přihlásit se
k47.cz
Už deset let na vašich monitorech.


Infarkt v sedmadvaceti

24. srpna 2015 16:02 | sekce obsah » dojmy & názory
Infarkt v sedmadvaceti

Co uděláte, když vás začne bolet u srdce na levé straně hrudníku?

Pokud patříte mezi rozumné lidi, zajdete si neprodleně k doktorovi, abyste hned viděli na čem jste. Jde přece jenom o potenciálně vážnou věc, kterou je třeba utnout v zárodku.

Já na to ale šel jinak. Začal jsem tím, že jsem skoro půl roku nedělal nic a teprve potom jsem se ukázal u doktora. Celé ty měsíce jsem přitom byl naprosto jasně přesvědčen, že je po mě, že jsem odsouzen k záhubě, že je to infarkt, rakovina nebo nejlépe obojí najednou a že za týden musím být po mě. Přesto jsem neudělal nic, co by mohlo vést k diagnóze. Jenom jsem čekal něž si pro mě přijde. Proč? Proč ne!


K doktorovi jsem se odhodlal až někdy v červnu, bez pochybností nebo obav. Do konce týdne dozajista sejdu na infarkt, tak proč se strachovat. Hodinu jsem seděl v čekárně a dočítal Okasakiho Purely Functional Data Structures (brzo o tom něco napíšu na funkcionálně.cz) a po krátké návštěvě jsem byl zaslán na rentgen hrudníku a rozbor krve a moči. To zní jako rozumný plán. Když nepočítám občasné nárazové návštěvy ortopedie s různými akutními bolestmi a psychiatrie, nebyl jsem u žádného lékařského profesionála do té doby, co jsem v prachu cesty zanechal svojí dětskou doktorku. U žádného z nich jsem nebyl ani zapsaný. Nikdy to nebylo potřeba. Z toho důvodu mi pořádné vyšetření připadalo jako správná věc po téměř dekádě strávené mimo lékařský dozor. Jen ať mají co napsat na zprávu o mém úmrtí.

Když jsem byl u doktora o několik dnů později po všech požadovaných vyšetřeních, v čekárně jsem četl Graeberovy Fragmenty anarchistické antropologie (letmo zmíněné minule) – maličký pamflet o stovce stran, který měl na přebalu černou lebku. Přesto jsem se příliš nestrachoval okamžiku pravdy. Byl jsem už předem zatracený, odsouzený k záhubě a proto jediným přípustným pocitem byl lehký nádech ironie. Někdo se nervuje několik dní před každým dnem D – ať už jde o zkoušku, novou práci nebo něco jinak důležitého, já všechny svoje obavy vtěsnám do pěti minut interního kvílení před okamžikem pravdy.

Fronta se pohnula jako když se utrhne tající ledovec a já najednou seděl v ordinaci doktora, který kdysi býval vojenským medikem. Podíval se do mojí složky, polohlasem si přečetl diagnózu zaslanou operátory rentgenu a krevních rozborů a vynesl rozsudek: Jste téměř zcela zdravý. A co ta bolest u srdce? Prý nic, prý nějaká prkotina s páteří.

Takže asi tak.

Jak jsem se později dozvěděl, existují určité choroby jako například Costochondritida nebo Tietzův syndrom, což jsou záněty, které ačkoli jsou zcela neškodné, mají symptomy, které jsou k nerozeznání od symptomyů infarktu. Celá tahle půlroční infarktová epizoda skončila, když jsem si vzal jednu pilulku ibuprofenu. Jedna oranžová bestie a bolest zmizela jako ranní rosa na slunci.

Takže asi tak.


PS#1: Ibuprofen patří do kategorie léků označovaných NASAID neboli nonsteroidal anti-inflammatory drug a právě anti-inflamatory znamená protizánětlivý.

PS#2: Tohle všechno bylo nejspíš způsobeno excesivním klikováním, se kterým jsem začal v roce 2013. Kdo by to byl čekal, že 75000 kliků bude mít nějaké neblahé následky.


štítky: , a | 0 | komentovat | #

A nyní se vracíme k pravidelnému vysílání...

13. srpna 2015 21:43 | sekce novinky

Pravidelným vysíláním myslím samozřejmě Terminalitu, přičemž slovem „pravidelný“ pochopitelně nemyslím jeho původním význam. Na k47čce čas plyne svým vlastním nevyzpytatelným tempem. Kdysi jsem sliboval jeden kus T týdně, ale tohle tempo se zvrhlo na pár kusů každých pár týdnů. Dneska je to těchto pět: T23: Rakovina, T24: Kaplan, T25: Anit, T26: Carl Solomon a T27: (beze jména).

Kolem hlavní dvojice se začínají vynořovat pochybné postavy a charaktery a začíná je obepínat rozsáhlá konspirace, kterou stěží chápou, natož aby ji byli schopni zastavit. Adam K. a Peo nejsou hybatelé, ale pouzí pozorovatelé, nenachází se v epicentru, ale na okraji, jako poznámky pod čarou větších a důležitějších příběhů. Vodítka jsou následující: T23: Cítím tady nějaké negativní vibrace, T24: Vybavil jsem si hlasy a hukot a žár a světlo a další party v hořícím domě, T25: Probudil jsem se u Anit na podlaze, T26: když se dějou všechny tyhle věci a T27: Všechno je součástí plánu.

(Malá poznámka: Terminalitu jsem psal v rocích 2009 a 2010. Berte to jako omluvu.)


publikováno


štítky: a | 0 | komentovat | #

Jak jsem se (skoro) stal vegetariánem

16. července 2015 2:18 | sekce novinky

„Co kdybych si nedal maso?“ zeptal jsme se sám sebe, když jsem zíral do lednice a přemýšlel, co si dám k večeři v půl čtvrté ráno. „Proč ne? Mohlo by to být lepší pro mě, mohlo by to být lepší pro životní prostředí.“ Hned nato jsem se pustil do tuňáka v konzervě. Hmm, takže možná příště.

Moje vegetariánství se nese v duchu Billa Baileyho:

I'm a vegetarian, I'm not strict. I eat fish. And duck, but they're nearly fish aren't they. – I'm like a post-modern vegetarian. I eat meat… ironically.

nebo Dylana Morana:

I'm a vegetarian… I mean… I'm not strict, in that I eat a lot of meat. But that's because I like the taste, so morally I win. I don't mess about, y'know some people just eat fish, for me it's just things with faces, just flash fry the face. I like to interact with my food… and you always win the staring contest if you eat the eyes.

Jde o vegetariánskou obdobu agnosticismu: Preferuji nejíst maso, ale když se občas vykoupu v prasečí krvi, nemám z toho špatné svědomí.

Kdo čekal nějaký podrobný dušezpyt o krutosti na zvířatech nebo cestu za osvětou duše, toho musím zklamat. Osvícení přišlo znenadání a za moc nestálo. Přesně tak by mohl znít další podtitul mojí fiktivní autobiografie.

This is the way the world ends Not with a bang but a whimper.

PS#1: Vypadá to, že v nejbližších letech jak masný průmysl, tak i vegetariánství ztratí smysl, protože budeme schopni uměle vyrábět maso ve velkém. Před pár lety stál hamburger ze syntetického masa 300000$, teď je to pouhých 12$. Za pár let to může být ještě méně a když se rozjede průmyslová výroba, dostaneme maso pro jehož produkci není potřeba zbytek zvířete a celá infrastruktura, která produkuje věci, které do toho zvířete cpeme. Jediný problém bude vědomí, že jde o maso ze zkumavky a přes to se sluníčkoví někteří lidé nemusí přenést, protože to není přirozené.

PS#2: Nová dávka Terminality: T19 (Tetování), T20 (Čtyřicet tisíc slepých opic), T21 (Zóna) a T22 (Neklid) jsou online, připraveny k vašemu potěšení. T19 můžete rovnou přeskočit, protože se v něm nic důležitého nestane. Naproti tomu v následujících třech částech začíná pád dvou hlavních protagonistů.

Vodítka jsou následující: T19 – žádné vodítko, v následující revizi bude tahle část vyřazena, T20 – veškerá naše komunikace [je] už dlouho napíchnutá a Trudy odposlouchává každý bit, T21 – Bod zlomu a T22 – Té noci jsme ji viděli naposledy.


publikováno


štítky: | 2 | komentovat | #

Techno-optimismus ještě nevymřel

22. června 2015 5:20 | sekce obsah » dojmy & názory

V posledních letech jsou naše digitální vyhlídky stále černější. Už dlouho jsme tušili, že v online světě jdeme cestou stále rozsáhlejšího, důkladnějšího a trvalejšího sledování. Bylo to jako poslední zbytky zlých snů, které nám zůstávaly v mysli, a my se na ně snažili příliš nemyslet, protože to přece nemůže být tak špatný, žejo?. Ale po odhalení Snowdenových tajemství se tato předtucha proměnila na něco neoddiskutova­telného. Noční můra, do které jsme se probudily, se ukázala jako skutečnost. Někdo začal panikařit, někdo začal celou věc zlehčovat, někdo začal propadat cynismu, ale jen málo se od té doby změnilo. O dva roky později se stále všichni pomalu potápíme do jezírka dehtu a tváříme se, jako že není jiné cesty.


Naštěstí existují alternativy a existují myslitelé, kteří se je snaží formulovat. Vždycky je nesmírně pozitivní slyšet nebo číst slova některých z nich, kteří nejen poukazují na problémy a mluví o onom dehtovém jezírku do kterého se potápí základní ideje jako je soukromí nebo autonomie, ale také dokáží vytyčit směr pomyslné cesty vpřed a dodat ostatním kuráž se touto cestou vydat. Jedním z nich byl Aral Balkan se svojí přednáškou Beyond The Camera Panopticon, kterou jsem začal sledovat s morbidním potěšením, ale k závěru mě nabudila optimismem jako některé Graeberovi knihy. Protože existují alternativy. Protože se můžeme dostat ze současného propadu, vyprostit se ze smyčly všudypřítomného sledování a přestat náměsíčně pochodovat do světa cyberpunku (nejlépe ztělesňovaného mezinárodní dohodou TPP, která v kostce dovoluje korporacím žalovat státy, když rozhodnutí lidu oněch států jde proti zájmům oněch nadnárodních gigantů). Neobejde se to však bez práce, bez úsilí a beze změn – a možná největší obětí musí být globální kapitalismus, který se může ukázat jako neslučitelný se základními principy, kterých si ceníme, ale ztrácíme je v současných letech, o kterých se Aral Balkan nebojí mluvit jako o letech digitálního kolonialismu a otrokářství.

Jde o ukázku radikálního myšlení, které namísto ladění detailů statutu quo (jak podle Morozova funguje Silicon Valley, která jen přebarvuje neo-liberalismus) identifikuje základní principy a hodnoty a pak se snaží najít způsob, jak je zachovat, hledá alternativní budoucnost, která je nezničí. Nejde totiž jen o technologii, ale o nadvládu a kontrolu a autonomii, nezáleží na efektivitě nebo pohodlí, ale na etice a morálce, tedy na docela jiných věcech, než o kterých slýcháme v digitálních debatách. Svým způsobem tak navazuje na linii uvažování Appelbaum – Kleiner (The Telekommunist Manifesto)

A ještě jednou: odkaz na ono video.



With a bit of luck, his life was ruined forever

29. května 2015 5:43 | sekce novinky
With a bit of luck, his life was ruined forever

Poslední dobou si připadám nějak takhle. Ne jako Hunter S. Thompson, ne jako ten acid freak, ale jako ten chlápek v saku na konci videa.

With a bit of luck, his life was ruined forever. Always thinking that just behind some narrow door in all his favorite bars, men, in red woolen shirts, were getting incredible kicks from things he'll never know.

Asi tak.

Když už tu mluvím o HST, měl bych se zmínit, že mi (ne)dávno přišel The Great Shark Hunt – sbírka článků a gonzo reportáží, které HST během let napsal. Kniha obsahuje takové klasiky jako: The Kentucky Derby Is Decadent and Depraved, The Temptations of Jean-Claude Killy nebo Strange Rumblings in Aztlan. První jmenovaný je považován za začátek gonzo žurnalistiky, která o pár let později vyvrcholila v kultovní Fear and Loathing in Las Vegas. I když technicky, Thompson považuje Fear and Loathing za neúspěšný pokus gonzo žurnalistiky. Jeho původní představa byla mnohem hrubší a surovější, jak se (mimo jiné) píše v „The Great Shark Hunt“:

[…] Fear & Loathing in Las Vegas is a failed experiment in Gonzo Journalism. My idea was to buy a fat notebook and record the whole thing, as it happened, then send in the notebook for publication – without editing. That way, I felt, the eye & mind of the journalist would be functioning as a camera. The writing would be selective & necessarily interpretive – but once the image was written, the words would be final; in the same way that a Cartier-Bresson photograph is always (he says) the full-frame negative. No alterations in the darkroom, no cutting or cropping, no spotting… no editing.

Co dál?

V poslední době jsem také narazil na výbornou analýzu filmu Apocalypse Now a kráte na to na Apocalypse Pooh – prapředka všech filmových mash-upů, který byl sestříhán roku 1987, dávno před YouTube, dávno před internetovým videem, hluboko v době VHS kazet.

K tomuto videu mě dovedl This exists – jeden z myriády „naučných“ YouTube kanálů, které jsou více méně jen pouhé kompilace bizarností a faktoidů – tedy přesně tím, proti čemu by Niel Postman zuřivě protestoval. K This exists mě dovedlo THAC fórum, kde se diskutuje o 44 – potenciální připravované sérii, která bude duchovním pokračováním kultovní klasiky Marble Hornets. K THAC fóru mě nasměroval BNWYDSE podcast, k němu mě dovedl youtube kanál troyhasacamera, ke kterému jsem se obrátil po skončení Marble Hornets. Jak jsem se dostal k Marble Hornets, si už nevzpomínám, ale jasně si vybavuji těch několik prvních nocí a svítání utopených v mlze, kdy jsem hltal entries po desítkách. Těch několika dnů mě, stejně jako desítky tisíc dalších lidí, vytrénovalo, abych jako Pavlovovi psi reagoval na každý šum, narušení a chyby obrazu a zvuku, protože to znamenalo, že nevysvětlitelná a nezastavitelná kosmická hrůza ztělesněná do podoby slenermana/ope­ratora je za rohem.

A dál?

Terminality! Od poslední aktualizace uběhlo už hodně vody a proto tu zveřejním rovnou čtyři fragmenty: T15 – K., který na scénu uvádí K., T16 – Konec světa, který sleduje cesty našich hrdinů, jak utíkají až na zmíněný konec světa, T17 – Tomy, který představuje Rubina starého kamaráda, v jehož domě na konci světa naši hrdinové na chvíli najdou útočiště a T18 – Velkej a malej Pítr, který popisuje noc na konci světa. Vodítky všech čtyř částí jsou jejich poslední věty.

A dál?

Už nic. Snad jen že alternativní název mojí fiktivní auto-biografie by také mohl být Pouhý Pozorovatel. Vysvětlení se nachází v reportu z PragoFFestu.


publikováno


štítky: , , , a | 0 | komentovat | #

Zapomínám

3. května 2015 6:05 | sekce novinky

Není to tak dávno, co jsem tu prohlašoval něco o jednom kusu Terminality každý týden, ale už začínám zapomínat. Tak to musím aspoň napravit dodatečně.

Malá poznámka: T10-T13 nebyly opravené a nacházely se tady v podobě z roku 2009/2010. Všem čtenářům se za způsobenou duševní újmu omlouvám. Jediné moje štěstí je, že špatná próza není považována za zločin proti lidskosti. Tedy aspoň zatím.

Takhle to dopadá, když mám všechno v gitu a musím to ručně synchronizovat s webem. Bylo by krásné mít nějaký redakční systém poháněný gitem, kdy bych jen commitnul a všechny změny by se automaticky objevily na webu.


publikováno


štítky: | 0 | komentovat | #

PragoFFest je dekadentní a zvrácený

15. dubna 2015 23:35 | sekce obsah » dojmy & názory
PragoFFest je dekadentní a zvrácený

Můžou za to nejspíš Beat Down Boogie. Právě jejich videa z velkých amerických conů mě donutila jít na PragoFFest. Micah Moore z BDB má velice speciální talent a dokáže chaos conů brilantně natočit, poutavě sestříhat a pak jako pièce de résistance přidat tu správnou hudbu pro finální útok na spánkový lalok. Outsideři, kteří neznají realitu, ale jen vyleštěný mediální obraz, tak nutně musí propadnout dojmu, že každé takové setkání naživo je jedna nekončící katarze.


Když jsem pak četl, jak se Jiří Nápravník vypravil na sólo pouť do srdce bestie, padlo konečné rozhodnutí. Když tam může jít jedna anonymní duše, můžou tam jít všechny. Dostat se dovnitř, najít hlavní nerv, spálit celé místo na prach jako šílený Nero na výhradní dietě Manhattanů a zmizet. Takové byly aspoň hrubé obrysy plánu, detaily zbývalo operativně doplnit přímo na místě.

První den Conu jsem oslavil tím, že jsem ho strávil někde úplně jinde – na srazu jehož jméno by mělo zůstat utajeno pro případ, kdyby se ostatní účastníci rozhodli vznést obvinění a podávat žaloby. Šlo o pestrou sebranku expatů, kteří z důvodů, které jsem nikdy plně nepochopil, našli útočiště právě v Republice. Burroughs už kdysi dávno psal: Přes kopce a daleko, daleko, do Západních zemí. Kdokoliv se vám postaví do cesty, zabijte ho. Jeho slova mi hluboce rezonují v duši. Kdo žil v blátě sní o betonu a geometrické přesnosti měst, kdo strávil všechny své dny v aseptických metropolích, může snít o troše rurální špíny.

Moje krycí historka zněla, že jsem fotograf převážně pracující pro NKP, ale než jsem ji stačil rozvést, přísedící, konvertovaní na místní víru, se horlivě pustili do svých piv a anglická konverzace začala divoce létat vzduchem. Já se jako slušný člen společnosti držel přísloví, že panáky jsou pro bastardy a pivo pro svině, a odstartoval gin\tonicem. Když jsem se začal bavit s jedním Velšanem o zvrhlosti masových pirohů, přešel jsem na černé rusy. Když se hovor přesměroval ke Giuseppemu – Italovi z Říma, který byl v Republice dva měsíce, viděl víc místních měst než já za necelé tři dekády, a kterému jsem se pokoušel střelit nějaké svoje špatné povídky – už jsem naplno jel v Martini koktejlech špinavých jako hlína.

Někdy v tom okamžiku mě začali srát. Nešlo o nic konkrétního, co by mě rozčilovalo – rozhodně nešlo o opilecké žvásty, kouř, ani hudbu, jejíž hlasitost byla s vědeckou přesností zvolena tak, aby znemožňovala pohodlnou konverzaci ve druhém jazyce – byla to jenom jakási obecná nálada, otrávená a nemocná aura v místnosti podporovaná faktem, že všichni přísedící stále dýchali a neměli ostrý metalický předmět vražený do průdušnic. Pochopitelně jsem s sebou jako slušný člen společnosti nosil kampfmesser – kus Solingenské oceli shodou náhod vybroušený do tvaru nože. Co se lidí týkalo, řadil jsem se mezi připravené optimisty – věřil jsem v humanismus a lidské dobro, ale v zásobě jsem měl připravenou smrtící sílu, kdyby došlo na nejhorší.

A někde tam, v okamžiku, kdy jsem jednou rukou svíral rukojeť nože skrytého v batohu a hledal bezpečnostní kamery, mi došlo, že nastal čas odejít.

Udělal jsem pár fotek, které jsem vzápětí smazal, potřásl pár rukama, které nikdy znovu neuvidím a zmizel do chladného a ostrého města – zase sám, jedna anonymní tvář ztracená v davu, zase na nohách, zase v pohybu. Zatím nebylo ani tak pozdě – něco kolem půlnoci – ideální čas se někam ztratit, přeskupit vojsko, přerovnat myšlenky a začít plánovat co dál. Poté, co zavřeli TAB a přesunuli ho na loď (mám dojem, že šlo o určitou formu pojišťovacího podvodu) zbývalo jediné místo v celém městě, kam mělo určitý smysl zajít – bar HG – a nohy mě tam nesly sami. Na uši jsem nasadil sluchátka, do kterých vyřvávaly Monochrome Nights od Watered – nejlepší skupiny, na kterou jsem v posledním roce narazil – a přeřadil na autopilota.

Zaplul jsem do HG, obsadil poslední volnou stoličku na baru, napravo nějaká blondýna, nalevo týpek ve vlněné čepici. „Pink gin,“ zavelel jsem a barmanka v kostýmu letušky zvedla obočí. „Tanqueray, jako vždycky?“ Nezáleželo, jak velký do HG chodil dav, když si jeden jediný člověk párkrát řekl o koktejl z roku 1870, obsluha si ho nutně musela zapamatovat. Po čtvrté, když jsem v sobě měl už pár pink ginů a Manhattanů z Hunter S. Thompsonovy oblíbené Wild Turkey whisky a zase začalo jezdit metro, jsem odjel do ubytovny, poháněný jakýmsi prastarým instinktem podobným tomu, který navádí migrující ptáky.

Probudil jsem se s mírnou kocovinou a prvními příznaky začínající paranoii.

Na cestu jsem se vydal až po poledni. Zády ke stěně, neustále jsem se ohlížel přes rameno. Potřeboval jsem svůj hair of the dog – ranní drink na rozproudění, další kapitolu v boje ohněm proti ohni. Ale nebylo vůbec lehké nápoj obstarat. Překvapivě, když se člověk se závažnou potřebou několika Bloody Mary ukáže krátce po poledni, mají ho za alkoholika. Kam se poděla idea kapitalismu, kterému velí jen chladná rovnice nabídky a poptávky? Za co jsme vyšli na Václavák v roce '89, když ne právě za tohle?

„Ok, to je v pořádku. Musím jít na autobus, pár zastávek, velká modrá budova, zaplatím vstupné a když se mě zeptají, řeknu, že fotím pro NKP,“ říkal jsem si na uklidnění, když jsem se zase vydal na cestu. Na Con jsem se dostal těsně před třetí hodinou. Stále jsem smrděl kouřem. Strach, obavy a nejistota začaly sílit.

„Dobrý den.“

„Na dnešek.“

Na pokladně mě nějací mladí geekové, znudění repetitivní prací, označkovali páskou na ruku a najednou jsem se ocitl uvnitř. Co teď? Co dál? V batohu mi stále ležel blok s poznámkami, které jsem franticky načmáral v HG, ale bál jsem se ho otevřít a nahlédnout do těch slov, jako kdyby šlo o Necronomicon nebo transkript Zalgovy písně – pozůstatek starých hrůz, které by měly být zapomenuty. V těch stránkách leželo jen šílenství.

Chodbami se promenádovali gangsteři v sáčkách s maskami z Payday, stormtroopeři, hobiti, doktoři, tisíc a jedno ztělesnění anime. MLP gangy rázovaly chodbami jako ostraha koncentráku a shlukovaly se kolem svého nejprohnilejšího doupěte neřesti v místnosti číslo 2 – jediného místa, do kterého jsem se bál vstoupit. Zahlédl jsem krásnou Elizabeth z Bioshocku Infinite, která si vedla jednoho fotografa. Vůbec nepomáhalo, že jsem – jako odchovanec temných končin 4chanu – viděl všechno rule34 a ona do těchto deprivovaných vizí skvěle zapadala. Problesklo mi hlavou, že můj epitaf by měl znít: „Viděl jsem všechen R34 na světě. Nelituju ničeho.“

Vyběhl jsem do patra, kolem stánků MatFyzu, v jednom baru si poručil točeného Rebela. Avšak jejich stroj na čepování fungoval tak žalostně pomalu, že jsem mezitím stihl vypít dva lahvové.

Poté jsem se ukryl v místnosti, která hostovala linii knihovna o tvorbě, psaní, povídkách a románech – serious business v moři žoviální zábavy. Avšak, když si na začátku jednoho workshopu začali hrát s neviditelným balonem musel jsem přehodnotit svoje předpoklady a očekávání.

Nicméně i z tohoto organizovaného šílenství vzešlo něco, co by se mohlo stát povídkou. Detaily jsou příliš oplzlé na vysvětlení, ale nějak se to točilo kolem klíčového slova hermafrodit, jako Múzu jsem si vybral milou Markétu (v poznámkách: kostkovaná košile, vysoké šněrovací boty).

Tři hodiny ráno, přes bar TAB se už přehnal obvyklý nápor cizinců a expatů a teď v něm zůstávali jen tři lidé, dva nedopité Manhattan koktejly a líný jazz. Seděl jsem na vysoké barové stoličce, jením loktem opřený o pult, mysl jako karamel a díval jsem se na dívku s ruměncem ve tváři a kaštanovými vlasy. Prstem kroužila po hraně sklenice a pak se na mě podívala s milým úsměvem. Na rtech jsem ji vak viděl velice lehký náznak pochybností a nejistoty.

V poznámkách mám poté uvedeno: sklon k násilí, šerm, slovní asociaci hazard – black jack – počítání karet (tento článek řetězu vznikl jako myšlenková mapa vycházející ze slova koza, ve které se mimo jiné bok po boku vyskytuje maďarský matematik Paul Erdős a gonzo žurnalistika, na jejich spojení doufám není třeba poukazovat).

Tohle byl svět neonů a velkých peněz, kam zvrhlíci chodili zažívat trochu vzrušení a riskovat svoje dolary, eura a jeny. Nízká oranžové světla, vyřezávaný interiér, ruleta pro ty, kteří pro svoje vzrušení potřebují riskovat velké částky, automaty pro rutinní hazard a stoly s blackjackem pro profesory statistiky, kteří sem přiletěli se skvadrou studentů, aby si v praxi ověřili nové způsoby počítání karet, vydělali pár tisíc dolarů za večer a byli posléze vyvedeni ostrahou a navěky jim byl znemožněn přístup kamerami, které si pamatují jejich tváře.

Výsledná povídka je zřejmá: V baru TAB potkám holku, která je ve skutečnosti hermafrodit, má skony k násilí a hazardu a miluje brutální stránku šermu. A nějakou shodou okolností skončíme v kasinu, abychom si zažili chvilku vzrušení a pomocí počítání karet ho v blackjacku obrali o velké peníze.

Když jsem unikl ze spárů knihovny, která se stejně jako zbytek Conu začínala zvrhávat do sále většího zmatku a šílenství, začal jsem se plížit chodbami a nohy mě dovedly do velkého game-roomu, který žil a tepal craft-conem a soutěžemi v nějakých MOBA hrách, které jsem nikdy nedokázal plně internalizovat, ale očividně byly velice populární. Místnost naplněná konzolemi a počítači na mě působila jako Austrálie – kontinent sestávající se výhradně z věcí, které se člověka snaží zabít. Všechno, co jsem viděl, křičelo, že tam nepatřím. Už pouhá skutečnost, že jsem byl o hlavu vyšší než většina davu, tomu nepomáhala. Tohle byl revír mladých a aktivně se mě snažil vypudit. Prošel jsem na konec místnosti, otočil se a vypadl ven. Už roky mi v mozku hnízdí sílící pocit depersonalizace, stavu, kdy si připadám, že nejsem skutečný, že na mě a na mých potřebách a přáních nezáleží, že všechno ostatní je reálné a hodné pozornosti, ale ne já, já jsem jen odlidštěný, nehmotný pozorovatel. Mám takový dojem, že tam jsem pod tíhou spontánní hostility na malou chvíli skutečně přestal existovat.

Vypadl jsem ven, loudal se chodbami a paranoia a pochybnosti se začaly naplno projevovat. Na záchodě mě napadlo: „Kdyby tady našli mrtvolu, to by určitě oživilo Con.“ V batohu jsem stále měl laserem broušený kampfmesser ostrý jako břitva. Mohl jsem to tam ukončit, rychle a efektivně, podélně si proříznout žíly na předloktí, strčit ruku pod vodu, aby se rány nezačaly zacelovat a počkat až si mě přisvojí Heideggerovy nichts.

Ale vyšel jsem z kabinky živý a bez zranění. Chvíli jsem seděl na přednášce o cyberpunku a v hlavě mi klíčila myšlenka naplnit sklepy pod Conem trhavinami a střelným prachem a všechno jako Guy Fawkes bez příčiny vyhodit do povětří. Proč ne? „Nemá smysl umřít bez jizev,“ pomyslel jsem si a odebral se přímo do místnosti číslo 2 – do centra MLP linie. Sedl jsem si a potichu poslouchal. Nevydržel jsem ani dvacet minut a musel jsem kapitulovat a pronásledovaný pochybnostmi a paranoiou vyklidit pozice. Když jsem se odcházel uviděl jsem známou tvář. Možná, že kdyby se to stalo dřív, něco by to znamenalo, ale ne teď. Už jsem neměl sílu, tohle místo, stejně jako jakékoli jiné, nebylo pro mě. Krátce po sedmé jsem se nepozorován vytratil ze dveří do studeného města, jako anonymní tvář v beztvarém davu.

Místo čtyř dnů jsem na Conu strávil jen čtyři hodiny, stravován pochybnostmi a paralýzou. Nečekal jsem mnoho, ale přesto jsem byl zklamaný, hlavně vlastní netečností a neschopností prorazit pomyslnou buněčnou membránu. Samota v davu je vždycky horší než samota osamotě. Con ukázal jenom jednu věc – že ani neomezený přísun piva a barák plný nerdů mě nedonutí si užívat života. Na cestě zpátky do domu těsně za hranicí města a na pokraji čekajících lesů, ve kterých bych se mohl oběsit a moje tělo by nikdo týden nenašel, jsem smazal všechny fotky – tohle nebyly moje vzpomínky, já byl jenom nehmotný pozorovatel, jakási parazitická forma života, špína na lesku události. Tam někde moje interní panika dosáhla stavu jaký to má smysl? a uvažoval jsem, vážně jsem uvažoval, že se zabiju na kraji silnice a po vzoru samurajského sepuku si proříznu břicho věrným kampfmesserem.

Následující den jsem se vypravil na posobotu udělat pár fotek. Bez naděje na cokoli jiného. Nakonec jsem přišel pozdě, vypil pár levných energy-drinků, koupil pár piv a club maté za bitcoiny a celý večer otravoval/bavil se s jedním klukem, který mi v mnoha ohledech až nepříjemně připomínal Pea – literární postavu o které píšu od roku 2007.

A co příště? Co další rok? Když jsem přežil tenhle – tak proč se neprohnat tím příštím v duchu Camusova absurdismu? Už jenom pro tu čirou zoufalost a paniku koncentrovanou do těch pár hodin. Příště to třeba vyjde. Příště přijdu vybaven břitvou nebo revolverem s jením nábojem v bubínku.

Proč ne?


štítky: a | 0 | komentovat | #

Intermezzo

14. dubna 2015 23:26 | sekce novinky

Nová Terminalitè tady, tentokát podaná výhradně formou nesouvislých fashbacků. Vodítkem je příběh o studně, který je jednak ukradený z Murakamiho Norského Dřeva a druhak jde o náznak věcí budoucích.

To je pro dnešek všechno, zítra na k47čku hodím report z letošního PragoFFestu.

Tenhle pražský con se konal už před nějakou dobou, ale zpráva o něm, mi od února ležela na disku, téměř dokončená, téměř připravená. Ale sám jsem nevěděl, co s ní. Dlouho jsem se z důvodů, které vyjdou zítra najevo, přikláněl k variantě smazat a zapomenout. Ale nakonec se váhy překlopily na druhou stranu a všechno to sem vysypu. Proč ne, žeano?


publikováno


0 | komentovat | #

Kdybych chtěl napsat autobiografii...

2. dubna 2015 19:36 | sekce obsah » psaní
Kdybych chtěl napsat autobiografii...

Někdy přemýšlím nad hypotetickými otázkami, které nemají žádný hlubší smysl nebo dopad na svět kolem nás, zajímavé na nich jsou jen hypotetická řešení a cesty, které k nim vedou.

Jednou mě znenadání napadlo: Kdybych chtěl (nebo musel, například pod pohrůžkou střelnou zbraní) napsat autobiografii, jak bych k tomu přistoupil?


Protože sám nejsem ničím zajímavý a vedl jsem tak všední, jednotvárný, nezáživný, únavný, mdlý a fádní život, že by otrávil i Zénóna jeho stoiky, zařídil bych, aby aspoň kniha samotná stála za pozornost a šel bych na to jako Chorche Luis Borges od fiktivního lesa.

Tak předně: Žádná autobiografie by neexistovala. Už to samo o sobě by představovalo zásadní odklon od klasického formátu biografií. Ale to by byl jen začátek celého schématu. Pouze bych předpokládal, že byla v minulosti napsána, vydána, lidé ji četli, jeden fiktivní novinář napsal recenzi v nějakém známém časopisu (mám na kalibr typu The New Yorker nebo The New York Review of Books – když už snít, tak ve velkém), strhal ji a závěrečné hodnocení shrnul slovy „not having fun“ (nebaví mě to). Později se k autobiografii vrátil a začal pátrat po primárních zdrojích a snažil se zjistit pravdivost všech vodítek, příběhů, faktů a informací zmíněných ve fiktivní autobiografii. Po několika měsících skoro až detektivní práce by výsledky tohoto výzkumu shrnul v knize The Art of Not Having Fun, která by obsahovala citace z neexistující autobiografie, přepisy delších pasáží včetně oprav a vysvětlení. Ke konci by tento fiktivní autor došel k přesvědčení, že já, jako skutečný já, vůbec nemusím existovat a přinejlepším jde o důkladně dodržovanou, ale přesto umělou a vykonstruovanou persónu. Aby bylo dílo završeno, krátce po vydání této skutečné knihy, bych zemřel a tak bych vrhl závěrečný stín pochybností na celou záležitost.

Šlo by o jednu z mála autobiografií, které by popíraly, zda-li člověk, který je biografován, vůbec žije a je skutečný. Protože sám si nejsem vůbec jistý.


PS#1: O fiktivní autobiografii by se tvrdilo, že jeden z mnoha jejích podtitulů zněl: Iunguntur iam gryphes equis (v češtině: křížit koně s gryfy). Tohle spojení se uvádíBorgesově Fantastické Zoologii (kde autor tvrdí, že se stalo příslovečným) nebo v práci Role Koně v Historii Člověka, kde se píše:

V antice neznámou zrůdou byl hipogryf, kříženec koně a gryfa, jejichž spojení uváděl Vergilius jako příklad absolutního nesmyslu.

To by mohlo stačit jako předznamenání, jak se věci ve skutečnosti mají.

PS#2: Dvánáctá terminalita je tady připravená pro vaše oči, uši a jiné orgány vnímání (tentokrát bez vodítka).


štítky: , a | 2 | komentovat | #

Nikdy nevěřte knihám

27. března 2015 22:46 | sekce obsah » kultura
Nikdy nevěřte knihám

Nikdy nevěřte knihám. A když už se jim rozhodnete z nějakých důvodů důvěřovat, za žádnou cenu se neřiďte jejich radami. Můžete pak skončit jako já, když jsem dal na radu komentátora Charlese Kinbote z Pale Fire („považuji za rozumné eliminovat nepohodlné ustavičné listování buď tím, že se kniha rozřeže a stránky s textem básně vyjmou a sepnou dohromady, nebo, což je jednodušší, zakoupením dvou výtisků téhož díla, které se pak dají položit vedle sebe“) a po sérii administrativních omylů jsem skončil se dvěma verzemi Nabokovova Bledého Ohně. Tento výsledek je politováníhodný už jen proto, že velice brzo vyplyne najevo, že duševní stav samozvaného komentátora, který toto radu vydal, je přinejmenším pochybný.


Bledý Oheň je jednak název poslední básně Johna Shadea o 999 verších a také jméno celé knihy, která obsahuje titulní báseň, ale hlavně její komentář z pera Charlese Kinbote, který ji rozsahem několikrát překoná. Už od prvních stránek předmluvy je jasně patrné, že Kinbote je přinejmenším zvláštní charakter a toto podezření se čtením komentářů jen potvrzuje. Ve stránkách vysvětlivek se Kinboteh, se jen okrajově věnuje Shadeovi básni a většinu času komentátor mluví sám o sobě, své rodné revolucí zmítané zemi Zembla a jejímu králi Karlu Milovanému.

Kinbote v básni vždycky najde pár veršů nebo jen slov, které v jeho mysli jasně odkazují na Zemblanské povstání a královraždu, která se (aspoň podle komentátorových slov) odehrává ve dnech, kdy Shade básní svůj magnum opus.

Velice brzy se čtenáři na mysl musí začít drát myšlenky o autorství. Ne toho zřejmého – tedy jestli knihu skutečně napsal autor Lolity, ale meta-autorství. Kdo z dvojice Shade – Kinbote mluví pravdu? Je to tak jak tvrdí komentátor? Jde o jeho dílo a Shadea si vymyslel? Nebo je Kinbote jen fiktivní postava vytvořená Shadem? Nebo je jeden z nich pseudonymem někoho třetího?

Text obsahuje pasáže, které tyto pochybnosti jen utvrzují. Jak může Shade psát o Zemblanské revoluci a plánu královraždy zrovna jak probíhá na druhé straně světa? Na jiném místě Kinbote uvádí, že Shadeovy verše přímo poháněly královraha Graduse.

Vysvětlení může být také takové, že Kinbote pouze vzal poému zesnulého Shadea a divoce ji překroutil aby ospravedlnila a dala život jeho pomateným výmyslům. Protože jak píše v úvodu: „ale ať už je to jakkoli, poslední slovo má autor komentáře“.

Sám mám ještě daleko k vyslovení nějakých finálních závěrů, protože nejsem ani v polovině. Aby bylo jasno, tyto úvahy o meta-autorsví nejsou jen známkami mojí vlastní pomatenosti, protože o nich přemýšleli i jiní. Přesně na toto téma Brian Boyd napsal knihu Pale Fire: The Magic of Artistic Discovery.

Tedy pokud chcete věřit knihám.


PS#1: Bledý oheň teď prokládám stránkami Net Delusion od Evgeny Morozova ???

PS#2: Nová Terminalita je tady. Vodítkem je tentokrát fráze: vytloukání klínu s klínem.


štítky: a | 0 | komentovat | #

Co by udělal Pierre Menard?

17. března 2015 11:18 | sekce novinky

Although it may seem like all hope is lost…

Takhle končil jeden paper, který se mi nedávno dostal do rukou a stejně se dá popsat místní situace, hlavně co se týká mého závazku postupně odtočit Terminalitu a jednou pro vždy na ní zapomenout. Stále to platí i když iluze dochvilnosti vydrží jenom, pokud budeme předstírat, že se poslední dva týdny z důvodu nějaké časové anomálie vůbec nekonaly. Nicméně desátý fragment je online. Vodítkem jsou tentokrát věty: Nestalo se nic, co bych si pamatoval. a Dva páry očí upřeně sledovaly naší trajektorii nocí. (Druhá věta je spoiler, takže byste ji za žádných okolností neměli číst.)

Když už tu jsem, musím si a všem kolemjdoucím nalít čistého vína: Jak to po sobě čtu, musím přiznat, že mnohavrstvost povídky, kterou jsem už dříve naznačoval, není víc než pouhá lež. Z větší části jde jen o inconsistent mad rambling, které nikam nevede a do kterého je místy vražených pár slov, které naznačují možnost něco hlubšího, ale nedávají nejmenší naději zjistit o co jde.

Některé pasáže jsou navíc naprosto otřesné. Výsledek, který se dostane na k47čku není nijak slavný, ale to není nic proti největším hrůzám, které skončí přepsané a zůstane po nich jen stopa v git repozitáři. Naději na dramatické vylepšení jsem už dávno ztratil a místo toho do poznámek (které začínají být poněkud barokní a plné zbytečných věcí) dopisuji zmínky o DNOTS, tedy toho, co mělo být pokračováním téhle zatracené povídky.

I když – a to bych nejspíš neměl říkat nahlas – dostal jsem nápad napsat Terminalitu znovu. Ne přepsat, ne opravit, ale vytrhnout z ní páteř osnovy, zbytek zahodit, přidat ty naznačené dějové linky a to co se stalo před a po tom a začít psát od nuly. Výsledek bude větší, lepší a hlavně lépe strukturovaný.

Zbývá jen doufat, že to nedopadne jako Borgesův Pierre Menard, který se snažil znovu napsat Dona Quijota a natolik se ponořil do reálií Španělska sedmnáctého století a Cervantesova života a tvorby, že Dona Quijota napsal slovo od slova stejně jako originál. (Pierre Menard mimo jiné zmíněn jako skutečný autor i v poznámkách 49 a 50 knihy House of Leaves.)


publikováno


štítky: , a | 0 | komentovat | #

Příběhy zpoza Proxy

28. února 2015 16:52 | sekce novinky
Příběhy zpoza Proxy

Zrovna nedávno jsem si říkal: „Propáníčka, nebylo by fajn, kdyby existoval nějaký vyhledávač v pražských antikvariátech?“ O chvíli později jsem zjistil, že přesně taková věc existuje a o další chviličku jsem se stal hrdým vlastníkem pár regálů velice levných knih. Z důvodu eliminace nákladů jsem se pro ně ještě musel stavit. S náklaďákem.

Když nakupujete knihy touto cestou, proces nákupu probíhá stylem, že si najdu, kde v regále začíná (třeba) Borges, zjistím kde končí, vezmu všechny knihy mezi těmito dvěma body a přesunu je k pokladně. S cenami kolem dvaceti halířů za stránku je to jediná logická cesta.

Nejzajímavějším úlovkem je rozhodně anglická (a velice levně tištěná) verze Nabokovova Pale Fire (česky Bledý Oheň), o které jsem četl v souvislosti s House of Leaves a Homestuck jako jedné z raných metafikcí. (Druhou zajímavou kořistí je pak tohle monstrum.)

Když už tu zmiňuji ten proklatý Homestuck, tak se sluší dodat, že mi po pár stovkách stránek zlomil vaz. Ptal jsem se lidí znalých tohoto fenoménu a ti říkali, že někdy po tisícovce se to zlepší. Nevím jestli mysleli, že to začne být zajímavější, nebo že čtenář, který se už dostal tak daleko, začne podléhat Stockholmskému syndromu, přistoupí na pravidla hry a zbytek dojede setrvačností. Ať už je to tak nebo tak, stále to nevysvětluje, jak se právě tenhle webkomix mohl stát tak masivně populárním? Úvodní bariéra se zdá příliš vysoká a extrémní effort justification (ospravedlnění v duchu „protože jsem něčemu věnoval spoustu času, musí to za ten čas přece stát“) začne působit až na ty, kteří se přes tuto překážku dostali.

Od Homestucku jsem si na chvíli dal pauzu a během jednoho večera prolétl 700 stránek webkomixu Whomp!, který jsem si posléze přidal do RSS čtečky a všem ostatním doporučuji stejný postup. Whompu dávám hodnocení ★★★★☃.

A abych nezapomněl to hlavní proč dneska vůbec píšu: Devátá Terminalita je připravená k okamžité konzumaci očima a myslí. Jde o několik zbytečných paragrafů, které bych měl nejspíš odstranit, pár řádků o společné historii hlavní dvojice s Doktorem Browbackem a pár slov o Ruby, která se znenadání vrátí. Vodítkem je tentokrát věta: „Exitus,“ odpověděla bez špetky naděje v hlase.

Na začátku operace Terminalita mk. 2 jsem slíbil tempo jedné části za týden, od té doby uběhl přesně měsíc a slíbená kadence se už začíná zpomalovat. V téhle chvíli nezbývá než doufat, že frekvence nespadne k něčemu jako „jedna část za rok“, což se dost podobá době před operací Terminalita mk. 2.

PS: Po tisícovce se to doopravdy o něco zlepší.


publikováno


štítky: , a | 0 | komentovat | #

T8

17. února 2015 5:50 | sekce novinky

Slib stále platí: Každý týden jeden flák Terminality. Tady je ten osmý. Jsou v něm představeny další postavy a charaktery, které můžou a nebo také nemusí být v budoucnosti důležité (nejde o nějaký rafinovaný záměr, ale pouze o přebujelé diletantství), plánují se razie, plánují se další kola chemické sebedestrukce, vzpomíná se na minulost a tak podobně.

Vodítkem je tentokrát věta: … v tom okamžiku, kdy jsem padal do ledové řeky, do náručí Mechanické víly ….

Mmch: Všechny (zavádějící, klamné a mylné) poznámky jsem soustředil sem.


Dále jen telegraficky:

Zaprvé: Začal jsem číst webkomiks Homestuck. Bůh na mě buď milostiv. Než se prokoušu přes všech 7000+ stran tohohle monstr-díla, často přirovnávanému k Joycemu Odyseovi, bude to nějakou dobu trvat. Ve světle tohoto úkolu se těch pár dnů, kdy jsem na posezení přečetl něco přes tisíc stránek Questionable Content, jeví jako nic. QC byla pouhá kratochvíle, Homestuck naproti tomu působí jako dvanáct Heráklových úkolů ve formě textu a animovaných gifů. Pro srovnání: Proustovo Hledání Ztraceného Času má něco přes 4000 stran a 1200000 slov, Homestuck se podle wikipedie rozsahem překonal hranici 700000 slov. (A Když už jsem v tom, musím zmínit, že tento seznam stojí za pozornost.)

V retrospektivě je zajímavé, že v roce 2008 jsem QC popisoval jako středně zábavný komiks, který po nějaké době začne působit zatraceně stereotypně a spadne do šablony: všichni jsou téměř šťastní, nic se neděje, a když už se něco stane, hned se všichni omlouvají. Od té doby se nic nezměnilo a děje se toho ještě méně než dříve. Na QC jsou nejvtipnější vlákna na 4chan boardu /co/, kde lidé postují alternativní verze komiksu a edity.

Zadruhé: Připravuji report z PragoFFestu, který se mi zcela vymkl z rukou. Z plánované krátké noticky se stal polo-fiktivní monument, který má přes 2300 slov. Hodím to sem v nejbližších dnech, jen co opravím nejzávažnější chyby. Jo, psát je fajn, ale opravovat to stojí víc nervů a času. Stejně tak třeba pro blog funkcionálně.cz mám ve frontě 7 článků (dohromady přes 13000 slov), ale musím se někdy dokopat k tomu, abych si to po sobě přečetl a sklepal do publikovatelné for­my.

Zatřetí: Říkal jsem už, že k47čka má vlastní facebookovou stránku?


publikováno


štítky: , , a | 0 | komentovat | #

T7

7. února 2015 9:56 | sekce novinky

Jak jsem slíbil: Sedmá část terminality je online. Jde o krátké střízlivé ticho mezi Velkou Party a Nekonečnou Oslavou, během kterého je na scénu uveden doktor Browback.

Hlavním vodítkem je tentokrát věta: Nedávalo to smysl.


publikováno


štítky: | 0 | komentovat | #



co se děje jinde v zóně k47

zdroj | rss

stalkr

22. července 2015 22:54
25. června 2015 4:14
11. června 2015 22:45
1. června 2015 19:51
zdroj | rss

Funkcionálně.cz

20. července 2015 14:12
6. července 2015 21:10
25. května 2015 0:36
17. května 2015 21:02
zdroj | rss

Dnes večer k poslechu a tanci hraje...

3. srpna 2015 4:46
23. července 2015 13:11
9. července 2015 22:57
18. června 2015 5:32

o autorovi:

K. Jmenuji se Karel Čížex, v síti také známý jako kaja47 - tak trochu spisovatel, trochu programátor, trochu webař, milovník divné hudby atd atd.
mail:
jabber: kaja47@jabbim.cz

další projekty

wyhledawacz fel.log stalkr vtipy.k47.cz k47.shop Zkracovač adres stripbot

živě z twitteru

N/A

tadá

poslední články

Infarkt v sedmadvaceti
článek | 24. srpna 2015
Terminalita #27
povídka | 13. srpna 2015
Terminalita #26 - Carl Solomon
povídka | 13. srpna 2015
Terminalita #25 - Anit
povídka | 13. srpna 2015
Terminalita #24 - Kaplan
povídka | 13. srpna 2015
Terminalita #23 - Rakovina
povídka | 13. srpna 2015
Terminalita #22 - Neklid
povídka | 16. července 2015
Terminalita #21 - Zóna
povídka | 16. července 2015

poslední komentáře

Jak jsem se (skoro) stal vegetariánem
kaja47 | 16. července 2015
Jak jsem se (skoro) stal vegetariánem
Michy | 16. července 2015
Ray Bradbury - 451 stupňů Fahrenheita
Anonym | 10. července 2015
Sedm let post-rocku
Pavel Kohout | 15. května 2015
Kdybych chtěl napsat autobiografii...
kaja47 | 14. dubna 2015
Kdybych chtěl napsat autobiografii...
Severák | 3. dubna 2015
Temná a vágní fantasy
Michy | 16. února 2015

největší kecalové

Michy Michy
Severák Severák
adam adam
Anonym Anonym
Pavel Kohout Pavel Kohout

K47i © 2002 - 2015 K. aka Kaja47