Sedim na prdeli a čumim, kam ten svět spěj

Sedim na prdeli a čumim, kam ten svět spěje. Při dalším letmém pohledu z okna zjišťuji hrůzostrašnou pravdu: tenhle svět spěje do prdele. Kam až to dojde? Bouře na slunci, válka, která začala jen proto, že nějaká Kondolína řekla: „Džordži, 'di do toho.“ ; dále pak nekonečná náboženská nesnášenlivost a sebevraždy ve jménu neexistujícího Alláha. Soustavné ničení přírody průmyslovými giganty, obrovská nezaměstnanost, ropné skvrny, obezita ve vyspělých státech, chudoba a hladomor v chudých rozvojových zemích, šíření světového míru válkami a nenávistí, obrovské rozšíření nemocí, kolaps zdravotnictví, nové a nové válečné konflikty, globální oteplování, tání ledovců a lpění na fosilních palivech. Je toho dost, ale co s tím? Vyjdu do ulic s transparenty, vzburcuju ještě mnoho dalších lidí a budeme protestovat proti všem problémům – ať s tím někdo něco udělá. Udělá? Těžko!

A proto se do toho zapojím sám. Stanu se ekologem, silou vůle zastavím globální oteplování, vynaleznu nový zdroj energie, zastavím válečné konflikty, zaměstnám miliony lidí, pošlu do Afriky horu jídla – ať se tam najedí, zastavím války a náboženskou nenávist. Seženu ještě několik mě podobných lidí a svět bude skvělý. Budeme požehnáním.

Ale co když mě při tom nějaký extremista zabije nebo utonu v průmyslovém odpadu? Co potom? Svět ztratí spasitele. Radši zůstanu sedět na prdeli, bude to tak lepší.