přihlásit se
k47.cz
Už deset let na vašich monitorech.

Skupinová samomluva 2

alternativní verze
autor: kaja47 - CC by-nc-sa - publikováno: - sekce tvorba » povídky #358
povídka je součástí sbírek Epizody «« »» a Skupinová samomluva «« »»
♫ poslechněte si článek jako audio: stáhnout

Dan s Jirkou seděli v zadní lavici a sledovali pohyb hodinových ručiček. Přišel jim až nesmyslně pomalý. Jirka by klidně přísahal, že na začátku vyučovací hodiny trvala vteřina víceméně vteřinu, ale jak se přibližovalo zvonění, postupně se protahovala. Profesor, mluvící o teorii relativity a z ní plynoucích důsledků, jako je různá rychlost plynutí času, jim to potvrdil. ale přesto po několika letech zazvonilo, třídu zaplavil obvyklý ruch přestávky, vzduchem proletělo několik nadávek a dvě šipky novokainem řezaného kurare. Polovina osazenstva třídy odešla do Las Vegas.

Dan s Jirkou v klidu seděli ve své lavici na konci třídy, zády opřeni o zadní stěnu a vedli jeden ze svých nedůležitých rozhovorů.

Jirka: „Dneska ráno jsem si vzpomněl na Anu Orlovskou. Už je to pár let, co jsme se viděli naposledy.“

Dan: „Jo, jo. Ana. Hezká holka, škoda, že to prasklo.“

Jirka: „Hajzle.“

Dan: „No, no, no. Tak jsem jí vohnul jako první. To je toho.“

Dan a Jirka byli kamarádi, kamarádi na život a na smrt, kamarádi až za hrob. I když by se mohlo zdát, že se jejich vztah překlápí do úplně jiných poloh, jsou to stále jen kamarádi. Oba dva tyhle řeči nenávidí a okamžitě je trestají injekcí botulotoxinu do slabin. Znají se už třináct let, což je zatraceně dlouhá doba na to, aby se jejich přátelství rozpadlo. Pravda, prošli několika zkouškami ohněm, ale vždycky si našli cestu ven.Nedovedou si představit život jeden bez druhého, žijí spolu, střídavě jeden u druhého. Lidé, kteří je znají, je považují za bratry a těm, kteří je neznají dokonale splývají v jednoho člověka. Jejich pevné přátelství nemohlo nic rozpárat, ani ty nesmyslně se vlekoucí vteřiny.

Navíc si jsou oba dva velmi podobní, téměř naprosto nerozeznatelní a vědí o sobě úplně všechno, takže není problém, když za sebe střídavě zaskakují, třeba na úřad, za ředitelem, za babičkou, na rande, což také hojně využívali v případě Any Orlovské. Jirka se s ní seznámil, ale přišlo mu nesmyslné, aby si jí nechal pro sebe a začal se dělit s Danem. Ale on se trochu víc rozjel a posléze ho Jirka málem zabil. Ale ani to je nedokázalo rozdělit.

„Ty vole, podívej! Píše Ana Orlovská.“

„Ukaž, co píše.“

„Chce se sejít.“

„S oběma?“

„Jo, přesně tak.“

„Asi nikoho nemá a tak chce radši dva najednou.“

„Nemám nic proti, jdeme do ní.“

Zároveň s otravným zvoněním na další hodinu se jim v hlavách roztočil kolotoč vzpomínek na Anu Orlovskou. Nejdřív na to malé krásné děvčátko ve školce, pak o několik let později na zvláštní setkání ve vlaku, chození na střídačku, nešťastný záskok, po kterém se rozjela one-man show se dvěma herci. Ana se divila, co Jirka dokáže, ale netušila, že má druhé já. Líbilo se jí to, klukům taky, ale jízda skončila v interhotelu, kam pozvala Jirku, ale přijel i Dan. Celou noc se pařilo a k ránu našel jeden druhého (dodneška nevědí kdo koho) s Anou. Jí to došlo a následoval spěšný útěk, Ana se dívala z okna, kouřila levné cigarety, nad kopcem vycházelo slunce a svítilo na interhotel. O mnoho pater níž ze dveří vyběhly dvě siluetky a pádili z kopce. Její otec jim posílal pozdravy ze své kulovnice. Běželi několik kilometrů, chytili stopa a po rychlé jízdě vystoupili až doma. To byla tečka za kapitolou s názvem „Ana Orlovská“. Ale teď si to očividně rozmyslela a chce je mít oba najednou.

„Myslíš, že z toho něco bude?“

„Já doufám, že jo,“ odpovídal Jirka a přitom sledoval vcházející angličtinářku – mladou krásnou profesorku.

„Ty vole, podívej na ní. To je dokonalá kost.“

„To sice jo, ale nedá ti. Spíš by mě zajímalo, jak teď vypadá Ana.“

„Třeba ztloustla, začala strašně posilovat, teď má steroidový bicáky, na rameni tetování, pásku přes oko a je závislá na benzodiazepinu, scopolaminu, meskalinu, harmalinu, bufoteinu, demerolu, benzedrinu a dihydro-oxy-heroinu.“

„To snad ne.“

Během hodiny ještě do detailu probíraly Anu, jejího otce jehož nevědomky vypůjčenou kamerou bylo natočeno mnoho hodin porna. Byl to taky on, kde Jirkovi na jeden den půjčil svojí zrcadlovku. Jirka se pak vydával za uměleckého fotografa a dal dohromady Míšu s Janou.

Čas nečekaně zrychloval a hodina trvala překvapivě krátkou dobu.

Zazvonilo, překvapení, jdeme.

„Dneska jsme u mě,“ řekl Dan a za chvíli už naskakovali do rozjíždějícího se vlaku. U dveří je přivítal revizor a tak bez lístků utíkali před pokutou. Postupně byli zahnáni na konec vlaku, neměli kam prchnout, odhodlali se k odvážnému činu – vystoupit na příští zastávce. Jen, co se dveře otevřeli, vyskočili ven a málem porazili Míšu s Janou na nástupišti. Narychlo se pozdravili, dveře se zavřeli, vlak odjel.

„Další jede za půl hodiny.“

„Lepší čekat, než platit.“

„To každopádně.“

Seděli v čekárně a předli nekonečné sítě debat.

„Co si myslíš o Míše a Janě?“

„Nejhezčí baby jsou vždycky lesbičky.“

„Jenom aby taky Ana…“

„Toho bych se nebál.“

„A její otec, to byl fajn chlap.“

„Jo, dokud se na tebe nenaštval a nevyhnal tě z domu kulovnicí.“

„A když viděl, že jsem moc daleko na jistý zásah, tak na mě poslal psy.“

„Myslíš ty jeho telata?“

„Jo, přesně toho stokilovýho zabijáka. ale byla to mrcha. Nedoběhla mě a nezakousla se, ale ani to nevzdal, prostě mi klusal za zády a já půl hodiny zdrhal jako šílenej. Pak jsem ho konečně setřásl. ale víš koho jsem viděl u Evina otce?“

„Ne.“

„Naší angličtinářku.“

„Tu se kterou sis to vždycky chtěl rozdat?“

„Jo přesně tu. Možná by to s ní vyšlo.“

„Ale to by nesměla najít tu tvojí básničku.“

„Se ti snad nelíbila?“

„Jak to jenom říct? Byla tak intimní, až se mi z ní dělalo šoufl.“

„Krása nesmírná, přijíždí vlak.“

„Na palubě se oddávali relaxování v rytmu nerovných kolejí.“

Vlak zastavil, vyskákali ze dveří a uháněli k Danovi domů. byl to žlutý dům s opadanou omítkou, obehnaný živým plotem, přízemí a podkroví, několik pokojů, patro křídla s garáží už několik let přestavováno na velký obývák. Bylo na něm zajímavé jen to, že ačkoli vypadal, že každým dnem spadne, stále držel. Danův otec byl nedostudovaný architekt, který pracuje jako stavbyvedoucí a podle toho taky dům vypadá: velké plány, ale zatím nic. Dan rozrazil vrátka, dveře, druhé dveře. Doma byla jen babička, rodiče stále v práci. Oba jí pozdravili jako svou vlastní a cestou pře s kuchyň, kde nabrali potřebné zásoby, zamířili do svého pokoje. Vypadalo to tam skoro stejně jako u Jirky. Rozlehlý pokoj, kterému dominoval počítač s velkou obrazovou a předimenzovanou reprosoustavou. Stroj už běžel, Dan tam hodil nějakou hudbu, batohy zahodili do kouta a přistáli na letišti, které suplovalo postele.

„A co ségra, že se neukáže.“

V tom vešla od pohledu sedmnáctiletá dívka oblečená jen v kalhotkách a chatrném tričku. Rozespale mrkala na své bratry a rukou se probírala zacuchanými vlasy.

„Ha, my o ségře a ona za humny.“

„Čau brácho, čau brácho, mohli byste to ztlumit, strašně mě bolí hlava.“

„Jo, jo, sestřičko, jako by se stalo. Zase jsi včera moc pařila, co?“

„Hádej,“ a odešla.

„Je hezká, myslíš, že je lesbička?“

„Je jenom jediný způsob jak to zjistit.“

„Kdy jdeme za Anou?“

„Za hodinu. Psala mi, že mám přijít na hřiště.“

„To abych se začal chystat,“ řekl Dal, lehl si, zavřel oči a za chvíli už zařezával.

Jirka seděl na židli, nohy na stole, rukama podepřel hlavu, díval se z okna ven a naslouchal tlumené hudbě. Vzpomněl si ne neobvyklé setkání ve vlaku. Netradičně se vracel ze školy sám, vagon se kymácel, klimbal, oči zavřené, téměř spal. A najednou cítil těsně vedle sebe teplo něčí tváře. Nanosekundu poté se ho ta osoba dotkla rty a začala ho líbat. Bez špetky údivu se napojil, otevřel oči a zjistil, že mu na klíně sedí krásná holka. po úvodním intermezzu si sedla vedle něj a chovali se, jako kdyby spolu chodili už rok. A pak šli společně do parku, povídali si, jako kdyb se znali odjakživa a nakonec prožili romantický večer. Až druhý den se dozvěděl, že ta dívka byla Ana Orlovská, jeho „stará známá“, se kterou se předlouho neviděl a teď se setkali aniž by jeden druhého poznal. Jirka si pískal na dobrou náladu a optimismus.

Mezitím se Danovi zdál sen:

Lazar chvíli telefonoval a pak zakřičel jdeme. Společně s Kalderonem vyrazili. Pádili po silnici a cestách mezi horami, míjeli města, řeky i přehradní nádrže. Přeběhli most, přeskočili potok, závěrečné stoupání a nad nimi se tyčil interhotel. Vklouzli dovnitř, setmělo se, vyšel měsíc, zase zmizel a oba dva zdrhali pryč s prvními paprsky slunce. Z okna lim za paty dopadlo několik prázdných lahví, rány z kulovnice a jiné zbytky divokého večera. ale oni jen zvířili prach a byli doma. Znuděně leželi na gauči, venku tropické vedro a zpocené mouchy se chladili u ventilátoru. Anna O. naředila vzpomínky trávou, dvěstěprocentní pálenkou a partičkou kamarádek a bylo OK. Z reproduktorů hřměl rachot továrny a jejích výrobních linek občas rozříznutý elektrickou kytarou. Lazar s Kalderonem obvolávali své známé, zdali by se nechtěli zastavit na otočku v jejich posteli 2+1. Někdo přišel a tak večer uplynul v duchu skupinové zábavy na tři.

Druhý den ráno zazvonil budík a Dan se probudil.

Rozespale mrkal po pokoji až zaostřil na Jirku jak se rozvaluje na židli a hledí z okna ven.

„Tímhle směrem je Šumava,“ ukázal prstem do svěží zeleně.

„Ano, ano, jeden pozvaný, dva hosté. Jak rychle jsme se tam hrnuli, tak rychle jsme pak zdrhali.“

„Ale, že ten hostitel byl férovej chlap.“

„Jen do chvíle, než zjistil, že nemáme čím platit.“

„Ale pořád byl docela fajn.“

„I když nás hnal za ten kravál kolem čtvrtý hodiny ranní.“

„Kdo uteče vyhraje.“

První chvíli se nic nedělo.

Sprinteři se protahovali.

Kalderon vyrazil a Lazar za ním. Běželi na náměstíčko, byl tam autobus a právě se rozjížděl. Narazili na zavřené dveře a autobus zmizel za zatáčkou.

„Další jede za dvacet minut.“

„Nemáme tolik času. Poběžíme zkratkou.“

Vyrazili a za chvíli se dostali na silnici s čerstvě položeným asfaltem, po stranách kvetly vrby. Najednou se ozval výstřel z pušky. Zazněl jako hrom.

„Že by bouřka?“

„Ale hovno.“

Běželi dál, minuli louku, kde ležela Míša s Janou na dece.

Zabočili, přes pole, chvíli nic, přeskočili plot, konečně hřiště. A uprostřed stála Ana Orlovská.

  • květen – červen 2005

Obsah seriálu Epizody

čtěte pokračování »

Obsah seriálu Skupinová samomluva

čtěte pokračování »

komentáře RSS

Zatím žádné komentáře. Buďte první.
Komentář bude formátován pomocí Texy! syntaxe.
Např: **tučný text**, *kurzíva*, "text odkazu":adresa.
Na ostatní komentáře můžete odkazovat pomocí [čísla komentáře].

Napište komentář!

 

o autorovi:

K. Jmenuji se Karel Čížex, v síti také známý jako kaja47 - tak trochu spisovatel, trochu programátor, trochu webař, milovník divné hudby atd atd.
mail:
jabber: kaja47@jabbim.cz

další projekty

wyhledawacz fel.log stalkr vtipy.k47.cz k47.shop Zkracovač adres stripbot

živě z twitteru

N/A

tadá

poslední články

Slunce je vždy nové
povídka | 29. listopadu 2014
H. P. Lovecraft
článek | 20. listopadu 2014
Hororoskopy
projekt | 29. října 2014
#299
článek | 27. srpna 2014
O čem mluvím, když mluvím o Murakamim
článek | 31. července 2014
Kafe v pět
povídka | 30. června 2014

poslední komentáře

MySQL group by trik
mrsa | 20. března 2014
Vodník
cbvcxy | 22. února 2014
Rozdělení velkých tříd ve Scale
JeLiTo | 11. ledna 2014
Božena Němcová - V zámku a podzámčí
Anonym | 27. prosince 2013
Sedm let post-rocku
Woodbin | 9. prosince 2013

největší kecalové

Anonym Anonym
cbvcxy cbvcxy
JeLiTo JeLiTo
mrsa mrsa
Okurka369 Okurka369

K47i © 2002 - 2014 K. aka Kaja47