k47.cz

Přinesla si na to dokonce vlastní provaz

autor: kaja47 - CC by-nc-sa - publikováno: - sekce obsah » kultura » literatura #2527
předchozí: Strach a hnus v Silicon Valley (25. ledna 2014) - následující: Sny cypherpunků (17. března 2014)
Přinesla si na to dokonce vlastní provaz

V sobotu krátce po poledni mě napadlo: Co kdybych přečetl celého Murakamiho? Všechny jeho knihy do poslední stránky a do posledního slova. Proč ne? Každý z nás si vybírá vlastní cestu do hrobu a já jako tichý a rozvážný muž na sobě budu páchat slovní násilí.

S Murakamim jsem se poprvé seznámil prostřednictvím románu Norské Dřevo, který mi doporučil můj psychiatr a literární agent v jedné osobě, který, jak je teď naprosto jasné, žalostně selhal v obou rolích. Kdyby uspěl jak agent, nepublikoval bych teď svoje slovní šílenství jenom v téhle digitální pustině, ale možná by cestou padly i nějaké ty stromy, a kdyby uspěl ve svém psychiatrickém poslání, rozhodně bych se v sobotu krátce po poledni nerozhodl přečíst celého Murakamiho.

I když to původně vůbec nebylo v plánu.

Původně jsem toužil po Hunteru S. Thompsonovi na papíře. Od otce Gonzo žurnalistiky jsem začal číst The Great Shark Hunt a Fear and Loathing on the Campaign Trail '72 ve formě ebooků stažených bůh ví odkud a i když jsem byl chycen už od prvních opileckých slov, přesto jsem prahl po papírové verzi, v originále pochopitelně. I když digitální knihy mají celou řadu výhod, o kterých nikdo nemůže pochybovat, z mnoha důvodů mi nikdy nepřirostly k srdci. Ale zkuste si u nás sehnat Thompsona v originále. Jediná možnost je objednat si ho z Anglie nebo ze Států a čekat jeden až dva týdny. Nákup přímo v naší kotlině je čistě teoretická záležitost.

Ve světle těchto skutečností se celý Murakami jevil jako mnohem rozumnější nápad. A navíc ho mají v místní knihovně! I když cesta do té zatracené instituce je vždycky nebezpečný podnik plný adrenalinu, který nepohodlím možná překoná leteckou poštu z města R'lyeh. Je hodinová cesta přes Území Nikoho, na kterou je se potřeba řádně připravit: pořádný nůž je naprostá nutnost, střelná zbraň se rozhodně neztratí a šipky s nějakým zrůdným neurotoxinem pro všechny, kteří chtějí v klidu spát. Kdo zná Území, dobře ví, o čem mluvím, v těch hlubokých lesích se může stát cokoli a Spravedlnost se to nikdy nedozví.

Ale to zase odbíhám od tématu. Teď chci mluvit o Murakamim, jeho tvorbě a hlavně o tom, proč jsem se do celé operace pouštěl.

Hlavním důvodem bylo Norské Dřevo, které je jeden z těch absolutních příběhů, které člověka poznamenají, a i když zapomene všechna slova, stále v něm zůstanou zbytky děje jako bahno na dně vyschlého rybníka. Jestliže můj psychiatr/literární agent udělal jedinou dobrou věc, pak to bylo to, že mě nasměroval k této knize. Možná, že šlo o jakousi zvrácenou léčbu šokem, pochopitelně neschválenou etickou komisí, protože někdy jsem měl při čtení chuť řvát, chtěl jsem zmizet, chtěl jsem pryč, vyběhnout ven a cítit neuchopitelný tep světa. Zase mi hořela hlava a zase se mi vařila krev v žilách. Tak mocná byla ta slova.

Norské Dřevo vypráví příběh Tóru Watanabe a jeho vztahu s emocionálně nestabilní a duševně nemocnou Naoko na pozadí studentských bouří konce šedesátých let. Naoko si nese temnotu v duši od doby, co se zabila její starší sestra a poté i Naočin první přítel Kizuki. Naoko se s Tóru intimně sblíží během svých dvacátých narozenin, ale krátce poté se duševně zhroutí a následuje neveselá doba, kdy se snaží uzdravit v odlehlém sanatoriu, ale její stav se jenom zhoršuje.

Je to pomalá smutná lovestory, která však neúprosně směřuje ke konečné katarzi, jež zanechá čtenáře v nekonečném zmatku kvílet a řvát a pomalu hořící oblaka a Měsíc.

Norské Dřevo je neuvěřitelně působivá kniha – jedna z těch, o kterých cítím, že bych si je měl přečíst znovu, ale bojím se toho, co opět objevím. Už jenom tahle zatracená věta: „Přinesla si na to dokonce vlastní provaz,“ mi v hlavě zůstane do konce mých dnů. Nejenom proto, že je to smutná tečka za neveselým příběhem, ale hlavně proto, že v době, kdy jsem ji přečetl poprvé, jsem jí naprosto přesně chápal. Přece jenom mi Norské Dřevo předepsal psychiatr.

V následujících měsících a letech jsem od Murakamiho četl Kafku na pobřeží, Sputnik, má láska a Afterdark.

Kafka na pobřeží pro mě byl zklamáním. Myslím, že i tuhle knihu mi doporučil psychiatr a pokud mě paměť neklame, tak právě kvůli výslednému rozčarování z Kafky jsem k němu přestal chodit. Člověka s takhle mizerným vkusem nenechám, aby se mi vrtal v hlavě, i když on patřil mezi řezníky a k jemné práci se uchyloval jen v okamžicích největší nouze.

Kniha začíná jako příběh patnáctiletého Kafky Tamury, který se prolíná s na první pohled nesouvisejícím dějovou linkou o poněkud zvláštním panu Nakatovi. Všechno je zajímavější tím, že Kafka je na útěku od nenáviděného otce a zároveň nad ním visí prokletí, které říká, že zabije otce, znectí matku a zhanobí sestru. Ale čím víc se Kafka snaží utéct, tím blíž je naplnění kletby, což je nepříjemné, protože on plánuje odejít zatraceně daleko.

Avšak po slibném startu se všechno pokazí přesně v duchu T. S. Elliota: „Not with a bang but a whimper.“ Na následujících více jako pěti stech stránkách se děje spousta věcí, ale ty nejsou ukotveny dost silně na to, abych se s nimi dokázal jakkoli ztotožnit nebo je důkladně pochopit. Chybí mi ta pro Murakamiho tak typická historie, kdy z každé postavy sálají celé roky, které prožila, všechny ty dny naplněné touhou a tragédiemi. Neměl jsem pocit, že bych se nacházel na výspě času, který se valí vpřed jako nezastavitelná lavina.

Děj navíc plyne velice pomalu, chybí v něm něco zásadního, co mě doslova paralyzovalo u Norského dřeva a navíc se s ubíhajícími stránkami Kafka stává čím dál více magickým, založeným na japonských pověstech a mytologii. To bylo možná to hlavní, co pro mě rozředilo knihu pod únosnou mez, protože jestli nesnáším jednu věc, pak je to právě příliš nadpřirozena.

Potom jsem se dostal ke Sputnik, má láska, který je v mnoha ohledech podobný Norskému dřevu a některé elementy a motivy se opakují. Murakami má ve zvyku kroužit kolem několika témat a nazírat na ně z různých úhlů. Někdo dokonce může sarkasticky namítnout, že Murakami píše pořád dokola jednu a tu samou knihu. Stejně jako v Norském Dřevu i tady máme love-story, poněkud nešťastný milostný trojúhelník (jehož jedna strana je mezi Fialkou a Mjú – oběma ženami), prostředí vysoké školy, klavíristku, sebevraždu a tak dále a tak dále. V hlavě mi utkvěl především motiv zmizení beze stopy, jehož důvod není objasněn, vysvětlen nebo aspoň naznačen.

Sputnik je tak vlastně nerozřešená záhada, po které zůstaly jenom tři otázky:

  1. Co se doopravdy stalo s Fialkou?
  2. Co se doopravdy stalo s Mjů na ruském kole?
  3. Jaký význam má poslední kapitola knihy?

A 13. kapitolu z knihy můžete rovnou vytrhnout. Nepříjemně připomíná mysticitu Kafky na pobřeží a v širším kontextu působí jako pěst na oko.

Pak jsem přečetl Afterdark, který na mě pak nezanechal žádné vážné stopy. A to do té míry, že když se teď snažím vzpomenout, o čem kniha vlastně byla, nevybavuje se mi vůbec nic, i když jsem ji ze čtyř zmíněných četl před nejkratší dobou.


Jak je vidět, to nejlepší jsem si vybral hned na začátku a všechno následující bylo více či méně horší. Ale ani přesto, jsem na Murakamiho nezanevřel. Jednak napsal Norské Dřevo a i když je šance, že se mu to podaří znovu, jenom malá, za žádnou cenu u toho nechci chybět. A potom mám chorobné nutkání zkompletovat a dotáhnout do konce všechno, co jsem začal, nehledě na nesmyslnost nebo bláznivost dané věci. O tom, jak jsem shlédl všechny díly nostalgického heroinu jménem Adventure Time na jedno blouznivé posezení, budu vyprávět někdy příště, až se prokoušu tímhle Japoncem.

A tak tu teď – dva dny a 240 stránek od začátku operace – sedím před hromadou knih: Na jih od hranic, na západ od slunce, Konec světa & Hard-boiled Wonderland, O čem mluvím, když mluvím o běhání, Po otřesech, dva svazky 1Q84, Spánek a Tancuj, tancuj, tancuj – 2714 stran a 30 dnů než budu muset všechno vrátit nebo kapitulovat a nechat si prodloužit dobu výpůjčky o další měsíc.

Devadesát stránek za den nepředstavuje problém, ale tohle je vytrvalostní závod, tady nejde o přečtení 120 stránek Kropotkinovi Anarchistické Etiky po probuzení ve dvě ráno, abych to mohl vrátit a všechno bylo za mnou. Tady jde o odhodlání a velkou dávku šílenství. Vydal jsem se na závod, kde vítězství je jenom jiná forma porážky, a když se mi podaří vyhrát, možná bude čas zase začít chodit k mému psychiatrovi. I když s přihlédnutím ke všem okolnostem, bych měl začít nejspíš hned.


komentáře RSS

Zatím žádné komentáře. Buďte první.

Napište komentář!

 

o autorovi:

další projekty

wyhledawacz fel.log stalkr vtipy.k47.cz k47.shop Zkracovač adres stripbot

tadá

poslední články

Shooting stars
článek | 26. dubna 2017
KAMSSKSR
| 25. března 2017
I should have danced on that Astronautalis concert
hudební článek | 28. února 2017
ASCII blog
| 6. února 2017
Západní země
hudební článek | 2. ledna 2017
Russian Circles stahují kruhy
hudební článek | 7. prosince 2016

poslední komentáře

669.146
wty123 | 25. května 2017
669.186
wty123 | 25. května 2017
Neuromancer
wty123 | 25. května 2017
669m3_10
wty123 | 25. května 2017
Scala - několik video-úvodů do jazyka
wty123 | 25. května 2017
Rentgen
wty123 | 25. května 2017

K47i © 2002 - 2017 K. aka Kaja47