V záhybech internetu se dá najít nepřeberné množství populárně-vzdělávacích
pořadů. Jakékoli téma, jakýkoli formát, někdo to někde dělá. Sám jich několik
pravidelně sleduju a/nebo poslouchám: PBS Spacetime, SciShow,
produkci Bradyho Harana a pochopitelně Kurzgesagt, protože
Kurzgesagt je excelentní.
Kdybych pak měl vybrat to nejlepší z nejlepšího, 'cream of the crop', jak se
říká v anglofonní části světa, musí to být série videí Kurzgesagtu o imunitě:
Poskytne pohled do spletence mechanismů, které nás drží při životě, včetně těch
o nichž jsem do té doby měl tušení jen mlhavé nebo vůbec žádné – komplement,
adaptivní imunita, V(D)J rekombinace a zpětné vazby a samoregulační mechanismy
imunitního systému, které drží naši biologickou armádou na uzdě, aby ničila
nepřítele, ale nepáchala škody na našich tělech. Je to nezměrný a komplikovaný
systém, jehož fungování někdy působí téměř magicky. Třeba: jak buňky imunitního
systému vědí, co je naše buňka a co bakterie? Jak poznají kdy přestat s obranou reakcí? Jak tělo může vyrobit perfektní protilátku proti zcela novému
patogenu? Na to všechno Kurzgesagt poskytne odpovědi. Nebo aspoň nastíní, jak
se věci zhruba mají, protože imunitní systém je velice komplikovaný. A velice
zajímavý.
Něco mi začalo cvakat v kole. Nejdřív jsem myslel, že jde o zadní přehazovačku,
která není správně vyrovnaná na pastorky kazety a nutí řetěz pod zátěží každou
chvíli maličko odskočit směrem na vedlejší ozubené kolo, jen aby se hned s cvaknutím vrátil.
Zvuky ale byly synchronizovány s tempem šlapání a to mohlo znamenat jediné: problém
se skrývá někde ve středovém uložení, šlapkách nebo klikách. V mém případě v levé klice.
Buď jsem nedotáhl jeden ze dvou šroubů nebo se neposedný závitník samovolně
povolil, vznikla maličká vůle mezi do sebe zapadajících zubů na klice a ocelové
hollowtech ose, ta, když jsem pořádně zabral, začala cvakat a pomaličku, ale
vytrvale, odírat hliník. A teď tam mám takovéhle krátery. Okem nejdou
rozpoznat, je vidět jen černá špína zašlapaná do materiálu kliky, ale jsou tam,
pár desítek mikrometrů nechtěné vůle.
Když vše pořádně utáhnu, téměř vůbec to nerajbluje, jen občas a jen trochu.
Když to zas naplno začne, musím šrouby povolit, znovu kliku usadit, aby do sebe
zuby správně zapadly a pak to opět pořádně utáhout. Zatím mi to připadá ok.
Výhledově za pár roků nebo měsíců (záleží kolik kilometrů ujedu) asi budu muset
koupit novou levou kliku, možná, ale zatím nemusím utrácet litr, který stejně
nemám.
Všechny fotky z loňského makro-focení mi stále leží na disku a asi bych
je měl zpracovat dřív než se budu pouštět do něčeho nového. Měl bych. Ale nové
je vždy lepší a tak je tady máte.
Tahle várka přežila zimu pod dřevěným víkem prorostlým houbami v prostředí
zvláštního růžového mycelia.
tenhle žil mezi kameny vyhřátými sluncemtenhle takytenhle žil na záchodětenhle v boudě na zahradětehle za oknem v garážia tohle není pavouk
Zajímavá je ta poslední fotka. Viděl jsem maličkého šneka. Dobrý. Až po
bližším pohledu jsem si všiml toho miniaturního bílého šnečka. A teprv, když jsem na
fotku zíral na počítači, uviděl jsem jak vystrkuje jedno své naprosto
mikroskopické oko – ten bílý prstík s černou tečkou. Tohle mě na makro focení
tak fascinuje: Stačí se podívat velice zblízka a člověk najednou spatří tolik
zajímavých detailů, o nichž do té doby neměl ani tušení.
V posledních dnech mi to na kole jezdí jako nikdy dřív. Jezdím dál, rychleji &
připadám si plný energie. Ještě před ±týdnem, když jsem v sedle urazil
vzdálenost větší než malou, jsem si pak připadal mrtvý. Hodinu po návratu do
Cely mě opustila životní energie a stala se ze mě zombie, sténající,
nepohyblivá a nepoužitelná pro jakoukoli aktivitu. Nejen tělo, ale i mysl
pohltila neskutečná únava. Teď se nic takového nekoná. Svaly na nohou mě bolí,
když pořádně zabírám a padesátkou sprintuji do kopce, abych unikl dešti, to jo,
ale utrpení je lokalizované do příslušné části pohybového aparátu.
Nevím, co se děje & netuším proč. Důvodů může být několik. Některé z nich
banální jako trénink nebo plánování tras. Když se počasí se přehouplo do
jarního režimu, začal jsem jezdit docela dost a možná jsem překonal nějakou
magickou hranici fyzické kondice, kdy mě jedna sprška kilometrů úplně
neodrovná. Do toho mi směrem pryč z Cely často asistuje gravitace a na cestě
zpátky vítr. Rozdíl mezi 10 km/h v zádech a 10 km/h v čele je ohromný.
Může za tím může být ale i něco zásadnějšího, kdy rozhodla zdravotní
situace. Ta eventualita je ze všech
nejzajímavější & jestli se potvrdí, rozepíšu se o ní.
Ať už je příčina jakékoli, víc ujetých kilometrů znamená víc spálených kalorií.
Dřív jsem dělal různé odhady, ale šlo spíš o nástřely vlastního
špičkového výkonu v podmínkách, kde ho můžu snadno měřit, než dlouhodobé
metabolické práce. Bez powermeteru je dost těžké určit kolik wattů mechanické
práce vynakládám a kolik kalorií biologické energie spaluji. Záleží na moři
proměnných, které nejsem schopný nijak měřit. Jaký je můj činitel aerodynamického
odporu? Jaká je plocha příčného průřezu těla? Jaké jsou relativní rychlosti
větru? To jsou ty hlavní. K nim se přidá pád dalších detailů: Efekty klesání,
stoupání a ztráty v mechanických částech bicyklu? Nevím a bez specializovaných
nástrojů ani nemůžu vědět.
Ale podle různých tabulek, co se povalují na internetu, hodina jízdy s ±mým
tempem a ±mojí váhou spálí asi 500 kalorií. 140 kilometrů za posledních pár
dnů při mojí průměrné rychlosti odpovídá 7 hodinám jízdy (Měřím a do tabulky zapisuju jen
vzdálenost. Rychlost a najeté převýšení je téměř konstantní.). To znamená asi
3500 kalorií, což není úplně málo, skoro jako BMR za dva dny a stejné množství energie obsažené v 6.7 kilech jablek, 1.85 litrech 40% alkoholu nebo 468 gramech másla.
Jinak tempo 500 kalorií za hodinu znamená 583 W metabolické práce. Když vezmu
20% efektivitu svalů (blíže pesimistickému kraji z rozmezí 18-26%), jde o 117 W mechanické práce, která je předávána do pedálů.
Tahle stránka dochází k podobným číslům:
23 kalorií na kilometr v 20 km/h a 46 kalorií na kilometr v 36 km/h.
Ale zase: nemám powermeter & tak nemůžu oveřit, jestli to zhruba sedí. Co jsem
se díval i ty nejlevnější jsou několik tisíc nad můj rozpočet, který činí nula korun.
Koloběh života se točí i na rybníčku kousek od Cely. Kachna, která se na něm
(nejspíš) loni vylíhla jako jedna ze sedmi sourozenců, o rok později a pět
metrů dál založila vlastní hnízdo a právě teď, jak píšu tyhle řádky, sedí na
vejcích, vytrvale, odhodlaně, za dne i během nocí, kdy teplota spadne k nule &
nic ji nemůže zastavit ve snaze přivést na svět novou generaci maličkých
opeřenců.
Krásné je, jak perfektně je maskovaná. Sám bych si ji nevšiml, kdyby na ní
nečíhala kočka. Zrovna █████████████████████████ a na betonovém okraji rybníka v přikrčení, jakoby připravená k útoku, čekala maličká šelma a upřeně sledovala
cíl, který jsem v té chvíli ještě nedokázal spatřit. Zastavil jsem na břehu &
pár vteřin hledal plánovanou oběť, než jsem spatřil hnědého ptáka skvěle
ukrytého v suchém rákosí na hnízdě z větviček a trávy. Neutrální hnědá na
pozadí hnědé.
Teď musím počkat asi tři týdny, než se vyloupne další várka kachňat.
Pozn: Nevím přesně jestli je to kachna z loňské várky. Všechny kachny mi
připadají stejné a jednu od druhé rozliším jen, když jedna je samice a druhý je
samec a jsou jinak zbarvení. Odhaduji: Kachny dosáhnou pohlavní dospělosti
následující rok po vylíhnutí + na rybníce celou zimu zůstali tři nebo čtyři
jedinci předchozí generace. Nejdřív 2 rodiče + 7 maličkých potomků, ti během
léta a podzimu vyrostli, až je nebylo možné rozeznat od rodičů generace. Během
chladnoucích měsíců kachen postupně ubývalo a přes zimu zůstala jen hrstka
nejvěrnějších. A tahle samice může být jedna z nich.
Jel jsem na kole zatáčkou, která se kloní doprava, proti svištělo nějaké
přerostlé auto, za mnou autobus, jehož řidič se přesně v té chvíli
rozhodl předjíždět. Protijedoucí auto ho donutilo rychle přirazit napravo a mě
málem zamáčknul. Zůstal jsem sedět v sedle, to jo, ale konec autobusu se
prohnal asi tak třicet čísel od kraje řídítek. Měl to být metr a půl. Metr by
byl fajn. Možná o něco málo méně. Ale tolik místa mi nedal.
O kilometr dál jsem ho dojel a rozhodl se s ním podělit o dojmy z jeho řízení.
Debata probíhala nějak takto:
„Pane řidiči, to nebylo bezpečné předjetí, co jste tam předvedl.“
„Viděl jsem tě v zrcátku.“
„Jaká je vzdálenost pro bezpečné předjetí?“
„Kdyby se to mělo dělat podle předpisů…“ myšlenku nedokončil.
„Stačilo počkat pár vteřin, aby to auto na druhé straně projelo a až potom mě předjet.“
„Když jsem začal předjíždět, tak jsem ho neviděl.“
Padla další slova, ale taková byla kostra konverzace.
Když jsem pak jel dál, teprve jsem si uvědomil, že se nepřímo přiznal, že a)
začal předjíždět, aniž by viděl do zatáčky dost dobře viděl, aby spatřil
protijedoucí vůz a tak by v tom okamžiku vůbec neměl předjíždět a b) nedodržel
bezpečnou vzdálenost a ani nevěřil, že by ji měl dodržet. Nádhera. Ironií bylo,
že proti zastávce stála policejní stanice. Pro případné nehlášení bych nemusel
chodit daleko.
Ale naštvalo mě to jako málo co. Řidič měl na výběr ze dvou možností: Počkat
pár vteřin nebo potenciálně rozmáznout člověka na kole. Čekat nechtěl a rozhodl
se risknout něčí život. Shodou náhod můj. Připomínám, že jsem ho o kilometr dál
dostihl, takže nejel vůbec rychle & předjet o okamžik později by znamenalo
naprosto minimální zdržení.
Zásadní změnu vnímání soužití na silnici pro mě přinesl zákon o bočním odstupu
při předjíždění cyklisty. Najednou někdo předjížděl bezpečně a někdo nepříjemně
blízko a člověk hned cítil rozdíl. Hmm, tohle je docela příjemné. Počkat? My
si nemusíme na silnicích připadat si, že každou chvíli zemřeme? Jak neotřelý
nápad! Nejsme jen trpění parazité, co se musí třást strachem, ale účastníci
provozu jako každý jiný. Přesto jeden rozdíl existuje – zranitelnost. Řidič
vozidla sedí v ocelové krabici s bezpečnostními pásy a airbagy, já balancuji na
čtyřech trubkách svařených někdy v roce 1999. Pravidla by měla zohledňovat
bezpečí těch zranitelných a vyžadovat ohleduplnost od druhé sorty, protože
řidič přijde o řidičák, já přijdu o život. A vyžadovat je klíčové
slovo, protože ne všichni tak činí. Minorita, možná, bez zlé vůle, doufejme,
ale přesto ne nula. A když dojde k nejhoršímu, bude už pozdě.
Řešení existuje jen jediné: Když se řidiči chovají jako čůráci, musíme je
donutit, aby se chovali lépe. Všemi dostupnými prostředky.
Na internetech se prezentuje armáda cyklistů, co natáčí své jízdy, a když
zachytí řidiče, který se vůči nim chovají bezohledně, nebezpečně a porušují
předpisy, video obratem putuje na email policie. Jistý Mikey z Británie,
úspěšně nahlásil 800 řidičů a z nich bezmála 400 jen letos. Takže to je nejen
možné, ale i velice efektivní. Mnoho stupidních a agresivních řidičů ho
nesnáší, doslova vidí rudě. Přejí si, aby ho někdo přejel. Chtějí ho mrtvého.
Podle nich není víc než prachsprostý udavač, i když pouze nahlašuje chování,
které by neměli dělat tak jako tak, a stará se, aby se chovali bezpečně pro
ostatní účastníky provozu, což má největší přínos na ty nejvíce zranitelné.
Nevím, jak podobné aktivity probíhají u nás v Republice a jak efektivní jsou,
ale možná to brzy zjistím. Po dnešní epizodě nemůžu jinak než si pořídit kamerku
na řídítka a nahrávat své jízdy, protože jak jsem řekl: všemi dostupnými
prostředky donutit automobilisty, aby nepovažovali za přijatelný přístup
nikoho jsem zatím nezabil, tak to je v pohodě.
Nějakou dobu v hlavně nosím kostru povídky, pro níž mám provizorní název
Fialová noc. Šlo by o detektivní příběh, který se odehrává během noci, která
začala a nikdy neskončí. Obloha tak černá, že se přehoupla do odstínů fialové.
Hlavní protagonista, detektiv, večer, ještě za světla, začne vyšetřovat jistý
zločin, jak hodiny plynou a jeho práce pomalu postupuje, začíná objevovat stále
více si vzájemně odporujících důkazů, z nichž některé popírají, že se zločin
vůbec stal. Otázka zaseknutého času není nikdy přímo zmíněna a nikdo z obyvatel
města, na nějž padla fialová noc, si pokřivená pravidla reality neuvědomuje.
Žijí, jako kdyby tma byla odjakživa věčná. Když nikdo nevidí mimo přelud, nikdo
ho nemůže zpochybnit. Jen čtenář, ten ví, jak skutečný svět funguje a nekonečná
fialová noc není ono.
Vyšetřovatel, jak se zaplétá do indicií, jež nikam nevedou, se stává víc a víc
pasivním a méně mluví, postupně zcela oněmí a i jeho vnitřní dialog utichne. A pak v nekonečné noci, se začne měnit jeho charakter a zpočátku sympatický
hrdina se stává násilným monstrem a své znalosti z vyšetřování využívá pro
efektivnější dispenzaci krutostí téměř do bodu, kdy to vypadá, že nemůže být
nijak potrestán. Čtenář by měl zpočátku sympatizovat s postavou, která se před
jeho očima změní v sadistickou kreaturu a měl by se cítit provinile, že s osudem detektiva, co se snaží aspoň minimálně zlepšit svět, soucítil.
Taková je kostra fialové noci, ale nevím proč bych měl cokoli psát, když
stačí tohle shrnutí předhodit nějakému AI nástroji à la GPT a ten ho napíše na
počkání. Možná paradoxně, to je skutečná pointa fialové noci – rozpad světa,
který definitivně ztratí smysl, rozpustí se do stavu, kde je možné realitu
konstruovat a rekonstruovat na počkání, pravdu, nebo aspoň něco, co je od
pravdy k nerozeznání, donekonečna syntetizovat a resyntetizovat, kdy dojde k sémantickému rozpadu a možnosti jakékoli sdílené reality, kdy existuje jen
nekonečné množství oddělených bublin — krok, který není možné vzít zpátky,
jako noc, po níž nikdy nepřijde ráno.
komentáře18. 2. 2023Paneláky Dnešní den patřil panelákům. Zdlouhavou oklikou, která začínala u konspiračních teorií kolem konceptu 15 minutového města, jsem se dostal na web paneláky.info a tam jsem na dlouhou dobu skončil. Kdo by to byl řekl, že historie konstrukčně efektivních budov z prefabrikovaných betonových panelů může… celý článek →27. 1. 2023Politický marketing Před pár hodinami se otevřely dveře volebních místností & začalo druhé kolo prezidentských voleb. Já můžu s definitivní platností prohlásit, že jsem v průběhu předvolební masáže neviděl jedinou politickou reklamu, žádný spot, který by se mě snažil přesvědčit, jestli mám volit Losnu nebo Mažňáka,… celý článek →23. 1. 2023VPSky a cena elektřiny Moje fediverse instance Margaras Unlimited (a další drobnosti) běží na superlevné VPSce, za níž vypláznu každý měsíc 70 korun + daň. Cena odpovídá hardwaru, který nepatří mezi nejnovější – srdcem stroje je 10 let staré CPU Sandy Bridge generace, stejné, co mi tiká v laptopu a první, kterou bych… celý článek →6. 1. 2023Planeta hoří a my nic neděláme Klimatická katastrofa. Pamatujete? Ta globální událost, kterou způsobujeme a která teď zabíjí planetu, na níž zrovna žijeme, a začíná zabíjet i nás osobě? Pořád nic? Vzpomínáte jak v létě bylo běžně přes 35 stupňů? Nebo jak se na silvestra rtuť vznášela někde kolem šestnácti Celsiů a lidi se venku… celý článek →3. 1. 2023Nakonec vás na ulici stejně něco sejme Ulice našich měst nejsou bezpečné. Prohání se po nich zabijáci. Vrazi. Jejich vražedné nástroje: ocelové krabice na kolech. Počet obětí v roce 2022: 468. Na silnicích každý rok zemře asi 3x víc lidí než je úmyslně zavražděno. celý článek →30. 12. 2022Modla kultu kříže Podívejte, co nám vyrostlo u naší slavné cyklostezky. Ježíšovci si tam vztyčili monument zasvěcený jejich odpornému a krutému bogu; tomu, který je zároveň všemilující kouzelný mužíček sedící na mráčku a zároveň masový vrah. Biblus má sloužit jako přehlídka sektářského moudra a nástroj pro… celý článek →7. 12. 2022Zničte všechny SUV, rozmlatťe je kladivy a zapalte jejich vraky Dnešek v kostce: neustálý stav finální paniky blížícího se konce dnů, ale na druhou stranu jsem se dozvěděl, že existuje kolektiv guerilla vypouštěčů duší Tyre Extinguishers, co cílí na SUV a jiné tanky maskující se za auta pro civilisty. Jejich politický cíl je jasný: SUV jsou vražedné nástroje,… celý článek →5. 12. 2022Výmarská republika Podcast Iron Dice je fantastický. Hlavně série The Fight for the Republic o historii Výmarské republiky od konce první světové války po nástup nacismu. Jde o velice dobrý poslech. Jedna se vyhýbá formátu, který se stal morem podcastů – dva chlápci spolu bez přípravy tlachají – namísto toho vypráví… celý článek →