Archiv novinek leden 2006

Když je něco v člověku a on to chce dostat ven, nedá se nic dělat a musí to ven i kdyby se mělo kráčet přes mrtvoly. Včera se mi pod ruku dostala první várka Futuramy, výborného kresleného seriálu od M. Groeninga, a obživilo to ve mě smělé plány na vytvoření mizerného komiksu. Přibyly nějaké nápady, ale tu nejdůležitější věc – umění kreslit – pořád nemám. A tak přemýšlím jak na to, aby to zas tak moc nebolelo. Ale jak jsem povídal, když je něco ve mě, budu kráčet přes mrtvoly.

Jedna taková mrtvola byla moje nerozhodnost zveřejnit Mozaiku v původním znění. Nakonec jsem se rozhodl, že jinak to nepůjde a vidíte, už je tu třetí várka střípků mozaiky. Jmenují se Poslední stádium a Zuřivost a jsou poněkud plytké. Začíná to požírat samo sebe a pomalu se opakuji. Asi toho dočasně nechám. Chce to pořádný impulz, ale ztraceně silný.

Ť?ť Další kousky Mozaiky. Začněme tímto prostým sdělením. Napsal jsem (možná spíš vytrhl ze sebe) další dvě kousky Mozaiky. Začněme pro některé možná poněkud nestravitelnější Něhou. Přece jen „Customs“ je přes 95%. No nic, ale když si to pročítám, skoro pláču. Tak třeba tohle:

Zaťal zuby a zabral do pedálů. Ale on, zatracený hypertrofovaný blázen, šílenec s dynamem místo srdce, kusem kovu místo orgánu, rve osud přes zuby, šroubuje jako zatracená mašina fabriky na dráty, stává se zatvrzelým idiotem, sám si transplantuje své neděje, řekne ,ne", i když myslí ,ano". Je to blázen a ani ta nejrychlejší jízda kamkoli nic nezmění.

Jsem to skoro já, nebo spíš bych takový chtěl i nechtěl být, prostě něco mezi. Jó, stát se tím monstrem. Ale popojedem. Pak je tu další střípek nazvaný Spánek & nespánek. Vypovídá o kritické maniodepresivitě, která se nachází na vrcholu sinusoidy.

Možná, že zbytečně moc kecám o pitomostech. Možná. Ale to je celkem jedno. Zakončil bych to takto: „Někdy je dobré se dobře vyspat jindy dobře vysrat.“ Asi tak + nashle příště + kýbl horkých polibků.

Dneska jsem spal tři hodiny, pak jsem celý den šrouboval jako stroj, usnul jsem, probudil se a teď píšu tohle. Proč to sakra říkám? Na tom nesejde.

Po několika dnech bez známky aktivity jsem sepsal Mozaiku. Jde o mozaiku více či méně krátkých příběhů, epizod a úvah. Možná, že tomu nikdo nebude rozumět, jde o pohled do duše „monstra“ nebo spíš „šílence“. Klasická zápletka on, ona, něco, nic, fůry smutku, vnitřní rozpory a akcelerace až do aleluja. Však to znáte psal jsem o tom už milionkrát. Snad by se ještě dalo říct, že je to trochu autobiografické. Ale co není alespoň trochu obrazem svého autora, že? Zatím tam jsou pouze dva střípky mozaiky, ale nevylučuji, že další v budoucnu přibudou.

Mozaika je pěkná věc, ale je tu taky nový úvodník s poněkud podivným názvem a ještě podivnějším obsahem.

Dneska tu mám něco speciálního. Je to komiks s dlouhým názvem: Bombsitters – Dr. Oppenheimer aneb jak jsem se naučil nedělat si starosti a milovat bombu. V názvu tohoto poněkud absurdně laděného komiksu parafrázuji Kubrikova doktora Divnolásku, ale to je vedlejší a nemá to téměř žádný význam. Nápad vytvořit tenhle komiks mě udeřil jako blesk z čistého nebe, když jsem začal kreslit postavičku sedící na bombě a pojmenoval jsem to Bombsitters (tedy parafráze anglického slova Baby Stitter, česky hlídač dětí a v mém podání hlídač bomb). Pak přišel obrázek se svatbou, oním neznámým se stal dr. Oppenheimer a bylo hotovo. Tak vznikl příběh o mladém doktoru Oppenheimerovi, který stvoří bombu, zamiluje se do ní, ožení se s ní a má s ní atomová dvojčata. Škoda jen, že se blíží rok 1945… [možná jsem to neměl takhle všechno prozrazovat, ale co, už je pozdě…]

Absurdita a humor, který převádí katastrofu, při níž zemřely tisíce lidí, na rodinou tragédii, to je podstata Bombsitterů.

Poslední dobou se dostávám do pěkné/nepěkné situace. Napadá mě spusta věcí, ale jaksi je nestíhám realizovat. Například jsem včera dělal jeden komiks, ale kvůli něčemu jinému jsem to nestihl. No nic, to přijde.

Jeden z těch nejmenších projektů je kraťoučká povídka Bacilonosiči. Tento bleskový příběh o podvodnících a penězích bez práce mě napadl včera v noci a když jsem si dneska ráno četl poznámky, zaskočila mě ta absurdní otevřenost, která si na nic nehraje. Prostě podvodník je označen jako podvodník a hotovo. Tolik tedy k Bacilonosičům.

Bylo nebylo. Jeden nejmenovaný kamarád se mě zeptal co dělám a já odpověděl, že: programuji/pho­toshopuji/píšu povídky & básně/čtu Ginsbergovo Kvílení/učím se na maturitu/čekám na genialitu/aktu­alizuji/promýš­lím svou plánovanou cestu na 2000 kilometrů za deset dnů/blouzním v horečkách/maluji prapodivné obrazy a to všechno zároveň.

Zkrátka je toho hodně. A když už mluvíme o Ginsbergově Kvílení, našel jsem na netu přepis celé té básně v překladu a originále. Je opravdu dlouhá, ale stojí za to. A protože je stále ještě pod autorským zákonem, bylo by nelegální ji umístit na K47čku (ale upozornit na to můžu) a proto se podívejte sem.

Ginsberg zakvílel a co dál? Komiks!

Znáte Tiberia, jednoho výborného kreslíře komiksů? Jestli ne, tak buďte rádi, protože byste mě jinak mohli považovat za zvrhlého až úchylného šílence. Ale nicméně vkus je věcí každého z nás a i poněkud atrofovaný smysl pro krásu nemůže být odsuzován. No a právě jeho kousek mě inspiroval k Souznění. Jde o abstraktní komiks, kde je děj vyjadřován pomocí symbolů, které představují jednotlivé postavy a jejich činy. Původně tam neměly být ani žádné doprovodné texty, ale nakonec jsem prostě musel rozvinout úvahu na téma odlišní. Ale zase jsem minimalizoval písmo na úroveň čitelnosti. Souznění jsem dodělal 28.12. a nebyl jsem si jist, zda ho zveřejním, přece jenom symbolika má význam, který nemusí každý skousnout a někomu může připadat nechutný. Přesto se Souznění objevuje na K47čce, tak hurá do dekódování.

Ale souznění nebude jediný příspěvek o „monstrech a jiných netradičně odlišných jedincích“.

A to je pro dnešek vše a já jdu zas čekat na epidemii infekční geniality.

Dobrý den/večer/noc (záleží kdy si tohle čtete). Dneska se styly dvě věci: byl jsem popsán jako maniodepresivní nespavec se zombickou tváří, která se ani nezaksichtí, což může být pravda, ale taky nemusí. Pak brácha smolil cosi v XHTML 1.1 a to mě přivedlo k otázkám validity K47čky, která není splněna. Ups, ale to je jedno, hlavně, že to maká.

Mám pramálo času, tak to vezmu hákem. Weri na 669.09 říkal, že to je pořádný sucháč, neboli vtip téměř bez vtipu. Nicméně evoluce pokračuje a jsou tu další dvě nové šestsetšedesát­devítky (tedy 669.10 a 669.11). Kdo se první zasměje, ať hodí kamenem :).

Pak se ozval Morfion a poslal svou úvahu Krása alebo zmysel života, kterou reaguje na jiné úvahy na toto téma (hlavně Sorrajin Smysl života). Je to další pohled na otázku, která trápí kdekoho: „co je tím pravým smyslem?“

Ale u Morfiona ještě zůstaneme; spustil totiž své vlastní stránky Fallen avatar, věnované fantasy, RPG a PC hrám. Zatím se stále rozjíždějí, ale myslím, že mají docela slibnou budoucnost. Chce to jen vytrvat. Samo sebou jsme vyměnili ikonky, takže teď K47čku a FA spojují pokrevní odkazy :).

A nakonec bych zmínil, že jsem upravil článek simutrans – snižování nákladů tak, aby odpovídal nejnovější verzi hry.

Je tady nový rok. Je to dobře nebo špatně? Nevím, ale je to tak.
Letopočet 2006 zahájil pátý (!!!) rok existence K47čky. Nikdy bych netušil, že to dotáhnu tak daleko, že budu tlačit káru mizerného umění tak dlouho. Leč vydržel jsem (kupodivu). Možná bych mohl na chvíli bilancovat, co že nám (vám) ten rok 005 přinesl. A i když nemám rád balancování na hraně bilance, pokusím se o to.
Takže se držte, exkurz do bahna minulosti začíná.
Hned zpočátku roku 005 jsem kompletně eliminoval rámový layout, takže jsem si začal připadat víc jako profesionální webmaster, což nemá žádný význam pro čtenáře, ale zato pro mě ano. Rok 005 přinesl dixonovské komiksy (Štěstí Jimmy Dixona a Sbohem, Jimmy) a vůbec jsem se začal zabývat příběhy, které jsou zkombinovány s grafikou (669) a grafickým básním (Cesty života/život na cestách & Barbed wire). Taky jsem nalezl Simutrans, se kterým jsme strávil hodiny a napsal o ní několik článků. Během 005 se ukázala totální dominance k47čky nad so-coolem, co se piškvorek týče. Objevil jsem výbornou skupinu Machinae supremacy, která mi zpříjemňuje dlouhé hodiny strávené u resuscitací K47čky (doporučuji).
Celým rokem se jako rezavý drát táhla povídka Jak se kalila ocel, jejíž části jsem zveřejňoval postupně a stále to není všechno. Ale bylo tu ještě dost prozaických mizerností ať už ode mně (např. Playback, Motor, Polibek na rozloučenou) nebo dokonce z ciziny (Morfinova Pomsta).
Na rekapitulaci poezie nemám sílu.
Ale teď za tím vším uděláme tlustou čáru

---

a začneme se věnovat novému roku a tomu co přinese. Takže abych nějak začal, tak hodím do plénu nový strip 669.09.
Do budoucna plánuji další komiks. Tentokrát nebude ani airsoftový, ani dixonovský, ale něco úplně jiného. Rozhodl jsem se vytvořit Poslední expres; ručně kreslený příběh, který poté projde přes photoshop surgery a bude vyprávět o lidech, kteří cestují na palubě nejrychlejšího vlaku budoucnosti (a nebude to jen tak ledajaký vláček, půjde o Maglev, který ve vakuových tunelech poletí 5krát rychleji než zvuk; nejsem blázen, teoreticky to je možné). Když přihlédneme k tomu, že moje kreslířská zručnost je prakticky nulová, může tento projekt vznikat hodně dlouho. Abyste věděli o co přibližně jde, nachystal jsem narychlo jednu ukázku.
Možná, že jsem to v ještě neřekl, ale v rámci sekce PChry jsem zavedl sloupek Simutans news, ve kterém stručně informuji o dění na scéně freewarovky Simutrans. Způsobila to verze 88, která by si zasloužila rozsáhlejší zprávu, na kterou ale nemám ani za mák čas, takže se této otázce věnuji jen tímto způsobem.
Pak také proběhla běžná servisní údržba. Ale teď už jen telegraficky: nové hlavičky sekcí grafika, exces, úvahy, komiks ; reorganizace odkazů; omlazení adiosu.