přihlásit se
k47.cz
Už deset let na vašich monitorech.

End-time #2 - Krev a bouře

autor: kaja47 - CC by-nc-sa - publikováno: - sekce tvorba » povídky #2282
povídka je součástí sbírky End-time «« »»

Rox ležel nezraněný, ale přesto v šoku, bez pohybu, dech velice mělký. Erik nad ním chvíli klečel a těkal očima. A pak Roxovi začal rozepínat košili. Jeden knoflík za druhým, pomalu, pečlivě, s uspokojením. Odhalil černou neprůstřelnou vestu, s jasně viditelným vyboulením předního plátu. Tyhle keramické pláty jsou schopny zastavit naprostou většinu projektilů pušek i samopalů a jsou používány hlavně v armádě, kde je mnohem větší riziko, že na vás budou střílet něčím lepším než obyčejná pistole, ale my je nosili i přesto. Naše paranoia neznala hranice. Erik zjistil, že je hlavice sekyry zabodnutá ve vrstvě kevlaru a do kůže pronikla jenom několik milimetrů. Trochu krve, maximálně poraněné jedno žebro. Nic zásadního. Rox přesto ležel bez pohybu, v katatonickém šoku, bledá strnulost, vědomí velice řídké. Erik mu rozepnul opasek a pokračoval zipem kalhot. Všechno jsem viděl, protože telefon se zaklínil tak, že čočka kamery směřovala přímo na ně.

… pasáž se nezachovala …

„On byl gay nebo bisexuál?“ zeptal se detektiv, když dopsal všechno, co jsem mu řekl.

„Popravdě – ani jedno z toho. Erik byl zkrátka člověk, který by se vyspal s kýmkoli, kdyby k tomu měl šanci a ani by to nemusel být člověk, konec konců by ani nemusel být naživu.“

Detektiv se tvářil docela znechuceně.

„Jeho sexuální život a nejen ten, byl velice neuspořádaný a velice nepředvídatelný. A všechno, co dělal, se mu neuvěřitelně hnusilo. Třeba se vyspal s nějakou holkou a druhý den byl úplně nepříčetný a pořád se sebe ptal, proč to vlastně udělal, říkal, že se sebe chce smýt vinu. Ale všechno se zakrátko zase opakovalo. Hrnul se do vztahů, které po krátké době ukončil, naprosto bezdůvodně. Vypadni z mého života. Pamatuji si, jak potom – když se mu kolem poledne konečně podařilo usnout – seděl na podlaze, rozcuchanou hlavu opřenou o zeď, ve tváři výraz úplného emocionálního vyprázdnění.“

„Když poslouchám, jak nespoutaně žil, napadá mě: neměl na svědomí nějaké sexuální zločiny, nějaké znásilnění?“

„Ne,“ odpověděl jsem rezolutně, „i když se to po všem, co jsem o něm řekl, nemusí zdát pravděpodobné, on měl nějaké zásady. Velice málo zásad, které občas porušoval, ale tohohle by se nedopustil. Aspoň myslím. Měl tendence být ve vypjatých chvílích impulzivně dominantní, říkal, že to je kouzlo okamžiku, že bez toho by život byla nudná šedá planina, ale znásilnění. I když technicky vzato se jednoho dopustil.“

Detektiv zbystřil a nepatrně se mu protáhly koutky, jako kdyby si říkal: „No vida, jako bych to neříkal.“

Technicky vzato,“ pokračoval jsem a dával velký důraz na ta dvě slova, „znásilnil MM – dalšího kamaráda, který čeká dole na recepci.“

Detektiv nasadil podezíravý výraz. „A to mi chcete říct, že Erik Král neměl homosexuální tendence?“

„Um,“ vteřina ticha, „ano.“

„Kdybych byl gay a věděl bych to, bylo by to příliš jasný, příliš jednoduchý,“ říkal jednou Erik. „Takhle je všechno zahalený olověnou rouškou vzrušujícího tajemství.“ Nechápal jsem ho. Nikdy se mi ani náznakem nepodařilo proniknout do jeho mozkové strojovny času. Tolik protichůdného chování, tolik fundamentálního zmatku a přitom to byl chytrý a vzdělaný člověk z rodiny, která se morálkou mohla řadit mezi aristokracii.

Ale někde se něco posralo a z Erika se časem stal berzerk – zuřící šílenec v pravém slova smyslu. Skoro jsem si nepamatoval dne, kdy bych ho neviděl v jednu chvíli naprosto klidného a vzápětí šílejícího jako násilná erupce vulkánu. Hřměl, z hrdla se mu valil hluboký neartikulovaný tón, začal mlátit do sloupu dokud mu nekrvácely klouby, pak použil vlastní tělo jako beranidlo a vrhal se proti skříním, dokud do posledního nevylomil všechny panty. Zuřící šílenec. Jindy jsem přišel do bytu, on tam seděl a šroubovákem rozebíral hlavu žiletkového holicího strojku. Nevnímal okolí. Vyndal dvě drobné a tenké žiletky a prohlížel si je proti oknu. „Podívej se na to, to je nádhera.“

Hm, udělal jsem.

Pak jeden z páru maličkých břitů přiložil shora k zápěstí a začal se řezat do kůže. Strašlivě pomalu, soustředěně, opatrně, pečlivě. Sledoval řez a proužky krve. Zářezy nešly příliš hluboko, ale přesto se z nich po chvíli začala valit temná krev. Byl jí naprosto fascinovaný, v tu chvíli pro něj existoval jenom hemoglobinový mikrosvět na hřbetě jeho ruce. Pak se na mě podíval a nechápavě se zeptal: „Co jsem to sakra udělal?“

Hm, odtušil jsem.

„Do prdele, proč jsem se kurva říznul? Sakra proč?“ Druhou rukou rozmazal temnou krev a pak se znechuceně díval na dlaň špinavou od jeho vlastní esence života. Byl zmatený a znechucený. Pak následoval další z výpadků cítění, kdy jenom seděl a nic nedělal – jakoby zamyšleně seděl v rohu, sledoval několik imaginárních bodů v prostoru, ústa pootevřená, mrkal jenom zřídka. Za nějakou dobu v té konsternované poloze usnul.

Z neznámého důvodu mi ta příhoda dlouho ležela v hlavě, pořád jsem se k ní vracel a na jeho pohřbu mi došlo, že to byla vlastně metafora jeho života – bez důvodu se nechal vykrvácet aniž by si toho byl vědom a potom se hnusil vlastní krve, vlastní esence života, kterou nezřízeně plýtval. Vždycky, když mu připadalo, že svět burácí někde venku, někde v jeho absenci, vždycky se hnal do epicentra, do srdce všeho dění, aby cítil metafyzický tep a nikdy přitom nehleděl na svůj biologický osud. Nevnímal smrt, dokázal ji dokonale vytěsnit ze svého vědomí. Lidi neumírají, lidi jednoduše zmizí, přestane na ně myslet, jako kdyby nikdy nežili. Kdo nikdy nežil, nemůže umřít. Valil se časem jako hořící vozík na horské dráze, která se potápí do lávového jezera – dech-beroucí spektákl odsouzený k zániku, supernova v předvečer své vteřiny slávy. Střídal sexuální partnery, hrnul se do vztahů a pak z nich narychlo utíkal, žádnou práci si neudržel víc jak měsíc. Někdy byl zapálený pro věc a tíhnul po dokonalosti a pracoval s vysokým nasazením, aby vzápětí ztratil zájem. Často se pral, nikdy nic neplánoval, vyrazil do hospody a za čtvrt hodiny se už s někým mlátil. Někdy vyhrával, někdy prohrával, ale pramálo ho to zajímalo. „Když jsou všechny možnosti stejně mizerný, na čem potom záleží?“

Na čem vlastně záleželo? A proč?

Erik se jednou zmínil, že se mu zjevil bůh.

„Jednou přijel pošťák s nějakým balíkem. Pozoroval jsem ho od chvíle, co zastavil a vystoupil z dodávky. Byl jasný den, léto, obloha azurově modrá, slunce svítilo, stíny byly nepřirozeně hluboké. Všechno bylo jakoby nějak zostřené. Realita břitká. Na tom pošťákovi bylo něco divného, ale ze začátku jsem to nedokázal pojmenovat. Až když dole zazvonil, došlo mi, že nemá obličej. Chyběla mu tvář a zaplavovalo ho narůžovělé světlo. Věděl jsem, že je to bůh nebo něco na ten způsob. Věděl jsem to tít způsobem, který se nedá přesně vysvětlit. Naproti mě prostě najednou stál bůh a pak mi dal balík.“

„Co v něm bylo?“ zeptal jsem se.

„Krev a bouře,“ odpověděl Erik.

„Co?“

„Blood and thunder.“

Samozřejmě šlo o pomatení smyslů, jak přiznával i sám Erik. „V ten okamžik mu musela odumřít část mozku. Tak funguje soukolí lidského vědomí: neschopnost pochopit náhlou změnu v chápání reflexe si vysvětlí nadpřirozeně, zatímco se nové regiony šedé kůry mozkové zaučují. Zkouška šokem.“ Erik nikdy v boha nevěřil a ani jeho návštěva po halucinačních cestách selhávající neuronové sítě ho nepřesvědčila. „Sračky, sračky, sračky. Celej koncept boha je lešení, který nám sloužilo v době, kdy jsme nechápali mechaniku a fungování světa. Když jsme postoupili dál a postavili zeď vědy a poznání, měli jsme tohle lešení strhnout. Každej rozumnej člověk může něčemu věřit, ale musí reagovat na to, jak se mění a postupuje poznání reality. Může se do krve bít za svoje teze a svojí víru, ale když někdo předloží důkazy, který ukazují bohatou sbírku vnitřních nekonzistencí, měl by udělat krok stranou a říct, že se mýlil. Na tom není nic špatnýho. Všechno zpochybňuj, všechno zkoumej. A náboženství a celá tahle reklamní mašinérie mozkových parazitů, která se kolem boha obtáčí jako slizký chapadla, je plná rozporů a krásně zrcadlí primitivní dobu svýho vzniku.“ Erik byl velice vzdělaný a jako součást tohoto kurzu musel přečíst a nastudovat bibli. „Sračky. Všichni lidi, který tomuhle věří, musí mít v hlavách sračky. Samozřejmě, ti rozumnější navrhují smír a brání se, že to neberou doslova, že o tom uvažují na konceptuální úrovni, že tyhle svatý knihy vnímají jako obecný základ morálky západního světa. Ale hovno. Kdyby skutečně četli a znali to, o čem svojí vírou implicitně prohlašují, že s tím v nějaké míře souhlasí, nejspíš by se k těm pomazanejm textů otočili zády. Tolik násilí, nenávisti a primitivismu jenom tak někde nenajdete. Někdo namítne, že je tam spoustu dobrýho a i to bere jenom jako obecný morální kompas. Tak to ale zase hovno. V tom případě si člověk vědomě vybírá jenom ty dobré a milé pasáže a všechny ty zvěrstva a krutosti vědomě ignoruje. Jestliže už podstoupil tuhle opičí dráhu ústupků a kompromisů a korekcí, proč se vlastně zdržovat s nějakým oficiálním textem dané víry, proč se vlastně zdržovat s náboženstvím a nevytvořit dobrý a spravedlivý systém morálních hodnot na zelené louce? Odpověď je jasná: ateismus si nikoho nesnaží podbízet pozlacenýma sračkama a neslibuje věčný život v nebi. Ateisti skončí rozežraný červama. Pravda je krutá, drsná a bolí, ale neslibuje žádný nesmyslný sračky.“ Niky nevěřil a nikdy neuvěří.

Ze setkání s bohem si Erik odnesl jenom jediné: „Blood and thunder.“ To se později stalo jeho mantrou, bojovým pokřikem na meteorické trajektorii životem.

„Krev a bouře,“ si opakoval, když rozdával rány neznámým. Obzvláště rád se pral s cizinci. „Krev a bouře,“ omílal v duchu, když se opíral o stěnu před hospodou a dlaní zadržoval proud teplé krve, který se mu valil z nosu. „Krev a bouře,“ řekl si a nutilo ho to se smát jako šílenec.

Ale bouře stejně nakonec utichla.

Když jsem stál nad jeho hrobem v uších mi stále zněla ta jeho slova, nesla se za ním jako ozvěna životem.

A přitom jsme toho o něm věděli tak málo. Nikdy neřekl, kde vlastně bydlí. Vždycky se najednou ukázal v našem bytě nebo u MM a vždycky znenadání odcházel, nikdy se neloučil, nikdy nezdravil a my jsem se ani nepokoušeli něco o něm vypátrat. „Co byl to bylo za život bez tajemství?“ říkal vždycky MM a my to respektovali a nesnažili se ho sledovat nebo pátrat po jeho virtuálních stopách. Znali jsme něco málo z jeho minulosti, jeho původ, vraždu jeho bratra a postupný a neodvratný rozklad rodiny. Ale v té době nám chyběl jeden důležitý dílek skládanky: jeho otec. Jak jsme se dozvěděli mnohem později, ani tenhle zdánlivě neškodný spisovatel, který kdysi sloužil v britské armádě, neměl čisté svědomí. Ale to na nás dolehlo mnohem později, když se začala stahovat mračna v celé té složité hře, kterou jako bouři, jako požár rozpoutal Michael Ellis a bylo do ní zapleteno mnoho lidí: K., Erikův otec nebo třeba Jesse.

O tom, že se to všechno nějak týká Jesseho nám došlo, když jsme viděli jeho postřeleného strýce a pak když jsem se měl potkat s člověkem, který dokázal sehnat v té době ještě neschválené Syndeum a najednou se přede mnou objevil Jesse. Spadla další opona, která zakrývala jednu z mnoha stránek Jessovi osobnosti, další o které nikdo z nás, dokonce ani MM, neměl nejmenší potuchy. A potom, když se do Jessova bytu vlámal K. a před tím něž ho vyhodil z okna, chtěl, aby mu Jesse řekl všechno, co ví o Michaelu Ellisovi. Řekl mu nějaké jméno a nějakou adresu, ale jak jsem se později dozvěděl, byly to jenom další z Ellisových lží. V té době Jess ještě ani náznakem neuvažoval, že se zabije. Začal pátrat po K., chtěl vědět naprosto všechno o té bestii, ale nebál se ho, jedno nepříjemné setkání s bestií bez tváře, zvířetem, které se plazí ve stínech nemohlo narušit touhu žít dál i přes nepřízeň osudu. „Nebude se nám to líbit, ale budeme žít dál,“ řekl jednou Rox a vystihl tak i Jessovu náladu.

Zlom nastal o několik týdnů později, když se Jesse vrátil za svojí minulostí. Když se bouře uklidnila a vyvrhla ho na pobřeží matičky Metropolis, roztřeseného a oddechujícího, věděl, že nemůže dál. V hlavě se mu začal rodit plán, jak definitivně zmizet z tváře Země, jak anihilovat.

Jesse byl permanentně na mentálním útěku, v křehkém stavu předstírané duševní rovnováhy, ve stavu indefinitivní paniky, která se v něm ukládala jako nánosy černého uhlí a někdy se agresivně manifestovala.

Začalo to, když se vrátil proti proudy vyschlé řeky na sraz lidí ze základní školy se kterými se viděl naposledy v patnácti letech. Od posledního zvonění se s nikým z nich nechtěl stýkat, zbavil se kontaktů, nehlásil se k nikomu i když ho to trhalo na kusy, tam někde mezi špinavými zdmi staré školy nechal Y. – svojí velkou a nikdy nevyznanou lásku. Ale pak přišla nenadálá zpráva, svolávání toulavých vlků.

„Y. se bude vdávat,“ rána z čistého nebe, kvílení.

„Byla to jízda,“ říkal Jess, když na chvíli s Y. osaměl. „Vždycky jsem tě Y. miloval, ale nikdy jsem nesebral odvahu, abych se nějak projevil. Vyčkávání na mrtvém bodě, udržování statutu quo, připravovat se na zázrak, mě trhalo na kusy, ale bylo to pohodlné. Falešná naděje nebolí tolik jako odhalená pravda. Vždycky jsem tě miloval – veřejné tajemství o kterém věděli všichni, kromě mě. Byla to jízda, celé ty roky. Pořád jsem mlčky čekal, měl jsem tvojí tvář vypálenou do sítnice, nosil ji v srdci, čekal jsem dál, až se naděje jednoho dne proměnily v nekrózní doufání a ze stromů začalo padat suché listí. Konec. Byla to jízda. A i všechny ty roky potom mě to ničilo. Jenom kvůli tobě jsem začal psát, jenom díky obtisku staré lásky. Osaměl jsem, přestal jsem se s kýmkoli stýkat, spálil všechny mosty, které vedly směrem k minulosti. Byla to jízda, tenhle šílený ambivalentní pocit. Věděl jsem, že to nemůže fungovat, chtěl jsem i nechtěl. Byla to jízda. Jenom abych si vyčistil hlavu jsem začal jezdit na kole, znovu a znovu opisoval zašlé siločáry, kudy jsem chodil do školy, kudy jsi chodila ty. Všechno se mi to donekonečna vracelo. Musel jsem pořád zrychlovat. Párkrát jsem se úmyslně vyboural jenom proto abych na chvíli zapomněl. Několikrát jsem si nařízl brzdové lanko, abych se někdy v budoucnu na nějakém sjezdu zabil. Byla to jízda. Odloučený od světa, osamělý i v davu lidí jsem se postupně se propracoval do depresivních stavů. Zapletl jsem se do počítačové kriminality, postupem času se propadal hlouběji do kruhů blackhat hackerů, kradl jsem lidem identity, osobní údaje, čísla kreditních karet, všechno, osamělá práce, ilegalita a permanentní hrozba, která člověku zvedne krevní tlak a nutí ho se vždycky ohlížet a jen co se probudí zkontrolovat pokoj, jestli tam nejsou štěnice, a pak jsem začal prodávat drogy, jako jeden z mnoha postradatelných dealerů na ulici a to všechno proto, abych aspoň na chvíli zapomněl. Na tebe.“ Jess se na okamžik odvrátil, pevně stiskl zuby a sevřel oči. „Za nic tě samozřejmě neviním, nemůžeš za to, všechno způsobila tahle nešťastná láska.“ Ticho.

Y. chytila Jesse za ruku a přes slzy se na něj usmála. Zvuky kolem něj jakoby ustoupily.

„Co se děje?“ zeptal se Jesse, když ležel a povídal si s Y. na gauči v jejím prázdném domě.

„Teď, když jsem to všechno slyšela, si nejsem vůbec jistá, jestli je ta svatba dobrý nápad.“

Jess musel okamžitě zmizet. Vystřelil z domu Y. a sprintoval umírajícím městem, v hlavě mu zuřila bouře. Byl emocemi na dně, uvnitř mrtvý. Zastavil a oddechoval. Když se pak šoural šedými ulicemi jako ze starého filmu, definitivně se rozhodl spáchat sebevraždu. Musel to udělat.

A pak se zastřelil před očima všech, které znal, jako kdyby se chtěl ujistit, že uvěříme a pochopíme a nechal po sobě svoje dva nejlepší droogy: Mu a Malýho Martyho.

„Jesse…“

Pak se kolem nás roztočilo další kolo vyšetřování a do všeho byl nějak zapletený K.

„Jesse…“

Po jeho pohřbu se Malej Marty nechal zavléct do kolotoče raidů. Jess se nikdy žádného z nich nezúčastnil. Jeho agresivita byla jiná – impulzivní, nenadálá, která se zvedala s větrem a pak řádila jako tornádo a obracela se proti němu samotnému. Naše agrese byla chladně propočítaná, vykalkulovaná, dlouho plánovaná, dopředu nacvičená, jasná a organizovaná. Samotný akt násilí byl nepodstatný. Ztratil se v závalu dalších potřebných kroků. Stal se rutinní injekcí adrenalinu, ztracené životní perspektivy, spojení s realitou.

… pasáž se nezachovala …

Erik byl skutečný Anon, profesionální IRL troll. Jednou ho zastavil policajt v autě, které si – podle svých slov – vypůjčil od zaměstnavatele, který ho právě vyhodil. Zabrzdil, stáhl okýnko a nasadil široký úsměv: „Problém, strážníku?“ Šedivý strhaný policajt zavětřil problémy a jenom mávnul rukou: „Jeďte do hajzlu.“ Auto pak zaparkoval ve škarpě mezi dvěma dědinami na okraji matičky Metropolis a vrátil se pěšky. Ukázal se na našem prahu promočený na kost. „Svoboda cestovatelů.“

Několik dnů nato se stal ten incident s Malým Martym. Pro Erika nebyl problém MM zdrogovat. Když přihlédneme k naší rozsáhlé zásobě chemikálií a léků bylo s podivem, že se o to nepokusil mnohem dřív. Ale přesto Malej Marty do toho nechtěl tahat policii a odmítal na Erika podat žalobu. Jeho averze vůči oficialitám a autoritám byla nekonečná, mnohem větší než ohleduplnost k vlastnímu pozadí.

Jeho vztah k Erikovi byl od té doby dost zvláštní. Na jednu stranu ho dokázal snést, ale na druhou ho k smrti nenáviděl. MM nikdy neprožíval zlé emoce. Trápení, zlo, to všechno kolem něj bylo, uvědomoval si to, ale nechtěl tak žít, odsouval to na druhou kolej, blokoval to tak důkladně, až to vypadalo, že se jeho těla nic z toho naprosto nedotýká. Postupně jsem si začal myslet, že nežije opravdově, že je silně až uměle polarizovaný k pozitivní straně věci. Erik byl katalyzátor, bleskosvod, který do MM nasměroval miliony zamlčených voltů a teprve tehdy začal skutečně nenávidět. Začal mít noční můry, násilné sny opakující se noc co noc, brutalita zkapalněná ve víru volných spánkových asociací, nenávist skutečnější než cokoli, co kdy prožil. A to byl jenom sen. Po probuzení to s MM cloumalo ještě více. V následujících měsících se mnohokrát porvali. Většinou to začalo tak, že Erik něco nezávazně prohodil a MM mu hned jednu vrazil. „Tak co, ty moje prdelko,“ ani nestačil ukončit větu a už na jeho tvář dopadla reflexivní rána, střih, klang zazpíval a MM už držel pajcr. Mezi těma dvěma scénami nebyl žádný přechod, byly to dvě následující filmová políčka – tak bleskově MM zareagoval. Pak se čas na setinu vteřiny zastavil, MM propočítával následující úder a pak se strhla lavina. Vždycky to byla podívaná, nefalšovaný spektákl: MM byl mnohem menší, mladší a od pohledu vypadal o dost chatrněji, ale za poslední měsíce se z něj stal rváč, hbitý s agilními svaly i myslí a většinou měl po ruce těžký tupý předmět, který se dal výborně použít jako zbraň. Proti němu stál Erik Král: Jidášův dvojník, který se valí životem, nedívá se, co ho čeká, málokdy se ohlíží za sebe a zcela postrádá pud sebezáchovy. „Hlavně, že se něco děje,“ tlemil se, když na chvíli MM přitlačil celou váhou těla k zemi, loktem mu držel hlavu a volnou pravačkou ho mlátil do žeber. MM se podařilo vysmýknout, dostat se nahoru a uštědřit několik ran do obličeje Erikovi, který vypadal, jako když ho to vzrušuje. Teprve potom se mi celá ta show znechutila, od ležícího Erika jsem odtrhl MM ve kterém bylo stále spousta vzteku, cítil jsem jak to v něm pulzuje jako horká láva.

Vzhledem k frekvenci jejich potyček bylo s podivem, že oba dva přežili. Erik tedy jenom do té doby, než se rozhodl, že musí být utracen. A přitom právě Erik měl MM celkem rád jako – svým způsobem – kamaráda, což nedávalo smysl, protože tak zcela přehlížel ten incident, který tohle všechno nastartoval, ale v Erikově životě jenom pár věcí dávalo smysl. Nikdy se nechoval konzistentně, vždycky na pomezí nevyhraněného přátelství/nep­řátelství, jak k cizincům tak ke známým duším v podivném stavu duševní nepřítomnosti, jako kdyby něco promýšlel, jako kdyby plánoval další krok, jako kdyby hledal cestu.

Přesto, že se k němu po většinu času Erik choval docela normálně, MM ho k smrti nesnášel, ale tahle nenávist definitivně skončila, když jsme stáli na jeho hrobem dýchajícím čerstvou hlínou. „Vyhrál jsem, parchante“, řekl MM a hodil na rakev kámen.

Pár dnů nato se probudil na koleji u jednoho studenta z Brazílie. Připadal si jako zmlácený, ale, jak se hned zkontroloval, byl v pořádku, neutrpěl žádná zranění. Tělo bez novějších šrámů a modřin. Vzpomínky jenom mlhavé, všechno jeho prádlo pečlivě složené na zemi vedle postele, klang na mohutném opasku byl prázdný. Najednou dostal nezvladatelný strach.

Brazilec ležel v posteli na druhé straně pokoje. „Sakra, tyhle kolejní byty jsou králíkárny, tady bych nemohl bydlet“ pomyslel si, když se potichu oblékal a dekoval se pryč.

MM byl poprvé skutečně sám.

… pasáž se nezachovala …

„Proč bych se s nimi měl smířit, proč bych se s nimi měl vyrovnávat?“ říkal mi Erik dva dny před svojí smrtí. „Oni jsou ti, kteří mě takhle posrali. Jenom díky nim jsem tenhle zkurvenej nepříčetnej zmetek. Nic jim nedlužím.“ Odkašlal si. „Nemyslím, že nad nimi nějak vyčnívám, že jsem nějak lepší, že jsem něco víc. Ne. Jenom jedno nepovedené tělo vystřelené katapultem.“

„Ale to říkáš jenom proto, že víš, že je snadnější být nešťastný,“ odpověděl jsem mu klidně, ale začínala se ve mě vařit krev. Každý pohled do zrcadla zabolí.

„Možná, možná,“ odvětil neurčitě.

A pak se zabil. Žil jako neřízená střela, jako tělo vystřelené katapultem. Co bude dál? To se uvidí cestou.

V hlavě mi zůstala viset jeho slova: „Máme právo být šílení.“

… pasáž se nezachovala …

Obsah seriálu End-time

čtěte pokračování »

komentáře RSS

Zatím žádné komentáře. Buďte první.
Komentář bude formátován pomocí Texy! syntaxe.
Např: **tučný text**, *kurzíva*, "text odkazu":adresa.
Na ostatní komentáře můžete odkazovat pomocí [čísla komentáře].

Napište komentář!

 

o autorovi:

K. Jmenuji se Karel Čížex, v síti také známý jako kaja47 - tak trochu spisovatel, trochu programátor, trochu webař, milovník divné hudby atd atd.
mail:
jabber: kaja47@jabbim.cz

další projekty

wyhledawacz fel.log stalkr vtipy.k47.cz k47.shop Zkracovač adres stripbot

živě z twitteru

N/A

tadá

poslední články

Slova starého feťáka
článek | 17. dubna 2014
669.350
| 8. dubna 2014
Sny cypherpunků
článek | 17. března 2014
Přinesla si na to dokonce vlastní provaz
článek | 20. února 2014
Plánované zastarání
článek | 27. ledna 2014
Strach a hnus v Silicon Valley
článek | 25. ledna 2014
10 let a nějaké ty statistiky
interní článek | 31. prosince 2013
Město se kterým není něco v pořádku
článek | 13. listopadu 2013
Sedm let post-rocku
hudební článek | 7. listopadu 2013

poslední komentáře

MySQL group by trik
mrsa | 20. března 2014
Vodník
cbvcxy | 22. února 2014
Rozdělení velkých tříd ve Scale
JeLiTo | 11. ledna 2014
Božena Němcová - V zámku a podzámčí
Anonym | 27. prosince 2013
Sedm let post-rocku
Woodbin | 9. prosince 2013

největší kecalové

Anonym Anonym
JeLito JeLito
cbvcxy cbvcxy
adam adam

K47i © 2002 - 2014 K. aka Kaja47