Deníky mrtvého muže

všechny kolekce

Příběh podivného přátelství Pea a Adama K. – dvou studentů z FELu, ke kterým se později přidá svérázná studentka Ruby.

chronologie:

2007: N13, Peova nemoc; čas, kdy oba dva byli útěku před světem; V roce 2007 se odehrávají plánované Deníky ze kterých jsem nenapsal skoro nic.
Jaro 2008: Happy start
Jaro 2009: nová krize, Terminalita, jedna dlouhá halucinace, Ruby zmizí a nahradí ji Anit Val

Neděle třináctého

povídka | číst dál » | 19. října 2007 9:38 | 0
P14

Včera se něco muselo stát, tím jsem si byl jistý. Ale ani já, ani Peo jsme si nic nepamatovali.

Probudili jsme se v Peově pokoji, oba v jedné posteli s děsivou bolestí hlavy a svalů, tělesně zesláblí, morálně na dně, na hranici kolapsu a s vymazanou pamětí. Předchozí den neexistoval. Přesto nám hlavami slabě rezonovaly nejasné vzpomínky jakoby vytvarované z mlhy, téměř jsme je viděli a měli pocit, že se jich můžeme i dotknout, ale vzápětí se rozplynuly. Nesly se nám hlavou, stejně jako se krajinou nese ozvěna výstřelu z pušky, ale hrob vzpomínek v našich lebkách byl zakryt těžkou mramorovou deskou.

Nic nedávalo smysl.

povídka | číst dál » | 21. ledna 2010 5:53 | 3
Do ledovce vytesán

Prázdný ztichlý bar a dva blízcí lidé, z nichž jeden umírá a druhý k smrti unavený, smutný a zoufalý neví co dál. Prchavé okamžiky štěstí už dávno zmizely a nahradilo je ledové sevření samoty.

povídka | číst dál » | 5. února 2008 23:36 | 0
Svědectví o chorobě

Svědectví o chorobě bylo na břeh vyplaveno i s promrzlým tělem mladého muže. Chorobou je myšlena nevyléčitelná plicní nemoc, která ukončila jeden neobvyklý vztah. Toto je ono svědectví o pádu do nekonečné černé propasti.

povídka | číst dál » | 24. ledna 2008 23:23 | 0
Y3F

Bylo 28. září deset hodin v noci, den před začátkem akademického roku a byl jsem tam já, Ruby a Peo – v tom orlím hnízdě na Severu. Bez činnosti jsme seděli podél stěny na zemi v nekonečně prázdném pokoji a nechtělo se nám nic dělat. Byli jsme vyčerpaní a bez života a hnili jsme ve svých ulitách a věděli jsme, že se brzo něco zásadního změní, ale byli jsme příliš unavení, než abychom se toho dokázali bát. Ale teď se ve vzduchu vznášel opar nečinnosti. Mohl by klidně skončit svět a nikdo by si ničeho nevšiml.

Nedělo se nic. Jen po koberci se líně svíjely kabely.

povídka | číst dál » | 20. října 2009 19:28 | 0
Dvě věže

Úlomky bizarního světa všední reality ve které žiju já, Peo a Ruby

„Kdo z vás, holomci?“ napsal Peo, zaklapl víko notebooku a podíval se rudýma očima z okna do černošedého světa. „Teď ještě jednou otočíme Inland Empire a pak se uvidí.“ Měl na sobě triko s nápisem jedině Mlaskač nikdy nezalhal a seděl na vrchu jednoho ze dvou serverových racků. Já seděl na druhém racku v protějším rohu místnosti.

To všechno se stalo v době, kdy internetem otřásala akta Mlaskač a online stalking se nebývale rozmáhal a naháněl strach a začínaly za něj padat žalobičky.

„Není to trochu divné?“

„Co konkrétně?“ zeptal se Peo a snažil se trochu protáhnout ztuhlou páteř a zároveň balancoval na věži čipů a disků a ventilátorů a snažil se nespadnout.

povídka | číst dál » | 16. srpna 2009 1:21 | 0
Stalker číslo 47

Každého lze vystopovat.

Na internetu není soukromí a neexistuje anonymita. Každý krok, každá navštívená stránka, každé klikutí je zaznamenáno a uloženo. Každý, kdo se vyskytne na síti, chtě nechtě zanechává stopy a nepřímá vodítka. A právě tyto indicie mohou být použity pro sledování osob a získávání informací o jejich soukromí, aniž by byl porušen jediný zákon a prolomeno jediné heslo.

A to je podstata internetového stalkingu – legální získávání informací, které nejsou určeny vám.

povídka | číst dál » | 16. srpna 2009 1:21 | 2
Někdo se dívá

Ten mrtvý Japonec ve vaně byl pochopitelně problém. Objevil se tam už kdysi dávno, jednoho prehistorického rána, kdy u nás ještě nebydlela Ruby a my jsme se probrali a nejistě přešlapovali po místnosti a šoupání nohou po koberci znělo jako kanonáda děl.

„Pili jsme?“ ptal se nejistě Peo, mhouřil bolavé oči a snažil se vyrovnat s náhlou fotonovou lázní.

„Řekl bych že ne,“ odpověděl jsem a brodil jsem se po kolena v lahvích od vína.

povídka | číst dál » | 16. srpna 2009 1:21 | 0
Jaro 20009

Potom, co se konečně udělalo hezky, slunce začalo vytahovat špínu z nejzazších hlubin internetu a všichni zavrženíhodní blogeři dostávali touhy se družit IRL – v realitě.

A to všechno a ještě miliarda dalších drobných příčin způsobila, že jsme se nějakou bizarní shodou náhod dostali na jakýsi sraz anonymních blogerů, kam se slezli individua s přebujelým egem, která jsme začali nenávidět hned od prvního pohledu. Byl to tak neuvěřitelně stupidní nápad, že jsme nemohli odolat a museli se tam jet podívat. Akce splnila naše očekávání – byla to hrůza. Navíc jsme s sebou vzali dva black-haty – hackery na steroidech – se kterými se už dřív znala Ruby.

povídka | číst dál » | 16. srpna 2009 1:21 | 1