přihlásit se
k47.cz
Už deset let na vašich monitorech.


Nikdy nevěřte knihám

27. března 2015 22:46 | sekce obsah » kultura
Nikdy nevěřte knihám

Nikdy nevěřte knihám. A když už se jim rozhodnete z nějakých důvodů důvěřovat, za žádnou cenu se neřiďte jejich radami. Můžete pak skončit jako já, když jsem dal na radu komentátora Charlese Kinbote z Pale Fire („považuji za rozumné eliminovat nepohodlné ustavičné listování buď tím, že se kniha rozřeže a stránky s textem básně vyjmou a sepnou dohromady, nebo, což je jednodušší, zakoupením dvou výtisků téhož díla, které se pak dají položit vedle sebe“) a po sérii administrativních omylů jsem skončil se dvěma verzemi Nabokovova Bledého Ohně. Tento výsledek je politováníhodný už jen proto, že velice brzo vyplyne najevo, že duševní stav samozvaného komentátora, který toto radu vydal, je přinejmenším pochybný.


Bledý Oheň je jednak název poslední básně Johna Shadea o 999 verších a také jméno celé knihy, která obsahuje titulní báseň, ale hlavně její komentář z pera Charlese Kinbote, který ji rozsahem několikrát překoná. Už od prvních stránek předmluvy je jasně patrné, že Kinbote je přinejmenším zvláštní charakter a toto podezření se čtením komentářů jen potvrzuje. Ve stránkách vysvětlivek se Kinboteh, se jen okrajově věnuje Shadeovi básni a většinu času komentátor mluví sám o sobě, své rodné revolucí zmítané zemi Zembla a jejímu králi Karlu Milovanému.

Kinbote v básni vždycky najde pár veršů nebo jen slov, které v jeho mysli jasně odkazují na Zemblanské povstání a královraždu, která se (aspoň podle komentátorových slov) odehrává ve dnech, kdy Shade básní svůj magnum opus.

Velice brzy se čtenáři na mysl musí začít drát myšlenky o autorství. Ne toho zřejmého – tedy jestli knihu skutečně napsal autor Lolity, ale meta-autorství. Kdo z dvojice Shade – Kinbote mluví pravdu? Je to tak jak tvrdí komentátor? Jde o jeho dílo a Shadea si vymyslel? Nebo je Kinbote jen fiktivní postava vytvořená Shadem? Nebo je jeden z nich pseudonymem někoho třetího?

Text obsahuje pasáže, které tyto pochybnosti jen utvrzují. Jak může Shade psát o Zemblanské revoluci a plánu královraždy zrovna jak probíhá na druhé straně světa? Na jiném místě Kinbote uvádí, že Shadeovy verše přímo poháněly královraha Graduse.

Vysvětlení může být také takové, že Kinbote pouze vzal poému zesnulého Shadea a divoce ji překroutil aby ospravedlnila a dala život jeho pomateným výmyslům. Protože jak píše v úvodu: „ale ať už je to jakkoli, poslední slovo má autor komentáře“.

Sám mám ještě daleko k vyslovení nějakých finálních závěrů, protože nejsem ani v polovině. Aby bylo jasno, tyto úvahy o meta-autorsví nejsou jen známkami mojí vlastní pomatenosti, protože o nich přemýšleli i jiní. Přesně na toto téma Brian Boyd napsal knihu Pale Fire: The Magic of Artistic Discovery.

Tedy pokud chcete věřit knihám.


PS#1: Bledý oheň teď prokládám stránkami Net Delusion od Evgeny Morozova ???

PS#2: Nová Terminalita je tady. Vodítkem je tentokrát fráze: vytloukání klínu s klínem.


štítky: a | 0 | komentovat | #

Co by udělal Pierre Menard?

17. března 2015 11:18 | sekce novinky

Although it may seem like all hope is lost…

Takhle končil jeden paper, který se mi nedávno dostal do rukou a stejně se dá popsat místní situace, hlavně co se týká mého závazku postupně odtočit Terminalitu a jednou pro vždy na ní zapomenout. Stále to platí i když iluze dochvilnosti vydrží jenom, pokud budeme předstírat, že se poslední dva týdny z důvodu nějaké časové anomálie vůbec nekonaly. Nicméně desátý fragment je online. Vodítkem jsou tentokrát věty: Nestalo se nic, co bych si pamatoval. a Dva páry očí upřeně sledovaly naší trajektorii nocí. (Druhá věta je spoiler, takže byste ji za žádných okolností neměli číst.)

Když už tu jsem, musím si a všem kolemjdoucím nalít čistého vína: Jak to po sobě čtu, musím přiznat, že mnohavrstvost povídky, kterou jsem už dříve naznačoval, není víc než pouhá lež. Z větší části jde jen o inconsistent mad rambling, které nikam nevede a do kterého je místy vražených pár slov, které naznačují možnost něco hlubšího, ale nedávají nejmenší naději zjistit o co jde.

Některé pasáže jsou navíc naprosto otřesné. Výsledek, který se dostane na k47čku není nijak slavný, ale to není nic proti největším hrůzám, které skončí přepsané a zůstane po nich jen stopa v git repozitáři. Naději na dramatické vylepšení jsem už dávno ztratil a místo toho do poznámek (které začínají být poněkud barokní a plné zbytečných věcí) dopisuji zmínky o DNOTS, tedy toho, co mělo být pokračováním téhle zatracené povídky.

I když – a to bych nejspíš neměl říkat nahlas – dostal jsem nápad napsat Terminalitu znovu. Ne přepsat, ne opravit, ale vytrhnout z ní páteř osnovy, zbytek zahodit, přidat ty naznačené dějové linky a to co se stalo před a po tom a začít psát od nuly. Výsledek bude větší, lepší a hlavně lépe strukturovaný.

Zbývá jen doufat, že to nedopadne jako Borgesův Pierre Menard, který se snažil znovu napsat Dona Quijota a natolik se ponořil do reálií Španělska sedmnáctého století a Cervantesova života a tvorby, že Dona Quijota napsal slovo od slova stejně jako originál. (Pierre Menard mimo jiné zmíněn jako skutečný autor i v poznámkách 49 a 50 knihy House of Leaves.)


publikováno


štítky: , a | 0 | komentovat | #

Příběhy zpoza Proxy

28. února 2015 16:52 | sekce novinky
Příběhy zpoza Proxy

Zrovna nedávno jsem si říkal: „Propáníčka, nebylo by fajn, kdyby existoval nějaký vyhledávač v pražských antikvariátech?“ O chvíli později jsem zjistil, že přesně taková věc existuje a o další chviličku jsem se stal hrdým vlastníkem pár regálů velice levných knih. Z důvodu eliminace nákladů jsem se pro ně ještě musel stavit. S náklaďákem.

Když nakupujete knihy touto cestou, proces nákupu probíhá stylem, že si najdu, kde v regále začíná (třeba) Borges, zjistím kde končí, vezmu všechny knihy mezi těmito dvěma body a přesunu je k pokladně. S cenami kolem dvaceti halířů za stránku je to jediná logická cesta.

Nejzajímavějším úlovkem je rozhodně anglická (a velice levně tištěná) verze Nabokovova Pale Fire (česky Bledý Oheň), o které jsem četl v souvislosti s House of Leaves a Homestuck jako jedné z raných metafikcí. (Druhou zajímavou kořistí je pak tohle monstrum.)

Když už tu zmiňuji ten proklatý Homestuck, tak se sluší dodat, že mi po pár stovkách stránek zlomil vaz. Ptal jsem se lidí znalých tohoto fenoménu a ti říkali, že někdy po tisícovce se to zlepší. Nevím jestli mysleli, že to začne být zajímavější, nebo že čtenář, který se už dostal tak daleko, začne podléhat Stockholmskému syndromu, přistoupí na pravidla hry a zbytek dojede setrvačností. Ať už je to tak nebo tak, stále to nevysvětluje, jak se právě tenhle webkomix mohl stát tak masivně populárním? Úvodní bariéra se zdá příliš vysoká a extrémní effort justification (ospravedlnění v duchu „protože jsem něčemu věnoval spoustu času, musí to za ten čas přece stát“) začne působit až na ty, kteří se přes tuto překážku dostali.

Od Homestucku jsem si na chvíli dal pauzu a během jednoho večera prolétl 700 stránek webkomixu Whomp!, který jsem si posléze přidal do RSS čtečky a všem ostatním doporučuji stejný postup. Whompu dávám hodnocení ★★★★☃.

A abych nezapomněl to hlavní proč dneska vůbec píšu: Devátá Terminalita je připravená k okamžité konzumaci očima a myslí. Jde o několik zbytečných paragrafů, které bych měl nejspíš odstranit, pár řádků o společné historii hlavní dvojice s Doktorem Browbackem a pár slov o Ruby, která se znenadání vrátí. Vodítkem je tentokrát věta: „Exitus,“ odpověděla bez špetky naděje v hlase.

Na začátku operace Terminalita mk. 2 jsem slíbil tempo jedné části za týden, od té doby uběhl přesně měsíc a slíbená kadence se už začíná zpomalovat. V téhle chvíli nezbývá než doufat, že frekvence nespadne k něčemu jako „jedna část za rok“, což se dost podobá době před operací Terminalita mk. 2.

PS: Po tisícovce se to doopravdy o něco zlepší.


publikováno


štítky: , a | 0 | komentovat | #

T8

17. února 2015 5:50 | sekce novinky

Slib stále platí: Každý týden jeden flák Terminality. Tady je ten osmý. Jsou v něm představeny další postavy a charaktery, které můžou a nebo také nemusí být v budoucnosti důležité (nejde o nějaký rafinovaný záměr, ale pouze o přebujelé diletantství), plánují se razie, plánují se další kola chemické sebedestrukce, vzpomíná se na minulost a tak podobně.

Vodítkem je tentokrát věta: … v tom okamžiku, kdy jsem padal do ledové řeky, do náručí Mechanické víly ….

Mmch: Všechny (zavádějící, klamné a mylné) poznámky jsem soustředil sem.


Dále jen telegraficky:

Zaprvé: Začal jsem číst webkomiks Homestuck. Bůh na mě buď milostiv. Než se prokoušu přes všech 7000+ stran tohohle monstr-díla, často přirovnávanému k Joycemu Odyseovi, bude to nějakou dobu trvat. Ve světle tohoto úkolu se těch pár dnů, kdy jsem na posezení přečetl něco přes tisíc stránek Questionable Content, jeví jako nic. QC byla pouhá kratochvíle, Homestuck naproti tomu působí jako dvanáct Heráklových úkolů ve formě textu a animovaných gifů. Pro srovnání: Proustovo Hledání Ztraceného Času má něco přes 4000 stran a 1200000 slov, Homestuck se podle wikipedie rozsahem překonal hranici 700000 slov. (A Když už jsem v tom, musím zmínit, že tento seznam stojí za pozornost.)

V retrospektivě je zajímavé, že v roce 2008 jsem QC popisoval jako středně zábavný komiks, který po nějaké době začne působit zatraceně stereotypně a spadne do šablony: všichni jsou téměř šťastní, nic se neděje, a když už se něco stane, hned se všichni omlouvají. Od té doby se nic nezměnilo a děje se toho ještě méně než dříve. Na QC jsou nejvtipnější vlákna na 4chan boardu /co/, kde lidé postují alternativní verze komiksu a edity.

Zadruhé: Připravuji report z PragoFFestu, který se mi zcela vymkl z rukou. Z plánované krátké noticky se stal polo-fiktivní monument, který má přes 2300 slov. Hodím to sem v nejbližších dnech, jen co opravím nejzávažnější chyby. Jo, psát je fajn, ale opravovat to stojí víc nervů a času. Stejně tak třeba pro blog funkcionálně.cz mám ve frontě 7 článků (dohromady přes 13000 slov), ale musím se někdy dokopat k tomu, abych si to po sobě přečetl a sklepal do publikovatelné for­my.

Zatřetí: Říkal jsem už, že k47čka má vlastní facebookovou stránku?


publikováno


štítky: , , a | 0 | komentovat | #

T7

7. února 2015 9:56 | sekce novinky

Jak jsem slíbil: Sedmá část terminality je online. Jde o krátké střízlivé ticho mezi Velkou Party a Nekonečnou Oslavou, během kterého je na scénu uveden doktor Browback.

Hlavním vodítkem je tentokrát věta: Nedávalo to smysl.


publikováno


štítky: | 0 | komentovat | #

Terminalita (znovu a tentokrát pořádně)

28. ledna 2015 23:23 | sekce novinky

„Došlo na nejhorší. Už nemůžu couvat.“ Takhle jsem v březnu 2013 plánoval začít novinku, ve které bych nadhodil plán postupného zveřejňování zbývajících segmentů Terminality, ze kerého jsem z – důvodů ztracených dějinám – upustil. I když od té doby uběhly skoro dva roky, bylo to několik let poté, co tahle zatracená povídka byla už dokončená. Poslední velké opravy proběhly někdy v červnu 2010, „finišování“ už v říjnu 2009. Od té doby uteklo spousta času.

Co se změnilo? Proč zrovna teď?

Uplynulo hodně času, to se změnilo. Jack Kerouac psal ve Visions of Cody: „I am writing this book because we're all going to die,“ a udeřil tím hřebík na hlavičku tak silě, že zahanbil i vědce v Cernu. Čas všechno srovná a vyhladí s gracií buldozeru. S odstupem všechno důležité vypadá jako všední a nevýznamné, to čeho si člověk považoval, ztrácí svůj lesk, cenné se stává zbytečným.

Tak tomu bylo i v případě té zatracené povídky, připadala mi nějakým způsobem hodnotná a v určitém smyslu příliš osobní. Zveřejnění v téhle žumpě by ji zkazilo. Ale čas mě vyléčil a celkově mi to začalo být jedno. Šedesát tisíc slov, které se ztratí v pustinách internetu je lepších než šedesát tisíc slov, které si nikdo nepřečte. Proti entropii se nedá bojovat, s ní se člověk musí svézt a cestou si připít s Albertem Camusem.

Jak jsem psal před-minule: šestou část Terminality dneska, zbývajících třicet pět tempem jednu týdně. Takový je tedy aspoň plán.

Historise se opakuje. Opět jsem na konci časů a opět čtu o opravuju zbývající části té zatracené povídky, na kterou jsem nesáhl skoro pět let, dorazit , než dorazím sám sebe, zcela bez iluzí o nějaké magické kvalitě a literárních hodnotách. Ale přesto ten text má v sobě místy určité kouzlo a lehkost, kterou jsem nečekal. Většinou je to však obvyklý marasmus, všední mizérie, která postrádá styl a umírněnost a nuance, literární katastrofa daleko za hranicí nápravy. Většina oprav tedy nejsou opravy, ale spíš zahlazování stop největších zločinů proti psanému slovu.

Hlavní příběh je nezřetelný až běda. To je z části záměrné (z části jde jen o diletanství maskované za přednost), dějové linky se vrství jedna na druhou a čím jsou hlouběji zakopané a méně vysvětlené, tím více mají nádech určité zlověstnosti. Důležitost roste v přímé úměře s hloubkou. To, co by se dalo označit jako „hlavní příběh“, je skryté hluboko pod vrstvami slovních sedimentů. Samotný pojem „hlavní příběh“ je značně subjektivní a závisí na pozorovateli.

Během let jsem totiž vytrvale ignoroval hlas racionality a velkou část toho, co jsem kdy napsal, jsem (v duchu nekonečných komiksových sérií) pospojoval do jednoho megalitického monumentu, do jednoho unifikovaného světa (a to i včetně věcí, které jsem si představoval, že napíšu, když mi bylo 12 – všechno je to kánon i když se o tom skoro nikde nepíše). To znamená, že co není vysvětleno tam, je vysvětleno jinde, co je vedlejší tady je hlavní jinde. V poslední době, abych si sám aspoň částečně udržel pořádek v kontinuitě, jsem začal k povídkám přidávat rozsáhlé poznámky, které by objemem a celkovým nedostatkem užitečných informací nezahanbily ani House of Leaves.

Pro ty, kteří si chtějí ten mlhavý hlavolam užít naplno (a hledat chyby v kontinuitě, kterých tam bude bezpochyby požehnaně), jsem připravil deset vodítek, které můžou objasnit, o co skutečně jde, ale také může jít jen o kouřové clony.

  1. Sledujte Mistra Garciu. On je předzvěstí budoucích věcí.
  2. Do koho má Tomy internet? Od koho Adam K. a Peo?
  3. Jaká byla Medvědova poslední slova zaznamenaná v příběhu?
  4. Poslouchejte cizí telefonní hovory.
  5. Kdo byl postřelen a co se stalo s jeho společníkem?
  6. Všímejte si, kde všude je zmíněn Michael Ellis a v jaké společnosti.
  7. Proč musel Reverend zemřít?
  8. Yuki není nevinná.
  9. Kam zmizela rodina?
  10. Někdo má mnoho jmen, někdo nemá žádné.

David Lynch udělal to samé a k fantastickému filmu Mullholand Drive dával své desatero stop a klíčů, které měly jen omezený užitek. Divák pochopil význam vodítek až potom, co pochopil význam filmu.

A dál? Co potom?

Kdysi dávno jsem uvažoval o jakémsi volném pokračování Terminality, které začne tam, kde ta zatracená povídka skončila, převezme otěže a plnou parou se bude řítit do ještě větší nejistoty. párktát jsem tu zmiňoval, že by mohlo nést jméno Dark night of the soul nebo nějaký pěkný český ekvivalent. Už dávno jsem objevil hlavní téma, které by se vinulo napříč miliardou jiných motivů, které jsem měl v té době na duši a chtěl jsem se s nimi nějak vypořádat, a dokonce jsem začal i psát, ale od té doby jsem to stihl třikrát zapomenout. Pravděpodobnost, že DNOTS spatří světlo světa, se s přihlédnutím k okolnostem a hrozivé propasti času jeví jako téměř nulová. I když – mohl bych vzít surové a nezpracované fragmenty a poznámky a vysypat je sem pro všechny hypotetické čtenáře, které zajímá kánon a chtějí číst přímo ze zdroje.


publikováno


štítky: , a | 2 | komentovat | #

Když si chci připadat, že jsem na cestách v cizině, nakupuji na německém Amazonu

25. ledna 2015 19:39 | sekce novinky

A má to překvapivě smysl. Někdy knížka poslaná z Německa včetně poštovného vyjde levněji než bez poštovného tady u nás. Navíc se na stránkách místních dealerů často píše, že dodávají do 4 týdnů, takže si stejně výtisk nechají dovézt, přidají vlastní marži a pošlou ho do cílové destinace. V takové situaci je jen logické se zbavit prostředníka a jít přímo ke zdroji a kupovat použité knihy ve stavu sehr gut za směšných pár eur nebo used – like new za několik liber šterlinků. Horší je to jen z Ameriky, kde knížka často vyjde na 2$ a poštovné na 20$.

Když si chci připadat, že jsem na cestách v cizině, nakupuji na německém Amazonu

Jenom je trochu dezorientující, když se mi mailem plným německé hantýrky snaží vysvětlit, že se jim nepodařilo vybrat peníze z kreditní karty a když rychle nezjednám nápravu, pošlou barák pár chlápků, kteří mi zlámou nohy.


štítky: | 0 | komentovat | #

Hledání ztraceného času

22. ledna 2015 3:08 | sekce novinky
Hledání ztraceného času

Dva-tisíce-patnáct bude posledním rokem na tomto kusu kamene, tak proč to protahovat žejo?


Během roku 2014 jsem začal vést větší množství statistik a hledání ztraceného času je tedy aspoň částečně možné v řeči čísel.

Podle hlavního git repozitáře jsem napsal něco kolem 52000 slov, které dohromady tvořily 344000 jednotlivých znaků. Některé z nich skončily na k47čce, jiné na funkcionalne.cz a některé z nich tady nebo tam skončí v následujících měsících.

I v tomto roce jsem pokračoval s vedením read-logu – tedy seznamu skoro všeho, co jsem kdy přečetl – a ten říká, že jsem přečetl 1598 článků. Mezi „články“ počítám i videa z přednášek, záznamy z konferencí a všechny paragrafy, statě, pojednání, eseje a knihy, které mají aspoň vzdálený potenciál, že bych se k nim někdy v budoucnosti chtěl vrátit. Z toho důvodu mezi nimi není jediný odkaz na české zpravodajské servery, ale vyskytují se tam takové kusy jako například 16000 slov o Timu O'Reillym z pera Evgeny Morozova (The Meme Hustler) nebo rozsahem asi poloviční rekapitulace projektu Cybersyn od stejného autora (The Planning Machine). Jestli jsem dělal jednu věc víc než bych měl, pak to bylo právě čtení – vždycky pozadu, vždycky v boji s dlouhým seznamem a mnoha otevřenými záložkami.

Stejně jako v minulých letech jsem se i loni neúspěšně zúčastnil listopadového NaNoWriMa. K cílové čáře padesáti tisíc slov jsem se jako obvykle nedostal ani na dohled a skončil s psaním někde v okolí 5500 slov. A přitom vyhlédnuté téma: Borgesovská analýza Lovecraftovského mýtu, přímo vybízela k nekonečným odbočkám, dlouhým verbatim citacím z neexistujících knih, detailních popisech fiktivních událostí, přepisům a rekapitulacím sociologických studií a rozhovohům se smyšlenými historiky a archeology smíšených s reáliemi, kterými se proplétá příběh autora v duchu Danielwskiho House of Leaves. Možná, že návštěva některého z pražských NaNoWriMo srazů, kde se mluví jen velice málo a místo toho se píše, by mě to motivovala k větší aktivitě. Věnovat úsilí něčemu takovému ve vakuu samoty je zábavné jen do určité míry.

Koncem roku 2013 jsem zase začal ve velkém dělat kliky. Za první rok jsem jich udělal 48000, včetně dvou měsíců, kdy jsem se z důvodu bolavého loktu držel od podlahy dál. Za tento rok bych chtěl naklikovat 73000 – 200 každý den – a zatím to vypadá, že jsem na dobré cestě.

Když už tu polemizuji nad hledáním ztraceného času, měl bych taky zmínit, že jsem si koupil foťák Sony NEX-5N z druhé ruky za pár šlupek, který nikdy nefotí, tak jak bych chtěl. Výsledek je vždycky mnohem horší nebo mnohem lepší, než bych čekal, ale nikdy ne tak, jak bych čekal. Jediné, co nikdy nezklame je moje diletantství ve fotografickém řemesle – výsledné kompozice mě skoro vždycky rozlítí. I když to se může časem změnit. Zatím jsem udělal víc testovacích fotek, abych zjistil, co to zařízení dovede, než fotek jako záznamů pro další generace. Většina jich zachycuje věci v nejbližším okolí, pohledy z okna nebo mě samotného. Komu by se moje složka s fotkami dostala někomu do ruky, musel by si myslet, že jsem selfie-posedlý šílenec, který by měl být separován od společnosti a chemicky vykastrován pro vlastní dobro.

Vytvořil jsem malou fotogalerii, kam možná budu házet dobré shluky pixelů.

Teď když mám pořádné fotografické zařízení, možná že dostanu lepší pojem o čase a bezprostřední historii. Když by se mě někdo zeptal (a on se nikdo nezeptá, to se nebojte), co se mnou bylo na minulý rok, nevěděl bych. 2013? Nic. 2012? Žádné vzpomínky. Bez vzpomínek minulost vůbec nemusí existovat.

A rok 2015? Na tom zas tolik nezáleží, když bude ten úplně posledním.

Jo a ještě jedna věc na závěr: Terminalita. Letos vezmu všech zbývajících 36 částí (z nichž každá má kolem 2500 slov), opravím je a budu je tu publikovat tempem jednu za týden.


Poslední sbohem, končíme; už není síla vzdoru. Mechanická víla vypráví o odporu.


PS: Jo a taky jsem pro k47čku založil stránku na facebooku.



Temná a vágní fantasy

13. ledna 2015 3:34 | sekce novinky

Musím se přiznat k jedné věci: Nemám rád fantasy, ale přesto jsem napsal povídku Meč, který ukončí dějiny, která spadá právě do tohohle žánru.

Nad fantasy jsem zlomil meč chvíli potom, co jsem dočetl Pána Prstenů, Simlarillion a dokoukal nekonečných deset hodin filmové verze, protože jsem měl pocit, že nic na světě nemůže být lepší. Tolkien strávil celý život tvorbou světa Ardy, stvořil několik umělých jazyků, naplnil letopisy čtyřmi věky a tisícovkami let fiktivní historie a vyvolal pocit, že se hrdinové jeho knih nacházejí v uvěřitelném světě, který dýchá, žije vlastním životem a má hmatatelnou minulost, přítomnost a budoucnost. Nevěřil jsem, že se v ryzím rozsahu a záběru může tvorbě velkého JRR kdokoli nebo cokoli vyrovnat, a proto jsem na celý žánr kouzel a mečů zanevřel.

Ale nakonec jsem neodolal. Nakonec jsem podlehl. Díval jsem se na příliš mnoho videí Dark Souls a v hlavě mi začaly klíčit zárodky Meče, který ukončí dějiny. Dark Souls ukazuje, jak vytvořit skvělý fiktivní svět: Všechno musí být velice temné a velice vágní. Ne temné, jako že Středozemi obsadí Sauronovi skřeti, ale temné ve smyslu nevyhnutelného entropického rozkladu, který je reprezentován uhasínajícím Prvním Ohněm a faktem, že oba možné konce (přiživit oheň, aby hořel ještě chvíli, nebo nastolit Dobu Temna) jsou ve své podstatě špatné. Nejlepší časy jsou nenávratně pryč, ale nikdo to neřekne přímo, všechny zprávy jsou extrémně nejasné a neurčité, a člověk se nemůže zbavit pocitu, že kolem něj míjí poslední dny světa.

Do této prvotní hmoty se přimíchaly dojmy z hraní na nejstarším anarchistickém Minecraft serveru 2b2t a moje dlouhodobá fascinace myšlenkou někoho nebo něčeho, co pamatuje časy před historií. Ne jako biblický Metuzalém, který se dožil 969 let, ne jako John Oldman z filmu The Man From Earth, který se narodil v době kamenné před 14000 lety, ale něco mnohem, mnohem staršího.

A právě Dark Souls, nekonečné zpustošené paláce 2b2t a myšlenka bytostí z časů před historií, dala vzniknout Meči, který ukončí dějiny, který je spíš fragmentem nebo úvodem do nového světa než povídkou v pravém slova symslu.


PS #1: Když mi někdo doporučí Game of Thrones (nebo její tištěnou předlohu Píseň ledu a ohně) s tím, že právě tahle série by mohla znovu zažehnout můj zájem o fantasy, tak ho vyženu na sever za Zeď, protože a) tenhle žánr mě nezajímá a nechci na tom nic měnit a b) GoT jsem už dal jednu šanci a nechytlo mě to. Shlédnul jsem celou první sérii a asi tak jednu třetinu té druhé, než mi došlo, že nic z toho, co se děje na obrazovce mě nezajímá, všechny postavy jsou buď svině nebo nesympatické nebo obojí. V polovině epizody jsem se přestal dívat, smazal všechny čtyři série z disku a nikdy toho nelitoval. Jediná příběhová linie, která nesla aspoň náznak něčeho, co by stálo za pozornost, byla ta s Noční Hlídkou. Jedině tam jsem cítil, že se děje něco zajímavého. V případě ostatních dějových oblouků, kterých bylo zkrátka příliš mnoho, mi připadalo, jako kdybych sledoval osudy několika obrovských bohatých nadnárodních bank, které spolu soupeří o to, která bude ve výsledku největší a nejbohatší – těžko něco s čím by se dalo sympatizovat. A to všechno prezentováno smečkou postav příjemných asi jako mor. O GoT a knihách ze kterých vychází, jsem pořád dokola četl, že GRR Martin rád uvádí postavy, které si lidé oblíbí, aby je potom bez skrupulí zabil. Nevím o jaké jde, protože, jak jsem už řekl, tamní ansámbl mi připadá méně sympatický než zlomená noha. Jo a ještě: Úroveň nahoty v celém počinu je neopodstatněná.

PS #2: Filmové zpracování Hobita se snad ani nedá považovat za film, ale za určitou formu masového přerozdělování kapitálu.

PS #3: Dark Souls jsem nikdy nehrál, protože se bojím, že když bych se do této hry ponořil, stálo by mě to aspoň měsíc života, jako posledně The Binding of Isaac: Rebirth.

PS #4: 2b2t je natolik zajímavé místo, že se o něm možná ještě někdy zmíním.


publikováno

  • Meč, který ukončí dějiny

    „Chci uvidět tvář Boží,“ rozhodl se mladý muž, později známý jako Cestovatel, poté, co na náměstí vynesli tělo Ocelového Krále, který po tisíci letech vlády začal propadat Prastarému Šílenství. číst dál…



štítky: , , , , , a | 1 + 2 | komentovat | #

Kulturní vsuvka

19. prosince 2014 14:50 | sekce obsah » kultura

Kulturně vzato tenhle rok nebyl zas tak špatný.


Přečetl sem pár knížek od Murakamiho, některé z nich ve vzteku, pár knížek od Jorge Luise Borgese, jeden kryptický klenot jménem Mirror and Labyrinth a do toho pár audiobooků od Burroughse a „Lovecrafta“.

Filmů jsem taky pár shlédl. Největší (ne nutně nejlepší) dojem zanechala trilogie Simona Pegga Shaun of the Dead, Hot Fuzz a The World's End. Poslední jmenovaný mě nesmírně drásá, protože i když mi jeho příběh připadá špatný, tak musím uznat, že všechno, co se v něm děje má svůj účel. Jde tak vlastně o velkou filmovou verzi Čechovovy pušky. V závěsu se pak drží skvělé Elysium a otřesná americká předělávka Oldboye, na kterou jsem se vydržel dívat jen do čtvrtiny, než jsem to zabalil. Pro ilustraci: V prvních patnácti minutách jsem se smál u dvou scén, které v hlavách autorů měly nejspíš působit strašlivě vážně, ale vyzněly jako fraška. Duše filmu nenávratně zničená, rozemletá na prach a to co ji nahradilo, působí jako replika Michelangelova Davida z umakartu ověšená vánočními světly.

Co se týče hudby, dostal jsem se na dva koncerty a poslouchal Machinea Supremacy a Mono naživo, což je o dva koncerty víc než loni. Když vezmu v potaz nové nahrávky mého milovaného post-rocku, připadá mi, že letos vyšlo jen velice málo novinek. Možná, že jde už o mrtvý žánr a všichni stojíme na palubě potápějící se lodi. Možná, že platí slova z Dead flag blues: „These are truly the last days“. Abych kompenzoval nedostatek novoty, začal jsem poslouchat Glitch hop a Dubstep. Někteří se jistě zděsí, jak jsem mohl tak strašlivě poklesnout. Ale já ničeho nelituji a dodám k tomu jenom tohle. Koncem roku se mi pak na disk dostala fantastická alba Rays Of Darkness a The Last Dawn od Mona a King Nine od Bluenecku. Pak se taky stalo tohle. A když o tom teď přemýšlím, má vyjít nové album od Jakob jménem Sines. S umírajícím žánrem to nejspíš nebude zas tak žhavé.

Avšak neoddiskutovatelné sucho panuje v anglickém stand-upu a tento rok je mnohem slabší než ten minulý. Zatímco loni vyšly záznamy z turné velkých jmen jako je Bill Bailey, Eddie Izzard, Jack Dee, Milton Jones, Ross Noble, Sean Lock nebo Andy Parsons, tak letos jsem se musel spokojit s jen s novinkami, které vydala Sarah Millican (Home Bird) a pub landlord Al Murray (One Man, One Guvnor) a doplnit to dvěma starými záznamy Miltona Jonese (On the Road) a Eda Byrne (Crowd Pleaser), které mi v minulých letech unikly.

Když už jsem v tom, tak to téhle tirády o kultuře přihodím ještě jeden nález.

Nedávno jsem v kontextu doporučovacích systémů experimentoval s faktorizací matic pomocí FunkSVD. Vzal jsem všechna hodnocení všech uživatelů z ČSFD (dohromady asi 64 milionů), prohnal je přes SVD a porovnáním vektorů latentních faktorů jsem chtěl najít podobné filmy. Ono to jde i bez redukce dimenzionality, ale to je teď vedlejší. Když to bylo spočítáno, nechal jsem si vypsat všechny filmy podobné Primeru a jako jeden kandidát na mě vypadl Outer space. Primeru není v ničem podobný, anio vzdáleně, ale – je to rozhodně něco. Celých deset minut od začátku do konce jsem se díval s otevřenou pusou a to se mi naposledy stalo při několika „teleportovacích“ epizodách Marble Hornets. Jeden člověk v komentářích film shrnul slovy „Like nails going over a chalkboard…“ a s chirurgickou přesností tak trefil hřebík na hlavičku.



Koncert Machinae Supremacy zbořil Prahu, počet obětí neznámý

29. listopadu 2014 14:31 | sekce obsah » kultura » hudba
Koncert Machinae Supremacy zbořil Prahu, počet obětí neznámý

Hudba SID-metalové skupiny Machinae Supremacy se mi rozezněla v uších v červenci 2006. Byla to láska na první poslech, která o osm let později vedla k povídce Slunce je vždy nové, jež je zároveň nepřímou reportáží jejich koncertu v Praze.


Jejich hudba kombinující power metal a osmibitovou elektroniku mě následující roky zcela ovládala, určovala rytmus mých dnů, zuřivých záblesků kreativity, šílenství a všeho ostatního – poháněla mě. Ještě teď si pamatuji, jak jsem se sluchátky na uších, do kterých vyřvával Origin, padl na zem a jako stroj udělal přes sedmdesát kliků. To byly zvláštní dny, které se v retrospektivě zdají stěží uvěřitelné.

Avšak jako každý smyslový stimulus, i tahle neuronová bouře utichla a začala být vytěsňována nekonečným post-rockem – hudbou, která má v sobě víc rozvahy a pomalé eskalace a kontrastu, který není diktován kadencí kytarových sól a právě proto jsou její zvukové hurikány o tolik působivější než konvenčně strukturovaná hud­ba.

Za ten prvotní kontakt s Machinae Supremacy musím vděčit hernímu časopisu Level, k jehož číslo 128 byla kdysi přibalena hra Jets'n'guns se soundtrackem, který nahráli právě hudební mágové z mrazivého Švédska. Od té doby uběhlo osm let, než se MaSu uspořádali vlastní koncert v čechách. Už dřív se u nás ukázali jako předkapela pro Children of Bodom, ale z různých důvodů jsem toto představení musel vynechat. Všechny předkapely mají problém, že většina lidí nejde na ně. Rozhodně jde o dobrý způsob jak se dostat před lidi, ale cíl je jasný: vlastní turné. To však něco stojí, ale nikdo to nechtěl Mešínům zatáhnout. Proto uspořádali crowdundingovou kampaň a vybrali 37000€ ze kterých zafinancovali vlastní koncertní šňůru po starém kontinentu. Každý, kdo přispěl mohl ovlivnit, kde se bude hrát, a jedna ze šťastných zemí byla i ta naše.

Ale osm let je ve věku téměř instantní nostalgie nepředstavitelně dlouhá doba. Kdyby přijeli před pěti roky, v době, kdy jejich hudba byla hlavní složkou potravy mých uší, šlo by o skvělou událost, perfektní bouři, kdy do sebe všechno bezchybně zapadlo.

Ale v roce 2014 mě plnily pochybnosti a částečně i strach. Připadalo mi to jako definitivní (i když zpožděná) tečka za jednou etapou mého života. Co by pak znamenalo zklamání? Jakou váhu a jakou hodnotu by pak měly všechny ty staré vzpomínky?

Přesto jsem si koupil lístek, přišel jsem, poslouchal a ve výsledku nebyl zklamaný, i když se celou operací nesl jistý nepopiratelný náznak nostalgie po něčem dávno ztraceném.

Když jsem po skončení koncertu odcházel, zaslechl rozhovor dvou kluků o nostalgii a že jim jejich hudba neříká tolik, co dřív, mi došlo, že musím svoje pocity nějak shrnout, nějak je zrekapitulovat a že není jiné cesty. Ještě ve vlaku jsem si otevřel notebook a začal horečně psát.

Výsledkem je povídka Slunce je vždy nové, která je narážkou, protipólem, zrcadlovým obrazem a jakýmsi zakončením Neděle třináctého – jiného příběhu, kde hlavním katalyzátorem je I Know the Reaper právě od Machinae Supremacy.


štítky: , , , , a | 0 | komentovat | #

H. P. Lovecraft

20. listopadu 2014 8:26 | sekce obsah » kultura » literatura

Jak jsem se před nějakou dobou zmínil, v posledních týdnech pronikám do života a díla H.P. Lovecrafta a jeho hororu a hrůzy, které dokázal tak delikátně a plíživě navodit, a musím říct, že to není vůbec jednoduchá cesta. Starý H.P. toto totiž napsal hodně. Zatraceně hodně. Naštěstí se všechny jeho povídky a novely dají bez větších potíží najít na internetu a naprostá většina z nich i ve formě audioknih.


No a abych v tom měl pořádek, našel jsem odkazy na (skoro) všechny Lovecraftovy spisy ve formě zvukové a z těchto sestavil následující seznam. Konec konců já se nesnažím o nic menšího, než (jako vždycky) přečíst celého Lovecrafta.

Jo a pokud chcete začít poslouchat, pusťte se do toho od konce. Kusy jako The Shadow Out of Time, The Haunter of the Dark, The Dunwich Horror, The Call of Cthulhu nebo The Rats in the Walls jsou podle mého názoru lepší než to, co H.P. psal na začátku své kariéry.



štítky: , a | 0 | komentovat | #



co se děje jinde v zóně k47

zdroj | rss

stalkr

10. února 2015 14:36
8. prosince 2014 17:57
9. září 2014 17:33
29. srpna 2014 18:02
zdroj | rss

Funkcionálně.cz

28. března 2015 10:48
21. ledna 2015 4:09
2. ledna 2015 5:34
24. listopadu 2014 8:29
zdroj | rss

Dnes večer k poslechu a tanci hraje...

7. února 2015 7:14
25. ledna 2015 19:34
19. ledna 2015 14:59
8. ledna 2015 18:38

o autorovi:

K. Jmenuji se Karel Čížex, v síti také známý jako kaja47 - tak trochu spisovatel, trochu programátor, trochu webař, milovník divné hudby atd atd.
mail:
jabber: kaja47@jabbim.cz

další projekty

wyhledawacz fel.log stalkr vtipy.k47.cz k47.shop Zkracovač adres stripbot

živě z twitteru

N/A

tadá

poslední články

Nikdy nevěřte knihám
článek | 27. března 2015
Co by udělal Pierre Menard?
| 17. března 2015
Terminalita #10 - Metropolis
povídka | 17. března 2015
Příběhy zpoza Proxy
| 28. února 2015
Terminalita #9 - Proxy
povídka | 28. února 2015
T8
| 17. února 2015
Terminalita #8 - Gilotina času
povídka | 17. února 2015
T7
| 7. února 2015
Terminalita #7 - Doktor Browback
povídka | 7. února 2015

poslední komentáře

Temná a vágní fantasy
Michy | 16. února 2015
Meč, který ukončí dějiny
Marty | 28. ledna 2015
Meč, který ukončí dějiny
adam | 21. ledna 2015
Google je Zlo
Hrc Prc | 19. prosince 2014
MySQL group by trik
mrsa | 20. března 2014

největší kecalové

Michy Michy
Severák Severák
adam adam

K47i © 2002 - 2015 K. aka Kaja47