tvorba
- C
-
Corporal Cortex #7
Nepatřili jsme tam. Vyvrhelové v sametové kóji pokované zlatem. Nikdo z nás se speciálně nechystal, nikdo z nás se nepřevlékl, nebo neučesal. Přišli jsme v tom, v čem jsme běžně pracovali a někteří v tom v čem se probudili na podlaze. Já jsem se už aspoň týden neholil, málo jsem spal a pohled na mě musel být zoufalý. Modřiny na tváři, zápěstí obvázaná obvazy, některé prsty obtočené špinavými náplastmi, hrubé rozedrané ruce, potrhané a špinavé oblečení, na krku šátek a boty, které taky pamatovali lepší časy. Můj režisér, R., CS. K. vypadali velice podobně: zmlácení, nevyspalí, unavení. A tahle chátra je Nová A Zaručená Naděje Třetí Vlny Kinematografie nebo jak absurdně nás pojmenovávali? Zato P. a MM. byli jako ze škatulky. Tedy aspoň oproti ostatním zářili. Navoskované bílé úsměvy, které jsme na záznamech ještě digitálně bělili, ikonické magazínové obličeje, úzké košile s vyhrnutými rukávy, nějaké ty náramky kolem zápěstí, sem tam masivní ocelový prsten, delikátní ruce s tetováním. Možná, že šlo jenom o tohle; možná jsem jenom snil o ideálních tělech mladých mužů uprostřed bezmezného chaosu svět, kteří v sobě mají něco pravého, ryzího, čirého, skutečného. Čím víc jsem o věcech přemýšlel, tím méně jsme si byl jistý.
-
Corporal Cortex #8
Jestliže se dalo něco o Švábovi říct, tak hlavně to, že jeho názory byli silně nekonzistentní. Klidně nadával na to, co vždycky miloval a hájil své nepřátele proti jiným. Dělal to jenom proto, že mu to přišlo jako velice špatný nápad. Nedělal si s tím starosti. Z toho důvodu nikdy neměl žádný vážný vztah, skoro žádné přátele a uvědomoval si, že ho dřív nebo později někdo velice naštvaný zastřelí. Ani s tím si moc nedělal starosti. Jediné na čem mu záleželo, bylo mlácení lidí. Miloval to. Miloval i bolest, přímo zářil, když se rval, když byl v ringu, když nelogicky riskoval. Podle mě musel mimo jiné trpět silnou agresivní a hraniční poruchou osobnosti – v manuálu MKN-10 označované jako F60.3, které přerostla do obludných rozměrů a už se ztrácelo spojení s jejím původem v raném dětství. On tento chaos a napětí a adrenalin potřeboval k životu, jenom tehdy si připadal naživu, byl zase plný energie. Byl šťastný. Z toho důvodu také boxoval. Nebyl to box, ale nějaký druh organizované rvačky, kde bylo jenom velice málo omezení a dva bojovníci se řezali hlava nehlava. Šváb nikdy nebyl favoritem na to byl příliš zbrklý, netaktizoval, on ze srdce toužil toho druhého chlapa zmlátit do krve a byla to děsivá podívaná, když se mu jeho kolotoč podařilo rozjet. Ale málokdy v tom viděl něco osobního. „Byl to jenom zkurvenej nesmyslnej sport pro pobavení lidí a já a ten druhej chlap jsme se prostě v jeden čas vyskytli na místě, kde do sebe máme mlátit a když to za to stojí, pak stojí za to to dělat pořádně.“ Někdy se s chlapem, kterému zlomil nohu klidně zašel napít. Velice nekonzistentní goon.
-
Corporal Cortex #9
„Ale jak…“ řekl moderátor a okamžitě začal formulovat svojí otázku z jiného konce. „Vaše práce na tolika projektech najednou musí být časově náročná, jak to ovlivnǔje váš soukromý život? O kterém pochopitelně nemáme žádné informace i když by je někdo velice rád znal.“
K. se zasmál a kroutil hlavou. „Jaký soukromý život? Nic takového neexistuje.“
„Je to pravda?“ zeptal se bleskově moderátor.
„Je to tak,“ řekl Škrtič, který se první chopil slova. „Podívejte se na nás: banda neurotickejch chaotickejch vyvrhelů, který nejsou schopný žít klidný konformní životy. Neměli jsme se čeho vzdát, neměli jsme co ztratit, byli jsme zkrachovalý existence, IRL trolové, goonové, některý na útěku, některý rozvedení, jiný v depresích nebo s bohatou sbírkou poruch osobnosti, nemocných, bláznivých. Tahle věc byla pro nás pro všechny potřeba, byla jediná možná. Když jsme přestali používat svoje skutečný jména, nebylo to pro nic za nic. Museli jsme se do toho ponořit naplno. Mě si taky možná nikdo nebude pamatovat pod mým skutečným jménem, možná, že nikoho z nás, možná, že K. bude mít na hrobu napsaný tohle jedno jediný písmeno a rok 2014.“
-
Corporal Cortex - #2
„Na čem pracujete teď? Máte v plánu nějaký další podobně neobvyklý a ambiciózní projekt?“
„Samozřejmě,“ odpověděl jsem bez meškání. „Připravuji pokračování mé knihy, ale nejsem pod tlakem vydavatelů nebo čtenářů. Samozřejmě by si někteří rádi přečetli co nejdříve pokračování a hlasitá menšina to po mě dokonce vyžaduje. Říká, že je to moje povinnost vůči nim. Neposlouchám je, protože příběh musí mít svůj čas, musí vznikat pomalu, aby se v něm mohlo nahromadit dost dějových linek, aby mohla vykrystalizovat skutečná brutální pravda současnosti, abych přišel na to o čem ten příběh ve skutečnosti je a abych měl čas skutečnost dostatečně maskovat a utopit v náznacích, moři vzájemně propojených odkazů a narážek na věci úplně mimo příběh knihy. Možná to bude trvat jeden rok, možná deset let a možná taky žádné pokračování nikdy nevyjde.“
-
Corporal Cortex - #3
Tohle všechno jsem chtěl nějak dostat do své knihy, psal jsem spontánně, rychle, automaticky, musel jsem zachytit ty všechny pocity na jejich neodvratné spirálovité trajektorii napříč mozkem. Musel jsem. Nešlo vzdorovat. Drobnosti jako příběh, nebo nějaká logická návaznost přišla později, ve chvílích, kdy jsem měl mysl natolik čistou, že jsem se v tom chaosu dokázal zorientovat. V té době jsem se nestaral, že do dvaceti literárních rolí jsem obsadil muže, většinou mladé pohledné introvertní studenty mezi 17 a 24 roky, z nichž se každý prohýbá pod svou dávkou problémů.
- D
-
Dárek
-
Dárek (alternativní verze)
-
Dávka rozumu (podává se žilou)
-
Dávná budoucnost
-
Dehet
-
Dekomprese_
-
Deník grafika
-
Deus ex machina
-
Die in hell
-
Dissapeared
-
Do ledovce vytesán
Prázdný ztichlý bar a dva blízcí lidé, z nichž jeden umírá a druhý k smrti unavený, smutný a zoufalý neví co dál. Prchavé okamžiky štěstí už dávno zmizely a nahradilo je ledové sevření samoty.
-
Domů!
-
Dopadová oblast
-
Dráty do očí a oči do drátů
-
Druhý jarní den
-
Dům polosyntetických hrůz
Nezbyla naděje, nezůstalo nic. Jen mizející čistě bílá oblaka v jasném svitu kolidujícího slunce a vysoký monument dávno zašlé slávy tyčící se z moří, které se přelévají přes okraj světa.
-
Dvě krabice
-
Dvě věže
Úlomky bizarního světa všední reality ve které žiju já, Peo a Ruby
„Kdo z vás, holomci?“ napsal Peo, zaklapl víko notebooku a podíval se rudýma očima z okna do černošedého světa. „Teď ještě jednou otočíme Inland Empire a pak se uvidí.“ Měl na sobě triko s nápisem jedině Mlaskač nikdy nezalhal a seděl na vrchu jednoho ze dvou serverových racků. Já seděl na druhém racku v protějším rohu místnosti.
To všechno se stalo v době, kdy internetem otřásala akta Mlaskač a online stalking se nebývale rozmáhal a naháněl strach a začínaly za něj padat žalobičky.
„Není to trochu divné?“
„Co konkrétně?“ zeptal se Peo a snažil se trochu protáhnout ztuhlou páteř a zároveň balancoval na věži čipů a disků a ventilátorů a snažil se nespadnout.
- E
-
Endless war
-
Euforizující polibek krumpáčem doprostřed čela
o autorovi:
Jmenuji se K., v síti také známý jako kaja47 - tak trochu spisovatel, trochu programátor, trochu webař, ateista, milovník divné hudby atd atd.
mail: kaja47@k47.cz
jabber: kaja47@jabbim.cz
homepage: k47.cz
twitter: kaja47
výhružky
Jakékoliv užití obsahu, včetně převzetí článků nebo jejich částí, je bez předchozího písemného svolení autora zakázáno.další projekty
živě z twitteru
K. na Twitteru
poslední články
poslední komentáře
největší kecalové
helbion
Radar
Tombuben Agnus