k47.cz

Archiv novinek červen 2013

2017
duben
květen
červen
červenec
srpen
září
říjen
listopad
prosinec
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
leden
únor
2002
leden
únor
březen
duben
květen
červen
červenec
září
říjen
listopad


Dny pojídání koláčů jsou u konce

28. června 2013 21:28 | sekce obsah » dojmy & názory

Zlom nutně musí nastat, je neodvratný. Může vyčkávat celé měsíce, roky nebo staletí ukryt v mozkové kůře jako prastarý parazitický červ, ale jeho čas přijde a v ten okamžik vezmou dny pojídání koláčů za své, dny poklidné neaktivity a příjemné smyslové paralýzy se vypaří jako pára nad hrncem a všechno se změní. Ten prvotní impulz může mít různé podoby, někdo dopije svoje poslední martini, někdo si dá svoje úplně první, někdo podá výpověď, někdo vycestuje ze země bez úmyslu se vrátit. Všechny tyhle okamžiky ale mají jedno společné: svět po nich už není stejný jako dřív. Dny pojídání koláčů jsou u konce.


Ironií všeho je, že jediný kdo skutečně čekal, byl nešťastník přešlapující nad propastí a nad zlomem a ono čekání bylo jenom odkládání nevyhnutelného a spalování dnů ve familiérním moři.

O čem to tady sakra mele? ptá se zvídavý čtenář. O různých věcech, které se mi v poslední době honí hlavou, odpovídá váš pokorný vypravěč.


Když se etuda kolem Bad Joke Incorporated chýlila ke konci a já konečně tisknul, vkládal do obálky a odesílal finální verzi povídky do literární soutěže, dostal jsem meta-náladu a reflektoval nad tím, co a jak vlastně tvořím a jaké jsou hlavní fraktální motivy v mých povídkách a lehával jsem na rozpáleném asfaltovém balkóně a potichu přemýšlel, dělal shyby v kůlně za barákem a snažil se vytěsnit myšlení hrubou fyzickou námahou, abych v trhlinách vědomí objevil pravdu, pil martini, G\T, gimlet nebo černé rusy ve snaze se chemickými prostředky oprostit od logiky a kauzálního uvažování. Nakonec mi došlo, že se mi v psaní a uvažování opakují dva stěžejní motivy:

  1. zlo je v každém z nás a je nevyhnutelné
  2. vždycky existuje naděje

A oba dva se asymptoticky blíží k dnešnímu tématu.

Ale snad abych to trochu vysvětlil.

Zlem nemyslím nutně zlé skutky páchané na ostatních lidech pro účely vlastního prospěchu (jak je typicky chápáno), ale mnohem obecnější pojem zla, které je i v těch nejlepších z nás a čeká na svůj okamžik. Ať už je to minulost Pea a Adama K. (spolu s jeho sebedestruktivní sklony), Hertzmanna (detektiv, který spáchal vraždu, zbytek života stráví pokryteckou snahou odčinit svoje hříchy, než bude roku 2014 zavrazděn – částečně nastíněné ve Světlu v zádech) nebo Jesseho (monstrum, jemuž se chci věnovat v BC a který bude hrát důležitou roli v DNOTS); chování Adama K. ve Věku Bolesti (který tady chci publikovat v nejbližších dnech); záhuba, do které se společně ženou Adam K., Peo, Ruby a Malej Marty (raidy, alkohlismus, závislost na opiátech a stimulantech); zcela chaotické chování Erika Krále v End-time nebo jeho otce; Michael Ellis jako neustále bdící nemesis v Teminalitě, DNOTS, End-time a Baru Cenzura; posedlost Zmizelého a poté i posedlost jednoho z detektivů, který vyšetřuje příčinu obrovských požárů v povídce Případ živá pochodeň, kterou jsem napsal pro jinou soutěž, nebo naprosto všechno, co se nějak týká K. včetně jeho vztahu k Baronovi a jeho následovníkovi, kterého zavraždil sekyrou, (End-time, Svědectví o chorobě, Světlo v zádech, Spěchej!, Term) atakdále atakdále atakdále.

Nejde jenom o temný stín minulosti, se kterým se každý musí jednou pro vždy vypořádat (proto ta zmínka o dnech pojídání koláčů), ale o thanatos – vrozenou schopnost páchat další zlo. Proč? Z jakého důvodu? Z žádného. Příčiny neexistují. Jenom záchvěv a křeč, se kterou musíme bojovat, když přijde a zatemní naše vědomí. Přesto přese všechno věřím, že lidé jsou v jádru dobří, jenom jejich humánní fasádou občas probleskne temný stín jako dědictví našich zvířecích předků – znenadání, najednou, bez varování, jako blesk, jako výstřel z revolveru.

Existence naděje, je další motiv, který považuji za naprosto nezpochybnitelný axiom a který je spojen s nevyhnutelnou existencí zla. I když jednotlivé povídky často nejsou nijak optimistické, jako stužka se jimi táhne naděje, že jednou možná bude líp, že přijdou světlé zítřky, že olověné mraky zmizí a metaforickou krajinu prozáří slunce. Pocit, že už nezbývá žádná naděje a že dny už můžou být jenom temnější a temnější, je podstata klinické deprese, přesně tak vypadá temné neuro-chemické srdce černého psa. Tohle naprosto odmítám. Naděje je to co nás žene vpřed. Když přestaneme věřit, pohltí nás tekutý asfalt. Z toho důvodu zavrhuji mnoho post-apokalyptických scénářů (až už je to notorické 1984 nebo celá záplava prakticky neznámých povídek, jako třeba Cupanina z posledního čísla časopisu XB-1), protože nevěřím, že se lidstvo může dostat do takhle bezvýchodné situace a kdyby se tam dostalo, už nemá smysl pokračovat. Mnohem reálnější a tím pádem i děsivější mi připadají o něco více nenápadné vize apokalypsy, jako třeba Huxleyho Brave New World nebo Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita. Tyto dvě knihy jsou mnohem strašlivější, ne protože v nich naděje neexistuje, ale protože nikoho nezajímá, nikdo nestojí o spasení. Svět pak už může být jenom temnější a temnější.

Pro mě vždycky existuje naděje na něco, často naprosto bláhová, nepříčetná a nepravděpodobná, šílená jako sny, které mají jenom chovanci psychiatrických léčeben, ale existuje. Tyto nereálné tužby se ve virtuálních slovech zhmotňují na něco uskutečnitelného. Právě to, že jde o tak malý a nepatrný střípek naděje, že se hrdinové drží tak malého stébla, miniaturní třísky, těžko postřehnutelného odštěpku naděje a stále doufají, může jenom přidat na tragickém vyznění příběhu. Máme tak málo, ale pořád je to aspoň něco. Ať už je to hrdina 10 vteřin, který má deset vteřin na to aby vyznal lásku, než na Zem dopadne meteorit, nebo příběh kolem Adama K. a Pea, jejichž utrpení je přímo nasáklé nostalgií a touhou, aby zítřek vůbec nastal (Peo má nespecifikovanou chorobu srdce a málem umřel, Adam K. se pokusil spáchat sebevraždu, ale byl zachráněn, Ruby trpí degenerativní chorobou mozku), nebo Dívka, která milovala mraky, nebo Tančící slon, nebo Šestý den, Parazit, kde bezejmennému hrdinovi uřežou ruce i nohy, ale on se přesto pokusí utéct a na chvíli se mu to daří, než na něj dolehne konečná beznaděj jeho počínání nebo Město (#2 a #3), kde se hrdina ocitne ve zničené nekonečné metropoli a doufá, že se mu z ní jednoho dne podaří utéct, nebo Anomalocaris Detrimentum, kde bezejmenný hrdina doufá, že se ještě aspoň jednou setká se svým kamarádem Axelem, potom, co byli násilně odděleni a Axel zmizel v nezměrných pustinách kosmu na palubě posledního transportu z planety Země nebo Útěk z explodující planety, který operuje s podobnou premisou, ale děj a hledání končí až v dobách blízko tepelné smrti vesmíru.

Ve světě, kde neexistuje naděje nemá smysl žít a to myslím v terminačním smyslu.


Příště se vrátím k tomu o čem jsem chtěl původně psát, ale jako mistr úhybných manévrů a oklik, jsme se k tomu nedostal.



10 let a pořád nic...

23. června 2013 17:36 | sekce novinky
10 let a pořád nic...

Dneska je k47čce deset let.

Všechno začalo nenápadně, když jsem 23. června 2003 ve 12:57 napsal: „Ti pozorní z vás si už jistě všimli, že 'sem to dal na net“ a zbytek je historie1 – velice dlouhá, zoufalá, pomalá a agonická historie, plná nekonečné samoty a pádů, ale i krátkých vzletů, zážehů, okamžiků zostřeného vidění, kdy všechno fungovalo, kdy jsem chrlil jednu věc za druhou a psal jako blázen. V té době mi bylo patnáct let a vůbec jsem netušil, že o jednu celou dekádu později, budu pořád psát na k47čku a pořád mě to bude bavit. Ale to nemohl vědět vůbec nikdo, internet byl v té době ještě příliš mladý a nestálý. World Wide Web (tedy to co označujeme slovem Internet) jako takový existoval teprve 13 let. Všichni jsme byli příliš mladí a nikdo pořádně nevěděl, co vlastně dělá. A právě to bylo krásné na těch letech: novota, originalita a nevyšlapané cestičky. V té době spousta věcí, které dnes bereme za samozřejmé, ještě neexistovala, Internet nebyl tolik rozparcelován mezi několik gigantů, jako je tomu dnes, všechno bylo chaotičtější a v této pravěké anarchii se rodila originalita a inovace. Stejně tak to bylo s k47čkou v prvních letech. Neměl jsem ponětí, co chci dělat, jak to dělat, proč a jestli na tom záleží. Byl jsem diletant, blázen, šílenec, který si sedl ke stroji a začal tvořit – něco, cokoli, nezáleželo na tom.

Tehdy v začátcích to byly jenom jednoduché statické stránky, které sídlily na adrese sweb.cz/kaja47 (stále funkční vstupní stránka), později na kaja47.wz.cz (stále funkční přesměrování), aby se pak v říjnu 2006 přesunuly na doménu k47.cz, kde setrvají do konce věků.

Ač o tom moc nemluvím, jedním z významných impulzů, který mě přiměl vytvořit tuhle digitální žumpu, byl diskmag Bazooka, který vycházel na CD a DVD příloze časopisu Level mezi roky 1997 a 2010 a hodně ovlivnil vzhled, strukturu a obsah k47čky v prvních letech existence. Postupně se všechno postupně měnilo směrem ke tradičnější struktuře à la každý blog na planetě Zemi, ale několik věcí přežilo: temný design a podivná grafika na každém kroku, úvodníky a několik artefaktů na které vede jenom hrstka odkazů zapadaných prachem2.


Deset let je za námi a teď už zbývá jenom jediná otázka: co dál?

Nemám žádné velké plány do budoucna, ani neuvažuji o terminaci k47čky, prostě budu dělat, co jsem dělal doteď, jenom o něco lépe. A protože mě to pořád baví (což možná není nic jiného než zvrácená forma Stockholmského syndromu), je dost dobře možné, že se tu potkáme v roce 2023, u oslav druhé desetiletky.

Možná.

A možná taky ne.


1 Když budete dolovat v archivech zjistíte, že se tam nacházejí nějaké zápisy s dřívějším datem. To všechno se stalo offline, ještě před tím než se k47čka poprvé nadechla internetu.

2 Pokud se chcete dozvědět něco o lokální historii, pak si můžete přečíst tohle nebo tohle nebo se probírat archivem odzadu.




Neuromancer

4. června 2013 13:09 | sekce novinky

Četli jste Neuromancera? Ne? A co si ho třeba takhle poslechnout jako audio-knihu? To by šlo, žeano.

(A kdyby se někdo ptal, kdo vás navedl, pak pochopitelně zapírejte.)

Neuromancer


štítky: | 6 | komentovat | #

graf novinek

o autorovi:

další projekty

wyhledawacz fel.log stalkr vtipy.k47.cz k47.shop Zkracovač adres stripbot

tadá

poslední články

KAMSSKSR
| 25. března 2017
I should have danced on that Astronautalis concert
hudební článek | 28. února 2017
ASCII blog
| 6. února 2017
Západní země
hudební článek | 2. ledna 2017
Russian Circles stahují kruhy
hudební článek | 7. prosince 2016
65daysofstatic - první a poslední
hudební článek | 15. listopadu 2016

poslední komentáře

669e15
meadc | 21. dubna 2017
669.246
meadc | 21. dubna 2017
MySQL group by trik
meadc | 21. dubna 2017
669.335
meadc | 21. dubna 2017
669.264
meadc | 21. dubna 2017
669.102
meadc | 21. dubna 2017
Naivní holka
meadc | 21. dubna 2017

K47i © 2002 - 2017 K. aka Kaja47