přihlásit se
k47.cz
Už deset let na vašich monitorech.

Y3F

autor: kaja47 - CC by-nc-sa - publikováno: - poslední změna: - sekce tvorba » povídky #705
povídka je součástí sbírek Dení­ky mrtvého muže «« »» a Epizody «« »»
♫ poslechněte si článek jako audio: stáhnout

Bylo 28. září deset hodin v noci, den před začátkem akademického roku a byl jsem tam já, Ruby a Peo – v tom orlím hnízdě na Severu. Bez činnosti jsme seděli podél stěny na zemi v nekonečně prázdném pokoji a nechtělo se nám nic dělat. Byli jsme vyčerpaní a bez života a hnili jsme ve svých ulitách a věděli jsme, že se brzo něco zásadního změní, ale byli jsme příliš unavení, než abychom se toho dokázali bát. Ale teď se ve vzduchu vznášel opar nečinnosti. Mohl by klidně skončit svět a nikdo by si ničeho nevšiml.

Nedělo se nic. Jen po koberci se líně svíjely kabely.

„Tady to vypadá úplně stejně, jako když nám blackhati nasypali do kafe valium,“ řekl jsem a nemohl se ubránit zívnutí. Stalo se to sice dávno, ale stále nás nesnášeli a hledali příležitosti, aby si mohli kopnout. „Co děláš?“ zeptal jsem se, ale na odpovědi mi nezáleželo.

„Čtu špatné povídky amatérských spisovatelů a pak k nim píšu absurdně tvrdé kritiky,“ usmál se trochu ospale a trochu zasněně Peo a mhouřil svoje velké hluboké oči.

Znovu jsem zívl a Ruby přesně v tom okamžiku usnula bezvědomým spánkem. Zaklonila hlavu, bezvládně sebou bouchla o stěnu a pak se její hlava svezla po bílé ploše a klouzala níž, jak se bořila bariérami snů a měkce mi dopadla na rameno. Uslyšel jsem klidné rytmické oddychování.

Peo na okamžik zvedl oči od displeje notebooku a zeptal se: „Jak dlouho už nespala?“

„Asi čtyři dny.“

„Srdce jí bije příliš rychle a neklidně a příliš se bojí a ničí se a vráží si hřebíky pod nehty a doufá.“

Za okny nízko nad černými korunami stromů se prohnal vrtulník a otřásl tmou i základy světa.

Najednou na nás padla tíživá samota a na podvědomí zaútočili neurotičtí démoni, pečlivě chránění, izolovaní a opatrovávaní.

Podíval jsem se doleva a hned doprava a pak jsem promluvil: "Připomíná mi to, že jsem z vyprávění znal člověka, který si nechával říkat K., ale své pravé jméno nikdy neprozradil. A ten člověk – K. byl tvrdý, měl břitký jazyk a vždy připravený meč sarkasmu, kterým bojoval proti ubíjející všednosti. Přesto se bál. Strachoval se svých démonů, smrti, minulosti, vzpomínek a svědomí a nespal celé týdny, protože v okamžiku, kdy si lehl, slyšel jak mu v hrudníku tiká časovaná bomba. Byl roztěkaným hyperaktivním bláznem na drogách. Celé dny nejedl, pil jenom kafe a nedokázal se zastavit. Zkolaboval, ale z nemocničního lůžka do rána zmizel s hučením hlavy a i přesto, že ho tížila slabost, musel běžet nebo dělat shyby do zemdlení jenom proto, aby na vteřinu zapomněl a hnal se vstříc dalšímu kolapsu. Pak jsem se s ním bavil na palubě jednoho zvláštního vlaku. Potmě jsme seděli u konferenčního stolu v odděleném kupé, vpředu v soupravě, hned za kabinou řidiče a on říkal, že vždycky chtěl zmizet, chtěl se vypařit, toužil být jinde, ale věděl, že žádné jinde neexistuje a tak mu nezbylo než exodovat ve vzpomínkách, ve své vnitrozemní říši[1] a žít v lisu vlastního neklidu.

Ještě než jsem té noci vystoupil, mi prozradil, že netouží žít, ale nikdy nechce zemřít. Neměl na výběr.

Letos v únoru se po něm definitivně slehla zem. Snažil jsem se ho kontaktovat, ale už neexistoval, chtěl jsem se o něm aspoň něco dozvědět, celé dny jsem stalkoval na internetu, ale on se prostě vypařil a velice důkladně za sebou zahladil stopy. Zničil svojí identitu. Zmizel. – A bojím se, že stejně tak může brzo zmizet i Ruby."

Když jsem domluvil, Peo už spal – položil mi hlavu na druhé rameno a bezvědomě oddychoval. Najednou jsem zůstal sám a díval se do stropu a čekal, až se nademnou zavře voda snění.

**

Tou nocí projížděl vlak. Stejný čas, ale jiné místo. Byl to otevřený prostor sedaček a lidí a osudů a kymácející se únavy. Seděli tam anonymní postavy bez tváří, černé siluety. A seděl tam taky mlčenlivý muž s dráty místo vlasů, který šedýma očima prolétával a listoval stránkami knihy.

Chvíle ticha a vyčkávání.

A pak se najednou zvedl opilec, který seděl daleko vzadu na kraji oddílu. Vytáhl z bundy pistoli a řval slova bez artikulace a bez významu. Dvakrát bezdůvodně vystřelil do vzduchu a poté stejně bezdůvodně namířil do masy pasažérů a stiskl spoušť. Jedna žena zakřičela bolestí, všichni ostatní panikou. Neklidní pasažéři se mysticky přeskupili, při pohybu zvedali prach a pak strnuli v přikrčených grimasách strachu.

Opilec dál křičel a vyřvával nesmyslné rozkazy.

Teprve v tom momentu on zvedl oči, podíval se do oddílu sedaček, na lidi choulící se do sebe – na pár, jejichž láska dávno vychladla, ale přesto se k sobě teď pevně tiskli strachem; na mladíka, který v okamžiku výstřelu telefonoval a strnul a z jeho mobilu se drala poděšená slova a otázky do násilného ticha. Viděl další lidi, viděl střelce i všechny ostatní, viděl svět, ale nic z toho ho nezajímalo. Vrátil se ke knize a otočil další stránku.

Založil si, kde přestal číst a pomalu knihu zavřel.

Pak vstal. Jedním krokem se dostal do uličky, dva výstřely mu hvízdly kolem hlavy, ale neuhýbal, ani se nesnažil krýt. Z bundy vytáhl pistoli, chytil jí oběma rukama, bleskově zamířil a zatlačil na spoušť. Jedna rána, jedna hvízdavá trajektorie projektilu, který se zakousl útočníkovi do krku a prostřelil mu krční tepnu.

Opilec ještě jednou malátně vypálil nejistou ránu. Probodla vzduch a zasáhla střelce s dráty místo vlasů přímo do hrudníku a odhodila ho na zem. Teprve potom bláznivému únosci došlo, že mu z krku stříká krev. Zděšeně vykřikl a rukou se snažil zastavit krvácení, ale mezi prsty mu protékal život. Bledl, ztrácel vědomí a sesouval se na podlahu. Pomalu, jistě, děsivě – stejně jako se odlamují kusy ledovce a bortí se do oceánu.

Vagón se probudil a vlna paniky smísená s chaotickou snahou pomoci se valila k ležícímu tělu a pak zase zpátky, když se ozvalo skřípání rychlobrzd.

Strnulý mladík zaklapl telefon a paralyzovaně sledoval muže s dráty místo vlasů. Nehybně ležel na podlaze, šedivá tvář a vyhaslé divoké oči. Pak zakašlal a několikrát s sebou trhl. Sténal, jednou rukou se chytil za hrudník, druhou se podpíral a bolestivě se zvedal z podlahy.

„Co se to děje?“ zeptal se ho beze slov mladík.

„Nosím neprůstřelnou vestu,“ zakašlal. „Nikdy si ji nesundavám. Je to jenom pro jistotu, jenom kdyby bylo nejhůř.“ Neznatelně se usmál a pokračoval: „A jak vidíš, teď se mi to vyplatilo.“

„Chlape, ale ty jsi nás zachránil.“

„Ani náhodou, všechno jsem udělal jenom proto, že jsem mohl. Vůbec mi na tobě, ani na nikom jiném nezáleželo. Bál jsem se pouze sám o sebe a teď můžu litovat toho, že jsem neměl možnost ho střelit zezadu, když se nedíval.“

„Ale bylo to skvělý, jedna rána a bylo po něm.“

„Nebylo to skvělý. Tak zaprvé: Neudělal jsem to příliš chytře. A za druhé: Zbraně v sobě nemají žádnou skvělost ani poetiku, výstřel je jenom rachot a kulka, zbraň, střelec i cíl jsou jenom věci. Jakmile vystřelíš, nemůžeš to vzít zpátky, už je pozdě a potom nemůžeš dělat už vůbec nic. Nemůžeš to vzít zpátky, jenom litovat nebo vystřelit znovu. Ale já ničeho nelituju.“

**

Hodiny odtikly pátou hodinu ranní a zazvonil budík.

Probral jsem se a zjistil, že stále sedím u stěny v nekonečně prázdném pokoji v nejvyšším patře orlího hnízda. O jedno moje rameno měla Ruby opřenou hlavu, o druhé Peo.

„Vstávat, vstávat,“ zatřepal jsme sebou a Ruby se jen bezvládně svalila na zem.

„Není mrtvá?“ Peo se probral a zjistil, že na klíně má stále zapnutý notebook.

„Doufejme, že ne.“

„Asi půjdeme, co?“ protahoval rozlámané tělo.


„Tohle si poslechni.“ říkal, když jsme seděli ve vlaku a Ruby se stále nechtěla probudit. „Včera v noci přepadl nějaký alkoholik rychlík na téhle trati, vytáhl zbraň, postřelil jednu ženu a potom se sám střelil do krku a vykrvácel.“

Název Y3F byl původně Y3K překroucený Y2K, ale pak se změnil na Y3F což znamená 3. rok na FELu (Y = year, F = FEL). V poznámkách jsem povídku označoval jako Next.

  • psáno na přelomu září a října 2008; úpravy v srpnu 2009 a potom v říjnu 2009

Obsah seriálu Dení­ky mrtvého muže

čtěte pokračování »

Obsah seriálu Epizody

čtěte pokračování »

komentáře RSS

Zatím žádné komentáře. Buďte první.
Komentář bude formátován pomocí Texy! syntaxe.
Např: **tučný text**, *kurzíva*, "text odkazu":adresa.
Na ostatní komentáře můžete odkazovat pomocí [čísla komentáře].

Napište komentář!

 

o autorovi:

K. Jmenuji se Karel Čížex, v síti také známý jako kaja47 - tak trochu spisovatel, trochu programátor, trochu webař, milovník divné hudby atd atd.
mail:
jabber: kaja47@jabbim.cz

další projekty

wyhledawacz fel.log stalkr vtipy.k47.cz k47.shop Zkracovač adres stripbot

živě z twitteru

N/A

tadá

poslední články

H. P. Lovecraft
článek | 20. listopadu 2014
Hororoskopy
projekt | 29. října 2014
#299
článek | 27. srpna 2014
O čem mluvím, když mluvím o Murakamim
článek | 31. července 2014
Kafe v pět
povídka | 30. června 2014
O bestii
povídka | 30. června 2014
Úvod do zrcadel a labyrintů
článek | 12. května 2014

poslední komentáře

MySQL group by trik
mrsa | 20. března 2014
Vodník
cbvcxy | 22. února 2014
Rozdělení velkých tříd ve Scale
JeLiTo | 11. ledna 2014
Božena Němcová - V zámku a podzámčí
Anonym | 27. prosince 2013
Sedm let post-rocku
Woodbin | 9. prosince 2013

největší kecalové

Anonym Anonym
JeLito JeLito
mrsa mrsa
Okurka369 Okurka369
cbvcxy cbvcxy

K47i © 2002 - 2014 K. aka Kaja47