časová anomálie

„Během uplynulých dvou dnů jsem prožil tři dny.“ Jasně, jasně… co?

Tak snad abych to vysvětlil.

Všechno začalo v pátek, kdy jsem spal jenom pár hodin. Usnul jsem asi v pět a vstával v devět hodin. Tam začal můj první den. Pak následovala škola, kam jsem radši vůbec neměl chodit, ale to je vedlejší. Jenom, co jsem se vrátil (asi tak ve čtyři) jsem zase usnul a probudil se v půl jedenácté. V ten okamžik začal můj druhý den. Nějak jsem se potom potácel po baráku a nevěděl co dělat právě teď. Začal jsem tedy čistit disk na notebooku a přesouval různě věci postahované během posledních týdnů (dost podivná hudba + všechny HBO speciály vynikajícího stand-up komika George Carlina) a tam nastal problém. Na jedné partition disku jsem měl hibernované Windows a proto jsem ten disk (resp. partition) vůbec nemohl připojit. Přebootoval jsem tedy do Windows, abych provedl úklid odsud. Na Linuxu používám utilitku ntfs-3g pro přístup k NTFS oddílům a na Windows zase Ext2 IFS ovladač, pomocí kterého lze přistupovat k ext2/3 souborovým systémům. Všechno fungovalo bez problému. Až do včerejška. Windows mi najednou zahlásily: struktura disku je poškozena, nelze číst data. A do prdele. Reboot zase do Linuxu, který pochopitelně uvízl, visel někde ve tmě a hlásil EXT3 INCONSISTENCY. Následoval fsck a nervy drásající vteřiny při přemýšlení, jaká všechna data odešla. Pochopitelně mám zálohy, ale… Však to znáte.

Když jsem pak seděl před monitorem, kde se vypisovalo, co všechno je špatně, měl jsem dojem, že jsem pochopil, jaké je to umřít. Samozřejmě to zní hodně blbě, ale přestavte si, že ztratíte všechna svá data a nemáte zálohy. Všechna. Nezůstane nic. V ten okamžik zmizí kus minulosti.

Nakonec jsem zjistil, že disk byl úspěšně obnoven a nic nezmizelo. Ještě že tak. Aspoň mě napadla další zanedbatelná epizodka do Terminality (mimochodem, tahle povídka má už asi 150 tisíc znaků, což odpovídá 83 normostranám a je to nejdelší prozaický text, který jsem kdy napsal, ale pořád tam není všechno, co bych chtěl).

Když bylo uklizeno, konečně jsem nějak pořádně rozchodil akceleraci na mé integrované grafické kartě od ATI, povolil akcelerovaný desktop a funguje jak víno.

Někdy ve čtvrt na čtyři ráno jsem šel ven, zalezl do garáže, která je zároveň posilovnou (ve skutečnosti je celý svět jednou velkou posilovnou, ale o tom až za chvíli) a začal jsem cvičit. 3:15. Šílené, ale krásné, protože jsem zastihl přesně ten okamžik, kdy se nesměle začíná probouzet ráno. A já během té doby dělal kliky, shyby a milion dalších blbostí, které mě průběžně napadaly. Však víte, celý svět se jedna velká posilovna, stačí se jenom dívat.

Vydržel jsem do pěti. Pak jsem se umyl, zase usnul a probudil se v poledne. A začal můj třetí den.

Posnídal jsem oběd. Klasika. Pak se nic nedělo a asi tak ve tři jsem zavolal malýmu Martinovi jestli by nechtěl jít do posilovny – ke mě. Souhlasil. S tím jsem nepočítal.

Hele, když říkám moje posilovna, nemyslím fůru činek a železa. V tomhle ohledu jsem skromný. Já radši cvičím & posiluji v prostředí kolem mě. Ok. Stačí se jenom dívat a přemýšlet, kde by se dalo něco dělat. Možností je spousta a je to zábava. Akorát člověk necvičí jako v posilovně, což vůbec není na škodu. Tak například zídka, schody, trámy, hromada cihel, stůl a tak dále a tak dále.

Martin skutečně přijel, tak plus/mínus ve čtyři jsme začali bláznit a já si konečně připadal mezi svými. Dva polonazí grázlové na zahradě, co dělají dost-divné-věci. Paráda. Pár hodin jsme tomu dali a všechno jsme zakončili krátkým běháním, ale to už se blížila devátá hodina a začínalo se stmívat.

Takže rekapitulace: tři dny ve dnou, přes 5 hodin cvičení, jsem (konečně) polomrtvý, objevil jsem Neila DeGrasse Tysona – šíleného černého astrofyzika, který vypráví o smrti v černých dírách a smrtících meteoritech, ale je s ním sranda, pak jsem si zamiloval sira Kena Robinsona, autora, který mluví/píše o kreativitě a inovacích a taky umí (tak nějak mimoděk) pobavit.

Ale jinak se skoro nic nestalo.