k47.cz

Archiv novinek červenec 2014

2017
květen
červen
červenec
srpen
září
říjen
listopad
prosinec
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
leden
únor
2002
leden
únor
březen
duben
květen
červen
červenec
září
říjen
listopad


O čem mluvím, když mluvím o Murakamim

31. července 2014 6:22 | sekce obsah » kultura » literatura
O čem mluvím, když mluvím o Murakamim

V únoru jsem se rozhodl, že přečtu všechny knihy japonského autora Haruki Murakamiho, které do té doby vyšly česky. Nehnal jsem se za žádným vyšším cílem, šlo jen o náhodnou myšlenku, která se mi jednu vteřinu zhmotnila v hlavě, a na rozdíl od myriády jiných, se hned neztratila v neuronovém šumu. Pak si už stačí říct jenom „Proč ne?“, vydat se do knihovny a pročíst se na konec tohohle šílenství.


Po několika prvních dnech a několika prvních knihách se zdálo, že vítězství je nevyhnutelné a zdárný konec celé akce je zaručený. Ale to byla omyl, pouhé štěstí začátečníků. Stačilo, abych se pustil do románu Konec světa & Hard-boiled Wonderland a už první stránky mi zlomily vaz. Každý člověk má totiž bod zlomu, přesně jak to v Coppolově filmu Apokalypse Now! říkal generál Corman, když popisoval zběhlého Kurtze:

Every man has got a breaking point. You and I have. Walter Kurtz has reached his. And very obviously, he has gone insane.

Já dosáhl toho svého, ale naštěstí jsem se nepoddal šíleství a nezačal páchat válečné zločiny za pomoci armády domorodců z džungle, ale jen jsem s vědomím, že jsem selhal ve svém poslání, přestal číst. Ale o tom za chvíli.

Plán operace zněl jasně: 30 dnů, 7 knih a 2714 stránek. Během prvních 3 dnů jsem přečetl Na jih od hranic, na západ od slunce a Po otřesech. Pak jsem si dal den pauzu a na jedno sezení proletěl O čem mluvím, když mluvím o běhání – 167 stránek v kuse. To bylo úplně poprvé, co jsem na posezení zvládl celou knihu. Plný optimismu jsem začal s Koncem světa & Hard-boiled Wonderlandem a tam se celá krasojízda se skřípěním brzd zastavila. Tenhle zatracený román si vybojoval své prvenství: byla to první kniha, kterou jsem z hloubi duše nesnášel, tak strašlivě a bytostně jako žádný jiný kus prózy, ale přesto jsem to přetrpěl a přečetl každou stránku od přebalu k přebalu. Ale o tom až za chvíli.

Jak jsem psal už minule, Murakami se drží stále stejných témat a obrazů, které během let postupně opracovává a zpracovává ze všech stran a úhlů jako by šlo o jakýsi drahý kámen. Výjimkou z tohoto trendu není ani Na jih od hranic, na západ od slunce, který připomíná trochu Norské Dřevo a trochu Sputnik, má láska a má tedy všechno, co mě na Murakamiho psaní tolik fascinuje. Jde o silný emotivní příběh nasáklý smutkem a nostalgií, který očividně nespěje k žádnému šťastnému zakončení. Jako obvykle, chtělo by se dodat. Jde částečně o neveselou love-story s autobiografickými prvky, ze které je opět cítit ta fantastická váha času. Prolog začíná už v mládí hlavního protagonisty Hajime, popisuje jeho přátelství a pozdější odloučení od dívky Shimamoto a jeho romantické výpady do všech směrů. Murakami se však v této době dlouho nezdrží a sprintuje vpřed roky, napříč časem, Hajimovými dny ve škole a na univerzitě, a zastaví se až v současnosti, kdy se Hajime plíživě blíží čtyřicítce, je šťastně ženatý a provozuje (stejně jako sám Murakami) úspěšný jazzový bar. A najednou se mu začíná vracet všechno, co kdysi udělal. Zpočátku nenápadně, jakoby na okrajích stránek. Pak se ale Shimamoto, se kterou se neviděl mnoho let, začíná zničeho nic objevovat v jeho baru, aby pak bez vysvětlení na dlouhou dobu mizela. Oba spolu postupně začnou trávit víc a víc času na úkor Hajimova života a rodiny. Ale už od počátku se na mysl vkrádá pocit, že tohle nemůže mít šťastný konec. Murakami nechá drama vygradovat do nesnesitelné intenzity a pak s elegancí sobě vlastní pod čtenářem podřízne větev. Motiv náhlého zmizení beze stopy už použil ve Sputnik, má láska a tady ho zopakoval tak brilantně, až se mi z toho chce vyběhnout ven na vlhkou dlažbu a řvát na měsíc a na hvězdy. Z každé stránky knihy čiší pro Murakamiho onen tak typický pocit stísněnosti ve vlastním životě, neustále se věnuje plynutí času, pomíjení všeho, nenávratně ztracenými dny, roky a příležitostmi, a očekávání neodvratné a nevyhnutelné zkázy.

Na jih od hranic, na západ od slunce jsem byl nadšen a hned jak jsem dočetl poslední stránku, pustil jsem se do sbírky povídek Po otřesech, která představovala velkou změnu tempa.

V roce 1995 bylo Kobe zasaženo zemětřesením a o dva měsíce později členové kultu Aum Shinrikyo zaútočili sarinem na tokijské metro. Po otřesech se odehrává právě v období mezi těmito dvěma katastrofami, v době, kdy se lidé vzmáhají z jedné hrůzy, ale netuší že kráčí do náruče úplně jiné, a prostřednictvím šesti povídek, tak odlišných, jak je to jen možné, se s touto tragédií vypořádává.

Z některých příběhů je jasně cítit téma smrti a nejisté budoucnosti a touha po někom nebo něčem, co může všechny zachránit. Hrozivá přírodní katastrofa otřásla rutinou a pocitem bezpečí všech hrdinů a i ti, kteří žili daleko od epicentra, byli zasaženi. Kvůli televizním zprávám, detailním a nepřetržitým, pocítili trauma a psychické zmatení a pocit bezmoci proti něčemu tak strašlivému. Ale přesto každý z příběhů obnovuje přetrhaná mezilidská spojení. Zemětřesení slouží jako katalyzátor pro každého z nich a nutí je znovu zhodnotit a přehodnotit dosavadní život a možná pokračovat lepší cestou.

Po dočtení otřesů jsem si dopřál jednodenní pauzu a hned poté jsem se pustil do knihy O čem mluvím, když mluvím o běhání, která se ukázala jako nepříliš biografická autobiografie. Kdo by se chtěl dozvědět víc o autorovi, má smůlu, protože Murakami si svoje soukromí poměrně přísně hlídá, ale kdo by toužil číst o přípravách vytrvalostního běžce (který je shodou náhod známý autor) na maratony, triatlony a stokilometrový ultra-maraton a nekonečné utrpení na třicátém kilometru a osamělém závodě pod řeckým sluncem, pak si tady najde to svoje. Jde o celkem příjemné čtení, které rychle plyne a nezanechá výrazné šrámy na duši.

V okamžik, kdy jsem otočil poslední stránku O běhání, jsem si byl jistý, že za měsíc stihnu přečíst všech sedm knížek bez větších problémů. Ale pak jsem otevřel Konec světa & Hard-boiled Wonderland (KS&HBW). V tom okamžiku se celá operace zastavila. A přitom název zněl tak slibně – evokoval detektivní příběh v nočním Tokyu, esteticky blízký After Dark, ale výsledek nemohl být dále od pravdy.

KS&HBW vypráví dva příběhy, jejichž kapitoly se střídají. Dějová linie pojmenovaná Hard-boiled wonderland se odehrává v moderním Tokiu a točí se kolem bezejmenného vypravěče, který pracuje jako Kalkulátor – lidský šifrovací stroj pro organizaci známou jako Systém, proti které stojí podsvětní Továrna. Konec světa se naproti tomu odehrává v jakési snové fantastické krajině uzavřeného Města. Dvě linie jsou zcela oddělené, ale přesto mají společného víc, než se může na první pohled zdát.

Kdybych skončil tady a o knížce neřekl nic víc, mohla by vyznít celkem pozitivně, jako napínavý mysteriozní příběh, který donutí čtenáře přemýšlet a ani na chvíli mu nenechá ho vydechnout. Bohužel si stačí přečíst pouhých několik stránek problémy začnou být patrné. Popravdě, mě osobně stačily asi tak tři nebo čtyři stránky, abych KS&HBW začal do krve nesnášet.

Hlavní problém tkví v tom, že celý KS&HBW je velice pomalý a nic moc se v něm neděje. Začátek je dokonce ještě pomalejší a místy až téměř statický. Prvních několik stánek doslova popisuje jenom hlavního protagonistu, jak jede ve výtahu, nic, co by čtenáře vtáhlo do děje, nic, co by upoutalo jeho pozornost – jenom chlápek ve výtahu počítá drobné po kapsách. V knize se střídají dva příběhy a z toho důvodu je start dvakrát pomalejší, protože každá z linek musí nezávisle na té druhé dojít k vlastnímu bodu zážehu a čtenář otočí sto stránek, než se něco začne dít, než se věci konečně dají do pohybu. Ale ani potom to není žádná výhra. Děj a informace o protagonistech jsou naředěny v poměru, který by nezahanbil i ty nejlepší homeopatika, a jsou podávány v nekonečných vodopádech špatných, nudných a nezáživných dialogů (ani já nepoužívám parazitické slovo „vážně“ tak často, jako to dělají hrdinové v KS&HBW). Možná, že se autor (nebo překladatel) snažil o to, aby dialogy působily přirozeně a mondénně. Pokud to je pravda, v mých očích šeredně přestřelil. Nudné dialogy nepomáhají prezentovat oba světy jako něco hodné čtenářova zájmu, jako hádanku čekající na rozluštění. Malou chvíli je zajímavé sledovat paralely mezi oběma světy a hádat, co můžou znamenat, ale věci se velice rychle stanou velice předvídatelnými a kniha čtenáři kavalkádami špatných dialogů sděluje, to co mu došlo už o sto stránek dříve. Když pak kniha s velkou slávou vyjeví pravdu, všichni ji už dávno znají a i přesto ji nejsou uspokojeni a jenom stěží ji věří. To je další vada (i když v tomto případě víc subjektivní než jiné nedostatky): KS&HBW koketuje s žánrem fantasy a trochou sci-fi tím nejhorším možným způsobem. Bere tyto žánry jenom jako záminku dělat si co chce a nelámat si hlavu s logikou nebo uvěřitelností. Wonderland je svět vytvořený v hlavě hlavního protagonisty (spoiler alert). Proč? Protože fantasy. Nebo mozek hlavního hrdiny funguje jako bizarní šifrovací zařízení, kdy podvědomě provádí obskurní transmutaci informací, ale KS&HBW byl napsán v roce 1985 a už od roku 1977 je veřejně známé schéma asymetrické kryptografie, v jejímž světle se celá premisa jeví jako zbytečně komplikované divadlo. Podobné detaily se jeden na druhý vrší až příliš rychle.

Zatím jsem nemluvil o obsazení, ale i na tohle téma taky musím utrousit pár slov. Na jedné straně v příběhu figuruje hlavní protagonista, který má být hard-boiled hrdinou v duchu Raymonda Chandlera, ale místo toho působí, jako by ho nic z okolního, stále méně a méně logického, dění nezajímalo a všechny podivnosti bezradně, bez otázek a bez iniciativy přijímal. Dále v knize vystupuje celý ansámbl postav a figur, které jsou klišovité (např. mrňous a obr, mrňous funguje jako mozek, obr jako svaly) nebo jenom těžko uvěřitelné (tlustá dívka v růžovém, která nikdy nedostala jméno, je jí sedmnáct, je při těle, bez problémů v lodičkách vyšplhá po laně, umí výborně střílet, nedokončila školu a investuje do cenných papírů) a každý z nich toho tolik nakecá i když nemá co říct.

A to jsem zatím nic nenapsal o druhé dějové lince, o Konci světa. Kdybych přesně popsal pocity z téhle poloviny knihy, následovalo by několik odstavců neartikulovatelného běsnění, které by zakončil výstřel z revolveru. Problémy jsou podobné: nudné, pomalé, předvídatelné, s postavami a prostředím se není možné ztotožnit nebo projevit jakoukoli formu zájmu.

KS&HBW jsem skutečně do krve nesnášel. Ale aspoň jsem si procvičil rychločtení, jenom díky kterému jsem zredukoval utrpení na tak nízkou úroveň, abych mohl pokračovat dál. KS&HBW přesto dokonal dílo zkázy a odradil mě od dalšího čtení. Stále věřím, že ostatní knihy na seznamu: 1Q84, Spánek a Tancuj, tancuj, tancuj jsou dobré a stojí za to se do nich pustit. Ale ne teď. Teď musím projít intenzivní rehabilitací Huntera S. Thompsona – trochu jeho slov a trochu jeho životosprávy.


štítky: , , , a | 3 | komentovat | #

graf novinek

o autorovi:

další projekty

wyhledawacz fel.log stalkr vtipy.k47.cz k47.shop Zkracovač adres stripbot

tadá

poslední články

Shooting stars
článek | 26. dubna 2017
KAMSSKSR
| 25. března 2017
I should have danced on that Astronautalis concert
hudební článek | 28. února 2017
ASCII blog
| 6. února 2017
Západní země
hudební článek | 2. ledna 2017
Russian Circles stahují kruhy
hudební článek | 7. prosince 2016

poslední komentáře

669e15
meadc | 21. dubna 2017
669.246
meadc | 21. dubna 2017
MySQL group by trik
meadc | 21. dubna 2017
669.335
meadc | 21. dubna 2017
669.264
meadc | 21. dubna 2017
669.102
meadc | 21. dubna 2017
Naivní holka
meadc | 21. dubna 2017

K47i © 2002 - 2017 K. aka Kaja47