přihlásit se
k47.cz
Už deset let na vašich monitorech.


Kdo dlouho hledí do internetu, toho internet pohltí

30. června 2014 3:53 | sekce novinky

Už je to docela dlouho, co jsem na k47čce zveřejnil poslední povídku. Období sucha nevypuklo proto, že bych psaní konečně pověsil na hřebík, ale může za něj přesně opačný problém: Mám rozděláno příliš mnoho věcí najednou. Některé z nich jsou dlouhé a k dokončení potřebují čas. A během té doby si odskočím napsat něco kratšího a pak si odskočím ještě jednou a pak ještě jednou k něčemu ještě kratšímu a pak mi dojde, že takhle se už dál nedá pokračovat, a musím začít končit víc věcí než jich začínat.


Kafe v pět je právě jedna z těchto tvůrčích odboček v tvůrčích odbočkách, kterou jsem původně chtěl poslat do literární soutěže Kafe v pět, ale uzávěrka kolem mě proletěla ve chvíli, kdy mi došlo, že napsané věty do sebe nezapadají a působí jako literární verze smirkového papíru. Původní plán (který jsem stejně jako pár dalších dostal v baru TAB) byl, že dva dny před koncem soutěže narychlo sepíšu povídkovou verzi krátkého filmu Manifold, odešlu a na celou věc zapomenu.

Ale velice rychle jsem přišel na to, že film nejde do prózy přepsat mechanicky, takříkajíc jedna ku jedné. Každé médium má své specifické výrazové prostředky a ve filmu si člověk může dovolit věci, které jdou jenom stěží zformovat do elegantního bloku slov. Jedním z nich je pomalá expozice, kdy kamera beze slov mluví místo hrdinů, kdy popisuje bez popisu, kdy mlčení řekne víc než tisíc slov. Ale v případě povídky tohle všechno musím napsat, nemůžu nechat prázdnou stránku (tedy pokud nepíšu něco jako House of Leaves nebo Mirror and Labyrinth). Z těchto a dalších důvodů se původní plán ukázal jako neprůchozí a propásl jsem uzávěrku o necelý měsíc.

Nakonec jsem však udělal cimrmanovský krok stranou a Kafe v pět nějak dolámal a teď se můžu věnovat věcem, které jsem chtěl původně psát. KV5 v současné podobě slouží jako prefix nebo úvod většího příběhu, který mám už nějakou dobu v hlavě a kterému bych se, po vymotání ze sítě odboček a zatáček, rád věnoval.

Za zmínku ještě stojí, že zveřejňování v opačném pořadí – tedy ty poslední věci jako první – s sebou nese jeden problém, který vadí víc mě než komukoli dalšímu na naší Bledě Modré Tečce: Téměř všechny povídky, které se na k47čce vyskytují, jsou propojené do několika velikých příběhových celků a jedna často navazuje na jiné, nebo se na ně aspoň odkazuje, cituje, zmiňuje nebo se jich jinak dotýká (tyto vazby jsou často zmapovány v bohatých poznámkách, jako například: tady, tady, tady nebo tady). A právě při publikaci naopak často není ta první povídka, na kterou se ta současná odkazuje, zatím dokončená a zveřejněná. Naštěstí jde z větší části jen o vedlejší spojnice, které nejsou životně důležité, ale jen – jak aspoň doufám – zajímavé.


PS #1: Po asi deseti letech jsem Operu nahradil Firefoxem a na rozloučenou jsem napsal maličkou haiku:

Poslední sbohem dekádě s Operou. Na stesk nezbyl čas.

PS #2: Firefox je celkem překvapivě mizerný kus software, hlavně co se stability a ovládání týče a člověk musí dlouhé roky studovat estetiku, aby doopravdy ocenil všechny detaily toho, jak špatné to je. Opera mi za deset let spadla asi tak třikrát, Firefox ji překonal během prvního víkendu.

PS #3: Stalo se taky tohle.

PS #4: Sedm let po zveřejnění jsem provedl korekce povídek N13, P14. Ještě chvíli a už to bude skoro ucházející próza.

PS #5: Příště se snad osmělím a napíšu pár slov o neúspěšném experimetu Murakami.

publikováno


štítky: , a | 0 | komentovat | #

Úvod do zrcadel a labyrintů

12. května 2014 3:46 | sekce obsah » kultura » literatura

Uplynulo jenom něco málo přes rok do doby, kdy mě naprosto okouzlila kniha House of Leaves a už mám v rukách další klenot, který mi mnoho následujících nocí nedá spát. Mirror and Labyrinth od Aarona Larwooda je mistrovské dílo a zároveň hlavolam nebývalé kvality, který v mnohém překonává Danielewskiho kryptické a děsivé mistrovství.


Srovnání mezi House of Leaves a Mirror and Labyrinth je nevyhnutelné, protože na první pohled oba romány vypadají až příliš podobně – oba očividně inspirované dílem a nezměrností Jorge Luisa Borgea. Nepozorným očím může skoro připadat, že jedno dílo je zrcadlovým obrazem toho druhého. Jestliže je to pravda, pak jde o hlavní odlišnost, protože Mirror and Labyrinth své čtenáře přesvědčuje o tom, že zrcadla jsou zrádné artefakty a to, co se v nich zrcadlí, nemusí být to, co v nich je. Zatímco Danielewskiho čtenáři se musejí ptát: kdo lže, Larwood je donutí se ptát: kdo mluví pravdu.

William Jacquard, narozený 1899, se odmala bál zrcadel a vyhýbal se jim a všem lesklým povrchům, jak jenom bylo možné. Říkal, že jeho oči v zrcadlech vidí jiné věci než ostatní lidé. Když se dozvěděl, že existují polopropustná zrcadla, zhroutil se. Jeho mysl nedokázala unést možnost, že to, co on vidí v zrcadle, zrcadlo z druhé strany vidí v něm. Od této události až do své smrti žil v kamenném domě bez zrcadel, hluboko v lesích a daleko od lidí i všech lesklých povrchů. V sedmdesátých letech zemřel a zanechal po sobě pouze krátkou sbírku povídek nazvanou Mirror and Labyrinth, která se točí kolem tvrzení, že každé zrcadlo je vstupem do nezměrného bludiště, které je dost možná nekonečné. Sbírka vydaná čtyři roky před Jacquardovou smrtí nevzbudila příliš velký ohlas a zapadla mezi jinými gotickými horory.

O osm let později byly nalezeny tři obří odborné práce pojmenované Reflections, Labyrinthian a Asterion, podepsané člověkem, který si říkal Dariulat. Krátce se spekulovalo, že by mohlo jít o dílo Jorge Luis Borgese, případně pokus o realizaci některé z fiktivních knih, o kterých se ve svých skutečných knihách zmiňoval. Ale tato teorie se brzy ukázala jako nepravdivá a zájem o tři svazky upadl.

Až mnohem později si akademik Milton Lock všiml až zarážející podobnosti mezi Mirror and Labyrinth a Dariulatovou trilogií a prohlásil, že jde o díla od stejného autora. Lock v té době pracoval na knize pojednávající o symbolickém, metaforickém, ceremoniálním a náboženském významu zrcadel v literatuře v průběhu dějin a proto byl více než dobře seznámen s Borgeho tvorbou, která ho navedla na tři svazky a na pak i na Mirror and Labyrinth. Lock začal tvrdit, že trojice svazků dává jasný důkaz, že historie zrcadel je neoddělitelně spjata s historii labyrintů a proto musí přepracovat velkou část své knihy a zakomponovat do ní nové poznatky z důkladného studia Jacquardova odkazu. Po šesti letech toho ale zanechal, vrátil se k výuce historie a v devadesátých letech zemřel. Tvrdil, že ještě existuje pátá a finální kniha pojmenovaná Library na kterou se předchozí tři odkazují a bez ní není možné dojít ke konečnému závěru. Bohužel pátý svazek nikdy nebyl nalezen a obecně se pochybovalo, že ji Jacquard dokončil nebo vůbec začal psát.

Z Lockovy rozsáhlé práce zůstaly pouhé tři nepříliš dlouhé doprovodné publikace: Introduction to mirrors, Introduction to labyrinths a třetí nedokončená a nepojmenovaná, které se říkalo Monster podle prvního slova první věty. Tyto tři práce, které jako jediné obsahovaly části Lockovy plánované knihy, představovaly konečně pochopitelné a stravitelné klíče k Jacquardově jinak náročnému a komplikovanému odkazu, (který Lock přirovnal k Borgesově První encyklopedii Tlönu). Z toho důvodu vzbudily v akademické sféře nemalý rozruch a posléze i zájem ze strany široké veřejnosti a milovníků záhad, nadpřirozena, hororu a konspiračních teorií. Zatímco akademická sféra si držela odstup a všechno brala jako pouhou metaforu, alegorii a objekt hodný studia kvůli svým intelektuálním kvalitám, veřejnost tak zdrženlivá nebyla a brala věci doslova. Co když má Jacquard pravdu a za každým nebo aspoň nějakým zrcadlem se nachází nezměrný labyrint, který můžeme těma správnýma očima zahlédnout a prozkoumat.

Jon Lloyd, mladý filmař a scénárista, se v roce 1997 rozhodl natočit horor založený na příbězích z Mirror and Labyrinth, který byl i přes zájem veřejnosti stále obskurní knihou, kterou bylo nemožné sehnat. Proto vycházel z verzí důkladně převyprávěných v Lockových pracích, které byly v mnohém kvalitnější a lépe napsané, protože vynechávaly mnoho nesrozumitelných a nesmyslných pasáží. Poté začal studovat i Jacquardovu trilogii a jak se nořil do slov, nabýval přesvědčení, že místo psychologického hororu, musí natočit dokument o Jacquardovi, i když výsledkem s největší pravděpodobností bude naprosto stejný film. Lloyd natáčel asi rok a dokonce se mu údajně podařilo najít i Jacquardův opuštěný dům, kde dožil posledních 40 let svého života, ale pak všeho nechal a rozhodl se přestěhovat do Spojených Států.

Jeho dobrý přítel Aaron Larwood (stejné jméno jako autor reálné Mirror and Labyrinth) na něj naléhal ať svůj film nezahazuje a ať ho dokončí, ale Lloyd odmítl. Larwood se tady nabídl, že film za něj dodělá, i když o kinematografii nevěděl vůbec nic. Lloyd mu po dlouhém přemlouvání předal všechny materiály, které zatím nevyhodil nebo nespálil. Většina videa už shořela, ale hodiny zvukového záznamu zůstaly, stejně jako balík fotografií a pár sešitů s poznámkami a plány.

Larwood (fiktivní) se rozhodl opustit myšlenku filmu a místo toho se pokusil knižní formou zachytit důležité aspekty Lloydova snímku, jeho pátrání po záhadném Jacquardovi a mezitím zaznamenat vlastní pátrání po Jacquardovi a jeho odkazu a zjistit jestli existuje pátý svazek Library a všechno sepsat v knize, kterou pojmenoval stejně jako originál, který to všechno začal: Mirror and Labyrinth.


Tohle všechno je ve stručnosti pozadí knihy na kterém se rozehrává několik příběhů. I když se může zdát, že jde o příliš dlouhý úvod, který vyzradí všechna překvapení a odhalí dějové zvraty, ani v náznacích neříká o čem Mirror and Labyrinth ve skutečnosti je. Skutečná síla (skutečného) Larwooda tkví v brilantní práci s nejistotou, která se do čtení postupně vkrádá. Všechno začne jako poměrně jasný blok textu, který je ale postupně erodován a objevují se na něm praskliny. V tomto směru autor naprosto vyniká a i kdybych vyzradil celou knihu do poslední stránky (což nemusí nic znamenat, jak píšu níže), stejně stojí za to si Mirror and Labyrinth přečíst a užít si tu nezměrnou sílu detailů na vlastní kůži.

První vydání o 370 stranách vyšlo v roce 1999 a skládalo se ze dvou částí: Mirror a Labyrinth. Mirror je relativně přímé a věcné shrnutí toho, jak se Larwood snaží jít ve stopách svého přítele a pátrat po muži, který se bál zrcadel. Labyrinth je paralelní (a v rámci knihy fiktivní) děj za zrcadlem o hledání cesty ven z labyrintu zrcadel, za kterými se skrývají další nekonečná bludiště. Labyrinth se od Mirror liší ve všech myslitelných ohledech (i když na několika souběžných místech jsou jasně patrné paralely mezi tím, co se děje venku a co uvnitř). Nejcitelněji je však znát absolutně protikladná nálada obou částí. Zatímco Mirror je energický a nadějný, Labyrinth je nervy drásající horor, živý a až nepříjemně uvěřitelný. Při čtení je možné cítit šero, šedý prach a zlověstné otřesy labyrintu, které znějí jako dupání nějakého prastarého a nezměrného monstra.

Druhá edice z roku 2003 se však výrazně liší. V úvodu se píše, že obsahuje kompletní první edici opatřenou vepsanými a zvýrazněnými opravami a poznámkami, a k tomu třetí část pojmenovanou Asterion, kterou tvoří čtyři sta stránek addend, dodatků, apendixů, poznámek, errat a vysvětlení, které, jak (fiktivní, ale možná že i skutečný) Larwood v úvodu píše, mají dílo vysvětlit a zpřesnit, ale ve skutečnosti dělají pravý opak a velice elegantně vnášejí pochybnosti. Hlavní problém je v tom, že Larwood v úvodu knihy lže – nepřebírá první edici verbatim i když, jak píše, si na tom velice zakládá a je to pro něj otázka spisovatelské integrity. Labyrinth v první edici je naprosto odlišný od toho v druhé. Tato záměna je patrná všímavým čtenářům už z apendixů a přidaných poznámek, které se odkazují na neexistující pasáže. Mě se z hlubin internetu podařilo stáhnout nekvalitní scan první edice a na vlastní oči jsem se přesvědčil, že původní fiktivní Labyrinth je zcela jiný. V prvním vydání jde o převyprávěné příběhy z původní Jacquardovy Mirror and Labyrinth přenesené do současnosti a nepříliš přesvědčivý pokus o jejich analýzu (tedy aspoň tak to vypadá podle několika stran z Asterion, které obsahují výňatky z Lockových prací, kde jsou rychle shrnuté všechny povídky). V následujícím vydání toto bylo nahrazeno už zmíněným nervy drásajícím líčením o útěku ze zlověstného labyrintu zrcadel, které ukazují realitu nepatrně, ale přesto nepřirozeně, pokroucenou.

Proč Larwood (ten reálný i fiktivní) po čtyřech letech změnil velkou část knihy i když tvrdil, že je všechno při starém?

A tady nekonečné spekulace jenom začínají. Čím víc čtenář proniká do Asterionu a jeho dodatků, které jsou z velké části tvořeny z hrubých a nezpracovaných poznámek Jona Lloyda, včetně deníkových záznamů, plánů cest, letenek, lístků, přepisů rozhovorů a fotografií, tím víc musí pochybovat a zároveň si všímat zajímavých symetrií (např. mezi Larwoodem a Jacquardem a mezi Lloydem a Lockem) a cyklů (kniha, kterou to začalo a končí se jmenuje stejně) a paralel (fiktivní i skutečný Larwood, kteří čtyři roky po vydání něco dělali a z nějakého důvodu se knihu rozhodli změnit).

Mirror je i ve druhém vydání uzavřené dílo (Larwood dojde k závěru, že Jacquard je jenom propracovaná mystifikace fanoušků Borgea a myslí si, že Lloyd došel ke stejnému závěru a proto přestal s natáčením), které se nemění, jen s výjimkou poznámek, které z větší části odkazují na (fiktivní) Reflections, Labyrinthian, Asterion a třetí část knihy, nebo jiné smyšlené i reálné publikace, žurnály a knihy (například The mirror in the mirror od Michaela Ende), aby vysvětlili proč Larwood nebo Lloyd dělali, co dělali a co tím chtěli dosáhnout, ale místo toho jen zabředává do Jacquardových analýz labyrintů a údajných hrůz, které v nich žijí. Labyrinth se sice proměnil, ale pořád je to uzavřený oblouk, který má jasné rozuzlení. Asterion je naproti tomu chaotická změť informací a dezinformací, rozházená, překroucená a neúplná a čtenář si musí všechno najít a setřídit sám. Larwood často mnohokrát opakuje dlouhé pasáže (např. jako stejné citace použité na různých místech) jen s maličkými obměnami a tyto variace jsou často důležité. Jedno z takových ukrytých vodítek je věta (přisouzená Lloydovi, přeložil jsem ji do češtiny a doufám, že se mi podařilo zachovat původní význam a sílu): „v jeho domě celé roky viselo zrcadlo, dost velké,“ na jiném místě citovaná jako „v jeho domě viselo zrcadlo dost velké na to, aby se do něj dalo vstoupit“, v dalším místě jako „v jeho domě viselo zrcadlo, dalo se do něj vstoupit“. Na některých místech Asterionu Larwood (fiktivní) píše, že našel Jacquardův dům stejně jako Jon, jinde to popírá, ale tyto neshody jsou možná způsobeny tím, že Asterion není řazený ani chronologicky, ani jakkoli jinak. V jiných místech naznačuje, že jedna kapitola Mirror patří do Labyrinth a jedna z Labyrinth patří do Mirror. Dezinformace v podobném duchu se vrší jedna na druhou a s nimi i pochybnosti předchozích dvou částí, ale i knihy jako takové. Několikrát mě napadlo: Co když nikdo z nich nemluví pravdu? Co když je celá kniha jenom hlavolam, který nemá řešení a (skutečný) Larwood se směje při pomyšlení na všechny mozky, které se snaží přijít na záhadu labyrintu?

Hlavní otázkou, na kterou si každý musí najít vlastní odpověď, je: jaký je význam labyrintu (2. části knihy), je reálný (v rámci fiktivního příběhu) nebo má jiný význam a proč Larwood (skutečný) tuto část tak drasticky změnil ve druhém vydání? Někdo může dojít k poznání, že jde o velice hutnou alegorii (sebe)poznání, někdo jiný si nikdy nepřečte Asterion a přeskočí poznámky a pro něj Mirror and Labyrinth zůstane jenom sbírkou působivých děsů a hrůzy z prázdných chodeb labyrintu.

V případě Mirror and Labyrinth skutečně platí, že co čtenář to interpretace a to je pro mě zásadní přínos knihy, která je skutečně post-moderní. Zatímco House of Leaves předkládá hlavní mystérium (dům) jako hotovou věc, které nemůžeme nevěřit, protože jsme už uvnitř, a musíme jen najít cestu ven, v Mirror and Labyrinth nejdřív musíme labyrint najít pohledem do toho správného zrcadla a pak jednat podle toho, co v něm zahlédneme. Když v zrcadle místo šerých zdí a nekonečných klikatých chodeb uvidíme jen vlastní tvář, jde o špatné zrcadlo.

Nebo možná, jenom možná, jsme našli to správné.



Slova starého feťáka

17. dubna 2014 13:57 | sekce obsah » kultura » literatura
Slova starého feťáka

William S. Burroughs – primární hnací síla Beat Generation, by letos mohl oslavit sté narozeniny. Bohužel tato možnost je jenom čistě teoretická, protože el hombre invisible zemřel roku 1997 na infarkt. Dožil se 83 let i přesto, že jeho žilami od čtyřicátých let témě nepřetržitě koloval heroin. Naštěstí pro nás fanoušky a čtenáře inspirované jeho nekonečnou slovní vynalézavostí, dekadentní imaginací a sardonismem, toho po sobě hodně zanechal. Pochopitelně v policích celého světa leží jeho romány a sbírky povídek, což není nijak překvapivé, když byl nejvíce známý jako spisovatel. Burroughs však působil na více frontách, jednak jako esejista, jednak jako malíř (pokud tedy můžeme střelbu brokovnicí do plechovek s barvou postavených před plátnem považovat za malbu) a pak (mimo jiné) jako performer mluveného slova. Vyrážel na turné, kde četl ze svých knih, pořádal přednášky, semináře (například seminář kreativního psaní) a dokonce jeho hlas skončil na několika hudebních albech a jiných multimediálních projektech. To všechno se zachovalo a díky zázraku internetu, kde vzdálenost mezi libovolnými dvěma body je jedno klinutí nebo jeden torrent, se všichni můžeme ponořit do světů starého feťáka.

A před několika dny jsem objevil další artefakt z pozůstalosti WSB: audio-knihy Burroughsových děl, čtené samotným Burroughsem. Už dříve jsem narazil na útržky například z Nova Express, ale netušil jsem, že se někde válí kompletní Feťák / Junkie (semi-autobiografie o Burrogsovi jako feťákovi závislém na heroinu a dealerovi v padesátých letech) a rozkošně zvrácený Nahý Oběd / Naked Lunch (o kterém je jednoduší říct, co není, než co je). Oba záznamy mají přibližně tři hodiny a rozhodně stojí za to si je poslechnout, ať už poroto, že to je zatracený Burroughs nebo proto, že to čte zatracený Burroughs. Jeho hlas, jenž má ten jasně rozeznatelný nasální twang středozápadu, dodává věcem nový rozměr. Takhle ty příběhy zněly v jeho hlavě, když měly podobu smečky nesouvislých slov. On je jeden z těch autorů, které vždycky čtu jeho hlasem a jeho tempem a nemůžu tomu nijak zabránit. Ale abych pravdu řekl, vůbec si nestěžuji.


PS #1: Burroughs pro mě byl vždycky velkou inspirací. Pokroucená estetika Arytmie se svými zdravotnickými děsy, bizarními chorobami, parazity a drogami, přímo vychází z Nahého Oběda; Peo, který se vyskytuje v mnoha povídkách, se původně měl jmenoval Joselito, podle jmenovce v Nahém Obědě a N13 začala stejně jako kapitola Joselito; postavu doktora Browbacka jsem si vypůjčil do Arytmie a do Terminality.

PS #2: O Burrogsovi a jeho šílenství jsem se ať už přímo nebo nepřímo zmínil tady, tady, tady, tady, tady, tady a tady.

PS #3: za zmínku taky stojí J. G. Ballard a jeho koncept technologically mediated masochism.

PS #4: Tenhle článek a dva další (dohromady 2300 slov) jsem napsal během jednoho dne, kdy nešel internet. Vypadá to, že Morozovovův trezor skutečně funguje.


štítky: a | 1 | komentovat | #

669.350

8. dubna 2014 5:46 | strip » 669

štítky: a | 0 | komentovat | #

Sny cypherpunků

17. března 2014 7:35 | sekce obsah » dojmy & názory
Sny cypherpunků

Když v roce 2014 poslouchám Austina Hilla, jak v roce 2000 mluvil o – v té době už deset let starých – snech Johna Gilmora, padá na mě tíha a pocit zklamání. Co se za ty roky změnilo? Překvapivě málo.


Podívejte se na video a pak srovnejte jeho slova se současnou situací. Zvlášť silně působí úryvek z přednášky Johna Gilmora Privacy, Technology, and the Open Society:

What if we could build a society where the information was never collected? Where you could pay to rent a video without leaving a credit card number or a bank number? Where you could prove you're certified to drive without ever giving your name? Where you could send and receive messages without revealing your physical location, like an electronic post office box?

What if?

Technologie pro tohle všechno existuje už celé dekády, tak proč ji všichni nepoužíváme dnes a denně? Proč nežijeme ve snech cypherpunků? Není to kvůli nezájmu společnosti o hodnoty jako je soukromí, anonymita a svoboda být ponechán o samotě, ani kvůli obtížím potřebné algoritmy, protokoly a kryptografii přetvořit ve funkční systém. Důvody jsou prozaičtější: jde jenom o peníze. Soukromí a ostatní hodnoty cypherpunků se nevyplatí. Ne pro nás, ale pro Facebook a podobné svině a celý kapitalistický systém, přesně tak, jak o tom mluví Dmytri Kleiner:

… communication platforms are built by the profit motive and because the profit motive requires the capture of user data and user interaction in order to turn into money. … The centralization is required because you need centralization to charge fees to collect data you can sell to push advertisements, all these things require a centralized infrastructure, so Eben Moglen's proposal that it's simply a matter of writing distributed tools and then people will stop using Facebook is incorrect.

Jak jsem už psal v článku Strach a hnus v Silicon Valley, technologie nás nemůže spasit, pokud se sami aktivně nebudeme chtít spasit. Ve finále nejde o otázku internetu, počítačů nebo digitální technologie, ale o společenský problém a záležitost politiky v nejčistším slova smyslu – politiké techné – správa obce. Mám dojem, že Austin Hill, stejně jako mnoho z nás, věřil, že jde jenom o otázku času a úsilí a výsledek se nevyhnutelně musí dostavit. A možná právě to byl jeho a i naše osudná chyba.


If we do not build privacy into these protocols, if we do not support at the infrastructure level the privacy of our communications, our identity and our commercial transactions, I believe privacy will be one of those things that we hear talked about remember the good old days. It'll be something that's talked about in memories and old movies that will be something that most children will not grow up to enjoy or even realize that it was a potential and that's certainly not the the kind of society I want to build.

We are not building the kind of society that John talked about twenty four years ago.

linx: Freenet, Crypto-anarchism, Cyphernomicon, Changing Threats To Privacy From TIA to Google, The Death of Cash: The loss of anonymity and other dangers



Přinesla si na to dokonce vlastní provaz

20. února 2014 15:49 | sekce obsah » kultura » literatura
Přinesla si na to dokonce vlastní provaz

V sobotu krátce po poledni mě napadlo: Co kdybych přečetl celého Murakamiho? Všechny jeho knihy do poslední stránky a do posledního slova. Proč ne? Každý z nás si vybírá vlastní cestu do hrobu a já jako tichý a rozvážný muž na sobě budu páchat slovní násilí.


V sobotu krátce po poledni mě napadlo: Co kdybych přečetl celého Murakamiho? Všechny jeho knihy do poslední stránky a do posledního slova. Proč ne? Každý z nás si vybírá vlastní cestu do hrobu a já jako tichý a rozvážný muž na sobě budu páchat slovní násilí.

S Murakamim jsem se poprvé seznámil prostřednictvím románu Norské Dřevo, který mi doporučil můj psychiatr a literární agent v jedné osobě, který, jak je teď naprosto jasné, žalostně selhal v obou rolích. Kdyby uspěl jak agent, nepublikoval bych teď svoje slovní šílenství jenom v téhle digitální pustině, ale možná by cestou padly i nějaké ty stromy, a kdyby uspěl ve svém psychiatrickém poslání, rozhodně bych se v sobotu krátce po poledni nerozhodl přečíst celého Murakamiho.

I když to původně vůbec nebylo v plánu.

Původně jsem toužil po Hunteru S. Thompsonovi na papíře. Od otce Gonzo žurnalistiky jsem začal číst The Great Shark Hunt a Fear and Loathing on the Campaign Trail '72 ve formě ebooků stažených bůh ví odkud a i když jsem byl chycen už od prvních opileckých slov, přesto jsem prahl po papírové verzi, v originále pochopitelně. I když digitální knihy mají celou řadu výhod, o kterých nikdo nemůže pochybovat, z mnoha důvodů mi nikdy nepřirostly k srdci. Ale zkuste si u nás sehnat Thompsona v originále. Jediná možnost je objednat si ho z Anglie nebo ze Států a čekat jeden až dva týdny. Nákup přímo v naší kotlině je čistě teoretická záležitost.

Ve světle těchto skutečností se celý Murakami jevil jako mnohem rozumnější nápad. A navíc ho mají v místní knihovně! I když cesta do té zatracené instituce je vždycky nebezpečný podnik plný adrenalinu, který nepohodlím možná překoná leteckou poštu z města R'lyeh. Je hodinová cesta přes Území Nikoho, na kterou je se potřeba řádně připravit: pořádný nůž je naprostá nutnost, střelná zbraň se rozhodně neztratí a šipky s nějakým zrůdným neurotoxinem pro všechny, kteří chtějí v klidu spát. Kdo zná Území, dobře ví, o čem mluvím, v těch hlubokých lesích se může stát cokoli a Spravedlnost se to nikdy nedozví.

Ale to zase odbíhám od tématu. Teď chci mluvit o Murakamim, jeho tvorbě a hlavně o tom, proč jsem se do celé operace pouštěl.

Hlavním důvodem bylo Norské Dřevo, které je jeden z těch absolutních příběhů, které člověka poznamenají, a i když zapomene všechna slova, stále v něm zůstanou zbytky děje jako bahno na dně vyschlého rybníka. Jestliže můj psychiatr/literární agent udělal jedinou dobrou věc, pak to bylo to, že mě nasměroval k této knize. Možná, že šlo o jakousi zvrácenou léčbu šokem, pochopitelně neschválenou etickou komisí, protože někdy jsem měl při čtení chuť řvát, chtěl jsem zmizet, chtěl jsem pryč, vyběhnout ven a cítit neuchopitelný tep světa. Zase mi hořela hlava a zase se mi vařila krev v žilách. Tak mocná byla ta slova.

Norské Dřevo vypráví příběh Tóru Watanabe a jeho vztahu s emocionálně nestabilní a duševně nemocnou Naoko na pozadí studentských bouří konce šedesátých let. Naoko si nese temnotu v duši od doby, co se zabila její starší sestra a poté i Naočin první přítel Kizuki. Naoko se s Tóru intimně sblíží během svých dvacátých narozenin, ale krátce poté se duševně zhroutí a následuje neveselá doba, kdy se snaží uzdravit v odlehlém sanatoriu, ale její stav se jenom zhoršuje.

Je to pomalá smutná lovestory, která však neúprosně směřuje ke konečné katarzi, jež zanechá čtenáře v nekonečném zmatku kvílet a řvát a pomalu hořící oblaka a Měsíc.

Norské Dřevo je neuvěřitelně působivá kniha – jedna z těch, o kterých cítím, že bych si je měl přečíst znovu, ale bojím se toho, co opět objevím. Už jenom tahle zatracená věta: „Přinesla si na to dokonce vlastní provaz,“ mi v hlavě zůstane do konce mých dnů. Nejenom proto, že je to smutná tečka za neveselým příběhem, ale hlavně proto, že v době, kdy jsem ji přečetl poprvé, jsem jí naprosto přesně chápal. Přece jenom mi Norské Dřevo předepsal psychiatr.

V následujících měsících a letech jsem od Murakamiho četl Kafku na pobřeží, Sputnik, má láska a Afterdark.

Kafka na pobřeží pro mě byl zklamáním. Myslím, že i tuhle knihu mi doporučil psychiatr a pokud mě paměť neklame, tak právě kvůli výslednému rozčarování z Kafky jsem k němu přestal chodit. Člověka s takhle mizerným vkusem nenechám, aby se mi vrtal v hlavě, i když on patřil mezi řezníky a k jemné práci se uchyloval jen v okamžicích největší nouze.

Kniha začíná jako příběh patnáctiletého Kafky Tamury, který se prolíná s na první pohled nesouvisejícím dějovou linkou o poněkud zvláštním panu Nakatovi. Všechno je zajímavější tím, že Kafka je na útěku od nenáviděného otce a zároveň nad ním visí prokletí, které říká, že zabije otce, znectí matku a zhanobí sestru. Ale čím víc se Kafka snaží utéct, tím blíž je naplnění kletby, což je nepříjemné, protože on plánuje odejít zatraceně daleko.

Avšak po slibném startu se všechno pokazí přesně v duchu T. S. Elliota: „Not with a bang but a whimper.“ Na následujících více jako pěti stech stránkách se děje spousta věcí, ale ty nejsou ukotveny dost silně na to, abych se s nimi dokázal jakkoli ztotožnit nebo je důkladně pochopit. Chybí mi ta pro Murakamiho tak typická historie, kdy z každé postavy sálají celé roky, které prožila, všechny ty dny naplněné touhou a tragédiemi. Neměl jsem pocit, že bych se nacházel na výspě času, který se valí vpřed jako nezastavitelná lavina.

Děj navíc plyne velice pomalu, chybí v něm něco zásadního, co mě doslova paralyzovalo u Norského dřeva a navíc se s ubíhajícími stránkami Kafka stává čím dál více magickým, založeným na japonských pověstech a mytologii. To bylo možná to hlavní, co pro mě rozředilo knihu pod únosnou mez, protože jestli nesnáším jednu věc, pak je to právě příliš nadpřirozena.

Potom jsem se dostal ke Sputnik, má láska, který je v mnoha ohledech podobný Norskému dřevu a některé elementy a motivy se opakují. Murakami má ve zvyku kroužit kolem několika témat a nazírat na ně z různých úhlů. Někdo dokonce může sarkasticky namítnout, že Murakami píše pořád dokola jednu a tu samou knihu. Stejně jako v Norském Dřevu i tady máme love-story, poněkud nešťastný milostný trojúhelník (jehož jedna strana je mezi Fialkou a Mjú – oběma ženami), prostředí vysoké školy, klavíristku, sebevraždu a tak dále a tak dále. V hlavě mi utkvěl především motiv zmizení beze stopy, jehož důvod není objasněn, vysvětlen nebo aspoň naznačen.

Sputnik je tak vlastně nerozřešená záhada, po které zůstaly jenom tři otázky:

  1. Co se doopravdy stalo s Fialkou?
  2. Co se doopravdy stalo s Mjů na ruském kole?
  3. Jaký význam má poslední kapitola knihy?

A 13. kapitolu z knihy můžete rovnou vytrhnout. Nepříjemně připomíná mysticitu Kafky na pobřeží a v širším kontextu působí jako pěst na oko.

Pak jsem přečetl Afterdark, který na mě pak nezanechal žádné vážné stopy. A to do té míry, že když se teď snažím vzpomenout, o čem kniha vlastně byla, nevybavuje se mi vůbec nic, i když jsem ji ze čtyř zmíněných četl před nejkratší dobou.


Jak je vidět, to nejlepší jsem si vybral hned na začátku a všechno následující bylo více či méně horší. Ale ani přesto, jsem na Murakamiho nezanevřel. Jednak napsal Norské Dřevo a i když je šance, že se mu to podaří znovu, jenom malá, za žádnou cenu u toho nechci chybět. A potom mám chorobné nutkání zkompletovat a dotáhnout do konce všechno, co jsem začal, nehledě na nesmyslnost nebo bláznivost dané věci. O tom, jak jsem shlédl všechny díly nostalgického heroinu jménem Adventure Time na jedno blouznivé posezení, budu vyprávět někdy příště, až se prokoušu tímhle Japoncem.

A tak tu teď – dva dny a 240 stránek od začátku operace – sedím před hromadou knih: Na jih od hranic, na západ od slunce, Konec světa & Hard-boiled Wonderland, O čem mluvím, když mluvím o běhání, Po otřesech, dva svazky 1Q84, Spánek a Tancuj, tancuj, tancuj – 2714 stran a 30 dnů než budu muset všechno vrátit nebo kapitulovat a nechat si prodloužit dobu výpůjčky o další měsíc.

Devadesát stránek za den nepředstavuje problém, ale tohle je vytrvalostní závod, tady nejde o přečtení 120 stránek Kropotkinovi Anarchistické Etiky po probuzení ve dvě ráno, abych to mohl vrátit a všechno bylo za mnou. Tady jde o odhodlání a velkou dávku šílenství. Vydal jsem se na závod, kde vítězství je jenom jiná forma porážky, a když se mi podaří vyhrát, možná bude čas zase začít chodit k mému psychiatrovi. I když s přihlédnutím ke všem okolnostem, bych měl začít nejspíš hned.



Strach a hnus v Silicon Valley

25. ledna 2014 12:26 | sekce obsah » dojmy & názory

Jestliže pokrok přinesl nějakou změnu, pak to byla hlavně rychlost změny samotné. Všechno se mění až nebezpečně rychle a právě proto každý text svojí náladou odpovídá době svého vzniku a vždycky je problematické se vracet k rozepsaným kusům, které ležely na dně archivů a dlouho čekaly v pořadníku na dokončení. Někdy stačí jediný měsíc a všechno je jinak.

Boj proti pirátství, 3d tisk, BitCoin a ti další je právě takový případ – článek, který jsem začal psát 6. 2. 2012, tedy před třiadvaceti měsíci. Kdybych se do něj pustil dnes, vypadal by úplně jinak, protože jsem už dávno ztratil bezmeznou víru v jeho poselství.


Tehdy, v roce 2012, jsem byl v revoluční náladě, zcela naladěn na vlnu technologického pozitivismu. Byla to naivní éra, kdy jsem stejně jako všichni ostatní věřil v technologický determinismus – dehumanizovanou, chladnou, ale přesto pozitivní sílu, která nás nevyhnutelně dovede k singularitě jako poslední pozitivní události, která ukončí dějiny. Ještě jsem nepoznal Evgeny Morozova a jeho skepticismus, cynismus a promyšlenou opozici sračkám proudícím ze Silicon Valley, které jsme přijímali jako slovo boží a skutečně jsme věřili, že na nás servery myslí jenom v dobrém a jde jim jen a pouze o náš blahobyt. Svět měl jednu barvu a bylo naprosto jasné, že nás pokrok musí spasit a přivést do Království Technologického, kde všichni umí kódovat a kde se slaví během hackatonů, panuje sharing econony, smart senzory produkují big data a algoritmická správa věcí veřejných nahradila politiku. V těch časech byli pesimisté považováni za blázny. Každý, kdo pochyboval, byl vyřazen z pořadníku na spasení. Ale pak nám Manning, Hammond a Snowden odhalili svá strašlivá tajemství a najednou se ukázalo, že paranoidní lidé měli celou dobu pravdu, že není rozumné přepnout na autopilota a odejít od řízení, a že budoucnost ke které jsme se tak nadšeně hnali, není utopie, ale nějaká obludná odrůda cyberpunku – temné a zlověstné místo, protkané sesíťovanými počítači, které dominují každému aspektu života a kde nedotknutelné korporace a stát hledí do nás a operují v utajení.

V té době bylo všechno jednoduché. Všichni jsme byli revolucionáři už z principu, protože jsme stáli na straně technologie a technologie byla pokrok. Víc technologie, pak znamenalo víc pokroku. Podlehli jsme slibu, že právě digitální epidemie dokáže zdolat všechna stará zla, ale naprosto jsme ignorovali ošklivé a komplikované reality našeho světa. Nedošlo nám, že Bestie může proti nám použít naše vlastní zbraně. A když se Bestie pohání všemi datacentry, vidí do každého optického kabelu, otevře každý paket a přečte každý bajt, cenzura a sledování je nevyhnutelné a všeobjímající. John Gilmore se nakonec ve svém optimismu mýlil – i když síť skutečně vnímá cenzuru jako poškození, nemá v takovém světě žádnou jinou cestu kudy svobodně routovat. Takovu bestii nedokážeme zdolat pomocí technologie samotné.

Nálada té doby v určitém slova smyslu připomínala slavnou pasáž Wave Speech z knihy Fear and Loathing in Las Vegas:

There was a fantastic universal sense that whatever we were doing was right, that we were winning. And that, I think, was the handle. That sense of inevitable victory over the forces of old and evil. Not in any mean or military sense – we didn't need that. Our energy would simply prevail. We had all the momentum. We were riding the crest of a high and beautiful wave. So now, less than five years later you can go up a steep hill in Las Vegas and look west and with the right kind of eyes you can almost see the high-water mark that place where the wave finally broke and rolled back.

Ale na jiném místě té samé knihy Hunter S. Thompson napsal něco, co mnohem lépe vystihuje naši současnou technologickou kocovinu:

But that was some other era, burned out and long gone from the brutish realities of this foul year of Our Lord, 1971. A lot of things had changed in those years.

Přesně tak. Mnoho věcí se změnilo a teď čelíme ošklivé a kruté realitě roku 2014.

Náš kolektivní techno-sen se začal rozpadat v září 2001, kdy západní svět – do té doby nedotknutelný hegemon – pocítil svojí zranitelnost a začal se propadat do šílenství excesivního sledování a bezpečnostního divadla. V té době začala Bestie – kolektivní identita Svobodných Zemí, ke kterým se hbitě přidávali diktátoři a autokraté – používat naše hračky proti nám, technologii proti technologickým kazatelům a utopistům. Ale my jsme všechny příznaky bouře ignorovali a celou první dekádu nového tisíciletí se snažili jet na slábnoucí vlně digitálního optimismu. Co bylo dobré pro internet bylo dobré pro lidstvo, tak znělo heslo doby. Vychutnávali jsme si poslední zrníčka opiových snů, těsně před tím, než přijde strašlivé vystřízlivění a hrůza, když si uvědomíme, že – přesně v duchu prvních slov románu House of Leaves – nic z toho nebylo pro nás, že jsme souhlasili s outsourcováním stavby a správy vlastní šibenice.

A tak teprve teď o dvanáct let později na nás sedá tíha deziluze a pocit obrovské zrady. Žádná technologie, ať už je to internet, 3d tisk nebo cokoli jiného, sama zázračně nevyřeší naše problémy, když se do jejich řešení aktivně "nezapojíme sami. Technologie není neutrální, vždycky pro někoho pracuje a většinou je to někdo jiný.

Možná, že právě tohle byl hlavní omyl poslední dekády – víra, že nějaká externí síla nás dokáže spasit, že nějaký chladný mechanický arbitr může a bude myslet na blaho nás všech, nehledě na to, kdo ho stvořil a kdo ho provozuje, že Stroj může být v principu dobrý a má jasně daný neměnný směr k lepším zítřkům, že nemusíme řešit složité otázky a o politiku a společnost se místo nás nejlépe postará algoritmizace a optimalizace, ať už to znamená cokoli.


In a nation run by swine, all pigs are upward-mobile and the rest of us are fucked until we can put our acts together: Not necessarily to Win, but mainly to keep from Losing Completely.



10 let a nějaké ty statistiky

31. prosince 2013 5:22 | sekce obsah » internal

Před pár měsíci tenhle kout internetu oslavil ukončení druhé pětiletky. Právě dekáda je už dost dlouhá doba, která si zaslouží nějaké ty rekapitulace, bilance, sumarizace a závěrečné proslovy. Ale bohužel je to zároveň už příliš dlouhá doba, abych si vybavil něco konkrétního. Vzpomínky na ty ztracené roky jsou šedé jako mlhavé podzimní večery. Zůstalo mi příliš málo slov, kterými bych celou tuhle etapu završil.


Ale na druhou stranu nemám nouzi o čísla. A když slova nestačí, aby pojala zmatek času, statistika a nějaké ty grafy můžou zastat jejich práci.

Z prvního grafu je vidět, jak to na k47čce žije v jednotlivých hodinách, z druhého v jednotlivých dnech v týdnu a ze třetího v jednotlivých letech – jsem noční pták, v sobotu publikuji nejméně a nejvíc slov psal v letech 2007 až 2009. Poslední graf je nejzajímavější, protože ukazuje stav git repoziáře, který obsahuje kompletní historii všeho, co jsem napsal pro k47čku včetně dosud nepublikovaných věcí, tedy ne okamžik publikace na k47čce, ale postupný proces psaní, který mý v posledních 4 letech celkem stabilní tempo.


štítky: , , a | 0 | komentovat | #

Město se kterým není něco v pořádku

13. listopadu 2013 22:27 | sekce obsah » kultura
Město se kterým není něco v pořádku

Night Vale není tak úplně obyčejné místo.

Na první pohled se může zdát jako další ospalé město utopené kdesi v pouštích amerického jihozápadu, ale to je jenom mylný dojem, který může nepřipraveného pozorovatele stát život.


Night Vale totiž není něco v pořádku.

V parku pro psy, o kterém nikdo nesmí přemýšlet, se pohybují záhadné postavy v kapucích, starostka města je většinu času nezvěstná, všechny psací potřeby jsou nelegální, trafika je ze dvou procent plná mléka, některé obchody jsou zalité v jantaru, pod kuželnou se nachází prastaré podzimní město, jednoho dne nedaleko zjeví šeptající lesy, v domech se znenadání otevírají portály, lidem se zjevují andělé, černé hučící obelisky se tyčí v ulicích, hodinová věž je neviditelná, nad střechami se prohánějí helikoptéry šerifovy tajné policie, město někdy zahalí tajemné zářící oblaky, objevují se cestovatelé v čase, všechno obilí a obilné produkty se mění na jedovaté hady a místní radiostanice je řízena nepředstavitelnou bestií přímo z nočních můr.

Ale přesto nic z těchto Lovecraftovských hrůz místním nepřijde divné, podezřelé nebo zlověstné. Všechen děs působí všedně, jako denní rutina se kterou se všichni naučili žít. Pro místní je Night Vale jenom:

A friendly desert community where the sun is hot, the moon is beautiful, and mysterious lights pass overhead while we all pretend to sleep.

jak říká sám Cecil, hlasatel místního rádia Welcome to Night Vale, které můžete poslouchat i vy ve formě fantastickho podcastu.


Mimochodem: K Night Vale mě opět přivedl Idea Channel. Tenhle youtube kanál se rozhodně vyplatí sledovat.


štítky: , a | 0 | komentovat | #

Sedm let post-rocku

7. listopadu 2013 0:57 | sekce obsah » kultura » hudba

Každé náboženství na světě má svůj mýtus stvoření – myšlenku jakési centrální události, která se stala kdysi dávno ještě před historií, a všechno započala. Na podobných ideách je ale také vystavěna spousta věcí, které nemají náboženskou povahu. Na jedné straně je stvoření světa božskou entitou, na druhé vznik celého vesmíru v singularitě Velkého Třesku.

I já mám pár svých osobních mýtů stvoření – jeden z nich se týká post-rocku, který jsem objevil čirou náhodou.


Už dlouho mi v hlavě zněla hudba, kterou bych chtěl poslouchat, ale nevěděl jsem, jestli ji někdo hraje. To se však změnilo v roce 2007, kdy jsem zjistil, že moje vysněná hudba existuje a jmenuje se post-rock. V té době jsem chodil na ČVUT a na hlavním nádraží jsem si každé ráno bral takové ty noviny zdarma. V té době vycházely hned troje – Metro, 24 a ještě nějaké další. Jeden den jsem si vzal čtyřiadvacítku a o nějaké pauze mezi přednáškami jsem našel tiché místo v katakombách FELu a začal listovat. Dostal jsem se ke kraťoučkému článku, který shrnoval nedávný koncert jakési skupiny jménem 65daysofstatic a jenom tak mimochodem několika větami popsal jak hudba 65dos zní. „To vypadá zajímavě,“ řekl jsem si. Později jsem stáhl několik alb téhle proklaté bandy a zbytek je historie.

A i teď – o sedm let později – mi post-hudba stále koluje žilami a zní v uších, i když ztratil něco ze svého kouzla a šílenství akordů částečně vyprchalo.

Za ty léta jsem toho slyšel hodně a nějaký ten pátek jsem si pohrával s myšlenkou vytvořit kompilaci toho nejlepšího z žánru, seznam nejzásadnějších věcí, které mě vždycky dokážou pohltit a rozpohybovat krev v žilách. Když jsem se pak před nedávnem prohraboval svojí kolekcí za účelem post-rockové vědy, došlo mi, že nastal ten správný čas. Vylistoval jsem celých 1600 tracků a začal třídit, poslouchat, filtrovat a objevovat skryté klenoty, na které jsem skoro úplně zapomněl.

A tady je výsledek, crème de la crème post-rocku:

  • Mono – One Step More And You Die – COM(?) youtube soundcloud
  • Mono – You Are There – Yearning youtube soundcloud
  • Mono – Under the Pipal Tree – Karelia (Opus 2) youtube soundcloud
  • Mono – Under the Pipal Tree – The Kidnapper Bell youtube
  • Mono – Hymn to the Immortal Wind – Ashes in the Snow youtube soundcloud
  • Mono – Hymn to the Immortal Wind – Burial at Sea youtube soundcloud
  • Pg.Lost – In Never Out – Prahanien youtube soundcloud
  • Pg.Lost – In Never Out – Heart of Hearts youtube soundcloud
  • Pg.Lost – In Never Out – Gomez youtube soundcloud
  • A Whisper In The Noise – As The Bluebird Sings – Hells Half Acre youtube
  • Detwiije – Six is Better Than Eight – Bee youtube soundcloud
  • Detwiije – Six is Better Than Eight – La Guerre des Mondes youtube soundcloud
  • Swans – My Father Will Guide Me Up A Rope To The Sky – No Words No Thoughts youtube
  • This will destroy you – Young Mountain EP – The World Is Our ____ youtube
  • This will destroy you – Young Mountain EP – There Are Some Remedies Worse Than The Disease youtube
  • Pelican – March Into The Sea – March Into The Sea youtube
  • pozvakowski – microtron – jasa youtube
  • Laura – Mapping Your Dreams – Jericho youtube
  • Laura – Mapping Your Dreams – Heliopause youtube
  • Laura – Radio Swan is Down – Radio Swan is Down (Part I) youtube
  • Laura – Radio Swan is Down – Is there No Help for the Widow's Son youtube
  • Laura – Yes Maybe No EP – Bobik Is In America
  • Laura – Yes Maybe No EP – Cardboard Cutout Robot Victim Hero Children youtube
  • Laura – Yes Maybe No EP – Another One For The Humans youtube
  • Laura – Twelve Hundred Times – Visitor youtube
  • Magyar Posse – Random Avenger – Whirlpool of Terror and Tension youtube
  • If These Trees Could Talk – If These Trees Could Talk – Malabar Front youtube soundcloud
  • If These Trees Could Talk – Above The Earth, Below The Sky – Thirty-Six Silos youtube soundcloud
  • Khoma – The Second Wave – The Guillotine youtube
  • Leech – If we get there one day, would you please open the gates – Turbolina youtube
  • And So I Watch You from Afar – And So I Watch You from Afar – Set Guitars to Kill youtube
  • Blueneck – Repetitions – Pneumothorax youtube soundcloud
  • Blueneck – Repetitions – Venger soundcloud
  • Blueneck – Scars of the Midwest – Judas! Judas! youtube
  • Blueneck – Scars of the Midwest – Oig youtube soundcloud
  • Blueneck – Scars of the Midwest – Le465 youtube soundcloud
  • Blueneck – Scars of the Midwest – Epiphany youtube soundcloud
  • Blueneck – The Fallen Host – Seven youtube
  • Blueneck – The Fallen Host – The Guest youtube
  • Blueneck – The Fallen Host – Revelations youtube soundcloud
  • Tides From Nebula – Aura – Tragedy of Joseph Merrick youtube soundcloud
  • 65daysofstatic – Hole EP – Betraying Chino youtube
  • 65daysofstatic – Hole EP – No Station youtube
  • 65daysofstatic – One Time For All Time – Drove Through Ghosts To Get Here youtube
  • 65daysofstatic – One Time For All Time – Mean Low Water youtube
  • 65daysofstatic – One Time For All Time – 65 Doesn't Understand You youtube
  • 65daysofstatic – The Destruction Of Small Ideals – The Conspiracy of Seeds youtube
  • 65daysofstatic – The fall of the math – Retreat! Retreat! youtube soundcloud
  • 65daysofstatic – The fall of the math – I Swallowed Hard, Like I Understood youtube soundcloud
  • Our Ceasing Voice – Passenger Killed In Hit And Run – Passenger Killed In Hit And Run (Magasit Remix) youtube
  • Godspeed You! Black Emperor – Blaise Bailey Finnegan III youtube
  • Godspeed You! Black Emperor – Providence youtube
  • Godspeed You! Black Emperor – 09–15–00 youtube
  • Godspeed You! Black Emperor – The Dead Flag Blues youtube
  • Godspeed You! Black Emperor – East Hastings youtube

  • A Whisper In The Noise – Dry Land – As We Were youtube soundcloud
  • A Whisper In The Noise – As The Bluebird Sings – The Tale of Two Doves youtube
  • And You Will Know Us By The Trail Of Dead – Source Tags & Codes – Another Morning Stoner youtube soundcloud
  • Laura – Radio Swan is Down – It's Kind of Like the Innocent Smiles You Get at the Start of a Relationship Before You Fuck Everything Up youtube
  • Laura – Radio Swan is Down – Radio Swan is Down (Part II) youtube
  • Laura – Radio Swan is Down – Another Near Miss youtube
  • Laura – Twelve Hundred Times – This Grey Earth youtube soundcloud
  • Hellas Mounds – New Heaven New Earth – Movement I
  • Hellas Mounds – New Heaven New Earth – Movement II youtube
  • Hellas Mounds – New Heaven New Earth – Movement III youtube
  • If These Trees Could Talk – If These Trees Could Talk – Signal Tree youtube soundcloud
  • If These Trees Could Talk – If These Trees Could Talk – The Friscalating Dusklight youtube soundcloud
  • If These Trees Could Talk – Above The Earth, Below The Sky – From Roots To Needles youtube soundcloud
  • Milhaven – Milhaven – Supervulkan youtube
  • Daturah – Reverie – Ghostlight
  • Daturah – Reverie – Hybrisma youtube
  • Daturah – Daturah – Warmachines youtube
  • Exxasens – celé album Beyond The Universe a Polaris
  • God Is An Astronaut – God Is An Astronaut – Shores of Orion youtube soundcloud
  • God Is An Astronaut – God Is An Astronaut – Zodiac youtube soundcloud
  • God Is An Astronaut – All Is Violent, All Is Brightby – Suicide By Star youtube soundcloud
  • Junius – celé album The Martyrdom Of A Catastrophist
  • Long Distance Calling – Avoid the Light – Apparitions youtube
  • Long Distance Calling – Satellite Bay – Fire In The Mountain youtube soundcloud
  • Long Distance Calling – Satellite Bay – Built Without Hands youtube
  • Maybeshewill – Not For Want Of Trying – He Films The Clouds Pt. 2 youtube soundcloud
  • Maybeshewill – Not For Want Of Trying – Not For Want Of Trying youtube
  • Maybeshewill – Sing The Word Hope In Four-Part Harmony – Co-Conspirators youtube soundcloud
  • Maybeshewill – Sing The Word Hope In Four-Part Harmony – Our History Will Be What We Make Of It youtube
  • Maybeshewill – I Was Here For A Moment, Then I Was Gone – Take This To Heart youtube
  • Rosetta – The Galilean Satellites – Départe youtube
  • Russian Circles – Enter – Enter youtube
  • Russian circles – Geneva – Geneva youtube
  • Russian circles – Geneva – Malko youtube
  • Russian Circles – Station – Station youtube
  • Russian Circles – Station – Youngblood youtube
  • Toundra – Toundra – Medusa youtube soundcloud
  • What The Blood Revealed – What The Blood Revealed EP – Evolution Is Not A Theory youtube

Mimochodem: mezi post-rock můžeme s trochou sebezapření počítat i tohle 


štítky: a | 1 | komentovat | #

Dopis, který nikdo nebude číst

1. listopadu 2013 2:43 | sekce novinky

Ve svém poznámkovém bloku jsem našel následující kus textu, o kterém si vůbec nepamatuji, že bych ho kdy psal. Mám podezření, že jde o kus pro nějakou plánovanou povídku, který jsem napsal v náhlém záchvatu jasnozřivosti. Možná, že jde o kus pro povídku Monstrum, ale jistý si tím nemůžu být, protože fagment nezapadá do ostatních poznámek.


Nevím v kolik hodin jsem se probudil, ale jasně si pamatuji, že bylo 26 minut.


Jeden den po změně času. Něco se změnilo. Neuplynul ani celý den, jenom sedmnáct nebo osmnáct hodin, záleží na způsobu měření, a něco je jinak. Zase cítím cosi, co dokážu popsat jenom jako immense dread, něco zlovolného, hrozivého a bezvýchodného ukrytého v brzkých stínech a dokonce i ty se zdají cizí, vzdálené, mnohem temnější, jako kdyby někdo zvětšil kontrast celého světa.

Dny Starého Času před zlomem se teď zdají tak vzdálené. Bezvětří a modrá obloha a těžké prokreslené mraky jako bestie plující v prastarých mořích, zmizely ze zlomem času. Teď vítr ze země rve všechno, co může a nepopsatelná temnota se vkrádá do krajiny. Není tohle konec dnů? Není tohle konec mých dnů?

Ještě před pár týdny jsem o sebevraždě přemýšlel každý den. Někdy trvalo pouhých deset nebo patnáct minut od probuzení, než se mi na mysl přihnala myšlenka posledního výstřelu, který rozmetá zbývající vzpomínky a naděje na prach. Ne! Rozhodně nezničí žádné naděje, protože jsem nevěřil, že mi nějaké zbývají. V průběhu dne se mi pak myšlenka sebevraždy pořád dokola vracela. Padesátkrát, sedmdesátkrát denně jsem si k hlavě přiložil imaginární pistoli a stiskl imaginární spoušť. Přesně jak napsal Nietzsche v Beyond Good and Evil: „The thought of suicide is a great consolation: by means of it one gets successfully through many a bad night.“ – jenom díky prosté myšlence terminace jsem mohl jít dál a dál se probírat rostoucím bahnem dnů. Ale teď už není kam. Už není čas.

Možná, že zhroucení, které jsem zažil před týdnem bylo předzvěstí, že se blíží konec dnů. Ale když jsem se pak probudil následujícího dne, všechno se zdálo jasnější a dokonce i sebevražedné myšlenky ustoupily. V takové situaci se člověku nechce věřit hrůze minulosti. Teď je mi jasné, že jsem těm znamením a předzvěstem měl věnovat pozornost. Té noci jsem vyčerpal všechnu zbývající energii, naději a víru. Nemůžu to popsat slovy, protože psychické fenomény a jevy se vzpouzejí slovům a snaha je popsat jenom redukuje jejich skutečnou závažnost. Propadl jsem se hluboko, až na kamenné podloží duše. V ten okamžik jsem věděl, že se stojím na samotném dně, že jsem došel na konec cesty, že se nacházím v krajině hrůzy. Chtěl jsem se zase přihlásit na psychiatrii, dokonce jsem napsal mail svému psychiatrovi, ale nikdy jsem ho neodeslal. Bylo to volání o pomoc, skutečné a závažné, které rozpustila ranní rosa.

Všechno najednou vypadalo snesitelně, ale to jsem ještě nevěděl, že mě Starý Čas tlačí z útesu.

[ následující pasáž je celá zaškrtaná ]

Když jsem se včera, ještě během Starého Času vrátil z [nečitelné], kde jsem [následujících asi dvacet slov je nečitelných] špatný vtip, prohnalo se mi hlavou. Celé tohle je manifestace špatného vtipu Starých Dnů dohnaná do extrému, Možná, že Přelom Času změní jenom to, že už nedokážu udržet fasádu [slovo „fasádu“ je těžko čitelné, následuje několik vět, které jsou zcela rozmazané] Když jsem se probudil, udeřilo mě to jako kladivo, výstřel imaginární pistole mě doslova ohlušil. Konec dnů. Po probuzení jsem se cítil bez energie, bez naděje. Hlava mě bolela a nemohl jsem vstát z postele. Stmívalo se brzy a teprve za šera jsem našel dost síly, abych se vydal vstříc maelströmu, vstříc apokalypse, do srdce temného hurikánu, zemí bičovanou vichrem a groteskní tmou.

[následuje další odstavec, který je rozmazaný a přeškrtaný, jediné čitelné slovo je „konec“]

26 zatím všechno se zdá jenom jako špatný vtip

[spodek papíru je utržený]

Co mě na tomhle mate, je citace Nietzscheho, která je zcela přesná. Z toho vyplývá, že jsem to musel napsat někdy, když jsem měl přístup k internetu, tedy nejspíš doma. Ale vůbec si nepamatuji, že bych něco takového psal.


Mimochodem, dneska je 1. listopadu a to znamená jediné: NaNoWriMo


štítky: , a | 0 | komentovat | #

Rumové deníky

27. října 2013 18:48 | sekce obsah » kultura
Rumové deníky

Jak jsem už naznačil, v posledních dnech a týdnech čtu hodně Hunter S. Thompsona. To je prostě fakt, se kterým se všichni (a hlavně já) musíme smířit.


Když jsem se napředposledy vrátil z knihovny, přinesl jsem si s sebou pět knížek. Dvě z nich napsali anarchisté a tři narkomani – ideální společnost pro neklidné večery. Kropotkin a Graeber se více či méně hlásí k černé vlajce anarchismu, Phillip K. Dick bral amfetamin, William S. Burroughs jel převážně v derivátech morfinu a pak Hunter S. Thompson užíval všechny druhy drog známé lidstvu od roku 1544.

Od otce Gonzo žurnalistiky jsem si vypůjčil Rumový Deník, který mi potvrdil jednu věc: Thompson se musí číst jedině v originále, protože žádná kombinace našich slov nedokáže vyjádřit jeho hrubou a brutální finesu bez toho, aniž by na prach nerozmělnila všechno šílenství v jeho textech. A právě kvůli tomu bylo čtení Rumového Deníku nervy drásajícím zážitkem: každou chvíli jsem se při čtení zastavoval a přemýšlel, jak ta která věta musela znít v originále. Doslova jsem cítil místa zlomů, kde Thompson musel používat slova, spojení a výrazy jako ugly brutes, vicious swines, freaks, degenerate bastards, culture rotten and foul to its core, savage era, ale v českém překladu jasně chyběly jejich rázné ekvivalenty, které byly nahrazeny generickým a nudným jazykem generických a nudných románů. Každou chvíli jsem na takovou zející jámu v textu civěl a přemýšlel, jak přesně to HST napsal. Nakonec to došlo tak daleko, že jsem měl na stole otevřenou českou knihu, na počítači anglický originál a kmital jsem mezi nimi pohledem.

Anglický originál je v tomhle případě lepší nejenom z principu, ale taky proto, že český překlad nebyl nic moc, ne technicky špatný, ale žalostně se minul stylem – příliš jemný, chyběla mu neomalenost, hrubost, nevybíravá slova, naskládaná jedno za druhé s chirurgickou přesností, jak to umí snad jen HST.

(Mimochodem, když se snažím, dokážu anglicky psát ve stylu HST. Někdy tuhle zbytečnou schopnost využívám, když chci na 4chanu dodat svojí odpovědi nějaký ten gravitas.)

Ale jinak počtení to bylo dobré, ne skvělé, ne dechberoucí, ale prostě dobré. O určité jinakosti taky svědčí fakt, že HST napsal The Rumy Diary ve věku dvaadvaceti let – je to tedy jeho velice raná tvorba, která byla publikována velice pozdě v jeho životě – se zpožděním 40 roků.


O několik týdnů později jsem pak viděl filmovou adaptaci Rumového Deníku natočenou v roce 2011, ve které stejně jako ve Fear And Loathing in Las Vegas hrál Johny Depp a byla to naprostá ztráta času – film tak hrozivě nudný, nevýrazný, průměrný, rozředěný do všednosti a šedi – typický výsledek Holywoodu. O tomto filmu nemá smysl mluvit, měli bychom na něj zapomenout a jít dál. Nicméně pár poznámek si neodpustím: Spojením Yeamona a Sandersona filmu nijak neprospělo, k nepoznání to pozměnilo celé vyznění filmu, který byl po změně víc průměrný a nudný; pasáže s LSD, pálenkou, Mobergem jako náckem, které se nevyskytovaly v předloze, působily jako pěst na oko a šlo jenom o zbytečné komediální vsuvky; konec s předlohou neměl nic společného a vůbec nezapadal do filmu, působil jako špatný vtip, jako něco, co by ve spěchu napsalo šestileté dítě.

Ale jak jsme říkal: tomuhle filmu by bylo nejlepší nevěnovat žádnou pozornost a jít dál. Takže zapomeňte všechno, co jsme řekl a nalijte si další portorický rum.


A jinak:

  • Rum není nápoj mému srdci nijak blízký, tohle místo pevně okupuje Gin.
  • Nejcennější věc, kterou jsem se od HST naučil je jednoduchá fráze: *Why not?"
  • Za přečtení také stojí článek Strange Rumblings in Aztlan, který HST napsal těsně před začátkem prací na Fear and Loathing in Las Vegas. Právě těchto pár stránek o vraždě Rubéna Salazara představuje chybějící fragment nutný k pochopení F&L in LV. Jak jeden anon napsal na /lit/: „F&L in LV was alright, yet I feel people tend not to get it – failing to see the insanity for all the party.“. Vždyť F&L bylo napsáno podle cesty HST a Oscara Zeta Acosta z Los Angeles, kde psal zmíněný článek, do Las Vegas, aby unikli těžké atmosféře toho neklidného města a mohli se v klidu bavit.
  • Film Where the Buffalo Roam, který velice volně líčí cestu HST k věhlasu, taky stojí za hovno: je to nekonzistentní, nudná, změť fragmentů a útržků a scén, ve kterých se shodou náhod vyskytuje HST a Acosta. Jedinou polehčující okolností je Thompsonovo typické mumlání a rázný jazyk.
  • Připadá mi, že jestli má někdo co říct ke stavu společnosti, jsou to právě antropologové (jako právě Graeber). Jejich poznatky a kritika bývá to nejzajímavější na co se dá narazit.

štítky: , a | 0 | komentovat | #

The House of Asterion

17. října 2013 11:12 | sekce novinky

And the queen gave birth to a child who was called Asterion.



0 | komentovat | #

Proč ne?

5. října 2013 2:30 | sekce novinky

Představte si, že se chete zůčastnit literární soutěže. Dále si představte, že tahle soutěž má téma Škola základ života, které spíš než cokoli jiného připomíná zadání slohovky ze základní školy a říká si o nudný, předvídatelný výsledek. Jak byste se s tím vyrovnali? Jak byste přistoupili k problému, aby to za něco stálo? Jak byste pojali celou operaci?

Před pár (tý)dny jsem se v podobné situaci ocitl a už od začátku mi bylo jasné, že je zcela absurdní se pokoušet řešit tuhle záležitost jakýmkoli konvečním způsobem. Byl čas na další tematickou sabotáž, která splní zadání jen tak mimochodem a nechá kolem dost volného místa, abych se mohl věnovat Vlastním Věcem.

Ale jak na to?

Byla jenom jedna možnost: Musel jsem pryč, do přítmí a anonymity města, nechat v intoxikované hlvavě pomalu krystalizovat nápady, jako il hombre invisible vlétnout do jednoho baru se snůškou smyšlených příběhů, za chvíli vypadnout a vydat se zdecimovat další podnik, jenom abych se k ránu vrátil s poznámkami načmáranými na ubrouscích zpod koktejlů.

Proč ne? Byl to plán jako každý jiný a když přinese výsledky, který blázen by se zabýval detaily a hledal těla zakopaná v polích.

Výsledkem těch několik dnů šílenství je kratičká povídka jménem Akademická čtvrthodinka (dohromady má 3150 slov včetně poznámek, soutěžní limit čítal maximálně 5 ne-normo-stránek), která tématu technicky vyhovuje, ale všechno bere z druhé strany. Původně nesla neforemné jméno Škola života základ života, které ačkoli zní otřesně, docela dobře vystihuje postatu věci, potom, jak jsem se minule mezi řečí zmínil, na chvíli získala jméno Minotaurus, pod kterým jsem ji přihlásil do soutěže. Nakonec se ale označení ustálilo na Akademické čtvrthodince, což se přece jenom tématu dotýká víc než příšera z řecké mytologie, která zároveň sdílí jméno s fiktivním nápojem, který Adam K., Peo a další ve čtvrthodince pi­jí.

Jak to tedy nakonec dopadlo? Co bude dál?

To ještě nevím, protže se výsledky vyhlašují právě dnes. Nicméně pořád platí, že škola je základ života. Ale ne škola jako instituce, ale jako proces.

PS: pojem akademická čtvrthodinka jako takový celkem zajímavé pozadí


publikováno

  • Akademická čtvrthodinka

    „Tak tady to je. Co dál?“ zeptal se Malej Marty, když jsme se ocitli přede dveřmi.

    „Udeřit přímo do srdce bestie! To přece dává smysl,“ řekl jsem, ale sám jsem si nebyl ničím jistý. číst dál…



štítky: , , a | 0 + 1 | komentovat | #

Post-rocková věda

1. října 2013 3:45 | sekce obsah » kultura » hudba

Postrock je jeden z těch hudebních žánrů, kde průměrná skladba trvá celou věčnost, dává si na čas a pomalu, ale se zdrcující silou se propracovává vpřed jako ledovec nitroglycerinu. Skladby jsou prostě dlouhé. Velice dlouhé. Klidně víc jak čtvrt hodiny a někdy i dvacet minut. To je všeobecně známý fakt, který překvapí jenom ty, kteří v tomhle žánru zatím nejedou. Všeobecně se ale už neví o kolik je delší než jiné žánry.

Jde o naprosto nedůležitou otázku, která lidstvu nic nepřinese, ale přesto je dost zajímavá na to, abych ji jednou pro vždy zodpověděl s pomocí čistě koncentrované věd.


Jako vzorek jsem vzal svojí knihovnu 1714 postrockových tracků a 1187 tracků z ostatních žánrů a zjistil jsem tohle:

žánr vozrků průměrná délka std. dev. medián
postrock 1714 370s 205.426 327s
other 1187 206s 95.957 205s

Obvyklá písnička ostatních žárů trvá 3:26, ale post-rockové blouznění zabere 6 minut 10 vteřin v průměru, medián je pak o něco kratší, jenom kolem pěti a půl minuty. Z čísel je ještě vidět, že standardní odchylka je u postrockových skladeb mnohem větší, což znamená, že se jejich délky se liší mnohem víc.

V následujícím grafu je pak vidět rozložení délek písniček. Postrock má jednak vždycky delší vedení a druhak naprosto ovládá teritorium super-dlouhých tracků. To, co je v normálních žánrech osamocená výjimka, je pro postrock zcela běžná věc – 40 procent všech tracků je delších než 6 minut, u ostatních žánrů je to jenom 5%.

V seznamu skupin seřazených podle mediánu délky skladeb pochopitelně vede GY!BE, druzí jsou pak Daturah, kteří nenahráli nic pod deset minut. V závěsu je pak následují všechna velká jména scény.

Skupina medián
Godspeed You! Black Emperor 17:49
Daturah 13:37
Do Make Say Think 12:10
The Seven Mile Journey 10:05
Hellas mounds 9:28
The Evpatoria Report 9:22
Mono 9:06
Valley of the Giants 8:58
Leech 8:24
Explosions In The Sky 8:22
Detwiije 8:18
Youth Pictures of Florence Henderson 8:05
Milhaven 7:58
Five Seconds to Leave 7:55
Long Distance Calling 7:55
Cult of Luna 7:45
Russian Circles 7:27
Red Sparowes 7:16
What The Blood Revealed 7:10
This Will Destroy You 7:06
Pg.Lost 7:04

A nakonec ještě uvedu seznam nejdelších nahrávek, které se mi válejí v mojí knihovně. Pokud chcete poslouchat něco, co dlouho vydrží, tak směle do toho. Jenom těchto 29 položek vydrží hrát 9 hodin a 51 minut.


  • Jakob – Jakob EP – Means – 34:37
  • Swans – The Seer – The Seer – 32:13
  • Jakob – Dominion EP – Dominion – 29:16
  • Godspeed You! Black Emperor – Lift Your Skinny Fists Like Antennas To Heaven – Sleep – 23:18
  • Swans – The Seer – The Apostate – 22:59
  • Godspeed You! Black Emperor – Lift Your Skinny Fists Like Antennas To Heaven – Static – 22:36
  • Godspeed You! Black Emperor – Lift Your Skinny Fists Like Antennas To Heaven – Storm – 22:33
  • Godspeed You! Black Emperor – F♯A♯∞ – Nervous, Sad, Poor… – 21:12
  • Tortoise – Millions Now Living Will Never Die – Djed – 20:56
  • Pelican – March Into The Sea – March Into The Sea – 20:28
  • Leech – Zertonine Days – Nachtfilter – 20:25
  • The Seven Mile Journey – Notes For The Synthesis – The Alter Ego Autopsies – 20:09
  • Godspeed You! Black Emperor – ‚Allelujah! Don‘t Bend! Ascend! – We Drift Like Worried Fire – 19:58
  • Godspeed You! Black Emperor – ‚Allelujah! Don‘t Bend! Ascend! – Mladic – 19:54
  • Leech – The stolen view – Totem and tabu – 19:43
  • Klaxons – Myths Of The Near Future – Four Horsemen Of 2012 – 19:43
  • Red Sparowes – At The Soundless Dawn – The sixth extinction crept up slowly, like sunlight through the shutters as we looked back in regret – 19:32
  • Swans – The Seer – A Piece Of The Sky – 19:09
  • Godspeed You! Black Emperor – Lift Your Skinny Fists Like Antennas To Heaven – Antennas To Heaven – 18:58
  • Cult Of Luna – Vertikal – Vicarious Redemption – 18:45
  • Crippled Black Phoenix – 200 Tons of Bad Luck – „Time of Yer Life“ / „Born for Nothing“ / „Paranoid Arm of Narcoleptic Empire“ – 18:35
  • Godspeed You! Black Emperor – F♯A♯∞ – Bleak, Uncertain, Beautiful… – 17:49
  • Daturah – Daturah – Warmachines – 16:48
  • Milhaven – Automata – DRZ – 16:38
  • Mogwai – Young Team – Mogwai Fear Satan – 16:18
  • Milhaven – Bars closing down – A simple plan – 16:14
  • Rosetta – The Galilean Satellites – Itinérant – 16:13
  • Leech – Soundtrack To An Individual Emotion Picture Mindmovie – Nebeleben – 16:02
  • Daturah – Daturah – Shoal – 16:00

štítky: , , a | 0 | komentovat | #



co se děje jinde v zóně k47

zdroj | rss

stalkr

16. dubna 2014 22:13
7. února 2014 9:51
6. listopadu 2013 1:25
29. května 2013 14:05

o autorovi:

K. Jmenuji se Karel Čížex, v síti také známý jako kaja47 - tak trochu spisovatel, trochu programátor, trochu webař, milovník divné hudby atd atd.
mail:
jabber: kaja47@jabbim.cz

další projekty

wyhledawacz fel.log stalkr vtipy.k47.cz k47.shop Zkracovač adres stripbot

živě z twitteru

N/A

tadá

poslední články

Kafe v pět
povídka | 30. června 2014
O bestii
povídka | 30. června 2014
Úvod do zrcadel a labyrintů
článek | 12. května 2014
Slova starého feťáka
článek | 17. dubna 2014
669.350
| 8. dubna 2014
Sny cypherpunků
článek | 17. března 2014
Přinesla si na to dokonce vlastní provaz
článek | 20. února 2014
Plánované zastarání
článek | 27. ledna 2014

poslední komentáře

Horečka #1
generic_cialis | 22. července 2014
MySQL group by trik
mrsa | 20. března 2014
Vodník
cbvcxy | 22. února 2014
Rozdělení velkých tříd ve Scale
JeLiTo | 11. ledna 2014
Božena Němcová - V zámku a podzámčí
Anonym | 27. prosince 2013

největší kecalové

Anonym Anonym
JeLito JeLito
Ondřej Levek Ondřej Levek
mrsa mrsa

K47i © 2002 - 2014 K. aka Kaja47