Kdysi jsem tu nahlas dumal1 , jak asi vnímají svět lidé s velice nízkou nebo
naopak velice vysokou inteligencí. Dumání se točilo hlavně kolem toho, že si to
nedokážu představit, protože mi chybí perspektiva druhého.
Ale shodou náhod jsem se dostal k někomu, kdo tomuhle tématu rozumí z pozice
skutečného akademika (a ne jen jako diletant s wikipedií). Budu
parafrázovat, pozor na to, ale jestli jsem to dobře pochopil, lidé s velice
nízkou inteligencí svět vnímají jako děti. Hranice nedostatku chytrosti je
nepřesná, nicméně nemám na mysli sousedku, stupidní a plnou žluče,
ale někoho ještě prostšího. Někoho jako dítě. Stále, ten příměr neposkytuje
perspektivu druhého, ale aspoň se o tom dá snáz uvažovat. S malými dětmi máme
víc zkušeností. Jsou prosté, chápou svět v hrubých, zjednodušených obrysech a to, čemu nerozumí je příliš nezasahuje. Nevědomé ve vlastním stavu.
Na druhou stranu lidé velice inteligentní nevynikají ve všech aspektech
inteligence najednou, ale jen v nějakém specifickém. Inteligence je mnohem
komplikovanější, než se z prosté metriky IQ může zdát. Samotné IQ znamená jen
málo a samo o sobě není užitečné. Testy inteligence zkoumají bohaté formy
kognitivních schopností člověka a nejde jen o logické hlavolamy. Mentální
aktivitu ovlivňuje celá řada kvalit, třeba prostá paměť. Jak dobrého pamatováka
má člověk, ovlivní jeho dušení výkony, stejně jako plejáda dalších fazet. WAIS,
jeden z testů používaných v psychologické a psychiatrické praxi, měří čtyři
hlavní oblasti. Podle wikipedie to jsou Verbal Comprehension,
Perceptual Reasoning, Working Memory a Processing Speed. Vzít potom
výslednou analýzu a všechny výsledky zprůměrovat do jednoho čísla, jímž se
můžete vytahovat, nemá velkou hodnotu. Jen členové Mensy si honí IQ.
Navíc, co by vlastně IQ měřilo? K čemu by bylo? Protože když ho nepoužijeme pro
předpověď ostatních skutečností života, je sebe-referenční. IQ měří IQ a není k ničemu, neříká nic kromě toho, jak dobře člověk dokáže plnit testy navržené pro
měření téhle metriky. Je nutné ho použít pro studium externích skutečností,
například pravděpodobnost přijetí na vysokou školu, výši příjmu, délku dožití
nebo spokojenosti v životě, aby to něco znamenalo. Bez toho jde o nahodilý
test.
S tímhle vším na mysli je pak celkem snadné si představit vysoce inteligentního
člověka, který vyniká ve specifické oblasti. Celkem snadné. Pořád před námi
stojí překážka perspektivy, ale člověk s fenomenální pamětí, kdo dokáže od boku
citovat klasickou literaturu? Nebo někdo s velkou pracovní pamětí, kdo najednou
v hlavě pojme víc než klasické 5+2 věci a snáze najde více vzájemných
spojitosti? To si docela dobře dokážu představit.
Nemůžu najít kde přesně se to píše. Tohle začíná být neúnosné, už nemůžu
najít referenci ve vlastních litaniích. Soubor s aktualizacemi k47čky od
začátku asciiblogu před čtyřmi roky má 480 tisíc slov na délku a najít v tom moři textu odstavec, který není svázaný s unikátním klíčovým slovem, se
stává problémem. Mírně řečeno. Synonyma se s Ctrl-F (nebo / ve vimu)
nekamarádí. Chtělo by to sémantické fuzzy hledání nebo aspoň explozi synonym
z word2vec modelu.
Před pár dny se mi prohnala hlavou tahle teze: Kdyby magie existovala ve
skutečném světě, byla by používána ke všedním, obyčejným & nudným účelům. Její
aplikace v boji & dobrodružství by představovalo jen zcela marginální
marginálium.
Tady musím říct, že fantasy žánru se aktivně vyhýbám, tak nevím, co letí & jak
se k tomu kdo postavil. Nepochybuji, že celá plejáda autorů prozkoumala téma
věrohodného použití nadpřirozených schopností v uvěřitelném světě z všech
představitelných úhlů. Ale jak říkám: fantasy nečtu & tak mi nezbývá než divoce
spekulovat.
Když bych vzal typický fantastický pozdní středověk, lidé by v něm magické síly
využívali hlavně pro zábavu a práci. Mág by nevytvářel ohnivé koule, aby jimi
zavraždil jiného člověka, ale aby dosáhl dostatečně vysoké teploty v peci pro
tavení železa nebo něco na ten způsob. Použití v boji by bylo druhořadé. Dovedu
si představit, že by nadpřirozeno hrálo mnohem větší roli ve výrobě a obchodu – pracovat rychleji, lépe, snést velkou námahu, nepříznivé podmínky a tak
podobně.
Žádné záhady nadpřirozena, žádný velký nepřítel, realita zcela bez vzrušujících
implikací. Magie by představovala jen další schopnost, která najde uplatnění v každodenním životě a/nebo v industriálních procesech. Cynik by si jistě dovedl
představit nadpřirozeno rozdrcené podrážkou kapitalismu nebo něco na ten způspob.
A pak je tu univerzální pravidlo čislo jedna: Když něco může být použité v sexuálním kontextu, bude to tak použité. Nadpřirozené schopnosti nevyjímaje.
Má se to jako s internetem. Ranní proroci snili o kyberprostoru jako něčem
speciálním, něčem vzrušujícím, co bude využito jen k velice důležitým
činnostem. Namísto toho máme internet, který je fádní a mondénní. Gibson si
nedokázal představit, že infrastrukturu sítí a serverů, která obepíná celou
plentu a jde o zásadní technické dílo, někdo použije k tomu, aby se celý večer
díval na fotky Maurice Tilleta, muže s akromegalií. Když je něco úspěšné, stane
se to fádním.
Takže, kdo píše o světech, kde magie slouží jako fádní nástroj pro práci a slasti? Tipy na knihy můžete dávat do komentářů, abych měl co nečíst.
Teď už víme, jak vypadá globální pandemie a není to pěkné. Ne protože by šlo o chorobu, která zdevastuje lidstvo jako černá smrt, v tom ohledu by to mohlo
být mnohem horší – virulentní jako spalničky, nevyléčitelné jako HIV,
smrtné jako ebola – ale protože bychom to mohli zvládat o tolik lépe.
Víme, že efektivní reakce je možná, jak ukazují případy Japonska, Jižní
Korei, Vietnamu, Nového Zélandu a Austrálie. Ale je možná jen tam, kde vládní
špičky nemají hlavu zastrčenou ve vlastní prdeli.
Hlavní dojem z posledního roku je prostý: Trvá to celou věčnost.
Katastrofa se stane všedností. Ráno se podívám do statistik: 7400 nových
případů, přes 150 mrtvých. A den pokračuje jako obvykle, nijak moc zvláštně.
Jsou to další čísla na hromadě jiných čísel, skrývá se za nimi hromada příběhů,
utrpení, ztrát a celkového selhání naší státní reakce. Nějakým zvráceným
způsobem se z tohohle stala rutina. Jak jsme to jen mohli dopustit?
Když jsem loni sepisoval onu první zmínku o koronaviru, byl jsem příliš
optimistický. Nepřicházela mi na mysl eventualita nekonečně impotentních a idiotických rozhodnutí. Implicitně jsem předpokládal, že správní odborníci
budou na správných místech a neuvažoval, že by národní strategie mohla být
podřazena politickému marketingu a volební kampani a že premiér se bude ohánět
očividnými lži, aby odvrátil pozornost od vlastní neschopnosti. Ale to se
taky stalo rutinou a proto se nacházíme na předních příčkách počtu úmrtí na
milion obyvatel.
Je to zvláštní pocit si najednou uvědomit, jak zásadně se celý svět změnil.
Zvykali jsme si pomalu a postupně a mysl skoro nebere, že to takhle nebylo
pořád.
Hypotetická situace: Prarodiče se starávají o dítě, jednoho dne je trochu
nemocné, přesto ho přivedou ze školky a problém je na světě. Co se psalo na tom
letáku který loni přistál v každé schránce? Konkrétně v bodě 4? Vyhýbejte se
zjevně nemocným. I když pandemie běží na plné obrátky a naše malá republika ji
zvládá s až groteskní nekompetencí, budou radu jednou ignorovat,
riziko zevnitř nepůsobí tak nebezpečně, jako riziko zvenčí. O pár dnů
později jsou všichni nemocní, oni, rodiče a pár lidí, kteří se připletli kolem.
Čím přesně? Možná koronavirem, zatím nevíme.
Podle téhle studie je IFR covidu – smrtnost při infekci – závislá na
věku podle vzorce log10 IFR = -3.27 + 0.0524 × věk.
Jde o IFR, infection fatality rate, tedy šance že to s člověkem položí, která
do dělitele započítává všechny infekce, i ty lehké a bezpříznakové. Je menší
než CFR, ale na druhou stranu děsivější. Zahrnuje i ty, kteří mají jen mírný
průběh a k doktorovi se vůbec nedostanou. Lepší než IFR to nemůže být.
Pro normální smrtelníky, kteří neumí spatra číst logaritmy, se to má asi
takhle:
věk
IFR
30
0.02 %
40
0.07 %
50
0.22 %
60
0.75 %
70
2.50 %
80
8.36 %
(Mimochodem: Vzpomínáte, jak Klaus jednička na demonstraci prohlašoval, že se
nenechá očkovat a že „všichni si musíme vytvořit svou přirozenou imunitu“? Je
mu 79. Zajímalo by mě, jestli chce jít příkladem a lajsnout si těch 8% v cestě
za přirozenou imunitou.)
Kdyby to byl koronavirus, v naší hypotetické rodince by pak byla šance 1.88%,
že někdo zemře. Moc nezáleží kolik lidí přesně bude zasaženo, dva prarodiče
přispívají naprostou většinou do výsledné pravděpodobnosti tragédie.
Vzorec ze studie, se dá použít ještě jinak. Když budeme uvažovat, že platí i u nás v Republice, dá se z něho, počtu obětí a věkového složení populace
odhadnout, kolik lidí celkem se novou nemocí už infikovalo.
Tabulky věkového složení jsou (jako obvykle) na webu ČSÚ. Počet
obětí se vyšplhal na tragických 14820. Trochu excelu libreoffice
calcu a počet skutečně infikovaných se pohybuje někde kolem 1.11 milionu, pokud
započítám nadúmrtí, tak kolem 1.6 milionu – 16% populace, stále na míle daleko
snu všech promořovaců a dalších genocidních šílenců1 . Samozřejmě jde o číslo
zpozděné o pár týdnů. Mezi infekcí a úmrtím je určitá prodleva.
Navíc tady se píše, že „Odborníci nicméně odhadují, že z deseti milionů
obyvatel České republiky se s koronavirem intimně seznámil přinejmenším jeden a půl milionu lidí.“ Tak nebudu asi úplně mimo mísu.
Teď už koronaviru víme docela dost, máme
už velice přesnou představu o skutečné nebezpečnosti. Nemůžu se zbavit pocitu,
že všichni ti promořovači a otevírači implicitně předpokládají, že ano, lidé se
nakazí, ale vždy to bude někdo jiný, hodně lidí zemře, ale vždy to bude
někdo jiný. Pravděpodobnost s pocitem vlastní výjimečnosti nesouhlasí. I když
je šance jen malá, někdo se musí stát statistikou.
Navíc základní pravidla prevence šíření respiračních chorob jsou v principu
jednoduchá. Není to magie. Nebýt u očividného zdroje virových kapének
představuje dobrý první krok.
Vzpomínám si, jak se na Začátku mluvilo o dezinfekci rukou. Říkalo se že se má
mýt mýdlem nebo dezinfikovat 80% alkoholem, ale v druhém dechu se k našim uším donesla
informace, že častá dezinfekce může poškodit kůži a to usnadní vnik patogenů.
Sdělení znělo: dělej tohle, ale nedělej to moc; což je neproduktivní. Vytvoří
to pocit ekvivalence, kdy pozitiva a negativa působí jakoby aspoň řádově
srovnatelně. Ale to není pravda. Přínosy jsou masivní, ztráty okrajové. Udělej
tohle, to pokryje 80% případů. Bod čtvrtý: Vyhýbat se zjevně nemocným, tečka. I když je to příbuzný. I když je to kamarád. Jestli to nic nebylo, přejde to.
Pokud šlo covid, bravo, stal se z vás epidemiologický hrdina.
V roce 2020 jsem nebyl ani jednou nemocný. Protiepidemická opatření fungují.
Byly tu určité jiné věci, ale žádná infekce respiračního systému. Horního,
dolního nebo jakéhokoli jiného. Lidé jsou odporné inkubátory patogenů a čím víc
(nebo chytřeji) se vyhýbáte kontaktu, tím menšímu riziku se vystavujete.
Na druhou stranu letos trvalo jen 18 dnů, než se to změnilo. Koronavirová
obezřetnost polevila + zdá se, že lidé jinak vnímají riziko zevnitř a zvenčí. Vnitřní kruh, rodina, skupina přátel, atd. je vždy považován za čistý,
nepředstavuje zdroj rizika a proto s ním nakládají jinak, než s identickou
situací, která pramení zvenčí. Když má blízký/známý neurčité symptomy, nejspíš
to bude jenom pitomé nachlazení a není třeba se distancovat, potkáme se s ním,
proč ne, potká rodiče, je to jenom nudle, to přejde, v podstatě udělají všechno
nedbalého, jen když se to týká členů vnitřního kruhu. Pak když jsou všichni
nemocní, doufejme že jen rhinovirem a ne koronavirem, víme jak to začalo, odkud
se to vzalo, jaké kroky vedly k onemocnění všech a by stačilo udělat, aby si
teď připadalo mizerně o něco méně lidí. Není to záhada, jenom zevnitř to
nevnímáme tak hrozivě i když statistika je stejně nevybíravá jako při kontaktu
zvenčí.
Když jsem se začal cítit mizerně, začal jsem hledat útěchu v bibli
wikipedii, konkrétně, co na symptomy nachlazení zabírá. Není to vitamín C ale
zinek. Doplňky zinku v dávkách přesahujících 75 mg/den, které začnou do
jednoho dne po prvních projevech nemoci můžou ukousnout jeden den z trvání symptomů
nachlazení. Potlačí zánětlivou reakci a zpomalí zabydlování viru v respiračním
epitelu. Když se budu cítit mizerně o jeden den méně, beru to.
Naproti tomu vitamín C nedělá nic, když ho do sebe člověk začne sypat až
v den, kdy se ozve škrábání v krku a teplota. Nic. Nijak nepomůže. Na druhou
stranu lidé, kteří ho berou pravidelně, mívají nachlazení o něco málo kratší a o něco málo lehčí. Pravidelně. S nachlazením je už pozdě a nezáleží jak moc
babská daná rada je.
Doporučená denní dávka vitaminu C se pohybuje mezi 60 a 100 mg. Takové množství
je v 200 gramech pomerančů, 400 gramech mandarinek nebo 2 kil jablek.
V pomerančích to vyjde na ~8kč/den, v celaskonu míň než korunu.
Takže jo, zinek mě vykurýruje a když ne, tak v příkladu symetrie osudu skončím
v zinkové rakvi.
Některé věci se mi na i3 docela líbí. Flexibilita, možnost
nastavit každé uprdnutí v textových souborech, možnost snadného rozšíření. Na
druhou stranu tohle nejsou možnosti, ale nutnosti. Bez drastického zásahu i3
hraničí (aspoň pro mě) s nepoužitelností. Je to čirá ideologie a žádné ohledy
na praktické použití pro peony, které nevzrušuje myšlenka, že si musí všechno
chybějící sami doprogramovat. Hele, podívejte, můj .vimrc je taky delší než
Vojna a Mír, to jo, ale všechna přizpůsobení a změny se tam hromadily strašně
dlouho, postupně. Měl jsem čas se aklimatizovat. Místo terapie šokem a lovení v dokumentaci a kódování mi víc voní představa hotového pluginu, který nějací
velice sexy lidé připravili a zkompletovali, ideálně tým autorů a přidali ho
jako zapnutelnou možnost přímo do balíku s programem. Znovupoužitelnost a tak
podobně.
Nakonec mi zlomilo vaz přepínání oken. V civilizovaném světě alt-tab přepne na
poslední aktivní okno a teprve pak začne procházet všechny postupně.
Jednoduché. Praktické. Všichni jsme si to uložili do svalové paměti. Ve
výsledku můžu rychle přepínat nimi dvěma okny tam a zpátky a zároveň se dostat
na každé další okno. i3 ve své nekonečné moudrosti tuhle triviální
funkcionalitu nenabízí a nikdy nebude. Prý by to zkomplikovalo kód. Super.
Jejich píseček musí být puristický, uživatelé můžou/musí trpět.
Autoři se nechali slyšet, že si cení konfigurovatelnosti, přesto nechtějí
přidávat maličké funkce, které si uživatel může jednoduše zapnout, však víte, v konfiguraci. Navíc, někdo poslal příslušný patch a není vůbec
komplikovaný, mnohem méně než bazmeky, které to mají simulovat. Pro pána krále,
tady je to jako u blbejch.
On je rozdíl mezi minimalismem a stupidním minimalismem. Jedno je, když ořežete
zbytečnosti a oslavujete jednoduché nitro, princip, jádro věci. Stupidní
minimalismus je prázdná místnost, kde máte lžíci a jinak nic. Žádný nábytek,
žádné nádobí, žádná koupelna. Nic. Dá se tam žít, to jo, ale když musíte srát z okna, možná by bylo lepší se poohlédnout po něčem méně minimalistickém.
Jejich doporučovaný způsob, jak emulovat trivialitu alt-tabu je použít externí
skript a s i3 komunikovat přes IPC via unix socket. Začal jsem se na to dívat,
studoval dokumentaci, psal první řádky programu, ale pak mě praštila ta
strašlivá realizace, že mám jen jeden život a snažím se vyřešit, jak co nejlépe
srát z toho pomyslného okna. (Místo abych strávil padesát osm hodin v kuse
stavěním vláčků v simutrans jako normální člověk.)
Někdy si člověk musí říct dost a pozadu vycouvat z místnosti.
Všechno to začalo jako průzkum, jaké terminály v jakém prostředí mají nejmenší
odezvu, než se to svezlo k tomuhle neplodnému šílenství.
Ok, tak to změřím a uvidí se.
Vzal jsem foťák, laptop, nasměroval je tak, aby v záběru byla vidět jak
klaviatura, tak displej a měřil.
Je pravda, co říkají, xfce4-terminal na xfce má větší odezvu. Znak
se na displeji vykreslil se zpožděním 3-4 snímků. Naproti tomu prostý xterm,
ať už na i3neboxfce má zpoždění jen 2 snímky. V jenom proběhne stisk,
další se nic neděje, teprve pak se něco vykreslí, 20 ms prodleva. Není snadné
to měřit normální pomalurychlostní kamerou, která snímá jen 50 Hz, do toho když
displej se obnovuje pod taktovkou 60 Hz, je tam určitý aliasing. Navíc jak
přesně rozpoznat okamžik, kdy došlo ke stisku? Nicméně rozdíl je měřitelný,
dokonce velice spolehlivě a co víc: není k němu potřeba minimalistické
divno-prostředí, které po svém uživateli požaduje absolutní podřízení jejich
zvrácenému fundamentalismu.
Vtip je v tom, že dlaždicový správce oken je v podstatě zbytečný. Dlaždicování
se hodí možná v jednom procentu případů, ale jinak moc ne. Na druhou stranu,
když čtu o tom, co si uživatelé pochvalují na spartánských počinech ve stylu
i3, je to především fakt, že to můžou ovládat rychle a pohodlně pouze z klávesnice a nepotřebují sahat na myš. Idea, že okna jsou dlaždice vedle sebe,
infikuje chování programu a 99% interakcí je podřízeno tomu jednu procentu, kdy
mám na obrazovce 6 terminálů tvořící hierarchický strom a chci se přepínat
nahoru, dolu, doleva a doprava. Dlaždicoví správci oken optimalizují pro vzácný
případ. Dávalo by větší smysl, vzít něco jako xfce a vylepšit přívětivost ke
klávovatelnosti. Aspoň pro mě.
Takže suma sumárum: dávám tomu tak 15%, že se k i3 někdy v budoucnu vrátím. A když ne, tak si z té etudy odnesu nový pohled na UI a interakci s prostředím. A taky rofi jako lepší náhrada dmenu_run. Tahle věc je tak super, že
za to celá ta etuda skoro stála.
Začalo to tímhle článkem o odezvě terminálů v linuxu. Doba odezvy v tomto případě znamená, jak dlouho uplyne od stisknutí tlačítka klávesnice do
namalování příslušného písmena na obrazovce.
Dlouhá odezva i když je v absolutních časech velice malá, jen 50 milisekund,
působí otravně. Člověk se ji nemusí být plně vědom, ale přesto mu otravuje
život, emulátor terminálu působí líně, jakýmsi blíže nepopsatelným způsobem
divně a něco, co nedokáže popsat, ho štve. V objektivních měřeních to (prý)
zvyšuje počet chyb a zvyšuje kognitivní námahu při psaní. To dává intuitivně
smysl, když je mezi akcí a reakcí určitá prodleva, mozek musí tohle spojení
danou dobu bufferovat.
xfce4-terminal v GNOME má odezvu okolo 45 ms, xterm běžící pod i3 pouhých 1.7
ms. Nejsem odborník, ale připadá mi, že jedno z těch čísel je menší než to
druhé. S monitorem s obnovovací frekvencí 60 Hz, by člověk čekal, že se písmeno
vykreslí při nejbližší aktualizaci displeje, nejpozději s prodlevou o 16 ms,
ale ne, v určitých případech se to může stát až na třetím překreslení po
stisku. To mi připadá jako méně než ideální hlavně z důvodu, že používám ten
nepříliš svižný xfce4-terminal.
Nový rok, čas na změnu. Proč ne?
xterm není taková hrůza, jak se může zdát z těch okamžiků, když jsem ho náhodně
spustil. Dá se zkrášlit a nastavit, aby vypadal skoro jako každý další
emulátor terminálu, který cílí na plebs a peony jako vás drahý vypravěč. Skoro.
Se spartánským dlaždicovým správcem oken i3 jsem už kdysi koketoval, ale
bylo to příliš jiné a příliš spartánské. V těch dobách byl linuxový svět mnohem
méně uhlazený, ne jako dneska, kdy všechno funguje a nic se při žádné velké
aktualizaci nerozbije. Navíc i3 vždy patřilo pevně mimo mainsteam, kde je
všechno ještě spartánštější. Nějak se počítá s tím, že když používáte nějaký
software, buď jste jeho autory, přispíváte do projektu, znáte se s autorem,
autor je váš manžel nebo manželka nebo ideálně všechno najednou. Nic pro slabé
nátury.
Po letech je to lepší. i3 řeší pár otravných drobností s navigací a dlaždicování mi připadá většinou zbytečné, ale občas k nezaplacení, ale na
druhou stranu… povím vám, svalová paměť je mrcha. Když se prostředí najednou
nechová přesně tak, na co jsem si roky zvykal najedou si připadám jako ryba na
suchu. Leta vše pomalu přizpůsobuju, aby se chováním blížilo vimu (capslock
přemapovaný na escape, jak bůh zamýšlel; v bashi :q jako alias pro exit atd.) a najednou nic.
Je to strašlivý pocit. Vím, co chci provést, vím, jak to provést, občas jen
na podvědomé úrovni, ale daná sekvence pohybů nedělá vůbec nic. Jak se přepnu
na další plochu? Normálně Ctrl-Alt-šipka. Nic. Jak spustím dmenu?
Ctrl-Alt-mezerník. Nic.
To všechno je možné si přizpůsobit. Možné a nutné.
Situaci nepomáhá, že i3 zavrhuje normy ve prospěch vlastního pohledu na věc.
Klasické klávesové zkratky, které fungují všude jinde, tady nedělají nic. Místo
Alt-F4 se zavírá Win-Shift-q. Alt-tab nepřepíná okna. Zbytek světa se shodl na
těhle pár věcech, ale ne i3, tam si jedou tu svoji. Člověk si jako první musí
otevřít návod k použití. Bez něj neví jak spustit cokoli (žádné start menu),
natož aby ho uměl zavřít (žádný křížek v záhlaví ona). Počáteční stav
neznalosti sice trvá jen omezenou dobu, ale troufal bych si říct, že jde o klíčové okamžiky. První negativní dojem může být i tím posledním. Tak to bylo u mě před lety, zkusil jsem to, cítil jsem se jako bez rukou a vrátil se do
gnome, xfce nebo co jsem v té době používal.
Některá rozhodnutí jsou nepochopitelná. Třeba absence ikon v záhlaví oken. Píše
se v nich jen jméno aplikace, jinak nic. Jde o drobnost, ale zásadní pro
použitelnost. S ikonami je snáze vidět, co mám na dané ploše otevřené a kognitivní zátěž klesá. Ale ne, i3 jsou fundamentalisi, žádné ikony a basta.
Ok, je to free software, vlastní patchnutá verze je vždy možná. Nebo si můžu
zvyknout. Přizpůsobit chování, aby odpovídalo zažitým konvencím a pasovalo na
svalovou paměť a na zbytek si zvyknout.
Nicméně jedno je jisté: Celé prostředí a jeho odezva při psaní působí velice
svižně. Vím, může jít o placebo efekt, nicméně nehledě na všechny výtky, které
jsem tu zmínil, i3 jako náhrada xfce, které jsem používal ±9 let, působí
na omak velice příjemně.
komentáře12. 1. 2021Internet s povolením Teď, když se demokracie v USA otřásla v základech, Kapitol byl vydrancován, na světlo světa vypluly autoritářské touhy trumpovských milic po ozbrojeném povstání, odplatě, braní rukojmích, čistce zrádců, zabíjení kongresmanů, trubkové bomby v ceně, soc-nety začaly konečně vynucovat vlastní pravidla… celý článek →10. 1. 2021Simutrans v roce 1900 Simutrans se mě chytilo jako zlatý stafylokok s rezistencí na antibiotika. Už už mě přepadal pocit, že není co dělat a že to co nevidět zas na rok zabalím. Střih. Přišel jsem k sobě a uvědomil si, že jsem strávil 27 nepřetržitých hodin přestavováním tramvajových linek. Je to návyková věc pro tu… celý článek →8. 1. 2021Mohli jste to kdykoli zastavit Trumpovci vzali Kapitol útokem, soc-nety si začaly sypat popel na hlavu a jednají. Se zpožděním pouhých čtyř let. celý článek →5. 1. 2021Kvalita/kvantita Koncem roku na pár dní k47čka zemřela. Týden jsem tu nenapsal ani řádku a došlo tak k porušení pravidla živáku: Tři dny bez aktualizace = jsem mrtvý. Nejsem, ale vše jakoby bylo. Hlavně vnitřní motivace. celý článek →3. 1. 2021ich-forma Mám jeden problém: Nevím jestli psát v ich-formě, nebo -me nebo -te formách. Ne tady na k47čce, tady je to ich-forma každý den celý den, zlato. Jak jinak můžu věrně vyjádřit zbytečnost a prázdnotu mýho života? Jak předat ten osobní a bytostní fakt, že se v něm nic neděje? To nejde jinak než… celý článek →2. 1. 2021Wikipedické faktoidy #9 - první nového roku I když se změnil rok v kalendáři, já zůstal stejný. Stále trávím víc času, než by bylo rozumné, prolézáním wikipedie v honu za šťavnatými faktoidy. Tohle jsou některé z nich. celý článek →1. 1. 2021I v apokalypse svět vypadal tak klidně... Skoro jako kdyby se nic nedělo, jako kdyby svět byl tím starým světem pokojně vyčkávající jedině tepelnou smrt vesmíru. Ale ne, letos je to jiné, v ledových ulicích kráčí apokalypsa a nikdo ji nevěnuje pozornost. celý článek →24. 12. 2020Žít před rokem 1850 by nechtěl vůbec nikdo Před rokem 1850 to nestálo za moc. V Americe stále jelo otrokářství, na starém kontinentu doznívala vleklá epidemie cholery, pracovní podmínky v rapidně se industrializující společnosti svou závažností inspirovaly Marxe, revoluce roku 1848 odezněly a staly se minulostí. Celkově to nebylo nijak… celý článek →