k47.cz
výběr kolo foto makro povídky kultura
koronavirus TECH ▞▞ | twitter RSS

V časové smyčce

12. 4. 2021 — k47

A co třeba ta­ko­vý­hle námět na po­vídku: Ground­hog Day, ale pro­ta­go­nista v ne­pří­tom­nosti kon­sek­vencí ztratí všechny zá­brany.

Už jsme to viděli, Bill Murray uvízne v časové smyčce a ne­hledě na to, co se stane, vždy se pro­budí stej­ného rána ve stejné po­steli a den se opa­kuje. Má ne­ko­nečně mnoho pokusů, stane se per­fekt­ním mužem, někoho svede, přijde vy­svo­bo­zení z tem­po­rální ano­má­lie, happy end, nebo tak něco.

Co to trochu po­změ­nit? Stejná si­tu­ace: pro­ta­go­nista uvízne v čty­ři­a­dva­ceti­ho­di­nové smyčce, den se opa­kuje do zbláz­nění, co bude dělat, když nemůže nic změnit? Když celý proces začne nanovo, ne­hledě na to co pro­vede se sebou nebo se světem, re­start, čistý štít, žádné ná­sledky, žádná vina a začíná být jisté, že pokusů do­stane víc než by si kdo­koli přál, celé mi­li­ony let?

Zpo­čátku se snaží zjis­tit, co se děje a proč, s šo­ku­jící od­po­vědí na to první a bez od­po­vědi na druhé, začne tes­to­vat pra­vi­dla, takří­ka­jíc. Sku­tečně se nic ne­pře­nese do další ite­race? Sku­tečně je vše, kromě jeho zna­lostí za­po­me­nuto? Do­staví se nuda, panika, děs z věč­nosti, pokusy to skon­čit, ale nic se ne­změní, vždy začne z bodu nula. To jsme už viděli ve formě filmu. Po­vídka by ale po­stupně na­brala jiný spád. Pro­tože žádná z akcí pro­ta­go­nisty nemá ná­sledky a nemá význam, svět se ne­změní a lidé se dal­šího dne vrátí do star­tov­ních bloků, začne tes­to­vat hra­nice mo­rální činů, kam až může zajít, co dokáže a ta cesta povede jen jedním směrem. Když padne jedna ba­ri­éra, lidé oko něj ztratí cosi ze své lid­skosti, stanou se více fi­gu­rami, je­jichž akce a mo­ti­vace je třeba re­verz­ním in­že­nýr­stvím poznat a využít pro vlastní po­ba­vení. Konec konců, není jiného vý­cho­diska. Den se bude opa­ko­vat, ať si to přeje nebo ne.

A tak za mi­li­ony let do­ko­nale zma­puje město a všechny jeho oby­va­tele, zná jejich denní rytmy, jejich akce, jejich plány, jejich sla­bosti a pro něj, v ne­ko­neč­ném tanci re­pe­ti­vity, před­sta­vují fi­gurky gran­di­ózní hry. Po­stupně začne zkou­šet, kolik lidí může za­vraž­dit, stal se z něj per­fektní omni­po­tentní duch. Ví všechno, zná stav města v každém bodě a v každém oka­mžiku, bez dů­sledků je to jen hra, pluje pro­sto­rem a roz­sévá zkázu, chaos a smrt. Zná každou chvíli kaž­dého člo­věka, v hlavě nosí mapu oka­mžiků, kdy může za­ú­to­čit. Pro­da­vačka si půjde za­kou­řit ke kon­tej­ne­rům, zná per­fektní oka­mžik, kdy ji uříz­nout hlavu a tělo nacpat do po­pel­nice. Nebude na­le­zena dal­ších šest hodin. Zná všechny ne­zamčené dveře a ne­stře­žené oka­mžiky a kódy k zámkům, kom­bi­nace tre­zorů, kde lidé uscho­vá­vají pis­tole. Je duch a celé město jeho oběť.

O tom by ale ta po­vídka nebyla. Začala by až ná­sle­du­jí­cího dne potom, co se časová smyčka pře­ruší a duch, který per­fektně poznal jeden den zkázy je na­jed­nou vy­sta­ven dů­sled­kům svého řádění a ne­před­ví­da­tel­nosti. Po půl­noci je do­pa­den, v cele se zhroutí a pro­padne se do ka­ta­to­nic­kého stavu. Pocit, že nezná bu­douc­nost v něm vy­vo­lává ne­ko­nečný strach.

Nebyl by to ale příběh o něm, ale o vy­šet­řo­va­te­lích, kteří od­krý­vají náhlá zvěr­stva, příliš per­fektní, vy­po­čí­taná, pre­cizní a chi­rur­gická. Město prošlo jedním dnem hrůzy, který bez zna­losti smyčky, nedává žádný smysl. Z ne­vý­raz­ného člo­věka se na­jed­nou stal per­fektní vrah, který za sebou kaž­dých ně­ko­lik minut za­ne­chal lidské tělo a vždy si po­čí­nal ta­ko­vým způ­so­bem, aby nebyl do­pa­den, tedy aspoň jeden den.

Město se snaží vy­rov­nat s šokem a zármut­kem, vy­šet­řo­va­telé mapují každý jeho krok a hle­dají vy­svět­lení, i když se žádné ne­do­sta­vuje. Duch je pryč, ztra­til pří­čet­nost, mysl na­vyklá na ab­so­lutní rutinu zko­la­bo­vala, ne­schopná se vy­rov­nat s ja­kou­koli ne­vy­po­či­ta­tel­ností. Bude velice rychle od­sou­zen na do­ži­votí, ale není koho po­trestat, v mozkovně je jen spá­lená tkáň. Re­a­lita časové smyčky by v po­vídce nikdy nebyla vy­je­vena, možná jen ex­trémně vágně na­zna­čena. Zbývá ne­vy­svět­li­telná tragé­die, která se z ně­ja­kého důvodu stala. Jeden muž se na­jed­nou stal bohem smrti, není důvod před­po­klá­dat, že by se věčný bůh ke svému stvo­ření choval jinak než jako k ex­pe­ri­mentu, a pak se roz­sy­pal. Proč? Ta otázka by visela na řádky textu bez od­po­vědi.

komentáře

Mrtvý pixel

10. 4. 2021 — k47

Co může být hor­šího než mrtvý pixel na mo­ni­toru? Zlo­mená noha, smrt blíz­kého, ce­lo­svě­tová pan­de­mie. Ok, špatný za­čá­tek. Tak znova. Vadný pixel je jedna z těch věcí, které jsou i přes svou tri­vi­a­litu pře­kva­pivě otravné. Pořád tam je, čeká na vás a i když si to ne­u­vě­do­mu­jete, váš mozek o něm ví.

Na­mí­řil jsem na něj marko ob­jek­tiv, abych zjis­til jak vypadá zblízka. Proč ne, žejo. LCD dis­pleje mají tu vlast­nost, že se dá ostřit do určité hloubky. Z určité vzdá­le­nosti je patrná tex­tura mat­ného po­vrchu dis­pleje, po posunu o pár de­se­tin mi­li­me­tru vy­skočí de­taily jed­not­li­vých RGB světý­lek a po dalším po­po­str­čení o další zlomek mi­li­me­tru se objeví ta­jem­ství.

Podle pro­porcí to skoro vypadá jako nějaký mikro-brou­ček. Na délku 0.4 mm, na šířku 0.13 mm, po stra­nách něco, co by mohly být nohy.

Ve­li­kost se zjistí snadno, když je re­fe­renční matice sou­částí fi­nální kom­po­zice, na­proti tomu za­ost­řit před­sta­vuje pro­blém. Široký 16 mm ob­jek­tiv takhle blízko ne­za­os­t­řuje na rovinu, ale vy­pouklý povrch, přední sklo se prak­ticky do­tý­kalo po­vrchu dis­pleje.

Možná na­ko­nec nejde o závadu mo­ni­toru, jen jakýsi or­ga­nis­mus se vklí­nil mezi vrstvu LCD bli­ká­tek a pod­sví­cení za ní, tam se roz­hodl zemřít, jeho tělo blo­kuje pod­sví­cení a to vypadá jako mrtvý pixel.

komentáře

Hrůza prázdnoty

8. 4. 2021 — k47

Ok, už tu padlo něco o be­ze­dném od­pad­ním koši, kde končí všechny frag­menty, na­rychlo na­čmá­raná slova a hrubé náčrty myš­le­nek, někdy vy­je­ve­ných ve snu, za­zna­me­na­ných s před­sta­vou, že se z toho v bu­doucnu stane sa­mo­statný článek nebo aspoň to za­padne jako část do jiného textu. Takové aspoň bývají pr­votní před­stavy. Často se ukáže, že to nemá do­sta­teč­nou nos­nost a ve finále frag­ment skončí v sou­boru s od­ře­zky. Pro­chá­zel jsem je a mnoho z nich se točí kolem hrůzy prázd­noty, kosmu & ne­ko­nečna.

po pro­bu­zení pocit 'tohle je všechno, víc tu není' o zna­losti lid­stva o al­go­rit­mech, není možné jet jinam a tam ob­je­vit víc — Tohle byl po­divný pocit. Po pře­chodu ze spánku do bdě­lého světa ve mě někdy zů­stá­vají silné a často ne­u­cho­pi­telné pocity. Vznikly v bi­zar­ních jes­ky­ních ne­vě­domí a pře­ne­seny do světa rozumu ne­dá­vají žádný smysl, často se ani nedají pře­lo­žit do formy vy­já­d­ři­telné po­pi­sem smys­lo­vých vjemů. Pro­bu­zen v hloubi noci a cítím, jak se pomalu blíží ne­změrná zdr­cu­jící vlna úz­kosti, ně­ja­kým způ­so­ben spo­jená se sny, je jejich po­kra­čo­vá­ním, jako zlá před­zvěst. Přesto tenhle kon­krétní pocit byl od­zbro­ju­jící — Náhlá re­a­li­zace, v kon­textu zna­lostí, že sou­časný state of the art je všechno, co víme, že jde o nej­zazší hra­nici zna­lostí všech lidí, kteří exis­tují nebo kdy exis­to­vali – 7.8 mi­li­ard mys­lí­cích by­tostí a to, co si člověk přečte v pdf sta­že­ném ze sci-hubu, je na­prostá výspa po­znání. Chce znát víc? Není učitel, který by měl větší zna­losti, není génius, který by viděl dál, není větší obr, na jehož ra­me­nou můžete stát.

Zapadá to do tématu exis­ten­ci­ální hrůzy svět je ob­rov­ský, ale velice hma­ta­telně ko­nečný. Kos­mická verze toho samého před­sta­vuje pocit ne­změrné zá­vratě a zá­ro­veň klaus­tro­fo­bie, kterou člověk cítí, když se dívá na ob­rázky po­rov­ná­va­jící pla­netky a měsíce s ve­li­kostí Aus­trá­lie a uvě­domí si, že Země, naše matka, je nej­větší ka­menná pla­neta v sou­stavě kolem hvězdy Sol. Všechna ostatní místa, kde může stát lidská noha, jsou menší, mnohdy ne­smírně menší. Ba­lan­cu­jeme na zrn­kách prachu po­le­tu­jí­cích v ne­smírné prázd­notě. Nemáme plán B. Odsud až po Pro­xima Cen­tauri leží jen prázdná pustá smrt.

Ne­smír­nost vesmírné prázd­noty je téma dal­ších ústřižků.

pokud je vesmír tak ne­bez­pečný, vy­spělá ci­vi­li­zace by po­sta­vila stellar engine a pře­su­nula svojí hvězdu pryč od ostat­ních, mimo ga­la­xii — Určité teorie jako vy­svět­lení Fer­miho pa­ra­doxu a ticha v naší kos­mické kon­čině před­klá­dají even­tu­a­litu, že ga­la­xie je plná za­bi­jác­kých ci­vi­li­zací, které ne­chtějí ris­ko­vat vznik kon­ku­rence a pla­nety s ro­dí­cím se kos­mic­kým sou­se­dem pre­ven­tivně ste­ri­li­zují. Když o nich usly­šíme, bude už pozdě. Už jsou na cestě. Lo­gický dů­sle­dek tohoto ar­gu­mentu je před­po­klad, že se všichni drží při zemi a ne­vy­str­kují hlavu, včetně za­bi­jác­kých ci­vi­li­zací. Nikdy si ne­mů­žou být jistí, že se v okolí ne­pofla­kuje další ge­no­cidní banda, která také došla ke stej­nému závěru a vy­hla­dila by kon­ku­renci, kdyby do­stala pří­le­ži­tost. Proto ga­la­xie, i když vypadá jako pusté místo bez života, ve sku­teč­nosti pře­téká vy­hla­zo­va­cími ko­mandy.

Jde jen o jednu teorii, která se za­kládá na plejádě před­po­kladů, z nich ně­které můžou být pouhým atro­po­cen­t­ric­kým zr­ca­dlem, jež říká méně o even­tu­ální kos­mické ci­vi­li­zaci, než o nás sa­mot­ných, naší mo­rálce, his­to­rii, stra­chu a am­bi­cích.

Pokud je ga­la­xie tak ohromně ne­hos­tinná a pře­téká sou­sedy, kteří vás bodnou do zad místo pozdravu, nebo aspoň nějaká ci­vi­li­zace došla k tomuto závěru, mohlo by dávat smysl se­sta­vit stelar engine a od­plout co nej­dále mimo disk ga­la­xie. Jedna osa­mo­cená hvězda při­táhne menší po­zor­nost, tím spíš, když 10000 svě­tel­ných let cestou není, kde za­sta­vit na oběd. Stellar engine je fan­taskní gi­ga­pro­jekt, kdy se u hvězdy vy­bu­duje obří zr­ca­dlo nebo so­lární plachta, tlak záření po­souvá zr­ca­dlo a pro­střed­nic­tvím gra­vi­tace to pak po­souvá hvězdu a její pla­ne­tární systém. Jde o způsob, jak od­su­nout hvězdu pryč, ne­pří­liš rychlý, posun slunce o tře­tinu šířky mléčné dráhy by zabral mi­li­ardu let. Na druhou stranu pokud je ci­vi­li­zace pře­svěd­čena, že se za každou cenu musí ukli­dit z cesty, možná. Všechno jsou to stejně spe­ku­lace.

Tak jako tak, pokud dojde k prv­nímu kon­taktu, kdy my jsme ti, kdo je na­vští­ven, náš osud není v našich rukách. Každá ci­vi­li­zace, která by byla schopná se k nám do­pra­vit, je schopná nás bez pro­blémů zničit. Nejde jen o to, že jejich tech­no­lo­gická úroveň musí být o tolik dál a proto musí dis­po­no­vat ne­tu­še­nými pro­středky de­strukce. Ne. Stačí, že sem do­le­těli. Každé kos­mické pla­vi­dlo je zá­ro­veň zbraň bez pro­blémů ani­hi­lu­jící celé ci­vi­li­zace – stačí jen ne­brz­dit. Aby se na terru kdo­koli dostal v ro­zum­ném čase, musí do­sáh­nout gi­gan­tic­kých rych­lostí. Pak stačí naplno na­pá­lit do pla­nety. První kos­mická loď jako be­ra­ni­dlo bez po­sádky způ­sobí glo­bální ho­lo­kaust, druhá loď s po­sád­kou dorazí poz­ději a udělá si s pla­ne­tou, co chce, pokud vůbec.

Na druhou stranu pokud nějaká mi­mo­zem­ská rasa v klidu při­stála na pla­netě nebo za­sta­vila někde poblíž, nej­spíš to zna­mená, že nás ne­chtějí oka­mžitě vy­hla­dit. Jednu pří­le­ži­tost už měli a ne­vy­u­žili ji.

Když jsme u pseu­do­vě­dec­kých teorií: Aste­roid, který vy­hla­dil di­no­saury jako kos­mická určená ke zni­čení kon­ku­rence.

Ale tohle jsou další spe­ku­lace. Za­jí­mavá na nich je snaha dobrat se tomu, co můžeme u zcela cizí formy života před­po­klá­dat, jaké zna­losti, hod­noty nebo před­po­klady můžeme brát jako uni­ver­zální a jaké jen jako obraz nás a naší ob­lud­nosti i krásy.

Naše rá­di­ová bub­lina sahá něco málo přes 100 svě­tel­ných let daleko, na­chází se v ní pěkná řádka hvězd, ně­které možná o oby­va­tel­nými pla­ne­tami, přesto v ga­lak­tic­kém mě­řítku je to jen kapka v moři. Vi­di­telní ale můžeme být z větší dálky. Mi­mo­zem­ská ci­vi­li­zace může za pomoci moc­ných te­leskopů sle­do­vat změny v at­mo­sféře a s do­sta­teč­ným před­sti­hem zjis­tit, že se na zemi rodí prů­mys­lová ci­vi­li­zace a včas vy­ra­zit na první kon­takt. To by mohlo zvět­šit naši vi­di­tel­nost o dal­ších 100 svě­tel­ných let, záleží na tom, jak rychle na­růs­tala kon­cen­t­race CO2 nebo jiných plynů za­ne­chá­va­jí­cích cha­rak­te­ris­tic­kou stopu. To že se nikdo ne­o­zval, buď zna­mená, že o nás nevědí, ne­za­jí­mají se nebo na druhé straně nikdo není.

V kosmu jsme buď sami nebo někde exis­tuje in­te­li­gentní forma života a obě mož­nosti jsou stejně děsivé.

komentáře

Lidská skládka

6. 4. 2021 — k47

Jsem una­vený & tak to nebudu pro­ta­ho­vat. Jedna z mála věcí, která mi při­náší radost je recyk­lace, up­cyk­lace & pro­dlu­žo­vání života starým věcem, které by jinak ex­presně pu­to­valy do po­pel­nice. Chci vlast­nit co nejméně krámů a ještě menší touhu mám si ku­po­vat krámy nové a zby­tečné. Ta dvě pří­davná jména jdou ruku v ruce víc než bylo zá­hodné. Vánoce by se měly jme­no­vat den dis­tri­buce zby­teč­ných krámů, abychom na­pl­nily oče­ká­vání ma­te­ri­a­lis­tické spo­leč­nosti. Ne díky. Vánoce ne­sná­ším, ale to je po­ví­dání na jiný den, teď jde o jed­no­dušší si­tu­aci: Ne­ku­po­vat nové krámy, když ty staré fun­gují.

Před­sta­vou ideálu je ra­di­kální trh­nutí se od in­dustri­ální spo­leč­nosti1 , kdy všechna po­třeba ne­tri­vi­ál­ních tech­nic­kých ná­strojů je uspo­ko­jena u od­padní vý­pusti ci­vi­li­zace. Tahle po­třeba je do značné míry způ­so­bena tím, že člověk chce ite­ra­go­vat se spo­leč­ností a lo­gicky jeden způsob, jak utáh­nout tuto smyčku ma­te­ri­ální po­třeby, je zbavit se spo­leč­nosti. (Slyším jak vítr šeptá jméno Illich? Nebo to je Una­bom­ber?)

Sou­časný laptop je jeden takový kousek z po­pel­nice, do ob­chodů uveden před celou de­ká­dou, ke mě se dostal za pár €€€ a od té doby jede prak­ticky non-stop. Pár věcí na něm bylo spra­veno DIY stylem: na­pá­jení, ulo­mené rohy plastů a tak po­dobně. U pů­vodní na­bí­ječky se začal drolit kabel a ztrá­cela kon­takty (nebyl by to velký pro­blém, kdy­bych ne­ztrá­cel uptime), ležela mi tu uni­ver­zální na­bí­ječka s vo­li­tel­ným na­pě­tím a mě­ni­tel­nými ko­nek­tory, ta dlou­hou dobu fun­go­vala, ale ne­dávno došlo ke zkratu. V kabelu na straně níz­kého napětí se pro­trhla izo­lace a začalo to trochu jis­k­řit. Trošku. Zvláštní pohled, když kabel hla­sitě syčí, ale stroj bez ba­te­rie stále běží. Pri­mi­tivní ješ­těří mozek křičí, že takhle by to nemělo být. (Ba­te­rie umřela, ale je jen málo po­třeba, Covid ukázal, že se na­pl­ňují Burrou­ghovy před­stavy o snech a ne­mu­síme pře­sou­vat svá fy­zická těla.) To stejné se stalo s před­cho­zím stro­jem – zkrat v kabelu, kouř, smrad a riziko požáru. (Zázrak, že Cela zatím ne­vy­ho­řela. Už dřív to tam smr­dělo spá­le­ným plas­tem, tak tipuju, že kabely jis­křily i jindy, když jsem tam nebyl.)

Tahle na­bí­ječka byla de­fi­ni­tivně ode­psaná & nechci se pouš­tět do úprav, které můžou vést k požáru. Poptal jsem se kolem, jestli někomu doma něco neleží a hele, po­dí­vejte na to, jedna stará k ještě his­to­rič­těj­šímu thin­k­padu, stejné napětí, stejný výkon, per­fektní.

Jsou to malá ví­těz­ství, tri­vi­ální věci v tri­vi­ál­ním životě, ale nechci nic jiného, nechci nic víc. Fun­guje to? Fun­guje. Došlo k malé re­dukci elek­tro­nic­kého odpadu, o to lepší. Musím vlast­nit další krámy? Ne, díky bogu.


  1. V téhle vizi by free soft­ware ná­stroje a způ­soby or­ga­ni­zace hrály velkou roli, zá­ro­veň ale uka­zuje fun­da­men­tální li­mi­taci FOSS jako ta­ko­vého, pro­tože se přímo ne­za­bývá na­pl­ně­ním ma­te­ri­ál­ních potřeb člo­věka. Po­stará se o jeden li­mi­to­vaný aspekt di­gi­tálna, ale všechno ostatní při­nej­lep­ším ne­přímo. Dojem, že FOSS se­lhává, je opodst­něný do té doby, dokud si ne­bu­deme moci stáh­nout plány a nechat na 3D tis­kárně vy­ro­bit hyd­ro­po­nic­kou farmu se stej­nou ele­gancí, jako in­sta­lu­jeme soft­ware z re­po­zi­tářů de­bi­anu.
komentáře

Akademické články jsou naprd

4. 4. 2021 — k47

Dneš­ním té­ma­tem jsou aka­de­mické články, neboli papery, když člověk chce znít strašně cool. Zase. Zase.

Asi takhle: měl jsem určitý nápad (spe­ci­fické po­u­žití per­fekt­ního ha­sho­vání, na de­tai­lech ne­sejde) o němž jsem si myslel, že je docela fajn. Pak jsem se začetl do li­te­ra­tury a už to jelo: Tady zmi­ňují něco velice po­dob­ného, pu­b­li­kace před 21 roky, tady taky, pu­b­li­kace 30 let zpátky a tady zase, 42 let v mi­nu­losti. První zmínka se ob­je­vila blíž po­čátku po­čí­ta­čové éry než sou­čas­nosti.2 Mohl to být za­jí­mavý nápad, ale roz­hodně nebyl nový.

A nebyla to snadná cesta. Papery v tech­nic­kých obo­rech, CS, IT, však víte, po­čí­tače, jsou často špatně na­psané a/nebo mi­zerně struk­tu­ro­vané, stvo­řeny pro lidi, kteří dělají v oboru dvacet let a znají na­zpa­měť všechnu před­chozí li­te­ra­turu1 , v nej­hor­ším pří­padě pro autora sa­mot­ného v den, kdy to zrovna na­cvakal. Vy­svět­lo­vání pro póvl s ho­li­nami od hnoje nebývá jejich nej­sil­nější stránka. Na spo­le­čen­ské vědy můžete mít ja­ký­koli názor, ale ze vzorku prací, k němuž jsem při­čichl, mi při­padá, že jsou psané tím lépe, čím dál mají k tech­nic­kým oborům.

Si­tu­ace jako ob­vykle: Dva od­stavce na páté stránce měly být na úplném za­čátku, pro­tože kon­krétně osvětlí o co se snaží a jak toho do­sáh­nou. Ale pravá aka­de­mická forma, zdá se, dik­tuje bu­do­vat po­stupně od prv­ních prin­cipů, od abs­trakt­ního, co se dá jen těžko ucho­pit a co si čtenář nemůže vzít jako kon­krétní před­sta­vi­telný pří­klad, který pak zo­becní a roz­vede a obo­hatí. Ale možná to bude jen pro­blém buranů s ho­li­nami o pra­se­čích hoven.

Ide­ální struk­tura by byla ta­ko­váhle: žádný abs­tract, je k ničemu a jeho obsah je stejně zo­pa­ko­ván v úvodu, pak obecná mo­ti­vace a hned potom co chtějí autoři do­sáh­nout a stručně jak toho do­sáhli. To by byla kotva, které se lůza s ho­li­nami od krav­ských lejen může za­chy­tit a teprve potom ná­sle­duje zo­bec­nění, de­tailní vy­světlí, důkazy, spo­jení s jinými pra­cemi a tak po­dobně. Dejte mi něco kon­krét­ního, co si můžu před­sta­vit a kolem čeho můžu bu­do­vat de­tailní obraz.

O tomhle jsem la­men­to­val už dřív, ale není to jediné, co mě štve. Třeba ta­bulky ně­ko­lik strá­nek od místa, kde jsou v textu zmí­něny. Proč? Jak to někdo může po­va­žo­vat za při­ja­telné? Když je něco poprvé zmí­něno, má to být hned za koncem od­stavce.

Nebo jména. Někde de­fi­nují jed­no­pís­men­nou pro­měn­nou nebo pa­ra­metr, pís­meno nijak ne­ko­re­luje s jeho vý­zna­mem, pár strá­nek na něj za­po­me­nou a pak ho bez va­ro­vání vytasí. Co sakra zna­mená tohle g? Mám dost pro­blémů tak jako tak (viz holiny a ex­kre­menty), do toho ještě musím lovit, kde je tahle jedna věc zmí­něná. Po­u­ží­vejte sakra deskrip­tivní jména.

Pří­kla­dem je stará li­te­ra­tura na do­po­ru­čo­vací al­go­ritmy, kde se často ope­ruje s pojmy user, itemrating. Když je chceme zkrá­tit na jed­no­pís­menné sym­boly, dává smysl použít u, ir, žejo? Ne. Autoři se ve své ne­ko­nečné moud­rosti roz­hod­nou třeba pro u, v, w nebo něco po­dobně ne­smy­sl­ného, pro­tože proč to dělat snadné, když můžeme psát zá­měrně ne­pro­nik­nu­tel­ným a ne­přá­tel­ským stylem. Jsem stu­pidní člověk a mám pro­blém číst tyhle věci tak jako tak, proč to dělat ještě těžší pro nás plebs s mi­ni­a­tur­ními mozky, je­jichž for­mální vzdě­lání de­fakto skon­čilo v ma­teř­ské skole.

Na druhou stranu jeden formát tě­mihle pro­blémy netrpí: staré dobré blogy. Nejde o ri­gidní formát, který musí od­škrt­nout všechny ko­lonky (Kdo po­tře­buje sekci The rest of the paper is or­ga­ni­zed as follows? Proč je všude, když je zby­tečná?) pře­vážně jenom proto, že se to tak dělá všude. Blogy jsou psané lidmi, kteří chtějí psát, ne kteří psát musí, aby jejich práce, která se psaní netýká, byla pu­b­li­ko­vána. Paper před­sta­vuje nutné zlo. Blogy nejsou li­mi­to­vány ani místem, ani for­má­tem stále po­čí­ta­jící, že skončí na fy­zic­kých strán­kách papíru, a ani stylem. Vše nutné je po­vo­leno. Blogy často, pokud exis­tují o daném tématu, pre­zen­tují in­for­mace stylem, jehož efek­ti­vita pře­chodu od pře­dání zna­lostí ke schop­nosti je použít je ne­do­stižná.

(Ale to může být jen můj názor, viz holiny za­špi­něné výkaly mno­hých zvířat.)


+1: Pak exis­tuje ještě ka­te­go­rie paperů, které na to jdou zlehka a všechno mno­ho­krát opa­kují. Ne­po­dá­vají vy­svět­lení, ne­dá­vají další pří­klady, ne­u­vádí fakta v jiných kon­tex­tech, jen opa­kují to samé, pořád dokola.


  1. Na druhou stranu ten pocit, když jen z odkazu ve formě pří­jmení, rok po­znáte, že jste to už četli, není úplně k za­ho­zení.
  2. Ne­hledě na to, že téměř iden­tic­kou věc jako ten ge­ni­ální nápad, jsem četl v jednom blogu v roce 2014.
komentáře

hypertweeter 6.0

3. 4. 2021 — k47

Vývoj hy­per­twee­teru po­kra­čuje hy­per­tem­pem. Minule jsem na­zna­čo­val za­čle­nění OCR a teď ve verzi šest tečka nula tam je. Je třeba na­in­sta­lo­vat tesseract a v kon­fi­gu­raci uvést adresu k pro­gramu. Pak se každý sta­žený ob­rá­zek pro­žene přes OCR a text se uloží do sou­borů imgs/*.txt, při­pra­ven pro grepnutí, kdyby bylo po­třeba.

Pak také došlo k vnitřní re­or­ga­ni­zaci kódu. Už na­bobt­nal do příliš vel­kých roz­měrů, ±1500 řádků, a bylo nutné ho jasně roz­dě­lit na kom­po­nenty. Jde pouze o in­terní zá­le­ži­tost, zvenku není vidět, ale je na­prosto ne­zbytná, aby se v tom někdo vyznal. Stejně tak není vidět změna se­ri­a­li­zač­ního for­mátu. Stan­dardní me­cha­nis­mus vy­kli­dil místo jed­no­du­ché al­ter­na­tivě bez po­u­žití re­flexe, která by měla být rych­lejší a na disku kom­pakt­nější. V dů­sledku téhle změny došlo k na­vý­šení limitu, kolik tweetů se ucho­vává v paměti, z 4000 na 20000. Minule uve­dené hle­dání teď může zajít víc do mi­nu­losti.

Další funkce je anti-ti­me­line. Když se povolí v kon­fi­gu­raci, klient pomalu začne sbírat tajmlajny lidí, kteří vás sle­dují. To se po­u­žívá dvěma způ­soby. Jednak se kom­pletní anti-ti­me­line dá zob­ra­zit na url /anti, druhak (přes java -jar tw.jar activity) slouží pro sta­tis­tiky o časech, kdy jsou lidé na druhé straně drátu ak­tivní. Jsou živí ráno, v po­ledne, večer nebo v noci? Od­po­věď může pomoct na­ča­so­vat zprávy do doby, kdy je uvidí co nejvíc očí.

Něco po­dob­ného jsem udělal už dávno – skript, který stáhne ti­me­line všech followerů na­jed­nou a vi­zu­a­li­zuje jejich denní ak­ti­vity. Jeden člověk ces­to­val kolem světa a bylo krásně vidět, jak se jeho denní rytmus pomalu po­souvá s tím, jak mění místo na pla­netě. V té době ale API twit­teru mělo po­měrně štědré limity a něco ta­ko­vého se dalo pro­vést na­jed­nou, bez čekání. Teď je si­tu­ace di­a­me­t­rálně od­lišná a proto jsem tempo na­sta­vil zá­měrně pomalé, aby ne­vzbu­dilo po­de­zření na „ne­ob­vyklou ak­ti­vitu“. (Kolik účtů vám soc-net aspoň jednou po­za­sta­vil, pro­tože se mu něco nezdá? Mě skoro všechny.) Hy­per­twee­ter za den se­sbírá anti-tajmlajny od asi 50 lidí.

Jo a na­ko­nec ještě za­čí­nám při­dá­vat ně­ja­kou ná­po­vědu. Pře­pí­nače --help nebo -h ukážou všechny způ­soby po­u­žití skriptu.

komentáře

Méně když, méně ale

31. 3. 2021 — k47

I když to tak nemusí vy­pa­dat, stále žijeme pod že­lez­nou pěstí uza­vírky. Všichni musíme ne­u­stále nosit re­spi­rá­tory v za­sta­věné části obce. Ne že by na tom moc zá­le­želo, letmý prů­zkum terénu uka­zuje, že počet lidí, kteří na­ří­zení do­dr­žují, se po­chy­buje v níz­kých jed­not­kách pro­cent. Jak po­dotkly břitké hlasy online ko­men­ta­ri­átu, epi­de­mie se nej­spíš nešíří, když je venku počasí na tričko.

Na jednu stranu ty pra­vi­dla ne­dá­vají úplně smysl. Na­ři­zují, že člověk musí, pokud je mezi baráky, nosit re­spi­rá­tor vždy, za každou cenu, jedno jestli jde v prů­vodu nebo kráčí sám po roz­dro­be­ném chod­níku v dědině na kraji světa. Re­la­tivní riziko se dras­ticky liší, ale na­ří­zení ho ne­roz­li­šuje.

Na druhou stranu to nemusí být úplná blbost. Může být efek­tiv­nější, pokud jsou pra­vi­dla strikt­nější a na­ři­zují víc, než je třeba, pokud to má za ná­sle­dek, že jsou jed­no­dušší a je v nich méně když a méně ale.

Míň klau­zulí se snáze za­pa­ma­tuje, po­cho­pi­telně, ale taky, pokud jsou obec­nější, hůř se v nich hle­dají kličky a způ­soby jak se sám sobě vy­mlu­vit, že teď zrovna na mě ne­platí.

Kdyby to říkalo něco na jako „re­spi­rá­tor pokud jsou kolem lidé“, člověk si snadno najde ces­tičku a ospra­ve­dlní po­stup­nou re­la­xaci pra­vi­dla. Ne­mu­sím, pro­tože jsem na ulici sám. Ne­mu­sím, pro­tože někdo jde na druhém chod­níku. Ne­mu­sím, pro­tože jsme od sebe daleko. Ne­mu­sím, pro­tože se po­tkáme jen na oka­mžik. Ne­mu­sím, pro­tože jsme venku. Ne­mu­sím, pro­tože si cíleně ne­pli­veme přímo do chřtánů. A tak dále. Pak to může vést k si­tu­aci, kdy v jednu chvíli opat­ření není třeba, vše je ok, si­tu­ace se ale rychle změní, člověk je nicméně už omlu­ven a pa­t­řičně se ne­při­způ­sobí. Je sám na ulici, potká zná­mého, půl hodiny se baví, ale ne­na­sadí. Něco na ten způsob. Přímá pra­vi­dla (jako u čiš­tění zubů: tři minuty dva­krát denně), nabízí méně pro­storu pro vy­krou­cení.

Pak taky platí, že když po člo­věku něco chce, udělá na­prosté mi­ni­mum, někdy ještě o něco méně. Ať je laťka jak­koli vysoko, stejně bude pod­stře­lena, tak proč tam nedat trochu vaty.

Kdysi se někdo na twit­teru durdil, že ho ne­chtěli pustit do le­ta­dla s jeho nóbl maskou, pro­tože vy­pa­dala, jako kdyby měla vý­de­chový ventil a cokoli s ven­ti­lem podle regulí ne­smělo na palubu. Zlobil se, že jde o bez­peč­nostní rituál, cargo kult nebo tak něco, ale za sebe bych ti­po­val, že šlo o snahu o jed­no­du­chá pra­vi­dla, která po­kryjí na­pros­tou vět­šinu pří­padů a dá se v nich najít co nejméně místa pro vy­kru­co­vání a ob­chá­zení.

Ne­ří­kám, že s tímhle pří­stu­pem to nutně povede k cel­kově lepším vý­sled­kům, že kom­bi­nace vý­sledné efek­ti­vity sa­mot­ných opat­ření a jejich do­dr­žo­vání bude vyšší, to musí po­tvr­dit nějaká me­zi­o­bo­rová studie, ale věřil bych, že může.


Na­ko­nec jedna otázka: Jaký je nej­větší věk, kdy si je dítě plně vědomé pan­de­mic­kého stavu a zá­ro­veň tenhle stav před­sta­vuje jeho kom­pletní svět, kdy si ne­pa­ma­tuje nic jiného? Mám na mysli stav, kdy aspoň trochu rozumí smyslu, proč jsou opat­ření za­ve­dena. Ne že je dělá jen proto, že to řekli rodiče a pro­tože to dělají všichni ostatní, aby vidí za jejich me­cha­nic­kou stránku a aspoň trochu rozumí, že mezi námi koluje ne­bez­pečná cho­roba a tohle ji může zpo­ma­lit. Určitě mezi námi po­bí­hají nějaké takové děti, pro které je pan­de­mický svět je­di­ným, který znají.

Vez­měte si třeba to, že všichni z nás na­ro­zení od ±se­dm­de­sá­tých let, ne­znají svět bez AIDS. Exis­to­val, kdysi dávno, ale velká strata spo­leč­nosti ho nikdy ne­za­žila. Známe jen re­a­litu, kde exis­tuje riziko téhle cho­roby a musíme s ním žít, pro­tože nemáme na výběr. Jiná re­a­lita pro nás ne­e­xis­tuje a nikdy ne­e­xis­to­vala.


+1: Tahle tisk re­fe­ro­val o první oběti AIDS v ČSR.

komentáře
29. 3. 2021 Ptáci na zábradlí
Asi takhle: Problém je v tom, že nemám o čem psát, i když jsem se zařekl, že tu přistane něco nového každé dva dny. Normálně se toho děje málo, a teď v situaci, kdy se všichni máme držet při zemi, ještě méně. Tak aspoň fotím ptáky v krmítku za oknem. Ale ani tam nepanuje nijak dramatická situace a… celý článek →
27. 3. 2021 Náhodné útržky
Soubor s odřezky, které nebyly dost dobré, aby se dostaly na k47čku, není jen detailním průřezem děso-roků, najdou se v něm i podivné ústřižky u kterých si nejsem jistý, jaký měl být jejich smysl. Třeba „jako správnému surrealistovi se mi všechny hodiny roztékají“ nebo „poprvé jsem viděl chlapa… celý článek →
25. 3. 2021 μbrouk
Už dlouho tu nebylo žádné makro, dlouho tu nepřistálo nic malého. (Včely se napočítají, ty jsou už staré.) Tak co třeba tohohle mikro-brouka? celý článek →
23. 3. 2021 Pohled zpátky
Proces psaní na k47čku zahrnuje dva soubory – jeden pro rozepsané texty a druhý pro odřezky, které nikdy nebudou dokončeny. Ten druhý funguje jako časová kapsle v níž se text vrství jako sediment, tak jak mi zrovna vylezl z mozku, nefiltrovaný, bez sebecenzury, bez cenzury pro oči druhých a pohled… celý článek →
21. 3. 2021 Konec švestek
Je zajímavé, s čím můžeme mít spojená určitá místa, časy, lidi a pocity, kdy zabrnkání na nervová spojení jednoho smyslu probudí vzpomínky ve zcela jiném. Čas je spojený s místem, hudba s časem, chuť s hudbou. celý článek →
19. 3. 2021 Ale proč?
Stálí čtenáři k47čky, jistě tuší, že mám rád dobrou konspirační teorii. Preferuju hlavně ty praštěné jako, že ještěří mimiozmšťané schopní měnit tvar tajně vládnou světu, než ty jak židé vládnou světu. Druhá mívá nepříjemný dovětek „proto musíme udělat…“, zbytek věty je pak německy a zní z pódia. celý článek →
17. 3. 2021 Co si budeme pamatovat, záleží na nás
Pamatuju si, na okamžik minulého jara, když se soc-nety rozezvučel sentiment, že si všichni budeme pamatovat, jak jsme na koleně šili roušky, jak to budeme vyprávět dalším pokolením, stane se z toho naše sdílená paměť a vzpomeneme si u toho na babišovu maligní neschopnost. celý článek →
15. 3. 2021 Ztracený rok
Na mysl se mi vrací jedna událost ze Začátku Toho Všeho. Bylo to v době, kdy se poprvé začaly nosit roušky a Vietnamci v krámech nainstalovali plastové štíty. V těch dnech, které se teď zdají jako přelud, jsem jel na kole nedalekou vesnicí, jedou z těch dědin namáčknutých mezi dálnici a hořící… celý článek →
2021  1   2   3   4 
2020  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2019  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2018  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2017  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2016  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2015  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2014  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2013  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2012  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2011  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2010  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2009  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2008  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2007  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2006  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2005  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2004  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2003  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
2002  1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12 
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz