k47.cz

Archiv novinek prosinec 2016

2017
květen
červen
červenec
srpen
září
říjen
listopad
prosinec
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
leden
únor
2002
leden
únor
březen
duben
květen
červen
červenec
září
říjen
listopad


Pod orlojem se strhla divoká řež, počet obětí neznámý

23. prosince 2016 1:57 | sekce tvorba » grafika » foto

Musím se přiznat, že do včerejška jsem nebyl na žádném flashmobu. I když pořád jsem se nestal členem, alespoň jsem jeden viděl. Na staromáku pod orlojem byla naplánovaná polštářová bitva, všichni proti všem, žádní zajatci, až na krev a na peří. Šlo o rychlou operaci, začátek v 19:56, konec o čtyři minuty později, dovnitř, ven a hotovo. Kvůli těm 240 vteřinám jsem strávil přes dvě hodiny na cestách. Možná to za to stálo, možná že ne, ale to není důležité. Hlavní bylo, že si můžu odškrtnout účast/přítomnost. (A k tomu jsem na cestě dočetl Burroughosova Ohyzdného Ducha a začal s Hubitelem! znovu a pořádně.)

Pod orlojem se strhla divoká řež, počet obětí neznámý

Moje plány byly čistě pacifistické: Vyrazil jsem jen s foťákem a bleskem. Chtěl jsem se dostat co nejblíž akci, nastřílet pár snímků a vypadnout. Robert Capa říkal něco ve smyslu „Když tvoje fotky nejsou dost dobré, nebyl jsi dost blízko.“ Ale pak v Indočíně šlápl na minu. Možná se nakonec přece jen dostal příliš blízko. Od první chvíle, kdy píšťalka odstartovala běsnění, se plán proximity ukázal jako neprůchodný. Polštáři ozbrojení rváči vytvořili kompaktní blok polstrovaného násilí, do kterého se nedalo proniknout. Musel jsem operovat na krajích spolu s milionem dalších fotogů, kteří kolem bloku obsadili pevný perimetr.

Na každé ohlášené akci mě překvapí poměr fotogů k počtu účastníků. Nemluvím o náhodných kolemjdoucích, kteří se uhánějí mobilem na selfie tyči, ale o žoldácích se sklem za 1000€. Vždycky jich je všude příliš mnoho. Příliš mnoho lidí se dívá, než aby se zúčastnili. Skoro nikdo nežije, jen nahrává život někdy pro příště. I já jsem spoluvinen tímhle hříchem.

Příště, až se naskytnu na podobné operaci, musím do toho jít gonzo stylem: V jedné ruce zrcadlovku, v druhé polstrovanou zbraň, po hlavě skočit do davu a stát se součástí operace. Může to být stupidní plán, který nejspíš skončí katastrofou, ale zase o sobě můžu tvrdit, že jsem nebyl jen jeden z pasivních čumilů.


Nakonec se pár fotek docela povedlo. Jestliže ne esteticky, tak aspoň technicky. To po nedávné výpravě na druhý Gopnik, kdy jsem neudělal jediný snímek, protože mi blesk ani jednou nespustil, považuji za velkou výhru.


štítky: a | 5 | komentovat | #

Russian Circles stahují kruhy

7. prosince 2016 16:32 | sekce obsah » kultura » hudba

O tom, jaký dojem ve mě nechá koncert, nerozhoduje jen hudba – místo, čas a předchozí nálada jsou zásadní ingredience. Hudba je v jistém smyslu podružná, je to jen přenašeč, který v existujících podmínkách může začít rezonovat nebo vyšumět do ztracena.

Russian Circles v tomto smyslu měli ideální výchozí pozici.

Russian Circles stahují kruhy

Když jsem se chystal na jejich vystoupení v Lucerna Music Baru, cítil jsem se na nic, jako zbytečný bezcenný podvodník a zase se ozývala chuť skočit. Pár minut jsem postával na betonovém útesu nad Hlavním Nádražím, jedl pizzu a zvažoval pro a proti. Když byla moje startovní pozice tak pochmurná, všechny cesty musely vést jedině vzhůru. Vedly. Zatraceně vysoko. Jakmile Russian Circles začali hrát, všechny moje starosti a pochybnosti zmizely. Rozplynuly se do eskapizmu kytar a těžkého autoritativního rytmu post-metalu. Všechno najednou bylo dobré. Tedy aspoň na dvě hodiny. Všechno jednou skončí, to jsem dobře věděl, ale dvě hodiny byly víc, než jsem si zasloužil.

Doby, kdy jsem Russian Circles poslouchal ve velkém, jsou už dávno zapomenuté. Do playlistů se mi od těch let dostaly jiné věci a pro rusy nezbylo místo. Tíhl jsem k něčemu post-rockovějšímu, k nekonečné eskalaci a klimaxům. Chuť k něčemu hutnějšímu ve mě vzbudil koncert Rosetty v Sedmičce a letošní vystoupení Driftoffu.

Jako přípravu jsem párkrát prolétl jejich novou nahrávku Guidance, která mě překvapila tím, jak moc se mi líbila. Jejich hudba je nezastavitelný stroj – těžká, pomalá, neustálá – ale přesto velice čitelná. Všechny přechody dávají smysl, ale výsledek není nudný. Všechno do sebe zapadne na první dobrou. Rusové negradují k odzbrojujícím a zdrcujícím finále, místo toho operují na bázi fázových přechodů a stále se valí dál, pomalu, mohutně a nezastavitelně. Například takový track Vorel je nefalšované post-metalové porno, sedm minut extatické energie, bublající jako láva pod ztvrdlou krustou bubnů.

Rusové koncert začali zlehka s trackem Asa. Šlo o úvodní diverzi, poslední nádech před ponorem, než začnou bombardovat publikum, spustí hlavní akt a rozjedou svojí věc. Přesto do svých skladeb dokážou zakovat překvapivé množství nuancí a delikátnosti. Nesnaží se jen o co nejtěžší dopady a plný hutný zvuk. Ty tvoří všudypřítomnou kostru, na kterou jsou naloženy drobné optimistické vzlety, které přijdou znenadání a pak se zase ponoří pod metalickou hladinu.

Dvojaká tvář tvrdosti a delikátnosti se naplno ukázala, když začali hrát 1777. Někdy v polovině skladby jsem se rozhlédl kolem sebe, očima přelétl dav srocený před půlkruhovou tribunou i posluchače na ochozech a napadlo mě: „Všichni tady jsme přátelé.“ V tom okamžiku jsem byl šťastný. Nepotřeboval jsem nic víc. Měl jsem všechno.

Místo konání značně nahrávalo pocitu sounáležitosti. Lucerna Music Bar je aréna s kruhovým pódiem ve středu a všechno se obtáčí kolem něj. Posluchači v poli stejně jako na ochozech ho obklopují ze všech stran. To člověku dává pocit, že je součástí davu, cítí masu lidí, vidí ji, je její součástí. I když jsem stál úplně vpředu, stačilo otevřít oči, zvednout hlavu a viděl jsem celý přední val.

Na 65daysosstatic v Meet Factory jsem zabral místo v přední linii, ale neměl jsem ponětí o velikosti celé operace, o všem tom mase našlapaném v hale a horkých zpocených tělech. Viděl jsem jen to, co se dělo kousek nalevo a kousek napravo a to byl celý můj svět, zbytek zmizel.

Lucerna je panoptikon. Z každého bodu je vidět na každý jiný. Není to jeden v davu, ale dav v jenom. Možná kvůli tomu jsem se necítil tak osamělý, i když to mohla být jen dvouhodinová iluze za čtyři kila.

Když rusové spustili Calla, chvíli jsem sledoval přední val davu. Všichni byli synchronizovaní, připomínali organickou vlnu, kterou spouštěl elektrický impulz beatu. Nakláněli se dopředu, přes bariéry, nad okraj pódia, tělo na tělu, jen aby byli blíž a blíž k epicentru. Pocit jednoty byl fantastický.

Nepotřeboval jsem se ničím otupit, jedno pivo, jeden Club Maté a jinak nic. Jasná mysl. Možná proto ve mě hrklo, když přestali hrát. Blížil se konec úniku.

Jako přídavek dodali Mládek a stařičký Youngblood z alba Station. Na Youngblood si jasně vzpomínám, ale Mládek mi z nějakého důvodu unikl. Přesto je to klenot, který se může řadit po boku tracku Vorel. Tyto dvě skladby završily celou operaci na nejvyšší možné vlně.

Každá vlna však musí opadnout a rozbít se o útesy. Skončil jsem zase sám, ale byl jsem spokojený. Aspoň na chvíli.


PS#1: Jako úvodní akt vystoupila apokalyptická čelistka Helen Money, kterou jsem už viděl jako předvoj na předminulém koncertu Mona.

PS#2: V únoru se vrátím na místo činu na Astronautalise.


štítky: , a | 3 | komentovat | #

graf novinek

o autorovi:

další projekty

wyhledawacz fel.log stalkr vtipy.k47.cz k47.shop Zkracovač adres stripbot

tadá

poslední články

Shooting stars
článek | 26. dubna 2017
KAMSSKSR
| 25. března 2017
I should have danced on that Astronautalis concert
hudební článek | 28. února 2017
ASCII blog
| 6. února 2017
Západní země
hudební článek | 2. ledna 2017
Russian Circles stahují kruhy
hudební článek | 7. prosince 2016

poslední komentáře

669e15
meadc | 21. dubna 2017
669.246
meadc | 21. dubna 2017
MySQL group by trik
meadc | 21. dubna 2017
669.335
meadc | 21. dubna 2017
669.264
meadc | 21. dubna 2017
669.102
meadc | 21. dubna 2017
Naivní holka
meadc | 21. dubna 2017

K47i © 2002 - 2017 K. aka Kaja47