All your base are belong to us

Terminalita

Příběh tří depresivních studentů na alkoholické cestě za svobodou, smyslem života, Šílenstvím nebo prostě čímkoli, co zrovna dávalo smysl.

Terminalita #1 - Ruby

Bylo mi jasné, že se něco děje.

Minulou noc se k nám někdo vloupal, ze tmy sykl „Není tady“ a zmizel. Někdo další se snažil hacknout naše počítače. Peo se začal chovat neklidně, jako kdyby něco tušil. Ruby úplně zmizela a já zase začal pociťovat nezvladatelnou úzkost a připadalo mi, že nás někdo sleduje. A pak tady byl ten mrtvý Japonec u nás ve vaně. Něco se skutečně dělo, ale v té době jsem ani zdaleka netušil, co všechno nás čeká.

povídka | číst dál » | 20. září 2009 19:11 | 4
Terminalita #2 - Peo

Seděli jsme ve škole, v malé místnosti zastrčené někde v bloku A3 a hodina se táhla jako karamelová řeka. Byl jsem unavený a skoro jsem nevnímal. Otevřel jsem laptop, zkontroloval Twitter, koukl na /b/ a zkusil jsem se lognout na náš server – poslední svobodný přístav v internetovém oceánu.

„Buď se celý svět zbláznil nebo se všechny ty internety spikly proti nám.“

„Útoky pokračují, co?“

„Přes SSH se nepřipojím a stěží si pingnu. Server je mrtvý a router nejspíš už nestíhá ani přesměrovávat.“

„Ale no tak, pánové…“ řekl cvičící a naznačil, abychom se ztišili.

„Nedá se svítit, musíme vypnout všechny stroje a počkat, až se bouře přežene,“ zašeptal jsem a do konce hodiny jsem se pokoušel připojit a shodit server. Marně. Zaklapl jsem víko notebooku a nepřítomně se díval z okna.

povídka | číst dál » | 3. října 2009 4:47 | 0
Terminalita #3 - Mistr Garcia

„Tak co jako bude, he?“ seděl jsem v cimře s nízkým stropem a ostrými světly, kam se jen-tak-tak vešlo šest lidí. Ta místnost byla stázovou kójí, po které čas stékal jako podzimní deště a nechával osazenstvo nedotčené jeho kostnatýma rukama.

Přiťukli jsme si a napili se toho jedovatého nektaru z Ambrosie, many nebeské, Léku, který nás Bratry Trosečníky dokázal ještě držel při životě. Hlavou se mi prohnaly hromady a štosy nevyřešených problémů, mailů čekajících na odpověď, úkolů, které musím splnit co nejdříve, termínů, které vypršely minulou středu roku dva-tisíce-čtyři. Ale pro tento okamžik všechny problémy a staré hříchy uhořely na hranici, zatřepaly se v plamenech a zmizely. Vypařily se. Najednou jsem se cítil volně a pohodlně. Napil jsem se znova.

povídka | číst dál » | 1. listopadu 2009 1:10 | 0
Terminalita #4 - David Baran & Petr Balabán

Teprve v ten okamžik začal večírek.

povídka | číst dál » | 7. března 2010 22:53 | 0