k47.cz

Archiv novinek leden 2015

2017
květen
červen
červenec
srpen
září
říjen
listopad
prosinec
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
leden
únor
2002
leden
únor
březen
duben
květen
červen
červenec
září
říjen
listopad


Terminalita (znovu a tentokrát pořádně)

28. ledna 2015 23:23 | sekce novinky

„Došlo na nejhorší. Už nemůžu couvat.“ Takhle jsem v březnu 2013 plánoval začít novinku, ve které bych nadhodil plán postupného zveřejňování zbývajících segmentů Terminality, ze kerého jsem z – důvodů ztracených dějinám – upustil. I když od té doby uběhly skoro dva roky, bylo to několik let poté, co tahle zatracená povídka byla už dokončená. Poslední velké opravy proběhly někdy v červnu 2010, „finišování“ už v říjnu 2009. Od té doby uteklo spousta času.

Co se změnilo? Proč zrovna teď?

Uplynulo hodně času, to se změnilo. Jack Kerouac psal ve Visions of Cody: „I am writing this book because we're all going to die,“ a udeřil tím hřebík na hlavičku tak silě, že zahanbil i vědce v Cernu. Čas všechno srovná a vyhladí s gracií buldozeru. S odstupem všechno důležité vypadá jako všední a nevýznamné, to čeho si člověk považoval, ztrácí svůj lesk, cenné se stává zbytečným.

Tak tomu bylo i v případě té zatracené povídky, připadala mi nějakým způsobem hodnotná a v určitém smyslu příliš osobní. Zveřejnění v téhle žumpě by ji zkazilo. Ale čas mě vyléčil a celkově mi to začalo být jedno. Šedesát tisíc slov, které se ztratí v pustinách internetu je lepších než šedesát tisíc slov, které si nikdo nepřečte. Proti entropii se nedá bojovat, s ní se člověk musí svézt a cestou si připít s Albertem Camusem.

Jak jsem psal před-minule: šestou část Terminality dneska, zbývajících třicet pět tempem jednu týdně. Takový je tedy aspoň plán.

Historise se opakuje. Opět jsem na konci časů a opět čtu o opravuju zbývající části té zatracené povídky, na kterou jsem nesáhl skoro pět let, dorazit , než dorazím sám sebe, zcela bez iluzí o nějaké magické kvalitě a literárních hodnotách. Ale přesto ten text má v sobě místy určité kouzlo a lehkost, kterou jsem nečekal. Většinou je to však obvyklý marasmus, všední mizérie, která postrádá styl a umírněnost a nuance, literární katastrofa daleko za hranicí nápravy. Většina oprav tedy nejsou opravy, ale spíš zahlazování stop největších zločinů proti psanému slovu.

Hlavní příběh je nezřetelný až běda. To je z části záměrné (z části jde jen o diletanství maskované za přednost), dějové linky se vrství jedna na druhou a čím jsou hlouběji zakopané a méně vysvětlené, tím více mají nádech určité zlověstnosti. Důležitost roste v přímé úměře s hloubkou. To, co by se dalo označit jako „hlavní příběh“, je skryté hluboko pod vrstvami slovních sedimentů. Samotný pojem „hlavní příběh“ je značně subjektivní a závisí na pozorovateli.

Během let jsem totiž vytrvale ignoroval hlas racionality a velkou část toho, co jsem kdy napsal, jsem (v duchu nekonečných komiksových sérií) pospojoval do jednoho megalitického monumentu, do jednoho unifikovaného světa (a to i včetně věcí, které jsem si představoval, že napíšu, když mi bylo 12 – všechno je to kánon i když se o tom skoro nikde nepíše). To znamená, že co není vysvětleno tam, je vysvětleno jinde, co je vedlejší tady je hlavní jinde. V poslední době, abych si sám aspoň částečně udržel pořádek v kontinuitě, jsem začal k povídkám přidávat rozsáhlé poznámky, které by objemem a celkovým nedostatkem užitečných informací nezahanbily ani House of Leaves.

Pro ty, kteří si chtějí ten mlhavý hlavolam užít naplno (a hledat chyby v kontinuitě, kterých tam bude bezpochyby požehnaně), jsem připravil deset vodítek, které můžou objasnit, o co skutečně jde, ale také může jít jen o kouřové clony.

  1. Sledujte Mistra Garciu. On je předzvěstí budoucích věcí.
  2. Do koho má Tomy internet? Od koho Adam K. a Peo?
  3. Jaká byla Medvědova poslední slova zaznamenaná v příběhu?
  4. Poslouchejte cizí telefonní hovory.
  5. Kdo byl postřelen a co se stalo s jeho společníkem?
  6. Všímejte si, kde všude je zmíněn Michael Ellis a v jaké společnosti.
  7. Proč musel Reverend zemřít?
  8. Yuki není nevinná.
  9. Kam zmizela rodina?
  10. Někdo má mnoho jmen, někdo nemá žádné.

David Lynch udělal to samé a k fantastickému filmu Mullholand Drive dával své desatero stop a klíčů, které měly jen omezený užitek. Divák pochopil význam vodítek až potom, co pochopil význam filmu.

A dál? Co potom?

Kdysi dávno jsem uvažoval o jakémsi volném pokračování Terminality, které začne tam, kde ta zatracená povídka skončila, převezme otěže a plnou parou se bude řítit do ještě větší nejistoty. párktát jsem tu zmiňoval, že by mohlo nést jméno Dark night of the soul nebo nějaký pěkný český ekvivalent. Už dávno jsem objevil hlavní téma, které by se vinulo napříč miliardou jiných motivů, které jsem měl v té době na duši a chtěl jsem se s nimi nějak vypořádat, a dokonce jsem začal i psát, ale od té doby jsem to stihl třikrát zapomenout. Pravděpodobnost, že DNOTS spatří světlo světa, se s přihlédnutím k okolnostem a hrozivé propasti času jeví jako téměř nulová. I když – mohl bych vzít surové a nezpracované fragmenty a poznámky a vysypat je sem pro všechny hypotetické čtenáře, které zajímá kánon a chtějí číst přímo ze zdroje.


publikováno


štítky: , a | 2 | komentovat | #

Když si chci připadat, že jsem na cestách v cizině, nakupuji na německém Amazonu

25. ledna 2015 19:39 | sekce novinky

A má to překvapivě smysl. Někdy knížka poslaná z Německa včetně poštovného vyjde levněji než bez poštovného tady u nás. Navíc se na stránkách místních dealerů často píše, že dodávají do 4 týdnů, takže si stejně výtisk nechají dovézt, přidají vlastní marži a pošlou ho do cílové destinace. V takové situaci je jen logické se zbavit prostředníka a jít přímo ke zdroji a kupovat použité knihy ve stavu sehr gut za směšných pár eur nebo used – like new za několik liber šterlinků. Horší je to jen z Ameriky, kde knížka často vyjde na 2$ a poštovné na 20$.

Když si chci připadat, že jsem na cestách v cizině, nakupuji na německém Amazonu

Jenom je trochu dezorientující, když se mi mailem plným německé hantýrky snaží vysvětlit, že se jim nepodařilo vybrat peníze z kreditní karty a když rychle nezjednám nápravu, pošlou barák pár chlápků, kteří mi zlámou nohy.


štítky: | 0 | komentovat | #

Hledání ztraceného času

22. ledna 2015 3:08 | sekce novinky
Hledání ztraceného času

Dva-tisíce-patnáct bude posledním rokem na tomto kusu kamene, tak proč to protahovat žejo?


Během roku 2014 jsem začal vést větší množství statistik a hledání ztraceného času je tedy aspoň částečně možné v řeči čísel.

Podle hlavního git repozitáře jsem napsal něco kolem 52000 slov, které dohromady tvořily 344000 jednotlivých znaků. Některé z nich skončily na k47čce, jiné na funkcionalne.cz a některé z nich tady nebo tam skončí v následujících měsících.

I v tomto roce jsem pokračoval s vedením read-logu – tedy seznamu skoro všeho, co jsem kdy přečetl – a ten říká, že jsem přečetl 1598 článků. Mezi „články“ počítám i videa z přednášek, záznamy z konferencí a všechny paragrafy, statě, pojednání, eseje a knihy, které mají aspoň vzdálený potenciál, že bych se k nim někdy v budoucnosti chtěl vrátit. Z toho důvodu mezi nimi není jediný odkaz na české zpravodajské servery, ale vyskytují se tam takové kusy jako například 16000 slov o Timu O'Reillym z pera Evgeny Morozova (The Meme Hustler) nebo rozsahem asi poloviční rekapitulace projektu Cybersyn od stejného autora (The Planning Machine). Jestli jsem dělal jednu věc víc než bych měl, pak to bylo právě čtení – vždycky pozadu, vždycky v boji s dlouhým seznamem a mnoha otevřenými záložkami.

Stejně jako v minulých letech jsem se i loni neúspěšně zúčastnil listopadového NaNoWriMa. K cílové čáře padesáti tisíc slov jsem se jako obvykle nedostal ani na dohled a skončil s psaním někde v okolí 5500 slov. A přitom vyhlédnuté téma: Borgesovská analýza Lovecraftovského mýtu, přímo vybízela k nekonečným odbočkám, dlouhým verbatim citacím z neexistujících knih, detailních popisech fiktivních událostí, přepisům a rekapitulacím sociologických studií a rozhovohům se smyšlenými historiky a archeology smíšených s reáliemi, kterými se proplétá příběh autora v duchu Danielwskiho House of Leaves. Možná, že návštěva některého z pražských NaNoWriMo srazů, kde se mluví jen velice málo a místo toho se píše, by mě to motivovala k větší aktivitě. Věnovat úsilí něčemu takovému ve vakuu samoty je zábavné jen do určité míry.

Koncem roku 2013 jsem zase začal ve velkém dělat kliky. Za první rok jsem jich udělal 48000, včetně dvou měsíců, kdy jsem se z důvodu bolavého loktu držel od podlahy dál. Za tento rok bych chtěl naklikovat 73000 – 200 každý den – a zatím to vypadá, že jsem na dobré cestě.

Když už tu polemizuji nad hledáním ztraceného času, měl bych taky zmínit, že jsem si koupil foťák Sony NEX-5N z druhé ruky za pár šlupek, který nikdy nefotí, tak jak bych chtěl. Výsledek je vždycky mnohem horší nebo mnohem lepší, než bych čekal, ale nikdy ne tak, jak bych čekal. Jediné, co nikdy nezklame je moje diletantství ve fotografickém řemesle – výsledné kompozice mě skoro vždycky rozlítí. I když to se může časem změnit. Zatím jsem udělal víc testovacích fotek, abych zjistil, co to zařízení dovede, než fotek jako záznamů pro další generace. Většina jich zachycuje věci v nejbližším okolí, pohledy z okna nebo mě samotného. Komu by se moje složka s fotkami dostala někomu do ruky, musel by si myslet, že jsem selfie-posedlý šílenec, který by měl být separován od společnosti a chemicky vykastrován pro vlastní dobro.

Vytvořil jsem malou fotogalerii, kam možná budu házet dobré shluky pixelů.

Teď když mám pořádné fotografické zařízení, možná že dostanu lepší pojem o čase a bezprostřední historii. Když by se mě někdo zeptal (a on se nikdo nezeptá, to se nebojte), co se mnou bylo na minulý rok, nevěděl bych. 2013? Nic. 2012? Žádné vzpomínky. Bez vzpomínek minulost vůbec nemusí existovat.

A rok 2015? Na tom zas tolik nezáleží, když bude ten úplně posledním.

Jo a ještě jedna věc na závěr: Terminalita. Letos vezmu všech zbývajících 36 částí (z nichž každá má kolem 2500 slov), opravím je a budu je tu publikovat tempem jednu za týden.


Poslední sbohem, končíme; už není síla vzdoru. Mechanická víla vypráví o odporu.


PS: Jo a taky jsem pro k47čku založil stránku na facebooku.



Temná a vágní fantasy

13. ledna 2015 3:34 | sekce novinky

Musím se přiznat k jedné věci: Nemám rád fantasy, ale přesto jsem napsal povídku Meč, který ukončí dějiny, která spadá právě do tohohle žánru.

Nad fantasy jsem zlomil meč chvíli potom, co jsem dočetl Pána Prstenů, Simlarillion a dokoukal nekonečných deset hodin filmové verze, protože jsem měl pocit, že nic na světě nemůže být lepší. Tolkien strávil celý život tvorbou světa Ardy, stvořil několik umělých jazyků, naplnil letopisy čtyřmi věky a tisícovkami let fiktivní historie a vyvolal pocit, že se hrdinové jeho knih nacházejí v uvěřitelném světě, který dýchá, žije vlastním životem a má hmatatelnou minulost, přítomnost a budoucnost. Nevěřil jsem, že se v ryzím rozsahu a záběru může tvorbě velkého JRR kdokoli nebo cokoli vyrovnat, a proto jsem na celý žánr kouzel a mečů zanevřel.

Ale nakonec jsem neodolal. Nakonec jsem podlehl. Díval jsem se na příliš mnoho videí Dark Souls a v hlavě mi začaly klíčit zárodky Meče, který ukončí dějiny. Dark Souls ukazuje, jak vytvořit skvělý fiktivní svět: Všechno musí být velice temné a velice vágní. Ne temné, jako že Středozemi obsadí Sauronovi skřeti, ale temné ve smyslu nevyhnutelného entropického rozkladu, který je reprezentován uhasínajícím Prvním Ohněm a faktem, že oba možné konce (přiživit oheň, aby hořel ještě chvíli, nebo nastolit Dobu Temna) jsou ve své podstatě špatné. Nejlepší časy jsou nenávratně pryč, ale nikdo to neřekne přímo, všechny zprávy jsou extrémně nejasné a neurčité, a člověk se nemůže zbavit pocitu, že kolem něj míjí poslední dny světa.

Do této prvotní hmoty se přimíchaly dojmy z hraní na nejstarším anarchistickém Minecraft serveru 2b2t a moje dlouhodobá fascinace myšlenkou někoho nebo něčeho, co pamatuje časy před historií. Ne jako biblický Metuzalém, který se dožil 969 let, ne jako John Oldman z filmu The Man From Earth, který se narodil v době kamenné před 14000 lety, ale něco mnohem, mnohem staršího.

A právě Dark Souls, nekonečné zpustošené paláce 2b2t a myšlenka bytostí z časů před historií, dala vzniknout Meči, který ukončí dějiny, který je spíš fragmentem nebo úvodem do nového světa než povídkou v pravém slova symslu.


PS #1: Když mi někdo doporučí Game of Thrones (nebo její tištěnou předlohu Píseň ledu a ohně) s tím, že právě tahle série by mohla znovu zažehnout můj zájem o fantasy, tak ho vyženu na sever za Zeď, protože a) tenhle žánr mě nezajímá a nechci na tom nic měnit a b) GoT jsem už dal jednu šanci a nechytlo mě to. Shlédnul jsem celou první sérii a asi tak jednu třetinu té druhé, než mi došlo, že nic z toho, co se děje na obrazovce mě nezajímá, všechny postavy jsou buď svině nebo nesympatické nebo obojí. V polovině epizody jsem se přestal dívat, smazal všechny čtyři série z disku a nikdy toho nelitoval. Jediná příběhová linie, která nesla aspoň náznak něčeho, co by stálo za pozornost, byla ta s Noční Hlídkou. Jedině tam jsem cítil, že se děje něco zajímavého. V případě ostatních dějových oblouků, kterých bylo zkrátka příliš mnoho, mi připadalo, jako kdybych sledoval osudy několika obrovských bohatých nadnárodních bank, které spolu soupeří o to, která bude ve výsledku největší a nejbohatší – těžko něco s čím by se dalo sympatizovat. A to všechno prezentováno smečkou postav příjemných asi jako mor. O GoT a knihách ze kterých vychází, jsem pořád dokola četl, že GRR Martin rád uvádí postavy, které si lidé oblíbí, aby je potom bez skrupulí zabil. Nevím o jaké jde, protože, jak jsem už řekl, tamní ansámbl mi připadá méně sympatický než zlomená noha. Jo a ještě: Úroveň nahoty v celém počinu je neopodstatněná.

PS #2: Filmové zpracování Hobita se snad ani nedá považovat za film, ale za určitou formu masového přerozdělování kapitálu.

PS #3: Dark Souls jsem nikdy nehrál, protože se bojím, že když bych se do této hry ponořil, stálo by mě to aspoň měsíc života, jako posledně The Binding of Isaac: Rebirth.

PS #4: 2b2t je natolik zajímavé místo, že se o něm možná ještě někdy zmíním.


publikováno

  • Meč, který ukončí dějiny

    „Chci uvidět tvář Boží,“ rozhodl se mladý muž, později známý jako Cestovatel, poté, co na náměstí vynesli tělo Ocelového Krále, který po tisíci letech vlády začal propadat Prastarému Šílenství. číst dál…



štítky: , , , , , a | 2 + 2 | komentovat | #

graf novinek

o autorovi:

další projekty

wyhledawacz fel.log stalkr vtipy.k47.cz k47.shop Zkracovač adres stripbot

tadá

poslední články

Shooting stars
článek | 26. dubna 2017
KAMSSKSR
| 25. března 2017
I should have danced on that Astronautalis concert
hudební článek | 28. února 2017
ASCII blog
| 6. února 2017
Západní země
hudební článek | 2. ledna 2017
Russian Circles stahují kruhy
hudební článek | 7. prosince 2016

poslední komentáře

669e15
meadc | 21. dubna 2017
669.246
meadc | 21. dubna 2017
MySQL group by trik
meadc | 21. dubna 2017
669.335
meadc | 21. dubna 2017
669.264
meadc | 21. dubna 2017
669.102
meadc | 21. dubna 2017
Naivní holka
meadc | 21. dubna 2017

K47i © 2002 - 2017 K. aka Kaja47