Alkohol, drogy, paranoidní schizofrenie

Anonymní Alkoholici nefungují. Není to víc než odporná ježíšovská sekta, co se víc stará o rekrutování čerstvého masa, než o pomoc alkoholikům.

Dobře to ilustruje Matt Perry, jeden ze šestice přeplacených protagonistů divoce populární série Friends. Z jeho wikipedie: „[he] had attended approximately 6,000 Alcoholics Anonymous meetings.“ Šesttisíckrát seděl na srazu AA, poslouchal blábolení o dvanácti krocích a o tom, že je odporný červ, mizerná lidská troska, kterou může napravit jen nadpřirozneý bůh, ale přesto pil většinu svého života a alkohol spolu s plejádou dalších závislostí (které si z honoráře milionu dolarů za každou z 42 posledních epizod mohl dovolit) ho expresně přepravil do hrobu. Kdyby šlo o efektivní postup jak zvládat závislost na alkoholu, možná by tam nemusel jít 6000×.

Celý ten program je jen neefektivní fraška, mem, který se stal natolik populární, že běžní lidé jako já a vy, všeobecný plebs, ho berou jako automaticky hodnověrný. Tolik lidí o tom mluví, tak na tom přece něco musí být, nebo jak často píše Cory Doctorow: hromada hoven tak velká, že pod ní někde musí být poník.

Na AA je efektivní jen první návštěva: „It was the person's initial decision to try to get better that mattered, and what followed was of little consequence.“ Dopad mělo, když člověk učinil prvotní rozhnodnutí učinit změnu a prezentoval ji veřejně před ostaními, všechny další rituály Anonymních Alkoholiků měly jen miniaturní dopad.

To jenom na úvod.

Nedávno jsem strávil jeden večer zíráním do hlubin internetů; hledal jsem videa, která by mi pomohla bytostně poznat, jaké je to být alkoholikem a co to znamená si projít syndromem vysazení. Když o tom jen čtu, všechno působí abstraktně, bez krve, bez masa, ber reality. Ale poslouchat lidi vyprávět své příběhy, osobní a hmatatelné, je docela jiné kafe. Žena, co denně vypila 3.5 litru whisky, muž, co při vysazení zažil děs deliria tremens a mohl zemřít. Hrůza.

Alkohol způsobuje fyzickou závislost a při náhlém vysazení může člověka zabít. Fyzická závislost znamená, že při vysazení necítíte jen silnou potřebu si dál další sklenku, ale vaše tělo se vzbouří. Přestane fungovat. Šest hodin po poslední kapce etanolu to začne: úzkosti, třes, pocení, zvracení, horečka, tachykardie, záchvaty, halucinace, delirium tremens, smrt.

Jak daleko to dojde, záleží jen na tom, jak dlouho a jak moc.

Jeden konkrétní příběh mi zůstal zarytý v paměti jako starý šrapnel. Člověk popisuje svůj příběh, jak těžce pil 6 měsíců v kuse a pak na radu církevního hrdlořeza ze dne na den přestal. Nic proti tomu, z laického pohledu je to rozumná rada – jestli alkohol způsobuje problémy, přestaňte. O eventualitě utrpení a smrti se moc neví, protože běžný peon se nesetká s případy velice těžkého alkoholismu. A s morální pomocí lidí kolem, v tomto případě ježíšovců, co se za něho modlili, má člověk víc síly přestat.

A on přestal a dostavil se delirum tremens – halucinace, nespavost, hlasy, přeludy. Když se svěřil ježíšovskému hrdlořezovi, ten mu odpověděl, že je to dílo ďáblovo a musí se víc modlit. Ježíšovci jsou unikátně neužiteční. Člověk má halucinace, vidí lidi, slyší hlasy a má symptomy duševních potíží, které očividně vyžadují pozornost lékařů, ale jejich rada zní: modlit se, modlit se, modlit se. Je to ďábel a musíš ho přemodlit. Klauni. Je to stejně idiotické jako kdyby odpověděli: Mág na tebe uvrhl kletbu, abys ho přemohl, musíš začarovat ochranné kouzlo. S tímhle bychom je poslali do háje, ale když nahradí mága za satana a ochranné kouzlo za modlitbu, z nějakého důvodu to bereme jako přijatelné řešení, ne jako dětinské žvatlání bláznů. Bůh je mem, který se stal natolik populární, že ho běžní smrtelníci berou jako jednu alternativ, která si zaslouží, když ne uznání, tak aspoň toleranci.

Jen hrůza zůstává.

Silný dojem na mě udělalo ještě video demonstrující, jak asi může svět vnímat paranoidní schizofrenik. Tahle otázka mě už dlouho pálí: Jak vnímají svět děti, lidé s kognitivními potížemi nebo jen ostatní lidé, co nejsou já – jak cizí můžou být vnitřní světy cizích lidí. Paranoidní schizofrenie, v tomto případě nejspíš těžký případ, není nic triviálního („Stop the weather, protect us.“), přesto mě nejvíc rozhodil jeden detail: tihle lidé, alkoholici, lidé s duševními problémy, všichni, mají kolem sebe blízké, komu a nich záleží, i přes jejich stav. Nejsou to divoká monstra z jeskyně, co se ze tmy vynoří jednou za měsíc, aby se vzápětí vyděšené vrátily do samoty svého vnitřního pekla.

Tohle mě vyděsilo ze všeho nejvíce. Já jsem to monstrum. S nikým, kdo by mi mohl pomoct, odříznutý od světa, od společnosti, od lidí, od všeho. Měsíce jsem neměl žádnou smysluplnou konverzaci, která by zabrala víc než pár slov nebo po níž bych cítil něco lepšího než pocit zmaru. Žádní přátelé, žádné společenské vztahy, jen temnota.

(napsáno v říjnu 2024, nic se nezměnilo)

Solární budoucnost

Nedávno jsem poprvé v životě viděl solární plot. Vypadal jako obyčejný plot, jen tam kde bývají našroubovaná pole planěk, měl osm solárních panelů, každý z nich asi metr na metr padesát. Pár jich ještě měl na střeše, ale to není překvapivé, ty jsou k vidění zcela běžně. Na druhou stranu instalovat je vertikálně do polohy, kdy chytají slunce hlavně k večeru, jsem viděl prvně.

Ale ne naposled.

Ceny panelů neustále klesají a můžeme je efektivně používat i situacích, které nejsou maximálně ideální. Kdybych měl prognostikovat, tak si tipnu, že než se v roce 2038 naostro spustí nové dukovanské reaktory, bude přes 50% elektřiny v Čechách vyrobeno ze slunce a užitečnost nových bloků jaderné elektrárny bude sporná.

Trend solarizace už začal naostro.

Podle dat ČEPSu se za poslední čtyři roky výroba sluneční elektřiny zdvojnásobila.

Dvanáct let se držela na maximu kolem 400 MW produkce z elektráren, které narychlo postavili solární baroni, protože pořizovací cena nezbytné techniky drasticky klesla, ale dotace nekopírovaly její propad. Na dlouhé roky jsme měli jen kapacitu vystavěnou zloději a podvodníky, ale cena solárního vybavení nepřestala klesat a ve dvacátých letech už ekonomicky dává smysl prodávat elektřinu a ne jen rabovat státní pokladnu. Letos se maximum sluneční elektřiny u nás vyšplhalo na 1000 MW denně (a hodinová maxima přes 3 GW jsou běžná), přičemž celý energo průmysl Republiky produkuje v zimních měsících něco málo přes 10 GW a v létě asi 6.5 GW. Už jde o čísla, která se pohybují ve srovnatelných řádech.

Fotovoltaický boom ukazují i data eurostatu. Mezi roky 2019 a 2023 (kdy datová sada končí) se množství ze slunce vyrobené energie zdvojnásobilo a představovalo 9% veškeré produkce EU. V červnu letošního roku slunce dodalo 22% veškeré elektřiny. Dává to ekonomický smysl. Slunce svítí všude a cena solárních panelů padá, což se nedá říct o uhlí, ropě, plynu a uranu.

Letos poprvé v historii větrné a sluneční elektrárny vyrobily víc elektřiny než ty uhelné.

China added more renewable energy generation than the rest of the world combined, leading to a 2% drop in its use of fossil fuels in the first half of the year compared with the same months in 2024, Ember found.

Over the same period India grew its renewable energy by more than three times its electricity demand – which was significantly weaker this year – causing its coal and gas use to fall by 3.1% and 34% respectively.

Čína spustí novou solární instalaci s kapacitou uhelné elektrárny každých osm hodin.

Proces totální celosvětové solarizace je v plném proudu a není možné ho zastavit. Proběhne tak rychle, že se odpůrci, co tvrdili, že to nejde, jednoho dne probudí do světa poháněného sluncem a nebudou si moct vzpomenout, na co si vlastně stěžovali.

Vysokorychlostí vlaky v Čechách?

Moje tělo je připraveno. Připraveno cestovat rychlostí 320 kilometrů za hodinu vlakem z Prahy do Brna a zpátky.

Vypadá to, že se vysokorychlostní železnice ve Staré Republice nakonec přece jen možná dožiju. První etapa pokládání kolejí pro vlaky, které se po nich budou prohánět čtvrtinou rychlosti zvuku, má být dokončena roku 2033. Je to to ještě pár let, ale ty utečou jako voda. Víte, že se COVID objevil před pěti roky? Kam se jenom ten čas ztratil? Roky, co nás dělí od velice rychlých vlaků zmizí stejně rychle, jako ty mašiny budou jezdit.

Letos začala modernizace tratě Brno-Přerov na 200 km/h. Nejde o skutečnou vysokorychlostní železnici, ale rychlovlaky se po ní budou loudat, než najedou na Moravskou bránu směrem na Ostravu, což bude první dostavěný úsek VRT.

A za pár let to propukne ve velkém: Stavba vysokorychlostní trati, vlaky z Masaryčky až na pražské letiště, ražba 24.7 kilometru dlouhého tunelu na Beroun (jestli někdo do té doby nevyrazí delší díru, půjde o 16. nejdelší na světě) a přestavba brněnského železničního uzlu. Přesvědčte se sami, Správa Železnic připravila interaktivní mapu všeho, co se děje na našich kolejích. Dekády nic, ale pak přijdou týdny, kdy se stanou dekády.

Nicméně, nicméně, nicméně… Když jsem studoval dokumentaci na webu Správy Železnic k úseku Praha – Brno nemohl jsem si nevšimnout, že terminály (postaru: zastávky) po cestě bývají nasekané v polích daleko od větších měst, kam by se potenciální cestující nejspíš chtěli dostat.

Terminál Bečváry-Kořenice má vyrůst tady:

Bečváry mají 1061 obyvatel, Kořenice 616. Kolín (33 tisíc lidí) leží 12 kilometrů daleko a Kutná hora (21.5 tisíce) 15 kilometrů. Tohle budou reálné destinace cestujících, ale terminál zastávka je zaseknutá kdesi daleko v polích. Chápu, že trasa navržená pro 350 kilometrů v hodině musí být prakticky vzato přímka a každá zatáčka ostřejší než zakřivení povrchu Země vystřelí vlak z kolejí, ale zastávky v polích mi připadají méně než ideální. Výhoda vlaků spočívá v tom, že člověka obvykle vyklopí přímo doprostřed města.

Terminál Praha-východ bude ležet tady:

Nahoře Nehvizdy (4383 obyvatel) podseknuté dálnicí. Pod ní vyroste VRT terminál a parkování pro 3035 aut.

Doufám, že všechny obce nedaleko terminálů mají v šuplíku agresivní plány dalšího rozvoje a stavby nových čtvrtí. S výstavou VRT se změní jejich poloha, drasticky se přiblíží největším městům v ČR.

Když se podívám k sousedům do Francie na první trať TGV Paříž-Lyon, tak na ní taky leží několik terminálů, které vypadají celkem podobně těm plánovaným u nás.

• Le Creusot: parkoviště, logistické centrum Lídlu, za ním městečko Montchnin s 5000 obyvateli, okraj Le Creusot (20000 lidí) leží víc jak 5 kilometrů stranou.
• Mâcon-Loché stojí na samotném kraji Mâconu (34500 lidí) za dálnicí v průmyslové oblasti, do centra je to asi tak pět, šest kilometrů.

Tři tisíce aut zaparkovaných za Nehvizdami zas tak nevyniká. Jde o číslo které vypadá docela rozumně dimenzované pro očekávaný počet pasažérů.

Když porovnám rok dvatisícetřicetněco, kdy otevřeme rychlé spojení dvou největších měst Republiky s rokem 1981 ve Francii, kdy se rozjely první TGV na trati Paříž-Lyon a neexistovala žádná návazná síť rychlovlaků, má se to takhle: V metropolitních oblastech Paříže a Lyonu žilo dohromady 10 milionů lidí, Praha + Brno mají 3 milionu, 30% a v prvních deseti měsících se na lince Paříž-Lyon svezlo deset milionů cestujících (54M v roce 2019).

Když vezmu tyhle čísla jako reprezentativní, můžu extrapolovat, že se na české VRT lince sveze plus mínus 10000 lidí denně. A tomu odpovídají celkové kapacity terminálů. (Jen trasa Praha-Brno bude otevřena pár let po navazujícím úseku Brno-Ostava a SŽ počítá s pasažérstvem až 60000/den.)

I když pochopitelně by bylo lepší, kdyby těch 3900 lidí (3000 aut s průměrnou obsazeností 1.3 lidoopa) žilo blíž terminálu v hustě zastavěné městské oblasti, v níž by mohli využít frekventovanou hromadnou dopravu a nemuseli jet kamsi do polí a parkovat v obří asfaltové laguně. Ta městečka by mohla stát třeba tam, kde jsou plánovaná ona monstr-parkoviště.

Přesto… Vysokorychlostní vlaky! V Čechách! Nemůžu se dočkat!

Zen a umění údržby myček

Aniž bych to plánoval, mým životním posláním se stalo udržet jednu AEG myčku při životě tak dlouho, jak jen to bude možné. Tuhle cestu životem jsem si nevybral já. Byla vybrána pro mě. A teď mám překvapivě velké znalosti o opravě myček.

Připadá mi, že aspoň jednou za rok začne zlobit a servisní zákrok je nutný. Teď už to mám na háku: Odpojit proud a vodu, odšroubovat boční panely, položit na bok, odstranit spodní panel a střeva jsou odhalena, připravena k operaci.

Držáky talířů jsou nové (původní urezly), jímku a na ní napojenou trubku jsem vyměnil (mycí prostředky úplně rozežraly gumovou hadici), vypouštěcí čerpadlo jsem musel nahradit za nové a teď, po posledním zásahu, je zcela nový i tlakový spínač.

Stroj začal hlásit, že vypouštěcí čerpadlo nevypouští, i když je jímka prázdná. To znamená, že čerpadlo je v pořádku a závada bude buď v senzoru, který měří hladinu vody, nebo v trubce, co k němu vede. A protože trubka nebyla ucpaná, všechny indicie ukazovaly na hladinový spínač. To je taková malá černá krabička (na fotkách kolem), která měří tlak ve sloupci vzduchu vytlačovaného vodní hladinou.

Uvnitř je měch, který zasouvá a vysouvá feritové jádro do cívky. Změnu její indukčnosti detekuje mikrokontrolér, který by měl v závislosti na tom, co naměří, měnit výstupní napětí. Ale ať jsem se snažil jak jsem chtěl, na výstupu bylo stále jen něco málo přes 3 volty. To je aspoň moje teorie. Ale nerozumím tomu natolik, abych poznal a opravil, přesně to, co je rozbité na maličkém tištěném spoji a tak jsem radši objednal nový spínač.

Díky rozhodnutí evropské unie, výrobci musí nabízet náhradní díly a součástky pro opravu spotřebičů a zařízení, která prodávají. AEG na svém webu stále nabízejí všechny díly pro víc jak dekádu starou myčku, k níž jsem byl přikován nahodilostí osudu.

Není to příliš překvapivé. Každý výrobce se snaží zjednodušit výrobní postupy, dodavatelské řetězce a správu skladů a tak velká většina komponent jsou generické kusy pasující do stovek různých modelů myček. Vypouštěcí čerpadlo je 30 W jednofázový motor, topné těleso je trubka obalená odporovým drátem dimenzovaným na 2 kW, na tom nejde vykoumat nic moc nového. Motor, co otáčí spodní rozstřikovací ramena, je identický s tím, co otáčí talíře v mikrovlnce. Nový model domácího spotřebiče od toho starého odlišuje nová čelní maska a jiný úhel marketingu. Ostatní změny jsou minimální.

AEG, jako každá jiná firma, by radši prodávala nové myčky, pračky a sušičky. Jejich akcionáři by byli spokojenější, kdybyste starý spotřebič hodili na neustále rostoucí hromadu nesmrtelného odpadu a nesnažili se nic opravovat. Radši by viděli 12000 za novou myčku teď, než pár stovek za náhradní díl a novou myčku za 5 let.

Proto taky všechny náhradní díly prodávají s astronomickou přirážkou. Za spínač chtějí 850 korun, ale na jakémkoli normálním eshopu s náhradními díly si řeknou o 230 korun českých. Je jasné, že AEG plní svou zákonnou povinnost, ale zároveň se snaží nahnout cenovou rovnováhu tak, aby pořízení nové myčky působilo co nejvýhodněji.

Tuhle hru s nimi nechci hrát. Když teď dám tři kila (včetně poštovného) za náhradní díl, a myčka bude žít další tři až čtyři měsíce, jsem v plusu.

Bojím se jenom, že jednou začne zlobit počítačový modul, co řídí celý stroj. Za něj si řeknou tři tisíce plus a nejde o úplně generickou věcičku, kterou vyrábí čínských dvacet firem doslova za halíře. Když selže mozek, myčka putuje na skládku. I když čistě teoreticky bych tenhle kus hardwaru mohl nahradit raspberry pi. Vím, jde o horečnatý sen o němž se nemluví ve slušné společnosti, ale všechny motory, čerpadla a topná tělesa jsou napojená přímo na 230 voltů ze zásuvky a ovládají se přes hromadu relé. Pár čidel jede na pěti voltech, ale zbytek jsou jen relé, relé, relé. Dovedu si (v blouznivých snech, pochopitelně) představit, že by se tohle všechno dalo zreplikovat na raspi. Když dokážete rozblikat ledku, dokážete zapnout relé. Když dokážete zapnout relé, dokážete ovládat soustavu motorů a čerpadel a myčka není nic víc než motory a čerpadla vzájemně pospojované gumovými hadicemi. (I když, jak se na to dívám, na plánku myčky je modul driveru motorů, možná pro oběhové čerpadlo.)

Potřeboval bych na to být na dva týdny zavřený v betonové kobce, daleko od dosahu internetu, dobrých mravů i úsudků civilizace, kde by mi společnost dělal jen laptop, dvě zásuvky a pytel plný elektronických komponent, a dveře na svobodu by otevřel jen pohled na zářivě čistý talíř. V hloubi duše, nejspíš naivně, že by se to mohlo podařit.

To by byl ten opravdový zen opravy myček.

Kachnička mandarinská

Podívejte, co plave na zdejších rybnících. Kachnička mandarinská. Na světe jich žijí nízké desítky tisíc, u nás pravidelně hnízdí jen pár tuctů párů u Brna na Svratce a v dubnu jeden pestrobarevný samec přistál i v končinách kolem Cely.

Vydržel tu až do dnešních dnů, jen teď vypadá jinak, nenápadně. Okázalý svatební šat nosí jen na jaře. V průběhu roku se přepeří do nevýrazné hnědé a od kachny divoké dá se poznat jen podle toho, že je menší, má kratší zobák a za okem světlu čáru namísto černé.

Pokud nedoletí, mám v plánu příští rok z jara koupit samici a vypustit ji na stejný rybník. Třeba začnou kachničky mandarinské hnízdit na dalším místě republiky.

kvalita aiizace

Aiizace světa probíhá obrovským tempem v měřítku, které bere dech, to nikdo nemůže popřít. Ale jak je na tom kvalita ai slopu? Líbí se to lidem? Jak je na tom mechanizovaná velkoprodukce v porovnání s dílem reálných lidí?

Vzal jsem data o 641244 obrázcích v poslední době zveřejněných na stejném booru jako minule (a stejně jako minule zůstane nejmenované). Jde o dobrý zdroj, protože tam nejen detailně tagují, ale v metadatech dostupných přes nijak neomezené api se dá najít i rating každého obrázku. Ten zaznamenává kolik lidí (nebo botů) v levém sloupci kliklo na nenápadný odkaz vote up. Hlasování není vázané na účet registrovaného uživatele, ale je možné i hlasovat anonymně.

Ve vzorku bylo 46% obrázků vygenerováno ai. Takhle vypadá hodnocení:

Menší průměr, ale větší medián pro ai generované věci. To ukazuje že malá část lidmi vytvořených děl má velice vysoké hodnocení, ale mechanizovaná produkce dostává více konzistentní hodnocení.

Takhle vypadají percentily vynesené do grafu:

A takhle přehledněji s logaritmickou osou y.

Ve tří čtvrtinách případů jsou ai věci lépe hodnocené než ty klasické. To stačí. Mechanizovaná autogenerace nemusí to perfektní, stačí jen aby byla dost dobrá a čirá kvantita, limitovaná jen časem na GPU, utopí zbytek starého světa – pořád existuje, ale jen jako pár ostrůvků ztracených v dokenonečna se rozpínajícím oceánu – irelevantní ne nutně podřadnou kvalitou, ale četností.

aiizace

Proces aiizace všeho za každou cenu pokračuje závratným tempem. Jen se podívejte na tenhle graf:

Vzal jsem data z jednoho nejmenovaného booru, kde obrázky dobře tagují, a takhle vypadá jejich podíl označený 'ai_generated'. Dosažení 45% trvalo jen 2 roky a 7 měsíců.

A tahle vypadá ai invaze konkrétně (trend počtu příspěvků, celková čísla neznám, stáhnul jsem jen vzorek dat). Lidská produkce stagnuje zatímco ai generovaného obsahu drasticky přibývá.

Svět, co známe, zmizí tak rychle, že si toho ani nevšimneme.