k47.cz

Archiv novinek květen 2016

2017
květen
červen
červenec
srpen
září
říjen
listopad
prosinec
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
leden
únor
2002
leden
únor
březen
duben
květen
červen
červenec
září
říjen
listopad


QI, No Such Thing as a Fish & No Such Thing as the News

23. května 2016 3:14 | sekce obsah » kultura
QI, No Such Thing as a Fish & No Such Thing as the News

Předpokládám, že všichni (jako vzdělaní a slušní lidé) znáte QI – britskou panel game/quiz show, kterou třináct let uváděl Steven Fry s Alanem Daviesem po boku na pozici permanentního panelisty. Doufám, že nemusím nic vysvětlovat, protože jste všechny epizody QI buď už viděli, nebo jste si právě uvědomili svojí chybu a díváte se právě teď. Jen do toho, já počkám, je to jen 182 půlhodinových epizod + neodvysílaný pilot.


Ok, takže teď když jsme všichni na stejné stránce, o čem, že jsem to vlastně chtěl psát? Rozhodně nechci plýtvat bajty na QI jako takové (a ještě méně na její české bastardizaci), ale na to co přišlo po ní.

Časy se mění, konec světa je za rohem a Steven Fry na stará kolena s QI seknul s tím, že na jeho místo dosedne Sandi Toksvig. Někteří tvrdí, že tahle změna show zabije, ale já si tím nejsem tak jistý. Sám nejsem velký fanda Sandi Toksvig, ale na druhou stranu musím uznat, že se do téhle pozice skvěle hodí, protože ona je takový učitelský typ. Nevrlá, mrzutá, lehce povýšená, sarkastická a zdánlivě se zájmem o všechny obory lidské činnosti. To je podle mě dobrá akreditace na moderátor(a|ku) QI.

QI ale není jen to, co se dostane do výsledné půlhodiny na obrazovky BBC (nebo do 45 minut XL verze). To je jen špička ledovce. Podle wikipedie do finálního sestřihu přežije jen 20% materiálu nastudovaného podpůrným týmem QI elfů. Zbytek propadne mezi spárami televizní mašinérie, ale zato může být použit jinde.

Jedním z těchto míst se stal online podcast No Such Thing as a Fish (pojmenovaný podle jednoho faktu z QI), kde se pravidelně každou sobotu scházejí čtyři QI elfové James Harkin, Andrew Hunter Murray, Anna Ptaszynski a Dan Schreiber a baví se o zajímavých faktech a skutečnostech, na které narazili ten týden. NSTAAF jsem si brzo oblíbil a začal jsem ho mít radši než samotné QI. Podcast měl příjemně uvolněnou atmosféru, chemii mezi hlavními aktéry a žoviální náladu, která může panovat jen mezi lidmi, kteří se znají a u mikrofonu se scházejí týden co týden. Naproti tomu QI začalo působit uspěchaně, stažené rychlým střihem, obsazené třemi náhodnými komiky, kteří nebyli dopředu připraveni. Steven Fry se staral o moudro, Alan Davies byl (s prominutím) dvorní šašek a zbytek panelu měl na starosti humor. I když byla tato kombinace úspěšná a zábavná, nepůsobila tak soudržně, jak by mohla. NSTAAF na to šlo opačně – všichni zúčastnění nerdi vědí o čem je řeč, jsou připravení, za půl hodiny projedou jen 4 fakty a konec.

Recept NSTAAF zafungoval a každá epizoda dosáhla nejen ±250 tisíc poslechů, ale čtveřice QI elfů dostala vlastní pořad na BBC2 – No Such Thing as the News. Ten sleduje stejný formát jako Fish, ale je zaměřen na novinky, události a zprávy, které se staly v předcházejícím týdnu. První epizoda už je ke shlédnutí na youtube a jak je vidět, nic se nezměnilo a je to stále ten starý dobrý No such thing.

Takže, pokud přerod QI nevyjde a loď se Sandi Toksvig u kormidla ztroskotá, nic strašného se neděje, protože máme náhradu, stejně dobrou, ne-li lepší. A navíc ji nevládnou osobnosti, celebrity a komici, ale geekové jako ty nebo já.


PS: Sandi Toksvig a její historky z internátní školy vedly k tomu, že jsem Gabriela z NaNoWriMo románu Mělčiny psal jako studenta francouzského internátu.

PS2: Mám dojem, že touhle dobou jsem už viděl víc britské televize než té české.

PS3: Druhý díl je online.


štítky: , a | 5 | komentovat | #

Slepota v osmadvaceti

15. května 2016 21:50 | sekce obsah » dojmy & názory

Brýle jsem začal nosit někdy v páté třídě.


Do dneška si pamatuji první den, kdy jsem se poprvé ukázal mezi spolužáky ve stupidních brýlích s tenkými železnými obroučkami a jednou negativní dioptrií v každém skle. Všichni se podivili, vyzkoušeli si, jak se dívá přes brýle, pan učitel do mě nalil nějaké zbytečné rady a druhý si už nikdo ani nevšiml. Od té doby se mi zrak vytrvale zhoršoval a dioptrie narůstaly. Vždycky se však problém dal jednoduše vyřešit o něco silnějším sklem. Po pár letech se mi oční vada ustálila někde v okolí pěti dioptrií a tam na dlouho dobu zůstala. Všechno najednou vypadalo celkem přijatelně.

V té době jsem začal přemýšlel o laserové operaci, která by oční poruchu nadobro odstranila. Abych mohl zákrok podstoupit, stačilo vysolit balík Palackých na dřevo a mít jistotu, že mi zrak přestal slábnout. A to se zdálo, že platí. Vždycky, když jsem se po roce nebo dvou ukázal na očním, nic se nezměnilo. Nelepšilo, ale ani nehoršilo.

Tedy aspoň do posledního roku a půl.

Když jsem si rozflákal jedny staré brýle, které by sedly Gordonovi Freemanovi nebo mladém Dijkstrovi, zašel jsem si pro nový kousek vybavený stejnou optickou silou, ale v nich jsem najednou viděl blbě. Za nějakou dobu, kdy mě to začalo štvát, jsem vletěl na oční, otravoval je tam tři čtvrtě hodiny, dokud jsme se nedopracovali nějakému uspokojivému výsledku – na levém oku jsem měl o něco víc dioptrií než si situace žádala a proto, tak aspoň zněla teorie, jsem viděl špatně na pravé oko.

Proč ne? Já byl spokojený, nechal jsem si přezbrojit druhé obroučky (stejně jako Sithové mám vždycky dvě – mistra a učně) na novou dioptráž a věřil, že tím je všechno za mnou.

Nebylo.

Na chvíli jsem si připadal, že vidím dobře, ale šlo nejspíš jen o placebo efekt. Ten za chvíli zmizel a zase se vrátilo ta známá únava červených očí a rozostřené a nepohodlné vidění.

Někdy v té době jsem zas začal nosit kontaktní čočky. Poprvé jsem s nimi koketoval pár měsíců na střední škole, ale přestal jsem potom, co mě k nesnesení začalo štvát si je každé ráno rvát do rozespalých očí. Znovu jsem se k nim vrátil a tentokrát jsem s nimi překvapivě viděl celkem dobře. Pořád trochu tupý pocit v očích, ale všechno, co mělo být zaostřené, zaostřené bylo.

Aspoň přibližně.

Ale můj problém pořád přetrvával. S brýlemi přesně zkalibrovanými pro můj zrak, jsem viděl blbě. Byly to snad první příznaky věčné temnoty? Byla to snad slepota plížící se do mých zrakových nervů ještě před tím, než oslavím Kristova léta? Jako slepý bych nebyl vůbec ve špatné společnosti. Jorge Luis Borges, jeden z mých oblíbených autorů, také ztratil zrak a já byhch ho tak mohl aspoň částečně následovat, i když ne talentem nebo úspěchem.

Do toho jsem měl v očích čím dál tím víc floaterů otravných, ale jinak zcela neškodných vad očního moku, a začínal jsem vídat záblesky světla, když jsem rychle pohnul hlavou nebo uhnul očima. Ty mi dělaly skutečné starosti, protože jsem si vzpomněl jak Bonwha popisovala epizodu s odtrženou rohovkou, která měla velice podobné symptomy.

Znal jsem chlapa, který měl tak nízké sebevědomí, že nechtěl otravovat doktory se svými problémy. Měl rakovinu a za tři měsíce umřel.

Jednoho rána, po probděné noci, jsem se zvedl a s vláčnými smysly pěšky vyrazil na oční. Většina nejlepších rozhodnutí přichází ráno po noci beze snů, kdy jedinou možností je namíchat silné kafe, zapomenou na spánek a pokračovat naplno vpřed. Přivázal jsem se tam k topení a nechtěl odejít, dokud nezjistí, co přesně se mnou je. Hodinu a půl mě vyšetřovali na podivných přístrojích a zařízení, testovali mi zorné pole, měřili nitrooční tlak, rozšířili zorničky, až jsem musel vypadat jako nějaký Hunter S. Thompsonův acid freak, studovali interní detaily okulárů světlem, které pálilo jako letní slunce v pravé poledne soustředěné lupou do prostoru lidské rohovky, tak silné až se mi z něho dělalo zle, a pak přidali celou další sadu obskurních vyšetření o jejichž skutečné efektivitě jsem měl vážné pochybnosti.

Všechno. Bylo. V. Pořádku. Jen trochu stažené cévy v oku. Všechno je jinak, jak má být.

„Ještě uděláme jednu věc,“ řekla sestřička a pokynula, abych si sedl do křesla, a vrazila mi tenké proužky papíru pod víčka. Chvíli jsem tiše seděl, zíral do střední vzdálenosti a přemýšlel, jaký je účel tohoto konkrétního utrpení. Co přesně má zjistit? Třeba nic, napadlo mě, třeba je to jen věc, kterou optici dělají pro vlastní pobavení na úkor pacientům, kterým nic není, ale přesto vytrvale trvají na opaku.

Za pár minut mi vytáhla papírky z očí. „Vy nám vůbec neslzíte.“ A bylo jasno.

Doktorka mě nasměrovala do lékárny, koupil jsem si jeden kontejner umělých slz, třikrát si nakapal a problém zmizel. Žádné červené oči, žádná únava pohledu, žádné rozmazané, rozostřené, tupé nebo jinak špatné vidění. Konec.

Stejně jako v případě nedávného infarktového incidentu to nebylo nic závažného, ale jen stupidní maličkost, kterou stačilo najít a poté zmizela do následujícího rána. Teď s sebou v batohu vždycky nosím jedno plato Ibuprofenu a malou plastovou dózu očního balzámu a všechno je v pohodě.

V podobném duchu se nesou všechny moje kontakty s lékařskou profesí: Z ničeho nic mě začal bolet pravý palec, skočil jsem k ortopedovi a prý to přejde. Přešlo. O něco později se mi udělala bolestivá boule na noze, doktor mě poslal na chirurgii, ti mě přesměrovali na sonografii, tam mi řekli, že to odezní, a za týden neduh úplně zmizel.

Takto bylo se všemi problémy. Kromě jednoho.


štítky: , a | 3 | komentovat | #

graf novinek

o autorovi:

další projekty

wyhledawacz fel.log stalkr vtipy.k47.cz k47.shop Zkracovač adres stripbot

tadá

poslední články

Shooting stars
článek | 26. dubna 2017
KAMSSKSR
| 25. března 2017
I should have danced on that Astronautalis concert
hudební článek | 28. února 2017
ASCII blog
| 6. února 2017
Západní země
hudební článek | 2. ledna 2017
Russian Circles stahují kruhy
hudební článek | 7. prosince 2016

poslední komentáře

669e15
meadc | 21. dubna 2017
669.246
meadc | 21. dubna 2017
MySQL group by trik
meadc | 21. dubna 2017
669.335
meadc | 21. dubna 2017
669.264
meadc | 21. dubna 2017
669.102
meadc | 21. dubna 2017
Naivní holka
meadc | 21. dubna 2017

K47i © 2002 - 2017 K. aka Kaja47