k47.cz

Archiv novinek červen 2016

2017
květen
červen
červenec
srpen
září
říjen
listopad
prosinec
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
leden
únor
2002
leden
únor
březen
duben
květen
červen
červenec
září
říjen
listopad


Now we are all sons of bitches

7. června 2016 3:14 | sekce obsah » kultura » literatura

Konec světa mohl už dávno nastat. Několikrát jsme se ocitli na okraji jaderné války a katastrofa byla jen tak tak odvrácena. Většinou šlo o technické chyby, jako například v roce 1983, kdy sovětský varovný systém vyhodnotil slunce odražené od mraků jako blížící se salvu jaderných střel.


Román Now we are all sons of bitches Mathewa Mallingera vypráví o konci světa, který v sobě nese příjemně ironický zvrat. Název odkazuje k poznámce Kennetha Bainbridge, kterou řekl Robertu Oppenheimerovi těsně po úspěšném testu Trinity v roce 1945. Právě až do tohoto roku se kniha postupně probojuje, začíná v šedesátých letech a vypráví příběh pozpátku – od konce světa zpět k počátkům jaderného programu – a sleduje nekončící řetěz reálných i fiktivních konspirací.

Už úvodní věnování For survivors dává najevo, že to nebude lehké čtení. Úvodní kapitola začíná v v momentu, kdy ponorka Trident odpálila svojí salvu jaderných raket a posádka si v nastalém tichu začíná uvědomovat, že svět nad hladinou se za třicet minut zhroutí. Kapitán plavidla rozdá svým mužům rozkazy, odejde do své kajuty a zastřelí se.

Hned poté nastane první skok zpátky a příběh najednou sleduje nervy drásající jednání, která probíhají paralelně ve Washingtonu a v Moskvě. V Evropě začala jaderná přestřelka a zástupci obou stran se musí rozhodnout jak se zachovat. Můžou konflikt eskalovat a pokusit se udeřit jako první, nebo počkat a riskovat vyhlazení. Chybí jim čas a jejich informace jsou neúplné. Sovětská strana se rozhodne útok opětovat. Amerika a Británie rozeznají útok a provedou odvetný úder.

Další skok vede na klidnou hranici mezi východním a západním Německem. Na horizontu se objeví jaderný hřib a velitel na západní straně, zcela vyjmutý z Amerického řetězu velení, zbrkle opětuje útok taktickými nukleárními zbraněmi. Záhy je vyhlazen protiútokem.

Čas poskočí o něco zpět a rozsáhlá kapitola líčí operaci skupiny lidí, vydávajících se za novináře, kteří se v Německu snaží ukrást americký bombardér nesoucí termonukleární bombu. Díky špatné ochraně letiště uspějí, vzlétnou, jejich motory jsou poškozeny stíhači, letadlo začne padat, závada způsobí, že bomba vypadne z letadla a vybuchne nad Východním Německem a z povrchu země vymaže Magdeburg.

Následující kapitola se vrací o několik měsíců zpět a líčí příběh několika novinářů a aktivistů z organizace Campaign for Nuclear Disarmament (CND), kteří se dostanou k informacím, že americké jaderné zbraně umístěné v Evropě jsou velice špatně hlídané, nejsou zabezpečené a existuje reálné riziko, že by je někdo mohl použít bez řádné autorizace. Rozhodnou se provést akci, která upozorní na možná rizika a ve výsledku zvýšit bezpečnost zbraní a snížit riziko zneužití nebo náhodné exploze – vplíží se na letiště a obsadí jeden z připravených a čekajících bombardérů.

V následujícím skoku se kniha vrátí na samý počátek šedesátých let a začne sledovat skupinu Sovětských agentů, kteří začínají infiltrovat CND a další aktivistické organizace v Anglii. V tomto okamžiku kniha začne zrychlovat a skoky jsou rychlejší a mnohem stručnější. V dalším oddíle se píše o klice sovětských agentů, kteří pracují téměř na vlastní pěst. Později je odhaleno, že jejich organizace je infiltrovaná a kontrolovaná západními agenty, a většina jejich zadání pochází z USA. V dalším skoku se píše o tom, jak se sověti mnoho let neúspěšně snažili podnítit vznik organizací bojujících proti jaderným zbraním na západě a konečně se jim to podařilo v roce 1957 s CND. Další pasáž sleduje dvojici sovětských důstjníků z oddělení propagandy zasívající semínka, která můžou vyklíčit ve vlnu lidového odporu proti jaderné bombě, která ve výsledku oslabí odvetné možnosti západu. Oba se podílejí na vytvoření fiktivní Nedělninovy katastrofy. Následuje série skoků, která se mnoha dech beroucími zákrutami dostane až do roku 1945, kdy je vyjeveno, že se Kenneth Bainbridge si krátce po testu Trinity uvědomil nebezpeční jaderné zbraně a došlo mu, že lidstvo může přežít jedině, když jsou soupeřící síly v rovnováze. Po válce začal předávat informace Sovětskému svazu a nevědomky tak spustil nepravděpodobný řetězec událostí, které vedly ke konci světa.

Mallingerova kniha uchvacuje prací se záhadou – každá nová kapitola a každý skok zpátky přinese odpovědi, ale zároveň vrhne na události zcela nové světlo. Každá kapitola pod čtenářem takříkajíc podtrhne ubrus a drama rozehrané v předcházející části najednou působí zcela nečekaným dojmem – z teroristů odhodlaných rozpoutat třetí světovou válku se stanou aktivisté a novináři, kteří ji chtějí předejít, ale pak se změní v sovětské agenty, o kterých je později vyjeveno, že nevědomky pracují pro Spojené Státy, ale později je loajalita lidí tahajících za nitky zpochybněna a konspirace se táhne v nepřerušené linii dvacet let nazpět k samotnému úsvitu jaderné éry. Motivy všech protagonistů jsou nejisté, morálně sporné, ale všichni jednají na základ nekompletních informací, které jim byly z části podstrčeny jinými konspirátory.

Now we are all sons of bitches je jeden z klenotů konspirační fikce jehož jediný nedostatek tkví v tom, že nikdy nebyl napsán.


štítky: | 7 | komentovat | #

Nutnost focení & pálení mostů

5. června 2016 17:14 | sekce novinky
Nutnost focení & pálení mostů

Asi takhle: Po posledních otřesech jsem přestal dělat všechno, co jsem dělal do té doby a začal jsem čas trávit skoro výhradně focením a psaním. Ne že bych o něco přišel, cesta kterou jsem kráčel do té doby nevedla ke skvělým zítřkům a horizontům zářícím zlatem, ale jen do stále hlubší jámy. Přestat nebylo těžké rozhodnutí, bylo to jen rozhodnutí, které je třeba udělat.

Nějakou dobu před zlomem se mi ozval Severák, který se mě už dříve snažil zlanařit, abych napsal něco pro jeho Neslyšný kočkopes (NKP), jestli bych nechtěl napsat něco krátkého a úderného pro Rozvědčík. Řekl jsem, že se na to podívám, a když mě něco napadne, tak bych něco mohl i sepsat. Vždycky, když se mi ozval s NKP, napsal jsem nějaký kus v gonzo stylu (Sympozium, Hořící křemík), kdy fiktivní verze NKP pošle dva redaktory (Adam K. a Peo) pokrýt nějakou událost, věci se šeredně vymknou kontrole a následují obrazy totálního chaosu protkané komentáři toho, o čem měli napsat celou reportáž.

I když jsem předběžně souhlasil, nevěděl jsem, co napsat. Hlavou mi poletovaly neukotvené nápady, které by šly zpracovat do formy prózy, ale nic konkrétního.

Byly to až tři události, které katalyzovaly konečný produkt, který posléze dostal jméno Strojovny. První z nich bylo vítězství uměle inteligentního programu AlphaGo nad mistrem hry Go. Tahle událost mě skopla do spirály existenčního děsu. Najednou jsem viděl budoucnost, kde všechno lidské snažení je zbytečné, protože nadřazená umělá inteligence dokáže udělat všechno a lépe. Kdo se bojí, že AI lidem vezme práci je idiot, kdo se bojí, že nás pozabíjí je optimista, kdo tuší, že dojde k sémantickému rozkladu lidství, je na správné stopě, jen k tomu povede přestupné stanice eskapismu, hédonismu a solipsismu. Pokud chcete vidět budoucnost lidské rasy, jděte se podívat do nejbližší zoo.

Dvě události, které daly textu strukturu, byla dvojice koncertů: Driftoff 16. března a rozlučka Maybeshewill 20. března. Rozhodl jsem se, že povídku natáhnu jako lano mezi těmito dvěma sloupy a celá bude sledovat skupinu fotografů/pod­vodníků (Adam K., Peo, Ruby a další) na zadání z fiktivní NKP. Protagonisté mají za úkol nafotit fotoreportáž v několika evropských továrnách, ale už od začátku na ně má mechanické, automatizované a odlidštěné prostředí zlý dopad. Šestice se snaží zapomenout a najednou se ocitne ve spirále excesu, večírků, alkoholu, drog a sexu, všechno zrychluje a vymyká se kontrole s každým uběhlým dnem a probdělou nocí.

I tady figuruje fiktivní magazín NKP – stejně jako v rozepsaných Mělčinách nebo krátké zkazce Policejní zásah zdecimován sérií výbuchů, počet mrtvých neznámý. Když jsem se se Severákem bavil, po exkurzi Matičky Metropolis, prozradil mi, že ve svém psaní také použil fiktivní magazín NKP. Fikce opsala plný kruh – já ukradl jeho skutečnou věc a udělal z ní fikci a on ji vzal zpátky. Jediným logickým krokem je teď udělat z fiktivního NKP reálnou žurnalistickou entitu a použít ji jako pláštík falešné novinařiny. Podařilo by se nám tak dokončit Borgesovu Tlönskou fikci.

Ve výsledku měly Strojovny 8500 slov, což prý nezapadá do škatulky krátké a úderné. Takže nic, další přírůstek na hromadu neúspěch/nezdar/sel­hání.

O něco později jsem začal psát Katedrálu, která navazuje přesně tam, kde Strojovny končí a vrhá šestici hrdinů (Adam K., Peo, Ruby, Anit, Mía, Gabriel) do dalšího kolotoče excesu a sebe-destrukce. Dlouho jsem nevěděl o čem Katedrála má být. Napadala mě různá témata, ale žádné z nich nedávalo smysl. Až jednou, když jsem si přečetl všechny stránky na wikipedii o všech duševních poruchách kategorizovaných jako F6× podle ICD-10, jsem narazil na popis vyhýbavé poruchy osobnosti (avoidant personality disorder) a všechno najednou začalo dávat smysl. O tomhle to bude. O tomhle je všechno. O tomhle jsem psal už deset let – stejné téma, stejné motivy, stejné všechno. Hrdinové, kteří se nedokážou vypořádat se světem jinak než v excesu, než jako vtip, přehnaný a dovedený do extrému, kteří v hloubi duše vědí, že jsou podvodníci a chtějí být odhaleni a potrestáni, ale místo toho jen stále padají vzhůru, všechno jako eskapistická vize idylických vztahů. Jde to dokonce tak daleko, že seznam symptomů F60.6 je osnovou příběhu, slovo od slova, odrážku od odrážky.

Katedrála má momentálně 7000 8800 10300 slov a ve finále bude mít tak dvakrát tolik, takže se taky neřadí do škatulky krátké a úderné, ale to v tomhle případě vůbec nevadí.


Ještě jsem tu něco chtěl psát o focení, o tom, jak jsem se šel podívat na pražský maraton, ale přišel jsem pozdě a všechno vypadalo jako po veliké party, kdy všichni mají kocovinu, všude je bordel a ground zero leží v troskách. Chtěl jsem utrousit pár slov, jak jsem narazil na Jugger, udělal pár fotek na koncertě Pelicanu, Toundry a dalších náhodných, jak jsem se tlačil v předních řadách, opíral se o masivní reproduktory a cítil z nich poryv větru, jak jsem prohrával boj s fotony a tak podobně. Ale o ničem z toho tu nebudu psát, protože to nemá smysl & ve výsledu moje fotky stojí (zatím) za hovno.


publikováno


štítky: , , , a | 5 + 2 | komentovat | #

Litevští mistři vystavovali své fotografie a já byl u toho

3. června 2016 0:24 | sekce obsah » kultura

Tohle je možná poprvé, co na k47čce píšu o výstavě fotografií. Zadržte dech, tady přichází premiérová recenze expozice „Litevští mistři fotografie“: Za mě dobrý.


Co víc o tom říct?

Jednoho dne jsem neměl asi tři hodiny co dělat, podíval jsem se na goout.cz, co se konalo v Praze, našel první věc, která vypadala zajímavě a šel jsem. Plán byl (jako vždycky) přinejlepším spartánský, přinejhorším sporný. Měl jsem jenom jeden cíl: studovat kompozici. V méně pompózní řeči: dívat se na obrázky a přemýšlet o tom proč fungují. A že bylo co zkoumat. Z některých snímků se mi skoro chtělo křičet radostí, tak rafinovaně byly poskládané a sestavené, jiné mi nedošly a zanechaly ve mě jen zmatení a u jiných jsem potřeboval jen trochu popostrčit, než mi docvaklo o co autorovi jde, jakou emoci nebo náladu se snaží vyvolat. Před každou fotkou jsem se zastavil a přemýšlel, co kdyby byla jinak oříznutá, co kdyby byla z jiného úhlu, s jinou kompozicí a většinou to mělo takovýhle průběh: tohle by nefungovalo, tohle taky ne, tohle ne, ne, taky ne. Teď jenom, abych podobně fungující fotky taky začal dělat sám.

Jak říkám: Za mě dobrý. Jděte taky, výstava trvá do konce června.


štítky: , a | 3 | komentovat | #

A topiary

1. června 2016 19:46 | sekce obsah » kultura » filmy
A topiary

Asi takhle: Mám rád Shanea Carrutha. Jeho low-budget zázrak Primer je s největší pravděpodobností nejlepší film, který jsem viděl. Jde o složitou a spletitou záhadu, která nebere na diváka žádný ohled, nic mu nedá zadarmo a vyžaduje úsilí a pozornost k úspěšnému rozpletení. Na druhou stranu nejsem zas tak velký fanoušek, protože jsem stále ještě neviděl jeho druhý film Upstream Color i přesto, že to mám v plánu, a už pár let mi na disku leží soubor s filmem.


O tom tady ale nechci psát.

Místo toho bych se rád letmo zmínil o Carrutovu nerealizovaném projektu A topiary – respektive jeho scénáři. A Topiary byl projekt, na kterém Carruth dlouhá léta pracoval a snažil se ho dotáhnout k realizaci – sháněl peníze a lidi, párkrát byl začátek filmování na dosah, ale vždycky se něco pokazilo a jeho sen mu proklouzl mezi prsty. Nakonec Carruth na A Topiary zanevřel a začal se věnovat jiným věcem. Scénář však nezmizel, po čase vyplaval na povrch a údajně se stále dá najít na internetu. Ke mě se dostal via 4chan board /tv/ (je to díra, ale někdy na pobřeží vyplaví celkem zajímavé věci, díky /v/ jsem třeba narazil na tohle) ve formě rekapitulace ve třech videích od DisRegarding Henryho

I když má s Primerem pár styčných bodů (témata a momenty objevování, potenciál zneužití něčeho, čemu zcela nerozumíme, a podvod, který jde až na samý počátek), jde o docela jinou bestii.

Obrys filmu ve mě zanechal tři dojmy: jednak jde o rozsáhlý projekt, druhak by se mi výsledek s největší pravděpodobností nelíbil a třeťak o něm přesto nemůžu přestat přemýšlet.

Na Primeru se mi líbí, jak je neuvěřitelně očesaný – jde o komorní drama o dvou chlápcích a jednom stroji času (i když na konci to je čtyři až pět chlápků, jeden extra Granger a blíže neupřesněný počet strojů času). Není potřeba nic velkého, jen pár lidí, pár podivně vypadajících přístrojů, zpřetrhané dialogy a pár zpětných smyček v čase. Nic nebylo třeba interpretovat, všechno mělo svojí interní logiku, která byla perfektní a vodotěsná, nic se nestalo pro efekt, i když někdy byla pravda ztracená v iteracích a tudíž nepoznatelná. Sami protagonisté si museli na konci přiznat, že se nemůžou dozvědět, co se přesně stalo s Grangerem a Abe si nemohl být jistý, kolikrát se Aaron vrátil zpátky.

Někde jsem četl, že Primer je Donnie Darko pro dospělé. Tohle přirovnání není spravedlivé, protože Donnie Darko postrádá tu neúprosnou vnitřní logiku a mnoho událostí působí značně ad hoc.

Právě kvůli jasnému vnitřnímu fungování, si mohl člověk postupně vybojovat dostatečně jasný obraz, co se vlastně stalo. Teprve pak působí závěrečná scéna na večírku, kdy vypravěč říká: „Eventually he got it perfect and it was beautiful,“ tak silně. Nefalšovaná tichá katarze.

Nic z toho v A Topiary není. Hrdinové v něm objevují záhadné zařízení, které se chová zcela bizarně, nemá žádnou spojitost s ničím známým v našem světě a hraje podle vlastních pravidel. Není to náš svět + stroj času, ale tohle zařízení + trochu reality. Největší problém vidím v tom, že asi od poloviny druhého aktu bylo naprosto jasné, kam to celé povede a závěr s galaxií ovládanou podivnými mechanickými bytostmi mi dal za pravdu. Může stále jít o divoký tobogán objevů a spektáklu, ale ten konec je taková nudná třešnička na dortu.

Když jsem se o A Topiary kdysi dávno dozvěděl, čekal jsem zase něco komorního, něco jednoduchého, ale zároveň velice složitého, něco co má jednoduchá pravidla, která jako fraktál generují neuvěřitelnou komplexitu.

Ale na ničem z toho teď už nezáleží, protože A Topiary je mrtvý projekt, který nikdy nespatří světlo světa.


štítky: , , a | 5 | komentovat | #

graf novinek

o autorovi:

další projekty

wyhledawacz fel.log stalkr vtipy.k47.cz k47.shop Zkracovač adres stripbot

tadá

poslední články

Shooting stars
článek | 26. dubna 2017
KAMSSKSR
| 25. března 2017
I should have danced on that Astronautalis concert
hudební článek | 28. února 2017
ASCII blog
| 6. února 2017
Západní země
hudební článek | 2. ledna 2017
Russian Circles stahují kruhy
hudební článek | 7. prosince 2016

poslední komentáře

669e15
meadc | 21. dubna 2017
669.246
meadc | 21. dubna 2017
MySQL group by trik
meadc | 21. dubna 2017
669.335
meadc | 21. dubna 2017
669.264
meadc | 21. dubna 2017
669.102
meadc | 21. dubna 2017
Naivní holka
meadc | 21. dubna 2017

K47i © 2002 - 2017 K. aka Kaja47