k47.cz

Archiv novinek květen 2013

2017
duben
květen
červen
červenec
srpen
září
říjen
listopad
prosinec
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
leden
únor
2002
leden
únor
březen
duben
květen
červen
červenec
září
říjen
listopad


The Piracetam Diary

25. května 2013 4:32 | sekce obsah » dojmy & názory
The Piracetam Diary

V posledních dnech jsem v jednom ohni. Ale než vysvětlím proč, začnu trochu zeširoka.

Vždycky mě fascinovaly kauzální řetězce – sekvence událostí, kdy jedna z nich vede a způsobí druhou. Nemusí jít o nějaké zásadní události, které přetvářejí chod dějin, ale úplně stačí denní drobnosti, které se nám prosmýkají mezi prsty aniž bychom si to uvědomovali. Vždycky když takový řetězec zpětně zrekonstruuji a rozvinu ho před sebou, žasnu jak jsou jednotlivé události řazené v čase a co způsobilo co. Pak je jenom přirozené jít zpátky proti proudu času, co nejhlouběji ke kořenům kauzálního stromu a prohlásit: „Kdyby nestalo X, můj život by byl naprosto jiný“. Možná by byl zcela odlišný, možná by se chaotickým pohybem stabilizoval kolem totožných atraktorů, možná by se dostal do stejné nebo velice podobné dráhy o něco později. Nebo možná ne.


Jak je vidět, takovéto úvahy mají jenom dva problémy: Za prvé neznám alternativní cestičky časem. Mám k dispozici jenom spekulace a odhady, které mohou být relativně precizní nebo taky divoce nepřesné. A za druhé většinou nemám žádné záznamy, co se kdy stalo a co vedlo k čemu (např. podařilo se mi zjistit, že jsme na 4chan začal chodit v lednu 2009, ale nevypátral jsem, jak jsem se o něm dozvěděl).

Přesto jsou tyhle procházky proti proudu času naprosto fascinující.

Když si to vezmu kolem a kolem, tak mi vychází, že všechno co teď dělám a co teď považuji za naprosto stabilní součást svých dnů a mojí identity, je v podstatě výsledek náhody.

Pár příkladů:

Psát jsem začal jenom proto, že nám na střední profesorka na Češtinu dala za úkol napsat pár veršů anakreonské poezie Napsal jsem a pak jsem to publikoval tady na k47čce, která v té době byla ještě velice mladá (i když palivem a katalyzátorem, který mě pak v následujících letech nutil psát a nedal mi spát, bylo něco jiného). Kdyby se tohle nestalo, bůh ví, v čem jiném bych byl teď neúspěšný.

Nebo třeba fakt, že jsem nešel na gymnázium, ale zůstal na normální škole, má z velké části za následek, co teď brácha za hobby a jaké má kamarády.

Poslední příklad je Scale. Dozvěděl jsem se o ní (nejspíš) z jednoho videa na YouTube (tohle nebo tohle) a právě tenhle jazyk mě navedl směrem k funkcionálnímu programování, statickému typování, mnoha různým jazykům a dalším akademickým tématům a dalo by se říct, že nastartoval můj zájem v mnoha různých oblastech.

Je to jako kdyby pyramida našich životů stála na špičce a podpíralo ji několik ztrouchnivělých klacků. Velice nestabilní a chaotická konstrukce.

Takže pokud chci mluvit o tom, co se se mnou děje právě teď a pochopit proč, hodí se znát řetězec událostí, který k tomu vedl. Pochopitelně ne celý, protože se táhne až k začátku dějin (a prvních 13.7 miliard let bylo celkem nudných), ale jenom relevantní část.

Takže teď k tomu proč jsem v posledních dnech tak živý:

Řetězec asociací a kauzalit začal tím, že jsem na YouTube začal sledovat PBS Idea Channel, kde v díle Is Community A Postmodern Masterpiece? Mike Rugnetta (veterán Know your meme z dob, kdy KYM ještě za něco stál), mluví o seriálu Community jako o postmoderním veledíle (prezentované ideje jsou vždycky podobně nevšední a bizarní: vezmou něco, co zní naprosto bláznivě a vysvětlí, že to není zas tak bláznivé). Community nemusí být nutně postmoderní dílo, úplně stačí že je to výborný seriál, který je založen na meta-humoru, (pop)kulturních referencích a často paroduje zažitá televizní a filmová klišé a tropy a vůbec nikdy se nedrží při zemi. Community je veledílo humoru a jako takové ho vřele doporučuji. Prvních 71 epizod jsem shlédl během tří dnů prakticky v kuse – v mnohem kratší době než bych měl.

Jedna z hlavních hrdinek Community se jmenuje Annie Edison, přezdívaná Annie Adderall, protože se na střední škole stala závislou na Adderalu, což je lék na ADHD a jde o kombinaci několika variant amfetaminu. Když jsem pak hledal něco o Adderallu, narazil jsem na video Shit Adderall Kids Say, které paroduje adderalovou kulturu na vysokých školách, kde právě tahle látka pomáhá studentům udržet pozornost, aby se mohli celou noc učit na zkoušku. Hned na začátku videa „adderal kid“ říká: „Have you seen the movie Limitless? That's how I feel.“ To mě vedlo k filmu Limitless a konceptu probuzení.

Limitless je celkem fajn film, který má velice silný začátek a neuvěřitelně slabý konec a klidně bych ho doporučil jenom kvůli první půlhodině. Začíná, když se hlavní protagonista dostane k látce/droze/no­otropiku, které dokáže zpřístupnit plnou kapacitu mozku, jež většinu času jenom spí nevyužita. Vezme si jednu pilulku a najednou se naprosto promění, všechno je jasnější, ostřejší a lepší: vnímání, paměť, uvažování, soustředění. Všechno je možná a splnitelné. S nekonečnou motivací, dopíše svůj román za pouhé čtyři dny, naučí se několik nových jazyků a stane se brilantním makléřem.

To že se kvůli téhle látce zaplete s podsvětím a dostane se do nejvyšších pater společnosti a nakonec bude kandidovat na starostu New Yorku, je podružné, protože mě jde hlavně o okamžik probuzení, který Limitless vystihl tak skvěle, až mi naskakovala husí kůže.

Probuzení je koncept se kterým manipuluji ve svých povídkách. Jde o okamžik, kdy se něčí psychický život a aktivita obrátí k lepšímu, kdy člověk vzplane. Nějaký člověk žije ve stavu duševního útlumu a paralýzy, přežívá dny v permanentním přítmí města, které bičuje neutuchající déšť. A pak najednou do jeho života přijde někdo, kdo ho dokáže zapálit, někdo, kdo funguje jako katalyzátor a najednou se mraky, které mu dusily mozek ustoupí. Nastává probuzení a nekonečná horečnatá aktivita, neutuchající přívaly energie, kreativity, soustředění a výdrže. „Co budeme dělat právě teď?“ V takových chvílích jenom nebesa jsou hranicí.

Takovými probuzenými dvojicemi je Adam K. a Peo (trochu víc to popisuji ve Věku bolesti, který chci na k47čce publikovat v nejbližších dnech), Jesse a Malej Marty v BC a další.

Limitless právě tohle vystihl tak dobře i když z jiného úhlu. Probuzení v něm bylo vyvoláno chemickou cestou, nějakou zázračnou látkou, která nás dokáže zapálit. Pro mě bylo vždycky vyvoláno těmi správnými komplementárními lidmi, nikdy ne chemikáliemi, ty vždycky sloužily jenom jako nedokonalá náhražka, která vždycky měla negativní následky, které člověka ve finále opět uhasily a uspaly.

O několik dnů později na mě pak Twitter vyplavil celkem nevinný tweet, ze kterého jsem se dozvěděl o smart drugs a nootropicích, neboli o látkách, potravních doplňcích a lécích, které zlepšují činnost mozku a myšlení, zlepšují paměť a nabrušují smysly a přitom mají jenom zanedbatelnou toxicitu, nejsou návykové a celkově mají jenom pozitivní účinky.

Chvíli jsem pátral na internetu a hledal osobní zkušenosti s nootropiky a dozvídal jsem se, že účinky některých z nich se někdy až nepříjemně blíží stavu probuzení. Pochopitelně ne na tak absolutní úrovni jako v Limitless, ale přesto člověka popostrčí několik krůčků blíž ideálu. Samá pozitiva a skoro žádná negativa. Nemusel jsem se rozhodovat, rozhodnutý jsme byl už celé roky, aniž bych to věděl.

A někdy v době, kdy jsem doběhl do lékárny a řekl si o Piracetam tenhle příběh končí a začíná zcela jiný. Podle prvních zkušeností to vypadá, že Piracetam skutečně funguje. Připadá mi, že jsem celý den v jednom ohni, mnohem víc soustředěný, mnohem víc energie, lepší nálada, připadá mi, že toho zvládnu víc a jsem motivovaný to skutečně udělat. Jako kdyby pouhé vědomí, že něco dokážu mě nutilo to dělat.

V posledních několika dnech jsem napsal 3700 slov pro povídku, kterou chci poslat do soutěže, která má uzávěrku za týden (což je neuvěřitelně krátká doba ve srovnání s mým obvyklým tempem tajících ledovců), napsal jsem dalších 3000 slov textu pro jiné záležitosti (viz tenhle článek, který má 1300 slov), vyřídil jsem několik věcí, které jsem odkládal nepříjemně dlouho a do ničeho se nemusím nutit.

Jenom doufám, že to vydrží.


PS: Název je parafrází na knihu Huntera S. Thompsona The Rum Diary, kterou bych si taky chtěl přečíst.



graf novinek

o autorovi:

další projekty

wyhledawacz fel.log stalkr vtipy.k47.cz k47.shop Zkracovač adres stripbot

tadá

poslední články

KAMSSKSR
| 25. března 2017
I should have danced on that Astronautalis concert
hudební článek | 28. února 2017
ASCII blog
| 6. února 2017
Západní země
hudební článek | 2. ledna 2017
Russian Circles stahují kruhy
hudební článek | 7. prosince 2016
65daysofstatic - první a poslední
hudební článek | 15. listopadu 2016

poslední komentáře

669e15
meadc | 21. dubna 2017
669.246
meadc | 21. dubna 2017
MySQL group by trik
meadc | 21. dubna 2017
669.335
meadc | 21. dubna 2017
669.264
meadc | 21. dubna 2017
669.102
meadc | 21. dubna 2017
Naivní holka
meadc | 21. dubna 2017

K47i © 2002 - 2017 K. aka Kaja47