror. Přesto jsou
dostatečně časté, aby byl vidět trend. Velice nepříjemný trend. A pak ty sny…
Když se probudím v téhle části noci, vetšinou si sny pamatuji.
Popravdě, raději bych, kdyby tomu bylo naopak…
V teoriích učenců existuje pojem interobjekt jako označení pro
specifický druh snového spojení dvou objektů, které spolu nijak nesouvisejí.
Amalgamace to bývá bizarní – wikipedie uvádí příklad „něco mezi dítětem a mobilem“ – v bdělém světě by budila hrůzu, ale v okamžicích spánku, když vědomí
přepadlo do úsporného režimu, dávají perfektní smysl. Nebo aspoň sami o sobě
nenahání děs, jen jejich kontext.
V jednom snu jsem se nacházel ve třídě, která byla zároveň kosmem, stěny
splynuly s otevřenou prázdnotou vesmíru, neviditelné podlahy pod nohama, v místě tabule zářila jasná hvězda, lavice nám poskytovaly nějakou ochranu před
radiací termonukleárního pekla. Kdo vystrčil hlavu, spálil se. Chtěl jsem
odejít, ale pod nohama jsem oporu jen tušil, musel jsem opatrně našlapovat a ověřovat, že tapetové potahy vzdálených galaxií poskytují pevnou půdu pro každý
další krok.
Jiné noci se mi neustále vracel obraz planety obíhající jen pár set metrů nad
povrchem velice chladné hvězdy, tak blízko, že se jejich atmosféry prolínaly, a někdy blíž. Hvězda byla nerovnoměrná, její povrch zdeformovaný nesmírnými
kupolemi horkého plynu. V okamžiku snu, když jsem sledoval ten výjev, který
představoval vše, co vnímám a co je – kromě hvězdy, planety a mě, nehmotného
pozorovatele, nic neexistovalo – mě přepadala nesmírná hrůza.
Věděl jsem, že je to špatně, že to nedává smysl, že planeta tak blízko bude
obíhat gigantickou rychlostí a její vzdálenost žhnoucímu obru je příliš malá,
při realistických teplotách hvězd, by se povrch roztavil, nehledě na to, že v určitých místech se planeta ponořuje do svrchních vrstev hvězdné atmosféry.
Všechno tohle jsem věděl i na druhé straně, ale nemohl jsem uniknout. Byl jsem
vyděšený a rozrušený. Realita snů se vždy prezentuje jako kompletní obraz všeho
co existuje – co vidím je jsoucno, nic dalšího, mimo zorné už nic, dokonalý
solipsismus. Není možné se vymanit z okovů, uvědomit si, že jde o jeden
příklad, jeden střípek, jednu možnost a pak upřít pozornost na něco
příjemnějšího z reality – možná ani to ne, jen cokoli jiného. Ve snech je ten
osamělý řez vše, co existuje, co kdy existovalo a co kdy bude existovat, kromě
něj nic a to, v mém případě, mi nahání tolik hrůzy.
Pocity úzkostí nejsou způsobeny sny, aspoň necítím, že by z nich přímo
vyvěraly. Jde o oddělené vjemy, možná bijí ze stejného podhoubí, přesto
separované. Úzkost přichází později, jako sílící pocit neodvratného sevření,
občas zcela bez preambule nevědomých halucinací, jen se připlíží, bez varování,
jako černá oprátka.
Nemůžu mít příjemné sny? Nebo alespoň neutrální? Nemůžu jen osm hodin nevědomí
sedět na zahradní židli a pozorovat ptáky na obloze?
komentáře6. 5. 2022Polydrusus Nedávno jsem tu psal, že se musím zas naučit staré triky makro fotografie & tohle je můj pokus se zas vrátit do rytmu optického záznamu velice maličkého hmyzu. V podstatě je to prosté: použít blesk na špagátě, ISO 100, clona f/11, externí DIY clona proti odleskům, tolik makro kroužků, kolik se jich… celý článek →4. 5. 2022Zácpa z pěny Po asi roce & půl jsem byl v Praze. Technicky vzato. Projel jsem naší slavnou cyklostezku za 100 mega až na konec a ten leží těsně za hranicí hlavního města. Takže technicky jsem se nadechl ovzduší metropole & to se počítá. celý článek →30. 4. 2022μbrouk 2 V posledních dnech umírám na dyzenterii, což není ideální. Na druhou stranu začíná Celu sama od sebe navštěvovat celá řada hmyzáků, což je o něco lepší. Nevím jestli druhé dokáže úplně vyvážit to první, ale v současné situaci se to má takhle & nenacházím se v pozici, kdy bych si mohl vybírat. celý článek →28. 4. 2022Gastroenteritida Posledních pár dnů mi není příliš do zpěvu. Zdravotně. celý článek →16. 4. 2022They/them Jedna věc mě vždy bez výjimky zmate: když někdo použije they pro jednotné číslo jako neutrální variantu she/he. Zmatení trvá jen okamžik, přesto se křečci v mozku na zlomek vteřiny zastaví a začnou monotónním jednohlasem opakovat: they, to znamená, že se mluví o více lidech. Takhle jsem se to naučil… celý článek →5. 4. 2022Inventura nemocí 2020 - 2022 Jak se má situace v prvních měsících třetího roku pandemie? Nezmizela. Neskončila. Stále trvá. Probublává populací nenápadně, zákeřně, okrajově, přesto stále probublává. Podívejte se, jak jsme na tom byli 5. dubna minulého roku a co se pak stalo v říjnu? Zatím se ale situace uklidňuje. Už je to… celý článek →29. 3. 2022První dny na opalování Už to začíná. První dny v roce, kdy můžu jen tak polehávat na balóně pouze v šortkách a na černém rozpáleném asfaltu se nechat bombardovat IR a UV zářením. Jedním pro pocit příjemného letního tepla, kdy svět působí jako že je stvořen specificky pro naše křehké tělesné schránky a nesnaží se nás na… celý článek →19. 3. 2022Modrá & žlutá Poslední dobou na každém kroku vidím určitý barevný vzor. Nemůžu si pomoct, kam se podívám, tam na mě zírá kontrast dvou velice specifických barev. Určitě to bude jen Baader-Meinhof efekt. Jednou jsem si všimnul konkrétní barevné kombinace a když jsem si ho teď vědom, vyskakuje zdánlivě na každém… celý článek →