tvorba
- rok 2009
-
Corporal Cortex - #3
Tohle všechno jsem chtěl nějak dostat do své knihy, psal jsem spontánně, rychle, automaticky, musel jsem zachytit ty všechny pocity na jejich neodvratné spirálovité trajektorii napříč mozkem. Musel jsem. Nešlo vzdorovat. Drobnosti jako příběh, nebo nějaká logická návaznost přišla později, ve chvílích, kdy jsem měl mysl natolik čistou, že jsem se v tom chaosu dokázal zorientovat. V té době jsem se nestaral, že do dvaceti literárních rolí jsem obsadil muže, většinou mladé pohledné introvertní studenty mezi 17 a 24 roky, z nichž se každý prohýbá pod svou dávkou problémů.
-
Corporal Cortex #4
„Počítám,“ začal můj režisér, když jsme si užívali taky svojí pomalou chvíli na červeném koberci, „že tak v polovině promítání z K. ta sedativa vyprchají a jestli pak bude mít špatnou chvíli, bůh s námi. To ho už nezastaví ani ta holka.“
-
Corporal Cortex #5
Seděl jsem v sále na svém místě někde v zadních řadách, vedle mě můj režisér a na druhé straně P. Přímo pode mnou seděl K. lemovaný R. z jedné a MM. z druhé strany. Zbytek týmu nás obklopoval, ale nebyl jsem si jistý, kde kdo je. Byl to nepříjemný pocit. Během měsíců, kdy jsme natáčeli náš film, jsme si vypěstovali zvláštní lokalizační cit, mystický šestý smysl, který se objeví u lidí, které k sobě poutá hluboké přátelství nebo jiné neobvyklé pouto. Vždycky jsme věděli, kde kdo je. Nemusel jsem se dívat nebo ohlížet, věděl jsme, kdo stojí za nmnou, kdo vedle mě, kdo je ve vedlejší místnosti, kdo je za kamerou, podvědomně, jako kdybych měl v mozku radar. Ale teď, tady v kinosálu společnosti Corporal Cortex jsem nedokázal vycítit ničí přítomnost, ani když seděli hned vedle mě, když zářili na okraji zorného pole. Jako kdyby tady ze strachu před odposloucháváním nainstalovali nějakou psionickou rušičku. Byl to divný pocit, naprostá bezradnost, osamění, paranoia.
-
Corporal Cortex #6
Seděl jsem v té akvarijní kóji a najednou hodiny poskočily. Někam zmizelo dvacet minut. Seděl jsem tam zase, stejně nepřítomný jako před tím střihem, ale okolní osazenstvo se změnilo, přemístilo se a změnilo tváře. Můj režisér se někam vypařil, Šváb a Škrtič někam odešli a pak se zase vrátili, protože si prohodili místa. Vedle mě seděl P., MM., Mu a R. Příliš velká skrumáž lidí na jednom malém místě. Ty mladé ptice tam byly stále, možná se mi podařilo zjistit, kolik jim vlastně je, ale na tom nezáleželo. Nebyly to děvky a od toho jsem se mohl odrazit. Přišly na film a sledovaly ho z jiné perspektivy, jinýma očima, viděly jiné obrazy a vnímaly jiný příběh. Použily jiný filtr a z dějového šumu jim vystoupil reliéf příběhu, který chtěly vidět. To nebyla moje slova, ale poskládal jsem to z jejich vět a velice mě to udivilo. Ten film byl divný a nepoužitelný podle všech měřítek mainsteamu, byl složitý a komplikovaný, David Lynch na drogách vystřelený na oběžnou dráhu Venuše v kostýmu zajíce, ale oni stejně přišly, nalákané sladkými bonbónky čekaly něco jiného, ale stejně je výsledek zaujal a svojí část, svojí verzi, svojí interpretaci si prožily naplno, rozhodně víc než gumové hlavy kamerových závisláků. Udivilo mě to. „Vážně, vážně, vážně. Podle mě je to neuvěřitelně silný, všechen ten shon a neviditelný nebezpečí světa ve kterým se oba dva tak marně snaží najít klid a samotu.“ Jo, tak by se to dalo taky vyložit. Natrefili jsme pravděpodobně na literární ptice, čtenářky, možná i autorky. Rozhodně mi přišlo, že se vyznají v psaném slovu. „Já sám nevím, jak si všechny drobnosti vyložit,“ říkal jsem, „heleďte, já jsem postupoval úplně naopak: nejdřív jsem napsal tisíc samostatných pasáží a pak jsem teprve hledal spojnice a když se mi nějakou nepodařilo najít, nechal jsem tu pasáž v textu volně vidět. Byl jsem na tom jako vy. Když najdete jiné spojnice, je to stejně správně. Možná najdete lepší variantu, která nepraská v logických švech.“ A měly velice úhledný rukopis. Jedna z nich začala kreslit schéma postav a dějů a sám jsem žasl, že to dává dokonalý smysl.
-
Terminalita #3 - Mistr Garcia
„Tak co jako bude, he?“ seděl jsem v cimře s nízkým stropem a ostrými světly, kam se jen-tak-tak vešlo šest lidí. Ta místnost byla stázovou kójí, po které čas stékal jako podzimní deště a nechával osazenstvo nedotčené jeho kostnatýma rukama.
Přiťukli jsme si a napili se toho jedovatého nektaru z Ambrosie, many nebeské, Léku, který nás Bratry Trosečníky dokázal ještě držel při životě. Hlavou se mi prohnaly hromady a štosy nevyřešených problémů, mailů čekajících na odpověď, úkolů, které musím splnit co nejdříve, termínů, které vypršely minulou středu roku dva-tisíce-čtyři. Ale pro tento okamžik všechny problémy a staré hříchy uhořely na hranici, zatřepaly se v plamenech a zmizely. Vypařily se. Najednou jsem se cítil volně a pohodlně. Napil jsem se znova.
-
Y3F
Bylo 28. září deset hodin v noci, den před začátkem akademického roku a byl jsem tam já, Ruby a Peo – v tom orlím hnízdě na Severu. Bez činnosti jsme seděli podél stěny na zemi v nekonečně prázdném pokoji a nechtělo se nám nic dělat. Byli jsme vyčerpaní a bez života a hnili jsme ve svých ulitách a věděli jsme, že se brzo něco zásadního změní, ale byli jsme příliš unavení, než abychom se toho dokázali bát. Ale teď se ve vzduchu vznášel opar nečinnosti. Mohl by klidně skončit svět a nikdo by si ničeho nevšiml.
Nedělo se nic. Jen po koberci se líně svíjely kabely.
-
Hot shotz!
Ve složce ‚rozpracováno‘ jsem objevil 4 fotky z červencového cvičení/fotičky, které jsem chtěl v Photoshopu trochu doladit (nějak ve stylu relativně nedávného Napětí) a výsledky pak přihodit do sekce grafika. Ale pořád jsem se k tomu neměl a na zlepšování/zhoršování fotek nakonec nedošlo.
Ale na druhou stranu zase nechci, aby mi tu strašily nevyřešené záležitosti (už jich je beztak dost) a dám fotky online v nezměněné podobě.
A aby bylo jasno, nejsou to jediné čtyři fotky z toho dne, ale jenom tohle kvarteto bylo vybráno z běžné dávky více než tří set kousků. Poměr jedna ku stu je běžný. Ne, že bych(om) tak špatně fotil(i), ale jenom jsem vybíravý a výstupní kontrola je přísná.
-
Terminalita #2 - Peo
Seděli jsme ve škole, v malé místnosti zastrčené někde v bloku A3 a hodina se táhla jako karamelová řeka. Byl jsem unavený a skoro jsem nevnímal. Otevřel jsem laptop, zkontroloval Twitter, koukl na /b/ a zkusil jsem se lognout na náš server – poslední svobodný přístav v internetovém oceánu.
„Buď se celý svět zbláznil nebo se všechny ty internety spikly proti nám.“
„Útoky pokračují, co?“
„Přes SSH se nepřipojím a stěží si pingnu. Server je mrtvý a router nejspíš už nestíhá ani přesměrovávat.“
„Ale no tak, pánové…“ řekl cvičící a naznačil, abychom se ztišili.
„Nedá se svítit, musíme vypnout všechny stroje a počkat, až se bouře přežene,“ zašeptal jsem a do konce hodiny jsem se pokoušel připojit a shodit server. Marně. Zaklapl jsem víko notebooku a nepřítomně se díval z okna.
-
Terminalita #1 - Ruby
Bylo mi jasné, že se něco děje.
Minulou noc se k nám někdo vloupal, ze tmy sykl „Není tady“ a zmizel. Někdo další se snažil hacknout naše počítače. Peo se začal chovat neklidně, jako kdyby něco tušil. Ruby úplně zmizela a já zase začal pociťovat nezvladatelnou úzkost a připadalo mi, že nás někdo sleduje. A pak tady byl ten mrtvý Japonec u nás ve vaně. Něco se skutečně dělo, ale v té době jsem ani zdaleka netušil, co všechno nás čeká.
-
Plačky nad Kalderonem (text grafické povídky)
-
Dvě věže
Úlomky bizarního světa všední reality ve které žiju já, Peo a Ruby
„Kdo z vás, holomci?“ napsal Peo, zaklapl víko notebooku a podíval se rudýma očima z okna do černošedého světa. „Teď ještě jednou otočíme Inland Empire a pak se uvidí.“ Měl na sobě triko s nápisem jedině Mlaskač nikdy nezalhal a seděl na vrchu jednoho ze dvou serverových racků. Já seděl na druhém racku v protějším rohu místnosti.
To všechno se stalo v době, kdy internetem otřásala akta Mlaskač a online stalking se nebývale rozmáhal a naháněl strach a začínaly za něj padat žalobičky.
„Není to trochu divné?“
„Co konkrétně?“ zeptal se Peo a snažil se trochu protáhnout ztuhlou páteř a zároveň balancoval na věži čipů a disků a ventilátorů a snažil se nespadnout.
-
Stalker číslo 47
Každého lze vystopovat.
Na internetu není soukromí a neexistuje anonymita. Každý krok, každá navštívená stránka, každé klikutí je zaznamenáno a uloženo. Každý, kdo se vyskytne na síti, chtě nechtě zanechává stopy a nepřímá vodítka. A právě tyto indicie mohou být použity pro sledování osob a získávání informací o jejich soukromí, aniž by byl porušen jediný zákon a prolomeno jediné heslo.
A to je podstata internetového stalkingu – legální získávání informací, které nejsou určeny vám.
-
Někdo se dívá
Ten mrtvý Japonec ve vaně byl pochopitelně problém. Objevil se tam už kdysi dávno, jednoho prehistorického rána, kdy u nás ještě nebydlela Ruby a my jsme se probrali a nejistě přešlapovali po místnosti a šoupání nohou po koberci znělo jako kanonáda děl.
„Pili jsme?“ ptal se nejistě Peo, mhouřil bolavé oči a snažil se vyrovnat s náhlou fotonovou lázní.
„Řekl bych že ne,“ odpověděl jsem a brodil jsem se po kolena v lahvích od vína.
-
Jaro 20009
Potom, co se konečně udělalo hezky, slunce začalo vytahovat špínu z nejzazších hlubin internetu a všichni zavrženíhodní blogeři dostávali touhy se družit IRL – v realitě.
A to všechno a ještě miliarda dalších drobných příčin způsobila, že jsme se nějakou bizarní shodou náhod dostali na jakýsi sraz anonymních blogerů, kam se slezli individua s přebujelým egem, která jsme začali nenávidět hned od prvního pohledu. Byl to tak neuvěřitelně stupidní nápad, že jsme nemohli odolat a museli se tam jet podívat. Akce splnila naše očekávání – byla to hrůza. Navíc jsme s sebou vzali dva black-haty – hackery na steroidech – se kterými se už dřív znala Ruby.
-
It was my final mission, nothing can save me
Nádhera, nádhera, nádhera!
Nápad na inscenaci sebevraždy jsem dostal jednou v noci a nedokázal jsem se ho zbavit. Hned jsem začal stěhovat nábytek a připravovat světla. Nemohl jsem čekat, záleželo na tom. Imaginární sebevražda byla jedna z těch mála věcí, u kterých jsem cítil nutkání je udělat hned a pokračovat dokud nebudou hotovy.
Stejně bouřlivým procesem záblesk – nápad – realizace si před pěti měsíci prošla grafika Nechtěl jsem nic víc, než několik zkurvenejch momentů štěstí. Obě dvě se točí kolem (sebe)destrukce člověka. Může vás zajímat, proč jsem to vlastně udělal. Já odpovím, že jsem zkrátka musel, najednou jsem si připadal uvolněně, lehce, blaženě. Možná, že právě takhle se cítí i skuteční sebevrazi, kteří si strčí skutečnou hlaveň do pusy a čekají na svůj okamžik štěstí.
-
Napětí
Yay! Přátelé, asi takhle. Jedna deviantka na ze samotného hnízda deviantů deviantArtu se kladně vyjádřila o mých kreativních pracích na poli zamlčování reality (tzn. fotomontáže). Doslova řekla „very interesting compositions on your war-field shots“ a dokonce se odvážila použít slovo „stunning“. Což mi hned dodalo odvahu a chuť udělat něco dalšího. Prohrabal jsem objemnou složku tréninky (která má asi 30GB), nastatroval oblíbený grafiký editor a vylezlo z toho další zátiší zbraní, kevlaru, balistických plátů a uniforem které jsem pro nedostatek nápadů nazval Napětí. (To víte, na názvy já nikdy nebyl. Třeba taková jména povídek Abs, Y3F, 2084 nebo 13 jasně říkají o čem to vlastně je, žejo.)
Co na to říkáte? Mě osobně se nejvíc líbí barvy: hrubé, trochu namodralé, bez saturace. Na druhou stranu možná trochu moc kontrastu. Samozřejmě má ta fotka svoje chyby: fotič ukousl kus hlavně napravo a já na sobě nemám svojí uniformu. Jak se vám to líbí. Diskutujte!
-
Útěk z explodující planety
Byla to jedna z těch neodvratných věcí, před kterou člověk nemůže utéct, ale přesto má podvědomou touhu běžet…
-
Parazit
Dvacet dva let jsem ležel bez pohybu v tom sklepě, kam mě hodili potom, co mi uřezali ruce i nohy, oči převázali ostnatým drátem, skalpelem mi z lebky vydlabali paměť a nechali mě krvácet na podlaze toho vězení. Nemohl jsem dělat nic, jenom čekat až umřu.
-
Pokoj číslo 19
„V okamžiku, kdy jsem zabořil ten skalpel do svého předloktí a přestal jsme být poután pravidly Systému, jsem poprvé během padesáti let mlhavého života pocítil skutečnou svobodu.“
-
Nechtěl jsem nic víc, než několik zkurvenejch momentů štěstí
-
I was drowned in mixture of sorrow and disgust
-
Plačky nad Kalderonem #1
-
Plačky nad Kalderonem #3
-
Plačky nad Kalderonem #2
-
Bart Freeman/Gordon Simpson
o autorovi:
Jmenuji se Karel Čížex, v síti také známý jako kaja47 - tak trochu spisovatel, trochu programátor, trochu webař, milovník divné hudby atd atd.
mail: kaja47@k47.cz
jabber: kaja47@jabbim.cz
další projekty
poslední články
poslední komentáře
největší kecalové
Lisured
Daniel
