k47.cz — každý den dokud se vám to nezačne líbit 19. 2. 2019 — k47
Vypadá to, že mám problém. Ten problém má čtyři písmena a jeho kořeny sahají do
osmdesátých let.
Trochu jsem se snažil, aby to na první pohled vypadalo, že mluvím o AIDS
& za to se omlouvám1 . Místo toho je mým problémem VCMI – open source
klon hry Heroes of Might and Magie 3 o kterém jsem tu nedávno nadšeně
referoval. Jádro pudle je v tom, že jde o velice návykovou hru.
Asi takhle: Na kole jsem poslední ±dva týdny jezdil téměř každý den &
potřeboval jsem si dát pauzu den nebo dva. Začaly mě bolet nohy, svaly unavené,
vyčerpané, potřebovaly relax, čas opravit poškozená vlákna & zregenerovat
do silnější podoby, připravené na další kilometry. Řekl jsem si tedy, že bych
mohl dát jednu hru HOMAM3/VCMI/WoGu a najednou někam zmizely čtyři dny.
„Hm, co se stalo?“ Prohnalo se mi hlavou. „Kde to jsem a proč smrdím jako
shnilé zelí?“ Jako rozličné druhy shnilé zeleniny zapáchám celkem běžně & ta
otázka svědčila jedině o ztrátě kontaktu s realitou. „Nesháněl se po mě někdo?“
pokračovaly poblouzněné otázky. Ve skutečnosti jsem měl telefon vybitý už tři
měsíce, ale nevšiml jsem si toho.
Jak říkám, je to problém.
Moje teorie je taková, že na návykovosti má největší podíl taková nátura hry.
Tah je diskrétní jednotka času, dostatečně malá na to, abych si vždy mohl říct
„Ještě jeden tah a pak to zabalím“, nehledě na to, kolikrát jsem to už
prohlásil. Jestli můžu odehrát jeden tah, můžu jich odehrát n+1 a pak někam
zmizí větší část týdne.
Co si pamatuji, rozehrál jsem pár náhodně generovaných map, v jedné mě AI
šeredně naklepla. Asi nebude zas tak špatná, jak jsem si stěžoval, ale možná za
to může špatná startovní pozice, která mi omezila počáteční možnosti rozvoje. V jiné hře jsem naopak vedl na celé čáře, kostky byly vrženy tak, že benefitovaly
mě namísto AI hráčů. Začal jsem zase náhodně generovanou mapu na nejtěžší
obtížnost s nejsilnějšími neutrálními jednotkami na mapě. To způsobilo, že
každý hráč byl uzavřený ve svém sektoru. Aby se z něho dostal, musel se dostat
k teleportu přes grupu strážců, kteří, jak už zaznělo, velice silní. Navíc
proto, že jsem aktivoval fůru modů a doplňků (WoG, HotA, Axolotl potvory,
backporty z HOMAM4 a další), všichni tito strážci byli absurdně mocní, celé
armády posvátných fénixů, hellsteed a hulkbusterů, zcela neporazitelní.
Proto jsem několik měsíců seděl ve své horami obehnané zemi a zbrojil. Při
prvním kontaktu s nepřítelem se ukázalo, že jsem AI soupeře, zaseknuté v identické situaci, přezbrojil. Cíl se změnil z eliminace soupeřů na vyhlazení
absurdně silných neutrálních jednotek rozesetých na mapě. Možná proto to trvalo
tak dlouho – všechny ty super-armády super-potvor, behemóty, mrtvé rytíře,
jednorožce, mamutotaury, wyverny, gorgony, trolly, draky, titány vytrénované na
nejvyšší možnou úroveň. To byla značná výzva, která si vyžádala značné úsilí a strategické uvažování. Ve velkém se strategie zakládala na třech krocích: 1)
zpomalit nepřítele 2) ustřílet ho na dálku 3) to, co přežije, rozmlátit mano a mano. Někdy ta strategie nefungovala nebo jsem, i po značném zbrojení, byl ve
slabší pozici a proto si konkrétní situace vyžádala specifický postup a hodně
pokusů pokus/omyl.
A to je to málo, co si vybavuji z těch mlhavých dnů a nocí.
HOMAM3/VCMI/WoG/HotA je velice návyková záležitost. Jestli někdy nastane
kritický kolaps naděje v budoucnost, pak je asi tak padesát na padesát šance,
že skončím jako vyschlá mrtvola před zářící obrazovkou s nikdy nedohraném tahem
HOMAM3. Zbývajících 50% na to že mě zastřelí při bombovém útoku na datacentru
jednoho nejmenovaného giganta.
K poslechu a tanci hraje Big Problem od Awesome New Republic.
- ████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████ Posílám méně než jeden mail týdně, asi tak tři textové
zprávy za celý rok, jinak nic, jen sedím v Cele a čekám na smrt nebo na konec
světa, podle toho, co přijde dřív. — Na nesouvisející notu: Znáte ty pořady o magorech, které sexuálně přitahuje jejich auto. Ano? Kdybych se do nějakého z nich nedostal do pěti let, bral bych to jako závažné osobní selhání.
18. 2. 2019 — k47
Komunistický projekt minulého století definitivně vykrvácel a není nic, co by
ho v čirém měřítku ambicí a idealismu nahradilo. Dnešní společnost se láme v ose liberální/konzervativní, socialistické otázky nikoho nezajímají. Linie
levice/pravice se pokroutila na osu liberální/konzervativní.
Dokonalou manifestací téhle dichotomie je pirátská strana, která zcela postrádá
nějakou nosnou ideu, nějaký velký ideál na kterém stavějí své reálné kroky.
Piráti jen chtějí všechno, co už máme, vylepšit a zefektivnit. Když tazatel
hodně zatlačí, piráti reflexivně vykřiknou „internet“, jako kdyby to něco
znamenalo.
(zdroj) Piráti překvapivě mají s KSČM ve volebních programech několik styčných bodů -
obě strany podporují všeobecné referendum, obě chtějí zachovat síťovou
neutralitu a obě chtějí obětovat nějaké procento rozpočtu veřejných staveb na
umění, podobně jak bylo vyžadováno za minulého režimu.
Tím to naštěstí končí. Rudí jsou přežitkem minulého režimu, rakovinou, která
nikdy nebyla kompletně vyhlazena, stále příliš zabraná do ospravedlňování
sovětů. Piráti jsou politickou chimérou, plně synkretistickým
uskupením, které si bere myšlenky zleva a zprava jako jednohubky z podnosů
na banketu.
Přesto jsou důležitým politickým projektem. Jednak proto, že jde o jednu z mála stran
pro progresivní hlasy – beztvará ODS je nakažené jedem Klause
dvojky, KDU-ČSL jako poslední bašta ježíšovců je irelevantní pro již
neindoktrinované, ANO je nejkratší vtip v progresivních kruzích, ČSSD se
zaprodává, aby zůstali aspoň ještě chvíli na očích veřejnosti, zatímco se
rozkládá zevnitř a dává jazyky. Levice v naší zemi neexistuje, jde o definitivně mrtvý projekt, který opustil ideály a začal na plný úvazek s populistickými manévry. Potřebujeme něco nového, levici pro jednadvacáté
století, která vezme datacentra útokem. Která nejen živí staré témata, ale
přidá novou rovinu rovnosti a svobody na nejaktivnějším bojišti současnosti -
tom digitálním.
Piráti nejsou touto silou, ale pokud někdo má vůli a odhodlání pokládat o něco
málo radikálnější otázky, jak se například postavit automatizaci, jsou to
jedině oni. Piráti uvažují o základním nepodmíněném příjmu, ale ne o ničem
radikálnějším, protože nejsou socialistickou stranou. Jejich černá vlajka jen
kombinací mnoha různých „pragmatických“ a „realistických“ vizí, které se velice
volně obtáčí kolem internetu jako stěžejní vize jejich ne-programu.
Podporují například 'sharing economy', protože je internetová & když je
něco spojené s internetem, tak to musí být zákonitě pozitivní síla, i když
reálně jde o korporátní mega-entitu, která našla způsob 2.0 jak zneužívat práci
dělníků, a objektivně jde o zaměstnavatele z pekla. Ve volebním programu
přímo píšou „Zavedeme moderní legislativu pro sdílenou ekonomiku (airbnb
apod.)“ Co tím přesně myslí? Posílí práva a jistoty osamocených a odcizených
dělníků, kteří jsou zcela v libovůli algoritmů, navzdory jejich
mnohamiliardovému vykořisťovateli? Těžko. Oni trpí internetovou krátkozrakostí
- když je něco z internetu, tak je to zákonitě dobré. Monopoly airbnb a uberu
dostanou volnou ruku & zbytek společnosti ať si jde trhnout.
Strana, která skutečně hledí do neodvratné budoucnosti, by se snažila najít
nějaký filosofický přístup ke světě absolutní automatizace, kde existuje
práce jen pro několik nepatrných promile populace, zatímco pro zbytek není
využití. Podle jedné prognostiky, má být za 10-20 let 50% práce zcela
automatizováno a tedy 50% lidstva není třeba (a nejen nekvalifikované síly,
ale i odborníků). Dost možná jde o naivně optimistický odhad – když se
kola automatizace rozjede naplno, každý den miliony lidí budou ztrácet živobytí
a možnost jakékoli realizace.
Strana uvažující o této budoucnosti musí být zákonitě komunistická. Ne
komunistický režim minulosti, který se opíjí představou, že budují lepší svět
pro všechny, zatímco budují lepší svět sami pro sami. Ne, jen systém, který se
vrátí k Marxovým ideálům o sdílených prostředcích výroby. Tentokrát to může
vyjít, protože všechny prostředky výroky jsou/budou plně automatizované a není
třeba řídit životy dělníků, jen převzít automatické armády strojů z rukou
několika miliardářů do společného vlastnictví.
Jak řekl Steven Hawking, pokud stroje produkují všechno, co potřebujeme,
záleží jen na tom, jak budou prostředky rozděleny. Každý z nás si může užívat
života luxusního volna, pokud je bohatství vytvořené stroji sdílené. Nebo
většina může skončit v bídě a chudobě, pokud se vlastníci strojů prosadí
proti přerozdělení. Zatím to vypadá, že trend směřuje ke druhé možnost, kdy se
technologie žene ke stále se zvětšující nerovnosti.
Piráti můžou být prvním nesmělým krokem ve směru této budoucnosti, ale rozhodně
nejde o politickou sílu, která se s ní dokáže vypořádat.
+1: Tento článek byl původně součástí textu Proti komunistům dneska protestuje
každej, ale vyčlenil jsem ho ven, protože narušoval tok textu a vypadal
spíš jako zárodek samostatného počinu. Proto ho teď po skoro po roce pouštím
ven.
17. 2. 2019 — k47
Včerejší cyklo-příspěvek jsem chtěl poslat do éteru ±před týdnem, kdy
počasí bylo stále mizerné a slunce svítilo jen v duši, nikoli ve hmatatelné
realitě. Ale od té doby se to zlomilo a jako kdyby začalo jaro. Počasí na
tričko & kraťasy zatímco na zemi stále leží hromady sněhu a samozřejmě čas na
kolo. Protože něco takového, ten okamžik extáze v sedle, kdy se ženete po
hladkém asfaltu, zatímco severní svahy, stále pokryté sněhem, jsou plné lyžařů,
se nedá popsat slovy. Proto se o to nebudu pokoušet. Tedy budu, ale blbě.
Mám rád tyhle náhlé změny klimatu k lepšímu. Najednou všichni v houfech vyrazí
ven, všichni, když odbude devět třicet ráno, lidé vyběhnou ze dveří do světa
zaplaveného světlem a teplem, všichni bez výjimky, chodci, běžci, cyklisté,
všichni, silničkáři, někteří v chain gangu, jiní solo – na hlavní silnici
jsem seděl jednomu na zadním kole a klel proč jede tak pomalu, měl gumy úzké
jako palec malého dítěte, oblečený do tak obrovského množství spandexu, že by
se i fetišisté začali začervenat, a podle těla pokrytého logy musel patřit mezi
TOP 10 profesionálů dle bodování UCI – dva tlouštíci na elektro-kolech – v místním cykloshopu jsem koukal na cenovky těchto motorizovaných přístrojů
přesahujících 120 tisíc korun a dumal, kdo by si je sakra kupoval a teď už vím:
lidé, kteří chtějí motorku, ale nepřipadají si dost cool – chlápek s VR
headsetem poletoval s dronem – neviděl nic kolem sebe, ideální cíl pro kočující
kapsáře. Jde o drsný kontrast ve srovnání se stavem před několika dny, kdy se
všichni drželi v zázemí a upřeně sledovali stoupající rtuť teploměrů. Mohl jsem
se hnát všude ber rizika, že někoho naberu řídítkem. Netvrdím, že se něco
takového stalo, ale dva lidé zemřeli a vyšetřování stále probíhá.
V jenom úseku silnice mi radar, který vyhmáte i cyklisty, ukázal 43km/h. To
může na první pohled vypadat jako dost, ale průměrná rychlost vítěze Tour de
France přesahuje 40 km/h. A to Tour trvá tři týdny a profesionáloné udrží
průměrnou rychlost 40km/h po celých 21 dnů. Takže slabé. Za letošek jsem zatím
ujel 200 kilometrů. Podle plánu deset denně bych už měl mít v nohách 500,
takže taky slabé. Během neaktivní zimy, soudě podle převodů na které jezdím
známé úseky, mi připadá, že jsem ztratil asi tak 5-10% síly a značnou část
vytrvalosti. Taky slabé.
To je asi tak všechno, ale ještě před tím než ukončím tenhle monolog, který by
se dal efektivně shrnout slovy „rád jezdím na kole“, svěřím se s jednou
skutečností: Nemám rád cyklistický dres. Ne to jak je střižený nebo materiál, z něhož je vyrobený, to mě nedrásá – jde o funkční oblečení specializované pro
minimalizaci odporu vzduchu – ale to jak vypadá. Proč jsou všude loga a proč
barevné schéma vypadá jako kdyby ho navrhovalo slepé batole v MS paintu? Stejné
je to v případě kol: Proč jsou na nich všude samá loga a nápisy. Kde jsou loga na
autech? Jedno vepředu, druhé vzadu a to je všechno. Mám jednoduchý test: Vzal
bych si oblečení s tímto potiskem mezi lidi. Jestli ne, pak jde o cyklistický
hnus. Dres je ve své podstatě uniforma kultu, odznak, že nositel náleží do
specifické skupiny, nezáleží, co dokáže, ale jen co vlastní.
+1: MAMIL – middle-aged man in lycra
16. 2. 2019 — k47
Jakmile ráno otevřu oči v hlavně mi zní jediné: kolo, kolo, kolo. Ale ještě
je tma a musím netrpělivě čekat, zatímco mi v hlavě stále zní kolo, kolo,
kolo. Pak se konečně rozední, zkontroluji směr a sílu větru, podívám se na
teploměr (tři nad nulou, luxus), zalepím boty žlutou gafou, aby mi neumrzly
prsty (vysoce mobilní bezdomovec je podle Vogue styl pro rok 2019) & jedu.
Kolo, kolo, kolo.
Bicykl je jediná věc, která mi ještě přináší nějaké potěšení a počasí se
v posledních dnech láme ve prospěch jízdy, tak toho musím využít. V jedné
obzvláště temné chvíli mě napadlo – a nejde o předsevzetí, to mějte na paměti -
že by bylo fajn ujet aspoň 3650 kilometrů za rok 2019. Jestli toho chci
dosáhnout, musím začít brzo a co víc, potřebuji to. Nejsem ve formě a podle BMI
nejsem ani v normě. Speciálně pro mě museli zavést novou kategorii za obezitou,
ale to odbočuji. Silnice, i zapadlé boční spojnice asfaltu, jsou relativně
suché a přímo zvou k hltání kilometrů. Pravda, cesty musím plánovat jinak než
obvykle, zcela se vyhnout lesním cestám a najet na frekventovaný asfalt.
Všechno stojí a padá s plánováním. Doprava má systolický rytmus – dopoledne
směřuje tam a odpoledne zpátky. Když to střihnu jedním směrem, asfalt je
obzvlášť klidný a mám pruh jen pro sebe. Navíc, když jedu kolečko po směru
hodinových ručiček, vždy zabočuji doprava a nikdy tak nemusím křížit
frekventovaný druhý pruh. Kolo, kolo, kolo.
Měl jsem vozovku jen pro sebe také proto, jak se zdá, v těchto dnech na kole
nikdo nejezdí. Nezáleží jestli je víkend nebo všední den, nikde nikdo. Nedává
to žádný smysl, počasí není zas tak nepříznivé, jen trochu vody & trochu
zimy. Ale diletanti nejspíš zůstávají u krbů a profesionálové trénují na
rotopedech. Kolo, kolo, kolo.
Jediní jezdci zůstávají ve městech, jde o kádr užitkových cyklistů, kteří
používají kolo jako primární dopravní prostředek. Několikrát jsem potkal
speciálního blázna na silničním kole obtěžkaném batohy, který jezdí zásadně bez
helmy. Jeho jedninou ochranou před újmou byl šátek a pocit vlastní
nezranitelnosti. (Vezměte si helmu. Můžete být tvrdohlaví, ale v porovnání se
zemí má konzistenci shnilé brambory.)
Na cestách jsem potkával jiné entity, jako třeba psy. V jednom okamžiku, kdy
jsem zrovna padal ze sedla, se za mnou objevil flekatý přítulný kamarád. Chvíli
se mnou běžel a proto že jsem zrovna bruslil na ledovaté vozovce & neustále se
nacházel ve stavu pádu, stíhal. Byl to jeden z těch vesnických podvraťáků,
kteří polehávají na návsi nebo vesele štrádují ulicemi, ale nikdo se je nesnaží
zastavit a vrátit vlastníkům. Prostě patří do vesnice.
Jindy mi zas cestu zkřížila srnka. Stála zakřiknutě na asfaltu, les nalevo, les
napravo, a okamžik na mě zírala, než se rozhodla vzít čáru a zmizet v bezpečném
stínu stromů. Kopýtka zaklapala na asfaltu a zvíře elegantně uskočilo. A narazilo do drátěného plotu obory. Odrazila se zpátky na silnici, ještě více
zmatená, kolo se blížilo, panika v jejím zvířecím mozku, který zná jenom
strach, hlad a sex, sílila. Zkusila to ještě jednou. Další skok do neviditelné
překážky. Odpadla jako brambora. Tudy to nepůjde, pochopila a kopýtka zase
zacipitala po asfaltu, pak to vzala škarpou kolem obory a zmizela v lese.
Srnka je příliš elegantní zvíře na takovéhle nezdary.
V poznámkách o zvláštntech selkáních v sedle kola jsem měl uvedeno „husí
alarm“, ale za boha si nevybavuji, co přesně to mělo znamenat. Husí alarm?
Husa, která hlídala barák a když se někdo přiblížil začala kejhat? Možná? Ve
vesnicích kolem cely je možné narazit téměř na všechno a tohle by nijak
nevybočovalo z místního inbredního koloritu.
Napsal jsem spoustu slov, ale teď nevím jak to celé zakončit. Co třeba kolo,
kolo, kolo?
15. 2. 2019 (aktualizováno 21. 2.) — k47
Nikdo z těchto lidí neexistuje, jde o fotorealistické portréty
generované AI programem. Obnovte stránku, pokaždé dostanete unikátní tvář
další neexistující bytosti. S některými je něco v nepořádku, působí nějakým
způsobem divně, ale velkou část není možné rozpoznat od reality. Dejte si
ji do profilu, začněte žít s novou identitou.
Využití se nabízí pro boty a sock puppet účty na soc-netech. Nebude nutné
vykrádat fotky modelek z instagramu, jejichž zdroj je možné dohledat a potvrdit, že jde o boty. Spammeři a podvodníci si můžou vygenerovat milion
modelek a bariéra mezi reálným a virtuálním se dál pomalu smývá.
Čemu můžeme věřit dnes? A čemu zítra? Bude toho čím dál tím méně.
+1: Už tam budem!
+2: AI začalo s disrupcí anime
14. 2. 2019 — k47
Tady máte nějaké ptáky. Proč? Proč ne. Jsou to perfektní stvoření, které se o vás zajímají jen tedy, když z toho pro ně plyne nějaký materiální zisk. Pokud
ne, odletí pryč a necítí žádnou vinu, když se na vás (obrazně nebo doslovně)
vyserou.
Na nesouvisející notu: Dneska je Valentýn.
+1: Fotky pocházejí ze stejného dne jako jeptiška na útěku nebo
maskovaní hrdinové. V poslední době moc nefotím a (kromě doprovodných
ilustrací pro místní články) se ani nesnažím něco vytvářet. Foťák sedí na stole
a tvoří se na něm jemná vrstva prachu. Všechny modelky (& modelové, přece jenom
je rok 2019), které se nutně potřebují vysvléknout před objektivem, nechť se
ozvou na nudez@k47.cz
(smajlík).
13. 2. 2019 — k47
Unicode konsorcium pomalu propadá šílenství, senilitě a megalomanii. Tak to
aspoň vypadá zvenčí, když člověk pozoruje iniciativu kolem stále se rozšiřijící
sbírky emoji znaků.
Unicode má vznešené poslání – vjednotné ytvořit kódování pro všechy systémy
písem, ideogramů a logogramů, která jsou nebo byla historicky používána, za
účelem usnadnění komunikace. Pokud obě strany přísahají na unicode standard,
text je jednoznačný. Když pošlu znak „ô“, adresát ho přečte jako „ô“, žádné
nedorozumění nehrozí.
S emoji však zabředli do docela jiného rybníku. Najednou nejde jen o jednoznačnou reprezentaci psaných znaků, ale o reprezentaci každého pocitu,
činu nebo předmětu, který je možné vyjádřit obrázkem. Jde o boj, který nikdy
nemůžou vyhrát.
V poslední jedenácté revizi standardu přibylo 145 zcela nepostradatelných
emoji symbolů (např. humr). Celé unicode katalogizuje 137439 znaků a z toho je 1212 emoji. Jedno celé procento všech užitečných znaků je vyplýtváno na
obrázky. Kdyby jen existovala možnost online poslat přímo obrázek, ne jen jeho
kódovanou proxy… Vtip je taky v tom, že složený znak může být delší než
slovo, které je popisuje. Například „kouzelnice“ (10 bajtů) se v utf-8 formě
emoji zapíše jako 0xF0 0x9F 0xA7 0x99 0xF0 0x9F 0x8F 0xBB 0xE2 0x80 0x8D 0xE2
0x99 0x80 0xEF 0xB8 0x8F
(17 bajtů). Ve skutečnosti jde o pět znaků, základní
znak, combining character, spojovník, symbol pro Venuši (♀) a nakonec znak,
který signalizuje, že ten předchozí se nemá vykreslit jako ♀, ale má se brát
jako modifikátor pro základní emoji symbol a změnit bezpohlavního kouzelníka na
kouzelnici-ženu. Jde o komplexní systém pro něco tak triviálního jako obrázek.
Řekl někdo unicode mágům o
? Myslím, že je načase.
Původní várka emoji dávala smysl a jejich začlenění se neslo v souladu s duchem
unicode – kodifikovat existující používané znaky. Emoji začalo život na
japonských mobilech koncem devadesátých let. Každý operátor nabízel vlastní
sadu symbolů a nebylo možné jednoznačně komunikovat napříč mobilními sítěmi. To
je přesně role pro unicode – sjednotit & harmonizovat. Existující emoji
piktogramy se dostaly do tabulek znaků a všechno bylo dobré. Ale pak unimágové
začali přidávat vlastní symboly pro detektiva, golfistu, národní park,
projektor, dýku, synagogu, jelena, kanoi, elfa, zombie nebo mikrob, a vydali se
tak na cestu, která nemá konce, dokud každá existující myšlenka je zavedena do
absurdně složitého kódového systému, který komplexitou hraničí s přirozeným
jazykem.
Jak jde poznat z předchozích řádků, nejsem velký fanda obrázků maskovaných za
písmena. Přinejhorším se může stát, že emoji bude výstřelek desátých let tohoto
prohnilého století a se sklonkem dekády vyšumí do ztracena. Zůstane po něm jen
věčný otisk ve standardech unicode. A když se pak někdo v daleké budoucnosti
nevěřícně zeptá, co jsou zač všechny tyhle obrázky, nějaký stařešina s šedivým
plnovousem odpoví: „Jo to byly desátý léta, všichni jsme se chovali jako
naprostí idioti a přišlo nám to jako dobrý nápad.“
Ale na druhou stranu unicode obsahuje znak 𓂸 a tak je vše odpuštěno.
12. 2.
Heroes of Might and Magic 3 je klasika všech klasik. Jde o fantasy tahovku, které letos oslaví dvacet let od vydání, a také o čirou zkapalněnou nostalgii pro ty správné mozky, které byly naživu v ten správný okamžik dějin. Všichni si pamatujeme dny a noci strávené budováním měst, posouváním hrdinovy…
celý článek →11. 2.
Na dnešek jsem měl původně připravené něco výživnějšího, ale okolnosti tomu zabránily. Vypadá to, že moje zmutované osmičky v dutině ústní rozpoutávají revoluci. První manévry zubů zasáhly celou polovinu těla, která se teď nachází ve stavu nevysvětlitelné bolesti. Proto jistě omluvíte, když se…
celý článek →10. 2.
Tohle je pokračování včerejšího 'reportu' o raidu na korzo Národní ve snaze natáhnout jednu událost na několik dnů, abych nemusel vymýšlet, co psát. Toho dne během oslav také proběhly také dvě nezávislé & nečekané demonstrace. Jedna malá plná marxistů upozorňující na sociální nerovnosti a druhá…
celý článek →9. 2.
Pozorní čtenáři si jistě všimli, že jsem zatím neprohodil jedné slovo o fotografickém nájezdu na oslavy sedmnáctého listopadu. Důvody jsou prosté – šlo o ±dobrou akci, jen výsledky stály za hovno. Nechal jsem doma blesk & bez něj to nebylo ono. Navíc celková struktura korza Národní byla nějak…
celý článek →7. 2.
Nadešel zase ten den. Rozbil se další pár sluchátek.
celý článek →6. 2.
Poznámka pro mé budoucí já: Není příliš strategické se do šesti ráno sledovat videa o vesmíru & raketách & pak bez přestávky začít další čtyřiadvacetihodinové kolečko. Na svojí obranu musím říct, že autor videí vypadal jako Darth Vader bez masky nebo bondovský padouch. Představte si ho bez pestré…
celý článek →5. 2.
Nacističtí váleční zločinci, když se konečně dočkali spravedlnost během Norimberského procesu, se bránili tím, že jen plnili rokazy.
celý článek →4. 2.
Probudím se, vyhlédnu z okna Cely a… co má tohle jako být?
celý článek →3. 2.
Začíná třetí rok, co jsem začal k47čku aktualizovat denně. Poslední tři léta jsou ale jen špičkou ledovce, protože tento web existuje už více než 15 let, za které se z něj stalo monstrum o milionu slov.
celý článek →2. 2.
Říká se, že nejefektivnější lež je ta obalená pravdou. Když většinou důvěryhodný zdroj podstrčí klam, ten působí o tolik uvěřitelněji. Stephen Fry může říct naprosto cokoli a my mu budeme věřit. Je to přece Stephen Fry, proč by nemluvil pravdu?
celý článek →1. 2.
Trvalo █████ let, než jsem poprvé olízl devítivoltovou baterii.
celý článek → píše k47 & hosté, ascii@k47.cz