Imunita Kurzgesagt

V záhybech internetu se dá najít nepřeberné množství populárně-vzdělávacích pořadů. Jakékoli téma, jakýkoli formát, někdo to někde dělá. Sám jich několik pravidelně sleduju a/nebo poslouchám: PBS Spacetime, SciShow, produkci Bradyho Harana a pochopitelně Kurzgesagt, protože Kurzgesagt je excelentní.

Kdybych pak měl vybrat to nejlepší z nejlepšího, 'cream of the crop', jak se říká v anglofonní části světa, musí to být série videí Kurzgesagtu o imunitě:

• imunitní systém
• adaptivní imunita, T a B buňky
• reakce organismu na onemocnění
• komplement
• nádory a NK buňky
• bakteriální infekce
• ebola
• naegleria fowleri
• vzteklina
• spalničky

Poskytne pohled do spletence mechanismů, které nás drží při životě, včetně těch o nichž jsem do té doby měl tušení jen mlhavé nebo vůbec žádné – komplement, adaptivní imunita, V(D)J rekombinace a zpětné vazby a samoregulační mechanismy imunitního systému, které drží naši biologickou armádou na uzdě, aby ničila nepřítele, ale nepáchala škody na našich tělech. Je to nezměrný a komplikovaný systém, jehož fungování někdy působí téměř magicky. Třeba: jak buňky imunitního systému vědí, co je naše buňka a co bakterie? Jak poznají kdy přestat s obranou reakcí? Jak tělo může vyrobit perfektní protilátku proti zcela novému patogenu? Na to všechno Kurzgesagt poskytne odpovědi. Nebo aspoň nastíní, jak se věci zhruba mají, protože imunitní systém je velice komplikovaný. A velice zajímavý.

Člověk versus hliník

Takhle to dopadá když špatně dotáhnu šroub.

Něco mi začalo cvakat v kole. Nejdřív jsem myslel, že jde o zadní přehazovačku, která není správně vyrovnaná na pastorky kazety a nutí řetěz pod zátěží každou chvíli maličko odskočit směrem na vedlejší ozubené kolo, jen aby se hned s cvaknutím vrátil.

Zvuky ale byly synchronizovány s tempem šlapání a to mohlo znamenat jediné: problém se skrývá někde ve středovém uložení, šlapkách nebo klikách. V mém případě v levé klice.

Buď jsem nedotáhl jeden ze dvou šroubů nebo se neposedný závitník samovolně povolil, vznikla maličká vůle mezi do sebe zapadajících zubů na klice a ocelové hollowtech ose, ta, když jsem pořádně zabral, začala cvakat a pomaličku, ale vytrvale, odírat hliník. A teď tam mám takovéhle krátery. Okem nejdou rozpoznat, je vidět jen černá špína zašlapaná do materiálu kliky, ale jsou tam, pár desítek mikrometrů nechtěné vůle.

Když vše pořádně utáhnu, téměř vůbec to nerajbluje, jen občas a jen trochu. Když to zas naplno začne, musím šrouby povolit, znovu kliku usadit, aby do sebe zuby správně zapadly a pak to opět pořádně utáhout. Zatím mi to připadá ok. Výhledově za pár roků nebo měsíců (záleží kolik kilometrů ujedu) asi budu muset koupit novou levou kliku, možná, ale zatím nemusím utrácet litr, který stejně nemám.

Pavouci začínají vylézat z děr

Je čas na první jarní pavouky. Osminohé a krásné.

Všechny fotky z loňského makro-focení mi stále leží na disku a asi bych je měl zpracovat dřív než se budu pouštět do něčeho nového. Měl bych. Ale nové je vždy lepší a tak je tady máte.

Tahle várka přežila zimu pod dřevěným víkem prorostlým houbami v prostředí zvláštního růžového mycelia.

Zajímavá je ta poslední fotka. Viděl jsem maličkého šneka. Dobrý. Až po bližším pohledu jsem si všiml toho miniaturního bílého šnečka. A teprv, když jsem na fotku zíral na počítači, uviděl jsem jak vystrkuje jedno své naprosto mikroskopické oko – ten bílý prstík s černou tečkou. Tohle mě na makro focení tak fascinuje: Stačí se podívat velice zblízka a člověk najednou spatří tolik zajímavých detailů, o nichž do té doby neměl ani tušení.

Druhý dech

Nevím, co se to se mnou děje.

V posledních dnech mi to na kole jezdí jako nikdy dřív. Jezdím dál, rychleji & připadám si plný energie. Ještě před ±týdnem, když jsem v sedle urazil vzdálenost větší než malou, jsem si pak připadal mrtvý. Hodinu po návratu do Cely mě opustila životní energie a stala se ze mě zombie, sténající, nepohyblivá a nepoužitelná pro jakoukoli aktivitu. Nejen tělo, ale i mysl pohltila neskutečná únava. Teď se nic takového nekoná. Svaly na nohou mě bolí, když pořádně zabírám a padesátkou sprintuji do kopce, abych unikl dešti, to jo, ale utrpení je lokalizované do příslušné části pohybového aparátu.

Nevím, co se děje & netuším proč. Důvodů může být několik. Některé z nich banální jako trénink nebo plánování tras. Když se počasí se přehouplo do jarního režimu, začal jsem jezdit docela dost a možná jsem překonal nějakou magickou hranici fyzické kondice, kdy mě jedna sprška kilometrů úplně neodrovná. Do toho mi směrem pryč z Cely často asistuje gravitace a na cestě zpátky vítr. Rozdíl mezi 10 km/h v zádech a 10 km/h v čele je ohromný.

Může za tím může být ale i něco zásadnějšího, kdy rozhodla zdravotní situace. Ta eventualita je ze všech nejzajímavější & jestli se potvrdí, rozepíšu se o ní.

Ať už je příčina jakékoli, víc ujetých kilometrů znamená víc spálených kalorií. Dřív jsem dělal různé odhady, ale šlo spíš o nástřely vlastního špičkového výkonu v podmínkách, kde ho můžu snadno měřit, než dlouhodobé metabolické práce. Bez powermeteru je dost těžké určit kolik wattů mechanické práce vynakládám a kolik kalorií biologické energie spaluji. Záleží na moři proměnných, které nejsem schopný nijak měřit. Jaký je můj činitel aerodynamického odporu? Jaká je plocha příčného průřezu těla? Jaké jsou relativní rychlosti větru? To jsou ty hlavní. K nim se přidá pád dalších detailů: Efekty klesání, stoupání a ztráty v mechanických částech bicyklu? Nevím a bez specializovaných nástrojů ani nemůžu vědět.

Ale podle různých tabulek, co se povalují na internetu, hodina jízdy s ±mým tempem a ±mojí váhou spálí asi 500 kalorií. 140 kilometrů za posledních pár
dnů při mojí průměrné rychlosti odpovídá 7 hodinám jízdy (Měřím a do tabulky zapisuju jen vzdálenost. Rychlost a najeté převýšení je téměř konstantní.). To znamená asi 3500 kalorií, což není úplně málo, skoro jako BMR za dva dny a stejné množství energie obsažené v 6.7 kilech jablek, 1.85 litrech 40% alkoholu nebo 468 gramech másla.

Jinak tempo 500 kalorií za hodinu znamená 583 W metabolické práce. Když vezmu 20% efektivitu svalů (blíže pesimistickému kraji z rozmezí 18-26%), jde o 117 W mechanické práce, která je předávána do pedálů.

Tahle stránka dochází k podobným číslům: 23 kalorií na kilometr v 20 km/h a 46 kalorií na kilometr v 36 km/h.

Ale zase: nemám powermeter & tak nemůžu oveřit, jestli to zhruba sedí. Co jsem se díval i ty nejlevnější jsou několik tisíc nad můj rozpočet, který činí nula korun.

Koloběh života

Koloběh života se točí i na rybníčku kousek od Cely. Kachna, která se na něm (nejspíš) loni vylíhla jako jedna ze sedmi sourozenců, o rok později a pět metrů dál založila vlastní hnízdo a právě teď, jak píšu tyhle řádky, sedí na vejcích, vytrvale, odhodlaně, za dne i během nocí, kdy teplota spadne k nule & nic ji nemůže zastavit ve snaze přivést na svět novou generaci maličkých opeřenců.

Krásné je, jak perfektně je maskovaná. Sám bych si ji nevšiml, kdyby na ní nečíhala kočka. Zrovna █████████████████████████ a na betonovém okraji rybníka v přikrčení, jakoby připravená k útoku, čekala maličká šelma a upřeně sledovala cíl, který jsem v té chvíli ještě nedokázal spatřit. Zastavil jsem na břehu & pár vteřin hledal plánovanou oběť, než jsem spatřil hnědého ptáka skvěle ukrytého v suchém rákosí na hnízdě z větviček a trávy. Neutrální hnědá na pozadí hnědé.

Teď musím počkat asi tři týdny, než se vyloupne další várka kachňat.

Pozn: Nevím přesně jestli je to kachna z loňské várky. Všechny kachny mi připadají stejné a jednu od druhé rozliším jen, když jedna je samice a druhý je samec a jsou jinak zbarvení. Odhaduji: Kachny dosáhnou pohlavní dospělosti následující rok po vylíhnutí + na rybníce celou zimu zůstali tři nebo čtyři jedinci předchozí generace. Nejdřív 2 rodiče + 7 maličkých potomků, ti během léta a podzimu vyrostli, až je nebylo možné rozeznat od rodičů generace. Během chladnoucích měsíců kachen postupně ubývalo a přes zimu zůstala jen hrstka nejvěrnějších. A tahle samice může být jedna z nich.

Řidiči jsou čůráci

Nadpis říká všechno důležité.

Jel jsem na kole zatáčkou, která se kloní doprava, proti svištělo nějaké přerostlé auto, za mnou autobus, jehož řidič se přesně v té chvíli rozhodl předjíždět. Protijedoucí auto ho donutilo rychle přirazit napravo a mě málem zamáčknul. Zůstal jsem sedět v sedle, to jo, ale konec autobusu se prohnal asi tak třicet čísel od kraje řídítek. Měl to být metr a půl. Metr by byl fajn. Možná o něco málo méně. Ale tolik místa mi nedal.

O kilometr dál jsem ho dojel a rozhodl se s ním podělit o dojmy z jeho řízení. Debata probíhala nějak takto:

„Pane řidiči, to nebylo bezpečné předjetí, co jste tam předvedl.“

„Viděl jsem tě v zrcátku.“

„Jaká je vzdálenost pro bezpečné předjetí?“

„Kdyby se to mělo dělat podle předpisů…“ myšlenku nedokončil.

„Stačilo počkat pár vteřin, aby to auto na druhé straně projelo a až potom mě předjet.“

„Když jsem začal předjíždět, tak jsem ho neviděl.“

Padla další slova, ale taková byla kostra konverzace.

Když jsem pak jel dál, teprve jsem si uvědomil, že se nepřímo přiznal, že a) začal předjíždět, aniž by viděl do zatáčky dost dobře viděl, aby spatřil protijedoucí vůz a tak by v tom okamžiku vůbec neměl předjíždět a b) nedodržel bezpečnou vzdálenost a ani nevěřil, že by ji měl dodržet. Nádhera. Ironií bylo, že proti zastávce stála policejní stanice. Pro případné nehlášení bych nemusel chodit daleko.

Ale naštvalo mě to jako málo co. Řidič měl na výběr ze dvou možností: Počkat pár vteřin nebo potenciálně rozmáznout člověka na kole. Čekat nechtěl a rozhodl se risknout něčí život. Shodou náhod můj. Připomínám, že jsem ho o kilometr dál dostihl, takže nejel vůbec rychle & předjet o okamžik později by znamenalo naprosto minimální zdržení.

Zásadní změnu vnímání soužití na silnici pro mě přinesl zákon o bočním odstupu při předjíždění cyklisty. Najednou někdo předjížděl bezpečně a někdo nepříjemně blízko a člověk hned cítil rozdíl. Hmm, tohle je docela příjemné. Počkat? My si nemusíme na silnicích připadat si, že každou chvíli zemřeme? Jak neotřelý nápad! Nejsme jen trpění parazité, co se musí třást strachem, ale účastníci provozu jako každý jiný. Přesto jeden rozdíl existuje – zranitelnost. Řidič vozidla sedí v ocelové krabici s bezpečnostními pásy a airbagy, já balancuji na čtyřech trubkách svařených někdy v roce 1999. Pravidla by měla zohledňovat bezpečí těch zranitelných a vyžadovat ohleduplnost od druhé sorty, protože řidič přijde o řidičák, já přijdu o život. A vyžadovat je klíčové slovo, protože ne všichni tak činí. Minorita, možná, bez zlé vůle, doufejme, ale přesto ne nula. A když dojde k nejhoršímu, bude už pozdě.

Řešení existuje jen jediné: Když se řidiči chovají jako čůráci, musíme je donutit, aby se chovali lépe. Všemi dostupnými prostředky.

Na internetech se prezentuje armáda cyklistů, co natáčí své jízdy, a když zachytí řidiče, který se vůči nim chovají bezohledně, nebezpečně a porušují předpisy, video obratem putuje na email policie. Jistý Mikey z Británie, úspěšně nahlásil 800 řidičů a z nich bezmála 400 jen letos. Takže to je nejen možné, ale i velice efektivní. Mnoho stupidních a agresivních řidičů ho nesnáší, doslova vidí rudě. Přejí si, aby ho někdo přejel. Chtějí ho mrtvého. Podle nich není víc než prachsprostý udavač, i když pouze nahlašuje chování, které by neměli dělat tak jako tak, a stará se, aby se chovali bezpečně pro ostatní účastníky provozu, což má největší přínos na ty nejvíce zranitelné.

Nevím, jak podobné aktivity probíhají u nás v Republice a jak efektivní jsou, ale možná to brzy zjistím. Po dnešní epizodě nemůžu jinak než si pořídit kamerku na řídítka a nahrávat své jízdy, protože jak jsem řekl: všemi dostupnými prostředky donutit automobilisty, aby nepovažovali za přijatelný přístup nikoho jsem zatím nezabil, tak to je v pohodě.

Fialová noc

Nějakou dobu v hlavně nosím kostru povídky, pro níž mám provizorní název Fialová noc. Šlo by o detektivní příběh, který se odehrává během noci, která začala a nikdy neskončí. Obloha tak černá, že se přehoupla do odstínů fialové.

Hlavní protagonista, detektiv, večer, ještě za světla, začne vyšetřovat jistý zločin, jak hodiny plynou a jeho práce pomalu postupuje, začíná objevovat stále více si vzájemně odporujících důkazů, z nichž některé popírají, že se zločin vůbec stal. Otázka zaseknutého času není nikdy přímo zmíněna a nikdo z obyvatel města, na nějž padla fialová noc, si pokřivená pravidla reality neuvědomuje. Žijí, jako kdyby tma byla odjakživa věčná. Když nikdo nevidí mimo přelud, nikdo ho nemůže zpochybnit. Jen čtenář, ten ví, jak skutečný svět funguje a nekonečná fialová noc není ono.

Vyšetřovatel, jak se zaplétá do indicií, jež nikam nevedou, se stává víc a víc pasivním a méně mluví, postupně zcela oněmí a i jeho vnitřní dialog utichne. A pak v nekonečné noci, se začne měnit jeho charakter a zpočátku sympatický hrdina se stává násilným monstrem a své znalosti z vyšetřování využívá pro efektivnější dispenzaci krutostí téměř do bodu, kdy to vypadá, že nemůže být nijak potrestán. Čtenář by měl zpočátku sympatizovat s postavou, která se před jeho očima změní v sadistickou kreaturu a měl by se cítit provinile, že s osudem detektiva, co se snaží aspoň minimálně zlepšit svět, soucítil.

Taková je kostra fialové noci, ale nevím proč bych měl cokoli psát, když stačí tohle shrnutí předhodit nějakému AI nástroji à la GPT a ten ho napíše na počkání. Možná paradoxně, to je skutečná pointa fialové noci – rozpad světa, který definitivně ztratí smysl, rozpustí se do stavu, kde je možné realitu konstruovat a rekonstruovat na počkání, pravdu, nebo aspoň něco, co je od pravdy k nerozeznání, donekonečna syntetizovat a resyntetizovat, kdy dojde k sémantickému rozpadu a možnosti jakékoli sdílené reality, kdy existuje jen nekonečné množství oddělených bublin — krok, který není možné vzít zpátky, jako noc, po níž nikdy nepřijde ráno.