přihlásit se
k47.cz
Už deset let na vašich monitorech.


Chris Morris

21. ledna 2016 21:40 | sekce obsah » kultura

Dneska jen telegraficky: Všechno, na co kdy sáhl Chris Morris, je klenot nevšední krásy.


Většina lidí bude Morrise nejspíš znát jako podivínského ředitele Reynholm Industries z prvních sérií IT crowd. To však zdaleka není nejlepší věc ve které měl prsty. Morris byl autorem několika radiových a televizních pořadů, které se řadí mezi prvotřídní satiru, parodii a černý humor.

První z nich byla satirické rozhlasové zprávy On the Hour, které se později přerodily do televizní podoby The Day Today. S parodií na zpravodajství dále pokračoval v Brass Eye. Potom to však vytočil na jedenáct a vyprodukoval ambientní radio-show Blue Jam, která se dá popsat mnoha způsoby: postmoderní, surreálná, bez strachu překračující tabu, často zacházející daleko za hranici nechutného humoru. A Blue Jam byl pak později přepracován do televizní podoby pojmenované jednoduše Jam, která není zdaleka tak ambientní, ale hrdě pokračuje ve svém surreálném dědictví.

Jak říkám: Všechno, na co kdy sáhl Chris Morris je klenot. Podivný, zvláštní klenot, který rozhodně stojí za pozornost.


Pozn: Když o tom teď přemýšlím, frázi jen telegraficky používám docela často. Třeba tady, tady, tady, tady, tady, tady nebo tady.


štítky: a | 0 | komentovat | #

Poslední Terminalita (tohoto roku)

31. prosince 2015 18:06 | sekce novinky

Terminalita měla mít určitou kadenci, sliboval jsem horlivě na začátku celé operace. Avšak v posledních měsících plamen odhodlání nějak pohasl, mohlo by se zdát. Částečně za to mohlo listopadové NaNoWriMo a jeho prosincové dozvuky, které se projevovaly jako pocit neodvratné zkázy, který se setměním přecházel v paniku, částečně to měla na svědomí jednoduchá nechuť ráno vstávat a čelit Lovecraftovské lhostejnosti kosmu.


Přesto: než skončí 2015, chci online vysypat pár dalších částí, aby se věci zase začaly hýbat, raději katastrofu, než aby se nic nedělo: Terminalita #32 – Naše Věc (exkurz o dataminingu), "Terminalita #33 – Tramadol (předávkování a vzpomínky o útěku), "Terminalita #34 – Malej Marty (název říká všechno důležité) a "Terminalita #35 – Detektiv Toborin (katarze).

A jako vždycky: nezapomeňte, že jsem Terminalitu dokončil v roce 2010 (to jenom aby mezi námi bylo jasno).

publikováno


štítky: | 0 | komentovat | #

Třicet jeden den o samotě na mělčinách

13. prosince 2015 1:22 | sekce obsah » dojmy & názory
Třicet jeden den o samotě na mělčinách

Když tu tak sedím sám před monitorem a všední pocit blížící se neodvratné zkázy pomalu přechází do pravidelné noční paniky, napadá mě, že bych měl udělat tečku za letošním literárním šílenstvím NaNoWriMa.


Hlavní otázka zní: Dostal jsem se do finiše? Bohužel ne.

I když jsem letos nejspíš napsal víc než za všechny předchozí ročníky dohromady, stejně se mi s Mělčinami nepodařilo dostat za cílovou metu 50000 slov. Jak je vidět z grafu, který poletuje někde kolem, až do poloviny listopadu se mi dařilo držet tempo, ale pak jsem polevil a ztrátu se mi už nepodařilo dohnat. S úderem poslední listopadové půlnoci napsal něco kolem 38600 slov.

To co však odlišuje tenhle ročník od všech předchozích je fakt, že jsem s koncem měsíce nepřestal psát. Po půlnoci na prvního prosince jsem se dostal na 39500 slov a od té doby se držím více méně Hemingwayova minima ±500 slov denně. Teď jsem někde kolem 46500 slov a pomalu a vytrvale píšu dál. Stále nevím přesně jak to skončí, ale to nic neznamená. V tomto případě platí víc než cokoli jiného, že cesta je cíl a stále jedu podle plánu sedmi večírků a skládám jedno slovo za druhým o dvou fotografech, šestnáctiletém Gabrielovi a hojném oddávání se alkoholu, drogám a nezletilému sexu v cestě za nejistotou zítřků, kterou pomalu probublávají náznaky něčeho zlověstného.

Mělčiny, jak už jsem psal, jsou volně konstruovány jako parafráze na soud se Sokratem za kažení Aténské mládeže. Ale to je jen povrchní příběh, pod nímž se skrývají Hlubiny – dějová linka o pomstě a absolutnímu odevzdání, jejíž náznaky, narážky a zmínky jsou pomalu a pozvolně podávány nedůvěryhodným vypravěčem, který očividně zatajuje a vynechává mnohé detaily.

Jedna věc, které překvapila mě samotného, byla, kolik toho dokážu napsat a nepohnout se přitom v rozvrhu skoro vůbec vpřed. V osnově můžu mít několik bodů o tom, co chci napsat o jednom dni, například:

  • Gabriel přijde do Továrny
  • Baví se s vypravěčem (AK) o konci svého školního roku
  • Najednou se po půl roce ukáže Anit, k nepoznání proměněná, silikonová prsa
  • Fotografové a Gabriel odejdou na přednášku
  • Po přednášce jdou s ostatními posluchači do Baru Cenzura, kde potkají hackera 8.3

Je to velice jednoduchý plán, který na první pohled vypadá, že zabere nanejvýš tři odstavce. S tímhle si sednu ke klávesnici (někdy na lavičce na Hlavním Nádraží) a za pár hodin napíšu 1000 slov a skoro vůbec se nepohnu vpřed. Odbočky a detaily se začínají hromadit a plazí se textem jako jedovatí hadi. Přinejlepším dokončím jeden bod. Oněch pět zmíněných odrážek vydá na 6200 slov a to jsem se ještě nedostal k poslední z nich, která má být nejdelší.

Takhle to probíhá večer za večerem v téměř kompletní samotě a tichu, do sluchátek jen úpí post-rock, který nedokáže přehlušit nebo přebít záchvat nadcházející paniky. Někdy, abych se probral a udržel se v mantinelech koncentrace a příčetnosti, se mlátím do tváře, dokud můžu jen stěží pohnout čelistí, neschopen se vypořádat se světem jinak než v excesu, v křehké iluzi, že tahle snažení dá mým zbytečným dnům nějaký význam a napadají mě jen slova z Apokalypsy:

Everyone gets everything he wants. I wanted a mission. And for my sins, they gave me one. Brought it up to me like room service.

A potom to, co říkal fotograf ze stejného filmu, když slovy T.S. Elliota popisoval svůj vztah k plukovníku Kurtzovi:

I should have been a pair of ragged claws // scuttling across floors of silent seas.

█ ████████ ████████████████ █████ ███████ ██ █████████ ██ ███ ███████


štítky: , a | 0 | komentovat | #

Zablokuj mě, já zablokuji tebe

1. prosince 2015 21:48 | sekce obsah » dojmy & názory

Vítězství Facebooku je prohra nás všech. Je to hlavně prohra ideologie, která stála za zrodem internetu – distribuované sítě bez centrálního bodu – a poháněla návrháře zárodečných protokolů. V té době byla síť sítí pod kontrolou armády a v péči akademické sféry a její tvůrci měli cíle diametrálně odlišné od cílů dnešního webu sociálních sítí a obrázků koček. V té době šlo jen o to, že když začnou vzduchem létat jaderné bomby a města jedno po druhém mizí z mapy USA, síť musí stále fungovat. Je pochopitelné, že nálada studené války a ideologie vzájemně zaručeného zničení, vedla ke vzniku protokolů a programů, které musely být z principu decentralizované a museli fungovat na zásadách peer-to-peer.


P2P bylo cool, P2P bylo hip.

Dokonce i Steve Jobs viděl v osobních počítačích formu emancipace od tyranie centralizovaných mainframů nenáviděné IBM.

Ale svět se od té doby změnil. Idea decentralizace ustoupila centralizaci. Nikoli z ideologických důvodů, ale jen proto, že se dá jednodušeji vydělávat, když jste strážci brány a všichni musí přijít k vám a často zůstat uvěznění uvnitř. To tu teď však nebudu rozvádět, protože o tom píše Dmytri Kleiner

Co je špatného na centralizaci, když vede k užitečným službám? může se někdo zeptat.

Problém je v tom, že centralizace služeb s sebou přináší centralizaci moci. Čím větší centralizace, tím větší páku má nějaká soukromá entita na protlačování vlastní ideologie. Jestli se to koncovým uživatelům líbí nebo ne je druhotná otázka, protože v centralizovaných službách mají omezené možnosti. Můžou zůstat nebo odejít pryč, ale to kvůli síťovým efektům není vůbec jednoduché rozhodnutí. Jestliže všichni moji známí jsou na Facebooku, já se rozhodnu odejít pryč, tak ztratím všechny kontakty, protože různé centralizované sítě spolu nejsou ochotny komunikovat.

Pokud se mi na druhou stranu nelíbí některý emailový poskytovatel, přejdu k jinému nebo nahodím vlastní sever a všechno funguje jako dřív, protože email je otevřený protokol. Nemusím odejít z emailu, jen se přesunu na jiné místo.

Ani v nejmenším nejde o technologii nebo technická omezení, ale moc a o záměrné rozhodnutí, které někdo udělal. A jedno je jisté: neudělal ho pro nás.

K napsání toho článku mě donutily dvě události posledních dnů:

  1. Facebook začal blokovat veškerou komunikaci, která zmiňuje novou sociální síť Tsu (via Jan Žák). Článek mimo jiné popisuje strádání emailu ve spárech několika málo obřích provozovatelů.
  2. WhatsApp blokuje odkazy na konkurenční komunikátor Telegram (via Tomáš Linhart)

Whatever the truth, it’s a not-so-gentle reminder that when it comes to dominant commercial platforms the content we the users are allowed to see and access is perennially at the whim of the platform owner and their commercial interests. And no, that’s not cool.

Tohle je možné jen díky centralizaci, která umožnila, aby se nějaký strážce brány rozhodl, že blokování konkurentů je dobré pro byznys. Jestli jde o morálně správné rozhodnutí, je opět druhotné.


Pod košatým kaštanem
zablokovali jsme se navzájem:
Oni blokují, my taky blokujem
pod košatým kaštanem.


štítky: , a | 0 | komentovat | #

Třináctý den NaNoWriMa bůh napsal tisíc slov o výstavě šokujících aktů

13. listopadu 2015 20:54 | sekce novinky

Letošní NaNoWriMo je nějaké divné. Už třináctý den v kuse stíhám denní limity.

Dneska jsem na cestách napsal něco přes tisíc slov o kontroverzní výstavě aktů a zbývající čtyři nebo pět stovek dohnal popisy, co se dělo před tím a po tom. Něco, co by stálo za pozornost? Za zmínku stojí snad jen kus věty „a velkým silikonovým poprsím“. Včera nebo předevčírem jsem psal o hackerovi 8.3 (pojmenován podle formátu jmen souborů v DOSu), který se jednak bojí, že mu někdo usiluje o život, a zároveň je neuvěřitelně hrubý a sprostý i ke svým přátelům a jediné, o čem mluví, je sex. To byla docela zábava.

Minule jsem říkal, že Mělčiny budou mít sedm kapitol, z nichž každá končí večírkem, ale teď si tím nejsem tak jistý. Teď mám 21675 slov a zatím jsem se nedostal ani ke druhému večírku. Hmm, takže asi tak.



štítky: a | 0 | komentovat | #

NaNoWriNo, sedmý den, rychlá aktualizace

8. listopadu 2015 4:12 | sekce novinky

Sedmý den NaNoWriNa je za mnou, stále na čas a stále s malým předstihem. Minule jsem zatajil, že věc, kterou píšu, se jmenuje Mělčiny a kromě té věci se soudem se Sokratem a kažením mládeže má být organizována jako sedm kapitol, kdy každá končí velkým večírkem. Momentálně mám 12500 slov a ještě ani nejsem na konci prvního večírku. Zatím to vypadá, že pokud mi nedojde stamina a vytrvám, budu mít dost materiálu na celých 50000 slov.



štítky: | 2 | komentovat | #

NaNoWriMo - pátý den s náskokem

6. listopadu 2015 21:44 | sekce novinky
NaNoWriMo - pátý den s náskokem

I letos jsem se po šesté pustil do NaNoWriMa – celosvětové výzvy, jejíž účastníci se za listopad snaží napsat román o 50000 slovech. Co tento rok odlišuje od většiny předchozích pokusů, je fakt že teď stíhám. Každý večer si sednu k počítači a vstanu, až když dopíšu denní kvótu 1667 slov. Včera jsem se dokonce stavil na pražském NaNoWriMo srazu, kde se mluví jen málo, ale zato se hodně píše a pouhá fyzická přítomnost ostatních zapálených hlav má všechny ostatní inspirovat k bláznivým výkonům a horečnaté aktivitě. 2500 slov za tři a půl hodiny v mém podání se dá považovat za hvězdný úspěch.

Na tyto srazy jsem se chtěl vypravit už minulý rok, ale nikdy jsem se k tomu nedostal. Jak se ukazuje, tak právě tohle je na celém NaNoWriMu nejlepší – nejsem shrbený sám nad monitorem, ale je nás nad displeji shrbených několik.

A o čem je můj letošní pokus? Jde o příběh velice volně inspirovaný soudem se Sokratem za kažení Aténské mládeže, který postupně odhaluje život dvou fotografů na jejich cestě za pomstou napříč podsvětím hackerů, kde konspirace a bodání do zad nikdy nekončí.

Většinu času jsem strávil psaním o obscénně kvalitní foto technice, objektivech, zrcadlovkách, zpracování obrazu, strojovém učení, strongmanech, životě na francouzském lyceu a večírcích, které se vymkly kontrole. A nic z toho překvapivě není zcestná tangenta, ale všechno se do posledního slova týká plánu.



štítky: a | 0 | komentovat | #

Internet zlovolných věcí

29. října 2015 13:56 | sekce obsah » dojmy & názory

Představte si svět, kde mají neživé věci vlastní mysl a vědomí a samy konspirují proti svým vlastníkům. Představte si lednici, která vás poslouchá, představte si žárovku, která vás sleduje, představte si kávovar, který se vás aktivně snaží otrávit. Na první pohled takový svět vypadá jako zrádná vize Phillipa K. Dicka. Pravda je však taková, že za jde o budoucnost, které se nejen dočkáme, ale kterou i chceme. Jenom jí neříkáme cyberpunk, ale Internet of Things nebo česky Internet Věcí.


Předzvěstí věcí budoucích se stala nedávná kauza s auty Volkswagenu, která byla naprogramována tak, aby aktivně podváděla v emisních testech. Co odlišuje tento podvod od milionu jiných podvodů starého světa, je aktivní úloha dané věci. Volkswagen vyráběl chytrá auta plná senzorů a procesorů a právě díky této výbavě dokázala rozpoznat, že se nachází v testovacím prostředí a přepnout se do režimu nízkých emisí.

Problém s chytrými věcmi napěchovanými senzory a procesory je ten, že uživatel si nikdy nemůže být zcela jistý, co vlastně jeho věc přesně dělá a jaký má záměr. Pracuje v zájmu svého vlastníka nebo svého výrobce? Pokud víme, co dělá právě teď, můžeme si být jistí, že to bude platit i po automatické softwarové aktualizaci?

V době krátce po vypuknutí emisní kauzy se objevilo několik článků, které vzaly do hledáčku současné trendy a na základě nich namalovaly obraz možné budoucnosti v neveselých barvách. Dva, které mi utkvěly v paměti, jsou: The price of the Internet of Things will be a vague dread of a malicious world a The Internet of Incompatible Things. Pokud se vyplní jejich předpovědi, tak v lepším případě bude hlavním problémem Internetu Věcí jen kompletní proprietární uzamčení, kdy chytrá zařízení fungují jen a pouze s jinými zařízeními stejného výrobce a nový toaster může znamenat výměnu žárovek. V horším případě bude mechanika fyzického světa prodchnutá duchem online prostředí se všemi bezpečnostními hrozbami, viry, malwarem, podvodníky, krádežemi identity a bezmezným pocitem neurčité hrozby. Chytrá zařízení budou obsahují celou plejádu často utajených senzorů, o kterých uživatel neví, že vůbec existují, kterým velí procesorový mozek, ve kterém se děje něco, o čem uživatel nemá nejmenší tušení. Kdo z vás může bezpečně tvrdit, že váš počítač není právě teď nakažený virem? Když je vir úspěšný, uživatel nic nezjistí. Pokud detekujete nákazu ve vašem laptopu, existuje několik způsobů, jak se jí zbavit. Ale co když máte v domě dvě stovky maličkých počítačů, štěbetajících mezi sebou a naslouchajících na otevřené wi-fi síti? Jak si můžete být jisti, že jeden z nich není nakažen virem a nedělá něco s čím nesouhlasíte? Velice těžko. V případech, kde chybí transparentnost, zůstane jen nejasné všudypřítomné podezření.

Is your self-driving car deliberately slowing down to give priority to the higher-priced models? Is your green A/C really less efficient with a thermostat from a different company, or it’s just not trying as hard? And your tv is supposed to only use its camera to follow your gestural commands, but it’s a bit suspicious how it always offers Disney downloads when your children are sitting in front of it.


Situace kolem Internetu Věcí se velice těsně dotýká otázky autonomie. To že outsourcujeme část vlastní soběstačnosti na určitý automatický systém, nepředstavuje samo o sobě problém. Všechno se ale značně zkomplikuje, pokud si nemůžeme být jisti, že kybernetická mysl onoho systému pracuje v našem zájmu nebo v zájmu nějaké třetí strany. Pokud je to tak, neztratili jsme část vlastní soběstačnosti a nestali jsme se méně svobodnými? Nejsme v tom případě o něco více svázaní neviditelným ostnatým drátem?

To, že všechno naše hledání jde přes Google, je (aspoň v otázce autonomie) v pořádku, pokud se nás Google nesnaží podvést nebo zmanipulovat. Když všichni ztratíme schopnost počítat z hlavy, nebude to žádná ztráta pro lidstvo, pokud nám chytrá kalkulačka nebude dávat jiné výsledky, když budeme chtít spočítat, kdo nabízí nějaký produkt levněji. Znalost cizích jazyků není třeba, pokud si můžeme být jistí, že překladový software automaticky a systematicky nezasahuje do smyslu sdělení. Není těžké si například představit, že se Čínská vláda rozhodne, že některé fráze by měly být pozměněny v real-time Skype překladači. Každý samočinný systém, stejně jako chytré věci, je manifestací vůle jeho tvůrců nebo nějaké jiné třetí strany a ne nutně se musí tato vůle shodovat se zájmem koncových uživatelů.

V nedávné době se například zvedla vlna pobouření, když uživatelé Facebooku zjistili, že jejich news feed je filtrovaný a nějaký blíže nespecifikovaný algoritmus rozhoduje, co jim je zobrazeno a co nikoli. Facebook samozřejmě může namítat, že jen optimalizuje uživatelův komfort a skrývá pouze příspěvky, které by ho s největší pravděpodobností nezajímaly. To může být pravda, nicméně pokud tohle Facebook dělá, už u principu nemůže tvrdit, že je pouhý posel (jak o tom psal Evgeny Morozov v To Save Everything Click Here), protože záměrně a z vlastní vůle formuje šíření zpráv (a může se tak podílet na formování filter bubble). Někdo ve Facebooku vědomě udělal toto rozhodnutí a nezáleží jestli ho udělal pro nás nebo za nás. Pobouření způsobil fakt, že ho udělal a tak rozhodl o části uživatelské autonomie a jejich osudu. Lidé předpokládali, že jim je prezentováno všechno a to co skutečně uvidí, je jen dílem náhody. Náhoda má tu vlastnost, že je spravedlivá a není za ní žádná vůle, žádný smysl a žádný záměr.

V případě Facebooku můžeme namítat, že jde o poměrně neškodné rozhodnutí, že jde jen o snahu o zlepšování uživatelského pohodlí a spokojenosti se sociální sítí. Ale jak ukazuje nedávná studie, velice jednoduchou manipulací je možné mechanicky ovlivnit náladu uživatelů v globálním měřítku. Nakolik jsme autonomní v této situaci, kdy i naše nálada je výsledkem manipulací algoritmů strojového učení kdesi v Silicon Valley, a my o tom ani nemáme tušení, se nechci domýšlet.

Evgeny Morozov tohle ukazuje na příkladu hypotetického uživatele, který se rozhoduje, zdali by se neměl stát vegetariánem. Pokud vyhledá nějaké informace o vegetariánství, vyhledávač může poznat jeho záměr a rozjede dražbu pro zadavatele reklamy. Pokud vyhraje masná lobby, můžou ho webem pronásledovat výhodné nabídky na kusy mrtvých krav, pokud vegetariánská ideologie nabídne víc, může se stát pravý opak. Jeho osud je do značné míry daný rozhodnutím nějakého přihazovacího algoritmu a on to nemá šanci zjistit.


V podobném duchu se nese nedávné zjištění, že Twitter zavádí metodu jemné cenzury, kdy Tweety automaticky vyhodnocené jako závadné jsou skryty velké části uživatelů. Lidé se začali (většinou jen sami sebe) ptát, jaká jsou pravidla tohoto stínového blokování a nenašli žádné odpovědi. Je reálná šance, že žádná pravidla neexistují, že je nikdo nikdy nedefinoval, ale jen, že velice mocný algoritmus strojového učení identifikoval vlastnosti, které s velkou pravděpodobností identifikují závadný tweet, automaticky ho skryjí a nerozlišují zdali jde o bezpředmětné urážky nebo o nepopulární, ale eticky správný názor. Když chcete příklad, myslete na Rosu Parks.

Jestliže se algoritmy učí z našich předchozích chyb, jsou odsouzeni je opakovat. Automaticky. Morozov v To Save Everything Click Here dokonce spekuluje, že ve světě, kde na dodržování zákonů a pravidel automaticky dohlíží algoritmy pomocí často neviditelných manipulací (které označuje jako nudges neboli popostrkování), by byl společenský pokrok jen velmi obtížný. O nespravedlivých zákonech musíme nejdřív vědět, a pak je musíme porušit, než se je pokusíme změnit.

V tom vidím jednu z hrozeb umělé inteligence – ne v tom, že odstraní velké množství manuální a méně kvalifikované práce, ale že půjde o autonomní systém, který nás okrade o naši autonomii a možnost volit si vlastní budoucnost. Tedy – okrade nás o ni ještě víc.


Pozn:

  1. V kontextu Internetu věcí, selftrackingu a quantified self vypadá zajímavě projekt Unfit Bits.
  2. Aby bylo jasno: Nechci působit jako luddita, který tvrdí, že všechno je špatné, protože je to nové. Jenom chci upozornit, na to, že pokrok nabízí mnoho nových možností manipulace a ovládání a když proti nim nebudeme vznášet námitky a nebudeme je zpochybňovat, budeme s největší pravděpodobností manipulováni. Nejde jen o technologii, ale hlavně o ideologii.


Každé ráno vykašlávám hroudu hlenu velkou jako pěst malého dítěte a každý večer se zasypávám hlínou jen proto, abych se cítil připraven

14. října 2015 16:06 | sekce novinky

Na co se vlastně připravuji, je otázka do diskuze. Stejně tak se dá spekulovat, jestli to má co do činění s nedávným faux-infarktem? Jedno je však zcela jisté: Pořád ještě nedokážu fungovat zcela bez strachu jako Werner Herzog. Až se mi to podaří, cesta ven bude tak zatraceně snadná…


Ok, tímhle jsem si odbyl pravidelnou rubriku: kryptické narážky na možnou sebevraždu. Teď k hlavnímu tématu dne – několika novým kusům Terminality, které jako vždycky přicházejí se zpožděním od roku 2010: Terminalita #28 – Mu, Terminalita #29 – Anon (v příští verzi bude tahle část výrazně zkrácena), Terminalita #30 – (beze jména), Terminalita #31 – (beze jména). Vodítka jsou tentokrát následující: T28: „Všichni tihle lidé byli strašně sešlí, osamělí a báli se světla.“, T29: do nitra hory, T30: bylo to dávno a T31: sbohem a šáteček. V poslední části se také nachází zcela nepřekvapivé vysvětlení pojmu terminalita.

PS #1: Kdyby někdo namítal, že celá tahle série není nic víc než příklad krystalicky špatné prózy, vždycky můžu říct, že to dělám ironicky a obratem zažádat o azyl mezi hisptery.

PS #2: Příště napíšu něco málo o spojitosti mezi Internetem Věcí a fenomén spojitost s nedávným skandálem, kdy chytrá auta Volkswagenu podváděla v emisních testech.

publikováno


štítky: a | 0 | komentovat | #

Marble Hornets

12. září 2015 3:38 | sekce obsah » kultura
Marble Hornets

Staré přísloví říká, že co se stane na internetu, na internetu taky zůstane. Jenom občas se to dostane do světa filmu nebo do databází NSA.


Slenderman je typický internetový fenomén – zrodil se v roce 2009 na fórech Something Awful, když Victor Surge začal do vlákna Create Paranormal Images postovat photoshopované fotky, na kterých se vyskytovala záhadná vysoká figura bez tváře, oblečená v černém saku. A protože internet má zvláštní talent pro pojmenování věcí a osob, tento fiktivní paranormální fenomén dostal jméno Slender Man. Zbytek je pak historie: Photoshopy a creepypasta se slendermanem se šířila internetem na všechny strany. Během několika málo dnů se dostala k Troyovi, Josephovi a Timovi – trojici studentů, kteří záhy vytvořili Youtube kanál Marble Hornets o stejnojmenném studentském filmu, jehož natáčení bylo z nejasných důvodů přerušeno jeho autorem Alexem Kralie.

Ale to všechno už dávno víte. Jestli ne, tak se nejdřív podívejte na všech 84 epizod Marble Hornets a pak se vraťte zpátky. Dohromady jde o něco přes osm a půl hodiny videa, ale nebojte, já počkám.

Avšak jako vždycky o tomhle tu nechci psát.

Marble Hornets není jediný YouTube kanál věnovaný nejoblíbenějšímu internetovém strašákovi. Jsou tu i další: EverymanHYBRID, TribeTwelve, DarkHarvest00, které vznikly nějakou dobu po Marble Hornets a postupně se jejich příběhy vzájemně propletly do jednoho velkého vesmíru slenderverse.

I přesto, že jsem o těchto sériích už dlouho věděl, nevěnoval jsem jim příliš pozornosti. Situace se změnila pár měsíců před koncem Marble Hornets, kdy jsem během pár nocí prolétl všechny klony originálu a začal jsem přemýšlet, proč je Marble Hornets i po tolika letech stále silný a poutavý, zatímco ostatní skomírají.

Hlavní rozdíl je v diskrétnosti. Marble Hornets je působivý ne proto, co divákovi ukáže, ale co jenom naznačí. Všechen děs pochází ze strachu z neznámého, z konfliktu s jakousi nelidskou entitou, která je nevyzpytatelná, nezastavitelná, se kterou se nedá vyjednávat a jejíž motivy jsou neznámé. Marble Hornets zašel tak daleko, že se o něm na redditu zmiňují jako o abusive relationship. Pořád diváky trestá a napíná s tím, že tentokrát to bude naposledy a příště, příště, příště konečně něco vyjeví, ale jde jen o lži. Vždycky ukáže tak málo a po každé epizodě zůstane víc otázek než odpovědí, ale přesto neztrácí hybnost. V tom spočívá pravá síla hororu: Děs nevniká na filmovém plátně, ale v mysli diváka. Čím víc volného prostoru film nabídne, tím větším množstvím děsu ho divák zaplní.

A právě tady všechny klony Marble Hornets selhávají. Většina z nich začala nenápadně, v náznacích a víc skrývala než ukazovala. Po nějaké době většina tvůrců ztratila trpělivost a pustili se do toho naplno, ať už příběhem nebo čistě po vizuální stránce a začali víc ukazovat, rozehrávat ARG a poodhalovat přespříliš grandiózní pozadí příběhu. Čím víc ukazovali, tím víc jsem ztrácel zájem. EverymanHYBRID a TribeTwelve se dostali do bodu, kdy videa přestala nahánět hrůzu, ale vypadala jako potrhlé a překombinované pokusy vyvolat děs.

Ani po poslední epizodě Marble Hornets nevíme, co je ona zlovolná bytost zač, odkud se vzala, proč a dokonce neznáme ani její jméno (označení Operátor se používá mimo videa). V ostatních sériích se o jeho existenci už ví, byl spatřen a existuje kolem něj jakýsi kult (což samo o sobě je facepalm moment jako trám).

V Marble Hornets se nikdo nikdy fyzicky nestřetl s Operátorem a ani Operátor s nikým jiným. Horor není založen na přímém fyzickém ohrožení. Tvůrci série místo toho, po vzoru Pavlovových psů, své publikum během let vytrénovali, aby reagovalo na poruchy obrazu a zvuku, které signalizují, že nezastavitelná síla, číhá za rohem.

Nemožnost přímé konfrontace je velice důležitá. Kdyby bylo možné hlavní zlo jakkoli přemoci, ztratilo by svojí váhu. Operátor se tak modem operandi svým způsobem řadí po bok Lovecraftovských monstrozností, se kterými není možné smlouvat, není možné je zastavit a které se ani příliš viditelně nezajímají o lidi jako takové. Jediný způsob, jak se jich zbavit, je nevěnovat jim pozornost a doufat, že my pro ně budeme příliš bezvýznamní na to, aby nám věnovali svou pozornost.


Poslední epizoda Marble Hornets byla publikována v červnu 2014 a od té doby internetem prosakovali zvěsti, že (kromě přípravy DVD a BluRay MH a natáčení skečů pro THAC) trojice Troy-Tim-Joseph pracuje na nové hororové sérii. Několik následujících měsíců se o ní nevědělo skoro nic. Neznali jsme její jméno, nevěděli jsme, kdo v ní bude hrát, nevěděli jsme, co se v ní bude dít, ale pomaloučku potichoučku se kolem ní začalo rozehrávat ARG. Začalo to náhlými změnami na doméně marblehornets.com, zprávami a emaily o probíhajícím vyšetřování od jakéhosi D.Scotta, skryté stránky obsahující kryptické obrázky a zprávy, které se točily kolem čísla 44 a něčeho, co vypadalo jako možná televizní stanice. Marble Hornets komunita, horlivá po další dávce nadpřirozeného teroru se na THAC fóru pustila do práce, začala dekódovat zprávy, hledat stopy a následovat vodítka. Brzo zjistili login a heslo do starého produkčního blogu Alexe Kralie, objevili skrytá videa a na Google street view našli místa, kde se jednotlivé záběry natáčely. Do toho neustále vymýšleli nekončící lavinu spekulací a teorií o tom jak bude 44 propojené s MH, kdo bude hlavní antagonista a tak dále a tak dále. Všechno nepodložené dohady založené na mizivém množství informací, které dávaly jen omezený smysl.

Nakonec čekání skončilo a 3. srpna začala nová série Clear Lakes 44 a i přesto, že v době, kdy píšu tento článek, jsou zveřejněny tři videa, je stále brzo na to, říct o čem to celé bude. Jedno je však jisté: starý MH tým (které nově posílil Noah) stále ví, jak budovat napětí a jak zatajit víc, než řeknou.


Pozn #1:

Pokud chcete vědět, co je Marble Hornets skutečně zač a nebojíte se spoilerů, podívejte se na sérii videí od Night Mind, která objasní všechny záhady. Ale pozor, série jde skutečně do hloubky a dohromady trvá 4 hodiny, tedy polovinu toho, co MH.

Pozn #2:

Když už o tom mluvím, slušelo by se zmínit, že MH mě několikrát inspirovalo udělat něco v podobném duchu – ať už formou videa nebo slov. Několikrát jsem začal psát něco hororového a velice velice vágního. V pozadí vždy byla jakási zlovolná síla, jejíž podoba byla méně určitá než ta Operátorova, jejíž působení hrdina/vypravěč na sobě pocítí. V každé verzi jinak: jednou jako vzpomínka na bestii, kterou viděl kdysi v dětství, jednou jako stvoření, které žije kdesi na severu a dobrodruzi se ho snaží ulovit, jindy jako činy, které se dají vyložit jako práce nadpřirozené entity nebo autosugesce hrdiny, přičemž není možné vyloučit žádnou možnost, nebo jako Borgesem říznutá varianta, vyprávěná prostřednictvím dopisů, kdy bestie je tvořena, když ji dáme v mysli pevný tvar, nebo temné pozadí případu ztracené ženy, který je vyprávěn formou telefonních rozhovorů omylem zachycených kamerou, která 24 denně natáčí mraky a streamuje je na internet.

Během minulého NaNoWriMa jsem se pokusil všechny tyto fragmenty zkompilovat do jednoho v duchu Danielewskiho/Bor­gese. Neúspěšně.


PS: Marble Hornets byla zpracována do filmové podoby pojmenované Always Watching: A Marble Hornets Story. Je až s podivem jak pramálo hororový teto horor vlastně je. Místo toho obsahuje spoustu žánrových klišé, které působí komicky. Filmu, za kterým stálo studio a celý tým, se nepodařilo překonat pár studentů s nulovým rozpočtem.

PS: Nezapomeňte: Everything will be alright


štítky: , a | 3 | komentovat | #

Infarkt v sedmadvaceti

24. srpna 2015 16:02 | sekce obsah » dojmy & názory
Infarkt v sedmadvaceti

Co uděláte, když vás začne bolet u srdce na levé straně hrudníku?

Pokud patříte mezi rozumné lidi, zajdete si neprodleně k doktorovi, abyste hned viděli na čem jste. Jde přece jenom o potenciálně vážnou věc, kterou je třeba utnout v zárodku.

Já na to ale šel jinak. Začal jsem tím, že jsem skoro půl roku nedělal nic a teprve potom jsem se ukázal u doktora. Celé ty měsíce jsem přitom byl naprosto jasně přesvědčen, že je po mě, že jsem odsouzen k záhubě, že je to infarkt, rakovina nebo nejlépe obojí najednou a že za týden musím být po mě. Přesto jsem neudělal nic, co by mohlo vést k diagnóze. Jenom jsem čekal něž si pro mě přijde. Proč? Proč ne!


K doktorovi jsem se odhodlal až někdy v červnu, bez pochybností nebo obav. Do konce týdne dozajista sejdu na infarkt, tak proč se strachovat. Hodinu jsem seděl v čekárně a dočítal Okasakiho Purely Functional Data Structures (brzo o tom něco napíšu na funkcionálně.cz) a po krátké návštěvě jsem byl zaslán na rentgen hrudníku a rozbor krve a moči. To zní jako rozumný plán. Když nepočítám občasné nárazové návštěvy ortopedie s různými akutními bolestmi a psychiatrie, nebyl jsem u žádného lékařského profesionála do té doby, co jsem v prachu cesty zanechal svojí dětskou doktorku. U žádného z nich jsem nebyl ani zapsaný. Nikdy to nebylo potřeba. Z toho důvodu mi pořádné vyšetření připadalo jako správná věc po téměř dekádě strávené mimo lékařský dozor. Jen ať mají co napsat na zprávu o mém úmrtí.

Když jsem byl u doktora o několik dnů později po všech požadovaných vyšetřeních, v čekárně jsem četl Graeberovy Fragmenty anarchistické antropologie (letmo zmíněné minule) – maličký pamflet o stovce stran, který měl na přebalu černou lebku. Přesto jsem se příliš nestrachoval okamžiku pravdy. Byl jsem už předem zatracený, odsouzený k záhubě a proto jediným přípustným pocitem byl lehký nádech ironie. Někdo se nervuje několik dní před každým dnem D – ať už jde o zkoušku, novou práci nebo něco jinak důležitého, já všechny svoje obavy vtěsnám do pěti minut interního kvílení před okamžikem pravdy.

Fronta se pohnula jako když se utrhne tající ledovec a já najednou seděl v ordinaci doktora, který kdysi býval vojenským medikem. Podíval se do mojí složky, polohlasem si přečetl diagnózu zaslanou operátory rentgenu a krevních rozborů a vynesl rozsudek: Jste téměř zcela zdravý. A co ta bolest u srdce? Prý nic, prý nějaká prkotina s páteří.

Takže asi tak.

Jak jsem se později dozvěděl, existují určité choroby jako například Costochondritida nebo Tietzův syndrom, což jsou záněty, které ačkoli jsou zcela neškodné, mají symptomy, které jsou k nerozeznání od symptomyů infarktu. Celá tahle půlroční infarktová epizoda skončila, když jsem si vzal jednu pilulku ibuprofenu. Jedna oranžová bestie a bolest zmizela jako ranní rosa na slunci.

Takže asi tak.


PS#1: Ibuprofen patří do kategorie léků označovaných NASAID neboli nonsteroidal anti-inflammatory drug a právě anti-inflamatory znamená protizánětlivý.

PS#2: Tohle všechno bylo nejspíš způsobeno excesivním klikováním, se kterým jsem začal v roce 2013. Kdo by to byl čekal, že 75000 kliků bude mít nějaké neblahé následky.


štítky: , a | 1 | komentovat | #

A nyní se vracíme k pravidelnému vysílání...

13. srpna 2015 21:43 | sekce novinky

Pravidelným vysíláním myslím samozřejmě Terminalitu, přičemž slovem „pravidelný“ pochopitelně nemyslím jeho původním význam. Na k47čce čas plyne svým vlastním nevyzpytatelným tempem. Kdysi jsem sliboval jeden kus T týdně, ale tohle tempo se zvrhlo na pár kusů každých pár týdnů. Dneska je to těchto pět: T23: Rakovina, T24: Kaplan, T25: Anit, T26: Carl Solomon a T27: (beze jména).

Kolem hlavní dvojice se začínají vynořovat pochybné postavy a charaktery a začíná je obepínat rozsáhlá konspirace, kterou stěží chápou, natož aby ji byli schopni zastavit. Adam K. a Peo nejsou hybatelé, ale pouzí pozorovatelé, nenachází se v epicentru, ale na okraji, jako poznámky pod čarou větších a důležitějších příběhů. Vodítka jsou následující: T23: Cítím tady nějaké negativní vibrace, T24: Vybavil jsem si hlasy a hukot a žár a světlo a další party v hořícím domě, T25: Probudil jsem se u Anit na podlaze, T26: když se dějou všechny tyhle věci a T27: Všechno je součástí plánu.

(Malá poznámka: Terminalitu jsem psal v rocích 2009 a 2010. Berte to jako omluvu.)


publikováno


štítky: a | 1 | komentovat | #



co se děje jinde v zóně k47

zdroj | rss

stalkr

1. února 2016 14:01
28. prosince 2015 15:59
15. prosince 2015 2:02
30. listopadu 2015 16:50
zdroj | rss

Funkcionálně.cz

1. února 2016 14:00
6. ledna 2016 17:21
12. prosince 2015 12:42
8. prosince 2015 14:15
zdroj | rss

Dnes večer k poslechu a tanci hraje...

23. ledna 2016 7:24
18. ledna 2016 6:05
28. září 2015 7:49
3. srpna 2015 4:46

o autorovi:

K. Jmenuji se Karel Čížex, v síti také známý jako kaja47 - tak trochu spisovatel, trochu programátor, trochu webař, milovník divné hudby atd atd.
mail:
jabber: kaja47@jabbim.cz

další projekty

wyhledawacz fel.log stalkr vtipy.k47.cz k47.shop Zkracovač adres stripbot

živě z twitteru

N/A

tadá

poslední články

JLB:TUOT
| 6. února 2016
Chris Morris
článek | 21. ledna 2016
Terminalita #35 - Detektiv Toborin
povídka | 31. prosince 2015
Terminalita #34 - Malej Marty
povídka | 31. prosince 2015
Terminalita #33 - Tramadol
povídka | 31. prosince 2015
Terminalita #32 - Naše věc
povídka | 31. prosince 2015
Třicet jeden den o samotě na mělčinách
článek | 13. prosince 2015
Zablokuj mě, já zablokuji tebe
článek | 1. prosince 2015

poslední komentáře

Kosinová podobnost
Mat | 9. prosince 2015
NaNoWriNo, sedmý den, rychlá aktualizace
Pravidelný čtenář odjinud | 18. listopadu 2015
Jak jsem se (skoro) stal vegetariánem
kaja47 | 16. července 2015
Jak jsem se (skoro) stal vegetariánem
Michy | 16. července 2015
Ray Bradbury - 451 stupňů Fahrenheita
Anonym | 10. července 2015
Sedm let post-rocku
Pavel Kohout | 15. května 2015
Kdybych chtěl napsat autobiografii...
kaja47 | 14. dubna 2015
Kdybych chtěl napsat autobiografii...
Severák | 3. dubna 2015

největší kecalové

Michy Michy
Pravidelný čtenář odjinud Pravidelný čtenář odjinud
Anonym Anonym
Pavel Kohout Pavel Kohout
Severák Severák
Mat Mat

K47i © 2002 - 2016 K. aka Kaja47