přihlásit se
k47.cz
Už deset let na vašich monitorech.


H. P. Lovecraft

20. listopadu 2014 8:26 | sekce obsah » kultura » literatura

Jak jsem se před nějakou dobou zmínil, v posledních týdnech pronikám do života a díla H.P. Lovecrafta a jeho hororu a hrůzy, které dokázal tak delikátně a plíživě navodit, a musím říct, že to není vůbec jednoduchá cesta. Starý H.P. toto totiž napsal hodně. Zatraceně hodně. Naštěstí se všechny jeho povídky a novely dají bez větších potíží najít na internetu a naprostá většina z nich i ve formě audioknih.


No a abych v tom měl pořádek, našel jsem odkazy na (skoro) všechny Lovecraftovy spisy ve formě zvukové a z těchto sestavil následující seznam. Konec konců já se nesnažím o nic menšího, než (jako vždycky) přečíst celého Lovecrafta.

Jo a pokud chcete začít poslouchat, pusťte se do toho od konce. Kusy jako The Shadow Out of Time, The Haunter of the Dark, The Dunwich Horror, The Call of Cthulhu nebo The Rats in the Walls jsou podle mého názoru lepší než to, co H.P. psal na začátku své kariéry.



štítky: , a | 0 | komentovat | #

Hororoskopy

29. října 2014 8:38 | sekce obsah » internal » projekty

Asi takhle: Na Twitter účtu @twitt_horoskop jsem začal s morbidními horoskopy. Než vysvětlím, co, jak, kde a hlavně proč, dovolte mi malou odbočku.


Někdy stěžejní umělecká inovace spočívá v zavrhnutí současného směru a narušení zažitých tradic a pravidel. Post-moderna zavrhla modernistický světonázor, stejně jako Poundovo „make it new“ oddělilo modernu od starého světa.

V podobném duchu hlavní přínos H. P. Lovecfta spočívá v odklonu od gotického hororu, kde bůh existuje a dohlíží nad dobrými lidmi, k nezměrným kosmickým hrůzám, které ukazují zanedbatelnost a nepatrnost lidstva, jehož jediná naděje spočívá v tom, že ho prastaré síly budou ignorovat.

Podcast Welcome to Night Vale pokračuje v tomto řetězu proměn a diverze a propůjčuje si lovecraftovské zlovolné mocnosti zcela se vymykající našemu chápání, ale uvádí je jako nezajímavé, tuctové a každodenní absurdity, které stěží překvapí někoho v pouštním městě Night Vale. Tam jsou totiž všichni obyvatelé s tímto údělem v duchu Camusova absurdismu smíření.

A právě tento podcast a jeho kontrast mezi nevysvětlitelnem a mondénností jsem měl pod kůží, když jsem se rozhodl vzkřísit @twitt_horoskop, kde jsou nepraktické morbidní předpovědi a proroctví dávkovány s nightvalovskou žoviálností. Skoro by se dalo říct: Svět je strašlivé a kruté místo, které jde lidem aktivně po krku, ale když tenhle fakt přijmeme, můžeme aspoň na chvíli odolat a jednosměrnou jízdu do temnoty si užít.

Takový je tedy aspoň záměr, jestli se mi to daří, se můžete přesvědčit na vlastní oči.


Kozoroh: Dnes v jednom kině promítají vaši budoucnost jako film. Nechceme nic prozradit, ale má to velice smutný konec.

Čtyři naši výzkumníci zemřeli při studiu horoskopu Raků na tento týden. Všichni čtyři byli Raci. Berte to jako varování.

Lev: Všichni se k vám budou chovat až příliš laskavě. Nemějte strach, jde jen o obyčejné parazity ovládající mysl svých hostitelů.

Právě začal celostátní týden: „Zbij každého ze znamení Berana.“ Zůstaňte doma a na všechno zapomeňte, třeba oni zapomenou na vás.

Kozoroh: Ve vašem šatníku se jedné noci sama od sebe objeví puška. Vy dobře víte proč. Udělejte to a nelitujte toho. Nelitujte už ničeho.

Lev: Vaši dlouhodobou smůlu zvrátí jen lidská oběť. Když se dostanete do města, porozhlédněte se kolem sebe, začněte vybírat.

Beran: Tento týden se hlasuje o krvavých obětech Baalovi – pojídači duší. Námitky naškrábejte na kus kamene a vhoďte je do jezírka v parku.

Blíženci: Když zůstanete doma, zabíjí vás samota. Když půjdete ven, bude vás zabíjet radioaktivní stroncium v ovzduší.

Kozorohové neumírají na infarkt tak často protože jim v hrudnících tluče několikero srdcí. Většina z nich není jejich.

Rak: Zatímco budete v práci, podlaha ve vašem bytě se změní v jezírko horkého asfaltu plné šmátrajících rukou. Kupte si kajak a sekyru.

Každý den zapomenete jméno a tvář jednoho kamaráda. Většina Kozorohů je po dvou týdnech úplně sama.

Blíženci: Váš partner bude tento měsíc obzvláště mlčenlivý. Dopřejte mu klid. Kdo spřádá plán rituální vraždy, nemá náladu mluvit.


Jo a mimochodem, za pár dnů zase začne NaNoWriMo.


štítky: , a | 0 | komentovat | #

Tři minuty filosofie po každém jídle

26. září 2014 15:00 | sekce novinky

Musím se přiznat k jedné věci: To nejlepší, co jsem za několik posledních měsíců objevil na YouTube je bez nejmenších pochybností série Three Minute Philosophy. Australan, který ji tvoří v každém videu, osvětlí filosofii, práci a život jednoho z největších myslitelů od doby starého Řecka až do novověku. A to všechno jen za pomoci dechberoucích ilustrací v MS Paint.

Na výběr je Aristotle, Pythagoras, Thomas Aquinas, Rene Descartes, Galileo, John Locke, David Hume, Immanuel Kant, Plato, Heraclitus a Parmenides, Empedocles, Epicurus a Zeno a v závěsu pak tohle.

Pokud potřebujete uklidnit a zapomenout na existenciální děs vyvolaný Lovecraftem z předminula nebo Descartovým metodologickým skepticismem, můžete naladit Spoken Verse pro trochu poezie.



štítky: a | 0 | komentovat | #

Proč bychom se (ne)měli bát online sledování

22. září 2014 22:38 | sekce obsah » dojmy & názory
Proč bychom se (ne)měli bát online sledování

Není to tak dlouho, co jsem narazil na roztomilý článeček na blogu Kasperski Labs nadepsaný: Why we should not be afraid of being watched while online (článek byl velice rychle stažen, ale zachovala se archivní kopie). Text vyjmenovává důvody, proč se nemáme bát zveřejňování naší naší zeměpisné polohy třetím stranám, proč ti, kteří polohu skrývají jsou strašpytlové a zpátečníci a vůbec celkově vyznívá jako: „Ale no tak chlapi, tohohle všudypřítomného sledování se přece vůbec nemusíte bát. My to přece děláme pro vaše dobro.“ Článek se zmiňuje, že když odhalíme svojí GPS lokaci nebo zemi původu, můžou nám být poskytnuty lepší, na míru šité služby.


Nemůžu popřít, že taková možnost rozhodně může existovat. Ale jsou tu některá ale, které text s noblesou ignoruje.

Článek si jednak příliš neláme hlavu s rozlišováním přesné GPS polohy a obecné lokaci ve stylu Praha a přilehlé okolí, ale to je vedlejší. Hlavní je, že přehlíží jakoukoli možnost existence střední cesty, kdy uživatel vyjeví polohu (nebo jiná osobní data) selektivně, kdy to uzná za vhodné a kdy mu to skutečně přinese lepší služby nebo jiné výhody, za které článek tak vehementně brojí. Internetový obchod nemusí znát mojí polohu v každém okamžiku, když mi věci doručuje na jedinou adresu. Aplikace taxislužby taky potřebuje znát mojí polohu jen v okamžiku, kdy chci někam dovézt.

Aplikace nebo internetové služby by neměly fungovat jako barbarské hordy, které vyplení co jim přijde pod ruce jen proto, že to někdy v budoucnu můžou potřebovat (pro vaše dobro, pochopitelně), ale měly by nabízet jasnou nabídku: „tohle chceme kvůli tomuhle“ a ne „chceme tohle všechno, protože to tak dělají všichni a všichni si to nechají líbit a někdy v budoucnu to nějakým nespecifikovaným způsobem může zlepšit naše služby, ale místo toho ty data jenom nasbíráme a prodáme nějakému data-brokerovi.“

Naštěstí se v principu není těžké bránit. Na jedné straně stojí prohlížeč, program nebo zařízení pod kontrolou uživatele. A uživatel může programu nakázat, aby tento lhal a aktérům na druhé straně sítě poskytoval informace, které se ne nutně shodují s realitou. Chcete mojí přesnou GPS polohu? Tady máte nějakou polohu. Konec konců, co jiného jsou všechny ty pluginy, které blokují reklamy, Google Analytics, flash a další internetové štěnice? Nejde o neférové chování uživatele, ale o to, že jeho zařízení a programy respektují jeho vůli a rozhodnutí a nepracují proti němu.

(O téhle dynamice „tvůj počítač se baví s mým počítačem a ten říká, co já chci aby říkal“, se okrajem zmiňuji v povídce Atlas Vzpomínek, kterou tu v blízké budoucnosti zveřejním).

Problém je jedině v nesvobodných platformách, které nestaví zájmy uživatele na první místo a omezují přístup pod kapotu a zamezují, aby jeho zařízení a software plnil jeho vůli. Ale to teď ponechám stranou, protože jde o delší povídání.

Článek končí obvyklým ujištěním:

Remember if you’re doing nothing wrong, you have nothing to hide.

Na to se dá odpovědět jenom:

But who decides what is wrong and what is right? Not you.

Kdo rozhoduje, co je zakázané a co ne? Rozhodně ne já, rozhodně ne ten, po kterém chtějí, aby se nebál sdílet, nebo raději o tom vůbec nepřemýšlel, ale někdo jiný, kdo může mít vlastní zájmy, které se můžou někdy v budoucnosti dost razantně změnit. Něco může být považováno za špatné, ale přesto jde o morálně správný čin.


Dále tématu: „The Coming Civil War over General-purpose Computing“ https://www.youtube.com/watch?…



#299

27. srpna 2014 3:53 | sekce obsah » kultura » literatura
#299

V dobách dávno před vynálezem písma, kdy Zemi vládly prastaré a hrůzostrašné bytosti, novinky tady na k47čce nenesly jména, ale namísto toho byly označovány pouhým číslem. Kdyby existovala slova potřebná k nadepsání těch zvrácených a barbarských záznamů dávno zapomenutých let, čtenářův mozek by zachvátila okamžitá choromyslnost, jakmile by očima přejel první slabiky těch zapovězených jazyků. Poslední takový záznam (pocházející z roku 2007) nese označení #298 a jeho obsah se zvráceností a zvrhlostí vyrovná tvorbě „šíleného Araba“ Abdula Alhazreda. V tomto světle se jeví jako rozumnější a bezpečnější varianta se k této prehistorické tradici vrátit, pojmenovat dnešní zápis cifrou #299 a neriskovat hněv prastarých bohů spících na dně oceánů.

Proč ne?


Jak je všeobecně známo, každý dobrý úvod je určitá forma diverze – zdánlivě odvede pozornost od hlavního tématu, aby se o dva odstavce dále vrátil zpátky s nově nabytou razancí. Nejlepší články v New Yorkeru nebo jiných periodikách vždy začínají citací eseje z dvacátých let, zmínkou uměleckého hnutí z konce osmdesátých let nebo popisem událost ze srpna roku 1964, která se velice delikátním způsobem pojí s předmětem textu a jako prastaré labyrinty Knóssu, vždy člověka dovedou do svého středu.

A teď, když jsem provedl kompletní Borgesův dvojhmat1, už musí být všem, kteří mají funkční aspoň polovinu mozku, jasné, že tady s elegancí starého boxera s artritidou tančím kolem života a díla H.P. Lovecrafta.

Stejně jako mnoho dalších lidí jsem tohoto xenofoba z Providence znal jen symbolicky, dokázal bych v mlze nad mořem rozpoznat siluetu obřího Cthulhu, ale to by bylo tak všechno. A tak teprve teď, o dekádu později, než bych měl, začínám hlouběji poznávat zanedbatelnost lidstva v porovnání v kosmickým děsem a zabředávat do mytologie obydlené nevýslovnými a pradávnými hrůzami.

A jde o cestu, ze které se nelze vrátit.

Pokud si dobře vzpomínám, na úplném počátku mě upoutala tahle věta z jednoho videa:

The fear in Cuthulhu is not that it's powerful, it's that it's powerful on a scale we can't even comprehend. We have no way to relate his unknowable vastness and unlimitable power to our own immortal abilities.

Hmm.

Až přečtu celého Borgese, přestanu s letmým oťukáváním a vrhnu se na celého Lovecrafta.


A nejlepší na celé věci je, že od prvotní publikace uběhlo několik eonů a většina Lovecraftových děl se už nachází v public domain. Pokud chcete číst česky, tak můžete sem, anglicky tady, poslouchat anglicky tady nebo na youtube. Za pozornost taky stojí dokument Fear of The Unknown (kde se mimo jiné dozvíte jak správně vyslovovat jméno Cthulhu) a krátký film The Shadow Out of Time.


  1. Jako např. v povídkách Averroovo hledání (sbírka Alef) nebo Nesmrtelný (sbírka Alef), kde Borges napíše povídku a pak ji vzápětí vysvětlí, i když ono vysvětlení může být také jen forma diverze.


O čem mluvím, když mluvím o Murakamim

31. července 2014 6:22 | sekce obsah » kultura » literatura
O čem mluvím, když mluvím o Murakamim

V únoru jsem se rozhodl, že přečtu všechny knihy japonského autora Haruki Murakamiho, které do té doby vyšly česky. Nehnal jsem se za žádným vyšším cílem, šlo jen o náhodnou myšlenku, která se mi jednu vteřinu zhmotnila v hlavě, a na rozdíl od myriády jiných, se hned neztratila v neuronovém šumu. Pak si už stačí říct jenom „Proč ne?“, vydat se do knihovny a pročíst se na konec tohohle šílenství.


Po několika prvních dnech a několika prvních knihách se zdálo, že vítězství je nevyhnutelné a zdárný konec celé akce je zaručený. Ale to byla omyl, pouhé štěstí začátečníků. Stačilo, abych se pustil do románu Konec světa & Hard-boiled Wonderland a už první stránky mi zlomily vaz. Každý člověk má totiž bod zlomu, přesně jak to v Coppolově filmu Apokalypse Now! říkal generál Corman, když popisoval zběhlého Kurtze:

Every man has got a breaking point. You and I have. Walter Kurtz has reached his. And very obviously, he has gone insane.

Já dosáhl toho svého, ale naštěstí jsem se nepoddal šíleství a nezačal páchat válečné zločiny za pomoci armády domorodců z džungle, ale jen jsem s vědomím, že jsem selhal ve svém poslání, přestal číst. Ale o tom za chvíli.

Plán operace zněl jasně: 30 dnů, 7 knih a 2714 stránek. Během prvních 3 dnů jsem přečetl Na jih od hranic, na západ od slunce a Po otřesech. Pak jsem si dal den pauzu a na jedno sezení proletěl O čem mluvím, když mluvím o běhání – 167 stránek v kuse. To bylo úplně poprvé, co jsem na posezení zvládl celou knihu. Plný optimismu jsem začal s Koncem světa & Hard-boiled Wonderlandem a tam se celá krasojízda se skřípěním brzd zastavila. Tenhle zatracený román si vybojoval své prvenství: byla to první kniha, kterou jsem z hloubi duše nesnášel, tak strašlivě a bytostně jako žádný jiný kus prózy, ale přesto jsem to přetrpěl a přečetl každou stránku od přebalu k přebalu. Ale o tom až za chvíli.

Jak jsem psal už minule, Murakami se drží stále stejných témat a obrazů, které během let postupně opracovává a zpracovává ze všech stran a úhlů jako by šlo o jakýsi drahý kámen. Výjimkou z tohoto trendu není ani Na jih od hranic, na západ od slunce, který připomíná trochu Norské Dřevo a trochu Sputnik, má láska a má tedy všechno, co mě na Murakamiho psaní tolik fascinuje. Jde o silný emotivní příběh nasáklý smutkem a nostalgií, který očividně nespěje k žádnému šťastnému zakončení. Jako obvykle, chtělo by se dodat. Jde částečně o neveselou love-story s autobiografickými prvky, ze které je opět cítit ta fantastická váha času. Prolog začíná už v mládí hlavního protagonisty Hajime, popisuje jeho přátelství a pozdější odloučení od dívky Shimamoto a jeho romantické výpady do všech směrů. Murakami se však v této době dlouho nezdrží a sprintuje vpřed roky, napříč časem, Hajimovými dny ve škole a na univerzitě, a zastaví se až v současnosti, kdy se Hajime plíživě blíží čtyřicítce, je šťastně ženatý a provozuje (stejně jako sám Murakami) úspěšný jazzový bar. A najednou se mu začíná vracet všechno, co kdysi udělal. Zpočátku nenápadně, jakoby na okrajích stránek. Pak se ale Shimamoto, se kterou se neviděl mnoho let, začíná zničeho nic objevovat v jeho baru, aby pak bez vysvětlení na dlouhou dobu mizela. Oba spolu postupně začnou trávit víc a víc času na úkor Hajimova života a rodiny. Ale už od počátku se na mysl vkrádá pocit, že tohle nemůže mít šťastný konec. Murakami nechá drama vygradovat do nesnesitelné intenzity a pak s elegancí sobě vlastní pod čtenářem podřízne větev. Motiv náhlého zmizení beze stopy už použil ve Sputnik, má láska a tady ho zopakoval tak brilantně, až se mi z toho chce vyběhnout ven na vlhkou dlažbu a řvát na měsíc a na hvězdy. Z každé stránky knihy čiší pro Murakamiho onen tak typický pocit stísněnosti ve vlastním životě, neustále se věnuje plynutí času, pomíjení všeho, nenávratně ztracenými dny, roky a příležitostmi, a očekávání neodvratné a nevyhnutelné zkázy.

Na jih od hranic, na západ od slunce jsem byl nadšen a hned jak jsem dočetl poslední stránku, pustil jsem se do sbírky povídek Po otřesech, která představovala velkou změnu tempa.

V roce 1995 bylo Kobe zasaženo zemětřesením a o dva měsíce později členové kultu Aum Shinrikyo zaútočili sarinem na tokijské metro. Po otřesech se odehrává právě v období mezi těmito dvěma katastrofami, v době, kdy se lidé vzmáhají z jedné hrůzy, ale netuší že kráčí do náruče úplně jiné, a prostřednictvím šesti povídek, tak odlišných, jak je to jen možné, se s touto tragédií vypořádává.

Z některých příběhů je jasně cítit téma smrti a nejisté budoucnosti a touha po někom nebo něčem, co může všechny zachránit. Hrozivá přírodní katastrofa otřásla rutinou a pocitem bezpečí všech hrdinů a i ti, kteří žili daleko od epicentra, byli zasaženi. Kvůli televizním zprávám, detailním a nepřetržitým, pocítili trauma a psychické zmatení a pocit bezmoci proti něčemu tak strašlivému. Ale přesto každý z příběhů obnovuje přetrhaná mezilidská spojení. Zemětřesení slouží jako katalyzátor pro každého z nich a nutí je znovu zhodnotit a přehodnotit dosavadní život a možná pokračovat lepší cestou.

Po dočtení otřesů jsem si dopřál jednodenní pauzu a hned poté jsem se pustil do knihy O čem mluvím, když mluvím o běhání, která se ukázala jako nepříliš biografická autobiografie. Kdo by se chtěl dozvědět víc o autorovi, má smůlu, protože Murakami si svoje soukromí poměrně přísně hlídá, ale kdo by toužil číst o přípravách vytrvalostního běžce (který je shodou náhod známý autor) na maratony, triatlony a stokilometrový ultra-maraton a nekonečné utrpení na třicátém kilometru a osamělém závodě pod řeckým sluncem, pak si tady najde to svoje. Jde o celkem příjemné čtení, které rychle plyne a nezanechá výrazné šrámy na duši.

V okamžik, kdy jsem otočil poslední stránku O běhání, jsem si byl jistý, že za měsíc stihnu přečíst všech sedm knížek bez větších problémů. Ale pak jsem otevřel Konec světa & Hard-boiled Wonderland (KS&HBW). V tom okamžiku se celá operace zastavila. A přitom název zněl tak slibně – evokoval detektivní příběh v nočním Tokyu, esteticky blízký After Dark, ale výsledek nemohl být dále od pravdy.

KS&HBW vypráví dva příběhy, jejichž kapitoly se střídají. Dějová linie pojmenovaná Hard-boiled wonderland se odehrává v moderním Tokiu a točí se kolem bezejmenného vypravěče, který pracuje jako Kalkulátor – lidský šifrovací stroj pro organizaci známou jako Systém, proti které stojí podsvětní Továrna. Konec světa se naproti tomu odehrává v jakési snové fantastické krajině uzavřeného Města. Dvě linie jsou zcela oddělené, ale přesto mají společného víc, než se může na první pohled zdát.

Kdybych skončil tady a o knížce neřekl nic víc, mohla by vyznít celkem pozitivně, jako napínavý mysteriozní příběh, který donutí čtenáře přemýšlet a ani na chvíli mu nenechá ho vydechnout. Bohužel si stačí přečíst pouhých několik stránek problémy začnou být patrné. Popravdě, mě osobně stačily asi tak tři nebo čtyři stránky, abych KS&HBW začal do krve nesnášet.

Hlavní problém tkví v tom, že celý KS&HBW je velice pomalý a nic moc se v něm neděje. Začátek je dokonce ještě pomalejší a místy až téměř statický. Prvních několik stánek doslova popisuje jenom hlavního protagonistu, jak jede ve výtahu, nic, co by čtenáře vtáhlo do děje, nic, co by upoutalo jeho pozornost – jenom chlápek ve výtahu počítá drobné po kapsách. V knize se střídají dva příběhy a z toho důvodu je start dvakrát pomalejší, protože každá z linek musí nezávisle na té druhé dojít k vlastnímu bodu zážehu a čtenář otočí sto stránek, než se něco začne dít, než se věci konečně dají do pohybu. Ale ani potom to není žádná výhra. Děj a informace o protagonistech jsou naředěny v poměru, který by nezahanbil i ty nejlepší homeopatika, a jsou podávány v nekonečných vodopádech špatných, nudných a nezáživných dialogů (ani já nepoužívám parazitické slovo „vážně“ tak často, jako to dělají hrdinové v KS&HBW). Možná, že se autor (nebo překladatel) snažil o to, aby dialogy působily přirozeně a mondénně. Pokud to je pravda, v mých očích šeredně přestřelil. Nudné dialogy nepomáhají prezentovat oba světy jako něco hodné čtenářova zájmu, jako hádanku čekající na rozluštění. Malou chvíli je zajímavé sledovat paralely mezi oběma světy a hádat, co můžou znamenat, ale věci se velice rychle stanou velice předvídatelnými a kniha čtenáři kavalkádami špatných dialogů sděluje, to co mu došlo už o sto stránek dříve. Když pak kniha s velkou slávou vyjeví pravdu, všichni ji už dávno znají a i přesto ji nejsou uspokojeni a jenom stěží ji věří. To je další vada (i když v tomto případě víc subjektivní než jiné nedostatky): KS&HBW koketuje s žánrem fantasy a trochou sci-fi tím nejhorším možným způsobem. Bere tyto žánry jenom jako záminku dělat si co chce a nelámat si hlavu s logikou nebo uvěřitelností. Wonderland je svět vytvořený v hlavě hlavního protagonisty (spoiler alert). Proč? Protože fantasy. Nebo mozek hlavního hrdiny funguje jako bizarní šifrovací zařízení, kdy podvědomě provádí obskurní transmutaci informací, ale KS&HBW byl napsán v roce 1985 a už od roku 1977 je veřejně známé schéma asymetrické kryptografie, v jejímž světle se celá premisa jeví jako zbytečně komplikované divadlo. Podobné detaily se jeden na druhý vrší až příliš rychle.

Zatím jsem nemluvil o obsazení, ale i na tohle téma taky musím utrousit pár slov. Na jedné straně v příběhu figuruje hlavní protagonista, který má být hard-boiled hrdinou v duchu Raymonda Chandlera, ale místo toho působí, jako by ho nic z okolního, stále méně a méně logického, dění nezajímalo a všechny podivnosti bezradně, bez otázek a bez iniciativy přijímal. Dále v knize vystupuje celý ansámbl postav a figur, které jsou klišovité (např. mrňous a obr, mrňous funguje jako mozek, obr jako svaly) nebo jenom těžko uvěřitelné (tlustá dívka v růžovém, která nikdy nedostala jméno, je jí sedmnáct, je při těle, bez problémů v lodičkách vyšplhá po laně, umí výborně střílet, nedokončila školu a investuje do cenných papírů) a každý z nich toho tolik nakecá i když nemá co říct.

A to jsem zatím nic nenapsal o druhé dějové lince, o Konci světa. Kdybych přesně popsal pocity z téhle poloviny knihy, následovalo by několik odstavců neartikulovatelného běsnění, které by zakončil výstřel z revolveru. Problémy jsou podobné: nudné, pomalé, předvídatelné, s postavami a prostředím se není možné ztotožnit nebo projevit jakoukoli formu zájmu.

KS&HBW jsem skutečně do krve nesnášel. Ale aspoň jsem si procvičil rychločtení, jenom díky kterému jsem zredukoval utrpení na tak nízkou úroveň, abych mohl pokračovat dál. KS&HBW přesto dokonal dílo zkázy a odradil mě od dalšího čtení. Stále věřím, že ostatní knihy na seznamu: 1Q84, Spánek a Tancuj, tancuj, tancuj jsou dobré a stojí za to se do nich pustit. Ale ne teď. Teď musím projít intenzivní rehabilitací Huntera S. Thompsona – trochu jeho slov a trochu jeho životosprávy.


štítky: , , , a | 3 | komentovat | #

Kdo dlouho hledí do internetu, toho internet pohltí

30. června 2014 3:53 | sekce novinky

Už je to docela dlouho, co jsem na k47čce zveřejnil poslední povídku. Období sucha nevypuklo proto, že bych psaní konečně pověsil na hřebík, ale může za něj přesně opačný problém: Mám rozděláno příliš mnoho věcí najednou. Některé z nich jsou dlouhé a k dokončení potřebují čas. A během té doby si odskočím napsat něco kratšího a pak si odskočím ještě jednou a pak ještě jednou k něčemu ještě kratšímu a pak mi dojde, že takhle se už dál nedá pokračovat, a musím začít končit víc věcí než jich začínat.


Kafe v pět je právě jedna z těchto tvůrčích odboček v tvůrčích odbočkách, kterou jsem původně chtěl poslat do literární soutěže Kafe v pět, ale uzávěrka kolem mě proletěla ve chvíli, kdy mi došlo, že napsané věty do sebe nezapadají a působí jako literární verze smirkového papíru. Původní plán (který jsem stejně jako pár dalších dostal v baru TAB) byl, že dva dny před koncem soutěže narychlo sepíšu povídkovou verzi krátkého filmu Manifold, odešlu a na celou věc zapomenu.

Ale velice rychle jsem přišel na to, že film nejde do prózy přepsat mechanicky, takříkajíc jedna ku jedné. Každé médium má své specifické výrazové prostředky a ve filmu si člověk může dovolit věci, které jdou jenom stěží zformovat do elegantního bloku slov. Jedním z nich je pomalá expozice, kdy kamera beze slov mluví místo hrdinů, kdy popisuje bez popisu, kdy mlčení řekne víc než tisíc slov. Ale v případě povídky tohle všechno musím napsat, nemůžu nechat prázdnou stránku (tedy pokud nepíšu něco jako House of Leaves nebo Mirror and Labyrinth). Z těchto a dalších důvodů se původní plán ukázal jako neprůchozí a propásl jsem uzávěrku o necelý měsíc.

Nakonec jsem však udělal cimrmanovský krok stranou a Kafe v pět nějak dolámal a teď se můžu věnovat věcem, které jsem chtěl původně psát. KV5 v současné podobě slouží jako prefix nebo úvod většího příběhu, který mám už nějakou dobu v hlavě a kterému bych se, po vymotání ze sítě odboček a zatáček, rád věnoval.

Za zmínku ještě stojí, že zveřejňování v opačném pořadí – tedy ty poslední věci jako první – s sebou nese jeden problém, který vadí víc mě než komukoli dalšímu na naší Bledě Modré Tečce: Téměř všechny povídky, které se na k47čce vyskytují, jsou propojené do několika velikých příběhových celků a jedna často navazuje na jiné, nebo se na ně aspoň odkazuje, cituje, zmiňuje nebo se jich jinak dotýká (tyto vazby jsou často zmapovány v bohatých poznámkách, jako například: tady, tady, tady nebo tady). A právě při publikaci naopak často není ta první povídka, na kterou se ta současná odkazuje, zatím dokončená a zveřejněná. Naštěstí jde z větší části jen o vedlejší spojnice, které nejsou životně důležité, ale jen – jak aspoň doufám – zajímavé.


PS #1: Po asi deseti letech jsem Operu nahradil Firefoxem a na rozloučenou jsem napsal maličkou haiku:

Poslední sbohem dekádě s Operou. Na stesk nezbyl čas.

PS #2: Firefox je celkem překvapivě mizerný kus software, hlavně co se stability a ovládání týče a člověk musí dlouhé roky studovat estetiku, aby doopravdy ocenil všechny detaily toho, jak špatné to je. Opera mi za deset let spadla asi tak třikrát, Firefox ji překonal během prvního víkendu.

PS #3: Stalo se taky tohle.

PS #4: Sedm let po zveřejnění jsem provedl korekce povídek N13, P14. Ještě chvíli a už to bude skoro ucházející próza.

PS #5: Příště se snad osmělím a napíšu pár slov o neúspěšném experimetu Murakami.

publikováno


štítky: , a | 1 + 1 | komentovat | #

Úvod do zrcadel a labyrintů

12. května 2014 3:46 | sekce obsah » kultura » literatura

Uplynulo jenom něco málo přes rok od doby, kdy mě naprosto okouzlila kniha House of Leaves a už mám v rukách další klenot, který mi mnoho následujících nocí nedá spát. Mirror and Labyrinth od Aarona Larwooda je mistrovské dílo a zároveň hlavolam nebývalé kvality, který v mnohém překonává Danielewskiho kryptické a děsivé mistrovství.


Srovnání mezi House of Leaves a Mirror and Labyrinth je nevyhnutelné, protože na první pohled oba romány vypadají až příliš podobně – oba očividně inspirované dílem a nezměrností Jorge Luisa Borgea. Nepozorným očím může skoro připadat, že jedno dílo je zrcadlovým obrazem toho druhého. Jestliže je to pravda, pak jde o hlavní odlišnost, protože Mirror and Labyrinth své čtenáře přesvědčuje o tom, že zrcadla jsou zrádné artefakty a to, co se v nich zrcadlí, nemusí být to, co v nich je. Zatímco Danielewskiho čtenáři se musejí ptát: kdo lže, Larwood je donutí se ptát: kdo mluví pravdu.

William Jacquard, narozený 1899, se odmala bál zrcadel a vyhýbal se jim a všem lesklým povrchům, jak jenom bylo možné. Říkal, že jeho oči v zrcadlech vidí jiné věci než ostatní lidé. Když se dozvěděl, že existují polopropustná zrcadla, zhroutil se. Jeho mysl nedokázala unést možnost, že to, co on vidí v zrcadle, zrcadlo z druhé strany vidí v něm. Od této události až do své smrti žil v kamenném domě bez zrcadel, hluboko v lesích a daleko od lidí i všech lesklých povrchů. V sedmdesátých letech zemřel a zanechal po sobě pouze krátkou sbírku povídek nazvanou Mirror and Labyrinth, která se točí kolem tvrzení, že každé zrcadlo je vstupem do nezměrného bludiště, které je dost možná nekonečné. Sbírka vydaná čtyři roky před Jacquardovou smrtí nevzbudila příliš velký ohlas a zapadla mezi jinými gotickými horory.

O osm let později byly nalezeny tři obří odborné práce pojmenované Reflections, Labyrinthian a Asterion, podepsané člověkem, který si říkal Dariulat. Krátce se spekulovalo, že by mohlo jít o dílo Jorge Luis Borgese, případně pokus o realizaci některé z fiktivních knih, o kterých se ve svých skutečných knihách zmiňoval. Ale tato teorie se brzy ukázala jako nepravdivá a zájem o tři svazky upadl.

Až mnohem později si akademik Milton Lock všiml až zarážející podobnosti mezi Mirror and Labyrinth a Dariulatovou trilogií a prohlásil, že jde o díla od stejného autora. Lock v té době pracoval na knize pojednávající o symbolickém, metaforickém, ceremoniálním a náboženském významu zrcadel v literatuře v průběhu dějin a proto byl více než dobře seznámen s Borgeho tvorbou, která ho navedla na tři svazky a na pak i na Mirror and Labyrinth. Lock začal tvrdit, že trojice svazků dává jasný důkaz, že historie zrcadel je neoddělitelně spjata s historii labyrintů a proto musí přepracovat velkou část své knihy a zakomponovat do ní nové poznatky z důkladného studia Jacquardova odkazu. Po šesti letech toho ale zanechal, vrátil se k výuce historie a v devadesátých letech zemřel. Tvrdil, že ještě existuje pátá a finální kniha pojmenovaná Library na kterou se předchozí tři odkazují a bez ní není možné dojít ke konečnému závěru. Bohužel pátý svazek nikdy nebyl nalezen a obecně se pochybovalo, že ji Jacquard dokončil nebo vůbec začal psát.

Z Lockovy rozsáhlé práce zůstaly pouhé tři nepříliš dlouhé doprovodné publikace: Introduction to mirrors, Introduction to labyrinths a třetí nedokončená a nepojmenovaná, které se říkalo Monster podle prvního slova první věty. Tyto tři práce, které jako jediné obsahovaly části Lockovy plánované knihy, představovaly konečně pochopitelné a stravitelné klíče k Jacquardově jinak náročnému a komplikovanému odkazu, (který Lock přirovnal k Borgesově První encyklopedii Tlönu). Z toho důvodu vzbudily v akademické sféře nemalý rozruch a posléze i zájem ze strany široké veřejnosti a milovníků záhad, nadpřirozena, hororu a konspiračních teorií. Zatímco akademická sféra si držela odstup a všechno brala jako pouhou metaforu, alegorii a objekt hodný studia kvůli svým intelektuálním kvalitám, veřejnost tak zdrženlivá nebyla a brala věci doslova. Co když má Jacquard pravdu a za každým nebo aspoň nějakým zrcadlem se nachází nezměrný labyrint, který můžeme těma správnýma očima zahlédnout a prozkoumat.

Jon Lloyd, mladý filmař a scénárista, se v roce 1997 rozhodl natočit horor založený na příbězích z Mirror and Labyrinth, který byl i přes zájem veřejnosti stále obskurní knihou, kterou bylo nemožné sehnat. Proto vycházel z verzí důkladně převyprávěných v Lockových pracích, které byly v mnohém kvalitnější a lépe napsané, protože vynechávaly mnoho nesrozumitelných a nesmyslných pasáží. Poté začal studovat i Jacquardovu trilogii a jak se nořil do slov, nabýval přesvědčení, že místo psychologického hororu, musí natočit dokument o Jacquardovi, i když výsledkem s největší pravděpodobností bude naprosto stejný film. Lloyd natáčel asi rok a dokonce se mu údajně podařilo najít i Jacquardův opuštěný dům, kde dožil posledních 40 let svého života, ale pak všeho nechal a rozhodl se přestěhovat do Spojených Států.

Jeho dobrý přítel Aaron Larwood (stejné jméno jako autor reálné Mirror and Labyrinth) na něj naléhal ať svůj film nezahazuje a ať ho dokončí, ale Lloyd odmítl. Larwood se tady nabídl, že film za něj dodělá, i když o kinematografii nevěděl vůbec nic. Lloyd mu po dlouhém přemlouvání předal všechny materiály, které zatím nevyhodil nebo nespálil. Většina videa už shořela, ale hodiny zvukového záznamu zůstaly, stejně jako balík fotografií a pár sešitů s poznámkami a plány.

Larwood (fiktivní) se rozhodl opustit myšlenku filmu a místo toho se pokusil knižní formou zachytit důležité aspekty Lloydova snímku, jeho pátrání po záhadném Jacquardovi a mezitím zaznamenat vlastní pátrání po Jacquardovi a jeho odkazu a zjistit jestli existuje pátý svazek Library a všechno sepsat v knize, kterou pojmenoval stejně jako originál, který to všechno začal: Mirror and Labyrinth.


Tohle všechno je ve stručnosti pozadí knihy na kterém se rozehrává několik příběhů. I když se může zdát, že jde o příliš dlouhý úvod, který vyzradí všechna překvapení a odhalí dějové zvraty, ani v náznacích neříká o čem Mirror and Labyrinth ve skutečnosti je. Skutečná síla (skutečného) Larwooda tkví v brilantní práci s nejistotou, která se do čtení postupně vkrádá. Všechno začne jako poměrně jasný blok textu, který je ale postupně erodován a objevují se na něm praskliny. V tomto směru autor naprosto vyniká a i kdybych vyzradil celou knihu do poslední stránky (což nemusí nic znamenat, jak píšu níže), stejně stojí za to si Mirror and Labyrinth přečíst a užít si tu nezměrnou sílu detailů na vlastní kůži.

První vydání o 370 stranách vyšlo v roce 1999 a skládalo se ze dvou částí: Mirror a Labyrinth. Mirror je relativně přímé a věcné shrnutí toho, jak se Larwood snaží jít ve stopách svého přítele a pátrat po muži, který se bál zrcadel. Labyrinth je paralelní (a v rámci knihy fiktivní) děj za zrcadlem o hledání cesty ven z labyrintu zrcadel, za kterými se skrývají další nekonečná bludiště. Labyrinth se od Mirror liší ve všech myslitelných ohledech (i když na několika souběžných místech jsou jasně patrné paralely mezi tím, co se děje venku a co uvnitř). Nejcitelněji je však znát absolutně protikladná nálada obou částí. Zatímco Mirror je energický a nadějný, Labyrinth je nervy drásající horor, živý a až nepříjemně uvěřitelný. Při čtení je možné cítit šero, šedý prach a zlověstné otřesy labyrintu, které znějí jako dupání nějakého prastarého a nezměrného monstra.

Druhá edice z roku 2003 se však výrazně liší. V úvodu se píše, že obsahuje kompletní první edici opatřenou vepsanými a zvýrazněnými opravami a poznámkami, a k tomu třetí část pojmenovanou Asterion, kterou tvoří čtyři sta stránek addend, dodatků, apendixů, poznámek, errat a vysvětlení, které, jak (fiktivní, ale možná že i skutečný) Larwood v úvodu píše, mají dílo vysvětlit a zpřesnit, ale ve skutečnosti dělají pravý opak a velice elegantně vnášejí pochybnosti. Hlavní problém je v tom, že Larwood v úvodu knihy lže – nepřebírá první edici verbatim i když, jak píše, si na tom velice zakládá a je to pro něj otázka spisovatelské integrity. Labyrinth v první edici je naprosto odlišný od toho v druhé. Tato záměna je patrná všímavým čtenářům už z apendixů a přidaných poznámek, které se odkazují na neexistující pasáže. Mě se z hlubin internetu podařilo stáhnout nekvalitní scan první edice a na vlastní oči jsem se přesvědčil, že původní fiktivní Labyrinth je zcela jiný. V prvním vydání jde o převyprávěné příběhy z původní Jacquardovy Mirror and Labyrinth přenesené do současnosti a nepříliš přesvědčivý pokus o jejich analýzu (tedy aspoň tak to vypadá podle několika stran z Asterion, které obsahují výňatky z Lockových prací, kde jsou rychle shrnuté všechny povídky). V následujícím vydání toto bylo nahrazeno už zmíněným nervy drásajícím líčením o útěku ze zlověstného labyrintu zrcadel, které ukazují realitu nepatrně, ale přesto nepřirozeně, pokroucenou.

Proč Larwood (ten reálný i fiktivní) po čtyřech letech změnil velkou část knihy i když tvrdil, že je všechno při starém?

A tady nekonečné spekulace jenom začínají. Čím víc čtenář proniká do Asterionu a jeho dodatků, které jsou z velké části tvořeny z hrubých a nezpracovaných poznámek Jona Lloyda, včetně deníkových záznamů, plánů cest, letenek, lístků, přepisů rozhovorů a fotografií, tím víc musí pochybovat a zároveň si všímat zajímavých symetrií (např. mezi Larwoodem a Jacquardem a mezi Lloydem a Lockem) a cyklů (kniha, kterou to začalo a končí se jmenuje stejně) a paralel (fiktivní i skutečný Larwood, kteří čtyři roky po vydání něco dělali a z nějakého důvodu se knihu rozhodli změnit).

Mirror je i ve druhém vydání uzavřené dílo (Larwood dojde k závěru, že Jacquard je jenom propracovaná mystifikace fanoušků Borgea a myslí si, že Lloyd došel ke stejnému závěru a proto přestal s natáčením), které se nemění, jen s výjimkou poznámek, které z větší části odkazují na (fiktivní) Reflections, Labyrinthian, Asterion a třetí část knihy, nebo jiné smyšlené i reálné publikace, žurnály a knihy (například The mirror in the mirror od Michaela Ende), aby vysvětlili proč Larwood nebo Lloyd dělali, co dělali a co tím chtěli dosáhnout, ale místo toho jen zabředává do Jacquardových analýz labyrintů a údajných hrůz, které v nich žijí. Labyrinth se sice proměnil, ale pořád je to uzavřený oblouk, který má jasné rozuzlení. Asterion je naproti tomu chaotická změť informací a dezinformací, rozházená, překroucená a neúplná a čtenář si musí všechno najít a setřídit sám. Larwood často mnohokrát opakuje dlouhé pasáže (např. jako stejné citace použité na různých místech) jen s maličkými obměnami a tyto variace jsou často důležité. Jedno z takových ukrytých vodítek je věta (přisouzená Lloydovi, přeložil jsem ji do češtiny a doufám, že se mi podařilo zachovat původní význam a sílu): „v jeho domě celé roky viselo zrcadlo, dost velké,“ na jiném místě citovaná jako „v jeho domě viselo zrcadlo dost velké na to, aby se do něj dalo vstoupit“, v dalším místě jako „v jeho domě viselo zrcadlo, dalo se do něj vstoupit“. Na některých místech Asterionu Larwood (fiktivní) píše, že našel Jacquardův dům stejně jako Jon, jinde to popírá, ale tyto neshody jsou možná způsobeny tím, že Asterion není řazený ani chronologicky, ani jakkoli jinak. V jiných místech naznačuje, že jedna kapitola Mirror patří do Labyrinth a jedna z Labyrinth patří do Mirror. Dezinformace v podobném duchu se vrší jedna na druhou a s nimi i pochybnosti předchozích dvou částí, ale i knihy jako takové. Několikrát mě napadlo: Co když nikdo z nich nemluví pravdu? Co když je celá kniha jenom hlavolam, který nemá řešení a (skutečný) Larwood se směje při pomyšlení na všechny mozky, které se snaží přijít na záhadu labyrintu?

Hlavní otázkou, na kterou si každý musí najít vlastní odpověď, je: jaký je význam labyrintu (2. části knihy), je reálný (v rámci fiktivního příběhu) nebo má jiný význam a proč Larwood (skutečný) tuto část tak drasticky změnil ve druhém vydání? Někdo může dojít k poznání, že jde o velice hutnou alegorii (sebe)poznání, někdo jiný si nikdy nepřečte Asterion a přeskočí poznámky a pro něj Mirror and Labyrinth zůstane jenom sbírkou působivých děsů a hrůzy z prázdných chodeb labyrintu.

V případě Mirror and Labyrinth skutečně platí, že co čtenář to interpretace a to je pro mě zásadní přínos knihy, která je skutečně post-moderní. Zatímco House of Leaves předkládá hlavní mystérium (dům) jako hotovou věc, které nemůžeme nevěřit, protože jsme už uvnitř, a musíme jen najít cestu ven, v Mirror and Labyrinth nejdřív musíme labyrint najít pohledem do toho správného zrcadla a pak jednat podle toho, co v něm zahlédneme. Když v zrcadle místo šerých zdí a nekonečných klikatých chodeb uvidíme jen vlastní tvář, jde o špatné zrcadlo.

Nebo možná, jenom možná, jsme našli to správné.



Slova starého feťáka

17. dubna 2014 13:57 | sekce obsah » kultura » literatura
Slova starého feťáka

William S. Burroughs – primární hnací síla Beat Generation, by letos mohl oslavit sté narozeniny. Bohužel tato možnost je jenom čistě teoretická, protože el hombre invisible zemřel roku 1997 na infarkt. Dožil se 83 let i přesto, že jeho žilami od čtyřicátých let témě nepřetržitě koloval heroin. Naštěstí pro nás fanoušky a čtenáře inspirované jeho nekonečnou slovní vynalézavostí, dekadentní imaginací a sardonismem, toho po sobě hodně zanechal. Pochopitelně v policích celého světa leží jeho romány a sbírky povídek, což není nijak překvapivé, když byl nejvíce známý jako spisovatel. Burroughs však působil na více frontách, jednak jako esejista, jednak jako malíř (pokud tedy můžeme střelbu brokovnicí do plechovek s barvou postavených před plátnem považovat za malbu) a pak (mimo jiné) jako performer mluveného slova. Vyrážel na turné, kde četl ze svých knih, pořádal přednášky, semináře (například seminář kreativního psaní) a dokonce jeho hlas skončil na několika hudebních albech a jiných multimediálních projektech. To všechno se zachovalo a díky zázraku internetu, kde vzdálenost mezi libovolnými dvěma body je jedno klinutí nebo jeden torrent, se všichni můžeme ponořit do světů starého feťáka.

A před několika dny jsem objevil další artefakt z pozůstalosti WSB: audio-knihy Burroughsových děl, čtené samotným Burroughsem. Už dříve jsem narazil na útržky například z Nova Express, ale netušil jsem, že se někde válí kompletní Feťák / Junkie (semi-autobiografie o Burrogsovi jako feťákovi závislém na heroinu a dealerovi v padesátých letech) a rozkošně zvrácený Nahý Oběd / Naked Lunch (o kterém je jednoduší říct, co není, než co je). Oba záznamy mají přibližně tři hodiny a rozhodně stojí za to si je poslechnout, ať už poroto, že to je zatracený Burroughs nebo proto, že to čte zatracený Burroughs. Jeho hlas, jenž má ten jasně rozeznatelný nasální twang středozápadu, dodává věcem nový rozměr. Takhle ty příběhy zněly v jeho hlavě, když měly podobu smečky nesouvislých slov. On je jeden z těch autorů, které vždycky čtu jeho hlasem a jeho tempem a nemůžu tomu nijak zabránit. Ale abych pravdu řekl, vůbec si nestěžuji.


PS #1: Burroughs pro mě byl vždycky velkou inspirací. Pokroucená estetika Arytmie se svými zdravotnickými děsy, bizarními chorobami, parazity a drogami, přímo vychází z Nahého Oběda; Peo, který se vyskytuje v mnoha povídkách, se původně měl jmenoval Joselito, podle jmenovce v Nahém Obědě a N13 začala stejně jako kapitola Joselito; postavu doktora Browbacka jsem si vypůjčil do Arytmie a do Terminality.

PS #2: O Burrogsovi a jeho šílenství jsem se ať už přímo nebo nepřímo zmínil tady, tady, tady, tady, tady, tady a tady.

PS #3: za zmínku taky stojí J. G. Ballard a jeho koncept technologically mediated masochism.

PS #4: Tenhle článek a dva další (dohromady 2300 slov) jsem napsal během jednoho dne, kdy nešel internet. Vypadá to, že Morozovovův trezor skutečně funguje.


štítky: a | 2 | komentovat | #

669.350

8. dubna 2014 5:46 | strip » 669

štítky: a | 0 | komentovat | #

Sny cypherpunků

17. března 2014 7:35 | sekce obsah » dojmy & názory
Sny cypherpunků

Když v roce 2014 poslouchám Austina Hilla, jak v roce 2000 mluvil o – v té době už deset let starých – snech Johna Gilmora, padá na mě tíha a pocit zklamání. Co se za ty roky změnilo? Překvapivě málo.


Podívejte se na video a pak srovnejte jeho slova se současnou situací. Zvlášť silně působí úryvek z přednášky Johna Gilmora Privacy, Technology, and the Open Society:

What if we could build a society where the information was never collected? Where you could pay to rent a video without leaving a credit card number or a bank number? Where you could prove you're certified to drive without ever giving your name? Where you could send and receive messages without revealing your physical location, like an electronic post office box?

What if?

Technologie pro tohle všechno existuje už celé dekády, tak proč ji všichni nepoužíváme dnes a denně? Proč nežijeme ve snech cypherpunků? Není to kvůli nezájmu společnosti o hodnoty jako je soukromí, anonymita a svoboda být ponechán o samotě, ani kvůli obtížím potřebné algoritmy, protokoly a kryptografii přetvořit ve funkční systém. Důvody jsou prozaičtější: jde jenom o peníze. Soukromí a ostatní hodnoty cypherpunků se nevyplatí. Ne pro nás, ale pro Facebook a podobné svině a celý kapitalistický systém, přesně tak, jak o tom mluví Dmytri Kleiner:

… communication platforms are built by the profit motive and because the profit motive requires the capture of user data and user interaction in order to turn into money. … The centralization is required because you need centralization to charge fees to collect data you can sell to push advertisements, all these things require a centralized infrastructure, so Eben Moglen's proposal that it's simply a matter of writing distributed tools and then people will stop using Facebook is incorrect.

Jak jsem už psal v článku Strach a hnus v Silicon Valley, technologie nás nemůže spasit, pokud se sami aktivně nebudeme chtít spasit. Ve finále nejde o otázku internetu, počítačů nebo digitální technologie, ale o společenský problém a záležitost politiky v nejčistším slova smyslu – politiké techné – správa obce. Mám dojem, že Austin Hill, stejně jako mnoho z nás, věřil, že jde jenom o otázku času a úsilí a výsledek se nevyhnutelně musí dostavit. A možná právě to byl jeho a i naše osudná chyba.


If we do not build privacy into these protocols, if we do not support at the infrastructure level the privacy of our communications, our identity and our commercial transactions, I believe privacy will be one of those things that we hear talked about remember the good old days. It'll be something that's talked about in memories and old movies that will be something that most children will not grow up to enjoy or even realize that it was a potential and that's certainly not the the kind of society I want to build.

We are not building the kind of society that John talked about twenty four years ago.

linx: Freenet, Crypto-anarchism, Cyphernomicon, Changing Threats To Privacy From TIA to Google, The Death of Cash: The loss of anonymity and other dangers



Přinesla si na to dokonce vlastní provaz

20. února 2014 15:49 | sekce obsah » kultura » literatura
Přinesla si na to dokonce vlastní provaz

V sobotu krátce po poledni mě napadlo: Co kdybych přečetl celého Murakamiho? Všechny jeho knihy do poslední stránky a do posledního slova. Proč ne? Každý z nás si vybírá vlastní cestu do hrobu a já jako tichý a rozvážný muž na sobě budu páchat slovní násilí.


V sobotu krátce po poledni mě napadlo: Co kdybych přečetl celého Murakamiho? Všechny jeho knihy do poslední stránky a do posledního slova. Proč ne? Každý z nás si vybírá vlastní cestu do hrobu a já jako tichý a rozvážný muž na sobě budu páchat slovní násilí.

S Murakamim jsem se poprvé seznámil prostřednictvím románu Norské Dřevo, který mi doporučil můj psychiatr a literární agent v jedné osobě, který, jak je teď naprosto jasné, žalostně selhal v obou rolích. Kdyby uspěl jak agent, nepublikoval bych teď svoje slovní šílenství jenom v téhle digitální pustině, ale možná by cestou padly i nějaké ty stromy, a kdyby uspěl ve svém psychiatrickém poslání, rozhodně bych se v sobotu krátce po poledni nerozhodl přečíst celého Murakamiho.

I když to původně vůbec nebylo v plánu.

Původně jsem toužil po Hunteru S. Thompsonovi na papíře. Od otce Gonzo žurnalistiky jsem začal číst The Great Shark Hunt a Fear and Loathing on the Campaign Trail '72 ve formě ebooků stažených bůh ví odkud a i když jsem byl chycen už od prvních opileckých slov, přesto jsem prahl po papírové verzi, v originále pochopitelně. I když digitální knihy mají celou řadu výhod, o kterých nikdo nemůže pochybovat, z mnoha důvodů mi nikdy nepřirostly k srdci. Ale zkuste si u nás sehnat Thompsona v originále. Jediná možnost je objednat si ho z Anglie nebo ze Států a čekat jeden až dva týdny. Nákup přímo v naší kotlině je čistě teoretická záležitost.

Ve světle těchto skutečností se celý Murakami jevil jako mnohem rozumnější nápad. A navíc ho mají v místní knihovně! I když cesta do té zatracené instituce je vždycky nebezpečný podnik plný adrenalinu, který nepohodlím možná překoná leteckou poštu z města R'lyeh. Je hodinová cesta přes Území Nikoho, na kterou je se potřeba řádně připravit: pořádný nůž je naprostá nutnost, střelná zbraň se rozhodně neztratí a šipky s nějakým zrůdným neurotoxinem pro všechny, kteří chtějí v klidu spát. Kdo zná Území, dobře ví, o čem mluvím, v těch hlubokých lesích se může stát cokoli a Spravedlnost se to nikdy nedozví.

Ale to zase odbíhám od tématu. Teď chci mluvit o Murakamim, jeho tvorbě a hlavně o tom, proč jsem se do celé operace pouštěl.

Hlavním důvodem bylo Norské Dřevo, které je jeden z těch absolutních příběhů, které člověka poznamenají, a i když zapomene všechna slova, stále v něm zůstanou zbytky děje jako bahno na dně vyschlého rybníka. Jestliže můj psychiatr/literární agent udělal jedinou dobrou věc, pak to bylo to, že mě nasměroval k této knize. Možná, že šlo o jakousi zvrácenou léčbu šokem, pochopitelně neschválenou etickou komisí, protože někdy jsem měl při čtení chuť řvát, chtěl jsem zmizet, chtěl jsem pryč, vyběhnout ven a cítit neuchopitelný tep světa. Zase mi hořela hlava a zase se mi vařila krev v žilách. Tak mocná byla ta slova.

Norské Dřevo vypráví příběh Tóru Watanabe a jeho vztahu s emocionálně nestabilní a duševně nemocnou Naoko na pozadí studentských bouří konce šedesátých let. Naoko si nese temnotu v duši od doby, co se zabila její starší sestra a poté i Naočin první přítel Kizuki. Naoko se s Tóru intimně sblíží během svých dvacátých narozenin, ale krátce poté se duševně zhroutí a následuje neveselá doba, kdy se snaží uzdravit v odlehlém sanatoriu, ale její stav se jenom zhoršuje.

Je to pomalá smutná lovestory, která však neúprosně směřuje ke konečné katarzi, jež zanechá čtenáře v nekonečném zmatku kvílet a řvát a pomalu hořící oblaka a Měsíc.

Norské Dřevo je neuvěřitelně působivá kniha – jedna z těch, o kterých cítím, že bych si je měl přečíst znovu, ale bojím se toho, co opět objevím. Už jenom tahle zatracená věta: „Přinesla si na to dokonce vlastní provaz,“ mi v hlavě zůstane do konce mých dnů. Nejenom proto, že je to smutná tečka za neveselým příběhem, ale hlavně proto, že v době, kdy jsem ji přečetl poprvé, jsem jí naprosto přesně chápal. Přece jenom mi Norské Dřevo předepsal psychiatr.

V následujících měsících a letech jsem od Murakamiho četl Kafku na pobřeží, Sputnik, má láska a Afterdark.

Kafka na pobřeží pro mě byl zklamáním. Myslím, že i tuhle knihu mi doporučil psychiatr a pokud mě paměť neklame, tak právě kvůli výslednému rozčarování z Kafky jsem k němu přestal chodit. Člověka s takhle mizerným vkusem nenechám, aby se mi vrtal v hlavě, i když on patřil mezi řezníky a k jemné práci se uchyloval jen v okamžicích největší nouze.

Kniha začíná jako příběh patnáctiletého Kafky Tamury, který se prolíná s na první pohled nesouvisejícím dějovou linkou o poněkud zvláštním panu Nakatovi. Všechno je zajímavější tím, že Kafka je na útěku od nenáviděného otce a zároveň nad ním visí prokletí, které říká, že zabije otce, znectí matku a zhanobí sestru. Ale čím víc se Kafka snaží utéct, tím blíž je naplnění kletby, což je nepříjemné, protože on plánuje odejít zatraceně daleko.

Avšak po slibném startu se všechno pokazí přesně v duchu T. S. Elliota: „Not with a bang but a whimper.“ Na následujících více jako pěti stech stránkách se děje spousta věcí, ale ty nejsou ukotveny dost silně na to, abych se s nimi dokázal jakkoli ztotožnit nebo je důkladně pochopit. Chybí mi ta pro Murakamiho tak typická historie, kdy z každé postavy sálají celé roky, které prožila, všechny ty dny naplněné touhou a tragédiemi. Neměl jsem pocit, že bych se nacházel na výspě času, který se valí vpřed jako nezastavitelná lavina.

Děj navíc plyne velice pomalu, chybí v něm něco zásadního, co mě doslova paralyzovalo u Norského dřeva a navíc se s ubíhajícími stránkami Kafka stává čím dál více magickým, založeným na japonských pověstech a mytologii. To bylo možná to hlavní, co pro mě rozředilo knihu pod únosnou mez, protože jestli nesnáším jednu věc, pak je to právě příliš nadpřirozena.

Potom jsem se dostal ke Sputnik, má láska, který je v mnoha ohledech podobný Norskému dřevu a některé elementy a motivy se opakují. Murakami má ve zvyku kroužit kolem několika témat a nazírat na ně z různých úhlů. Někdo dokonce může sarkasticky namítnout, že Murakami píše pořád dokola jednu a tu samou knihu. Stejně jako v Norském Dřevu i tady máme love-story, poněkud nešťastný milostný trojúhelník (jehož jedna strana je mezi Fialkou a Mjú – oběma ženami), prostředí vysoké školy, klavíristku, sebevraždu a tak dále a tak dále. V hlavě mi utkvěl především motiv zmizení beze stopy, jehož důvod není objasněn, vysvětlen nebo aspoň naznačen.

Sputnik je tak vlastně nerozřešená záhada, po které zůstaly jenom tři otázky:

  1. Co se doopravdy stalo s Fialkou?
  2. Co se doopravdy stalo s Mjů na ruském kole?
  3. Jaký význam má poslední kapitola knihy?

A 13. kapitolu z knihy můžete rovnou vytrhnout. Nepříjemně připomíná mysticitu Kafky na pobřeží a v širším kontextu působí jako pěst na oko.

Pak jsem přečetl Afterdark, který na mě pak nezanechal žádné vážné stopy. A to do té míry, že když se teď snažím vzpomenout, o čem kniha vlastně byla, nevybavuje se mi vůbec nic, i když jsem ji ze čtyř zmíněných četl před nejkratší dobou.


Jak je vidět, to nejlepší jsem si vybral hned na začátku a všechno následující bylo více či méně horší. Ale ani přesto, jsem na Murakamiho nezanevřel. Jednak napsal Norské Dřevo a i když je šance, že se mu to podaří znovu, jenom malá, za žádnou cenu u toho nechci chybět. A potom mám chorobné nutkání zkompletovat a dotáhnout do konce všechno, co jsem začal, nehledě na nesmyslnost nebo bláznivost dané věci. O tom, jak jsem shlédl všechny díly nostalgického heroinu jménem Adventure Time na jedno blouznivé posezení, budu vyprávět někdy příště, až se prokoušu tímhle Japoncem.

A tak tu teď – dva dny a 240 stránek od začátku operace – sedím před hromadou knih: Na jih od hranic, na západ od slunce, Konec světa & Hard-boiled Wonderland, O čem mluvím, když mluvím o běhání, Po otřesech, dva svazky 1Q84, Spánek a Tancuj, tancuj, tancuj – 2714 stran a 30 dnů než budu muset všechno vrátit nebo kapitulovat a nechat si prodloužit dobu výpůjčky o další měsíc.

Devadesát stránek za den nepředstavuje problém, ale tohle je vytrvalostní závod, tady nejde o přečtení 120 stránek Kropotkinovi Anarchistické Etiky po probuzení ve dvě ráno, abych to mohl vrátit a všechno bylo za mnou. Tady jde o odhodlání a velkou dávku šílenství. Vydal jsem se na závod, kde vítězství je jenom jiná forma porážky, a když se mi podaří vyhrát, možná bude čas zase začít chodit k mému psychiatrovi. I když s přihlédnutím ke všem okolnostem, bych měl začít nejspíš hned.





co se děje jinde v zóně k47

zdroj | rss

stalkr

9. září 2014 17:33
29. srpna 2014 18:02
16. dubna 2014 22:13
7. února 2014 9:51

o autorovi:

K. Jmenuji se Karel Čížex, v síti také známý jako kaja47 - tak trochu spisovatel, trochu programátor, trochu webař, milovník divné hudby atd atd.
mail:
jabber: kaja47@jabbim.cz

další projekty

wyhledawacz fel.log stalkr vtipy.k47.cz k47.shop Zkracovač adres stripbot

živě z twitteru

N/A

tadá

poslední články

H. P. Lovecraft
článek | 20. listopadu 2014
Hororoskopy
projekt | 29. října 2014
#299
článek | 27. srpna 2014
O čem mluvím, když mluvím o Murakamim
článek | 31. července 2014
Kafe v pět
povídka | 30. června 2014
O bestii
povídka | 30. června 2014
Úvod do zrcadel a labyrintů
článek | 12. května 2014

poslední komentáře

MySQL group by trik
mrsa | 20. března 2014
Vodník
cbvcxy | 22. února 2014
Rozdělení velkých tříd ve Scale
JeLiTo | 11. ledna 2014
Božena Němcová - V zámku a podzámčí
Anonym | 27. prosince 2013
Sedm let post-rocku
Woodbin | 9. prosince 2013

největší kecalové

JeLito JeLito
Anonym Anonym
mrsa mrsa
Okurka369 Okurka369
cbvcxy cbvcxy

K47i © 2002 - 2014 K. aka Kaja47