k47.cz

Russian Circles stahují kruhy

autor: kaja47 - CC by-nc-sa - publikováno: - sekce obsah » kultura » hudba #2602
štítky: , a
předchozí: 65daysofstatic - první a poslední (15. listopadu 2016) - následující: Pod orlojem se strhla divoká řež, počet obětí neznámý (23. prosince 2016)

O tom, jaký dojem ve mě nechá koncert, nerozhoduje jen hudba – místo, čas a předchozí nálada jsou zásadní ingredience. Hudba je v jistém smyslu podružná, je to jen přenašeč, který v existujících podmínkách může začít rezonovat nebo vyšumět do ztracena.

Russian Circles v tomto smyslu měli ideální výchozí pozici.

Když jsem se chystal na jejich vystoupení v Lucerna Music Baru, cítil jsem se na nic, jako zbytečný bezcenný podvodník a zase se ozývala chuť skočit. Pár minut jsem postával na betonovém útesu nad Hlavním Nádražím, jedl pizzu a zvažoval pro a proti. Když byla moje startovní pozice tak pochmurná, všechny cesty musely vést jedině vzhůru. Vedly. Zatraceně vysoko. Jakmile Russian Circles začali hrát, všechny moje starosti a pochybnosti zmizely. Rozplynuly se do eskapizmu kytar a těžkého autoritativního rytmu post-metalu. Všechno najednou bylo dobré. Tedy aspoň na dvě hodiny. Všechno jednou skončí, to jsem dobře věděl, ale dvě hodiny byly víc, než jsem si zasloužil.

Doby, kdy jsem Russian Circles poslouchal ve velkém, jsou už dávno zapomenuté. Do playlistů se mi od těch let dostaly jiné věci a pro rusy nezbylo místo. Tíhl jsem k něčemu post-rockovějšímu, k nekonečné eskalaci a klimaxům. Chuť k něčemu hutnějšímu ve mě vzbudil koncert Rosetty v Sedmičce a letošní vystoupení Driftoffu.

Jako přípravu jsem párkrát prolétl jejich novou nahrávku Guidance, která mě překvapila tím, jak moc se mi líbila. Jejich hudba je nezastavitelný stroj – těžká, pomalá, neustálá – ale přesto velice čitelná. Všechny přechody dávají smysl, ale výsledek není nudný. Všechno do sebe zapadne na první dobrou. Rusové negradují k odzbrojujícím a zdrcujícím finále, místo toho operují na bázi fázových přechodů a stále se valí dál, pomalu, mohutně a nezastavitelně. Například takový track Vorel je nefalšované post-metalové porno, sedm minut extatické energie, bublající jako láva pod ztvrdlou krustou bubnů.

Rusové koncert začali zlehka s trackem Asa. Šlo o úvodní diverzi, poslední nádech před ponorem, než začnou bombardovat publikum, spustí hlavní akt a rozjedou svojí věc. Přesto do svých skladeb dokážou zakovat překvapivé množství nuancí a delikátnosti. Nesnaží se jen o co nejtěžší dopady a plný hutný zvuk. Ty tvoří všudypřítomnou kostru, na kterou jsou naloženy drobné optimistické vzlety, které přijdou znenadání a pak se zase ponoří pod metalickou hladinu.

Dvojaká tvář tvrdosti a delikátnosti se naplno ukázala, když začali hrát 1777. Někdy v polovině skladby jsem se rozhlédl kolem sebe, očima přelétl dav srocený před půlkruhovou tribunou i posluchače na ochozech a napadlo mě: „Všichni tady jsme přátelé.“ V tom okamžiku jsem byl šťastný. Nepotřeboval jsem nic víc. Měl jsem všechno.

Místo konání značně nahrávalo pocitu sounáležitosti. Lucerna Music Bar je aréna s kruhovým pódiem ve středu a všechno se obtáčí kolem něj. Posluchači v poli stejně jako na ochozech ho obklopují ze všech stran. To člověku dává pocit, že je součástí davu, cítí masu lidí, vidí ji, je její součástí. I když jsem stál úplně vpředu, stačilo otevřít oči, zvednout hlavu a viděl jsem celý přední val.

Na 65daysosstatic v Meet Factory jsem zabral místo v přední linii, ale neměl jsem ponětí o velikosti celé operace, o všem tom mase našlapaném v hale a horkých zpocených tělech. Viděl jsem jen to, co se dělo kousek nalevo a kousek napravo a to byl celý můj svět, zbytek zmizel.

Lucerna je panoptikon. Z každého bodu je vidět na každý jiný. Není to jeden v davu, ale dav v jenom. Možná kvůli tomu jsem se necítil tak osamělý, i když to mohla být jen dvouhodinová iluze za čtyři kila.

Když rusové spustili Calla, chvíli jsem sledoval přední val davu. Všichni byli synchronizovaní, připomínali organickou vlnu, kterou spouštěl elektrický impulz beatu. Nakláněli se dopředu, přes bariéry, nad okraj pódia, tělo na tělu, jen aby byli blíž a blíž k epicentru. Pocit jednoty byl fantastický.

Nepotřeboval jsem se ničím otupit, jedno pivo, jeden Club Maté a jinak nic. Jasná mysl. Možná proto ve mě hrklo, když přestali hrát. Blížil se konec úniku.

Jako přídavek dodali Mládek a stařičký Youngblood z alba Station. Na Youngblood si jasně vzpomínám, ale Mládek mi z nějakého důvodu unikl. Přesto je to klenot, který se může řadit po boku tracku Vorel. Tyto dvě skladby završily celou operaci na nejvyšší možné vlně.

Každá vlna však musí opadnout a rozbít se o útesy. Skončil jsem zase sám, ale byl jsem spokojený. Aspoň na chvíli.


PS#1: Jako úvodní akt vystoupila apokalyptická čelistka Helen Money, kterou jsem už viděl jako předvoj na předminulém koncertu Mona.

PS#2: V únoru se vrátím na místo činu na Astronautalise.


komentáře RSS

Zatím žádné komentáře. Buďte první.

Napište komentář!

 

o autorovi:

další projekty

wyhledawacz fel.log stalkr vtipy.k47.cz k47.shop Zkracovač adres stripbot

tadá

poslední články

ASCII blog
| 6. února 2017
Západní země
hudební článek | 2. ledna 2017
Russian Circles stahují kruhy
hudební článek | 7. prosince 2016
65daysofstatic - první a poslední
hudební článek | 15. listopadu 2016
Zavřete oči a poslouchejte, hraje Mono
hudební článek | 31. října 2016
Post-rock a Ibuprofen
hudební článek | 19. října 2016

poslední komentáře

ASCII blog
Severák | 13. února 2017
Post-rocková věda
Severák | 28. ledna 2017
Sedm let post-rocku
kaja47 | 5. listopadu 2016
Sedm let post-rocku
Roman Štec | 1. listopadu 2016
Sedm let post-rocku
Anonym | 1. listopadu 2016
Náhoda tomu chtěla...
Severák | 31. srpna 2016
Now we are all sons of bitches
kaja47 | 7. června 2016
Now we are all sons of bitches
Severák | 7. června 2016

K47i © 2002 - 2017 K. aka Kaja47