Archiv novinek leden 2009

Vždycky je tu někdo, kdo dokáže kontrolovat nebo sledovat naše životy. Zvlášť internetová generace blogerů, facebookerů, twittererů a jiné svoloči se v tomto riziku koupe tuplem. Internet je divočina, kde si nikdo nemůže být ničím jistý (ale je to tak dobře a mělo by to tak zůstat).

A víte, co se stalo před baj-voko 15 týdny? Tou dobou začínal 5. semestr mé neslavné akademické dráhy a já napsal první slova nové povídky: Spala i když jsme seděli v posluchárně na první přednášce SINů. A první přednáška SINů začala 29. září 2008 v 9:15, což je sakra dávno.

Za tu zatraceně dlouhou dobu se nestalo skoro nic, jenom ten text byl dopsán a dostal jméno Někdo se dívá.

Povídka zapadá do příběhové linie Deníků mrtvého muže, takže nabízí náhled do duší trojice hrdinů, kteří vlastně vůbec nejsou hrdinové a začíná někde tam, kde skončily Dvě věže nebo Stalker číslo 47. A o čem Někdo se dívá vlastně je? Tak různě. Něco se děje, jsou zde určité náznaky, ale čas jde dál. Nenápadně rekapituluji, co se stalo dříve a vtipně odkazuji na nikdy nenapsané předcházející části příběhu. Pak dojde k přepadení a je jasné, že se někdo dívá už zatraceně dlouho.

Ale přesto mám z příběhu pocit, že mu chybí něco zásadního, něco kardinálního, něco jako třeba příběh.

I když jsem řekl, co jsem řekl, ve vzduchu stále visí otázka: proč to sakra trvalo 15 týdnů?
Se mnou to není to jednoduchý. Jednak jsem oběť prokrastinace, to zaprvé; pak to netrvalo celých 105 dnů, ale o něco méně s tím, že pak mi text hnil na disku a čekal na korekci (kterou by si zasloužil ještě jednou a tentokrát pořádně) a nakonec: já mám ten problém, že nepíšu povídky stylem: začátek, pak něco, něco, něco, něco a konec. Většinou dělám na několika částech najednou, napadají mě věci, které se můžou stát někdy později, vůbec se do děje nehodí nebo jsou to náhlé změny kurzu, které jsem původně vůbec nezamýšlel. A navíc nevím, kdy příběh ukončit. Málokdy má text nějaký konkrétní konec a i když je dějová jednotka zakončena, většinou se dá snadno navázat a pokračovat dál (říkám tomu syndrom Anomalocaris detrimentum, protože přesně tak přišly na svět díly 6 až nekonečno) a pak příběh přetejká, je ho víc, pokračuje a přibývá na mnoha místech najednou. A pak musím jednoho dne přijít a říct: tady bude konec. Zbytek textu dám do nového souboru, pomalu začínám přemýšlet, jak se bude jmenovat další díl a celý cyklus se opakuje. Tak to bylo s Anomalocaris Destrimentum a následujícími Arytmiemi a je to tak i teď v případě Někdo se dívá. Uříznutý text (kterého je teď už tak na 3 malé povídky) zformuje další část příběhu, který má prozatímní název Terminalita, vznikal souběžně s NSD a je to zatraceně podivný materiál (velkou část z něj jsem psal opilý a proto obsahuje dost podivné narážky na sám o sobě dost podivný Playback a fůru dalších kulturních referencí).
To je celé.

A ještě slovo na závěr: Někdo se dívá se stejně jako všechny předchozí deníky točí ve velikých kruzích kolem mrtvého Japonce ve vaně jakési reminiscence mrtvého muže v Yossarianově stanu.

Dvanáct senátorů se snaží protlačit svůj zákon, který by jenom tak dokem, jakoby mimochodem uložil poskytovatelům internetu, aby zamezili připojení na porno stránky + stránky, které na ně odkazují. aTím mě zvedli ze židle. Plošně, zcela bez skurpulí zakážou tuhle naší věc. Snaží se nás polepšit, snaží se z nás udělat bohabojnější lidi, kteří se nebudou dívat na porno – teň ďáblův nástroj? Proboha proč?
Senátoři ten zákon dávají do kontextu zákazu sázení na internetu, aby se znemožnily transfery ilegálních peněz. S tím se dá tak nějak souhlasit, ale zcela znemožnit přístup na stránky, které jsou někdy i free (žádné peněžní toky), nikdo tam nestrádá (žádné násilí a jiné buči), je tam jenom víc lidí bez oblečení než odpovídá běžnému průměru a tedy logicky ničemu z závažnému neodporují. Kromě až extrémisticky moralizujících kazatelů o mravní čistotě, pochopitelně.

Napadá mě, co je může napadnout nám zakázat příště? Stránky, kde se recenzují neúsporné žárovky? Proto abychom více šetřily?

Navíc v návrhu zákona se to píše velice jasně, není tam žádné ale:

Provozovatel elektronických prostředků je povinen zajišťovat nemožnost připojení uživatele ke stránkám elektronických prostředků

1. s pornografickým obsahem,

Ale jedeme dále: v odkazovaném článku na iDnes zpovídali jednoho šéfa firmy poskytující připojení a dotyčný hjumaník přemítal, jak by bylo možné tenhle legislativní paskvil realizovat a mě z toho docela mrazilo. Protože kdyby se to nedej bože podařilo prosadit, začali bychom být zase o něco více kontrolováni technologií, která by automaticky dohlížela na to co smíme a nesmíme. Jedno řešení bylo k hraničním routerům sítě ISP dát další cenzurní routery, které by blokovaly všechno ze seznamu adres dodávaném nechvalně známou britskou Internet Watch Foundation. Druhým řešením bylo nasazení softwaru založeného na Fast Data Technology, který by dle „blacklistu“ klíčových slov vyhodnocoval obsah konkrétních přenášených stránek a přenos těch, které by vyhodnotil jako "nevhodné“, by pak okamžitě zrušil. A technika se neptá a nedělá výjimky. Stačilo by podezření toho softwaru a uživatel by viděl jenom varovná hláška, že sem se nesmí.

Ale naštěstí se k tomu ten člověk-poskytovatel staví rozumně, a říká, že je zastánce naprosto svobodného internetu, že každý je zodpovědný na co se dívá a je na každém, co a jak (například) znemožní svým dětem hledat na internetu. V tom souhlasím s Arturem Dentem, který napsal v nedávném článku že každý má nejlepší filtr nevhodných informací přímo na svém krku a nic jako škodlivá informace neexistuje.

Už dlouho chci na k47čku dát novou povídku. Jmenuje se Někdo se dívá a mám jí napsanou, zkorigovanou a připravenou na vyplutí, ale vždycky mi do toho vleze něco aktuálnějšího (Obamovo odhalení), politicky nekorektnějšího (Kaplického pokusy o cheatování), zajímavějšího (teď mě nic nenapadá). Nebo něco, co musí být odbaveno přednostně. A to je i dnešní případ.

Asi by bylo nejlepší začít od začátku, co? Takže: ve škole máme předmět GT – grafické tvorba, který velice kontrastuje se vším, co se jinak na FELu děje. Nějaké to slovo jsem už na toto téma utrousil. Ten předmět je zajímavý, WTZ. Ale ještě zajímavější bylo, že po nás chtěli nějakou tu semestrální práci a že nám to řekli za pět minut dvanáct někdy koncem semestru. Je to nový předmět, odpouštím. A ta semestrálka měla být nějaká grafická práce ve které by se zužitkovaly všechny informace, které do nás akademická malířka (!) Lucie Svobodová během přednášek natlačila. Ideální byla kombinace fotek a textu. Na tom by nebylo nic špatného, to se dá stihnout za chvíli – maximálně několik hodin.
Ale jak už to tak bývá s mojí pamětí a schopností organizace času, celou tu věc jsem dodělával během volné hodiny před odevzdáním. Ale to už příliš odbočuji.

Teď se konečně obrovskou oklikou dostávám k jádru věci. Já jsem jako GT semestrálku dělal grafikou povídku Plačky nad Kalderonem (jméno je narážkou na Joycovo Plačky nad Finneganem), která nejasně vypovídá o útěku několika vojáků z dávno mrtvého Města. Nevědí jak se tam dostali a proč je tak urputně pronásleduje Nepřítel. Povídka je velice krátká, ale přesto je rozdělena na tři části: prví, druhou a třetí. Hlavní slovo v ní má grafika, obraz, barvy, text je vedlejší.

Na Kalderona jsem použil vlastní fotky, jsme na nich všichni čtyři dočasně nepříčetní mladí muži z 371

A ještě vzkaz pro studenty STM/WMM, GéTéčka si zapište, je to doopravdy pohodový předmět.

Víte, že Barrack Obama bude inaugurován? Já to netušil, ale teď někdy se to děje. Napadlo mě, že bych se k tomu mohl taky vyjádřit a to nejlépe stripem. Takže jsem sedl k počítači a klasickým trojhmatem google images – wikipedia – photoshop jsem vyrobil Prezidenti nejsou tím, čím se zdají být, který ctí nejlepší tradici dávno mrtvých Vesjolyje Kartinek a zároveň má v názvu narážku na Twin peaks.

Víte, že do mrtvých se smí kopat jenom, když se nedívají.

Abych to uvedl na pravou míru: udělal jsem politicky nekorektní a značně netaktní strip za který mě lidi nebudou mít rádi a budu tak nějak víc na přesdržku. Říká se, že o mrtvých jen dobré. Ano, souhlasím, ale tadydlenc tohohle hjumaníka z toho vynecháme, ok?

Příliš povyku pro nic? Jenom částečně. Protože právě teď jsem porušil stripové ultimátum, které jsem vyhlásil 19. prosince (hele, přesně měsíc, taková náhoda) a už od začátku jsem lhal. Takže příště zase začnu sypat z rukávu veselé obrázky.

Původně jsem chtěl vydat něco jiného (něco co mi už dlouho hnije ve frontě skoro hotovo), ale stala se situace A, která vyvolala B a to způsobilo C a tak dále, až se stalo, co se stalo.

Dneska bych to zakončil nejvíce nenáviděnými citoslovci: „mno“ (když to někdo napíše je to děs, ale když to řekne s tím prostředním n, mám mu chuť zakroutit krkem), „um“ (to je hlavně doména Amíků. Evropané používají jako větnou vycpávku jednoduché mmm, ale za oceánem to vyslovují s počátečním u nebo skoro až a, což je taky na ránu) a nakonec „uf“, což je umělé citoslovce jako kráva. Nikdo na světě, když vzdychá nebo funí, ze sebe nevyloudí přesné uf, vždycky to zní jako fff. Důraz na u je umělý paskvil, za který by se měly stínat hlavy.

Jak jste si možná všimli, něco se tu stalo. Něco málo. Přibyly nějaké ty nové & zcela zbytečné funkce.

Takže popořadě:

• Nový a zábavný pohled na nejnovější stripy (už asi padesátý pátý nebo tak nějak). I když otázka zní, proč jsem to dělal, když stripy už nevycházejí a do skonání světa se to nezmění. Necítíte tady určité náznaky? Já ne.
• Tagy. Článkům můžu přiřadit několik značek, štítků, nálepek, které nějak identifikují téma. Klasika.
• Výpisy některých sekcí, jako třeba grafika, kde jsou především obrázky, se vypisují odlišně – větší náhledy, méně textu – jakoby šlo o galerii.
• Další čtení neboli podobné články – Pod každým článkem se ukazuje krátký seznam odkazů na jemu podobné. To se může hodit, když se vám například povídka líbila a chcete si přečíst něco podobného. Zajímavé je právě to slovo – podobného. Jak to poznat? Co je podobné? Jak detekovat shodu? Trochu jsem se v tom vrtal a výsledný SQL dotaz, který najde nejbližší články na základě osmi kritérií, má padesát řádků a dochází v něm k najakým těm monster-joinům a agregacím. Nic pěkného.
• Právě kvůli téhle hrůze jsem značně rozšířil kešování (kešuje se skoro všechno na velice dlouhou dobu, aby se databáze nemusela mučit pokud možno nikdy). Tento krok může o něco zrychlit načítání stránek a o něco (málo) může ulevit serveru a jeho adminovi. (Když už jsme v tom: když úplně vypnu všechno kešování, některé stránky potřebují na sestavení i víc jak 50 dotazů do databáze. To není zrovna nejlepší vizitka. Ve skutečnosti je to docela hrůza. Radši jsem měl mlčet.)
• Poslední odhalená zbytečnost je skrývatelné menu: Vpravo nahoře je teď takový malý odkaz, který odkryje nebo skryje menu. Tato funkce se ukázala v praxi mnohem méně užitečnou, než se na první pohled zdála.
• Jo a taky, na hlavní stránce jsem do výpisu novinek zamíchal odkazy na fel.log stripy, které vyšly v příslušných dnech. To jenom, aby tam aspoň někdo chodil.

To bysme měli upgrade formy, příště bude upgrade obsahu.

Vzpomínáte na článek Bijte Poláky? Ne? Žádný div. Ale nějaký propolský katolík (nebo co byl vlastně zač) si vzpomněl a dokonce mi napsal mail. Velice rozhořčený mail, který by se dal shrnout slovy: tvoje názory jsou špatné, pomýlené a směšné, Poláci jsou věřící a proto jsou na tom morálně mnohem lépe než Češi. Očividně nepochopil hlavní myšlenku, ale to nikoho nepřekvapuje. Viděl svojí modlu, kterou někdo měl tu drzost a dovolil si nevychvalovat, což na něj zapůsobilo jako rudý hadr na býka a vystartoval.

Lov blbců pokračuje.

Na serveru cdr psali o SSD disku, který dosahuje datových rychlostí až 500MB/s díky tomu, že jde o RAID čtyř disků dohromady.

V diskuzi pod článkem se objevilo toto:

Hmm, takze RAID, predpokladam, ze RAID0. Takze ked sa posere bunka na jednom cipe, stratia sa vsetky udaje co mali v bunke strip. Uzasny sposob ako zlepsit spolahlivost uz tak srackovych flash pamati.

Ten diskutér si vyslovil vlastní domněnku, kterou ačkoli neměl potvrzenou, vzápětí použil jako argument proti celé SSD technologii. Klasická diskutérská logika.

Ale teď na lehčí notu: objevil jsem svatý grál brýlí. Nosil je zamlada Edsger Dijkstra, který v nich mimochodem vypadá trochu jako Gordon Freeman. Nevím jak vy, ale já tahle brýle musím mít.

Po přečtení totoho (mimochodem ten pocit prchajícího a neuchopitelného času a neustálého čekání na to až bude líp, i když jde jenom o hibernaci, mám taky, skoro pořád) mě napadlo zase pár veršů v neveselém duchu, které jsem označil Terminus : patro 20099.

Zase jsem dostal potřebu se vyjádřit ve volných verších a vznikla z toho instantní úzkost Shell shock. Neřeknu k tomu víc než to, že spojení Shell shock je anglický výraz pro nervový otřes z bombardování, který se začal používat po první světové válce, kdy se z vojáků, žijících v konstantním strachu z bombardování stávaly neurotické, roztřesené a neklidné trosky.

Nálada mizerně existenciální. Další zbytečný den. Ale na druhou stranu mě tohlo všechno bahno – ta nekonečná paralýza & křeč donutila, abych vzal do ruky Generický Grafický Editor, Generický Grafický Tablet a něco udělal – nějakou tu montáž/koláž/co­koli, kde budu pálit barvy až zbybou jen dva odstíny červeno-hnědo-černé sračky.

Přesně to je Čekání na smrt – fotomanipulace téměř bez barev v hrubých odstínech – živá vizualizace čiré úzkosti.

Já jsem ten vpředu vlevo, kdyby něco.

A ještě: už je to nějaký ten pátek zpátky, co jsem to hodil na dA.

Konec sdělení.

Minule jsem naznačoval spoustu věcí. Jedna z těch mlhavých náznaků mluvil o něčem, co by mělo suplovat stripy, které teď nevycházejí.

Asi by bylo nejlepší, abych začal od začátku.

Už dlouho mám v hlavě příběh o Peovi a Adamovi K., příběh Deníků, který jsem nikdy nenapsal i když mě to tak zatraceně láká (vznikly jenom fragmenty: N13, Svědectví o chorobě, Do ledovce vytesán). Ale příběh jsem neuložil k ledu. Žil jsem jím dál. Tak vzniknul chronologicky navazující příběh post-Deníků, které začínají takovým hořko-sladkým happy-startem (obdoba happy-endu). Z téhle příběhové linie vznikly povídky: Y3F, Dvě věže, Stalker číslo 47 a pak ještě Někdo se dívá, která je už asi půl roku těsně před dokončením. Ale v téhle příběhové poloose k sobě dvojice hrdinů za bizarních okolností přibrala dívku/studentku Ru­by.

Proč to říkám? Proto, že všichni tři jsou imaginárními studenty FELu.

A odsud se klene obří oslí můstek až k substituentu stripů – projektu fel.log, což je grafický slovní šum, který se týká už zmíněné fakulty a už zmíněných třech zcela (opravdu?) imaginárních studentů.

Restart a znova.

Spustil jsem nový projekt fel.log podtitulovaný také zápisky z FELu. Jde o takový freeformový a mizerně kreslený (!) strip, který má jedno jediné obrovské okénko.

Ve fel.logu mě nenapadlo nic lepšího, než hejtovat přímo mojí Alma Mater, což na první pohled může vypadat jako vyloženě hloupý nápad, a na druhý se to potvrdí. Ale jsem příliš nasraný a píliš unavený a tak je mi to jedno.

Podívejte, já neuznávám svátky a výročí, která nemají v přírodě opodstatnění. Silvestr/nový rok je jenom uměle vytyčená hranice. která mohla být kdykoli jindy, protože nijak nevychází z pohybu země. Sivestr v polovině července? Proč ne. Aspoň bysme nemuseli mrznout, když sledueme ohňostroje. Smysl mají rovnodennosti a slunovraty, ale ne zlom kalendářního roku.

Takže i když nemám skutečný důvod psát o tom, jaký byl minulý rok a vyhlížet vstříc tomu následujícímu, přesto se do bilance pustím. (Doublethink? Nevadí!)

Otázka zní: 20008?

Odpověď zní: nemám ponětí.

Vážně nevím, jak lépe shrnout uplynulých 365 dnů než pomocí statistik.
Takže v roce 20008 bylo napsáno 105 novinek (216,5 kB textu), vydáno 132 stripů (7,8 MB obrázků) a publikováno 58 článků (408 kB textu) z toho 14 povídek: Spěchej!, Svědectvé o Chorobě, Na palubě křižníku Mortis Arytmia, Realitylike world, Dům polosyntetických hrůz, Abs, Anomalocaris detrimentum, Sodomic and Holotrope fascination, Útěk z explodující planety, Do ledovce vytesán, 2084, Y3F, Dvě věže, Stalker číslo 47 a Třicet tisíc dnů kocoviny.

Pěkná čísla.

A teď telegraficky, co si tak matně vzpomínám, že se stalo v průbehu minulého roku:

• v lednu jsem měl problémy s hostingem, kdy to ten starý zabalil, chvíli se nic nedělo a až potom byla k47čka přesunuta na servery C4, který od pod svá křídla přesunul všechny najednou osiřelé domény.
• spustil jsem projekty: wyhledawacz.k47­.cz a vtipy.k47.cz
• oblíbil jsem si stand-up komiky (jůtůbujte: Steven Wright, Bill Bayley, Eddie Izzard, Dylan Moran, George Carlin.)
• celý rok byl Linux mým primárním OS
• ke konci roku mě naprosto očaroval a pohltil post-rock a v playlistu mi začaly rotovat skupiny jako 65daysosstatic, Mogwai, Sigur rós, God is an Astronaut, Explosion in the sky, This will destroy you, Laura, Mono a další podivnosti a velrybí mručení
• na přelomu července a srpna začala moje fascnace webovým frameworkem Nette s jehož pomocí jsem provedl obrození k47čky
• koncem srpna jsem slíbil, že k47ču prodám na své 47. narozeniny, což vychází na 6. září 2034, takže si připravujte nabídky, bude to boj
• začal jsem generovat haluz i na Twitteru
• stal jsem se ještě větším asociálním mizantropem
• úplně na sklonku roku, když už hodiny skoro odbíjely 0:00, jsem nakopnul jednu další věc, která supluje stripy, ale o ní až příště. (Věříte, že bych vydržel bez generování komunikačního šumu s obrázky na pozadí? Jeno velice těžko.)

Dál už mě nic nenapadá.

Jo snad ještě, že těch víc jak čtrnáct dnů vánočních prázdnin (což bylo 384 hodin) jsem strávil před počítačem v kuse asi 250 hodin a nedělal jsem nic, nikde jsem nebyl, bavil jsem se jen jednou s jediným člověkem (kdo je tady asociál, hádejte!), každý den jsem chodil spát mezi pátou a sedmou hodinou ranní (když jsem viděl, jak začíná pomalu svítat, říkal jsem si, že to je už divný), vstával jsem kolem poledne, ale jelikož jsem usínal tak strašně pozdě, stejně mi bylo na chcípnutí už od rána. Byl to bravurně promarněný čas, který jsem dokázal vyplnit jenom úzkostí a trháním vlasů. (Musím vyhledat odbornou pomoc. to musím udělat, protože tímhle tempem se nejspíš zhroutím do roka a do dne.)

Na nakonec stejně žádná oslava silvestra nebyla, nebyl žádný ohňostroj, ale příště, frendíci a drugové to bude velký, příště zapálíme noc a o půlnoci zažehneme nové slunce (nebo něco na ten způsob).

Rekapitulace: nestalo se nic, co by stálo za řeč.

A co se stane 20009? To je docela dobře položená otázka, ale na druhou stranu: koho to vlastně zajímá? Koho zajímá budoucnost? Je příliš děsivá. Všichni stejně umřeme, pak vyhyne lidstvo, slunce exploduje a vesmír vyhasne v křečích nevyhnutelné tepelné smrti.

To trochu předbíhám.

Nicméně: Někteří blogeři napsali svoje výhledová okna do dalšího roku. Pár jsem jich přečetl, ale pak jsme dostal pocit, že mi exploduje mozek. Každý z nich se bil do prsou a řval: „Jsem nejlepší bloger. Jsem nejlepší a v příštím roce budu ještě lepší.“ A pořád dokola. Nechápu tenhle kult blogování, kdy někdo bloguje o tom jak bloguje, blogoval, bude blogovat, chystá se blogovat, jak blogovat, přestává blogovat, začíná blogovat. Ze samotného aktu vykecávání se stalo hlavní téma. Došlo k zacyklení. Blogosféra koliduje do sebestředné kultury ze které mě už bolí hlava.

Pár takových rekapitulací/výh­ledů jsem četl, poslední na Alenčině bložínku a hned potom mi začaly krvácet oči. Druhý den mě Codeas lstí připravil o pět minut života a já je chci zpátky! On má totiž talent psát takovým způsobem, že s ním už nemůžu víc nesouhlasit.

A pointa? Není mezi náma rozdílu, stejně všichni pochcípáme. A přesně s těmito slovy se loučím se starým rokem a startuju nový, který nemá žádné předpoklady být lepší než ten minulý.