k47.cz


Russian Circles stahují kruhy

7. prosince 2016 16:32 | sekce obsah » kultura » hudba

O tom, jaký dojem ve mě nechá koncert, nerozhoduje jen hudba – místo, čas a předchozí nálada jsou zásadní ingredience. Hudba je v jistém smyslu podružná, je to jen přenašeč, který v existujících podmínkách může začít rezonovat nebo vyšumět do ztracena.

Russian Circles v tomto smyslu měli ideální výchozí pozici.

Russian Circles stahují kruhy

Když jsem se chystal na jejich vystoupení v Lucerna Music Baru, cítil jsem se na nic, jako zbytečný bezcenný podvodník a zase se ozývala chuť skočit. Pár minut jsem postával na betonovém útesu nad Hlavním Nádražím, jedl pizzu a zvažoval pro a proti. Když byla moje startovní pozice tak pochmurná, všechny cesty musely vést jedině vzhůru. Vedly. Zatraceně vysoko. Jakmile Russian Circles začali hrát, všechny moje starosti a pochybnosti zmizely. Rozplynuly se do eskapizmu kytar a těžkého autoritativního rytmu post-metalu. Všechno najednou bylo dobré. Tedy aspoň na dvě hodiny. Všechno jednou skončí, to jsem dobře věděl, ale dvě hodiny byly víc, než jsem si zasloužil.

Doby, kdy jsem Russian Circles poslouchal ve velkém, jsou už dávno zapomenuté. Do playlistů se mi od těch let dostaly jiné věci a pro rusy nezbylo místo. Tíhl jsem k něčemu post-rockovějšímu, k nekonečné eskalaci a klimaxům. Chuť k něčemu hutnějšímu ve mě vzbudil koncert Rosetty v Sedmičce a letošní vystoupení Driftoffu.

Jako přípravu jsem párkrát prolétl jejich novou nahrávku Guidance, která mě překvapila tím, jak moc se mi líbila. Jejich hudba je nezastavitelný stroj – těžká, pomalá, neustálá – ale přesto velice čitelná. Všechny přechody dávají smysl, ale výsledek není nudný. Všechno do sebe zapadne na první dobrou. Rusové negradují k odzbrojujícím a zdrcujícím finále, místo toho operují na bázi fázových přechodů a stále se valí dál, pomalu, mohutně a nezastavitelně. Například takový track Vorel je nefalšované post-metalové porno, sedm minut extatické energie, bublající jako láva pod ztvrdlou krustou bubnů.

Rusové koncert začali zlehka s trackem Asa. Šlo o úvodní diverzi, poslední nádech před ponorem, než začnou bombardovat publikum, spustí hlavní akt a rozjedou svojí věc. Přesto do svých skladeb dokážou zakovat překvapivé množství nuancí a delikátnosti. Nesnaží se jen o co nejtěžší dopady a plný hutný zvuk. Ty tvoří všudypřítomnou kostru, na kterou jsou naloženy drobné optimistické vzlety, které přijdou znenadání a pak se zase ponoří pod metalickou hladinu.

Dvojaká tvář tvrdosti a delikátnosti se naplno ukázala, když začali hrát 1777. Někdy v polovině skladby jsem se rozhlédl kolem sebe, očima přelétl dav srocený před půlkruhovou tribunou i posluchače na ochozech a napadlo mě: „Všichni tady jsme přátelé.“ V tom okamžiku jsem byl šťastný. Nepotřeboval jsem nic víc. Měl jsem všechno.

Místo konání značně nahrávalo pocitu sounáležitosti. Lucerna Music Bar je aréna s kruhovým pódiem ve středu a všechno se obtáčí kolem něj. Posluchači v poli stejně jako na ochozech ho obklopují ze všech stran. To člověku dává pocit, že je součástí davu, cítí masu lidí, vidí ji, je její součástí. I když jsem stál úplně vpředu, stačilo otevřít oči, zvednout hlavu a viděl jsem celý přední val.

Na 65daysosstatic v Meet Factory jsem zabral místo v přední linii, ale neměl jsem ponětí o velikosti celé operace, o všem tom mase našlapaném v hale a horkých zpocených tělech. Viděl jsem jen to, co se dělo kousek nalevo a kousek napravo a to byl celý můj svět, zbytek zmizel.

Lucerna je panoptikon. Z každého bodu je vidět na každý jiný. Není to jeden v davu, ale dav v jenom. Možná kvůli tomu jsem se necítil tak osamělý, i když to mohla být jen dvouhodinová iluze za čtyři kila.

Když rusové spustili Calla, chvíli jsem sledoval přední val davu. Všichni byli synchronizovaní, připomínali organickou vlnu, kterou spouštěl elektrický impulz beatu. Nakláněli se dopředu, přes bariéry, nad okraj pódia, tělo na tělu, jen aby byli blíž a blíž k epicentru. Pocit jednoty byl fantastický.

Nepotřeboval jsem se ničím otupit, jedno pivo, jeden Club Maté a jinak nic. Jasná mysl. Možná proto ve mě hrklo, když přestali hrát. Blížil se konec úniku.

Jako přídavek dodali Mládek a stařičký Youngblood z alba Station. Na Youngblood si jasně vzpomínám, ale Mládek mi z nějakého důvodu unikl. Přesto je to klenot, který se může řadit po boku tracku Vorel. Tyto dvě skladby završily celou operaci na nejvyšší možné vlně.

Každá vlna však musí opadnout a rozbít se o útesy. Skončil jsem zase sám, ale byl jsem spokojený. Aspoň na chvíli.


PS#1: Jako úvodní akt vystoupila apokalyptická čelistka Helen Money, kterou jsem už viděl jako předvoj na předminulém koncertu Mona.

PS#2: V únoru se vrátím na místo činu na Astronautalise.


štítky: , a | 0 | komentovat | #

65daysofstatic - první a poslední

15. listopadu 2016 16:00 | sekce obsah » kultura » hudba

65days má v mém srdci speciální místo. Byla to první post-rocková skupina, která se ke mě dostala, a v roce 2007 tak změnila můj hudební vkus. Díky ní jsem se konečně našel. Zároveň je to taky zatím poslední skupina, kterou jsem viděl naživo. Minulé úterý jsem zašel do MeetFactory na jejich vystoupení v rámci No Man's Sky turné. A jaké vystoupení to bylo!

65daysofstatic - první a poslední

Nedalo se srovnávat s nedávnou exhibicí japonského Mona, ale to se může jen máloco. Mono předvedlo nečekaně mocný emocionální zážitek, na který jsem nebyl připravený, a který mě převálcoval a rozemlel na prach. 65days naproti tomu excelovaly syrovou a nefiltrovanou energií od prvních vteřin vystoupení.

Už samply, které hrály, zatímco se skupina připravovala na svůj nástup, mě nažhavily doběla. Stál jsem v davu, v druhé vrstvě lidí od přední bariéry a tlemil se jako blázen, když z reproduktorů dokola hřměly opakující se samply „65 days-65 days-65 days“. Některé pocházely z dvou alb remixů a mash-upů Unreleased/Un­releasable, jiné jsem nepoznával, ale všechny dávaly tušit, že se blíží nezapomenutelný zážitek.

Od prvního tracku Monolith 65days přímo jiskřili. Nezastavili se ani v Crash Tactics, Prisms nebo klasickém Retreat! Retreat!, který začíná samplem: „This negativity just makes me stronger, we will not retreat, this band is unstoppable.“ Tahle grupa je vpravdě nezastavitelná! Předváděli surovou Tour de Force napříč celým svým katalogem, od klasických math-rockových počátků před téměř patnácti lety k pozdnímu odklonu k elektroničtějšímu zvuku, až po soundtrack ke hře No Man's Sky.

V jednom okamžiku jsem otevřel oči a začal se rozhlížet kolem. Jádro davu bylo zcela ve varu, zmítáno šílenstvím, více ve vzduchu než na nohách. „Tohle je skvělé,“ pomyslel jsem si, „tohle je nebe.“ Zatímco Mono mohlo být zásadním milníkem v introvertním a introspektivním zážitku, 65days se naživo dalo zažít jen tak, že se člověk vrhl do davu a za dvě hodiny z něj vypadal zpocený, vysílený a na hraně kolapsu. Tomu přímo napomáhal odklon 65days k elektronice. V nahrávkách mě příliš neohromil, ale doufal jsem, že naživo vytočí elektroniku na 11, že davem budou přeskakovat obloukové výboje, že vzduch bude vydýchaný a v kotli bude horko k nesnesení. A všechny moje tužby se splnily. Elektronický úhel byl nový, nečekaný a hlavně fungoval.

Vrcholem pro mě byl masivní epický track Asimov, který začal nenápadně, ale pomalu přes opakování s drobnými obměnami nabíral na síle, těžce, ale efektivně stupňoval šílenství, které vedlo ohromujícímu hřmícímu klimaxu. Pak následovaly letmé optimistické klávesy, zpěv ke hvězdám a náběžné hrany v Supermoon, Sleepwalk City, která se probubnovalo k elektronické téměř EDM bouři. Po všech těch novinkách přišel stařičký Radio Protector jako ozvěna minulosti před elektronickým chorálem Safe Passage. Jako přídavek 65days zahráli léty ověřenou klasiku I Swallowed Hard, Like I Understood, kterou v retrospektivě považuji za jeden z jejich nejlepších tracků, a nakonec Debutante.

První věc, která mi z traileru No Man's Sky utkvěla v paměti, přišla jako poslední, jako toužebně očekávaná pièce de résistance, jako rozloučení na vysoké vlně, jako připomenutí, že i když kluci z 65days změnili svůj styl, neztratili nic ze své výbušnosti a energie, kterou dokážou přenést na svoje publikum.

„Thank you guys for making us feel young again,“ děkoval publiku Joe Shrewsbury ke konci vystoupení. Nikoli. Já děkuji vám.

PS: Jako předkapela hráli Thought Forms. Z nich mi v paměti nejvíce utkvěl drone, který naháněl husí kůži.


štítky: , a | 0 | komentovat | #

Nebavíte se? Nejste tady snad kvůli zábavě?

10. listopadu 2016 23:52 | sekce tvorba » grafika » foto

Opět jsem se byl s foťákem podívat na běsnění Juggerů.

Nebavíte se? Nejste tady snad kvůli zábavě?

Vracel jsem se zrovna z psacího srazu NaNoWriMa, kde se mi povedlo vystřelit 2200 slov a poprvé někomu (téměř úspěšně) vysvětlit o čem Lháři vlastně budou. Už-už jsem nastupoval do vlaku, když jsme si vzpomněl: Dneska budou v Modré Škole. Otočil jsem kurz a vydal se směrem na Háje.

Šlo o exhibici Juggeru v rámci Repliconu, který se točil kolem šermu a fantasy. České Jugger týmy s sebou přivezly trochu ducha post-apokalyptické doby, kdy jedinou zábavou je brutální sport, který se hraje s psími lebkami.

Když jsem dojel na svojí zastávku, byla už tma. Exhibice měla probíhat někde venku a já začal obcházet Modrou Školu a hledat, jak se dostat dovnitř bez placení. Vstupné bylo jen 90 korun, ale zadarmo je to vždycky lepší. Na hřišti se pod rozžehnutými reflektory už srotili diváci a obrnění hráči. Ploužil jsem podél plotu, nenápadně, jako kdybych tam nepatřil, a najednou přede mnou zela otevřená brána. Nikdo ji nehlídal. Pozval jsem se dovnitř. Nikdo mě nezastavil. Potáhl jsem se mezi diváky. Pořád bez odporu. Takže dobrý. Jen oficiální fotograf v kanadách, kukle a s nožem u pasu mě trochu znervózňoval.

Bohužel moje výbava neodpovídala podmínkám. Rád bych měl Zeiss 135mm f/1.8 nebo nový 70–200mm f/2.8 od Sony, ale chybí mi 1800 respektive 2600 dolarů. Ale nedá se nic dělat. Adopt, adapt and improve. Byl jsem bez blesku, ze ctihodného beercanu jsem musel střílet na f/5, podexponovat –0.7EV, nastavit ISO 6400, rychlou závěrku a začít řešit problémy stylem spray and pray, zatímco jsem pomalu umrzal.

S výsledky nejsem spokojený, ale s přihlédnutím k okolnostem nejsou zas tak strašné. Noisy as fuck, chtělo by se dodat.


štítky: , a | 0 | komentovat | #

Zavřete oči a poslouchejte, hraje Mono

31. října 2016 19:52 | sekce obsah » kultura » hudba

Každý koncert začne být dobrý v okamžiku, kdy zavřu oči. V té chvíli je jasné, že hudba samotná je tak mocná, že nepotřebuji nic víc, že můžu odstřihnout všechny přebytečné smysly a nechat se unášet bouří uvnitř. Na včerejším vystoupení japonských post-rockových titánů Mono jsem měl zavřené oči většinu času.


Nedávno jsem si tu stěhoval na nedostatek emočního škály na koncertu Explosions in the sky. Následující den jsem zašel na legendární Swans předskakované skvělou Annou von Hausswolff, jejíž drone dokázal rozpoutat peklo, které vyklepávalo zuby z dásní. V tu chvíli mě napadlo, že kdyby na povrchu probíhal konec světa, nikdo z nás v černých katakombách divadla Archa by ho nezaznamenal a rozhodně by ho neslyšel. Přesto jsem si ten koncert neužil tak, jak jsem doufal. Možná za to mohla doznívající nemoc a únava, ale možná, že to jen nebylo pro mě.

To všechno však bledne v porovnání s Monem, které hraje post-rock v klasickém duchu: nejdřív vás uspí a pak ustřelí hlavu, a jejich vystoupení byla emocionální horská dráha. Kapela představila songy z nového alba Requiem for hell, přidala pár starých a všechno utkala do intenzivního a dynamického mixu, kdy jeden track umocňoval ten následující.

Už během úvodní skladba, která s davem kývala jako nejjemnější vlny, mi vehnala slzy do očí. Žádná slova, žádné vokály, jen instrumentální převážně kytarový kus. Následující temná a hutná Requiem For Hell (která mi připomněla March Into the Sea od Pelicanu a zároveň i trochu Arcs of Command od Caspianu), měla stejný účinek, smetla mě jako tsunami osamělou siluetu stojící na pobřeží. Bylo to jako kdybych sáhl na živý drát, jako kdybych mi zkratovala nějaká centra v mozku – tak mocný zvuk dokázali předvést ve velkém sálu Paláce Akropolis. Dokonce i tracky, které jsem před tím považoval za celkem nudné, dostaly nový život, kontext a urgentnost a třeba taková Recoil, Ignite patřila mezi vrcholy vystoupení.

V jednu chvíli jsem se ohlédl vedle sebe a černovlasá dívka si dlaní stírala slzy z tváří. Nebyl jsem sám. O něco později, když jsem se přesunul víc dopředu, ocitl se vedle mě kluk v šedé mikině, oči zavřené, ruce založené, byl ve své soukromé bublině. Nebylo třeba nic víc, jen poslouchat nekonečné kytary a eskalace. Šlo, aspoň pro mě, o zásadně introvertní zážitek, každý si to musel prožít po svém a sám si projít katarzí a očistcem.

Bez nejmenších pochybností šlo o nejlepší koncert tohoto roku, lepší než Toundra nebo březnové vystoupení Driftoffu, které pro mě bylo do té doby jedničkou. Po skončení jsem byl v tranzu, ve stavu post-orgasmické blaženosti, kterou jsem cítil ještě za hodinu.

V listopadu se chystám na 65daysofstatic. Pokud se jejich koncert tomuto zážitku aspoň kus přiblíží, bude to víc, než si zasloužím.

PS#1: Jako předkapela hráli francouzští Alcest. Byli fajn, ale nemohli se rovnat hlavnímu aktu a skoro hned se mi vytratili z paměti.

PS#2: Z koncertu nemám žádné fotky. Místo toho musí postačit EITS a Swans.


štítky: , , a | 0 | komentovat | #

Post-rock a Ibuprofen

19. října 2016 18:29 | sekce obsah » kultura » hudba

Tenhle rok jsem byl na pěkné řádce koncertů. Většina z nich se motala v okolí post-rockových/post-metalových žánrů, občas jsem to proložil bodnutím do neprobádaného žánru a neznámé kapely, ale na žádném z nich jsem se nenudil tolik, jako na včerejším vystoupení Explosions in the sky. Pro Kristovy rány! Pořád se z toho nemůžu vzpamatovat.

Post-rock a Ibuprofen

Exlosion in the sky nepatří mezi moje top kapely. Většina jejich tracků je povětšinou jen nudné brnkání, kterému chybí závratné emoční hloubky a výšky, které mě k post-žánrům tolik přitahují. Třeba katarze dvojhmatu Karelia (Opus 2)/The Kidnapper Bell od Mona je slovy nepopsatelná. Přesto jsem doufal, že těch pár dobrých tracků, které mají ve svém repertoáru, nějak zajímavě namixují. Nenamixovali.

Přitom jsem mohl být téhle nezáživné jízdy ušetřený. Před pár dny jsem znenadání onemocněl a přemýšlel jsem, že někomu na Twitteru zadarmo přenechám svůj lístek. Pak se mi ale udělalo celkem dobře a s kapsou plnou Ibuprofenu jsem vyrazil.

Už předkapela Vložte kočku byla varováním. Dokázali rozpoutat apokalyptický strojový marš, ale nikdy se nedostali k uspokojivému klimaxu. Každý jejich track vždycky prostě skončil. Dostali se do bodu, kdy jsem si říkal, že by to mohli takhle držet ještě pět minut, pracovat se zvukem jako s rozpáleným ingotem a vyšroubovat to do vyšších obrátek, ale pak najednou přestali hrát. I přesto byla předkapela lepší a zajímavější než hlavní akt.

Pak ale nastoupila exploze a přišla plíživá nuda. Jejich hodina a něco měla v sobě pár světlých okamžiků, ale bylo jich málo, každý nevýrazný a žalostně krátký. V jednu chvíli jsem se začal tak nudit, že jsem uklidil foťák a radši jsem odešel k hornímu baru, ze kterého je přímý výhled na pódium a začal s kůrou G\T a doufal, že to nějakým způsobem nalomí apatii. Nenalomilo. Probil jsem se tedy zástupem lidí k šatnám a předčasně jsem vypadl pryč.

Jestli můžu o celé akci tvrdit jednu věc, pak to je to, že účast byla hojná. Obě patra klubu Roxy byla zaplněná posluchači. I když těžko říct, jaký měli vztah k celé operaci. Neviděl jsem nikoho, kdo by byl zajedno s hudbou, tělo ovládané elektrickými záchvěvy, kdo by na pár minut zapomněl na obecnou lidskou důstojnost a začal bláznit. Všichni podle mě vypadali celkem chladně. Když jsem se v jeden okamžik otočil, holka, která stála ze mnou si s někým psala a nejspíš to nebylo o tom, jak skvělá atmosféra se tam právě vaří. Možná to je hlavní tahák EITS: celkem nevýrazná hudba, která nikoho ničím nepřekvapí a představuje nejnižší společný jmenovatel.

Vzpomínám si na koncert Driftoffu, jehož triko jsem v té chvíli nosil. Ti měli někdy v březnu koncert v malé dřevěné boudě na Pankráci, kam přišlo asi tak při tucty lidí, a pět minut jejich vystoupení nabídlo víc vzrušení než všechny exploze v nebesích.

Nedávno vyšlo nové album pg.lost, které je skvělé, chystá se nová deska od Mona, která z ukázek zní fantasticky. Takže žánr jako takový není mrtvý a vyčpělý. Asi jen místy začal vysychat a upadat do apatie.

Abych si spravil chuť, na cestě zpátky jsem si pustil Swans, na jejichž vystoupení se chystám dneska.


štítky: , a | 1 | komentovat | #

Jóga v metru? Meditace v tramvaji? Proč ne?

15. září 2016 21:52 | sekce tvorba » grafika » foto

Všechno je jednou poprvé: Poprvé ve dvě ráno poslat cikána před Hlavákem do prdele, poprvé přihlížet zneužívání policejních pravomocí, poprvé strávit noc s neznámými lidmi v karaoke baru a poprvé být součástí lekce jógy v metrech a tramvajích. Někdy se všechna tahle poprvé dají stihnout během jednoho odpoledne a jedné noci.

Jóga v metru? Meditace v tramvaji? Proč ne?

Celou operaci, tedy aspoň její začátek, kde šlo o jógu, měli na svědomí recesisté z Děsíru. Ti se každý třináctý den v měsíci scházejí, aby provedli gerilový útok na veřejné prostory Prahy. Jejich taktika je neortodoxní: Rozdávají dárky cizincům, pořádají LAN party nebo čajový dýchánek v metru, začnou hrát twister v hromadné dopravě nebo rozjedou Rybičky, rybičky, rybáři jedou napříč Václavákem.

Já sám jsem se s nimi dostal do křížku před několika lety, krátce poté, co se do věci zapojil Vítek Ježek a vzkřísil Děsír z mrtvých. Plánem první akce bylo čtení v metru: Vezmi si knížku, zajdi do metra a začni číst. Já vyhrabal Burroughsův Nahý oběd a začal vyřvávat oplzlé pasáže na kolemjdoucí. To byl můj styl recese, nepříliš okázalý nebo nápadný, který může snadno splynout s šumem na pozadí světa, jen pro pozorné pozorovatele.

Ve srovnání s lehkými tahy světové literatury, byla veřejná jóga příliš drsná a vulgární ukázka očividného exhibicionismu. Nic pro mě. Půjčil jsem svojí karimatku a místo toho se chopil foťáku. Vidět znamená věřit, tak proč tuhle víru neumožnit alespoň zprostředkovaně?

Na mém prvním rendez-vous s Děsírem, si uskupení získalo mediální pozornost. V novinách se o celé operaci mylně psalo, že má určitou spojitost s nějakou skutečnou literární akcí, která probíhala ve stejné době. Nebyla to pravda a šlo jen o náhodu. Určitou pozornost si recesisté získali i teď prostřednictvím ███, která o gerila józe psala pro █████. Pokryla celou akci a pak pokračovala za hranice profesních závazků daleko za hranu půlnoci, kdy věci nabraly tón pochmurného chaosu.

Druhý den jsem se od Severáka dozvěděl, že o ni také zavadil, a vypadá to, že do jejího rajónu spadá metro, veřejné záchodky, bezdomovci a překvapivě i swingers kluby.

Z celé události, a hlavně z toho, co se stalo potom, jsem mezi druhou a třetí ráno napsal 1200 slov polo-fiktivního záznamu. Plánoval jsem to jako kapitolu chystané novely Lháři s tím, že onu kapitolu na k47čce brzo zveřejním jako ochutnávku věcí budoucích. Po opětovném přečtení jsem však musel své plány zcela přehodnotit. Výsledný kus textu není technicky špatný, rozhodně ne s přihlédnutí k okolnostem vzniku, ale zato je nepřístojný ve všech ostatních ohledech. Kdybych ho hodil na net, lidi by mě za něj přibili na kříž a já bych to neměl za přehnanou reakci. Obsahuje příliš mnoho pokroucené pravdy a potřebuje razantně upravit. Jako vždy jsem lhal o banalitách, ale upřímně mluvil o věcech, se kterými jsem se do té doby nikomu nesvěřil. Anonymita toho okamžiku byla osvobozující.

To by mohl být leitmotiv. Mám rád, když se můžu ztratit v davu, vsáknout se do mezer, bez odporu proplouvat masou, které na mě nikdy skutečně nezáleží, a ze stínů připravovat akci, zasáhnout a zmizet. Některé děsíří podniky se nesly v podobném duchu, recese čekala v prasklinách, připravená na objevení, ale nekřičela po pozornosti jako osm lidí pod koněm, kteří na karimatkách vzdávají hold slunci.


Jestli chcete získat představu, co je Děsír zač, tak se podívejte na videa od Improv Everywhere a v duchu si představte, že to dělají Češi.


štítky: a | 3 | komentovat | #

A štěrk létal do předních řad...

9. září 2016 4:43 | sekce tvorba » grafika » foto

Poslední dobou skoro každý den začnu tím, že se podívám jaké akce se konají v Praze. Vybírám především ty, které by mohly vést k dobrým fotkám. Když u toho můžu pít pivo nebo gin\tonicy a chovat se přinejmenším morálně sporně, tím lépe. Tohle mě v poslední době dovedlo na zvláštní události, kterým bych se ani ne před třemi měsíci obloukem vyhýbal. Ale o tom možná někdy příště. Možná. Jen možná. Pokud se odhodlám.

Nedávno jsme byl v Dejvicích vyřídit jeden deal. Nebudu prozrazovat přesně o co šlo, jen řeknu, že jsem v kapse měl vyhazovací nůž a kanystr pepřového spreje. I když popravdě: Vyhazovák a sprej mám s sebou vždycky. Když se celá operace obešla bez krve, začal jsem přemýšlet do dál. Vybaven excesivní znalostí akcí v Matičce Metropolis, jsem si vzpomněl, že na Petřinách se jednou plochodrážní závody. „Proč ne?“ pomyslel jsem si jako správný akolyta HST. Bylo to jen pár zastávek metrem.

A štěrk létal do předních řad...

Nešel jsem tam kvůli závodům, motorkám nebo hluku motorů, šel jsem tam jen a pouze kvůli testovacím fotkám. Chtěl jsem prubnout, jak si můj 31 let starý beercan objektiv poradí se stroji v plné rychlosti. Už dopředu jsme věděl, že to není žádná sláva a tak jsem se připravil. Plánoval jsem střílet jen v zatáčce, kde všichni musí zpomalit. Líné ostření jsem kompenzoval zavřenou clonou pro větší hloubku ostrosti, která by mohla ledacos odpustit, a tu zase doháněl vysokým ISO. Do toho začalo zapadat slunce a já vytrvale ztrácel drahocenné světlo.

Za necelou hodinu jsem zmizel. Kdo vyhrál? Možná nikdo. Nezáleželo na tom. Šlo mi o snímky a těch jsem pár dostal. Ukázalo se, že ctihodný beercan, který jsem měl za archaický vrak z roku 1985, je fajnový kousek skla. A taky se potvrdilo, že se za hledáčkem stále chovám jako diletant. Beercan na NEXu produkoval dobré výsledky tak v 40–50% případů, ale na A7čce konzistentně netrefoval focus. Zjistil jsem, že jsem na A7čce měl rozhozený microadjust z doby, kdy jsem se snažil vyladit ostření a ony problémy s autofocusem byly způsobené tím, že se uvolnil zadní element objektivu. Utáhl jsem ho, zresetoval microadjust a od té doby to hází jeden ostrý snímek za druhým.

I když ne tak úplně vždycky. Občas se prostě netrefí. Ne úplně, jen tím velice otravným způsobem, kdy je trošičku out-of-fosus a fotka není ani ostrá ani neostrá. Ale to mě moc netrápí. Beercan mě stál jen pytel buráků namísto 38 tisíc, které Sony chce za novou 70–200mm f/4.0. Takže asi tak.

Pořád však platí, že ostření je příliš pomalé pro divokou akci a na plnou clonu objektiv produkuje hrozivou chromatickou aberaci a purple fringing. Když ale tohle všechno vezmu v potaz (a budu připraven udělat nějaký ten defringe v darktable), dá se dosáhnout dobrých výsledků i se sklem pod tři tisíce z aukra.


PS: Jako vždycky víc fotek je v mé dumpingové galerii a na twitteru.


štítky: | 1 | komentovat | #

Náhoda tomu chtěla...

30. srpna 2016 16:09 | sekce tvorba » grafika » foto

Náhoda není nic proti čemu má smysl bojovat, je to jen chaotický proud řeky, který si všichni musíme naplno užít.

Právě náhoda tomu chtěla, abych v Barrandově čuměl na zásah hasičů. Neměl jsem to v plánu, ani jsem nechtěl být v té části prahy, chtěl jsem se podívat na operaci/festi­val/mecheche Deziluze, ale přejel jsem svojí zastávku a když jsem močil v keřích, zahlédl jsem blikající světla policejní barikády a ty mě přivábila, jako můru k lampě.

Náhoda tomu chtěla...

Pak se přede mnou otevřel výjev pozdní fáze hasičského zásahu: červené hasicí vozy, výstražná světla, stříbrný žebřík natažený k ohořelým oknům panelákového bytu, hasič ve žluté helmě a s kyslíkovou bombou na zádech šplhající vzhůru, policisté v černém na perimetru, pach kouře a spousta přihlížejících. Lidé postávali na chodnících mezi dvěma paneláky, nakláněli se z oken a vyhlíželi z balkonů. Byli všude. Přidal jsem se k nim a začal cvakat jednu fotku za druhou mým šunt-kombem levného NEX-5N a stařičké Minolty 70–210mm f4 přezdívané beercan.

Chvíli mi to přišlo jako cynické chování, jako kdybych byl dítě, které klackem šťouchá do těla přejeté kočky. To však rychle ustoupilo a začal jsem obdivovat celou operaci. Eddie Izzard říkal, že hasič je jediné povolání, které je výhradně dobré. Když se člověk vrhá do plamenů nic jako zneužití síly nebo pravomocí neexistuje. Jediné, co v té chvíli vládne nade vším je náhoda.

Ale nové elektrické rozvody ji můžou naklonit.


Zajížďka do Barrandova nakonec trvala příliš dlouho a než abych pokračoval na Deziluzi, jsem se otočil a zamířil zpátky do zázemí. Kdyby někdo sledoval moji trajektorii, vypadalo by to, že jsem jel přímou trasou na Barrandov, tři čtvrtě hodiny fotil následky požáru a pak se hned vrátil domů – skoro jako žhář, který zkontroloval výsledky své práce.


Fotky jsou bohužel pod úrovní, protože se začalo stmívat. Musel jsem fotit na f/5.6 (protože beercan), podexponovat o jeden stop (protože tma a 200mm a žádná stabilizace) a NEX-5N už při ISO 3200 produkuje víc šumu než obrazu.


štítky: | 2 | komentovat | #

Takhle to dopadá, když internetový mem vyrazí do ulic

26. srpna 2016 19:30 | sekce tvorba » grafika » foto

Však to znáte: klidová poloha každého slovana je podřep, za vysokou módu považuje teplákovky Adidas, kožené boty a leninku, a hlavně musí neustále popíjet pivo a vodku. Tedy aspoň internet si to myslí.

Tenhle komický stereoty začal na 4chau. Někdy v roce 2012 se kdosi na boardu /int/ zeptal na klíčovou otázku, proč všichni slované dřepí. Položil tak základy memu, který přerostl z internetové podivnosti do IRL recese, která včera nalákala něco kolem stovky lidí na Václavák.

Proč ne? Už jen ty zmatené pohledy cizinců za to stály.

Takhle to dopadá, když internetový mem vyrazí do ulic

Pozn #1: Na A2 je pěkná galerie od Barbory Kleinhamplové. Jak jsem říkal Severákovi, kterého jsem objevil v davu, líbil se mi její 70–200 f/2.8 objektiv a její šaty, obě položky bych v mžiku vyměnil za svůj padesátkový objektiv a své špinavé kraťasy.

Pozn #2: Víc aktuálních fotek postuji na alternativním Twitter účtu kaja48.


štítky: a | 1 | komentovat | #

Třináct let křičel do temnoty a nikdo se neozval

15. srpna 2016 0:39 | sekce novinky

Před nějakou dobou to bylo 13 let, co jsem začal s k47čkou. Pomalu se blíží chvíle, kdy v mém životě tento web existoval déle, než neexistoval a nějak nevím, co k tomu dodat. Jde o hořko-sladké vítězství nad závějemi času, solipsistickou etudu, cestu údolími stínů, skluz po nekončících sestupných hranách signálu a občasných vzplanutích hypomanie, o které nikdo nestál. Jak říkal Ross Noble, člověk si udržuje vlastní muzeum plné artefaktů, které nikoho ostatního nezajímají. K47čka je takové moje soukromé muzeum kuriozit. Třeba takový Parazit – pro mě to jsou nejstrašnější řádky, které vůbec můžou existovat, protože já vím, já je žil, ostatním to naopak může připadat jako nudné a melodramatické blábolení. Když jsem si po sobě Parazita přečetl naposledy, chtěl jsem to konečně zalomit. Rozdíl perspektivy je ohromný, ale co z toho? Jeden oběšený člověk dějiny nezmění, přinejlepším bude malou notickou v knize historie.

Teď bych tady mohl psát něco zásadního o duchu začátků blogování během prehistorických dob internetu ve stylu Rosenbergovy knihy Say Everything, ale nebudu se ani snažit. Uběhlo třináct let a není k tomu do dodat.

Takže. Asi. Tak.



štítky: , , a | 1 | komentovat | #

Žádná slova, žádné myšlenky

31. července 2016 14:10 | sekce novinky

(cca 5.6.2016)

Poslední týdny mi připadá, jako kdybych měl vypnutý mozek. Jako kdyby nefungoval a nemohl se nahodit, těžký a nehybný. Vždycky si dám pár ran do obličeje, abych se probudil, ale nic se nestane a pořád se cítím, že mi chybí dvacet bodů IQ. Jakoukoli formu radosti jsem naposledy cítil 22.5. když jsem narazil na Black Honey. Od té doby nic. Jen flatline

Možná je to začátek další F32.2. Možná je to signál, že bych to měl konečně zabalit. 

PS#1: Název odsud.

PS#2: Jen, co jsem tohle dopsal, jsem zase trochu ožil a při Feel Happiness mě začalo mrazit v zádech: I'm truly sorry for what I never did. Dude what a rush! What a rush!

PS#3: 19. října se koná koncert Swans a já tam budu a přijdu o sluch. 



1 | komentovat | #

669.397

19. července 2016 2:59 | strip » 669

štítky: | 0 | komentovat | #

669.395

3. července 2016 3:02 | strip » 669

štítky: | 0 | komentovat | #



co se děje jinde v zóně k47

zdroj | rss

stalkr

8. července 2016 13:20
21. června 2016 14:56
16. června 2016 20:42
16. června 2016 11:53
zdroj | rss

Funkcionálně.cz

1. listopadu 2016 0:56
14. října 2016 0:58
30. září 2016 11:00
25. září 2016 18:43
zdroj | rss

Dnes večer k poslechu a tanci hraje...

29. listopadu 2016 3:33
22. listopadu 2016 10:03
20. října 2016 16:47
3. října 2016 7:42

o autorovi:

další projekty

wyhledawacz fel.log stalkr vtipy.k47.cz k47.shop Zkracovač adres stripbot

tadá

poslední články

65daysofstatic - první a poslední
hudební článek | 15. listopadu 2016
Zavřete oči a poslouchejte, hraje Mono
hudební článek | 31. října 2016
Post-rock a Ibuprofen
hudební článek | 19. října 2016
Náhoda tomu chtěla...
foto | 30. srpna 2016
Žádná slova, žádné myšlenky
| 31. července 2016

poslední komentáře

Sedm let post-rocku
kaja47 | 5. listopadu 2016
Sedm let post-rocku
Roman Štec | 1. listopadu 2016
Sedm let post-rocku
Anonym | 1. listopadu 2016
Náhoda tomu chtěla...
Severák | 31. srpna 2016
Now we are all sons of bitches
kaja47 | 7. června 2016
Now we are all sons of bitches
Severák | 7. června 2016
Slepota v osmadvaceti
Woodbin | 15. května 2016
MySQL: rychlý výběr náhodného záznamu
Tomas Hanke | 22. března 2016

K47i © 2002 - 2016 K. aka Kaja47