k47.cz

Archiv novinek srpen 2009

2017
červen
červenec
srpen
září
říjen
listopad
prosinec
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
leden
únor
2002
leden
únor
březen
duben
květen
červen
červenec
září
říjen
listopad


Grafická povídka Plačky nad Kalderonem

27. srpna 2009 22:57 | sekce novinky

Plačky nad Kalderonem není žádná novinka. Všechny tři díly, které vznikly jako školní práce předmětu grafická tvorba jsem publikoval už v lednu a setkaly se s úspěchem v mezích slušnosti. Teď jsem se jenom – v rámci úklidu archivů – rozhodl vydat textovou verzi tohoto kratičkého příběhu, který svojí temnou a nepochopitelnou atmosférou následuje koncept Města, který jsem poprvé načrtl v povídce Sen a v budoucnu se k němu určitě ještě vrátím.

publikováno


štítky: | 1 + 2 | komentovat | #

Věci počítačové, chov tučnáků, Quake 3 po deseti letech a gaučové databáze

25. srpna 2009 1:15 | sekce novinky

Dneska se ani slovem nezmíním o povídkách, psaní nebo o chystané Terminalitě, ale zato budu dlouho a nesoustavně mluvit o všech těch věcech, které jsem zmínil v nadpise.

Provedl jsem malou softwarovou rošádu na svém počítači. Používám Linux, konkrétně Ubuntu (důvod: zdarma posílali instalační CD, tak jsem si taky o jedno řekl), konkrétně prostředí Gnome. Dlouhou dobu mi chyběl nějaký dock, kam bych si nastrkal ikonky nejpoužívanějších programů/složek/do­kumentů a měl bych je na dosah ruky. Hledal jsem dlouho, ale nakonec jsem objevil aplikaci Gnome-do, která jednak zastane funkci docku, ale také funguje jako velice chytrý spouštěč aplikací, twitterovač hledač souborů, záložek a všeho možného. A to prosím jenom prostřednictvím klávesnice. Co tenhle švýcarský nožík umí se můžete dočíst v článku na rootu. Navíc se umí chytře skrývat, takže nepřekáží ani nezmenšuje pracovní plochu. Je zkrátka parádní. Obrázek mého současného desktopu je přiložen.

Ubuntu 9.04 Gnome, dock: Gnome-do

Když už mluvím o výměnách linuxových aplikací, rozhodl jsem se zbavit Yakuake. Yakuake (Yet Another Kuake) je taková ta vysouvací konzole, podobná jako se vyskytla třeba v Quake 3: Arena (o Q3 bude řeč později). Zkrátka je schovaná, při stisku klávesové zkratky se vysune a čeká na to svoje rm -rf /. Vtip je v tom, že když se schová, tak nepřekáží, ale je vždycky po ruce. Yakuake má jenom tu nevýhodu, že jde o součást prostředí KDE. Hledal jsem tedy alternativu ze světa Gnome/GTK+ a našel jsem hned dvě: Tilda a Guake. Fungují víceméně stejně, ale Tilda podporuje průhlednost pozadí, takže souboj vyhrála.

Dále by to chtělo něco proti zapomnětlivosti, nějaký pořádný ToDo list. Už dlouhou dobu používám jednoduchou konzolovou aplikaci DevTodo, která sice dobře slouží svému účelu, ale – jak to říct – je až moc jednoduchá. Hledám nějakou lepší alternativu a stále nenacházím. Poraďte.

Quake live

A když budete v tom radění, určitě vyzkoušejte Quake live. Je to sice jenom stará dobrá (vylepšená) Quake 3: Arena, ale běží přímo v prohlížeči. Takže se stačí zaregistrovat, kliknout na play now, stáhne se něco dat a už hrajete. Nedávno byla zprovozněna linuxová verze, tak jsem to zkrátka zkusil a připadalo mi, jako kdybych se vrátil do hektických bitev roku 1999. Dýchla na mě nostalgie.

Protože Q3 už má nějaký ten rok za sebou, bude poběží na všech počítačů, počínaje notebooky s integrovanou grafickou kartou (na mém funguje jako víno a to tam mám nějakou hrůzu od ATI). Jediná nevýhoda je, že nefunguje v Opeře, ale co. Spusťte Firefox a jděte do toho.


Pro ty, koho zajímá, co právě teď zajímá mě, tak vězte, že pronikám do nerelační databáze CouchDB. Zpočátku jsem relační databáze neměl rád, pak jsem je začal milovat a teď mi tato dokumentově orientovaná databáze ničí ideály. V nás relačních lidi všechno, co nemá pevně definované schéma, nezaručuje konzistenci a není v n-té normální formě, vzbuzuje obavy. Každopádně CouchDB vypadá zajímavě a je vytvořená za cílem vysoké dostupnosti a je přímo cílena na webové aplikace: komunikuje se s ní pomocí HTTP, JSONu a javasriptu.


Na konec nalepím ještě dva stripy, abych se konečně zbavil starých zásob. Strip číslo 669.284 je bohužel ze života a následující 669.285 je o konci veškerého života na zemi. Myslím, že se pěkně doplňují.



štítky: , , , , a | 4 + 5 | komentovat | #

Předmluva k Terminalitě

16. srpna 2009 1:21 | sekce novinky
Předmluva k Terminalitě

Bratři moji, přátelé!

Po pěti měsících psaní jsem zjistil o čem chystaná povídka Terminalita vlastně je a co je hlavním tématem. Trvalo 150 dnů, aby se mi podařilo zformulovat hlavní myšlenku, smysl a poselství. Teprve po pěti měsících jsem Terminalitu pochopil (z úst autora to zní divně, ale je to tak). Na základě tohoto poznání jsem celou rozsáhlou povídku redefinoval, aby se asymptoticky blížila cílovému ideálnímu obrazu. A tento proces verbálního přibližování trval další dlouhé týdny psaní a oprav a přemýšlení a trhání vlasů. Řeknu vám jednu věc: Terminalita je složitá věc, je to obraz mého života a mé duševní mizérie a musela vznikat takto dlouho, protože spousta věcí mě potkala až časem. Tisíckrát jsem začínal tak, že jsem napsal nějaká slova, odstavec nebo dva, které vzhledem k ostatnímu textu nedávaly valný smysl, chyběly souvislosti, ale tak nějak jsem cítil, že jsou to důležitá slova a musí zůstat. A až čas a nápady a události utvořily kontext. Nebudu lhát a řeknu na rovinu, že Terminalita je velice osobní text, který na svět nepřicházel lehce. Je také zatraceně složitý, má několik dějových linek, který se táhnou na pozadí hlavního příběhu tří depresivních studentů na své alkoholické cestě za svobodou, smyslem života, šílenstvím nebo prostě čímkoli, co zrovna dává smysl. Terminalita zachycuje gigantickou a nesmyslnou pařbu, barevný spektákl a je to – stejně jako divadelní představení ve filmu Synecdoche: New York – příběh o všem, o každém malém aspektu bytí, je to cesta poznání sebe sama, lemovaná mnoha slepými uličkami, je to autentický záznam smutku, zrychleně přehrávaný z půlroční magnetofonové pásky. Je to neveselý příběh, který skrývá mnoho drobných šťastných konců, které jsem před zpočátku neviděl. Terminalita je život.

Všechno se v průběhu práce na povídce neuvěřitelným způsobem měnilo a stále přibývaly nové příběhy. Na začátku bylo spoustu věcí nejasných. Některé otázky jsem vyřešil za běhu a v mých očích pak Terminalita dostala úplně nový rozměr. Z šíleného příběhu se stal šílený příběh provázaný s mnoha jinými. Nevěděl jsem, kdo jde po Peovi, jaká je Hertzmannova úloha v ději a proč nemůže zasáhnout, jaká je vazba mezi Revem a Kaplanem, proč se kolem všeho motá K. a tak dále. Všechno, co jsem vyjmenoval a mnoho dalších událostí jsou mystéria příběhu, která nejsou nikdy jasně vysvětlena a čtenář se jimi nemusí zabývat a může si jen užívat hlavního příběhu nebo se může ponořit do slov a pátrat, co se stalo doopravdy. Můžu prozradit jedině to, že zlo má mnohem hlubší kořeny, než se na první pohled zdá a nikdo z postav nemá čisté svědomí.

Jak se Terminalita rozrůstala, probíhaly změny v obsazení a značně se rozrůstal ansámbl. Z původní hry o třech hercích se stal příběh s dvěma desítkami důležitých figur, což je na mě úctyhodný výkon, když vezmete v potaz můj oblíbený formát: jedna postava, která navíc nemá jméno. V Terminalitě vystupuje doopravdy hodně lidí a velká část z nich se vyskytla už dříve v jiných příbězích. Já zkrátka nemám rád jednoúčelové postavy vytvořené jenom pro jeden příběh, které jsou posléze zahozeny. Z toho důvodu jsem Terminalitu spojil s nedokončenou povídkou, kterou zatím označuji jako BC a překryl jsem tři postavy z obou příběhů. A to je dobře, protože v tom jednak nebudu mít nepořádek a pak taky tyto postavy dostaly další život a nový rozměr. Vzájemně jsem smíchal jejich jména a osobnosti a přidal ještě ingredience z jednoho pornokomiksu (trochu divná inspirace, ale není to jediný případ svého druhu). Pak došlo k dost zásadnímu propojení a rošádě s Epizodami a hlavně tedy s nedokončenou sérií Světlo v zádech.

Rád bych už začal Terminalitu publikovat, ale nemůžu, protože provádím změny v úvodu, na samém začátku příběhu. Hlavní postavy příběhového oblouku byly vždy uváděny velice vágně (poprvé v lehce kontroverzní Neděli třináctého) a tak jsem to chtěl napravit a připravit solidní úvod.


Když už mluvím o přípravách k tomuto velkému příběhu (který budu vydávat na pokračování, pochopitelně), musím taky zmínit, že jsem opravil a zkorigoval pět povídek, které Terminalitě předcházejí.

První tři: Y3F, Dvě věže a Jaro 20009 jsem opravil jenom decentně (gramatika, čárky, překlepy), další dvě: Stalker číslo 47, Někdo se dívá doznaly větších zásahů. Upravil jsem je tak, aby vytvořily dějovou rampu, ze které bude moci Terminalita hladce odstartovat. Změny přesto nejsou na první pohled nijak zásadní, jde o cílené zásahy, které naznačují, co se bude dít a neodporují budoucímu vývoji děje.


PS: Tuto novinku jsem plánoval vypustit už před třemi měsíci pod názvem Terminalita redefinovaná, ale zasekla se ve frontě k publikaci, zastarala a musela být přepsána. Teď, když je povídka relativně blízko dokončení, beru tento článek jako předmluvu nebo upoutávku na to co přijde.



štítky: , , a | 2 | komentovat | #

It was my final mission, nothing can save me

5. srpna 2009 4:41 | sekce tvorba » grafika

Nádhera, nádhera, nádhera!

Nápad na inscenaci sebevraždy jsem dostal jednou v noci a nedokázal jsem se ho zbavit. Hned jsem začal stěhovat nábytek a připravovat světla. Nemohl jsem čekat, záleželo na tom. Imaginární sebevražda byla jedna z těch mála věcí, u kterých jsem cítil nutkání je udělat hned a pokračovat dokud nebudou hotovy.

Stejně bouřlivým procesem záblesk – nápad – realizace si před pěti měsíci prošla grafika Nechtěl jsem nic víc, než několik zkurvenejch momentů štěstí. Obě dvě se točí kolem (sebe)destrukce člověka. Může vás zajímat, proč jsem to vlastně udělal. Já odpovím, že jsem zkrátka musel, najednou jsem si připadal uvolněně, lehce, blaženě. Možná, že právě takhle se cítí i skuteční sebevrazi, kteří si strčí skutečnou hlaveň do pusy a čekají na svůj okamžik štěstí.

It was my final mission, nothing can save me

štítky: , , a | 7 | komentovat | #

Tiráda pokračuje

3. srpna 2009 0:19 | sekce novinky

I během minulého obsáhlého vyprávění o ničem jsem neřekl spoustu věcí, které jsem chtěl říct.


Tak třeba jsem úplně zamlčel, že jsem začal psát vlastního twitter klienta v Javě a GTK, kterému zatím originálně říkám twitter.k47 (na vymýšlení jmen jsem nikdy nebyl, víme?) Ve skutečnosti nepíšu já jeho, ale on mě. Jsem v tom zkrátka nevinně. Chtěl jsem prostě zkusit GTK toolkit v Javě (projekt Java Gnome) a najednou koukám, že píšu Twitter klienta. No co stane se. Ale nejspíš z toho nic nebude.


Nicméně.

Naprogramovat si vlastní blogosystém/CMS/co­koli má kromě mnoha zřejmých nevýhod i svoje světlé stránky. Jednou z nich je, že se člověk něco naučí a pak taky skutečnost, že si může dělat, co se mu zamane (viz. minulé šílenství).

Toho často využívám a plynule a docela často na k47čku vypouštím drobné novinky systému. Jsou to jenom drobnosti, kterých si skoro nikdo nevšimne nebo to jsou změny pod kapotou. Tak třeba nedávno jsem zmenšil menu, pár drobností vylepšilo proud novinek (např. pseudo-drobečková navigace), vylepšení detailů jednotlivých postav z povídek a stripů atd atd. Je to pořád něco. Zkrátka můžu libovolně štelovat všechno pod kapotou systému a taky to často dělám.


To, že se nikdy nepoučím jsem si ověřil, když jsem zase oprášil myšlenku na ORM frameworku. O stejnou věc jsem se už dvakrát pokoušel a dvakrát jsem žalostně zklamal. Napsal jsem tisíce řádků kódu, které nikam nevedly, neřešily důležité problémy a tak jsem je zahodil. Dvakrát! Ono udělat takovou věc správně není vůbec jednoduché.

Když zalovíte v archivech, zjistíte, že o celé věci jsem celkem optimisticky informovat v červnu minulého roku.


Teď to vypadá, že dělám strašně moc věcí. To není pravda. Dělám toho strašně málo, ale jenom o tom hodně píšu. Měl bych se víc věnovat Terminalitě a konečně jí dopsat, protože tahle mrcha mi pije krev už půl roku. Ale, když už mluvím o Terminalitě, musím zmínit i jednu věc: včera jsem viděl Gilliamův film Strach a hnus v Las Vegas a přesně taková je Terminalita. Tedy nebere se tam tolik drog, ale všechno jinak sedí.


Navíc posledních pár dní mám v hlavě hypotetický System Shock 3 a nejde se ho zbavit.

Kdo hrál první nebo druhý díl kyberpunkového dobrodružství System Shock ví, kdo je SHODAN – ďábelská počítačová inteligence, která z hloubi svého polovodičového srdce nenávidí celé lidstvo a všechno lidské, hackera – avatara obou her – nevyjímaje.

A právě teď musím pořád přemýšlet, jak by mohlo pokračovat snažení samolibé SHODAN. Na konci druhého dílu SHODAN nahrála sama sebe do Rebeccy, které se podařilo uprchnut z vesmírné lodi Von Braun. Zkopírovala sama sebe do lidského mozku! Je tu sice teorie implantátu, ale podle závěrečné animace se ďábelské lady podařilo Rebeccu zcela ovládnout. Představte si, že hlavní zlo dokáže ovládat lidi a nemusí si z nich dělat kyborgy nebo hybridy. Nabízí se tak další možnosti vývoje příběhu.

Když to vezmu kolem a kolem byla SHODAN ze SS2 trochu zklamáním. Jednak SS2 byl sám nedodělaný, ke konci hry se úrovně zmenšovaly a poslední úroveň v zrekonstruované Citadel Station vypadala, jako kdyby vývojáře už tlačil čas a tak tam vlepili kus prvního dílu, aby hru mohly rychle vydat. Podle mě měl být SS2 mnohem větší a velkolepější. A navíc samotná SHODAN nepůsobila ani zdaleka tak ďábelsky, jak by si zasloužila. Proto doufám, že v hypotetickém třetím dílu bude SHODAN skutečná nefalšovaná mrcha, svině, která bude hackera-hráče bytostně nenávidět, bude vám lhát a podvádět a zneužívat vás pro své účely. Bude to ztělesnění zla, které hráč bude nenávidět. Bylo by krásné, kdyby se toho dosáhlo bezvýchodností, kdy je zcela ve spárech SHODAN, kdyby se dostal do situace, že nemůže jinak, než poslechnout svého úhlavního nepřítele, který by si s ním hrál (proto-realita z konce SS2 zní lákavě). Udělat z SHODAN nevyhnutelné zlo nad kterým nelze vyhrát, kdy se ukáže, že žádná z cest nevede k vítězství.

Představte si, že by se SHODAN nahrála do hackera – do vás. Ale nevěděli byste to, projevila by se až ve chvíli, kdy by ji mohl hacker nějak ohrozit. Představte si, že vám najednou bude modifikovat vidění, zakryje pohled na některé předměty, vyvolá halucinace a pak uslyšíte její mrazivý hlas: „Are you afraid, insect?“


A nakonec dva stripy: 669.282 o jas­nozřivosti a 669.283 o extrém­ním programování.




graf novinek

o autorovi:

další projekty

wyhledawacz fel.log stalkr vtipy.k47.cz k47.shop Zkracovač adres stripbot

tadá

poslední články

Halwa/Tengri/Terraformer
hudební článek | 31. května 2017
669.352
| 28. května 2017
Shooting stars
článek | 26. dubna 2017
KAMSSKSR
| 25. března 2017
I should have danced on that Astronautalis concert
hudební článek | 28. února 2017
ASCII blog
| 6. února 2017
Západní země
hudební článek | 2. ledna 2017

poslední komentáře

Prezidenti nejsou tím, čím se zdají být
BEST SERVIC | 22. června 2017
It's over 9000!
BEST SERVIC | 22. června 2017
Takhle nějak to vždycky skončí
BEST SERVIC | 22. června 2017
Obey
BEST SERVIC | 22. června 2017
Kaplicky versus chobotnice
BEST SERVIC | 22. června 2017
669.chromekcd
BEST SERVIC | 22. června 2017
669.350
BEST SERVIC | 22. června 2017
669.335
BEST SERVIC | 22. června 2017

K47i © 2002 - 2017 K. aka Kaja47