přihlásit se
k47.cz
Už deset let na vašich monitorech.


Now we are all sons of bitches

7. června 2016 3:14 | sekce obsah » kultura » literatura

Konec světa mohl už dávno nastat. Několikrát jsme se ocitli na okraji jaderné války a katastrofa byla jen tak tak odvrácena. Většinou šlo o technické chyby, jako například v roce 1983, kdy sovětský varovný systém vyhodnotil slunce odražené od mraků jako blížící se salvu jaderných střel.


Román Now we are all sons of bitches Mathewa Mallingera vypráví o konci světa, který v sobě nese příjemně ironický zvrat. Název odkazuje k poznámce Kennetha Bainbridge, kterou řekl Robertu Oppenheimerovi těsně po úspěšném testu Trinity v roce 1945. Právě až do tohoto roku se kniha postupně probojuje, začíná v šedesátých letech a vypráví příběh pozpátku – od konce světa zpět k počátkům jaderného programu – a sleduje nekončící řetěz reálných i fiktivních konspirací.

Už úvodní věnování For survivors dává najevo, že to nebude lehké čtení. Úvodní kapitola začíná v v momentu, kdy ponorka Trident odpálila svojí salvu jaderných raket a posádka si v nastalém tichu začíná uvědomovat, že svět nad hladinou se za třicet minut zhroutí. Kapitán plavidla rozdá svým mužům rozkazy, odejde do své kajuty a zastřelí se.

Hned poté nastane první skok zpátky a příběh najednou sleduje nervy drásající jednání, která probíhají paralelně ve Washingtonu a v Moskvě. V Evropě začala jaderná přestřelka a zástupci obou stran se musí rozhodnout jak se zachovat. Můžou konflikt eskalovat a pokusit se udeřit jako první, nebo počkat a riskovat vyhlazení. Chybí jim čas a jejich informace jsou neúplné. Sovětská strana se rozhodne útok opětovat. Amerika a Británie rozeznají útok a provedou odvetný úder.

Další skok vede na klidnou hranici mezi východním a západním Německem. Na horizontu se objeví jaderný hřib a velitel na západní straně, zcela vyjmutý z Amerického řetězu velení, zbrkle opětuje útok taktickými nukleárními zbraněmi. Záhy je vyhlazen protiútokem.

Čas poskočí o něco zpět a rozsáhlá kapitola líčí operaci skupiny lidí, vydávajících se za novináře, kteří se v Německu snaží ukrást americký bombardér nesoucí termonukleární bombu. Díky špatné ochraně letiště uspějí, vzlétnou, jejich motory jsou poškozeny stíhači, letadlo začne padat, závada způsobí, že bomba vypadne z letadla a vybuchne nad Východním Německem a z povrchu země vymaže Magdeburg.

Následující kapitola se vrací o několik měsíců zpět a líčí příběh několika novinářů a aktivistů z organizace Campaign for Nuclear Disarmament (CND), kteří se dostanou k informacím, že americké jaderné zbraně umístěné v Evropě jsou velice špatně hlídané, nejsou zabezpečené a existuje reálné riziko, že by je někdo mohl použít bez řádné autorizace. Rozhodnou se provést akci, která upozorní na možná rizika a ve výsledku zvýšit bezpečnost zbraní a snížit riziko zneužití nebo náhodné exploze – vplíží se na letiště a obsadí jeden z připravených a čekajících bombardérů.

V následujícím skoku se kniha vrátí na samý počátek šedesátých let a začne sledovat skupinu Sovětských agentů, kteří začínají infiltrovat CND a další aktivistické organizace v Anglii. V tomto okamžiku kniha začne zrychlovat a skoky jsou rychlejší a mnohem stručnější. V dalším oddíle se píše o klice sovětských agentů, kteří pracují téměř na vlastní pěst. Později je odhaleno, že jejich organizace je infiltrovaná a kontrolovaná západními agenty, a většina jejich zadání pochází z USA. V dalším skoku se píše o tom, jak se sověti mnoho let neúspěšně snažili podnítit vznik organizací bojujících proti jaderným zbraním na západě a konečně se jim to podařilo v roce 1957 s CND. Další pasáž sleduje dvojici sovětských důstjníků z oddělení propagandy zasívající semínka, která můžou vyklíčit ve vlnu lidového odporu proti jaderné bombě, která ve výsledku oslabí odvetné možnosti západu. Oba se podílejí na vytvoření fiktivní Nedělninovy katastrofy. Následuje série skoků, která se mnoha dech beroucími zákrutami dostane až do roku 1945, kdy je vyjeveno, že se Kenneth Bainbridge si krátce po testu Trinity uvědomil nebezpeční jaderné zbraně a došlo mu, že lidstvo může přežít jedině, když jsou soupeřící síly v rovnováze. Po válce začal předávat informace Sovětskému svazu a nevědomky tak spustil nepravděpodobný řetězec událostí, které vedly ke konci světa.

Mallingerova kniha uchvacuje prací se záhadou – každá nová kapitola a každý skok zpátky přinese odpovědi, ale zároveň vrhne na události zcela nové světlo. Každá kapitola pod čtenářem takříkajíc podtrhne ubrus a drama rozehrané v předcházející části najednou působí zcela nečekaným dojmem – z teroristů odhodlaných rozpoutat třetí světovou válku se stanou aktivisté a novináři, kteří ji chtějí předejít, ale pak se změní v sovětské agenty, o kterých je později vyjeveno, že nevědomky pracují pro Spojené Státy, ale později je loajalita lidí tahajících za nitky zpochybněna a konspirace se táhne v nepřerušené linii dvacet let nazpět k samotnému úsvitu jaderné éry. Motivy všech protagonistů jsou nejisté, morálně sporné, ale všichni jednají na základ nekompletních informací, které jim byly z části podstrčeny jinými konspirátory.

Now we are all sons of bitches je jeden z klenotů konspirační fikce jehož jediný nedostatek tkví v tom, že nikdy nebyl napsán.


štítky: | 2 | komentovat | #

Nutnost focení & pálení mostů

5. června 2016 17:14 | sekce novinky
Nutnost focení & pálení mostů

Asi takhle: Po posledních otřesech jsem přestal dělat všechno, co jsem dělal do té doby a začal jsem čas trávit skoro výhradně focením a psaním. Ne že bych o něco přišel, cesta kterou jsem kráčel do té doby nevedla ke skvělým zítřkům a horizontům zářícím zlatem, ale jen do stále hlubší jámy. Přestat nebylo těžké rozhodnutí, bylo to jen rozhodnutí, které je třeba udělat.

Nějakou dobu před zlomem se mi ozval Severák, který se mě už dříve snažil zlanařit, abych napsal něco pro jeho Neslyšný kočkopes (NKP), jestli bych nechtěl napsat něco krátkého a úderného pro Rozvědčík. Řekl jsem, že se na to podívám, a když mě něco napadne, tak bych něco mohl i sepsat. Vždycky, když se mi ozval s NKP, napsal jsem nějaký kus v gonzo stylu (Sympozium, Hořící křemík), kdy fiktivní verze NKP pošle dva redaktory (Adam K. a Peo) pokrýt nějakou událost, věci se šeredně vymknou kontrole a následují obrazy totálního chaosu protkané komentáři toho, o čem měli napsat celou reportáž.

I když jsem předběžně souhlasil, nevěděl jsem, co napsat. Hlavou mi poletovaly neukotvené nápady, které by šly zpracovat do formy prózy, ale nic konkrétního.

Byly to až tři události, které katalyzovaly konečný produkt, který posléze dostal jméno Strojovny. První z nich bylo vítězství uměle inteligentního programu AlphaGo nad mistrem hry Go. Tahle událost mě skopla do spirály existenčního děsu. Najednou jsem viděl budoucnost, kde všechno lidské snažení je zbytečné, protože nadřazená umělá inteligence dokáže udělat všechno a lépe. Kdo se bojí, že AI lidem vezme práci je idiot, kdo se bojí, že nás pozabíjí je optimista, kdo tuší, že dojde k sémantickému rozkladu lidství, je na správné stopě, jen k tomu povede přestupné stanice eskapismu, hédonismu a solipsismu. Pokud chcete vidět budoucnost lidské rasy, jděte se podívat do nejbližší zoo.

Dvě události, které daly textu strukturu, byla dvojice koncertů: Driftoff 16. března a rozlučka Maybeshewill 20. března. Rozhodl jsem se, že povídku natáhnu jako lano mezi těmito dvěma sloupy a celá bude sledovat skupinu fotografů/pod­vodníků (Adam K., Peo, Ruby a další) na zadání z fiktivní NKP. Protagonisté mají za úkol nafotit fotoreportáž v několika evropských továrnách, ale už od začátku na ně má mechanické, automatizované a odlidštěné prostředí zlý dopad. Šestice se snaží zapomenout a najednou se ocitne ve spirále excesu, večírků, alkoholu, dog a sexu, všechno zrychluje a vymyká se kontrole s každým uběhlým dnem a probdělou nocí.

I tady figuruje fiktivní magazín NKP – stejně jako v rozepsaných Mělčinách nebo krátké zkazce Policejní zásah zdecimován sérií výbuchů, počet mrtvých neznámý. Když jsem se se Severákem bavil, po exkurzi Matičky Metropolis, prozradil mi, že ve svém psaní také použil fiktivní magazín NKP. Fikce opsala plný kruh – já ukradl jeho skutečnou věc a udělal z ní fikci a on ji vzal zpátky. Jediným logickým krokem je teď udělat z fiktivního NKP reálnou žurnalistickou entitu a použít ji jako pláštík falešné novinařiny. Podařilo by se nám tak dokončit Borgesovu Tlönskou fikci.

Ve výsledku měly Strojovny 8500 slov, což prý nezapadá do škatulky krátké a úderné. Takže nic, další přírůstek na hromadu neúspěch/nezdar/sel­hání.

O něco později jsem začal psát Katedrálu, která navazuje přesně tam, kde Strojovny končí a vrhá šestici hrdinů (Adam K., Peo, Ruby, Anit, Mía, Gabriel) do dalšího kolotoče excesu a sebe-destrukce. Dlouho jsem nevěděl o čem Katedrála má být. Napadala mě různá témata, ale žádné z nich nedávalo smysl. Až jednou, když jsem si přečetl všechny stránky na wikipedii o všech duševních poruchách kategorizovaných jako F6× podle ICD-10, jsem narazil na popis vyhýbavé poruchy osobnosti (avoidant personality disorder) a všechno najednou začalo dávat smysl. O tomhle to bude. O tomhle je všechno. O tomhle jsem psal už deset let – stejné téma, stejné motivy, stejné všechno. Hrdinové, kteří se nedokážou vypořádat se světem jinak než v excesu, než jako vtip, přehnaný a dovedený do extrému, kteří v hloubi duše vědí, že jsou podvodníci a chtějí být odhaleni a potrestáni, ale místo toho jen stále padají vzhůru, všechno jako eskapistická vize idylických vztahů. Jde to dokonce tak daleko, že seznam symptomů F60.6 je osnovou příběhu, slovo od slova, odrážku od odrážky.

Katedrála má momentálně 7000 8800 10300 slov a ve finále bude mít tak dvakrát tolik, takže se taky neřadí do škatulky krátké a úderné, ale to v tomhle případě vůbec nevadí.


Ještě jsem tu něco chtěl psát o focení, o tom, jak jsem se šel podívat na pražský maraton, ale přišel jsem pozdě a všechno vypadalo jako po veliké party, kdy všichni mají kocovinu, všude je bordel a ground zero leží v troskách. Chtěl jsem utrousit pár slov, jak jsem narazil na Jugger, udělal pár fotek na koncertě Pelicanu, Toundry a dalších náhodných, jak jsem se tlačil v předních řadách, opíral se o masivní reproduktory a cítil z nich poryv větru, jak jsem prohrával boj s fotony a tak podobně. Ale o ničem z toho tu nebudu psát, protože to nemá smysl & ve výsledu moje fotky stojí (zatím) za hovno.


publikováno


štítky: , , , a | 0 | komentovat | #

Litevští mistři vystavovali své fotografie a já byl u toho

3. června 2016 0:24 | sekce obsah » kultura

Tohle je možná poprvé, co na k47čce píšu o výstavě fotografií. Zadržte dech, tady přichází premiérová recenze expozice „Litevští mistři fotografie“: Za mě dobrý.


Co víc o tom říct?

Jednoho dne jsem neměl asi tři hodiny co dělat, podíval jsem se na goout.cz, co se konalo v Praze, našel první věc, která vypadala zajímavě a šel jsem. Plán byl (jako vždycky) přinejlepším spartánský, přinejhorším sporný. Měl jsem jenom jeden cíl: studovat kompozici. V méně pompózní řeči: dívat se na obrázky a přemýšlet o tom proč fungují. A že bylo co zkoumat. Z některých snímků se mi skoro chtělo křičet radostí, tak rafinovaně byly poskládané a sestavené, jiné mi nedošly a zanechaly ve mě jen zmatení a u jiných jsem potřeboval jen trochu popostrčit, než mi docvaklo o co autorovi jde, jakou emoci nebo náladu se snaží vyvolat. Před každou fotkou jsem se zastavil a přemýšlel, co kdyby byla jinak oříznutá, co kdyby byla z jiného úhlu, s jinou kompozicí a většinou to mělo takovýhle průběh: tohle by nefungovalo, tohle taky ne, tohle ne, ne, taky ne. Teď jenom, abych podobně fungující fotky taky začal dělat sám.

Jak říkám: Za mě dobrý. Jděte taky, výstava trvá do konce června.


štítky: , a | 0 | komentovat | #

A topiary

1. června 2016 19:46 | sekce obsah » kultura » filmy
A topiary

Asi takhle: Mám rád Shanea Carrutha. Jeho low-budget zázrak Primer je s největší pravděpodobností nejlepší film, který jsem viděl. Jde o složitou a spletitou záhadu, která nebere na diváka žádný ohled, nic mu nedá zadarmo a vyžaduje úsilí a pozornost k úspěšnému rozpletení. Na druhou stranu nejsem zas tak velký fanoušek, protože jsem stále ještě neviděl jeho druhý film Upstream Color i přesto, že to mám v plánu, a už pár let mi na disku leží soubor s filmem.


O tom tady ale nechci psát.

Místo toho bych se rád letmo zmínil o Carrutovu nerealizovaném projektu A topiary – respektive jeho scénáři. A Topiary byl projekt, na kterém Carruth dlouhá léta pracoval a snažil se ho dotáhnout k realizaci – sháněl peníze a lidi, párkrát byl začátek filmování na dosah, ale vždycky se něco pokazilo a jeho sen mu proklouzl mezi prsty. Nakonec Carruth na A Topiary zanevřel a začal se věnovat jiným věcem. Scénář však nezmizel, po čase vyplaval na povrch a údajně se stále dá najít na internetu. Ke mě se dostal via 4chan board /tv/ (je to díra, ale někdy na pobřeží vyplaví celkem zajímavé věci, díky /v/ jsem třeba narazil na tohle) ve formě rekapitulace ve třech videích od DisRegarding Henryho

I když má s Primerem pár styčných bodů (témata a momenty objevování, potenciál zneužití něčeho, čemu zcela nerozumíme, a podvod, který jde až na samý počátek), jde o docela jinou bestii.

Obrys filmu ve mě zanechal tři dojmy: jednak jde o rozsáhlý projekt, druhak by se mi výsledek s největší pravděpodobností nelíbil a třeťak o něm přesto nemůžu přestat přemýšlet.

Na Primeru se mi líbí, jak je neuvěřitelně očesaný – jde o komorní drama o dvou chlápcích a jednom stroji času (i když na konci to je čtyři až pět chlápků, jeden extra Granger a blíže neupřesněný počet strojů času). Není potřeba nic velkého, jen pár lidí, pár podivně vypadajících přístrojů, zpřetrhané dialogy a pár zpětných smyček v čase. Nic nebylo třeba interpretovat, všechno mělo svojí interní logiku, která byla perfektní a vodotěsná, nic se nestalo pro efekt, i když někdy byla pravda ztracená v iteracích a tudíž nepoznatelná. Sami protagonisté si museli na konci přiznat, že se nemůžou dozvědět, co se přesně stalo s Grangerem a Abe si nemohl být jistý, kolikrát se Aaron vrátil zpátky.

Někde jsem četl, že Primer je Donnie Darko pro dospělé. Tohle přirovnání není spravedlivé, protože Donnie Darko postrádá tu neúprosnou vnitřní logiku a mnoho událostí působí značně ad hoc.

Právě kvůli jasnému vnitřnímu fungování, si mohl člověk postupně vybojovat dostatečně jasný obraz, co se vlastně stalo. Teprve pak působí závěrečná scéna na večírku, kdy vypravěč říká: „Eventually he got it perfect and it was beautiful,“ tak silně. Nefalšovaná tichá katarze.

Nic z toho v A Topiary není. Hrdinové v něm objevují záhadné zařízení, které se chová zcela bizarně, nemá žádnou spojitost s ničím známým v našem světě a hraje podle vlastních pravidel. Není to náš svět + stroj času, ale tohle zařízení + trochu reality. Největší problém vidím v tom, že asi od poloviny druhého aktu bylo naprosto jasné, kam to celé povede a závěr s galaxií ovládanou podivnými mechanickými bytostmi mi dal za pravdu. Může stále jít o divoký tobogán objevů a spektáklu, ale ten konec je taková nudná třešnička na dortu.

Když jsem se o A Topiary kdysi dávno dozvěděl, čekal jsem zase něco komorního, něco jednoduchého, ale zároveň velice složitého, něco co má jednoduchá pravidla, která jako fraktál generují neuvěřitelnou komplexitu.

Ale na ničem z toho teď už nezáleží, protože A Topiary je mrtvý projekt, který nikdy nespatří světlo světa.


štítky: , , a | 0 | komentovat | #

QI, No Such Thing as a Fish & No Such Thing as the News

23. května 2016 3:14 | sekce obsah » kultura
QI, No Such Thing as a Fish & No Such Thing as the News

Předpokládám, že všichni (jako vzdělaní a slušní lidé) znáte QI – britskou panel game/quiz show, kterou třináct let uváděl Steven Fry s Alanem Daviesem po boku na pozici permanentního panelisty. Doufám, že nemusím nic vysvětlovat, protože jste všechny epizody QI buď už viděli, nebo jste si právě uvědomili svojí chybu a díváte se právě teď. Jen do toho, já počkám, je to jen 182 půlhodinových epizod + neodvysílaný pilot.


Ok, takže teď když jsme všichni na stejné stránce, o čem, že jsem to vlastně chtěl psát? Rozhodně nechci plýtvat bajty na QI jako takové (a ještě méně na její české bastardizaci), ale na to co přišlo po ní.

Časy se mění, konec světa je za rohem a Steven Fry na stará kolena s QI seknul s tím, že na jeho místo dosedne Sandi Toksvig. Někteří tvrdí, že tahle změna show zabije, ale já si tím nejsem tak jistý. Sám nejsem velký fanda Sandi Toksvig, ale na druhou stranu musím uznat, že se do téhle pozice skvěle hodí, protože ona je takový učitelský typ. Nevrlá, mrzutá, lehce povýšená, sarkastická a zdánlivě se zájmem o všechny obory lidské činnosti. To je podle mě dobrá akreditace na moderátor(a|ku) QI.

QI ale není jen to, co se dostane do výsledné půlhodiny na obrazovky BBC (nebo do 45 minut XL verze). To je jen špička ledovce. Podle wikipedie do finálního sestřihu přežije jen 20% materiálu nastudovaného podpůrným týmem QI elfů. Zbytek propadne mezi spárami televizní mašinérie, ale zato může být použit jinde.

Jedním z těchto míst se stal online podcast No Such Thing as a Fish (pojmenovaný podle jednoho faktu z QI), kde se pravidelně každou sobotu scházejí čtyři QI elfové James Harkin, Andrew Hunter Murray, Anna Ptaszynski a Dan Schreiber a baví se o zajímavých faktech a skutečnostech, na které narazili ten týden. NSTAAF jsem si brzo oblíbil a začal jsem ho mít radši než samotné QI. Podcast měl příjemně uvolněnou atmosféru, chemii mezi hlavními aktéry a žoviální náladu, která může panovat jen mezi lidmi, kteří se znají a u mikrofonu se scházejí týden co týden. Naproti tomu QI začalo působit uspěchaně, stažené rychlým střihem, obsazené třemi náhodnými komiky, kteří nebyli dopředu připraveni. Steven Fry se staral o moudro, Alan Davies byl (s prominutím) dvorní šašek a zbytek panelu měl na starosti humor. I když byla tato kombinace úspěšná a zábavná, nepůsobila tak soudržně, jak by mohla. NSTAAF na to šlo opačně – všichni zúčastnění nerdi vědí o čem je řeč, jsou připravení, za půl hodiny projedou jen 4 fakty a konec.

Recept NSTAAF zafungoval a každá epizoda dosáhla nejen ±250 tisíc poslechů, ale čtveřice QI elfů dostala vlastní pořad na BBC2 – No Such Thing as the News. Ten sleduje stejný formát jako Fish, ale je zaměřen na novinky, události a zprávy, které se staly v předcházejícím týdnu. První epizoda už je ke shlédnutí na youtube a jak je vidět, nic se nezměnilo a je to stále ten starý dobrý No such thing.

Takže, pokud přerod QI nevyjde a loď se Sandi Toksvig u kormidla ztroskotá, nic strašného se neděje, protože máme náhradu, stejně dobrou, ne-li lepší. A navíc ji nevládnou osobnosti, celebrity a komici, ale geekové jako ty nebo já.


PS: Sandi Toksvig a její historky z internátní školy vedly k tomu, že jsem Gabriela z NaNoWriMo románu Mělčiny psal jako studenta francouzského internátu.

PS2: Mám dojem, že touhle dobou jsem už viděl víc britské televize než té české.

PS3: Druhý díl je online.


štítky: , a | 0 | komentovat | #

Slepota v osmadvaceti

15. května 2016 21:50 | sekce obsah » dojmy & názory

Brýle jsem začal nosit někdy v páté třídě.


Do dneška si pamatuji první den, kdy jsem se poprvé ukázal mezi spolužáky ve stupidních brýlích s tenkými železnými obroučkami a jednou negativní dioptrií v každém skle. Všichni se podivili, vyzkoušeli si, jak se dívá přes brýle, pan učitel do mě nalil nějaké zbytečné rady a druhý si už nikdo ani nevšiml. Od té doby se mi zrak vytrvale zhoršoval a dioptrie narůstaly. Vždycky se však problém dal jednoduše vyřešit o něco silnějším sklem. Po pár letech se mi oční vada ustálila někde v okolí pěti dioptrií a tam na dlouho dobu zůstala. Všechno najednou vypadalo celkem přijatelně.

V té době jsem začal přemýšlel o laserové operaci, která by oční poruchu nadobro odstranila. Abych mohl zákrok podstoupit, stačilo vysolit balík Palackých na dřevo a mít jistotu, že mi zrak přestal slábnout. A to se zdálo, že platí. Vždycky, když jsem se po roce nebo dvou ukázal na očním, nic se nezměnilo. Nelepšilo, ale ani nehoršilo.

Tedy aspoň do posledního roku a půl.

Když jsem si rozflákal jedny staré brýle, které by sedly Gordonovi Freemanovi nebo mladém Dijkstrovi, zašel jsem si pro nový kousek vybavený stejnou optickou silou, ale v nich jsem najednou viděl blbě. Za nějakou dobu, kdy mě to začalo štvát, jsem vletěl na oční, otravoval je tam tři čtvrtě hodiny, dokud jsme se nedopracovali nějakému uspokojivému výsledku – na levém oku jsem měl o něco víc dioptrií než si situace žádala a proto, tak aspoň zněla teorie, jsem viděl špatně na pravé oko.

Proč ne? Já byl spokojený, nechal jsem si přezbrojit druhé obroučky (stejně jako Sithové mám vždycky dvě – mistra a učně) na novou dioptráž a věřil, že tím je všechno za mnou.

Nebylo.

Na chvíli jsem si připadal, že vidím dobře, ale šlo nejspíš jen o placebo efekt. Ten za chvíli zmizel a zase se vrátilo ta známá únava červených očí a rozostřené a nepohodlné vidění.

Někdy v té době jsem zas začal nosit kontaktní čočky. Poprvé jsem s nimi koketoval pár měsíců na střední škole, ale přestal jsem potom, co mě k nesnesení začalo štvát si je každé ráno rvát do rozespalých očí. Znovu jsem se k nim vrátil a tentokrát jsem s nimi překvapivě viděl celkem dobře. Pořád trochu tupý pocit v očích, ale všechno, co mělo být zaostřené, zaostřené bylo.

Aspoň přibližně.

Ale můj problém pořád přetrvával. S brýlemi přesně zkalibrovanými pro můj zrak, jsem viděl blbě. Byly to snad první příznaky věčné temnoty? Byla to snad slepota plížící se do mých zrakových nervů ještě před tím, než oslavím Kristova léta? Jako slepý bych nebyl vůbec ve špatné společnosti. Jorge Luis Borges, jeden z mých oblíbených autorů, také ztratil zrak a já byhch ho tak mohl aspoň částečně následovat, i když ne talentem nebo úspěchem.

Do toho jsem měl v očích čím dál tím víc floaterů otravných, ale jinak zcela neškodných vad očního moku, a začínal jsem vídat záblesky světla, když jsem rychle pohnul hlavou nebo uhnul očima. Ty mi dělaly skutečné starosti, protože jsem si vzpomněl jak Bonwha popisovala epizodu s odtrženou rohovkou, která měla velice podobné symptomy.

Znal jsem chlapa, který měl tak nízké sebevědomí, že nechtěl otravovat doktory se svými problémy. Měl rakovinu a za tři měsíce umřel.

Jednoho rána, po probděné noci, jsem se zvedl a s vláčnými smysly pěšky vyrazil na oční. Většina nejlepších rozhodnutí přichází ráno po noci beze snů, kdy jedinou možností je namíchat silné kafe, zapomenou na spánek a pokračovat naplno vpřed. Přivázal jsem se tam k topení a nechtěl odejít, dokud nezjistí, co přesně se mnou je. Hodinu a půl mě vyšetřovali na podivných přístrojích a zařízení, testovali mi zorné pole, měřili nitrooční tlak, rozšířili zorničky, až jsem musel vypadat jako nějaký Hunter S. Thompsonův acid freak, studovali interní detaily okulárů světlem, které pálilo jako letní slunce v pravé poledne soustředěné lupou do prostoru lidské rohovky, tak silné až se mi z něho dělalo zle, a pak přidali celou další sadu obskurních vyšetření o jejichž skutečné efektivitě jsem měl vážné pochybnosti.

Všechno. Bylo. V. Pořádku. Jen trochu stažené cévy v oku. Všechno je jinak, jak má být.

„Ještě uděláme jednu věc,“ řekla sestřička a pokynula, abych si sedl do křesla, a vrazila mi tenké proužky papíru pod víčka. Chvíli jsem tiše seděl, zíral do střední vzdálenosti a přemýšlel, jaký je účel tohoto konkrétního utrpení. Co přesně má zjistit? Třeba nic, napadlo mě, třeba je to jen věc, kterou optici dělají pro vlastní pobavení na úkor pacientům, kterým nic není, ale přesto vytrvale trvají na opaku.

Za pár minut mi vytáhla papírky z očí. „Vy nám vůbec neslzíte.“ A bylo jasno.

Doktorka mě nasměrovala do lékárny, koupil jsem si jeden kontejner umělých slz, třikrát si nakapal a problém zmizel. Žádné červené oči, žádná únava pohledu, žádné rozmazané, rozostřené, tupé nebo jinak špatné vidění. Konec.

Stejně jako v případě nedávného infarktového incidentu to nebylo nic závažného, ale jen stupidní maličkost, kterou stačilo najít a poté zmizela do následujícího rána. Teď s sebou v batohu vždycky nosím jedno plato Ibuprofenu a malou plastovou dózu očního balzámu a všechno je v pohodě.

V podobném duchu se nesou všechny moje kontakty s lékařskou profesí: Z ničeho nic mě začal bolet pravý palec, skočil jsem k ortopedovi a prý to přejde. Přešlo. O něco později se mi udělala bolestivá boule na noze, doktor mě poslal na chirurgii, ti mě přesměrovali na sonografii, tam mi řekli, že to odezní, a za týden neduh úplně zmizel.

Takto bylo se všemi problémy. Kromě jednoho.


štítky: , a | 1 | komentovat | #

Star Wars?

9. dubna 2016 0:16 | sekce obsah » kultura » filmy

Co se týká série Star Wars, mám jen jedinou zásadu: Nikdy ji nebrat příliš vážně, je to jen pár filmů a nemá smysl se kvůli nim rozčilovat.


Na druhou stranu je mi ale jasné, že Star Wars zanechaly hlubokou stopu v našem kolektivním povědomí a mají neoddiskutovatelný kulturní význam. Stal se z nich opěrný bod, stabilní reference a svého druhu mem. Právě proto chápu, že někteří fanoušci byli mírně rozčarováni (čti: velice nasraní) z prequel trilogie a tři nové snímky příliš nechválili (čti: nejhorší filmy všech dob, kterými Geore Lucas zničil dětství milionům nerdů).

V rozumné společnosti by tohle byl konec příběhu: Nové filmy stojí za hovno, strháme je v recenzi, dáme jednu hvězdičku a jdeme dál. Ale tak to nefunuje mezi fanoušky, kteří Star Wars milují. Pro ně byla nová trilogie něco jako Vietnamská válka – nepopsatelné trauma, kterého se nikdy nemůžou zbavit. Můžou ho jenom zmírnit a aspoň částečně utišit. Proto se někteří fanoušci se chopili editorů a začali stříhat vlastní verze. Výsledkem bylo několik střihů nové trilogie, které odstranily největší prohřešky proti dobrému vkusu a základní lidské slušnosti.

Jeden z nich je poměrně nedávný Anti-cheese edit, který z trilogie vystříhá dohromady něco kolem hodiny a půl (z toho 49 minut jen z prvního filmu), ve snaze přetvořit tuhle mršinu v něco aspoň trochu koherentního. Výsledek není perfektní, protože pozlacené lejno je stále jen lejno, ale dá se na něj dívat bez skřípání zubů. Je zajímavé si přečíst seznam změn a sledovat jak jednotlivé detaily dokážou změnit vyznění celku.

A co je na anti-cheese editu nejlepší? Je celý ke shlédnutí na YouTube: Phantom Menace, Attack of the Clones a Revenge Of The Sith.


Dodatek #1: A kdyby jste chtěli vědět proč přesně prequel trilogie stojí za hovno, Mr. Plinkett to má pokrytý.

Dodatek #2: The Force Awakens jsem neviděl, ale moc mě to netrápí (viz první odstavec).

Dodatek #3: Kdybyste to chtěli mermomocí vidět, tak můžete.

Dodatek #4: Na anti-cheese edit jsem narazil díky videu, ve kterém Peter Serafinowicz shrnuje svoje zklamání z prequel trilogie. Na to jsem narazil přes Markets of Britain. A na to jsem narazil via 4chan /wsg/. Jak se říká: Všechny cesty vedou na 4chan.


štítky: , a | 0 | komentovat | #

Pomalá televize

24. března 2016 1:06 | sekce obsah » kultura

Co má společného televizní přenos sto třiceti čtyř hodin plavby lodi MS Nordnorge a jeden chlápek, který má na YouTube přes 3000 videí, ve kterých nedělá nic jiného, než že pije vodu z plastových lahví? Jednak to není nic, co by na první pohled spadlo do kategorie „zábava“ a druhak je to velice pomalé.


K fenoménu pomalé televize/slow TV mě přivedl YouTube kanál This Exists (už jsem ho zmiňoval) a už od začátku bylo zřejmé, že jde přesně o to, co se píše na obalu: televizní pořady, které ostře kontrastují se současnou dobou posedlou rychlostí a sužovanou nedostatku času. Pomalá televize ve velkém začala, když norská televize odvysílala sedmihodinovou jízdu vlaku a k překvapení všech se z toho stala velká událost s obrovskou sledovaností. Další příklady na sebe nenechaly dlouho čekat a fenomén se začal šířit dál – pomalý a relaxační, jako stěží slyšitelný šum na pozadí světa, jako přežitek z nějakého dnes už zapomenutého století.

Sám občas zajdu na YouTube, najdu pár hodin videa vlaku klouzajícího zimní krajinou a nechám ho běžet na pozadí, jindy usínám se sluchátky na uších do kterých hrají sotva slyšitelné mechanické zvuky nebo se nechám unášet burácením motorů rakety Saturn V puštěném ve smyčce. Proč ne? Hunter S. Thompson ve Fear and Loathing in Las Vegas popisoval, jak ve zdevastovaném hotelu vytočil šum televize naladěné na mrtvý kanál na maximum, aby mohl ignorovat zuřícího Dr. Gonza, který se v pokoji vedle zmítal ve spárech halucinogenních drog, a na pár hodin se vyspat:

… it’s hard to adjust to a city gig where the night is full of sounds, all of them comfortably routine. Cars, horns, footsteps… no way to relax; so drown it all out with the fine white drone of a cross-eyed TV set. Jam the bugger between channels and doze off nicely.


K další bizarnosti internetu, jsem došel podobně meandrující cestou, kdy jedna věc vedla k druhé, jeden link navazoval na druhý a podivnosti se vršily rychleji a rychleji. Když Michael z Vsauce mluvil o osamocených videích, které viděl jen jejich autor, jako příklad uvedl Jon drinks water. Vsauce má několik milionů odběratelů a proto Jonova obskurita velice rychle vzala za své. Tisíce lidí našly cosi humorného v čiré podivnosti. Jon neposkytoval žádné vysvětlení, žádný kontext, žádný smysl nebo záměr. Nešlo o charitu, nemělo to žádný politický nebo ekologický podtext. V popisu uvádí jen strohé:

„Jon Drinks Water“ is the internet's premier water drinking series. The show that unlocked the web's passion for drinking water.

Je to jen to, co to je a nic víc. Čirá absurdita. Proč ne?

Někdo může najít útěchu a klid v monotonní aktivitě. Vzpomínám si na zmínku o výzkumu, ze kterého vyplývalo, že lidé věnující se rutinní mechanické práci mají často více kreativních nápadů. Bohužel k tomu nemůžu najít zdroj.

Když se tisíc očí pustilo do prosývání Jonových videí, po vzoru Raymondova given enough eyeballs, all bugs are shallow, začali nacházet humor v drobných odchylkách a situacích, které vybočovaly z rutinní šablony videí.

Po tom, co získal nečekanou pozornost, Jon pokračoval jako dřív a nahrával nová videa, někdy i několik denně. Pak se ale znenadání odmlčel a stalo se nemyslitelné: lidé se začali zajímat proč a měli starost. Možná, že šlo jen o ironické obavy, jen hrané na efekt, ale stále – něco se dělo.

Nakonec se Jon vrátil ve videu s číslem 3000 a jak to vypadá, tak pil vodu z malých plastových lahví zatímco cestoval po světě. A kdo o sobě může říct, že měl takhle podivně triumfální návrat?


štítky: a | 0 | komentovat | #

Co se týče komixu...

29. února 2016 3:48 | sekce obsah » kultura

Dát někomu druhou šanci je rozumné, protože někdy věci nemusejí vyjít na první dobrou. Na druhou stranu dávat druhé šance deset let je známka buď bláznovství nebo sysifovské vytrvalosti. Právě tolik času jsem dával druhé, třetí a n-té šance slice of life webkomixu Questionable Content, ale už mi s ním došla trpělivost.


QC je pověstný několika věcmi: 1) byl to jeden z prvních komixů/stripů na webu a proto ukousl velkou část prvotního publika, 2) jeho děj plyne tempem tajících ledovců a 3) vizuální stránka, poté co dosáhla neslaveného vrcholu, začíná opět chřadnout.

Na první pohled a na první počtení QC nevypadá nijak špatně, avšak za nějaký čas se na mysl začne vkrádat neodbytná myšlenka, že Jeph jak-se-jmenuje celému projektu věnuje stále méně a méně úsilí. A přitom to má dobré, protože na rozdíl od většiny webkomixových tvůrců ho nehřeje jen pocit dobře odvedeného řemesla, ale i 10000 dolarů měsíčně přes Patreon (od doby, co jsem tenhle článek napsal, to spadlo na 7600). To je celkem pořádný balík peněz za celkem pět stránek komixu týdně. Kdyby mi někdo nabídl 500$ za to, abych vyprodukoval jednu stránku nemastné kresby a neslaného humoru denně, tak bych možná investoval pár hodin do kurzů kresby a grafiky a najal někoho, kdo by pro mě psal a vybrušoval pointy vtipů. Lidem by totiž mohla dojít trpělivost, mohli by odejít a vzít s sebou své příspěvky. Ale to jsou nejspíš jenom moje obavy diletanta. QC navzdory všemu pořád jede dál bez známek, že v brzké době skončí. Rozhodně se nemusíme obávat, že by došel příběh, pokud se tomu tak dá vůbec říkat. Sumarizace všeho, co se v QC stalo od roku 2003 by vydala na kratší novelu vytištěnou velkým písmem s dvojitým řádkováním.

QC v současnosti není víc než mechanizovaná rutina, do které čtenáři během let napadali a z nějakých důvodů v ní zůstali. Přitom by stačilo, aby se na chvíli zamysleli a museli by se ptát: „Počkat, proč že tohle vlastně čtu?“ Možná jen proto, že to existuje a neklade na nikoho příliš velké nároky.


Když odhlédnu od nekonečné hrůzy QC a podívám se na druhou stranu spektra nejneoblíbenější-nejoblíbenější komix, tak tam se právě teď nachází Two Guys and Guy (TWOGAG) – nepříliš známý, ale vtipný strip s překrásně ostrou kresbou. Není třeba se prokousávat tisícovkami stránek o kriminálně nudných lidech a neúspěšných pokusů o humor, jde o sérii tří-panelových stripů o třech nepříliš příjemných lidech, kteří se spolu z nejasných důvodů přátelí – dvou chlápcích a holce, která se jmenuje Guy. Wayne je loser a oběť všech vtipů, Frank je tichý vědec, jehož morální hodnoty jsou přinejlepším pochybné, a Guy je výbušná žena, jejíž povaha hraničí s psychopatií a nemá daleko ke každodennímu sadismu.

Ve srovnání QC, kde má všechno šnečí tempo něco-se-může-stát-ale-nebojte-se-to-by-bylo-příliš-zajímavé-a-to-nemůžeme-dopustit, jde o naprostý opak. Všechno má rytmus krátké dávky ze samopalu, kdy každá třetí rána přesně trefí pointu.

V QC je to jinak: Jedinou událostí, která v posledních letech stála za pozvednuté obočí, byla milostná scéna mezi Martenem a transexuální Claire. Nebylo to však proto, že by šlo o jakkoli zajímavý zvrat, ale proto, jaký clusterfuck to způsobilo na 4chan boardu /co/. Místní zvrhlíci a devianti přesně na tenhle okamžik (označovaný trappening) čekali snad rok, možná i déle. Nakonec se dočkali, QC general na několik dnů explodoval a bylo to krásné. Tahle krátká aféra přesně vystihuje ducha QC: za poslední roky na něm byla nejzajímavější odezva anonymního imageboardu.

Nechci tady však jenom vychvalovat TWOGAG a házet špínu na QC. K tomuto účelu existují celé diskuzní skupiny. Chtěl bych vychválit víc dobrých, často méně známých, webkomixů, které stojí za pozornost. V RSS čtečce jich mám celou řadu, například (v žádném zvláštním pořadí): Wasted Talent, PhD, často erotický oglaf, owlturd, commitstrip ze života vývojářů, Toothpaste for dinner, který se zaměřuje na záměrně triviální kresbu a výkřiky do tmy, které ale někdy rezonují, Whomp! mapující život tlustého losera Ronnieho, který se točí kolem anime, kuřecích nugetů a zdrcující samoty, klasické nekorektní Cyanide and Happiness a chainsawsuit. Za zmínku ještě stojí nepříliš často aktualizovaný Gone with the Blastwave, který sleduje život svou vojáků v jakémsi post-apokalyptickém světě, a který má nezapomenutelnou atmosféru časů dávno minulých. Velká část z těchto komixů a stripů nejsou tak populární, aby pohrdli trochou extra zájmu, který si právem zaslouží.


Dodatek #1: Nedávno jsem během několika sezeních proletěl celé Bad Machinery (±1200 stránek) a byl jsem z něj nadšen – kompetentní styl, který se mění k lepšímu, humor jehož vykonstruované a vyšroubované pointy jsou často postavené na hrátkách s jazykem. Jen toho nadpřirozena tam mohlo být méně. Kdyby John Allison šel víc do slice of life stylu, vůbec bych se nezlobil a myslím, že by to v tomto případě mohlo fungovat. Mystérium je srdce každé epizody, je použité jako katalyzátor, který nastartuje běh událostí, začne mnoho dějových linek, všedních i nevšedních, které se kolem ústřední záhady obtáčejí jako psí víno a všechny dojdou rozuzlení v okamžiku, kdy je záhada dané epizody vyřešena.

Na Bad Machinery mě – jako kompletistu, který nikdy nic nedělá v rozumné míře (viz kauza Murakami)

  • štvala jedna věc: Jde o komix zasazený do komplexního světa, a předcházelo mu

několik sérií a pár dalších se s ním paralelně prolíná, někdy v současnosti, jindy na konci devadesátých let. Jde o Bobbins (staré, nové a novější), Scary go round, Destroy history a Expecting to fly (vysvětlivky od autora), které jsou souhrnně publikovány od roku 1998 a vyskytuje se v nich přehršel postav a charakterů s dlouhou a vzájemně propletenou historií. Člověk potřebuje wiki, aby se v tom zmatku vyznal. Naštěstí přesně taková wiki existuje, takže mi nic nestojí v cestě prozkoumání kompletních 18 let komixu.

Dodatek #2: Od doby dodatku #1 jsem přečetl všechny ostatní Allisonovy komiksy (±5000 stránek, kromě těch, které jsou jen tiskem nebo nedostupné zdarma) a jsem z toho nadšený ještě víc než dřív. V blízké budoucnosti bych se k tomu chtěl vrátit, napsat pár slov o celém Tackleverse a hlavně vysvětlit proč se mi tak zatraceně líbí. Aniž bych něco vyzrazoval, můžu říct, že hlavní je, že se tam pořád něco děje, někdy tak moc, že je těžké držet krok.

Dodatek #3 (11.4): John Allison aktualizoval průvodce pro nové čtenáře, který usnadní orientaci v tom zmatku.


štítky: a | 0 | komentovat | #

Chris Morris

21. ledna 2016 21:40 | sekce obsah » kultura

Dneska jen telegraficky: Všechno, na co kdy sáhl Chris Morris, je klenot nevšední krásy.


Většina lidí bude Morrise nejspíš znát jako podivínského ředitele Reynholm Industries z prvních sérií IT crowd. To však zdaleka není nejlepší věc ve které měl prsty. Morris byl autorem několika radiových a televizních pořadů, které se řadí mezi prvotřídní satiru, parodii a černý humor.

První z nich byla satirické rozhlasové zprávy On the Hour, které se později přerodily do televizní podoby The Day Today. S parodií na zpravodajství dále pokračoval v Brass Eye. Potom to však vytočil na jedenáct a vyprodukoval ambientní radio-show Blue Jam, která se dá popsat mnoha způsoby: postmoderní, surreálná, bez strachu překračující tabu, často zacházející daleko za hranici nechutného humoru. A Blue Jam byl pak později přepracován do televizní podoby pojmenované jednoduše Jam, která není zdaleka tak ambientní, ale hrdě pokračuje ve svém surreálném dědictví.

Jak říkám: Všechno, na co kdy sáhl Chris Morris je klenot. Podivný, zvláštní klenot, který rozhodně stojí za pozornost.


Pozn: Když o tom teď přemýšlím, frázi jen telegraficky používám docela často. Třeba tady, tady, tady, tady, tady, tady nebo tady.


štítky: a | 0 | komentovat | #

Poslední Terminalita (tohoto roku)

31. prosince 2015 18:06 | sekce novinky

Terminalita měla mít určitou kadenci, sliboval jsem horlivě na začátku celé operace. Avšak v posledních měsících plamen odhodlání nějak pohasl, mohlo by se zdát. Částečně za to mohlo listopadové NaNoWriMo a jeho prosincové dozvuky, které se projevovaly jako pocit neodvratné zkázy, který se setměním přecházel v paniku, částečně to měla na svědomí jednoduchá nechuť ráno vstávat a čelit Lovecraftovské lhostejnosti kosmu.


Přesto: než skončí 2015, chci online vysypat pár dalších částí, aby se věci zase začaly hýbat, raději katastrofu, než aby se nic nedělo: Terminalita #32 – Naše Věc (exkurz o dataminingu), "Terminalita #33 – Tramadol (předávkování a vzpomínky o útěku), "Terminalita #34 – Malej Marty (název říká všechno důležité) a "Terminalita #35 – Detektiv Toborin (katarze).

A jako vždycky: nezapomeňte, že jsem Terminalitu dokončil v roce 2010 (to jenom aby mezi námi bylo jasno).

publikováno


štítky: | 0 | komentovat | #

Třicet jeden den o samotě na mělčinách

13. prosince 2015 1:22 | sekce obsah » dojmy & názory
Třicet jeden den o samotě na mělčinách

Když tu tak sedím sám před monitorem a všední pocit blížící se neodvratné zkázy pomalu přechází do pravidelné noční paniky, napadá mě, že bych měl udělat tečku za letošním literárním šílenstvím NaNoWriMa.


Hlavní otázka zní: Dostal jsem se do finiše? Bohužel ne.

I když jsem letos nejspíš napsal víc než za všechny předchozí ročníky dohromady, stejně se mi s Mělčinami nepodařilo dostat za cílovou metu 50000 slov. Jak je vidět z grafu, který poletuje někde kolem, až do poloviny listopadu se mi dařilo držet tempo, ale pak jsem polevil a ztrátu se mi už nepodařilo dohnat. S úderem poslední listopadové půlnoci napsal něco kolem 38600 slov.

To co však odlišuje tenhle ročník od všech předchozích je fakt, že jsem s koncem měsíce nepřestal psát. Po půlnoci na prvního prosince jsem se dostal na 39500 slov a od té doby se držím více méně Hemingwayova minima ±500 slov denně. Teď jsem někde kolem 46500 slov a pomalu a vytrvale píšu dál. Stále nevím přesně jak to skončí, ale to nic neznamená. V tomto případě platí víc než cokoli jiného, že cesta je cíl a stále jedu podle plánu sedmi večírků a skládám jedno slovo za druhým o dvou fotografech, šestnáctiletém Gabrielovi a hojném oddávání se alkoholu, drogám a nezletilému sexu v cestě za nejistotou zítřků, kterou pomalu probublávají náznaky něčeho zlověstného.

Mělčiny, jak už jsem psal, jsou volně konstruovány jako parafráze na soud se Sokratem za kažení Aténské mládeže. Ale to je jen povrchní příběh, pod nímž se skrývají Hlubiny – dějová linka o pomstě a absolutnímu odevzdání, jejíž náznaky, narážky a zmínky jsou pomalu a pozvolně podávány nedůvěryhodným vypravěčem, který očividně zatajuje a vynechává mnohé detaily.

Jedna věc, které překvapila mě samotného, byla, kolik toho dokážu napsat a nepohnout se přitom v rozvrhu skoro vůbec vpřed. V osnově můžu mít několik bodů o tom, co chci napsat o jednom dni, například:

  • Gabriel přijde do Továrny
  • Baví se s vypravěčem (AK) o konci svého školního roku
  • Najednou se po půl roce ukáže Anit, k nepoznání proměněná, silikonová prsa
  • Fotografové a Gabriel odejdou na přednášku
  • Po přednášce jdou s ostatními posluchači do Baru Cenzura, kde potkají hackera 8.3

Je to velice jednoduchý plán, který na první pohled vypadá, že zabere nanejvýš tři odstavce. S tímhle si sednu ke klávesnici (někdy na lavičce na Hlavním Nádraží) a za pár hodin napíšu 1000 slov a skoro vůbec se nepohnu vpřed. Odbočky a detaily se začínají hromadit a plazí se textem jako jedovatí hadi. Přinejlepším dokončím jeden bod. Oněch pět zmíněných odrážek vydá na 6200 slov a to jsem se ještě nedostal k poslední z nich, která má být nejdelší.

Takhle to probíhá večer za večerem v téměř kompletní samotě a tichu, do sluchátek jen úpí post-rock, který nedokáže přehlušit nebo přebít záchvat nadcházející paniky. Někdy, abych se probral a udržel se v mantinelech koncentrace a příčetnosti, se mlátím do tváře, dokud můžu jen stěží pohnout čelistí, neschopen se vypořádat se světem jinak než v excesu, v křehké iluzi, že tahle snažení dá mým zbytečným dnům nějaký význam a napadají mě jen slova z Apokalypsy:

Everyone gets everything he wants. I wanted a mission. And for my sins, they gave me one. Brought it up to me like room service.

A potom to, co říkal fotograf ze stejného filmu, když slovy T.S. Elliota popisoval svůj vztah k plukovníku Kurtzovi:

I should have been a pair of ragged claws // scuttling across floors of silent seas.

█ ████████ ████████████████ █████ ███████ ██ █████████ ██ ███ ███████


štítky: , a | 0 | komentovat | #

Zablokuj mě, já zablokuji tebe

1. prosince 2015 21:48 | sekce obsah » dojmy & názory

Vítězství Facebooku je prohra nás všech. Je to hlavně prohra ideologie, která stála za zrodem internetu – distribuované sítě bez centrálního bodu – a poháněla návrháře zárodečných protokolů. V té době byla síť sítí pod kontrolou armády a v péči akademické sféry a její tvůrci měli cíle diametrálně odlišné od cílů dnešního webu sociálních sítí a obrázků koček. V té době šlo jen o to, že když začnou vzduchem létat jaderné bomby a města jedno po druhém mizí z mapy USA, síť musí stále fungovat. Je pochopitelné, že nálada studené války a ideologie vzájemně zaručeného zničení, vedla ke vzniku protokolů a programů, které musely být z principu decentralizované a museli fungovat na zásadách peer-to-peer.


P2P bylo cool, P2P bylo hip.

Dokonce i Steve Jobs viděl v osobních počítačích formu emancipace od tyranie centralizovaných mainframů nenáviděné IBM.

Ale svět se od té doby změnil. Idea decentralizace ustoupila centralizaci. Nikoli z ideologických důvodů, ale jen proto, že se dá jednodušeji vydělávat, když jste strážci brány a všichni musí přijít k vám a často zůstat uvěznění uvnitř. To tu teď však nebudu rozvádět, protože o tom píše Dmytri Kleiner

Co je špatného na centralizaci, když vede k užitečným službám? může se někdo zeptat.

Problém je v tom, že centralizace služeb s sebou přináší centralizaci moci. Čím větší centralizace, tím větší páku má nějaká soukromá entita na protlačování vlastní ideologie. Jestli se to koncovým uživatelům líbí nebo ne je druhotná otázka, protože v centralizovaných službách mají omezené možnosti. Můžou zůstat nebo odejít pryč, ale to kvůli síťovým efektům není vůbec jednoduché rozhodnutí. Jestliže všichni moji známí jsou na Facebooku, já se rozhodnu odejít pryč, tak ztratím všechny kontakty, protože různé centralizované sítě spolu nejsou ochotny komunikovat.

Pokud se mi na druhou stranu nelíbí některý emailový poskytovatel, přejdu k jinému nebo nahodím vlastní sever a všechno funguje jako dřív, protože email je otevřený protokol. Nemusím odejít z emailu, jen se přesunu na jiné místo.

Ani v nejmenším nejde o technologii nebo technická omezení, ale moc a o záměrné rozhodnutí, které někdo udělal. A jedno je jisté: neudělal ho pro nás.

K napsání toho článku mě donutily dvě události posledních dnů:

  1. Facebook začal blokovat veškerou komunikaci, která zmiňuje novou sociální síť Tsu (via Jan Žák). Článek mimo jiné popisuje strádání emailu ve spárech několika málo obřích provozovatelů.
  2. WhatsApp blokuje odkazy na konkurenční komunikátor Telegram (via Tomáš Linhart)

Whatever the truth, it’s a not-so-gentle reminder that when it comes to dominant commercial platforms the content we the users are allowed to see and access is perennially at the whim of the platform owner and their commercial interests. And no, that’s not cool.

Tohle je možné jen díky centralizaci, která umožnila, aby se nějaký strážce brány rozhodl, že blokování konkurentů je dobré pro byznys. Jestli jde o morálně správné rozhodnutí, je opět druhotné.


Pod košatým kaštanem
zablokovali jsme se navzájem:
Oni blokují, my taky blokujem
pod košatým kaštanem.


štítky: , a | 0 | komentovat | #



co se děje jinde v zóně k47

zdroj | rss

stalkr

21. června 2016 14:56
16. června 2016 20:42
16. června 2016 11:53
1. února 2016 14:01
zdroj | rss

Funkcionálně.cz

1. června 2016 17:53
29. května 2016 0:21
21. května 2016 22:11
28. dubna 2016 23:24
zdroj | rss

Dnes večer k poslechu a tanci hraje...

22. června 2016 15:45
20. června 2016 22:48
8. června 2016 13:53
8. června 2016 13:46

o autorovi:

K. Jmenuji se Karel Čížex, v síti také známý jako kaja47 - tak trochu spisovatel, trochu programátor, trochu webař, milovník divné hudby atd atd.
mail:
jabber: kaja47@jabbim.cz

další projekty

wyhledawacz fel.log stalkr vtipy.k47.cz k47.shop Zkracovač adres stripbot

živě z twitteru

N/A

tadá

poslední články

Now we are all sons of bitches
článek | 7. června 2016
A topiary
film | 1. června 2016
Slepota v osmadvaceti
článek | 15. května 2016
Star Wars?
film | 9. dubna 2016
Pomalá televize
článek | 24. března 2016
Co se týče komixu...
článek | 29. února 2016

poslední komentáře

Now we are all sons of bitches
kaja47 | 7. června 2016
Now we are all sons of bitches
Severák | 7. června 2016
Pixel dump
cialis_india | 21. května 2016
Slepota v osmadvaceti
Woodbin | 15. května 2016
MySQL: rychlý výběr náhodného záznamu
Tomas Hanke | 22. března 2016
Kosinová podobnost
Mat | 9. prosince 2015
NaNoWriNo, sedmý den, rychlá aktualizace
Pravidelný čtenář odjinud | 18. listopadu 2015
Jak jsem se (skoro) stal vegetariánem
kaja47 | 16. července 2015

největší kecalové

Woodbin Woodbin
Mat Mat
Pravidelný čtenář odjinud Pravidelný čtenář odjinud
Michy Michy
Anonym Anonym

K47i © 2002 - 2016 K. aka Kaja47