k47.cz

Archiv novinek říjen 2016

2017
duben
květen
červen
červenec
srpen
září
říjen
listopad
prosinec
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
leden
únor
2002
leden
únor
březen
duben
květen
červen
červenec
září
říjen
listopad


Zavřete oči a poslouchejte, hraje Mono

31. října 2016 19:52 | sekce obsah » kultura » hudba

Každý koncert začne být dobrý v okamžiku, kdy zavřu oči. V té chvíli je jasné, že hudba samotná je tak mocná, že nepotřebuji nic víc, že můžu odstřihnout všechny přebytečné smysly a nechat se unášet bouří uvnitř. Na včerejším vystoupení japonských post-rockových titánů Mono jsem měl zavřené oči většinu času.


Nedávno jsem si tu stěhoval na nedostatek emočního škály na koncertu Explosions in the sky. Následující den jsem zašel na legendární Swans předskakované skvělou Annou von Hausswolff, jejíž drone dokázal rozpoutat peklo, které vyklepávalo zuby z dásní. V tu chvíli mě napadlo, že kdyby na povrchu probíhal konec světa, nikdo z nás v černých katakombách divadla Archa by ho nezaznamenal a rozhodně by ho neslyšel. Přesto jsem si ten koncert neužil tak, jak jsem doufal. Možná za to mohla doznívající nemoc a únava, ale možná, že to jen nebylo pro mě.

To všechno však bledne v porovnání s Monem, které hraje post-rock v klasickém duchu: nejdřív vás uspí a pak ustřelí hlavu, a jejich vystoupení byla emocionální horská dráha. Kapela představila songy z nového alba Requiem for hell, přidala pár starých a všechno utkala do intenzivního a dynamického mixu, kdy jeden track umocňoval ten následující.

Už během úvodní skladba, která s davem kývala jako nejjemnější vlny, mi vehnala slzy do očí. Žádná slova, žádné vokály, jen instrumentální převážně kytarový kus. Následující temná a hutná Requiem For Hell (která mi připomněla March Into the Sea od Pelicanu a zároveň i trochu Arcs of Command od Caspianu), měla stejný účinek, smetla mě jako tsunami osamělou siluetu stojící na pobřeží. Bylo to jako kdybych sáhl na živý drát, jako kdybych mi zkratovala nějaká centra v mozku – tak mocný zvuk dokázali předvést ve velkém sálu Paláce Akropolis. Dokonce i tracky, které jsem před tím považoval za celkem nudné, dostaly nový život, kontext a urgentnost a třeba taková Recoil, Ignite patřila mezi vrcholy vystoupení.

V jednu chvíli jsem se ohlédl vedle sebe a černovlasá dívka si dlaní stírala slzy z tváří. Nebyl jsem sám. O něco později, když jsem se přesunul víc dopředu, ocitl se vedle mě kluk v šedé mikině, oči zavřené, ruce založené, byl ve své soukromé bublině. Nebylo třeba nic víc, jen poslouchat nekonečné kytary a eskalace. Šlo, aspoň pro mě, o zásadně introvertní zážitek, každý si to musel prožít po svém a sám si projít katarzí a očistcem.

Bez nejmenších pochybností šlo o nejlepší koncert tohoto roku, lepší než Toundra nebo březnové vystoupení Driftoffu, které pro mě bylo do té doby jedničkou. Po skončení jsem byl v tranzu, ve stavu post-orgasmické blaženosti, kterou jsem cítil ještě za hodinu.

V listopadu se chystám na 65daysofstatic. Pokud se jejich koncert tomuto zážitku aspoň kus přiblíží, bude to víc, než si zasloužím.

PS#1: Jako předkapela hráli francouzští Alcest. Byli fajn, ale nemohli se rovnat hlavnímu aktu a skoro hned se mi vytratili z paměti.

PS#2: Z koncertu nemám žádné fotky. Místo toho musí postačit EITS a Swans.


štítky: , , a | 4 | komentovat | #

Post-rock a Ibuprofen

19. října 2016 18:29 | sekce obsah » kultura » hudba

Tenhle rok jsem byl na pěkné řádce koncertů. Většina z nich se motala v okolí post-rockových/post-metalových žánrů, občas jsem to proložil bodnutím do neprobádaného žánru a neznámé kapely, ale na žádném z nich jsem se nenudil tolik, jako na včerejším vystoupení Explosions in the sky. Pro Kristovy rány! Pořád se z toho nemůžu vzpamatovat.

Post-rock a Ibuprofen

Exlosion in the sky nepatří mezi moje top kapely. Většina jejich tracků je povětšinou jen nudné brnkání, kterému chybí závratné emoční hloubky a výšky, které mě k post-žánrům tolik přitahují. Třeba katarze dvojhmatu Karelia (Opus 2)/The Kidnapper Bell od Mona je slovy nepopsatelná. Přesto jsem doufal, že těch pár dobrých tracků, které mají ve svém repertoáru, nějak zajímavě namixují. Nenamixovali.

Přitom jsem mohl být téhle nezáživné jízdy ušetřený. Před pár dny jsem znenadání onemocněl a přemýšlel jsem, že někomu na Twitteru zadarmo přenechám svůj lístek. Pak se mi ale udělalo celkem dobře a s kapsou plnou Ibuprofenu jsem vyrazil.

Už předkapela Vložte kočku byla varováním. Dokázali rozpoutat apokalyptický strojový marš, ale nikdy se nedostali k uspokojivému klimaxu. Každý jejich track vždycky prostě skončil. Dostali se do bodu, kdy jsem si říkal, že by to mohli takhle držet ještě pět minut, pracovat se zvukem jako s rozpáleným ingotem a vyšroubovat to do vyšších obrátek, ale pak najednou přestali hrát. I přesto byla předkapela lepší a zajímavější než hlavní akt.

Pak ale nastoupila exploze a přišla plíživá nuda. Jejich hodina a něco měla v sobě pár světlých okamžiků, ale bylo jich málo, každý nevýrazný a žalostně krátký. V jednu chvíli jsem se začal tak nudit, že jsem uklidil foťák a radši jsem odešel k hornímu baru, ze kterého je přímý výhled na pódium a začal s kůrou G\T a doufal, že to nějakým způsobem nalomí apatii. Nenalomilo. Probil jsem se tedy zástupem lidí k šatnám a předčasně jsem vypadl pryč.

Jestli můžu o celé akci tvrdit jednu věc, pak to je to, že účast byla hojná. Obě patra klubu Roxy byla zaplněná posluchači. I když těžko říct, jaký měli vztah k celé operaci. Neviděl jsem nikoho, kdo by byl zajedno s hudbou, tělo ovládané elektrickými záchvěvy, kdo by na pár minut zapomněl na obecnou lidskou důstojnost a začal bláznit. Všichni podle mě vypadali celkem chladně. Když jsem se v jeden okamžik otočil, holka, která stála ze mnou si s někým psala a nejspíš to nebylo o tom, jak skvělá atmosféra se tam právě vaří. Možná to je hlavní tahák EITS: celkem nevýrazná hudba, která nikoho ničím nepřekvapí a představuje nejnižší společný jmenovatel.

Vzpomínám si na koncert Driftoffu, jehož triko jsem v té chvíli nosil. Ti měli někdy v březnu koncert v malé dřevěné boudě na Pankráci, kam přišlo asi tak při tucty lidí, a pět minut jejich vystoupení nabídlo víc vzrušení než všechny exploze v nebesích.

Nedávno vyšlo nové album pg.lost, které je skvělé, chystá se nová deska od Mona, která z ukázek zní fantasticky. Takže žánr jako takový není mrtvý a vyčpělý. Asi jen místy začal vysychat a upadat do apatie.

Abych si spravil chuť, na cestě zpátky jsem si pustil Swans, na jejichž vystoupení se chystám dneska.


štítky: , a | 4 | komentovat | #

graf novinek

o autorovi:

další projekty

wyhledawacz fel.log stalkr vtipy.k47.cz k47.shop Zkracovač adres stripbot

tadá

poslední články

KAMSSKSR
| 25. března 2017
I should have danced on that Astronautalis concert
hudební článek | 28. února 2017
ASCII blog
| 6. února 2017
Západní země
hudební článek | 2. ledna 2017
Russian Circles stahují kruhy
hudební článek | 7. prosince 2016
65daysofstatic - první a poslední
hudební článek | 15. listopadu 2016

poslední komentáře

669e15
meadc | 21. dubna 2017
669.246
meadc | 21. dubna 2017
MySQL group by trik
meadc | 21. dubna 2017
669.335
meadc | 21. dubna 2017
669.264
meadc | 21. dubna 2017
669.102
meadc | 21. dubna 2017
Naivní holka
meadc | 21. dubna 2017

K47i © 2002 - 2017 K. aka Kaja47