Kvílení na Měsíc

Vzpomněl jsem si teprve, když se včera znatelně ochladilo. Stál jsem ve dveřích na balkon a díval se na ocelově šedou oblohu. To je ono! První předzvěsti zimy!

Pomalu se na nás tlačí zima a s ní přichází můj noční režim. Jedině v zimě můžu prospat celý den, probudit se za soumraku a jít spát až ráno. Pak to vypadá, jako kdyby země byla trvale přikrytá tmou. Celé týdny bez slunce. A minulou zimu uprostřed té nekonečné noci, ve dvě nebo ve tři hodiny ráno, jsem na sebe házel svojí starou goratexovou bundu, staré roztrhané boty, roztrhané pletené rukavice bez prstů, KSK kalhoty a tlustou černou čepici a vyrážel si zaběhat. Na osamělou cestu pod šedočernou oblohou. To byl ten pocit: byl jsem jediný široko daleko vzhůru a běhal v té zimě. Najednou jsem měl podivný pocit pocit svobody. malou soukromou nirvánu.

A dneska jsem se podíval na hodiny. Bylo půl čtvrté ráno a tak jsem vyrazil…