V nepřítomnosti

Napsal jsem skript, který v mé ne­pří­tom­nosti si­mu­lo­val ak­ti­vitu živého člo­věka – pro­chá­zel dobře známé weby, sle­do­val dobře známé vzorce cho­vání, klikal na dobře známé odkazy, sta­ho­val dobře známé sou­bory, po­sou­val myší dobře známým stylem. Bylo zcela nutné fin­go­vat běžné bi­o­rytmy, aby di­gi­tální vlád­cové ne­do­stali strach, že se na­jed­nou bez va­ro­vání něco změ­nilo. Nic jsem ne­po­slal na soc-nety a na­jed­nou jsem pryč, ne­hle­dal jsem cílové desti­nace a na­jed­nou jsem pryč, neje­vil žádné známky změny cho­vání, nic v mai­lech, v cha­tech, v na­vště­vo­va­ných webech, a na­jed­nou jsem pryč – to je ri­zi­kové cho­vání, to je ne­bez­pečné. Naši di­gi­tální vlád­cové pre­fe­rují pre­di­ko­va­tel­nost, sta­bi­litu a po­sluš­nost. Jak můžou ser­ví­ro­vat re­klamy zcela ne­před­ví­da­tel­nému pod­da­nému? Jak ho můžou kon­t­ro­lo­vat? Jak ho můžou mo­ne­ti­zo­vat, když ne­na­psal na fa­ce­book, že od­jíždí pryč? Ri­zi­kové cho­vání musí být na­pra­veno, za každou cenu, takový je me­cha­nis­mus moci – upra­vuje spo­leč­nost, aby umož­nila snazší výkon moci. Proč si mys­líte, že máte dvě jména?

Proto bylo nutné, napsat pro­gram, který se stane do­čas­ným si­mu­la­krem živé by­tosti a bude sig­na­li­zo­vat, jako kdyby se nic ne­změ­nilo. I tento web je sou­částí pro­gramu – ak­tu­a­li­zace na­psané do­předu, na­plá­no­vané v dobře známé časy (tedy s velkým zpož­dě­ním) – jen aby nebylo možné po­tvr­dit, že něco vy­bo­čilo z nor­málu – všechno je jako dřív, jen u kor­mi­dla nikdo ne­stojí…

Nuda & povídky

Není úplně jed­no­du­ché snažit se něco napsat každý den, když nemám co říct & můj život je k uzou­fání nudný. Vět­šinu času se krčím v přítmí cely a čekám na konec dnů, jako v pa­de­sá­tých letech, kdy celý svět žil ve stínu ja­der­ného ho­lo­kaustu. Takové ži­votní uspo­řá­dání není příliš bohaté na zá­bavné his­torky nebo zá­sadní ži­votní pravdy a tak velká část článků jsou vpod­statě vy­cpávky (tento ne­vy­jí­maje). Jediné zpes­t­ření/zdroj po­tě­šení před­sta­vuje kolo a jízda co nej­větší rych­lostí. Ale i to není ma­te­riál pro při­taž­livé vy­klá­dání. Vět­ši­nou se to dá shr­nout slovy: Ně­ko­lik dnů jezdím v kuse, pak mě začnou bolet nohy a na pár dnů pře­stanu. Nic příliš za­jí­ma­vého pro čte­náře/po­zo­ro­va­tele, kteří mi nevidí do mozkovny. Jde o tu nej­lepší čin­nost, ale i tak ne­stojí za nic.

Místo něčeho hod­not­ného nebo pří­nos­ného tu máte ně­ko­lik mincí v různém stádiu zne­čiš­tění.

Jinak jsem taky začal psát kostru po­vídky V docích o tech­no­party ve světě, který se blíží svému po­sled­nímu dechu. Teď musím zmizet na pár dnů & doufám, že kuráž psát zů­stane i po ná­vratu.

+1: tenhle chlap

Globalizace v kontejneru

Čeho je na světě přes 20 mi­li­onů a po­mohlo to zglo­ba­li­zo­vat pla­netu? Vel­kých ple­cho­vých krabic, kterým se v byz­nysu říká in­ter­mo­dální nebo ISO kon­tej­ner.

Před ně­ja­kou dobou jsem po­čí­tal jak rychle lze pře­ná­šet data na SD kar­tách v kon­tej­ne­rech na ná­kladní lodi. To po­sléze vedlo k tomu, že jsem na wiki začal ex­ten­zivně číst o kon­tej­ne­rové do­pravě & zbytek je his­to­rie.

I když to na první pohled nemusí vy­pa­dat, kon­tej­nery a celý systém jejich glo­bální pře­pravy je za­jí­mavý. Cel­kově se v nich pře­praví víc jak 60% veš­ke­rého zboží, které putuje po mořích, zbytek je za­stou­pen hro­mad­ným ná­kla­dem jako ropa, uhlí, rudy. Še­de­sát pro­cent je hodně. To je skoro vět­šina.

Krása a efek­ti­vita in­ter­mo­dál­ních kon­tej­nerů spo­čívá v tom, že jsou všechny stejné (90% jich je ve stan­dard­ních dél­kách 20 nebo 40 stop, v se­verní Ame­rice po­u­ží­vají o něco delší), můžou pu­to­vat lodí, vlakem, ka­mi­o­nem a levně a efek­tivně pře­ska­ko­vat z jed­noho módu pře­pravy na další. Právě tato ma­lič­kost umož­nila hladký pochod glo­ba­li­zace – lodí pře­su­nout zboží z jed­noho konce světa na druhý, v pří­stavu ho pře­lo­žit na ka­mi­ony a do­pra­vit kon­zu­men­tům přímo pod nos. Pokud je pře­prava levná a ply­nulá, ne­zá­leží, kde přesně se pro­dukt vyrábí.

Mo­derní kon­tej­nery vzešly z potřeb ame­rické armády. Ta začala po­u­ží­vat menší trans­por­ter. Během ko­rej­ské války pak přešla na CONEX box, který se stal masivně po­pu­lární a jen vo­jen­ské složky jich během Viet­nam­ské války vlast­nily 200000. Šlo o první ce­lo­svě­tové na­sa­zení in­ter­mo­dál­ních kon­tej­nerů. O jejich roz­ší­ření do ci­vil­ního sek­toru se po­sta­ral chlá­pek jménem McLean.

BBC sle­do­vala jeden kon­krétní kon­tej­ner (BBC Box), který objel celý svět – na­vští­vil pří­stavy ve Spo­je­ném krá­lov­ství, Sin­ga­puru, Šan­ghaji, LA, New Jersey, Bra­zí­lii, Hon­g­kongu, Yo­ko­hamě a Thaj­sku.

Za­jí­mavé je, že tři nej­větší rejdař­ské spo­leč­nosti jsou ev­rop­ské. Za­jí­mavé hlavně proto, že v Evropě se už nic ne­vy­rábí. Dál v se­znamu fi­gu­rují firmy čínské, taiwan­ské a honk­kon­gské, nic pře­kva­pi­vého.

Celý prů­mysl pře­sou­vání že­lez­ných krabic je masivní a z velké části au­to­ma­ti­zo­vaný (někde jsem četl, že ne­za­ne­dba­telná část soft­ware po­há­ně­jící pře­kla­diště je na­psaná ve Small­Talku). Nej­větší kon­tej­ne­rové lodi mají ka­pa­citu přes 20000 po­lo­vič­ních 20 stop dlou­hých kon­tej­nerů a po mořích ta­ko­vých obrů pluje hodně. Ale ty jsou ne­pa­trné v po­rov­nání s nej­větší lodí vůbec – Pi­o­nee­ring Spirit. To je je­řá­bové pla­vi­dlo určené pro in­sta­laci rop­ných plošin s vý­tla­kem 365000 tun v běžném pro­vozu a skoro milion tun při ma­xi­mál­ním na­lo­žení. O gi­gan­tické mon­strum.

Zá­ro­veň čirý rozsah pře­pravní or­ga­nismu je při­po­me­nu­tím ma­te­ri­ální ne­zbyt­nosti, když budeme chtít lepší svět, ne­mů­žeme jen vzít v potaz malou výseč a snažit se ji re­for­mo­vat (třeba online sou­kromí, svo­bodný soft­ware) ale je za­po­třebí mít v hle­dáčku větší obraz, který zahrne i ty mi­li­ony kon­tej­nerů, které pře­pra­vují všechno, co po­tře­bu­jeme k exis­tenci.

Boj na život a na smrt

Boj na život a na smrt mě vytrhl z hlu­bo­kého sou­stře­dění.

Seděl jsem na bal­kóně, za­braný do čehosi, co nemá (jako ob­vykle) žádný větší užitek, a od­ně­kud se pořád ozý­valy jakési zvuky. Něco jako chrou­pání. Chvíli to šlo ig­no­ro­vat, ale ne na­po­řád. Asi metr a půl v díře v po­ly­sty­re­nové izo­laci pavouk (sno­vačka po­koutní) chytil jed­noho ze smradla­vých brouků a za­tímco s sebou stále cukal, začal ho hla­sitě při­pra­vo­vat ke kon­zu­maci. Pří­roda je nád­herná…

Body horor

Nejsem příliš velký fanda ho­ro­ro­vého žánru. Pře­de­vším ne­sná­ším le­kačky (v an­g­lic­kém žar­gonu jump scares). Ty jsou zcela idi­o­tické. Není na nich nic vy­na­lé­za­vého. Stačí být chvíli po­ti­chu, scénu pod­bar­vit na­pí­na­vou hudbou a pak za­kři­čet. Není na tom nich in­ven­tiv­ního, není v tom žádný talent nebo in­vence, ne­na­vodí to pocit stra­chu nebo tísně, jen to diváka vyleká.

Je­di­nou le­ka­vou scénou, na kterou mám po­zi­tivní vzpo­mínky, byla the man behind winkie's v Mul­holland Drive, ale ta nejela podle stu­pidní ša­b­lony le­ka­ček – po­stavy přesně vy­svět­lili, co se stane, a tenzi způ­so­bo­val pocit, že vědomě krá­číme vstříc něčemu ne­od­vrat­nému.

Na druhou stranu body horor je docela jiné kafe – děs bu­do­vaný přes na­ru­šení lidské formy, kdy se něco velice fa­mi­li­ér­ního stane zne­tvo­ře­ným a cizím. Z An­ni­hi­lation mi v paměti nej­sil­něji utkvěly právě body horor scény. Třeba ta jedna jak rozříz­nou břicho chla­pí­kovi a místo střev se v něm plazí po­divná bledá cha­padla. Na­prosto per­fektní.

Ne­dávno jsem viděl Vi­deodrome od mistra žánru Cro­nenberga a je to ještě lepší, než jsem mohl ve snech doufat – gro­teskní, bi­zarní, ne­chutné, surre­álné + per­fektní prak­tické spe­ci­ální efekty (na svou dobu, podle plánu jde o snímek z roku 83) & tak dále.

Vi­deodrome pro­zkou­mává vztah diváka a média a také vní­mání re­a­lity v tech­no­lo­gic­kém věku. A i když po­u­žívá pri­mární média a tech­no­lo­gii své doby – video, te­le­vizi a kazety – působí stále re­le­vantně. Když jsem se dočetl, že Cro­nenberga ovliv­nily myš­lenky Mar­shala McLu­hana a dávalo to per­fektní smysl. Na­ra­tivní ne­jis­tota vede k mnoha možným čtením filmu – ně­které dů­kladné jako va­ro­vání před mocí, kterou má tech­no­lo­gie a mož­ností jejího zne­u­žití, jiné v duchu „počkat, co jsem to právě viděl?“ Nešlo by o úplně ne­če­ka­nou reakci. Film je na první pohled bi­zarní – surre­álná ob­raz­nost pi­rát­ského videa a snuff filmů, která přejde do ha­lu­ci­nací, ži­jí­cích te­le­vizí plných orgánů, vi­deo­ka­zet z masa, tech­no­lo­gie pro­růs­ta­jící s tělem, nádorů, zne­tvo­ření a hrůzy ze ztráty kon­t­roly nad in­te­gri­tou vlast­ního těla. Je tam toho dost, ne­hledě jak se na to díváte.

Long live the new flesh.

Drát

Tohle jsou nej­dů­le­ži­tější dráty vůbec, skrz ně mi přes slu­chátka do lebky poudí na­prostá vět­šina zvuků, které slyším. Jsou tak dů­le­žité, že byste je za žád­ných okol­ností neměli pře­tnout, jako se to po­da­řilo mě, když jsem se snažil opra­vit další roz­bitý pár Koss Porta Pro slu­chá­tek.

Sešlo se to asi takhle: Chtěl jsem při­pá­jet nové kabely. Jako vždy byl pro­blém v ka­be­lech a/nebo jejich spo­je­ních, okolí ter­mi­nálů bylo za­ne­sené ja­kýmsi saj­raj­tem, proto jsem ho ini­ci­a­tivně začal čistit. Při­pá­jel jsem kon­takty a nic. Zvláštní. Poz­ději se uká­zalo, že šlo o le­pi­dlo chrá­nící právě ty dva mi­k­ro­sko­pické drátky jen o málo sil­nější než lidský vlas a během čis­tění došlo k jejich ná­sil­nému a ne­vrat­nému pře­ru­šení.

To jsem v té chvíli ještě ne­vě­děl a pro­tože slu­chátka ne­fun­go­vala, jediná cesta ven vedla hlou­běji, jed­ni­nou mož­ností bylo se z díry dostat dalším ko­pá­ním. Ato­mi­zo­val jsem slu­chátka na dílčí kom­po­nenty a začaly být patrné tři sku­teč­nosti: 1) Porta Pro jsou z kon­strukč­ního hle­diska tri­vi­ální, 2) přerval jsem dva zmí­něné ka­pi­lárám po­dobné drátky a 3) je skoro ne­možné vzniklou škodu na­pra­vit. Snažil jsem se, ale nemám na to skill & tr­pě­li­vost.

Není divu, že Koss nabízí do­ži­votní záruku, když se ná­klady na výrobu nového kusu po­hy­bují někde okolo pat­nácti korun. Není toho moc – plas­tová ulita, krytky kabelů, černé vnitřní krytky, magnet, cívka a kousek folie – a za to chtějí 850 korun. Inu lol.

Náhodná fotka #13 (pero)

Pravý gentle­man nasává in­koust z ma­ličké lah­vičky.

Mám rád in­kous­tová plnicí pera. Jde bez dis­kuzí o nej­pří­jem­nější psací ná­stroj, který jsem kdy držel v ruce. Na peru je něco ob­zvlášť uspo­ko­ji­vého jako kdyby šlo o per­fektní formu na­ná­šení pig­mentu na papír, tak jak to ne­e­xis­tu­jící bůh za­mýš­lel. Tedy přes­něji řečeno mám rád jedno plnící pero, pro­tože vlast­ním jen osa­mo­ce­ného je­di­náčka (aspoň který píše).

Je to parker ale ex­trémně levný model navíc vy­hmát­nutý ve slevě. Z před­stavy po­zla­ce­ného pera z X tisíc se mi dělá zle. Pak už nejde o po­ho­dlný ná­stroj, ale pri­márně o symbol sta­tusu, což je bi­zarní a cizí kon­cept. „Po­dí­vejte, vlast­ním tenhle drahý před­mět (auto, te­le­fon, barák, kle­noty, ob­le­čení) a to zna­mená, že jsem někdo.“ Dobrý, ale mě to je jedno. Říká to jenom, že jsi plytký narcis, který nutně po­tře­buje uznání dru­hých, aby se cítil lépe. Užij si zbytek kry­sího závodu.

Všechno je jed­no­dušší, když se člověk zbaví touhy & chtíče (a stane se pouhým po­zo­ro­va­te­lem).

Pře­stanu radši s na­ča­tou ti­rá­dou a na­ko­nec při­ho­dím jeden tip: Černý in­koust. Jak jsme jako mo­derní ci­vi­li­zace mohli být tak slepí, vydat se na zcestí a psát modrým in­kous­tem? Černý pig­ment je pièce de résistance, do­po­ru­čuji.