Archiv novinek červenec 2010

Post-rockovému kvartetu z nitra rakouských alp Our Ceasing Voice vyšel nový singl Passenger Killed in Hit and Run a je fantastický! Opět!

Stejně jako z minulé nahrávky Steadied Stars In The Morphium Sky, na mě dýchla skličující, ale přesto nepochopitelně krásná hudba, která je pro Our Ceasing Voice tak typická. Perfektní kombinace hypnotizujícího ambientu a epických vzplanutí protkaných melancholií.

Poslechněte si Passenger Killed in Hit and Run (Magasit remix). Je to zatraceně intenzivní věc, který mi v mnohém připomíná East Hastings od Godspeed You! Black Emperor. Obě skladby mají klidnější první polovinu, ale v jednom bodě se odrazí a pak neustále gradují, až si říkám, že už není kam, ale přesto to tlačí ještě výš a výš až k naprostému šílenství, katarznímu post-rockovému bordelu. Pak nastane finále, hudba se zlomí, skladba končí v tichu a já se z toho tak nějak nemůžu vzpamatovat.

A obě skladby se mi v hlavě sami vizualizují, představuju si apokalyptické výjevy, konec světa, šílenství a osamoceného člověka, který prchá i když už není kam. Závěrečný zlom ticha je jako pád z útesu vstříc záhubě, svištění chladným vzduchem, poslední tiché myšlenky.

Takže asi tak.

Další věci k poslechu jsou na MySpace stránkách skupiny. Jinak můžete hledat tady.

Tak jsem se na stará kolena dal na tuhletu blogerskou todlencto – řetězovku.

Všechno to začalo tady, respektive na tomhle místě celá iniciativa zmutovala do české jazykové varianty. To jenom, aby bylo mezi námi jasno.

Můj první post

Do archivu se snad umíte podívat sami, to vám přece nemusím ukazovat.

Ale radši: První online věcí byl post #15 z 23. června 2003 12:57. To bylo už zatraceně dávno, kdy všechny ty internety byly ještě mladý, vesele jsme si užívali webu 1.0 a já byl ještě v larválním stádiu vývoje. V tomto prvním postu jsem se mimo jiné zmínil o airsoftu, který se mnou vydržel až doteď, ale metamorfoval do podivné formy fetišismu/sbě­ratelství, a pak taky o Quake 3, kterou nahradil Quake Live – stejný engine, stejné mapy. Sedm let a nic se nezměnilo, hmm-hmm-hmm.

Článek, který mě nejvíc bavilo psát

Vždycky mi přijde, že dřív jsem psal mnohem líp a když ne líp, tak určitě s větší elegancí. Prostě jsem sedl k počítači, prsty zatančil po klávesnici a bylo to. Text převeden jedna ku jedné ze surreálného trezoru podvědomí. Taky jsem se vyjadřoval tak nějak rafinovaněji.

A jelikož jsem taky tak trochu spisovatel-diverzant a mezi články započítám i povídky a podobné prozaické smetí, nejvíc mě bavilo psát první Arytmii. Bez diskuzí.

Článek, který měl skvělou diskusi

Každý článek, který má aspoň nějakou diskuzi, se dá do téhle kategorie počítat. Jsem hold skromnější. Další kritérium docela fajn diskuze je, když délka komentářů výrazně přesáhne délku článku, což se na k47čce párkrát povedlo. Takže asi tak.

Cizí článek, který bych si přál napsat sám

Popravdě řečeno, nevím, žádný mi nikdy neutkvěl v paměti natolik silně, abych na něj i po týdnech/měsících vzpomínal. Články (a hlavně tedy ty cizí, pochopitelně) čtu v takovém množství, že se není ani čemu divit. Jde o průtokovou komoditu – text proteče neuronovým sítem a zůstanou jenom koncepty, slova zapomenu.

Jediné, čím mohu sloužit, je oblast tištěné prózy. Tam bych si přál napsat téměř cokoli z toho, co kdy stvořil Ray Bradbury – skutečný kouzelník se slovy.

Můj nejužitečnější článek

Žádný. Vážně. Máte snad jiný názor?

Článek s nejlepším titulkem

Ovšem titulky a názvy to je jiná. V tom horším smyslu. Málokdy ze mě totiž vyleze nějaký smysluplný. Posuďte sami: Terminalita, Corporal Cortex, Anomalocaris detrimentum, P14, Abs, 2084, Y3F. Stačí bouchnout do klávesnice a máte cokoli, co si račte přát.

Jinak Na každou svini se vaří voda je můj oblíbenec.

Článek, který by si mělo přečíst víc lidí

Rozhodně Nad dopisy mrtvých čtenářů, kde píšu o tom, jak k47čka inspirovala jednoho člověka k sebevraždě.