Dopadová oblast

Obraz 1. – exosféra

Jízda skončila.

Po už asi desátém orgasmu prožitém s Ivanem za tuhle noc Šárka spokojeně vydechla. Ještěže se rozešla se svým minulým klukem. Byl to buran, který v posteli naprosto nic neuměl a vůbec nikdy Šárku pořádně neuspokojil. Ale teď se vše změnilo.

Nastal obrat o miliardu procent a Ivan ji na křídlech rozkoše vynesl z chladných hlubin oceánu blíž ke slunci. Připadala si úplně vyřízená slastí, ale chtěla by ještě trochu víc. Ale neodvážila se žádat přídavek po klukovi, kterého poznala teprve předevčírem.

Ivan právě taky podstupoval prohlídku sedmého nebe. Měl však něco na srdci a hodlal to ventilovat právě teď.

Převalil se na bok, bradu podepřel dlaní a ostýchavě promluvil: „Víš Šárko, ale myslím… stejně jsi to poznala…“

„Copak?“

„Ehm… dost blbě se to říká, ale dneska jsem se miloval poprvý.“

Šárka nemohla popadnout dech.

„Příště to bude lepší, slibuju,“ dodal omluvně Ivan.

„Jak lepší? Tohle se už nedá vylepšit. Bylo to naprosto skvělý,“ odpověděla Šárka a nevěřila vlastním uším, co právě slyšela. Ivanův výkon za posledních několik hodin by čekala jedině od tvrdého profesionála, rozhodně ne od amatéra při premiéře.

„Ne ne, tohle říkají všichni zkušenější začátečníkům, aby je neodradili,“ oponoval Ivan.

„Mýlíš se Ivane, takhle pěkně jsem se ještě nikdy s nikým nepomilovala.“

„Můžeš mi říkat co chceš, ale stejně si myslím, že bych to dokázal líp,“ dodal.

Samozřejmě by chtěl ještě trochu víc, ale nedovolil si to žádat během své premiéry.

Obraz 2. – termosféra

Jakmile Šárčini rodičové odjeli na víkend kamsi pryč, stál Ivan u dveří a zvonil. Šárka, se kterou se seznámil teprve včera, mu odevřela a vpustila ho dál. Jen co si sedl na sofa, nenasytně se na něj vrhla a začala se s ním mazlit.

Jejich něžné hrátky přerušili až další příchozí hosté – osm huličů od pohledu.

Ivan si je poměřil očima a pozdravil je jak šéf, pán domu, boss.

A pak to začalo. Někteří se chopili baterie vodních dýmek a zbytek balil špeky do papírků. Vzduch nasákl vůní konopí a počet promile v krvi hodovníků povážlivě narůstal.

Do půlnoci byli všichni na sračky a mektali kraviny. Všichni až na Ivana. Ačkoli konzumoval marihuanu s největší vervou, naprosto nic se s ním nestalo. Cítil se naprosto při smyslech.

Kolem jedné hodiny ranní se už začínal tvrdě nudit. Jakýkoli pokus o dialog s vysmátým poblitým blbosti blekotajícím individuem skončil vždy neúspěšně.

Poslední smysluplné souvětí toho večera vyšlo z Šárčiných úst a zcela evidentně směřovalo k Ivanovi. Znělo: „Zítra ke mně přijď, rozdáme si to.“

Zanedlouho všichni drogou pomatení usnuli. Ivan následoval jejich příkladu a taktéž složil hlavu ke spánku.

Obraz 3. – mezosféra

Pozvání na tak důležitou událost, jakou je oslava osmnáctých narozenin se neodmítá a už vůbec ne, když zve dávný kamarád.

V přesně takové situaci se ocitl Ivan, když večer šel do jakési zapadlé nalévárny zapít důležité životní výročí svého starého známého. Kuriózní však bylo, že dosud se choval velmi zásadově – až absurdně puritánsky – nepil, nehulil ani nekouřil a dnes chtěl své dosavadní zvyklosti porušit. A to jen díky jedné přehlédnutelné události.

Když dorazil do hospody, zábava se právě rozjížděla. Přidal se do proudu piva i jiných lihovin. Zpočátku se bezděčně vezl a zaostával. Jak se noc nakláněla, dostával se do vedení. Po půlnoci už neúprosně udával tempo a sbíral jeden rekord za druhým. Ale ve chvíli, kdy mu kamarád, který před chvílí tancoval polonahý na kulečníkovém stole, začal nabízet orální péči, mu konečně docvaklo.

Začal počítat, co všechno vypil: „Pět piv, šest, sedm, devět, jedenáct, pak nějakej ten tvrdej… Tady se něco děje. Přesněji řečeno vůbec nic.“ Ano, tak nějak vypadala situace. Ač Ivan vylohnil skoro tucet piv, vůbec to s ním nehnulo. Cítil se naprosto normálně, svěží a plný optimismu.

Přestal se věnovat svým opilým kamarádům, vyhlédl si nejhezčí a nejstřízlivější blondýnku v blízkém okolí a začal s ní vést lechtivou konverzaci. Jmenovala se Šárka.

Toho večera se do sebe docela dost zakousli a Šárka pozvala na zítřek Ivana k sobě domů, kde se má konat menší kalbička.

Obraz 4. – stratosféra

Ivan kráčel ulicí rázně a svižně, zatímco se z nebe začal snášet drobný deštík. Asfalt zvlhl, asi jako kdyby Bůh plakal na jedno ze svých dětí, které se dalo na zcestí.

Ivan zabouchal na dveře domu svého znovuobjeveného kamaráda.

Otevřel. „Nazdar Ivane neseš mi to?“

„Jasně, všechno péčko, které dneska nevyhnutelně musíš mít u sebe. Všech deset cédéček.“

„Jak se ti to líbilo?“

„Docela síla. Je to materiál při kterém se dá ,pracovat'.“

„Ale mám tady pro tebe ještě něco lepšího,“ zachrastil bednou s padesáti cédéčky a dodal: „A není toho málo.“

„Dej to sem!“ Ivan chňapl po krabici a začal se v discích lačně přehrabovat.

„A ještě něco Ivane: zítra slavím osmnáctiny. Byl bych rád, kdybys přišel.“

„Zajdu tam.“

Obraz 5. – troposféra

„Všechno je jednou poprvé,“ říkal si Ivan, když přiběhl na nádraží a vlak mu před nosem ujížděl se supěním motoru pryč.

Nic naplat. Posadil se na lavičku a čekal na další spoj jedoucí za půl hodiny. Kolem prošlo sto lidí a jedna čarokrásná blondýna. Pak dlouho nic. Vtom najednou Ivana z letargie vytrhl známý ryčný hlas: „Koho to vidím? To není nikdo jiný než Ivan. Nazdar chlape.“

Tento projev patřil Ivanovu dobrému kamarádu, se kterým se už několik let neviděl. Oba dva neskrývali svoje nadšení ani potěšení z nenadálého setkání.

Povídali si spolu do příjezdu vlaku a i potom probírali svoje životy – měli společnou cestu. Za onu společnou hodinu se jejich přátelství zas obnovilo a zocelilo. Zapomenutý kamarád dal Ivanovi několik kompaktů plných filmů se skvělým příběhem, výborným hereckým obsazením i audiovizuálními efekty. A on bral, ačkoli si přítel vyžádal vrácení všeho do zítřka.

Dopadová oblast

Dopadová oblast, odkud meteorit pozpátku vzlétl na svou pouť skrz vrstvy atmosféry, ležela někde na nádraží. Stačilo stihnout jediný vlak a žádné z výše popsaných událostí by nikdy nenastala.