přihlásit se
k47.cz
Už deset let na vašich monitorech.


Zapomínám

3. května 2015 6:05 | sekce novinky

Není to tak dávno, co jsem tu prohlašoval něco o jednom kusu Terminality každý týden, ale už začínám zapomínat. Tak to musím aspoň napravit dodatečně.

Malá poznámka: T10-T13 nebyly opravené a nacházely se tady v podobě z roku 2009/2010. Všem čtenářům se za způsobenou duševní újmu omlouvám. Jediné moje štěstí je, že špatná próza není považována za zločin proti lidskosti. Tedy aspoň zatím.

Takhle to dopadá, když mám všechno v gitu a musím to ručně synchronizovat s webem. Bylo by krásné mít nějaký redakční systém poháněný gitem, kdy bych jen commitnul a všechny změny by se automaticky objevily na webu.


publikováno


štítky: | 0 | komentovat | #

PragoFFest je dekadentní a zvrácený

15. dubna 2015 23:35 | sekce obsah » dojmy & názory
PragoFFest je dekadentní a zvrácený

Můžou za to nejspíš Beat Down Boogie. Právě jejich videa z velkých amerických conů mě donutila jít na PragoFFest. Micah Moore z BDB má velice speciální talent a dokáže chaos conů brilantně natočit, poutavě sestříhat a pak jako pièce de résistance přidat tu správnou hudbu pro finální útok na spánkový lalok. Outsideři, kteří neznají realitu, ale jen vyleštěný mediální obraz, tak nutně musí propadnout dojmu, že každé takové setkání naživo je jedna nekončící katarze.


Když jsem pak četl, jak se Jiří Nápravník vypravil na sólo pouť do srdce bestie, padlo konečné rozhodnutí. Když tam může jít jedna anonymní duše, můžou tam jít všechny. Dostat se dovnitř, najít hlavní nerv, spálit celé místo na prach jako šílený Nero na výhradní dietě Manhattanů a zmizet. Takové byly aspoň hrubé obrysy plánu, detaily zbývalo operativně doplnit přímo na místě.

První den Conu jsem oslavil tím, že jsem ho strávil někde úplně jinde – na srazu jehož jméno by mělo zůstat utajeno pro případ, kdyby se ostatní účastníci rozhodli vznést obvinění a podávat žaloby. Šlo o pestrou sebranku expatů, kteří z důvodů, které jsem nikdy plně nepochopil, našli útočiště právě v Republice. Burroughs už kdysi dávno psal: Přes kopce a daleko, daleko, do Západních zemí. Kdokoliv se vám postaví do cesty, zabijte ho. Jeho slova mi hluboce rezonují v duši. Kdo žil v blátě sní o betonu a geometrické přesnosti měst, kdo strávil všechny své dny v aseptických metropolích, může snít o troše rurální špíny.

Moje krycí historka zněla, že jsem fotograf převážně pracující pro NKP, ale než jsem ji stačil rozvést, přísedící, konvertovaní na místní víru, se horlivě pustili do svých piv a anglická konverzace začala divoce létat vzduchem. Já se jako slušný člen společnosti držel přísloví, že panáky jsou pro bastardy a pivo pro svině, a odstartoval gin\tonicem. Když jsem se začal bavit s jedním Velšanem o zvrhlosti masových pirohů, přešel jsem na černé rusy. Když se hovor přesměroval ke Giuseppemu – Italovi z Říma, který byl v Republice dva měsíce, viděl víc místních měst než já za necelé tři dekády, a kterému jsem se pokoušel střelit nějaké svoje špatné povídky – už jsem naplno jel v Martini koktejlech špinavých jako hlína.

Někdy v tom okamžiku mě začali srát. Nešlo o nic konkrétního, co by mě rozčilovalo – rozhodně nešlo o opilecké žvásty, kouř, ani hudbu, jejíž hlasitost byla s vědeckou přesností zvolena tak, aby znemožňovala pohodlnou konverzaci ve druhém jazyce – byla to jenom jakási obecná nálada, otrávená a nemocná aura v místnosti podporovaná faktem, že všichni přísedící stále dýchali a neměli ostrý metalický předmět vražený do průdušnic. Pochopitelně jsem s sebou jako slušný člen společnosti nosil kampfmesser – kus Solingenské oceli shodou náhod vybroušený do tvaru nože. Co se lidí týkalo, řadil jsem se mezi připravené optimisty – věřil jsem v humanismus a lidské dobro, ale v zásobě jsem měl připravenou smrtící sílu, kdyby došlo na nejhorší.

A někde tam, v okamžiku, kdy jsem jednou rukou svíral rukojeť nože skrytého v batohu a hledal bezpečnostní kamery, mi došlo, že nastal čas odejít.

Udělal jsem pár fotek, které jsem vzápětí smazal, potřásl pár rukama, které nikdy znovu neuvidím a zmizel do chladného a ostrého města – zase sám, jedna anonymní tvář ztracená v davu, zase na nohách, zase v pohybu. Zatím nebylo ani tak pozdě – něco kolem půlnoci – ideální čas se někam ztratit, přeskupit vojsko, přerovnat myšlenky a začít plánovat co dál. Poté, co zavřeli TAB a přesunuli ho na loď (mám dojem, že šlo o určitou formu pojišťovacího podvodu) zbývalo jediné místo v celém městě, kam mělo určitý smysl zajít – bar HG – a nohy mě tam nesly sami. Na uši jsem nasadil sluchátka, do kterých vyřvávaly Monochrome Nights od Watered – nejlepší skupiny, na kterou jsem v posledním roce narazil – a přeřadil na autopilota.

Zaplul jsem do HG, obsadil poslední volnou stoličku na baru, napravo nějaká blondýna, nalevo týpek ve vlněné čepici. „Pink gin,“ zavelel jsem a barmanka v kostýmu letušky zvedla obočí. „Tanqueray, jako vždycky?“ Nezáleželo, jak velký do HG chodil dav, když si jeden jediný člověk párkrát řekl o koktejl z roku 1870, obsluha si ho nutně musela zapamatovat. Po čtvrté, když jsem v sobě měl už pár pink ginů a Manhattanů z Hunter S. Thompsonovy oblíbené Wild Turkey whisky a zase začalo jezdit metro, jsem odjel do ubytovny, poháněný jakýmsi prastarým instinktem podobným tomu, který navádí migrující ptáky.

Probudil jsem se s mírnou kocovinou a prvními příznaky začínající paranoii.

Na cestu jsem se vydal až po poledni. Zády ke stěně, neustále jsem se ohlížel přes rameno. Potřeboval jsem svůj hair of the dog – ranní drink na rozproudění, další kapitolu v boje ohněm proti ohni. Ale nebylo vůbec lehké nápoj obstarat. Překvapivě, když se člověk se závažnou potřebou několika Bloody Mary ukáže krátce po poledni, mají ho za alkoholika. Kam se poděla idea kapitalismu, kterému velí jen chladná rovnice nabídky a poptávky? Za co jsme vyšli na Václavák v roce '89, když ne právě za tohle?

„Ok, to je v pořádku. Musím jít na autobus, pár zastávek, velká modrá budova, zaplatím vstupné a když se mě zeptají, řeknu, že fotím pro NKP,“ říkal jsem si na uklidnění, když jsem se zase vydal na cestu. Na Con jsem se dostal těsně před třetí hodinou. Stále jsem smrděl kouřem. Strach, obavy a nejistota začaly sílit.

„Dobrý den.“

„Na dnešek.“

Na pokladně mě nějací mladí geekové, znudění repetitivní prací, označkovali páskou na ruku a najednou jsem se ocitl uvnitř. Co teď? Co dál? V batohu mi stále ležel blok s poznámkami, které jsem franticky načmáral v HG, ale bál jsem se ho otevřít a nahlédnout do těch slov, jako kdyby šlo o Necronomicon nebo transkript Zalgovy písně – pozůstatek starých hrůz, které by měly být zapomenuty. V těch stránkách leželo jen šílenství.

Chodbami se promenádovali gangsteři v sáčkách s maskami z Payday, stormtroopeři, hobiti, doktoři, tisíc a jedno ztělesnění anime. MLP gangy rázovaly chodbami jako ostraha koncentráku a shlukovaly se kolem svého nejprohnilejšího doupěte neřesti v místnosti číslo 2 – jediného místa, do kterého jsem se bál vstoupit. Zahlédl jsem krásnou Elizabeth z Bioshocku Infinite, která si vedla jednoho fotografa. Vůbec nepomáhalo, že jsem – jako odchovanec temných končin 4chanu – viděl všechno rule34 a ona do těchto deprivovaných vizí skvěle zapadala. Problesklo mi hlavou, že můj epitaf by měl znít: „Viděl jsem všechen R34 na světě. Nelituju ničeho.“

Vyběhl jsem do patra, kolem stánků MatFyzu, v jednom baru si poručil točeného Rebela. Avšak jejich stroj na čepování fungoval tak žalostně pomalu, že jsem mezitím stihl vypít dva lahvové.

Poté jsem se ukryl v místnosti, která hostovala linii knihovna o tvorbě, psaní, povídkách a románech – serious business v moři žoviální zábavy. Avšak, když si na začátku jednoho workshopu začali hrát s neviditelným balonem musel jsem přehodnotit svoje předpoklady a očekávání.

Nicméně i z tohoto organizovaného šílenství vzešlo něco, co by se mohlo stát povídkou. Detaily jsou příliš oplzlé na vysvětlení, ale nějak se to točilo kolem klíčového slova hermafrodit, jako Múzu jsem si vybral milou Markétu (v poznámkách: kostkovaná košile, vysoké šněrovací boty).

Tři hodiny ráno, přes bar TAB se už přehnal obvyklý nápor cizinců a expatů a teď v něm zůstávali jen tři lidé, dva nedopité Manhattan koktejly a líný jazz. Seděl jsem na vysoké barové stoličce, jením loktem opřený o pult, mysl jako karamel a díval jsem se na dívku s ruměncem ve tváři a kaštanovými vlasy. Prstem kroužila po hraně sklenice a pak se na mě podívala s milým úsměvem. Na rtech jsem ji vak viděl velice lehký náznak pochybností a nejistoty.

V poznámkách mám poté uvedeno: sklon k násilí, šerm, slovní asociaci hazard – black jack – počítání karet (tento článek řetězu vznikl jako myšlenková mapa vycházející ze slova koza, ve které se mimo jiné bok po boku vyskytuje maďarský matematik Paul Erdős a gonzo žurnalistika, na jejich spojení doufám není třeba poukazovat).

Tohle byl svět neonů a velkých peněz, kam zvrhlíci chodili zažívat trochu vzrušení a riskovat svoje dolary, eura a jeny. Nízká oranžové světla, vyřezávaný interiér, ruleta pro ty, kteří pro svoje vzrušení potřebují riskovat velké částky, automaty pro rutinní hazard a stoly s blackjackem pro profesory statistiky, kteří sem přiletěli se skvadrou studentů, aby si v praxi ověřili nové způsoby počítání karet, vydělali pár tisíc dolarů za večer a byli posléze vyvedeni ostrahou a navěky jim byl znemožněn přístup kamerami, které si pamatují jejich tváře.

Výsledná povídka je zřejmá: V baru TAB potkám holku, která je ve skutečnosti hermafrodit, má skony k násilí a hazardu a miluje brutální stránku šermu. A nějakou shodou okolností skončíme v kasinu, abychom si zažili chvilku vzrušení a pomocí počítání karet ho v blackjacku obrali o velké peníze.

Když jsem unikl ze spárů knihovny, která se stejně jako zbytek Conu začínala zvrhávat do sále většího zmatku a šílenství, začal jsem se plížit chodbami a nohy mě dovedly do velkého game-roomu, který žil a tepal craft-conem a soutěžemi v nějakých MOBA hrách, které jsem nikdy nedokázal plně internalizovat, ale očividně byly velice populární. Místnost naplněná konzolemi a počítači na mě působila jako Austrálie – kontinent sestávající se výhradně z věcí, které se člověka snaží zabít. Všechno, co jsem viděl, křičelo, že tam nepatřím. Už pouhá skutečnost, že jsem byl o hlavu vyšší než většina davu, tomu nepomáhala. Tohle byl revír mladých a aktivně se mě snažil vypudit. Prošel jsem na konec místnosti, otočil se a vypadl ven. Už roky mi v mozku hnízdí sílící pocit depersonalizace, stavu, kdy si připadám, že nejsem skutečný, že na mě a na mých potřebách a přáních nezáleží, že všechno ostatní je reálné a hodné pozornosti, ale ne já, já jsem jen odlidštěný, nehmotný pozorovatel. Mám takový dojem, že tam jsem pod tíhou spontánní hostility na malou chvíli skutečně přestal existovat.

Vypadl jsem ven, loudal se chodbami a paranoia a pochybnosti se začaly naplno projevovat. Na záchodě mě napadlo: „Kdyby tady našli mrtvolu, to by určitě oživilo Con.“ V batohu jsem stále měl laserem broušený kampfmesser ostrý jako břitva. Mohl jsem to tam ukončit, rychle a efektivně, podélně si proříznout žíly na předloktí, strčit ruku pod vodu, aby se rány nezačaly zacelovat a počkat až si mě přisvojí Heideggerovy nichts.

Ale vyšel jsem z kabinky živý a bez zranění. Chvíli jsem seděl na přednášce o cyberpunku a v hlavě mi klíčila myšlenka naplnit sklepy pod Conem trhavinami a střelným prachem a všechno jako Guy Fawkes bez příčiny vyhodit do povětří. Proč ne? „Nemá smysl umřít bez jizev,“ pomyslel jsem si a odebral se přímo do místnosti číslo 2 – do centra MLP linie. Sedl jsem si a potichu poslouchal. Nevydržel jsem ani dvacet minut a musel jsem kapitulovat a pronásledovaný pochybnostmi a paranoiou vyklidit pozice. Když jsem se odcházel uviděl jsem známou tvář. Možná, že kdyby se to stalo dřív, něco by to znamenalo, ale ne teď. Už jsem neměl sílu, tohle místo, stejně jako jakékoli jiné, nebylo pro mě. Krátce po sedmé jsem se nepozorován vytratil ze dveří do studeného města, jako anonymní tvář v beztvarém davu.

Místo čtyř dnů jsem na Conu strávil jen čtyři hodiny, stravován pochybnostmi a paralýzou. Nečekal jsem mnoho, ale přesto jsem byl zklamaný, hlavně vlastní netečností a neschopností prorazit pomyslnou buněčnou membránu. Samota v davu je vždycky horší než samota osamotě. Con ukázal jenom jednu věc – že ani neomezený přísun piva a barák plný nerdů mě nedonutí si užívat života. Na cestě zpátky do domu těsně za hranicí města a na pokraji čekajících lesů, ve kterých bych se mohl oběsit a moje tělo by nikdo týden nenašel, jsem smazal všechny fotky – tohle nebyly moje vzpomínky, já byl jenom nehmotný pozorovatel, jakási parazitická forma života, špína na lesku události. Tam někde moje interní panika dosáhla stavu jaký to má smysl? a uvažoval jsem, vážně jsem uvažoval, že se zabiju na kraji silnice a po vzoru samurajského sepuku si proříznu břicho věrným kampfmesserem.

Následující den jsem se vypravil na posobotu udělat pár fotek. Bez naděje na cokoli jiného. Nakonec jsem přišel pozdě, vypil pár levných energy-drinků, koupil pár piv a club maté za bitcoiny a celý večer otravoval/bavil se s jedním klukem, který mi v mnoha ohledech až nepříjemně připomínal Pea – literární postavu o které píšu od roku 2007.

A co příště? Co další rok? Když jsem přežil tenhle – tak proč se neprohnat tím příštím v duchu Camusova absurdismu? Už jenom pro tu čirou zoufalost a paniku koncentrovanou do těch pár hodin. Příště to třeba vyjde. Příště přijdu vybaven břitvou nebo revolverem s jením nábojem v bubínku.

Proč ne?


štítky: a | 0 | komentovat | #

Intermezzo

14. dubna 2015 23:26 | sekce novinky

Nová Terminalitè tady, tentokát podaná výhradně formou nesouvislých fashbacků. Vodítkem je příběh o studně, který je jednak ukradený z Murakamiho Norského Dřeva a druhak jde o náznak věcí budoucích.

To je pro dnešek všechno, zítra na k47čku hodím report z letošního PragoFFestu.

Tenhle pražský con se konal už před nějakou dobou, ale zpráva o něm, mi od února ležela na disku, téměř dokončená, téměř připravená. Ale sám jsem nevěděl, co s ní. Dlouho jsem se z důvodů, které vyjdou zítra najevo, přikláněl k variantě smazat a zapomenout. Ale nakonec se váhy překlopily na druhou stranu a všechno to sem vysypu. Proč ne, žeano?


publikováno


0 | komentovat | #

Kdybych chtěl napsat autobiografii...

2. dubna 2015 19:36 | sekce obsah » psaní
Kdybych chtěl napsat autobiografii...

Někdy přemýšlím nad hypotetickými otázkami, které nemají žádný hlubší smysl nebo dopad na svět kolem nás, zajímavé na nich jsou jen hypotetická řešení a cesty, které k nim vedou.

Jednou mě znenadání napadlo: Kdybych chtěl (nebo musel, například pod pohrůžkou střelnou zbraní) napsat autobiografii, jak bych k tomu přistoupil?


Protože sám nejsem ničím zajímavý a vedl jsem tak všední, jednotvárný, nezáživný, únavný, mdlý a fádní život, že by otrávil i Zénóna jeho stoiky, zařídil bych, aby aspoň kniha samotná stála za pozornost a šel bych na to jako Chorche Luis Borges od fiktivního lesa.

Tak předně: Žádná autobiografie by neexistovala. Už to samo o sobě by představovalo zásadní odklon od klasického formátu biografií. Ale to by byl jen začátek celého schématu. Pouze bych předpokládal, že byla v minulosti napsána, vydána, lidé ji četli, jeden fiktivní novinář napsal recenzi v nějakém známém časopisu (mám na kalibr typu The New Yorker nebo The New York Review of Books – když už snít, tak ve velkém), strhal ji a závěrečné hodnocení shrnul slovy „not having fun“ (nebaví mě to). Později se k autobiografii vrátil a začal pátrat po primárních zdrojích a snažil se zjistit pravdivost všech vodítek, příběhů, faktů a informací zmíněných ve fiktivní autobiografii. Po několika měsících skoro až detektivní práce by výsledky tohoto výzkumu shrnul v knize The Art of Not Having Fun, která by obsahovala citace z neexistující autobiografie, přepisy delších pasáží včetně oprav a vysvětlení. Ke konci by tento fiktivní autor došel k přesvědčení, že já, jako skutečný já, vůbec nemusím existovat a přinejlepším jde o důkladně dodržovanou, ale přesto umělou a vykonstruovanou persónu. Aby bylo dílo završeno, krátce po vydání této skutečné knihy, bych zemřel a tak bych vrhl závěrečný stín pochybností na celou záležitost.

Šlo by o jednu z mála autobiografií, které by popíraly, zda-li člověk, který je biografován, vůbec žije a je skutečný. Protože sám si nejsem vůbec jistý.


PS#1: O fiktivní autobiografii by se tvrdilo, že jeden z mnoha jejích podtitulů zněl: Iunguntur iam gryphes equis (v češtině: křížit koně s gryfy). Tohle spojení se uvádíBorgesově Fantastické Zoologii (kde autor tvrdí, že se stalo příslovečným) nebo v práci Role Koně v Historii Člověka, kde se píše:

V antice neznámou zrůdou byl hipogryf, kříženec koně a gryfa, jejichž spojení uváděl Vergilius jako příklad absolutního nesmyslu.

To by mohlo stačit jako předznamenání, jak se věci ve skutečnosti mají.

PS#2: Dvánáctá terminalita je tady připravená pro vaše oči, uši a jiné orgány vnímání (tentokrát bez vodítka).


štítky: , a | 2 | komentovat | #

Nikdy nevěřte knihám

27. března 2015 22:46 | sekce obsah » kultura
Nikdy nevěřte knihám

Nikdy nevěřte knihám. A když už se jim rozhodnete z nějakých důvodů důvěřovat, za žádnou cenu se neřiďte jejich radami. Můžete pak skončit jako já, když jsem dal na radu komentátora Charlese Kinbote z Pale Fire („považuji za rozumné eliminovat nepohodlné ustavičné listování buď tím, že se kniha rozřeže a stránky s textem básně vyjmou a sepnou dohromady, nebo, což je jednodušší, zakoupením dvou výtisků téhož díla, které se pak dají položit vedle sebe“) a po sérii administrativních omylů jsem skončil se dvěma verzemi Nabokovova Bledého Ohně. Tento výsledek je politováníhodný už jen proto, že velice brzo vyplyne najevo, že duševní stav samozvaného komentátora, který toto radu vydal, je přinejmenším pochybný.


Bledý Oheň je jednak název poslední básně Johna Shadea o 999 verších a také jméno celé knihy, která obsahuje titulní báseň, ale hlavně její komentář z pera Charlese Kinbote, který ji rozsahem několikrát překoná. Už od prvních stránek předmluvy je jasně patrné, že Kinbote je přinejmenším zvláštní charakter a toto podezření se čtením komentářů jen potvrzuje. Ve stránkách vysvětlivek se Kinboteh, se jen okrajově věnuje Shadeovi básni a většinu času komentátor mluví sám o sobě, své rodné revolucí zmítané zemi Zembla a jejímu králi Karlu Milovanému.

Kinbote v básni vždycky najde pár veršů nebo jen slov, které v jeho mysli jasně odkazují na Zemblanské povstání a královraždu, která se (aspoň podle komentátorových slov) odehrává ve dnech, kdy Shade básní svůj magnum opus.

Velice brzy se čtenáři na mysl musí začít drát myšlenky o autorství. Ne toho zřejmého – tedy jestli knihu skutečně napsal autor Lolity, ale meta-autorství. Kdo z dvojice Shade – Kinbote mluví pravdu? Je to tak jak tvrdí komentátor? Jde o jeho dílo a Shadea si vymyslel? Nebo je Kinbote jen fiktivní postava vytvořená Shadem? Nebo je jeden z nich pseudonymem někoho třetího?

Text obsahuje pasáže, které tyto pochybnosti jen utvrzují. Jak může Shade psát o Zemblanské revoluci a plánu královraždy zrovna jak probíhá na druhé straně světa? Na jiném místě Kinbote uvádí, že Shadeovy verše přímo poháněly královraha Graduse.

Vysvětlení může být také takové, že Kinbote pouze vzal poému zesnulého Shadea a divoce ji překroutil aby ospravedlnila a dala život jeho pomateným výmyslům. Protože jak píše v úvodu: „ale ať už je to jakkoli, poslední slovo má autor komentáře“.

Sám mám ještě daleko k vyslovení nějakých finálních závěrů, protože nejsem ani v polovině. Aby bylo jasno, tyto úvahy o meta-autorsví nejsou jen známkami mojí vlastní pomatenosti, protože o nich přemýšleli i jiní. Přesně na toto téma Brian Boyd napsal knihu Pale Fire: The Magic of Artistic Discovery.

Tedy pokud chcete věřit knihám.


PS#1: Bledý oheň teď prokládám stránkami Net Delusion od Evgeny Morozova ???

PS#2: Nová Terminalita je tady. Vodítkem je tentokrát fráze: vytloukání klínu s klínem.


štítky: a | 0 | komentovat | #

Co by udělal Pierre Menard?

17. března 2015 11:18 | sekce novinky

Although it may seem like all hope is lost…

Takhle končil jeden paper, který se mi nedávno dostal do rukou a stejně se dá popsat místní situace, hlavně co se týká mého závazku postupně odtočit Terminalitu a jednou pro vždy na ní zapomenout. Stále to platí i když iluze dochvilnosti vydrží jenom, pokud budeme předstírat, že se poslední dva týdny z důvodu nějaké časové anomálie vůbec nekonaly. Nicméně desátý fragment je online. Vodítkem jsou tentokrát věty: Nestalo se nic, co bych si pamatoval. a Dva páry očí upřeně sledovaly naší trajektorii nocí. (Druhá věta je spoiler, takže byste ji za žádných okolností neměli číst.)

Když už tu jsem, musím si a všem kolemjdoucím nalít čistého vína: Jak to po sobě čtu, musím přiznat, že mnohavrstvost povídky, kterou jsem už dříve naznačoval, není víc než pouhá lež. Z větší části jde jen o inconsistent mad rambling, které nikam nevede a do kterého je místy vražených pár slov, které naznačují možnost něco hlubšího, ale nedávají nejmenší naději zjistit o co jde.

Některé pasáže jsou navíc naprosto otřesné. Výsledek, který se dostane na k47čku není nijak slavný, ale to není nic proti největším hrůzám, které skončí přepsané a zůstane po nich jen stopa v git repozitáři. Naději na dramatické vylepšení jsem už dávno ztratil a místo toho do poznámek (které začínají být poněkud barokní a plné zbytečných věcí) dopisuji zmínky o DNOTS, tedy toho, co mělo být pokračováním téhle zatracené povídky.

I když – a to bych nejspíš neměl říkat nahlas – dostal jsem nápad napsat Terminalitu znovu. Ne přepsat, ne opravit, ale vytrhnout z ní páteř osnovy, zbytek zahodit, přidat ty naznačené dějové linky a to co se stalo před a po tom a začít psát od nuly. Výsledek bude větší, lepší a hlavně lépe strukturovaný.

Zbývá jen doufat, že to nedopadne jako Borgesův Pierre Menard, který se snažil znovu napsat Dona Quijota a natolik se ponořil do reálií Španělska sedmnáctého století a Cervantesova života a tvorby, že Dona Quijota napsal slovo od slova stejně jako originál. (Pierre Menard mimo jiné zmíněn jako skutečný autor i v poznámkách 49 a 50 knihy House of Leaves.)


publikováno


štítky: , a | 0 | komentovat | #

Příběhy zpoza Proxy

28. února 2015 16:52 | sekce novinky
Příběhy zpoza Proxy

Zrovna nedávno jsem si říkal: „Propáníčka, nebylo by fajn, kdyby existoval nějaký vyhledávač v pražských antikvariátech?“ O chvíli později jsem zjistil, že přesně taková věc existuje a o další chviličku jsem se stal hrdým vlastníkem pár regálů velice levných knih. Z důvodu eliminace nákladů jsem se pro ně ještě musel stavit. S náklaďákem.

Když nakupujete knihy touto cestou, proces nákupu probíhá stylem, že si najdu, kde v regále začíná (třeba) Borges, zjistím kde končí, vezmu všechny knihy mezi těmito dvěma body a přesunu je k pokladně. S cenami kolem dvaceti halířů za stránku je to jediná logická cesta.

Nejzajímavějším úlovkem je rozhodně anglická (a velice levně tištěná) verze Nabokovova Pale Fire (česky Bledý Oheň), o které jsem četl v souvislosti s House of Leaves a Homestuck jako jedné z raných metafikcí. (Druhou zajímavou kořistí je pak tohle monstrum.)

Když už tu zmiňuji ten proklatý Homestuck, tak se sluší dodat, že mi po pár stovkách stránek zlomil vaz. Ptal jsem se lidí znalých tohoto fenoménu a ti říkali, že někdy po tisícovce se to zlepší. Nevím jestli mysleli, že to začne být zajímavější, nebo že čtenář, který se už dostal tak daleko, začne podléhat Stockholmskému syndromu, přistoupí na pravidla hry a zbytek dojede setrvačností. Ať už je to tak nebo tak, stále to nevysvětluje, jak se právě tenhle webkomix mohl stát tak masivně populárním? Úvodní bariéra se zdá příliš vysoká a extrémní effort justification (ospravedlnění v duchu „protože jsem něčemu věnoval spoustu času, musí to za ten čas přece stát“) začne působit až na ty, kteří se přes tuto překážku dostali.

Od Homestucku jsem si na chvíli dal pauzu a během jednoho večera prolétl 700 stránek webkomixu Whomp!, který jsem si posléze přidal do RSS čtečky a všem ostatním doporučuji stejný postup. Whompu dávám hodnocení ★★★★☃.

A abych nezapomněl to hlavní proč dneska vůbec píšu: Devátá Terminalita je připravená k okamžité konzumaci očima a myslí. Jde o několik zbytečných paragrafů, které bych měl nejspíš odstranit, pár řádků o společné historii hlavní dvojice s Doktorem Browbackem a pár slov o Ruby, která se znenadání vrátí. Vodítkem je tentokrát věta: „Exitus,“ odpověděla bez špetky naděje v hlase.

Na začátku operace Terminalita mk. 2 jsem slíbil tempo jedné části za týden, od té doby uběhl přesně měsíc a slíbená kadence se už začíná zpomalovat. V téhle chvíli nezbývá než doufat, že frekvence nespadne k něčemu jako „jedna část za rok“, což se dost podobá době před operací Terminalita mk. 2.

PS: Po tisícovce se to doopravdy o něco zlepší.


publikováno


štítky: , a | 0 | komentovat | #

T8

17. února 2015 5:50 | sekce novinky

Slib stále platí: Každý týden jeden flák Terminality. Tady je ten osmý. Jsou v něm představeny další postavy a charaktery, které můžou a nebo také nemusí být v budoucnosti důležité (nejde o nějaký rafinovaný záměr, ale pouze o přebujelé diletantství), plánují se razie, plánují se další kola chemické sebedestrukce, vzpomíná se na minulost a tak podobně.

Vodítkem je tentokrát věta: … v tom okamžiku, kdy jsem padal do ledové řeky, do náručí Mechanické víly ….

Mmch: Všechny (zavádějící, klamné a mylné) poznámky jsem soustředil sem.


Dále jen telegraficky:

Zaprvé: Začal jsem číst webkomiks Homestuck. Bůh na mě buď milostiv. Než se prokoušu přes všech 7000+ stran tohohle monstr-díla, často přirovnávanému k Joycemu Odyseovi, bude to nějakou dobu trvat. Ve světle tohoto úkolu se těch pár dnů, kdy jsem na posezení přečetl něco přes tisíc stránek Questionable Content, jeví jako nic. QC byla pouhá kratochvíle, Homestuck naproti tomu působí jako dvanáct Heráklových úkolů ve formě textu a animovaných gifů. Pro srovnání: Proustovo Hledání Ztraceného Času má něco přes 4000 stran a 1200000 slov, Homestuck se podle wikipedie rozsahem překonal hranici 700000 slov. (A Když už jsem v tom, musím zmínit, že tento seznam stojí za pozornost.)

V retrospektivě je zajímavé, že v roce 2008 jsem QC popisoval jako středně zábavný komiks, který po nějaké době začne působit zatraceně stereotypně a spadne do šablony: všichni jsou téměř šťastní, nic se neděje, a když už se něco stane, hned se všichni omlouvají. Od té doby se nic nezměnilo a děje se toho ještě méně než dříve. Na QC jsou nejvtipnější vlákna na 4chan boardu /co/, kde lidé postují alternativní verze komiksu a edity.

Zadruhé: Připravuji report z PragoFFestu, který se mi zcela vymkl z rukou. Z plánované krátké noticky se stal polo-fiktivní monument, který má přes 2300 slov. Hodím to sem v nejbližších dnech, jen co opravím nejzávažnější chyby. Jo, psát je fajn, ale opravovat to stojí víc nervů a času. Stejně tak třeba pro blog funkcionálně.cz mám ve frontě 7 článků (dohromady přes 13000 slov), ale musím se někdy dokopat k tomu, abych si to po sobě přečetl a sklepal do publikovatelné for­my.

Zatřetí: Říkal jsem už, že k47čka má vlastní facebookovou stránku?


publikováno


štítky: , , a | 0 | komentovat | #

T7

7. února 2015 9:56 | sekce novinky

Jak jsem slíbil: Sedmá část terminality je online. Jde o krátké střízlivé ticho mezi Velkou Party a Nekonečnou Oslavou, během kterého je na scénu uveden doktor Browback.

Hlavním vodítkem je tentokrát věta: Nedávalo to smysl.


publikováno


štítky: | 0 | komentovat | #

Terminalita (znovu a tentokrát pořádně)

28. ledna 2015 23:23 | sekce novinky

„Došlo na nejhorší. Už nemůžu couvat.“ Takhle jsem v březnu 2013 plánoval začít novinku, ve které bych nadhodil plán postupného zveřejňování zbývajících segmentů Terminality, ze kerého jsem z – důvodů ztracených dějinám – upustil. I když od té doby uběhly skoro dva roky, bylo to několik let poté, co tahle zatracená povídka byla už dokončená. Poslední velké opravy proběhly někdy v červnu 2010, „finišování“ už v říjnu 2009. Od té doby uteklo spousta času.

Co se změnilo? Proč zrovna teď?

Uplynulo hodně času, to se změnilo. Jack Kerouac psal ve Visions of Cody: „I am writing this book because we're all going to die,“ a udeřil tím hřebík na hlavičku tak silě, že zahanbil i vědce v Cernu. Čas všechno srovná a vyhladí s gracií buldozeru. S odstupem všechno důležité vypadá jako všední a nevýznamné, to čeho si člověk považoval, ztrácí svůj lesk, cenné se stává zbytečným.

Tak tomu bylo i v případě té zatracené povídky, připadala mi nějakým způsobem hodnotná a v určitém smyslu příliš osobní. Zveřejnění v téhle žumpě by ji zkazilo. Ale čas mě vyléčil a celkově mi to začalo být jedno. Šedesát tisíc slov, které se ztratí v pustinách internetu je lepších než šedesát tisíc slov, které si nikdo nepřečte. Proti entropii se nedá bojovat, s ní se člověk musí svézt a cestou si připít s Albertem Camusem.

Jak jsem psal před-minule: šestou část Terminality dneska, zbývajících třicet pět tempem jednu týdně. Takový je tedy aspoň plán.

Historise se opakuje. Opět jsem na konci časů a opět čtu o opravuju zbývající části té zatracené povídky, na kterou jsem nesáhl skoro pět let, dorazit , než dorazím sám sebe, zcela bez iluzí o nějaké magické kvalitě a literárních hodnotách. Ale přesto ten text má v sobě místy určité kouzlo a lehkost, kterou jsem nečekal. Většinou je to však obvyklý marasmus, všední mizérie, která postrádá styl a umírněnost a nuance, literární katastrofa daleko za hranicí nápravy. Většina oprav tedy nejsou opravy, ale spíš zahlazování stop největších zločinů proti psanému slovu.

Hlavní příběh je nezřetelný až běda. To je z části záměrné (z části jde jen o diletanství maskované za přednost), dějové linky se vrství jedna na druhou a čím jsou hlouběji zakopané a méně vysvětlené, tím více mají nádech určité zlověstnosti. Důležitost roste v přímé úměře s hloubkou. To, co by se dalo označit jako „hlavní příběh“, je skryté hluboko pod vrstvami slovních sedimentů. Samotný pojem „hlavní příběh“ je značně subjektivní a závisí na pozorovateli.

Během let jsem totiž vytrvale ignoroval hlas racionality a velkou část toho, co jsem kdy napsal, jsem (v duchu nekonečných komiksových sérií) pospojoval do jednoho megalitického monumentu, do jednoho unifikovaného světa (a to i včetně věcí, které jsem si představoval, že napíšu, když mi bylo 12 – všechno je to kánon i když se o tom skoro nikde nepíše). To znamená, že co není vysvětleno tam, je vysvětleno jinde, co je vedlejší tady je hlavní jinde. V poslední době, abych si sám aspoň částečně udržel pořádek v kontinuitě, jsem začal k povídkám přidávat rozsáhlé poznámky, které by objemem a celkovým nedostatkem užitečných informací nezahanbily ani House of Leaves.

Pro ty, kteří si chtějí ten mlhavý hlavolam užít naplno (a hledat chyby v kontinuitě, kterých tam bude bezpochyby požehnaně), jsem připravil deset vodítek, které můžou objasnit, o co skutečně jde, ale také může jít jen o kouřové clony.

  1. Sledujte Mistra Garciu. On je předzvěstí budoucích věcí.
  2. Do koho má Tomy internet? Od koho Adam K. a Peo?
  3. Jaká byla Medvědova poslední slova zaznamenaná v příběhu?
  4. Poslouchejte cizí telefonní hovory.
  5. Kdo byl postřelen a co se stalo s jeho společníkem?
  6. Všímejte si, kde všude je zmíněn Michael Ellis a v jaké společnosti.
  7. Proč musel Reverend zemřít?
  8. Yuki není nevinná.
  9. Kam zmizela rodina?
  10. Někdo má mnoho jmen, někdo nemá žádné.

David Lynch udělal to samé a k fantastickému filmu Mullholand Drive dával své desatero stop a klíčů, které měly jen omezený užitek. Divák pochopil význam vodítek až potom, co pochopil význam filmu.

A dál? Co potom?

Kdysi dávno jsem uvažoval o jakémsi volném pokračování Terminality, které začne tam, kde ta zatracená povídka skončila, převezme otěže a plnou parou se bude řítit do ještě větší nejistoty. párktát jsem tu zmiňoval, že by mohlo nést jméno Dark night of the soul nebo nějaký pěkný český ekvivalent. Už dávno jsem objevil hlavní téma, které by se vinulo napříč miliardou jiných motivů, které jsem měl v té době na duši a chtěl jsem se s nimi nějak vypořádat, a dokonce jsem začal i psát, ale od té doby jsem to stihl třikrát zapomenout. Pravděpodobnost, že DNOTS spatří světlo světa, se s přihlédnutím k okolnostem a hrozivé propasti času jeví jako téměř nulová. I když – mohl bych vzít surové a nezpracované fragmenty a poznámky a vysypat je sem pro všechny hypotetické čtenáře, které zajímá kánon a chtějí číst přímo ze zdroje.


publikováno


štítky: , a | 2 | komentovat | #

Když si chci připadat, že jsem na cestách v cizině, nakupuji na německém Amazonu

25. ledna 2015 19:39 | sekce novinky

A má to překvapivě smysl. Někdy knížka poslaná z Německa včetně poštovného vyjde levněji než bez poštovného tady u nás. Navíc se na stránkách místních dealerů často píše, že dodávají do 4 týdnů, takže si stejně výtisk nechají dovézt, přidají vlastní marži a pošlou ho do cílové destinace. V takové situaci je jen logické se zbavit prostředníka a jít přímo ke zdroji a kupovat použité knihy ve stavu sehr gut za směšných pár eur nebo used – like new za několik liber šterlinků. Horší je to jen z Ameriky, kde knížka často vyjde na 2$ a poštovné na 20$.

Když si chci připadat, že jsem na cestách v cizině, nakupuji na německém Amazonu

Jenom je trochu dezorientující, když se mi mailem plným německé hantýrky snaží vysvětlit, že se jim nepodařilo vybrat peníze z kreditní karty a když rychle nezjednám nápravu, pošlou barák pár chlápků, kteří mi zlámou nohy.


štítky: | 0 | komentovat | #

Hledání ztraceného času

22. ledna 2015 3:08 | sekce novinky
Hledání ztraceného času

Dva-tisíce-patnáct bude posledním rokem na tomto kusu kamene, tak proč to protahovat žejo?


Během roku 2014 jsem začal vést větší množství statistik a hledání ztraceného času je tedy aspoň částečně možné v řeči čísel.

Podle hlavního git repozitáře jsem napsal něco kolem 52000 slov, které dohromady tvořily 344000 jednotlivých znaků. Některé z nich skončily na k47čce, jiné na funkcionalne.cz a některé z nich tady nebo tam skončí v následujících měsících.

I v tomto roce jsem pokračoval s vedením read-logu – tedy seznamu skoro všeho, co jsem kdy přečetl – a ten říká, že jsem přečetl 1598 článků. Mezi „články“ počítám i videa z přednášek, záznamy z konferencí a všechny paragrafy, statě, pojednání, eseje a knihy, které mají aspoň vzdálený potenciál, že bych se k nim někdy v budoucnosti chtěl vrátit. Z toho důvodu mezi nimi není jediný odkaz na české zpravodajské servery, ale vyskytují se tam takové kusy jako například 16000 slov o Timu O'Reillym z pera Evgeny Morozova (The Meme Hustler) nebo rozsahem asi poloviční rekapitulace projektu Cybersyn od stejného autora (The Planning Machine). Jestli jsem dělal jednu věc víc než bych měl, pak to bylo právě čtení – vždycky pozadu, vždycky v boji s dlouhým seznamem a mnoha otevřenými záložkami.

Stejně jako v minulých letech jsem se i loni neúspěšně zúčastnil listopadového NaNoWriMa. K cílové čáře padesáti tisíc slov jsem se jako obvykle nedostal ani na dohled a skončil s psaním někde v okolí 5500 slov. A přitom vyhlédnuté téma: Borgesovská analýza Lovecraftovského mýtu, přímo vybízela k nekonečným odbočkám, dlouhým verbatim citacím z neexistujících knih, detailních popisech fiktivních událostí, přepisům a rekapitulacím sociologických studií a rozhovohům se smyšlenými historiky a archeology smíšených s reáliemi, kterými se proplétá příběh autora v duchu Danielwskiho House of Leaves. Možná, že návštěva některého z pražských NaNoWriMo srazů, kde se mluví jen velice málo a místo toho se píše, by mě to motivovala k větší aktivitě. Věnovat úsilí něčemu takovému ve vakuu samoty je zábavné jen do určité míry.

Koncem roku 2013 jsem zase začal ve velkém dělat kliky. Za první rok jsem jich udělal 48000, včetně dvou měsíců, kdy jsem se z důvodu bolavého loktu držel od podlahy dál. Za tento rok bych chtěl naklikovat 73000 – 200 každý den – a zatím to vypadá, že jsem na dobré cestě.

Když už tu polemizuji nad hledáním ztraceného času, měl bych taky zmínit, že jsem si koupil foťák Sony NEX-5N z druhé ruky za pár šlupek, který nikdy nefotí, tak jak bych chtěl. Výsledek je vždycky mnohem horší nebo mnohem lepší, než bych čekal, ale nikdy ne tak, jak bych čekal. Jediné, co nikdy nezklame je moje diletantství ve fotografickém řemesle – výsledné kompozice mě skoro vždycky rozlítí. I když to se může časem změnit. Zatím jsem udělal víc testovacích fotek, abych zjistil, co to zařízení dovede, než fotek jako záznamů pro další generace. Většina jich zachycuje věci v nejbližším okolí, pohledy z okna nebo mě samotného. Komu by se moje složka s fotkami dostala někomu do ruky, musel by si myslet, že jsem selfie-posedlý šílenec, který by měl být separován od společnosti a chemicky vykastrován pro vlastní dobro.

Vytvořil jsem malou fotogalerii, kam možná budu házet dobré shluky pixelů.

Teď když mám pořádné fotografické zařízení, možná že dostanu lepší pojem o čase a bezprostřední historii. Když by se mě někdo zeptal (a on se nikdo nezeptá, to se nebojte), co se mnou bylo na minulý rok, nevěděl bych. 2013? Nic. 2012? Žádné vzpomínky. Bez vzpomínek minulost vůbec nemusí existovat.

A rok 2015? Na tom zas tolik nezáleží, když bude ten úplně posledním.

Jo a ještě jedna věc na závěr: Terminalita. Letos vezmu všech zbývajících 36 částí (z nichž každá má kolem 2500 slov), opravím je a budu je tu publikovat tempem jednu za týden.


Poslední sbohem, končíme; už není síla vzdoru. Mechanická víla vypráví o odporu.


PS: Jo a taky jsem pro k47čku založil stránku na facebooku.



Temná a vágní fantasy

13. ledna 2015 3:34 | sekce novinky

Musím se přiznat k jedné věci: Nemám rád fantasy, ale přesto jsem napsal povídku Meč, který ukončí dějiny, která spadá právě do tohohle žánru.

Nad fantasy jsem zlomil meč chvíli potom, co jsem dočetl Pána Prstenů, Simlarillion a dokoukal nekonečných deset hodin filmové verze, protože jsem měl pocit, že nic na světě nemůže být lepší. Tolkien strávil celý život tvorbou světa Ardy, stvořil několik umělých jazyků, naplnil letopisy čtyřmi věky a tisícovkami let fiktivní historie a vyvolal pocit, že se hrdinové jeho knih nacházejí v uvěřitelném světě, který dýchá, žije vlastním životem a má hmatatelnou minulost, přítomnost a budoucnost. Nevěřil jsem, že se v ryzím rozsahu a záběru může tvorbě velkého JRR kdokoli nebo cokoli vyrovnat, a proto jsem na celý žánr kouzel a mečů zanevřel.

Ale nakonec jsem neodolal. Nakonec jsem podlehl. Díval jsem se na příliš mnoho videí Dark Souls a v hlavě mi začaly klíčit zárodky Meče, který ukončí dějiny. Dark Souls ukazuje, jak vytvořit skvělý fiktivní svět: Všechno musí být velice temné a velice vágní. Ne temné, jako že Středozemi obsadí Sauronovi skřeti, ale temné ve smyslu nevyhnutelného entropického rozkladu, který je reprezentován uhasínajícím Prvním Ohněm a faktem, že oba možné konce (přiživit oheň, aby hořel ještě chvíli, nebo nastolit Dobu Temna) jsou ve své podstatě špatné. Nejlepší časy jsou nenávratně pryč, ale nikdo to neřekne přímo, všechny zprávy jsou extrémně nejasné a neurčité, a člověk se nemůže zbavit pocitu, že kolem něj míjí poslední dny světa.

Do této prvotní hmoty se přimíchaly dojmy z hraní na nejstarším anarchistickém Minecraft serveru 2b2t a moje dlouhodobá fascinace myšlenkou někoho nebo něčeho, co pamatuje časy před historií. Ne jako biblický Metuzalém, který se dožil 969 let, ne jako John Oldman z filmu The Man From Earth, který se narodil v době kamenné před 14000 lety, ale něco mnohem, mnohem staršího.

A právě Dark Souls, nekonečné zpustošené paláce 2b2t a myšlenka bytostí z časů před historií, dala vzniknout Meči, který ukončí dějiny, který je spíš fragmentem nebo úvodem do nového světa než povídkou v pravém slova symslu.


PS #1: Když mi někdo doporučí Game of Thrones (nebo její tištěnou předlohu Píseň ledu a ohně) s tím, že právě tahle série by mohla znovu zažehnout můj zájem o fantasy, tak ho vyženu na sever za Zeď, protože a) tenhle žánr mě nezajímá a nechci na tom nic měnit a b) GoT jsem už dal jednu šanci a nechytlo mě to. Shlédnul jsem celou první sérii a asi tak jednu třetinu té druhé, než mi došlo, že nic z toho, co se děje na obrazovce mě nezajímá, všechny postavy jsou buď svině nebo nesympatické nebo obojí. V polovině epizody jsem se přestal dívat, smazal všechny čtyři série z disku a nikdy toho nelitoval. Jediná příběhová linie, která nesla aspoň náznak něčeho, co by stálo za pozornost, byla ta s Noční Hlídkou. Jedině tam jsem cítil, že se děje něco zajímavého. V případě ostatních dějových oblouků, kterých bylo zkrátka příliš mnoho, mi připadalo, jako kdybych sledoval osudy několika obrovských bohatých nadnárodních bank, které spolu soupeří o to, která bude ve výsledku největší a nejbohatší – těžko něco s čím by se dalo sympatizovat. A to všechno prezentováno smečkou postav příjemných asi jako mor. O GoT a knihách ze kterých vychází, jsem pořád dokola četl, že GRR Martin rád uvádí postavy, které si lidé oblíbí, aby je potom bez skrupulí zabil. Nevím o jaké jde, protože, jak jsem už řekl, tamní ansámbl mi připadá méně sympatický než zlomená noha. Jo a ještě: Úroveň nahoty v celém počinu je neopodstatněná.

PS #2: Filmové zpracování Hobita se snad ani nedá považovat za film, ale za určitou formu masového přerozdělování kapitálu.

PS #3: Dark Souls jsem nikdy nehrál, protože se bojím, že když bych se do této hry ponořil, stálo by mě to aspoň měsíc života, jako posledně The Binding of Isaac: Rebirth.

PS #4: 2b2t je natolik zajímavé místo, že se o něm možná ještě někdy zmíním.


publikováno

  • Meč, který ukončí dějiny

    „Chci uvidět tvář Boží,“ rozhodl se mladý muž, později známý jako Cestovatel, poté, co na náměstí vynesli tělo Ocelového Krále, který po tisíci letech vlády začal propadat Prastarému Šílenství. číst dál…



štítky: , , , , , a | 1 + 2 | komentovat | #



co se děje jinde v zóně k47

zdroj | rss

stalkr

27. května 2015 19:23
31. března 2015 13:34
10. února 2015 14:36
8. prosince 2014 17:57
zdroj | rss

Funkcionálně.cz

25. května 2015 0:36
17. května 2015 21:02
29. dubna 2015 20:18
28. března 2015 10:48
zdroj | rss

Dnes večer k poslechu a tanci hraje...

19. května 2015 16:01
18. května 2015 14:51
7. února 2015 7:14
25. ledna 2015 19:34

o autorovi:

K. Jmenuji se Karel Čížex, v síti také známý jako kaja47 - tak trochu spisovatel, trochu programátor, trochu webař, milovník divné hudby atd atd.
mail:
jabber: kaja47@jabbim.cz

další projekty

wyhledawacz fel.log stalkr vtipy.k47.cz k47.shop Zkracovač adres stripbot

živě z twitteru

N/A

tadá

poslední články

Zapomínám
| 3. května 2015
Terminalita #14 - Nonexistent ideals
povídka | 3. května 2015
PragoFFest je dekadentní a zvrácený
článek | 15. dubna 2015
Intermezzo
| 14. dubna 2015
Terminalita #13 - Laura P.
povídka | 14. dubna 2015
Kdybych chtěl napsat autobiografii...
článek o psaní | 2. dubna 2015
Terminalita #12 - Medvěd
povídka | 2. dubna 2015
Nikdy nevěřte knihám
článek | 27. března 2015
Terminalita #11 - Reverend
povídka | 27. března 2015
Co by udělal Pierre Menard?
| 17. března 2015

poslední komentáře

Sedm let post-rocku
Pavel Kohout | 15. května 2015
Kdybych chtěl napsat autobiografii...
kaja47 | 14. dubna 2015
Kdybych chtěl napsat autobiografii...
Severák | 3. dubna 2015
Temná a vágní fantasy
Michy | 16. února 2015
Meč, který ukončí dějiny
Marty | 28. ledna 2015
Meč, který ukončí dějiny
adam | 21. ledna 2015

největší kecalové

Severák Severák
adam adam
Pavel Kohout Pavel Kohout
Michy Michy

K47i © 2002 - 2015 K. aka Kaja47