Wikipedické faktoidy #4

Na­de­šel čas na další várku wi­ki­pe­dic­kých fak­to­idů. Tuhle jsem pře­vážně se­sbí­ral ve dnech ka­ran­tény, kdy ma­xi­mální ak­ti­vitu, jak fy­zic­kou, tak du­ševní, před­sta­vo­valo ležet na zemi, buď pod­laze nebo na roz­pá­le­ném as­faltě bal­konu, a s hranu laptopu vy­ba­lan­co­va­nou na hrudi číst mnoho ne­pod­stat­ného a ne­dů­le­ži­tého na wi­ki­pe­dii, tom pra­meni všeho moudra.

• Já byl celkem ne­ak­tivní, ale John Stapp roz­hodně nebyl. Mezi jeho mnoho po­vo­lání a kva­li­fi­kací patřil výzkum účinků ex­trémní de­ce­le­race na lidské tělo. V mnoha z těchto testů sám fi­gu­ro­val jako tes­to­vací sub­jekt. Přežil zlo­me­niny, zpo­ma­lení mu vy­ra­zilo plombu ze zubů, do­časně oslepl při kr­vá­cení do sít­nice a v jenom testu přežil síly do­sa­hu­jící 38 g.
• Seznam před­čas­ných nekro­logů – iko­nický je příběh Alfreda Nobela, jehož bratr zemřel a noviny omylem zve­řej­nily Alfre­dův nekro­log. Ten nebyl nijak pří­vě­tivý, ve fran­couz­ském se psalo Le mar­chand de la mort est mort – ob­chod­ník se smrtí je mrtvý. Zbo­hatl na dy­na­mitu, který umož­nil za­bí­jet lidi rych­leji, než kdy­koli dřív. To ho do­nu­tilo pře­hod­no­tit pri­o­rity a jako správný super-boháč, který byl dravým ne­vy­bí­ra­vým ka­pi­ta­lis­tou za­mlada, si ve stáří koupil po­zi­tivní vzpo­mínku ve formě No­be­lovy ceny.
• Seznam po­sled­ních slov – ně­která jsou vzne­šená, jiná jadrná, ale moc se mi nechce věřit, že přesně tak zněla ta úplně po­slední slova. Tipuji, že si his­to­rie za­hrála na edi­tora a vy­ne­chala všechno mezi vzne­še­ným vý­ro­kem a po­sled­ním dechem. Navíc člověk by musel mít nad­lid­sky pre­cizní na­ča­so­vání; má při­pra­vený per­fektní hlášku, ze které se stane ne­smr­telný citát, ale nemůže to vy­hrk­nout moc brzo, pak by na­stalo trapné ticho, kdy čeká na pří­chod věčné tmy, ale nemůže ani příliš otálet, jinak by jeho ga­lak­tické moudro mohla pře­trh­nout kos­mická nicota.

  V se­znamu je i tenhle záznam:

  „To­morrow, at sunrise, I shall no longer be here.“ — Nos­tra­da­mus, French seer (2 July 1566), correctly pre­dicting his death

  Aspoň v tomhle se trefil, když už nic jiného.

• Smrti fi­lo­sofů – seznam s de­taily jak umí­rali fi­lo­so­fové od těch an­tic­kých až po sou­časné.
• Na wi­ki­pe­dii je k na­le­zení mnoho dal­ších se­znamů tý­ka­jící se smrti a jejích příčin. Mají pro to do­konce sa­mo­stat­nou ka­te­go­rii: seznam smr­tel­ných útoků psů v USA, med­vědů (k tématu), ali­gá­torů, žra­loků; profi cyk­listů, které zabila cyk­lis­tika, fot­ba­listů, kteří ze­mřeli během zápasu, boxerů, které zabilo bo­xo­vání, nejmlad­ších za­bi­jáků a úmrtí za které může selfie.
• Ne­do­kon­čená kre­a­tivní díla je další po­zo­ru­hodná stud­nice bez dna, je toho tolik – li­te­ra­tura, obrazy, sochy, ar­chi­tek­tura, hudba, film, soft­ware. Knu­thovo The Art of Com­pu­ter Pro­gra­m­ming spadá do téhle ka­te­go­rie a je ne­prav­dě­po­dobné, že bude do­kon­čeno. Knuth začal v še­de­sá­tých letech a do­kon­čil tři svazky z plá­no­va­ných sedmi.

  Po­zo­ru­hodné svojí gran­di­óz­ností jsou ně­které ar­chi­tek­to­nické pro­jekty.

  Palác Sovětů měl být giga-palác/kon­gre­sová hala, ale práce byly nadobro pře­ru­šeny invazí na­cis­tic­kého Ně­mecka do so­vět­ského svazu. Po­platné své době měl mát formu mra­kodrapu, na němž stojí gi­gan­tický Lenin. Plá­no­vaná výška 495 metrů.

  Sagrada fa­mí­lia je také ne­do­kon­čená budova. Stavba začala v roce 1882 a i když během špa­něl­ské ob­čan­ské války byly zni­čeny pů­vodní modely a plány, pokud půjde vše dobře, bude do­kon­čena v roce 2026.

• Pro­ject Ba­by­lon – Saddám Hussajn před první válkou v zálivu chtěl po­sta­vit ob­rov­ské dělo, po­dobné na­cis­tic­kému V3, které mělo být schopné vy­stře­lo­vat pro­jek­tily na oběž­nou dráhu.

  Byl po­sta­ven zmen­šený pro­to­typ, hlaveň s prů­mě­rem 350 mi­li­me­trů, délkou 46 metrů, váhou 102 tun a před­po­klá­dalo se, že má do­střel 750 ki­lo­me­trů.

  Plá­no­vaná velká verze měla dis­po­no­vat hlavní dlou­hou 156 metrů s vnitř­ním prů­mě­rem 1 metr. Celé za­ří­zení, zcela sta­tické a ne­schopné pohybu, mělo vážit 2100 tun. Není jasné přesně, proč ho Saddám tak chtěl.

• Mosty, které nikam ne­ve­dou
• Man­date of Heaven – Mandát nebes slou­žil za dob im­pe­ri­ální Číny jako ospra­ve­dl­nění, proč je dě­dičné dy­nastii do­vo­leno vlád­nout nad lidmi. V pod­statě šlo o to, že pokud byl císař spra­ved­livý a vládl dobře, nebesa mu od­sou­hlasí trůn a moc. Pokud se ale všechno začalo srát, daně se zved­nou za­vládne chaos a po­pu­lus je te­ro­ri­zo­ván, mandát je ode­přen a na trůn může used­nout jiný zadek a s ním začít nová dy­nastie. Jde o post-hoc vy­svět­lení, proč daná dy­nastie skon­čila, ale při­pouští změnu po­řádku. Liší se tak od jiných mo­nar­chis­tic­kých linií, kterým bůh na hlavu na­ra­zil korunu bez­pod­mí­nečně, ať vlád­nou jak chtějí (díru v tomhle sys­tému našli až Fran­couzi, když si řekli: Co kdy­bychom krále po­pra­vili a na ne­smy­sl­nou mo­nar­chii se vy­srali.) Zá­ro­veň cyklus man­dátu sedí na ko­mu­nis­tický režim, který se dle vr­to­chů man­dátu na­chází blízko svého konce. Držíme palce, ať to vyjde.
• Tai­ping Re­bel­lion – po­vstání proti im­pe­ri­ální Číně vy­vo­lané křes­ťan­skou sektou, jejíž vůdce se pro­hla­šo­val za bratra Ježíše Krista. Co nej­hor­šího křes­ťan­ství na­páchalo? V tomto pří­padě 10-30 mi­li­onů mrtvých.
• Na­ko­nec něco co není z wi­ki­pe­die: The real Lord of the Flies

Kojenecká úmrtnost

V po­slední letech se bez vlast­ního při­či­nění do­stá­vám do spo­leč­nosti mla­dých matek, které se cukají s oč­ko­vá­ním svých dětí. Nejsou to anti-va­xxerky, to ani v nejmen­ším, jen svým ra­neč­kům štěstí ne­chtějí nijak, byť te­o­re­ticky, uško­dit. Dává to jistý smysl: před­stavte si, že jste z vlast­ního těla vy­tla­čily ma­ličké stvo­ření, musíte se starat o jeho ex­kre­menty, snášet jeho ne­do­sta­tek ko­o­pe­race a snažit se de­kó­do­vat, co teď zna­mená jeho pláč, ale přesto ho mi­lu­jete pro­tože evo­luční bi­o­lo­gie; i po ně­ko­lika mě­sí­cích má na ma­ličké tváři výraz zma­tení a po­bou­ření, jako by se nebylo jisté, jestli se chce na celé téhle věci, které říkáme život, vlastně po­dí­let, ale i přesto, že to ne­do­ká­žete vy­svět­lit, jsou pro vás tyhle čtyři kila proto-člo­věka vším na světě.

V tomto světle pak není úplně ne­po­cho­pi­telné, proč in­for­mace, že pre­ven­tivní pro­cedura může te­o­re­ticky při­vo­dit újmu, způ­sobí pár vrásek na čele.

Na druhou stranu si vez­měte tohle: Na webu sta­tis­tické úřadu jsem kdysi na­ra­zil na ta­bulku ko­je­necké úmrt­nosti, (tj. před prv­ními na­ro­ze­ni­nami). Sahala nazpět až do roku 1809 a šo­ko­vala mě na­to­lik, že jsem z ní udělal graf.

Do pře­lomu 19. a 20. sto­letí každé čtvrté dítě ze­mřelo během prv­ního roku života. Dvacet pět pro­cent. Někdy až třicet. Počet pak začal vy­tr­vale klesat a s vý­jim­kou let po druhé svě­tové válce klesá až do dneš­ních klid­ných let jed­n­a­dva­cá­tého sto­letí, kdy no­vo­ro­zenci a ko­jenci umí­rají ne­u­vě­ři­telně vzácně. Někdy se to přece jen stane, ale jde o tragé­dii, ne o běžný úkaz.

Důvody po­klesu jsou mno­ho­četné: lepší strava, lepší hy­gi­e­nické pod­mínky, do­stupná lé­kař­ská péče a také oč­ko­vání. Ta z mnoha smr­tí­cích nebo mr­za­čí­cích chorob uči­nila pouhé vzpo­mínky. Dnes skoro nikdo nezná nikoho, kdo trpěl zá­škr­tem, te­ta­nem, černým kašlem, obrnou nebo he­pa­ti­ti­dou; ty byly oč­ko­vá­ním z obec­ného po­vě­domí dávno vy­mý­ceny. Ne­vi­díme reálná rizika nákazy, zů­stá­vají jen po­chyb­nosti (a někdy i kon­spi­race) o vak­cí­nách, které nás do­ká­zaly vy­vléct z oprátky smrti, pro­tože co kdyby…

+1: Stručná his­to­rie oč­ko­vání

Pojistka

The Night Watch je nej­dů­le­ži­tější text celé po­čí­ta­čové his­to­rie. Za­po­meňte na Tu­ringa, von Ne­u­manna, lis­pov­ské mágy, Konráda Zuse, vy­pusťte z hlavy i hi­e­ro­gly­fické vize Larryho Walla. Mic­kens je klíč pro po­ro­zu­mění všemu a zcela ústřední roli hraje věta: „I HAVE NO TOOLS BE­CAUSE I’VE DE­STROYED MY TOOLS WITH MY TOOLS.“

To jen na úvod, dal­ších od­stavců se to týká při­nej­lep­ším okra­jově, ale přišlo mi to jako OK úvod. Nemůžu nic dělat, když jsem si rozbil své ná­stroje svými ná­stroji.

Pro­blém je to při re­kre­ač­ním drá­to­vání, které se u mě pro­je­vuje jako kom­pul­zivní kon­strukce stále div­něj­ších a div­něj­ších makro světel, z čehož se pomalu stává pro­blém. Ničemu ne­ro­zu­mím, od­mí­tám se učit, ale ne­do­sta­tek zna­lostí nikdy ne­za­brání akci. Prostě tam strčím ten drát, co nej­hor­šího se může stát? Jo to měl být tenhle kon­takt… To by vy­svět­lilo, proč ten pa­sivní in­fra­čer­vený senzor na­jed­nou pálil jako povrch slunce. Vždy, bez je­di­ného po­chy­bení a s chi­rur­gic­kou přes­ností se mi podaří objekt zničit, jen co ho do­stanu do ruky. Teprve pak se mi nějaké zna­losti do­sta­nou do lebky & možná tam zů­sta­nou, pře­de­vším tedy klí­čová in­for­mace „takhle ne.“ Zatím jsem ale nic ne­za­pá­lil, takže jo, co nej­hor­šího se může stát?

Pokles napětí v ba­te­ri­ích pod zátěží, to se děje, když je ba­te­rie pod zátěží. Když ji změřím na­prázdno, tak může mít 25V, ale do světla pum­puje jen 12V. Nad tímhle fe­no­mé­nem jsem se po­za­sta­vil, když mi světlo moc ne­sví­tilo. In­ter­net pro­zra­dil, že je to in­ter­ním od­po­rem ba­te­rie a dávalo mi to smysl. Zvláštní pocit. Tak asi jo, asi mi v mozko­vých la­lo­cích něco málo zů­stalo (ale nikdy to není tak málo, aby z kanálu vstr­čil hlavu Dun­ning a po liáně se spus­til kolega Kruger).

Jak velký tenhle odpor asi bude v těch polo-vy­bi­tých člán­cích? Změřit proud, změřit napětí & pak to se seancí zeptat pana Ohma, možná. Změřil jsem napětí a bylo to číslo. Změřil jsem proud a bylo to nic. Ná­stroj ne­fun­go­val, což je méně než ide­ální v si­tu­a­cích, když vy­ža­du­jete jeho služeb.

Po­jistka byla vy­buchlá. Už dlouho.

Úplně to vidím v bar­vách & vy­so­kém roz­li­šení: Jakmile jsem vytáhl mul­ti­metr z kra­bičky a jsem od­pá­lil po­jistku. Jako ob­vykle, všechno hned roz­bité. Kla­sika.

Jak vypadá pře­pá­lená po­jistka, je na fotce někde nahoře. Jinak tenhle článek vám při­nesla me­zi­ná­rodní aso­ci­ace gra­fo­manů pro texty bez pointy.

Hmyzák

Když jsem pro­jíž­děl roz­sáh­lou prázd­no­tou kolem cely, při­stál mi na rameni tenhle hmyzák. Vy­pa­dal celkem za­jí­mavě, prťavý, až to bolí (kovová část šrou­bo­váku, po níž leze, má průměr 3 mi­li­me­try.), ale cool. Černé člán­kové tělo, dvě žluté tečky po stra­nách. Zblízka se pak uká­zalo, že na zádech se mu ježí řady drob­ných bodlin a svět­lým pruhem v ose těla pro­sví­talo pul­zo­vání orgánů.

Taky je bžel vidět, že bez blesku nebo dost sil­ných světel a v přímém pro­tisvětle, to není ono. Na ISO 800 fotka šumí víc, než bory po ska­li­nách. Slunce sví­tilo přímo do hlavně, bez slu­neční clony to zni­čilo kon­trast. Když jsem ho pak při­dá­val v dark­table, ze­sí­lilo to nejen kon­trast, ale pře­de­vším i šum. Navíc ex­trémní ořez na de­tai­lech nijak ne­při­dal.

Iden­ti­fi­ko­vat se mi to přesně nedaří, ale vypadá to ±na larvu slunéčka nebo nebo jiného brouka ze slunéč­ko­vité se­branky. Když jsem se díval, co to asi bude, ve srov­nání s fot­kami na netu vy­niklo, jak moc jsou ty moje ka­ta­stro­fické. Pokud chcete lepší makro, za­lis­tujte v ka­te­go­rii makro, něco tam bude.

Průzkum bojem

(Od­pusťte mi otče, neboť jsem zhře­šil.)

Říká se, že ne­ga­tivní re­klama je taky re­klama, žejo? Jak moc to ale platí? Proč to ne­vy­zkou­šet? Aspoň trochu.

Plán byl ná­sle­du­jící: Na twit­teru re­a­go­vat na ná­hodné cizí lidí se střed­ním počtem followerů (něco kolem tisíce, min­ma­xo­vat dosah versus škody) a ne­cho­vat se nijak pří­jemně, ne vy­slo­veně bez cíle a bez důvodu začít na­dá­vat, ale agre­sivně útočit a každou větu podat s mi­ni­mem taktu a s ma­xi­mální uráž­kou. Když slovní bahno utichne, chvíli pauzu, smažu tweety, abych cíli dodal pocit, že vyhrál, ale bez blo­ko­vání, abych ne­za­me­zil proudu očí.

Pro­tože to pro­vedu z k48 a altů, kde jsou jen odkazy na články sem & jinak nic, pomocí logů ser­veru můžu měřit, kolik lidí za­zna­me­nalo kon­flikt a chtělo si ověřit, co jim to tam křičí za vola. Když se do­sta­nou sem, můžu pak zjis­tit, jestli se jen zhnuseně oto­čili, nebo si (taky zhnuseně) pro­klikli pár článků. Jde přece o ex­pe­ri­ment v té nej­ne­ga­tiv­nější re­klamě, bez dat jde jen o proud ne­ga­tiv.

Vy­platí se to? Je to dobrý nápad? Ne a ne. Přesto jeden protip: Naťuk­něte silnou a soudrž­nou sku­pinu. Útok na jed­noho bude vnímám sil­něji jako útok na všechny členy in-grupy a reakce bude větší.

Vý­sle­dek? Kon­verzní poměr uni­kát­ních ná­vštěv k ve­li­kosti po­ten­ci­álně do­sa­ži­tel­ného pu­b­lika je asi 0.6-0.9% a skoro nikdo nejde dál než na jeden klik.

I když jsem to nikdy ne­po­tře­bo­val vědět, teď vím, že tyhle šílené ma­né­vry ne­dá­vají smysl, ne­mů­žou fun­go­vat + teď mi při­padá, že mám ne­čis­tou duši & po­tře­buju extra silné vy­mý­tání, abych si zase při­pa­dal jako člověk.

Pocit rychlosti

Už dlouho jsem tu ne­na­psal o cestách v sedle kola.

Letos jsem na ujel jen něco přes 600 ki­lo­me­trů. Není to moc, ale když vez­meme v potaz, že lid­skou mo­bi­litu po­ně­kud zkom­pli­ko­vala glo­bální pan­de­mie, jakou jsme ne­za­žili po­sled­ních sto let, tak zlé to asi nebude. Pro někoho cyk­lis­tická sezóna možná začala teprve ne­dávno, ale na­li­jme si čis­tého vína: Termín cyk­lis­tická sezóna nedává smysl pro nikoho, kdo v kolo sku­tečně věří. Končí po­sled­ního pro­since a začíná prv­ního ledna. Ale o tom tu teď nechci nahlas dumat.

Pře­mýš­lel jsem (v sedle, jak jinak) o pocitu rych­losti. Když vyjedu z Cely směrem ven, hned jak se zlomí les, začne se napříč hr­bo­lem polí linout prašná štěr­ková cesta. Nevím proč, ale na ní si vždy při­pa­dám ne­u­vě­ři­telně rychlý. Na ní na­va­zuje nor­mální as­fal­tová sil­nice, je hladší, bez výmolů, bez děr, má ±stejné stou­pání, ale přesto si na ní při­pa­dám po­ma­lejší. Nej­spíš nejsem, ale nemůžu se toho pocitu zbavit. Pocit je v tomto pří­padě klí­čové slovo, pocit z jízdy je to hlavní & jediné, proč vůbec jezdím. Za po­sled­ních pár let jsem na kole nikdy neměl špat­nou náladu, ale obecně platí, že když mi jízda při­padá rychlá a ply­nulá, přidá do extra body cel­ko­vému po­žitku.

Teď mě navíc začalo ████████████████████ & proto do toho nemůžu šlapat extra silně, nechci skon­čit jako in­va­lida, zbývá jedině spin to win – vyšší ka­dence & menší síla – tech­nika, kterou razil zne­u­ctěný Lance Arm­strong. Vý­sle­dek je takový, že nejedu ob­vyklou rych­lostí, ale cítím že pohyb vpřed je jakoby ply­nu­lejší a uspo­ko­ji­vější.

A pro­tože nemám žádné metody měření rych­losti nebo jiných ve­li­čin za jízdy, žádný ta­cho­metr, žádný power­me­ter, žádný te­le­fon s sebou, nic, musím se řídit jen podle pře­vodů a pocitu, jestli dřu víc než bych měl. Určité úseky mám v nohách, vím zhruba jak moc bych měl šlapat a když to nesedí, tak je něco velice dobře nebo velice špatně. Často v tom má prsty vítr. Pat­náct ki­lo­me­trů v hodině do čela nebo do zad je ob­rov­ský rozdíl a zase, ne­vy­ba­ven, ne­při­pra­ven, zjiš­tuju směr větru z toho, na jakou stranu si lehá tráva kolem silnic. Když si lehá proti, je ok si při­pa­dat jako šnek.

Ně­které trasy i teď, rok a půl po in­sta­laci nových pře­vod­níků, stále pře­po­čí­tá­vám na staré pře­vody. Nových 2-6 od­po­vídá starým 2-8, nových 3-6 je jako 3-8 za­stara. Někdy je to „do to­ho­hle kopce bych měl jet celkem lehce na 2-6 nebo s větrem v zádech na 2-7,“ což sa­mo­zřejmě zna­mená 2-4 resp. 2-5. A někdy bych tam měl hodit o jeden lehčí převod a pro­to­čit se až na vr­cho­lek. Nebude to tak rychlé, ale pocit může pa­so­vat líp.

Pocit rych­losti je dů­le­ži­tější než rych­lost sa­motná.

Pořád ti chřipkaři...

Ještě pořád na soc-netech můžete na­ra­zit na spe­ci­ální škra­loup ko­men­ta­ri­átu stále tr­va­jící na tom, že ko­ro­na­vi­rus není o nic horší než chřipka nebo do­konce, že je mnohem mír­nější. K dobru často při­dají, že jde o uměle vy­vo­lá­vaný strach, který slouží pri­márně pro po­li­tické ma­chi­nace „levice“ nebo něco po­dobně praš­tě­ného.

Chřip­kaři se ohá­nějí tím, že jejich pre­fe­ro­vaná cho­roba ročně při­praví o život až 700000 lidí, mnohem víc než ko­ro­na­vi­rus a ja­ké­koli menší číslo ne­stojí za řeč.

Co o COVIDu víme teď? Víme toho docela dost. Pan­de­mie ko­ro­na­viru ve velkém zuří od za­čátku března, v té době se z Číny do­stala do Íránu a přes Itálii in­fil­tro­vala zbytek Evropy. V únoru jsme mohli ještě doufat, že je možná kon­t­rola a eli­mi­nace viru, v březnu bylo jasné, že ta naděje po­mi­nula. Máme za sebou 2 a půl měsíce pan­de­mie a dle věčné moud­rosti wi­ki­pe­die 312000 mrtvých. A to jsou jen ti po­tvr­zení, nad každou zemí, kde se ko­ro­na­vi­rus uchy­til, visí stín ze­snu­lých, kteří nejsou za­po­čí­táni do oběti COVIDu, ale přesto jejich počet vý­razně vy­čnívá z dlou­ho­do­bého trendu. Na­proti tomu u chřipky je tomu opačně. Ne­známe sku­tečný počet mrtvých, čísla, těch 700000, je z větší části odhad ex­tra­po­lo­vaný so­fis­ti­ko­va­nými modely na zá­kladě hrstky sku­tečně otes­to­va­ných.

Dva a půl měsíce a 312 tisíc. Jed­no­du­chou ma­te­ma­ti­kou (ta stačí, tak daleko chřip­kaři vět­ši­nou ani ne­za­jdou) do­jdeme, že kdyby tempo vy­dr­želo, za jeden rok by se cena na ži­vo­tech vy­špl­hala na jeden a půl mi­li­onu. Chřip­kař teď může pro­hlá­sit „Vidíte, je to jenom dva­krát horší.“ Ne tak docela. Je to dva­krát smr­tel­nější než ta nej­horší chřipka i když se celý svět snaží pan­de­mii za­sta­vit. Celá pla­neta táhne za jeden provaz a bojuje proti stej­nému ne­vi­di­tel­nému ne­pří­teli, na­ři­zuje ka­ran­tény, so­ci­ální distan­co­vání, ome­zuje shro­maž­ďo­vání, to vše aby za­sta­vili šíření nákazy. Přesto je počet obětí ob­rov­ský.

Tohle není jen taková slabá chřipka a nic na tom ne­změní po­li­tická ori­en­tace ko­men­tá­tora.