přihlásit se
k47.cz


Náhoda tomu chtěla...

30. srpna 2016 16:09 | sekce tvorba » grafika » foto

Náhoda není nic proti čemu má smysl bojovat, je to jen chaotický proud řeky, který si všichni musíme naplno užít.

Právě náhoda tomu chtěla, abych v Barrandově čuměl na zásah hasičů. Neměl jsem to v plánu, ani jsem nechtěl být v té části prahy, chtěl jsem se podívat na operaci/festi­val/mecheche Deziluze, ale přejel jsem svojí zastávku a když jsem močil v keřích, zahlédl jsem blikající světla policejní barikády a ty mě přivábila, jako můru k lampě.

Náhoda tomu chtěla...

Pak se přede mnou otevřel výjev pozdní fáze hasičského zásahu: červené hasicí vozy, výstražná světla, stříbrný žebřík natažený k ohořelým oknům panelákového bytu, hasič ve žluté helmě a s kyslíkovou bombou na zádech šplhající vzhůru, policisté v černém na perimetru, pach kouře a spousta přihlížejících. Lidé postávali na chodnících mezi dvěma paneláky, nakláněli se z oken a vyhlíželi z balkonů. Byli všude. Přidal jsem se k nim a začal cvakat jednu fotku za druhou mým šunt-kombem levného NEX-5N a stařičké Minolty 70–210mm f4 přezdívané beercan.

Chvíli mi to přišlo jako cynické chování, jako kdybych byl dítě, které klackem šťouchá do těla přejeté kočky. To však rychle ustoupilo a začal jsem obdivovat celou operaci. Eddie Izzard říkal, že hasič je jediné povolání, které je výhradně dobré. Když se člověk vrhá do plamenů nic jako zneužití síly nebo pravomocí neexistuje. Jediné, co v té chvíli vládne nade vším je náhoda.

Ale nové elektrické rozvody ji můžou naklonit.


Zajížďka do Barrandova nakonec trvala příliš dlouho a než abych pokračoval na Deziluzi, jsem se otočil a zamířil zpátky do zázemí. Kdyby někdo sledoval moji trajektorii, vypadalo by to, že jsem jel přímou trasou na Barrandov, tři čtvrtě hodiny fotil následky požáru a pak se hned vrátil domů – skoro jako žhář, který zkontroloval výsledky své práce.


Fotky jsou bohužel pod úrovní, protože se začalo stmívat. Musel jsem fotit na f/5.6 (protože beercan), podexponovat o jeden stop (protože tma a 200mm a žádná stabilizace) a NEX-5N už při ISO 3200 produkuje víc šumu než obrazu.


štítky: | 0 | komentovat | #

Takhle to dopadá, když internetový mem vyrazí do ulic

26. srpna 2016 19:30 | sekce tvorba » grafika » foto

Však to znáte: klidová poloha každého slovana je podřep, za vysokou módu považuje teplákovky Adidas, kožené boty a leninku, a hlavně musí neustále popíjet pivo a vodku. Tedy aspoň internet si to myslí.

Tenhle komický stereoty začal na 4chau. Někdy v roce 2012 se kdosi na boardu /int/ zeptal na klíčovou otázku, proč všichni slované dřepí. Položil tak základy memu, který přerostl z internetové podivnosti do IRL recese, která včera nalákala něco kolem stovky lidí na Václavák.

Proč ne? Už jen ty zmatené pohledy cizinců za to stály.

Takhle to dopadá, když internetový mem vyrazí do ulic

Pozn #1: Na A2 je pěkná galerie od Barbory Kleinhamplové. Jak jsem říkal Severákovi, kterého jsem objevil v davu, líbil se mi její 70–200 f/2.8 objektiv a její šaty, obě položky bych v mžiku vyměnil za svůj padesátkový objektiv a své špinavé kraťasy.

Pozn #2: Víc aktuálních fotek postuji na alternativním Twitter účtu kaja48.


štítky: a | 0 | komentovat | #

Třináct let křičel do temnoty a nikdo se neozval

15. srpna 2016 0:39 | sekce novinky

Před nějakou dobou to bylo 13 let, co jsem začal s k47čkou. Pomalu se blíží chvíle, kdy v mém životě tento web existoval déle, než neexistoval a nějak nevím, co k tomu dodat. Jde o hořko-sladké vítězství nad závějemi času, solipsistickou etudu, cestu údolími stínů, skluz po nekončících sestupných hranách signálu a občasných vzplanutích hypomanie, o které nikdo nestál. Jak říkal Ross Noble, člověk si udržuje vlastní muzeum plné artefaktů, které nikoho ostatního nezajímají. K47čka je takové moje soukromé muzeum kuriozit. Třeba takový Parazit – pro mě to jsou nejstrašnější řádky, které vůbec můžou existovat, protože já vím, já je žil, ostatním to naopak může připadat jako nudné a melodramatické blábolení. Když jsem si po sobě Parazita přečetl naposledy, chtěl jsem to konečně zalomit. Rozdíl perspektivy je ohromný, ale co z toho? Jeden oběšený člověk dějiny nezmění, přinejlepším bude malou notickou v knize historie.

Teď bych tady mohl psát něco zásadního o duchu začátků blogování během prehistorických dob internetu ve stylu Rosenbergovy knihy Say Everything, ale nebudu se ani snažit. Uběhlo třináct let a není k tomu do dodat.

Takže. Asi. Tak.



štítky: , , a | 0 | komentovat | #

Žádná slova, žádné myšlenky

31. července 2016 14:10 | sekce novinky

(cca 5.6.2016)

Poslední týdny mi připadá, jako kdybych měl vypnutý mozek. Jako kdyby nefungoval a nemohl se nahodit, těžký a nehybný. Vždycky si dám pár ran do obličeje, abych se probudil, ale nic se nestane a pořád se cítím, že mi chybí dvacet bodů IQ. Jakoukoli formu radosti jsem naposledy cítil 22.5. když jsem narazil na Black Honey. Od té doby nic. Jen flatline

Možná je to začátek další F32.2. Možná je to signál, že bych to měl konečně zabalit. 

PS#1: Název odsud.

PS#2: Jen, co jsem tohle dopsal, jsem zase trochu ožil a při Feel Happiness mě začalo mrazit v zádech: I'm truly sorry for what I never did. Dude what a rush! What a rush!

PS#3: 19. října se koná koncert Swans a já tam budu a přijdu o sluch. 



0 | komentovat | #

669.397

19. července 2016 2:59 | strip » 669

štítky: | 0 | komentovat | #

669.395

3. července 2016 3:02 | strip » 669

štítky: | 0 | komentovat | #

Now we are all sons of bitches

7. června 2016 3:14 | sekce obsah » kultura » literatura

Konec světa mohl už dávno nastat. Několikrát jsme se ocitli na okraji jaderné války a katastrofa byla jen tak tak odvrácena. Většinou šlo o technické chyby, jako například v roce 1983, kdy sovětský varovný systém vyhodnotil slunce odražené od mraků jako blížící se salvu jaderných střel.


Román Now we are all sons of bitches Mathewa Mallingera vypráví o konci světa, který v sobě nese příjemně ironický zvrat. Název odkazuje k poznámce Kennetha Bainbridge, kterou řekl Robertu Oppenheimerovi těsně po úspěšném testu Trinity v roce 1945. Právě až do tohoto roku se kniha postupně probojuje, začíná v šedesátých letech a vypráví příběh pozpátku – od konce světa zpět k počátkům jaderného programu – a sleduje nekončící řetěz reálných i fiktivních konspirací.

Už úvodní věnování For survivors dává najevo, že to nebude lehké čtení. Úvodní kapitola začíná v v momentu, kdy ponorka Trident odpálila svojí salvu jaderných raket a posádka si v nastalém tichu začíná uvědomovat, že svět nad hladinou se za třicet minut zhroutí. Kapitán plavidla rozdá svým mužům rozkazy, odejde do své kajuty a zastřelí se.

Hned poté nastane první skok zpátky a příběh najednou sleduje nervy drásající jednání, která probíhají paralelně ve Washingtonu a v Moskvě. V Evropě začala jaderná přestřelka a zástupci obou stran se musí rozhodnout jak se zachovat. Můžou konflikt eskalovat a pokusit se udeřit jako první, nebo počkat a riskovat vyhlazení. Chybí jim čas a jejich informace jsou neúplné. Sovětská strana se rozhodne útok opětovat. Amerika a Británie rozeznají útok a provedou odvetný úder.

Další skok vede na klidnou hranici mezi východním a západním Německem. Na horizontu se objeví jaderný hřib a velitel na západní straně, zcela vyjmutý z Amerického řetězu velení, zbrkle opětuje útok taktickými nukleárními zbraněmi. Záhy je vyhlazen protiútokem.

Čas poskočí o něco zpět a rozsáhlá kapitola líčí operaci skupiny lidí, vydávajících se za novináře, kteří se v Německu snaží ukrást americký bombardér nesoucí termonukleární bombu. Díky špatné ochraně letiště uspějí, vzlétnou, jejich motory jsou poškozeny stíhači, letadlo začne padat, závada způsobí, že bomba vypadne z letadla a vybuchne nad Východním Německem a z povrchu země vymaže Magdeburg.

Následující kapitola se vrací o několik měsíců zpět a líčí příběh několika novinářů a aktivistů z organizace Campaign for Nuclear Disarmament (CND), kteří se dostanou k informacím, že americké jaderné zbraně umístěné v Evropě jsou velice špatně hlídané, nejsou zabezpečené a existuje reálné riziko, že by je někdo mohl použít bez řádné autorizace. Rozhodnou se provést akci, která upozorní na možná rizika a ve výsledku zvýšit bezpečnost zbraní a snížit riziko zneužití nebo náhodné exploze – vplíží se na letiště a obsadí jeden z připravených a čekajících bombardérů.

V následujícím skoku se kniha vrátí na samý počátek šedesátých let a začne sledovat skupinu Sovětských agentů, kteří začínají infiltrovat CND a další aktivistické organizace v Anglii. V tomto okamžiku kniha začne zrychlovat a skoky jsou rychlejší a mnohem stručnější. V dalším oddíle se píše o klice sovětských agentů, kteří pracují téměř na vlastní pěst. Později je odhaleno, že jejich organizace je infiltrovaná a kontrolovaná západními agenty, a většina jejich zadání pochází z USA. V dalším skoku se píše o tom, jak se sověti mnoho let neúspěšně snažili podnítit vznik organizací bojujících proti jaderným zbraním na západě a konečně se jim to podařilo v roce 1957 s CND. Další pasáž sleduje dvojici sovětských důstjníků z oddělení propagandy zasívající semínka, která můžou vyklíčit ve vlnu lidového odporu proti jaderné bombě, která ve výsledku oslabí odvetné možnosti západu. Oba se podílejí na vytvoření fiktivní Nedělninovy katastrofy. Následuje série skoků, která se mnoha dech beroucími zákrutami dostane až do roku 1945, kdy je vyjeveno, že se Kenneth Bainbridge si krátce po testu Trinity uvědomil nebezpeční jaderné zbraně a došlo mu, že lidstvo může přežít jedině, když jsou soupeřící síly v rovnováze. Po válce začal předávat informace Sovětskému svazu a nevědomky tak spustil nepravděpodobný řetězec událostí, které vedly ke konci světa.

Mallingerova kniha uchvacuje prací se záhadou – každá nová kapitola a každý skok zpátky přinese odpovědi, ale zároveň vrhne na události zcela nové světlo. Každá kapitola pod čtenářem takříkajíc podtrhne ubrus a drama rozehrané v předcházející části najednou působí zcela nečekaným dojmem – z teroristů odhodlaných rozpoutat třetí světovou válku se stanou aktivisté a novináři, kteří ji chtějí předejít, ale pak se změní v sovětské agenty, o kterých je později vyjeveno, že nevědomky pracují pro Spojené Státy, ale později je loajalita lidí tahajících za nitky zpochybněna a konspirace se táhne v nepřerušené linii dvacet let nazpět k samotnému úsvitu jaderné éry. Motivy všech protagonistů jsou nejisté, morálně sporné, ale všichni jednají na základ nekompletních informací, které jim byly z části podstrčeny jinými konspirátory.

Now we are all sons of bitches je jeden z klenotů konspirační fikce jehož jediný nedostatek tkví v tom, že nikdy nebyl napsán.


štítky: | 3 | komentovat | #

Nutnost focení & pálení mostů

5. června 2016 17:14 | sekce novinky
Nutnost focení & pálení mostů

Asi takhle: Po posledních otřesech jsem přestal dělat všechno, co jsem dělal do té doby a začal jsem čas trávit skoro výhradně focením a psaním. Ne že bych o něco přišel, cesta kterou jsem kráčel do té doby nevedla ke skvělým zítřkům a horizontům zářícím zlatem, ale jen do stále hlubší jámy. Přestat nebylo těžké rozhodnutí, bylo to jen rozhodnutí, které je třeba udělat.

Nějakou dobu před zlomem se mi ozval Severák, který se mě už dříve snažil zlanařit, abych napsal něco pro jeho Neslyšný kočkopes (NKP), jestli bych nechtěl napsat něco krátkého a úderného pro Rozvědčík. Řekl jsem, že se na to podívám, a když mě něco napadne, tak bych něco mohl i sepsat. Vždycky, když se mi ozval s NKP, napsal jsem nějaký kus v gonzo stylu (Sympozium, Hořící křemík), kdy fiktivní verze NKP pošle dva redaktory (Adam K. a Peo) pokrýt nějakou událost, věci se šeredně vymknou kontrole a následují obrazy totálního chaosu protkané komentáři toho, o čem měli napsat celou reportáž.

I když jsem předběžně souhlasil, nevěděl jsem, co napsat. Hlavou mi poletovaly neukotvené nápady, které by šly zpracovat do formy prózy, ale nic konkrétního.

Byly to až tři události, které katalyzovaly konečný produkt, který posléze dostal jméno Strojovny. První z nich bylo vítězství uměle inteligentního programu AlphaGo nad mistrem hry Go. Tahle událost mě skopla do spirály existenčního děsu. Najednou jsem viděl budoucnost, kde všechno lidské snažení je zbytečné, protože nadřazená umělá inteligence dokáže udělat všechno a lépe. Kdo se bojí, že AI lidem vezme práci je idiot, kdo se bojí, že nás pozabíjí je optimista, kdo tuší, že dojde k sémantickému rozkladu lidství, je na správné stopě, jen k tomu povede přestupné stanice eskapismu, hédonismu a solipsismu. Pokud chcete vidět budoucnost lidské rasy, jděte se podívat do nejbližší zoo.

Dvě události, které daly textu strukturu, byla dvojice koncertů: Driftoff 16. března a rozlučka Maybeshewill 20. března. Rozhodl jsem se, že povídku natáhnu jako lano mezi těmito dvěma sloupy a celá bude sledovat skupinu fotografů/pod­vodníků (Adam K., Peo, Ruby a další) na zadání z fiktivní NKP. Protagonisté mají za úkol nafotit fotoreportáž v několika evropských továrnách, ale už od začátku na ně má mechanické, automatizované a odlidštěné prostředí zlý dopad. Šestice se snaží zapomenout a najednou se ocitne ve spirále excesu, večírků, alkoholu, dog a sexu, všechno zrychluje a vymyká se kontrole s každým uběhlým dnem a probdělou nocí.

I tady figuruje fiktivní magazín NKP – stejně jako v rozepsaných Mělčinách nebo krátké zkazce Policejní zásah zdecimován sérií výbuchů, počet mrtvých neznámý. Když jsem se se Severákem bavil, po exkurzi Matičky Metropolis, prozradil mi, že ve svém psaní také použil fiktivní magazín NKP. Fikce opsala plný kruh – já ukradl jeho skutečnou věc a udělal z ní fikci a on ji vzal zpátky. Jediným logickým krokem je teď udělat z fiktivního NKP reálnou žurnalistickou entitu a použít ji jako pláštík falešné novinařiny. Podařilo by se nám tak dokončit Borgesovu Tlönskou fikci.

Ve výsledku měly Strojovny 8500 slov, což prý nezapadá do škatulky krátké a úderné. Takže nic, další přírůstek na hromadu neúspěch/nezdar/sel­hání.

O něco později jsem začal psát Katedrálu, která navazuje přesně tam, kde Strojovny končí a vrhá šestici hrdinů (Adam K., Peo, Ruby, Anit, Mía, Gabriel) do dalšího kolotoče excesu a sebe-destrukce. Dlouho jsem nevěděl o čem Katedrála má být. Napadala mě různá témata, ale žádné z nich nedávalo smysl. Až jednou, když jsem si přečetl všechny stránky na wikipedii o všech duševních poruchách kategorizovaných jako F6× podle ICD-10, jsem narazil na popis vyhýbavé poruchy osobnosti (avoidant personality disorder) a všechno najednou začalo dávat smysl. O tomhle to bude. O tomhle je všechno. O tomhle jsem psal už deset let – stejné téma, stejné motivy, stejné všechno. Hrdinové, kteří se nedokážou vypořádat se světem jinak než v excesu, než jako vtip, přehnaný a dovedený do extrému, kteří v hloubi duše vědí, že jsou podvodníci a chtějí být odhaleni a potrestáni, ale místo toho jen stále padají vzhůru, všechno jako eskapistická vize idylických vztahů. Jde to dokonce tak daleko, že seznam symptomů F60.6 je osnovou příběhu, slovo od slova, odrážku od odrážky.

Katedrála má momentálně 7000 8800 10300 slov a ve finále bude mít tak dvakrát tolik, takže se taky neřadí do škatulky krátké a úderné, ale to v tomhle případě vůbec nevadí.


Ještě jsem tu něco chtěl psát o focení, o tom, jak jsem se šel podívat na pražský maraton, ale přišel jsem pozdě a všechno vypadalo jako po veliké party, kdy všichni mají kocovinu, všude je bordel a ground zero leží v troskách. Chtěl jsem utrousit pár slov, jak jsem narazil na Jugger, udělal pár fotek na koncertě Pelicanu, Toundry a dalších náhodných, jak jsem se tlačil v předních řadách, opíral se o masivní reproduktory a cítil z nich poryv větru, jak jsem prohrával boj s fotony a tak podobně. Ale o ničem z toho tu nebudu psát, protože to nemá smysl & ve výsledu moje fotky stojí (zatím) za hovno.


publikováno


štítky: , , , a | 1 | komentovat | #

Litevští mistři vystavovali své fotografie a já byl u toho

3. června 2016 0:24 | sekce obsah » kultura

Tohle je možná poprvé, co na k47čce píšu o výstavě fotografií. Zadržte dech, tady přichází premiérová recenze expozice „Litevští mistři fotografie“: Za mě dobrý.


Co víc o tom říct?

Jednoho dne jsem neměl asi tři hodiny co dělat, podíval jsem se na goout.cz, co se konalo v Praze, našel první věc, která vypadala zajímavě a šel jsem. Plán byl (jako vždycky) přinejlepším spartánský, přinejhorším sporný. Měl jsem jenom jeden cíl: studovat kompozici. V méně pompózní řeči: dívat se na obrázky a přemýšlet o tom proč fungují. A že bylo co zkoumat. Z některých snímků se mi skoro chtělo křičet radostí, tak rafinovaně byly poskládané a sestavené, jiné mi nedošly a zanechaly ve mě jen zmatení a u jiných jsem potřeboval jen trochu popostrčit, než mi docvaklo o co autorovi jde, jakou emoci nebo náladu se snaží vyvolat. Před každou fotkou jsem se zastavil a přemýšlel, co kdyby byla jinak oříznutá, co kdyby byla z jiného úhlu, s jinou kompozicí a většinou to mělo takovýhle průběh: tohle by nefungovalo, tohle taky ne, tohle ne, ne, taky ne. Teď jenom, abych podobně fungující fotky taky začal dělat sám.

Jak říkám: Za mě dobrý. Jděte taky, výstava trvá do konce června.


štítky: , a | 1 | komentovat | #

A topiary

1. června 2016 19:46 | sekce obsah » kultura » filmy
A topiary

Asi takhle: Mám rád Shanea Carrutha. Jeho low-budget zázrak Primer je s největší pravděpodobností nejlepší film, který jsem viděl. Jde o složitou a spletitou záhadu, která nebere na diváka žádný ohled, nic mu nedá zadarmo a vyžaduje úsilí a pozornost k úspěšnému rozpletení. Na druhou stranu nejsem zas tak velký fanoušek, protože jsem stále ještě neviděl jeho druhý film Upstream Color i přesto, že to mám v plánu, a už pár let mi na disku leží soubor s filmem.


O tom tady ale nechci psát.

Místo toho bych se rád letmo zmínil o Carrutovu nerealizovaném projektu A topiary – respektive jeho scénáři. A Topiary byl projekt, na kterém Carruth dlouhá léta pracoval a snažil se ho dotáhnout k realizaci – sháněl peníze a lidi, párkrát byl začátek filmování na dosah, ale vždycky se něco pokazilo a jeho sen mu proklouzl mezi prsty. Nakonec Carruth na A Topiary zanevřel a začal se věnovat jiným věcem. Scénář však nezmizel, po čase vyplaval na povrch a údajně se stále dá najít na internetu. Ke mě se dostal via 4chan board /tv/ (je to díra, ale někdy na pobřeží vyplaví celkem zajímavé věci, díky /v/ jsem třeba narazil na tohle) ve formě rekapitulace ve třech videích od DisRegarding Henryho

I když má s Primerem pár styčných bodů (témata a momenty objevování, potenciál zneužití něčeho, čemu zcela nerozumíme, a podvod, který jde až na samý počátek), jde o docela jinou bestii.

Obrys filmu ve mě zanechal tři dojmy: jednak jde o rozsáhlý projekt, druhak by se mi výsledek s největší pravděpodobností nelíbil a třeťak o něm přesto nemůžu přestat přemýšlet.

Na Primeru se mi líbí, jak je neuvěřitelně očesaný – jde o komorní drama o dvou chlápcích a jednom stroji času (i když na konci to je čtyři až pět chlápků, jeden extra Granger a blíže neupřesněný počet strojů času). Není potřeba nic velkého, jen pár lidí, pár podivně vypadajících přístrojů, zpřetrhané dialogy a pár zpětných smyček v čase. Nic nebylo třeba interpretovat, všechno mělo svojí interní logiku, která byla perfektní a vodotěsná, nic se nestalo pro efekt, i když někdy byla pravda ztracená v iteracích a tudíž nepoznatelná. Sami protagonisté si museli na konci přiznat, že se nemůžou dozvědět, co se přesně stalo s Grangerem a Abe si nemohl být jistý, kolikrát se Aaron vrátil zpátky.

Někde jsem četl, že Primer je Donnie Darko pro dospělé. Tohle přirovnání není spravedlivé, protože Donnie Darko postrádá tu neúprosnou vnitřní logiku a mnoho událostí působí značně ad hoc.

Právě kvůli jasnému vnitřnímu fungování, si mohl člověk postupně vybojovat dostatečně jasný obraz, co se vlastně stalo. Teprve pak působí závěrečná scéna na večírku, kdy vypravěč říká: „Eventually he got it perfect and it was beautiful,“ tak silně. Nefalšovaná tichá katarze.

Nic z toho v A Topiary není. Hrdinové v něm objevují záhadné zařízení, které se chová zcela bizarně, nemá žádnou spojitost s ničím známým v našem světě a hraje podle vlastních pravidel. Není to náš svět + stroj času, ale tohle zařízení + trochu reality. Největší problém vidím v tom, že asi od poloviny druhého aktu bylo naprosto jasné, kam to celé povede a závěr s galaxií ovládanou podivnými mechanickými bytostmi mi dal za pravdu. Může stále jít o divoký tobogán objevů a spektáklu, ale ten konec je taková nudná třešnička na dortu.

Když jsem se o A Topiary kdysi dávno dozvěděl, čekal jsem zase něco komorního, něco jednoduchého, ale zároveň velice složitého, něco co má jednoduchá pravidla, která jako fraktál generují neuvěřitelnou komplexitu.

Ale na ničem z toho teď už nezáleží, protože A Topiary je mrtvý projekt, který nikdy nespatří světlo světa.


štítky: , , a | 1 | komentovat | #

QI, No Such Thing as a Fish & No Such Thing as the News

23. května 2016 3:14 | sekce obsah » kultura
QI, No Such Thing as a Fish & No Such Thing as the News

Předpokládám, že všichni (jako vzdělaní a slušní lidé) znáte QI – britskou panel game/quiz show, kterou třináct let uváděl Steven Fry s Alanem Daviesem po boku na pozici permanentního panelisty. Doufám, že nemusím nic vysvětlovat, protože jste všechny epizody QI buď už viděli, nebo jste si právě uvědomili svojí chybu a díváte se právě teď. Jen do toho, já počkám, je to jen 182 půlhodinových epizod + neodvysílaný pilot.


Ok, takže teď když jsme všichni na stejné stránce, o čem, že jsem to vlastně chtěl psát? Rozhodně nechci plýtvat bajty na QI jako takové (a ještě méně na její české bastardizaci), ale na to co přišlo po ní.

Časy se mění, konec světa je za rohem a Steven Fry na stará kolena s QI seknul s tím, že na jeho místo dosedne Sandi Toksvig. Někteří tvrdí, že tahle změna show zabije, ale já si tím nejsem tak jistý. Sám nejsem velký fanda Sandi Toksvig, ale na druhou stranu musím uznat, že se do téhle pozice skvěle hodí, protože ona je takový učitelský typ. Nevrlá, mrzutá, lehce povýšená, sarkastická a zdánlivě se zájmem o všechny obory lidské činnosti. To je podle mě dobrá akreditace na moderátor(a|ku) QI.

QI ale není jen to, co se dostane do výsledné půlhodiny na obrazovky BBC (nebo do 45 minut XL verze). To je jen špička ledovce. Podle wikipedie do finálního sestřihu přežije jen 20% materiálu nastudovaného podpůrným týmem QI elfů. Zbytek propadne mezi spárami televizní mašinérie, ale zato může být použit jinde.

Jedním z těchto míst se stal online podcast No Such Thing as a Fish (pojmenovaný podle jednoho faktu z QI), kde se pravidelně každou sobotu scházejí čtyři QI elfové James Harkin, Andrew Hunter Murray, Anna Ptaszynski a Dan Schreiber a baví se o zajímavých faktech a skutečnostech, na které narazili ten týden. NSTAAF jsem si brzo oblíbil a začal jsem ho mít radši než samotné QI. Podcast měl příjemně uvolněnou atmosféru, chemii mezi hlavními aktéry a žoviální náladu, která může panovat jen mezi lidmi, kteří se znají a u mikrofonu se scházejí týden co týden. Naproti tomu QI začalo působit uspěchaně, stažené rychlým střihem, obsazené třemi náhodnými komiky, kteří nebyli dopředu připraveni. Steven Fry se staral o moudro, Alan Davies byl (s prominutím) dvorní šašek a zbytek panelu měl na starosti humor. I když byla tato kombinace úspěšná a zábavná, nepůsobila tak soudržně, jak by mohla. NSTAAF na to šlo opačně – všichni zúčastnění nerdi vědí o čem je řeč, jsou připravení, za půl hodiny projedou jen 4 fakty a konec.

Recept NSTAAF zafungoval a každá epizoda dosáhla nejen ±250 tisíc poslechů, ale čtveřice QI elfů dostala vlastní pořad na BBC2 – No Such Thing as the News. Ten sleduje stejný formát jako Fish, ale je zaměřen na novinky, události a zprávy, které se staly v předcházejícím týdnu. První epizoda už je ke shlédnutí na youtube a jak je vidět, nic se nezměnilo a je to stále ten starý dobrý No such thing.

Takže, pokud přerod QI nevyjde a loď se Sandi Toksvig u kormidla ztroskotá, nic strašného se neděje, protože máme náhradu, stejně dobrou, ne-li lepší. A navíc ji nevládnou osobnosti, celebrity a komici, ale geekové jako ty nebo já.


PS: Sandi Toksvig a její historky z internátní školy vedly k tomu, že jsem Gabriela z NaNoWriMo románu Mělčiny psal jako studenta francouzského internátu.

PS2: Mám dojem, že touhle dobou jsem už viděl víc britské televize než té české.

PS3: Druhý díl je online.


štítky: , a | 1 | komentovat | #

Slepota v osmadvaceti

15. května 2016 21:50 | sekce obsah » dojmy & názory

Brýle jsem začal nosit někdy v páté třídě.


Do dneška si pamatuji první den, kdy jsem se poprvé ukázal mezi spolužáky ve stupidních brýlích s tenkými železnými obroučkami a jednou negativní dioptrií v každém skle. Všichni se podivili, vyzkoušeli si, jak se dívá přes brýle, pan učitel do mě nalil nějaké zbytečné rady a druhý si už nikdo ani nevšiml. Od té doby se mi zrak vytrvale zhoršoval a dioptrie narůstaly. Vždycky se však problém dal jednoduše vyřešit o něco silnějším sklem. Po pár letech se mi oční vada ustálila někde v okolí pěti dioptrií a tam na dlouho dobu zůstala. Všechno najednou vypadalo celkem přijatelně.

V té době jsem začal přemýšlel o laserové operaci, která by oční poruchu nadobro odstranila. Abych mohl zákrok podstoupit, stačilo vysolit balík Palackých na dřevo a mít jistotu, že mi zrak přestal slábnout. A to se zdálo, že platí. Vždycky, když jsem se po roce nebo dvou ukázal na očním, nic se nezměnilo. Nelepšilo, ale ani nehoršilo.

Tedy aspoň do posledního roku a půl.

Když jsem si rozflákal jedny staré brýle, které by sedly Gordonovi Freemanovi nebo mladém Dijkstrovi, zašel jsem si pro nový kousek vybavený stejnou optickou silou, ale v nich jsem najednou viděl blbě. Za nějakou dobu, kdy mě to začalo štvát, jsem vletěl na oční, otravoval je tam tři čtvrtě hodiny, dokud jsme se nedopracovali nějakému uspokojivému výsledku – na levém oku jsem měl o něco víc dioptrií než si situace žádala a proto, tak aspoň zněla teorie, jsem viděl špatně na pravé oko.

Proč ne? Já byl spokojený, nechal jsem si přezbrojit druhé obroučky (stejně jako Sithové mám vždycky dvě – mistra a učně) na novou dioptráž a věřil, že tím je všechno za mnou.

Nebylo.

Na chvíli jsem si připadal, že vidím dobře, ale šlo nejspíš jen o placebo efekt. Ten za chvíli zmizel a zase se vrátilo ta známá únava červených očí a rozostřené a nepohodlné vidění.

Někdy v té době jsem zas začal nosit kontaktní čočky. Poprvé jsem s nimi koketoval pár měsíců na střední škole, ale přestal jsem potom, co mě k nesnesení začalo štvát si je každé ráno rvát do rozespalých očí. Znovu jsem se k nim vrátil a tentokrát jsem s nimi překvapivě viděl celkem dobře. Pořád trochu tupý pocit v očích, ale všechno, co mělo být zaostřené, zaostřené bylo.

Aspoň přibližně.

Ale můj problém pořád přetrvával. S brýlemi přesně zkalibrovanými pro můj zrak, jsem viděl blbě. Byly to snad první příznaky věčné temnoty? Byla to snad slepota plížící se do mých zrakových nervů ještě před tím, než oslavím Kristova léta? Jako slepý bych nebyl vůbec ve špatné společnosti. Jorge Luis Borges, jeden z mých oblíbených autorů, také ztratil zrak a já byhch ho tak mohl aspoň částečně následovat, i když ne talentem nebo úspěchem.

Do toho jsem měl v očích čím dál tím víc floaterů otravných, ale jinak zcela neškodných vad očního moku, a začínal jsem vídat záblesky světla, když jsem rychle pohnul hlavou nebo uhnul očima. Ty mi dělaly skutečné starosti, protože jsem si vzpomněl jak Bonwha popisovala epizodu s odtrženou rohovkou, která měla velice podobné symptomy.

Znal jsem chlapa, který měl tak nízké sebevědomí, že nechtěl otravovat doktory se svými problémy. Měl rakovinu a za tři měsíce umřel.

Jednoho rána, po probděné noci, jsem se zvedl a s vláčnými smysly pěšky vyrazil na oční. Většina nejlepších rozhodnutí přichází ráno po noci beze snů, kdy jedinou možností je namíchat silné kafe, zapomenou na spánek a pokračovat naplno vpřed. Přivázal jsem se tam k topení a nechtěl odejít, dokud nezjistí, co přesně se mnou je. Hodinu a půl mě vyšetřovali na podivných přístrojích a zařízení, testovali mi zorné pole, měřili nitrooční tlak, rozšířili zorničky, až jsem musel vypadat jako nějaký Hunter S. Thompsonův acid freak, studovali interní detaily okulárů světlem, které pálilo jako letní slunce v pravé poledne soustředěné lupou do prostoru lidské rohovky, tak silné až se mi z něho dělalo zle, a pak přidali celou další sadu obskurních vyšetření o jejichž skutečné efektivitě jsem měl vážné pochybnosti.

Všechno. Bylo. V. Pořádku. Jen trochu stažené cévy v oku. Všechno je jinak, jak má být.

„Ještě uděláme jednu věc,“ řekla sestřička a pokynula, abych si sedl do křesla, a vrazila mi tenké proužky papíru pod víčka. Chvíli jsem tiše seděl, zíral do střední vzdálenosti a přemýšlel, jaký je účel tohoto konkrétního utrpení. Co přesně má zjistit? Třeba nic, napadlo mě, třeba je to jen věc, kterou optici dělají pro vlastní pobavení na úkor pacientům, kterým nic není, ale přesto vytrvale trvají na opaku.

Za pár minut mi vytáhla papírky z očí. „Vy nám vůbec neslzíte.“ A bylo jasno.

Doktorka mě nasměrovala do lékárny, koupil jsem si jeden kontejner umělých slz, třikrát si nakapal a problém zmizel. Žádné červené oči, žádná únava pohledu, žádné rozmazané, rozostřené, tupé nebo jinak špatné vidění. Konec.

Stejně jako v případě nedávného infarktového incidentu to nebylo nic závažného, ale jen stupidní maličkost, kterou stačilo najít a poté zmizela do následujícího rána. Teď s sebou v batohu vždycky nosím jedno plato Ibuprofenu a malou plastovou dózu očního balzámu a všechno je v pohodě.

V podobném duchu se nesou všechny moje kontakty s lékařskou profesí: Z ničeho nic mě začal bolet pravý palec, skočil jsem k ortopedovi a prý to přejde. Přešlo. O něco později se mi udělala bolestivá boule na noze, doktor mě poslal na chirurgii, ti mě přesměrovali na sonografii, tam mi řekli, že to odezní, a za týden neduh úplně zmizel.

Takto bylo se všemi problémy. Kromě jednoho.


štítky: , a | 2 | komentovat | #



co se děje jinde v zóně k47

zdroj | rss

stalkr

8. července 2016 13:20
21. června 2016 14:56
16. června 2016 20:42
16. června 2016 11:53
zdroj | rss

Funkcionálně.cz

22. srpna 2016 18:39
14. srpna 2016 11:31
26. července 2016 18:50
1. června 2016 17:53
zdroj | rss

Dnes večer k poslechu a tanci hraje...

7. srpna 2016 13:41
1. srpna 2016 18:27
31. července 2016 22:35
22. června 2016 15:45

o autorovi:

K. Jmenuji se Karel Čížex, v síti také známý jako kaja47 - tak trochu spisovatel, trochu programátor, trochu webař, milovník divné hudby atd atd.
mail:
jabber: kaja47@jabbim.cz

další projekty

wyhledawacz fel.log stalkr vtipy.k47.cz k47.shop Zkracovač adres stripbot

tadá

poslední komentáře

Now we are all sons of bitches
kaja47 | 7. června 2016
Now we are all sons of bitches
Severák | 7. června 2016
Pixel dump
cialis_india | 21. května 2016
Slepota v osmadvaceti
Woodbin | 15. května 2016
MySQL: rychlý výběr náhodného záznamu
Tomas Hanke | 22. března 2016
Kosinová podobnost
Mat | 9. prosince 2015
NaNoWriNo, sedmý den, rychlá aktualizace
Pravidelný čtenář odjinud | 18. listopadu 2015
Jak jsem se (skoro) stal vegetariánem
kaja47 | 16. července 2015

K47i © 2002 - 2016 K. aka Kaja47