k47.cz
23. 6.Čtrnáct let (a pořád nic)
Dneska to je přesně 14 let, co tenhle web se slovy Ti pozorní z vás si už jistě všimli, že 'sem to dal na net spatřil světlo světa.
Jo. Celých 14 roků. Celá věčnost. Skoro se mi tomu nechce věřit. Nevzpomínám si na časy, kdy jsem začínal, jenom si vybavuji náladu. Ale na druhou stranu není zas tak těžké uvěřit, protože se za tu dobu nic nestalo, nic zásadního, nic, co by mělo cenu vyprávět (hypotetickým) vnoučatům. Jsem tam, kde jsem začal, jenom starší a s vysychající zásobou energie.
Jak je vidět z okolního prostoru postrádajícího temnotu, aspoň jedna věc se změnila. Grafická podoba stránek po X letech přešla z černé na jednoduchou bílou (mohl bych tu začít nekoherentně blábolit o purity of essence a sedělo by to). Zároveň jsem opustil neohrabaný blogo-systém napsaný v PHP a Nette v prospěch puritánského a minimalistického systému, který pohání ASCII blog nebo doomsday party blog. Kdo by toužil po krvavých detailech, tak jsem o tom psal už jinde.
Během té změny, kdy jsem musel všechno zkonvertovat do nového formátu, jsem si pročítal některé staré články a texty z prehistorických dob a do očí mě hned udeřila jedna odlišnost - kdysi dávno jsem psal všechno s dojmem, že na tom někomu záleží, že to někdo bude číst, že to někdo bude ležet na srdci, že se ozve, že napíše, že skrz tenhle web potkám nějaké lidi. Tato iluze během let vzala za své. Teď vím, že je tomu přesně naopak, moje slova mají cenu shnilého listí, ale psaní je jediné, co mi zbývá. Musím dál táhnout sisyfovský balvan vstříc nekonečnu.
Co dál? Co teď? Jaký je další plán? Nějaké změny musí přijít. Chci vychytat vzhled, aby to tu nevypadalo tak pustě a spartánsky a do toho opravit pár drobností. Protože stránky jsou staticky generované, velkou věcí budou komentáře přes nějakou externí službu à la disqus. Nechci ale disqus samotný, protože ten je prolezlý trackery & stojí za hovno. Nedávno jsem chtěl na nějaký blog poslat konstruktivní koment, ale nemohl jsem to udělat anonymně, musel jsem se registrovat, ověřit email a proskočit několika hořícími obručemi, jenom abych dostal tři řádky reakce pod nějaký článek. To nemám zapotřebí. Naštěstí existují open source alternativy.
Mezitím, kdyby mě někdo toužil kontaktovat, tak může střílet směrem kaja@k47.cz (kaja47 je stupidní nick, ale je můj a já za ním budu stát).
PS #1: Jo a kdo chce trochu historického kontextu, tak si může přečíst, co jsem psal během desátého výročí k47čky.
PS #2: A taky přemýšlím, jestli bych neměl ASCII blog a k47čku pojit do jedné entity.
31. 5.
Halwa/Tengri/Terraformer
Když se koncertu neopírám o přední reproduktory, tak to není ono. Dneska1 na vystoupení Halwy, Tengri a Terraformeru jsem se opíral.
Terraformer O belgickém Terraformeru (nemluvě o dvou českých předkapelách) jsem donedávna nic nevěděl. Nevedl mě na ni senpai Wokoman. Zahlédl jsem ho na březnovém vystoupení Driftoffu a konečně jsem sebral odvahu ho oslovit. Od té doby, když ho někde vidím, zeptám se, co dalšího se koná. On má vždycky po ruce pár horkých tipů na nějaký ten gig. Dřív mě navedl na Tree Trapped Tigers - pro mě neznámé math-rockocvé uskupení, které jsem si nečekaně užil. Teď mi dohodil Terraformer, o nichž jsem taky neměl potuchy, ale také jsem nakonec nelitoval. S koncerty to mám jako s filmem - když dobrý doktor Kermode řekne, že film stojí za pozornost, tak věřím jeho vkusu, autoritě a dlouholeté expertíze. Stejně tak s radostí outsourcoval hudební autonomii.
Vyrazil jsem solo, jen s foťákem a f/1.8 padesátkou, připraven se natlačit do přední linie, probít se tmou a ulovit pár záběrů. Operace se konala v maličké Klubovně, které i přes skromné rozměry nabízela všechno potřebné: bar zásobený pivem, G\T za osmdesát a hudební aréna osazená pořádnými reproduktory, které člověka roztřesou.
Už první předkapela Halwa nasadila laťku vysoko a v porovnáním se závěrečným trackem - katartickou desetiminutovkou, jejíž jméno jsem nikdy nezjistil - pak šlo všechno dolů.
Dejte mi čas, prostor a vzrůstající hudbu, která postupně buduje vstříc masivnímu finále a jsem spokojený. Ona závěrečná desetiminutovka mi připomněla finále Three Trapped Tigers Engrams - bylo to jako vystoupat na vrchol hory jen abych zjistil, že za prvním vrcholem se skrývá další, ještě vyšší a pak znova a znova. Výš, výš, výš, víc energie. Finále Halwy mělo stejnou dynamiku.
V porovnání s prvním aktem, se druhá skupina nemohla poměřovat čirou energií, ale zato triumfovala o něco rafinovanější strukturou. Halwa byla přímá, jako extáze, nahoru, nahoru, vrchol těsně na konci skladby, žádné dodatky a žádné outro, žádné pochyby. Nejvýraznější skladba Tengri (jméno se ke mě taky nikdy nedostalo), byla strukturou uspokojivější. I bez lyriky vyprávěla příběh. V jednom bodě nasadila konvexní tempo a začala nabírat na energii, ale tento vzrůst se brzo zastavil a vyšuměl do melancholie. "To je škoda," pomyslel jsem si. "Možná, že jejich hlavní štyk má víc společného s *Our Ceasing Voice s jejich smutkem a falešnými starty." To byla však jen předehra. Hlavní myšlenka, nebo spíš emoce, byla odolnost a nezdolná víra pokračovat dál nehledě na okolnosti. Hudba se probírala z melancholie, pomalu, nezastavitelně, jakoby pouhou silou vůle a pomalu se měnila do mocného pochodu kytar a rytmu. "Yes, yes, yes!" křičel jsem do vodopádu huby. Konečně to dávalo smysl.
Halwa vedla k orgastickému finále, ale neřešila co dál, Tengri byla povzbudivá a optimistická. Skoro jako kdyby Zyzz říkal: "We're all gonna make it, brah."
V porovnání s předchozími akty, Terraformer neměl jasně patrnou centrální tezi, nebo jsem ji aspoň nerozpoznal. Ale zato to byl zážitek všech smyslů. Trojice Terraformerů si přinesla vlastní světla a vlastní mlhu a konečně bylo co fotit. Nebylo třeba zápasit z monotónním mdlým světlem, s clonou na max, ISO na max, s podexponováním o jeden stop a doufat. Fotka v úvodu je z Terraformeří části, cirkulace vzduchu v prostoru byla téměř nulová a cáry mlhy bez pohybu visely v prostoru.
Pár fotek z koncertu je k vidění v této fotogalerii.
Přes všechny klady a silné momenty ve mě celá akce zanechala melancholický dojem. Ne nutně nepříjemný, ale zato mocný. Možná to bylo proto, že jsem celou operaci prováděl solo, plánoval jsem se jen na jednu noc ztratit v hudbě, se zavřenýma očima poslouchat a vypadnout. Nic víc.
Ve vlaku zpátky jsme pak konečně dopsal Katedrálu, která dlouho visela v limbu. A možná že kvůli náladě té chladnoucí noci, se do finální verze dostala věta "Iluze se rozplynula a my nebyli o nic méně osamělí."
1) Oprava: Nebylo to dneska, ale 10. 8. 2016. Od té doby mi článek ležel na disku.
Halwa 
Halwa 
Tengri 
Tengri 
Terraformer 
Terraformer 
Terraformer 
Terraformer 
Terraformer 28. 5.
669.352
26. 4.
Shooting stars
(Ne)dávno jsem si posral spánkový režim takovým způsobem, že jsem nemohl usnout v žádný rozumný čas. Jedinou cestou vpřed byl totální restart - zůstat vzhůru 34 hodin, přežít, s vyčerpáním padnout do postele v soudný čas a doufat, že se nový rytmus uchytí. Stačí jen zůstat při vědomí a pak usnout. Jednoduché, žeano? Ne tak docela. Těžká je ta část zůstat na nohách a přečkat hrozivou nevolnost a paniku uvadajícího organismu. Od začátku jsem začal ve velkém s kafem, ale to nemohlo fungovat donekonečna. Potřeboval jsem něco silnějšího, větší dávku energie.
Něco jako Shooting stars.
Shooting Stars je Britská panel game, která se však vymyká z šedého průměru svého žánru. Jde o jediný exemplář svého svého druhu, vysněný a uváděný komediálním duem Vic Reeves/Bob Mortimer. Kdo zná ona dvě jména, nepotřebuje číst nic ví, protože už ví. Humor Vica a Boba je anarchistický, divoký, plný slapsticku a surreálných skečů, které přicházejí jakoby odnikud. Není tedy překvapivé, že i když se Shooting Stars nominálně vydává za celebrity show, pozvaným celebritám se věnuje jen okrajově a většina humoru jde právě jim na úkor. Už samotný název je podvratný. Může znamenat padající hvězdy, ale také může naznačovat, že chtějí střílet hvězdy-celebrity. Jaká varianta je pravdivá ukazuje pilotní díl z roku 1993, v němž hlavní dvojice zpívá úvodní "let's start shooting stars" s brokovnicemi v rukách.
Jestliže existoval nějaký pořad, který mě měl probudit, byl to právě Shooting Stars a jeho nekončícím vodopádu skečů a bizarností. A že jich je.
Skóre počítá obří mimino George Dawes za bicími, který má se sklony k výbušným tirádám. V pozdějších sériích byl nahrazený za Angela Epithemiou, který zasedá za svůj dream machine. Týmová kapitánka Ulrika Jonsson je terč všech vtipů, stejně jako Mark Lamarr z padesátých let a mrzutý Jack Dee s tváří jako zapomenutý tunel, Johny Vegas je subjekt různých experimentů a sázek, každý host je uveden smyšleným, surreálným a nepříliš lichotivým životopisem, soutěžní kola zahrnují věci jako The Dove from Above, kterou musí hosté nejdřív přivábit, true of false round, které s pravdou nebo lží nemá nic společného a všechno končí podivnou výzvou pro někoho z vítězného týmu, jako například najít libru v kočárku obloženého dynamitem. V jednu chvíli mě napadalo, že Shooting Stars je jako vystřižený z Monty Pythonova létajícího cirkusu. Jen nejde o dvouminutový skeč, ale o 72 půlhodinových epizod. Shooting Stars je jako něčí sen, jako odhalené dráty podvědomí pod vysokým napětím.
A tak jsem tam seděl a díval se, hodiny ubíhaly a já se pořád smál, plný energie, chvílemi jsem dostával křeče ze smíchu, jak se už dlouho nestalo. Jo a už jsem říkal, že jedna týmová kapitánka je Ulrika Jonsson? Dobře. Jen se ujišťuji.
Jako je to v poslední době se vším, i Shooting Stars můžete shlédnou na youtube. Dívejte se od konce. Poslední epizody jsou lepší a v lepší kvalitě.
25. 3.
KAMSSKSR
Už jsem tady psal, že jsem začal s doomsday party blogem, kam celkem pravidelně píšu střípky z života několika lidí, kteří ztratili naději.
Nedávno jsem tam přidal kus krvácel a marně se snažil křičet skrz roubík o kolapsu morálky, který má něco přes 1200 slov. Rozsahem to není jen fragment, ale krátká povídka. Proto jsem to trochu vyleštil & hodil to i sem na k47čku.
Kdyby se někdo podivoval, proč se to jmenuje krvácel a marně se snažil křičet skrz roubík, tak to je proto, že na doomsday party blogu je název vždycky jedna věta nebo fráze z textu. Dost často neříká nic důležitého o tom daném dni, ale na tom nezáleží, protože to je podstata DP blogu - nezáleží na ničem, jde jen o epizody, které nemají příběhový oblouk & nikam nevedou, nemají rozuzlení, nemají finále, ale jen skončí, protagonisté nejsou o nic moudřejší, jsou jen o jeden den starší & o jeden den blíže konci světa.
28. 2. I should have danced on that Astronautalis concert22. 2. Poslední večírek před soudným dnem
6. 2. ASCII blog
19. 1. Konec světa se blíží, připravte si občerstvení
2. 1. Západní země
archiv 2016
archiv 2015
archiv 2014
archiv 2013
archiv 2012
archiv 2011
archiv 2010
archiv 2009
archiv 2008
archiv 2007
archiv 2006
archiv 2005
archiv 2004
archiv 2003
archiv 2002