přihlásit se
k47.cz
Už deset let na vašich monitorech.

Útěk z explodující planety

autor: kaja47 - CC by-nc-sa - publikováno: - poslední změna: - sekce tvorba » povídky #376
♫ poslechněte si článek jako audio: stáhnout
Útěk z explodující planety

Byla to jedna z těch neodvratných věcí, před kterou člověk nemůže utéct, ale přesto má podvědomou touhu běžet…

Začínal letní večer, jedno z těch pozdních odpolední, kdy je ještě stále horko a slunce padající k obzoru, prosvítá šikmo skrz mraky a barví celý svět do oranžové, červené a růžové a ostrých stínů přesně těch barev, které lidem trhají srdce.

Seděl tam on a jeho velice dobrý kamarád, oběma jim bylo sedmnáct, začínaly letní prázdniny a oba dva neměli nic na práci a tak – vysvlečení do půli těla – posedávali a polehávali na rozpálených střechách opuštěných hal a na vrcholcích vysokých cihlových komínů na okraji staré průmyslové zóny, dívali se na hladinu nedalekého jezera a zabíjeli čas.

Ale potom se dozvěděli, že planeta Země každou chvíli vybuchne.

Při prvních otřesech se na sebe jenom nechápavě podívali a snažili se udržet rovnováhu; ještě jim nedocházelo, co se děje. Další vlna tektonického neklidu rozechvěla zemi malou chvíli nato a přeměnila jednu starou halu postavenou před sto lety ze špatných cihel a nekvalitní malty na oblak oranžového prachu, který byl prozařován šikmým sluncem.

„Utíkej!“ zakřičel na něj kamarád, když se země znova zatřásla.

„Proč?“

„Svět exploduje.“ Na jeho opálené tělo se nalepily první smítka prachu.

„V tom případě nevím, proč mám utíkat? Není už teď všechna snaha zbytečná?“

„Prostě běž!“ Vzal ho za loket a táhl za sebou.

Přebíhali po střechách k požárnímu schodišti, rychle dolů a kolem neklidných vod jezera, ve kterých bylo ještě možno spatřit roztřesené odlesky stále jasně modrého nebe a stopy čistě bílých mraků.

Ještě mu plně nedošlo, co se vlastně děje a jaké to bude mít následky. Měl určitou nejasnou představu o situaci, ve které se nacházel, ale stále ji nedokázal plně vstřebat a proto ho zatím nestačil pohltit strach. Jeho tělo ovládal instinkt, který mu nakazoval běžet a nikdy se nezastavovat i když tušil, že vlastně není kam utéct.

„Co se děje?“

„Jsme v hajzlu!“ Jeho kamarád viděl situaci mnohem jasněji, ale stále utíkal.

„Ale proč teď? Vždyť to nedává smysl.“

„Prosím tě, hlavně se nezastavuj, běž se mnou a nikdy se nezastavuj.“

Pevnina se jim třásla pod nohama, před sebou uviděli zelené louky, jak se vlní jako rozbouřené moře, všude kolem nich se rozléhal rachot a budovy se sesouvaly k zemi.

„Tolik věcí jsem odkládal, říkal jsem si příště, někdy příště, ještě bude čas, ale nikdy jsem neřekl, že…“

Ozval se výbuch, modré nebe se nad jejich hlavami roztrhlo a pevná půda pod nohama se rozpadla. V ten okamžik mu problesklo hlavou, že Země nenávratně zanikla, stejně jako poslední bláhové naděje.

Letěli. Opustili svojí rodnou planetu v okamžiku její smrtelné křeče a nestačili se ani rozloučit.



„Sbohem,“ říkal si několik dekád poté, kdy jako padesátiletý Stopař seděl v baru na miniaturním bezejmenném měsíci se směšně nízkou gravitací u skleničky pravděpodobně jedovaté tekutiny a docházelo mu, že se nachází v zapadlém rameni spirální galaxie a přitom se díval směrem, kde věřil, že se kdysi nacházela jeho rodná planeta.

„Kamaráde, už se nikdy neuvidíme.“

Potom, co se shodou podivuhodných náhod ocitl v nekonečně vzdálené výspě vesmíru, cestoval a snažil se dostat domů i když věděl, že už žádný domov neexistuje. Neměl peníze a tak stopoval, celé dlouhé roky se tlačil v rozích nákladních prostorů kosmických lodí, aby někdy v budoucnu, jak věřil, našel ztracený domov. Jedině víra ho hnala vpřed.

Osaměl. Vesmír samozřejmě nebyl jenom mrtvá pustina bez inteligentních forem života, ale v okamžiku, kdy explodovala planeta Země a jeho jediný kamarád zmizel někde v oceánu vakua, si najednou připadal zcela sám – skalpelem beznaděje odříznutý od času i prostoru.

Kdykoli jen mohl, vysílal do všech směrů radiový signál a čekal, že z vnějšího vesmíru zachytí známý signál v odpověď. Věřil, že ho jednou uslyší.

„Jak já bych si přál zapomenout,“ říkával si často když přespával v docích v odlehlých mlhovinách prozářených čarokrásnými barvami, ale věděl, že je to jenom zbožné přání. V hlavě měl ještě pořád ten poslední den před desítkami let, kdy jako mladý kluk polehával se svým kamarádem na střechách výrobních hal u jezera a svět jejich mládí byl krásný a bezstarostný. V té době se nemusel nechat najímat od prapodivných obchodníků na nejhorší práci ve studených a nehostinných koutech vesmíru, ve městech prolezlých špínou a kriminalitou. Nemusel poznat děsivou studenou podstatu řídce osídleného kosmu, kde civilizace existovaly jen na několika málo místech, které byly obklopeny nezměrnou nicotou. Každá vzdálenost mezi obydlenými enklávami byla jenom těžko představitelná a ta děsivá prázdnota mu naháněla strach. Ale on přesto cestoval napříč vakuem, z jedné nepatrné planety na druhou, viděl nejhlubší bažiny galaktických společenství a v hlavě měl pořád vidinu domova a jednoho shledání. Čekal na slabý signál, který by vycházel z hlubin vesmíru, ale celé roky nenacházel vůbec nic.

„Někdy možná příště na shledanou,“ říkal si a plakal, když po několika letech neúspěšného hledání bezcílně bloumal po nejspodnějších ulicích sevřených mezi tisíci-patrové mrakodrapy, které bez ustání už několik století byly stavěny výš a výš a v úzké štěrbině mezi vršky našedlých budov spatřil několik měsíců a dvojhvězdu kolem které tato studená planeta obíhala. Zadíval se na ně a uviděl tolik známé tvary a obrazce.

„Blížím se k domovu,“ řekl, ale věděl, že čím víc se přibližuje k prázdnému prostoru, kde kdysi byla jeho rodná planeta, tím vzdálenější je vysněnému setkání.


Toho večera zachytil slabý signál: „Běž se mnou a nikdy se nezastavuj.“ Přijal a dekódoval i souřadnice a zjistil, že velkou část svého života strávil cestováním na opačnou stranu. Ztratil padesát let, aby se poté dozvěděl, že je celé století cesty vzdálen od jediné blízké bytosti v celém vesmíru.

„Myslím, že je nemožné, aby se dva lidé našli v téhle pustině vakua a zoufalství,“ povzdechl si. Ještě té noci se vydal na cestu zpátky. „Nenašel jsem domov – byl jsem sice blízko a už jsem ho skoro měl na dosah ruky, ale zase se od něj vzdaluji a podruhé ho opouštím.“




„Co se to jenom děje?“ ptal se zmateně, když se probudil v prosklené kapsuli udržující životní funkce, která kroužila po spirálovitých oběžných drahách kolem jedné z posledních černých děr, které zbyly ve vesmíru poté, co vyhasly poslední hvězdy a pomalu se začínala rozpadat i samotná hmota. „Tak už se asi nikdy neshledáme,“ řekl a plakal, protože věděl, že se stal poslední živou bytostí ve vesmíru.

  • květen 2008; korekce a drobné rozšíření 30. června 2008, další malá korekce 26. května 2009 4:39

komentáře RSS

fotr
9. června 2009 9:12 #598
fotr píše…

Je to dobrý, ale málo postav,více obrazně popiš destrukci země,a konec je moc stručný.

Komentář bude formátován pomocí Texy! syntaxe.
Např: **tučný text**, *kurzíva*, "text odkazu":adresa.
Na ostatní komentáře můžete odkazovat pomocí [čísla komentáře].

Napište komentář!

 

o autorovi:

K. Jmenuji se Karel Čížex, v síti také známý jako kaja47 - tak trochu spisovatel, trochu programátor, trochu webař, milovník divné hudby atd atd.
mail:
jabber: kaja47@jabbim.cz

další projekty

wyhledawacz fel.log stalkr vtipy.k47.cz k47.shop Zkracovač adres stripbot

živě z twitteru

N/A

tadá

poslední články

#299
článek | 27. srpna 2014
O čem mluvím, když mluvím o Murakamim
článek | 31. července 2014
Kafe v pět
povídka | 30. června 2014
O bestii
povídka | 30. června 2014
Úvod do zrcadel a labyrintů
článek | 12. května 2014
Slova starého feťáka
článek | 17. dubna 2014
669.350
| 8. dubna 2014
Sny cypherpunků
článek | 17. března 2014

poslední komentáře

MySQL group by trik
mrsa | 20. března 2014
Vodník
cbvcxy | 22. února 2014
Rozdělení velkých tříd ve Scale
JeLiTo | 11. ledna 2014
Božena Němcová - V zámku a podzámčí
Anonym | 27. prosince 2013
Sedm let post-rocku
Woodbin | 9. prosince 2013

největší kecalové

Anonym Anonym
JeLito JeLito
Ondřej Levek Ondřej Levek
mrsa mrsa
Okurka369 Okurka369

K47i © 2002 - 2014 K. aka Kaja47