přihlásit se
k47.cz
Už deset let na vašich monitorech.

Corporal Cortex #11

autor: kaja47 - CC by-nc-sa - publikováno: - sekce tvorba » povídky #2079
povídka je součástí sbírky Corporal Cortex ««
Corporal Cortex #11

„Stopáž bude neuvěřitelná,“ řekl můj režisér. „Předevčírem jsme dělali nějaké hrubé kalkulace a vyšlo vám to na pět… až šest…“

„Hodin?“ uměle užasl moderátor.

„Ne, dnů.“ Na chvíli zavládlo ticho. „Máme toho tolik, co říct, tolik variant, tolik možností, tolik fantazie. Jediné, co nám schází jsou vizionáři. Blázniví lidé s krystalicky čistou vizí, dokonalým kalkulem logického myšlení, předvídavostí, odhadem, bez potřeby spánku a nespoutanou, šílenou, halucinační fantazií. Potřebujeme desítky, možná stovky geniálních goonů, kteří by do toho šli s námi.“ Zase ticho.

Nebyl si jistý, jestli chci doopravdy vidět všechno, co jsem si vysnil. Nebyl jsem si jistý, jestli bych tu hrůzu a šílenství ustál. Jestli bych i potom byl stejným člověkem. Bylo to velké sousto, zkonstruovat budoucnost a v případě nutnosti se nezdráhat nad lidstvem vyřknou ortel na tisíc způsobů, tisíc podrobně zmapovaných variant záhuby. Když jsme s několika profesory historie, futurology a filosofy procházeli jednotlivé iterace dějové linky, nabyl jsem dojmu, že je to jenom zázrak, že ještě pořád žijeme, že se lidstvo v průběhu historie nezadusilo samo sebou, když se požíralo jako Uroboros. Stavíme mrakodrapy na vratkých troskách těch starých. Jak tohle může ještě stát? Proč se Západní civilizace už dávno nezhroutila? Jak dlouho dokážeme vzdorovat? Jak dlouho vydržíme? Bál jsem se zjistil a zaznamenat tisíc variací nevyhnutelné pravdy. Bylo to jako smrt. Jednou musí přijít, naprosto nevyhnutelná. A život naší civilizace už má nejlepší metaforické roky dávno za sebou. Možná bych se už mohl začít loučit. Možná, že…

„Všiml jsem si,“ řekl moderátor hlasem jako z potápěčského zvonu, „že často používáte slovo goon. Co to znamená?“

„Co by to znamenalo… Goon je člověk, který… jak bych to popsal… tak třeba my jsme goonové. Vesměs. Myslím, že všichni z nás by se tak dali více či méně označit. To se těžko vysvětluje. Hele zkuste někomu vysvětlit, jak chutná čokoláda aniž byste mu dali ochutnat. Jde to těžko.“

„Tak mi to prostě vysvětlete,“ řekl moderátor a myslel si že zatlačí na pilu a přechází do protiútoku. Chtěl mít zase svojí show ve svých rukách. „Kdo další jo goon?“

„Nevím, nikdy jsem se nesnažil nějak škatulkovat ostatní šváby.“

„Co? Co?“ ozval se šváb.

„Klid Mungo, o tobě nebyla řeč.“

„Co tedy musím udělat, abych byl goon?“

„Jak byl goon? Tobě tady bratře uniká celá podstata. Co musíš udělat, abys byl… proboha. To není označení binárního stavu jsem/nejsem, který člověk jednoduše jasně a nezpochybnitelně nebyde, ale analogová charakteristika, je to podobné jako když o někom řekneš že je vysoký nebo zlý nebo hodný. To není nějaká sekta.“

„Takže kdo je to?“

„Je to člověk jako my, člověk, který není konformní, spokojený, jakkoli normalizovatelný, dělá chaotické věci, je mu skoro všechno jedno, nemá konzistentní živitní filosofii, možná provokatér, možná má taky velice bohatou sbírku efek. Možná tohle, možná cokoli jinýho. Rozhodně nejde o nějakou pózu nebo novou populární stylizaci mládeže, která nahrazuje nedostatek vlastní osobnosti masově uznávanou fasádou. Jestli bratře znáš Dungeon and Dragons, tak goon by nejspíš byl chaotický neutrál. Možná tu zachrání život, ale možná ti ukradne auto. Ty vole, teď jsem to nějak definoval a už se těším jak to lidi vezmou za svý, překroutí a budou říkat ty jsi goon, ty nejsi goon, protože neděláš tohle a tohle a to by goon dělal. Všechny tyhle zkurvený škatulkující a sektizující jasně detekovatelný stylizace, do kterých se lidi nevím proč snaží napasovat, jsou zvrácený. Jdou na to úplně opačně, mají obráceně mapu. Tyhle postoje vznikly protože se lidi nějak cítili, měli nějaký pohled na svět, tak začali dělat věci jak je dělali, bylo to pro ně přirozené, nijak se nemuseli přizpůsobovat. Pak je následovaly tisíce bezduchých zombií, které nejspíš úplně postrádaly mozky a snažili se přizpůsobit tomuto obrazu, aby byli nějací. Snažili se vtěsnat do ulity, do formy, kterou spontáně vytvořil někdo jiný. Už to není jsem takový protože dělám tohle, ale dělám tohle, abych byl takový. Úplně naopak, úplně špatně. Dělám tohle, abych si mohl nějak říkat. Běhám, abych byl sprinter – sprintuji a proto jsem sprinter. Cítíš ten rozdíl? Slyšíš to, bratře moderátore?“

Můj režisér ztratil trpělivost a potom se všechno nějak vykolejilo a už sama idea rozhovoru se zdála absurdní. Už nebylo o čem mluvit, zbývalo jen vypálit studio a utéct. Nadělit všem trochu chaosu.

„A co si teď přejete nejvíc?“ zeptal se moderátor.

„Abys umřel. Abys byl roztrhán na kusy aligátory, nebo explozí. Nebo sražen vlakem, to by taky šlo.“

„Proč proboha?“ zeptal se udiveně moderátor a nějak jsem z něj vycítil závan strachu z těch slov, které můj režisér pronášel naprosto klidně a vážně.

„Boha jeho! Proč se ptáš bratře, když se takhle vyděsíš?“ Zasmál se. „Tobě se to ještě nikdy nestalo, že před tebou někdo stál a úplně nezaujatě si přál abys umřel jenom tak pro srandu? Že ne?“ Můj režisér se k němu naklonil, mhouřil oči, sledoval moderátorovu bledou tvář a smál se. „Podívejte se na něj, sledujte ho, ledová zpocená socha slizkého tepajícího masa. Hromada nejistoty, snůška genetického slizu seškráblého z usazeniny na dně hrnce naší slavné západní civilizace, neschopná čelit těžko uvěřitelné, nelogické, šílené, bestiální, instinktivní brutalitě, která je v nás hluboce zakořeněna a my se jí pod maskou moderní humánní společnosti snažíme potlačit.“ Bledý moderátor se ani nikdy nesetkal s partou bláznů, kteří svoje šílenství kultivovali a pilovali do krystalické podoby, aby vytvořili světonázor posunutý a odkloněný od běžných standardů naší Správné Společnosti, z větší části nekompatibilní, v jádru jednoduše logický, který vychází z naší zvířecí podstaty a animálního dědictví uchovaného v nejstarších částech mozku. Soupeření. Bylo to jednoduché: vyhraješ ty nebo já. Oba dva to být nemůžeme. Nikdy se nedíval na smečku goonů a nikdy nemusel myšlenkově zpracovávat jejich nekonzistentně chaoticky neutrální názor. Nesouhlasili jsme s tím, že každý člověk má právo na život, doslova jsme vyžadovali, aby byli kriplové s genetickými mutacemi a dědičnými chorobami vyhledáváni, separováni a likvidováni v plynových komorách, aby nezanášeli svoje svinstvo do našeho genetického fondu. Eugenika nebyla ani zdaleka tak špatná věc, jak se obecně myslí, jenom se k problému musí přistoupit důsledně. Každý parazitický gen, který nám proklouzne mezi prsty, může zmařit celé úsilí.

A tahle váha nelidskosti jak je obecně chápána, stála proti jednomu moderátorovi. Aniž by většinu našich tajných přání a názorů znal, podvědomě vycítil nebezpečí.

Šílenství.

Jedině tak se dá popsat další průběh talk show. Podstata té události už nebyla důležitá, rozbili jsme jádro pudla. Hlasy. Všichni mluvili najednou, nikdo se nikoho nesnažil překřičet, umlčet nebo usměrnit. Spálili jsme vaše města. Vyhráli jsme.

"Pokrytci? Víte co znamená slovo nekonzistentní? Přesně tak. Můžeš nám tak říkat. Vtip je v tom, že nezáleží jak vyhraješ, ale že ty budeš ten vítěz. A i to je součást plánu. Jsem pro všechno, pokud to neomezuje mě, pokud to neříká, že mě vykastrují nebo zabijou. Samozřejmě. Plán je organický a může se časem a okolnostmi měnit, mutovat, zlepšovat se, přizpůsobovat. Ten kdo má pevný názor, za kterým si stojí i přes nepříznivé následky pro něj samotného, je vůl. Ten člověk nadřadil ideály nad svůj rozum a co rozum, nad svoje zatracené živočišné pudy.

Nikdy jsem se na záznam té show nepodíval. Stejně si myslím, že většinu z našeho výstupu vystříhali. Možná, že nás vymazali úplně. Možná si to nechali jako tajemství nekonečných archivů. Nikdy jsem se to nedozvěděl.

Když jsme se vrátili do ateliéru mého režiséra, všiml jsem si, že MT má jako jediná na tváři nový šrám. Prala se? Nikdy nic neřekla, nikdy nedala znít nepohodu. Jejím jediným postojem bylo nikdy neukázat žádné emoce. Trpět sama. „Víc zkurvený bolesti, víc zatracenýho utrpení. Až do konce, až do terminace. Nikdy nepřestávat.“ Ona byla ta pravá pro naše natáčení. Museli jsme sesbírat partičku bláznů, kteří budou o hladu trpět, pro to co mají rádi. Nedalo se mluvit, že bychom v naší věc věřili, důvěra nebyla naším hnacím motorem. Dělali jsme to z nejistých důvodů, nejspíš pro nějaký pocit vzruchu, iluzi akce. Náš film tady prostě byl. A náš úkol byl ho dokončit. Žádná logika, žádné ocenění, jenom bičování po zádech, abychom ještě věděli, že žijeme. Nikdy jsme se nesnažili být cílevědomě odlišní od průměru majority populace. Diference nebyla záměrná, šlo jenom o vedlejší důsledek způsobu života. Nikomu jsme se nemuseli zpovídat, nemuseli jsme nic vysvětlovat. Například A. s sebou v batohu neustále tahala několik cihel a postupně si přidávala. Byl to podivný způsob zocelování kombinovaný se zálibou v utrpení. Ke všemu, co nesla si připočítávala deset zbytečných kilogramů.

[…]

můj režisér mi řekl: „Hele, Adame, je mi jedno, co se sebou děláš. Je mi jedno, že bereš Tramadol, což je jeden z opiátů, ne tolik silný, ale působí dlouho a příjemně. Vím to. Doufám, že se nikdy nedostaneš k něčemu horšímu. Však víš, kodein, hydrokodon, oxykodon, morfium, diamorfin, jenom proto, abys utišil tu nelogickou bolest, kterou začne tvůj mozek produkovat, když se ti bude snažit říct: potřebuju další dávku opiátů. Je mi to jedno. Sice z toho nejsem nijak nadšenej, ale hej, jsme kamarádi, takže ti dám teď jednu radu, příště už můře bejt úplně jiná, drsnější, příště ti můžu dát ránu a vyválet ti ksicht ve štěrku a pak tě na několik dnů přivázat ke sloupu a každou půlhodinu tě mlátit hadicí, abys zase viděl a pochopil, co je to skutečná opravdová netlumená zvířecí bolest, ok. Ale teď ti radím: ostříhej si vlasy, úplně dohola a dělej to každý den. Drogy a když už jsme u toho tak v podstatě všechny látky se dají detekovat z jediného vlasu až tři měsíce nazpátek a kdyby se k nim dostali nesprávní lidé, pak bys z toho mohl mít problémy. Netvrdím, že se kolem nás zatím nikdo neohání, ale protidrogová centrála, úřad pro kontrolu léčiv a další chemický četníci jsou remanentní hrozba, stačí když přijdou do místnosti a nasajou vzduch nosem. Hned jim dojde, že tady něco nehraje. Jejich nosy jsou jako chemické detektory, velice citlivé, a nebezpečné. Vlasy jsou pro tebe a P. taky nebezpečné, jsou to vaši nepřátelé. Dej je dolů.“

„Jasně, to zní rozumně, ale jak pak budu hrát, přece se nemůžu ve svojí roli tak narychlo změnit. Jak by se to vysvětlilo?“

„To je už zařízený. Budeš nosit paruku, ok? Dneska už dělají dokonalý kousky, který se nedají rozlišit od živých vlasů a drží jako přibitý. Už jsem je nakoupil, nikdo nic nepozná. Ale nikomu to neříkej, nech to jenom mezi námi, tohle už není sranda, ostatní by mohli dostat zlý tušení.“

„Jasně,“ odpověděl jsem trochu konsternovaně. Můj režisér vždycky myslel na takovéhle drobnosti. Uvědomil jsem si, že on se o ostatní členy našeho týmu vždycky staral, vždycky dával pozor, jestli nešlápli vedle a když konečně nastal nějaký problém, můj režisér všechno už dávno zařídil, vyřešil a nebylo se čeho bát. K tomu mu pomáhal jeho právník a jeho soukromý detektiv. Práce na plný úvazek pro jednoho možná až přílš starostlivého paranoika. Na druhou stranu jsem senemohl zbavit dojmu, že s námi hraje svoje nenápadné hry, že jsem jeho figurky na pomyslné šachovnici, že už dávno ovládl natáčení a teď si sám pro sebe tvoří meta-film, který neobsahuje ani špetku fikce, naprosto reálné drama o lidech, o loutkách vedených mým režisérem. Neřekl jsem nic, nechal jsem si to pro sebe, ale možná že i tohle chtěl, že věděl, že se mu nesvěřím, a moje mlčení jenom verifikuje jehlo plán. Možná jsem se stal hercem uvězněným v tomhle obřím filmovém políčku a nechci utéct, protože o tom nic nevím.

Obsah seriálu Corporal Cortex


komentáře RSS

Zatím žádné komentáře. Buďte první.
Komentář bude formátován pomocí Texy! syntaxe.
Např: **tučný text**, *kurzíva*, "text odkazu":adresa.
Na ostatní komentáře můžete odkazovat pomocí [čísla komentáře].

Napište komentář!

 

o autorovi:

K. Jmenuji se Karel Čížex, v síti také známý jako kaja47 - tak trochu spisovatel, trochu programátor, trochu webař, milovník divné hudby atd atd.
mail:
jabber: kaja47@jabbim.cz

další projekty

wyhledawacz fel.log stalkr vtipy.k47.cz k47.shop Zkracovač adres stripbot

živě z twitteru

N/A

tadá

poslední články

O čem mluvím, když mluvím o Murakamim
článek | 31. července 2014
Kafe v pět
povídka | 30. června 2014
O bestii
povídka | 30. června 2014
Úvod do zrcadel a labyrintů
článek | 12. května 2014
Slova starého feťáka
článek | 17. dubna 2014
669.350
| 8. dubna 2014
Sny cypherpunků
článek | 17. března 2014
Přinesla si na to dokonce vlastní provaz
článek | 20. února 2014

poslední komentáře

Úvod do zrcadel a labyrintů
cialis_online | 20. srpna 2014
Je třeba vykydat chlív #4
purchase_cialis | 20. srpna 2014
Tančící slon
cialis_online | 20. srpna 2014
Konec svobodné kultury
cialis_online | 20. srpna 2014
669.344
free_viagra | 20. srpna 2014
Pixel dump
online | 20. srpna 2014
669.344
viagra_free | 20. srpna 2014
Horečka #1
order_cialis | 20. srpna 2014

největší kecalové

Anonym Anonym
JeLito JeLito
cbvcxy cbvcxy
Ondřej Levek Ondřej Levek
mrsa mrsa

K47i © 2002 - 2014 K. aka Kaja47