přihlásit se
k47.cz
Už deset let na vašich monitorech.


Když si chci připadat, že jsem na cestách v cizině, nakupuji na německém Amazonu

25. ledna 2015 19:39 | sekce novinky

A má to překvapivě smysl. Někdy knížka poslaná z Německa včetně poštovného vyjde levněji než bez poštovného tady u nás. Navíc se na stránkách místních dealerů často píše, že dodávají do 4 týdnů, takže si stejně výtisk nechají dovézt, přidají vlastní marži a pošlou ho do cílové destinace. V takové situaci je jen logické se zbavit prostředníka a jít přímo ke zdroji a kupovat použité knihy ve stavu sehr gut za směšných pár eur nebo used – like new za několik liber šterlinků. Horší je to jen z Ameriky, kde knížka často vyjde na 2$ a poštovné na 20$.

Když si chci připadat, že jsem na cestách v cizině, nakupuji na německém Amazonu

Jenom je trochu dezorientující, když se mi mailem plným německé hantýrky snaží vysvětlit, že se jim nepodařilo vybrat peníze z kreditní karty a když rychle nezjednám nápravu, pošlou barák pár chlápků, kteří mi zlámou nohy.


štítky: | 0 | komentovat | #

Hledání ztraceného času

22. ledna 2015 3:08 | sekce novinky
Hledání ztraceného času

Dva-tisíce-patnáct bude posledním rokem na tomto kusu kamene, tak proč to protahovat žejo?


Během roku 2014 jsem začal vést větší množství statistik a hledání ztraceného času je tedy aspoň částečně možné v řeči čísel.

Podle hlavního git repozitáře jsem napsal něco kolem 52000 slov, které dohromady tvořily 344000 jednotlivých znaků. Některé z nich skončily na k47čce, jiné na funkcionalne.cz a některé z nich tady nebo tam skončí v následujících měsících.

I v tomto roce jsem pokračoval s vedením read-logu – tedy seznamu skoro všeho, co jsem kdy přečetl – a ten říká, že jsem přečetl 1598 článků. Mezi „články“ počítám i videa z přednášek, záznamy z konferencí a všechny paragrafy, statě, pojednání, eseje a knihy, které mají aspoň vzdálený potenciál, že bych se k nim někdy v budoucnosti chtěl vrátit. Z toho důvodu mezi nimi není jediný odkaz na české zpravodajské servery, ale vyskytují se tam takové kusy jako například 16000 slov o Timu O'Reillym z pera Evgeny Morozova (The Meme Hustler) nebo rozsahem asi poloviční rekapitulace projektu Cybersyn od stejného autora (The Planning Machine). Jestli jsem dělal jednu věc víc než bych měl, pak to bylo právě čtení – vždycky pozadu, vždycky v boji s dlouhým seznamem a mnoha otevřenými záložkami.

Stejně jako v minulých letech jsem se i loni neúspěšně zúčastnil listopadového NaNoWriMa. K cílové čáře padesáti tisíc slov jsem se jako obvykle nedostal ani na dohled a skončil s psaním někde v okolí 5500 slov. A přitom vyhlédnuté téma: Borgesovská analýza Lovecraftovského mýtu, přímo vybízela k nekonečným odbočkám, dlouhým verbatim citacím z neexistujících knih, detailních popisech fiktivních událostí, přepisům a rekapitulacím sociologických studií a rozhovohům se smyšlenými historiky a archeology smíšených s reáliemi, kterými se proplétá příběh autora v duchu Danielwskiho House of Leaves. Možná, že návštěva některého z pražských NaNoWriMo srazů, kde se mluví jen velice málo a místo toho se píše, by mě to motivovala k větší aktivitě. Věnovat úsilí něčemu takovému ve vakuu samoty je zábavné jen do určité míry.

Koncem roku 2013 jsem zase začal ve velkém dělat kliky. Za první rok jsem jich udělal 48000, včetně dvou měsíců, kdy jsem se z důvodu bolavého loktu držel od podlahy dál. Za tento rok bych chtěl naklikovat 73000 – 200 každý den – a zatím to vypadá, že jsem na dobré cestě.

Když už tu polemizuji nad hledáním ztraceného času, měl bych taky zmínit, že jsem si koupil foťák Sony NEX-5N z druhé ruky za pár šlupek, který nikdy nefotí, tak jak bych chtěl. Výsledek je vždycky mnohem horší nebo mnohem lepší, než bych čekal, ale nikdy ne tak, jak bych čekal. Jediné, co nikdy nezklame je moje diletantství ve fotografickém řemesle – výsledné kompozice mě skoro vždycky rozlítí. I když to se může časem změnit. Zatím jsem udělal víc testovacích fotek, abych zjistil, co to zařízení dovede, než fotek jako záznamů pro další generace. Většina jich zachycuje věci v nejbližším okolí, pohledy z okna nebo mě samotného. Komu by se moje složka s fotkami dostala někomu do ruky, musel by si myslet, že jsem selfie-posedlý šílenec, který by měl být separován od společnosti a chemicky vykastrován pro vlastní dobro.

Vytvořil jsem malou fotogalerii, kam možná budu házet dobré shluky pixelů.

Teď když mám pořádné fotografické zařízení, možná že dostanu lepší pojem o čase a bezprostřední historii. Když by se mě někdo zeptal (a on se nikdo nezeptá, to se nebojte), co se mnou bylo na minulý rok, nevěděl bych. 2013? Nic. 2012? Žádné vzpomínky. Bez vzpomínek minulost vůbec nemusí existovat.

A rok 2015? Na tom zas tolik nezáleží, když bude ten úplně posledním.

Jo a ještě jedna věc na závěr: Terminalita. Letos vezmu všech zbývajících 36 částí (z nichž každá má kolem 2500 slov), opravím je a budu je tu publikovat tempem jednu za týden.


Poslední sbohem, končíme; už není síla vzdoru. Mechanická víla vypráví o odporu.


PS: Jo a taky jsem pro k47čku založil stránku na facebooku.



Temná a vágní fantasy

13. ledna 2015 3:34 | sekce novinky

Musím se přiznat k jedné věci: Nemám rád fantasy, ale přesto jsem napsal povídku Meč, který ukončí dějiny, která spadá právě do tohohle žánru.

Nad fantasy jsem zlomil meč chvíli potom, co jsem dočetl Pána Prstenů, Simlarillion a dokoukal nekonečných deset hodin filmové verze, protože jsem měl pocit, že nic na světě nemůže být lepší. Tolkien strávil celý život tvorbou světa Ardy, stvořil několik umělých jazyků, naplnil letopisy čtyřmi věky a tisícovkami let fiktivní historie a vyvolal pocit, že se hrdinové jeho knih nacházejí v uvěřitelném světě, který dýchá, žije vlastním životem a má hmatatelnou minulost, přítomnost a budoucnost. Nevěřil jsem, že se v ryzím rozsahu a záběru může tvorbě velkého JRR kdokoli nebo cokoli vyrovnat, a proto jsem na celý žánr kouzel a mečů zanevřel.

Ale nakonec jsem neodolal. Nakonec jsem podlehl. Díval jsem se na příliš mnoho videí Dark Souls a v hlavě mi začaly klíčit zárodky Meče, který ukončí dějiny. Dark Souls ukazuje, jak vytvořit skvělý fiktivní svět: Všechno musí být velice temné a velice vágní. Ne temné, jako že Středozemi obsadí Sauronovi skřeti, ale temné ve smyslu nevyhnutelného entropického rozkladu, který je reprezentován uhasínajícím Prvním Ohněm a faktem, že oba možné konce (přiživit oheň, aby hořel ještě chvíli, nebo nastolit Dobu Temna) jsou ve své podstatě špatné. Nejlepší časy jsou nenávratně pryč, ale nikdo to neřekne přímo, všechny zprávy jsou extrémně nejasné a neurčité, a člověk se nemůže zbavit pocitu, že kolem něj míjí poslední dny světa.

Do této prvotní hmoty se přimíchaly dojmy z hraní na nejstarším anarchistickém Minecraft serveru 2b2t a moje dlouhodobá fascinace myšlenkou někoho nebo něčeho, co pamatuje časy před historií. Ne jako biblický Metuzalém, který se dožil 969 let, ne jako John Oldman z filmu The Man From Earth, který se narodil v době kamenné před 14000 lety, ale něco mnohem, mnohem staršího.

A právě Dark Souls, nekonečné zpustošené paláce 2b2t a myšlenka bytostí z časů před historií, dala vzniknout Meči, který ukončí dějiny, který je spíš fragmentem nebo úvodem do nového světa než povídkou v pravém slova symslu.


PS #1: Když mi někdo doporučí Game of Thrones (nebo její tištěnou předlohu Píseň ledu a ohně) s tím, že právě tahle série by mohla znovu zažehnout můj zájem o fantasy, tak ho vyženu na sever za Zeď, protože a) tenhle žánr mě nezajímá a nechci na tom nic měnit a b) GoT jsem už dal jednu šanci a nechytlo mě to. Shlédnul jsem celou první sérii a asi tak jednu třetinu té druhé, než mi došlo, že nic z toho, co se děje na obrazovce mě nezajímá, všechny postavy jsou buď svině nebo nesympatické nebo obojí. V polovině epizody jsem se přestal dívat, smazal všechny čtyři série z disku a nikdy toho nelitoval. Jediná příběhová linie, která nesla aspoň náznak něčeho, co by stálo za pozornost, byla ta s Noční Hlídkou. Jedině tam jsem cítil, že se děje něco zajímavého. V případě ostatních dějových oblouků, kterých bylo zkrátka příliš mnoho, mi připadalo, jako kdybych sledoval osudy několika obrovských bohatých nadnárodních bank, které spolu soupeří o to, která bude ve výsledku největší a nejbohatší – těžko něco s čím by se dalo sympatizovat. A to všechno prezentováno smečkou postav příjemných asi jako mor. O GoT a knihách ze kterých vychází, jsem pořád dokola četl, že GRR Martin rád uvádí postavy, které si lidé oblíbí, aby je potom bez skrupulí zabil. Nevím o jaké jde, protože, jak jsem už řekl, tamní ansámbl mi připadá méně sympatický než zlomená noha. Jo a ještě: Úroveň nahoty v celém počinu je neopodstatněná.

PS #2: Filmové zpracování Hobita se snad ani nedá považovat za film, ale za určitou formu masového přerozdělování kapitálu.

PS #3: Dark Souls jsem nikdy nehrál, protože se bojím, že když bych se do této hry ponořil, stálo by mě to aspoň měsíc života, jako posledně The Binding of Isaac: Rebirth.

PS #4: 2b2t je natolik zajímavé místo, že se o něm možná ještě někdy zmíním.


publikováno

  • Meč, který ukončí dějiny

    „Chci uvidět tvář Boží,“ rozhodl se mladý muž, později známý jako Cestovatel, poté, co na náměstí vynesli tělo Ocelového Krále, který po tisíci letech vlády začal propadat Prastarému Šílenství. číst dál…



štítky: , , , , , a | 0 + 1 | komentovat | #

Kulturní vsuvka

19. prosince 2014 14:50 | sekce obsah » kultura

Kulturně vzato tenhle rok nebyl zas tak špatný.


Přečetl sem pár knížek od Murakamiho, některé z nich ve vzteku, pár knížek od Jorge Luise Borgese, jeden kryptický klenot jménem Mirror and Labyrinth a do toho pár audiobooků od Burroughse a „Lovecrafta“.

Filmů jsem taky pár shlédl. Největší (ne nutně nejlepší) dojem zanechala trilogie Simona Pegga Shaun of the Dead, Hot Fuzz a The World's End. Poslední jmenovaný mě nesmírně drásá, protože i když mi jeho příběh připadá špatný, tak musím uznat, že všechno, co se v něm děje má svůj účel. Jde tak vlastně o velkou filmovou verzi Čechovovy pušky. V závěsu se pak drží skvělé Elysium a otřesná americká předělávka Oldboye, na kterou jsem se vydržel dívat jen do čtvrtiny, než jsem to zabalil. Pro ilustraci: V prvních patnácti minutách jsem se smál u dvou scén, které v hlavách autorů měly nejspíš působit strašlivě vážně, ale vyzněly jako fraška. Duše filmu nenávratně zničená, rozemletá na prach a to co ji nahradilo, působí jako replika Michelangelova Davida z umakartu ověšená vánočními světly.

Co se týče hudby, dostal jsem se na dva koncerty a poslouchal Machinea Supremacy a Mono naživo, což je o dva koncerty víc než loni. Když vezmu v potaz nové nahrávky mého milovaného post-rocku, připadá mi, že letos vyšlo jen velice málo novinek. Možná, že jde už o mrtvý žánr a všichni stojíme na palubě potápějící se lodi. Možná, že platí slova z Dead flag blues: „These are truly the last days“. Abych kompenzoval nedostatek novoty, začal jsem poslouchat Glitch hop a Dubstep. Někteří se jistě zděsí, jak jsem mohl tak strašlivě poklesnout. Ale já ničeho nelituji a dodám k tomu jenom tohle. Koncem roku se mi pak na disk dostala fantastická alba Rays Of Darkness a The Last Dawn od Mona a King Nine od Bluenecku. Pak se taky stalo tohle. A když o tom teď přemýšlím, má vyjít nové album od Jakob jménem Sines. S umírajícím žánrem to nejspíš nebude zas tak žhavé.

Avšak neoddiskutovatelné sucho panuje v anglickém stand-upu a tento rok je mnohem slabší než ten minulý. Zatímco loni vyšly záznamy z turné velkých jmen jako je Bill Bailey, Eddie Izzard, Jack Dee, Milton Jones, Ross Noble, Sean Lock nebo Andy Parsons, tak letos jsem se musel spokojit s jen s novinkami, které vydala Sarah Millican (Home Bird) a pub landlord Al Murray (One Man, One Guvnor) a doplnit to dvěma starými záznamy Miltona Jonese (On the Road) a Eda Byrne (Crowd Pleaser), které mi v minulých letech unikly.

Když už jsem v tom, tak to téhle tirády o kultuře přihodím ještě jeden nález.

Nedávno jsem v kontextu doporučovacích systémů experimentoval s faktorizací matic pomocí FunkSVD. Vzal jsem všechna hodnocení všech uživatelů z ČSFD (dohromady asi 64 milionů), prohnal je přes SVD a porovnáním vektorů latentních faktorů jsem chtěl najít podobné filmy. Ono to jde i bez redukce dimenzionality, ale to je teď vedlejší. Když to bylo spočítáno, nechal jsem si vypsat všechny filmy podobné Primeru a jako jeden kandidát na mě vypadl Outer space. Primeru není v ničem podobný, anio vzdáleně, ale – je to rozhodně něco. Celých deset minut od začátku do konce jsem se díval s otevřenou pusou a to se mi naposledy stalo při několika „teleportovacích“ epizodách Marble Hornets. Jeden člověk v komentářích film shrnul slovy „Like nails going over a chalkboard…“ a s chirurgickou přesností tak trefil hřebík na hlavičku.



Koncert Machinae Supremacy zbořil Prahu, počet obětí neznámý

29. listopadu 2014 14:31 | sekce obsah » kultura » hudba
Koncert Machinae Supremacy zbořil Prahu, počet obětí neznámý

Hudba SID-metalové skupiny Machinae Supremacy se mi rozezněla v uších v červenci 2006. Byla to láska na první poslech, která o osm let později vedla k povídce Slunce je vždy nové, jež je zároveň nepřímou reportáží jejich koncertu v Praze.


Jejich hudba kombinující power metal a osmibitovou elektroniku mě následující roky zcela ovládala, určovala rytmus mých dnů, zuřivých záblesků kreativity, šílenství a všeho ostatního – poháněla mě. Ještě teď si pamatuji, jak jsem se sluchátky na uších, do kterých vyřvával Origin, padl na zem a jako stroj udělal přes sedmdesát kliků. To byly zvláštní dny, které se v retrospektivě zdají stěží uvěřitelné.

Avšak jako každý smyslový stimulus, i tahle neuronová bouře utichla a začala být vytěsňována nekonečným post-rockem – hudbou, která má v sobě víc rozvahy a pomalé eskalace a kontrastu, který není diktován kadencí kytarových sól a právě proto jsou její zvukové hurikány o tolik působivější než konvenčně strukturovaná hud­ba.

Za ten prvotní kontakt s Machinae Supremacy musím vděčit hernímu časopisu Level, k jehož číslo 128 byla kdysi přibalena hra Jets'n'guns se soundtrackem, který nahráli právě hudební mágové z mrazivého Švédska. Od té doby uběhlo osm let, než se MaSu uspořádali vlastní koncert v čechách. Už dřív se u nás ukázali jako předkapela pro Children of Bodom, ale z různých důvodů jsem toto představení musel vynechat. Všechny předkapely mají problém, že většina lidí nejde na ně. Rozhodně jde o dobrý způsob jak se dostat před lidi, ale cíl je jasný: vlastní turné. To však něco stojí, ale nikdo to nechtěl Mešínům zatáhnout. Proto uspořádali crowdundingovou kampaň a vybrali 37000€ ze kterých zafinancovali vlastní koncertní šňůru po starém kontinentu. Každý, kdo přispěl mohl ovlivnit, kde se bude hrát, a jedna ze šťastných zemí byla i ta naše.

Ale osm let je ve věku téměř instantní nostalgie nepředstavitelně dlouhá doba. Kdyby přijeli před pěti roky, v době, kdy jejich hudba byla hlavní složkou potravy mých uší, šlo by o skvělou událost, perfektní bouři, kdy do sebe všechno bezchybně zapadlo.

Ale v roce 2014 mě plnily pochybnosti a částečně i strach. Připadalo mi to jako definitivní (i když zpožděná) tečka za jednou etapou mého života. Co by pak znamenalo zklamání? Jakou váhu a jakou hodnotu by pak měly všechny ty staré vzpomínky?

Přesto jsem si koupil lístek, přišel jsem, poslouchal a ve výsledku nebyl zklamaný, i když se celou operací nesl jistý nepopiratelný náznak nostalgie po něčem dávno ztraceném.

Když jsem po skončení koncertu odcházel, zaslechl rozhovor dvou kluků o nostalgii a že jim jejich hudba neříká tolik, co dřív, mi došlo, že musím svoje pocity nějak shrnout, nějak je zrekapitulovat a že není jiné cesty. Ještě ve vlaku jsem si otevřel notebook a začal horečně psát.

Výsledkem je povídka Slunce je vždy nové, která je narážkou, protipólem, zrcadlovým obrazem a jakýmsi zakončením Neděle třináctého – jiného příběhu, kde hlavním katalyzátorem je I Know the Reaper právě od Machinae Supremacy.


štítky: , , , , a | 0 | komentovat | #

H. P. Lovecraft

20. listopadu 2014 8:26 | sekce obsah » kultura » literatura

Jak jsem se před nějakou dobou zmínil, v posledních týdnech pronikám do života a díla H.P. Lovecrafta a jeho hororu a hrůzy, které dokázal tak delikátně a plíživě navodit, a musím říct, že to není vůbec jednoduchá cesta. Starý H.P. toto totiž napsal hodně. Zatraceně hodně. Naštěstí se všechny jeho povídky a novely dají bez větších potíží najít na internetu a naprostá většina z nich i ve formě audioknih.


No a abych v tom měl pořádek, našel jsem odkazy na (skoro) všechny Lovecraftovy spisy ve formě zvukové a z těchto sestavil následující seznam. Konec konců já se nesnažím o nic menšího, než (jako vždycky) přečíst celého Lovecrafta.

Jo a pokud chcete začít poslouchat, pusťte se do toho od konce. Kusy jako The Shadow Out of Time, The Haunter of the Dark, The Dunwich Horror, The Call of Cthulhu nebo The Rats in the Walls jsou podle mého názoru lepší než to, co H.P. psal na začátku své kariéry.



štítky: , a | 0 | komentovat | #

Hororoskopy

29. října 2014 8:38 | sekce obsah » internal » projekty

Asi takhle: Na Twitter účtu @twitt_horoskop jsem začal s morbidními horoskopy. Než vysvětlím, co, jak, kde a hlavně proč, dovolte mi malou odbočku.


Někdy stěžejní umělecká inovace spočívá v zavrhnutí současného směru a narušení zažitých tradic a pravidel. Post-moderna zavrhla modernistický světonázor, stejně jako Poundovo „make it new“ oddělilo modernu od starého světa.

V podobném duchu hlavní přínos H. P. Lovecfta spočívá v odklonu od gotického hororu, kde bůh existuje a dohlíží nad dobrými lidmi, k nezměrným kosmickým hrůzám, které ukazují zanedbatelnost a nepatrnost lidstva, jehož jediná naděje spočívá v tom, že ho prastaré síly budou ignorovat.

Podcast Welcome to Night Vale pokračuje v tomto řetězu proměn a diverze a propůjčuje si lovecraftovské zlovolné mocnosti zcela se vymykající našemu chápání, ale uvádí je jako nezajímavé, tuctové a každodenní absurdity, které stěží překvapí někoho v pouštním městě Night Vale. Tam jsou totiž všichni obyvatelé s tímto údělem v duchu Camusova absurdismu smíření.

A právě tento podcast a jeho kontrast mezi nevysvětlitelnem a mondénností jsem měl pod kůží, když jsem se rozhodl vzkřísit @twitt_horoskop, kde jsou nepraktické morbidní předpovědi a proroctví dávkovány s nightvalovskou žoviálností. Skoro by se dalo říct: Svět je strašlivé a kruté místo, které jde lidem aktivně po krku, ale když tenhle fakt přijmeme, můžeme aspoň na chvíli odolat a jednosměrnou jízdu do temnoty si užít.

Takový je tedy aspoň záměr, jestli se mi to daří, se můžete přesvědčit na vlastní oči.


Kozoroh: Dnes v jednom kině promítají vaši budoucnost jako film. Nechceme nic prozradit, ale má to velice smutný konec.

Čtyři naši výzkumníci zemřeli při studiu horoskopu Raků na tento týden. Všichni čtyři byli Raci. Berte to jako varování.

Lev: Všichni se k vám budou chovat až příliš laskavě. Nemějte strach, jde jen o obyčejné parazity ovládající mysl svých hostitelů.

Právě začal celostátní týden: „Zbij každého ze znamení Berana.“ Zůstaňte doma a na všechno zapomeňte, třeba oni zapomenou na vás.

Kozoroh: Ve vašem šatníku se jedné noci sama od sebe objeví puška. Vy dobře víte proč. Udělejte to a nelitujte toho. Nelitujte už ničeho.

Lev: Vaši dlouhodobou smůlu zvrátí jen lidská oběť. Když se dostanete do města, porozhlédněte se kolem sebe, začněte vybírat.

Beran: Tento týden se hlasuje o krvavých obětech Baalovi – pojídači duší. Námitky naškrábejte na kus kamene a vhoďte je do jezírka v parku.

Blíženci: Když zůstanete doma, zabíjí vás samota. Když půjdete ven, bude vás zabíjet radioaktivní stroncium v ovzduší.

Kozorohové neumírají na infarkt tak často protože jim v hrudnících tluče několikero srdcí. Většina z nich není jejich.

Rak: Zatímco budete v práci, podlaha ve vašem bytě se změní v jezírko horkého asfaltu plné šmátrajících rukou. Kupte si kajak a sekyru.

Každý den zapomenete jméno a tvář jednoho kamaráda. Většina Kozorohů je po dvou týdnech úplně sama.

Blíženci: Váš partner bude tento měsíc obzvláště mlčenlivý. Dopřejte mu klid. Kdo spřádá plán rituální vraždy, nemá náladu mluvit.


Jo a mimochodem, za pár dnů zase začne NaNoWriMo.


štítky: , a | 0 | komentovat | #

Tři minuty filosofie po každém jídle

26. září 2014 15:00 | sekce novinky

Musím se přiznat k jedné věci: To nejlepší, co jsem za několik posledních měsíců objevil na YouTube je bez nejmenších pochybností série Three Minute Philosophy. Australan, který ji tvoří v každém videu, osvětlí filosofii, práci a život jednoho z největších myslitelů od doby starého Řecka až do novověku. A to všechno jen za pomoci dechberoucích ilustrací v MS Paint.

Na výběr je Aristotle, Pythagoras, Thomas Aquinas, Rene Descartes, Galileo, John Locke, David Hume, Immanuel Kant, Plato, Heraclitus a Parmenides, Empedocles, Epicurus a Zeno a v závěsu pak tohle.

Pokud potřebujete uklidnit a zapomenout na existenciální děs vyvolaný Lovecraftem z předminula nebo Descartovým metodologickým skepticismem, můžete naladit Spoken Verse pro trochu poezie.



štítky: a | 0 | komentovat | #

Proč bychom se (ne)měli bát online sledování

22. září 2014 22:38 | sekce obsah » dojmy & názory
Proč bychom se (ne)měli bát online sledování

Není to tak dlouho, co jsem narazil na roztomilý článeček na blogu Kasperski Labs nadepsaný: Why we should not be afraid of being watched while online (článek byl velice rychle stažen, ale zachovala se archivní kopie). Text vyjmenovává důvody, proč se nemáme bát zveřejňování naší naší zeměpisné polohy třetím stranám, proč ti, kteří polohu skrývají jsou strašpytlové a zpátečníci a vůbec celkově vyznívá jako: „Ale no tak chlapi, tohohle všudypřítomného sledování se přece vůbec nemusíte bát. My to přece děláme pro vaše dobro.“ Článek se zmiňuje, že když odhalíme svojí GPS lokaci nebo zemi původu, můžou nám být poskytnuty lepší, na míru šité služby.


Nemůžu popřít, že taková možnost rozhodně může existovat. Ale jsou tu některá ale, které text s noblesou ignoruje.

Článek si jednak příliš neláme hlavu s rozlišováním přesné GPS polohy a obecné lokaci ve stylu Praha a přilehlé okolí, ale to je vedlejší. Hlavní je, že přehlíží jakoukoli možnost existence střední cesty, kdy uživatel vyjeví polohu (nebo jiná osobní data) selektivně, kdy to uzná za vhodné a kdy mu to skutečně přinese lepší služby nebo jiné výhody, za které článek tak vehementně brojí. Internetový obchod nemusí znát mojí polohu v každém okamžiku, když mi věci doručuje na jedinou adresu. Aplikace taxislužby taky potřebuje znát mojí polohu jen v okamžiku, kdy chci někam dovézt.

Aplikace nebo internetové služby by neměly fungovat jako barbarské hordy, které vyplení co jim přijde pod ruce jen proto, že to někdy v budoucnu můžou potřebovat (pro vaše dobro, pochopitelně), ale měly by nabízet jasnou nabídku: „tohle chceme kvůli tomuhle“ a ne „chceme tohle všechno, protože to tak dělají všichni a všichni si to nechají líbit a někdy v budoucnu to nějakým nespecifikovaným způsobem může zlepšit naše služby, ale místo toho ty data jenom nasbíráme a prodáme nějakému data-brokerovi.“

Naštěstí se v principu není těžké bránit. Na jedné straně stojí prohlížeč, program nebo zařízení pod kontrolou uživatele. A uživatel může programu nakázat, aby tento lhal a aktérům na druhé straně sítě poskytoval informace, které se ne nutně shodují s realitou. Chcete mojí přesnou GPS polohu? Tady máte nějakou polohu. Konec konců, co jiného jsou všechny ty pluginy, které blokují reklamy, Google Analytics, flash a další internetové štěnice? Nejde o neférové chování uživatele, ale o to, že jeho zařízení a programy respektují jeho vůli a rozhodnutí a nepracují proti němu.

(O téhle dynamice „tvůj počítač se baví s mým počítačem a ten říká, co já chci aby říkal“, se okrajem zmiňuji v povídce Atlas Vzpomínek, kterou tu v blízké budoucnosti zveřejním).

Problém je jedině v nesvobodných platformách, které nestaví zájmy uživatele na první místo a omezují přístup pod kapotu a zamezují, aby jeho zařízení a software plnil jeho vůli. Ale to teď ponechám stranou, protože jde o delší povídání.

Článek končí obvyklým ujištěním:

Remember if you’re doing nothing wrong, you have nothing to hide.

Na to se dá odpovědět jenom:

But who decides what is wrong and what is right? Not you.

Kdo rozhoduje, co je zakázané a co ne? Rozhodně ne já, rozhodně ne ten, po kterém chtějí, aby se nebál sdílet, nebo raději o tom vůbec nepřemýšlel, ale někdo jiný, kdo může mít vlastní zájmy, které se můžou někdy v budoucnosti dost razantně změnit. Něco může být považováno za špatné, ale přesto jde o morálně správný čin.


Dále tématu: „The Coming Civil War over General-purpose Computing“ https://www.youtube.com/watch?…



#299

27. srpna 2014 3:53 | sekce obsah » kultura » literatura
#299

V dobách dávno před vynálezem písma, kdy Zemi vládly prastaré a hrůzostrašné bytosti, novinky tady na k47čce nenesly jména, ale namísto toho byly označovány pouhým číslem. Kdyby existovala slova potřebná k nadepsání těch zvrácených a barbarských záznamů dávno zapomenutých let, čtenářův mozek by zachvátila okamžitá choromyslnost, jakmile by očima přejel první slabiky těch zapovězených jazyků. Poslední takový záznam (pocházející z roku 2007) nese označení #298 a jeho obsah se zvráceností a zvrhlostí vyrovná tvorbě „šíleného Araba“ Abdula Alhazreda. V tomto světle se jeví jako rozumnější a bezpečnější varianta se k této prehistorické tradici vrátit, pojmenovat dnešní zápis cifrou #299 a neriskovat hněv prastarých bohů spících na dně oceánů.

Proč ne?


Jak je všeobecně známo, každý dobrý úvod je určitá forma diverze – zdánlivě odvede pozornost od hlavního tématu, aby se o dva odstavce dále vrátil zpátky s nově nabytou razancí. Nejlepší články v New Yorkeru nebo jiných periodikách vždy začínají citací eseje z dvacátých let, zmínkou uměleckého hnutí z konce osmdesátých let nebo popisem událost ze srpna roku 1964, která se velice delikátním způsobem pojí s předmětem textu a jako prastaré labyrinty Knóssu, vždy člověka dovedou do svého středu.

A teď, když jsem provedl kompletní Borgesův dvojhmat1, už musí být všem, kteří mají funkční aspoň polovinu mozku, jasné, že tady s elegancí starého boxera s artritidou tančím kolem života a díla H.P. Lovecrafta.

Stejně jako mnoho dalších lidí jsem tohoto xenofoba z Providence znal jen symbolicky, dokázal bych v mlze nad mořem rozpoznat siluetu obřího Cthulhu, ale to by bylo tak všechno. A tak teprve teď, o dekádu později, než bych měl, začínám hlouběji poznávat zanedbatelnost lidstva v porovnání v kosmickým děsem a zabředávat do mytologie obydlené nevýslovnými a pradávnými hrůzami.

A jde o cestu, ze které se nelze vrátit.

Pokud si dobře vzpomínám, na úplném počátku mě upoutala tahle věta z jednoho videa:

The fear in Cuthulhu is not that it's powerful, it's that it's powerful on a scale we can't even comprehend. We have no way to relate his unknowable vastness and unlimitable power to our own immortal abilities.

Hmm.

Až přečtu celého Borgese, přestanu s letmým oťukáváním a vrhnu se na celého Lovecrafta.


A nejlepší na celé věci je, že od prvotní publikace uběhlo několik eonů a většina Lovecraftových děl se už nachází v public domain. Pokud chcete číst česky, tak můžete sem, anglicky tady, poslouchat anglicky tady nebo na youtube. Za pozornost taky stojí dokument Fear of The Unknown (kde se mimo jiné dozvíte jak správně vyslovovat jméno Cthulhu) a krátký film The Shadow Out of Time.


  1. Jako např. v povídkách Averroovo hledání (sbírka Alef) nebo Nesmrtelný (sbírka Alef), kde Borges napíše povídku a pak ji vzápětí vysvětlí, i když ono vysvětlení může být také jen forma diverze.


O čem mluvím, když mluvím o Murakamim

31. července 2014 6:22 | sekce obsah » kultura » literatura
O čem mluvím, když mluvím o Murakamim

V únoru jsem se rozhodl, že přečtu všechny knihy japonského autora Haruki Murakamiho, které do té doby vyšly česky. Nehnal jsem se za žádným vyšším cílem, šlo jen o náhodnou myšlenku, která se mi jednu vteřinu zhmotnila v hlavě, a na rozdíl od myriády jiných, se hned neztratila v neuronovém šumu. Pak si už stačí říct jenom „Proč ne?“, vydat se do knihovny a pročíst se na konec tohohle šílenství.


Po několika prvních dnech a několika prvních knihách se zdálo, že vítězství je nevyhnutelné a zdárný konec celé akce je zaručený. Ale to byla omyl, pouhé štěstí začátečníků. Stačilo, abych se pustil do románu Konec světa & Hard-boiled Wonderland a už první stránky mi zlomily vaz. Každý člověk má totiž bod zlomu, přesně jak to v Coppolově filmu Apokalypse Now! říkal generál Corman, když popisoval zběhlého Kurtze:

Every man has got a breaking point. You and I have. Walter Kurtz has reached his. And very obviously, he has gone insane.

Já dosáhl toho svého, ale naštěstí jsem se nepoddal šíleství a nezačal páchat válečné zločiny za pomoci armády domorodců z džungle, ale jen jsem s vědomím, že jsem selhal ve svém poslání, přestal číst. Ale o tom za chvíli.

Plán operace zněl jasně: 30 dnů, 7 knih a 2714 stránek. Během prvních 3 dnů jsem přečetl Na jih od hranic, na západ od slunce a Po otřesech. Pak jsem si dal den pauzu a na jedno sezení proletěl O čem mluvím, když mluvím o běhání – 167 stránek v kuse. To bylo úplně poprvé, co jsem na posezení zvládl celou knihu. Plný optimismu jsem začal s Koncem světa & Hard-boiled Wonderlandem a tam se celá krasojízda se skřípěním brzd zastavila. Tenhle zatracený román si vybojoval své prvenství: byla to první kniha, kterou jsem z hloubi duše nesnášel, tak strašlivě a bytostně jako žádný jiný kus prózy, ale přesto jsem to přetrpěl a přečetl každou stránku od přebalu k přebalu. Ale o tom až za chvíli.

Jak jsem psal už minule, Murakami se drží stále stejných témat a obrazů, které během let postupně opracovává a zpracovává ze všech stran a úhlů jako by šlo o jakýsi drahý kámen. Výjimkou z tohoto trendu není ani Na jih od hranic, na západ od slunce, který připomíná trochu Norské Dřevo a trochu Sputnik, má láska a má tedy všechno, co mě na Murakamiho psaní tolik fascinuje. Jde o silný emotivní příběh nasáklý smutkem a nostalgií, který očividně nespěje k žádnému šťastnému zakončení. Jako obvykle, chtělo by se dodat. Jde částečně o neveselou love-story s autobiografickými prvky, ze které je opět cítit ta fantastická váha času. Prolog začíná už v mládí hlavního protagonisty Hajime, popisuje jeho přátelství a pozdější odloučení od dívky Shimamoto a jeho romantické výpady do všech směrů. Murakami se však v této době dlouho nezdrží a sprintuje vpřed roky, napříč časem, Hajimovými dny ve škole a na univerzitě, a zastaví se až v současnosti, kdy se Hajime plíživě blíží čtyřicítce, je šťastně ženatý a provozuje (stejně jako sám Murakami) úspěšný jazzový bar. A najednou se mu začíná vracet všechno, co kdysi udělal. Zpočátku nenápadně, jakoby na okrajích stránek. Pak se ale Shimamoto, se kterou se neviděl mnoho let, začíná zničeho nic objevovat v jeho baru, aby pak bez vysvětlení na dlouhou dobu mizela. Oba spolu postupně začnou trávit víc a víc času na úkor Hajimova života a rodiny. Ale už od počátku se na mysl vkrádá pocit, že tohle nemůže mít šťastný konec. Murakami nechá drama vygradovat do nesnesitelné intenzity a pak s elegancí sobě vlastní pod čtenářem podřízne větev. Motiv náhlého zmizení beze stopy už použil ve Sputnik, má láska a tady ho zopakoval tak brilantně, až se mi z toho chce vyběhnout ven na vlhkou dlažbu a řvát na měsíc a na hvězdy. Z každé stránky knihy čiší pro Murakamiho onen tak typický pocit stísněnosti ve vlastním životě, neustále se věnuje plynutí času, pomíjení všeho, nenávratně ztracenými dny, roky a příležitostmi, a očekávání neodvratné a nevyhnutelné zkázy.

Na jih od hranic, na západ od slunce jsem byl nadšen a hned jak jsem dočetl poslední stránku, pustil jsem se do sbírky povídek Po otřesech, která představovala velkou změnu tempa.

V roce 1995 bylo Kobe zasaženo zemětřesením a o dva měsíce později členové kultu Aum Shinrikyo zaútočili sarinem na tokijské metro. Po otřesech se odehrává právě v období mezi těmito dvěma katastrofami, v době, kdy se lidé vzmáhají z jedné hrůzy, ale netuší že kráčí do náruče úplně jiné, a prostřednictvím šesti povídek, tak odlišných, jak je to jen možné, se s touto tragédií vypořádává.

Z některých příběhů je jasně cítit téma smrti a nejisté budoucnosti a touha po někom nebo něčem, co může všechny zachránit. Hrozivá přírodní katastrofa otřásla rutinou a pocitem bezpečí všech hrdinů a i ti, kteří žili daleko od epicentra, byli zasaženi. Kvůli televizním zprávám, detailním a nepřetržitým, pocítili trauma a psychické zmatení a pocit bezmoci proti něčemu tak strašlivému. Ale přesto každý z příběhů obnovuje přetrhaná mezilidská spojení. Zemětřesení slouží jako katalyzátor pro každého z nich a nutí je znovu zhodnotit a přehodnotit dosavadní život a možná pokračovat lepší cestou.

Po dočtení otřesů jsem si dopřál jednodenní pauzu a hned poté jsem se pustil do knihy O čem mluvím, když mluvím o běhání, která se ukázala jako nepříliš biografická autobiografie. Kdo by se chtěl dozvědět víc o autorovi, má smůlu, protože Murakami si svoje soukromí poměrně přísně hlídá, ale kdo by toužil číst o přípravách vytrvalostního běžce (který je shodou náhod známý autor) na maratony, triatlony a stokilometrový ultra-maraton a nekonečné utrpení na třicátém kilometru a osamělém závodě pod řeckým sluncem, pak si tady najde to svoje. Jde o celkem příjemné čtení, které rychle plyne a nezanechá výrazné šrámy na duši.

V okamžik, kdy jsem otočil poslední stránku O běhání, jsem si byl jistý, že za měsíc stihnu přečíst všech sedm knížek bez větších problémů. Ale pak jsem otevřel Konec světa & Hard-boiled Wonderland (KS&HBW). V tom okamžiku se celá operace zastavila. A přitom název zněl tak slibně – evokoval detektivní příběh v nočním Tokyu, esteticky blízký After Dark, ale výsledek nemohl být dále od pravdy.

KS&HBW vypráví dva příběhy, jejichž kapitoly se střídají. Dějová linie pojmenovaná Hard-boiled wonderland se odehrává v moderním Tokiu a točí se kolem bezejmenného vypravěče, který pracuje jako Kalkulátor – lidský šifrovací stroj pro organizaci známou jako Systém, proti které stojí podsvětní Továrna. Konec světa se naproti tomu odehrává v jakési snové fantastické krajině uzavřeného Města. Dvě linie jsou zcela oddělené, ale přesto mají společného víc, než se může na první pohled zdát.

Kdybych skončil tady a o knížce neřekl nic víc, mohla by vyznít celkem pozitivně, jako napínavý mysteriozní příběh, který donutí čtenáře přemýšlet a ani na chvíli mu nenechá ho vydechnout. Bohužel si stačí přečíst pouhých několik stránek problémy začnou být patrné. Popravdě, mě osobně stačily asi tak tři nebo čtyři stránky, abych KS&HBW začal do krve nesnášet.

Hlavní problém tkví v tom, že celý KS&HBW je velice pomalý a nic moc se v něm neděje. Začátek je dokonce ještě pomalejší a místy až téměř statický. Prvních několik stánek doslova popisuje jenom hlavního protagonistu, jak jede ve výtahu, nic, co by čtenáře vtáhlo do děje, nic, co by upoutalo jeho pozornost – jenom chlápek ve výtahu počítá drobné po kapsách. V knize se střídají dva příběhy a z toho důvodu je start dvakrát pomalejší, protože každá z linek musí nezávisle na té druhé dojít k vlastnímu bodu zážehu a čtenář otočí sto stránek, než se něco začne dít, než se věci konečně dají do pohybu. Ale ani potom to není žádná výhra. Děj a informace o protagonistech jsou naředěny v poměru, který by nezahanbil i ty nejlepší homeopatika, a jsou podávány v nekonečných vodopádech špatných, nudných a nezáživných dialogů (ani já nepoužívám parazitické slovo „vážně“ tak často, jako to dělají hrdinové v KS&HBW). Možná, že se autor (nebo překladatel) snažil o to, aby dialogy působily přirozeně a mondénně. Pokud to je pravda, v mých očích šeredně přestřelil. Nudné dialogy nepomáhají prezentovat oba světy jako něco hodné čtenářova zájmu, jako hádanku čekající na rozluštění. Malou chvíli je zajímavé sledovat paralely mezi oběma světy a hádat, co můžou znamenat, ale věci se velice rychle stanou velice předvídatelnými a kniha čtenáři kavalkádami špatných dialogů sděluje, to co mu došlo už o sto stránek dříve. Když pak kniha s velkou slávou vyjeví pravdu, všichni ji už dávno znají a i přesto ji nejsou uspokojeni a jenom stěží ji věří. To je další vada (i když v tomto případě víc subjektivní než jiné nedostatky): KS&HBW koketuje s žánrem fantasy a trochou sci-fi tím nejhorším možným způsobem. Bere tyto žánry jenom jako záminku dělat si co chce a nelámat si hlavu s logikou nebo uvěřitelností. Wonderland je svět vytvořený v hlavě hlavního protagonisty (spoiler alert). Proč? Protože fantasy. Nebo mozek hlavního hrdiny funguje jako bizarní šifrovací zařízení, kdy podvědomě provádí obskurní transmutaci informací, ale KS&HBW byl napsán v roce 1985 a už od roku 1977 je veřejně známé schéma asymetrické kryptografie, v jejímž světle se celá premisa jeví jako zbytečně komplikované divadlo. Podobné detaily se jeden na druhý vrší až příliš rychle.

Zatím jsem nemluvil o obsazení, ale i na tohle téma taky musím utrousit pár slov. Na jedné straně v příběhu figuruje hlavní protagonista, který má být hard-boiled hrdinou v duchu Raymonda Chandlera, ale místo toho působí, jako by ho nic z okolního, stále méně a méně logického, dění nezajímalo a všechny podivnosti bezradně, bez otázek a bez iniciativy přijímal. Dále v knize vystupuje celý ansámbl postav a figur, které jsou klišovité (např. mrňous a obr, mrňous funguje jako mozek, obr jako svaly) nebo jenom těžko uvěřitelné (tlustá dívka v růžovém, která nikdy nedostala jméno, je jí sedmnáct, je při těle, bez problémů v lodičkách vyšplhá po laně, umí výborně střílet, nedokončila školu a investuje do cenných papírů) a každý z nich toho tolik nakecá i když nemá co říct.

A to jsem zatím nic nenapsal o druhé dějové lince, o Konci světa. Kdybych přesně popsal pocity z téhle poloviny knihy, následovalo by několik odstavců neartikulovatelného běsnění, které by zakončil výstřel z revolveru. Problémy jsou podobné: nudné, pomalé, předvídatelné, s postavami a prostředím se není možné ztotožnit nebo projevit jakoukoli formu zájmu.

KS&HBW jsem skutečně do krve nesnášel. Ale aspoň jsem si procvičil rychločtení, jenom díky kterému jsem zredukoval utrpení na tak nízkou úroveň, abych mohl pokračovat dál. KS&HBW přesto dokonal dílo zkázy a odradil mě od dalšího čtení. Stále věřím, že ostatní knihy na seznamu: 1Q84, Spánek a Tancuj, tancuj, tancuj jsou dobré a stojí za to se do nich pustit. Ale ne teď. Teď musím projít intenzivní rehabilitací Huntera S. Thompsona – trochu jeho slov a trochu jeho životosprávy.


štítky: , , , a | 3 | komentovat | #

Kdo dlouho hledí do internetu, toho internet pohltí

30. června 2014 3:53 | sekce novinky

Už je to docela dlouho, co jsem na k47čce zveřejnil poslední povídku. Období sucha nevypuklo proto, že bych psaní konečně pověsil na hřebík, ale může za něj přesně opačný problém: Mám rozděláno příliš mnoho věcí najednou. Některé z nich jsou dlouhé a k dokončení potřebují čas. A během té doby si odskočím napsat něco kratšího a pak si odskočím ještě jednou a pak ještě jednou k něčemu ještě kratšímu a pak mi dojde, že takhle se už dál nedá pokračovat, a musím začít končit víc věcí než jich začínat.


Kafe v pět je právě jedna z těchto tvůrčích odboček v tvůrčích odbočkách, kterou jsem původně chtěl poslat do literární soutěže Kafe v pět, ale uzávěrka kolem mě proletěla ve chvíli, kdy mi došlo, že napsané věty do sebe nezapadají a působí jako literární verze smirkového papíru. Původní plán (který jsem stejně jako pár dalších dostal v baru TAB) byl, že dva dny před koncem soutěže narychlo sepíšu povídkovou verzi krátkého filmu Manifold, odešlu a na celou věc zapomenu.

Ale velice rychle jsem přišel na to, že film nejde do prózy přepsat mechanicky, takříkajíc jedna ku jedné. Každé médium má své specifické výrazové prostředky a ve filmu si člověk může dovolit věci, které jdou jenom stěží zformovat do elegantního bloku slov. Jedním z nich je pomalá expozice, kdy kamera beze slov mluví místo hrdinů, kdy popisuje bez popisu, kdy mlčení řekne víc než tisíc slov. Ale v případě povídky tohle všechno musím napsat, nemůžu nechat prázdnou stránku (tedy pokud nepíšu něco jako House of Leaves nebo Mirror and Labyrinth). Z těchto a dalších důvodů se původní plán ukázal jako neprůchozí a propásl jsem uzávěrku o necelý měsíc.

Nakonec jsem však udělal cimrmanovský krok stranou a Kafe v pět nějak dolámal a teď se můžu věnovat věcem, které jsem chtěl původně psát. KV5 v současné podobě slouží jako prefix nebo úvod většího příběhu, který mám už nějakou dobu v hlavě a kterému bych se, po vymotání ze sítě odboček a zatáček, rád věnoval.

Za zmínku ještě stojí, že zveřejňování v opačném pořadí – tedy ty poslední věci jako první – s sebou nese jeden problém, který vadí víc mě než komukoli dalšímu na naší Bledě Modré Tečce: Téměř všechny povídky, které se na k47čce vyskytují, jsou propojené do několika velikých příběhových celků a jedna často navazuje na jiné, nebo se na ně aspoň odkazuje, cituje, zmiňuje nebo se jich jinak dotýká (tyto vazby jsou často zmapovány v bohatých poznámkách, jako například: tady, tady, tady nebo tady). A právě při publikaci naopak často není ta první povídka, na kterou se ta současná odkazuje, zatím dokončená a zveřejněná. Naštěstí jde z větší části jen o vedlejší spojnice, které nejsou životně důležité, ale jen – jak aspoň doufám – zajímavé.


PS #1: Po asi deseti letech jsem Operu nahradil Firefoxem a na rozloučenou jsem napsal maličkou haiku:

Poslední sbohem dekádě s Operou. Na stesk nezbyl čas.

PS #2: Firefox je celkem překvapivě mizerný kus software, hlavně co se stability a ovládání týče a člověk musí dlouhé roky studovat estetiku, aby doopravdy ocenil všechny detaily toho, jak špatné to je. Opera mi za deset let spadla asi tak třikrát, Firefox ji překonal během prvního víkendu.

PS #3: Stalo se taky tohle.

PS #4: Sedm let po zveřejnění jsem provedl korekce povídek N13, P14. Ještě chvíli a už to bude skoro ucházející próza.

PS #5: Příště se snad osmělím a napíšu pár slov o neúspěšném experimetu Murakami.

publikováno


štítky: , a | 1 + 1 | komentovat | #



co se děje jinde v zóně k47

zdroj | rss

stalkr

8. prosince 2014 17:57
9. září 2014 17:33
29. srpna 2014 18:02
16. dubna 2014 22:13
zdroj | rss

Funkcionálně.cz

21. ledna 2015 4:09
2. ledna 2015 5:34
24. listopadu 2014 8:29
30. října 2014 13:02
zdroj | rss

Dnes večer k poslechu a tanci hraje...

19. ledna 2015 14:59
8. ledna 2015 18:38
6. prosince 2014 21:47
22. listopadu 2014 7:25

o autorovi:

K. Jmenuji se Karel Čížex, v síti také známý jako kaja47 - tak trochu spisovatel, trochu programátor, trochu webař, milovník divné hudby atd atd.
mail:
jabber: kaja47@jabbim.cz

další projekty

wyhledawacz fel.log stalkr vtipy.k47.cz k47.shop Zkracovač adres stripbot

živě z twitteru

N/A

tadá

poslední články

Hledání ztraceného času
| 22. ledna 2015
Temná a vágní fantasy
| 13. ledna 2015
Meč, který ukončí dějiny
povídka | 13. ledna 2015
Kulturní vsuvka
článek | 19. prosince 2014
Slunce je vždy nové
povídka | 29. listopadu 2014
H. P. Lovecraft
článek | 20. listopadu 2014
Hororoskopy
projekt | 29. října 2014

poslední komentáře

Meč, který ukončí dějiny
adam | 21. ledna 2015
Google je Zlo
Hrc Prc | 19. prosince 2014
MySQL group by trik
mrsa | 20. března 2014
Vodník
cbvcxy | 22. února 2014
Rozdělení velkých tříd ve Scale
JeLiTo | 11. ledna 2014

největší kecalové

adam adam
mrsa mrsa
Okurka369 Okurka369
cbvcxy cbvcxy
Anonym Anonym

K47i © 2002 - 2015 K. aka Kaja47