Třetí jarní den

Další jarní den se probudil a já seděl v zapadlém rohu špinavých uliček velkoměsta, které mi před očima měnilo tvary. Snažil jsem se vzpomenout, jak asi chutná láska. Ale nedovedl jsem si vybavit žádnou určitou chuť, ani vůni. Pouze zápach kokainu a chuť po dalších drogách. Drogy. Drogy. To nejhorší do čeho jsem mohl zapadnout. Nechutné svinstvo, břečka přinášející krátkou extázi, kterou vykupuju po zbytek života. Křeče. Cítím křeče; nebo něco podobného. Svírají mi mozek, žaludek, ruce. Tyhle svěráky mě nutí vzít si další kousek, další dávku, ještě jednu. Musím. Ale pokouším prosadit ve vlastní hlavě svůj názor: Ne! Už nechci žádnou další dávku! Nebudu krást, ne. Žádnou další šlehu – nic. Připadá mi to jako snaha oprostit se gravitaci. Snažím se, seč mi síly stačí, mávám křídly. Už jsem unikl o 1 milimetr, 2 milimetry, mávám víc, 3 milimetry, křeče ve svalech, 4 milimetry, absolutní vysílení, půl centimetru. Já chci výš, chci pryč, letět ke slunci. Už nikdy se nedotknu země.

Svaly i vůle mi ochably, dopadl jsem zpět na zem v celkovém vyčerpání a s podlomenou vůlí. Gravitační síle kokainu se nedalo uletět a já jsem zase šel krást, abych měl na další várku.

Mastná špína velkoměsta, kde žilo přes milion lidí, ale přesto mě nechávali osamělého, byla mým domovem, mou prací, mým živobytím, jediným východiskem. Bez budoucnosti.

Vypravil jsem se zas do mého oblíbeného obchoďáku, kde jsem už mnohokrát předtím okrádal lidi mačkající se v tlačenicích kolem regálů se zlevněným zbožím. Kdysi tato výdělečná činnost docela dost vynášela, ale nákupní horečka, způsobená velkými slevami, polevila; lidí ubylo a moje zisky se nebezpečně blížily k hranici, za kterou si už nevydělám na další várku zlaté šťávičky. Přemýšlel jsem o tom, ale tok myšlenek byl narušován stále naléhavěji se ozývající potřebou konzumace drogy. Postupně mě podobná neodkladná nutkání zahlcovala; ten proces mě zaskočil svojí brutalitou a silou, se kterou mi zničil všechny plány do budoucna a naděje.

Minul jsem skupinu kurev, ale moc jsem si jich nevšímal. Z tom okamžiku jsem si vzpomněl na trávu. To bylo něco. Mohl jsem to kouřit ve velkém, aniž by mě to nějak vysloveně demontovalo mozek. Ani závislostí, kterou teď cítím pod kůží celého těla, jsem až tak moc netrpěl. Ale hlavně – vyšlo to mnohem levněji. A když jsem si travičku pěstoval sám, náklady se blížily nule. Realita se ovšem přiblížila ke své horší straně.

Procházel jsem zrovna kolem zlatnictví a najednou mi při pohledu na blýskající se klenoty připadala moje finanční situace děsivě beznadějná. Za několik vteřin jsem se odhodlal k větší loupeži než obvykle. Už jen myšlenka na tu horu zlata mě slepě nahnala dovnitř. Neměl jsem nejmenší šanci, si cokoli jakkoli rozmyslet.

Prošel jsem až k prodavači. Tvářil se mile. Ale stejně jsem ho vší silou praštil pěstí do obličeje. Upadl na zem a nehýbal se. Ulevilo se mi a cítil jsem se velmi spokojený – všechny ty regály plné šperků a všechny jen pro mě.

Vybíral jsem jeden regál za druhým. Zlato v kapsách mě nutilo brát ještě rychleji. Snažil jsem se a už za deset minut jsem utíkal zaprášenými uličkami pryč od zlatnictví. Báječný pocit vážit o několik kilogramů víc. Chtěl bych být obézní šperky!

Moje kroky směřovaly k černému trhu, kde všechno ochotně vykoupili. Tolik peněz jsem snad ještě v peněžence neměl. Vrchol blaha. Neváhal jsem ani vteřinu a navštívil jsem svého dealera. Už mě očekával a měl pro mě připravenou mojí obvyklou dávku. Vytáhl jsem zmuchlané bankovky. Oči se mu zablýskly, když jsem požadoval víc než obvykle. Přijal peníze a vydal mi kokain. No to bude jízda, pomyslel jsem si.

Následně jsem zalezl někam, kde bych byl sám a začal jsem si v klidu vychutnávat celou tu nečekanou nadílku. Posadil jsem se do kouta pusté místnosti. Najednou se mi na mysl přikradla myšlenka, která říkala, že bych si už nic neměl brát a měl bych s tím skončit. Ale brzy byla zaplašena závisláckou potřebou a já si plně jsem si vychutnal všechen kokain.

Po euforii, která trvala možná půl hodiny, možná rok, mě trochu zabolelo v břiše. Nejdřív lehce, pak trochu víc. Postupně bolení sílilo v žaludeční křeče. Začal jsem zvracet. Vyblil jsem snad i to, co jsem nikdy nesnědl. Připadla jsem si tak prázdný, zatímco jsem se válel ve svých zvratkách a v hlavě mi začínalo třeštit. Připadla jsem si jako kdyby mi do hlavy zatloukali skoby. Bolest přehlušila jakékoli vjemy přicházející ze zbytku těla. Bolest hlavy byla nesnesitelná, v uších mi zvonilo a začínal jsem vidět světlo. Jasnou bílou záři.

„Ne“, řekl jsem, „už nikdy víc.“

Světlo znovu zesílilo svůj jas.

„Nevezmu si žádnou drogu.“

Oslepovalo mě.

„Nikdy.“

Pálilo mě do obličeje.

„Nechci…“

Světlo zahalilo celý můj výhled a já nad sebou ztratil kontrolu.

Probudil jsem se až v nemocnici, všude do mě vedly hadičky a kolem blikaly různé přístroje. Nad hlavou se mi sklonil doktor a posvítil mi do očí svítilnou. Něco říkal, ale neslyšel jsem ho. Nefungoval mi sluch. Potichu jsem děkoval. Dneska to dobře dopadlo.