Na tento film se za žádných okolnosí nedívejte!
Tak jsem se na stará kolena dal na tuhletu blogerskou todlencto – řetězovku.
Všechno to začalo tady, respektive na tomhle místě celá iniciativa zmutovala do české jazykové varianty. To jenom, aby bylo mezi námi jasno.
Do archivu se snad umíte podívat sami, to vám přece nemusím ukazovat.
Ale radši: První online věcí byl post #15 z 23. června 2003 12:57. To bylo už zatraceně dávno, kdy všechny ty internety byly ještě mladý, vesele jsme si užívali webu 1.0 a já byl ještě v larválním stádiu vývoje. V tomto prvním postu jsem se mimo jiné zmínil o airsoftu, který se mnou vydržel až doteď, ale metamorfoval do podivné formy fetišismu/sběratelství, a pak taky o Quake 3, kterou nahradil Quake Live – stejný engine, stejné mapy. Sedm let a nic se nezměnilo, hmm-hmm-hmm.
Vždycky mi přijde, že dřív jsem psal mnohem líp a když ne líp, tak určitě s větší elegancí. Prostě jsem sedl k počítači, prsty zatančil po klávesnici a bylo to. Text převeden jedna ku jedné ze surreálného trezoru podvědomí. Taky jsem se vyjadřoval tak nějak rafinovaněji.
A jelikož jsem taky tak trochu spisovatel-diverzant a mezi články započítám i povídky a podobné prozaické smetí, nejvíc mě bavilo psát první Arytmii. Bez diskuzí.
Každý článek, který má aspoň nějakou diskuzi, se dá do téhle kategorie počítat. Jsem hold skromnější. Další kritérium docela fajn diskuze je, když délka komentářů výrazně přesáhne délku článku, což se na k47čce párkrát povedlo. Takže asi tak.
Popravdě řečeno, nevím, žádný mi nikdy neutkvěl v paměti natolik silně, abych na něj i po týdnech/měsících vzpomínal. Články (a hlavně tedy ty cizí, pochopitelně) čtu v takovém množství, že se není ani čemu divit. Jde o průtokovou komoditu – text proteče neuronovým sítem a zůstanou jenom koncepty, slova zapomenu.
Jediné, čím mohu sloužit, je oblast tištěné prózy. Tam bych si přál napsat téměř cokoli z toho, co kdy stvořil Ray Bradbury – skutečný kouzelník se slovy.
Žádný. Vážně. Máte snad jiný názor?
Ovšem titulky a názvy to je jiná. V tom horším smyslu. Málokdy ze mě totiž vyleze nějaký smysluplný. Posuďte sami: Terminalita, Corporal Cortex, Anomalocaris detrimentum, P14, Abs, 2084, Y3F. Stačí bouchnout do klávesnice a máte cokoli, co si račte přát.
Jinak Na každou svini se vaří voda je můj oblíbenec.
Rozhodně Nad dopisy mrtvých čtenářů, kde píšu o tom, jak k47čka inspirovala jednoho člověka k sebevraždě.
Na jednu stranu se situace zhoršuje a oni* se snaží utahovat okovy. Na druhou stranu se něco začíná dít a to je důležité. Navíc každé jejich vítězství nás jen posiluje, bratři moji. Oni nikdy nemůžou vyhrát.
Před několika dny byli odsouzeni čtyři provozovatelé torrentového trackeru The Pirate Bay k jednomu roku vězení a náhradě škod (v přepočtu asi 60 milionů korun). Byli shledáni vinnými za to, že svým jednáním napomáhali porušování autorských práv.
Ale o tom psát nechci, bratři moji.
Chci psát o tom, jaké to mělo následky.
Ve Francii málem prošel zákon, který by umožňoval bez soudu odpojovat od internetu uživatele, kteří sdílejí obsah chráněný autorským právem. Jediný, kdo by rozhodoval, koho odpojit a koho ne, by byli organizace, které o sobě prohlašují, že chrání autory. K odpojení by přitom stačilo jenom podezření.
Tato hra patří do žánru FPS (first person shooter) čili střílečka z vlastního pohledu. Je hodně podobná známé hře Medal of honor, která se také odehrává za druhé světové války. Vžijete se postupně ve třech kampaních do role amerického výsadkáře, britského vojáka a ruského pěšáčka.
Petrimu Purhovi se zase jednou něco povedlo. Po podivuhodné Crayon Physics vytvořil Choke on my Groundhog, YOU BASTARD ROBOTS, která je podobně unikátní (ne, že by toho víc neudělal, ale jediné tyhle dvě jsem hrál).
Jmenuji se K., v síti také známý jako kaja47 - tak trochu spisovatel, trochu programátor, trochu webař, ateista, milovník divné hudby atd atd.