… a moje místo je bar Repete devět hodin večer.

Na Twitteru jsem se už podřekl a něco málo naznačil o podivuhodných okolnostech, které mě donutily zase něco dělat a na malou chvíli hořet a začít psát, okamžitě, kompulzivně, ještě s horkou hlavou, neodkládat, nevychládat a předběhnout otázky a pochybnosti. Na začátku jsem měl v hlavě jenom název „Bad Joke Incorporated“ a nutkání napsat něco, co se bude odehrávat během přijímacího pohovoru. Věci na sebe nenechaly dlouho čekat. Při cestě na nádraží jsem na ty skromné kosti se začal nabalovat nápady, prostředí, děj, kontext, vyznění, nějaké širší myšlenky. Ve vlaku jsem si pak sedl, vytáhl notebook a začal psát:

Nad mrakodrapem Carus Ferocia kroužil Mechanický Drak, děsivá kreatura, která mohla celé město v jediném okamžiku sežehnout na prach, ale všichni se tvářili jako by se nic nedělo, jako kdyby se První Nanomechanická Revoluce nikdy nestala a nezplodila několik takovýhle zrůd.

Mířil jsem přímo tam, do jeho stínu. V mrakodrapu Carus Ferocia jsem měl pohovor u společnosti Bad Joke Incorporated, na pozici, která se okrajově týkala Mechanického Draka a jeho stínu a to mě děsilo…

Tohle rozhodně nebylo v plánu. Mechanický drak? První Nanomechanická Revoluce? Carus Ferocia? Prostě jsem začal psát a jenom sledoval, kam mě prsty mechanicky tančící po klávesnici zanesou. Výsledkem je lehké sci-fi o psychopatických androidech, které se odehrává během pracovního pohovoru, zapadá do šílené reality Arytmie a okrajově zmiňuje širokou paletu témat jako informační závislost, spor Chomsky vs. Norvig, problémy vědomí atd. atd. Zkrátka další věc postavená na tangentách podobně jako Horečka.

Pokud teď hledáte odkaz na povídku, musím vás zklamat. Rozhodl jsem se totiž, že Bad Joke Incorporated přihlásím do jedné literární soutěže a v pravidlech stojí, že příspěvek nemá být už publikovaný. Nevím, jestli se počítá publikace na webu kalibru k47čky, který má návštěvnost nula-nula-nic, ale nechci to riskovat. Povídku tady zveřejním na konci května, až soutěž s velkou slávou prohraju.

A to mě přivádí k dalšímu bodu dnešního programu, který se taky týká inspirace omezené jak časově tak i prostorově a zároveň je určený pro soutěž: Když jsem se hledal aktuální literární soutěže, našel jsem dvě, které končí ve stejnou dobu. Jedna z nich je čistě sci-fi a do ní pošlu Bad Joke Incorporated. Druhá je tematicky čisté fantasy a tomuhle žánru se nevěnuji. Řekl jsem, že by byla škoda se o něco nepokusit, aspoň o nějakou žánrovou sabotáž, ale nenapadalo mě nic, o čem bych mohl psát. Ale pak jsem v pátek v devět večer seděl v baru Repete, upíjel Gimlet, z reproduktorů hrála speciální hudba a najednou to dávalo smysl, najednou mě infikovala inspirace a v hlavě mi začal krystalizovat nápad na fantasy podpásovku, která splní žánrové zadání jen tak mimochodem, ale můžu se v ní věnovat Vlastním Věcem.

No a tuhle věc taky nezveřejním do doby než budu ze soutěže vypovězen a vyhnán pomazaný dehtem a peřím.

Zapírej, že kdy byl listopad a že někdy vůbec proběhlo NaNoWriMo. A když se zeptá na Horečku, prostě ho prašti násadou od koštěte a utíkej jako blázen, přes kopce a daleko, daleko, do Severních Zemí. Protože i kdybys mu to řekl, stejně by ti neuvěřil a kdyby ti uvěřil, nikdy by nemohl pochopit. Pochopí jedině ten, kdo to zažil, Kdo cítil tvůrčí horečku třiceti dní a padesáti tisíce slov a euforii, která se skrývá v každé dokončené větě.

O posledním NaNoWriMu jsem se tu už několikrát zmínil a dlouze jsem jásal nad tím, jak je skvělé něco psát a tvořit a kašlat na všechno ostatní a nestrachovat se, jak to dopadne a jestli se to bude někomu líbit. Všem těmhle zbytečným slovům je ale konec, protože přišel čas výslednou novelu jménem Horečka tady na k47čce zveřejnit.

Nápad na Horečku jsem dostal už někdy na konci minulého léta, ale nikdy jsem se neměl k tomu, abych něco skutečně začal tvořit. Když se pak blížilo NaNoWriMo, začal jsem hledat nějaké téma nebo nápad, kterému bych zasvětil listopadové otročení. Prošel jsem pár načatých věcí, než jsem se dostal ke konceptu Horečky, který v té době nebyl víc než několik rychlých slov načmáraných na kusu papíru a řekl jsem si, že bych právě tohle mohl použít.

A zbytek je historie. Nebo budoucnost. Záleží odkud se díváte.

Horečka se ukázala jako ideální materiál pro NaNoWriNo – celkem slabá centrální premisa a spousta místa na miriády odboček a tangent a poznámek a dovětků, které samy mají své vlastní odbočky a tangenty. Prostě ideální kostra na kterou se dá navěsit všechno, o čem jsem v té době přemýšlel a uvažoval a co se mi honilo hlavou, ale neměl jsem chuť to sesumírovat do nějaké formálnější podoby.

Příběh začíná jednoho rána někdy během poslední z vlny veder minulého léta (zrovna v době, kdy mě napadlo, že bych něco takového mohl napsat, možná trochu načatý epizodou Black Books Fever, už si pořádně nepamatuji), kdy se moji často recyklovaní hrdinové Adam K., Peo, Ruby a Malej Marty probudí s kocovinou a bez vpomínek na předcházející den. Následuje čas chůze po skleněných střepech a flashbacků a nevlastních vzpomínek až do okamžiku, kdy se příjemný ranní chládek rozpustí v pražícím slunci. A jak teplota stoupá Adam K. dostává halucinace z horka. Ostatní se ho snaží zchladit, ale on jim v sevření paranoii uteče, ale svět, který vidí je od reality k nepoznání změněný, jeho svět je šedivá prašná metropole, která se nachází někde v dystopických Severních Zemích a on je na útěku.

A tady začíná to hlavní: propletence spekulací, předpovědí, vizí a technologických proroctví o světě budoucnosti, dehumanizovaného, algoritmizovaného a prorostlého rakovinou všudypřítomného sledování, degenerované demokracie a technologie, která se vymkla kontrole, ale i naděje v podzemních hackerspacech a soukromém crowd-fundingovaném stá­tě.

To všechno opatřeno poznámkami a referencemi dokládajícími, že velká část z toho, co se v Horečce jeví jako naprosté šílenství, se už děje a v plánu jsou ještě větší zvěrstva.

A to je Horečka: deset tisíc slov, které mě bavily tvořit. Když to někoho zaujme jako čtenáře, budu jenom rád.

PS: Nedávno mi na twitter přistál následujícíc status od @m_kopas:

„Surprise: cyberpunk is basically already here and you probably didn't realize it because you're on the side of the corporation“.

To stojí za zamyšlení.

Je až krásné, jak se řešitelné věci stávají naprosto bezvýchodnými bez vyhlídky na zlepšení, když se nemáte s kým se poradit? Mechanika & katalyzace začarovaného kruhu je naprosto bezchybná.

Ale na tom nezáleží.

Dneska jsem vstal o půlnoci a pročetl jsem si některé svoje staré povídky a žasnul jsem, jak jsem vůbec mohl napsat něco tak neuvěřitelně melancholického, sklíčeného a depresivního. Třeba taková Dívka, která milovala mraky, Útěk z explodující planety a hlavně Parazit, jehož řádky vždycky dokážou rozmetat mojí náladu na kousíčky. Nezáleží v jaké euforii jsem byl na začátku, na konci se svět vždycky zdá o pár odstínů tmavší a zase cítím černého psa, tupou a tíživou bolest v hlavě, přilepenou na mozku jako dehet.

Jak jsem jenom mohl? Celkem jednoduše: všechno, co jsem napsal byla pravda. Ne vždycky na úrovni faktografické; fakta představovala mechanické kosti, ale všechny emoce a pocity, co protekly kostrou, byly vždy zcela pravdivé.

Možná právě proto v posledních letech moc nepíšu. Možná že kolem není dost pravdy, která by stála za zapsání.

Takže, můžete se, prosím, otočit na záda?

Čas letí a jediné, co můžeme udělat, je postavit se mu do cesty, aby neletěl kolem nás, ale aby to do nás napálil plnou silou a my si aspoň něco z těch pomíjivých let pamatovali. Čas, na který neexistují vzpomínky, nikdy nemusel existovat.

To je všechno pěkný, ale teď o co mi jako jde, žejo?

O jednoduchou věc, které se mě samotnému nechce věřit: povídkám a literatuře se jako profesionální diletant věnuji už skoro deset let. A během těch deseti zatracených roků, deseti zim a deseti jar a deseti podzimů jsem napsal pěkných pár řádků. Některé skončily tady na k47čce a na některé jsem zapomněl. A ono by se slušelo, kdybych všechnu to prozaickou mizérii, ztracenou jako slzy v dešti, tady nějak zvěčnil, protože, když to neudělám a nebudu mít důkaz, že se něco dělo. Celé ty roky by vůbec nemusely existovat a vyšlo by to nastejno.

Určitou část z té ztracené dekády jsem se motal kolem literárního serveru SASPI. V dobách, kdy to tam ještě žilo, šlo o celkem příjemné místo k existenci. Nevím jestli nejde jenom o nostalgii, ale teď zpětně mi to tak připadá. V těch dávných dobách života se na SASPI fóru celkem pravidelně konaly rychlovky. Jednoduché hurá akce, kdy se vyhlásilo téma, limit 777 slov, 24 hodin a začalo se psát. V té době kolem sklonku roku 2007 jsem pro rychlovku napsal několik fragmentů a minipovíde(čí)ček, které mi od té doby ležely na disku, netknuté a zapomenuté. Kdyby se ztratily, zanikl by s nimi i konec roku 2007, protože sám nemám žádné vzpomínky na tu dobu zapadanou pod pěti lety prachu.

Během pár týdnů jsem napsal celkem šest rychlovek z nichž jsem tady na k47čce publikoval jenom šílenou & absurdní ba|r|ealitu (když mám k dispozici jenom 777 slov, připadá mi, že absurdita je tou nejlepší konstrukcí slov). Dalších pět, které jsem z nějakého důvodu vynechal, se táhnou ve velice podobném duchu – malé a většinou nevážné věci, ale hlavně relikty z dávných let a důkazy času:

• Stala se hrozná věc
• Batysféra z lana utržená
• Tanec
• Prasklá žárovka
• Chlup navíc

PS: Když si chci pamatovat, musím udělat zářez.

Kromě všeobecné literární mizérie, která se mi line zpod prstů, jsem taky v poslední době dočetl pár knížek. Jedna z nich bylo Vzkříšení od Tolstoje. Říká se, že romány ruských realistů jsou strašlivě dlouhé bichle a proti tomu nemůžu nic namítat. Ale ono to není vůbec na škodu. Z téhle knížky jsem měl příjemný pocit úplnosti. Příběh se valil vpřed a bral s sebou všechno, co stálo v cestě. Nevěnoval se jenom tomu, co bylo potřeba, aby se děj pohnul vpřed, ale vykládal a popisoval celou ruskou společnost na konci devatenáctého století. Všechno odzdola až nahoru, od beznaděje chudiny po hýření a okázalosti horních vrstev společnosti, která ale žila prázdné a falešné životy plus všechno mezi tím. Knížka měla silný humanistický podtext, socialistické poselství, kritizovala všechny formy organizovaného náboženství, vězeňského systému a slepé byrokracie jejíž činnost se dá nejlépe popsat jako zákonné zlo. Celkově všechny tyhle věci kolem byly zajímavější než příběh Něchljudova a neprávem odsouzené Kaťuši.

Hned po tom, co jsem dočetl Vzkříšení (a pak jednu další knížku, kterou nebudu jmenovat) jsem se pustil do House of Leaves. Tenhle román jsem si zamiloval na první pohled. Stačilo abych na internetu viděl obrázky tří stránek z knihy a věděl jsem, že tuhle knížku musím mít. Bylo mi jedno o čem je a jestli bude dobrá nebo špatná. Hned jsem šel na Amazon a objednal si jednu použitou kopii ze Skotska (zajímavé, že u nás bych za ní zaplatil 800 korun, ale z Británie i s dopravou mě přišla jenom na polovinu).

Na House of Leaves je nejzajímavější jak je napsaná. Dovolte, abych to demonstroval obrazně:

Celkem má přes 650 stránek a to mi na nějakou dobu vystačí.

(Nepropadejte panice, jde jenom o malou aktualizaci o tom, co se děje na rozhraní mých bříšek prstů a povrchem mojí zasviněné klávesnice.)

Zase píšu. Nijak zásadně. Ale konečně se aspoň něco děje.

Tak za prvé: Horečka – výsledek loňského horečnatého NaNoWriNa – je hotová, opravená, dokončená a připravená. Zbývá ještě vyjasnit několik posledních poznámek a anotací, kterými je celý text hojně doplněn a pak přijde čas publikace. I když jde o lehkou sci-fi fikci odehrávající se v blízké budoucnosti, často zmiňuji, parafrázuji a narážím na skutečné události a fakta. Ty jsou mnohdy jenom stěží uvěřitelné v tom, jak před námi dláždí cestu k dystopickým zítřkům, ale přesto se to všechno tady a teď. Problém s Horečkou je takový, že její realita je utržená ze řetězu a všechny zmíněné neradostné vyhlídky se v ní naprosto ztrácejí. Právě proto jsem se rozhodl všechny tyhle části opatřit poznámkami a odkazy na zdroje a podrobnější informace, aby povídka vyzněla o něco naléhavěji.

Kromě Horečky se právě věnuji třem dalším povídkám: Věk Bolesti, BC a Mad World.

Jako všechno, co dělám, má i tahle trojice dlouhou a propletenou historii. BC (takhle se povídka skutečně jmenuje, ale už si nepamatuji, co název přesně znamená) jsem začal psát v roce 2008, Věk Bolesti nejspíš minulé léto a Mad World taky před dlouhou dobou.

BC je z trojice nejzajímavější a to nejenom tím, že jí táhne na pátý rok. Právě v téhle povídce se poprvé objevily tři téměř bezejmenné postavy S., U. a Kovboj. Později jsem je propojil s Terminalitou, dal jim pořádná jména (Malej Marty, Jesse a Mu) a následně z Terminality zpětně importoval některá fakta, příběhové linky a dějové pozadí do BC (viz Předmluva k Terminalitě). Když jsem zase začal na BC dělat a pročítal si všechny poznámky a vybíral, jaké fragmenty bych v mohl použít, mi došlo, že jedna z téhle trojice postav a hlavní protagonista prototypu pracovně pojmenovaného Monstrum jsou jedna a ta samá osoba – stejná minulost, podobný přístup k životu, schodný charakter. Následovalo další propojování příběhů.

Ale to není všechno. Právě fragment Monstrum a povídka Mad World jsou v podstatě identické příběhy jenom s tím rozdílem, že ten první je temný a ten druhý se nese v lehčím duchu i když také neskončí nijak vesele. (O Mad World/Monstrum se zmiňuji tady a jak je vidno, tak jsem tenhle příběh plánoval pro NaNoWriMo 2011.)

A jak do toho všeho zapadá Věk Bolesti? Na úplném konci se vyskytne jeden z protagonistů z BC (jediný z trojice, který přežije).

Jak je vidět, tak naprostá většina toho, co napíšu, se dřív nebo později stane součástí jednoho z několika příběhových superbloků. Možná proto mi všechno tak dlouho trvá.

Situace je stejná jako předminule.

Někdy dostanu nápad na malou rychlou povídku, kterou můžu bez problémů napsat během dvou večerů. Řekněme, že ten nápad dostanu někdy uprostřed jedné zimy. Víte kdy tuhle rychlovku skutečně dokončím? Někdy během zimy následující. Už i ledovce se pohybují rychleji než moje pomyslná prózu-generující tužka.

Jednou z takových dlouho odkládaných povídek je minule odhalený Protest, nebo dnešní nešťastný exemplář: Bar Cenzura.

Bar Cenzura je taková momentka o jednom hypotetickém hi-tech baru. Popustil jsem uzdu fantazii a v mysli vytvořil speciální místo – moderní úkryt alkoholiků, od podlahy až po střechu naplněný technikou a Speciálními Efekty. Žádná myšlenka a žádný nápad nebyl dost šílený, aby se nedal realizovat slovy. Ale přesto všechno, co jsem napsal, je už teď možné a reálné. K tomu, aby někdo Bar Cenzura skutečně postavil a posunul alkoholismus na zcela novou úroveň – do světa 2.0, by stačilo jenom chtít a nenechat se brzdit ničím jiným než vlastními sny. A taky by potřeboval peníze. Hodně peněz. A právníky. Pochopitelně.

Ale technologie už existuje, jenom ji nikdo nezkombinoval tím správným způsobem. Nikoho ještě nenapadlo používat autonomní kvadrokoptéry jako naháněče, pokrýt stěny od podlahy až po strop LCD panely jako digitálními zrcadly po kterých teče realita, do dveří nainstalovat detektor kovů, hejna kamer a mikrofonů, a do každé sklenice zabudovat elektronický kompas, akcelerometr, teplotní čidlo, RFID, ZigBee a displej a několik LED diod pro opilecké hry a signalizaci a všechno korunovat licenčním ujednáním tisknutým na toaletní papír.

Nikoho to nenapadlo. Zatím.

Ale je to jenom otázka času.

Bar Cenzura je pohled do budoucnosti. Fraktální motiv přiložen.

PS: Baru Cenzura pomohlo, že jsem byl na GUG .[about](Google user group) meetupu letmo (a zcela pravdivě) zmíněném v povídce Pořád utíkat, bylo vidět použití jednoduché technologie, přesně v duchu Baru Cenzura – měření teploty piva, které se hned posílalo na Twitter a tak podobně. I když většinu věcí jsem měl v hlavě už dřív, ten meetup stvrdil, že podobné šíleství je možné.