k47.cz


Shooting stars

26. dubna 2017 12:29 | sekce obsah » kultura

(Ne)dávno jsem si posral spánkový režim takovým způsobem, že jsem nemohl usnout v žádný rozumný čas. Jedinou cestou vpřed byl totální restart – zůstat vzhůru 34 hodin, přežít, s vyčerpáním padnout do postele v soudný čas a doufat, že se nový rytmus uchytí. Stačí jen zůstat při vědomí a pak usnout. Jednoduché, žeano? Ne tak docela. Těžká je ta část zůstat na nohách a přečkat hrozivou nevolnost a paniku uvadajícího organismu. Od začátku jsem začal ve velkém s kafem, ale to nemohlo fungovat donekonečna. Potřeboval jsem něco silnějšího, větší dávku energie.

Něco jako Shooting stars.


Shooting Stars je Britská panel game, která se však vymyká z šedého průměru svého žánru. Jde o jediný exemplář svého svého druhu, vysněný a uváděný komediálním duem Vic Reeves/Bob Mortimer. Kdo zná ona dvě jména, nepotřebuje číst nic ví, protože už . Humor Vica a Boba je anarchistický, divoký, plný slapsticku a surreálných skečů, které přicházejí jakoby odnikud. Není tedy překvapivé, že i když se Shooting Stars nominálně vydává za celebrity show, pozvaným celebritám se věnuje jen okrajově a většina humoru jde právě jim na úkor. Už samotný název je podvratný. Může znamenat padající hvězdy, ale také může naznačovat, že chtějí střílet hvězdy-celebrity. Jaká varianta je pravdivá ukazuje pilotní díl z roku 1993, v němž hlavní dvojice zpívá úvodní „let's start shooting stars“ s brokovnicemi v rukách.

Jestliže existoval nějaký pořad, který mě měl probudit, byl to právě Shooting Stars a jeho nekončícím vodopádu skečů a bizarností. A že jich je.

Skóre počítá obří mimino George Dawes za bicími, který má se sklony k výbušným tirádám. V pozdějších sériích byl nahrazený za Angela Epithemiou, který zasedá za svůj dream machine. Týmová kapitánka Ulrika Jonsson je terč všech vtipů, stejně jako Mark Lamarr z padesátých let a mrzutý Jack Dee s tváří jako zapomenutý tunel, Johny Vegas je subjekt různých experimentů a sázek, každý host je uveden smyšleným, surreálným a nepříliš lichotivým životopisem, soutěžní kola zahrnují věci jako The Dove from Above, kterou musí hosté nejdřív přivábit, true of false round, které s pravdou nebo lží nemá nic společného a všechno končí podivnou výzvou pro někoho z vítězného týmu, jako například najít libru v kočárku obloženého dynamitem. V jednu chvíli mě napadalo, že Shooting Stars je jako vystřižený z Monty Pythonova létajícího cirkusu. Jen nejde o dvouminutový skeč, ale o 72 půlhodinových epizod. Shooting Stars je jako něčí sen, jako odhalené dráty podvědomí pod vysokým napětím.

A tak jsem tam seděl a díval se, hodiny ubíhaly a já se pořád smál, plný energie, chvílemi jsem dostával křeče ze smíchu, jak se už dlouho nestalo. Jo a už jsem říkal, že jedna týmová kapitánka je Ulrika Jonsson? Dobře. Jen se ujišťuji.

Jako je to v poslední době se vším, i Shooting Stars můžete shlédnou na youtube. Dívejte se od konce. Poslední epizody jsou lepší a v lepší kvalitě.


štítky: a | 1 | komentovat | #

KAMSSKSR

25. března 2017 23:03 | sekce novinky

Už jsem tady psal, že jsem začal s doomsday party blogem, kam celkem pravidelně píšu střípky z života několika lidí, kteří ztratili naději.

Nedávno jsem tam přidal kus krvácel a marně se snažil křičet skrz roubík o kolapsu morálky, který má něco přes 1200 slov. Rozsahem to není jen fragment, ale krátká povídka. Proto jsem to trochu vyleštil & hodil to i sem na k47čku.

Kdyby se někdo podivoval, proč se to jmenuje krvácel a marně se snažil křičet skrz roubík, tak to je proto, že na doomsday party blogu je název vždycky jedna věta nebo fráze z textu. Dost často neříká nic důležitého o tom daném dni, ale na tom nezáleží, protože to je podstata DP blogu – nezáleží na ničem, jde jen o epizody, které nemají příběhový oblouk & nikam nevedou, nemají rozuzlení, nemají finále, ale jen skončí, protagonisté nejsou o nic moudřejší, jsou jen o jeden den starší & o jeden den blíže konci světa.


publikováno

  • Probudily mě vibrace. Rubin telefon zvonil pohozený na zemi, jeho majitelka nikde v dohledu, byt prázdný, matrace vychladlé, jen kabely se po zemi stále svíjely jako električtí hadi.

    „Chcete se dívat jak zbijou pár bezdomovců?“ zeptal z telefonu hlas s francouzským přízvukem.

    „Bůh přece jenom existuje,“ zamumlal jsem pro sebe. číst dál…



štítky: a | 2 + 1 | komentovat | #

I should have danced on that Astronautalis concert

28. února 2017 5:04 | sekce obsah » kultura » hudba

Pár dnů zpátky jsem byl na vystoupení Astronautalise. Byl to první koncert tohohle roku & nezapomenutelný zážitek, který bude těžké překonat. Už jsem o tom psal stručně na ASCII blogu a fiktivně na doomsday party blogu. Sem dávám jen fotky, které jsem během klidnějších chvil nasekal.

I should have danced on that Astronautalis concert

štítky: , a | 5 | komentovat | #

Poslední večírek před soudným dnem

22. února 2017 1:17 | sekce novinky

Je těžké najít motivaci k čemukoli, když se zdá, že se všechno kolem hroutí & konec světa je na dosah ruky. Doomsday clock byl posunutý na dvě a půl minuty před půlnocí a ze všech stran se valí zprávy o progresu ve vývoji umělé inteligence, která přinese konec lidstva a humanity (jen nikdo neví kdy to přijde, může to být za tři měsíce nebo za dvacet let). V tomhle stavu, kdy bombardování špatnými zprávami nemá konce, je těžké najít sílu i pro eskpistické fantazie. I pálení peněz █████████████████ se zdá zbytečné.

Drobnou útěchu jsem našel v železe a pak v psaní doomsday party blogu – zprávách o životě několika lidí, na které předtucha konce světa dolehla extra tvrdě a rozhodli se začít s doomsday party – virtuálním večírkem, který začal jednoho únorového dne a skončí až se světem.

Jde o bezmeznou (více méně) pravidelnou lavinu excesu a šílenství, která je podávaná v surové alfa kvalitě prózy – bez smyslu a bez konce, jeden den se valí za druhým, beze změny, bez naděje a party pokračuje a sílí.



štítky: a | 0 | komentovat | #

ASCII blog

6. února 2017 21:44 | sekce novinky

Jeden blog nestačí (vlastně dva, oprava: tři), žejo? Další přece nemůže ničemu uškodit, žejo?

Asi takhle: Markéta Masopustová/@Xi­maraQuerida začala na svém blogu s experimentem každý den něco napsat. A protože jsem člověk bez iniciativy a vynalézavosti, řeklo jsem si proč ne? a myšlenku zkopíroval. Plán je jednoduchý: každý den na nově založený ASCII blog nezávazně napsat něco malého & stručného z interního nebo externího světa. Plán se dal do pohybu 3.2. a bude běžet na dobu neurčitou – možná měsíc, možná rok, možná třináct let – to se ještě uvidí. Zatím to vypadá, že mám o čem psát. Občas narazím na něco marginálně zajímavého, ale je to jen výkřik, nikoli ucelený post, který by pasoval tady na k47čku. Tak všechny tyhle věci přijdou na minimalistický ASCII. Už teď je jasné, že hlavním tématem bude samota a pocit derealizace.



štítky: a | 6 | komentovat | #

Konec světa se blíží, připravte si občerstvení

19. ledna 2017 5:07 | sekce obsah » kultura

Je lepší přijít s křížkem po funuse než nepřijít vůbec, žejo. Na druhou stranu zpoždění o 78 let už začíná zavánět společenským faux-pas.


Co se tady snažím říct je, že nedávno jsem slyšel slavnou rozhlasovou hru The War of the Worlds z taktovky Orsona Wellese – přesně tu, která údajně v době svého odvysílání způsobila masovou paniku – a musím říct, že je to pořád dobrý materiál. Konec světa vysílaný v přímém přenosu, vyprávěný strohým žurnalistickým stylem roztroušených bulletinů a kusých zpráv má zvláštní magnetické kouzlo. Na fikci, která se vydává za skutečnost, mě vždycky něco přitahovalo, ať už šlo o found footage horor nebo jiné žánry. Svým způsobem jde o ultimátní podvod, protože fikci, která se vydává za realitu a lidé ji za realitu (byť jen na prchavý okamžik) považují, se podařilo vytvořit nový svět, který je paralelní k tomu našemu. Je v tom něco Borgesovského.

Nejsilnější pasáží celé hry bylo „Our army wiped out… artillery, air force, everything wiped out. This may be the last broadcast. We'll stay here to the end.“ Jde o strohé konstatování jednoho z hlasatelů v okamžiku, kdy pokusy zastavit útočníky z Marsu selhaly a lidem dochází, že apokalypsa je nevyhnutelná. Všechno je v háji, tady všechno končí, ale přesto zachováme klid. Stoicismus i vstříc neodvratné katastrofě na mě funguje, protože se (aktivně, i když stále marně) snažím přijmout absurdismus jako jedinou smysluplnou cestu životem. Už nemůžeme nic dělat jen přihlížet zkáze, nemá smysl utíkat, nemá smysl se bát, zbývá si jen vybrat místo s dobrým výhledem na armageddon a užít si poslední hodinu lidstva.


štítky: a | 7 | komentovat | #

Západní země

2. ledna 2017 14:14 | sekce obsah » kultura » hudba

Už jsem se tu párkrát zmiňoval, že post-rock je pro mě hudebním žánrem číslo jedna. Jen on mi dokáže rozpumpovat krev v žilách a uvést mě do stavu nekončícího tranzu. Tohle je dané, o tom není možné pochybovat. V poslední době jsem ale začal rozebírat, jaké konkrétní rysy post-rocku a hudby obecně mě dokážou nahodit a v podstatě jde o triumvirát výrazného nosného rytmu, nekonečné eskalace a těžkého drone, ze kterého brní zuby. To z celého žánru vyřízne kus, který sice není zas tak velký, ale stojí za to ho poslouchat na maximální možnou hlasitost.

Západní země

A právě (ne)dávno jsem via post-engineering blog narazil na album The Western Lands, které odškrtává všechny tři kolonky a nemůžu ho přestat poslouchat. Je to temný, zneklidňující kus drone, ambience, doomcore, která se nezastavitelně valí vpřed, v duchu GY!BE nebo posledních Swans nemá jednotlivé tracky, ale je rozdělaná na side A & side B, dvě hutná pásma, která se převalují přes pár dílčích epizod, každá z nich jiná a nečekaná. V jednu chvíli nahrávka zní jako něco od Swans a připomíná mi Avatar (nebo Screen Shot), pak nečekaně odbočí k něčemu jako Shores Of Orion od God is an Astronaut, aby se poté vrátila k temným žalmům. Jde o barvitou řeku zvuku, které nezačne nudit.

Dokonce už samotný název je zajímavý: The Western Lands je inspirované jménem jedné Burroughsovy knihy. Tohle malé spojení bylo to první, co upoutalo mojí pozornost i přesto, že knižní Západní země se mi z celé Burroughsovy bibliografie líbily asi nejméně. Dokonce ještě méně než Nova Express, která je z 90% neproniknutelná slovní mlha metody střihu. I když na druhou stranu, když Nova Express září, září o to víc.

Album Západních zemí je ale docela jiný materiál. Každá část je dobrá sama o sobě a stojí za pozornost.


štítky: a | 5 | komentovat | #

Pod orlojem se strhla divoká řež, počet obětí neznámý

23. prosince 2016 1:57 | sekce tvorba » grafika » foto

Musím se přiznat, že do včerejška jsem nebyl na žádném flashmobu. I když pořád jsem se nestal členem, alespoň jsem jeden viděl. Na staromáku pod orlojem byla naplánovaná polštářová bitva, všichni proti všem, žádní zajatci, až na krev a na peří. Šlo o rychlou operaci, začátek v 19:56, konec o čtyři minuty později, dovnitř, ven a hotovo. Kvůli těm 240 vteřinám jsem strávil přes dvě hodiny na cestách. Možná to za to stálo, možná že ne, ale to není důležité. Hlavní bylo, že si můžu odškrtnout účast/přítomnost. (A k tomu jsem na cestě dočetl Burroughosova Ohyzdného Ducha a začal s Hubitelem! znovu a pořádně.)

Pod orlojem se strhla divoká řež, počet obětí neznámý

Moje plány byly čistě pacifistické: Vyrazil jsem jen s foťákem a bleskem. Chtěl jsem se dostat co nejblíž akci, nastřílet pár snímků a vypadnout. Robert Capa říkal něco ve smyslu „Když tvoje fotky nejsou dost dobré, nebyl jsi dost blízko.“ Ale pak v Indočíně šlápl na minu. Možná se nakonec přece jen dostal příliš blízko. Od první chvíle, kdy píšťalka odstartovala běsnění, se plán proximity ukázal jako neprůchodný. Polštáři ozbrojení rváči vytvořili kompaktní blok polstrovaného násilí, do kterého se nedalo proniknout. Musel jsem operovat na krajích spolu s milionem dalších fotogů, kteří kolem bloku obsadili pevný perimetr.

Na každé ohlášené akci mě překvapí poměr fotogů k počtu účastníků. Nemluvím o náhodných kolemjdoucích, kteří se uhánějí mobilem na selfie tyči, ale o žoldácích se sklem za 1000€. Vždycky jich je všude příliš mnoho. Příliš mnoho lidí se dívá, než aby se zúčastnili. Skoro nikdo nežije, jen nahrává život někdy pro příště. I já jsem spoluvinen tímhle hříchem.

Příště, až se naskytnu na podobné operaci, musím do toho jít gonzo stylem: V jedné ruce zrcadlovku, v druhé polstrovanou zbraň, po hlavě skočit do davu a stát se součástí operace. Může to být stupidní plán, který nejspíš skončí katastrofou, ale zase o sobě můžu tvrdit, že jsem nebyl jen jeden z pasivních čumilů.


Nakonec se pár fotek docela povedlo. Jestliže ne esteticky, tak aspoň technicky. To po nedávné výpravě na druhý Gopnik, kdy jsem neudělal jediný snímek, protože mi blesk ani jednou nespustil, považuji za velkou výhru.


štítky: a | 6 | komentovat | #

Russian Circles stahují kruhy

7. prosince 2016 16:32 | sekce obsah » kultura » hudba

O tom, jaký dojem ve mě nechá koncert, nerozhoduje jen hudba – místo, čas a předchozí nálada jsou zásadní ingredience. Hudba je v jistém smyslu podružná, je to jen přenašeč, který v existujících podmínkách může začít rezonovat nebo vyšumět do ztracena.

Russian Circles v tomto smyslu měli ideální výchozí pozici.

Russian Circles stahují kruhy

Když jsem se chystal na jejich vystoupení v Lucerna Music Baru, cítil jsem se na nic, jako zbytečný bezcenný podvodník a zase se ozývala chuť skočit. Pár minut jsem postával na betonovém útesu nad Hlavním Nádražím, jedl pizzu a zvažoval pro a proti. Když byla moje startovní pozice tak pochmurná, všechny cesty musely vést jedině vzhůru. Vedly. Zatraceně vysoko. Jakmile Russian Circles začali hrát, všechny moje starosti a pochybnosti zmizely. Rozplynuly se do eskapizmu kytar a těžkého autoritativního rytmu post-metalu. Všechno najednou bylo dobré. Tedy aspoň na dvě hodiny. Všechno jednou skončí, to jsem dobře věděl, ale dvě hodiny byly víc, než jsem si zasloužil.

Doby, kdy jsem Russian Circles poslouchal ve velkém, jsou už dávno zapomenuté. Do playlistů se mi od těch let dostaly jiné věci a pro rusy nezbylo místo. Tíhl jsem k něčemu post-rockovějšímu, k nekonečné eskalaci a klimaxům. Chuť k něčemu hutnějšímu ve mě vzbudil koncert Rosetty v Sedmičce a letošní vystoupení Driftoffu.

Jako přípravu jsem párkrát prolétl jejich novou nahrávku Guidance, která mě překvapila tím, jak moc se mi líbila. Jejich hudba je nezastavitelný stroj – těžká, pomalá, neustálá – ale přesto velice čitelná. Všechny přechody dávají smysl, ale výsledek není nudný. Všechno do sebe zapadne na první dobrou. Rusové negradují k odzbrojujícím a zdrcujícím finále, místo toho operují na bázi fázových přechodů a stále se valí dál, pomalu, mohutně a nezastavitelně. Například takový track Vorel je nefalšované post-metalové porno, sedm minut extatické energie, bublající jako láva pod ztvrdlou krustou bubnů.

Rusové koncert začali zlehka s trackem Asa. Šlo o úvodní diverzi, poslední nádech před ponorem, než začnou bombardovat publikum, spustí hlavní akt a rozjedou svojí věc. Přesto do svých skladeb dokážou zakovat překvapivé množství nuancí a delikátnosti. Nesnaží se jen o co nejtěžší dopady a plný hutný zvuk. Ty tvoří všudypřítomnou kostru, na kterou jsou naloženy drobné optimistické vzlety, které přijdou znenadání a pak se zase ponoří pod metalickou hladinu.

Dvojaká tvář tvrdosti a delikátnosti se naplno ukázala, když začali hrát 1777. Někdy v polovině skladby jsem se rozhlédl kolem sebe, očima přelétl dav srocený před půlkruhovou tribunou i posluchače na ochozech a napadlo mě: „Všichni tady jsme přátelé.“ V tom okamžiku jsem byl šťastný. Nepotřeboval jsem nic víc. Měl jsem všechno.

Místo konání značně nahrávalo pocitu sounáležitosti. Lucerna Music Bar je aréna s kruhovým pódiem ve středu a všechno se obtáčí kolem něj. Posluchači v poli stejně jako na ochozech ho obklopují ze všech stran. To člověku dává pocit, že je součástí davu, cítí masu lidí, vidí ji, je její součástí. I když jsem stál úplně vpředu, stačilo otevřít oči, zvednout hlavu a viděl jsem celý přední val.

Na 65daysosstatic v Meet Factory jsem zabral místo v přední linii, ale neměl jsem ponětí o velikosti celé operace, o všem tom mase našlapaném v hale a horkých zpocených tělech. Viděl jsem jen to, co se dělo kousek nalevo a kousek napravo a to byl celý můj svět, zbytek zmizel.

Lucerna je panoptikon. Z každého bodu je vidět na každý jiný. Není to jeden v davu, ale dav v jenom. Možná kvůli tomu jsem se necítil tak osamělý, i když to mohla být jen dvouhodinová iluze za čtyři kila.

Když rusové spustili Calla, chvíli jsem sledoval přední val davu. Všichni byli synchronizovaní, připomínali organickou vlnu, kterou spouštěl elektrický impulz beatu. Nakláněli se dopředu, přes bariéry, nad okraj pódia, tělo na tělu, jen aby byli blíž a blíž k epicentru. Pocit jednoty byl fantastický.

Nepotřeboval jsem se ničím otupit, jedno pivo, jeden Club Maté a jinak nic. Jasná mysl. Možná proto ve mě hrklo, když přestali hrát. Blížil se konec úniku.

Jako přídavek dodali Mládek a stařičký Youngblood z alba Station. Na Youngblood si jasně vzpomínám, ale Mládek mi z nějakého důvodu unikl. Přesto je to klenot, který se může řadit po boku tracku Vorel. Tyto dvě skladby završily celou operaci na nejvyšší možné vlně.

Každá vlna však musí opadnout a rozbít se o útesy. Skončil jsem zase sám, ale byl jsem spokojený. Aspoň na chvíli.


PS#1: Jako úvodní akt vystoupila apokalyptická čelistka Helen Money, kterou jsem už viděl jako předvoj na předminulém koncertu Mona.

PS#2: V únoru se vrátím na místo činu na Astronautalise.


štítky: , a | 4 | komentovat | #

65daysofstatic - první a poslední

15. listopadu 2016 16:00 | sekce obsah » kultura » hudba

65days má v mém srdci speciální místo. Byla to první post-rocková skupina, která se ke mě dostala, a v roce 2007 tak změnila můj hudební vkus. Díky ní jsem se konečně našel. Zároveň je to taky zatím poslední skupina, kterou jsem viděl naživo. Minulé úterý jsem zašel do MeetFactory na jejich vystoupení v rámci No Man's Sky turné. A jaké vystoupení to bylo!

65daysofstatic - první a poslední

Nedalo se srovnávat s nedávnou exhibicí japonského Mona, ale to se může jen máloco. Mono předvedlo nečekaně mocný emocionální zážitek, na který jsem nebyl připravený, a který mě převálcoval a rozemlel na prach. 65days naproti tomu excelovaly syrovou a nefiltrovanou energií od prvních vteřin vystoupení.

Už samply, které hrály, zatímco se skupina připravovala na svůj nástup, mě nažhavily doběla. Stál jsem v davu, v druhé vrstvě lidí od přední bariéry a tlemil se jako blázen, když z reproduktorů dokola hřměly opakující se samply „65 days-65 days-65 days“. Některé pocházely z dvou alb remixů a mash-upů Unreleased/Un­releasable, jiné jsem nepoznával, ale všechny dávaly tušit, že se blíží nezapomenutelný zážitek.

Od prvního tracku Monolith 65days přímo jiskřili. Nezastavili se ani v Crash Tactics, Prisms nebo klasickém Retreat! Retreat!, který začíná samplem: „This negativity just makes me stronger, we will not retreat, this band is unstoppable.“ Tahle grupa je vpravdě nezastavitelná! Předváděli surovou Tour de Force napříč celým svým katalogem, od klasických math-rockových počátků před téměř patnácti lety k pozdnímu odklonu k elektroničtějšímu zvuku, až po soundtrack ke hře No Man's Sky.

V jednom okamžiku jsem otevřel oči a začal se rozhlížet kolem. Jádro davu bylo zcela ve varu, zmítáno šílenstvím, více ve vzduchu než na nohách. „Tohle je skvělé,“ pomyslel jsem si, „tohle je nebe.“ Zatímco Mono mohlo být zásadním milníkem v introvertním a introspektivním zážitku, 65days se naživo dalo zažít jen tak, že se člověk vrhl do davu a za dvě hodiny z něj vypadal zpocený, vysílený a na hraně kolapsu. Tomu přímo napomáhal odklon 65days k elektronice. V nahrávkách mě příliš neohromil, ale doufal jsem, že naživo vytočí elektroniku na 11, že davem budou přeskakovat obloukové výboje, že vzduch bude vydýchaný a v kotli bude horko k nesnesení. A všechny moje tužby se splnily. Elektronický úhel byl nový, nečekaný a hlavně fungoval.

Vrcholem pro mě byl masivní epický track Asimov, který začal nenápadně, ale pomalu přes opakování s drobnými obměnami nabíral na síle, těžce, ale efektivně stupňoval šílenství, které vedlo ohromujícímu hřmícímu klimaxu. Pak následovaly letmé optimistické klávesy, zpěv ke hvězdám a náběžné hrany v Supermoon, Sleepwalk City, která se probubnovalo k elektronické téměř EDM bouři. Po všech těch novinkách přišel stařičký Radio Protector jako ozvěna minulosti před elektronickým chorálem Safe Passage. Jako přídavek 65days zahráli léty ověřenou klasiku I Swallowed Hard, Like I Understood, kterou v retrospektivě považuji za jeden z jejich nejlepších tracků, a nakonec Debutante.

První věc, která mi z traileru No Man's Sky utkvěla v paměti, přišla jako poslední, jako toužebně očekávaná pièce de résistance, jako rozloučení na vysoké vlně, jako připomenutí, že i když kluci z 65days změnili svůj styl, neztratili nic ze své výbušnosti a energie, kterou dokážou přenést na svoje publikum.

„Thank you guys for making us feel young again,“ děkoval publiku Joe Shrewsbury ke konci vystoupení. Nikoli. Já děkuji vám.

PS: Jako předkapela hráli Thought Forms. Z nich mi v paměti nejvíce utkvěl drone, který naháněl husí kůži.


štítky: , a | 3 | komentovat | #

Nebavíte se? Nejste tady snad kvůli zábavě?

10. listopadu 2016 23:52 | sekce tvorba » grafika » foto

Opět jsem se byl s foťákem podívat na běsnění Juggerů.

Nebavíte se? Nejste tady snad kvůli zábavě?

Vracel jsem se zrovna z psacího srazu NaNoWriMa, kde se mi povedlo vystřelit 2200 slov a poprvé někomu (téměř úspěšně) vysvětlit o čem Lháři vlastně budou. Už-už jsem nastupoval do vlaku, když jsme si vzpomněl: Dneska budou v Modré Škole. Otočil jsem kurz a vydal se směrem na Háje.

Šlo o exhibici Juggeru v rámci Repliconu, který se točil kolem šermu a fantasy. České Jugger týmy s sebou přivezly trochu ducha post-apokalyptické doby, kdy jedinou zábavou je brutální sport, který se hraje s psími lebkami.

Když jsem dojel na svojí zastávku, byla už tma. Exhibice měla probíhat někde venku a já začal obcházet Modrou Školu a hledat, jak se dostat dovnitř bez placení. Vstupné bylo jen 90 korun, ale zadarmo je to vždycky lepší. Na hřišti se pod rozžehnutými reflektory už srotili diváci a obrnění hráči. Ploužil jsem podél plotu, nenápadně, jako kdybych tam nepatřil, a najednou přede mnou zela otevřená brána. Nikdo ji nehlídal. Pozval jsem se dovnitř. Nikdo mě nezastavil. Potáhl jsem se mezi diváky. Pořád bez odporu. Takže dobrý. Jen oficiální fotograf v kanadách, kukle a s nožem u pasu mě trochu znervózňoval.

Bohužel moje výbava neodpovídala podmínkám. Rád bych měl Zeiss 135mm f/1.8 nebo nový 70–200mm f/2.8 od Sony, ale chybí mi 1800 respektive 2600 dolarů. Ale nedá se nic dělat. Adopt, adapt and improve. Byl jsem bez blesku, ze ctihodného beercanu jsem musel střílet na f/5, podexponovat –0.7EV, nastavit ISO 6400, rychlou závěrku a začít řešit problémy stylem spray and pray, zatímco jsem pomalu umrzal.

S výsledky nejsem spokojený, ale s přihlédnutím k okolnostem nejsou zas tak strašné. Noisy as fuck, chtělo by se dodat.


štítky: , , a | 5 | komentovat | #

Zavřete oči a poslouchejte, hraje Mono

31. října 2016 19:52 | sekce obsah » kultura » hudba

Každý koncert začne být dobrý v okamžiku, kdy zavřu oči. V té chvíli je jasné, že hudba samotná je tak mocná, že nepotřebuji nic víc, že můžu odstřihnout všechny přebytečné smysly a nechat se unášet bouří uvnitř. Na včerejším vystoupení japonských post-rockových titánů Mono jsem měl zavřené oči většinu času.


Nedávno jsem si tu stěhoval na nedostatek emočního škály na koncertu Explosions in the sky. Následující den jsem zašel na legendární Swans předskakované skvělou Annou von Hausswolff, jejíž drone dokázal rozpoutat peklo, které vyklepávalo zuby z dásní. V tu chvíli mě napadlo, že kdyby na povrchu probíhal konec světa, nikdo z nás v černých katakombách divadla Archa by ho nezaznamenal a rozhodně by ho neslyšel. Přesto jsem si ten koncert neužil tak, jak jsem doufal. Možná za to mohla doznívající nemoc a únava, ale možná, že to jen nebylo pro mě.

To všechno však bledne v porovnání s Monem, které hraje post-rock v klasickém duchu: nejdřív vás uspí a pak ustřelí hlavu, a jejich vystoupení byla emocionální horská dráha. Kapela představila songy z nového alba Requiem for hell, přidala pár starých a všechno utkala do intenzivního a dynamického mixu, kdy jeden track umocňoval ten následující.

Už během úvodní skladba, která s davem kývala jako nejjemnější vlny, mi vehnala slzy do očí. Žádná slova, žádné vokály, jen instrumentální převážně kytarový kus. Následující temná a hutná Requiem For Hell (která mi připomněla March Into the Sea od Pelicanu a zároveň i trochu Arcs of Command od Caspianu), měla stejný účinek, smetla mě jako tsunami osamělou siluetu stojící na pobřeží. Bylo to jako kdybych sáhl na živý drát, jako kdybych mi zkratovala nějaká centra v mozku – tak mocný zvuk dokázali předvést ve velkém sálu Paláce Akropolis. Dokonce i tracky, které jsem před tím považoval za celkem nudné, dostaly nový život, kontext a urgentnost a třeba taková Recoil, Ignite patřila mezi vrcholy vystoupení.

V jednu chvíli jsem se ohlédl vedle sebe a černovlasá dívka si dlaní stírala slzy z tváří. Nebyl jsem sám. O něco později, když jsem se přesunul víc dopředu, ocitl se vedle mě kluk v šedé mikině, oči zavřené, ruce založené, byl ve své soukromé bublině. Nebylo třeba nic víc, jen poslouchat nekonečné kytary a eskalace. Šlo, aspoň pro mě, o zásadně introvertní zážitek, každý si to musel prožít po svém a sám si projít katarzí a očistcem.

Bez nejmenších pochybností šlo o nejlepší koncert tohoto roku, lepší než Toundra nebo březnové vystoupení Driftoffu, které pro mě bylo do té doby jedničkou. Po skončení jsem byl v tranzu, ve stavu post-orgasmické blaženosti, kterou jsem cítil ještě za hodinu.

V listopadu se chystám na 65daysofstatic. Pokud se jejich koncert tomuto zážitku aspoň kus přiblíží, bude to víc, než si zasloužím.

PS#1: Jako předkapela hráli francouzští Alcest. Byli fajn, ale nemohli se rovnat hlavnímu aktu a skoro hned se mi vytratili z paměti.

PS#2: Z koncertu nemám žádné fotky. Místo toho musí postačit EITS a Swans.


štítky: , , a | 5 | komentovat | #

Post-rock a Ibuprofen

19. října 2016 18:29 | sekce obsah » kultura » hudba

Tenhle rok jsem byl na pěkné řádce koncertů. Většina z nich se motala v okolí post-rockových/post-metalových žánrů, občas jsem to proložil bodnutím do neprobádaného žánru a neznámé kapely, ale na žádném z nich jsem se nenudil tolik, jako na včerejším vystoupení Explosions in the sky. Pro Kristovy rány! Pořád se z toho nemůžu vzpamatovat.

Post-rock a Ibuprofen

Exlosion in the sky nepatří mezi moje top kapely. Většina jejich tracků je povětšinou jen nudné brnkání, kterému chybí závratné emoční hloubky a výšky, které mě k post-žánrům tolik přitahují. Třeba katarze dvojhmatu Karelia (Opus 2)/The Kidnapper Bell od Mona je slovy nepopsatelná. Přesto jsem doufal, že těch pár dobrých tracků, které mají ve svém repertoáru, nějak zajímavě namixují. Nenamixovali.

Přitom jsem mohl být téhle nezáživné jízdy ušetřený. Před pár dny jsem znenadání onemocněl a přemýšlel jsem, že někomu na Twitteru zadarmo přenechám svůj lístek. Pak se mi ale udělalo celkem dobře a s kapsou plnou Ibuprofenu jsem vyrazil.

Už předkapela Vložte kočku byla varováním. Dokázali rozpoutat apokalyptický strojový marš, ale nikdy se nedostali k uspokojivému klimaxu. Každý jejich track vždycky prostě skončil. Dostali se do bodu, kdy jsem si říkal, že by to mohli takhle držet ještě pět minut, pracovat se zvukem jako s rozpáleným ingotem a vyšroubovat to do vyšších obrátek, ale pak najednou přestali hrát. I přesto byla předkapela lepší a zajímavější než hlavní akt.

Pak ale nastoupila exploze a přišla plíživá nuda. Jejich hodina a něco měla v sobě pár světlých okamžiků, ale bylo jich málo, každý nevýrazný a žalostně krátký. V jednu chvíli jsem se začal tak nudit, že jsem uklidil foťák a radši jsem odešel k hornímu baru, ze kterého je přímý výhled na pódium a začal s kůrou G\T a doufal, že to nějakým způsobem nalomí apatii. Nenalomilo. Probil jsem se tedy zástupem lidí k šatnám a předčasně jsem vypadl pryč.

Jestli můžu o celé akci tvrdit jednu věc, pak to je to, že účast byla hojná. Obě patra klubu Roxy byla zaplněná posluchači. I když těžko říct, jaký měli vztah k celé operaci. Neviděl jsem nikoho, kdo by byl zajedno s hudbou, tělo ovládané elektrickými záchvěvy, kdo by na pár minut zapomněl na obecnou lidskou důstojnost a začal bláznit. Všichni podle mě vypadali celkem chladně. Když jsem se v jeden okamžik otočil, holka, která stála ze mnou si s někým psala a nejspíš to nebylo o tom, jak skvělá atmosféra se tam právě vaří. Možná to je hlavní tahák EITS: celkem nevýrazná hudba, která nikoho ničím nepřekvapí a představuje nejnižší společný jmenovatel.

Vzpomínám si na koncert Driftoffu, jehož triko jsem v té chvíli nosil. Ti měli někdy v březnu koncert v malé dřevěné boudě na Pankráci, kam přišlo asi tak při tucty lidí, a pět minut jejich vystoupení nabídlo víc vzrušení než všechny exploze v nebesích.

Nedávno vyšlo nové album pg.lost, které je skvělé, chystá se nová deska od Mona, která z ukázek zní fantasticky. Takže žánr jako takový není mrtvý a vyčpělý. Asi jen místy začal vysychat a upadat do apatie.

Abych si spravil chuť, na cestě zpátky jsem si pustil Swans, na jejichž vystoupení se chystám dneska.


štítky: , a | 5 | komentovat | #



co se děje jinde v zóně k47

zdroj | rss

stalkr

8. července 2016 13:20
21. června 2016 14:56
16. června 2016 20:42
16. června 2016 11:53
zdroj | rss

Funkcionálně.cz

25. května 2017 15:00
23. května 2017 20:34
23. května 2017 18:11
17. dubna 2017 18:58
zdroj | rss

Dnes večer k poslechu a tanci hraje...

9. března 2017 4:31
10. ledna 2017 22:15
8. prosince 2016 14:39
29. listopadu 2016 3:33
zdroj | rss

ASCII blog


o autorovi:

další projekty

wyhledawacz fel.log stalkr vtipy.k47.cz k47.shop Zkracovač adres stripbot

tadá

poslední články

Shooting stars
článek | 26. dubna 2017
KAMSSKSR
| 25. března 2017
I should have danced on that Astronautalis concert
hudební článek | 28. února 2017
ASCII blog
| 6. února 2017
Západní země
hudební článek | 2. ledna 2017
Russian Circles stahují kruhy
hudební článek | 7. prosince 2016

poslední komentáře

669.146
wty123 | 25. května 2017
669.186
wty123 | 25. května 2017
Neuromancer
wty123 | 25. května 2017
669m3_10
wty123 | 25. května 2017
Scala - několik video-úvodů do jazyka
wty123 | 25. května 2017
Rentgen
wty123 | 25. května 2017

K47i © 2002 - 2017 K. aka Kaja47