Hordy šotoušů

Mám paranoindí strach z jedné věci: Být na jednom místě se stovkami šotoušů. "Šotoušů?" ptáte se. Však víte, takový ten typ lidí, jejichž láska k vlakům přesahuje hranice sexuální deviace. Šotouš v hlavě nosí kompletní řazení všech vlaků, které kdy proťaly hranice současného Česka od roku 1918, poznají jednotlivé vagóny podle zápachu polstrování nebo chutě rzi na klikách, identifikují mašiny dle frekvence vibrací, které se přenášejí z nerovnoměrně ošoupaných hnacích náprav, více než o sociální život se zajímají o detaily podvozků vyřazených jednotek 451 a jejich vrcholnou intimní fantazií je onanie, zatímco se třou o bušící dieslový motor lokomotivy řady 753 přezdívané "brejlovec". Však víte: Když jich stovku ubodáte k smrti, jen sedm z nich bude někomu chybět.

A přesně mezi touhle sortou fanatických vyznavačů infrastruktury a vozidel jsem se ocitl, paranoie navzdory. Šlo o komplikovaný řetězec událostí, které jsou příliš fádní a nudné na to, abych se je tu byť jen vzdáleně pokoušel vyjmenovat. Ráno, po několika hodinách spánku, kterých bylo tak málo, že šlo o ohrožený druh, jsem otevřel oči a hodil si mincí. Padla panna a tak jsem šel, uvařil si jedno kafe tak silné, že konzistencí připomínalo bahno, sedl na kolo a vyrazil, celou cestu na nejtěžší převod, postavený v pedálech, sprintovat koridorem vzduchu. Minuty byly vzácné a kilometry se vysmívaly. Nic člověka neprobere jako jet maximální možnou rychlostí a provádět stupidní manévry za plného provozu, jen aby ušetřil pár okamžiků asfaltu.

Šlo o Den Železnice, jakousi demonstraci archaické dopravní techniky všeho druhu: parních vlaků, starých vagonů z hlubokých dob ČSD, autobusů z padesátých let, které konstrukcí připomínaly tank. Žádné žabotlamy, díky bohu za to, traumata cestujících jsou příliš čerstvá.

Neúčastnil jsem se příliš dlouho, spánkový deficit přebíral plnou kontrolu, cítil jsem tu tupou bolest, která se jakoby snaží zevnitř protunelovat skrz lebku ven. Rozloučil jsem se a zmizel. Potřeboval jsem ještě aspoň nějaké síly na manickou cestu do chladivého náručí Cely.

+1: Teď si matně vzpomínám, že tam bylo strašlivě dětí. Šotouši tedy nakonec museli najít nějaký způsob jak se rozmnožit, nebo aspoň jak unést nezletilé a vytrvalým týráním je donutit zapomenout jejich staré rodiny a přijmout své únosce. Jedno nebo druhé. Proč myslíte, že se tolik zajímají o dopravní prostředky? Potřebují utéct, když na ně dopadne kladivo zákona.

Xenomorphia

Původně jsem chtěl psát něco o vlacích, šotouších, bakteriofobii a societálních normách, ale nějak mi to časově nevyšlo. A když říkám "nevyšlo" myslím tím, že jsem se vrátil z kola, snažil se odstranit otravné skřípání, usnul, probudil se po půlnoci a pak se díval na šestou sérii futuramy. Zítra je taky den.

Místo toho zaplním místo wikipedickým faktoidem: Víte, že Xenomorf - mimozemská životní forma z filmů ze světa Vetřelce - existuje! Tedy existuje něco, co se jmenuje stejně. Tedy skoro stejně. Xenomorphia. Jde o dávno vyhynulý rod parazitických vos. Byl identifikován jako zcela nový druh z fosilizovaných kukel za pomoci rentgenové tomografie, která nahléhla do zkamenělin a objevila v nich schoulená hmyzí těla.

Xenomorphia je velice přiléhavé jméno. Parazitické vosy do živého organismu nakladou vajíčka, ta se v něm vylíhnou, larvy hostitele vyžerou zevnitř a pak roztrhnou slupku kůže jako jedna životní fáze vetřelce.

Když někdo bude tvrdit, že nějaká nadpřirozená entita stvořila svět jako perfektní oázu pro život, zeptejte se jak do tohoto obrazu zapadá každodenní krutost přírody, která svojí vynalézavostí zachází hluboko do teritoria body hororu: třeba přenosná rakovina nebo parazitická houba, která útočí na mravence a pak nad ním převezme kontrolu než ho zabije, vyroste na jeho těle a rozšíří spóry dále.

Krása, žejo.

Co budete celou tu dobu dělat?

Když čtu nebo slyším, že někdo konvertoval k náboženství, v hlavě mi zní překlad: "Bojím se smrti a proto se potřebuju účastnit organizovaného přeludu, díky kterému, když se obětuji naplno a modlitbami přehluším racionální uvažování, budu žít navždy a hrát golf s bohem v nebi."

Největší problém nemám s tím, že jsou to povídačky z doby železné, které přežily kvůli slibu, že se nemusíte bát Velkého Anihilátora. To je jasné. Problém mám s věčností. Protože věčnost, nevím jestli to víte, je strašně dlouhá doba. Když teokratičtí bachaři mluví o "věčném životě", myslí jako věčném věčném? Jako bez konce? Jako nekonečné množství času?

Vzpomínám si, jak jsem četl útlou knížečku rozhovorů s Jorge Luisem Borgesem. Na začátku tazatel vzpomene na anekdotu, kdy obdivovatel řekl "Kéž žijete tisíc let" a Borges mu odpověděl "Dívám se šťastně vstříc své smrti." Smrt pro něj představovala útěchu, že po ní nebude muset nic řešit.

Borges, který ve své imaginaci vystavěl mnoho světů, si nedokázal představit žít tisíc let. Co potom doslovná věčnost?

Tepelná smrt vesmíru nastane za 10¹⁰⁰⁰ let (jednička následovaná tisícem nul). Představte si, že se každá nanosekunda z 13.8 milionů let, co náš vesmír existuje, roztáhne na stáří kosmu. Výsledné eóny a eóny času by se ani vzdáleně nepřiblíží okamžiku, kdy kosmos vyhasne. Kdyby se každá nanosekunda tohoto časového úseku stala jeho trváním, pořád nic. Tepelná smrt je sále nepředstavitelně daleko.

A to pořád mluvíme o konečných časových intervalech. Svaté knihy slibují věčnost, nespočetně let, trvale plynoucí čas, eóny, nekonečno. To zní hrozivě. Co celou tu dobu budete dělat? Zmiňuje se bible o wi-fi? Slibuje korán youtube? Meditoval Buddha o televizi? Říkal Višnu něco o laptopu? Ne. Věčnost musí neodvratně začít nudit a pak nesmrtelné duše budou toužit po vysvobození nicoty.

Norská mytologie je jedno z náboženství, které se nezdržuje s věčností a posmrtným životem. Má své bohy a nutnou dávku mysticismu, to jo, jinak by si nezasloužila nálepku náboženství. Na rozdíl od křesťanství slibující křeslo v nebi, je unikátně pochmurná. Ve finále všechno utne Ragnarök - poslední bitva při níž zemřou bohové, lidé, slunce a měsíc, Yggdrasil, všechno, nic nezůstane, žádné nebe, žádný posmrtný život pro poslušné věřící, jen náruč chladné smrti.

Vikingové byli, i v divokých fantaziích, realisté.

O něco málo lepší než Slovensko

Kdysi jsem četl o rvačce algoritmů na amazonu. Zúčastnili se jí dva prodejci, kteří algoritmicky nastavovali ceny na základě cen konkurence. Jeden se snažil vyrovnat nejlepší ceny ostatních, druhý se vydával za více nóbl prodávajícího a nastavil cenu pár centů nad nejlepší nabídkou konkurence.

A protože jednu knížku prodávali jenom tito dva, roztočil se začarovaný kruh. První vyrovnal cenu, druhý přidal pár centů, první dorovnal, druhý přidal, dorovnal, přidal, dorovnal, přidal a najednou knížka stála tisíc dolarů. Přitom se cena navyšovala jen po mikroskopických krůčcích.

Tahle jen zpola zapamatovaná anekdota je dneska relevantní.

Před spaním jsem zase nepřítomně brouzdal různými wiki. Však to znáte, na libovolné wiki v levém sloupci kliknete na random article a vlny moře internetových encyklopedií vás vyvrhnou na pláže diktatur Asie. Tam strávíte několik hodin a dostanete se k tabulkám srovnávajícím jednotlivé státy v aspektech pokrokovosti. Ale tuhle věc už asi znáte, na k47čce je jí věnována kolonka wikidemie.

hledal jsem v nich, jak jsme na tom my a jak je na tom Slovensko. Democracy Index: ČR 7.62, SR 7.16. Vedeme. Corruption Perceptions Index: ČR 46. pozice, SR 54. pozice. Vedeme. Henley Passport Index (do kolika zemí se můžeme vydat bez víza): ČR 182 zemí, SR jen 179 zemí. Jsme o trochu lepší. Human_Development_Index: ČR 27. pozice, SR 38. pozice. Vítězové. Education Index: Čechy na 15. místě, Slovensko až devětadvacáté. Šampioni.

Občas v žertu navrhuji, že by motto našeho státu mělo být "O něco málo lepší než Slovensko." Ne o moc. Jen o nezbytné minimum. A stejně tak by to měli mít naši bratři, kteří z nějakého důvodu cítí nutnost mít dvě různá písmena L s čárkou.

A ono by to (hodně teoreticky) nebyla ani tak špatná strategie, jak demonstruje příklad na začátku. Kdyby existovaly dvě entity, které se snaží trumfnout, byť jen minimálně, mohlo by to nastavit pozitivní kurz. Nebo by se jedna z nich složila jako Sovětský Svaz.

Tak nic. Ono asi nebude možné vybudovat realistickou strategii na základě vtipu, anekdoty a pěti tabulek z interntu. (I když se nás současnost snaží přesvědčit o opaku.)

Jak nakonfigurovat asciiblog

Asi takhle: Napsal jsem další kus návodu jak používat asciiblog - tedy software, který generuje tenhle web + pár dalších¹ . V dokumentaci teď můžete studovat popis všech konfiguračních direktiv pro přizpůsobení vlastního blogu.

Psaní dokumentace není taková zábava jako tvořit nový kód, ale není to zas tak zlé. Jenom musím popsat vlastní duševní pochody a záměry a velice hrubě obtáhnout jejich obrys, aby z toho měli něco i ti, kteří mi nevidí do hlavy. Že to za půl roku bude i moje pomůcka, protože všechno to, co bylo naprosto jasné, mi zmizí z hlavy jako pára paměti nad hrncem naplněným šedou kůrou mozkovou, není třeba připomínat.

Stává se to častěji něž by mělo - podívám se na vlastní kód a tápu. Co to vlastně dělá, proč je to zrovna takhle, jaký je význam téhle věci, nemůže se nic stát, když ji smažu. A najednou se všechno rozbilo. Dokumentace se hodí, slouží jako značky na stěně zpola zasypaných jeskyní vzpomínek.

Ze všeho nejvíce mě baví dělat drobné změny, které softwarový produkt nějakým způsobem vylepší. Žádné akce kulový blesk, zrychlování, překopání od základů, změny paradigmatu, disrupce, hlavně užitečné maličkosti pro lepší použitelnost. Skripty pro kontrolu častých chyb pravopisu nebo detekce nepoužitých fotek jsou příklady těch větších. V kódu asciiblogu jich je zašito mnoho dalších, například: Všechny interní odkazy se kontrolují, zdali jsou validní. Pokud vedou na neexistující stránku, je vypsána chyba a zároveň se odkaz převede na obyčejný neklikatelný text. Zavedl jsem to protože se častěji, než by se slušelo, překlepnu. To mě štvalo, obohatil jsem program o několik kontrol, produkt je zas o něco příjemnější používat & mám z toho dobrý pocit.

Vzorem může být Knuthův TeX, čtyřicet let vyvíjený software, který nesměřuje k nové funkcionalitě a převratným změnám, ba právě naopak: Má vytyčený cíl jak má výsledný vypadat konečný produkt a pomalu se k němu asymptoticky blíží. To se promítá do číslování verzí. Od třetího vydání každý update přidá další cifru π. Současná čtyři roky stará verze nese znamení 3.14159265.

Nemám přesnou vizi, jaká by měla být finální podoba asciiblogu, ale obrysy jsou prosté: Na jedné straně zdrojové soubory, na druhé HTML soubory. Nic moc zajímavého se na to nedá nalepit.

1. Připadá mi, že jich je ještě několik extra, ale nějak si je nemůžu vybavit. V budoucnu bych také chtěl převést funkcionálně.cz z wordpressu, který je napsaný v PHP a čas od času je v něm objevena kritická zranitelnost, do asciiblogu, který generuje čisté HTML, které je z principu neprůstřelné.

Oběti "sharing economy"

"Sharing economy" má zvláštní pravidla. Nejen, že zákazníci hodnotí prodávající, ale jsou jimi také sami hodnoceni. Kdo není poslušný konzument, může být trvale vyloučen z programu, bez udání důvodů & jen s omezenou možností obrany. Platforma jako taková je přitom z hodnocení vyjmuta.

Řešení sporů je komplikované a drahé a proto ti, co jsou nařčeni, že nehrají podle korporací nastavených pravidel, jsou vypovězeni. Každý jednotlivý uživatel je zcela postradatelný, protože to, co označujeme za "sharing economy" platformy - tedy prostředníci, kterí se účastní transakce jen jako glorifikované nástěnky - mají, jako jejich čistě digitální bratři, sklony k hegemonizaci a monopolu. Ve hře je síťový efekt, čím víc lidí používá danou "sharing economy" aplikaci, tím větší má smysl poskytovat služby právě jejím prostřednictvím. A čím větší sílu síťový efekt má, tím obtížnější je hledat a používat alternativní řešení.

V online světě máme defakto jeden vyhledávač, jeden video server, jednu sociální síť, jeden online obchod, jeden herní obchod. Všichni ostatní hrají přinejlepším druhé housle, žádná závažnější konkurence neexistuje, jen masivní hegemonie několika málo gigantů, kteří jsou tak mocní, že si mezi sebou můžou dohodnout ilegální náborové praktiky nebo určit jaký startup dostane šanci a jaký bude anihilován.

Není tedy těžké si představit svět, kde vládne jedna platforma pro taxi, jedna pro ubytování atd.

Zákaz, i když frivolní, není problém v prostředí kde existují alternativy a kde bují konkurence. Když mě nesmyslně vyhodí ze svého systému jeden z hráčů, bude to jeho ztráta, hned by si mě získal konkurent. Ale nepřipadá mi, že se této vibrantní utopie dočkáme.

Tak nezbývá než se chovat jako poslušný konzument, který pochoduje podle cizího rytmu, povolně se účastní všech ceremonií a pokračuje v hraní hry, která by měla skončit vteřinou, kdy zaplatí za poskytnuté služby.

Nakonec si dovolím z odkazovaného článku o doživotním vyloučení z airbnb citovat několik pasáží:

Moving forward, I question whether these types of suspensions should be allowed from the tech giants without any oversight or regulation. At what point does a company become pervasive enough in everyday life that they owe users an explanation or warning before dropping the guillotine?

We’re becoming increasingly dependent on a handful of major tech giants to get through our basic daily routine. Imagine waking up one day and no longer being able to check your Gmail, buy things on Amazon, or book an Uber.

"It all feels very 1984. Or Black Mirror. The one with Jon Hamm.

+1: Uber začne blokovat uživatele s nízkým hodnocením na 6 měsíců jako výchovný krok zaměřený na zlepšení chování pasažérů. Těch je pár tisíc v zasažených regionech.

+2: Před lety se řešilo, že by se piráti trestali odpojením od internetu. Mechanika byla stejná, za porušení pravidel mě čeká odepření služby a tím pádem i ztráta příležitostí & možností. Odstřižení od sítě představovalo mnohem drakoničtější trest, internet je nutný předpoklad pro všechno ostatní.

+3: U shaconomy platforem se nemůžu zbavit dojmu lásky k někomu, kdo vás nenávidí, submisivního postoje ke lhostejnému subjektu a podpory nepřítele, ale to je asi jen můj pocit.

+4: Explicitní hodnocení a skóre může být otravné, ale není ani zdaleka tak zákeřné jako hodnocení implicitní, do kterého subjekt nevidí a nikdy si nemůže být jistý, jestli neudělal něco proti zvůli algoritmického systému. Pokud neví, jaké chování bude potrestáno a jak přísně, musí kontrolovat a usměrňovat všechno svoje chování. Nejistota pantoptikonu vede k absolutní sebe-cenzuře. To dobře vědí všechny totalitní režimy vládnoucí nahodilou tyranií a stejné postupy se rychle učí i technologické firmy.

Svoboda některých slov

Kalus dvojka a Okamurovi kluci z SPD chtějí svobodu slova na internetu a sociálních sítích. Hmm. Tady něco smrdí. Tady něco nehraje. Parta, která všude vidí neomarxisty, i když je nikdo nemůže najít¹ , chce svobodu slova online. Včetně Jakla, který se jako správný reakcionář příliš nekamarádí s volebním právem žen.

Uspořádali proto partajní seminář Svoboda projevu a právo občana na pravdu - od SDP pro příznivce SPD, posádky dezinformačních webů a fanoušky konspiračních teorií. Však to znáte: Veřejné zpravodajství je propaganda, žijeme pod diktátem elit, které manipulují veřejným míněním, ne-mainstreamové a oponentní názory jsou cenzurované, jejich nositelé dehonestováni, Česká Televize je neobjektivní propagandistický nástroj.

Ve vzduchu zůstal viset nevyřčený dodatek: "A to je špatně, protože to není naše propaganda, protože to nejsme my, kdo manipuluje veřejným míněním, protože naše šílené názory nejsou brány vážně, protože Česká Televize nevysílá podle našeho programu."

Chceme si říkat, co se nám zlíbí a nechceme za to nést následky. Chceme aby nás všichni poslouchali, chceme lhát, překrucovat fakta, být netaktní a krutí, ale nechceme, aby nás za to nikdo kritizoval.

A pak vezmou tuhle osobní ukřivděnost a prezentují ji jako obecně platné principy - něco víc než pouhou snahu jak legitimizovat vlastní šílenství, jak zlepšit vlastní politickou pozici.

Ideály svobody slova předpokládají diskuzi a dialog, ze kterého vzejde hlubší porozumění světu, tedy opak toho, co SPD+Klaus dvojka chtějí - chrlit víc a víc jedu. Ale to nemůžou provádět v měřítku, které odpovídá jejich ambicím. Připadají si tedy utlačovaní, protože i přes všechny své materiální statky není zeitgeist zcela a bez výjimek na jejich straně.

Podle zákoníku je svoboda projevu omezena v následujících paragrafech:

• Hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení
• Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod
• Šíření poplašné zprávy
• Pomluva
• Projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka
• Podněcování k trestnému činu nebo jeho schvalování

Když Klaus dvojka mluví o tom, že "provozovatelé sociálních sítí by směli blokovat jen příspěvky nabádající ke zmíněné genocidě a podobně", které z těchto paragrafů padnou?

1. Bude to nejspíš proto, že neomarxisté, tak jak o nich blouzní nepříliš progresivní hlavouni, neexistují. Jde o termín převzatý od neonacistů, trochu přebarvený, který slouží jen k očerňování odpůrců. Každý člověk s byť jen trochu progresivními tendencemi je tajný komunista a komunisty nemá nikdo rád.

9. 9.

Nový hliník (36 gramů)

Stvořil jsem monstrum. Rychlé, elegantní a potenciálně smrtící monstrum. Myslím tím samozřejmě mé znovuzrozené kolo. Stále jde o prehistorický model, jen je teď váhově asi tak z 35% nový. Vyměnil jsem na něm všechny komponenty, které se mě aktivně snažily zabít + další, jejichž životnost pomalu… celý článek →

7. 9.

#304

No Words No Thoughts (nejsem ve stavu, abych byl schopný cokoli psát, detaily budou následovat, pokud přežiju, bůh neexistuje, jen Čtyři Králové, dva večírky, zpověď Rozparovače, střelba & potomci, písečné duny na okraji světa, výbuchy trhavin, žádný G\T, jen JD) celý článek →

5. 9.

Starý hliník (a další kovy) musí pryč

Potom, co začalo být jasné, že se mě vlastní kolo snaží zabít, se už nedalo couvat. Bylo na čase provést upgrade a vyměnit staré sešlé komponenty za nové, které mají o něco menší touhu po lidské krvi. celý článek →

1. 9.

#303

Naprostou většinu dneška jsem prospal. Nevím proč, ale v posledních dnech převládá únava a narkoleptické epizody, nic nepomáhá, žádné kafe, žádná hudba, ani 10+ hodin přerušovaného spánku. Nejspíš nadešel čas na něco silnějšího. celý článek →