Hoďte přes něj deku nebo ho zabiju!

Dějí se věci. Jednak trochu dělám na shellových skriptech pro aplikaci, která by někdy v budoucnu měla online stříhat video. Je to docela zajímavá věc, ale kazí ji jenom jediná věc: bash, který je celkově hodně divoký (viz 669.140).

A potom jsem si taky našel novou hračku: db4o a teď žiju takovými těmi věcmi jako je QBE, S.O.D.A. nebo Native Query. Že nevíte & vůbec nemáte páru? Jde o objektovou databázi. Ano, naprosto a plně ob-jek-to-vou. Opakujte si to často, to slovo uklidňuje. Zapomeňte na relační databáze (včetně všech prasopsů jako jsou objektově relační databáze), vyhoďte všechny XML databáze, a říkejte si se mnou: ob-jek-to-vá. Ale teď vážně: když jsem se k tomu dostal a pročítal dokumentaci, říkal jsem si: „pane bože, tohle je paráda!“ (při pohledu na Native Query jsem plakal blahem). Objektová DB dokáže zadatabázovat běžné objekty programovacího jazyka (v mém případě Javy), které popisují datovou strukturu programu a ty rovnou uložit do DB, bez toho, aby se muselo vymýšlet a psát nějaké wrapování do tabulek (tfuj! tohle slovo už nikdy neříkejte!) a fůru SQL příkazů. Navíc jsem udělal zkusmo několik testů a vypadá to, že db4o není vůbec žádný slimák.

No nic to byla jenom taková malá odbočka na úvod. Teď se dostanu k hlavnímu gró (ať už to znamená cokoli) dnešní aktualizace a tou jsou výsledky procesu literalizace myšlenek & nápadů

Podle statistik patří povídky mezi nejméně čtenou součást k47čky, což je pochopitelně smutné, ale na druhou stranu jich je docela dost (přes 80), takže když to vynásobíme, sečteme a provedeme několik dalších převážně nevalidních matematických operací v modulární aritmetice, tak na tom povídky nejsou nijak zle.

Proč to říkám, ptáte se. To proto, že dneska je na pořadu dne další nová povídka Spěchej!, která vznikla někdy v polovině března a je o K., člověku, který se mihnul třeba ve Svědectví o chorobě nebo pod jiným jménem i ve Světlu v zádech. K. je trochu neurotik, trochu akrobat, trochu blázen, nespavec, samotář, nenávistný zuřivec a kreativní duše, K. je vším, čím, kdy chtěl být. A Spěchej! je vlastně časově poslední povídka, kde se K. vyskytne, dál už nebude nic. Ale myslím, že to je zřejmé už z prvních slov Spěchej!: K. měl pocit, že z palubního rozhlasu zaslechl hlášení „Nicota, konečná stanice“. V ten okamžik se mu zastavilo srdce.

Já se teď už budu jenom tiše smát a prstem do písku napíšu číslo 669.145 (Dochází vám, že se pomalu ale jistě blížíme k číslu 200?).