Vtip

Asi takhle: před ně­ja­kou dobou jsem na soc-netch udělal vtip, nebyl jsem si jistý, jestli bude nutně po­cho­pen, jak byl za­mýš­len & po krátké době jsem ho smazal. Etuda skon­čila, přesto to ve mě hlo­dalo. Mojí cel­ko­vou stra­te­gií je, že když už ne­po­má­hám, tak se aspoň snažím nebýt ak­tivně de­struk­tivní. Tady jsem si ale nebyl jistý, jestli jsem skromné mety vůbec dostál.

Ok, teď ten vtip: Exis­tují jen dvě po­hlaví: CISC a RISC.

V zá­vis­losti na svých zna­los­tech si to člověk může pře­lo­žit jako 'exis­tují jen dvě po­hlaví a všichni lidi, co říkají něco jiného jsou blázni a ne­bez­peční pro­gre­sivní le­vi­coví ex­tre­misté' nebo 'striktní du­a­lita je zjed­no­du­šený pojem, který mohl být uži­tečný, ale ne­do­káže plně po­stih­nout re­a­litu ve všech de­tai­lech.' Jistě taky cítíte, že se oba vý­znamy po­ně­kud roz­chá­zejí. Záleží jen, jak moc se člověk vyzná v his­to­rii & vývoji pro­ce­so­ro­vých ar­chi­tek­tur od osm­de­sá­tých let do dneška.

Kdyby někdo tápal, měl jsem na mysli va­ri­antu číslo dvě jako štouch­nutí do žeber esen­ci­a­listů, kteří po­pí­rají va­ri­a­bi­litu lidské exis­tence a při­zná­vají exis­tenci jen toho, co se vejde do ko­lonky for­mu­láře a/nebo co přesně od­po­vídá učivu prv­ního stupně zá­kladní školy.

CISC a RISC dnes už nic ne­zna­mená, v osm­de­sá­tých letech možná, jako prin­cip návrhu pro­ce­sorů, který se ra­di­kálně od­li­šil od sta­tutu quo své doby. V těch letech roz­dě­lení na CISC a RISC – com­plex in­struction set com­pu­ter a re­du­ced in­struction set com­pu­ter – dávalo smysl. RISC se ob­je­vil na scéně jako pro­ti­proud opu­lent­ních a ba­rok­ních CISC pro­ce­so­rům s velice pros­tou myš­len­kou: Zjed­no­du­šíme, co každá in­strukce dělá, práce na jed­notku bude méně, ale můžeme je sekat rych­leji, pi­pe­li­no­vat je a jed­no­dušší návrh de­ko­déru dovolí ome­zený roz­po­čet tran­zis­torů použít tam, kde to bude co nej­e­fek­tiv­nější.

Co se od té doby změ­nilo? CISC de­fakto ne­e­xis­tuje. x86, dávaná jako pří­klad CISC ar­chi­tek­tur, je nejméně CISC ze všech CISCů, počet tran­zis­torů se zvedl 100000×, vět­šina jich stejně padne na cache paměti a in­terně fun­gují na stej­ných prin­ci­pech jako RIS­Cové modely. ARM, RISC-V, x86, POWER, Z, uvnitř jsou to všechno out of order mašiny, jež ar­chi­tek­to­nic­kou in­strukční sadu pře­klá­dají na in­terní μ-ope­race. Aspoň všechny vý­konné modely, které sjely z vý­rob­ních linek za po­sled­ních dvacet let. Když říkám vý­konné, mám na mysli všechno od te­le­fonů k su­per­po­čí­ta­čům.

CISC nebo RISC jako cen­t­rální prin­cip, který plně de­fi­nuje pro­ce­sor, už ne­e­xis­tuje. Záleží na kon­krét­ních de­tai­lech ISA a jejich im­ple­men­tace v kře­míku. Svět není čer­no­bílý a dané ar­chi­tek­to­nické po­stupy jsou na­sa­zo­vány v si­tu­a­cích, kdy to dává nej­větší smysl – efek­ti­vita, ve­li­kost pro­ce­soru, rych­lost, takty, IPC. CISC a RISC před­sta­vují zou­fale ne­kom­pletní ka­te­go­ri­zaci, která se vrací k pra­sta­rým ide­á­lům, jež dnes nic ne­zna­me­nají a mnoho ne­ří­kají o daných ar­chi­tek­tu­rách a jejich mik­ro­ar­chi­tek­to­nické im­ple­men­taci.

Teď je doufám nade všechny po­chyb­nosti jasné, co přesně jsem měl na mysli.

Ale pokud někdo o pár dekád za­o­stal ve zna­los­tech o tomhle tématu a/nebo otáz­kách lidské se­xu­a­lity a iden­tity, mohl by nabýt fa­leš­ného dojmu, že jsem hrozný člověk. To nikdy nesmím do­pus­tit.

Poslední hektické dny vosí kolonie

Smrt si jde pro nás pro všechny. Nic moc, ale stále lepší než al­ter­na­tivy: pro vosy a včely při­chází každou zimu. Ale ony si nejsou vědomi svého osudu a to je na celé věci tak krásné nebo tra­gické, záleží na úhlu po­hledu a tom, jestli pa­t­říte mezi skle­nice zpola plná nebo zpola prázdná sortu lidí. Spo­le­čen­ský hmyz jen dělá to, pro co se na­ro­dil, jedna po­stra­da­telná sou­část su­per­or­ga­nismu, jejich úděl je práce pro pře­žití ko­lek­tivu s tím, že ně­ko­lik spe­ci­álně stvo­ře­ných je­dinců přečká zimu a začne celý ten tristní ko­lo­toč nanovo. Tolik života vznikne a je sme­teno jen proto, aby pře­žila hrstka krá­lo­ven.

Včely mají svůj život přesně roz­par­ce­lo­vaný podle dnů. Tři hodiny po na­ro­zení včela čistí, 4. den začíná krmit larvy, 6. den kojí mateří ka­šič­kou, 12. den staví, potom stráží a na­ko­nec se z ní stane pen­dler; tak dlouho jak je třeba, smyl pr­cha­vých dnů na­lin­ko­vaný oka­mži­kem na­ro­zení (mmch: tohle mi při­po­míná tohle od H.R. Gigera). Pří­roda nahání strach a údiv svým slepým uti­li­ta­ri­a­nis­mem.

O nic z toho bych se ne­za­jí­mal, kdy­bych na bal­koně neměl vosí hnízdo za­vr­tané kamsi do hlubin trámů stře­chy nad Celou a kdyby se na as­fal­to­vém po­vrchu jed­noho dne ne­za­čaly ob­je­vo­vat mrtvé larvy. Sle­do­val jsem, jak je vosy vy­ná­šejí ven: děl­nice vláčí larvu stejné ve­li­kosti jako ona sama, pla­hočí se metr, dva, tři a pak larvu nechá na pospas živlům a času. Vy­pu­zené larvy roz­hodně ne­vy­pa­dají, že by se stále pa­t­řily mezi živé or­ga­nismy; mrtvá hmota, Snow­de­novo ta­jem­ství.

Díval jsem se, co by mohlo způ­so­bo­vat tohle cho­vání & od­po­vědí se mi ne­do­stalo, in­ter­net ve své ne­změr­nosti mlčel. Přesto, frag­menty en­to­mo­lo­gie vedou k jediné od­po­vědi: blíží se smrt. Do­spělí je­dinci se živí nek­ta­rem, larvy pre­fe­rují hmyz, jsou však zcela ne­po­hyb­livé, uza­vřené v šesti­hranné in­ku­bační ko­můrce, zcela zá­vislé na pří­sunu po­travy (mouchy a po­dobní lé­tavci) od dělnic. Ochla­zuje se, much ubývá, není strava, ener­gie musí smě­řo­vat k těm pár je­din­cům, co pře­žijí zimu a ně­které zbytné larvy uhynou. Jejich těla musí pryč, aby ne­hnily ve hnízdě.

V té době, pár dnů na­zpá­tek, po­slední kve­toucí rost­liny byly zcela ob­sa­zené vše­mož­nými lé­tavci, včely, vosy, sršně, mouchy, ka­ko­fo­nie tem­ného hučení, hyp­no­tické a ul­ti­mátně velice smutné. Žádný jiný zdroj po­travy ne­zbývá, jen tohle a pak kaž­do­roční ani­hi­lace. Ko­loběh života je hek­tický a prostý vzne­še­nosti. (Pro extra efekt od­sta­vec pře­čtěte hlasem Wer­nera Her­zoga.)

Je to jako roz­dě­lení mezi so­ma­tické a po­hlavní buňky. Celé naše tělo s tou ne­ko­nečně fas­ci­nu­jící kom­ple­xi­tou není víc než pod­půrný me­cha­nis­mus do­časně vy­bo­do­vaný pro pro­dukci hrstky po­hlav­ních buněk. Tragé­die toho všeho spo­čívá v pros­tém faktu, že naše vědomí a iden­tita a strach se na­chází na straně so­ma­tic­kých buněk, toho do­čas­ného stroje pro nějž pří­roda měla jiné záměry, než bychom pre­fe­ro­vali.

+1: O dva dny poz­ději, když jsem ráno vylezl ven, z hnízda zrovna vy­lé­tá­valy gi­gan­tické krá­lovny.

Twitch prachy

Twitch měl be­bíčko. Ano­nymní gentle­man se na 4chanu zmínil, že se jeho lidem po­da­řil skutek, kte­rému se v hac­ker­ských kru­zích říká total pwnage. Pro­lo­mili se do vnitř­ních ka­ta­komb ama­zonu a vy­nesli vše, co nebylo při­bité. Jako důkaz svých skutků po­skytli 128 GB torrent s úlov­kem: kom­pletní zdro­jáky všech in­ter­nách pro­jektů ode dne nula, při­dru­žené služby a weby, nikdy ne­vy­dané pro­jekty, všechno. A taky data o žol­dech stre­a­merů od srpna 2019 do října 2021.

Nikdy jsem moc ne­chá­pal €€€ dy­na­miku twitche, všechny ty pe­něžní dary, sub­skripce za 5 dolarů, za které si člověk koupil vděk a schop­nost po­u­ží­vat ně­ko­lik spe­ci­fic­kých ob­rázků v chatu. Na jednu stranu ro­zu­mím, že jde o něco jako záštitu, kdy člověk spon­zo­ruje někoho sym­pa­tic­kého, aby ne­strá­dal, ale na druhou stranu se nemůžu zbavit pocitu, že nejde o víc než ga­mi­fi­ko­vané pa­ra­so­ci­ální vztahy s ve­sta­vě­nými mi­k­ro­plat­bami. Určitý smysl to může dávat v pan­de­mic­kých letech, možná, ale i tak roli stre­a­mera by v nor­mální si­tu­aci za­stou­pil reálný živý přítel, který by im­pli­citně ne­vy­ža­do­val ne­u­stálý proud malých fi­nanč­ních trans­akcí, z nichž si po­bočka jedné z nej­vět­ších kor­po­rací světa vezme svůj podíl. Sám tam nemám účet. Když už, dívám se přes stre­amlink a vlc, nebo stáhnu VOD via you­tube-dl. Ale to teď není dů­le­žité.

Zpátky k úniku dat. Ně­které z oněch dat se mohly, ale ne­mu­sely, dostat do mých rukou a mohl nebo ne­mu­sel jsem se na ně po­dí­vat a vy­pro­du­ko­vat ná­sle­du­jící shr­nutí.

 168.55 M$ - ad_share_gross
 997.28 M$ - sub_share_gross
 339.51 M$ - bits_share_gross
   3.98 M$ - bits_developer_share_gross
  15.87 M$ - bits_extension_share_gross
 271.85 M$ - prime_sub_share_gross
   1.59 M$ - bit_share_ad_gross
   0.00 M$ - fuel_rev_gross
   5.47 M$ - bb_rev_gross
   0.03 M$ - experimental_rev_gross

Tahle ta­bulka udává kolik firma vy­pla­tila svým stre­a­me­rům za po­slední dva a čtvrt roku podle mo­ne­ti­zač­ního me­cha­nismu. Nej­více €€€ pro­teče přes sub­skripce (firma si vezme ~půlku), bity (dary, twitch si vezme svoji daň), prime sub­skripce a re­klamy. Zbytek se po­hy­buje na hra­nici šumu. Za dva a něco roku to dělá 1.8 mi­li­ardy dolarů, 40 mi­li­ard korun.

Tady to máte podle měsíce, obrat, jak je vidět, v pan­de­mic­kých letech roste, stále víc se pro­točí na sub­skrip­cích.

A ještě tohle:

 50%   6713
 20%    440
 10%     99

Malá sta­tis­tika kolik pro­cent žoldu při­padne kolika lidem. Top 99 stre­a­merů sežere 10% všech peněz, top 440 lidem při­pluje 20% veš­ke­rých $$$ a 6713 je­dinců si ro­ze­bere po­lo­vinu oněch skoro 2 mi­li­ard dolarů. Druhá půlka je pro plebs.

Na log-log grafu to vypadá pěkně zi­p­fov­sky. Ne­poč­tená sme­tánka nahoře, chátra o síle stovek tisíc se plazí v bahně a sbírá de­set­níky.

Stres a teror u VCMI

Dlouho jsme se ne­vi­děli. Má to svoje důvody, ně­které, do nichž nebudu za­bí­hat, jiné více pro­za­ické, jme­no­vitě VCMI. Tenhle free soft­ware klon pra­staré ta­hovky He­re­oes of Might and Magic 3, mi zase sedí na mozko­vém kmeni jako zlý návyk. Říkám si, dneska něco napíšu, ale až potom, teď dám na chvíli VCMI. Pak ale strá­vím osm hodin v ka­ta­to­nic­kém tranzu, ve stavu ne­u­stálé stresu, po­krytý vrst­vou stu­de­ného potu, s po­ci­tem pro­va­zo­chodce, který se ne­u­stále na­chází mi­li­metr od ter­mi­nál­ního pádu. Nová AI ne­přá­tel je prostě příliš dobrá a s me­cha­nic­kou přes­ností trestá každý omyl. Nemůžu dát nor­mální ob­tíž­nost a pro­hnat se ma­gic­kou zemí jako jezdec apo­ka­ly­psy, ne, musím ne­u­stále plá­no­vat, před­ví­dat, tak­ti­zo­vat a modlit se k dávno za­po­me­nu­tým bohům, jen abych měl šanci přežít.

Jednu mapu jsem musel začít tři­krát – poprvé jsem udělal špatné roz­hod­nutí, které za­z­dilo další pro­gres, nemohl po­sta­vit budovy pro ver­bo­vání armády, po­čí­ta­čoví hráči mě před­běhli a už jsem je nikdy nemohl do­stih­nout. S velkou ná­ma­hou jsem po­ra­zil jednu úto­čící armádu, aby se na obzoru ob­je­vila další. Pro­tiv­ník s více městy a sil­nější eko­no­mi­kou může na­ver­bo­vat čer­stvé vojsko každé pon­dělí a poslat je mým směrem, aby mě po­stupně vy­kr­vá­cel. Druhý pokus jsem si dal pozor, ale byl jsem málo agre­sivní, jeden pro­tiv­ník me­zi­tím stihl po­ra­zit jiného, získal jeho zdroje, do­pl­nil armády zde­ci­mo­vané vojem a zas se opa­ko­vala spi­rála po­ma­lého ztrá­cení tempa a sláb­nutí. Na­po­třetí jsem jel jako stroj – armáda, zlato, zá­kladní su­ro­viny, budovy, hrad, sil­nější armáda a koncem prv­ního měsíce se už tlačit na ne­pří­tele a dra­ma­ticky ex­pan­do­vat. Jinak to nešlo. A to někdy za­čí­nám hrát s myš­len­kou, že u VCMI budu re­la­xo­vat. Skoro nikdy tomu tak není.

Tlačím na pro­tiv­níka X, s ar­má­dou vyjedu z města, po­čí­tač oka­mžitě pozná, že jsem nechal ne­chrá­něné město a pro­tiv­ník Y bez čekání za­ú­točí do zad, musím se vrátit s hlavní ar­má­dou, ne­pří­tel X toho vy­u­žije, aby zpátky ob­sa­dil ztra­cené pozice. To je na sou­časné po­dobně VCMI tak stre­su­jící nebo při­taž­livé: musím ne­u­stále ba­lan­co­vat mezi nutnou ex­panzí a obra­nou vlast­ních měst. Ne­přá­telé mají jed­noho hlav­ního hrdinu s útoč­nou ar­má­dou a ostatní tvoří řetěz, kterým mu při­vádí čer­s­tvě na­ver­bo­vané posily. Téhle for­maci můžu kon­tro­vat také jen hr­di­nou s vět­ši­nou vojska. Cesta do boje, ale ne­od­vratně ne­chává od­krytá záda. Ces­to­vání je pomalé a pře­pa­dení do zad může být smr­tící. Není možné se za­ba­ri­ká­do­vat a bu­do­vat a bu­do­vat; agre­siv­nější sou­sedi se na­vzá­jem vy­stří­lejí a po­slední pře­ži­vší se stane příliš mocným.

Ale když vy­tr­vám, někdy mezi jednou a čtyřmi ho­di­nami úz­kosti se to zlomí; hr­di­nové na úrovni 15 – 25, armády plně vy­tré­no­vané, mám víc měst, větší příjmy a můžu začít vál­co­vat zbytek světa. Teprve v tom oka­mžiku se můžu uklid­nit, každou chvílí už ne­hrozí oka­mžitý a ne­před­ví­da­telný zánik.

Tedy aspoň pokud se na obzoru ne­ob­jeví hrdina s an­děl­skými křídly, pře­letí lesy a pohoří a svou ob­rov­skou mo­bi­li­tou začne te­ro­ri­zo­vat a ob­sa­zo­vat špatně brá­něná města, aniž bych měl mož­nost ho dohnat a za­sta­vit. To se ale stává jen někdy.

Snažili se ti pomoct, tys jim nadával do lhářů a teď jsi mrtvej

• Dick Farrel, kon­zer­va­tivní hla­sa­tel v rádiu, anti-vaxer, ne­ne­chal se na­oč­ko­vat, na­ka­zil se co­vi­dem a zemřel.
• Phil Va­len­tine, kon­zer­va­tivní ra­di­ový hla­sa­tel, daňový pro­tes­tér, po­pí­rač glo­bál­ního otep­lo­vání, od­půrce roušek a oč­ko­vání, na­ka­zil se co­vi­dem a zemřel.
• Ron Wright, re­pub­li­kán­ský kon­gre­sman, dlou­ho­letý po­pí­rač covidu, na­ka­zil se co­vi­dem a zemřel
• Luke Letlow, čer­s­tvě zvo­lený do kon­gresu za re­pub­li­kány, často viděn během kam­paně bez re­spi­rá­toru nebo so­ci­ál­ního distan­co­vání, na­ka­zil se co­vi­dem a zemřel.
• Landon Sprad­lin, ka­za­tel, ozna­čo­val covid za anti-trum­pov­skou ma­so­vou hys­te­rii, na­ka­zil se co­vi­dem a zemřel, 41 let.
• Herman Cain, dva­krát po­mýš­lel na pozici pre­zi­denta USA, byl proti loc­kdow­nům, po­va­žo­val vak­cíny za sporné, po­chy­bo­val o roz­sahu pan­de­mie, byl proti po­vin­ným rouškám, pod­po­ro­val hyd­ro­xychlo­roqin, na Trum­pov­ském shro­máž­dění byl vy­fo­to­gra­fo­ván bez masky, dva týdny nato hospi­ta­li­zo­ván s co­vi­dem a zemřel.
• Caleb Wallace, muž, který silně pomohl gal­va­ni­zo­vat proti-rouš­kové hnutí v Texasu, na­ka­zil se co­vi­dem a zemřel, 30 let.
• Marc Ber­nier, kon­zer­va­tivní ra­di­ový hla­sa­tel, tvrdil, že se nikdy ne­ne­chá oč­ko­vat, na­ka­zil se co­vi­dem a zemřel
• Bob Enyart, anti-vaxer, ex­tre­mis­tický křes­ťan­ský fun­da­men­ta­lista s ty­picky fun­da­men­ta­lis­tic­kými názory na ho­mose­xu­a­litu, po­traty, evo­luci a vědu obecně, opo­no­val vak­ci­naci proti covidu a na­ří­ze­nému nošení re­spi­rá­torů, na­ka­zil se co­vi­dem a zemřel.

Exis­tují dvě ka­te­go­rie tmářů: šar­la­táni a po­ma­tenci. Jedni pro­dá­vají lež a jsou si toho dobře vědomi, druzí dělají to samé, jen to neví. V an­g­lič­tině se pro druhou sortu po­u­žívá slovo cranks, česky kliky, proto jim od tohoto oka­mžiku budu říkat za­rezlé kliky, jako že se nedají otočit silou ani ro­zum­ným ar­gu­men­tem. Kliky sou­sedí s fa­na­tiky, ale nejde o jedny a ty samé lidi, fa­na­tici tvoří širší ka­te­go­rii, která může ale nemusí za­chá­zet do ne­ro­zum­ných ex­trémů. Fa­na­tik nemusí nutně věřit úplným ne­smys­lům, jen je do něčeho po­no­řen víc než je běžné nebo zdravé pro oby­čej­ného smr­tel­níka. Fa­na­tik do jógy může agre­sivně pro­pa­go­vat jógu pro všechny její pří­nosy, me­di­tační kva­lity uklidní mysl, ty fy­zické pro­táh­nou tělo a tak po­dobně, není na tom nic oči­vidně ne­prav­divé. Na­proti tomu za­rezlá klika může tvrdit, že jóga léčí ra­ko­vinu. Nejde o rozdíl v kva­litě, jen kvan­titě; jak daleko za­chá­zejí.

Šar­la­táni to vše dělají pro peníze nebo slávu, sami nevěří slovům, která kážou a dobře chápou, čeho se do­pouš­tějí; vědí, že jejich ak­ti­vita je de­struk­tivní, že to někdo odnese zdra­vím nebo ži­vo­tem, ale jsou to šar­la­táni a ná­sledky na ostatní v kal­ku­laci ne­hrají velkou roli. Stejně jako mo­rální in­te­grita. Ti, kdo vědomě pro­dá­vají lži a pro €€€ tráví studnu po­chyb­nostmi o vak­ci­naci, se ne­chají oč­ko­vat při první pří­le­ži­tosti. Když člověk lže pro prachy, prin­cipy ne­e­xis­tují. Buď je to vůbec ne­za­jímá, nebo věří, že všechny jejich ne­kon­zis­tence a po­kry­tec­tví jsou plně opod­stat­něné. Fa­na­ticky věřící se do­pustí vě­do­mého pod­vodu, aby ob­há­jili své fa­na­tické pře­svěd­čení¹ .

Na druhou stranu na kliky se můžeme dívat jako na oběti de­ma­go­gie. Není to snadné, pravda, duo Dun­ning a Kruger k tomu mají co říct, ale aspoň na ně­které z nich tak můžeme po­hlí­žet. Za­padli do bahna al­ter­na­tiv­ních faktů, uta­jo­va­ných vě­do­mostí a kon­spi­rač­ních teorií, s šar­la­tány a pod­vod­níky šedé in­te­lek­tu­ální sféry u kor­mi­dla. První krok je ten roz­ho­du­jící; když člověk uvěří jedné ma­in­stre­amu a re­a­litě od­po­ru­jící fámě, je snadné uvěřit všem. Pokud spolkli první sousto návnady, že stát, elity, nad­ná­rodní or­ga­ni­zace nebo stí­nové figury ta­ha­jící za nitky jsou u moci, jejich jed­nání nekalé, pro­lhané, ne­bez­pečné a in­tri­kář­ské a jsou po dob­rých lidech, jako jsou oni sami, snáze se zapojí do pro­gramu sys­te­ma­tic­kého po­pí­rání faktů, vě­dec­kých po­znatků a re­a­lity jako takové. Teď čtu velice re­le­vantní knihu Post-truth od Lee McIn­ty­rea. Autor sle­duje vznik a fun­go­vání me­di­ální & soc-net ma­ši­né­rie, kde vše je pouze vý­ra­zem po­li­tic­kého pře­svěd­čení, pravda nic ne­zna­mená a i sama re­a­lita jako taková ne­hraje žádnou roli. Indeed, if news is just po­li­ti­cal ex­pres­sion, why not make it up? V pod­houbí tohoto fun­go­vání se snadno sklouzne k fikci, kde již exis­tu­jící pře­svěd­čení a emoce určují, v co člověk věří a co po­va­žuje za sku­teč­nost.

V ko­gni­tiv­ních vědách se pro tento fe­no­mén po­u­žívá pojem mo­ti­va­ted re­a­so­ning – co působí dobře, vní­máme jako prav­divé – sil­nější emoční in­ves­tice, sil­nější zkres­lení. Nemáme nad sebou velkou vládu, můžeme si myslet, že jed­náme zcela ra­ci­o­nálně a lo­gicky, a mnoho klik si to sku­tečně myslí, ale místo toho nás ovládá armáda psy­cho­lo­gic­kých pastí. To je jeden z mých nej­vět­ších stra­chů: jak si můžu být jistý, že moje zna­losti jsou prav­divé a úsudky opráv­něné? Epis­te­mo­lo­gický skep­ti­cis­mus říká, že z prin­cipu nikdy ne­mů­žeme získat 100% ko­rektní zna­losti, říkal to De­s­car­tes, říkal to Hume, říkali to mnozí další. Nechci za­chá­zet tak daleko a po­chy­bo­vat o va­li­ditě vlast­ních smyslů, stačí jen slabší verze: jak si můžu být jistý, že vše, co jsem četl a co použil jako surový ma­te­riál pro kon­strukci svého svě­to­ná­zoru je prav­divé, od­po­ví­da­jící re­a­litě, kon­zis­tentní? Jestli si to vůbec pa­ma­tuji správně? Jak velkou roli v syn­téze hrají emoce, mo­ti­vo­vané uva­žo­vání a další zkres­lení? Nevím a z prin­cipu to ani nemůžu vědět a to mě děsí. Když čtu o kon­spi­rač­ních te­o­re­ti­cích a dal­ších po­ma­ten­cích, někdy se za­sta­vím a pře­mýš­lím, jak si můžu být jistý, že jsem ne­spadl do po­dobné pasti, jiné té­ma­tem, ale pří­buzné duchem? Nemůžu. Ne­no­sím v hlavě kon­zis­tentní systém hodnot a po­stojů vy­bu­do­vaný ře­těz­cem de­ri­vací z prv­ních prin­cipů, které bych mohl nějak ověřit. Všechno je to ad-hoc změť, po­sklá­daná za chodu a po­spo­jo­vaná z díl­čích střípků in­for­mací, které do sebe někdy za­pa­dají a jindy jsou diso­nantní.

A to je důvod, proč se na oběti šar­la­tán­ské de­ma­go­gie můžeme dívat jako na oběti. Sle­do­vali nit du­še­ních po­chodů, ob­klo­peni pod­vod­níky, kteří věděli jak využít ko­gni­tivní zkres­lení a psy­cho­lo­gické pasti, bi­zarně stra­nic­kými médii, ra­di­ka­li­zu­jí­cími žol­dáky kul­tur­ních válek a na konci pak ve­řejně pro­hla­šují, že covid je jen pa­kárna, že oč­ko­vání zabíjí a nemoc vyléčí jedině ve­te­ri­nární an­ti­pa­ra­zi­ti­kum, aby na něj pár týdnů nato bez ce­re­mo­nií ze­mřeli.

In­ter­ne­tem před lety pro­bles­ko­val pojem sto­chas­tický te­ro­ris­mus – po­stupný proces ne­přímé ra­di­ka­li­zace, kdy žádný krok pří­jemce přímo ne­pře­svědčí, aby za­bí­jel lidi, ale každý článek řetězu, i ty zdán­livě ne­vinné a ba­nální, k tomu trochu při­spí­vají. Každý krok po­si­luje ten ná­sle­du­jící. Po­dobně se můžeme dívat na pád do díry surre­ál­ných názorů a kon­spiro-teorií. V pro­středí, které ak­tivně zasévá ne­dů­věru, ob­klo­pen stejně na­lo­me­nými lidmi, člověk po­stupně po­si­luje své exis­tu­jící pře­svěd­čení a jde dál po tra­jek­to­rii mimo re­a­litu. Nikdy se to přece nemůže stát mě. A pak je mrtvý.

Laura Loomer – alt-right & anti-vax klika, ne­ú­spěšná re­pub­li­kán­ská kan­di­dátka do kon­gresu USA a cel­kově pří­šerná osoba – si přála dostat covid, aby to všem na­třela a uká­zala, že jde jen o vy­haj­po­vaný virus a otrava jídlem s sebou nese větší ne­bez­pečí; pak ale covid sku­tečně do­stala a po­znala na vlastní kůži jak strašná to může být nemoc i když ona sama není v ri­zi­kové sku­pině a přímo na ni ne­u­mírá. „Just pray for me please. Can’t even begin to ex­plain how brutal the body aches and nausea that come with COVID are. I am in so much pain.“ Sa­mo­zřejme, že covid po­va­žo­vala za pa­kárnu, za­pa­dalo to do všeho, v co už věřila, velký obraz v její hlavě, vy­tvo­řený po­stupně a pro krůč­cích snadno ab­sor­bo­val názor na covid, který za­pa­dal do její po­li­tiky.

Na­ko­nec sama po­znala, že ofi­ci­ál­ním plánem bylo přesně to, co v něm stálo, žádné nekalé ma­ni­pu­lace, žádné ma­chia­vel­ské plány, jen upřímná snaha pomoct a za­chrá­nit životy. Oč­ko­vání je bez­pečné a je tu pro naše zdraví. Lidé museli dlouho padat dírou sto­chas­tic­kého ší­len­ství, aby sami sebe pře­svěd­čili, že je to přesně naopak.

+1: Pro or­ga­ni­zo­va­nou scha­den­freude nad osudem příliš se­be­vě­do­mých od­mí­tačů je tu celý jeden sub-reddit.

+2: Z wiki hesla crank:

Pa­ral­le­ling pre­vi­ous work, we find that en­dor­se­ment of a lais­sez-faire con­cep­tion of free-market eco­no­mics pre­dicts re­jection of cli­mate science […]. En­dor­se­ment of the free market also pre­dic­ted the re­jection of other es­tab­lished scien­ti­fic fin­dings, such as the facts that HIV causes AIDS and that smoking causes lung cancer.

Li­ber­ta­ri­áni po­pí­rají kli­ma­tic­kou ka­ta­strofu? Nejsem pře­kva­pen. Říkají to sami jejich kan­di­dáti.

+3: A taky tenhle.

1. Tohle je z pod­castu I Don't Speak German, který sle­duje fa­šisty, nácky a jejich ak­ti­vity. Pří­kla­dem z his­to­rie je ka­pi­tola The Birth of Team B z knihy Mer­chants of doubt.

Lidské dynamo

Zas jsem na kole vy­ra­zil na tes­to­vací svah, abych změřil výkon nohou, a povím vám, není to nic moc. Za ne­přes­ných pod­mí­nek jsem na­mě­řil lehce pod 300 wattů me­cha­nic­kého výkonu, nic moc, dva roky na­zpá­tek to bylo 380 wattů. Na druhou stranu pro­tože vážím pod­statně méně než tehdy, čas vý­stupu byl prak­ticky iden­tický.

Podle těhle ta­bu­lek můj výkon pevně zapadá do dol­ních 5% cyk­listů, možná 10%, pokud neberu cel­ko­vou wattáž, ale watt na ki­lo­gram, aspoň těch cyk­listů, kteří se se svými výkony chtějí po­dě­lit a sebe-výběr může data zkres­lo­vat po­ně­kud nahoru.

Pro­to­kol měření měl ne­do­statky v přes­nosti. Jednak sto­puju čas stou­pání s tím, že to je do­sta­tečně prudké, aby se daly ostatní vlivy za­nedbat; všechno tření a odpor vzdu­chu hraje, aspoň doufám, menší roli než práce proti gra­vi­taci. Z toho důvodu těch 300 wattů pod­hod­no­cuje sku­teč­nost. O kolik si ale ne­troufnu od­ha­do­vat. Dalším pro­blé­mem je přesné místo konce trasy; když měřím jen práci proti při­taž­li­vosti země, musím měřit jen ten nej­str­mější úsek, těch 38 extra zko­se­ných metrů stou­pání a pak oka­mžitě pře­stat. Na konci jsem ale měřil i krátký výběh, kdy se stále plazím, ale ubere to pár vteřin. A pak je taky pro­blé­mem tempo. Měřil jsem ně­ko­li­krát, ale nikdy jsem ne­tre­fil rytmus, kdy bych si při­pa­dal, že jsem využil všechnu do­stup­nou ener­gii; buď jsem pře­hnal na za­čátku a druhou půlku, kdy jde do tuhého, prak­ticky stál, nebo to na­tem­po­val ply­nu­leji, ale na konci jsem ještě měl ener­gii nazbyt. Po apli­kaci těhle ko­rekcí, doufám, se číslo zpřesní o pár wattů nahoru, ale to si nechám na příště. Pů­vodně jsem se ani o tomhle ne­chtěl takhle ro­ze­pi­so­vat.

Oněch ne­ce­lých 300 wattů před­sta­vuje pouze me­cha­nic­kou stránku práce proti gra­vi­taci. Co jsem vyčetl z wi­ki­pe­die, velké svaly jsou účinné jen z 18% – 26%. To zna­mená, že v oka­mži­cích stou­pání, jsem vy­dá­val něco kolem 900 – 1200 wattů od­pad­ního tepla. Nevím jak vám, ale mě to při­padá bi­zarně gi­gan­tické číslo.

Pod stolem mi stojí 800W elek­trický ra­di­á­tor, za nejchlad­něj­ších nocí zimy ho pouš­tím na pár minut, abych si ohřál nohy, ale vždy ho ne­chá­vám pálit jen chvíli; 800 wattů je in­stantní peklo. A tohle množ­ství horka a ještě něco extra vydává jeden or­ga­nis­mus. Není se čemu divit, že se člověk zapotí. Ta­ko­vým množ­stvím ener­gie by vy­to­pil malou míst­nost.

Ok, musím říct jedno: Nevím jestli se všechna ener­gie ne­vy­u­žitá pro roz­po­hy­bo­vání svalů pře­mění na teplo, po­čí­tal bych s tím, ale nejsem si jistý. Dovedu si před­sta­vit, že při bu­něč­ném dý­chání může vznik­nout nějaký ve­d­lejší pro­dukt, který, i když ob­sa­huje ně­ja­kou po­ten­ci­álně po­u­ži­tel­nou che­mic­kou ener­gii, bude vy­lou­čen. Proto jsem jako ob­vykle za­ví­tal na wi­ki­pe­dii a pár večerů četl o bu­něč­ném dý­chání a pro­dukci ATP a stejně nemám 100% od­po­věď. Před­po­klá­dám, že ne­vy­u­žitá ener­gie skončí jako od­padní teplo; pokud víte, na­pište do ko­men­tářů.

Jinak celý ten ko­lo­toč kolem syn­tézy APT – mo­le­kuly, která fun­guje jako trans­portní jed­notka che­mické ener­gie v těle – je po­zo­ru­hodný. Pár jich buňky vy­cu­cají z glukózy bez pří­tom­nosti kys­líku, ale vět­šina jich vzniká až v mi­to­chon­drii; vět­šina ener­gie ne­po­chází z jídla, ale z mo­le­ku­lár­ního kys­líku; ATP se nikde ne­u­scho­vává, nikde nečeká, jde pouze o jed­notku pře­nosu, je ne­u­stále vy­tvá­řena z po­travy, spa­lo­vána v che­mic­kých pro­ce­sech buňky a lidské tělo zrecykluje svou vlastní váhu v APT každý den.

BLAK

Band­camp ex­plo­rer začíná nést první plody. Le­žérně sle­duju tagy post-rock a post-metal, na­slou­chám cvr­kotu na těchto dvou frek­ven­cích, často vzá­jemně pře­sa­hu­jí­cích, vět­ši­nou nic zá­sad­ního, ale pak se objeví něco, co mě pře­kvapí, zarazí a šokuje.

Třeba něco jako BLAK — post-rock v duchu Mona, tracky kolem deseti minut, ne­ko­nečná crescenda, ne­ú­prosné zdi zvuku, jako kdyby kytary kovaly do rudo roz­pá­lený ingot, Skan­dální je, jak je BLAK per­fektní v každém ohledu, žádná hluchá místa, ze slu­chá­tek teče bubla­jící řeka roz­pá­le­ného železa přímo do slu­cho­vého nervu; do­stá­vám pocit, pa­ra­no­idní, ale opráv­něný, že mě museli někdy strčit MRI stroje a re­verz­ním in­že­nýr­stvím neu­ro­no­vých od­po­vědí najít per­fektní zvuk, který naplno zapálí tu moji starou & za­tu­cha­jící mozkovnu.

Je super zase něco cítit, zase do­stá­vat husí kůži z čistě in­stru­men­tální hudby, cítit nut­nost zavít oči, spon­tánně od­říz­nout smysly, abych mohl naplno po­slou­chat. V těch oka­mži­cích ne­po­tře­buju nic víc, exis­tence je vy­ma­zána.

Dovedu si před­sta­vit tohle po­slou­chat někde na kon­certě, v klubu s níz­kými stropy, v přední řadě, ovíván obřími re­pro­duk­tory, osa­mo­cen v davu; možná až moc dobře; BLAK na mě působí jako fa­lešná nos­tal­gie; tohle je přesně ta hudba, kterou bych měl spo­je­nou se sil­nými zá­žitky, protka­nou s ta­pi­sé­rií vzpo­mí­nek, jako Mono, 65da­y­sofsta­tic nebo Swans, jen nic ta­ko­vého ne­e­xis­tuje. Píše se rok 2021 a po­sled­ních 18 měsíců jsem strá­vil ve stavu ne ne­po­dob­ném en­do­spó­rám, které v ne­mrt­vém stavu čekají na pří­hodné pod­mínky k ožití. Ale je to tady, BLAK, je to sku­tečné, je to zvláštní a je to per­fektní.