Neděle třináctého

(z velikých reproduktorů v rozích pokoje se stále dokola tiše valil I know the Reaper)

Peo zakašlal. Ležel vedle mě na široké posteli ve svém malém pokoji. Oba dva jsme byli nazí a měli jsme na zádech několik čerstvých tetování. Peo svoje rozbolavělé a rozlámané tělo skryl pod slaboučkou přikrývkou a na mě zbyl jen nepatrný růžek. V hlavě mi pulsovalo trio kvasarů a odíralo se zevnitř o lebku a na jazyku jsem cítil pachuť kyselých jablek. Ležel jsem na břiše, pomalu otevíral oči, objevoval nepříjemný a rozmlžený svět za víčky a přitom se snažil zastavit zvony, které mi rozdíraly mozkovou tkáň.

Pak se odněkud přihnal příjemný dívčí hlas, který mi v ten okamžik zněl jako jekot policejní sirény umístěné přímo mezi hemisférami, a chvatnými kroky se přibližoval: „Brácho, brácho vstávej, už je poledne. Peo, mohl bys mi s něčím…“ Pak náraz ticha a nehybné zírání, které jsem s hlavou zabořenou v polštářích a s dlaněmi na uších pouze tušil. Hbité kroky odcupitaly.

Zase zavládlo vakuové ticho kosmu, uslyšel jsem zvuk zvířeného prachu a sténání betonu ve stěnách orlího hnízda. Šelest pohybu přikrývky zněl jako zemětřesení. Peo se přetočil na bok a bez výrazu a beze slov se díval na mě a do okna za mými zády. Teprve v ten okamžik mi došlo, že ani jeden z nás není oblečen, ale s hlavou zpustlou a vyprahlým hrdlem jsem se tomu nedokázal divit. Opětoval jsem prázdný pohled. Peovi do tváře dopadaly první sluneční paprsky, zatímco já proti oknu vypadal jako černá silueta. Za tři roky co se známe, jsem ho pochopitelně ještě nikdy neviděl nahého, byli jsme jenom kamarádi, ale taky jsem si nikdy neuvědomil, jak je vlastně křehký a delikátní. Zmačkaná deka, kterou měl přehozenou přes útlá ramena, nedokázala zakrýt celé jeho tělo. Ale to byla poslední věc na světě, která nám v ten okamžik vadila. Netečným pohledem jsem ho pozoroval, jeho slabé ruce složené pod hlavou, černé vlasy, smutné tmavé oči, hvězdu vytetovanou na břiše kousek nad tříslem. Nikdy předtím jsem o tom nepřemýšlel, ale on byl vážně hezký a navíc vypadl tak slabě a bezbranně. Já byl v porovnání s ním svalovec. Každý den jsem do úmoru posiloval, chodil běhat a sportoval. Vedle něj jsem musel vypadat strašně hrubě, jako rváč, jako Bestie vedle bytosti z jemného porcelánu.

Pak jsem si všiml dlouhé jizvy, která se mu táhla napříč předloktím a dvakrát jsem polkl naprázdno.

Nervózně jsem si prohrábl vlasy sestříhané na několik milimetrů a nasadil brýle, které ležely na poličce v čele postele. Nosil jsem brýle model Gordon Feeman s tmavými silnými obroučkami, které mají jenom pološílení vědci nebo rváči-intelektuálové.

Ticho se propadlo do ještě mučivějších hloubek a v prostoru se napjaly struny tenze. Stihly zabrnkat několik neklidných tónů, než jsem zlomil posvátnou pečeť mlčení: „V hlavě mám poušť, Peo. Nepamatuji si ani ťuk. To byla ale neděle!“

Peo nereagoval. Jen vrhal svůj smutný pohled přese mě do světa za oknem.

„Umírám!“ po jeho tváři sklouzla slza a v mé hlavě se rozezněl tupý úder starého zvonu.

„Já taky, my všichni, velice pomalu a velice vytrvale. Už dvacet let.“

„Ale nejhorší je, že před tím nelze utéct.“

Leželi jsme naproti sobě na boku a já roztřeseného Pea pohladil po rozechvělém rameni.

V tom okamžiku do pokoje rázným krokem vstoupila Peova matka. Uviděla nás a narazila do neviditelné bariéry uprostřed pokoje. Chtěla něco říct, ale jen několikrát naprázdno otevřela ústa a při tom nejistě gestikulovala rukama. Otočila se a vyklouzla z pokoje.

Ticho padlo jako podzimní listí.

Peo se přetočil na záda a díval se do stropu. Oči se mu leskly.

„Žijeme na běžícím pásu – v továrně na smrt.“ Promluvil jsem do tichého prostoru.

„Pokračuj, básníku…“ zašeptal Peo.

„Naše dny ubíhají v šíleném světě, bez naděje na spasení. Trháme listy z kalendáře a slyšíme čas, jak nám neodbytně protéká mezi prsty. Díváme se z okna rychlíku bez zastávek, který se řítí do propasti věčné tmy. Padáme prostorem, uvězněni v kleci, nemůžeme roztáhnout křídla, chceme létat, chceme ven, chceme nad střechy domů, klouzat vzduchem, dýchat svobodu, cítit ji. Ale máme spoutané ruce i nohy. Nemáme nic, plazíme se v blátě všední reality, snažíme se nevnímat střely, které mám sviští kolem hlavy. Srdce nám bije v mizivém okamžiku mezi tmou před počátkem vesmíru a tmou po vyhasnutí posledních hvězd. Jsme v pasti chycení, jsme Krakenem stahováni ke dnu, jsme pronásledováni Bestií, je za námi a dýchá nám na zátylek. Pohybujme se na ostří nože, balancujme na hraně propasti, jsme přivázáni slabou nití života, nemáme nic.“

„Nemáme nic, nejsme nic.“ Peo se zaposlouchal do šumu hudby. „Nikdy není příjemné si uvědomit, že před námi je hranice. Život je trochu děsivý.“

Vstal jsem a posadil se na okraj postele. Příjemný koberec polechtal na chodidlech, závan čerstvého jarního větru, který proklouzl oknem, pohladil po těle. Avšak v hlavě mi stále zuřila bouře bodavé bolesti a levou rukou probíhalo vlnobití palčivých jehel. Kolem bolavého zápěstí jsem měl uvázaný bledě zelený šátek se zčernalými skvrnami.

„Peo, něco mám!“ Vytřeštil jsem oči. Olověná opona, která zakrývala všechny vzpomínky neproniknutelnou clonou, byla na okamžik poodhalena. „Vybavila se mi neurčitá vzpomínka na včerejšek. Viděl jsem setkání na osamělém křížení lesních cest. Svět kolem byl už tichý a potopil se do fermežové tmy, která zredukovala všechny pestré barvy do několika odstínů černé a měsíční šedi. A my – já a ty – jsme stáli na rozhraní, za našimi zády se tyčily poslední hradby stromů a před námi se rozprostíralo nevysoké pole, kopce, černá obloha, vesnice v dálce a nepatrná světla. A pak…“ v paměti jsem hledal obrazy včerejší noci. „A pak se za námi hnali ti lidé.“

„Kdo?“ podivil se Peo.

„Nevím,“ pokrčil jsem rameny, „nějací lidé, běželi za námi a křičeli na nás. Utekli jsme jim.“

„Ano, teď jsme jim utekli, ale co příště? Nechápu, proč se to stalo.“

„Vždyť nechápeme svoje okolí a co víc – ani sami sebe. Neznáme se dost dobře, jsme jenom cizinci a pouzí kolemjdoucí, kteří se ani nepozdraví a sotva si někoho všimnou.“

„Žádný pevný bod. Připadám si, že padám, potápím se do tekutého písku, tonu v moři a nemůžu se hnout.“ Peo pevně zavřel oči, aby zabránil slaným mořím zatopit pevninu. „Všude kolem nás jen disharmonie a nedostatek porozumění. Jsme jako trosečníci uprostřed milionové metropole. Nikdo, kdo by…“ Jeho hlas zmizel ve vlnobití vzlyků.

„Vím kam míříš. Na mém srdci je taky nálepka fragile.“ Vstal jsem z okraje pelesti a protáhl jsem svoje paralyticky zkřehlé tělo. Obr se pohnul, svaly se napjaly a leskly se v ranním světle. Podvědomě jsem vycítil Peův pohled. „Naše vědomí jsou infikována toxinem, jsou jakoby ve svěráku, cítíme se jako beznozí provazochodci. Ani nevíš jestli ti vůbec někdo zatlačí víčka.“ Cynicky jsem se uchechtl. „Ale se mnou můžeš počítat, můj smutný princi.“

Peo se zaposlouchal do podprahových rytmů, které vibrovaly pokojem a překládal slova: „Nejsladší ze všech lží – věčný život. Nikdo nechce umřít, ale musíme a proto se skrýváme. Ale co sis neuvědomil: budeš žít v srdcích svých blízkých, kteří jsou s tebou.“

(z reproduktorů v rozích pokoje se stále linul I know the Reaper)